Category: Ze života

Nábytek


                Chcete si užít trochu vzrušení při vybavení nového domu nábytkem? Objednejte si jej u firmy XXXLutz. Moje manželka se skutečně nechala svést velkým výběrem, jakož i přiměřenými cenami tohoto giganta v oboru prodeje nábytku a objednala vybavení našeho nového domu u této firmy. Nepočítala s tím, že bude až tak veselo. nikdo z nás s tím nepočítal!

Původní termín, kdy měla firma nábytek jakož i obě koupelny dodat, byl v polovině března. Všechno telefonicky domluveno, žena vzala dovolenou a čekala v novostavbě, zatím nezpůsobilé k bydlení. Čekala celý den a nedočkala se. Zavolala do XXXLutzu, nikdo jí nebyl schopen říci, kdy nábytek dorazí. O půl čtvrté ztratila trpělivost a zajela do prodejny. Tam jí v reklamačním oddělení řekli, že mají neschopenky a proto naši objednávku museli přesunout. Na otázku, proč jí to nikdo nebyl schopen dát vědět, aby si zbytečně nebrala dovolenou, jí sice nikdo nebyl schopen odpovědět, ale usoudila, že na vině jsou ony vzpomenuté neschopenky. Domluvila tedy na místě nový termín na středu v polovině dubna, zanechala tam své telefonné číslo pro případ, že by se termín znovu musel posunout a napůl uspokojena a chápající problémy dodavatele, odešla.

V pondělí před oním domluveným termínem měla v práci uprostřed bronchoskopie náhle nečekaný telefonát. „Tak kde jste, paní. My jsme před vaším domem a nikdo nám neotvírá. Takhle to nejde. Jestli okamžitě nepřijedete, jedeme s nábytkem zpátky.“

Po chvilce překvapení zaprotestovala, že termín byl domluven na středu.

„To nás nezajímá,“ řekl jí bodře mužský hlas. „My máme objednávku na dnešek a pokud nás nikdo nevpustí do domu, jedeme zpátky. Cestu vám ale zaúčtujeme.“

Žena skočila do auta a uháněla přes celé město k domu. Otevřela netrpělivé stepujícím dělníkům dům a pádila zpět do práce, aby vyřídila aspoň to nejnutnější. Měla zlé tušení a nehodlala nechat dělníky v domě bez dozoru. Bylo to moudré rozhodnutí.

Když se vrátila (bylo kolem poledne), právě řešili problém, co mají dělat, protože navrtali dírky na držák na dveřích chladničky na opačné straněm, než měli.

„To nevadí, paní,“ uklidňovali ji. „My ty dírky zalepíme, máme na to speciální špuntíky, ani si toho nikdo nevšimne.“

O manželku se pokusila poprvé mrtvice. „Ty dveře na chladničku vyměníte!“ požadovala.

„My tu máme ale jen jedny,“ namítali pracovníci. Nakonec tedy zanesli reklamaci do papírů, aby byly dveře na chladničku doobjednány.

„Co je tohle?“ ustrnula žena. Vedle objednaného stolu stálo skutečně osm židlí, jak objednala, jenže tři měly nožky bílé a pět černé.

„Tak nám to dali,“ mínil pradovník firmy XXXLutz. „Asi jiné neměli.“

„Ale já chci mít všechny nožky stejné,“ rozčílila se.

„Tak to budete muset někdy později vyměnit,“ řekl jí.

„Jak někdy později? Teď!“ vykřikla a začala telefonovat. Nevyřídila nic. Sedla do auta a jela opět na reklamační oddělení firmy XXXLutz. Tam prosadila své (neptejte se, jakými prostředky). Dodávka byla od našeho domu i s židličkami s bílými nožičkami odvolána a vrátila se po několika hodinách s nožičkami černými, čimž bylo dosaženo jednoty.

„Poslouchejte, objednávala jste opravdu i skříňku na hygienické potřeby?“ přišel náhle z prvního poschodí dělník se šroubovákem v ruce. V druhé ruce svíral objednávku.

„Samozřejmě,“ odtušila manželka.

„Jenže ona tu není,“ pravil zamyšleně.

„Ale já ji tu určitě ráno viděl,“ připomněl mu jeho kolega.

Nastalo hledání na jehož konci zjistili, že onu skříňku namontovali místo na prvním poschodí v malé koupelně na přízemí.

„A tak přece je tady,“ zaradovali se. „Tam my ji tedy přemontujeme.“

„Moment,“ zarazila je manželka. „A kdo opraví díry ve stěně a omítku?“

„To není naše práce,“ pravili bodře. „My jsme tu jen od nábytku. To si budete muset sehnat nějakého zedníka.“

„Tak stop,“ protestovala žena. „Že tam budou ty díry, to je vaše chyba. Takže to musíte opravit vy.“

„My jsme tu jen od nábytku,“ vysvětloval jí dělník trpělivě. „My poškozené stěny opravovat neumíme.“

„Tak potom zůstane ta skříňka tam, kde je.“

„Ale vám bude ta skříňka na prvním poschodí chybět.“

„To se ještě uvidí,“ pronesla žena bojovně. Protokol o převzetí nábytku nepodepsala. Nejen kvůli špatně namontované skříňce a provrtaným dveřím na chladničce. Na jiné skříňce totiž byla horní deska místo v objednané zelenkavé barvě v barvě červené, kohoutky na umyvadle byly na opačné straně než na objednávce a deska na dvojitém umyvadle na prvním poschodí byla rozdělena na dvě části, z nichž každá měla jiný odstín. Nedostatky byly sepsány a den nato byla žena opět na reklamačním oddělení. Tam jí slíbili, že věci dají do pořádku a nakonec dosáhla i toho, že onu chybějící (nebo vlastně chybně namontovanou) skřínku dostane od firmy XXXLutz zadarmo.

To ovšem ještě nevěděla, že se jedná o nábytek italský, který se musí objednávat u dodávatele a že dodání trvá nejméně dva měsíce.

Po dvou měsících se ovšem lidé z XXXLutz dostavili, bohužel umyvadlo se správně postaveným kohoutkem s sebou neměli, dveře na chladničku jakbysmet  a deska na skříňku (kterou s sebou opravdu přivezli a která byla vlastně důvodem jejich návštěvy) byla sice tentokrát zelená, ale v úplně jiné velikosti. O ženu se pokusily slzy a usoudila, že problém je v tom, že je žena. Ženy podléhají v moderní společnosti často pocitu, že jsou diskriminované a že je nikdo nebere vážně a dožadují se v tomto případě mužské pomoci a ochrany. Proto se přece vdávaly, ne?

Zavolal jsem reklamační oddělení firmy XXXLutz ze Stolzalpe a s jeho šéfem jsem si domluvil termín na úterý o půl třetí. Vysvětlil jsem mu, že dříve nemohu, protože pracuji sto padesát kilometrů daleko a pojedu po noční službě, abych s ním problémy osobně projednal. Když jsem přesně o půl třetí stál v reklamačním oddělení, podivila se sekretářka vedoucího reklamace velice nad mou návštěvou.

„Ale šéf tady není,“ pravila.

Zesinal jsem a v očích jsem měl vraždu. „Jak není?“

„On šel už v poledne domů. Říkal, že už dnes nemá žádné termíny a že si musí něco doma vyřídit.“

Nevím, jak jsem v tu chvíli argumentoval. Nedokážu si vzpomenout. Vzpomínám si jen, že sekretářka vyskočila ze židličky, která se nacházela v mém dosahu a vzápětí se snažila, zády přitištěna ke stěně kanceláře, dovolat se telefonem nepřítomného šéfa. Zřejmě v domění, že není přece jen až tak daleko a mohl by jí zachránit život. Nemohl, nebral telefon.

Odjel jsem domů a napsal jsem (doufám, že čtenář moje rozhořčení pochopí) stížnost a poslal jsem ji hned druhý den na firmu XXXLutz. O dva dny později se mi telefonicky ozval šéf reklamačního oddělení (moje stížnost byla logikou věci doručena přímo jemu – byl přece za řešení stížností zodpovědný). Omluvil se, řekl že všechno byla chyba sekretářky (odpustil jsem si poznámku, že jsem termín domlouval s ním osobně) a chtěl nabídnout nový termín k osobnímu  setkání. To jsem odmítl a telefonicky žádal slevu, která by nás odškodnila za všechna příkoří i za onu zbytečnou cestu o délce 300 kilometrů. Dohodli jsme se na 500 Eurech a na tom, že ony defekty, jež jsou pro fungování koupelen a kuchyně nezbytně nutné ( kohoutky, deska na kosmetické skříňce a dveře na chladničce) budou odstraněny, aniž bych musel kontaktovat mého právníka.

Nebudu čtenáře unavovat dalším líčením detailů. Deska na skříňku byla totiž přivezena ještě třikrát, protože měla ještě jednou špatný odstín, pak měla zlom a teprve napopáté se podařilo doručit skutečně takovou, jakou jsme objednali. Výhodou bylo, že to všechno se táhlo 14 měsíců a mezitím začala už rezavět naše zrcadla v koupelně, protože byla defektní. Takže při předposlení návštěvě vzali pracovníci XXXLutz zrcadla zase s sebou a při poslední přivezli,  kromě tentokrát už opravdu sedící desky i zrcadla nová. Neptejte se mne, kolik ztráty firma na naší dodávce udělala a jak může za takovým podmínek vůbec fungovat.

Moje žena je nicméně nepolepšitelná. Po dvou letech jí okřálo a objednala komodu do ložnice – opět nepochopitelně od XXXLutzu. Právě jsme odjížděli k mým rodičům na Moravu, když jsme obdrželi telefonát, že se skříňka nachází ve skladu v Liebochu, patnáct kilometrů od Grazu. Poděkovali jsme za zprávu a řekli, že právě odjíždíme a můžeme si pro skříňku přijet nejdříve za týden. Jestli by nebylo možné skříňku v průběhu tohoto týdne přesunout z Liebochu do Grazu. Paní na druhé straně telefonní linky pravila, že to není žádný problém a my jsme spokojeně odjeli na dovolenou.

Když jsme se vrátili, najali jsme si dodávku a vyrazili do grazského Lutzu. U pokladny jsem ukázal doklad o koupi a pravil jsem, že máme u nich komodu. Slečna nahlédla do počítače a klidným hlasem odpověděla: „Nemáte.“

Nenechal jsem se zneklidnit. Vysvětlil jsem jí, že komoda skutečně původně došla do skladu v Liebochu, že jsme ale před týdnem telefonicky dojednali její přesun do Grazu a nachází se tedy v jejich skladu.

„Nenachází,“ pravila slečna neoblomně, zírajíc do počítače.

Už poněkud vzrušeně jsem jí sdělil, že pro podobné žerty nemám tak úplně pochopení, protože jsme najali dodávku, která čeká u výdeje zboží před skladem a tak aby byla tak laskava a podívala se ještě jednou pořádně. Slečna se podívala a pořádně a sdělila nám, že žádnou komodu u Lutze nemáme, nikdy jsme něměli a zřejmě ani nebudeme mít. Tu poslední část jsem dodal už já.

Slečna si všimla mé připravenosti spáchat trestný čin a chtěla mi začít vysvětlovat, kde mají reklamační oddělení.

„To znám,“ pravil jsem, protože jsem tam byl opravdu už jako doma.

Musím přiznat, že se syn, který se mnou na reklamaci šel, za otce strašně styděl. Adrenalin mi už kapal z nosu – byl jsem poněkud sensibilizován událostmi okolo naší koupelny – a tak jsem zahájil vyjednávání ne právě zdvořilým způsobem. Nicméně paní v reklamaci uznala, že se musela stát chyba, mému vzrušení nad povinností zaplatit prázdnou dodávku porozuměla taky a slíbila, že komodu najdou, ať už se nachází kdekoliv a doručí nám ji domů zadarmo. S tímto výsledkem jsem byl schopen se smířit, aniž jsem někomu polámal kosti.

„Ja mein lieber Herr,“ pravila zkušeně. „Ohne Dampf geht nichts, oder?“

Bohužel se tento výrok těžko překládá do češtiny, ale pro ty, kdo tuto řeč neovládají přiznala ona dáma, že bych bez mého poněkud vzrušeného projevu (vypuštění páry zpod přetopeného kotle – abych se přece jen pokusil přeložit její výraz) zřejmě nic nedokázal.

