Občanská strana sice obhajuje své volební vítězství z posledních voleb, ztrácí ale přes pět procent hlasů a tím i možnost jednoduché tvorby vládní koalice. Sociální demokracie je doslova zdecimována a propadá se se slabými patnácti procenty hlasů až na třetí místo jen těsně před pravicové radikály hlásající nenávist rasovou i nenávist vůči menšinám a přistěhovalcům a snící o zavedení pořádku podobnému Hitlerově třetí říši. Zelení ztrácejí třetinu svých hlasů a končí jako poslední strana, která se ještě vůbec dostává do parlamentu.Bezvýznamná, na okraji politického spektra. Vítězem voleb se stávají jednoznačně komunisté se ziskem dvaceti procent hlasů. Bez nich není vlastně další vládnutí možné.

Oficiální vítěz voleb – občanská strana pravého středu přiznává, že tvorba koalice nebude snadná a pozývá k rozhovorům o budoucí koalici komunisty i fašisty protože velká koalice se sociálními demokraty nestačí na dosažení padesáti procent mandátů v parlamentu. Obě strany přijímají nabídku a přicházejí na jednání o vytvoření nové vlády a trvají na prosazení svých volebních programů.  Užívají si světel reflektorů a blesky fotoaprátů, staly se právě společensky i politicky konformními.

Pokud si myslíte, že jsem se pokusil vytvářet hororovou představu budoucnosti České republiky po příštích volbách, pak vás musím zklamat. Ne, toto jsou skutečné reálné výsledky nedělních voleb do městského zastupitelstva štýrského hlavního města Grazu.

V městském zastupitelstvu bude tedy sedět sedmnáct zástupců strany lidové, deset komunistů, sedm sociálních demokratů a fašistů šest zelených a jeden pirát. Ano i strana pirátů už to zvládla a je na grazké radnici zastoupena. V městské radě jsou pak tři lidovci a po jednom komunistovi, sociálním demokratovi, fašistovi (pardon, oni neradi slyší, když je tak nazývám – jsou to přece „svobodní“) a zeleném.

Ale ne, nefantazíruji, v Rakousku komunisti skutečně existují a v hlavním městě Štýrska jsou už druhou nejsilnější politickou silou. Samozřejmě se všichni předhánějí v analýzách a vysvětlování tohoto trendu. Vládnoucí politické strany bědují nad tím, jak je těžké vládnout v čase hospodářské recese, kdy všechny ekonomické zátěže padající na hlavy obyvatelstva a za něž oni přece vůbec nemohou, protože s jedná o věcí globální, jsou dávány za vinu jim. Jak obyvatelstvo nechápe nutnost spořit a trestá je za jejich rozumnost, s níž se snaží odbourávat zadluženost města stojícího stejně na okraji ekonomické propasti. Stěžují si na neuvědomělost voličů, jež se rozhodli dát přednost „prázdným slibům“ před reálným programem úspor.

Zase jednou nic nepochopili nebo chápat nechtějí!

Lidé mají prostě už dost jejich klientelismu, nehodlají akceptovat, že úspory se mají týkat jen jich, ne ale těch, kteří jim chtějí i nadále vládnout. Mají plné zuby toho, že k tomu, aby člověk dostal dobré nebo dokonce vedoucí místo, musí mít patřičnou stranickou knížku nebo aspoň nějakého funkcionáře strany dobře znát. Rozhodli se říct dost mnohaletému rozparcelování země na černou a červenou část.

Úspěch komunistů má dva důvody a oba jsou naprosto srozumitelné. Ten první: Střední třída ve společnosti se redukuje. Malá skupina bohatých, kteří ale ve volbách dají dohromady možná půl procenta, je stále bohatší. Zato ale stále více lidí klesá ze stavu střední třídy do chudoby nebo aspoň do stavu, kdy jsou reálnou chudobou ohroženi. Takoví lidé nebudou volit strany, jež je do tohoto stavu přivedly. Občanské strany – tedy lidovci a sociální demokrati – mají své voliče právě v této střední třídě, spokojené se svým stavem, nemající potřebu protestovat. Výsledky voleb jsou nepřehlédnutelným důkazem, jak se tato skupina voličů tenčí a jak o její zachování nikdo nemá reálný zájem. Právě ti, kdo sklouzli ze stavu relativního blahobytu do ohrožení chudobou, volí naštvaně a tedy radikály.

