Month: May 2016

Jak jsme volili prezidenta – prezidentské volby v Rakousku


Možná si řeknete, že vám nějaké volby v Rakousku můžou být ukradené a že vás tím nemám otravovat. Jenže dobrý soused je vždycky lepší než špatný. A při této volbě nešlo jen o to, kdo bude Rakousko dalších šest let reprezentovat, ale opravdu o směřování státu.

A bylo to hodně těsné. Rozhodlo pouhých 31 026 hlasů, jinými slovy 0,3 procenta hlasů. Šlo o tom zda se Rakousko vydá cestou Polska a Maďarska nebo zůstane v rodině demokratických států. A ať se Poláci či Maďaři (tedy jejich vládnoucí strany) rozčilují jak chtějí, Bill Clinton zase jednou trefil hřebík na hlavičku, když jejich režimy přirovnal k Putinovskému Rusku. Zejména pro Kazcynského to muselo být na mrtvici, být přirovnán k odvěkému nepříteli a nepřímo obviněn, že si z něj bere vzor, jenže určité skutečnosti se prostě nedají zapřít či zamést pod koberec. Zejména když jsou tak zřejmé.

V Rakousku to byl boj modrých, tedy strany Svobodných, proti zbytku světa. Až 48 procent voličů vítězného Van der Bellena udalo, že ho volilo jen proto, aby zabránilo vstupu Andrease Hofera do Hofburgu. Možná by bylo nejlepší, kdybych naše kandidáty českému čtenáři aspoň trochu přiblížil, minimálně z mého úhlu pohledu. Souhlasit se mnou nemusíte, ale možná to přece jen může pomoci zorientovat se v současném rakouském politickém chaosu.

Norbert Hofer (narozený 1971 ve Vorau ve Štýrsku) je pravá ruka šéfa strany Svobodných Heinze-Christiana Stracheho. Tato strana vznikla po válce jako strana pohrobků nacistického režimu, dlouho byla outsiderem na rakouské politické scéně, než ji vzal do koalice socialista Bruno Kreisky (mimochodem Žid, jehož rodinu tito lidé vyvraždili). Její modrá barva je připomínkou na chrpu, oblíbenou květinu Bicmarckovu, protože strana se hlásila k hitlerovu pangermánství, tedy heslu, že německý národ má žít v jednom jediném státě. Strana se změnila pod vedením Jörga Haidera, který ji vedl v letech 1986 – 2005. Poté stranu rozštěpil, odešel z ní a založil Bündnis Zukunft Österreich (BZÖ) v naději, že původní strana zanikne. Nezanikla,vedení převzal Heinz-Christian Strache a momentálně je jeho strana nejsilnější v Rakousku. Strache se postupně se zbavil všech funkcionářů, kteří ho přivedli k moci (pocházeli z extrémně pravicového prostředí a takzvaných burschenschaftů a úředníci třetího místopředsedy rakouského parlamentu Grafa neměli problém s tím, aby přes oficiální stránky parlamentu nakupovali nacistický propagační materiál). I Hofer je čestným členem z jednoho takového burschenschaftu „pennal conservative burschenschaft Marko-Germania zu Pinkafeld“. Paradoxní je, že tyto organizace neuznávají rakouskou státnost, nýbrž onen už vzpomenutý pangermanismus, čili spojení všech Němců v jednom státě po vzoru Adolfa Hitlera (ein Volk, ein Reich). Že se člen  takové organizace ucházel o post rakouského prezidenta je určitě kuriózní, ale když to nevadí voličům…

Norbert Hofer je hlavním ideologem strany, od roku 2006 členem představenstva, on píše volební programy a ovládá oficiální ideologii strany. Je nadšený letec, v roce 2003 utrpěl při paraglidingu těžké zranění s částečným ochrnutím, v současnosti chodí už jen o holi.

Alexander Van der Bellen je o generaci starší. Narodil se 1944 ve Vídni. Jeho rodina měla ale za sebou velmi dramatické osudy. Za časů Petra Velikého přišli jeho předkové jako mnoho jiných holandských rodin do carského Ruska. Tam byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu. Po bolševické revoluci utekli do Estonska, kde Alexandrovi rodiče slavili svatbu. Když Estonsko padlo v roce 1940 do rukou Sovětského Svazu, museli Van der Bellenovci zase utíkat. Jako někdejší ruské občany by je čekalo odvlečení na Sibiř a smrt. Přes východní Prusko do Vídně, kde přišel malý Alexander na svět. Pak ale utekli před blížící se ruskou armádou do Tyrolska do Kaunertalu (do francouzské okupační zóny), kde byli v bezpečí a kde pak malý Alexander vyrostl. Vystudoval ekonomii a působil v letech 1976 – 1999 jako profesor na universitě v Innsbrucku, dokonce tam byl i děkanem. 1997 – 2008 byl předsedou strany zelených, které v rakouských parlamentních volbách vytáhl v této době z pěti na jedenáct procent, v roce 2008 odstoupil a současně odešel i do penze ve své vědecké činnosti na innsbrucké universitě.

Rozdílnější tedy kandidáti ani být nemohli, stejně jako svého času Schwarzenberg a Zeman. Kdo se nemohl rozhodnout mezi nimi, neměl u voleb opravdu co dělat. Volební účast byla ostatně na rakouské poměry s více než 72 procenty oprávněných voličů opravdu nebývalá. Hofer si byl svým vítězstvím  naprosto jist. Když se obou kandidátů v rádiu ptali, jak by pogratulovali svému soupeři v případě jeho výhry, odpověděl, že takový scénář vůbec neexistuje. Po přesvědčivém vítězství v prvním kole voleb si očividně myslel, že se nemůže nic stát.

Jenže jestliže v prvním kole získal Hofer 35 procent hlasů a Van der Bellen jen 21 procent, druhé kolo bylo doslova infarktové. Nevolily se osobnosti, volilo se, zda se Rakousko stane modrým nebo ne. Až 48 procent voličů Van der Bellena uvedlo, že nevolí jeho ale volí proti Hoferovi.  Nebezpečí zavedení diktatury modré strany bylo totiž více než akutní. Na youtube běžela sekvence ze stranického dne strany Svobodných, kde právě Hofer říká: „Ještě letos budeme mít prezidenta, kancléře i předsedu parlamentu a pak si s Rakouskem uděláme, co budeme chtít.“ Rakouský prezident totiž skutečně může odvolat vládu, je ale povinen okamžitě vypsat nové parlamentní volby. Tyto by v současnosti podle předvolebních průzkumů vyhrála přesvědčivě Stracheho strana. Když Hofera novináři upozornili, že prezidentská funkce je spíše reprezentativní, neudržel se a odrazil je se slovy: „ještě se budete divit, co vše je možné.“

Nejsou to právě slova politika ctícího demokratické principy, přesto to velké části – přesněji řečeno polovině rakouských občanů nevadí. Proč? Protože si myslí, že demokracii v Rakousku nemůže nic ohrozit? Nebo protože demokracie pro ně ztratila svou přitažlivost? O tom jsem psal ve svém článku o Trumpovi a celosvětové krizi demokracie. Mí přátelé byli při rozhovorech naprosto bezstarostní. „Co by už mohli Strache s Hoferem udělat? Vůbec nic! My přece nejsme Polsko nebo Maďarsko!“ Namyšlenost je Rakušákům vlastní, stále si myslí, že jsou něco  lepšího než „Východoevropané“. I kabaretista Josef Hader, kterého mám jinak hodně rád, se nechal strhnout při rozhovoru pro levicový časopis News k výroku: „Nejsme porovnatelní s Polskem nebo Maďarskem.“ Ano, jistěže ne. Protože tyto země mají s diktaturou zkušenost. Přesto (ne proto) volily tak, jak volily. Rakušákům prostě naprosto chybí pud sebezáchovy. Když jsem jim řekl, že modří se hned pokusí omezit demokratické principy v zemi,odpověděli bohorovně „Tak půjdeme do ulic.“ „A dál?“ zeptal jsem se. Na to už neměli odpověď. Ale aspoň šli k volbám.

Dnes už žádný diktátor nebo rádobydiktátor nehovoří od demontáži demokracie. To si mohl dovolit Göring v německém parlamentu v třicátých letech minulého století. Dnes už si to nikdo dovolit nemůže – a to je chvályhodný pokrok. Místo toho se hovoří o „přímé demokracii.“ Tedy rozhodnutí formou plebiscitů a stále se dává za příklad Švýcarsko. Nepřipomíná se už, že Švýcaři mají naprosto jinou tradici přímé demokracie, ale že „lidovými hlasováními“ přijímalo rozhodnutí hitlerovské Německo či Kaddáfího Libye. Jörg Haider, Stracheho předchůdce, byl ostatně s rodinnou Muamara Kaddáfího  velmi úzce spřátelen, zřejmě tedy myslel ne švýcarskou, ale tuto formu „demokracie“. Jestliže totiž ovládáte sdělovací prostředky a umíte položit správnou otázku, odhlasuje vám národ úplně všechno. Ale i Švýcaři občas dělají při svých plebiscitech hlouposti, naposledy když odhlasovali zákaz práce pro občany EU ve Švýcarsku – jejich premiér musel běhat z Německa do Francie atd. atd. a vysvětlovat, aby to Evropa nebrala vážně, že to byl jen takový úlet. Že švýcarská vláda přijetí takového zákona nepřipravuje a že bude ještě jedno referendum, které to první zruší.

