Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ.
Ve Vídni zavedli ay na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První a, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u au druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý jinde, i když jsme přes interenet rezervovali místa vedle sebe. Poněkud zmatená pracovnice nám vysvětlila, že jsme objednali letenky v řadě u nouzového východu, které se rezervovat nesmějí. Zeptal jsem se, proč to neví internet a proč se taková místa elektronicky objednat dají. Neznala odpověď.
Přednesl jsem stejnou otázku při přebírání zavazadel. Tyto přepážky totiž zůstaly a pracuje v nich stejné množství pracovníků jako doposud. Podívala se na naše letenky, naťukala něco do počítače, podala nám nové na místa, jež jsme rezervovali internetem a roztrhala ty, jež nám vydal a. Na otázku, k čemu ty ay, jež údajně stály dvacet milionů euro vlastně jsou, pokrčila jen rameny. Máme se zeptat někoho z vedení. Nezeptali jsme se.
Můj nejlepší kousek se mi ale podařil na letišti v Mnichově. Bohužel nebyl přímý let do Grazu, musel jsem se vybrat přes Vídeň. Nebyl jsem sám. Byli jsme větší skupina. Odbavování u přepážek běželo hladce, dokud jsem k jedné z nich nepřistoupil já.
Zadal jsem cílové letiště Graz přes Vídeň. Slečna něco naklepala do počítače a znervózněla. Zopakovala postup a znervózněla ještě víc. „Váš pas,“ požádala. Podal jsem jí ho. „Kam to letíte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Do Grazu s přestupem ve Vídni,“ zopakoval jsem. Slečna se začala potit. Pak přivolala starší kolegyni. Ta se podívala na monitor a pak mladé kolegyni poradila: „Musíš zmáčknout F3.“ Slečna to udělala, očividně to nemělo očekávaný výsledek. Starší kolegyně otevřela manuál a klepla se do čela: „Zmáčkni F9“, poradila. Slečna to vykonala. Pak znervózněly obě dvě. Mladší vzala telefon a vytočila číslo – zřejmě nouzové střediska. Tam jí poradili, aby zmáčkla F3. Obdivuji německou disciplínu. I když věděla, že to nic nepřinese, neprotestovala, zmáčkla onu klávesu a referovala do telefonu o neúspěchu. Poradili jí, aby zmáčkla F9. Neodporovala, udělala to. V tu chvíli se nervozita rozšířila od mé přepážky na všechny ostatní. Pochopil jsem, že počítače na celém mnichovském letišti začaly kolabovat – nevěděly si se mnou prostě rady. Strávil jsem u přepážky asi čtvrt hodiny. Mezitím už počítače u ostatních přepážek zřejmě zase fungovaly, ne ale ten můj.
Zoufalá slečna nakonec vzala kus papíru a napsala mi na něj rukou číslo Gate a sedadlo v letadle. Podepsala a pak jí ona starší kolegyně přinesla odněkud razítko, jímž ten papír ozdobila. Takovou letenku jsem sice ještěnikdy neměl, důvěřoval jsem ale že se takto do Vídně můžu dostat. Ale co pak?
„To je ale letenka jen do Vídně,“ řekl jsem zneklidněně. „Jak se pak dostanu do Grazu.“
„Ručně vám takovou letenku vystavit nemůžeme,“ pravila ona starší paní, která už očividně převzala od zoufalé mladé velení. „Ale my zavoláme do Vídně a všechno jim vysvětlíme. Až tam dojedete, jdete přímo ke Gate, tam už budou vědět a vydají vám letenku do Grazu. Poté, co jsem si vyslechl ironické poznámky kolegů, kteří byli mezitím už u druhého piva, odletěl jsem do Vídně. Tam jsem spěchal. Tušil jsem, že další let nemusí být až tak jednoduchý a tak jsem ke Gate přímo běžel. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou a vpadl do místnosti. Za stolem nikdo neseděl a já jsem se začal nervózně potit. Dlouho se nedělo nic. Až po deseti minutách jsem uviděl dívku v červeném, tedy příslušnici rakouských aerolinií, jak se blíží k naší místnosti. Ve své nervozitě, ale i následkem slušného vychování jsem běžel ke dveřím a otevřel jsem jí je. V tu chvíli, ale vystartovala od bezpečnostní kontroly korpuletní žena s pistolí u pasu a vběhla do místnosti za letuškou.
„Vy jste opustil bezpečnostní prostor!“ zařvala na mne.
„Neopustil!“ protestoval jsem.
„Opustil, já jsem vás viděla!“
„Já jsem přece jen otevřel tady té paní dveře,“ bránil jsem se a už jsem se viděl ve vězení jako potenciální terorista. Naštěstí se tato příhoda odehrála ještě před 11. zářím 2001, jinak bych v tom vězení asi opravdu seděl, pokud by už na mém hrobě nerostly kytičky.
„To je pravda,“ zastala se mne letuška. „Tady pán mi otevřel dveře, ven ale nevyšel.“
Ozbrojenkyně se zatvářila nedůvěřivě a nehodlala opustit místnost. Přešla s námi, tedy se mnou a letuškou, k odbavovacímu stolku.
„Letím do Grazu,“ oznámil jsem. „Měl bych taky mít letenku. Mé jméno je Polách.“
Slečna zapnula počítač, naťukala mé jméno a pravila: „Žádnou letenku tu nemáte.“ Policistka za mými zády sáhla po zbrani.
„Ale musím ji mít,“ pravil jsem už zoufale. „V Mnichově se zhroutila počítačová síť a tak jsem dostal letenku jen ručně psanou. Ale ujistili mne, že další transport do Grazu mi zajistí telefonicky.“
„Máte u sebe cestovní pas?“ zeptala se letuška záludně.
Podal jsem jí ho. Policistka pistoli nepouštěla z ruky. Letuška zadala moje údaje do počítače a uviděl jsem, jak jí po čele začíná stékat kapka potu.
„Odkud jste to přiletěl?“
„ Z Mnichova.“
„Máte pro to nějaký důkaz?“
Sáhl jsem to kapsy a policistka vytáhla zbraň z pouzdra. Byl jsem naštěstí rychlejší, nahmatal jsem onen papír s ručně psanou letenkou a podal jsem ho letušce. Obracela jej ze strany na stranu, pak sáhla po telefonu. Po delším hovoru, kdy ona kapka potu na jejím čele nezůstala sama, sáhla po tužce a papíru a napsala na něj číslo sedadla v letadle. Policistka poté poněkud neochotně ale přece odešla.
Nastoupil jsem do letadla a našel své místo. Letadlo mělo odletět, ale nestartovalo. V uličce procházely dvě letušky a počítaly cestující. „Jedenadvacet,“ pravila ta, co počítala.
„Ne, dvacet,“ odtušila druhá.
Vrátily se ke kabině pilota a začaly počítat znova. Došly až ke mně, krčícímu se na sedadle s pocitem ilegality. „Dvacet jedna,“ pravila dívka triumfálně.
Druhá se podívala nervózně do nějakého papíru. „Ne, určitě dvacet!“
Tvářil jsem se, že neexistuji. Přesto mne očividně viděly a dvakrát do počtu cestujících započítaly.
Trvalo skoro dalších dvacet minut, než se ozval kapitán: „Omlouváme se cestujícím za zpoždění, ale bylo způsobeny nejastnostmi v počtu pasažérů.“
Do Grazu jsem tedy doletěl. Se zpožděním, ale přece. Přesto považuji vyřazení celého počítačového systému mnichovského letiště ke svým nejlepším výkonům, co se se týká mého působení na elektronická zařízení.
Škoda, že se mi v poslední době už tak nedaří. Nějak si na mne zvykly nebo se zlepšilo zabezpečení kosmickým a jimým rušivým vlivům. Držte mi palce, v pátek letím do Brém.

Nestíhám. Kdo moje stránky navštěvuje pravidelně, už si toho určitě všiml. Týdenní rytmus článků se rozpadl a nevidím možnost, jak do něj zase naskočit. Nestíhám tedy. Jedná se o definitivní a neodvolatelný stav. Určitě ho většina z vás zná a je považován v podstatě za normální. Problém je jen v tom, že pro mne je ten stav nový. Zatím jsem měl pocit, že mám svůj život pod kontrolou, teď je ten pocit pryč. Jak a kdy se to stalo, nevím. Ale najednou je to tady. Už se nesnažím zabránit vzniku požáru, už jen hasím.
Přesto, že si vedu podrobný kalendář termínů – a to v psané podobě, protože v elektronické by v mém případě určitě došlo k zhroucení systému a tím bych byl definitivně ztracen. Ale v poslední době jsem svůj zápisník s termíny už dvakrát zapomněl v Grazu, když jsem odjížděl na Stolzalpe. A hlavně, než si stačím poznačit termín, domluvený právě telefonicky, už zvoní telefon znovu a někdo po mně chce něco dalšího strašně důležitého a než to s ním dojednám, zapomenu, že jsem něco domluvil právě předtím.
A přitom toho zas až tak moc nemám, abych se měl nač vymlouvat. Sice poměrně náročné zaměstnání se zákroky a pacienty na oddělení, o něž se musím starat a měl bych vědět všechno podstatné o jejich chotobách, pak plánování nočních služeb, příslužeb a vyšetřovacích výkonů pro celý tým. K tomu těch pět až šest nočních služeb do měsíce. Kromě toho se musím starat taky o vzdělávací proces, rozdělovat páteční krátké přednášky a ve středu vyučovat mladé lékaře. Zavázal jsem se k tomu a baví mne to. Takže se toho nechci vzdát.
Potom ještě každý čvrtek soukromou praxi v Grazu, kam musím ujet oněch 145 kilometrů ze Stolzalpe a v pátek pak musím zase zpět na kopec (ráno) a dolů do nížiny (odpoledne). S touto praxí jsou spojeny hádky s lékařskou komorou o placení nesmyslných příspěvků a pojistek, sledování plateb pacientů a placení nájmu a dalších poplatků.
Potom se samozřejmě ještě musím zabývat hledáním nového zaměstnání, protože to mé je s ručením hodně omezeným. Potíž je v tom, že mne ze Stolzalpe nechtějí pustit pryč, protože za mne těžko budou shánět náhradu. Takže mi toto snažení rozhodně neulehčují.
S mými knihami vlastně momentálně žádný problém nemám. Právě nepíšu nic, už proto, že nestíhám. Třeba se to někdy v budoucnosti zlepší.
Samozřejmě bych měl pravidelně psát na mou webovou stránku. Jenže když dostanu nápad a nemám právě čas se jím zabývat, odšumí jako vánek a je pryč. A potom si už nemůžu vzpomenout, co mne to vlastně tak zaujalo, že jsem o tom chtěl psát. A pokud si vzpomenu, je to vždycky v okamžiku, kdy už zase nemám na psaní čas.