Druhý aspekt úspěchu je samotné chování komunistů vedených Elke Kahr. Zaprvé jsou stále přítomni, jsou pro lidi dostupní. Už od časů Kahrové předchůdce Kalteneggera mají horkou linku, na niž mohou volat lidi, když jim neteče voda nebo nefunguje elektrika či kanalizace. Mohou se spolehnout, že ještě téhož dne u nich bude někdo z Komunistické strany, spíše si jejich problémy a nejpozději následujícího dne bude dělat starostovi pořádné problémy, pokud to tento nedá do pořádku. Kahr má své několikrát za týden hodiny na radnici, kdy přijímá lidi, aby jí referovali o svých problémech, je prostě TADY a dostalo se jí přezdívky „Anděl nájemníků“. Už jen to je skvělý PR trik, aby se zvýšily preference. Kolik lidí vlastní dům nebo byt a kolik jich žije v nájmu? Ve čtvrti Gries, nejchudší části města, komunisté volby s přehledem vyhráli!

Ostatně o ideologii, třídním boji a diktatuře proletariátu neuslyšíte od našich rudých ani slovo. Kahr se sice hlásí k Marxovi a jeho učení, o Leninovi zarputile mlčí a pokud se ji někdo snaží nalákat do ideologické pasti, skončí to vždy debatou o vysokých nájmech a nízkých příjmech obyvatel. Ideologie stojí v její argumentaci hned na posledním místě. A to zabírá!

Ale rozhodující je zřejmě jiná věc. Všichni funkcionáři komunistické strany musí odvádět část svého příjmu, přesahující 2200 Eur do sociálního fondu, z něhož se platí právě pomoc těm nejchudším. Prostě zavázali se v časech všeobecnné diety nemlsat. Jako jediní! Ne nadarmo se výsledkem voleb interpretuje jako políček zemskému hejtmanovi sociálnímu demokratovi Vovesovi (nazývaném asociální socialista – což není pro voliče právě dobré doporučení). Je jedno, zda je to jen trik. Jak se budou komunisté chovat, až se skutečně dostanou k moci, to je ve hvězdách. Zatím nikdy ve své touze po diktatuře a absolutní nekontrolované moci nezklamali. Ale když ptáčka lapají…

Jenže stejně lapat mohli i všichni ostatní. Jenže pro ty je bližší košile než kabát a dnešek důležitější zítřka. Ještě tento měsíc tučný příjem, ještě jedna možnost zprostředkovat kšeft kamarádovi nebo bratranci, z něhož přijde něco i na moje konto. To vše je důležitější než dlouhodobé politické strategie.

Demokracie se vyčerpává, etablované strany závislé od svého klientelismu nejsou ochotné a možná ani schopné na vývoj reagovat. Nevím, zda jsou vůbec schopni registrovat varování, jež tyto volby znamenají. Nedovolte lidem dále chudnout, nebo nástupu moci radikálů nebudete schopni zabránit. Přerozdělování bohatství bylo po šedesát let receptem na úspěch. Díky tomu vládly demokratické strany, protože je volili spokojení občané. Tento recept byl před dvaceti lety opuštěn, dnes se projevil účinek tohoto kroku. Je nejvyšší čas zatroubit na ústup, na návrat k staré osvědčené strategii. Je ale ještě vůbec někdo, kdo je k tomu kroku ochoten? Protože to by musel obětovat něco ze svého. Tak, jako to dělají ti zatracení štýrští komunisté, aby je čert spral…

