Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž vznikl nápad ho vůbec napsat.

Ale nejprve výlet do dějin Falce, abychom dnešnímu Heidelbergu lépe rozuměli. V roce 1214, tedy krátce po nástupu Friedricha II. na římský trůn, se dostal do držení Porýnské Falce rod Wittelsbachů. Friedrich II. odebral toto území svému oponentovi na císařském trůnu Ottovi z rodu Welfů a pověřil jeho správou Wittelsbachy, panující od roku 1180 v Bavorsku (které jim svěřil Friedrichův dědeček Friedrich Barbarossa, který Bavorsko odebral Ottovu otci Jindřichovi Lvovi – Welfové a Štaufové se prostě nemuseli a Wittelsbachové z toho náležitě profitovali). Zatímco bavorští Wittelsbachové se po smrti císaře Ludvíka rozpadli na šest linií a propadli se díky vzájemným sporům do bezvýznamnosti, porýnská větev stoupala ve svém významu. V zlaté bule Karla IV. se stali kurfiřty, tedy voliči římského krále – těch bylo, jak víme sedm, na západě byl ale falcký kurfiřt jediným světským kurfiřtem (další tři západoněmecké hlasy drželi arcibiskupové z Mohuče, Trieru a Kolína, na východě pak mohli krále volit český král, saský a brandenburský vévoda. Možná mělo toto jmenování něco společného s faktem, že se Karel IV. v roce 1349 oženil s dcerou falckraběte Rudolfa II. Annou (byla jeho druhou ženou) Svatba se ale nekonala v žádném z měst, které jsme navštívili, ale  podstatně severněji v městečku Bacharachu (I toto město severně od Mohuče a Eltville padlo v roce 1689 za oběť francouzskému řádění.) V roce 1386 založili v Heidelbergu universitu (třetí v německy hovořícím prostoru po Praze a Vídni – nenechejme se mýlit, Karel IV. zakládal univerzitu v Praze jako římský král a jak víme, Češi získali na pražské universitě většinu až Kutnohorským ediktem z roku 1410 – který současně znamenal propad pražského vysokého učení do bezvýznamnosti). První přednáška se v Heidelbergu uskutečnila 18 října 1386 před 500 !!! studenty – pro porovnání v prvním ročníku University v Grazu v roce 1586 byla zapsáno 8 studentů – Magistr Marsilius von Inghen přednášel o problematice Logiky. Tato universita dosáhla značné proslulosti a je především v medicínském světě slavná dodnes. (Moje manželka se zde vzdělávala v bronchoskopii) Její knihovna byla světoznámá, v roce 1623 ji však bavorský vévoda Maxmilián poslal darem papeži do Říma a obdržel zato 620 000 zlatých na vedení války proti nevěřícím, rozuměj protestantům. V roce 1400 byl dokonce falckrabě Ruprecht zvolen římským králem (po sesazení našeho neschopného Václava IV., který ovšem své sesazení odmítal až do smrti uznat). Ruprecht vládl deset let, spíše se ovšem blamoval, než vládl, do Říma na císařskou korunovaci se mu například nikdy nepodařilo proniknout, i když se o to – na rozdíl od Václava IV několikrát pokoušel. Po jeho smrti založilo jeho potomstvo celou řadu vedlejších linií a území Falce bylo mezi ně rozděleno. Nádheru tehdejšího renesančního města je možno vidět dnes na jediném domě na hlavním náměstí, který přežil rok 1689 – je to Hotel „Zum Ritter“ a stojí určitě za to. Když si člověk představí, že podobně vypadala většina domů v tehdejším Heidelbergu, musí před blahobytem tohoto města smeknout.

Po roce 1585, kdy zemřel kurfiřt Friedrich III. a moc ve Falci převzal jako poručník nezletilého Friedricha IV. jeho strýc Jan Kazimír, přestoupila Falc na kalvínskou víru. S katastrofálními důsledky. V první řadě pro falckou kuchyni – kam vstoupila kalvínská víra, je jídlo navždy nenapravitelně zničeno. (Výjimku tvoří Maďaři, kteří se své papriky prostě odmítli vzdát a tím svou kuchyni zachránili) V dalším důsledky tato mocenská změna narušila rovnováhu sil v říši, kde panoval od roku 1555 takzvaný Augsburský mír. Přestup mocné Falce do kalvínského tábora znamenal výrazný posun sil, který vedl k napětí, v dalším důsledku ke vzniku Protestantské unie a Katolické ligy a přípravě ozbrojené konfrontace mezi oběma tábory. Pro Falc samotnou to bylo fatální. Poté, co byl Friedrich pátý zvolen českým králem, začala třicetiletá válka. Po porážce na Bílé Hoře musel Friedrich utéct nejen z Prahy, ale císařské oddíly obsadily i Falc a Heidelberg. Právě tehdy se bavorský vévoda Maxmilián zmocnil oné slavné heidelberské knihovny a daroval ji papeži do Říma, kde jsou tyto svazky dodnes. V roce 1623 ztratil Friedrich svou zemi i hodnost kurfiřta, která přešla na jeho vzdáleného příbuzného, právě onoho pravověrného a bojovného bavorského vévodu Maxmiliána a v roce 1632 zemřel v anglickém exilu (byl ženatý s anglickou princeznou Alžbětou Stuartovnou). Teprve po vestfálském míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, dostal jeho syn Karel Ludvík zpět své země i kurfiřtský hlas (kurfiřtů bylo od toho roku osm – pro volbu naprosto nevhodné sudé číslo – to vědí dnes i čeští voliči, když se už několikrát vydováděli s 200 poslanci v českém parlamentu). Hlavní větev falckých Wittelsbachů vymřela v roce 1685 vnukem Friedricha Falckého Karlem Ludvíkem II. a moc přešla na vedlejší linii z Falc-Neuburg, která ale byla bohužel katolická. Což u kalvínských poddaných vzbudilo nedůvěru k novému vládci. Tehdy zavětřil svou šanci francouzský král Ludvík XIV. Který si vždy přál hranici Fracie na řece Rýnu a zahájil ve jménu své švagrové LIselotte (sestry zemřelého Karla Ludvíka) princezny orleánské takzvanou válku o falcké dědictví.

V listopadu 1688 obsadila francouzská vojska Heidelberg.  V roce 1693 ho musela vyklidit a Ludvík XIV. se rozhodl zanechat za sebou spálenou zemi. Všechna obsazená německá města byla zničena a srovnána se zemí. V Heidelbergu se Francouzi chovali podobně jako Němci ve Varšavě v roce 1944. Pod každý dům byla položena nálož střelného prachu a dům po domu byl vyhazován do vzduchu (jen pod domem „Zum Ritter“ nálož zřejmě DÍKY nějakému technickému defektu nevybuchla). Nejvíc práce si vojáci Ludvíka XIV. dali s hradem, tyčícím se nad městem. Palác i všechny obranné věže byly naplněny střelným prachem a pak vyhozeny do vzduchu, některé masivní věže, jejichž zdi měly až sedm metrů v průměru, museli vyhazovat do vzduchu na několikrát. Výsledkem jejich ničení se stala ona monumentální ruina, která v devatenáctém století přitahovala všechny německé romantiky, Heidelberský zámek je uznáván za nejromatičtější ruinu Evropy a možná i světa. Něco na tom je. Hrad z červeného pískovce tyčící se vysoko nad městem (dosažitelný je pěšky i lanovkou) je obrovský. Dělají se zde i prohlídky, mnoho toho ale průvodci ukázat nemůžou. Na hradě je ale velmi zajímavé muzeum lékárnictví (kde jsem poprvé opravdu důkladně zakopl o zakladete moderní medicíny Paracelsa) obrovské vinné sudy a na zbytcích paláce jsou sochy falckých vévodů od sochaře Sebastiana Götze.

Že začínají císařem Karlem Velikým lze zdůvodnit jen tím, že si Götz chtěl zasloužit svůj honorář, posledním v řadě vpravo úplně dole je otec našeho Zimního krále Friedrich IV. Pak přišla císařská vojska generála Tillyho a falcká idyla byla ta tam.

I Muzeum ve Staré univerzitě stojí ta návštěvu a určitě by člověk neměl zapomenout navštívit „Studentenkarzer“, čili vězení,  kde byli drženi studenti, kteří se dopustili prohřeškům proti veřejnému pořádku – a těch bylo požehnaně. Protože se tam nudili a byli kreativní, je celý karzer popsán a pomalován jejich rádobyuměleckými a vtipnými výtvory.

Město samotné má svůj půvab, po svém zničení už nebylo budováno znova jako rezidenční město (kurfiřt Karel Filip měl plné zuby sporů svých katolických a kalvinistických poddaných, kteří dokonce nechali v městské katedrále středem postavit zeď, aby se vzájemně neviděli a mohli sloužit mše každý na své straně) a přesunul v roce 1720 hlavní město Falce do nedalekého Mannheimu. Právě proto je Heidelberg město mladé, město studentské a město skutečně půvabné.

A samozřejmě pro ty, kteří na romantiku až tak nejsou, Heidelberg má nejdelší nákupní ulici v Německu, má celých šest kilometrů a vede přímo středem starého města.

V roce 1720 se tedy přesunulo hlavní město Falce do Mannheimu, a tam ukončíme naši pouť po Porýnské Falci. Město vzniklo, nebo přesněji dostalo svá městská práva už v roce 1607, když otec našeho zimního krále Friedrich IV. začal stavět na břehu Rýna pevnost Friedrichsburg. U pevnosti založil město, a protože miloval matematiku, nechal ulice postavit v pravých úhlech a místo jmen pojmenoval takto vzniklé kvadráty písmeny A – U a čísly od jedničky po sedmičku. A tak nebydlíte na nějaké ulici pojmenované po umělci či politikovi, ale v kvadrátu A1 nebo například D6. Stejně jste naváděni i k podzemním parkovištím či k jednotlivým obchodům. Polovina starého města je totiž přeměněna na jedno velké nákupní středisko. Jsou to kvadráty od L po U a čísla od 1 o 7. Kvadráty A –K si přece jen více zachovaly původní charakter a dá se tam snad i dokonce bydlet. Je to praktické a přehledné, máte-li parkovat v kvadrátu M5 a pohybujete se po ulici s číslem čtyři, je jasné, že musíte zajet ještě o jednu ulici dál. Mapu netřeba. Jediným zmatečným problémem, že čísla začínají ve středu, takže jednička je jak napravo tak i nalevo hlavní ulice, která končí přímo ve středu monumentálního barokního zámku. (Mezi kvadráty A1 a L1) Mannheim si tento systém kvadrátů ponechal dodnes, nazývá se díky tomu hrdě „Kvadratenstadt“ a láká na tuto kuriozitu turisty. Nemá toho v porovnání s ostatními jmenovanými falckými městy až tolik co nabídnout.

Nádherný park okolo vodní věže, veliké kongresové centrum Rosengarten a obrovský kurfiřtský zámek na břehu Rýna (údajně největší v Evropě s fasádou dlouhou 440 metrů) postavený ve stylu vrcholného baroka a vevnitř napůl rokokový a napůl ve stylu Empiru. V letech 1806 – 1811 zde totiž sídlil manželský pár velkovévody bádenského Karla a jeho manželky Stehanie de Beauharneis (příbuzné Napoleonovy manželky Josefíny). Ta se sem v roce 1818 vrátila a nechala celé jedno křídlo zámku vyzdobit v moderním stylu empiru. Za života velkovévodské vdovy Stephanie prožil zámek své nejslavnější časy.

Už v roce 1778 přeložil ale kurfiřt Karel Theodor hlavní město svých zemí do Mnichova a Mannheim, ale i celá porýnská Falc, ztratily svůj politický význam. Stopy, které ale na jejím území dějiny zanechaly, se ale vyplatí navštívit.

Na závěr ale ještě jedno varování. Jako všude na světě se samozřejmě i ve Falci dá jíst. Varuji ale důrazně před místními specialitami. Zkusil jsem to a skoro jsem umřel. To jsem ještě nevěděl, že v KAŽDÉ zemi či městě, kde vládla kalvínská ideologie, se člověk místním specialitám musí vyhýbat. Kalvínská víra totiž zakazovala jakýkoliv požitek těla a hodnotila jej jako možnou ztrátu možnosti dostat se po smrti do nebe. Čili kalvinisti téměř nepoužívali koření a nepoužívají ho dodnes. Jídlo muselo být vydatné (aby kupec „dobře“ vypadal, ale koření bylo za prvé drahé a bylo třeba šetřit, zadruhé nebezpečné protože hrozilo věčným zatracením.  A zkuste jíst nekořeněnou a k tomu ohřívanou kachnu – já to zkusil! Bližší k tomuto tématu najdete v mém článku „Za všechno může Kalvín“ z prosince 2012.