Čas si ovšem musím udělat pro mou zahrádku. Šlechtil jsem ji roky, kosil, hnojil, postřikoval proti škůdcům, poléval, v tom není možno přestat, protože pak by bylo všechno toto letité snažení vyšlo vniveč. Samozřejmě mi tuto aktivitu komplikují rozmary počasí a fakt, že jsem po většinu týdne vzdálen skoro 150 kilometrů. A taky to, že se mi právě pokazily obě kosačky, jak ta benzínová (zřejmě vzduchový filtr) tak i elektrická (ještě nevím proč se rozhodla blbnout i ona).
Nesmím ovšem zapomenout vyhradit si dvě hodinky na úterní tenis, daří se mi zatím štvát líné tělo po kurtu každý týden a doufám, že to tak i zůstane.
Pak je tu samozřejmě má sbírka známek. Sice už známky nenakupuji tak vášnivě jako ještě před několika roky (hlavně proto, že ty levné už skoro všechny mám a ty drahé jsou prostě drahé). Přesto mi to nedá, abych pravidelně nepročesal ebay a nepodíval se, zda tam pro mne něco zajímavého nemají ( většinou nemají, ale co kdyby?) Sám jsem s prodejem známek na ebay přestal – prostě nestíhám. A taky ten šílený nápad začít sbírat i mince, jsem omezil na absolutní minimum.
Co se týká domácích prací, je tu chválabohu rakouská fotbalová liga a formule jedna. Oba programy se totiž skvěle hodí k žehlení. Nic se tam v podstatě neděje a pokud se něco přece jen náhodou stane, jako že třeba někdo vystřelí na branku nebo někdo někoho předjede, ukáží to stejně několikrát v záznamu z různých úhlů a ještě k tomu spomaleně.
Neměl bych tolik zanedbávat facebook. Moji přátelé na něm prezentují jejich nejnovější životní události a nějak nejsem up-to date – prostě nestíhám.
Co zanedbávat nemůžu, je pošta. Denně přistane v mé schránce několik dopisů a odborných časopisů, kromě toho musím pročíst maily na mé služební i soukromé adrese. Jejich počet stále narůstá a zjistil jsem, že musím kontrolovat i spamy, protože můj počítač mi laboratorní výsledky od jednoho pacienta ukáže na mé adrese jako legální mail, od druhého ale jako spam. Bez ohledu na to, že byly oba poslány stejným způsobem a ze stejné adresy. Prokousat se všemi dopisy od zaměstnávatele, farmakologických firem s aktuálními informacemi o lécích s jejich nově zjištěnými vedlejšímu účinky, složenkami, pojistkami, vyúčtováním sociální pojišťovny atd. je prostě nutnost.
Stejně tak i prokousat se odbornou literaturou. Jak už jsem napsal, denně přistane v mé schránce několik odborných časopisů. Snažím se je selektovat na důležité a méně důležité, snažím se začít číst ty tenké v naději, že s nimi budu rychleji hotový. Málokdy se to splní. Vlastně se nemůžu na text ani pořádně soustředit při představě, kolik dalších článků bych ještě měl přečíst. A pak je tu šéf, jež mi posílá několik mailů denně, z nichž většina má přivěšené odborné články v délce mezi pěti a dvaceti pěti stranami. Bylo by slušné je přečíst, když už si s tím dal tu práci, ale kdy?
A samozřejmě bych si měl zopakovat anglická slovíčka, protože se můj trenér angličtiny už cobydup vrátí ze zahraničního pobytu a já budu zase na prvním společném setkání vypadat jako blbec a ignorant. Kromě toho bych se hrozně rád začal učit konečně pořádně italsky, už proto, že na červenec plánuji zase jednou dovolenou v Itálii (soukromě bez cestovky) a tam to bez italštiny prostě nejde.
A taky nesmím zapomenout vyvážet pravidelně odpadky. Příslušný kalendář je dost složitý, protože se musí v jiném termínu vyvážet na ulici biologický odpad, v jiném zase žluté pytle s plastikem, papír či zbytkový odpad. Pokud bych jednou zapomněl, budu mít dost velký problém, protože kontejnery jsou stejně přeplněné a do dalšího termínu nevydrží.
Jak jsem tedy už řekl, nemám toho zas tak moc, ale najednou nestíhám. Možná je to stářím. Zrak už neslouží jako kdysi, sluch už taky ne. To unavuje, zhoršuje komunikaci a způsobuje, že večer, když bych se konečně mohl pohoužit do čtení odborné literatury, mi oči už slzí a tím pádem se číst nedá. Kromě toho už není samozřejmé, že mne nebolí loketní kouby, záda a kolena. To si je třeba koupit pravidelným cvičením. Kdy ale?
Prostě musím si to přiznat, nestíhám. Bylo to to pro mne frustrující. Když jsem propásl důležitý termín, protože jsem si ho nepoznačil do kalendáře, omlouval jsem se pořád dokola, protože mi to bylo nanejvýš trapné. Můj protějšek mne nechal vypovídat a pak poznamenal: „Teď aspoň chápete, pane doktore, jak se daří nám chaotikům celý život. Váš problém je pouze v tom, že vám to ještě vadí. Ale nebojte se, zvyknete si.“
Zlatá slova. Přestávám s pocitem, že nestíhám, bojovat. Zvykám si na něj.
A abych nezapomněl. Měl bych občas i trochu spát. Jenže nestíhám.

Jeden ze tří úkolů, jež má pravý muž je postavit dům. Protože strom jsem už zasadil a syna zplodil, nechal jsem se ženou přemluvit, abychom se dali i do tohoto dobrodružství.

Stavěli jste někdy vlastní dům? Takže si myslíte, že víte, o čem budu mluvit. Nevíte, nestavili jste jej totiž v cizině. Tam je to mnohem napínavější. Nejen proto, že vám to přivede do často do nečekaných těžkostí, protože právě mezi jednoduchými lidmi je častý reflex „Ti Jugos mají čas“ (Pro vysvětlení, pro každého Rakušáka, jemuž se nedostává vyššího vzdělání, je cizinec buď Turek nebo občan bývalé Jugoslávie – čili Jugo.) Ale problém je i v tom, že na vašem domě budou skutečně pracovat především dělníci ze Srbska, Bosny (to by ještě nebylo tak zlé, s těmi se Slovan nakonec domluví), ale i Rumuni a Maďaři, s nimiž je dorozumění už přece jen podstatně obtížnější. Německy totiž nebude umět ani jeden z nich, pokud budete mít štěstí, tak ji bude lámat aspoň předák party.
A pokud navíc pracujete na místě vzdáleném sto padesát kilometrů od místa stavby a nemůžete tedy být na stavbě každý den, abyste odvedenou práci kontrolovali, jste vydáni na milost a nemilost. Najali jsme si sice penzionovaného bývalého stavitele, jenže ten se s dělníky ze Srbska domluvil ještě méně než my a navíc jsme zadali stavbu firmě s nehnutelnostmi, která pověřila svou dceřinou stavební firmu a ta jednotlivými úkony pověřila zase další dodavatelské firmy, takže se našimi připomínkami necítil být nikdo osloven.
Ale jak už jsem řekl, bylo by to dlouhé povídání. Přeskočím to všechno a přejdu rovnou k finále.
Samotné stěhování do ještě ne zcela hotového domu proběhlo totiž rovněž za velmi napínavých okolností. Tři týdny před stěhováním byly vsazeny dveře na terasu a na baklón. K našemu úžasu jsme zjistili, že mají výšku pouhých 180 centimetrů. Když jsem namítil, že mi ty dveře připadají poněkud malé, řekl mi stavbyvedoucí, že se jedná o „eu normu“. Namítl jsem, že možná v Portugalsku, kde jsou lidé menšího vzrůstu. Já sám ale už onu kritickou normu přesahuji o jeden, můj syn o pět a mí švagři o šest až deset centimetrů. Čili, že se při každém průchodu těmito dveřmi budou muset buď krčit nebo praštit se do hlavy. Poté jsme zjistili, že na náš balkón se vstupuje po skoro deset centimetrů vysokém schodu. V projektu jsme tento schod nikde nemohli najít, načež nám svabyvedoucí oznámil, že se jedná o „eu normu.“ Když jsem se pak pozastavil nad výškou dveří na balkón, které měly opět oněch osudných 180 centimetrů a on opět opakoval, že se jedná o „eu normu“, oznámil jsem mu, že jestli to slovo v mé přítomnosti ještě jednou pronese, poletí z toho balkónu po hlavě. Tuto argumentaci uznal za dostatečně přesvědčivou a slíbil, že dveře vymění za velikost 220. Načež se celé týdny nic nedělo. Týden před nastěhováním jsem jej zavolal a upozornil jsem jej na skutečnost, že dveře stále ještě nejsou vyměněny a že se máme za týden do domu stěhovat. Řekl, že dveře jsou objednané na pondělí a že v pondělí budou vyměněny. V pondělí se nic nestalo. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že to bude ve středu. Ve středu jsme se ovšem měli stěhovat, protože ve čtvrtek byl státní svátek a na pátek jsem si vzal volno, abychom se za oněch pět dní dokázali v klidu přestěhovat z našeho bytu do nového domu. Netušil jsem, že „klid“ je vyloučen. Když jsem ve středu brzy ráno dorazil k našemu domu, stály nové dveře opřeny o stěnu, ale zabudovány byly ještě stále ony staré. A nic se okolo nich nedělo. Jen za domem kopali dva srbští dělnící jámu za sklepní stěnou – o důvodu se zmíním později. Zeptal jsem se, zda by se neměli věnovat těm dveřím, které považuji pro nastěhování za naprostou prioritu. Náhodně přítomný stavbyvedoucí mi řekl, že to stihnou. Že stačí, aby začali zvětšovat otvor pro dveře v poledne. Projevil jsem své pochybnosti ohledně toho, že dům už měl novou parketovou podlahu a padající cihly ji podle mého soudu mohly poškodit. Uklidnil mne, že se to nemůže stát, protože vše bude zakryto visící fólií, která žádný kontakt cihel s novými parketami nepřipustí. Začal jsem tedy se stěhováním předmětů z bytu do domu a pendloval jsem v půlhodinových intervalech. Kdo se jednou stěhoval, ví, jak neuvěřitelné množství věcí se v jednom malém třípokojovém bytíku dokáže za osm let nahromadit. Okolo jedné hodiny jsem začal být nervózní a ptal se dělníků, zda by neměli začít s přípravou na zabudování nových dveří. Očividně neměli tušení, že by něco takového měli ten den dělat. Všeobecnou slovanštinou jsem jim jejich úkol vysvětlil. Zavolali svému šéfovi, poté odhodili lopaty a vzali do rukou pily na cihly a kladiva. Když jsem je uviděl, jak beze všeho řežou stěnu a cihly padají na nové parkety, dostal jsem záchvat.
„Kde máte folii?“ křičel jsem.
„Jakou fólii?“ zeptal se zedník nevzrušeně.
„Ochrannou. Aby jste nepoškodili parkety!“
„Vy něco takového máte?“ zeptal se,
„Já ne! Vy ji máte mít!“
To jej uklidnilo. „Nemám,“ pravil a nastartoval znovu elektrickou pilu.
