23.května uplynulo právě 400 let od události, která měla rozhodujícím způsobem ovlivnit nejen české, ale i evropské dějiny. Ty české ovšem způsobem nevídaným, v naší zemi následkem tohoto činu doslova „nezůstal kámen na kameni.“

Začalo jí takzvané „Povstání českých stavů“, které skončilo o dva a půl roku vojenskou blamáží na Bílé Hoře. To takzvané jsem použil úmyslně. Prezentovat totiž tuto válku jako odpor českého národa vůči cizí habsburské nadvládě, jak to bylo rádo reprezentováno za minulého režimu,

je totiž hodně nepřesné. Zatímco totiž Morava odmítala celý rok se k povstání přidat, Horní Rakousko se připojilo k rebelii ihned a šlechtici Dolního Rakouska naháněli s vytasenými kordy krále Ferdinanda po jeho vídeňském Hofburgu (ovšem bez odvahy ho opravdu zapíchnout), než je rozehnal prapor vojáků plukovníka Dampierra, povolaný za tím účelem z blízkého Kremsu. Národní aspekt tedy povstání od samého začátku chyběl. Byla to rebelie náboženská s přídechem osobních ambicí a emocí nabitých touhou po osobní pomstě, která se účastníkům vymkla a přivedla je k záhubě. S nimi ale celý český národ, který se z té katastrofy vlastně nevzpamatoval dodnes.

Náboženské napětí panovalo nejen v Čechách, ale v celém habsburském mocnářství (s výjimkou Tyrolska, které zůstalo díky své blízkosti k Bavorsku katolické – Salcbursko tehdy pod habsburskou vládu nepatřilo). Od roku 1555 platila zásada Augsburského míru , který stanovil, že panovník rozhoduje o víře svých poddaných – tedy ona chronicky známá věta „Cuius regio, eius religio.“ „Čí vláda, toho náboženství“. To platilo v podstatě v celé Evropě s jednou jedinou výjimkou a tou byly habsburské državy. Nejen utraquistické Čechy a Morava, ale i Štýrsko, Horní a Dolní Rakousko, které byly převážně luteránské a kalvínské Uhersko. Habsburkové vládli v zemích Koruny české, jakož i v podstatné části Uherska od roku 1526, kdy byl na tyto trůny řádně zvolen rakouský vévoda Ferdinand I. Ferdinand byl sice přesvědčený katolík (vychován byl ve Španělsku, o které se reformace ani neotřela) byl ale moudrý a velmi tolerantní, snažil se celý život o smír mezi oběma křesťanskými proudy a neúspěch regensburských jednání v roku 1548 jakož i výsledky tridentského koncilu, který definitivně zmařil všechny snahy o smír mezi katolíky a protestanty, ho velmi silně zranily a zklamaly.

Jeho syn Maximilán II. sympatizoval poměrně otevřeně s luteránstvím (o to víc nenáviděl kalvíny), ovšem veřejně si nemohl dovolit skutečně protestantskou víru podporovat, nato byl příliš pod tlakem svého španělského bratrance Filipa II., který si sám dělal naděje na císařskou korunu.

Na Rudolfovi II. Maximilánově synu, se podepsala jeho španělská výchova. Maximilán totiž musel poslat své dva nejstarší syny na výchovu do Španělska – byla to jedna z podmínek jeho volby císařem a také vroucí přání jeho manželky Marie Španělské, která nedůvěřovala, co se výchovy dětí týkalo ani vídeňskému prostředí ani svému muži. Jak Rudolf, tak jeho bratr a následník Matyáš byli sice přesvědčenými katolíky, nebyli ale dostatečně odhodlanými politiky, aby dokázali schizofrenii své vlády, která odporovala závěrům augsburského míru, odstranit. Jejich podpora katolickému křídlu české šlechty byla ale velká a dělala už tehdy zlou krev. Rozhodující úřady dostávali už za Rudolfa především katolíci v míře mnohem větší, než odpovídalo počtu a významu jejich křídla. To přimělo mnoho šlechticů, aby oportunisticky přestoupili na katolickou víru – jako například Albrecht z Valdštejna nebo Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Právě tito konvertiti byli při násilném pokatoličťování svých poddaných nejbrutálnější, což zvyšovalo averzi vůči nim ale i vůči jejich podporovatelům, tedy vídeňskému dvoru. Od Rudolfa si čeští páni ještě v roce 1609 vynutili jeho „Majestát“ o svobodě vyznání, to ale neznamenalo, že by se domohli i spravedlivosti v rozdělení zemských úřadů. V době zápasu mezi Rudolfem a Matyášem o českou korunu byl oběma mocipánům každý spojenec dobrý bez rozdílu náboženského vyznání, proto například Jindřich Matyáš Thurn, statečný obránce Prahy proti pasovským, dostal za odměnu funkci strážce korunovačních klenotů a karlštejnského purkrabího, úřad, který nevyžadoval žádnou opravdovou námahu, vynášel ale úctyhodnou sumu 8000 tolarů ročně. Thurnovým předchůdcem v této funkci byl Vilém Slavata, který byl „povýšen“ na nejvyššího sudího, do funkce sice důležitější, ale i náročnější co se týká povinností a honorovanou pouhými 400 tolary.

Habsburkové sice byli panovníky v Zemích koruny české, neexistovalo ale žádné dědičné právo (to vzniklo až v nové zemské ústavě z roku 1627). Byli volenými panovníky a stárnoucí Matyáš se mohl právem obávat, že by mohl být posledním Habsburkem na českém trůnu. S habsburským dorostem to totiž nevypadlo nijak valně. Žádný z pěti synů císaře Maximilána II. neměl děti. Matyáš se o to sice statečně snažil se svou sestřenicí Annou, dcerou svého strýce Ferdinanda tyrolského, ovšem ženil se poměrně pozdě ve věku 54 let a už v době svatby u něj byla lékaři diagnostikována „impotentia totalis.“

Maximiliánův bratr Ferdinand zplodil sice dva syny, ovšem s manželskou měšťanského původu Filipínou Welserovou a tito byli tedy z následnictví vyloučeni. Z druhého manželství s Annou Kateřinou Gonzagou z Mantovy pak vzešly jen tři dcery a jediná z nich se dožila dospělosti, právě ona už vzpomenutá Anna, která založila habsburskou hrobku v kapucínském klášteře ve Vídni, kam se nechala jako první v prosinci 1618 pochovat (starý Matyáš ji následoval o tři měsíce později). S výjimkou Ferdinanda II. který si nechal postavit vlastní mauzoleum v rodném Grazu, jsou zde pochováni všichni následující habsburští panovníci.