Dobrou chuť a šťastnou cestu.

Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam.

Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde hrálo roli místní klima, je velmi mírné, země je zde velmi úrodná a i když daleko na severu, jsem zde vždy překvapen, že vegetace má proti té v Grazu zhruba dvoutýdenní náskok. Soutok Rýna s Neckarem, chráněný před severními větry a nečasem pahorky pohoří Odenwaldu vytváří specifické velmi příjemné mikroklima a příroda to dokáže patřičně využít. Vždy pěstovalo víno a země má římskou tradici, svého času patřilo toto území do Římské říše jako provincie Germania superior. Urodí se tu v podstatě všechno, že z toho místní neumí nic pořádného uvařit, je už jiná historie, falcká místní kuchyně je přímo děsivá, což má ovšem historický důvod.

Milovníky historie bych chtěl tedy provést touto zemičkou a ukázat na její historické poklady i záludnosti, které zde na návštěvníka mohou čekat. Jedná se především o 4 města, která se vyplatí navštívit, Worms, Špýr (německy Speyer), Heidelberg a Mannheim. K Falci sice patří i Kaiserslautern, který za své jméno i slávu vděčí legendárnímu císaři Friedrichu I Barbarossovi, ale ten jen přece jen už poněkud dál, i když k němu vede z Wormsu cyklistická stezka zvaná „císařská“. Protože vede mezi vinicemi a hospodami, a je dlouhá nějakých 40 – 50 kilometrů, je pro příznivce cykloturistik velmi lákavá. Právě v Kaserslautern založil Barbarossa „Pfalz“ tedy pevnost na ochranu Německa proti útokům ze západu a podle této pevnosti dostala své jméno celá země. (Městská práva dostal Kaiserslautern ostatně až od Rudolfa Habsburského). Porýnská Falc byla totiž majetkem a oporou německých císařů, především roku Štaufů. Koneckonců se ale i dějiny naší země přinejmenším jednou rozhodujícím způsobem s tímto územím zkřížily a to když byl v roce 1619 zvolen českým králem kurfiřt Friedrich, který pak vstoupil do našich dějin neslavně jako takzvaný „Zimní král“.

Dnes bych se rád držel na levém břehu Rýna, na jeho pravý břeh se přesunu příští týden, nehodlám své čtenáře trápit články delšími než pět stránek.

Jestliže se rozhodneme sledovat historii, musíme začít naši návštěvu ve městě nejstarším tedy ve Wormsu. Ne ovšem proto, že toto město pod jménem Borbetomagus existovalo už v době Římské říše a dokonce už před ní – soupeří s Trierem o titul nejstaršího německého města vůbec. Ve Wormsu byl podle legendy vězněn svatý Martin, když odmítl vojenskou službu poslednímu pohanskému císaři Juliánovi Apostatovi. Ale právě ve Wormsu se odehrává nejznámější příběh staroněmeckých ság – Legenda o Niebelunzích. Odehrává se okolo roku 450 n.l. v době vpádu Hunů do Evropy. Protože Niegelungové byli z kmene Burgundů, myslel jsem si vždy, že se i příběh o nezranitelném hrdinovi Siegfriedovi, jeho záludném vrahovi Hagenovi, pyšné královně Brunhildě a pomstou posedlé Kremhildě odehrával někde v Burgundsku. Chyba lávky. Burgundové se vyvraždili na břenu Rýna, přesněji ve Wormsu a až pak jejich zbytky odtáhly dále na západ, kde vytvořily Burgundské království. Německé ságy tedy nemůžou končit našim obvyklým „a jestli neumřeli, žijí dodnes“, tam totiž nepřežívá vůbec nikdo. O Siegfrieda zakopnete ve Wormsu na každém kroku – ať už u Siegfriedovy studny před kostelem svaté Trojice na hlavním náměstí, po cestě od nádraží do centra, kde je další skulptura líčící celé niebelungské drama, či na kole dějin od Gustava Nonnemnachera na Obermarktu.

Největší sochu ale dostal zrádný Hagen, jehož socha v nadživotní velikosti stojí na břehu Rýna a sype do řeky poklad Niebelungů – který od té doby přes veškeré pokusy nikdo nenašel. (Zajímavé je, že s křestními jmény Siegfried, Brunhild, Kremhild se setkávám u mých pacientů, zejména pak těch narozených mezi léty 1939 – 1945 hodně často, na Hagena jsem ještě nenarazil.)

Worms je slavný především svou katedrálou. V Německu existují tři gigantické románské katedrály, ve Wormsu, Špýru a Mohuči (Mainzu). V dnešním článku se budu zabývat dvěma z nich. Ta wormská stojí určitě za návštěvu, i když přišla o svou původní vnitřní výzdobu a je vevnitř barokizovaná. Worms vděčil za svůj vzestup sálské dynastii německých císařů, narodil se zde a je zde i pochován předek této dynastie lotrinský vévoda Konrád Červený, který padl v bitvě na lešském poli proti Maďarům v roce 955. Sálští vévodové zápasili o nadvládu ve Wormsu s místním mocným biskupem a byli jím nakonec vytlačeni, proto zřejmě měli nakonec raději Špýr a v tamější katedrále jsou pak pochováni všichni sálští císaři počínajíc Konrádem II. (vládl 1024 – 1039). Ve Wormsu panovali místní biskupové a nejslavnějšímu z nich Burchardovi (1000 – 1025) vděčíme za většinu románských staveb ve Wormsu i za první katedrálu, kterou sám vysvětil v roce 1018.  Svou monumentální podobu dostala stavba ale až o sto let později, v roce 1110 vysvěcoval novou velkolepou stavbu biskup Burchard II. pod patronací a za přítomnosti císaře Jindřicha V.

Všichni Jindřichové této sálské dynastie (třetí až pátý), se ve svých mocenských bojích opírali o Falc, přičemž ten prostřední, čili čtvrtý musel ve svém sporu s papežem Řehořem na kajícnou pouť do Canossy. I mír mezi císařem a papežem, uzavřený v roce 1122 byl podepsán ve Wormsu – takzvaná wormská konkordáta. Tři roky nato, sálská dynastie svým posledním zástupcem Jindřichem pátým vymřela. Následníci sálských císařů na trůně Štaufové svou lásku k sídelnímu městu převzali. Friedrich Barbarossa nechal přibudovat severní portál, nad nímž je i znázorněn, kudy o slavnostech táhl císař se svým doprovodem do katedrály, aby nemusel procházet davy prostého lidu.

Ve wormské katedrále uzavřel 15. července roku 1235 jeho vnuk Friedrich II. sňatek s Isabelou anglickou (byla to jeho čtvrtá a poslední svatba), zatímco jeho syn z prvního manželství Jindřich byl den předtím svým otcem vsazen do vězení, z něhož už nevyšel. Jižní portál dómu působí poněkud cize, pochází z let okolo roku 1300 a představuje gotický prvek, který na románské stavbě působí poněkud nepatřičně. Zcela nahoře jede korunovaná Ecclesia (tedy církev) na mystickém zvířeti se čtyřma rozdílnýma nohama (představujícíma anděla, býka, orla a lva jako symboly čtyř evangelistů) a na portálu jsou v kameni vyřezány výjevy ze starého i nového zákona.

Worms je slavný i svými židovskými dějinami. Protože Židé v Říši podléhali přímé ochraně císaře (a platili mu za to i speciální ochrannou daň, tzv. židovský groš) není divu, že hledali tuto ochranu přímo v jeho náručí. Dnes se dochovalo ve Wormsu hodně vzpomínek na židovskou minulost města a ty se včetně Synagogy, Ješivy i hřbitova (takzvaný Heiliger Sand čili Svatý písek) dají navštívit.

Worms nepůsobí kompaktně jako historická rezervace. To je následkem dvojího zničení města. To první se odehrálo v roce 1689, v rámci takzvané války o falcké dědictví. (Podrobněji se touto válkou chci zabývat v druhé části článku za týden) Do města vtáhly francouzské jednotky krále Ludvíka XIV. a město do základu zničily. Shořela i slavná katedrála  – o fatálním působení Francouzů ve Falci se budu muset zmínit ještě několikrát. Město bylo znova vybudováno, i když na místě někdejší skvostné radnice (budovy se symbolickým jménem „Mince“) byl vybudován kostel Svaté trojice. (Návštěva Francouzů byla totiž místním obyvatelstvem posouzena jako trest boží a tak postavili místo pyšné radnice skromný kostel v naději, že je tento čin od zlého západního souseda ochrání. Neochránil, v roce 1793 tu byli Francouzi znova a o nic lepší). Podruhé bylo město do základu zničeno spojeneckým bombardováním v dubnu 1945 a tak se dnes mezi historickými budovami (Worms má nejvíce románských stavebních památek z celého Německa) nacházejí všude moderní domy, které ruší celkový dojem.

Worms je ale spojen bezprostředně se jménem Martina Luthera. Právě na říšský sněm ve Wormsu byl v roce 1521 pozván, aby před císařem Karlem V. odvolal své učení. Když to odmítl a prohlásil hrdě: „Zde stojím, Bůh mi pomáhej, nemohu jinak“ umožnil mu císař volný odchod, který mu zaručil svým dekretem. Na rozdíl od Zikmunda Lucemburského trval na platnosti svého dekretu a „kacíře“ přítomným církevním otcům nevydal. Jestliže byl tedy Karel čestnější než Zikmund Lucemburský, měl o to méně politických úspěchů. Schopný politik čestný být zřejmě nemůže. (Je také pravda, že Karel měl v té době 21 let a byl tedy ještě mnohem víc náchylný k idealismu, než zkušený 44-letý Zikmund v Kostnici roku 1415.)

Martinu Lutherovi je ve Wormsu věnován obrovský památník, kde je znázorněn se svými podporovateli, spolupracovníky i předchůdci. Pro nás je zajímavé, že zde mezi jeho předchůdci a inspirátory vedle Petra Valdena, Giacoma Savonaroly a Johna Wicleffa má svou sochu i mistr Jan Hus. (dole u paty pomníku vpravo)

Na stejném sněmu ve Wormsu v roce 1521 bylo na nátlak tetičky Markéty rozhodnuto i o rozdělení habsburských zemí mezi tehdy jedenadvacetiletého císaře Karla V. a jeho osmnáctiletého bratra Ferdinanda, který se měl později stát císařem pod jménem Ferdinand I. Tam bylo tehdy rozhodnuto i o tom, že to bude Ferdinand, kdo se ožení s jagellonskou princeznou Annou a tím vlastně o tom, kdo se v budoucnosti stane českým králem. Ta budoucnost trvala pouhých pět let.

Opusťme ale historický Worms a přesuňme se o několik desítek kilometrů a několik desetiletí v historii dál – do Špýru. Špýr je krásné městečko. Jestliže Worms působí jako moderní město s mnoha roztroušenými historickými památkami, Špýr je jedna historická památka, dominovaná samozřejmě svou gigantickou románskou katedrálou. I Špýr byl zničen do základů francouzskými vojsky v roce 1689 (a pak ještě jednou francouzskými revolučními oddíly v roce 1793- sousedství s grand nation nebylo pro tento region žádným požehnáním), bohudík byla ale špýrská katedrála ušetřena a to, co bylo poté vybudováno a má šarm milého městečka, nestálo spojencům ve druhé světové válce za bombardování. Proto je návštěva Špýru milým zážitkem.