Populisté se často ohánějí větou, že „moc či právo vychází z lidu“. Nemyslí tím ale lid ve smyslu „demos“, kterýžto termín dal demokracii jméno, ale ve smyslu „plebs“. Tedy vzpouru nižších vrstev proti elitám, kterým má být odepřeno právo tvořit politiku. Jestliže se podíváme na strukturu voličstva Norberta Hofera, pak typickým jeho voličem je muž starší 45 let s nejnižším vzděláním. U lidí s maturitou či vyšší školou získal Van der Bellen 61,5 procenta hlasů. Hofer vyhrál skoro ve všech venkovských okresech Rakouska, nedobyl ale ani jedno větší město (v Rakousku se počítá větší město nad 50 000 obyvatel). Nejsem ale ochoten zjednodušovat a tvrdit, že Hofera volili prostě blbci, slovem plebs se ale označit dají. Jsou to lidé nevzdělaní ať už proto, že k vzdělání neměli přístup, mentální kapacitu nebo byli prostě jen líní. Jenže právě oni se nejvíc bojí o svá pracovní místa. Je to skupina obyvatelstva, kterou je třeba brát vážně. Protože i ona bere své obavy a starosti vážně. To nesvědčí o hlouposti. Modré volí paradoxně i mnozí přistěhovalci. Jedna rumunská uklízečka to zdůvodnila takto: „Nechci, aby byl ochoten moji práci, kterou dělám na 10 euro za hodinu, někdo dělat na 8 eur.“ Ano, je to samozřejmě téma utečenců a černého pracovního trhu. Příval utečenců může skutečně způsobit inflaci ceny práce a tím ohrožení životního standartu pracujících. Zejména té finančně nejslabší vrstvy.

Tento standart ostatně za posledních třicet let utrpěl obrovské ztráty. Samozřejmě to nemůžu ohodnotit subjektivně sám, protože jsem zde v osmdesátých letech ještě nebyl, ale vyprávěl mi to zástupce primáře na  naší chirurgii. „V osmdesátých letech si každý, i uklizečka, mohla být jistá, že když bude pořádně pracovat, nebude mít problém s tím, co bude jíst, že v pohodě zaplatí nájem na svůj byt, jednou za měsíc si bude moci vyjít do restaurace a jednou za rok na dovolenou, aspoň do toho Jesola k moři. To ji motivovalo a chodila do práce ráda. Dnes taková uklizečka bojuje o přežití a opustí-li ji manžel a zůstane s dětmi sama, upadne do chudoby. Do práce chodí jen proto, že musí a ještě k tomu se musí stále bát, že o tu práci přijde.“ Klima ve společnosti se radikálně změnilo. Prosákl jí strach ze ztráty blahobytu, nebo přesněji řečeno slušného životního standartu. Nervozita volá po radikálních činech – a ty slibují právě modří.

Sociologové si nevědí rady se svými průzkumy. Podle nich je 80 procent obyvatelstva Rakouska spokojeno se svým současným životem. Přesto chce 70 procent změnu. Na první pohled to vypadá, že se ti lidé zbláznili. Že jsou prostě ze svého blahobytu unavení a proto volají po změně. Jak pravil jeden učeň, volící Hofera: „Za Hofera to bude jiné, možná že horší, ale jiné. A to je třeba vyzkoušet.“

Ve skutečnosti je to právě strach ze ztráty životního standartu, trend ztenčování střední třídy, trend rozvírajících se nůžek několika nesmírně bohatých  a masy chudnoucích, co vyvolává negativní emoce a žene voliče do tábora radikálů opovrhujících současným demokratickým systémem a snícím o vládě po vzoru Putina v Rusku.

Je to skutečně neschopnost či neochota vládnoucích elit omezit moc burzy, bank a finanční oligarchie – prostě neschopnost převzít moc  – a sní i zodpovědnost – znovu do svých rukou. Aby mohli začít s opravdovým bojem proti daňovým únikům a korupci. Což je v dnešním globalizovaném světě úloha nesmírně těžká, před níž politici utíkají k bezvýznamným zákonům a normám otravujícím už beztak nervózního řadového občana. A co dělat s transferem milionů pracovních míst do Asie? Možná by k uklidnění politické situace stačilo, kdyby sedláci dostávali garantované slušné výkupní ceny za své produkty. Zatímco obchodní řetězce vydělávají miliony, sedlák bojuje – a často marně – o holé přežití. Že je mu třeba poskytnou slušné výkupní ceny věděl už arcivévoda Johann –  a to bylo před dvěma sty lety. Dnes to nevíme? Jen z hladu po penězích?

Naše sestřičky lamentovaly, že ve vládě jsou samí „akademici,“ tedy lidé s vysokou školou. „Kdo se bude starat o nás?“ naříkaly. Napřed jsem jim chtěl říct, že jsou hloupé husy, že člověk, který rozhoduje o osudech státu by jakési slušné vzdělání měl mít. (S naším zámečníkem Stögerem jako ministrem zdravotnictví jsme opravdu neudělali dobrou zkušenost) Pak jsem si ale uvědomil, že mají svým způsobem pravdu. Manažer s vysokou školou, který celý svůj život strávil v kanceláři, nemá ani tušení, jak vypadá život venku, na poli či na ulici. A přesto ho chce řídit. A diví se, že jsou lidé nespokojení a hledají k němu alternativu.

Problém je to velmi komplexní a uprchlická krize není příčinou, ale jen rozbuškou pod sudem s prachem, který začali plnit Thacherová s Reaganem a pokračovaly v tom další generace politiků, a kterou pod tímto sudem odpálila paní Merkelová. O Rakousku tvrdili politologové, že je laboratoří pravicového radikalismu. Je-li to tak, musí politici pochopit, že je nejvyšší čas jednat. Tentokrát to vyšlo jen o fous a příště už to nevyjde. A podobně to může brzy vypadat ve všech evropských zemích. Pokud politici nepřevezmou odpovědnost za osud jím svěřených lidí opravdu do svých rukou a nebudou hledat alternativní cesty fungování společnosti k současné vládě peněz – monetokracie. Jinak to nedopadne dobře a to už poměrně brzy.

Rakouské prezidentské volby byly vážným varováním. Možná posledním. Mohl jsem si aspoň na chvíli oddechnout a odsunout do zapomnění myšlenku, že by mi byl milejší třeba i „mstivý opilec s podivnými kontakty na východní mocnosti“ – (citát z českého denního tisku), než člověk s blízkým vztahem k někdejšímu fašistickému režimu. Zatím to není aktuální. Pokud Van der Bellena nezahubí jeho vášeň pro cigarety, můžeme si oddechnout na dlouhých šest let. Ještě žádnému kuřákovi jsem tak upřímně nepřál pevné zdraví.

Van der Bellen studoval ekonomii a přednášel ji na universitě. Je svým společenským postavením vlevo, spravedlivé přerozdělování společenského bohatství by mělo tedy být jeho oborem. Snad bude vědět, co současným politikům poradit. Prosadit to budou muset už oni sami.

Ostatně i občané České republiky mají důvod k ulehčenému vydechnutí. Jestliže jde straně svobodných o zavedení demokratury putinovského typu – tedy diktatury – pak každý diktátor potřebuje časem nepřítele a případně i válku, aby se udržel u moci. A pokud by Rakousko (a případně i Česká republika, jejíž politici s touto variantou taky koketují) opravdu vystoupilo z Evropské Unie, pak jsou právě Češi se svým Temelínem a Benešovými dekrety přirozeným nepřítelem, proti kterému se může vést – nejdříve slovní – agrese.

Co si lidé neuvědomují, je skutečnost, že právě vznik Evropské Unie, jedno jak nedokonalé a zbyrokratizované, daroval Evropanům něco, co neznali po celá staletí – totiž mír. Nacionalismus, který se teď znovu probouzí, vede vždy ke konfliktům, od diplomatických až po ozbrojené. Protože válka je jen vedení politiky jinými prostředky – Východní Ukrajina nechává pozdravovat.

Mimochodem – jedna perlička na závěr – Rakousko se při letošních prezidentských volbách opět jednou vyznamenalo a rozhýbalo bránice lidí celého světa. To když v oficiálních výsledcích voleb byla v okrese Ybbs an der Donau uvedena volební účast 147 procent. Prostě zájem o tyto volby byl opravdu nebývalý až rekordní.

Wroclaw – Vratislav – Breslau


Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty.