Komoda dorazila skutečně týden poté. Dozvěděl jsem se tak, že po našem telefonátu do Liebochu skutečně poslali komodu do Grazu. Tam ale při přejímce zboží zjistil počítač, že ona komoda je v Grazu špatně, protože patří podle svého čísla do Liebochu a poslal ji obratem zpět. Co vyvolalo mé upřímné nadšení, byla skutečnost, že tentokrát se Lutz nahlásil telefonicky, kdy s komodou přijedou a OPRAVDU se objevili v tomto domluveném termínu. Pokud to někomu připadá jako zcela normální samozřejmost, pak ho můžu ujistit, že tomu tak v Rakousku není.

O tom jsme se mohli přesvědčit, když jsme pro syna objednali biliárdový stůl. Tentokrát ne u Lutzu ani v sportovním obchodě v Grazu, protože tam se ceny pohybovaly okolo 2500 Euro za kus. Přes internet se nám podařilo objevit krásný kousek za 700 euro včetně dopravy – a to dopravy z Cuxhavenu do Grazu (Cuxhaven je přístav v ústí Labe nad Hamburkem, takže stůl musel do Grazu urazit opravdu pořádný kus cesty!).

Jednoho ne právě krásného dne (pršelo, tedy nepršelo ale lilo) zastavil před naším domem zcela nečekaně vůz pošty podstatně větší než ten, který rozváží dopisy. Doma byla dcera – naštěstí!

„Tak mladá paní,“ pravil pošťák. „Přivezli jsme vám ten biliárdový stůl.“

Dcera překvapeně podepsala doručenku.

„Tak si ho vezměte,“ pravil pošťák a šel se schovat do kabiny řidiče.

„Jak?“ vyděsila se dcera.

„To mne nezajímá, mladá paní,“ pravil šofér. „Já mám povinnost ten stůl sem jen dopravit. Pokud si jej z auta nevyberete, tak ho vám tady vysypu na chodník a dělejte si s ním co chcete.“

„Ale já jsem doma sama,“ zaúpěla dcera. „Nemohli jste zavolat, že přijedete, Abychom mohli sehnat nějaké lidi?“ Stůl vážil několik metrických centů a dcera správně pochopila, že ho sama neunese. Řidič to ale chápat odmítal.

„To není moje povinnost, slečinko,“ řekl. „Buď si ho přeberete, nebo ho vám tady nechám stát před domem v dešti a dělejte si s ním pak co chcete.“

Jediné štěstí, že se právě jako zázrakem objevilo auto s několika polskými dělníky, kteří měli pracovat na naší příjezdové cestě. Dcera je přemluvila, aby vnesli stůl aspoň do předsíně, i když se od toho okamžiku do domu muselo vstupovat přes terasu, protože biliárdový stůl průchod dveřmi na chodbičku neprodyšně ucpal. Pošťák byl se svou misí spokojen a odjel.

Takže pokud si myslíte, že v Čechách nic nefunguje a mysíte si, jak je to v cizině lepší, doufám, že jsem vám správě z vaší frustrace vyléčil.

NENÍ! Ale přežít se to

Rakouská pošta


Možná už nepřeváží zásilky v dostavníku (i když úplně jistý si nejsem) jinak se ale od časů císaře pána příliš nezměnilo.

Samozřejmě si za to můžu sám. Přestěhoval jsem se totiž a změnil adresu. To se v starém dobrém Rakousku nesluší a následky si tedy musím přičíst sám. Na svou obhajobu ale musím říci, že jsem se nestěhoval dobrovolně. Naše milá paní landesrätin usoudila, že naše nemocnice, nebo spíše naše odddělení, je přebytečné a je ho třeba zavřít. Vždyť nejbližší nemocnice je jen 70 kilometrů daleko a při troše štěstí (na cestě mezi Murau a Judenburgem nesmí dojít k nehodě, což se tam ale bohužel děje poměrně často) se tam záchranka dostane během hodinky a čtvrt. Zákon sice ukládá dosažitelnost nemocnice během  půl hodiny,ale na to naše politička pravila, že ji zákon nezajímá. Nevím sice koho by už měl zákon zajímat víc než politiky, ale s tím máte v České republice taky své zkušenosti. Jak vidno, nedaří se nám tady v tomto směru o nic lépe.

Takže jsem se tedy nedobrovolně přestěhoval a teď pracuji v nemocnici ve Wagně na jihu Štýrska a má stálá adresa už není na Stolzalpe ale v Gössendorf na jih od Grazu.

Protože jsem spořádaný občan, zašel jsem před svým přestěhováním na poštu v Murau a udal jsem svou novou adresu a  podepsal smouvu na tři měsíce, během niž mi je pošta ochotna přeposílat zásilky ze staré adresy na novou. Nebylo to samozřejmě zadarmo. Problémy nastaly už při udání nové adresy. Počítač nechtěl akceptovat, že bydlím v Gössendorfu. Když pošťačka zadala naše směrovací číslo, objevila se jí automaticky adresa Hausmannstätten. Tam totiž máme naši poštu. Protože vím, že i v Hausmanstätten je Schulstrasse (jak by taky ne, škola je v každé obci), bránil jsem se zuby nehty, aby to tak zůstalo.

„Podívejte se,“ povídám. „To tak nemůžeme nechat. Tak přijde moje pošta na Schulstrasse v Hausmannstätten a tam já nebydlím.“

„Tak nám to pošlou zase zpátky,“ řekla mi úřednice za přepážkou.

„A co uděláte vy?“

„No to je přece jasné. Pošleme to zpět odesílateli jako nedoručitelnou zásilku.“

„Ale to myslím nesní smyslem naší smouvy, za kterou jsem vám zaplatil patnáct eur. Já chci svoji poštu dostávat.“

„To asi nepůjde,“ řekla mi. „Já to změnit nemůžu, mi to počítač vyhazuje takhle a to se nedá změnit.“

Napřed jsem si myslel, že jsem ve špatném filmu, nakonec se mi ji – skoro násilím, přešel jsem dokonce už za přepážku – podařilo přinutit, aby aspoň k názvu ulice připsala jméno mé obce, tedy Gössendorf.

Zdá se, že toto opatření  mělo úspěch, pošta mi dochází. Jen mne překvapilo, že dokonce zásilky, jež mi posílá rakouská pošta sama, jsou posílány na moji starou adresu a pak přeposílány.  Zašel jsem tedy na mou novou poštu v Hausmannstätten, abych na tu nesrovnalost upozornil.

„Ale co chcete?“ pravila mi pošťačka v této nové filiálce udiveně. „Vždyť máte smlouvu o následném  zasílání poštovních zásilek takže vám to přece dojde.“

„Tu mám ale jen na tři měsíce,“ řekl jsem jí. „Co bude potom?“

„Vy chcete, aby vám pošta chodila i potom?“ užasla.

„Já bych chtěl,, aby mi chodila trvale. A myslel jsem, že když jsem změnil v Murau na poště svou adresu, že to bylo změněnno i v systému a rakouská pošta tedy ví, že bydlím někde jinde.“

„Takt o si představujete příliš jednoduše,“  pravila mi ona paní. „Pošta, to je komplikovaný systém, pane. To musíte psát těm, kdo vám ty zásilky posílají, aby vám je posílali na novou adresu.“

„Právě,“ povídám. „Odesílatelem je rakouská pošta a proto jsem tedy tady na poště, abych to změnil.“

„Ale to my nemůžeme,“ řekla mi přesvědčivě. „To musíte přes internet.“

„To jsem už zkoušel, ale nejde mi to. Možná jsem něco udělal špatně, třeba mi můžete poradit.“

Paní skutečně vstoupila na internet, dokonce na stejnou stránku, na níž jsem den předtím marně bojoval já. „Nejde to,“ zahlásila mi potom. „Ale vždyť tu poštu ještě tři měsíce dostávat budete.“

„A potom?“ chtěl jsem vědět.

„Potom už ne,“ odpovědla klidně. „Ale oni si vás ti lidi najdou. Nakonec vám budou psát na novou adresu. Když se jim jejich dopisy budou vracet…“

Rezignovaně jsem opustil budovu pošty, pochopil jsem, že se nedá nic dělat, pošta mou adresu změnit nedokáže.

Vzápětí mi vznikl ale nový problém. Doporučené zásilky si je třeba vyzvednout na poště osobně. Pošťák totiž dorazí dopoledne okolo jedenácté hodiny a ani se nenamáhá zjistit, zda náhodou někdo není doma. Vhodí oznámení o zásilce do schránky a zmizí.

Problém je v tom, že v Gössendorfu na obecním úřadě je místo, kde si člověk může zásilky vybírat. Je to slabých sto metrů od našeho domu, pomyslel jsem si tedy s uspokojením, že je to služba zákazníkovi, aby nemusel chodit na poštu pro zásilky až do Hausmannstätten, což jsou nějaké tři kilometry. Přiznávám, ano byl jsem naivní, když jsem si to myslel. Obecní úřad má totiž otevřeno od osmi ráno do tři čtvrtě na čtyři – samozřejmě s pauzou na oběd mezi dvanáctou a druhou! A já končím v práci ve Wagně ve tři odpoledne, než se převleču, je čtvrt na čtyři a potřebuji nejméně 35 minut, abych obecní úřad v Gössendorfu dosáhl . Takže okolo něj projíždím mezi 3:50 a 3:55, což je právě o pět až deset minut příliš pozdě, než abych si své zásilky mohl vyzvednout.

Nicméně po cestě domů projíždím okolo pošty v Hausmannstätten, která má otevřeno do šesti. Napadla mne tedy naivní myšlenka, že by mi pošta nemusela přeposílat mé zásilky z Hausmannstätten do Gössendorfu.  Že by je prostě ponechali na poště a já bych si je tam mohl vyzvednout. Projevil jsem toto přání na poště, ale neuspěl jsem.

„K tomu my tady za přepážkou nejsme kompetentní,“ řekla mi úřednice. „To určuje zásilková báze.“

„Nemohl bych tam zajít?“ zeptal jsem se.

„To se nesmí,“ odpověděla pobouřeně. „Ale dám vám telefonní číslo, zkuste se s nimi dohodnout.“

Zkusil jsem to.

„To přece nejde,“ řekla mi paní na telefonu. „Vy bydlíte v Gössendorfu, to tady máme jasně napsáno, musíte si tedy přebírat zásilky na obecním úřadě.“

„Jenže já to nemůžu stihnout,“ oponoval jsem. „Projíždím okolo obecního úřadu vždy o pět minut později. Ale v na poště v Hausmannstätten bych to stíhal bez problémů. Stejně okolo pošty denně projíždím.“

„Jak si to představujete?“ rozčílila se dáma na druhém konci linky. „Co by tomu řekli vaši sousedi?“

„Tomu nerozumím?“ namítl jsem. „Proč by je to mělo zajímat, kam si chodím pro poštu?“

„To si jen myslíte,“ poučila mne. „Lidi zjistí všechno. A pak by chtěl kdekdo, abychom mu poštu nechávali na poště a nepřeposílali dál a my bychom tu měli zmatek.“

Pochopil jsem konečně, že pošta tu není pro zákazníka, nýbrž zákazník pro poštu. Ale ještě jsem se nevzdával.

„Ale já opravdu nestíhám si poštu vybrat,“ řekl jsem.

„Vždyť už jsou tam od rána,“ poučila mne.

„Ano, od osmi. Jenže jí odjíždím ráno o štvrt na sedm a přijíždím před čtvrtou, takže nemám šanci si poštu vyzvednout.“

„Pokud si ji nevyzvednete, pošlou nám ji z Gössendorfu zpět,“ řekla mi. Zadoutnala ve mně jiskřička naděje: „A potom bych si ji mohl u vás vyzvednout?“

„Jak si to představujete?“ užasla. „Nevyzdvihuté zásilky jsme povinni poslat zpět odesílateli.“

„Takže nemám šanci se ke své poště dostat?“

„Promluvte se starostou,“ poradila mi. „Třeba prodlouží pracovní dobu.“

„To si opravdu myslíte?“ užasl jsem nad její naivitou.

„Nemyslím,“ odtušila. „Ale zkusit to můžete. Stejně vám nic jiného nezbývá.“

Asi ne. Samozřejmě mám ještě možnost brát si v případě, že mi dojde doporučená zásilka dovolenou. Takže prosím vás, pokud mi něco budete posílat, snažte se to poslat nedoporučeně. Jinak vám ta zásilka může dojít jako nedoručitelná. Tolik dovolené zase nemám.

Za císaře pána bych asi dopadl stejně. Aspoň v to doufám.

Maďaři


                Určitě za to mohl můj knír. Ten jsem si nechal narůst někdy v roce 1983 na přání mé nastávající ženy – s kterou jsem ostatně ženat dodnes. Knír už nemám, oholil jsem si jej na přání mé ženy (téže) v roce 2006. Děti se poté mohly potrhat smíchy, protože mne nemohly poznat.