Když se setkávám s mými kolegy v Čechách a na Moravě, láteří na připravovanou zdravotnickou reformu a vyjadřují závist, že se mne to netýká. Takže proto tento článek, aby závidět přestali. I v Rakousku se reformuje. Ono se totiž reformuje všude. Neexistuje stát, jenž by si myslel, že si poskytovanou zdravotní péči může dovolit. V Německu reformovali za posledních dvacet let už třináctkrát, pokaždé bylo potom zdravotnictví horší a dražší. Na Slovensku potřebovali na kompletnní zničení péče reformu jen jednu. Zdravotnictví je opravdu levnější, deficit ve státním rozpočtu se tím ale nezmenšil, Zdravotnictví totiž opravdu stojí stát peníze, ovšem je i významných hospodářsým faktorem. Zajišťuje pracovní místa personálu a tím jejich kupní sílu, nakupuje přístroje a spotřební materiál, což zase popohání prosperitu průmyslu a na nemocnice jsou samozřejmě navázáni i dodávatelé potravin, prádla, služeb atd atd. Jenže to politici vidět nechtějí, Lékař byl, je a bude nepřítelem ministra financí, protože stojí spoustu peněz a navíc svým působením pridukuje a udržuje na životě další důchodce požadující starobní důchod. Ministr financí požaduje od řadového občana (samozřejmě ne od sebe), aby umřel v den odchodu do důchodu. Lékaři se pak nezodpovědně snaží tento národohospodářský záměr mařit.

V Rakousku je zdravotnictví v kompetenci jednotlivých zemí. Federalismus je v této zemi hluboce zakořeněn a jednotlivé země si tuto kompetenci nechtějí nechat vzít, i když na financování svého zdravotního systému dávno nemají. Poněkud komický nádech tomu všemu dává velikost oněch federálních celků, celé Rakousko je menší než většina německých spolkových zemí a zemičky jako Burgerland nebo Vorarlberg mají slabého čtvrt milionu obyvatel. K remormě zdravotnictví a nedostatku financí přistupují jednotlivé země rozdílně. Dolní Rakousko řeší přebytek nemocničních kapacit stavbou dalších nemocnic. Kde se místnímu faraonovi Erwinu Prölovi zdá, že by se ještě nějaká ta nemocnička vešla, už si půjčí dalších 350 milionů Eur, aby ji postavil. Je to taktika, jako když se řítíte v autě proti betonové zdi a přidáváte plyn. Srážka pak není bolestivá a když, tak jen krátce.

Salcburk o remormě uvažuje, chtěl redukovat lůžka například v onom Tamswegu, tam jim ale štýrská landesrätin vypila rybník. Vorarlberg se reformuje sám od sebe tím, že lékaři utíkají hromadně do blízkého Švýcarska, kde mnohem lépe vydělávají, takže v tomto nejzápadnějším cípu Rakouska staší jen zůstat na stávající mzdové úrovni a nemocnice se budou muset zavřít samy od sebe. Tyrolsko nějakou reformu moc nepotřebuje, protože Tyrolák jde do nemonice stejně jen, když už je víceméně mrtvý.

Vídeň jde na věc od lesa, ne nadarmo má skoro třetina místních obyvatel slovanský původ. Dlouhodobě se má dnešních dvacet nemocnic zredukovat na sedm, ale až v roce 2030, čili dnešní politiky z toho hlava nebolí. Zato platy lékařů byly zreformovány chytrým způsobem. Pracovní doba je totiž od sedmi ráno do jedné odpoledne, čili 6 hodin. Týdenní pracovní doba je ale hodin čtyřicet. Takže, aby splnili limit, musí vídeňští lékaři sloužit minimálně tři noční služby měsíčne – zadarmo. Úspora finančního fondu tedy značná, platy mizerné, zato ale každý oberartz má možnost poobědě sedět ve své soukromé praxi. Samozřejmě že smlouvy s pojišťovnami nemají a ani mít nebudou. Ale pokud se chcete v nemocnici nechat léčit od něho…

V Horním Rakousku se sešli lidé rozumní a zjistili, že je zbytečné, aby v Linci měli dva srdeční katetry a dvě laboratoře na elektrofyziologii a zredukovali to na poměr jedna : jedna. Funguje to, lékaři to akceptovali jako rozumné a obvodní doktoři a internisté vědí teď přesně, kam mají pacienty poslat. To jen jako příklad, že to snad jde i s rozumem. Když se chce.