V roce 1526 přešlo pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes.
Slyšel jsem, že Wroclaw je pěkné město a proto jsem se rozhodl je navštívit. To jsem ještě netušil, že je to město NÁDHERNÉ! Historické, výstavní, udržované a čisté. Prostě k zamilování. Kdo tam ještě nebyl, měl by to určitě udělat.
Na místě, kde kdysi město vzniklo, tedy na ostrově řeky Odry, je dnes církevní centrum města. Wroclaw (čtenář mi odpustí, že budu používat jméno města v ženské podobě, i když v polštině je mužského rodu, my ji známe ale jako TU Vratislav, tedy ženskou a její krása je opravdu ženského typu) se stala biskupstvím v roce 1000 – byla to práce Boleslava Chrabrého, který si za to zasloužil sochu v parku na místě někdejšího městského opevnění. Dnes už to ostrov není, protože severní rameno Odry bylo zasypáno, ale stavby, které se zde nacházejí, jsou prostě úžasné. Už pozdně románský kostel „Svaté Marie na písku“ je impozantní, ale to je jen předehra pro kostel „Svatého kříže“, který nechal postavit vévoda Jindřich IV. – to je ten kterého jsem nechal otrávit Václavem II. v mé knize „Odvrácená tvář moci“. Ne nadarmo si tento vévoda zasloužil příjmení „Pobožný“, ta stavba je tak impozantní, že se vlastně ani nedá vyfotografovat. Soutěží s arcibiskupskou katedrálou „Svatého Jana Křtitele“, která je nedaleko. Ale všechny budovy jsou krásné, ať už je to někdejší sirotčinec, nebo teologická fakulta, správní budovy arcibiskupství nebo sice skromně vypadající ale přesto velmi vkusný biskupský palác.

Kostelů je ve Wroclawi samozřejmě spousta, jak jinak v Polsku (i když největší koncentrace chrámů v Evropě je v nedaleké Litvě ve Vilnjusu). Všechny jsou postaveny po německém způsobu z cihel – kámen byl prostě nedostatkovým zbožím. Jejich věže jsou vytaženy to obrovské výšky a budovy samy vypadají nesmírně impozantně. Ať už je to kostel Božího těla nedaleko pomníku Boleslava Chrabrého, kostel Františkánů svatého Stanislava, Václava a Doroty, či kostel Dominikánů s kaplí blahoslaveného Cieslawa, dominikánského mnicha, který zde žil za vpádu Mongolů v roce 1241. Jejich řádění přežil a zemřel až v roce 1242. Mnohem zajímavější je ale osud jeho kaple, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Na konci druhé světové války Wroclaw strašně trpěla. Hitler vyhlásil město za pevnost a dal odtud evakuovat většinu z 630 000 obyvatel. 15. února 1945 obklíčila město Rudá armáda. Boje ve městě dům od domu byt od bytu trvaly až do 6. května! Stály život 6000 německých 7000 ruských vojáků a 15 000 civilistů. Bylo zcela zničeno 75 procent budov a toto ničení se nevyhnulo ani kostelům. Z dominikánského nezůstalo skoro nic – až na kapli blahoslaveného Cieslawa, která přečkala celé válečné řádění bez nejmenší úhony. Skutečně nechápu, že Jan Pavel II. nestačil tohoto svého krajana vyhlásit za svatého.
Blízko městského centra se pak tyčí kostel svaté Alžběty (zde správně nazývané Uherskou, protože se narodila v Bratislavě, v Německu ji znají jako Durynskou), který povýšil Jan Pavel II. na Basiliku Minor. Na její vyhlídkovou věž se vyplatí vyjít, i když je třeba překonat více než tři sta a hodně točitých schodů v úzké věži a s lidmi v protisměru. Výhled z věže je ale úžasný. Přímo naproti ní se tyčí poněkud ponurá stavba kostela Marie Magdaleny. Nápadné je, že střechu má jen jedna z kostelních věží. U příležitosti 90.narozenin císaře Viléma I. 22. března 1878 totiž odpálili z této věže ohňostroj a střecha shořela. Protože to občané Wroclawi (tehdy Breslau) pochopili jako boží trest za namyšlenost, střechu neopravili a chybí chrámu dodnes.

Centrem města je Rynek, tedy hlavní náměstí, poněkud netypicky ve středu zastavěné. Zde stojí i městská radnice, jedna z nejkrásnějších budov ve střední Evropě.

Wroclaw byla nesmírně bohaté město. Byla totiž členem Hansy, obchodního společenství měst na severu Evropy a přes ně tedy šel veškerý obchod do střední Evropy – řeka Odra se k tomu výborně hodila. Odra byla požehnáním města, i když se občas dokáže rozzuřit a nadělat hrozné škody, jako naposledy v roce 1997. Hlavně ale byla tepnou obchodu. A když udělal Karel IV. z Prahy hlavní město Římské říše, profitovala právě Wroclaw z nových obchodních směrů nejvíc. Ostatně v roce 1346, kdy měla Praha pouhých 8000 obyvatel, měla Wroclaw ve svých hradbách 35 000 lidí a byla tak největším městem Českého království. To bohatství je na městu vidět dodnes. Ať už na oné radnici, či na domech na Rynku ale i v okolních ulicích. Například „Dům u sedmi kurfiřtů“ či „Dům pod Gryfy“ stojí opravdu za to. Bohatství ale budí i nepokoje, zvlášť, když není spravedlivě rozdělováno (kéž by si tuto pravdu uvědomili současní politici). Při povstání řemeslníků proti patriciům v roce 1418 došlo k první evropské defenestraci.

Praha tedy nemá na tento způsob zbavování se nepohodlných politiků patent, odkoukala to vlastně od své wroclawské sestry – ovšem z nepoměrně hroznějšími následky. Ve Wroclawi bylo tehdy vyhozeno z oken radnice šest konšelů, sedmý, který utekl na věž, byl svržen taky s ještě spolehlivějším výsledkem. Povstání potlačil až císař Zikmund, který se právě ve Wroclawi v roce 1420 připravoval na křížové tažení proti Praze (které skončilo hanebnou porážkou na Vítkově). Nechal tehdy exemplárně popravit 27 vůdců povstání a patriciové zůstali u moci. O významu Wroclawi svědčí i to, že právě na městské radnici, v někdejší kapli, která je dnes knížecím sálem, holdovaly slezské stavy v roce 1741 svému novému pánovi pruskému králi Friedrichovi II. Muzeum městské historie ale není na radnici, nýbrž v královském paláci na ulici Kazimíra Velikého. Bohužel mě tady přivítala tabulka s nápisem: „Expozycja nieczynna, przeprasamy.“ Do poloviny května je muzeum z důvodu rekonstrukce zavřené. Neměl jsem v úmyslu odpustit, jak mě ona tabulka žádala, ale co už jsem měl dělat. Když je v tom městě jinak tak dobře!

Zážitkem, který si člověk ve Wroclawi nesmí nechat ujít, je universita. První její založení v roce 1505 králem Vladislavem Jagellem ještě ztroskotalo. Druhé založení císařem Leopoldem I. ale už mělo úspěch. Proto se universita jmenuje na císařovu počest „Universitas leopoldiana vratislaviensis“. Během dvou let byla postavena budova university, kterou spravovali jezuité. Úžasná je aula university vyzdobená freskami a sochami císaře i jeho dvou synů, pozdějších císařů Josefa I. a Karla VI. A příliš nezaostává ani Oratorium Marianum, nádherná místnost pokrytá freskami, které stejně jako v aule ale i v jezuitském kostele „U svatého jména Ježíšova“ vytvořil olomoucký malíř Christoph Handke. I sochy ve všech budovách university mají moravský původ, vytvořil je rodák z Brna Franz Josef Mangold. Oratorium, stejně jako celá universita zničené za bojů druhé světové války, bylo zrestaurováno na náklady vlády Spolkové republiky Německa. Pěkné gesto, které ale zřejmě tak úplně plody nepřineslo. Jinak by sotva vládl dnešnímu Polsku Jaroslaw Kaczynski. (Ovšem ve Wroclawi Kaczynski a jeho strana „Právo a spravedlnost“ nevyhrála, wroclawské obyvatelstvo bylo vždy velmi citlivé na jakoukoliv totalitu a bylo i jedním z center odporu proti komunistickému režimu – působila zde od roku 1981 i Solidarita).