Dokud jsem ovšem knír měl, byl jsem všeobecně považován za Maďara. Vedl jsem si dokonce statistiku. Po třiceti pacientech, kteří se mne ptali odkud jsem a zemi mého původu tipovali, tipovalo 28 na Maďarsko, dva ve mně odhalili Čecha. Radost z těch dvou mi kalila skutečnost, že jeden byl přistěhovalec od Příbrami a druhý měl v Čechách početné příbuzenstvo, které tam jezdil navštěvovat. Ostatní chválili Uhry a jejich působení v někdejším císařství (na které si ještě někteří pamatovali). Nikdy by mne nenapadlo, že dva tak rozdílné jazyky jako maďarština a čeština mohou mít v cizí řeči téměř identický přízvuk, ale je tomu tak. Oběma chybí melodie, řeč se odehrává víceméně v jedné výšce tónu a je poměrně tvrdá. Takže jsem byl Maďar, ať už jsem chtěl nebo ne. (more…)

Zničit krtka


A tím vstoupil boj o můj trávník na zahrádce do další fáze. Konečně jsem přišel na to, co platí na popenec – totiž ostré hrábě. Poséct se nedá, vytrhat taky ne. Protože má ale dlouhé šlahouny, zakotvené na vícero místech v zemi, ostré hrábě dokáží tyto šlahouny vytrhnout a pak už stačí jen sbírat a vyhazovat. Popenec se dal na ústup, pampelišky na něm byly stejně už dlouho a jejich chabé pokusy vrátit se na můj trávník likviduji v zárodku. Byl jsem spokojen, ale euforie trvala jen krátce. Objevil se krtek.
Znáte ho. Takové to milé zvířátko v modrých kalhotkách s kapsama – velkýma. Tak ho představuje legendární kreslený film. Není to pravda! Je to podlá bestie, která ničí výdobytky mé mnohaměsíční práce. Nevěřte kinematografii, jež vidí realitu, jak ji vidět chce.
Začalo to vlastně už vloni. Na trávníku za domem se objevily krtince. Naštěstí za domem, kam není až tak vidět, přesto se mne tato krtčí aktivita dotkla. Manželka se krtka pokusila v mé nepřítomnosti utopit a pustila do krtince vodu. Nikam to nevedlo – při přečtení odborné literatury o boji proti tomuto hmyzožravci jsem se dozvěděl, že krtek si staví hnízdo nad chodbičkou, takže voda mu zřejmě tekla někde pod hnízdem a on se zřejmě jen divil, proč tolik prší. Možná si aspoň umyl své pracky. Se svým hloubením chodeb nepřestal. Zašel jsem do Baumaxu zeptat se, co se dá dělat. Paní prodavačka mi přímo a bez okolků nabídla jed (tedy proti krtkovi, ne jako prostředek k mé sebevraždě). Když jsem to později vyprávěl zahradníkovi, jenž nám budoval záhony na zahradě, užasl – krtek je totiž chráněný živočich a nabízet na prodej jed proti němu je zakázané. Ale možná má paní prodavačka taky zahrádku a zkušenosti s tou podzemní potvorou. Jed jsem odmítl. Přece jen ve mně kdesi hluboko v duši přežíval obrázek onoho milého zvířatka v modrých kalhotkách. Žádal jsem nekrvavé řešení. Nabídla mi tedy rušičku. Zajímavý přístroj, který v pravidelných intervalech vibruje a tím krtka ruší a nutí ho, aby si budoval hnízdo a šel spát někam jinam. V okruhu deseti čtverečních metrů okolo rušičky, jež je nabíjena solárním panelem a tím pádem nezávislá na externích zdrojích elektrického proudu, se totiž nevyspí. Jenže právě jen v okruhu oněch deseti čtverečních metrů!
Krtka má vibrující rušička zatlačila do defenzívy. Přestal dělat hromádky uprostřed trávníku, stáhl se k plotu (samozřejmě na mou stranu plotu!) a dělal tam své hromádky o to pilněji – odstup jedné od druhé je maximálně půl metru. Skousl jsem to, je to u plotu, za thujemi, nikdo to nevidí, tak ať se chlapec (nebo holka) baví. Kvůli tomu ho zabíjet nebudu. Ale pak se najednou – to bylo před nedávnem, když jsem začal vítězit nad popencem, objevil krtinec přímo před rušičkou. Zřejmě se chtěl záludný hmyzožravec podívat, co mu to ruší spánek. Vyhrabal pořádný krtinec asi dvacet centimetrů před mým zázračným (a 169 Euro drahým) přístrojem. Podíval se na něj – pokud něco při jeho krátkozrakosti viděl – a zase zmizel. Kdyby aspoň dokázal ocenit, že jsem těch 169 Euro investoval, abych mu zachránil život! Jed by byl mnohem levnější! Zřejmě to nepochopil. Infarkt jsem nedostal, hromádku jsem zašlapal do země. Cítil jsem stoupající averzi. A potom se najednou objevil krtinec před domem před terasou. Přímo v záhoně s květinami! Bylo vidět, jak těžkou práci to milému krtkovi dalo. Má zahrada totiž stojí na jílu, jen povrchovou vrstvu půdy jsme nechali navézt. Krtinec, to byly velké kusy tvrdého jílu a kameny. Musel se nadřít „jako zvíře“. Tehdy jsem pochopil, že mám co do činění buď s kverulantem nebo s blbečkem. Hned vedle mé zahrady se totiž nachází obrovské kukuřičné pole. S měkkou hlínou, spoustou hmyzu v tím pádem stravy pro tohoto nezvaného hosta. A on se vrtá tvrdým jílem dobře pět metrů napříč mou zahradou až před terasu. Prostě natvrdlé zvíře. Rád bych mu výhody kukuřičného pole v porovnání s mou jílovou půdou vysvětlil, ale nějak se nedostavuje na určené termíny k rozhovoru. I když jsem mu je sdělil dostatečně hlasitě – a přiznám se, i dost emocionálně. Možná jsem neměl řvát až tak moc, třeba dostal strach. A navíc, jak víme z Křemílka a Vochomůrky, krtek špatně vidí než aby věděl, „zda je správně na louce“. Není! Můj trávník není žádná louka! A poslední týden se začaly objevovat další malinké krtince v trávníku před domem: Jen malinké, zřejmě je ta půda tak tvrdá, že krtek i při veškerém úsilí nedokáže vytvořit pořádnou hromádku, jak ji známe nejen z filmu, ale i z luk a polí. Ale pokoj si přesto nedá.
Jsem v podstatě mírumilovný člověk, jenž by kuřeti neublížil. Kuřeti ne! Ale jestli jen krtek, ať už v modrých kalhotkách nebo bez nich, nedá pokoj, zajdu zase do Baumaxu a vyhledám tam onu paní, jež mi nabízela „definitivní řešení“. Tak jako zahradník v části filmu o krtečkovi, nazvané „Zničit krtka“. Nějak agresi onoho postaršího pána v širokém klobouku začínám chápat. Jsou chvíle, kdy se člověku prostě chce vraždit!

Krátce poté, co jsem článek dokončil, dal mi tip můj soused. Calcium Carbid. Není jedovatý, ale strašně smrdí. Žádný krtek prý v tak zamořené smradlavé noře nevydrží. Dnes jsem objevil vzadu za domem v mém trávníku další kopeček. Nasypal jsem do něj Calcium Carbid,, zalil vodou a ucpal hlínou. Kouř, jenž se z dírky valil, se obrátil do zemského nitra. Doufám, že krtek už balí zavazadla. Ale já tu válku nezačal!