Ne ovšem ve Štýrsku. Můžete si myslet, že jsem zaujatý, protože tato reforma zavřela právě oddělení, na němž jsem působil jako zástupce primáře, ale nechám to na posouzení vám. Naše oddělení mělo smůlu. Okres Murau je totiž zaklíněn mezi Korutany a Salsbursko, kde jsou nemocnice v Tamswegu (35km od Murau) a ve Friesachu (30 km). Protože nejbližší štýrská nemocnice v Knittelfeldu je vzdálená kilometrů 70 a k tomu po špatné a nebezpečné cestě, nepředpokládá samozřejmě nikdo, že by tam nějaký šílený pacient z Murau jel. Při financování chodu nemocnic je totiž deficit mezi skutečnými náklady a platbami od pojišťovny uhrazován zemí, VE KTERÉ JE PACIENT LÉČEN, ne tou zemí, z níž pochází. Tím pádem bude léčení štýrských pacientů z Murau platit Salcburk a Korutany a Štýrsko ušetří. Geniální ne? Aby to klaplo, redukuje se pro jistotu i počet lůžek v Knittelfeldu ze 120 na 97. Celý projekt se jmenuje „Přeložení interního oddělení Stolzape do Knittelfeldu“, oficiálně politicky nejde tedy v žádném případě o zrušení. Matematicky to pak vychází 120 + 46 = 97. V matematice asi naše landesrätin není nejsilnější. Možná ve druhé třídě základní školy, kde se učili rozdíl mezi sčítáním a odčítáním přes stovku, chyběla nebo byla nemocná.

Dovolím si jen naříkajícím českým pacientům připomenout, že v okrese Murau s 35 000 obyvateli je jeden, slovy JEDEN všeobecný internista, jenž má smlouvu s pojišťovnou. Žádný diabetolog, gastroenterolog, kardiolog či další specialista! Ne, jen jeden lékař pro vnnitřní lékařství, jemuž pojišťovna proplácí jednu gastroskopii a jeden ultrazvuk srdce denně. I tak má pojišťovna pocit, že je to moc a že by se tu dalo ušetřit.

Ale čert to ber, určitý záměr – tedy přesunutí pacientů do sousedních zemí – se na zdravotnické reformě v našem regionu vystopovat dá. Zajímavější je to ovšem v jižním Štýrsku. Tam totiž byla v okrese Leibnitz s 80 000 obyvateli zrušena gynekologie a porodnice. Spádovka byla dokonce trochu větší, protože služby tohoto oddělení využíval i třicetitisícový Bad Radkesburg. Tato porodnice byla přesunuta do 35 km vzdáleného a obtížně dostupného Deutschlandsbergu blízko korutanských hranic, protože tato porodnice měla dlouhodobě problémy s obložností. Nechci nikomu nic podsouvat, ale možná je za touto reformou přece jen tak trošku cítit skutečnost, že pan primář Stark, jenž ji psal, býval primářem v Deutschlandsbergu – to je ovšem jen má, naprosto nepodložená teorie.

Bohužel rodičky geniální reformu pana primáře nepochopily. Místo aby disciplinovaně jezdily po serpentinách přes kopce do jím doporučené porodnice, mažou si to, jen co dostanou porodní stahy, po dálnici do 40 kilometrů vzdáleného Grazu. Je to samozřejmě známka naprosté politické neuvědomělosti, jenom je otázka, zda může člověk politickou uvědomělost očekávat od rodičky, jejíž miminko si právě začalo razit cestu na svět. Nepomáhají zřejmě ani modlitby biskupa Capellariho, jehož je primář Stark osobním lékařem. Možná se nemodlí dost nebo ho Duch svatý prostě ignoruje a odmítá vstoupit k oněm rodičkám, aby je přesvědčil o změně směru na cestě k porodnici. Grazká klinika má problém, protože další stotisícovou spádovku není schopna zvládnout a bude se muset mnohamilionovým nákladem rozšířovat, zatímco Deutschlandsberg má stejně mizernou vytíženost jako předtím.

V dalším kroku se má koncem roku 2014 zavírat v Leibnitzu i chirurgie. I zde mají pacienti navštěvovat onen špatně dostupný Deutschlandsberg. Zda je o tom někdo přesvědčí, uvidíme. Nechci být špatným prorokem, domnívám se ale, že to dopadne podobně jako s gynekologií. Jediný rozdíl je, že zatímco grazká gynekologie se začala hroutit až po reformě, chirurgie je zhroucená už teď.