Na výklencích oken auly jsou zobrazeni filosofové a učenci, jako Sokrates anebo třeba i rektor pařížské university Gerson, který vystupoval v mém románu „Mezi císařem a papežem.“ Má zde svůj portrét i Jan Capistranus (Kapistrán). Tento člověk, prohlášený katolickou církví v roce 1690 za svatého (a stále mezi svatými je a je typicky patronem prokurátorů a polních kurátů) přišel do Wroclawi v roce 1453. Poslal jej sem král Ladislav Pohrobek, aby vyšetřil případ znesvěcení hostie. Capistranus byl tak trochu rodinný kaplan, oddával například i v roce 1454 Pohrobkovu sestru Alžbětu s polským králem Kazimírem IV. Teď mučením vynutil z místních Židů přiznání a následně bylo 41 z nich upáleno a dalších více než 400 vyhnáno z města. Jejich majetek byl zkonfiskován, což byl zřejmě i pravý důvod této Capistranovy mise. V roce 1455 pak Ladislav Pohrobek vydal pro město Wroclaw „Privilegium de non tolerandis judaeis“, které Židům zakazovalo pobyt na území města. S některými katolickými svatými mám opravdu velký problém.
Universita ve Wroclawi vychovala až osm nositelů Nobelovy ceny, což je opravdu úctyhodné číslo. Mezi nimi byl například atomový fyzik Max Born, biolog Eduard Buchner nebo otec německé epidemiologie Paul Ehrlich. Bohužel většina z nich byli Židé a když ve Slezsku jako v celém Německu převzali v roce 1933 moc nacisté, byl s úrovní university konec. Dnes má slušnou úroveň, pět fakult, medicínskou, právnickou, filosofickou a dvě teologické (katolickou a evangelickou) nové nositele Nobelovy ceny už ale nevychovává.
Trošku mě šokovala v muzeu university postava burše s kordem. Buršenšafty, studentské spolky, jsou dnes hlavním nositelem nacistických pangermánských radikálně pravicových myšlenek. Jsou tak daleko vpravo, že se je dokonce i šéf rakouské strany Svobodných Heinz-Christian Strache, který sám žije pravicovým populismem a nenávistí ke všemu cizímu, snaží zbavit ve své straně vlivu, který tam měly a mají. Šermování bez ochrany tváře je v těchto spolcích povinností a tím pádem se každý správný burše pyšní v tváři jizvou po sečné ráně. Ve Wroclawi mě to šokovalo jen chvíli. Přece jen tu v době, kdy tyto studentské, původně výrazně levicové spolky vznikaly, bylo Prusko. A i proto před universitou se na kašně socha studenta opírá o kord.

Nedaleko od university je nádherná stavba Ossolinea, muzea hraběte Osolinského, které přechovává i část rukopisu knihy Adama Mickiewicze „Pan Tadeáš“. (Druhá část je ve Varšavě) Tato kniha má pro Poláky obrovský význam jako symbol národní identity a tomu odpovídá i uctívání této knihy.
Kuriozitou Wroclawi, která stojí za zhlédnutí, je Raclawická panorama, stojící v parku J.Slowackeho pod někdejší městskou pevností, z níž se dochovaly jen základy. Toto monumentální dílo oslavuje vítězství polských povstalců vedených Tadeuszem Kosciuskem nad ruskou přesilou u městečka Raclawice 4. dubna 1794. Tento 114 metrů dlouhý a pět metrů vysoký obraz znázorňuje boje – a zřejmě namalovali jeho autoři Jan Styka a Wojciech Kossak každého jednotlivého vojáka, protože v této šarvátce bojovalo na polské straně okolo 2000 vojáků proti zhruba stejně silnému vojsku ruskému. Strategický význam tato bitva neměla žádný, protože Poláci nedokázali poražené ustupující Rusy ani pronásledovat, natož je vytlačit z Malopolska, ale pro polskou národní hrdost má tato událost zřejmě význam obrovský. Osud tohoto panoramatického obrazu dokumentuje opět pohnuté polské osudy. Původně byla namalována a vystavena ve Lvově, který patřil až do roku 1939 k Polsku. Jenže pak obsadila východní část Polska Rudá armáda a Rusové už obsazené území nepustili. Na druhé straně Wroclaw, která měla před válkou 630 000 obyvatel, byla po válce prakticky vylidněná. V roce 1946 zde žilo 170 000 obyvatel a to byli převážně přesídlenci ze Lvova, které tam Stalin nechtěl mít. Museli se tedy přestěhovat do Slezska, které se stalo součástí Polska a mohli si svůj Raclawický monument vzít s sebou. V Sovětském svazu by oslava vítězství polských zbraní nad ruskými působila rušivě. Aspoň že Stalin nenechal zničit, ale v roce 1946 přenést do Wroclawi. Od roku 1985 má svou vlastní rotundu, kterou je možno navštívit – ovšem na vstup se musí čekat i dvě hodiny, protože návštěva obrazu je povinným programem všech školních výprav, navštěvujících Wroclaw.


Po nábřeží Odry je možné přejít do tržní haly. Je obrovská a prodává se zde samozřejmě všechno. Nejvíc nás ale nadchly obchody s květinami. Bylo zde neuvěřitelné množství pohřebních věnců, skutečně krásných s živými květy, orchideami, růžemi atd. atd., prostě ve Wroclawi je zřejmě radost umřít. Nábřeží i parky jsou všechny krásně upravené a čisté a město je navíc plné krásných děvčat. Vlastně jsem ještě nikde tolik hezkých mladých žen pohromadě neviděl, snad s výjimkou Kodaně, ovšem na rozdíl od stejně hezkých, upravených a usměvavých Dánek nemluví Polky příšernou dánskou hatmatilkou ale veselým svižným polských jazykem, kterému je navíc i rozumět. Ale pokud jsem momentálně pohnul k návštěvě tohoto města mé mužské čtenáře – kterých jak známo nikdy není příliš mnoho, můžu uklidnit i ženskou část mého čtenářstva – ve Wroclawi se bude určitě líbit i jim.
Wroclaw je letos jedním ze dvou Kulturních hlavních měst Evropy (vedle baskického San Sebastianu) a určitě si tuto čest zaslouží. A fotbaloví fanoušci určitě nezapomněli na vítězství české fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy v roce 2012 nad Řeckem a právě Polskem.
Potkává se zde tedy historie stará s novou, kultura moderní i klasická a pokud se někdo chce vyhnout polské kuchyni (která se všeobecně netěší valné pověsti) je zde velmi lákavá alternativa České originální pivní restaurace na Swidnické ulici 8a. Čepuje se zde Prazdroj a jídlo je skvělé – porce tak obrovské, že vystačí i pro dva lidi. Já jsem neodolal a obě stehna kachny jsem snědl, tím pádem jsem ušetřil následující den v hotelu za snídani.

A nejlepší ze všeho jsou trpaslíci. Jsou opravdu všude, zřejmě všude vlezou a strašně rychle se množí. Jejich kovové figurky jsou na chodnících před všemi významnými budovami, ať už s laptopem nebo jako požárníci či před universitou jako pan profesor s brýlemi. Dodávají už i tak přátelské atmosféře města tu pravou zlatou tečku. Jsou odkazem na studentské hnutí Oranžová alternativa z konce osmdesátých let, které vzniklo na místní universitě. První z nich vznikl někdy před patnácti lety na kovové kouli ve Swidnické ulici, jen pár kroků od čepovaného Prazdroje. Koupit si takového trpaslíka můžete u „Towarysztwa milostnikow wroclavie“ před kostelem svaté Alžběty.


Takže, kdo v tomto městě ještě nebyl, měl by to rozhodně napravit.

Karel IV. císař římský


 

Článek je věnován mému otci, učiteli dějepisu, který ve mně vzbudil zájem o dějiny a který by si ten článek možná i přes svou těžko překonatelnou nechuť k internetu rád přečetl.

 

Já vím, že teď o Karlovi píše každý. Pozítří budeme slavit jeho 700-sté narozeniny a to si samozřejmě sotva někdo nechá ujít. Proto jsem pociťoval po dlouhé týdny odpor připojit se k píšícímu davu. Jenže Otec vlasti je Otec vlasti a ignorovat ho si prostě netroufám. Zkusím to aspoň tak trochu jinak, místo chvalozpěvů na českého panovníka se pokusím napsat článek o římském císaři Karlovi jakožto evropském státníkovi a pokusit se analyzovat jeho význam pro dějiny Evropy.

Před nějakou dobou pobouřil českou veřejnost historický seriál německé televize, který se věnoval velkým Němcům a zařadil do svého programu i Karla IV. V Česku se díky tomu zvedla vlna nevole. A to i když byl po otci Lucemburčan a po matce Čech, ta ovšem měla zase rakouskou maminku. Ale u korunovaných hlav to už tak bývalo a národnost panovníka se určovala především podle toho, které zemi vládl.

Karel IV.

Samozřejmě chápu, že by si Češi svého „Otce vlasti“ nejradši nechali sami pro sebe. Je to zcela legitimní přání, jenže Karel a jeho význam přesahuje obrovsky „malé české poměry“. Neformoval totiž jen politiku České kotliny, ale politické dění celého kontinentu a to na celá staletí dopředu.

Je přece faktem, že Karel i jako český král vystupuje se čtyřkou za jménem, i když byl českým králem toho jména prvním. Tu jedničku za jeho jménem (a i to v závorce) jsem našel jen v jediné knize – ve spisku „Die Sankt Wenzels-Krone“ od Karla VI. Schwarzenberga – ano otce našeho Karla, který byl nadšeným historikem. To bylo samozřejmě dáno tím, že Karel IV. byl římským králem dříve než králem českým, byl zvolen ještě jako moravský markrabí 11.července 1346 a českým králem se stal až po tragické smrti svého otce na bitevním poli u Kreščaku 26.srpna 1346, tedy o šest týdnů později. Nápadné ale je, že Čechům to nijak nevadí a své Karly číslo jedna až tři nijak nepohřešují. I když jim vládl král, který se nazýval čtvrtým podle svého německého titulu.