Sicílie


Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud odlišná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za dálnice se tady neplatí (za celé dva týdny jsme zaplatili poplatek 1,80 Euro, když jsme jeli do Cefalú). Siciláni jsou stejně jako Italové na pevnině ohleduplní, nebo spíše opatrní. Protože sami jezdí velmi „kreativně“ předpokládají, že ostatní účastníci provozu jsou stejná paka jako oni sami a dávají si na ně tedy pozor. Jestliže má každé auto někde promáčklý plech či poškrábaný lak, je to spíše záležitost parkování. Když jsem první den viděl, co se dělo na parkovišti u pláže v Trapettu, rozhodl jsem se tam chodit raději pěšky, protože jsem usoudil, že bych se z onoho parkoviště ven už asi nikdy nedostal. Siciliáni to sice dokážou, ovšem za cenu škod na plechu jejich vozidel. Policie se snažila do toho chaosu vnést pořádek a rozdělovala štědře pokutové lístky, které majitelé aut před odjezdem zase okázale odhazovali. Nicméně, když jsem po dvou týdnech vracel mého vypůjčeného Fiata Bravo (podle paní domáci na ježdění po Sicílii nesmyslně velké auto) na letišti v Palermu, zástupkyně půjčovny vlezla skoro i pod automobil, aby pak s užaslým obličejem konstatovala, že nikde není žádná škoda.
Do Palerma jsme jeli ovšem autobusem. Vyplatilo se, nedokážu si představit, co bych si tam v centru s vlastním autem počal. Možná nepočal, spíše umřel. Samozřejmě jsme museli na autobus čekat skoro čtyřicet minut, ale takové zpoždění nikoho nevzrušovalo, patří k životnímu stylu. Afričané kdysi komentovali americké rčení „time is money“ slovy, že Američané mají peníze, oni, Afričané, zase čas. Siciláni se chovají podobně. Peníze nemají (po návratu z dovolené jsem se dozvěděl, že Sicílie je v bankrotu a premiér Monti očekává rezignaci guvernéra) zato ale mají čas. On i ten Monti si na tu gevernérovu rezignaci bude muset počkat. Číšník z baru v Trapettu, jenž pracoval 24 let na letišti v Düsseldorfu, aby se teď na dva roky vrátil na Sicílii, protože život v Německu jej už příliš stresoval, nám vyprávěl, jak obtížné pro něj bylo zvyknout si po návratu na skutečnost, že na každé setkání a každý termín se půl hodiny až hodinu čeká. Když se ptal, proč to nejde setkat se v dohodnutém termínu, dostalo se mu odpovědi – musíš se přizpůsobit. A tak se přizpůsobil.
Sicilané nemají problémy. Pokud je mají, pak o nich nevědí, či vědět nechtějí. Zejména se to týká odstraňování komunálního odpadu. Každé ráno se ze všech balkónů spouštějí na hácích zavěšené sáčky s odpadky a uličkami projíždějící trojkolka je sbírá. Nevyznali jsme se tak úplně v systému třídění odpadu a tak jsme se zeptali paní domácí. Zamyslela se a potom pravila: „Ale vždyť vy máte auto.“ Přisvědčil jsem, že ano. „Tak potom to můžete všechno sbalit dohromady a až pojedete z města ven, hoďte to někde do kontejneru, co tam stojí u ulice.“ Problém jsme pochopili záhy. Ty kontejnery tam opravdu stojí, ale mají spíše jen orientační či možná pouze symbolickou hodnotu. Jsou totiž všechny přeplněny a okolo nich se stovky metrů vrší podél krajnice pytlíky a pytle s odpadem všeho druhu – týdny možná měsíce, než přijede bagr, který je schopen je posbírat a odstranit.
Palermo ovšem stojí za návštěvu. Někdejší město duchů, v něž se v osmdesátých letech proměnilo staré město, protože neexistující stavební firmy, patřící mafii, kasírovaly peníze, aniž by přeložily při rekonstrukci města jedinou cihlu, se zotavuje – aspoň na hlavních tazích. To díky Leolucovi Orlandovi, současnému starostovi, jenž město spravoval už v letech 1985 – 1990 a pak 1993 – 2000. Ten vyhlásil mafii boj a zatlačil ji do defenzívy. I veřejné mínění Sicilanů se změnilo po brutálních vraždách vyšetřujících soudců Borselina a Falconeho ( po nich se teď jmenuje palermské letiště). Přestala platit „omerta“ čili zákon mlčenlivosti, mafie se z veřejného života musela stáhnout. Zřejmě stále existuje jako pojišťovací společnosti či drogové kartely, v denním životě je ale není cítit a drobná kriminalita, jíž se turisté v Palermu a na Sicílii vůbec museli obávat, z ulic prakticky zmizela, my jsme s ní nebyli konfrontování ani jednou (například s Bari se prý Palermo vůbec nedá srovnávat). Samozřejmě že mým hlavním cílem v Palermu byla katedrála s hroby Friedricha II, jeho otce, matky, dědečka a první manželky, pravým vrcholem byla ale Capella Palatina v Palazzo Normani, v někdejším královském paláci, jež je dnes sídlem autonomní sicilské vlády (jež je právě v bankrotu, aniž by si toho zřejmě všimla). Minulého roku jsme byli v Ravenně, abychom si prohlédli mozaiky, jimiž je ono město slavné. Co je ale díky mozaikovému umění skutečně možné, jsme viděli až v Palermu. Naposledy mne takto oslnila snad jen jantarová komnata v Carském selu. Neuvěřitelná nádhera nejjemnějších mozaik s obrazy se Starého a Nového zákona, všechno zdobeno zlatem, prostě krása beroucí dech. Oni Siciláni dobře vědí, proč jsou židličky v kapli ohrazené lanem, aby si na ně nikdo nemohl sednout. Kdyby mi to totiž povolili, tak lehko by mne ven nedostali. S podobnou krásou jsme byli konfrontování několik dní později v Monreale, na kopci nad Palermem. To, co totiž zřídil jeho dědeček Roger II. v Palermu, napodobil jeho vnuk Vilém II. zvaný z neznámých důvodů „Dobrý“ v Monreale o sto let později. A protože už měl vzor, jenž bylo třeba překonat a navíc chtěl tento král známý svým náročným životním stylem svou stavbou v Monreale naštvat palermského arcibiskupa a měl tedy nevídanou motivaci, dílo se podařilo. Co totiž na sicilských dílech z doby normanských králů zaujme, je skutečnost, že jsou výsledkem nevídané náboženské s společenské tolerance. Ne nadarmo jsou Siciliáni právě na tuto dobu normanských králů hrdí a člověk o ně zakopává na každém kroku. Nejen, že to je jediné období, kdy byla Sicílie skutečně samostatným královstvím z hlavním městem v Palermu, ale díky toleranci svých panovníků se stala v té době nejbohatší zemí tehdejšího světa. Abychom recept na tento úspěch pochopili, musíme trochu hlouběji do historie.
Sicílie byla obilnicí Říma. Už tehdy zde kvetlo zemědělství a trh s otroky v městě Enna byl jedním z největších v říši. (Otroci se zde i několikrát vzbouřili a dvakrát se jim v druhém století před naším letopočtem podařilo na několik let zřídit zde nezávislou republiku.) Po pádu Římské říše ostrov na pár let ovládli Góti a pak jej dobyl pro byzantského císaře Justiniána jeho generál Belisarius. Poté byla Sicílie řeckou a císař Konstantin II se pokusil dokonce přeložit hlavní město své říše z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) do Syrakús. Mělo to logiku, protože Sicílie se nacházela přímo v centru tehdejšího území Byzantské říše, ale jak už to s logickými věcmi bývá, nápad se neujal. Hlavní město se vrátilo do Konstantinopole, Sicílie se stala periferií a tím pádem se neudržela proti invazi Arabů ve století devátém. Arabi ostrov ovládli, místní Řeky ale nechali na pokoji. Přeložili hlavní město ze Syrakús do Palerma (kontakt na východ do Konstantinopole pro ně nebyl tak důležitý jako pro jejich předchůdce) a rozbudovali na ostrově zavlažovací systémy. Arabi přišli z Tunisu, kde prší hodně málo a zavlažovací systémy jsou pro zemědělství nepostradatelné. Protože na Sicílii prší přece jen o hodně častěji, proměnili teď ostrov díky své zavlažovací technice v pravý ráj. V takový, že se po čase místní vládci začali hádat mezi sebou – pálilo je dobré bydlo. V roce 1061 si pozval vládce Messiny na pomoc proti konkurentovi ze Syrakús na pomoc normanské rytíře pod vedenícm bratrů Rogera a Roberta Guiskarda z Hauteville. Tito někdejší Vikingové se obratem zmocnili Messiny a začali kus po kusu dobývat ostrov. Posvěcení k tomu bohulibému dílu dostali od samého papeže a tak když padly poslední bašty arabské vlády na jihovýchodu ostrova, stal se Roger hrabětem sicilským. (Jeho stejnojmenný vnuk to pak dotáhl až na krále. Využil schizmatu v Římě, nechal se za krále korunovat protipapežem, čímž rozzuřil papeže pravého a když mu tento vyhlásil válku, papeže zajal a nechal si svou královskou korunu výměnou za propuštění na svobodu potvrdit i od něho). Co bylo ale na Normanech nejúžasnější – i když byli na ostrově z poslání papeže s úkolem pokřesťanštit všechno, co se pokřesťanštit dá a ostatní vyhubit – nechali všechno při starém. Arabi mohli dále udržovat a rozbudovávat své zavlažovací systémy, Řekové zdobit chrámy svými mozaikami, nikdo nikoho k ničemu nenutil a všichni byli s daným stavem spokojení. Chrámy z této doby jsou výsledkem dané politiky. Ať už v Palermu, v Monreale či v Cefalú, abych jmenoval aspoň ty tři nejslavnější. Jsou to gigantické pozdě románské stavby (půdorys velikosti fotbalového hřiště), s řeckou mozaikovou výzdobou nejjemnějšího provedení a křížová chodba benediktínského kláštera v Monreale, či v Palermu u kostela St Giovanni degli Eremiti je postavená v čistě arabském stylu. Ta v Monreale má délku 47×47 metrů a každý ze stovek sloupů je jiný, žádné dva nemají stejně vytesané hlavice! Král Vilém ostatně neměl problém pověřit stavbou svého monumentálního chrámu arabského architekta a tento zase neměl, ač muslim, problém stavět katolický chrám.(Ani nechat zdobit hlavice sloupů figurálními a tedy v muslimském umění zakázanými motivy) Za dobrý plat odvedl skvělé dílo. Myslím, že bychom se měli z čeho učit i dnes.
Po Normanech přišli Štaufové, kteří taky nechali vše při starém (jen zlobivé Araby přemístil císař Friedrich II. do Lucery v Apulii), v roce 1266 ale – opět z poslání papeže – přišli Francouzi a stoleté dílo tolerance bylo u konce. Sice svých chováním namíchli Siciliány natolik, že byli o nešporách roku 1282 všichni na ostrově se nacházející Francouzi povražděni, ale rozbitý porcelán se už slepit nedá – období sicilského blahobytu bylo nenávratně pryč a už se nikdy nemělo vrátit.
Pocestovali jsme i památky sicilské antické historie – Segestu a Selinunt, dva odvěké rivaly. Elymská Segesta hledala desítky let způsob, jak nenáviděného řeckého konkurenta v Selinuntu zničit. Aby si získala spojenectví Atén, začala stavět obrovský chrám v monumentálním dórském stylu. Když ale pak Atéňané prohráli a ztratili celou svou flotilu, nebyl důvod chrám dokončovat a zůstal dodnes jen jakousi antickou potěmkinovou vesnicí. Segesta se spojila s Kartágem a Kartaginci nenáviděný Selinunt srovnali se zemí. Když ale pak na ostrov v první punské válce vtrhli Římané, vzpomněli si Segesťané, že podle legendy jsou vlastně s Římany příbuzní a přešli na jejich stranu, pročež pak poté, co Řím ostrov získal, nemuseli platit daně. Prostě oportunismus se vyplácel vždycky a když si člověk své chování dokáže patřičně sám před sebou zdůvodnit… To příbuzenství s Římany vzniklo totiž ve chvíli, kdy utečenci z Tróje přistáli v dnešním Castellmare del Guolfo. Trójské ženy už měly plavby dost (asi trpěly mořskou nemocí jako moje žena) a rozhodly se, že svým chlapům další dobrodružství zarazí. Zapálily tedy v zálivu kotvící lodě, jen Aeneovi s jeho rodinou se podařilo ještě naskočit na svou loď a odplout až k ústí Tiberu a založit pak město Alba Longa. Stal se tam králem a jeho potomky byli Romulus a Remus, zakladatelé Říma. Zbytek Trójanů, který o lodě přišel, postavil pak město Segestu. Zda se tato legenda zakládá na pravdě, či byla účelově vymyšlena, aby se Segesta mohla přidat k vítězi, už nezjistíme. Dnes její někdejší existenci připomíná jen onen nedokončený chrám a úžasné antické divadlo s výhledem na krajinu až k moři k onomu Castellmare de Guolfo, kde kdysi hořely trójské lodě. Od chrámu k Akropoli s divadlem je to pěšky půl hodiny, pokud tam dorazíte v čase, kdy už začíná připékat sluníčko, vyplatí se koupit si za 3 Eura lístek na autobus, který vás tam doveze.
V Selinuntu jsem naštěstí zabloudil – sicilské dopravní značení je míněno zřejmě jen pro místní, kteří se stejně vyznají. Díky tomu jsem ale věděl, že se od chrámového okrsku, kde se prodávají vstupenky, dá odjet k Akropoli autem. Proto jsme mohli s klidným svědomím ignorovat nabídku nechat se tam odvézt malým autobuskem ( za 12 Euro na osobu!). Jestli je tohle pozůstatek řecké selinuntské tradice, pak začínám chápat, proč chtěli Segesťané toto město za každou cenu zničit a mají za to mé sympatie.
Ono se na Sicílii v létě opravu vyplácí být u kulturních památek už ráno. Otvírají se v devět a bývali jsme pravidelně mezi prvními návštěvníky. (Nikdy ne ale první, vždy a všude nás předběhlo aspoň jedno auto s českou poznávací značkou). Nad Cefalú se tyčí skála v podobě lidské hlavy, jež městu dala jméno (Kéfaleion). Má výšku 271 metrů a my jsme se rozhodli na ni vylézt. Už proto abychom se mohli podívat na město zhora, jakožto si i užít výhledu z pevnosti na vrcholku skály, odkud jsou vidět skoro všechny Aiolské ostrovy (kromě vzdáleného Stromboli). Pokud někdo přijde na myšlenku nás následovat – rozhodně jděte ráno. Nejen, že jsou teploty ještě jakž takž akceptovatelné, ale dopoledne je cesta na vrchol ve stínu – slunce vychází za skalou. Odpoledne se dá výstup doporučit jen mimořádně odolným jedincům nebo lidem, jež se rozhodli se svým životem skoncovat. Kdo ale výstup přežil, může se ihned ochladit v moři, městské pláže jsou čisté a nemají chybu. Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšník skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro!
Jinak jsou ale ceny na Sicílii přijatelné ( s výjikou Cefalú, Taorminy na východě a Erice na západě ostrova – ve známých turistických střediscích se ceny přizpůsobily kupní síle návštěvníků, majících peníze – Sicilané, jak známo, mají spíš ten čas). Proto se dá mimo ona centra najíst za docela přijatelné ceny. Pokud ovšem máte rádi lilek, jenž je nedílnou součástí snad každého sicilského předkrmu.
A přijdou si na své i milovníci přírody. Na západě ostrova blízko městečka Scopello (no, městečko, spíš větší vesnice, ale buďme upřímní, prostě obyčejná dědina) je přírodní park Zingaro (což italsky znamená Cikán). Jedna z tras vede podél moře, je dlouhá 7 kilometrů a po cestě jsou početná muzea k rozdílým tématům a malé pláže s průzračnou vodou a s nádhernými barevnými rybami plujícími vám okolo nohou. Zdolali jsme jen pět a půl kilometru, pak přišlo poledne a s ním teploty okolo 40 stupňů Celsia. Nicméně i tady jsme narazili na krajany. Ti vyráželi už někdy v sedm ráno a brali to přes hory! s výškou 915 metrů (startuje se od hladiny moře, takže se tady jedná o převýšení) a po přímořském chodníku se vraceli. Kupodivu vypadali, že by to mohli i přežít. Moje žena měla s přežitím při návratu v odpoledním vedru nemalé problémy. Nepomohla ani taktika „bežať rýchlo, aby ta horúčava skor prestala“. Nepřestala. Studené obklady a voda tragický konec jen oddalovaly, nedokázaly mu ale zabránit. Před smrtí nás zachránilo až studené pivo Bira Moretti v baru u východu z národního parku. Takže, pokud chcete park navštívit, vyrazte brzy ráno, nedejte se svádět plážičkami a rybami jako z akvária, ale utíkejte, co to dá, abyste stihli druhou stranu parku ještě za rozumných teplot. Do vody se můžete ponořit kdykoliv při návratu – pokud na to budete mít síly a náladu – ono se přece jen k těm plážím musí sestupovat k moři. Což by ještě nebylo tak zlé, ale potom se musí zase vyšplhat na chodník!
Takže pokud jsem ve vás vzbudil svým vyprávěním chuť Sicílii navštívit, neváhejte. Jak jsem říkal, je to pořád ještě Evropa, dokonce Evropská unie, zákony jsou tam v podstatě stejné jako u nás, jen jsou tam, abych parafrázoval Johna Travoltu z Pulp fiktion – takové malé rozdíly.