Zacítil jsem chuť vraždit. „Okamžitě,“ zařval jsem. „Okamžitě položíte tuhle pilu na zem, seženete ochrannou fólii a až potom budete řezat ty cihly.“
Zřejmě mou chuť zabíjet vycítil. Položil pilu a spolu s kolegou na další dvě hodiny zmizeli. Okolo třetí, když jsme se už vzdávali naděje, že je ještě někdy uvidíme, se opravdu objevili s onou ochrannou fólií a dali se znova do práce. O půl čtvrté jsme měli objednané auto, abychom přivezli nový nábytek z Kiky. Právě když jsme odjížděli, všiml jsem si malého žlutého auta, které zabočilo na příjezdovou cestu k našemu domu.
„Počkejte,“ řekl jsem šoférovi naší dodávky. „To se mi nelíbí. Musím to jít prověřit.“
Vydal jsem se pěšky za oním autem. Naštěstí vede k našemu domu jen jedna slepá příjezdová cesta, na jejímž konci stojí náš domek. Auto přijelo, zastavilo, vystoupil z něj statný chlapík a zvolal. „Nic není připraveno. Jedeme domů.“
„Nejedete,“ řekl jsem, protože se mi právě podařilo doběhnout k nim a postavit se za auto.
„Ale to víte, že jedeme,“ řekl. „Já se musím balit na dovolenou, odjíždím na dva týdny a nemám čas čekat. Bylo domluveno, že ve tři bude všechno připraveno, abychom mohli vsadit dveře. Nic připraveno není, jedeme.“
„Nejedete,“ opakoval jsem zarputile. „To byste mne museli přejet.“
„Tak to uvidíme,“ zasmál se a nastartoval. Postavil jsem se za auto a rozpřáhl ruce. „Jen přes moji mrtvolu,“ řekl jsem. Auto zkoušelo couvat. Dojelo tak až na nějakých deset centimetrů ke mně. Neustoupil jsem ani o píď.
„Pane doktore, neblbněte,“ pravil řidič výhružně.
„Neblbnu,“ řekl jsem odhodlaně. „Nepohnu se, dokud mne nepřejedete. Když dveře nezasadíte dnes, zítra je státní svátek, pak jedete na dovolenou a my budeme bydlet minimálně dva týdny v domě bez dveří. Odtud neodjedete, dokud ty dveře nebudou zasazené.“
„A to se na to podívám,“ zasmál se a couvl o oněch deset centimetrů. Kliku od dveří jsem cítil na prsou, ale neustoupil jsem.
„Vy jste se zbláznil doktore,“ řekl rezignovaně a vypnul motor. Naštěstí měl problémy s ramenem a já jsem od našich ortopedů leccos pochytil. Dali jsme řeč o jeho zdravotních potížích, vyšetřil jsem mu rameno s natrženými šlachami a zatím co se náš rozhovor vydal na smířlivé chodníčky, podařilo se našim Srbům vyřezat otvory pro ony nešťastné dveře. V šest večer bylo všechno hotovo a my jsme si mohli otevřít láhev šampaňského na oslavu úspěšného přestěhování.
Problémy tím ale nebyly zdaleka u konce. Naše nevůle kulminovala, když oni Srbové v nepochopitelné snaze zajistit lépe naše betonové schody do sklepa, zatloukli do betonové kostry podsklepení nějaký železný hřeb, po čemž praskla celá stěna až na fundament a do sklepa začalo vydatně zatékat.
Snaha tento „malý“ nedostatek reklamovat, byla odsouzena k naprostému nezájmu stavební firmy. Sice za domem trošku pokopali, asi tak do hloubky jednoho metru, řekli, že je všechno v pořádku a zase jámu zahrabali. A do sklepa zatékalo dál a po omítce se začala šířit zelená plíseň. Napsal jsem zlý dopis a žádal o obhlídku na místě s jednatelem firmy, panem Ketlem. Domluvili jsme termín. Čekali jsme i s naším stavebním dohledem marně. Když jsem jednateli volal, nezvedal. Pak mne napadlo zavolat z telefonu mé ženy – to číslo neznal a zdvihl. Na mou otázku, kde je, odpověděl, že je na cestě domů, protože jsme se na domluvenou schůzku k němu do kanceláře nedostavili. Poněkud jsem se vzrušil a zeptal jsem se ho, co jsme podle něho měli v jeho kanceláři obhlídat, když byla jasně domluvena obhlídka místa. Odpověděl, že nic obhlížet nemusí, protože má dostatek zpráv. Zeptal jsem se ho, zda tedy ví, že máme ve sklepě plíseň. Zeptal se, zda si nemůžeme koupit nějaké prostředky proti plísni. Vzrušil jsem se víc a řekl jsem mu (to jsem blufoval), že se jedná o Aspergila, vysoce jedovatou houbu, způsobující celoživotní záněty. A že jestliže se některé z mých dětí tou houbou nakazí, budu žalovat jeho, ne firmu, která stejně za rok už nebude existovat, ale jeho osobně, o úhradu všech nákladů spojených s léčbou a v případě pracovní neschopnosti o hrazení důchodu pro děti do konce jejich života.
Pak Ketl už nechtěl nic vědět, druhý den byli v domě zedníci a oklepávali omítku. A opět kopali za domem a opět bez úspěchu. Tentokrát „těsnili“ stěnu Pet lahvemi a papíry od svačiny. Poté se přece jen sešel s naším stavebním dozorem u domu. Protože několik dní předtím pršelo a ve sklepě nebyla voda, usoudili, že je stěna těsná a není třeba nic dělat. Náš zástupce tedy vzal hadici s vodou a pustil jí pár litrů ke stěně. Po chvíli začala prosakovat přesně v kontuře oné trhliny. Páni naštvaně odešli a následně jsem dostal dopis, ve kterém jsme byli vyzváni k převzetí domu a zaplacení přislušných částek s poznámkou, že za „svévolné zatopení sklepa“ nepřejímá firma žádnou odpovědnost.
Někdy člověku prasknou nervy a přestane se ovládat. Odpověděl jsem mu, že nezaplatím předposlední platbu, dokud nebude vše uvedeno do pořádku. Ve smlouvě totiž stálo, že platíme vždy po dokončení jedné etapy stavby. Byli jsme právě u předposlední, ohodnocené 22 000 eury. Poslední splátka 4000 eur pak měla být zaplacena po dokončení všech definitivních oprav a na úhradu reklamací. Ta poslední částka je volena tak malá právě z důvodu, aby byla pro firmu nezajímavá a nebývá většinou ani zaplacena, protože ony poslední úpravy se prostě neprovedou. Nevyplácí se to. Jenže 22 000 bylo pro naši milou stavební firmu zajímavé až moc. A protože jsem byl hodně naštvaný, vyčetl jsem jim vedle zatékajícího sklepa i schod na balkón, škrábance na parketách, zazděné ovladače rolet atd. Když je člověk rozčílený, ono se to nasbírá…
Odpověděli, že mé připomínky jsou neopodstatněné a že mám zaplatit. Odpověděl jsem, že nezaplatím. Dostal jsem upomínku. Napsal jsem námitku k upomínce. Dostal jsem kvalifikovanou upomínku. Poslal jsem námitku ke kvalifikované upomínce. Dostal jsem hrozbu předvolání k soudu. Napsal jsem námitku k hrozbě k předvolání k soudu. Problém byl v tom, že jsem musel vždy napsat svou námitku ve čtrnáctidení lhůtě, abych tím pozdržel platnost jejich dopisu. Ve smlouvě totiž stála obludná formule, že nezaplacení marže do čtrnácti dní po obdržení účtu má za následek desetiprocentní penále z „CELÉ CENY DOMU“! Radím vám, přečtěte si pořádně smouvu, kterou podepíšete nebo si ji nechejte prověřil od právníka, kterému důvěřujete – my jsme to neudělali. Tahle hra se opakovala několik měsíců. Když jsme odjeli na dovolenou, napsal jsem panu Ketlovi, že nejsem následující tři týdny schopen vybírat poštu a považuji tedy jeho dopisy v této době za irelevantní. Když jsme se vrátili, měli jsme samozřejmě doma doručenku z pošty do vlastních rukou a byla sedm dní stará. Ještě týž den jsem psal další námitku.
Pak pan Ketl tuto hru vzdal a oznámil, že věc se bude muset řešit cestou soudního znalce. Odpověděl jsem, že proti tomu v podstatě nic nemám. Pokud by byl ale pan Ketl ochoten slevit z ceny domu 5000 euro, mohli bychom se dohodnout i bez něj. Napsal mi opovržlivý dopis, v němž nabídl slevu maximálně 1000 Euro. To jsem odmítl a tak jsem dostal dopis, že objedná soudního znalce a že jej budeme platit „podle míry zavinění.“ To už mi nezbylo, než zkontaktovat právníka. Ten se velmi podivil a řekl, že něco takového ještě nikdy neslyšel, protože všude na světě je zvykem, že kdo objednává, ten i platí. Projednal jsem s ním celý případ, dal mu k přečtení naši bohatou korenspondenci a on pravil: „V podstatě je všechno jasné a musíte před každým soudem vyhrát. Každý normální člověk by to už dávno vzdal. Jenže vy zřejmě nemáte co do činění s normálním člověkem. A jednání bláznů ani já jako právník nedokážu odhadnout, to byste se spíše měl poradit s psychiatrem.“
Takže do našeho domu přišel soudní znalec. Všechno si prohlédl, proměřil a pak za 2600 euro honoráře, který mu pak Ketl musel vyplatit, napsal, že škody a nedostatky na domě dosahují sumy 11 000 Euro, které mám firmě stáhnout z honoráře. Což jsem udělal rád. Převedl jsem zbytek peněz a žádal o kvitaci. Pak Ketl ale pravil, že je ještě třeba zaplatit zábradlí nad schody do sklepa. Tam totiž chtěla mít má žena původně zelenou stěnu z květináčů, bezpečnostní technik ale pravil, že tam musí být zábradlí. Pak Ketl nečekal, až něco objednáme, nýbrž tam zabudoval zhruba metr zábradlí a požadoval za ně teď 1000 Euro. Požádal jsem ho, aby mi ukázal naši objednávku o postavení tohoto zábradlí. Řekl, že se jednalo o příkaz bezpečnostního technika. Namítl jsem, že technik skutečně stavbu zábradlí přikázal, nikomu ale nepřikázal, že to má dělat firma pana Ketla. A že se nám to zábradlí stejně nelíbí. Že si je má pan Ketl přijít odmontovat a následně opravit všechny škody na parketách, které tím vzniknou. A že si má pohnout, protože konkurenční firma nám chce to zábradlí postavit v příštích čtrnácti dnech, je ale zábradlím pana Ketla blokována. Poté přišel prosebný dopis, zda bychom nemohli zaplatit aspoň 500 Euro a tím celou tu věc snést definitivně ze světa. Snesli jsme. Poté jsme dostali kvitaci, že firma pana Ketla na nás nemá žádné další finanční požadavky.
O vánocích nás pak čekalo překvapení. Dostali jsme pozdrav s básní. Jmenovala se „Svíčka pro mír..“
A pak Ketl ve svém vánočním pozdravu děkoval az skvělou spolupráci a chválil, jak byl šťastný, že měl při všech jednáních v mé osobě tak seriózního partnera.