Stopy Karlovy činnosti totiž nenajdete jen v Čechách, ale budete o ně zakopávat v Aachenu, Kolíně nad Rýnem, Norimberku či v Berlíně. (Blíže jsem ses jeho dědictvím v Aachenu zabýval ve článku o tomto městě s názvem Aachen – Cáchy z pátého listopadu minulého roku, stojí totiž opravdu za to). Karel byl totiž státník tělem i duší, který měl svou ideu a dokázal ji důsledně prosazovat. Měl výhodu, že neexperimentoval s neznámým, měl velký vzor, císaře Friedricha II, který e pokoušel sto let před Karlem o totéž, totiž dát rozměklému  rozpadajícímu se státnímu útvaru Svaté Říše  Římské formu a řád. Friedrich neuspěl, Karel se poučil z jeho chyb a dílo dokončil. Říši zastabilizoval na celá staletí.

Měl na to skvělé předpoklady a ty dokázal dokonale využít. Samozřejmě mu přála doba jako málokterému jinému vládci, ale právě schopnost poznat přízeň chvíle pro politický čin a ten pak  konsekventně provést, v tom je Karlova genialita. Pokusím se jím jako osobností zabývat a to poněkud šířeji, než jsem to učinil ve své knize „Odvrácená tvář moci, kdy jsem mu věnoval jeden ze svých medailonů.

Karel byl chytrý, vzdělaný (což v jeho době nebylo naprosto samozřejmé) a bezcharakterní – v politice se tomu říká pragmatický. Určitě se na tom podepsalo jeho dětství s chybějící vazbou na rodiče. Matce byl odebrán jako tříletý, pak dokonce držen ve vězení, než ho otec dal dopravit do Francie k tamějšímu královskému dvoru. Tam mu sice rozhodně nebylo špatně, ale citové vazby už sotva mohl vytvořit – pro kariéru státníka deficit přímo k nezaplacení. Navíc měl patřičné kontakty. Vyrostl v Paříži v podstatě jako člen královské rodiny (jeho teta Marie byla manželkou krále Karla IV. zvaného Sličný, posledního krále dynastie Kapetovců) a svatbou s Blankou z Valois, sestrou po Karlovi následujícího francouzského krále Filipa VI. si zajistil podporu tehdejšího nejmocnějšího evropského panovníka, který navíc díky „avignonskému zajetí papežů“ určoval do značné míry i církevní politiku. Karlův strýc Balduin byl mohučským arcibiskupem, tedy nejdůležitějším duchovním kurfiřtem a díky své inteligenci a politické šikovnosti nejmocnějším z nich, Karel se navíc znal osobně s papežem Klementem VI. civilním jménem Pierrem de Rosiers, svým učitelem z mládí, s nímž měl přátelské vztahy (který učitel už nemiluje svého nejchytřejšího žáka?) což mu poskytlo netušené možnosti. Když se podíváme na státotvorné činy Karla IV. na území českého království (založení arcibiskupství 1344, založení university 1348, rozšíření hlavního města Prahy 1347, založení Karlštejna 1348, ale i na území Říše – německá Karlova volba římským králem a boj o královskou korunu (1348 – 1349), spadají právě do vlády papeže Klimenta VI. (1342 – 1352), od něhož mohl novopečený král očekávat naprostou politickou podporu.  V zájmu tohoto papeže šel přece do sebevražedné mise boje proti císaři Ludvíkovi.

Klement VI.

Karel se ale i ve své další kariéře důsledně stranil konfliktu s církví –poučil se z chyb svého předchůdce Friedricha II. Karlovi přezdívali posměšně „Kněžourský císař“, ovšem on si z toho nic nedělal. Pocit přehnané důstojnosti mu byl cizí. Řídil se svým pragmatismem a heslem, že jen ten, kdo uteče včas, může nastoupit do nového boje. Po prohrané bitvě u Kresčaku prošel Německem, kde ho zoufale hledali lidé tehdy panujícího císaře Ludvíka Bavorského, v přestrojení za pacholka, před polským králem Kazimírem utíkal dokonce v převlečení za ženu. Kazimír to komentoval pohrdáním, jenže nakonec se musel sklonit před politickým tlakem, který na něj Karel dokázal vyvinout. Musel se před císařem  sklonit a dokonce mu i dát svou neteř za manželku.

V tom byl Karel mistr. Zatímco jeho otec Jan hledal své úspěchy na válečném poli, vedl mnoho válek, mnoho bitev vyhrál, ale politicky nic nedosáhl, Karel se bitvám vyhýbal jako čert kříži. (To samozřejmě neplatí o období, kdy se živil jako kondotiér v Itálii. Z této doby si přinesl jizvu, která mu po zbytek života hyzdila tvář.) Poučil se ale z chyb svého otce a věděl, že výsledek bitvy je vždy nejistý a válečná přímá konfrontace může mít fatální následky. I on vedl mnoho válek, v nichž ale prakticky k žádným větším bitvám nedošlo. Karel dokázal svého soupeře vždy zničit svou převahou finanční a diplomatickou, zbavil protivníka spojenců a přinutil jej nakonec kapitulovat, aniž by riskoval přímý boj muže proti muži.

Možná v tom hrála roli i jeho fyzická konstituce. Karel trpěl na dnu (díky jí objevil Karlovy Vary), na jeho kostře jsou pokročilé zánětlivé změny malých kloubů, jejich majitel musel žít celý život s hroznými bolestmi. Navíc od svého téměř smrtelného úrazu z roku 1350 (zřejmě na turnaji, kterých se zúčastňoval inkognito i po své volbě římským králem) při kterém si zlomil a zablokoval obratle krční páteře byl nahrblý a měl problémy s pohybem – koneckonců zemřel na následky pádu a zlomeniny krčku stehenní kosti. To jistě jeho možnosti vést do boje vojsko, značně omezovalo. Ale rozhodující bylo poznání, že diplomacií se dá dosáhnout víc než mečem.

V říši byl tak trochu zjevením. Měl francouzské vychování – ostatně i jeho jméno Karel bylo v německých poměrech neobvyklé. Mezi římskými panovníky se to hemžilo Jindřichy, Konrády, bylo tu i pád Ottů a Fridrichů, ale jméno zakladatele středověkého západořímského císařství se používalo spíše ve frankofonním jazykovém prostoru a do té doby poslední toho jména, Karel III. zvaný Tlustý, zemřel v roce 887, tedy před víc než čtyřmi sty lety. Karel, původním jménem Václav, získal své jméno při biřmování, kdy mu byl kmotrem francouzský král Karel IV.

Pro České království, zmítající se od smrti posledního přemyslovce Václava III v roce 1306 po celá desetiletí v anarchii, znamenal Karel pravé požehnání. Zavedl zde pořádek, zemský mír, provedl hospodářské a správní reformy, které daly zemi poznat nebývalý blahobyt. Provedl to nejen nelítostným potlačením kriminality, ale i zaváděním pěstování nových plodin a hospodářských odvětví, jako bylo vinařství či chování ryb. Podařilo se mu odklonit obchodní cesty, které vedly přes Wroclav, Lipsko či Norimberk a až do jeho doby míjely českou kotlinu. Vybudováním hlavního města říše Prahy zajistil i dostatečný počet odběratelů dováženého zboží, na císařském dvoře samozřejmě sídlili vyslanci a diplomati a přijížděly sem časté urozené a bohaté návštěvy, které udělaly Prahu pro obchodníky se zahraničním zbožím lákavou. To vše vedlo rychle k rozkvětu země. Budováním Nového města, městského opevnění (Hladová zeď), či mostu, který nese dodnes jeho jméno, ale i např. Karlštejna pak dal lidem práci a tím i kupní sílu. Karel ale všemi těmito opatřeními na posílení hospodářství Českého království sledoval především jeden cíl. Pro své evropské ideje potřeboval pevnou hospodářskou základnu, z níž byl mohl čerpat peníze. To bylo možné jen z velké a prosperující země. Svou velikostí České království vyhovovalo, bylo ho jen třeba hospodářsky „nakopnout“. I v tom kopíroval Karel opět svého předchůdce Friedricha II., který si takovéto hospodářské zázemí vybudoval v Sicilském království. Císař bez peněz by byl jen bezmocnou figurkou v rukou kurfiřtů a to neměl Karel rozhodně v úmyslu.

Jako typický „Alfa samec“ se snažil rozvolnit vazby od lidí, jimiž byl zavázán za svůj vzestup a obklopit se loajálními spolupracovníky, kteří za svůj vzestup vděčili jemu. Sto let předtím, než takový postup radil vládcům Machiavelli. V tom měl šťastnou ruku, nebo spíše dokázal odhadnout potenciál svých budoucích spolupracovníků. Ať už to byl jeho bratr Jan Jindřich, který se vzorně staral o moravské markrabství či Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, který se stal prakticky spolutvůrcem fundamentů nové české státnosti. Karel dokázal jeho jmenování u papeže prosadit.