Zbývalo tedy potomstvo nejmladšího ze tří synů Ferdinanda I. Karla štýrského. Ten se po neúspěšných námluvách o královnu Alžbětu anglickou oženil s bavorskou vévodkyní Marií, což mělo mít neblahé následky nejen pro něho, ale pro celou Evropu. Marie byla fanaticky katolická a svým fanatismem ztrpčovala svému tolerantnímu muži život (ne nadarmo nejsou manželé pochováni spolu, i když si to Marie ve svém testamentu přála). Karel odpočívá v kryptě kláštera v Seckau, jeho žena v 100 kilometrů vzdáleném mausoleu v Grazu. Štýrští poddaní měli dostatek ohledu ke svému arcivévodovi a očividně mínili, že si už se svou ženu vytrpěl dost. Marie, nenávidící všechno protestantské, nechala svého prvorozeného syna Ferdinanda studovat na jezuitské škole v Ingolstadtu. To zanechalo na jeho i tak nepříliš rozvinutém intelektu nenapravitelné škody. Stal se přímo fanatickým katolíkem, který se obával, že skončí v pekle, pokud neobrátí na pravou víru všechny své poddané. Hned po návratu z Ingolstadtu do Štýrska se dal do díla. Štýrsko sice ekonomicky zruinoval, ale podařilo se mu přinutit ke konverzi podstatnou část obyvatelstva – ten zbytek pak donutil k opuštění země. V roce 1617 mu papež Pavel V. poděkoval za obrácení jeho země darem svatých ostatků několika světců, jejichž kosti jsou dnes uloženy ve dvou slonovinových truhlách v grazském dómu. Vliv matky Marie na Ferdinanda byl obrovský. Nejenže nedovolila, aby se chlapec po smrti svého otce v roce 1590 vrátil do Štýrska, protože se bála zhoubného vlivu štýrských pánů na dvanáctiletého chlapce, ale i na jeho svatbu s Annou Bavorskou v roce 1599 pozvala do Grazu kardinála Dietrichštejna až z daleké Olomouce, protože nedůvěřovala pravověří štýrských kněží.

A právě tohoto mladého muže chtěl náhle v roce 1617 nechat stárnoucí Matyáš zvolit svým nástupcem. A to přesto, že se v roce 1611 při převzetí české koruny zavázal, že něco takového za svého života neudělá.  V červnu 1617 byl Ferdinand po bezostyšném nátlaku na voliče, za který by se nemuseli stydět ani Vladimír Putin či Viktor Orbán, zvolen českým králem. Jen několik málo pánů, jako Jindřich Matyáš Thurn, projevilo odvahu nedat novému panovníkovi svůj hlas. Vzápětí byl Thurn „povýšen“ na dvorského sudího a přišel o úřad karlštejnského purkrabího, který obdržel fanatický katolík  Jaroslav Bořita z Martinic. Brzy se měli tito pánové, jakožto i Thurnův předchůdce v úřadě Slavata, setkat v kanceláři v prvním poschodí pražského hradu, pod kterou zívala propast 16 – 18 metrů vysoké zdi končící v hradním příkopu. Posuzovat oba pány, kteří měli vylétnout z okna kanceláře jen negativně, by bylo nespravedlivé. Samozřejmě prosazovali nekompromisně královskou politiku a vůči svým poddaným byli v náboženské otázce nesmlouvaví. Byli typičtí oportunisté své doby a nezapomněli se ve svém úřade patřičně obohatit. Oba se ale vzdali pomsty za útok na jejich životy, když odmítli s uvedením své zaujatosti účast na soudu, který v roce 1621 soudil povstalce. A to přesto, že si to král Ferdinand přál. Ukázali tedy určitou morální sílu. V kanceláři pražského hradu tedy proti sobě nestálo dobro a zlo, ale dvě politické strany, přičemž jedna byla ochotna zabíjet a ta druhá toto nebezpečí naprosto podcenila.

Film, který prezentovala česká televize u příležitosti stavovského povstání, líčil Jindřicha Matyáše Thurna jako hrdinu a přesvědčeného bojovníka za práva českých svobod. Realita byla poněkud prozaičtější. Thurn se narodil v Tyrolsku, kde jeho otec František dělal kariéru na dvoře arcivévody Ferdinanda. Zakoupil se pak v Čechách, když koupi panství Velíš a získal v zemi domovské právo. Česky se ale nikdy pořádně nenaučil, i když to bylo podmínkou získání onoho domovského práva. Ale autorita jeho otce byla dostatečná, aby byl kooptován za českého pána, i když uměl česky jen klít. Thurn byl typické dítko své doby. Prudká přímá povaha, voják každým coulem, odvaha mu nechyběla – to ostatně dokázal statečnou obranou Malé Strany proti pasovským, ovšem politická rozvaha mu chyběla zcela a jako stratég a velitel vojska se v budoucnosti také neměl osvědčit. Jeho tažení na Vídeň bylo naprosto zpackané. Zatímco jej ve městě netrpělivě očekávala rakouská šlechtická opozice, aby mu otevřela brány města, on vyjednával dva týdny o kapitulaci městečka Laa na Dyji (Potřeboval z města vymámit výpalné, aby měl na žold pro vojáky?) a dal tak Ferdinandovi čas, aby povolal pluky na obranu města. Na Bílé hoře to byl právě jeho pluk, demoralizovaný a nezaplacený, který nevydržel první nápor císařských a spustil tak dominový efekt, který vedl k naprosté porážce – velitel pluku se v té době u svých vojáků ani nenacházel, byl u Anhaltovy jízdy a nechal své vojáky jejich osudu.(Thurnovu pověst jako vojenského velitele charakterizuje historka z roku 1633. Valdštejn tehdy propustil Thurna, nad nímž byl vynesen rozsudek smrti a nikoho jiného by Ferdinand neviděl tak rád na popravišti jako jeho, ze zajetí s odůvodněním, že jako velitel na straně nepřítele bude Habsburkům prospěšnější než mrtvý).

V roce 1618 byl právě nepříčetný vzteky, že ztratil svůj karlštejnský úřad a nenáviděl na smrt jeho nového majitele Martinice (jeho samého zase stejně nenáviděl Slavata, kterému ten úřad kdysi vyfoukl on). A katolíci při vědomí podpory nového krále provokovali, jak mohli. Císař, který působil smířlivě, byl naprosto bezmocný. Nedokázal ubránit ani svého hlavního poradce, kardinála Klesla, kterého nechal Ferdinand spolu s Matyášovým bratrem Maximilánem  20. července 1618 zatknout a internovat v Innsbrucku. Vědomou provokací bylo zavření evangelického kostela v Broumově a zboření protestantského kostela v Hrobu u Duchcova. Katolíci hledali možnost ke konfrontaci, kterou si troufali vyhrát. Nedomysleli, že Thurn, vedený osobní nenávistí, bude ochoten sáhnout k vraždě. Sněm protestantských stavů si v březnu 1618 stěžoval na bezpráví císaři Matyášovi. Nebyla to nejlepší adresa, ale lidé vždycky rádi věří pohádce o dobrém panovníkovi a zlých rádcích. Odpověď je překvapila. Císař se zastal rozhodně svých úředníků a zakázal květnový sněm.