Česko-slovenská vzájemnost a má rodina


Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“
Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To planou emoce před televizorem i na dálku, pokud před tím televizorem nesedíme společně. Poprvé došlo k této konfrontaci na mistrovství světa v roce 2000 v Petrohradě, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále. Syn se celý den těšil, jak mi to spočítá a když pak Češi vyhráli 5:3, ležel zoufale plačíci před televizí na koberci a křičel na mně: „A to je všetko tvoja vina!“ Ještě štěstí, že jsem byl při pro Slováky tragickém zápase v roce 2009, kdy prohráli 0:8, v Českých Budějovicích a tedy od mé rodiny v bezpečné vzdálenosti! Mezitím syn ovšem vyrostl, dospěl, emoce už opadly, společně jsme oslavili slovenský mistrovský titul v roce 2001, letos jsem mu musel gratulovat k vítězství 3:1 v semifinále, neodpustil jsem si ovšem poznámku, že k tomu, aby Slováci Čechy dokázali porazit, potřebovali českého trenéra. To víte, tak lehce se člověk národní hrdosti nevzdává! Pokud ale titul získají Češi či Slováci v souboji s někým jiným, slaví se v naší rodině naprosto stejně, jedno, kdo z našich národů vyhrál. (ono to není tak úplně špatné mít dvě želízka v ohni) Když se našim hokejistům podařilo vstřelit Kanaďanům gól na olympiádě v Naganu, probudili jsme se synem o půl sedmé ráno nepříčetným křikem „góóól“ nejen nic netušící Stolzalpe, ale i mou dceru a manželku, což Zdenka komentovala větou „mamka, oni sa zošaleli.“ Myslím, že překlad věty do češtiny není potřebný. Každopádně se ta poznámka týkala celé mužské poloviny naší rodiny bez ohledu na národnost. V roce 2005 jsme ale přihlíželi na Staroměstském náměstí svorně finále proti Kanadě a jásali nad třemi vstřelenými brankami. (Dcera jásala jen dvakrát, protože je malá, třetí branku, jež padla na spodní části velkoplošné obrazovky, neviděla).
Naše dcera je už rok provdána za Jirku z Prahy a syn chodí s Karolínou rovněž z Prahy, takže jejich potomkové budou mít už tři čtvrtiny české krve a když sedíme v plné sestavě u nedělního stolu, nejsem už v naší rodině bezmocnou národností menšinou. A je nám veselo, když narážíme na jazykové rozdíly, které oné mladé generaci už dělají nemalé problémy. Na rozdíl od nás totiž nevyrostli v dvojjazyčné společnosti, jež byla s oběma jazyky českým a slovenským denně konfrontována z televizní obrazovky i jinak. Když jsem zjistil, že syn se se svou českou přítelkyní baví německy, protože ona má se slovenštinou problémy, následoval intenzivní kurs slovenského jazyka, který Karolínu dohnal až k zákeřnostem slov jako „žubrienka“ (pulec) či „margaréta“ (kopretina).
Slovenština je krásný jazyk a hrozně rád s ním mluvím, když na Slovensku jsem. Prý mám český přízvuk, to MNĚ ale nevadí. Ten jazyk má totiž zcela jinou melodii než náš (pokud se o melodii v češtině vůbec dá mluvit – stejně jako Maďaři – neptejte se mne proč zrovna oni – mluvíme víceméně v jedné tónině), jiný temperament – zde podobný maďarskému, což se dá dobře pochopit, jen se o tom nesmí na Slovensku otevřeně hovořit. A taky částečně jinou slovní zásobu. Tu melodii člověk pochopí, když porovná náš prostý stůl se slovenským stuolom. U nás se prostě to „o“ posunulo nad „u“, stal se z něj kroužek a melodie byla pryč – aspoň tak to vysvětloval svého času Július Satinský. Ale jak vzpomíná Svatopluk Čech v „Příbězích pana Broučka“, chodili pražští radní v patnáctém století po Praze s „huolkami“ a pan Brouček měl tím pádem značné pochybnosti o jejich morální počestnosti. Takže ona melodie byla obětována perfekcionismu sdělení zprávy až později.
Slovanské jazyky se začaly dělit někdy během jedenáctého století, takže slova běžné denní spotřeby jako mléko, máslo, voda atd jsou samozřejmě totožné nebo téměř totožné. (Kupodivu i taková lopata! se řekne stejně česky, slovensky ale i polsky, dokonce rusky a kupodivu i maďarsky je to lápát – k tomu se ještě dostanu.) Později jsme ale žili odděleně a Slovenština se vyvíjela v prostředí uherského království a ovlivňovala se s maďarštinou víc, než tušímě. Maďaři převzali ze slovenštiny spoustu slov, jež neznali, když do Evropy dorazili (jako mačka (kočka), kabát, szoknya(vyslovuj sokňa=sukně), onu lopatu či hrábě (gereblye), ale stejně předali do slovenštiny i své výrazy (gazda – hospodář, čižma – holínka) slova jako klobása či guláš odevzdali ostatně celému světu. I slovo němý zřejmě před příchodem do Evropy neznali, protože se to maďarsky řekne néma a následně i slovanské slovo Němec (člověk, jež nerozumí, neumí mluvit), má maďarskou podobu Német.
Na slovenštině je hodně cítit, že byla v Uhersku až do konce osmáctého století oficiálním jazykem latina, spousta slov ve slovenštině má latinský základ – nejen názvy měsíců, ale i názvů z rostlinnného a zvířecího světa. (Sem samozřejmě nepatří ťava – původ tohoto slova je pro mne naprostou záhadou) Když se domlouvám s příslušníky mé rodiny na konkrétním datu, uvedu vždycky raději k českému názvu měsíce i slovenský ekvivalent – opomenutí takového překladu mělo už tolikrát fatální následky, že už na to raději nezapomínám. Ani po třiceti letech soužití si moje žena – nehovoříc o dětech – není jistá, zda je červen opravdu jún a červenec júl, nehovoříc už vůbec o říjnu či listopadu. Tyto dva měsíce komplikují navíc Poláci, kteří nazývají náš říjen listopad a dělají tak chaos perfektní – na severu očividně opadává listí ze stromů o něco dřív.
Co mi ovšem dávalo pořádně zabrat, byla medicínská terminologie. V biologii vůbec, ať už v názvech svířat či rostlin jsou Slováci samorosti a jejich názvy se s našimi kryjí jen vyjímečně. Podobně to ale vypadá i s orgány lidského těla a chorobami. Nezapomenu na kolegu Vlastu Hřebena, učícího se gynekologii ze slovenské učebnice, jak se s vykulenýma očima ptal: „Může mi prosím vás někdo vysvětlit, co je to „ostatný driekový stavec“? Pro ty zvědavé objasním, že se jedná o poslední bederní obratel. Musel jsem zápasit s názvy jako „kiahne“ (plané neštovice), osýpky (spalničky), ružienka (zarděnky), mumps (příušnice) atd.
Slovenština dokáže být ale zákeřná i tehdy, když se rozhodnete objednat si v restauraci jídlo. Když jsem jel poprvé do Vysokých Tater ( to mi bylo asi patnáct), objednal jsem si v restauraci „bravčovú pečienku“, v domění, že se jedná o vepřovou pečeni. Nejednalo. Dostal jsem játra z rýží a moc jsem se divil. Játra jsou totiž slovensky pečeň, jakož i ledviny jsou obličky. (Ale jen u člověka, u zvířat se jedná o úplně obyčejné ľadviny.) Někdy je zajímavé sledovat posun významu slov ze západu na východ. Jestliže tedy Češi z Čech mají zelí a kapustu, Moraváci mají zelí a kel, a Slováci pak kapustu a kel. Pozor, abyste jedli opravdu to, co chcete. Když se Lubova přítelkyně Karolína ptala na Slovensku na možnosti příloh a byly jí nabídnuty zemiaky na nejrůznější způsob, zeptala se nesměle, zda by neměli brambory. Neměli, jen zemiaky. Brambory jsou stejně zvláštní plodina, jež snad v každém údolí nese jiné jméno. Oficiálně jsou to sice na Slovensku zemiaky (a v Bratislavě „zemáky“, ale na Záhoří se jmenují stejně jako na Moravském Slovácku erteple (z německého Erdapfel, čili zemské jablko), na Spiši jsou to gruľe a na Zemplíně dokonce bandurky.
Samostatnou kapitolou jsou slova rakousko- uherská, jež probouzejí nostalgii zaniklého mocnářství. Jsou společná nám, Slovákům, Rakušákům i Maďarům a poznají se podle toho, že v Německu neexistují. Tak je to naše žemle (dobře, oficiálně je to houska, ale každý Čech doufám ví, co to žemle je). Na Slovensku je to „žemľa“ naprosto oficiálně, v Rakousku semmel a v Maďarsku zsemédl nebo zsemle. V Německu nemají tušení, o co by se mělo jednat, pro ně jsou to naprosto nudné “brötchen”. Jestliže je náš křen slovensky chren a rakousky kren, Němci hovoří o meerretich. (A Maďaři o „torma“ – to mi vysvětlete, kde se toulali, když císař pán to slovo zaváděl.) A což teprve povidla, rakousky powidl, německy pflaumenmarmelade? Údajně existuje 800 slov, jež se řeknou rozdílně v Rakousku a v Německu, řada z nich je téměř totožná se slovy českými.
Slovenština má ovšem i slovní zásobu, jež dokáže nadchnout i člověka nezúčastněného. A to přesto, že má v součtu méně slov než čeština a mnohem méně si se slovy hraje a má jen sporadicky dvojmyslná slova ( čeština má i slova trojsmyslná, takže, když je slyšíte, nemůžete si být jisti, co vám ten člověk vlastně opravdu chce říct). Ovšem slovenská „silná trojka“ vysoce emocionálních slov : „skuvíňať, bedákať a meravieť“ je na nepřekonání. Jakož i slovo „nebodaj“, jež používá má žena velmi často, nikdo mi ale nedokázal zatím prozradit jeho český ekvivalent. Nebodaj je prý česky nebodaj. No dobrá nechejme to tak, pokud by nějaký čtenář těchto řádků měl lepší nápad, budu vděčný, když mi jej sdělí.
Zřejmě na konci mého článku dlužím nějakou pointu. No dobrá, máte ji mít. Když šel můj zeť ke křtu (nechal se před svatbou pokřtít a já ho ještě dnes obdivuju, co všechno při přípravě na tento akt vydržel), nabízela se má žena, že mu půjde za kmotru. Tuto snahu okomentovala švagrová (slovensky švagryňa) Hanka slovy: „Ty si ale vybitá. Je oveľa lepšie byť krstná mama ako svokra, čo?“ No řekněte, nemá ta slovenština svou vlastní poezii?