Arnost z Pardubic

Karel poznal moc psaného slova. Nejen že sepsal propagandisticky dodnes účinný vlastní životopis, v němž patřičně oslavil své dílo, ale dal sepsat zákony a to jak pro České království, tak i pro Říši římskou. Definice a rozčlenění „Zemí koruny české“ bylo jeho dílo, které zohledňovalo specifika jednotlivých zemí království. V Německu pak vydal  v roce 1356 svou „Zlatou bulu“, která měla zůstat ústavou této říše až do jejího zániku v roce 1804. Tento dokument se nachází v Muzeu v Berlíně. Hledal jsem ho v očekávání velkolepé listiny na půl stěny ozdobené velkou zlatou pečetí císaře. Byl jsem dost zklamaný, když jsem zjistil, že je to malá útlá knížečka o formátu A5. Karel volil vždy racionální formy vlády, účel mu byl důležitější než pompa. I na svou korunovaci do Říma přijel v roce 1355 jako první císař spíše jako poutník bez velkého vojska. Ještě jeho dědeček Jindřich VII. se snažil přinutit Italy k poslušnosti velkou armádou, ztratil na tom tažení nejprve svého bratra Walrama, pak ono vojsko a nakonec i život. Karel se poučil, nehledal konfrontaci, která by byla náročná a sotva by se dala vyhrát. Měl s italskými poměry bohaté zkušenosti ať už z dob, kdy se seznamoval s politikou po boku svého otce, který neúspěšně budoval v Itálii své malé imperium, či později jako nájemný kondotiér. Karel IV. sice pohnul papeže Urbana V. k přesunu z Avignonu do Říma a nechal se tam od něj v roce 1368 (už podruhé) i se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou korunovat císařem (tu první korunovaci provedl v papežově zastoupení kardinál Petrz Ostie). Další podpora vratkého papežského trůnu mu ale byla příliš náročná. Jako chladný kalkulátor si spočítal, že mu to nic nepřinese a nechal papeže na holičkách. Ten musel znechucen opustit Řím a na zpáteční cestě do Avignonu zemřel v Marseille.

Karel byl vždy chladným kalkulátorem, věděl, co chce a většinou i znal cestu, jak cíle nerychleji a nejefektivněji dosáhnout. Jeho nepřátelé neměli jednoduchý život – a většinou taky jen krátký. Nehynuli mečem, ale na záhadné choroby. Ludvíka Bavorského možná skutečně trefil šlak, ale například Karlův protikandidát Günther ze Schwarzburgu zemřel smrtí velmi podivnou, která dala Karlovi u německých historiků už navždy pověst traviče.

U jiných „neposlušných“ politiků sáhl k nekrvavým prostředkům. Protože mu jeho zeť Rudolf IV. Habsburský lezl svými nezkrotnými ambicemi nesmírně na nervy, „zapomněl“ rakouského vévodu zapsat ve Zlaté bule do seznamu voličů – tedy kurfiřtů – fakt, kterým Hasburkové trpěli po celá staletí. Rudolf kontroval falsifikátem takzvaného „Privilegium maius“, které ale Karel nechal přezkoumat svými učenci a samozřejmě ho neuznal.

Karel měl k učencům a vůbec ke kultuře velmi těsný vztah a platil za mecenáše časného humanismu. Sám hovořil plynně latinsky, francouzsky, italsky, německy a česky, přičemž češtinu se učil až naposledy. Měl osobní kontakty s Colou di Rienzo či Francescem Petrarcou, kterého dokonce pozval do Prahy a slavný básník pozvání rád přijal. Karel pozval do Prahy i velkého kazatele Konráda Waldhausera a tím – možná trochu nechtěně, dal do pohybu českou reformaci. Poznání génia Petra Parléře a financování jeho hutě změnilo architekturu v celé střední Evropě (kromě Prahy třeba Norimberk, Budapešť, ale i Kladsko).

Založením university v Praze překročil Karel další z milníků. Ovšem Karel nezakládal svou universitu jako universitu českou, tou se stala až po vydání Kutnohorského dekretu jeho synem Václavem v roce 1409. Pražská universita byla první na území Římské říše na sever od Alp (tedy v její neitalsky hovořící části) a měla sloužit všem lidem toužícím po vzdělání, které od Itálie dělilo ono těžko překonatelné pohoří. Že se projekt podařilo realizovat, nebylo vůbec samozřejmé – na založení university byly potřebné finanční prostředky, zajištění schopných učitelů a zlomení odporu místní šlechtické opozice, která takovým „novotám“ nikdy nebyla nakloněna.  Založení university ztroskotalo například za císaře Zikmunda v Budapešti nebo za krále Vladislava ve Wroclavi. Zakládající listina neznamenala zdaleka, že universita i vznikne a dosáhne určité kvality. Že se to v Praze setkalo s tak velkým úspěchem, je určitě zásluhou Karlovy důslednosti a jeho porozumění potřeby vzdělání pro výchovu schopného úřednictva. I tady kopíroval svého Předchůdce Fridrich II. který za tím účelem založil universitu v Neapoli. Karel svou ideu povznesení vzdělanosti v Římské říši zrealizoval a proto nese pražská universita právem jeho jméno dodnes. Karlova činnost tedy skoro vždycky přesahovala české hranice, jeho vliv nikdy nezůstal omezen pohraničními českými hvozdy a Karel ani nikdy v českých dimenzích nemyslel. Byl panovníkem evropským a byl panovníkem velkým.

Pozastavme se ještě u jednoho bodu, který na Karlovi lpí jako poněkud temná skvrna a to je jeho vztah k Židům. Karel měl v tehdejší Evropě pověst Židobijce, ve vzdáleném Katalánsku se dokonce vyprávělo, že platí občanům za každého zabitého Žida zlatku a na něho jako na svůj vzor a na praotce holokaustu se odvolával i jistý Adolf Hitler. Skutečnost je samozřejmě poněkud jiná, ovšem pro Karla přesto nepříliš lichotivá. O jeho působení ve věci norimberského pogromu v listopadu 1349 jsem psal ve své knize „Odvrácená tvář moci“.  Karel udělal v podstatě jedinou věc – vzdal se ochrany Židů na území Říše. Židé byli vždy vděčný terč pogromů a pronásledování, jen z nejznámějších v našem bezprostředním okolí byl pogrom v Praze 18. dubna 1389, ve Vídni 1420 nebo ve Wroclawi 1435. Proti nenávisti obyvatelstva chránil Židy na území Římské říše takzvaný Judenregál, tedy židovská daň, kterou platili přímo císaři. Byl to pro panovníka vítaný zdroj příjmů, na který se dívala církev s nevolí, ne nadarmo stáli za oněmi židovskými draze zaplacenými privilegii císaři z dynastie Štaufů, kteří byli s papeži a s katolickou církví permanentně na nože. Wormské privilegium stanovilo, že vražda Žida je trestným činem a je trestána přímo panovníkem, Friedrich II. pak podrobil všechny Židy přímo císařské komoře. Zabití Žida tedy s sebou neslo trest, většinou finanční a to dost citlivý, protože císař si samozřejmě nenechal ujít příležitost vylepšit svůj věčně deficitní rozpočet. A protože nikdo neplatí rád, těšili se Židé až do vlády Karla IV. určitému bezpečí. Jenže v roce 1346 vpadla do Evropy nová hrůza – mor. Epidemie, jakou náš kontinent ještě nepoznal, během několika málo let zemřela třetina evropského obyvatelstva. V atmosféře strachu a  apokalyptických vizí byli Židé obviňováni z otravování studní. Jejich úmrtnost na epidemii byla díky izolaci v ghettech, nábožensky předepsaným předpisům čistoty i zákazu návštěv veřejných lázní a nevěstinců podstatně menší než u křesťanského obyvatelstva a to budilo podezření. Od podezření nebylo daleko k rozsudku – a když dostala lůza volnou roku, tragédiím se nedalo zabránit. Otázka je, zda by byl Karel vůbec schopen v dané situaci Židům nějakou účinnou ochranu nabídnout – v roce 1349, kdy mor vstoupil na území Německa, ještě jen o svou korunu bojoval – definitivně ji získal kapitulací Günthera ze Schwarzburgu v Eltville 26.května 1349. Karel řešil praxi tak, že onen židovský regál pronajímal městům a místním hrabatům či vévodům a ti si pak mohli dělat se Židy, co uznali za vhodné. Až v roce 1356 se císař ve své „Zlaté bule“ k této problematice vrátil – tentokrát systematicky – a delegoval ochranu židovského obyvatelstva na kurfiřty. Tím se situace aspoň částečně uklidnila.

Bylo by zajímavé zjistit, jak by Karel reagoval na církevní schizma, ke kterému došlo bezprostředně před jeho smrtí a které změnilo politickou mapu Evropy. Této poslední zkoušky byl ale císař ušetřen. Protipapež Klement VII. byl zvolen 20. září 1378, Karel zemřel 29. listopadu téhož roku, očividně byl ale už týdny předtím díky své zlomenině stehenní kosti upoután na lůžko.