Samozřejmě je třeba jít do katedrály. Je to monumentální budova, nenechejte se odradit dojmem, že všechny tyto tři románské gigantické katedrály působí poněkud pochmurně, čas velkých gotických oken měl teprve přijít. Katedrálu ve Špýru začal stavět už vzpomenutý zakladatel sálské dynastie císař Konrád II. v roce 1030. On sám se dokončení stavby nedožil, našel zde ale v kryptě místo pro svůj poslední odpočinek. Jeho následníci odpočívají po jeho boku v podzemí katedrály. Jsou zde pochováni i první dva římští králové z rodu Habsburků – Rudolf I. (zemřel 1291) a jeho syn Albrecht (zavražděn 1308). Habsburkové tím demonstrovali svou návaznost na sálskou dynastii a odstup od Štaufů, s kterými římští papežové nevycházeli zrovna v dobrém. Zajímavé je znázornění Rudolfa I. (vítěze nad Přemyslem Otakarem na Moravském poli 1278). Jestliže se tehdy panovníci nechávali téměř výhradně zobrazovat v idealizované podobě jako triumfující krasavci, ( důkazem jsou reliéfy osmi z nich od Konráda II. po Albrechta I v předsíni krypty, portrét Rudolfa jako starého unaveného muže odpovídá zřejmě skutečně jeho skutečné podobě a vznikl údajně na jeho přání. Rudolf nechtěl být idealizován, chtěl být zobrazen podle pravdy, věc v té době naprosto neobvyklá. Jeho náhrobní kámen nebyl původně v Dómu (kde by působil vedle oněm krasavců na reliéfech kontraproduktivně (opravdu tak dnes i působí), ale v Johanniterhofu kde císař zemřel. Do Dómu byl kámen přenesen až v roce 1858.

Katedrála ve Špýru má význam i pro české dějiny. 30 srpna 1310 se v této katedrále konala slavná svatba syna římského císaře Jindřicha VII. Jana Lucemburského s dědičkou českého království Eliškou Přemyslovnou. Událost, která měla udat na více než sto let směr vývoje našich zemí.

Ve Špýru je ale ještě jeden kostel, který hraje v evropských dějinách velmi významnou roli. Stojí mimo hradby starého města, ne ale tak daleko, aby se nedal pěšky navštívit (historické centrum Špýru je maličké) Právě v něm PROTESTOVALA německá knížata, která už mezitím přestoupila k učení Martina Luthera, proti císařskému rozhodnutí toto učení zakázat. Stalo se tak na říšském sněmu v roce 1529 a od toho okamžiku se reformovaným říká PROTESTANTI.

Špýr byl údajně nádherným městem s 68 městskými branami a 38 kostely. Skutečná metropole středověké Římské říše! Konalo se zde na 50 říšských sněmů. Na jednom z nich přesvědčil zakladatel cisterciáckého řádu Bernhard von Clairvaux o vánocích 1146 císaře Konráda III. k vyhlášení druhé křížové výpravy. Poslední říšský sněm se ve Špýru konal v roce 1570, pak už význam města upadal a třicetiletá válka na něm zanechala hluboké jizvy. Ve městě přesto zasedal od roku 1526 říšský soud, německy Reichskammergericht a to až do zničení města v roce 1689 – to tu stejně jako všude jinde ve Falci řádili Francouzi.

Nový Špýr, postavený na začátku osmnáctého století, se krčí okolo Maximilánovy ulice, má ale své kouzlo a nacházejí se zde i nádherné budovy jako „Alte Münze“, kde zasedal městský patriciát, či radnice z let 1712 – 1716 a konečně na opačné straně městečka proti dómu Altpörtel, jedna z nejkrásnějších městských bran v Německu. Brána se svou věží pochází z roku 1230, jak přežila francouzské řádění v roce 1689 se mi nepodařilo zjistit. A konečně, ve Špýru je Historické muzeum Falce, s dějinami celého regionu od římských časů až do současnosti, samozřejmě s důrazem na slavný středověk.

Špýr je opravdu krásné městečko, opustíme je s dobrým pocitem, abychom se vydali do centra Falce – do Heidelbergu. Tam ale půjdeme až příští týden, článkem o šesti stranách nechci své čtenáře zatěžovat.

Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí.

Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si to historické souvislosti vyžadují, zajet necelých třicet kilometrů od lyžařského centra Kitzbühelu a navštívit onen Kufstein.

Rozkošné městečko, které se musí každému líbit. Udržované domy pomalované podle tyrolské tradice (on je to sice kýč, ale když si na to zvyknete, začne se vám to líbit), čisté upravené ulice, citlivé sloučení tradičního s moderním, impozantní zelený Inn a ona obrovská pevnost na skále uprostřed města. Na té pevnosti si vylámal zuby i náš Karel IV.(tehdy ještě markrabě moravský a vlastně ani to ne, protože právě v tom roce mu jeho otec král Jan ten titul odebral) V roce 1336 pronásledoval jako správce Tyrol (jeho bratr Jan Jindřich byl ne příliš šťastně ženatý s dědičkou tyrolského hrabství Markétou zvanou Pyskatá – manželství se mu pro ošklivost nevěsty nepodařilo naplnit a bylo později z toho důvodu rozvedeno) prchající Bavoráky, ale pevnost v Kufsteinu se mu postavila do cesty a dále cesta nevedla. Válka skončila zase jednou bez vítěze křehkým příměřím.

Rozhodující události se ale v Kufsteinu odehrály v roce 1504 v rámci války o landshutské dědictví. Protože toto téma zřejmě českému čtenáři mnoho neřekne, pokusím se situaci aspoň zevrubně přiblížit. Po smrti císaře Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů v roce 1347 vládli nad Bavorskem jeho synové a těch bylo až šest. Následkem bylo rozdělení Bavorska na celkem čtyři úděly, přičemž bylo určeno, že v případě vymření jedné větvě v mužské linii, přejde tento úděl na ostatní větve Wittelsbachů.

Landshut pak byl hlavním městem největší a nejbohatší části Bavorska. Lansdshutský vévoda Jiří, zvaný příznačně Bohatý neměl sice syna, zato ale dceru Alžbětu a chtěl tedy prosadit její právo na následnictví – tedy pro jejího manžela Ruperta Falckého – jakási pragmatická sankce dvě stě let před Marií Terezií. Svatba se odehrála 10. 2. 1499. Ostatní, zejména pak mnichovský vévoda Albrecht, se s tímto porušením smluv nechtěli smířit. Když vévoda Jiří prvního prosince 1503 zemřel, vznesl Albrecht okamžitě nároky na landshutské dědictví. Protože ale mezitím Landshut držel pevně ve svých rukou  Ruprecht, obrátil se Albrecht na císaře Maxmiliána I s žádostí o rozsudek ve sporu. Císař se zeptal obou stran, zda jsou ochotny akceptovat habsburské územní nároky na oblasti Kufsteinu, Kitzhbühelu a Rattenbergu. Šlo samozřejmě o strategicky důležité území ale i o onu tam těženou měď, tolik potřebnou k odlévání kanónů v době, kdy byly právě meče a kopí na bojištích nahrazovány střelnými zbraněmi. Albrecht si pospíšil s ujištěním, že proti tomu nic nemá a Maxmilián tedy rozhodl v jeho prospěch. Falcká strana se s tím ale nehodlala smířit a začala válka.

Kufsteinský správce Hans von Pienzenau patřil původně k Albrechtově straně. Za 30 000 zlatých se ale rozhodl přejít na stranu Ruprechta Falckého, a když ke Kufsteinu přitáhl císař, aby město podle dohody s Albrechtem zabral, narazil na tvrdou obranu. Navíc si Hans von Pienzenau rád zažertoval a to i na císařův účet. Když císař začal pevnost, která platila za nedobytnou, ostřelovat z děl, nechal velitel pevnosti nepatrné škody, které střelba napáchala, demonstrativně zamést z hradeb metlami. To císaře rozzuřilo do nepříčetnosti. Nechal v Innsbrucku zhotovit dvě obrovské bombardy s poetickými jmény Purklepaus a Weckauf a dovézt je k pevnosti. Už po prvních výstřelech se zhroutila věž nad vstupem do pevnosti a Hans von Pienzenau nabídl kapitulaci. Bylo ale už pozdě. Rozzuřený císař nehodlal vyjednávat. Pevnost vzali jeho vojáci útokem a velitel pevnosti Hans i se svými patnácti nejvěrnějšími byl proti všem zvyklostem tehdejšího vedení války sťat. Na tuto událost narazíte v Kufsteinu skoro všude, nejplastičtější je ale ve starém městě pod pevností u takzvaného Auracher Löchl, kde jsou do stěny stejnojmenného hotelu zabudované dělové koule z tohoto obléhání.

Protože Rupert i jeho žena Alžběta během války zemřeli, dostal Maxmilián následným mírem, co chtěl. Rattenberg – nejmenší , ale velmi půvabné tyrolské město na řece Innu, tehdy slavné těžbou stříbra, musel ovšem hned přenechat bankéřské rodině Fuggerů z Augsburku, kteří jeho tažení i ony obrovské kanóny financovali  a tím splatil své dluhy. Jakub Fugger starší zvaný Bohatý (jak jinak) dokázal během svého života dosáhnout evropského monopolu na těžbu mědi i stříbra a diktovat poté ceny v celé Evropě. Kolik bude stát dělo, o tom se rozhodovalo v Augsburku. Fuggerovi se mimochodem podařilo s pomocí mladého inženýra  patricia Janose Thurza obnovit už zpustlou těžbu stříbra a zlata v Uhersku a rodina Thurzo to díky tomuto spojení dotáhla nejen k pohádkovému bohatství, ale během sta let i k funkci palatina, tedy správce Uher.

Císař Maxmilián dal po vítězné válce kufsteinský hrad za fuggerovské peníze svým architektem Martinem Zeilerem přebudovat na pevnost, která měla být opravdu nedobytná. Výsledky Zeilerovy práce je možno vidět dnes a jsou opravdu impozantní. Pevnost ale stejně ještě jednou padla – 20. června 1703 v rámci války o dědictví španělské, dobylo pevnost bavorské komando. Už rok nato ale museli Bavoři město předat zpět Rakušákům a tak zůstal Kufstein ale i Kitzbühel definitivně rakouským.

V devatenáctém století sloužila kufsteinská pevnost jako vězení především pro maďarské vězně. Zejména císařská věž s třinácti celami sloužila jako vězení s nejpřísnější vazbou . Vedle mnohonásobného vraha Roszy zde byly vězněny i ženské aktivistky hraběnka Blanka Teleki von Szek a  Klára Lövey a mnozí velitelé maďarského  osvobozeneckého boje z let 1848/1849. Z hlediska maďarských dějin je tedy Kufstein určitě zajímavým poutním místem. V roce 1865 bylo vězení v císařské věži zavřeno, aby bylo znovu uvedeno do provozu za první světové války a pak ještě v roce 1945, kdy tam Američané a Francouzi posadili funkcionáře NSDAP.

Ale opusťme Kufstein a vraťme se zpět do Kitzbühelu. Tamější radní totiž pochopili ducha doby, a když těžba mědi přestala vynášet, přeorientovali se velmi brzy na tehdy se teprve rodící turistický ruch. Už v roce 1931 se poprvé konaly závody ve sjezdu na Hahnenkammu a tento sjezd – nejobtížnější ve světovém poháru, se stal pravým kultem. Závodní trasa není ani normální sjezdovkou. Mimo závod se neudržuje a je označena jen jako „extreme route“ tedy extrémní lyžařská stezka. Zřejmě pro jistotu, aby se ctižádostiví lyžaři, toužící po adrenalinu, na trase nepozabíjeli. Je to sjezdovka, o které jistý český lyžař prohlásil, že žaludek přijede do cíle až třicet sekund po vás. Jen pro orientaci, na startu se spustíte po sedmdesátiprocentním svahu a pak musíte trefit doleva do nejužšího místa sjezdovky zvaného „Mausefalle“ tedy past na myši, která se dá projet jen přímo. Kdo to přežil, má určité šance dostat se do cíle. Traduje se, jak kdysi Hubert von Hohenlohe, sjezdař závodící za Mexiko s jistým jiným exotem na  prohlídce trati přišli k oné Mausefalle. Podívali se dolů a Hohenlohe se zeptal svého kamaráda „ Do you believe, God loves you?“(Myslíš, že tě Bůh má rád?) Kolega zakroutil hlavou a odvětil: „I am not sure.“ (Nejsem si jistý) Odepnuli si lyže, místo obešli a ze závodu se odhlásili. Mimochodem sjezdovce na Hahnenkammu se říká v místní mluvě prostě jen „Streif“. Jaký je to kult dokázal dokumentární film „Der Streif – one Hell of a Ride “, který se promítal minulého roku v rakouských kinech. Jen za první týden jej shlédlo 65 000 diváků, což je pro dokumentární film naprostá senzace.