Relikty bývalého režimu


Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka.
Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku.
„My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“
Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil bych, co jsem slyšel. Máti, mírně zkoprnělá požádala, zda by mohla dostat aspoň tlačenku.
„Říkala jsem vám přece,“ pravila prodavačka už poněkud zvýšeným hlasem. „Že nic nekrájíme. Máme už umytý stroj.“
„A nemohla byste – aspoň nožem?“ zeptala se matka.
„Normálně to nedělám,“ pokrčila prodavačka rameny. „Ale zkusit to můžu.“
Výsledek odpovídal její nezkušenosti v zacházení nožem. Pláty (psít o plátcích by bylo naprosto neadekvítní) měly přes centimetr tloušťky. Vlastně by ta osoba v řeznictví neměla vůbec pracovat, mohla by se přece zranit. V jejím zájmu jsem tedy informoval obratem mailem jejího zaměstnavatele, ten se ukázal „velmi znepokojen“. Doufám, že onu dámu v jejím vlastním zájmu ale i ve vlastním pošle umývat podlahu. V komunistických – pardon, socialistických časech člověk skutečně poslední čtvrthodinu před závěrečnou nesměl vkročit do prodejny, protože se umývala podlaha. Jak vidět, tato tradice ještě nebyla zcela zapomenuta.
V roce 2004 jsem navštívil s rodinou Hradec Králové. Protože jsem se ve městě nevyznal – a internet tehdy ještě nefungoval jako dnes, ptal jsem se na ubytovací možnosti ve městě jedné své dávné přítelkyně. Ta mi doporučila hotel Garni. Údajně na něj byly přebudovány bývalé studenstské koleje, je levný, podle jejích referencí dobrý a lehce nalezitelný (mé první GPS jsem si kupoval až o dva roky později.) To souhlasilo. Koleje jsme našli bez problémů. Na recepci ovšem seděla paní jako ze starých časů.
„Ne pane, já tady žádnou rezervaci na jméno Polách nemám,“ odtušila rezolutně.
„Ale já jsem ten pobyt telefonicky objednával,“ namítl jsem. Protože jsem tak činil z ostrova Santorin (samozřemě to byla moje chyba ) přišla ta rezervace na pěkné peníze. (EU omezila tarify za rooming až o několik let později.)
„No prostě nemám,“ trvala na svém.
„A nemáte dva volné pokoje?“ zeptal jsem se. Byl už večer, představa bloudění po Hradci a hledání ubytování mne nelákala.
„Ukažte mi občanku,“ pravila.
„Občanku nemám,“ odpověděl jsem.
„Jak to, že nemáte?“
„Protože jsem rakouský občan. My tam občanské průkazy nemáme. Ale mám s sebou cestovní pas.“
„Ukažte to sem,“ pravila nerudně. „S tím já nemám žádné zkušenosti. Jaké číslo mám do kolonky číslo občanského průkazu napsat?“
„Napište tam třeba číslo pasu.“
„Hm,“ řekla pochybovačně. Ale pak se náhle rozzářila. „Vy jste doktor Polách?“
„Ano,“ přisvědčil jsem nejistě. Netušil jsem, že by mne mohl někdo v Hradci znát.
„Tak to máte říct hned,“ jásala recepční. „Tak pro vás tu rezervaci mám. Pro doktora Polácha, rozumíte, tedy pod písmenem D. Proto jsem já to nemohla najít.“
Spolkl jsem poznámku, která se mi drala na jazyk a snažil jsem se vypadat šťastně.
„Tak to bychom měli,“ konstatovala spokojeně, když se jí do kolonky číslo občanského průkazu podařilo narvat číslo mého pasu a následně i pasu mé ženy a dětí. „Ale poslouchejte, kde parkujete?“
„Za kolejí,“ řekl jsem.
„No to tam nemůžeme nechat. Vy máte určitě nějaké bombové auto, ještě by vám ho někdo mohl ukrást.“
„No, mám Passata, ale ten už má naježděno přes sto tisíc kilometrů. Takové auta se nekradou. A kromě toho mám zajišťovací systém.“
„Nechat ho tam nemůžete,“ řekla rozhodně. „Zaparkujte tady přímo před vchodem a já vám na ně dám pozor.“
„Ale tam je značka zákaz stání,“ upozornil jsem ji.
„To nevadí,“ odpověděla. „Když jsem vám to dovolila, tak tam stát může.“
„Vy tu budete i v noci?“ chtěl jsem vědět.
„No to ne. Ale já kolegovi řeknu.“
Když jsme se pozdě večer vrátili z města, seděl na vrátnici už kolega.
„Prosím vás,“ chtěl jsem se ujistit. „Já stojím s mým autem tady před vchodem v zákazu stání. Ale vaše paní kolegyně říkala, že to nevadí.“
„Já tam nevidím, pane,“ odtušil vrátný bohorovně. „To je za rohem, tam já nevidím. Pokud se tomu autu něco stane nebo jej někdo ukrade, tak já za nic neručím.“
„Já nemám strach, že by ho někdo ukradl,“ vysvětloval jsem. „Ale aby mi policajti nedali pokutu nebo dokonce botu na pneumatiku.“
„Jak jsem říkal, já tam nevidím pane,“ trval na svém vrátný. „Když ho tam policajti uvidí a tu botu vám dají, já nemám žádnou možnost jim v tom zabránit.“
„Tak to já raději přeparkuju,“ povzdechl jsem si.
„No víte, oni ti policajti přijdou dovnitř. Já si s nimi povykládám, uvařím jim kávu.“
„Aha,“ zapálilo mi. „Tak tady máte stovku na tu kávu.“
„No vidíte, že mi rozumíte, pane,“ rozzářil se vrátný. „Vždyť jsme Češi ne? Musíme si vzájemně pomáhat.“
Můj syn už zřejmě není Čech, ani Slovák a vlastně ani Rakušák. Má už ten nežádoucí evropský původ a taky se tak cítí. Smál se tak, že jsme ho nemohli utišit.

Úskalí komunikace


Můj šéf ji považuje za nejdůležitější část naší práce a má určitě pravdu. Škoda, že nikdo nerozumí tomu, co chce sdělit on. Dávno jsme si na to zvykli a rozhovoru s ním přikládáme víceméně jen formální význam. Oddělení funguje přesto. Trpí na zřídkavou poruchu zvanou alexythymie, což znamená, že člověk vnímá sice slovní obsah zprávy, ne ale její emocionální část. Tím pádem není schopen pochopit, co mu někdo chce sdělit a není schopen ani předat své vlastní myšlenky dál. Ostatně v tom není sám. Stejnou poruchou trpěl císař František Josef I a stačilo to k tomu, aby dokázal zlikvidovat celou svou říši, obrovské Rakousko-Uhersko. Předávání a hlavně přijímání informací hraje totiž v naší společnosti klíčovou úlohu. Obsah informace určuje ovšem její příjemce, a je bohužel nezvratnou skutečností, že dnešní příjemci zpráv jsou na nepřetržitém vysílání a nepřepínají na příjem. A zkuste jim pak něco sdělit!
Jednou mi v nemocnici zazvonil telefon. „Tady je firma ATS“ ohlásil se někdo na druhém konci linky. Myslel jsem si, že se jedná opět o nějakou agenturu, vyzvídající veřejné mínění či hodlající udělat se mnou rozhovor o nějakém léku a přešel jsem do vyčkávací pozice.
„Hm,“ pravil jsem ostražitě.
„Vy jste nám hlásili poruchu vašeho počítače,“ řekl volající.
O něčem takovém jsem neměl tušení. Ne, že by se počítače v mé přítomnosti nekazily. O tom jsem se už zmínil. Ale kazí se tak často, že jsem se už dávno vzdal jakékoliv snahy sjednat nápravu.
„Nenahlásil,“ řekl jsem rozhodně, přesvědčen o tom, že mám pravdu.
„Jste Polách Lubomír?“ vyzvídal onen muž.
Odlehlo mi. „Nejsem,“ vysvětlil jsem mu. „Lubomír je můj syn a je dost možné, že poruchu na svém počítači nahlásil. Nachází se ale momentálně v Kodani, vrací se budoucí týden a pak se s ním můžete spojit a dohodnout se.“ Dal jsem onomu dobrému muži Lubovo rakouské i dánské telefonní číslo, jeho adresu v Vídni i v Grazu. Mlčel, říkal jen „hm“ z čehož jsem – pravděpodobně naprosto mylně – usoudil, že si mnou předávané údaje zapisuje.
Mého syna jsem ovšem zavolal a informoval, že k němu hodlá přijet nějaká firma, aby mu opravila počítač. Když se syn vrátil z Dánska, okamžitě onu firmu ATS kontaktoval. Řekl jim, že jim může počítač k opravě poskytnout buď ve Vídni nebo v Grazu. Že se přízpůsobí a buď zůstane ve Vídni o den déle, aby problém vyřešili tam anebo pojede do Grazu k rodičům, pokud by firmě vyhovoval lépe Graz.
Nato mu slečna na telefonu řekla, že Graz vyhovujej lépe, protože tam stejně mají zítra nějakou zakázku. Lubo jí pro jistotu ještě jednou dal grazskou adresu a své telefonní číslo, to pro případ, že by opravář náš zastrčený domek kuprostřed kukuřičného pole nemohl najít.
Právě jsem ultrazvukoval, když mi zazvonil můj služební telefon. „Tak jsme tady,“ pravil bodrý hlas.
„Kdo?“ nechápal jsem.
„No přece firma ATS. Přijeli jsme vám opravit ten laptop.“
„Ale já jsem přece vysvětlil, že je to laptop mého syna!“
„To nevadí. Máte ho tady?“
„Kde tady?“ začal jsem tušit nejhorší. „Kde jste?“
„No přece tady. Na parkovišti před nemocnicí.“
Pokusila se o mne mrtvice.
„Milý pane,“ řekl jsem aniž jsem upadl do bezvědomí. „Ten počítač se nachází u mého syna a můj syn se právě nachází sto padesát kilometrů odtud v Gössendorfu u Grazu. To vše jsem vysvětlil vaší centrále už před několika týdny a pokud vím, domluvil můj syn termín na opravu na dnešek v Grazu.“
„ O tom nic nevím,“ pravil onen muž podrážděně.
„To ale není můj problém.“ Dal jsem mu adresu a telefonní číslo syna a obratem jsem syna zavolal, aby se s oním opravářem, stojícím právě na parkovišti na kopci před nemocnicí Stolzalpe v horním Štýrsku, spojil.
Všechno dopadlo – jako obvykle – dobře. Opravář jel dalších 150 kilometrů do Grazu, tam opravil synovi počítač a nesmírně se vzrušil, protože v Grazu žádnou další zakázku neměl a když mu syn řekl, kde ve Vídni bydlí, konstatoval, že je to deset minut pěšky od jejich firmy. Takhle urazil zbytečně skoro 600 kilometrů v autě (250 kilometrů na Stolzalpe, pak 150 do Graz a nakonec víc než 180 zpět do Vídně). Může mi někdo vysvětlit, jak může taková firma a taková společnost vůbec fungovat?
Mimochodem jsme nikdy nepřišli na to, jak se firma ATS dostala k mému jménu a mému telefonu. Syn mne ujistil, že on jim mou adresu či telefon nikdy nedal. Jediné vysvětlení je, že jediné, co z jeho reklamace a objednávky zaregistrovali, bylo příjmení Polách. Protože správně předpokládali, že takových nebude v Rakousku mnoho, našli přes žluté stránky mé jméno a mé telefonní číslo. A jak ho jednou zjistili, už se ho nebyli ochotni vzdát. Za žádných okolností. Marně jsme je já i můj syn přesvědčovali, marně jsme jim dávali správné jméno, číslo a adresu. Nikdo nebude přece korigovat něco, co už jednou stojí napsáno v počítači. I kdyby měl kvůli tomu jezdit zbytečně 600 kilometrů!