Zemská vláda ale nepodléhá panice a plánuje nové řešení. Namísto všech oněch zrušených oddělení a nemocnic v okolí Grazu se má půlmiliardovým nákladem vybudovat nový nemonice v hlavním štýrském městě. Šetřit se tedy musí opravdu bez ohledu na to, co to stojí.

Jen na okraj, současně se má zavřít další velká zemská nemonice na severu města. On ji tam totiž opravdu nikdy nikdo nepotřeboval, protože je až pod kopcem na konci města a těžko se tam dá dostat, ale v devadesátých letech se na peníze až tak nekoukalo, pan štýrský landesrat, tedy něco jako ministr zdravotnictví, chtěl svůj památník a volný pozemek byl zrovna právě tam.

Takže pokud se vám na čele tváří v tvář české zdravotní reformě dělají vrásky, nezoufejte – třeba ta vaše není úplně ta nejhorší.

V poslední době jsem se s tím srovnáním setkal až příliš často. Současná krize, slábnutí našeho  světa, se doslova podbízí pro srovnání se zánikem někdejší vrcholné kultury světovládné Římské říše. Pan Vondruška se snažil toto srovnání v relaci „Před půlnocí“ vysvětlit, že každá kultura je stejná jako člověk, napřed mladá a dravá, pak zralá a nakonec stará a unavená. V jeho vysvětlení je kus pravdy, pan Vondruška je totiž opravdu fundovaný historik, ne ale pravda celá.

Ne všechny kultury zahynuly na svou únavu, mnohé se dokázaly vícekrát znovuzrodit. Ať už to byl starý Egypt, jenž zažil celou řadu zániků a nových renesancí, aby jej nakonec převálcovali Peršané, když Egyptská říše, povzbuzená novou řeckou krví, prožívala právě jeden ze svých vrcholů.

I ten arabský svět byl kdysi mladý a dravý, pak byl na svém vrcholu, aby zdegeneroval a dostal se do cizího područí, vitalita se mu ale dnes upřít nedá. Unaveně na mne nepůsobí ani v nejmenším, spíš nevychovaně jako dítě, jež neví, jak se má chovat. Jakoby zažil své znovuzrození a ještě nevěděl, co s tím.

Spíš je to blahobyt, jenž unavuje. Už tím, že stoupání životní úrovně vede aicky (vedlo k tomu vždycky) k poklesu porodnosti a následkem toho k nedostatku pracovních sil. Ty se musí importovat z ciziny, z ciziny většinou mnohem méně blahobytné, jež pak dodává novou krev, již unavený organismus nutně potřebuje. Buď zdravou se stejnou krevní skupinou nebo…. každý zdravotník ale i laik ví, co se stane, když pacient dostane krev se špatnou krevní skupinou. Což je možná problém naší současné společnosti. Krev v jednom těle musí být kompatibilní, jinak dojde ke katastrofě.

Evropa se ale v žádném případě nedá srovnávat se starověkým Římem. Proč? Protože na to nemá sílu! Řím byl vojenská a administrativní velmoc, jež kulturu likvidovala, ne rozvíjela. Pokud se Evropa k nějakému starověkému státu přirovnat dá, pak k tehdejšímu Řecku. Konglomerát malých mezi sebou rozhádaných státečků, jež se nedokázal spojit ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a když to konečně dokázal, bylo už pozdě. Stejně se přece chovají politici Evropské unie právě dnes. Evropě teče do bot, oni se ale snaží vytěžit co nejvíc pro své lokální zájmy. Evropa stejně jako kdysi Řecko je kolébkou západní kultury. V Evropě se dá nejpříjemněji žít,  bez ohledu na to, že je Amerika, čímž myslím USA, bohatší. Dobře to popsal George Cloony, když řekl, že v Americe se dají peníze lépe vydělat, v Evropě ale mnohem lépe a příjemněji utratit. Kam jezdili bohatí Římané, aby utratili své peníze a užili si života? Do Achaje, tedy do tehdejšího Řecka. Stejně jako Američané dnes k nám.