Jenže Kitzbühel není jen Hahnenkamm. Středisko má 56 vleků a 168 sjezdovek, rozdělených do 7 oblastí A-G. Oblast B je na opačné straně na Kitzbühler Horn,není spojena s těmi ostatními a nezasněžuje se umělým sněhem.  Ale i těch ostatních šest je víc než impozantních. Zejména pak gondola 3S (v oblasti D) přemosťující údolí mezi centry D na Pengelsteinu  a F in Jochbergu na délce 3642 metrů ve výšce až 400metrů. Gondola, která pojme 30 lidí, zvládne těchto 3,5 km za devět minut.

Přístup ke kitzbühelskému lyžařskému středisku je překvapivě bezproblémový. Buď se dá zaparkovat za 7,50 Euro na den ( 7-19 hodin) přímo pod Hahnenkammem v centru města nebo v případě, že je toto místo obsazeno, na parkovišti v Ganslemu. Ale není ani třeba jezdit do Kitzbühelu, středisko je dostupné i z obce Kirchberg, kde jsou dokonce dvě parkoviště přímo pod gondolami Fleckalmbahn nebo Maierlbahn, obě patřící k oblasti E. Další přístupy ke středisku jsou z Jochbergu, kde je i hotel Kempinski pro ty, kteří mají rádi luxus a dosst peněz (oblast F) či dokonce ze vzdáleného MIttersillu (Oblast G). Ne nadarmo vyhrál Kitzbühel několikrát soutěž o nejlepší rakouské lyžařské středisko. Kolik milionů eur se tam investovalo do infrastruktury, si neodvážím ani odhadnout, jedná se určitě o částku v stovkách ba možná i tisících milionů. Ale výsledek stojí za to.

Město má samozřejmě nádech snobárny, jak jinak. Butiky a luxusní obchody v malém městském centru, pětihvězdičkové (jako legendární „Weisses Rössl“) a čtyřhvězdičkové hotely. I  když letos ceny díky sankcím proti Rusku a tím pádem poklesu objednávek z Putinova carství ceny poklesly, jsou ještě stále dost vysoké, aby normálního smrtelníka odradily.  Ceny jídla a nápojů byly naopak naprosto normální, dali jsme si přímo proti radnici ve vinném sklípku pana Hillingera z Burgerlandu víno za velmi přijatelné ceny, ne vyšší než v jeho vlastním vinném sklepě v burgenlandském Joisu. Přímo vedle radnice je samozřejmě x v budově hotelu „Goldener Greif“ bez něhož by Kitzbühel samozřejmě nebyl Kitzbühelem. Celé malé městské centrum je krásně udržované, má několik kostelů, je se tam na co podívat a město samé určitě stojí za návštěvu – vždyť máte parkovné zaplacené až do sedmi do večera – noční tarif je dražší, a sice 11,50 Euro, ale začíná platit až po devatenácté hodině. A v blízkosti centra se dá parkovat večer a v noci i zadarmo.

Jak si ale zalyžovat v Kitzbühelu bez toho, aby se člověk zadlužil? Prostě se ubytovat v jeho blízkosti.

Když si pořídíte takzvaný lístek ALL STARS, můžete lyžovat na všech střediscích v okolí. A není jich málo a ani jedno není malé. Lístek platí kromě Kitzbühelu i pro St Johann in Tirol (krásné městečko s typicky tyrolsky pomalovanými domy a monumentálním barokním kostelem), Scheewinkel – Fieberbrunn, Steinplatte-Waidring, Skiwelt wilder Kaiser Brixental, Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang a i pro poněkud vzdálenější Zel lam Zee – Kaprun s ledovcem na Kitzsteilhornu, kde je celoroční lyžařský provoz a Ski Juwel Alpbachtal-Wildschönau. Garantuji vám, že to všechno za týden nemáte šanci stihnout. Lístek na všechna tato střediska na tři dny stojí 144 Euro, na čtyři dny 185 Euro, na šest dní 249 Euro a na sedm 272 Euro. Určitě žádný pakatel, ale nabídka za ty peníze je obrovská.

Nám se podařilo najít ve vesničce Kirchdorfu pension TASMA – rodinný pension s dobrým jídlem a stařičkou paní domácí vedoucí provoz podniku (určitě už má nejméně osmdesát, hovoří plynně anglicky a jejímu synovi  způsobuje maminčina vitalita očividně těžké deprese).   Cena byla velmi výhodná, čtyřdenní pobyt s polopenzí a třídenním lístkem na lyžování ALL STARS za 348 Euro na osobu, čili při současném kurzu za nějakých 9700 Korun, šestidenní pobyt stál pak 648 Euro i s příslušným lyžařským lístkem. A jídlo nebylo rozhodně špatné, to si ostatně žádná restaurace v Rakousku ani nemůže dovolit. Není divu, že vzhledem na danou cenu pension objevili především spořiví Holanďané (Kalvínovo učení se stále ještě nezapře, nicméně hříšně chutná strava jim očividně chutnala, i když tím ohrožovali svůj vstup do nebe). To je určitý nedostatek center, které jsme navštívili. Nachází se zde nadprůměrné množství podprůměrných lyžařů – oni ti Holanďané s lyžemi na nohou nevyrostli. Můj syn si třetí den lyžování přál aspoň jednu „dutch-free! sjezdovku, takového komfortu mu ale nebylo dopřáno.

Všude v okolí – ať už v Kirchdorfu samotném nebo v St.Johan in Tirol – narazíte na památníky roku 1809. Rok v tyrolských dějinách skutečně památný, vztahující se k povstání Andrease Hofera. Po porážce u Slavkova v roce 1805 bylo Tyrolsko rozhodnutím Napoleona I. přičleněno k jeho věrnému spojenci Bavorsku (zase jednou). Což o to, bavorskou nadvládu by Tyroláci ještě jakž takž vydrželi, odvody svých chlapců do bavorské armády, která táhla s Francouzi celou Evropou už méně. Když jim ale osvícení Francouzi začali zakazovat chodit do kostela, byl oheň na střeše. Tyrolští sedláci dokázali pod vedením Andrease Hofera  klást pravidelné neporazitelné francouzské armádě odpor a několikrát dokonce bavorské i francouzské jednotky porazili – většinou na hoře Bergisel, kde je dnes innsbrucký skokanský můstek, součást Turné čtyř můstků. I poté, co Rakousko po porážce u Wagramu v roce 1809 kapitulovalo, pokračovali Tyroláci ve svém zarputilém odporu a přísahali věrnost rakouskému císaři, i když on o to už vůbec nestál. Výsledky byly fatální. Části Tyrol – a právě i oblasti Kirchdorfu či St.Johannu in Tirol, byly Francouzi doslova srovnány se zemí. Tyroláci jsou ale na tyto roky houževnatého odporu hrdí jako my na Jana Žižku a jeho husity.

Z našeho roztomilého Kirchdorfu bylo do Kitzbühelu 15 km, do St.Johann in Tirol 4 km, do Elmau (vesničky kde se točí slavný – z mého pohledu naprosto otřesný – televizní seriál Bergdoktor) 10 km, Na Steinplatte- Waidring, další  krásné středisko – 12 km. Jen Saalbach Hinterglemm Leogang a Zel am See na východě jakož i Albachtal-Wiildschönau na západě  (tenhle výlet se dá spojit s návštěvou půvabného Rattenbergu) jsou dál – mezi 40 a 50 km – čili hodinu autem.

Takže co mám říct závěrem. Někdy se vyplatí rakouský povinný program skutečně absolvovat. Jestliže jsem se bál, že Kitzbühel bude snobárna a jen snobárna pro milionáře, je to naopak skvělé lyžařské středisko nejvyšší kvality. Takže pokud to nevyjde letos, obujte si lyže příští rok – a vzhůru do Tyrol, které kdysi byly Bavorskem.

Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím.
Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já.
Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě). Deprese totiž spíše hrozily v upršeném Rakousku a tak jsem nápad mé ženy vydat se za sluncem na jih přijal jako naprosto správný. Měl jsem sice v úmyslu prchat ještě mnohem dále až někam k Perugii do Toskánska, ona mě ale zarazila už krátce za italskou hranicí. Měla pravdu, slunce tam bylo a zůstalo po celou dobu našeho pobytu.

Terst (italsky Trieste, německy Triest, slovinsky Trst – Slovinci jsou mistři světa v tvoření slov bez samohlásek, vrcholem je slovo pro jejich snídani zajtrk) založili Římané v roce 178 př.n.l. pod jménem Tergeste. Z římských dob se zachovaly zbytky římského divadla, lapidárium v městské pevnosti či Arco Ricardo – pozůstatek jedné z městských bran.

Město ale nikdy nedosáhlo významu svého velkého souseda Aquileje a po jejím zničení Attilovými Huny převzaly vedoucí úlohu na severním Jadranu nově založené Benátky – Terst přišel zase zkrátka. Postupně zde vládli Gótové, Byzantinci, Langobardi, v roce 1202 se města zmocnily Benátky, které tehdy pod svým geniálním slepým dóžetem Enrikem Dandolem dokonce dokázaly pomocí křížové výpravy zničit i Konstantinopol. Terst spolu s velkou částí Istrijského poloostrova se stal součástí takzvané benátské Terra ferma. Město ale nehodlalo zůstat navždy druhořadým přístavem v Republice svatého Marka.
Hvězdná hodina Terstu přišla v roce 1382, kdy se město poddalo Habsburkům. Přidáním se na habsburskou stranu – i když tehdy nemohli městští radní ani zdaleka tušit, kam to až habsburská rodina dotáhne, v roce 1382 hráli Habsburkové rozdělení na dvě linie vedle všemocných Lucemburků spíše jen druhé housle a navíc mezi nimi a Terstem leželo tehdy ještě hrabství Gorizia – se stal Terst přímou benátskou konkurencí – a jí i zůstal. Výhodou přístavu je, že má hlubokou vodu – díky příkrému pobřeží, a mohou v něm tedy přistávat i lodě s hlubockým ponorem. Zatímco z Benátek se stala turistická atrakce, Terst je dnes hlavním ropným terminálem pro tankery přivážející ropu pro Itálii, Rakousko s Německo a výletní gigantické lodě mohou kotvit přímo před Piazza l´Unita d´Italia, což je skutečně impozantní obraz. Habsburkové vytvořili velké impérium a Terst poznal, že vsadil na správného koně. Až do roku 1918 byl hlavním obchodním i válečným rakouským přístavem a sídlem admirality. V roce 1500 připadlo Habsburkům i hrabství Gorizia a tím získal Terst i hospodářské zázemí. Bohatství města nestálo nic v cestě.
Město samotné není velké, má dnes okolo 200 000 obyvatel – a v podstatě nemá ani kam růst. Díky strmému pobřeží jsou budovy města roztroušeny po několika kopcích, návštěva Terstu je tedy kondičně poměrně náročnou záležitostí a pro člověka časně po operaci kolena ne zrovna optimální variantou dovolené.
Městu dominuje vrcholek Cole di San Giusto s citadellou – pevností s habsburských časů a s obrovskou románskou katedrálou, věnovanou místnímu světci svatému Justovi. Ten působil v čase posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána v Aquileji jako biskup. Byl vržen do moře zatížen kameny na nohou a rukou, ale jeho mrtvola byla přesto vyplavena na pobřeží v Terstu, kde byl i pochován a dodnes je uctíván jako místní patron ( svátek má 2. listopadu). Jeho katedrála je monumentální pětilodní románská basilika, která ohromí nejen svou velikostí a korintskými sloupy nesoucími klenbu. Její výzdoba je dosti nesourodá, od moderní mozaiky v hlavní lodi, přes staré mozaiky z 12 resp. 13 století v lodích vedlejších až po fresky z třináctého století. Chrám ale působí podivně asymetricky, oblouky křížové lodě jsou vlevo podstatně menší než vpravo, boční lodě nejsou stejně velké. Vysvětlení člověk dostane, až když se na katedrálu podívá shora, totiž z hradeb citadelly. Pak vidí, že katedrála vznikla složením dvou kostelů stojících vedle sebe, které byly prostě do nové budovy převzaty a zabudovány – byly to kostely St. Giusto a St.Maria Maggiore a tento architektonický zločin se odehrál někdy ve čtrnáctém století. Prostě podle italské metody, že se nic nebourá – je to škoda a moc práce, stavební substance se dá vždy prakticky použít. Člověk musí být flexibilní a kreativní – prostě jedním slovem chaot.
Vchod do basiliky je ostatně postaven z římských náhrobních kamenů, to byl vždy ve středověku lákavý stavební materiál materiál a Tersťané očividně neodolali.