Snad jen jako douška na konec – jeho firma Hosthaus šla v dubnu dalšího roku do konkursu. Diví se někdo?

Barbara a Allan Peasovi se ve své knize „Proč muži nenaslouchají a ženy špatně parkují“ zamýšlejí nad rozdíly mezi pohlavími. Doporučuji každému přečíst si tuto knihu, snadněji pak odolá nutkání zavraždit svého partnera v jistých situacích, které může být bez znalosti těchto rozdílů neodolatelné.
Když jsem ten dopis objevil, pokusila se o mne mrtvice. Nejen, protože jsem se dozvěděl, že mne vyloučili z bytového družstva v Popradě, protože jsem nezaplatil 5 Euro členský poplatek, o němž jsem neměl ani nejmenší tušení, ale hlavně proto, že na obálce stálo téměř čtrnáct dní staré datum, kdy tento dopis dorazil na poštu v Gössendorfu.
„Miláčku, kdy přišel tento dopis?“ pokusil jsem se být milý.
„Niekedy minulý týždeň.“
„Proč jsi mi jej nedala? Nebo aspoň neotevřela, abychom věděli, co v něm je?“
„Veď bol adresovaný na teba.“
V tom měla má žena naprostou pravdu. Na obálce bylo skutečně mé jméno. Jsem ovšem trošku senzibilizovaný z minulosti, kdy jsem nacházel různé účty v šuplících až když už přišla druhá upomínka platby (ta první upomínka ležela neotevřená v jiném šuplíku). Už dávno jsem se přesvědčil o tom, že má manželka nedokáže rozlišovat slova „uklidit“ a „schovat“, díky knize výše jmenovaných autorů ale vím, že to není její osobní slabost, ale že to patří prostě k jejímu pohlaví (milé dámy, neproklínejte mne, nemám to ze své hlavy a ona jmenovaná kniha se zabývá našimi rozdíly opravdu na vědecké úrovni). Z mé hlavy pochází už jen dodatek rozdílu mezi mužským a ženským pořádkem. Ten mužský spočívá v tom, že muž ví, kam kterou věc položil a kde ji zase najde. Ten ženský spočívá v tom, že nic neleží na stole.
„Vyloučili nás z bytového družstva,“ pokusil jsem se jí sdělit okolnost, již považuji za vážnou.
„Prečo?“
„Prý jsme nezaplatili nějakých 5 Euro členský poplatek. Nemám tušení, že jsme nějaký platit měli.“
„To nemožu urobiť,“ odpověděla klidně.
„Už to udělali. Problém je v tom, že máme lhůtu na odvolání už jen do zítřka.“
„Tak sa odvolaj.“
„Bylo by lepší, kdybych měl na takové věci víc času. A ten bych měl, kdybys mi takové dopisy dávala hned poté, co je vyzdvihneš z pošty.“
„Asi som zabudla,“ pravila má žena klidně, pak ale přece jen zvýšila hlas. „Nemal by si nosiť k saku biele ponožky.“
„Dnes jsem jel do praxe přímo z nemocnice. V nemocnici nosím bílé ponožky, kde jsem si je měl přezout?“
„Biele ponožky sa k saku vobec nehodia,“ upozornila mne.
„To vím taky. Ale když jedu přímo z nemocnice, budou to mí pacienti v praxi muset strávit.“
„Vyzerá to nedobre,“ trvala na svém.
„Prosím tě, až mi příště přijde doporučený dopis, polož mi jej na pracovní stůl, abych jej našel.“
„Mohol by sis tie ponožky prezliecť ešte v nemocnici alebo si nechať niekoľko párov v praxi a prezliecť si ich tam.“
„Dobře, ale teď musím jít psát to odvolání.“
„Ešte si mi nepovedal, ako to s tými ponožkami urobíš. Takto to dialej ísť nemože. Už si to urobil podruhý raz.“
„Protože jsem už dvakrát jel do praxe přímo z nemocnice. Nepřišel během minulého roku nějaký dopis od bytového družstva, který by nás upozorňoval na povinnost zaplatit ten zatracený poplatek?“
„Určite nie. Ja ti tie ponožky do praxe pripravím sama. Len si ich nezabudni prezliecť, keď tam prídeš.“
Už se mi trochu točila hlava. „Abychom si to ujasnili. Zdá se, že máme zcela odlišné priority. Já se starám o to, abychom měli střechu nad hlavou a ty, abych měl k saku tmavé ponožky.“
„Pretože v tých bielych vypadáš nemožne. Zobral si si perspirátor? Ideme dnes na dlhú cestu, budeš sa potiť.“
„Není bydlení důležitější než nějaké ponožky a perspirátor?“
„Strechu nad hlavou predsa máme. Keď si nedáš perspirátor, budeš sa potiť. A keď si taký, tak už nikdy nebudem vyberať tvoju poštu.“
„To je naprosto špatný závěr,“ mínil jsem. „Samozřejmě je dobré, že mi poštu vybíráš, když jsem celý týden na Stozalpe a pošta přijde do Gössendorfu. Jen bys ji mi pak měla dát nebo ji otevřít.“
„Nemožem predsa otvárať tvoju poštu. S tými ponožkami to už nejako vybavíme.“
Rozhovor sice ještě nějakou dobu trval s jeho detailním popisem už vás ale nebudu unavovat. Takže milé dámy – není pravda, že bychom vám nenaslouchali, jak si myslíte. Faktem je, že si tak úplně nerozumíme. Možná je to v odlišných prioritách. Allan a Barbara Peasovci tvrdí, že muž a žena nejsou, navzdory tomu, co tvrdí politici, stejní, ale naprosto odlišní. Což nic nemění na faktu, že jsou si rovnocenní. Tato definice se mi líbí. Díky ní žiji i nadále ve šťastném manželství. Ponožky si samozřejmě přezouvat budu. Zda se dočkám pošty na svém pracovním stole, na to si ještě budu muset počkat. Trápí mne určité pochybnosti, zda tomu tak bude.

Jsou vděčným a věčným tématem filmových kriminálek – kde už dá oběť lépe, než tam? Je to pod zemí, už tento fakt má v sobě něco mysteriózního, člověk tam bývá většinou sám, prostě skvělá půda na vznik horroru. Kromě toho producent nemusí uzavírat části města a platit pak obchodům odškodné, když se střílí a vraždí na ulici.
Mohu strašidelnost tohoto zařízení potvrdit. S podzemními garážemi jsem si užil své a absolutní špičku v této zábavě představuje město Vídeň. Už proto, že Vídeňáci jsou nesmírně pracovitý národ a své město stále přestavují. S oblibou pak umisťují staveniště před vjezdy do oněch garáží. Když se člověk pak nakonec k vjezdu přece jen prokličkuje, je s nervy na konci a dělá chyby.
Jako když mi při východu z podzemní garáže na Karlsplatzu dveře přiskříply kabát tak nešťastně, že jsem nejen nemohl dál, ale nedokázal jsem si ten kabát ani vysvléci. Naštěstí jsem se probojoval aspoň do náprsní kapsy pro mobilní telefon a udal svou polohu synovi, aby mne tento pak mohl vysvobodit.
Nezapomenu, jak jsem kdysi při příjezdu ke kardiologickému semináři narazil na zákaz vjezdu ke garáži, kde jsem měl rezervované parkovací místo. Prokličkoval jsem v následujících dvaceti minutách celou okolitou čtvrť, abych pak našel vjezd do garáže se sklonem dobrých dvacet stupňů a šířkou o celých deset centimetrů širší než byl můj Passat. A právě v okamžiku, kdy jsem se spouštěl s potem na čele a vytřeštěnýma očima do oné soutěsky, zazvonil mi telefon a stavební mistr zodpovědný za budování našeho domu, mi nadšeně oznamoval, že má pro mne úžasně výhodnou nabídku. Že totiž našel firmu ochotnou odvézt zeminu z výkopu našeho sklepa za pouhých 2400 Euro. Jen na okraj připomenu, že nám původně ona stavební firma slibovala odstranění zeminy zadarmo. Přiznám se – byl jsem k němu poněkud hrubý. Zemina byla odstraněna zadarmo. Někdy se troška stresu vyplatí.
Ne ovšem minulý týden. Směřoval jsem k hotelu Le Meridian na Opernringu, tedy právě v srdci Vídně, kde jsem se měl zúčastnit semináře, na němž už byla přítomna i má žena. Že mne nevarovala a nedala mi vědět, že existují problémy s příjezdem k hotelu, způsobilo v našem vztahu vážnou trhlinu, kterou provizorně zalepila až večeře v restauraci Hansen, kam mne pak pozvala a posléze čtrnáctiletý Oban (Whisky) na baru. Když mi totiž můj GPS nadšeně oznamoval, že jsem dosáhl cíle na pravé straně, vyrazil mi na čele pot. Cesta k hotelu byla samozřejmě zahrazena staveništěm a značkou pro slepou ulici a přede mnou stálo na křižovatce policejní auto. Hotel se nacházel sice pouhých padesát metrů doprava a byl proto z mé pozice dobře viditelný, přede mnou byl ale přikázaný směr jízdy doleva. A to v pátek v dopravní vídeňské špičce, již jsem si k tomuto časovému bodu měl možnost na příjezdu k hotelu už skoro celou hodinu vychutnávat. Rozhodl jsem se. Žádná moc na světě mne nemohla přinutit vykroužit celý okruh okolo vídeňského centra. Policie nepolicie, zabočil jsem na staveniště. Po chvilce kličkování mezi poklopy kanálů a hromadami písku jsem ale dorazil k překážce nepřekonatelné, staveniště uzavíral kovový plot. K hotelu ale chybělo pouhých posledních dvacet metrů! Zachoval jsem se tak, jak by to bylo akceptovatelné v Palermu či v Neapoli, ne ale ve Vídni. Vzal jsem to přes chodník pro chodce. Vím, že je to neodpustitelné, ale pochopte, šlo mi o život. A chodci měli pochopení, nechali mne projet, aniž by mi nadávali. Poté se mi podařilo zastavit před vchodem do hotelu a už mírně vynervovaný jsem se optal na recepci, kde je slibovaná podzemní hotelová garáž, kde mám internetem rezervované místo. Recepční byl milý. Sdělil mi, že se nacházím na špatné straně hotelu a musím jej objet, abych našel vjezd. Asi se podivil, když jsem smrtelně zbledl, záchranku alenezavolal.
Vydal jsem se tedy na cestu okolo hotelového bloku. Podle očekávání to nebylo jednoduché. Cesta vedla parkem, pak bočními uličkami, jednosměrkami a když jsem se už vzdával naděje, že garáž najdu, objevil jsem ji. Samozřejmě skrytou za dalším staveništěm s jeřábem. Cestička kolem jeřábu se ale dala projet, když jsem sklopil na autě boční zrcátka. Šťastně jsem si vytáhl z au u vjezdu lístek a vjel do podzemní garáže. Dveře se za mnou zavřely.