Prostě ji miluji


Prostě ji miluji. Zatím jsem o ní ještě nikdy nepsal, protože by to mohlo u mé ženy vzbudit nával žárlivosti, manželky přece jen nemají zrovna rády, když jejich muži milují někoho jiného, než je.
Ale je krásná. Stálo to hodně úsilí, než se z ní stala krasavice, jakou je teď, ale vyplatilo se to. Nebylo to samozřejmě levné, ale krása není nic co člověk pořídí za pakatel. Přesto člověk takové investice podstoupí.
Zejména v podvečer, když za ní zapadá sluníčko a ozařuje ji zezadu svými načervenalými paprsky, pak teprve vyzní její rudá krása v zeleném oděvu naplno a naplňuje mne opravdu štěstím a obdivem. Určitě jste si toho už všimli, že rudovlásky v zeleném vypadají prostě sexy.
Ach tak, abycho neodbočoval, samozřejmě hovořím o mé zahrádce. Letos jsem se konečně dočkal, aby vypadala podle mých představ a teď si to užívám.
Nebylo tomu vždycky tak. Původně to byla velká plocha a na ní ještě větší hromada hlíny a kamení z výkopu sklepa. Stavební firma nám slíbila odstranění výkopu bezplatně, aby mne pak stavbyvedoucí zavolal do Vídně v tu nejnevhodnější chvíli – po čtvrthodinovém bloudění ve spleti jednosměrek a objížděk díky staveništím jsem konečně našel vjezd do hotelové garáže a zjistil že je tak těsný, že se do něj mé auto vejde jen se sklopenými zrcátky a navíc je spád vjezdové rampy dobře dvacetiprocentní. Právě tehdy mi zazvonil mobil a můj milý stavbyvedoucí si zase jednou zahrával se životem, když mi sdělil, že právě našel super firmu, jež je ochotna odvézt hlínu z našeho pozemku za nějakou pro mne naprosto nestoudnou cenu (přesné číslo si už raději nepamatuji, ale bylo to řádově několik tisíc euro). Poslal jsem ho někam – nepřekvapilo ho to, byl na to zvyklý. Hlínu nakonec částečně rozhrnuli po pozemku a částečně odvezli. Na té, co rozhrnuli a byl to poctivý jíl – se dařilo pouze pleveli.
Dali jsme tedy přivézt opravdovou hlínu a poté zaseli trávu. Vyrostly pampelišky, mech a plevel. Vyhlásil jsem jim všem boj. Zahájil jsem jej jedem proti pleveli – bohužel se ani pampelišky ani větší část nežádoucích rostlin necítily být plevelem a postřik prostě ingorovaly. Rozhodl jsem se nevzdát a jít na to ručně. Prvním nepřítelem byla žlutá jetel. Znáte ji? Taková nízkorostoucí potvora, takže ji kosačka nevezme, s malými žlutými květy. Roste do šířky a ničí veškerý jiný porost pod sebou. První útok byl globální, podařilo se mi její porost zredukovat, následoval rok trvající boj s dalšími a dalšími teroristickými buňkami, než se mi podařilo onu jetel přesvědčit, že je na mé zahrádce opravdu nevítaná a vyklidila bojiště. Ne zcela, letos jsem při kosení odhalil zase jednu novou, dobře maskovanou teroristickou skupinu, ale podařilo se mi ji zničit. Beru to jako varování, nepřítel se očividně nehodlá tak úplně vzdát.
A pak přišly pampelišky. Tedy nepřišly, přiletěly. Podezřívavým pohledem jsem kontroloval pozemek souseda, kde na straně obrácené k našemu domu roste jen mech a pampelišky (opravdu nevím, proč má tohle žluté kvítí v němčině tak nelogické jméno – Löwenzahn, čili lví zub). Od jednoho krásného dne, kdy jsem zazvonil u sousedových dveří a poprosil jeho ženu o povolení pokosit ten rozbujnělý lví chrup na jeho pozemku, už pravidelně kosí ještě než se jejich žluté koruny změní v bílé chmýří. Je to velmi dobrý soused, s nímž nažíváme v míru a harmonii. Koho mohlo napadnout, že nebezpečí může přijít odjinud, od pozemku vzdáleného dvě řady domů? Tam si přímo na hlavní ulici někdo drží pozemek, aby si tam jednou mohly postavit dům jeho děti. A nekosí! A tak jsem jednou seděl na terase mého domku a sledoval, jak se můj trávník zotavuje (je to velmi uklidňující činnost – tedy ne to zotavování, ale ono sledování), když náhle zafoukal vítr a nad střechou sousedova domu vlevo se objevil mrak něčeho, co jsem napřed nedokázal identifikovat. Až když se tento mrak snesl na můj trávník, zjistil jsem, že jsou to semena pampelišek z onoho pozemku za cestou. Infarkt nebyl daleko, ale ještě neudeřil. Vyhlásil jsem tomu pleveli válku a vytrhával každou jednotlivou rostlinku, jen co zažlutila. Po dvou letech úporného boje se zdá, že jsem zvítězil – můj trávník už nežlutí, lev ztratil své zuby a nežere mé nervy.
Vydechnout ale nebyl čas – objevil se popenec. Já nevím, jaký máte vztah k této rostlině. Můj by měl být pozitivní, protože se jedná o rostlinu léčivou. Není!Rozlézá se po nesmírných plochách a drží se tak nízko při zemi, že jej kosačka nezasáhne – na rozdíl od obvyklého bílého jetele, jehož jsem pravidelným týdenním kosením zatlačil do naprosté defenzívy. Navíc se necítí být plevelem a tak na něj cílené hnojení nezabírá, naopak, cítí se být zřejmě trávou, protože mu hnojivo s protiplevelní příměsí očividně prospívá. Tenhle boj jsem ještě nevyhrál, ale pokud by se ten hloupý popenec zeptal svých předchůdců, logicky by musel při svém rozhodování o další existenci na mém pozemku volit ústup před zničením.
V čase, kdy jsem sváděl svůj úporný boj s pampeliškami, přijel na návštěvu můj přítel Václav Babka z Brna. Strávili jsme spolu s mým kolegou se studií Alešem Markem a jejich manželkami nezapomenutelné krásné večery na terase plné smíchu a dobré zábavy, až Václav ohodnotil mou zahrádku: „To není zahrada, to je plocha s náhodně rozmístěnými stromy.“ Smích se mi zarazil v hrdle.
Je třeba zřejmě podotknout, že Václav je vystudovaný a velmi dobrý zahradní architekt. Jeho posudek mne sice zranil, jenže jsem pochopil, že promluvil odborník a že má zřejmě pravdu. Mé stromy na zahrádce byly skutečně vysazeny na principu náhody, protože je přivezli polští dělníci a zasadili je v naší nepřítomnosti tam, kde se jim to líbilo. Požádal jsem tedy Václava, aby tento stav napravil. K mému úžasu souhlasil a vypracoval mi bezplatně!!! projekt, jak by má zahrádka měla vypadat, aby vypadala. Navždy se tak zapsal nesmazatelně zlatým písmem do mé paměti. Bude určitě poslední, koho z ní jednou Alzheimer vymaže. Je to dobrý přítel a jsem mu nesmírně zavázán. Doufám, že přijme mé pozvání a na zahrádce s novým designem se mnou vypije láhev sektu. Pojmenovat mou zahradu „Sady Václava Babky“ mi sice připadá poněkud přehnané, ale kdyby si to přál, neváhal bych.
Jeho projekt jsem se ovšem rozhodl uskutečňovat po etapách. Začal jsem zeleným plotem. Jednak mne Václav poučil, že zahrada má mít soukromý a veřejný sektor. Ten první pro můj odpočinek, ten druhý, aby mi sousedi záviděli. Zahradu je třeba rozdělit na tyto sektory určitými prvky, rozhodl jsem se pro zelený plot. Dlouho jsme hledali vhodnou rostlinu. Váhal jsem tak dlouho, až se má žena na dovolené na Kypru zamilovala do bobkovišně. Musel jsem jí dát zapravdu, zelený plot z bobkovišně vypadá opravdu velkolepě. Jediný háček je v tom, že na Kypru nemrzne. Na tento problém mne upozornila zahradnice v Grazu (Zahradnictví Elsnegg je prostě super, neprodávají jen, ale žijí prostě se svými zákazníky a jsou jim skutečně ochotni kdykoliv pomoci). Řekla mi, že mráz sám o sobě není až tak velký problém, ale na v noci zmrzlé listy nesmí ráno zasvítit slunce. Pokud na ještě jinovatkou pokryté listí dopadnou sluneční paprsky, změní se teplota během několika minut o dvacet až třicet stupňů a listy to spálí. Vstal jsem tedy ještě před východem slunce a celé dopoledne jsem sledoval a zaznamenával směr a dopad slunečních paprsků, abych tyto oblasti vyloučil jako naprosto nevhodné pro výsadbu bobkovišně. Když jsem našel místa chráněná stínem našeho domu a tím pádem osvícená až okolo poledne či dokonce po něm, nakoupil jsem sazenice a zasadil je. Dovedete si představit, kolik hlíny vznikne výkopem dlouhým deset metrů, širokým třicet a hlubokým čtyřicet centimetrů? Já tu představu neměl. Když už ta hromada jílu zabírala celou plochu před vchodem do domu, začínal jsem propadat zoufalství. Naštěstí ale mám svého zetě a on má Forda kombi. Bylo to celých čtyřicet pytlů zeminy, jež jsme natřikrát vyvezli směrem na grazské centrum pro zpracování odpadu, přičemž jeho auto škrtalo zadkem o každý hrb vyšší než dva centimentry. Když jsme k centru dorazili a já jsem se ptal, kam máme jíl odvézt, přičemž jsem se už dopředu hrozil ceny, (platí se za váhu) oznámil mi kompetentní pán, že když se jedná o hlínu, je právě akce „zeleného ořezu“ a tak můžu ve sběrně zeleného ořezu vyložit hlínu bezplatně. Nesnažil jsem se mu vysvětlit, že jíl prostoupený kameny velikosti až pštrosího vejce neodpovídá zcela pojmu „zelený ořez“. Vyklopili jsme tři plná auta, snažili se přitom tvářit nenápadně, což nebylo snadné, protože zeťovo auto mělo pražskou poznávací značku. Přesto jsme nebyli zatčeni a bobkovišně byla ještě před večerem zasazena, pohnojena, polita a hýčkána.
Šok nastal v prosinci. Víte, že v prosinci vychází slunce někde úplně jinde než v květnu? Já jsem o tom sice měl nejasné tušení, realita mne ale dostihla víc než brutálně. Bezmocně jsem sledoval, jak ranní slunce pomalu vychází místo za naším domem nad zahradou našeho souseda, kde jedinou chabou ochranou pro mou bobkovišni přestavovala jedna přerostlá thuje. Na jaře bylo listí mého zeleného plotu prakticky zničené, myslel jsem, že budu muset mrtvé rostliny vykopat a spálit (nebo počkat na akci „zelený ořez“). Kupodivu ale projevila bobkovišně překvapivý pud sebezáchovy a po několika hrozných týdnech vyplněných beznadějí se zazelenala novým listím. Pro letošní zimu, jež byla mnohem brutálnější s teplotami až do minus 15, jsem pak mé zelené ploty zabalil do obalů, jež jsem jim vlastnoručně sešil (čalounickou jehlu mi sehnala maminka ve Freštátě pod Radhoštěm a já jsem jí za to neskonale vděčný, protože má bobkovišně letošní zimu přežila téměř bez úhony).
Okolo plotu jsme dali vysadit thuje. Ne tak hustě, aby vytvářely souvislý plot, ale dost nato, aby tvořily psychologickou optickou přehradu. Přistřihl jsem jim špičky, aby pochopily, že se od nich očekává, že mají růst do šířky. Nepochopily. Navíc vyrostly těch posledních dvacet centimetrů do výšky tak rafinovaně, že jsem si toho ani nevšiml. Tedy všiml, ale až když jsem je přišel znovu stříhat. Náhle jsem nůžkami na jejich špičky sotva dosáhl. Taková zákeřnost mne rozčílila, nepřestal jsem, dokud jsem je nepřesvědčil, že jejich nadměrný růst do výšky je nežádoucí a přivodil jsem si tak tenisové lokty na obou rukou, jež potom naši rehabilitační pracovníci v nemocnici dávali dva měsíce dohromady. Teď už výšku thují přeměřuji, zdá se mi, že nerostou nebo se tak aspoň tváří.
Což se nedá tvrdit o našem stříbrném smrčku před terasou. Když jej můj bratr poprvé uviděl, poradil mi, abych jej okamžitě vytrhl a zničil, jinak bude za pár let vysoký třicet metrů a budeme se ho bát, odhlédnouc od faktu, že k nám nepustí milované odpolední a večerní slunce – máme večer co večer nádherný výhled na západ slunce a je-li čas, dokonale si to užíváme. Jeho obavy se mi zdály být přehnané, náš trpaslík měl asi metr a první tři roky nejevil žádné známky růstu. Očekával jsem od něj tedy, že je trpasličí smrček a že to tak i zůstane. Minulého roku se zbláznil. Zřejmě pocítil potřebu ukázat, co v něm je a vyrostl o dobrých dvacet centimetrů. Letos na intenzitě růstu ještě přidal. Zatím se s ním snažíme vycházet v dobrém. Před vánoci dostane své vánoční osvětlení, aby se cítil být součástí rodiny a neblbnul. Pokud ale se svým růstem nepřestane, má dobré šance stát se vánočním stromečkem v interiéru našeho obývacího pokoje. Manželka mu už v tomto smyslu důrazně domlouvala, na jeho odpověď a změnu chování ještě čekáme.
Měl by si vzít příklad z naší růže za domem. Někdo mi říkal, že růže je nesmírně citlivá rostlina, jež potřebuje pravidelnou péči, hnojení a postřiky proti škůdcům atd. atd. Naše růže byl dárek pro mou manželku a my nevěděli, co s ním. A tak jsme ji zasadili za dům. Nehnojili a nepostřikovali. Zřejmě proto byla na jaře příštího roku suchá. Odstřihl jsem suché stonky a čekal další čtyři týdny. Když se nic nedělo, vzal jsem rýč a rozhodl se ji vykopat a důstojně pohřbít – akce „zelený ořez“ právě neprobíhala. Když jsem už skoro zabořil rýč do země, všiml jsem si, že ze suché tkáně naší růže vyrůstají u země éměř mikroskopické lístky – měly nekolik milimetrů, ale krásnou zelenou barvu. Smiloval jsem se a rýč vrátil do nářaďovny. Růže se mi odměnila. Vyrostla, vykvetla a z bezpečnostních důvodu letos raději ani neuschla. Je radost na ni pohledět. Už má pupeny.
Letos na jaře jsme projekt mého přítele Václava dokončili. Nebylo to snadné. Předcházela má návštěva u slovenské rodiny Jarošových v Oberwölzu. Paní Anna je bývalá zahradnice a o svou zahrádku tedy pečuje s patřičným fortelem a láskou. Pofotografoval jsem a požádal o odbornou pomoc. Oberwölz je od Grazu ale přece jen 140 kilometrů, než aby přijela budovat mou zahradu. Dala mi ale typ na zahradníka z okolí Grazu. Pan Kurz byl člověk na svém místě. Odborník s naprosto chybějícím smyslem pro časový management. Když uviděl projekt přítele Babky, nadchl se. Chtěl projekt uskutečnit hned v červnu minulého roku. Nevyšlo to. V červenci jsme byli na dovolené. V srpnu neměl čas. V září pršelo, v říjnu mu to nevyšlo. Když navrhl k realizaci listopad, měl jsem chuť poslat jej někam. (V konečném důsledku by to bylo šlo, byl to první listopad v historii jižního Štýrska, kdy nezapršelo a dokonce se nedostavila ani jinak vždy a všudepřítomná mlha). Dohodli jsme se na březnu letošního roku. A hned na druhý pokus – začátkem dubna – to klaplo. Pan Kurz se projevil jako odborník s uměleckými sklony – výsledek jeho práce překonal má očekávání ve všech směrech. Chtěl jsem mít krásnou zahrádku, mám ji ještě o něco krásnější.
Teď už stačí jen zalévat, hnojit, ničit popenec, stříhat bobkovišni, ničit mech a hlavně – vertikutovat! Když můj syn slyší, že se chystá vertikutace trávníku, zapomene, kudy se jezdí domů. Takticky čeká ve Vídni, až se ze svých důvěryhodných pramenů (podezřívám manželku) dozví, že tato hrůzostrašná čínnost je u konce a pak se opět objeví. Je pravda, že bylo zřejmě chybou, že jsme tuto práci prováděli poprvé ručně speciálními hráběmi. Poprvé ve třech se synem a s mou maminkou, jež byla právě právě na návštěvě, podruhé jsem na to byl už sám. Potřetí, tedy letos, jsem se rozhodl pro techniku. Dozvěděl jsem se, že onen vertikutátor není potřebné kupovat (neměl bych tu mašinu kde postavit a kupovat stroj, jenž člověk potřebuje jednou za rok, považuji za přehnané), ale že si jej člověk může pronajmout. Zajásal jsem, šel jsem do OBI a vertikutátor objednal. Opět jsem blahořečil, že mám svého zetě a jeho Forda, takto jsme mohli mašinu dopravit k našemu domu. Nastartoval jsem ji a nevycházel z nadšení. Za vertikutátorem zůstávalo obrovské a netušené množství odumřelé trávy a mechu a plevele, aniž jsem si musel ničit klouby. Nadšení trvalo asi deset minut. Pak motor stroje najednou chcípl a nehodlal se nechat znovu nastartovat. Sbalili jsme jej a odvezli do OBI, aby nám jej uvedli do použitelného stavu. Napřed jsme na naprosto přetíženého pracovníka OBI čekali skoro hodinu, pak vzal do ruky startovací lano a jediným energickým trhnutím jej přerval. Dlužno podotknout, že motor přitom opravdu naskočil. Takto zmrzačený stroj jsem ovšem nehodlal převážet s běžícím motorem zpět k našemu domu, což onen pracovník uznal jako oprávněnou námitku. Uznal nám dokonce reklamaci a nemuseli jsme tedy za pronájem nic platit. Oznámil nám ovšem, že to byla jejich poslední mašina, protože další dvě jsou už delší dobu mimo provoz. Jsou prý už hodně staré a nové jim vedení firmy nepovolilo nakoupit. Odjeli jsme tedy do Megabaumaxu, jelikož už název firmy slibovat obrovské možnosti. Tam jsme se dozvěděli, že mají jeden jediný vertikutátor a ten je už na příští dva týdny pronajatý. Takže mi nezbylo než znovu vybrat ony hrábě a znovu si přivodit mé tenisové lokty (naštěstí už se mnou už naší fyzikoterapeuti počítají a jsou ochotni rychle pomoci).
Jak už jsem pravil na začátku, stálo to hodně úsilí udělat ji krásnou. Ale o to víc ji miluji. Možná by o tom moje žena opravdu neměla vědět. Ale Václave, příteli, přijeď, ať můžeme bouchnout tím šampaňským.
Myslím, že bych se měl dát konečně do povinné četby, co se týká zahradních prací. Možná bych mohl začít „Zahradníkovým rokem“ od Karla Čapka. Už jen pocit, že mám s tímto velikánem něco společného, má v sobě něco mystického. Ale, abych to řekl pro změnu slovy obyčejné reklamy. „Když ji miluješ, není co řešit.“