Z Cole di San Giusto sejdete do přístavu a k náměstí l´Unita d´Italia, údajně největšího v Itálii (my ale víme že náměstí Pratto dela Valle v Padově si dělá stejný nárok – v Itálii není prostě nic nesporného). Mnohem hezčí než toto hlavní náměstí s radnicí je ale Borgo Teresiano – část města, kterou nechala postavit podle jednotného plánu Marie Terezie v osmnáctém století – ne nadarmo se Terstu někdy říká „Malá Vídeň“. Jako podle pravítka rovné široké ulice a náměstíčka okolo Canal Grande,plné kaváren a lokálů metropoli na Dunaji skutečně mohou připomínat.

Vzpomínkou na monarchii je i firma Illy, jeden z nejznámějších světových výrobců kávovarů, jež má stále ještě sídlo v Zona Industriale v Terstu. Francesco Illy byl důstojník maďarské kavalerie, než se usadil v Terstu a vymyslel způsob vysokotlakého kávovaru. Stalo se tak sice až v roce 1933, kdy Terst už patřil Itálii, ale maďarské kořeny firmy jsou známy – ostatně v okolí Gorizie se pěstuje tokajská réva, i když způsob výroby vína z ní je jiný než v Maďarsku, prostě italský.
Terst prožíval vrchol svého rozletu v devatenáctém století. Tehdy byl i centrem kultury, působil zde James Joyce (je tu po něm pojmenováno jedno z mnoha schodišť spojujících terstské vrcholky a hned vedle je i Scala Dublino, očividně s podobným motivem. Byl zde Sigmund Freud a v blízkém zámku Duino v letech 1912 až 1913 i slavný pražský rodák Rainer Maria Rilke. Verdi zde uvedl dvě své opery (Korzár a Stifelio).
Když právě v Terstu přistála v roce 1914 loď převážející do Rakouska tělesné pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda D´Este, byla to předzvěst úpadku města. Po první světové válce byl Terst i s celou Istrií přiřčen Itálii, po druhé světové válce v roce 1945 vznesla ale nárok na celé toto národnostně smíšené území Titova Jugoslávie. V roce 1947 byly nakonec vytvořeny tři zóny A,B a C, z nichž nakonec B a C připadla k Jugoslávii a Tito ji rozdělili mezi své dvě dítka, Istrii dostalo Chorvatsko a pobřeží mezi Terstem a Umagem v délce 27 km Slovinsko. Terst zůstal do roku 1954 svobodným městem pod mezinárodní kontrolou, potom se vrátil do Itálie. Vícejazyčný ale zůstal, všechny nápisy jsou tu jak v italštině, tak i ve slovinštině a protože jsme byli nedobrovolně svědky rozdělování služeb úklidového personálu v našem hotelu, dozvěděli jsme se, že se tento skládá prakticky výhradně ze Slovinek. O čistotu v našich pokojích se staraly Zlatica, Dragica, Milica atd. Stejně tak na slovinském pobřeží je vše popsáno i italsky a číšník v Piranu i v Portoroži hovořil bez problémů oběma jazyky. Slovinská města mají v italštině ostatně mnohem zvučnější jména – Koper je Capodistria a Portorož se jmenuje dokonce romanticky Portorosa.

K Terstu ale samozřejmě patří i jeho okolí. Navštívit Terst a nebýt v Miramare, kouzelném zámečku jako z pohádky, který si nechal postavit tehdejší kontraadmirál a velitel rakouského válečného námořnictva arcivévoda Maximilán v letech 1856- 1860, je prostě nemožné. Kousek dál je pak romantický zámek Duino patřící rodu Thurn und Taxis, vypínající se na vysoké skále nad mořem a tím pádem s nádhernými výhledy na celé pobřeží severního Jadranu. V Duinu je muzeum zabývající se působením známých osob v této lokalitě. Jak už jsem vzpomenul, byl zde Rainer Maria Rilke, či řecká princezna Marie Bonaparte, (vnučka Napoleonova bratra Luciena) původně pacientka, později přítelkyně a kolegyně Sigmuda Freuda (léčil jí neúspěšně frigiditu), která starého pána vykoupila z nacistických rukou, aby mohl v klidu zemřít v Londýně (jinak nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, dokonce i jeho devadesátiletá sestra byla zplynována v Osvětimi).

A samozřejmě nelze nenavštívit Grottu Gigante, obrovskou jeskyni s výškou víc než sto metrů, zapsanou v Guinessově knize rekordů jako největší jeskyně, v níž se konají turistické exkurse.
Terst je tedy pro někoho, kdo chce žít v Rakousku povinným programem, ale program to není nezajímavý. Možná se tam ještě vrátím – dobrovolně, až zase jednou bude v Rakousku upršené počasí

                Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.

                Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou.

Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.

                Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy už známého Jeana Kalvina, nacházejícího se právě na útěku z Francie v Bazileji, do Ženevy. Ženeva se přihlásila k revolučním myšlenkám Luthera velmi záhy. Už v roce 1519 se popravovalo, vůdce povstání proti místnímu biskupovi Philibert Berthelier, byl místním biskupem, který byl i pánem města za pomoci savojských vojenských jednotek (k vysvětlení se ještě dostanu), veřejně popraven. Socha Philiberta Bertheliera stojí na náměstí stejného jména na ostrově v řece Rhôně a u nejstarší budovy Ženevy, věže z městského opevnění, která zde prokazatelně stála už v roce 1213.

V roce 1519 ovšem od přibití 90 Lutherových tezí na kostelní dveře ve Würtenberku neuplynuly ani dva roky. Proč to šlo právě v Ženevě tak rychle? Určitě bylo důvodem, že Ženeva působila jako svobodné říšské město podřízené pouze císaři, jejím vládcem byl ale místní biskup (podobně jako tomu bylo třeba v Kostnici na Bodamském jezeře). Protože byl místní biskup určen za pána města v roce 1213, musím za tímto jmenováním hledat opět známou taktiku císaře Friedricha II, který všude omezoval moc místních vévodů a hrabat tím, že jim bral z jejich mocenské oblasti zvlášť bohatá města a činil je na místních vládcích nezávislými. A Ženeva bohatá byla.

                Její význam pocházel z geografické polohy. Kdo chtěl přes Alpy na sever, zákonitě přišel k řece Rhôně  a musel na druhou stranu. Právě tady, na místě, kde Rhôna opouští Ženevské jezero, stál od nepaměti most. Tedy od nepaměti – zcela určitě tam stál v roce 58 před naším letopočtem, protože v tom roce jej dal zničit Gaius Julius Caesar, aby zabránil pochodu bojovného kmenu Helvetů (po nichž se Švýcarsko jmenuje Confederatio Helvetica) na jih, jak se sám chlubí ve svých „Zápiscích o válce galské“.  Na tento památný, těžko říci zda i bohulibý čin upomíná pamětní tabule na stejné věži, před níž byl popraven už vzpomenutý povstalec Philibert. Vršek na jižním břehu, nad  soutokem modré divoké Rhôny se zelenou línou Arve, na dohled od přechodu přes dravou řeku pak poskytoval ideální možnosti na vybudování opevněného sídliště. Germánský kmen Burgundů si to město vybral dvakrát za své hlavní, poprvé v letech 433 – 534, podruhé koncem  devátého století. Burgundové ale svou nezávislost nikdy neudrželi, jejich království se stalo v roce 1033 součástí „Svaté říše Římské“ a Ženeva v roce 1213 nezávislým městem. Na burgundskou minulost upomíná soška krále Gondebauda (vládl v letech 480 – 516) na nejhezčím ženevském náměstí Place du Bourg de-Four, plném kaváren a restaurací, kde je radost posedět..

                Ta ženevská nezávislost byla ovšem jen relativní, protože mocné slovo měli ve městě jeho sousedi, savojští vévodové. Formálně bylo sice město nezávislé, žilo ale s mocným sousedem v oboustranně výhodné symbióze a o svých politických krocích bylo vždy radno napřed zajít na konzultaci do Chambéry, hlavního města vévodství. (Savojští vévodové ovšem právě v osudném roce 1536 přesídlili do Turína a tím možná tak trochu ztratili kontrolu nad tím, co se dělo na západ od Alpských vrcholků.  S daným stavem byli všichni po celá tři století spokojeni. I v době nepokojů na začátku šestnáctého století zde byl vládnoucím biskupem bratranec savojského vévody Piere de la Baume.

                V roce 1536 dostala příchodem Kalvína existence města zcela novou dimenzi. Napřed sice městští radní Kalvína z města vykázali, správně totiž pochopili, že by ohrozil jejich vlastní mocenskou pozici. Jenže o pět let později se vrátil a vydal svůj „Ženevský katechismus“. Během krátkého času se mu podařilo zřídit teokratický stát, podobný dnešnímu Iránu kde bez posudku nejvyšší církevní rady, v jejímž čele seděl on sám, nešlo vůbec nic. V roce 1559 založil pak vysoké učení, jež se mělo stát hlavním centrem reformované teologie a učinilo ze Ženevy „Protestantský Řím“. Jeho kolej stojí dodnes, v současné době se právě rekonstruuje a je i dnes impozantní budovou. Našel ve svém žáku Theodorovi de Breeze nadšeného spolupracovníka a následovníka a tím bylo pokračování jeho církevního protestantského státu zajištěno. Kalvín sám zemřel poměrně mladý už v roce 1564.

                Na význam města v čase reformace upozorňuje gigantický pomník reformace na Promenade des Bastions. Samozřejmě, že jsou tu vyobrazeni především reformátoři, jež měli co do činění se Ženevou, v centru pomníku, jenž je přes 100 metrů dlouhý, se skví nadživotní sochy Jeana Kalvína, Guillelma Farela, Theodora de Breeze a Johna Knoxe, jenž kalvinismus exportoval ze Ženevy do Skotska (pozor na skotskou kuchyni!) Martin Luther a Huldrych Zwingli jsou tu vzpomenuti jen nápisy, zato se na památníku dočkal zobrazení vedle Olivera Cromwella a dalších velkých válečníků i uherský Štěpán Bočkay, který si v roce 1606 vymohl na bratru císaře Rudolfa Matyášovi vídeňským mírem uznání náboženské svobody Uhrů, kteří se hlásili ke kalvínskému náboženství (ačkoliv to v jejich kuchyni nezanechalo tak zničující stopy jako kdekoliv jinde v Evropě).

                Hlavní chrám Temple St.Pier v centru města je sice impozantní budovou, ve svém nitru ale – jak už tmu u protestantských kostelů bývá – mnoho pamětihodností nepřechovává (když pomineme židli, na níž Kalvín údajně sedával).

Za návštěvu stojí Kaple Makabejských, která byla postavena svého času jako pohřební kaple kardinála Jeana de Brognyho, pravé ruky papeže Klimenta VII, vlastním jménem Roberta, hraběte ze Ženevy, prvního protipapeže velkého schizmatu, zvoleného v roce 1378 za protipapeže proti napůl šílenému Urbanovi VI. Robert si vysloužil v roce 1377 přezdívku „Řezník z Ceseny“, když nechal povraždit 4000 obyvatel tohoto italského města, jeho volbě papežem to nicméně spíše prospělo a stal se ženevským rodákem, který to opravdu dotáhl daleko. Bez ohledu na použité prostředky. Jestliže sám chrám je výzdobou poněkud chudý, určitě se vyplatí navštívit vykopávky pod chrámem, jeden z největších archeologických areálů v Evropě, jenž vás zavede až do římských a předřímských dob s řadou filmových projekcí a nápaditých znázornění dějin regionu.