Následovaly hrůzostrašné dvě minuty, během nichž jsem zjistil, že v celé garáži není ani jedno volné parkovací místo. Na dvou místech sice svítilo zelené světlo – a proto mne zřejmě a vpustil dovnitř, na obou těchto místech ale stála auta. Očividně se pokazil sensor, jenž měl vnímat jejich přítomnost. Nezbylo než garáž zase opustit a zavolat ženě, že jedu na Moravu k mým rodičům a ať se tam zítra dostane, jak chce. Dojel jsem k výjezdu a vložil lístek do au. Strávil jsem v garáži dvě minuty, podle platných zákonů byl a povinnen vypustit mne bezplatně zase ven. Očividně ale nebyl v platných rakouských zákonech kovaný. Spolkl parkovací lístek a už jej nevrátil. Zato mi ale napsal, že mám zaplatit 3,40 eura. Nevysvětlil mi ovšem, jak to mám u au bez parkovacího lístku udělat.
Pochopil jse, že jsem v pasti. Vjezd i výjezd byly neprodyšně zavřeny, v celé garáži žádné parkovaní místo a já uzavřen bez parkovacího lístku a tím možnosti garáž opustit.
Pokusil jsem se auto odstavit před aem, abych mohl zaběhnout do hotelu a poprosit o pomoc. Bylo to jediné místo, kde jsem neblokoval průjezd .Ještě jsem ale ani neodstavil motor a někdo mi bušil na okno. “Tady nemůžete parkovat!” křičel na mne nějaký poměrně dobře stavěný muž. “Já vím,” křičel jsem zpět. “Ale musím do hotelu vyřešit můj problém.”
“Tady nemůžete parkovat,” opakoval, jako by mne neslyšel a začal rudnout v obličeji. Vystupovat z auta za takových okolností mne nijak nelákalo.
V tu chvíli přišla spása. Z bočního křídla garáže, kde jsem před chviličkou hledal parkovací místo, vyjelo auto, které tam určitě předtím nevjelo. Nastartoval jsem a unikl násilníkovi tímto směrem. Skutečně! Smálo se tam na mne volné parkovací místo! Odstavil jsem auto a můj tep klesl pod sto čtyřicet za minutu.
Šel jsem do hotelu vysvětlit můj problem. Nerozuměli mi. Nemyslím, že by to bylo mým českým přízvukem. Že mi a sežral lístek a tím pádem nemůžu zaplatit ani odjet, považovali za můj výmysl. Zřejmě se jim to ještě nikdy nestalo. ZŘEJMĚ SE TO JEŠTĚ ŽÁDNÉMU JEJICH HOSTOVI NESTALO!!!
Poradili mi, abych obešel hotel pěšky a vytáhl si z au jiný lístek. Později jsem se dozvěděl, že lístek je vydáván na poznávací značku auta, která je při tom focena, takže bych se tímto způsobem z garáže stejně nedostal. Byl jsem už ale tak zblblý, že bych byl na tento bláznivý nápad přistoupil – kdybych věděl, jak se pěšky k vjezdu do garáže dostat.
Tehdy se objevil spasitel. Mladý Turek jménem Okan. Recepční jej označil za člověka, jenž by se jako jediný mohl v daném problému vyznat. Vylíčil jsem mu svou situaci. Nechápal. “Tak mluvte s těmi lidmi,” poradil mi. “S jakými lidmi?” nerozuměl jsem. “S těmi, co jim patří ta garáž?” “Tam přece nikdo není,” užasl jsem. “Na au je červené tlačítko,” vysvětlil mi Okan. “Když jej stlačíte, možná se někdo ozve. Vy mu vysvětlíte problém.” “A on mi pomůže?” “Spíš ne,” mínil skepticky. “Myslel jsem, že je to hotelová garáž a já jako hotelový host…”
“Vy jste hotelový host?” rozzářil se Okan. A když jsem přikývl, pravil. “Pak nemáme žádný problém. Přihlaste se u mně zítra. Vyřešíme to jako se ztraceným lístkem. 38 Euro byste platil tak jako tak, takže nikdo nic neztratí. Příjemný pobyt.”
Dále byl už ten pobyt opravdu příjemný.
Ale naprosto chápu scénáristy a režiséry, proč nechávají v hororových a thrillerových filmech umírat své oběti v podzemních garážích. To místo je na takový čin jako stvořené. Kdyby ten chlap, co mi bušil na okno, nebyl takový svalovec…
A na závěr ještě vzkaz pro Svätozára: Protože mne náš primář pro fyzikální medicínu a jeden z jeho masérů už zase kousek po kousku složili dohromady a klouby tím pádem nebolí, mám ho za onu fantastickou tatranskou tůru už zase rád!

V podstatě člověk chápe, že se státy snaží z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti a sociálních dávek tvořit plátce daně z příjmu. To je chvályhodné, pokud by to stát dělal správnými zásahy do trhu s podporou podnikání. Jenže právě drobný podnikatel je ničen daňovými výměry, protože je třeba platit státní aparát a ten bují a bují. I úředník samozřejmě platí daně z příjmu, což je chvályhodné, mohl by ale dělat i něco navíc. Tedy aspoň nekteří z nich.
Potřeboval jsem najít kompetentního úředníka. Zkusil jsem to. Bez úspěchu.
Moje dcera vystudovala, ačkoliv je rakouská občanka, medicínu v Brně. Neměl to být a ani to nebyl problém. Přestoupila tam z Grazu po prvním ročníku studia, skutečně velmi milá a starostlivá pani proděkanka pro ni vytvořila pro první semestr studijní program, aby se studium z Rakouska a České republiky, běžící podle zcela odlišných schémat (ostatně si stále myslím, že to české je lepší) dalo zkoordinovat. Dcera se snažila, poctivě studovala a bez průtahů studium ukončila.
Protože jsou obě země členy Evropské unie, stačilo, aby dcera požádala na ministerstvu zdravotnictví České republiky o potvrzení, že její studium odpovídalo normám Evropské unie. Po několika urgencích toto potvrzení i několik týdnů po zákonem stanovené lhůtě obdržela a mohla začít bez průtahů v Rakousku pracovat. Což i udělala.
Problém nastal někde, kde bych to nikdy nečekal. Totiž u titulu. V Rakousku obdrží lékař po ukončení studia titul Doktormedizinaeuniversae, zkratka Dr.med. univ., zatímco v České republice Medizinaeuniversaedoktor, zkratka MUDr. Člověk používající selský rozum, by si pomyslel, že změna slovosledu nemůže být problémem, oba tituly znamenají přece na první pohled totéž. Ne ovšem v očích úřednictva a to na obou stranách hranice.
Problém vznikl, když si dcera nechala vystavit nový průkaz totožnosti a chtěla, aby na něm byl titul Dr.med. Dostalo se jí odpovědi, že to není možné, protože tento titul nemá. Že jí na průkaz napíší titul MUDr.
Titul MUDr. v Rakousku samozřejmě nikdo nezná a neví, co to znamená. Dcera tedy napsala na lékařskou komoru, tedy na úřad, jenž má zastupovat zájmy lékařů a který platíme (já přes 900 Euro měsíčně), zda by jí nemohli ten titul oficiálně přepsat. Příslušná úřednice se nesmírně rozčílila a pravila, že to není v žádném případě možné. Že má moje dcera nostrifikovat stejně jako to dělali její rodiče. Fakt, že mezitím Česká republika přistoupila k Evropské unii a že existuje zákon o vzájemném uznávání vzdělání v rámci Evropské unie z roku 2005, jí nějak unikal. Obrátil jsem se tedy na šéfa právního oddělení lékařské komory a vylíčil mu problém. Zamyslel se a pravil, že se v tom vůbec nevyzná, není kompetentní a odkázal mne na kolegyni, jež byla právě na dovolené. Sám se rozhodně nehodlal zatěžovat studováním problematiky, nedejbože zákonných úprav. Zavolal jsem tedy tuto dámu, když se z dovolené vrátila a ta řekla, že k tomu není kompetentní a odkázala mne na onu první dámu, jež dceři už kdysi řekla, že uznání diplomu možné není. Poté jsem se znovu obrátil na vedoucíhoprávního oddělení a požádal ho, zda by mi nemohl zjistit, kdo se v problému vyzná, protože všichni jeho spolupracovníci se cítí být nekompetentní. Po týdnu mi z úlevou zavolal, že na lékařské komoře pro nás nic nemůžou udělat a že se máme obrátit na universitu v Grazu, protože tato je zodpovědná za udělování a uznávání titulů.
Mezitím jsem už prolistoval zákony a zjistil jsem s úžasem, že skutečně uznávání kvalifikace a titulů jsou v Rakousku dvě zcela odlišné věci. Jestliže vám školu, absolvovanou v Evropské unii, musí uznat – dost neradi – tento zákon Brusselu z roku 2005 ratifikovali v rakouském parlamentu v nejpozdějším možném termínu v roce 2007, s titulem je to jinak. Zde není Rakousko povinno uznat dosažený titul, odpovídající stejnému titulu na rakouské škole a dokonce zakazuje veřejně používat rakouský adekvátní titul, pokud se nejedná o přímou alternativu.
Obrátili jsme se tedy na příslušnou úřednici university, jež se právě nacházela na studijních prázdninách. Nicméně jí bylo možno příslušnou žádost poslat. Nato odpověděla, že potřebuje od dcery potvrzení, že titul MUDr. ji opravňuje k vykonávání lékařské praxe v její domovské zemi. Dcera jí napsala, že její domovská země je Rakousko a že tento fakt uvedla na prvním řádku své žádosti. To danou úřednici rozzuřilo doběla. Napsala nepřátelský mail, jak je vůbec možné, že dcera vykonává bez příslušné nostrifikace na universitě v Grazu lékařskou praxi v Rakouské republice a že má tuto činnost okamžitě ukončit. Očividně neměla o zákonech, jež měly být její hlavní náplní práce, ani tušení. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.
Zkontaktoval jsem tedy universitu v Brně a zeptal se, zda by nám tam někdo nemohl napsat potvrzení, že titul Medizinaeuniveresaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinaeuniversae a že tento titul opravňuje k vykonávání lékařské činnosti v České republice. Nejprve se mnou brněnská úřednice vůbec nechtěla hovořit. Po dlouhém naléhání si byla aspoň ochotna vyslechnout problém a hned řekla, že nám žádné potvrzení, že titul Medizinaeuniversaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinae universae nedá, protože to neví. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby aspoň vystavila potvrzení, že titul MUDr. opravňuje k vykonávání lékařského zaměstnání v České republice. Dcera, dlící právě v Praze tedy přesně tento text sepsala a odnesla na děkanát brněnské university.
Text žádosti si dovolím citovat doslovně: Z tohoto důvodu se obracím na vás, se žádostí o vystavení potvrzení, že akademický titul MUDr. (Medicinae universae doctor) opravňuje k výkonu povolání lékaře v České republice.