Ten se přes onen zákaz sešel  – vlastně protizákonně, protože panovník měl opravdu pravomoc konání zemského sněmu zakázat – 22. května 1628 v Karolinu. Thurn volal po vzpouře, šířily se – nepravdivé – zprávy, že hradní posádka má začít zatýkat účastníky sněmu a vůdce popravit. Jak vidno, fungovalo to tehdy i bez hoaxů na internetu. Kdo chtěl, uvěřil. V noci na 23. května byl v domě tehdejšího nejbohatšího pána českého království mladého dvacetičtyřletého Alberta Smiřického dohodnut další postup.

Zda byla defenestrace dopředu připraveným pokusem o vraždu nenáviděných místodržících nebo jen vyplynula z planoucích emocí při hádce v kanceláři, není dodnes jasné. Muži, kteří se sektali v noci u Smiřického, tedy vedle hostitele samého Thurn, Oldřich Vchynský, Václav Budovec z Budova, Colona z Felsu a Václav z Roupova měli jasno. Že Thurn šel do kanceláře cíleně zabíjet, o tom svdčí i to, že jeho vojáci měli už od rán obsazeny brány hradu. Ale hlavně byl defenestrovaným před jejich vyhození z ona přečten dopředu připravený rozsudek, který je označoval za „rušitele obecného pokoje a dobrého, odbojníky království, za úhlavní nepřítele pod obojí a rušitele Majestátu.“  Že tato „poprava“ měla nádech osobní Thurnovy pomsty svědčí o to, že další zemští úředníci, které v kanceláři povstalci zastihli, tedy nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a zemský soudce Matouš Děpold z Lobkovic neutrpěli žádnou újmu a skončili jen v domácím vězení. Slavata a Martinic, s kterými měl Thurn nevyrovnané účty, ale museli zemřít. Velká část přítomných byla akcí překvapena, stali se ale částečně nechtěnými spolupachateli a museli teď držet basu. Jenže jak.

Pro to, že se jednalo o nepřipravenou akci, svědčí nejen neúspěch činu – všechny tři oběti pokus o vraždu přežily a jen jedna – Slavata – byla zraněna, ale i naprostá bezradnost po činu.  Jakoby povstalci nevěděli, co dál. A zřejmě opravdu nevěděli. Odhodlanost se vytratila. Thurn dokonce navštívil zraněného Slavatu, který ležel v paláci Lobkoviců, nic mu ale už neudělal, jen si od něj nechal podepsat reverz nově zvolenému direktoriu. Stavové napsali do Vídně smířlivý dopis a věřili na vyjednávání. Povstalci tvrdili, že vlastně ani nepovstali a naivně doufali, že tomu císař uvěří. Vůbec nepochopili, nakolik se změnila doba. Byli zvyklí na tolerantní panovníky typu Maximiliána II. či poněkud bláznivé, ale bázlivé vládce typu Rudolfa či Matyáše. Teď ale proti nim stál zcela jiný kalibr. Ferdinanda jejich čin určitě potěšil – poskytl mu vítanou záminku skoncovat konečně s kacířstvím v Českém království, jehož byl od minulého roku zvoleným panovníkem a ručil teď za spásu duší těchto nových poddaných.  Proč by se nemělo podařit v Čechách to, co se podařilo ve Štýrsku? S vírou v Boží pomoc, o které ho ujišťovali jeho poradci Jezuité, byl Ferdinand ochoten bojovat třeba i s celou  Evropou. (A později i musel) Co ho brzdilo v okamžité akci, byl jen nedostatek prostředků. Musel čekat na peníze a vojáky ze Španělska a na to, až starý císař, hledající stále smír a kompromis, konečně natáhne bačkory. Stavové si nezajistili dopředu ani podporu ostatních korunních zemí, Moravy, Slezska a Lužice. Jestliže ve Slezsku měli nadšeného podporovatele v osobě Jana Jiřího Krnovského, který dokázal na cestu války strhnout i ostatní slezská knížátka, (a poté se k Slezanům přidaly i Lužice) na Moravě byla situace zcela jiná. Moravští pánové byli ještě stále na smrt uraženi, že nebyli pozváni k volbě nového krále. Ferdinanda skutečně zvolily jen české stavy, na Moravě se pak dočkal jen potvrzení své volby aklamací. (Thurn zdůvodňoval, proč nedal Ferdinandovi při královské volbě hlas právě skutečností, že to měla být věc generálních stavů koruny – nebyl ale vyslyšen.)  Moravané takovou potupu těžko snášeli a proti české rebelii se postavila nejen oficiální moravská vláda (která byla samozřejmě katolická) ale i protestantská opozice vedená Karlem Starším ze Žerotína.  Nepomohlo Thurnovo přemlouvání na moravském sněmu, Moravané se nabídli jako zprostředkovatelé, trvali ale na své neutralitě. Nově naverbovaný moravský pluk táhl pod vedením přesvědčeného katolíka Valdštejna k Jihlavě, aby zemi bránil PROTI  vpádu českých vojsk a aby zabezpečil zásobování císařského vojska, které dostalo povolení protáhnout Moravou.  Moravu se podařilo dostat na stranu povstalců až násilným převratem v květnu 1619.

Bezradní čeští páni se museli rozhodnout co dál. V podstatě bylo třeba vyčkat smrti císaře Matyáše a pak se pokusit sesadit jeho nástupce Ferdinanda. Vážně se uvažovala o volbě šlechtice z vlastních řad – nového Jiříka z Poděbrad. Jediným vhodným kandidátem, který měl dostatečnou morální autoritu a byl schopen takovou zátěž unést i finančně, byl mladý Albrecht Jan Smiřický. Ten ale všechny nepříjemně překvapil, když v listopadu 1618 nečekaně zemřel.