                Hned vedle se pak nachází „Museé international de la Réforme“ jež zobrazuje změny myšlení protestantských proudů od kalvínovy striktní predestinace až k novému chápání postavení církve a člověka ve světě. Nachází se zde i dokument, nad nímž zaplesá srdce každého českého historika. Je zde vystavena kopie protestního listu českých pánů proti popravě Mistra Jana Husa, zaslaný do Kostnice v roce 1415 (jediný známý originál se nachází v Edinborough). Bohužel je v muzeu přísně zakázáno fotografovat a já staromódní osel, který nechal foťák v šatně, nepochopil, že v nouzi je i mobilní telefon dobrý! Mrzí mě to ještě teď.

                Ženeva se chválí statutem „Města utečenců“.  Nápis Geneve – Cite de rouge se skví na jedné z věží někdejšího městského opevnění na pravém břehu Rhôny. A skutečně po celá staletí sem prchali pronásledovaní lidé. Mělo to jednoduchý důvod. V podstatě jsem si nikdy tak zcela neuvědomoval, že francouzští Hugenoti byli samozřejmě Kalvíni jejich duchovní pastýři byli odchovanci Kalvínovy koleje v Ženevě. Jenže ve Francii neměli jednoduchý život. Mezi lety 1562  a 1598 vedli s katolíky celkem 8 zničujících krvavých občanských válek s vyvrcholením v Bartolomějské noci v roce 1572, než jim král Jindřich IV. (původně také hugenot, který ale přestoupil na katolickou víru) zajistil Ediktem nantským náboženské, jakož i politické svobody. O ty politické přišli už za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII.Za krále, jenž se více zajímal o svou stolici, než o vládu nad Francií, řídil zemi totiž kardinál Richelieu,  tvrdý katolík, jemuž byly protestantské svobody solí v očích. My, kdo jsme četli „Tři mušketýry“ od Alexandra Dumase víme, že naši 3 – tedy vlastně 4 hrdinové, obléhali město La Rochelle, poslední baštu politických protestantských svobod. La Rochelle padlo, hugenoti ztratili politickou nezávislost, podrželi ale nadále právo vyznávat svobodně svou víru. Ne ale natrvalo, Syn Ludvíka XIII, Král Slunce Ludvík XIV. zrušil hugenotské svobody ediktem z roku 1685. Poručil zbourat protestantské kostely, násilně pokřtít protestantské děti a zakázal vyznávání hugenotské – tedy kalvínské víry. Následkem byla masové emigrace asi 200 000 lidí. Kam měli jít? Ženeva, mateřské město jejich víry (jejich jméno Hugenoti pocházelo ostatně ze jména Huguese de Besancon, vůdce povstání ženevských občanů proti vládě savojského rodu v dvacátých letech šestnáctého století, tedy ještě před Kalvínovým příchodem.

                Spousty šikovných pracovitých a skromných lidí táhlo k ženskému jezeru. Poprvé tomu bylo ostatně už o více než sto let dříve. V čase občanských válek ve Francii narostlo obyvatelstvo Ženevy z 10 000 na 23 000! Aniž by město zvětšilo obvod svých hradeb! Pokud tedy půjdete do ženevského starého města, nedivte se, jak těsně jsou tu postaveny domy vedle sebe, ba skoro jeden na druhém. Ani pro radnici nezbylo moc místa, Hôtel de Ville, kde dnes sedí vláda kantonu, je sice hezký, ale není lehké jej najít. Muzeum o dějinách města se ostatně nachází v blízkém sousedství radnice a starého arsenálu v Maison Tavel. Nyní, tedy koncem sedmnáctého století směřovala do Ženevy druhá emigrační vlna. Sice se právě včas vzpamatoval brandenburský vévoda a pozdější pruský král Friedrich I. a napsal všem francouzským hugenotům pozývací list, kdy jim zabezpečoval všechny svobody v nově rostoucím hlavním městě Berlíně. Velká část tedy pokračovala do Berlína, vytvořila tam vlastní prosperující čtvrť a možná proto se v Berlíně rozumně nenajíte. Doufám aspoň, že hugenoti nespáchali tu strašnou berlínskou lokální specialitu Currywurst. Nicméně značná část emigrantů se postarala o další rozvoj blahobytu města Ženevy.

                V Ženevě se totiž mohli cítit bezpeční. Ženeva se v roce 1602 definitivně zbavila savojského vlivu. Pokus tehdejšího savojského vévody  Karla Emanuela dobýt neposlušné město, jež už osmdesát let odmítalo uznat savojský vliv, totiž v noci z 21. na 22 prosince 1602 ztroskotal a město tím definitivně pod vedením kalvínova žáka Theodore de Breeze (jenž se dožil požehnaných 85 let) uhájilo svou nezávislost. Tato hrdinná obrana se ostatně každý rok v Ženevě slaví jako takzvaná Eskalade – ovšem slaví se už 12.prosince, protože protestanti se po celá staletí houževnatě bránili přijetí gregoriánského kalendáře a tak měli tehdy o deset dní méně, než jejich dobyvatel savojský vévoda. Ten chtěl být možná na vánoce doma v Turíně a tak ho tlačil čas, zatímco Ženevané měli do vánoc ještě celé dva týdny. Každopádně neměla Ženeva díky savojskému vévodství náležejícímu k Svaté říši římské společné hranice s Francií (a neměla je mít až do roku 1860), byla tedy proti francouzským expanzivním králům poměrně v bezpečí a stahovala do svých hradeb vše nejlepší, co mohly zbytky hugenotské Francie nabídnout.

                Kromě toho produkovala ovšem slavné lidi i sama. Příkladem je Jean Jacques Rouseau, po němž je pojmenován ostrov na výtoku Rhöny ze Ženevského jezera. Na tom ostrově je myslitelova socha a moc příjemná kavárna, kde se dá za pěkného počasí posedět a nasávat atmosféru krásného města.

                Pozitivní vliv utečenců pokračoval ostatně i do moderní doby. Nejprestižnější firmou a jakousi vlajkovou lodí ženevského hodinářského průmyslu (Ženeva je vedle Schafhausenu druhým centrem produkce švýcarských hodinek) je firma Patek Philippe. Anton Norbert Patek byl důstojníkem polské kavalerie, který po potlačení polského povstání v roce 1831 emigroval do Ženevy, dal se tam dohromady s hodinářem českého původu Čapkem a poté, co se s ním rozešel, našel nového partnera ve Francouzi Philippovi. Jejich hodinky se vyrábějí dodnes a na skvostnou historii jejich firmy ale i hodinářství v Ženevě vůbec upomíná skutečně zajímavé „Muzeum Patek Philippe“. Stojí určitě za návštěvu.

                Jiným slavným utečencem byl argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, autor mého mládí a utečenec před argentinskou vojenskou juntou, jenž je zde pochován na stejném hřbitově jako Jean Kalvin –  Cimetere de Plainpalais. (Bezprostředně vedle tohoto hřbitova se nachází prostá, ale výborná restaurace LÉchalote, kde se člověk může za přiměřené ceny  – ve Švýcarsku!!! poměrně dobře najíst. Jídelní lístek je ovšem jen ve francouzštině, a aby to bylo napínavější, je psán rukou. Majitel restaurace hovoří kromě francouzštiny ještě španělsky, anglicky nebo německy se ovšem moc daleko nedostanete. Jediné štěstí že se italština a španělština podobají a ve francouzštině umím aspoň rozlišit zvířata, z nichž jsou jídla nabízena.)

                Pozitivní postoj k přistěhovalcům mají Ženevané tedy jaksi v genech, společnost je mnohonárodní a ostatně v posledním referendu o omezení přistěhovalectví občanů Evropské unie do Švýcarska hlasovala Ženeva velkou většinou proti tomuto omezení.

                Francouzi vpadli do města poprvé v roce 1793. Byla to ovšem revoluční vojska, která odmítala katolictví stejně jako protestantství a vyznání Ženevanů tedy už nehrálo žádnou roli. Revolucionáři přinášeli domácímu obyvatelstvu „svobodu“ aniž by se namáhali zeptat, zda místní o jejich svobodu opravdu stojí. Ženeva se stala součástí Francie a hlavním městem departementu du Leman. Jen co byl Napoleon poražen a začala jednání ve Vídni o budoucím uspořádání světa, ukázali Ženevané opět svou šikovnost. Dokázali opět získat nezávislost na Francii (což nebylo tak těžké, protože Francii bylo třeba ve Vídni potrestat za každou cenu), ale aby uhájili svou nezávislost na Savojanech, kteří vyšli z Napoleonských válek jako vítězná strana, proklamovali připojení ke Švýcarskému svazu jako 22. kanton a diplomati ve Vídni tento úmysl podpořili. Ženevané se stali Švýcary a zůstali jimi dodnes. Aspoň formálně.  V roce 1847 to byl Guillaime- Henry Dufour, Ženevan a generál švýcarské armády, který vedl vojenské tažení takzvaných liberálních kantonů proti konzervativním, sdruženým v takzvaném „Sonderbundu“ a za cenu jen minimálních obětí na životě (údajně si tento válečný konflikt vyžádal jen 150 mrtvých) zabezpečil jednotu Švýcarska.

                Je zajímavé, že právě tento generál se stal jedním z prvních prezidentů organizace Červeného kříže, kterou založil jiný ženevský rodák Henri Dunant.

Tato organizace, jež existuje dodnes a své sídlo má hned vedle sídla Organizace spojených národů, byla založena v roce 1865 a zakládací listina byla podepsána na ženevské radnici v sálu Alabama. To jméno dostal sál poté, kdy se tu dojednal mír mezi Velkou Británií a USA v roce 1872 ve sporu o Alabamu. Byl to první významný čin této organizace, jež dnes působí po celém světě, a svět bez ní bychom si asi nedovedli představit.

                Možná to byla tato proslulost Ženevy, ale i její krása a poloha v neutrálním Švýcarsku, co sem v roce 1920 přivedlo Společnost národů. Tato organizace, která vznikla pod traumatizujícím zážitkem měla zabránit vzniku nových zničujících světových konfliktů v této úloze žalostně selhala. Po jejím oficiálním zrušení ji nahradilo dnešní OSN, jež má ale sídlo v New Yorku. V Ženevě se ale nachází její evropská centrála, stále dost velká na to, aby zaměstnávala 3600 lidí. Budova se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, člověk si ale může prohlédnout jen několik jednacích sálů – do Rockenfellerovy knihovny či do muzea poštovních známek se nedostane. I tak to ale stojí zato.

                Nedaleko Komplexu OSN je Muzeum Ariana s impozantní výstavou porcelánu a asi 500 metrů dál pak zámeček Chateau de Penthes, uprostřed nádherného parku nad jezerem, který kdysi patřil Napoleonově manželce Josefíně de Beauhamais a její dceři Hortensii. Dnes je tam umístěno malé muzeum o Švýcarech, kteří to dotáhli k světové proslulosti.

                Symbolem Ženevy je Jet d´Eau, obrovský gejzír, vrhající k nebi do výšky 140 metrů 500 litrů vody za sekundu. Protože se voda udrží ve vzduchu 14 sekund, je ve vzduchu stále 7 tun vody. Skutečně impozantní divadlo. Vzniklo vlastně z rozumné potřeby. Když Ženevané zavedli do města vodovod, potřebovali v časech, kdy tlak vody z jezera stoupl, odlehčit vodovodní systém, aby jim  voda nestříkala ze zavřených kohoutků. Na řece Rhôně tedy zřídili k odlehčení tlaku ventil. To bylo v roce 1886. Už o pět let později je ale napadlo, že by takový gejzír mohla být turistickou atrakcí a přemístili jej do jezera a přidali pumpy, které vodu vrhají do výšky, i když to není právě zrovna potřeba. Podařilo se, symbol města byl tady. Ženevané byli ostatně vždy pokrokoví a liberální. I volební právo pro ženy zavedli jako jeden z prvních švýcarských kantonů – už v roce 1959!!!  A první katolický kostel povolili postavit už v roce 1846! – je to Eglise Notre dame a stojí hned vedle ženevského nádraží – v čase stavby to tedy bylo za městskými hradbami.

                Ale dost žertů – Ženeva si zaslouží návštěvu. Vedle památek, které jsem vyjmenoval, je tu Museum pro umění a historii – impozantní budova na východ od starého města, Botanické zahrady s promenádou na břehu jezera, Anglické zahrady s květinovými hodinami (dalším symbolem města)

a konečně nádherný výhled (za pěkného počasí) na masív Mont Blancu. A další a další pamětihodnosti, nebudu o nich nic psát, zajeďte si tam sami.