Karel byl tedy opravdu velkým panovníkem. Nebyl jen politikem, cílícím na krátkodobý zisk. Byl státníkem s vizí, kterou dokázal uskutečnit a zastabilizoval tak na dlouhá staletí svou říši. Všeobecně je uznáván za jednoho z největších císařů. A to právem. Že se stal mimo to – tak trochu mimochodem – i Otcem vlasti českého národa, mu určitě slouží ke cti.

V podstatě je jedno, jaké prostředky k tomu použil. Hlavní věcí bylo, že z nich měli největší prospěch jeho poddaní. Možná aspoň to by mohli současní politici od něho převzít. Aby se mohli stát státníky, živočišným druhem, který současnému světu tak zoufale chybí.

Maximilián II.


 

Tento císař je vždy posuzován tak nějak s rozpaky. Pokud je posuzován vůbec. Jeho sláva zůstává ve stínu jeho otce Ferdinanda I. i jeho syna Rudolfa II. Už proto, že vládl jen pouhých 12 let, než ho zkosila choroba, kterou v sobě nosil – syfilis.

Druhá generace Habsburků na českém trůně mi byla vždy poměrně sympatická – ostatně jsem jednomu z členů této generace věnoval svou knihu „Cti otce svého ale miluj ženu svou.“ Působili na mne vždycky jako parta, která neztratila zdravý rozum. A to je v politice velmi důležité a dnes téměř nevídané.

A to, i I když byli politickými náhledy velmi rozdílní. Zatímco Ferdinand Tyrolský zůstal přesvědčeným katolíkem a „pravou víru“ v Tyrolsku upevňoval  (přesto toleroval avengelickou víru svého kancléře Františka Turna) , nemladší Karel byl sice katolík, ale velmi tolerantní, který se snažil s protestantskou opozicí ve svých zemích takzvaného „Vnitřního Rakouska“ , tedy Štýrska, Korutan a Kraňska) vyjít politickými prostředky a hledáním kompromisu, což se mu i přes zuřivý odpor jeho manželky  v podstatě dařilo, Maximilán byl vždy podezříván ze sympatií k protestantismu a dokonce i z tajné konverze. Že právě takový panovník nedal českým stavům požadovaný toleranční patent, ale neustálými mlhavými sliby hrál tento požadavek do ztracena, poškodilo výrazně jeho důvěryhodnost, přinejmenším v českých zemích. Otázka je, zda mohl jednat jinak.

Maximilán se narodil 31. července 1527 ve Vídni jako prvorozený syn (a druhé dítě) Ferdinanda i. – od roku 1522 vévody rakouského a štýrského, hraběte tyrolského a od roku 1526 krále českého a uherského a jeho manželky Anny Jagellonské. Z tohoto manželství se mělo narodit ještě dalších 13 dětí ( z toho dva další synové), přičemž narození poslední dcery Johanny v roce 1547 stálo její matku královnu Annu život. Není pravda, jak píše pan Bauer ve své knize o českých princeznách, že se dospělosti dožily jen tři z nich, pravdou je, že jen tři z těch dětí byli synové a dospělosti se dožilo až 11 dcer, což byl nemalý problém, co se týká hledání vhodných ženichů a dvě z nich nakonec stejně skončily v klášteře, protože se na ně prostě nedostalo.

Maximilán strávil své dětství převážně na dvoře v Innsbrucku, díky čemuž hovořil celý svůj život německy těžko srozumitelným tyrolským dialektem. Tato životní fáze byla velmi harmonická, je známo, že královna Anna měla na své děti velmi výrazný politický vliv, učila je toleranci a hlavně všechny její děti se mohly těšit mateřské lásce. Otec Ferdinand, i když svou ženu nesmírně miloval, se vyskytoval u rodiny podstatně zřídkavěji. Musíme si uvědomit, že Maximilián přišel na svět ve velmi pohnuté době.

31.října 1517 zveřejnil Martin Luther své teze reformy církve, a následně vzplál náboženský zápas, jaký do té doby neměl obdoby. V letech 1524 – 1525 vzplanula v Německé říši Selská válka, povstání,, které stálo život statisíce lidí. Právě v Tyrolsku trval odpor povstalců pod vedením Michaela Gaismaira ještě několik let. V roce 1526 došlo k velké turecké invazi pod vedením sultána Sulejmana nádherného, který u Moháče porazil uherské vojsko a zabral v následujících letech velké části uherského království. V roce 1526 se Maximilánův otec nechal zvolit králem českým a uherským, což jej na dlouhá desetiletí zapletlo do války v Uhrách proti Turky podporovanému sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému, který také toužil po uherské královské koruně. V roce 1529 stáli Turci poprvé pod vídeňskými hradbami a při zpětném tažení zpustošili Rakousko a Štýrsko. Ve stejném roce padla do tureckých rukou Budapešť. To všechno byly problémy, které musel Maximilánův otec zvládat. Jeho bratr, císař Karel V., totiž poměrům v říši moc nerozuměl (vůbec neměl politický talent svého mladšího bratra Ferdinanda), jako španělský král se často zdržoval mimo říši a úkoly delegoval na Ferdinanda. Toho nechal v roce 1531 zvolit římsko-německým králem, aby dodal jeho mandátu císařova zástupce více lesku. 19.dubna 1529 na říšském sněmu ve Špýru se postavilo 6 vlivných říšských knížat proti vyhlášení říšské klatby na Martina Luthera (protestovali, odtud jejich označení protestanti) a tím se náboženský boj přenesl i do politické roviny. Německá říše se rozdělila na dva stále více znepřátelené tábory.

Dá se předpokládat, že malého Maximilána se pohnutá politická situace příliš nedotkla. Prostředí innsbruckého dvora bylo díky královně Anně velmi tolerantní a svobodomyslné, vychovávatelem Maximilána byl dokonce určitou dobu Lutherův žák Schiefer, jehož výchova zřejmě zanechala v duši chlapce nesmazatelné stopy. I později měl Maximilán ve své blízkosti rád protestantské kněze, jako například kazatele Pfaustera.  Ke svým rodičům měl Maximilán očividně láskyplný vztah – dal to najevo,když dal uprostřed svatovítské katedrály v Praze vybudovat nádherný náhrobek, v němž jsou jeho otec a matka pochováni a kde nakonec našel místo svého posledního odpočinku i on sám. Kromě této hrobky ve Svatém Vítu zanechal po sobě ještě jeden architektonický skvost – Stallburg v centru Vídně, kde dnes sídlí Spanische Hofreitschule. Tento renesanční palác si dal Maximilán postavit v době, kdy ještě čekal na nástupnictví a nechtěl s otcem sdílet společnou střechu ve vídeňském Hofburgu.

Jako sedmnáctiletého ho v roce 1544 povolal jeho strýc, císař Karel, do Španělska. Karel V. měl o svém synovci vysoké mínění a povolání Maximilána do Španělska mělo sloužit hned několika věcem. Zaprvé si jej Karel vyhlédl jako budoucího zetě pro svou dceru Marii – byla Maximliánovou prvostupňovou sestřenicí a tímto sňatkem začala neblahá tradice svazků rakouských a španělských Habsburků, která vedla k degeneraci a posléze v roce 1700 k vymření španělské větve rodu. Ke svatbě došlo 13.září 1548 ve Valladolidu. Dále Karlův syn Filip, narozený stejně jako Maximilán v roce 1527 (pozdější Filip II.) neměl bratry, tedy partnery, kteří by mu byli rodem rovni. Filip byl od roku 1543 ženatý s portugalskou princeznou Marií, v roce 1546 ale poprvé ovdověl – což se mu mělo v životě přihodit ještě třikrát. Zatřetí měl Karel o Maximilánovi tak vysoké mínění, že jej pověřil zastupováním své osoby ve Španělsku v době své vlastní nepřítomnosti – Maximilán tedy mohl už v raném věku sbírat panovnické zkušenosti. Kromě toho sbíral i zkušenosti  válečné – při triumfálním vítězství v bitvě u Mühlbergu v roce 1547 proti Šmalkaldskému protestantskému spolku stál po boku svého strýce Karla. Při návštěvě Holandska, které patřilo k Říši si někdy mezi lety 1544 – 1546 přivodil nákazu syfilidou. Tato choroba byla profesorem Vlčkem na jeho kosterních pozůstatcích jednoznačně dokázána, kupodivu ale Maximilán nikdy nenakazil svou manželku a proto nebylo chorobou postiženo žádné z jejich početných dětí a neprojevily se u něj žádné neurologické či psychické poruchy, které tato choroba ráda vyvolává. V mládí byl Maximilán totiž náchylný jak k požívání nemírného množství alkoholu jakož i k užívání si krásy žen. Jeho žena Marie ho z obojího vyléčila, zda s jeho souhlasem, je těžké odhadnout.