Pokud někdo hraje v současném světě úlohu někdejšího světovládného Říma, pak jsou to USA. Vojensky silné, kulturně slabé, egoisticky a racionálně orientované a proto velmi efektivní. S málo vzdělaným obyvatelstvem, nicméně s nejagresivnější politikou. Celý svět teď sleduje volební kampaň v USA a se zatajeným dechem se ptá, kdo vyhraje – Obama nebo Romney? Zajímá se takto svět o volby v Německu, Francii či Británii? Vliv USA ve světě ovšem slábne, to se nedá popřít. Je to chyba nešikovné politiky posledních desetiletí. Ale i Řím byl na celém světě nenáviděn, nikdo si ale netroufal se mu postavit. A pokud to zkusil, následoval nelítostný trest.

Proč vlastně Řím zanikl? Proč se rozpadla Západořímská říše už v roce 476, zatímco ta východní až v roce 1453, tedy skoro o tisíc let později? Byl to opravdu jen blahobyt, byla to politická vyčerpanost, protože Řím neměl novému světu co nabídnout? Bylo to křesťanství, jež svým novým universalistickým chápáním světa dělalo politické struktury nepotřebné (protože budovalo struktury paralelní) nebo to byl útok Hunů, jenž přivedl do pohybu germánské kmeny, jež by si jinak na obávaný Limes romanum nikdy netroufly, v zoufalém útěku před Huny jim bylo ale milejší nechat se pobít od Římanů civilizovaně než od Hunů brutálně? Těch faktorů je tedy více, základní otázka ale zůstává, proč Řím nedokázal tato nebezpečí zvládnout, proč se nedokázal ubránit?

Abychom se dostali ke kořenům problému, musíme se napřed vrátit do období, kdy byl Řím nejsilnější. Politicky i ekonomicky, kdy byl skutečně velmocí, z níž šel strach a na niž si nikdo neodvážil ani křivě pohlédnout. Nebyla to doba republiky, ale ani doba Césara či Augusta. Augusta sice považuji za největšího génia světové politiky všech dob, on položil ale jen základy císařské vlády, základy systému, jež dokázal přežít skoro tři sta let, bez ohledu na to, jak špatní a neschopní lidé měli vládu v říši často v rukou. Systém byl důležitější jež vládcové sami, v tom je Augustova zásluha, jeho úlohou ve světových dějinách bych se chtěl ale zabývat v některém mém příštím článku.

Skutečný vrcholný rozkvět Říma nastal, když se tento systém zažil a fungoval, když ale na jeho čele stáli schopní lidé. Protože Augustus vybudoval systém principátu na základě domněnky, že na čelo státu se dostane ten nejlepší. Tento systém fungoval, fungoval velmi dobře, bohužel jen necelých sto let. Bylo to období takzvaných „adoptivních císařů“. Jednalo se o nepřerušenou sérii schopných vládců, jež se dostávali na císařský trůn ne na základě svého původu, ale svých schopností. Začal s tím císař Nerva. Je dost neznámý a nenápadný, vládl ostatně jen 2 roky  v letech 96 – 98 n.l. Po zkušenostech s Julijsko-claudijskou dynastií, nabízející lidi schopné jako Augusta či Claudia jakož i totálně neschopné či nemocné jako Caligulu či Nera a následně s dynastií Flaviovskou, kdy po schopných Vaspasianovi a Titovi následoval psychopatický Domitián se Nerva rozhodl řešit otázku svého následnictví jinak. Adopcí člověka, jehož považoval za schopného vládnout po něm. Přesněji řečeno za nejschopnějšího, jaký byl k dispozici. A současně tohoto svého nástupce, jímž byl Traján, zavázal, aby postupoval stejně. Traján adoptoval Hadriána, ten pak Antonina Pia a zavázal tohoto svého adoptivního syna k tomu, aby za svého dalšího nástupce adoptoval Marka Aurelia. Výsledkem tohoto systému byl blahobyt ekonomický a nezpochybnitelná římská vojenská nadvláda nad celým světem. I barbarští Germáni pochopili, že je zbytečné snažit se Říši napadat a pokoušet se ji drancovat, snažili se naopak sami romanizovat, aby se tak dopracovali aspoň částečně k blahobytu svého římského souseda mírovou cestou.