Mezitím si to ovšem paní úřednice rozmyslela. Křičela, že takový papír podepsat nemůže. Na otázku, zda ten text neodpovídá pravdě, pravila, že není podstatné, zda je to pravda nebo není, ona jej ale podepsat nemůže, protože to není žádný formulář a že si dcera má nejdříve v Rakousku sehnat příslušný formulář. V tom okamžiku ztratila jakékoliv lidské rysy a změnila se v počítač, jenž odmítá spolknout papír, jež není naformátován podle jeho požadavků. Samozřejmě, že takový formulář neexistuje. Poprosili jsme tedy onu paní, že pokud si sama netroufá takovou prostou pravdu podepsat, ať ji tedy dá na podpis děkanovi nebo proděkanovi. Odmítla žádost převzít se stejným argumentem, že se nejedná o formulář a oni žádný text nepodpisují a proto jej pro proděkana od nás ani nepřevezme. Že je to věc ministerstva zdravotnictví. Odjeli jsme tedy s prázdnou.
Poté napsala dcera příslušnou žádost na ministerstvo zdravotnictví České republiky a už půl roku čeká na odpověď. Zřejmě ještě nenašli člověka, jenž by byl ochoten potvrdit, že titul MUDr. , tedy Medizinaeuniversaedoktor opravňuje v České republice k vykonávání práce lékaře. Možná ani nenašli nikoho, kdo opravdu ví, zda je to pravda.
Abych tedy zopakoval svou otázku ze začátku tohoto textu. Pokud znáte kompetentního úředníka, dejte mi vědět. Pokud nám nepomůže, aspoň mně zbaví mého současného pocitu marnosti.

Ti, kdo mne už znají, vědí, že lezení po kopcích, pokud možno vysokých a lysých, miluji. Jsou-li navíc vrcholky pokryty sněhem, miluji je ještě víc. Neptejte se proč, asi to líp vypadá nebo aspoň opticky výš a nebezpečněji. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, proč to dělám a co z toho mám. Až mi syn položil zákeřnou otázku – totiž onu „proč?“
Mínil, že neexistuje jediný rozumný důvod, aby člověk šplhal na nějakou skálu, zato spousta důvodů proti. Zaprvé tam nahoře nic není, tím mínil hospodu. Zadruhé je to namáhavé a zatřetí tam člověk může zmoknout, zmrznout, případně i spadnout a polámat se či zabít. Přiznám se, že proti takové argumentaci se těžko hledají protiargumenty, schopné ji vyvrátit. Když jsem připomněl krásné výhledy se světem u nohou, namítl, že ty si může zažít v televizi. Vzpomněl jsem si na mé začátky v Popradě, kdy jsem všechny místní domorodce udivoval svou znalostí všech tatranských vrcholů. Pro ně byl ten úplně vlevo Kriváň a potom „boli tie ostatné.“ Shodně s mým synem mínili, že tam není oč stát a pivo chutná na popradském náměstí lépe než někde z plechovky na štítu. Kde není ani odpadový koš a tak člověk musí tu plechovku nést zase dolů. Nechápali tak zcela, že skutečně na ty skály chci lézt a pochybovali o mém duševním zdraví. Možná je to tedy tím, že syn se už pod horami narodil a stal se tedy „domorodcem“, jenž turistům z české a jiné ciziny prostě nerozumí.
Nicméně jsem nepolevil. Několik vrcholů musí každý rok padnout, dosažení vrcholu je pro muže důležité, jak jsme si už ujasnili, když jsem se pokoušel vylézt na pannu (pardon na Pannu). Když byla má žena postavena před alternativu, že buď polezu na kopce nebo budu běhat za ženskými, schválila mi bez dalšího odporu horskou turistiku. Sama mne dokonce doprovázela až k Téryho chatě, tam ovšem odmítla souhlasit s mým tvrzením, že se jsme právě dosáhli výchozího bodu pro horskou túru. Musel jsem uzavřít pojistku pro případ úmrtí a mému dalšímu šplhání po kopcích nestálo nic v cestě. Manželka sice myslela, že bezpečnější by bylo chodit na kopec s horským vůdcem, ale my Češi jsme národ spořivý a tak tam, kam se dá vylézt bez něho, tam bez něho i lezeme. Až letos jsem se dostal do situace, že hora, na niž jsme se rozhodli vylézt, byla bez horského vůdce nedosažitelná.
Jmenoval se Svätozár. Už to jméno budilo důvěru a proto jsem se v bezvýhradné důvěře svěřil jeho vedení. Byla to fatální chyba. Ta ovšem nastala už při volbě túry. „Mal to byť taký nevysoký kopček niečo cez dvätisíc metrov, na ktorý sa dá vyliezť bezproblémovo a bez lán.“ (Pravil můj přítel Vladimír) Uvěřil jsem, že se chystám na lehkou dopolední procházku. NIKDY nevěřte horalům, když vám budou líčit obtížnost plánované trasy. Budu teď chvíli citovat, dokonce budu citovat dvojitě, totiž Zdeňka Šmída (Jeho knihu „Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách“ můžu doporučit všem, kteří na hory rádi lezou, ale i těm, kteří se rádi zasmějí), jenž zase cituje vysokohorského průvodce bratrů Júlia a Arna Andrášiových. Podle nich se v horách vyskytují čtyři druhy horských túr: 1) bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk, 2) veľmi ľahké, kdy pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy. 3)Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup a 4) trocha ťažké, pomoc rúk pri postupe je pravidlom a nutnosťou. Ovšem bratři Andrášiovci byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí provázeny značným množstvím ťažkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti veľmi ťažké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti znaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.
Začlenit túru, již zvolil Svätozár a již jsem pod jeho vedením absolvoval, mi dělá určité problémy. Jen proto, že nejsem Němec, mým přítelem psychiatrem jsem byl označen za duševně zdravého hypochondra a sebevraždu si vzhledem na vysokou hypotéku na domě nemůžu dovolit, musím, i když nerad, zamítnout hypotézu, že se jednalo o túru „trocha ťažkú“ a musím se smířit se skutečností, že se přece jen jednalo o túru pouze „ľahkú.“ Vrátil jsem se z ní přece roztřesen, potlučen a k smrti znaven, odpovídá tedy definici. (Důraz přitom kladu na slovo „vrátil“.) Sväťo sám, muž někde nad hranicí šedesáti let věku, to viděl jinak, ostatně pro něj není problém „vybehnúť“ Gerlachovský štít s turisty tři dny po sobě. Měl očividně blíže k pohledu Andrášiovců než k mému. Když nám po dvou hodinách výstupu a překonání více než kilometru výškového rozdílu ukázal daleko na obzoru hrozivě vypadající špici kopce a pravil, že tam je náš cíl, považoval jsem to nejprve za drsný horalský žert. Během další hodiny jsem měl pochopit, že to žert nebyl a během dalších dvou hodin mě jakýkoliv smysl pro legraci definitivně opustil. Někde jsem jej po cestě ztratil a nebyl jsem v žádném případě ochoten se vracet, abych jej hledal. Když jsme poté spatřili výstupovou cestičku na vrchol, pravil můj přítel Vlado, že by tam mohly nastat problémy. Upozorňuji, že pro mého přítele Vlada nemělo být problémem „vybehnúť po hrebienku“ na Materhorn, protože „sú tam fixné laná“. Na naší hoře, kterou raději nebudu jmenovat, aby někoho z mých čtenářů nepřivedl do neštěstí, fixní lana nebyla. Problémy ano. „Pomoc rúk bola pravidlom a nutnosťou.“ Asi třicet metrů pod vrcholem mne opustily poslední síly, nohy podklesly, ruce přestaly držet kameny a byl jsem připraven se poprvé v životě vzdát pro vyčerpání nebo prostě jen spadnout do doliny. Naštěstí jsem v batohu vláčel dvoulitrovou kofolu. Ta mne už v horách zachránila v krajní nouzi několikrát a tak i teď. Po několika mocných doušcích jsem se doplazil na vrchol kopce a zhroutil se až tam. Dosažení vrcholu nazývají Francouzi „la petit mort“, tedy malá smrt. I když mají na mysli něco zcela jiného, než šplhání na hory, mají pravdu. Byl jsem mrtev. Poprvé jsem dával zapravdu mému synovi a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí.
Odškodnily mne krásné pohledy na tatranské panorama, dlouho jsme se ale zdržet nemohli. Protože výstup trval celých šest hodin, museli jsme zase dolů. V říjnu se stmívá brzy. A začaly problémy. Už po padesáti metrech jsem dostal křeče do stehna. Pochopil jsem, že jsem ztracen, Sväťo byl ale už daleko vpředu a tak mé problémy nezaregistroval. Kamarádi mne zachránili kofolou, čokoládou a já k těmto záchranným prostředkům přidal masáž. Noha se poněkud umoudřila. Hrozila, nadávala, ale dala se použít.
Jako první začalo bolet pravé koleno. Mám v něm přetržený křížový vaz jako následek plážového volejbalu proti Rusům na turecké pláži v roce 1998 (krásný smeč, jímž jsem zabodoval na 13:8 v prvním setu, poté pro mne ale zápas a volejbal vůbec skončil). To mne ještě neznepokojilo, tohle koleno zlobí ostatně už od léta. Pak se přidala pravá kyčel (tu jsem podráždil při výstupu na Triglav a od té doby stále remcá, když ji ženu do nějakého kopce. Odnaučil jsem si ji brát vážně, prostě její protesty ignoruji). Poté se přidalo levé koleno. Je operované v roce 2002 pro přetržený křížový vaz a zlomeninu obou menisků (tenis), chová se ale povětšině slušně. Občas si sice zaprotestuje, když si při lyžování nedám polední pauzu, jeho hlučné protesty mne tedy tentokrát mírně znepokojily. Pak se přidala obě ramena (díky bolestem ve výše jmenovaných kloubech jsem přece jen váhu nesl převážně pomocí horských holí) a konečně i oba loketní klouby, imitující úspěšně bolesti tenisových loktů. Začalo mne znervózňovat, že mne nebolí levá kyčel. Všechny ostatní klouby už svorně nadávaly, jedině levá kyčel mlčela. Co je s ní? Nebyl jsem si jist, zda odumřela nebo si připravuje něco obzvláště zákeřného. Tehdy pravil náš horský vůdce, že bude muset zvolit jinou cestu návratu do údolí. Při východu z údolí je prý totiž „zlý horár“. Myslel jsem, že jsem vyčerpáním ztratil soudnost a mám zvukové halucinace. Sväťo nám ale vysvětlil, že horár je „dvojmetrový chlap a keď okolo neho išiel poslednýkrát, veľmi mu nadával.“ Namítl jsem, že je nás sedm a tak ani dvojmetrový horár nemá šanci. Nato náš horský vůdce pravil, že „horár má aj pušku.“ To rozhodlo. Další protesty zmlkly a on vyrazil. K mému úžasu DO KOPCE! A DO VYSOKÉHO!!! Mou první myšlenkou bylo, že jej je třeba zneškodnit, v nejhorším případě i zabít. Nedalo se, byl příliš rychlý. Upaloval někde daleko vpředu před karavanou a mně nezbývalo, než jej následovat. Pochopil jsem, že jsme vydáni napospas potenciálnímu vrahovi se sadistickými sklony. Záchrana byla jen v údolí a to bylo v nedohlednu.