S jejich  vztahem si historici nějak neví rady. Jedni tvrdí, že jejich vztah byl po počátečních problémech láskyplný a argumentují 16 společnými dětmi, jiní tvrdí že Mariin katolický fanatismus zanechával v jejich mezilidském vztahu fatální stopy a plození dětí nemělo s harmonií jejich osobního života nic společného. Marie Maximiliánovi nikdy neodpustila, že cestu ze Španělska do Rakouska nepřežil jejich prvorozený syn Ferdinand, a podle určitých znaků, včetně posledního rozhovoru manželů před Maximilánovou smrtí se dá usuzovat, že ani v manželství mnoho štěstí nezažil.

Maximilian II

Maximilánův vztah k otci Ferdinandovi byl minimálně v letech 1552 – 1560 velmi napjatý. Svědčí o tom i skutečnost, že Ferdinand Maximilána držel stranou politického dění, i když jeho mladší bratr Ferdinand byl ve stejné době správcem Českého království a Karel se (neúspěšně) ucházel o ruku anglické královny Alžběty. Ferdinand podezříval svého syna (a právem) ze sympatií k reformnímu náboženskému proudu (Maximilián se například celý svůj život úporně bránil účasti na procesích na svátek Božího těla)  věděl, že by něco takového znamenalo katastrofu při boji o nároky o nástupnictví vlády v Říši.

Dochoval se dopis Ferdinanda adresovaný prvorozenému synovi, ve kterém král píše: „Sleduji dění tohoto světa a vidím, jaká různá kacířství a nové sekty získávají převahu a jak vy,moji synové, nezůstanete uchráněni svodům, budete k nim svedeni. A zejména mám starosti o tebe, Maximiliáne, jako jinak nikdo jiný,protože jsem všude viděl a zaznamenal, co ve mně budí velkou nedůvěru, že ty, Maximiliáne, jsi připraven odpadnout od našeho náboženství.“

                Ve hře bylo mnoho. V roce 1556 se císař Karel vzdal trůnu. Už několik let předtím se ale jednalo o jeho nástupnictví.  V letech 1554 – 1555 odevzdal Karel Španělsko, Neapol  a americké kolonie postupně na svého syna Filipa. Zůstávala jen otázka Římské říše, kde měl následovat král Ferdinand. Filip si ale nárokoval nástupnictví po něm. Ferdinand chtěl zabezpečit vládu nad Německem svým potomkům. Potřebná byla dlouhá jednání, přičemž právě náboženská nespolehlivost prvorozeného Maximiliána byla pro Španěly hlavním trumfem. Ferdinand se Španěly pokusil spokojit odstoupením Nizozemí (které se takto definitivně oddělilo od německých provincií), ale Španělům to nestačilo. Nakonec ale poté, co Ferdinand I. hrozil Maximiliánovi vyděděním a postavením druhorozeného Ferdinanda ( který měl ale zase zátěž morgiastického sňatku s augsburskou měšťankou Filipínou Welserovou) na jeho místo, Maximilián povolil. Jelikož marně hledal podporu u protestantských knížat říše pro eventuální vzpouru proti otci, přísahal nakonec slavnostně na bibli v přítomnosti svého otce i obou bratrů, že zůstane věrný katolické církvi. Nato byl zvolen v listopadu 1562 římským králem.

V roce 1564 pak jeho otec zemřel a Maximilián byl  25.7.1564 zvolen římským císařem. Tuto tradici „zvolených římských císařů“ zahájil Ferdinand I. Do té doby se musel zvolený německý král nechat korunovat za císaře papežem. Poslední, kdo to udělal, byl Karel V.  Ferdinand neměl vzhledem na panující konflikt mezi Římem a Habsburky naději na korunovaci, vyřešil to tedy politickou reformou, dalším císařem,který se nechal korunovat papežem (vlastně se korunoval sám za jeho přítomnosti) byl až Napoleon I. v roce 1804.

Maximilián vstoupil do dějin (i do českých) jako rozporuplná osoba. Navenek velmi přívětivý a přátelský, člověk krásných a ušlechtilých slov – za kterými ale nenásledovaly skutky. Když byla králi v roce 1575 (tedy rok před jeho smrtí) předložena tzv. „Česká konfese“ ve které se luteránská, novoutrakvistická a bratrská česká šlechta dohodla po mnohaletém vyjednávání na společném vyznání víry, potvrdil Maximilán její platnost – ústně. Slíbil, že písemné potvrzení vydá později. Jen co ale  přejel hranice, šíření Konfese zakázal a vydal dva mandáty proti náboženským novotám. (Zejména ostře vystupoval proti kalvínovu učení a čeští bratři stáli tomuto proudu hodně blízko).Pro Maximiliánovu nespolehlivost existuje mnoho výkladů. Mohla to být jeho choroba. Vedle poruch srdečního rytmu a bolestí na prsou (pravděpodobně syfilitická aneurysma aorty) trpěl záchvaty únavy a netečnosti jakož i bolestmi ledvin. Syfilis způsobuje skutečně psychické změny, tabes dorsalis nebo demenci, ta ale u císaře nikdy nenastala. Zemřel nakonec (pouze 48-letý) v roce 1576 v Řezně na akutní břišní příhodu – zřejmě zauzlení střev, jak nám popisuje ve své sice česky psané ale pro mne přesto naprosto nečitelné zprávě tehdejší přední český diplomat Adam z Dietrichšteina.

Je ale možné, že ho prostě zatěžovala jeho přísaha, kterou musel vykonat před svým otcem a bratry. Protestanti brali bibli a slovo boží ještě přísněji než katolíci. Je těžké si představit, že by mohl Maximilián přísahu, kterou složil na bibli, porušit. A tou přísahou se zavázal k ochraně pravého, tedy katolického náboženství. Ať mu to způsobovalo jakákoliv duševní muka, nedokázal se této přísaze a závazkům z ní plynoucí vzepřít. Byl vlastně nešťastnou rozervanou osobností. V politickém, osobním životě, ale i ve svém zdravotním stavu.

Musel nečinně přihlížet španělskému teroru proti protestantům  v Nizozemí, které by patřilo jemu, kdyby ho jeho otec nevyměnil za právě Maximiliánovu císařskou korunu. Jeho intervence u Filipa II., přítele z mládí, španělský král prostě ignoroval. Z hlubokým hnusem odsoudil Maximilián Bartolomějskou noc v Paříži v roce 1572, pro francouzské protestanty ale neudělal nic (byli to kalvinisté). I jako vojevůdce se nijak nevyznamenal. Na bojišti mu chyběla rozhodnost, jakýkoliv talent rozumět strategickým úvahám a plánům. Ve válkách s Turky pravidelně selhával a to i tehdy, když měl nad nepřítelem převahu. V roce 1566 nechal v Szigedu na holičkách hrdinného obránce pevnosti Mikuláše Zrinského (švagra Viléma a Petra Voka z Rožmberka –byl ženatý s jejich sestrou Evou) a město po hrdinném odporu padlo a s ním i jeho obránci. Nevyužil ani smrti sultána Sulejmana během tohoto válečného tažení a dále platil Turkům potupný tribut za mír, který stejně nedodržovali.(Podobnost s dohodou mezi Angelou Merkelovou a prezidentem Erdoganem je čistě náhodná).

Maximilián byl naplněn dobrými úmysly, ale stále narážel na hranice politické i hranice svých vlastních schopností a možností. Šlechticům v Rakousku povolil dvěma dekrety z let 1568 a 1571 náboženskou svobodu, ale jen na jejich vlastních statcích, tato svoboda se netýkala měst a když měšťané navštěvovali mše na statcích v okolí jejich měst, hleděl na to s nevolí, protože v tom viděl zneužití své tolerance.  Na politickou a náboženskou politiku svých bratří Karla (ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku) a Ferdinanda ( v Tyrolsku a tzv. Předním Rakousku) neměl žádný vliv, tyto země byly z jeho suverenity vyňaty poslední vůli jeho otce císaře Ferdinanda.

Neúspěšný byl i při své snaze získat polskou korunu.  Poté, co se polský sejm rozhodl pro volbu dcery krále Zikmunda II. a jejího manžela Štěpána Báthoryho, dokázal ještě svolat říšský sněm do Řezna, aby zde pohnul svá knížata k podpoře tažení proti Polsku, ale během sněmu zemřel.

Aspoň ve smrti prokázal odvahu stát si za svým názorem. Jeho žena jej prosila na kolenou, aby přijal poslední pomazání a vyzpovídal se. Nepohnuly ho ani prosby jeho sestry Anny, kterou zoufalá manželka přivolala na pomoc „Můj kazatel je v nebi,“ odpověděl jim umírající. A dodal: „Odevzdávám se do vůle boží, protože vím, že jsem své povinnosti vůči stvořiteli splnil.“

Můžeme o těchto slovech pochybovat a zejména česká tehdejší společnost měla oprávněné pochyby. Není ale třeba zpochybňovat, že byla pronesena upřímně a že byl císař přesvědčen, že v rámci svých možností udělal pro mír v Evropě maximum. Až budoucnost mu měla dát zapravdu.