Průšvih začal, když velký Marcus Aurelius, uznávaný jako filosof na trůně, podlehl svodu přivést na trůn svého pokrevnního syna, i když se tento na tuto úlohu vůbec nehodil. Filosofové prostě na trůn nepatří, chyba začala tedy možná už u Hadriána. Nevěřte tomu, co se vám snaží vnutit americká kinematografie ve filmu Gladiátor. Marcus Aurelius žádného Maxima adoptovat nechtěl, miloval svého vlastního syna Commoda a tím zasadil říši smrtelnou ránu. Ne nadarmo jeden ze starších amerických filmů jménem „Zánik římské říše“ a nepojednává o kapitulaci posledního římského císaře Romula Augustula, ale o nástupu Commoda na císařský trůn.

Po Commodově násilné smrti v roce 192 n.l.(zemřel skutečně v aréně, kde si hrál na gladiátora a jeho soupeře zapomněli omámit, nebo jej neomámili úmyslně) zmizela legalita císařského úřadu. Na trůn usedal ten, kdo měl za sebou nejvíc vojáků. Nastalo století tzv. „vojenských císařů“. Jednotlivé legie v pohraničních provinciích, kde bylo logicky nejvíce vojska, provolávaly své velitele za císaře a ti pak táhli na Řím, aby svrhli císaře stávajícího. Většinou se jim to podařilo a usadili se na jeho místo, než zase někde daleko provolala další legie svého velitele za nového vládce.  Jeden z prvních, Setimius Severus, jenž se ještě pokoušel založit jakous takous dynastii, byl císařem provolán v Carnuntu, pár kilometrů jižně od našich hranic. Jenže Severovci, opírající se jen o vojenskou sílu, nevydrželi. Situace se opakovala. Císaři se střídali stále rychleji, v taktu roků, v posledním období měsíců. Každý převrat znamenal válku, válku občanskou a tedy neskutečně zničující. Vojska plundrovala území říše a obyvatelstvo muselo platit bojující legie. Platit, platit a zase platit. Země krvácela prakticky sto let. Od roku 192, kdy zemřel Commodus, až do roku 284, kdy se stal císařem Diocletianus (stejným způsobem jako jeho předchůdci). Tento ale díky svému géniu dokázal vládnout 21 let a ukončit nesmyslné krveprolévání, jež prakticky vylidnilo říši. Žádný stát na světě, ani ten nejstabilnější a nejbohatší, nemůže vydržet sto let občanské války bez zničujících důsledků. Řím se už nikdy z této katastrofy plně nezotavil. Ani císařové jako Konstantin Veliký už nedokázali obnovit někdejší stabilitu. Na to chyběly zdroje lidské i materiální, jež by potřebovaly staletí, než by se je podařilo obnovit. Tolik času už Řím nedostal. V roce 378 podlehlo římské vojsko vedené císařem Valensem u Hadrianopole podceňovaným Gótům a to byl konec. Bitva u Hadrianopole je někdy svými zničujícími vojenskými důsledky přirovnávána k bitvě u Cann z roku 218 př.n.l., kdy se Hannibalovi podařilo rovněž zničit prakticky celou římskou brannou moc. Jestliže se ale po roce 218 dokázal Řím vzpamatovat, zmobilizovat rezervy a Hannibala nakonec porazit, po Hadrianopoli to už nedokázal. Proč? Protože už žádné rezervy neměl.

Hledal pomoc u Germánů najímaných do legií, usidloval barbary na svém vylidněném území bez ohledu na to, že se toto území barbarizovalo. Jestliže v druhém století vyvážel Řím svou kulturu za své hranice, teď pohlcovala kultura jeho sousedů jednu jeho provincii za druhou. Byla to agónie obra, odsouzeného k zániku. Prolomení Limes Romanum v roce 410 nebylo důsledkem germánské síly, prostě ho už neměl kdo hájit. A území za ním bylo už stejně osídleno kmeny s útočníky zpříznenými.  Území před Limem a za ním se už, co se týká skladby obyvatelstva, nijak zvlášť nelišilo, proč by ho tedy měl někdo bránit? V poslední velké bitvě, svedené Západořímskou říší na Katalaunských polích proti Hunům (první bitva, v niž Hunové nedokázali zvítězit) bojovali pod vedením římského generála Aetia už skoro pouze výhradně Germáni.