Nebudu vás unavovat. Po dalších dvou hodinách neschůdným terénem – Slováci mají pro podobný chodníček výstižný výraz „cesta zarúbaná“ jsem se doplazil na rovnou cestu a tam mi už na plánovanou vraždu nezbývaly síly. Cítil jsem se jako „nebožtík, který ještě trochu žije“, abych parafrázoval jiného klasika. Náš horský vůdce měl všechny trumfy v rukou, v našem sadomasochistickém vztahu byl on ten „sado“. Zbývala jen bezmocná nenávist, na víc jsem už neměl síly. Byl jsem šťastný, že žiju aspoň trošku a hodlal jsem vysvětlit své ženě, až ji potkám, že výlety s horským vůdcem mohou být mnohem nebezpečnější než bez něj.
Zatím uplynuly dva dny. Klouby postupně přestaly bolet, už se ozývá jen pravé koleno a levý loket. Levá kyčel bolet ani nezačala – je to hrozně podezřelý kloub, budu si jej muset dát vyšetřit. A ona bezmocná nenávist se změnila na pocit přátelství umocňovaný krásnou vzpomínkou. Vlastně začínám mít Svätozára rád a až mne přestane bolet ten levý loket, může se náš vztah změnit dokonce na přátelství. Vzpomínkou na majestátní masív Ľadového štítu, bílý zmrzlý hřeben štítu Gerlachovského, dvojitou čepičku Rysů a dalších a dalších tatranských velikánů v neopakovatelném panoramatickém pohledu, jehož se člověk nedokáže nabažit. A taky na vzpomínku o překonání sama sebe. Takže asi to přece jen stálo za to. Třeba to příště skusím se Sväťom znova. Přece jen má tak majestátní a krásné jméno a s čokoládou, masáží, a hlavně kofolou to třeba zase někde zvládneme a přežijeme.
Když ji totiž miluješ, není co řešit.

Ten zážitek je zcela čerstvý. Ve středu tohoto týdne jsem měl mít malou kožní operaci. Odstranění několika malých fibromů, nezhoubných kožních nádorů. Věc naprosto nepatrná, prováděná ambulantně. Můj syn byl ale na vyšetření se mnou a bylo mu doporučeno nechat si odstranit znamínko na noze, zákrok o něco větší, na nějž je potřeba operačního sálu. Syn však termín musel zrušit a tak se odhlásil.
Já jsem poctivě na svůj zákrok dorazil. U okénka, kde jsem se přihlásil a zahlásil své jméno, se slečna zeptala: „Polách Lubomír?“. „Ne“, opravil jsem ji, „Antonín.“ Pozdvihla obočí a něco do počítače zapsala. Pak mi vrazila do ruky mou složku a pravila. „Na druhé poschodí.“ Na druhém poschodí na kožní klinice jsem neště nebyl, prostor ambulance jsem ještě nikdy opustit nemusel. Protože jsem ale dobře vychovaný a vím, jak lékaři nesnášejí odpor přemoudřelých pacientů, disciplinovaně jsem se odebral tam, kam mne poslala. Na druhém poschodí se nacházely operační sály a samozřejmě nikdo nevěděl, co se mnou mají dělat. Nakonec to nějak vytelefonovali a ony fibromy mi odstranili, zatímco na mne na ambulanci marně čekala paní docentka, u níž jsem měl svůj termín. Vysvětlení je myslím nabíledni. Když se můj syn odhlásil z operace, vymazali omylem mne. A když jsem se pak objevil, prostě přepsali jeho jméno na moje. Ještě, že mi nerozřezali patu!
Bylo by to k zasmání – vždyť se vlastně nic zlého nestalo – kdyby to bylo poprvé. Ale nebylo. A jak praví Paolo Coelho ve svém Alchymistovi, co se stalo jednou, jako by se nestalo nikdy, co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.
A já mám za sebou podobné zážitky už nejméně dva. Je to necelý rok, když mne v práci vyrušil telefonát. „Tak kdy máme k vám přijít?“ ptal se mne nějaký milý dívčí hlas. Podle hlasu bych se setkání ani moc nebránil, přesto jsem byl poněkud znejištěn a zeptal jsem se pro jistotu, proč.
„Hlásil jste nám poruchu počítače,“ vysvětlila mi ona slečna.
„Tak to určitě ne,“ odmítl jsem její vysvětlení. „O tom bych musel něco vědět.“
„Jste Polách Antonín?“ ujistila se. V tu chvíli mne napadlo, že onou osobou, již hledají, by mohl být můj syn. Nevyloučila to a já jsem ji slíbil, že syna uvědomím a převzal jsem si její telefonní číslo. Syn se v té době nacházel v Kodani. Zavolal jsem mu a on mi potvrdil, že skutečně poruchu na počítači má, počítač je v garanční době a chce tedy bezplatnou opravu, že ale nepočítal s tak rychlou reakcí. Jediné, co je udivilo, jak ta firma přišla vůbec na mé jméno a na mé telefonní číslo, protože on zadal jméno i adresu svoji. Dokázal jsem si představit, že si zapamatovali jen jeho příjmení a pak v Heroldovi v telefonním seznamu vyhledali Polácha (tolik jich v Rakousku zase není, v Česku by to měli o hodně obtížnější). Syn tedy zavolal firmu, upřesnil údaje a sdělil, že se pozítří vrací z Kodaně do Rakouska. Zda je tedy oné firmě příjemnější opravit mu počítač ve Vídni – pak by tam přes noc zůstal, nebo raději v Grazu, v tom případě bude cestovat prostě dál. Slečna mu řekla, že má jet do Grazu, že mají v Grazu ještě jednu další zakázku a tak to vyřídí najednou.
Dva dny nato jsem právě na Stolzalpe (150 km od Grazu) vyšetřoval pacienta ultrazvukem když mi zazvonil telefon. „Tak jsem tady,“ hlásil se mi mužský hlas. „Kdo?“ nechápal jsem. „No přece přišli jsme vám opravit ten počítač.“ Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo plakat ale protože mne to nic nestálo raději jsem se zasmál. Vysvětlil jsem onomu muži, že je v nemocnici Stolzalpe naprosto špatně a má navštívit mého syna v Gössendorfu u Grazu. Dal jsem mu přesnou adresu a synovo telefonní číslo a on se vydal na onu dlouhou cestu. Když pak synovi počítač opravil, skoro ho trefil šlak, když se dozvěděl, že syn bydlí ve Vídni dva obytné bloky od oné firmy a on samozřejmě žádnou zakázku v Grazu toho dne neměl a ujel tak naprosto zbytečně 600 kilometrů. Změnit údaje, jež jednou už byly zadány v počítači, bylo očividně vysoko nad schopnosti oné slečny s příjemným hlasem, sedící v centrále firmy. Jak ta firma může nezkrachovat, pokud takto pracuje, na to se mne neptejte.
No a pak samozřejmě je tu naše historka s Wiesbadenem. Měli jsme s manželkou oba jet na německý internistický kongres do Wiesbadenu. Jenže ona s jinou firmou než já a tím pádem jsme měli bydlet ve dvou rozdílných hotelech. Připadalo mi to jednak nepohodlné a jednak drahé a tak jsem se zeptal firmy, jež sponzorovala ženin pobyt, zda bych nemohl bydlet s ní. Tím by se ušetřily náklady, má firma by byla samozřejmě šťastná a přece jen stále i po třiceti letech manželství bydlím raději s vlastní ženou než sám. Zástupkyně firmy v mém přání neviděla žádný problém a dala pokyn, aby jeden jednolůžkový pokoj byl přeobjednán na dvojlůžkový (stejně v tom pokoji dvě postele být měly).
A pak jsme stáli na recepci hotelu ve Wiesbadenu a recepční celé skupině sedmi rakouských doktorů oznámila, že žádný nocleh rezervovaný nemáme. Nevěřili jsme. Udali jsme jméno sponzorské firmy, udali jsme jméno německé agentury, jež ubytování vyřizovala. Udali jsme v zoufalství i naše vlastní jména. Nic nepomohlo. Nocleh jsme neměli, ve Wiesbadenu se nacházelo 13 000 německých lékařů a ve Frankfurtu nad Mohanem se právě konal veletrh s 30 000 návštěvníky, takže v širokém okolí od Frankfurtu až po Mohuč nebyla nikde k přespání ani myší díra. O tom, jak jsme problém vyřešili, někdy jindy. Zajímavé je, proč se to stalo. Protože pracovník oné německé agentury nebyl schopen v počítači přepsat jednolůžkový pokoj na dvojlůžkový, zrušil jednoduše celou objednávku. A bylo vymalováno!
Takže jestli vám můžu něco poradit. Pokud jste už jednou něco objednali, nikdy objednávku neměňte! Pokud nemůžete jinak, zrušte ji a zavolejte následující den – to už by měla být vaše původní objednávka vymazána a zapomenuta a přihlašte se znova.
On totiž počítač skutečně dělá jen to, co mu člověk zadá (aspoň se to tvrdí a já tomu chci přes všechny své právě opačné zkušenosti věřit). Jenže to by člověk musel zapnout mozek, aby si nad počítačem udržel převahu a ovládal jej. Ve skutečnosti lidé u počítače mozek vypínají a nechají se ovládat jím. Takže tímto prosím všechny, kdo u těch mašinek sedí: Nevypínejte mozek a pokud si nebudete zcela jistí, kdo koho právě ovláda, raději ten počítač vypněte. To je poměrně jednoduché, je na to jeden zřetelně označený knoflík.

Jednou to prostě muselo přijít. Vlastně nemuselo. Kdybych zůstal ve svém doupěti na Stolzalpe a nevystrkoval z něj nos, tak by se to určitě nestalo. Jenže člověk je zvědavý, samozřejmě i ctižádostivý a tak jsem byl najednou na gymnáziu, kde jsem kdysi dávno strávil krásné čtyři roky svého tehdy ještě mladého života a proti mně u stolu seděla moje někdejší učitelka češtiny.
Vlastně jsme se od doby, kdy jsem začal fušovat do literatury, nikdy nesetkali a mne ani nenapadlo hledat ji a ptát se na její názor. Přece jen se jednalo o doby dávno minulé a vzdálenost mezi námi (myslím tu fyzickou) byla taky nezanedbatelná. A ani náhoda našemu setkání až do tohoto dne nepomohla. Ale najednou byla tady a její názor mohl každou chvíli zaznít a já dostal strach a přál jsem si, aby raději nezazněl.
Ona paní profesorka Petrželová si na čistotu a krásu českého jazyka potrpěla. A mnohé si kvůli tomu i vytrpěla. Jako když jsem jí například dal k posouzení své první básně, bylo to někdy ve čtvrtém nebo možná i ve třetím ročníku. Předpokládáte správně, byl jsem akutně zamilovaný a jak to má dát člověk v kritickém věku 18 let najevo, když ne tvořením poezie. Objekt mé zamilovanosti mé básně neoslovily a ani paní profesorku. Přečetla si je a posoudila správně, že za moc nestojí. Nevěřil jsem a poslal jsem je do Mladé fronty, kde právě hledali nadějné mladé poety. Odpověděli, že moji snahu sice ctí, že mé verše ale příliš „šustí papírem“, než aby byly hodny zveřejnění. Napsal jsem později básní už jen velmi málo, ani jednu si nepamatuji a texty jsem ztratil. Úplně ztracené ale nejsou. Když jsem se po letech setkal s jednou mladou dámou, pro niž jsem jednu ze svých básniček psal, znala ji k mému úžasu nazpaměť. Mimochodem, kolega Machů veršoval ve třídě mnohem lépe než já a jednu jeho básničku mám dodnes schovanou na jeho maturitní fotce.