                Nebudete litovat. Místní speciality bych si ovšem nedával – Kalvín je Kalvín. Naštěstí je tu ale spousta italských, čínských, thajských a nejrůznějších dalších restaurací, kde se najíst dá, ovšem počítat musí člověk s cenami zhruba dvojnásobnými než v Rakousku. Pokud se chce opravdu pohádkově najíst za přiměřený peníz, musí zajet do Savojska. Ale o tom až někdy příště.

To jméno pochází z latinského Campus, což znamená pole nebo rovina. Kdo na ten nápad přišel, by mne rozhodně zajímalo. Ta země je doslova pokryta horami v čele se slavným Vesuvem, jediný kousek rovné země je na pobřeží mezi Salernem a Paestem. Možná i to ovšem Italům k tomuto euforickému pojmenování země stačilo, protože pádskou nížinu tehdy možná ještě neznali.

Každopádně to byla země, o niž se stále mnozí snažili a o niž se téměř bez přestání bojovalo. Původní obyvatelstvo kmene Osků se poddalo Etruskům, kteří zde zakládali své obchodní stanice. Pak se zde začali na pobřeží usazovat Řekové, kteří založili napřed Kúmy, Paestum, Veliu  a pak i Neapol. Nakonec si  vjeli s Etrusky do vlasů a první velký zápas o nadvládu nad  Kampánií se zdánlivě rozhodl v roce 474 v námořní bitvě u Kúm. Jenže válka není nikdy dobrá věc. I vítězové se v ní oslabili a navíc ztratili v Etruscích možné spojence proti divokým Samnitům, obývajícím kampáské hory (prý kampus – rovina!) a ti získali do konce pátého století před naším letopočtem celou zemi jižně od řeky Volturna pod svoji kontrolu.  Velikost jejich víceméně nehomogenní říše ukazuje mapa na kampanile na Corso Garibaldi v Beneventu.  Nejkrásnější vzpomínkou na tuto epochu jsou ruiny v Paestu.

Navštívil jsem už hodně zbytků antických měst, ať už to byla Segesta či Selinunt na Sicílii, či Efez nebo Perge v Turecku, musím ale přiznat, že Paestum je v mnohém výjimečné. Nejen počtem dochovaných chrámů a svou rozlohou, ale i zachovanými obrazy z řeckých hrobů včetně nejslavnějšího z nich, takzvaného potápěče, jehož skok do chladné vody možná skutečně měl brát zemřelému strach z toho, co jej po smrti čeká. Třeba je smrt opravdu jen skokem do chladivé osvěžující nekonečnosti! Paestum bylo slavné i se svým kultem Héry, na jejíž počest se všechny ženy města v plodném věku musely jednou ročně obřadně veřejně koupat, aby se udržela jejich plodnost, nakonec se ale navzdory svým mohutným čtyři kilometry dlouhým hradbám dostalo pod samnitskou nadvládu.  Roku 354 př.n.l.  ovšem uzavřela federace samnitských měst smlouvu s Římem, který právě ovládl sousední Latium. Byl to spolek s čertem. Už v roce 343 př.n.l. totiž požádali bohatí občané samnitského města Capuy Řím o ochranu a výsledkem byla válka – do roku 296 z toho byly dokonce války tři a Římané slavili nakonec přes četné katastrofy vítězství a Kampánii si začlenili do svého státu.

Čímž začalo období rozkvětu tohoto území. Hlavním městem se stala za odměnu Capua, bohatí Římané se ale usazovali v oblasti pod Vesuvem (o němž v té době nikdo netušil, že se jedná o činnou sopku, protože už 800 let nesoptila) a budovali si zde své letní rezidence, na roční dobu, kdy je z Říma vyháněl letní smrad a vedro. Tak vznikly Pompeje či Herkulaneum ale i další města a luxusní vily, v Torre Annunziata, hlavním městě místní mafie Camorry, se například nachází luxusní Villa Oplontis, letní sídlo Poppey Sabiny, manželky císaře Nerona. Nebyla tedy náhoda, že právě v Capui byla největší gladiátorská škola v Itálii, kde vzniklo slavné povstání otroků vedené gladiátorem Spartakem. Do Kampánie se chodili bohatí Římané bavit. Ne nadarmo stál v Pompejích (jakémsi starověkém Las Vegas) první zděný amfiteátr v Říši. (Do té doby se stavěly amfiteátry ze dřeva a Koloseum je mladší)

Pak přišel osudný rok 79 n.l. a Vesuv ukázal, co je zač. Už v roce 62 dal o sobě vědět mohutným zemětřesením (odhady mluví o zhruba 9 stupních Richterovy stupnice), jež zničilo například do základu luxusní sídla v Pompejích. Vlastně se uvažovalo o tom, že by město mělo být opuštěno, nakonec se je ale bohatí římští patriciové rozhodli vybudovat znovu. Proto byla většina domů zcela nová a část dokonce ještě staveništi, když Vesuv vybuchl naplno. Čím déle nějaká sopka spí, tím hroznější je její probuzení. Monte Somma, jak se Vesuv tehdy jmenoval, dokázala zničit nejen Pompeje a Herkulaneum a další méně slavné osady, zahubit tisíce lidí, ale nakonec se zhroutila do sebe a její vrchol zmizel. Vznikl kráter s průměrem 11 kilometrů, to co vidíme dnes, vzniklo při dalších 13 výbuších, poslední z nich se konal v roce 1944. Dnešní kráter má 600 metrů v průměru a špunt sedící nad bublajícím magmatem má prý 2 kilometry hloubky. Otázka je, jak dlouho vydrží. Ke kráteru se dá vyjít pohodlnou cestou plnou turistů, proto je nejlepší být tam už brzy ráno, než dorazí davy dovážené autobusy. Strážce parkoviště si dokáže říct o své 2.50 Euro ve všech jazycích – i česky – své „dvě padesát“ pronesl naprosto bez přízvuku. Motali jsme se na cestě k parkovišti po cestičkách v hustě zabydlené oblasti. Sice je zástavba v této oblasti zakázána a žádná pojišťovna zde postavený dům nepojistí, Italům je to ale zřejmě jedno. Vesuv je sice nejbedlivěji sledovanou sopkou na světě, že by se ale podařilo v případě potřeby evakuovat 600 000 lidí, žijících na jeho svazích, je naprostá utopie. Když jsem se v roce 2008 vracel ze Sicílie, letěli jsme přímo nad Vesuvem. Mohutný kopec s kráterem na špici, vyčnívající z moře bílých domků mi už tehdy vzal dech. I z blízka je monumentální – je to opravdu TA HORA.

Je to ale její zásluha, že máme naprosto přesné představy o bydlení v domě antického Říma. Pompeje zmizely pod šestimetrovou vrstvou sopečného popela a byly pod ní zakonzervovány, konzervační účinek proudu bahna a lávy v Herkulaneu byl ještě lepší, zde se zachovaly dokonce i původní dřevěné struktury včetně zatahovacích paravánových dveří, na místě tohoto města ale vyrostlo město nové a tím pádem jsou možnosti vykopávek omezenější než v Pompejích a například amfiteátr trčí hluboko pod dnešním hlavním náměstím moderního města. V Pompejích ovšem musíte mít pevné nervy. I když jsme tam byli mimo turistickou sezónu, lidí se tam pohybovaly tisíce, zřejmě ne o mnoho méně, než kolik obyvatel antické město mělo. A před bordelem „Lupanarem“ stála podstatně delší fronta než v antických časech. Tolik zákazníků by oněch dvanáct děvčat, která tam v roce 79 pracovala, určitě nedokázala uspokojit. Nicméně Lupanarum bylo první stavení v Pompejích, jež bylo zrekonstruováno a zpřístupněno veřejnosti. Prozkoumány byly ovšem i ostatní domy a vily a tak vznikla naprosto přesná představa o životě starých Římanů, který bychom jinak rekonstruovali
mnohem obtížněji. Ostatně nejkrásnější výhled na Pompeje byl od veřejných záchodků, které kupodivu přelidněné nebyly. Možná proto že se k nim musí do kopce.

Po pádu Římské říše se Kampánií prohnali Gótové a pak ji v roce 553 obsadili Byzantinci. V roce 571 se zde objevili germánští Langobardi vedení svým náčelníkem  Zottem. Dobyli Benevent uprostřed Kampánie a založili tam jedno ze svých vévodství. Langobardi nevytvořili nikdy centralizovaný stát, jejich jednotlivá vévodství měla hodně autonomie, jejich král byl vévody volen a měl poměrně omezené pravomoci. Vévodství Benevent spolu s vévodstvím Spoleto tvořily takzvanou Langobardia minor, oddělenou od Langobardia maior na severu v Pádské nížině územím Ravenského Exarchátu, patřícímu Byzanci, z něho ž později vznikl papežský stát. Benevent je na svou langobardskou minulost hodně hrdý. Ulice se tu jmenují po někdejších vlládcích Arechim I. a II., Romualdovi atd. a na už vzpomenuté kampanile se vedle mapy Samnitské říše nachází i mapa největšího rozpětí Beneventského vévodství.

V Beneventském muzeu je pak langobardská minulost hrdě ukazována a v restauraci Locanda di Strege (čili shromaždiště čarodějnic, ejhle odkud pochází krásné slovenské slovo pro čarodějnici – striga!) podávají langobardské speciality. Zda je možné je doporučit, nemůžu posoudit, v mých střevech totiž překonaly několikrát nejvyšší povolenou rychlost a ještě než bych se je vůbec mohl pokus strávit, byly už zase venku. Nicméně chuť onoho langobardského králíka byla skvělá a člověk takto ani nepřibere na váze. I řada kostelů pochází z langobardského období – Langobardi stavěli rádi obrovské rotundy, tedy okrouhlé kostely a velikost Svaté Sofie v Beneventu překonává zřejmě jen Dóm v Brescii. V roce 1266 se u Beneventa rozhodlo v krvavé bitvě o budoucnosti celé země – to už ale Langobardi a jejich vévodství patřili dávné minulosti.

Byzantinci byli zatlačeni až na pobřeží, udrželi víceméně jen pobřežní města a i z nich se jedno za druhým stávalo samostatnými republikami, které kuratelu vzdálené Konstantinopole odmítaly. První bylo Amalfi, pak Ravelo, pak je následovala i Neapol. Byzantinci to měli na jihu Itálie stále těžší, napadali je i Arabi, kteří zcela zničili starou Capuu, někdejší hlavní město Kampánie, a to tak důkladně, že ji obyvatelé opustili a postavili si nové město okolo někdejšího říčního přístavu na břehu řeky Volturno. Byzantinci si tedy najali na obranu své země Normany, obávané obrovské válečníky ze Skandinávie, mezitím už částečně zcivilizované ve francouzské Normandii. Když ale došly peníze na jejich žold, museli Řekové své bojovníky začít odměňovat pozemky a netrvalo dlouho, než se do vysokých blonďatých a silných krasavců zamilovaly místní dívky, mezi nimi i bohaté dědičky a Normani se na území, jež měli jen ochraňovat, usadili. A udělali se pro sebe.

Jejich vůdce Robert Guiscard dobyl Salerno, udělal je svým hlavním městem a vytvořil samostatný stát. Postupně dobyl i Amalfi, Ravello a další samostatné republiky, jen Neapol dokázala vzdorovat o něco déle, ale taky ne věčně. Když pak se svým bratrem Rogerem z pověření papeže Mikuláše II. dobyli Sicílii, vytvořili velké a bohaté Sicilské království, v němž tvořila Kampánie centrální důležitou oblast, i když hlavní město se přesunulo ze Salerna do sicilského Palerma. Na dvoře Roberta Guiscarda v Salernu ostatně zemřel v exilu i papež Řehoř VII., jenž o 8 let dříve přinutil císaře Jindřicha IV. k pokorné pouti do Canossy.