Proč se ale Řím takto sám zničil? Co bylo důvodem těch stoletých bojů, jež podkopávaly jeho velmocenské postavení? Byla to touha po moci. Po absolutní moci, protože Řím vládl světu absolutně. A jestliže moc korumpuje, pak absolutní moc korumpuje absolutně. Touha po světovládě byla obrovským lákadlem, jemuž podléhaly desítky kandidátů na císařský trůn. Ta vůně moci byla tak svůdná, že neváhali riskovat svůj život a taky jej pak ztráceli. Ale i několik měsíců pocitu, že vládnou absolutně celému světu, jim stálo za takovou oběť.

Řím zemřel na svou velikosti, na svou všemocnost.

A tady paralela se současným světem končí. V dnešním světě není velmoc, jež by dokázala vládnout světu absolutně, proto není vláda až takovým lákadlem a nestojí za sebezničující válku. Nemám strach, že by k něčemu takovému došlo v USA, o to méně v Evropě. To, co cítíme, není zánik, je to slábnutí. Ztrácíme ve světě dominantní postavení politické i ekonomické. Evropa chudne, protože nemá nerostné bohatství a protože pracovní síla v Asii je levnější a tedy konkurenceschopnější. V současném světě nevládne žádný stát, ale finanční kapitál. Velmoc neregulovatelná, dychtící opravdu po absolutní moci a ničící náš systém stejně nelítostně, jako to dělali voještí římští císaři. Jenže tuto moc nemohou zlomit „barbaři zvenčí“. Jednoduše proto, že žádní takoví nejsou. Peníze diktují stejně v USA (z jejich nepochopitelnou FED- Bankou) tak v Evropě či v Asii. Vykořisťují globálně jak bohaté Nory či Američany jako chudé Afričany. Ty víc, protože se neumí bránit, nemají systémy obrany. Mezi finančními magnáty zuří stejně zničující boj jako mezi vojenskými císaři a ničí naši planetu stejně jako tehdy legie bojujích kandidátů císařského trůnu tehdejší řiši. Jenže odpor může přijít jen zevnitř – a on přijde. Už dnes revoltuje mládež ve Španělsku, Řecku a čím řidší budou zdroje, tím víc se bude odpor rozšiřovat.

Svět nezanikne, USA se nerozpadnou a Evropu neovládnou muslimové. Nakonec dojde k obrození, až ten sud střelného prachu, zvaný chudoba, vybuchne. Nebude to dlouho trvat, protože oni finanční žraloci nemají tušení, že by okolo toho sudu neměli chodit s otevřeným ohněm. Oni to dělají rádi – aby na ně bylo lépe vidět.

Ostatně, ještě jednou zpět k starověké paralele. To zdánlivě slabé Řecko dokázalo útoky barbarů pře4kat a ve Východořímské říší přežilo svého západního souseda o celých tisíc let. Proč? Protože Řecko bylo nositelem kultury. Skutečné kultury, nejen vojenské, administrativní a právní síly.  Kultura se dá zničit mnohem obtížněji než politický systém. Evropa není Řím, Evropa je Řecko. Evropa tedy přežije. Možná bude chudší než dnes, možná bude hrát méně důležitou roli ve světové politice. Ale evropská kultura je tak hluboko v každém z nás, že ji nedokáží zničit žádní barbaři zvenčí. I Byzantinci, navzdory svým ekonomickým a vojenským problémům si svou identitu dokázali udržet. Ostatně víte, kdo ji tehdy ohrožoval nejvíc? Nebyli to Germáni, ani Hunové či Avaři. Byli to Slované, jež pronikli až na Peloponés a několikrát obléhali Konstantinopol. Pronikli až do srdce řecké části říše a stali se Řeky, protože podlehli svodům vyšší kultury, kterou poznali. Převzali kulturu obsazené země, asimilovali se a přestali být nebezpeční.

Kultura je totiž hrozná síla. Větší a silnější než zbraně či soudy.  Pokud si ji nenecháme vzít, přežijeme. My i naši potomci.