Já se ovšem rozhodl stát se prozaikem. Předpokládal jsem, že psaní prózy bude méně náročné, což byla v podstatě pravda. Člověk má k vyjádření mnohem víc místa, nemusí se spoléhat na pointu jednoho slova či věty, což bylo nad mé síly. Na třech- či čtyřstech stránkách se člověk vyřádí stejně. Ovšem ctil jsem přitom dostatetečně krásu českého jazyka? A že je krásný, o tom není třeba pochybovat. Dokážu jeho krásu a rozmanitost ocenit mmožná právě proto, že jej slyším tak zřídka. Určitě jsem seo to ve svých textech snažil, to je pravda, ale obstojím před soudem mého arbitra mladých let? Pamatuji si, že jsem míval z písených kompozic jedničky, kdy poselství textu těsně poráželo nedostatky v gramatice a syntaxi. Vždy jsem tu jedničku dostával podmíněně, ale tehdy jsem s tím byl spokojen. I podmíněná jednička je pořád jednička. V literatuře by ovšem člověk na podmínku psát neměl. Samozřejmě, pokud se v mé knize najde pravopisná chyba, není to moje vina, ale vina lektora. Ten má všechny podobné do očí bijící nešvary vymýtit a tuto výmluvu jsem měl připravenu. Ovšem vzpomněl jsem si, jak v první kritice na mou první knihu „Stín Persepole“ kritik napsal, že můj jazyk je – pokud si dobře pamatuji – vydestilovaný, téměř úřednický. Pobyt v cizině (vlastně od mých dvaceti pěti let, pokud můžeme Slovensko považovat za cizinu) mi slovní zásobu rozhodně nerozšířil. Ostatně i Kundera své psaní v češtině po letech života ve Francii vzdal a začal psát ve francouzštině, protože jeho čeština začala být příliš plochá a bez výrazu. Je můj jazyk bez výrazu nebo se v něm ještě nějaká ta poezie češtiny dá najít? Nemám samozřejmě ambice být Otou Pavlem, ten byl jen jeden, ale jen sdělovat bych nechtěl.
Konverzovali jsme o našich společných známých, vzpomínali jsme na minulost. O mých knihách nepadlo ani slovo a pomalu jsem začal doufat, že ani nepadne. A pak se nadechla a řekla. „Víte, on je to pěkný pocit…“ Zadoufal jsem. Když pěkný pocit, pak to nemůže být tak špatné. Pokračovala. „…pěkný pocit vidět, jak se z někdejšího puberťáka stal takový šarmantní muž.“ Takže vlastně pochvala. No řekněte, mohl jsem dopadnout líp? Nechtěl jsem kazit dojem a tak jsem se ji na to, zda četla mé knihy, raději nezeptal.

Tak jsem se po letech setkal s bývalým profesorem – ostatně vždy distingovaným a milým pánem a jak jsme tak zabředli do vzpomínek na časy dávno minulé, pravil, že jsme byli těžko ovládatelná třída. Kluci prý byli divočáci – to cituji – a holky spíše minoritní bez skutečného vlivu na dění. Napřed jsem pocítil stejný pocit jako před oněmi více než třiceti lety – zase nám ti dospěláci nerozumějí. Bylo to stejné, jako když nám třídní profesorka vyčetla volbu miss třídy a pravila, že zavádíme kapitalistické soutěže, jež dehonestují lidskou podstatu našich spolužaček. Cítili jsme se nepochopeni – vůbec jsme neměli nic proti našim děvčatům, naopak jsme je obdivovali, milovali či dokonce zbožňovali. Že jsme neuskutečnili volbu nejhezčího mladého muže ve třídě mělo jeden jediný důvod, že totiž proti Rosťovi Tomanovi stejně nikdo neměl šanci.
Pomyslel jsem si, že vzpomínky pana profesora byly zřejmě poznamenány dozorem nad naší třídou na bramborové brigádě, jenž jednou vyfasoval a kdy nakonec ve stavu naprostého zoufalství dal pár facek kolegovi Pavlovi Machů (tehdy se to ještě smělo a nikdo včetně Pavla si nestěžoval, i když on v tom byl spíše nevinně). Jinak jsme se ale považovali za naprosto normální a běžnou třídu, i když nám profesoři už během studia naznačovali, že jsme chytří, ale zlobiví a dávali nám za příklad „Áčko“, jež sedí a poslouchá, i když toho prý tolik neumí.
Pak jsem se ovšem nad našimi zážitky ze studia zamyslel blíže a náhle jsem zapochyboval. Třeba nenese přece jen naše třídní za svou aversi vinu úplně sama. A to možná ani nevěděla, že skupina Korbačka, Zapletal, Pospěch a někdy i Polách chodila o polední přestávce už od druhého ročníku a tedy naprosto nezletilá na pivo do Tatrovanky. Je pravda, že jsme v hodinách fyziky, zatímco profesor Šindler opravoval nikdy nefungující přístroje, hrávali ligu v karetní hře Hercky. Ovšem co jsme měli dělat? Hráli jsme aspoň potichu a stejně vždycky vyhrál Petr Zapletal, takže šlo vlastně o konstruktivní trávení víceméně volného času.
Jistě, hořící stodolu a chlév s prasaty na chmelové brigádě nezažije zřejmě úplně každý. My jsme v tom byli ovšem úplně nevinně. Studentka, jež byla při touze po troše lásky vyrušena ve stodole se svým přítelem pedagogickým dohledem a musela se stáhnout i s hořící cigaretou do úkrytu v seně, nebyla dokonce ani z naší třídy. A ta prasata jsme z hořícího chlíva všechna zachránili a nebyla naše vina, že družstevníci pak pět z nich odepsali jako uhořelá a uspořádali si vepřové hody.
Že jsme na této chmelové brigádě poprvé sáhli k stávce, věci v čase komunismu něčeho naprosto nevídané a zřejmě i zákonem zakázané, bylo dáno jen a jen naprosto nevyhovující stravou. Pedagogové z nás sice měli skoro infarkt, strava se ale po dvanáctihodinové stávce výrazne zlepšila.
Pravda, je tu ta historka s návrhem na šestnáct snížených stupňů z mravů po školním výletě ve třetím ročníku. Ale to byla vysloveně smůla a přehnaná reakce. Kdyby nás paní profesorka přistihla první večer, kdy jsme se opravdu zřídili pod obraz boží, asi bychom nemohli ani moc protestovat. Ale přistihla nás až večer druhý, kdy jsme byli všichni naprosto střízliví (protože jsme měli hroznou kocovinu a nikdo už pít nemohl. Právě z tohoto důvodu mohla o půlnoci objevit oněch pět PLNÝCH lahví s vínem a za ně nás chtěla exemplárně potrestat). Naštěstí ten problém vyřešil ředitel Hanák velmi elegantně tím, že mne s Břeťou Polešovským nechal kosit trávu okolo školy (ve vyučovací době) a za tyto zásluhy nám byly hříchy ze školního výletu odpuštěny.
Samozřejmě byl tu onen problém stužkovacího večírku. Nebylo ovšem naší vinou, že strana a vláda stužkovací večírky právě v tom roce zakázala, aby se prý studující mládež neodlišovala od mládeže dělnické. My jsme si stužkovací večírek nechtěli nechat vzít a nikdy nazapomenu na nadšení, s nímž Pavel Machů lámal svou dirigentskou hůlku, jíž řídil chlapecký pěvecký spolek „Hlahol“ a na následný aplaus přítomných žáků rodičů i učitelů. Ostatně co jsme se s Břetislavem natrápili psaním scénáře! Psali jsme ho totiž v hospodě „U cechu“ a tam tehdy začali točit Nošovice. Což o to, dnes je Radegast etablovaná značka, tehdy ale trpěl chybami zrodu, plavaly v něm kvasnice a občas byl nesnesitelně kyselý. Ale my jsme se byli ochotni obětovat a v honbě za insiprací jsme mnohdy protrpěli i pět půllitrů, jen aby náš text diváky a posluchače potěšil. Že jsem stužky místo paní profesorky předával já jako předseda třídy v mušketýrském klobouku bylo dáno hlavně tím, že už bylo po půlnoci a paní profesorka v inkriminovanou dobu zmizela, aby s touto protizákonní činností neměla nic společného. A že jsme pak přes zákaz ony stužky nosili, se rozumí přece samo od sebe. Nač bychom je jinak měli? Stálo na nich romantické Gellnerovo „Života bído, přec tě mám rád“. Heslo sice ne přímo budovatelsky nadšené, o to přesnějí ale charakterizující naše rozpoložení a pozitivní vztah k životu.
Byli jsme vlastně nepochopená a částečně i týraná třída. Jak jinak si vysvětlit zákaz posledního zvonění z důvodu, že chlapci naší třídy (oni divočáci) dávali pupendo studentovi prvního ročníku Pospíšilovi, jenž je nepochybně urazil (aspoň to přesvědčivě tvrdili). To poslední zvonění studenti nakonec zorganizovali před budovou a hned ráno a tak se zákazu, jenž neměl ani předtím ani potom obdoby, vyhnuli. Bohužel za nadšení nad svým vítězstvím peníze takto vybrané ihned prochlastali a tak jsme na maturitní večírek zase nic neměli. (Já byl právě v Budějovicích na biologické olympiádě a tak jsem se o tomto posledním maléru naší třídy dozvídal až se zpožděním a zprostředkovaně.)
Přesto jsme se vždy považovali za spořádané studenty – vždyť nikdo během studia neumřel na otravu alkoholem ani neotěhotněl a maturitu udělali skoro všichni.
Ovšem z pohledu dospěláků – a mezi ně patřím teď bohužel i já – může naše působení na škole vypadat poněkud jinak. Přece jen události výše popsané nezažije tak úplně každý. Ale dobrá, byl jsem to ostatně já, kdo vytahoval kaštany z ohně. Když už jsem byl tím předsedou třídy! I když vůbec nevím, jak jsem se jím stal. Možná proto, jak pravil pan profesor na závěr naší debaty, že aspoň já jsem prý v té partě vypadal seriózně.
Pane profesore, NEVYPADAL! JÁ JSEM TAKOVÝ BYL! A věřte nebo nevěřte, pozůstatky toho se dochovaly dodnes. Aspoň si to myslím. Asi stejně jako jsme si před třiceti dvěma lety mysleli, že jsme vlastně docela hodná, i když nepochopená třída.
No, posuďte sami – byli jsme normální nepochopená mládež nebo oni takzvaní divočáci? Nějaká ta zapálená stodola, konflikty s pedagogy a pivo v polední přestávce – to přece zažil každý, ne?