Češi museli hledat kandidáta v zahraničí. Podpory u panovnických evropských dvorů se nedočkali. Dopis, v němž vysvětlovali své činy a který sepsal Václav Budovec z Budova, vysoce přecenil intelektuální schopnosti evropských knížat. Pokud ho vůbec četli, nebyli z něho moudří, oč Čechům vlastně jde. A skoro nikdo neměl o problematický královský trůn zájem. To si Češi ostatně vyzkoušeli už jednou po smrti Albrechta II. v roce 1439, kdy dlouho hledali někoho, kdo by byl ochoten na Hradčany přijít a nakonec se museli spokojit s nemluvnětem Ladislavem Pohrobkem, který se této pochybné cti nemohl bránit. Teď byli kandidáti dva: savojský vévoda, který byl ale katolík a falcký kurfiřt Friedrich, který byl ovšem příslušník reformované církve. Kalvíni byli s Luterány na nože a bylo celkem jasné, že volba panovníka z řad reformované církve bude provázena nemalými problémy. Karel Starší ze Žerotína úporně odmítal Friedricha uznat za svého panovníka a to přesto, že českobratrská církev měla k reformovaným mnohem blíž než utrakvisté. Žerotín ostatně už rok před defenestrací, po oné nešťastné volbě Ferdinanda II. králem, vysvětloval ve svém dopise Janu Jiřímu Krnovskému, proč nevěří na úspěch možného povstání. Nejednotnost velení, neochota k obětem finančním i válečným, nezkušenost ve vedení války, osobní a partikulární zájmy. Vše se potvrdilo. Ačkoliv stáli Češi dokonce i pod hradbami Vídně, neměli vlastně po celou dobu reálnou šanci na vítězství.

Situace byla zlá. Dva z deseti místodržících vyletěli z okna, ostatní byli vykázáni ze země a byl jim zkonfiskován majetek (což bylo protiprávní, české zákony zakazovaly konfiskaci majetku z politických důvodů – toto porušení zákona se mělo povstalcům po roce 1621 strašně vymstít) a nikdo nevěděl, co dál. Váhavě a neochotně se daly do pohybu armády, začalo se opatrně bojovat. Nikdo netušil, že se Evropa dala na cestu do jedné z největších katastrof, které ji v jejich dějinách potkaly.  Tragédie teprve měla nabrat rychlost a směr. Ale byla už nezadržitelná.

Události 23. května 1618 byly tedy naprostou katastrofou. Zpackaný a nepřipravený puč bez reálné naděje na úspěch.  O dva a půl roku později se to vše potvrdilo a země Českého království se měly už navždy nenapravitelně změnit. Změnila se nejen struktura vládnoucí vrstvy, ale i obyvatelstva, Češi ztratili téměř celou svou národní elitu a z této ztráty se už nikdy neměli vzpamatovat. Bylo jim vnuceno náboženství, s kterým se nebyli ochotni ztotožnit a i proto je zde dnes největší podíl ateistů v Evropě. Ty následky bělohorské katastrofy jsou citelné dodnes, formovaly povahu moderního českého národa a odeznívají jen velmi pomalu. Češi se díky ztrátě své národní elity stali outsidery mezi svými sousedy, jejich xenofobie je pak jen logickým důsledkem. Ještě se jí nedokázali zbavit, od cizích, včetně EU, očekávají především zákeřnosti a úklady na pracně znovuvybudovanou národní identitu. Jen tím se dá zdůvodnit, že podle nejnovějšího průzkumu je pro Čechy nejdůvěryhodnějším světovým politikem Miloš Zeman. Nový český národ vznikal v devatenáctém století z vrstvy maloměstské buržoazie a tento charakter si i zachoval. Doporučuji čtenářům knihu Jana Patočky „Co jsou Češi“ aby pochopili, jak ona nešťastná zpackaná defenestrace ovlivňuje ještě i život současné české generace.  Stále ji ještě máme v kostech. A ne a ne se jí zbavit.

Abychom problém defenestrace na závěr trošku odlehčili: V podstatě dobrá myšlenka se vymkla a zprofanovala sama sebe.

Jak říká Jára Cimrman, defenestrace vznikla jako reakce na přísloví: „Vyhodíš-li ho dveřmi, vrátí se ti oknem. Opačným postupem, tedy defenestrací, se nebezpečí návratu politika do funkce minimalizuje.“

V podstatě není třeba kvůli jednomu zpackanému provedení samotnou myšlenku zavrhnout. Ovšem takovou akci je třeba pořádně připravit podle následovných bodů:

• Budova musí být dostatečně vysoká. Zdařilou defenestraci je tedy možno provádět pouze v urbanisticky vyspělých zemích (citát Jára Cimrman)
• Pod okny budovy musí být pořádek. Tedy nejméně tvrdá dlažba, ještě lepší jsou ovšem vzpomínané kopí a sudlice ozbrojeného davu, v žádném případě ale hromady odpadků, jak tomu bylo 23. května 1618 pod okny pražského hradu.
• Politiky vhodné na defenestraci je třeba starostlivě vybírat. Měli by to být takoví, kteří zemi škodí a v případě zdařilé defenestrace nebudou nikomu chybět. Na druhé straně je ovšem nutné, aby za nimi nestála nějaká cizí ozbrojená moc, na kterou síly národa nestačí.
• Jestli si někdo myslel, že nabádám k defenestraci na Hradčanech, musím ho zklamat. Pana prezidenta jsem v žádném případě nemyslel. Nikdo přece nechce válku s Ruskem.

Připojení Rakouska k Německu 12. března 1938 je dodnes nezpracovanou kapitolou rakouských ale i evropských dějin. Zda se jednalo opravdu o vůli většiny rakouského národa nebo o násilnou okupaci, o to se přou historici dodnes. Každopádně tehdejší vpád německých armád do Rakouska umožnil Rakušanům po válce postavit se do pozice první oběti nacistické agrese a tím pádem se nemuset za svou vlastní nacistickou minulost kát. Na rozdíl od Německa neprodělalo Rakousko důslednou denacifikaci, z pohrobků NSDAP a zbraní SS mohla dokonce vzniknout strana FPÖ, která se několikrát v poválečné rakouské historii dokonce dostala do vlády.  Paradoxem je, že poprvé vzal tyto pohrobky fašistické ideologie do vlády Bruno Kreisky (sociální demokrat a Žid). Výsledky tohoto nedostatečného zpracování vlastní historie jsou patrné dodnes, kdy strana se silnou vazbou na rakouské nacistické hnutí dokáže být druhou nejsilnější politickou silou v zemi a partnerem vítězné lidové strany v rakouské vládě.

I když tedy uplynulo už osmdesát let, jsou stopy této dávné události v rakouské společnosti ještě stále zřejmé – a ne právě v pozitivním smyslu.