Když normanská dynastie vymřela, převzali jejich dědictví němečtí Štaufové. Císař Fridrich Barbarossa pochopil strategickou důležitost tohoto území, centra tehdejšího středomořského obchodu a podařilo se mu oženit svého syna a nástupce Jindřicha VI. s dědičkou sicilského království Konstancií. První pokus zmocnit se země nevyšel, pod hradbami obléhané Neapole zemřel tehdy (ne střelou nepřítele ale na v té době obvyklý průjem)i český kníže Konrád II. Ota. Na druhý pokus se ale Štaufové Sicilského království zmocnili a zůstali zde až do roku 1266. Štaufové neměli skutečné hlavní město a z toho profitovala řada měst v Kampánii a Apulii. Fridrich II., syn císaře Jindřicha, nechal rozbudovat své paláce v Neapoli, Capui, Foggi, či Luceře.  Z nich se dochoval jen ten v Neapoli, stojí hned za Capujskou branou, slouží jako soudní dvůr a nemůže si ani dnes stěžovat na nevytíženost.

V Capui pak císař postavil svou slavnou bránu do království, na mostě přes řeku Volturno na nejstarší evropské silnici Via Appia. Ta cesta i římský most přes řeku existují dodnes, brána už ne. Vzala za své při bojích druhé světové války a opraven byl už jen fundament. Zbytky její legendární sochařské výzdoby je možno najít v Muzeu Campanu v Capui a proto jsme se tam i vydali. Když jsem si ovšem koupil lístky, nepustili mne dovnitř, že prý jen s průvodcem. Objevila se skutečně mladá a pěkná Italka a já se jí plný naděje zeptal, zda hovoří anglicky. Zavrtěla hlavou, zeptal jsem se nejistě, zda ovládá němčinu. Usmála se na mne a řekla mi (samozřejmě italsky, že její strýček z Bolzana ovládá němčinu perfektně, ona ale ne). Nevěděl jsem v tu chvíli, jak nám vzdálený strýček někde v Jižním Tyrolsku pomůže a zda bude překládat její výklad po telefonu. Ne, nic takového, výklad následoval v italštině a napnul mé znalosti tohoto jazyka na maximum a ještě daleko za něj. Nicméně se naše milá průvodkyně vždy rozzářila jako vánoční stromeček, když jsem řekl „ho capito.“ Udělal jsem ji tu radost hned několikrát. Nechala mne za to nafilmovat si zbytky sochy Fridricha II. a jeho ministrů Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy z oné zbořené brány, i když to bylo oficiálně zakázáno. Nicméně přece jen přišla chvíle, kdy se mnou VELMI nesouhlasila.

V Museu Campanu je totiž naprosto originální sbírka soch. Jedná se o tzv „matres matutae“ znázornění matky s malými dětmi a pochází ještě ze samnitských dob. V jedné vile v blízkosti Capui bylo vykopáno několik stovek soch žen na rukou s kojenci v počtu od dvou až do deseti! Není divu, že nejpopulárnější římskou bohyní byla v Kampánii Juno, manželka nejvyššího boha  Jupitera (Jova), Oba božští manželé jsou možná známější pod svými řeckými jmény Héra a Zeus) znázorňovaná v ruce se zrcadlem a granátovým jablkem jako symbolem plodnosti. A nemůžu považovat za náhodu, že nikde na světě není tak rozšířený kult panny Marie jako v Kampánii a že je pravá kampánská Matka boží znázorňována s Ježíškem na pravé a s granátovým jablkem v levé ruce. Když jsem na tuto kontinuitu kultu upozornil naší průvodkyni, zrudla ve tváří a VELMI se mnou nesouhlasila. Pohanské kulty prý nemají s kultem křesťanským nic společného. No, dobrá, když si to myslí tak milá a hezká mladá dáma, neodporuji, myslím si ale své.

Bitva u Beneventa v roce 1266 ukončila nadvládu Štaufů a přivedla do země jako vládnoucí dynastii francouzské Anjouovce. Pro Kampánii bylo štěstím, že proti nim v roce 1282 vypuklo na Sicílii povstání, v důsledku kterého ztratili ostrov Sicílii, a museli se uspokojit s jižní Itálií. To bylo požehnáním zejména pro Neapol, kterou si zvolili za své hlavní město. Z jejich doby pochází úžasný Palazzo nuovo, ale i další monumentální stavby jako například neapolský dóm.

Když pak Anjouovci Janou II v roce 1435 vymřeli, přišli Aragonci a pak už jižní Itálie zůstala pod španělskou a později tedy habsburskou nadvládou. Teprve po vymření španělské větve Habsburků v roce 1700 připadla jižní Itálie v letech 1707 až 1735 nejprve Rakousku, které ji ale vyměnilo za Toskánsko a přepustili francouzským Bourbonům. Ti zde pak zůstali s napoleonskou přestávkou do roku 1860 a obohatili zemi řadou barokních paláců a kostelů. Protože jim bylo nové Palazzo reale v Neapoli málo reprezentativní, rozhodli se postavit si v Casertě nedaleko Capuy své vlastní Versailles – ne nadarmo byl král Karel III. vnukem Ludvíka XIV.! A samozřejmě chtěl dědečka překonat. Palác se sice z nedostatku finančních prostředků nepodařilo dokončit, přesto je to ale úžasná monumentální tavba, na jejímž schodišti se filmovaly scény z Hvězdných válek, díl 1 a 2. Měli jsme ale smůlu. Ani dva pokusy nestačily, abychom mohli palác navštívit. Poprvé přepadl manželku žaludeční virus a byl jsem rád, že jsem ji dopravil jakž takž živou do hotelu, podruhé jsme tam dorazili v úterý – a palác je právě v úterý zavřený, na rozdíl od všech ostatních kampánských památek, které zavírají v pondělí. Takže snad až někdy příště. Aspoň máme jeden skutečně dobrý důvod Kampánii ještě jednou navštívit.

Bourbony vystřídala od roku 1806 na několik let Napoleonova rodina, napřed jeho bratr Josef a pak v roce 1808 jeho švagr Joachim Murat jako král Gioacchino I. Pro zemi to znamenalo moderní osvícenské reformy a módu empíru, jež vystřídala baroko, ale i zrušení lékařské vysoké školy v Salernu. O Muratově letním paláci v Positanu jsem se už zmínil. Murat, jenž ještě po prvním pádu svého švagra v roce 1814 své jihoitalské království pro sebe uchránil, se přidal nerozvážně na Napoleonovu stranu po jeho návratu z Elby. Po švagrově porážce u Waterloo a svém dobrodružném útěku byl zajat a v kalábrijském Pizzu po krátkém soudu stanným právem zastřelen.  Po Vídeňském kongresu se v roce 1816 vrátil Bourbon Ferdinand IV.  Přejmenoval svou zemi velkohubě na Království obojí Sicílie a sebe samého na Ferdinanda I. Jeho poslední dědic František II. ale nedokázal obstát ani proti 1000 Garibaldiho mizerně vyzbrojeným červeným košilím a Jižní Itálie se přidala do spolku sjednocené Itálie. Což pro ni znamenalo katastrofu – minimálně pro Neapol. Finanční investice moderní Itálie zůstaly na geograficky výhodněji položeném severu a někdejší skvostné hlavní město se proměnilo na město provinční, z něhož odešla šlechta rodová i finanční jakož i jiná společenská smetánka. Neapol nedokázala ani udržovat své nespočetné paláce, na provinční město byla příliš velká, než aby nabídla dost pracovních příležitostí, postupně v ní převzala moc Camorra a drží ji dodnes.

O  Neapoli, Amalfi, Ravellu a Capri jsem už ale psal, zbývá už jen navštívit někdejší metropoli Roberta Guiscarda – Salerno. Mělo pro mne samozřejmě určité specifické kouzlo, tady byla přece nejstarší lékařská universita v západní Evropě, vzniklá už někdy v devátém století. Na tuto školu tam upomíná virtuální muzeum, které ale bylo navzdory tvrzení turistického průvodce, že je otevřené denně, v pondělí zavřené. V Itálii, zejména pak jižní, jsou otevírací doby muzeí a jiných zařízení vždycky trošku otázkou štěstí a my měli tentokrát smůlu. Salerno má ovšem úžasný dóm, který dal stavět právě Robert Guiscard po dobytí města, aby tak zvěčnil svou vládu. Což se mu podařilo. Zvláštní význam pak zesiluje hrobka s pozůstatky papeže Řehoře VII., onoho papeže, jenž jako první vstoupil do otevřeného konfliktu s císařskou mocí a proto musel nakonec zemřít v salernském exilu. Byl za to odměněn – podle mého soudu velmi sporným – svatořečením. Salerno má i krásný městský park a kolonádu na pobřeží s městskou pláží. Výstup na salernský hrad, pojmenovaný po jeho zakladateli, langobardském vévodovi Arechim, se ovšem rovná horskému výstupu a na ten jsem moji ženu nedokázal nalákat, mezi město a hrad se totiž vejde pohodlně dokonce i pobřežní dálnice!

Skoro bych zapomněl na přírodní perlu Kampánie – costiera cilentana. Národní park v Cilentu zaplňuje svými horami jižní část CAMPU, čili kampánské ROVINY. Je neméně krásná, i když méně známá než costiera amalfitana. Po pobřeží se vine cesta plná zatáček a serpentin s výhledy na moře v pozadí s horami a vykopávkami Velie, konkurenčního města staré Paesty. Našli jsme si krásnou plážičku v městečku s kouzelným názvem Pioppi, abychom zjistili, že právě Pioppi je místo vzniku takzvané Dieta mediterrana, čili toho, co známe dnes jako středomořskou, tedy v podstatě typickou italskou stravu. V Pioppi je samozřejmě muzeum, věnované objeviteli této diety Ancelu Keysovi. Tento americký vědec se zabýval po desetiletí výzkumem lidské stravy a vydal k tomuto tématu v roce 1950 knihu o téměř 1400 stranách s názvem „Biology of human starvation“. Pak v roce 1976 navštívil Pioppi, dal si tam večeři, zavrhl své dosavadní výzkumy a usadil se tam. Žil zde ve své vile (kde je dnes ono muzeum) 28 let a opustil je až rok před svou smrtí o roce 2004. Protože mu v té době bylo už 100 let, jedná se samozřejmě o další důkaz jeho přesvědčení, že ona mediteránská dieta  s olivovým olejem mozarellou buffallou, rajskými jablíčky, bazalkou atd. atd. dokáže život opravdu prodloužit. Při této příležitosti si neodpustím poznámku k neodmyslitelné součásti středomořské diety, červenému vínu. I na geriatrickém kongrese minulého roku došlo k diskusi, zda je červené víno pro staré lidi vhodné nebo ne. O jeho vhodnosti v podstatě nevznikl žádný spor, všichni účastníci byli pro, otázka byla jen, jaká je vhodná dávka, zda deci denně či týdně anebo zda jde o jiné množství. Diskusi uťal předsedající profesor, prastarý Ital, jenž si vzal mikrofon a určil množství potřebného červeného vína k dosažení dlouhověkosti na „ Tolik, kolik je sociálně únosné.“ Takže, na zdraví!

Costiera Cilentana začíná (či končí) v Agropoli, městečku, jehož historické jádro je ještě stále obehnáno středověkými hradbami a na jehož nejvyšším místě je pevnost s úžasnými závratě vyvolávajícími výhledy na Salernský záliv. Doporučuji návštěvu až ve večerních hodinách, kdy ve vodách zálivu zapadá červené slunce.

Dali jsme si v paprscích zapadajícího slunce večeři, já jsem si poručil smažené ryby z denního úlovku. Bohužel byl ten úlovek hodně slabý, podané sardinky připomínaly spíše rybičky z akvária a moje žena odmítala jít v této restauraci na toaletu v obavách, že tam na chodbě potká plačícího syna majitele restaurace, kterému tatínek kvůli nenasytnému českému hostovi vyplundroval jeho akvárium.

Kampánie tedy není rovina, její jméno klame, přesto se ale vyplatí ji navštívit. Budu to muset zopakovat, mám s touto zemí ještě otevřený účet. Casertu, Salernské muzeum medicínské školy, Pozuoli, či Ischiu s jejich termálními prameny. Hotel Olympico, kde jsme v Pontecagnanu Faianu na předměstí Salerna bydleli, můžu ostatně vřele doporučit.  Hotel je zařízen krásně a se vkusem, má čtyři hvězdičky, které si opravdu zaslouží (bohužel i za své ceny v restauraci), má svou vlastní privátní vzorně udržovanou pláž a je díky své centrální poloze ideálním východiskem k poznávání Kampánie. Auto je ovšem nezbytné, nejbližší obchod s potravinami je vzdálen několik kilometrů.