Letiště


Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ.
Ve Vídni zavedli automaty na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První automat, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u automatu druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý jinde, i když jsme přes interenet rezervovali místa vedle sebe. Poněkud zmatená pracovnice nám vysvětlila, že jsme objednali letenky v řadě u nouzového východu, které se rezervovat nesmějí. Zeptal jsem se, proč to neví internet a proč se taková místa elektronicky objednat dají. Neznala odpověď.
Přednesl jsem stejnou otázku při přebírání zavazadel. Tyto přepážky totiž zůstaly a pracuje v nich stejné množství pracovníků jako doposud. Podívala se na naše letenky, naťukala něco do počítače, podala nám nové na místa, jež jsme rezervovali internetem a roztrhala ty, jež nám vydal automat. Na otázku, k čemu ty automaty, jež údajně stály dvacet milionů euro vlastně jsou, pokrčila jen rameny. Máme se zeptat někoho z vedení. Nezeptali jsme se.
Můj nejlepší kousek se mi ale podařil na letišti v Mnichově. Bohužel nebyl přímý let do Grazu, musel jsem se vybrat přes Vídeň. Nebyl jsem sám. Byli jsme větší skupina. Odbavování u přepážek běželo hladce, dokud jsem k jedné z nich nepřistoupil já.
Zadal jsem cílové letiště Graz přes Vídeň. Slečna něco naklepala do počítače a znervózněla. Zopakovala postup a znervózněla ještě víc. „Váš pas,“ požádala. Podal jsem jí ho. „Kam to letíte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Do Grazu s přestupem ve Vídni,“ zopakoval jsem. Slečna se začala potit. Pak přivolala starší kolegyni. Ta se podívala na monitor a pak mladé kolegyni poradila: „Musíš zmáčknout F3.“ Slečna to udělala, očividně to nemělo očekávaný výsledek. Starší kolegyně otevřela manuál a klepla se do čela: „Zmáčkni F9“, poradila. Slečna to vykonala. Pak znervózněly obě dvě. Mladší vzala telefon a vytočila číslo – zřejmě nouzové střediska. Tam jí poradili, aby zmáčkla F3. Obdivuji německou disciplínu. I když věděla, že to nic nepřinese, neprotestovala, zmáčkla onu klávesu a referovala do telefonu o neúspěchu. Poradili jí, aby zmáčkla F9. Neodporovala, udělala to. V tu chvíli se nervozita rozšířila od mé přepážky na všechny ostatní. Pochopil jsem, že počítače na celém mnichovském letišti začaly kolabovat – nevěděly si se mnou prostě rady. Strávil jsem u přepážky asi čtvrt hodiny. Mezitím už počítače u ostatních přepážek zřejmě zase fungovaly, ne ale ten můj.
Zoufalá slečna nakonec vzala kus papíru a napsala mi na něj rukou číslo Gate a sedadlo v letadle. Podepsala a pak jí ona starší kolegyně přinesla odněkud razítko, jímž ten papír ozdobila. Takovou letenku jsem sice ještěnikdy neměl, důvěřoval jsem ale že se takto do Vídně můžu dostat. Ale co pak?
„To je ale letenka jen do Vídně,“ řekl jsem zneklidněně. „Jak se pak dostanu do Grazu.“
„Ručně vám takovou letenku vystavit nemůžeme,“ pravila ona starší paní, která už očividně převzala od zoufalé mladé velení. „Ale my zavoláme do Vídně a všechno jim vysvětlíme. Až tam dojedete, jdete přímo ke Gate, tam už budou vědět a vydají vám letenku do Grazu. Poté, co jsem si vyslechl ironické poznámky kolegů, kteří byli mezitím už u druhého piva, odletěl jsem do Vídně. Tam jsem spěchal. Tušil jsem, že další let nemusí být až tak jednoduchý a tak jsem ke Gate přímo běžel. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou a vpadl do místnosti. Za stolem nikdo neseděl a já jsem se začal nervózně potit. Dlouho se nedělo nic. Až po deseti minutách jsem uviděl dívku v červeném, tedy příslušnici rakouských aerolinií, jak se blíží k naší místnosti. Ve své nervozitě, ale i následkem slušného vychování jsem běžel ke dveřím a otevřel jsem jí je. V tu chvíli, ale vystartovala od bezpečnostní kontroly korpuletní žena s pistolí u pasu a vběhla do místnosti za letuškou.
„Vy jste opustil bezpečnostní prostor!“ zařvala na mne.
„Neopustil!“ protestoval jsem.
„Opustil, já jsem vás viděla!“
„Já jsem přece jen otevřel tady té paní dveře,“ bránil jsem se a už jsem se viděl ve vězení jako potenciální terorista. Naštěstí se tato příhoda odehrála ještě před 11. zářím 2001, jinak bych v tom vězení asi opravdu seděl, pokud by už na mém hrobě nerostly kytičky.
„To je pravda,“ zastala se mne letuška. „Tady pán mi otevřel dveře, ven ale nevyšel.“
Ozbrojenkyně se zatvářila nedůvěřivě a nehodlala opustit místnost. Přešla s námi, tedy se mnou a letuškou, k odbavovacímu stolku.
„Letím do Grazu,“ oznámil jsem. „Měl bych taky mít letenku. Mé jméno je Polách.“
Slečna zapnula počítač, naťukala mé jméno a pravila: „Žádnou letenku tu nemáte.“ Policistka za mými zády sáhla po zbrani.
„Ale musím ji mít,“ pravil jsem už zoufale. „V Mnichově se zhroutila počítačová síť a tak jsem dostal letenku jen ručně psanou. Ale ujistili mne, že další transport do Grazu mi zajistí telefonicky.“
„Máte u sebe cestovní pas?“ zeptala se letuška záludně.
Podal jsem jí ho. Policistka pistoli nepouštěla z ruky. Letuška zadala moje údaje do počítače a uviděl jsem, jak jí po čele začíná stékat kapka potu.
„Odkud jste to přiletěl?“
„ Z Mnichova.“
„Máte pro to nějaký důkaz?“
Sáhl jsem to kapsy a policistka vytáhla zbraň z pouzdra. Byl jsem naštěstí rychlejší, nahmatal jsem onen papír s ručně psanou letenkou a podal jsem ho letušce. Obracela jej ze strany na stranu, pak sáhla po telefonu. Po delším hovoru, kdy ona kapka potu na jejím čele nezůstala sama, sáhla po tužce a papíru a napsala na něj číslo sedadla v letadle. Policistka poté poněkud neochotně ale přece odešla.
Nastoupil jsem do letadla a našel své místo. Letadlo mělo odletět, ale nestartovalo. V uličce procházely dvě letušky a počítaly cestující. „Jedenadvacet,“ pravila ta, co počítala.
„Ne, dvacet,“ odtušila druhá.
Vrátily se ke kabině pilota a začaly počítat znova. Došly až ke mně, krčícímu se na sedadle s pocitem ilegality. „Dvacet jedna,“ pravila dívka triumfálně.
Druhá se podívala nervózně do nějakého papíru. „Ne, určitě dvacet!“
Tvářil jsem se, že neexistuji. Přesto mne očividně viděly a dvakrát do počtu cestujících započítaly.
Trvalo skoro dalších dvacet minut, než se ozval kapitán: „Omlouváme se cestujícím za zpoždění, ale bylo způsobeny nejastnostmi v počtu pasažérů.“
Do Grazu jsem tedy doletěl. Se zpožděním, ale přece. Přesto považuji vyřazení celého počítačového systému mnichovského letiště ke svým nejlepším výkonům, co se se týká mého působení na elektronická zařízení.
Škoda, že se mi v poslední době už tak nedaří. Nějak si na mne zvykly nebo se zlepšilo zabezpečení kosmickým a jimým rušivým vlivům. Držte mi palce, v pátek letím do Brém.