Samozřejmě ale i tato historická událost a její následky jako každá jiná vyrůstají z politického kontextu let předcházejících a pokusím se čtenáři tyto souvislosti přiblížit, protože si myslím, že českému publiku nejsou až tak úplně známé. I když právě Anschluss ovlivnil rozhodující měrou i české dějiny, protože připojením Rakouska se dostal Hitler se svými jednotkami k ještě nechráněnému měkkému „bříšku“ Československa, odkud i plánoval rozhodující úder v případě války. Zatímco se na hranicích s Německem už od roku 1936 stavěla těžká opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie, která měla zadržet případnou německou agresi, s níž se prostě muselo počítat, na jihu u rakouských hranic, odkud bezprostřední nebezpečí nehrozilo, se opevnění ještě nestavěla, a když, tak jen lehká opevnění typu betonových kulometných hnízd, která by útočící německé formace tanků zadržet nemohla.

Rakouská republika, která vznikla 30. října 1918 na troskách císařství, byla bezmocným pahýlem někdejší velmoci, odsouzeným k živoření. Když si člověk představí někdejší Rakousko-Uhersko, je hned zřejmé, že průmysl byl koncentrován v oblastech českých, zemědělství v Uhersku, pobřeží a s ním spojený námořní obchod byl vázán na Terst a Dalmácii. Země byla frustrována ztrátou Jižního Tyrolska, které si jako válečnou kořist urvala Itálie, i článkem 88 Saintgermainské smlouvy který zakazoval spojení Rakouska s Německem – „kromě případu, kdy by tento akt odsouhlasila rada Spojených národů.“ Tuto smlouvu bylo Rakousko přinuceno podepsat 10. září 1919, což znamenalo dodatečnou zátěž válečných reparací. Rakousko samotné, to byly hory s loveckými revíry a nevýnosným horským hospodářstvím a správní centrum celé říše – Vídeň. Teď Vídeň zůstala bez zázemí, které spravovala a které ji živilo, naprosto předimenzovaná. Poněkud to mohlo připomínat dávný osud Prahy, která byla za Karla IV. správním centrem celé Německé římské říše, aby se za Václava IV, stala „pouze“ hlavním městem českého království, což ji uvrhlo do ekonomické krize a následkem byly husitské revoluční nepokoje. Protože nedostatek vždy budí nespokojenost a agresivitu.

Vídni a Rakousku se po první světové válce stalo něco podobného. Ekonomika se bez českého a uherského zázemí zhroutila, zemi dusila hyperinflace, kterou ukončilo až zavedení šilinku jako nové měny. Nicméně to bylo možné jen za cenu velkých zahraničních půjček (4. října 1922 obdrželo Rakousko půjčku ve výši 650 milionů zlatých korun, ovšem za lichvářský úrok 10 procent) a ze zahraničí kontrolované ekonomiky (něco podobného, co po roce 2008 potkalo předlužené Řecko). Mimo jiné to znamenalo okamžité propuštění 85 000 úředníků. Nakonec se podařilo zastabilizovat měnu zavedením šilinku 1. března 1925 (za 10 000 korun byl jeden šilink). Ten dluh ostatně Rakousko splácelo až do roku 1980 !!! –  samozřejmě s přerušením v letech 1938 – 1945. Rakousko se prostě ze své ekonomické mizérie po celých dvacet let své existence nedokázalo vyhrabat a to budilo nespokojenost, zejména u mladé generace a s tím spojené nepokoje. Hospodářská krize dopadla na Rakousko tíž než na jiné státy, bankrot vídeňské banky Credit-Anstalt 11. května 1931 vedl k naprostému kolapsu rakouského hospodářství, výroba poklesla o 39 procent a nezaměstnanost se vyšplhala na neuvěřitelných 38,5 procent. Navíc od požáru justičního paláce v roce 1927, kdy rakouská policie postřílela 68 demonstrantů, panovala nedůvěra v nezávislost justice a ostatních politických nástrojů demokratického státu. Obyvatelé Rakouska se se svým novým státem prostě nedokázali identifikovat, Rakousko bylo „státem, který nikdo nechtěl.“ Od roku 1920 do roku 1931, tedy a do nástupu německých nacistů k moci, se Rakousko snažilo o politické začlenění do Německa, Výmarská německá republika ale tyto snahy stále odmítala. Po nástupu Hitlera k moci se situace obrátila. Německo mělo teď zájem o začlenění německy hovořící země do Velkoněmecké říše (Podle Hitlerova hesla: Ein Volk, ein Reich, ein Führer – čili jeden národ, jedna říše, jeden vůdce), rakouská politická reprezentace ale dostala strach a své snahy o sjednocení s Německem ukončila.

V Rakousku vznikla odnož Hitlerovy NSDAP, která nadále usilovala o připojení k hitlerovskému Německu, neměla ale v Rakousku podstatnou sílu. Tradičně se moc v Rakousku dělila mezi stranu lidovou a sociálně demokratickou. Přičemž na začátku třicátých let vytvářely obě tyto politické síly i své ozbrojené složky sociální demokrati takzvaný „Schutzbund“ lidovci zase „Heimwehr“. Napětí mezi těmito víceméně stejně silnými stranami vyvrcholilo mezi 12. a 16. únorem 1934 do krátké občanské války. Sociální demokrati prohráli, následovaly popravy a hromadná zatýkání, která levicové síly v Rakousku zlomila.

K rozhodujícím politickým změnám došlo v Rakousku ale už v roce 1932, tedy víceméně jako odpověď na převzetí moci nacisty v Německu, v podstatě jako obrana před rozšířením nacistické moci i na rakouské území. Nacistická ideologie byla sice lákavá pro rakouskou mládež – zejména Hitlerovy programy na potlačení nezaměstnanosti, která v Rakousku stále tvořila skoro dvacet procent a postihovala především mladé lidi, byla ale odmítaná klerikální tradiční společností. Hitler totiž dělal ze svého pangermanismu nové náboženství a hlásal odklon od katolické církve, což rakouské politické kruhy dráždilo.

V roce 1932 se zmocnil moci kancléř Engelbert Dolfuss. Pod záminkou ochrany společnosti před nacisty rozpustil parlament (využil procesní chyby, kdy odstoupili předseda i všichni jeho zástupci, aniž by ukončili sezení zákonodárného sboru – takzvané selbstausschaltung – čili samovypnutí parlamentu 4. března 1933) vyřadil Ústavní soud, zakázal sociálně demokratickou i komunistickou, ale i nacistickou stranu (v červnu 1934) a ze strany lidové vytvořil jednotnou „Vlasteneckou frontu“. Vládl prostřednictvím dekretů a hovořil o takzvaném „stavovském státě“ který demokracii odmítal.

1. května 1934 dal Dolfuss schválit novou nedemokratickou ústavu a v červnu zakázal v Rakousku NSDAP. Tuto vedl Arthur Seyß- Inquart, rodák ze Stonařova (vesnice ležící mezi Telčí a Jihlavou) Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Němečtí nacionalisté se pokusili 25. července 1934 o puč a převzetí moci. To se jim sice nepodařilo, zastřelili ale Dolfusse. Nedokázali ale umírajícího premiéra přinutit, aby vyjmenoval Seyße-Inquarta za svého následníka v úřadu, Dolfuss před svou smrtí určil za svého nástupce ministra spravedlivosti  Kurta Schuschnigga.

Na politickém uspořádání Rakouska se tím nic nezměnilo. Nový premiér vládl stejně jako ten starý prostřednictvím dekretů bez svobodných voleb s podporou jednotné „Vlastenecké fronty“, odpor proti vládě ale rostl a formoval se zejména v zakázané NSDAP. Prakticky ve všech rakouských městech probíhaly protestní pochody německých nacionalistů, které nabývaly na intenzitě, a rakouská policie si netroufala proti nim zasáhnout silou. Mimořádně silné bylo nacionalistické hnutí v Klagenfurtu a v Grazu.  Stačí se probírat seznamy mých pacientů, mezi narozenými v letech 1933 – 1945 se to jen hemží Brunhildami, Kremhildami, Helmtrudami, Siegfriedy či Adolfy. Mladí rodiče dávali při křtění dětí najevo, jak bije jejich srdce. Země byla tedy hospodářsky i politicky nesmírně nestabilní a tlak ze strany fašistického Německa rostl. Rakousko se pokusilo vytvořit spojenectví s Maďarskem a Itálií, ale když Hitler začal vznášet nároky na připojení Rakouska k říši, dali oba spojenci od Rakouska ruce pryč.

Schuschnigg se snažil vyjednávat, což bylo mimořádně obtížné. Hitler považoval každý nesouhlas se svými požadavky za provokaci a hrozil násilím. V lednu 1938 musel být na jeho nátlak odvolán velitel rakouských ozbrojených sil Alfred Janda, protože vypracoval plán obrany Rakouska v případě německé agrese.

12. února 1938 si Hitler pozval (v podstatě předvolal) do Berchtesgadenu na svůj soukromý statek (Berghof) rakouského předsedu vlády. Požadoval nekompromisně zrušení zákazu politických stran a propuštění vězněných členů rakouské NSDAP. Schuschnigg učinil opět řadu ústupků, přijal do svého kabinetu Seyße- Inquarta, který se stal hned ministrem vnitra a Edmunda Glaise-Horstenaua jako ministra bez portfeje. Ani to ale Hitlera neuspokojilo. Schuschnigg se rozhodl pro jediný krok, který mu podle jeho mínění ještě zbýval. Aby zpochybnil „vůli rakouského lidu“, na kterou se odvolával Hitler, vyhlásil na 13. března 1938 referendum o připojení Rakouska k Německu. Ani Schuschnigg ale nehrál s čistými kartami. Protože věděl, jak obrovskou popularitu a podporu má Hitler u mládeže, zdvihl minimální věk pro účast na referendu na 24 let. To Hitlera rozčílilo do nepříčetnosti. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Rakušanů se vyjádří proti připojení k Německu. Ve městech, zejména v Grazu, Klagenfurtu či ve Vídni měli příznivci Anschlussu sice převahu (v Linci a v Grazu převzali nacisté moc už koncem února 1938 a vyvěsili z budov hákové kříže), klerikální venkov se ale nacistů děsil a hlasoval by proti. A Rakousko bylo – kromě Vídně – prostě jen venkov.

Hitler pochopil, že musí lidovému hlasování za každou cenu zabránit. 11. března dal rakouské vládě ultimatum – moc měla být předána Rakouské nacionálně socialistické straně. Ministr vnitra Seyß- Inquart provedl politický převrat, rakouský prezident Wilhelm Miklas ho ale odmítl vyjmenovat předsedou vlády. 12. března Schuschnigg kapituloval a rezignoval (ani to ho nezachránilo před pobytem v koncentračních táborech, kde prožil celou válku. Přežil, po válce emigroval do USA a až v roce 1968 se vrátil do rodného Rakouska, kde pak v roce 1977 zemřel.)

12. března v ranních hodinách překročila německá armáda rakouské hranice. Nesetkala se nikde s ozbrojeným odporem. Ve Vídni pak přivítal Seyß-Inquart pompézní přivítání – zaplatil za své činy životem v norimberském procesu, byl jediným Rakušanem (narozeným na Moravě), který byl v norimberském procesu odsouzen k smrti a popraven.

Rakousko přijalo německou okupaci se smíšenými pocity. Ve městech panovalo nadšení (Graz a Klagenfurt vyvěsily na radnicích vlajky s hákovými kříži už 11. března) na venkově panovala skepse. Ve Vídni propukly okamžitě pogromy na Židy, antisemitismus byl v Rakousku nesmírně silný, ostatně i Hitler byl rodilý Rakušan a antisemitismem se nakazil za svého pobytu ve Vídni, když se marně snažil stát se malířem na vídeňské umělecké akademii. Tehdejšího vídeňského starostu Luegera, jenž měl antisemitismus jako hlavní politický program, nazývá ve svém „Mein Kampfu“ svým učitelem, který mu otevřel oči a popisuje, jak stál na chodníku a plakal, když kolem něho projížděl katafalk se zesnulým Luegerem v březnu roku 1910. Hned 12. března 1938 bylo zatčeno 70 000 lidí!!! (ministr vnitra Seyß-Inquart nemarnil ve svém úřadu čas, seznamy byly už připravené.) Vzápětí bylo odebráno volební právo 400 000 lidem (200 000 Židům, 177 000 míšencům a bývalým příslušníkům komunistické a sociálně demokratické strany), aby se nemohli zúčastnit na referendu, které se mělo tentokrát odehrát pod taktovkou německé NSDAP. A skutečně se i 10 dubna 1938 konalo, ovšem hlasovací lístky vhazovali za občany do uren přítomní ordneři a na hlasovacím lístku bylo obrovské „Ano“ zatímco malinké „ne“ v dolní části lístku člověk musel hledat. Za těchto okolností a po důkladné kontrole platnosti odevzdaných lístků oněmi ordnery, hlasovalo 99,08 procent voličů pro připojení Rakouska k Německu.

Že se jednalo o naprostou manipulaci, bylo zřejmé na první pohled a to umožnilo po válce 27. dubna 1945 prozatímní rakouské vládě vyhlásit Anschluss za „null und nichtig“ čili neplatný od samého začátku.

Zahraničí reagovalo na toto frapantní porušení státní suverenity Rakouska vlažně. Britský premiér Chamberlein ho ani neodsoudil, Mussolini, někdejší hlavní spojenec Dolfusse a Schuschnigga prohlásil Anschluss za vnitřní záležitost Německa. Československo, které se muselo cítit bezprostředně ohroženo, ani nemobilizovalo (a vysloužilo si za to Göringovu pochvalu). Celý svět prostě přijal návrat Hitlerovy domoviny do Německé říše (tak to on sám 15. března 1938 na Heldenplatzu ve Vídni nazval) jako „hotovou věc“. Rakušané se stali německými občany, ať se jim to líbilo nebo nelíbilo, což mimo jiné znamenalo i mobilizaci do německé armády, v níž pak statisíce mladých mužů v následujících letech umíralo, aniž se z velké části dokázali s rasovou německou myšlenkou sblížit.

Rakušané byli zvláštní Němci – jako Hitler sám. Na jedné straně zde byl antisemitismus mnohem silnější než v samotném Německu (možná proto se zachránila až třetina rakouských Židů – věděli hned, že musí utéci. Bylo to jako s žábou v nádobě s ohřívanou vodou. Zatímco v Německu se voda zahřívala pomalu, v Rakousku vřela ihned). Mladí muži se hlásili do SS, skoro polovina příslušníků těchto elitních jednotek byli Rakušané. Ovšem na druhé straně byli Rakušáci i ti nejnespolehlivější vojáci Wehrmachtu. Buršenšafty, opora německého nacionalismu (dodnes takové jsou) byly Hitlerem zakázány a proto se dnes vyhlašují za první oběť nacistického režimu – ovšem jejich členové přešli kontinuálně a skoro všichni do NSDAP. Dokonce i vídeňský kardinál Theodor Innitzer podpořil Anschluss a až později pod tlakem Vatikánu své prohlášení relativizoval.

Mezi lety 1938 a 1945 bylo tedy Rakousko jako Ostmark (východní marka) součástí Velkoněmecké říše – a proto je například Rapid Vídeň jediným rakouským fotbalovým klubem, který se stal mistrem Německa. Zuřilo zde stejné pronásledování Židů a politických odpůrců jako v Německu samotném, ovšem rakouský nacismus na venkově měl v sobě cosi švejkovského – lidé chtěli hlavně přežít. Po porážce nacismu bylo Rakousko rozděleno stejně jako Německo do čtyř okupačních zón, stejně jako Berlín byla do čtyř zón rozdělena i Vídeň. Na rozdíl od Německa se ale Nikita Chruščov své okupační zóny v roce 1955 vzdal a umožnil vznik jednotného neutrálního Rakouska (takzvaná státní smlouva 15. května 1955). Jednak si uvědomil, že by ruská okupační zóna v Rakousku nebyla ekonomicky životaschopná a jednak si chtěl uvolnit ruce pro potlačení povstání v Maďarsku.

Rakousko se tedy zbavilo okupačních mocností, nikdy nepřiznalo svou vinu na nacifikaci a na vyvraždění rakouských Židů a mohlo pokračovat ve svém spokojeném – trošku švejkovském životě. Zda se podaří události roku 1938 skutečně někdy objektivně posoudit, to je ve hvězdách.  Spíš ne, pomalu na tuto spornou kapitolou rakouských dějin padá prach zapomnění.

Málokterá historická událost má tolik různých významů a interpretací, jako událost, která se odehrála před sto lety a měla navždy změnit tvář světa. V podstatě ani nevíme, co se přesně onoho 25. října podle juliánského kalendáře a tedy 7. listopadu podle kalendáře gregoriánského v Petrohradě odehrálo. Verzí je hned několik, nejslavnější je ta, kterou zfilmoval režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn ve svém filmu „Deset dní, které otřásly světem“, ten ale odpovídá pravdě asi ze všech nejméně, protože byl nafilmován jako ideologická propaganda pro tehdejší komunistické velení.

Víme, že se mělo střílet z Aurory, ale nestřílelo se. Nebo tedy aspoň nestřílelo se tehdy, kdy se střílet mělo. Jednoduše proto, že padla mlha a posádka lodi neviděla signál červenou raketou, který byl vypálen z Petropavlovské pevnosti, kterou měli bolševici už ve své moci.

Jedna z verzí hovoří o tom, že se bolševici dostali s pomocí několika granátů do vinných sklepů Zimního paláce, kde se opili ještě dříve, než mohli jít zatknout prozatímní vládu. Jiné verze hovoří o krutých bojích pokoj od pokoje, o bestiálním znásilňování ženských bojovnic – tzv. údernic, které prozatímní demokratickou vládu spolu s jednotkou kadetů jako poslední bránily.

Podle jedné verze si obsazení paláce vyžádalo jednoho mrtvého, který ovšem zemřel na otravu alkoholem a několik raněných. Podle jiné se jednalo o masakr. Zda tedy zničení vnitřní výbavy paláce mělo svůj původ v rozhořčených bojích nebo v řádění opilé lůzy, která sem vnikla po obsazení paláce, se už zřejmě nedozvíme, ale to není podstatné. Přijměme poslední verzi z knihy historiků vedených Andfrejem Zubovem „Dějiny Ruska dvacátého století“ a smiřme se s tím, že to možná až taková legrace nebyla a že skutečně došlo k bojům o každý pokoj paláce, k vraždám, znásilňováním zajatých údernic a jiným bestialitám. Ale to vše není až tak podstatné. Podstatné je, proč se to stalo a jaké to mělo následky.

Je třeba hned přiznat, že si původci plánu na komunistický převrat v Rusku nedokázali důsledky svých činů ani v nejdivočejších snech představit. Byli to totiž němečtí vojenští stratégové, u kterých tento nápad vznikl.

Rusko bylo spojencem Dohody a vázalo na sebe velkou část německých a rakouských vojenských sil. Sil, kterých bylo stále naléhavěji potřeba na západě. Německo nikdy nechtělo vést válku na dvou frontách.  Původní plán byl, zadržet Rusy ve východním Prusku, zničit bleskovým útokem Francouze a Brity a po jejich kapitulaci přesunout všechny síly na východ a přinutit ke kapitulaci i východního obra. Obra, o němž se vědělo, že stojí na hliněných nohách, jeho průmyslový potenciál byl vzhledem na pozdní zrušení nevolnictví carem Alexandrem II. v roce 1861 nedostatečný a výrazně pokulhával za zeměmi osy, zejména pak Německa. Plán nevyšel. Němci byli zastaveni v bitvě na Marně před Paříží a následovala několikaletá zákopová poziční válka, která vyčerpávala lidské i ekonomické zdroje. 6. dubna 1917 stoupily do války na straně Dohodových mocností Spojené státy americké. Zpočátku to vyvolalo jen německé ironické úsměšky, protože USA měly v tom čase armádu o síle 20 000 vojáků, když ale dokázaly v rekordním tempu mobilizovat a vycvičovat stovky tisíc dobrovolníků, začalo být Němcům jasné, že pokud nepodniknou něco rozhodného a hlavně rychlého, čeká je brzy krutá porážka.

Plán byl tedy jasný. Vyřadit Rusko z války, přesunout veškeré síly na západ, konečně dobýt Paříž a přinutit spojence ke kapitulaci. To vše, ještě než USA stihnout vylodit ve Francii své pomocné jednotky.  Únorová revoluce v Rusku, která svrhla cara, nepřinesla žádné řešení. Prozatímní vláda Kerenského se zavázala pokračovat v boji na straně Dohody, i když Rusko už bylo ekonomicky i morálně doslova na kolenou. Ale přesto stále vázalo stovky německých divizí, které byly nutně potřebné na západní frontě.

A tehdy si Němci vzpomněli na exilového revolucionáře, žijícího v zapomenutí v Curychu, na Vladimíra Iljiče Lenina. Němci správně odhadli, že by bolševici pod jeho velením mohli v Rusku způsobit skutečně takový chaos, že by konečně padlo. Zaktivizovat tuto pátou kolonu bylo natolik lákavé, že neodolali. Zprostředkovali chráněný vlakový transport z Curychu do Finska, odkud se tento profesionální revolucionář dostal do nedalekého Petrohradu. Musel jen slíbit, že na cestě přes Německo se zdrží jakýchkoliv projevů k německému obyvatelstvu, které už mělo války také plné zuby a bylo stejně jako Rusové náchylné uvěřit demagogům. To se ostatně potvrdilo po německé kapitulaci v roce 1918, kdy na rozsáhlých částech země převzali moc komunisté podle ruského vzoru. Lenin se ale svého slibu držel a během své cesty přes Německo svůj uzavřený vagón neopustil.

Jedno ale, jak samotný převrat proběhl (když jsem jako dorostenec četl román Michaela Šolochova „Tichý Don“, překvapilo mě, jak se autor vyhnul líčení útoku na Zimní palác. Nechápal jsem, proč se vzdal tak lákavého motivu – dnes už vím proč), jeho důsledky byly nedozírné. Zřejmě ani Němci netušili, co může takový politický puč způsobit v zemi, jako je Rusko. A s čím zřejmě nepočítali vůbec, že se takový režim může udržet u moci. Tato skutečnost fascinuje i mně. Jaké byly důvody, že se v Rusku mohl etablovat tak násilný zločinný režim a že se tam dokázal udržet víc než sedmdesát let? A co navíc – že Rusové k tomuto režimu cítí stále silnou provázanost, nikdy ho vnitřně nedokázali odmítnout. (Ačkoliv byl Leningrad přejmenován zpět na St. Petersburg, oblast si ponechala jméno Leningradskaja a sochy velkého vůdce proletariátu stojí všude o jeho mauzoleu v Moskvě ani nehovoříc.) Mít doma vyvěšený obraz Josipa Visarionoviče Stalina také není v Rusku a už vůbec ne například v Gruzii žádná hanba. A právě se řeší otázka, jak se k stoletému jubileu postavit. Slavit či neslavit. A pokud slavit, pak co vlastně?

Důvodů je mnoho.

Především Rusko bylo za carského režimu výrazně zaostalé za zbytkem světa. Tento běh za rozvinutým západem běželo Rusko po celá staletí. Bylo ale odlehlou zemí na okraji civilizace a svou ztrátu nikdy nedokázalo dohnat. Bylo do důsledkem staleté nadvlády Mongolů, kteří přetrhli vazby Ruska se zbytkem Evropy i působením ortodoxního pravoslaví, které bylo ve svém vývoji ještě pomalejší než západní křesťanství. Car Ivan Hrozný řádil ve své zemi v době, kdy v Evropě už vítězila renesance, carové Petr Velký, Kateřina Velká či Alexandr II. se snažili svými reformními kroky se Evropě aspoň přiblížit, občas se jim podařilo ztrátu snížit, nikdy se ale na roveň rozvinutých zemí nedotáhli. Vojensky a tím i politicky začali hrát v Evropě významnější roli až v osmnáctém století, kdy si Marie Terezie získala spojenectví carevny Alžběty v boji proti pruskému Fridrichovi. Klíčovou roli hráli Rusové při porážce Napoleona, až po Vídeňském kongresu se Rusové stali součástí takzvaného vestfálského politického systému mocenské rovnováhy. Byli členem Svaté Aliance, odkud ale vypadli po Krymské válce, od tohoto konfliktu se jejich ztráta za západní Evropou začala zase zvětšovat. Zrušení nevolnictví v roce 1861 přivedlo do měst velké množství nevzdělaného proletariátu, jeho vykořisťování vedlo k obrovskému sociálnímu napětí. Po vraždě osvíceného cara Alexandra pak na trůně seděli spíše méně schopní panovníci, kteří nerozuměli své době a nedokázali sociální napětí ve společnosti mírnit. Poslední car Mikuláš iI., byl možná opravdu dobrý člověk a otec rodiny, schopnosti vládnout mu ale naprosto chyběly. První světová válka ukázala tuto ruskou zaostalost v plné nahotě. Země, která dokázala porazit Napoleona, najednou nestačila na moderní německou armádu a šla od porážky k porážce. Starý komplex méněcennosti se opět rozhořel a byl jedním z důvodů, proč byl car v únoru (vlastně v březnu) 1917 svržen. Tento komplex méněcennosti se podařilo komunistům dobře podchytit. Průmyslový rozvoj a rozvoj infrastruktury byly hlavními body, kterými lákali obyvatelstvo. Dostižení Západu a jeho předstižení. Budováním těžkého průmyslu se to opravdu dařilo, až v pozdější době selhali při výrobě spotřebního zboží a rozvoji lehkého průmyslu. Vítězství v druhé světové válce, jedno, kolik stálo obětí, pak vrátilo Rusům definitivně pocit sebevědomí. Opět byli vítězi, dobytí Berlína bylo důkazem, že ztrátu za Západem srovnali a poté dokázal svým atomovým  programem dokonce čelit supervelmoci USA – jako JEDINÁ země na světě. S ruským komplexem méněcennosti si není třeba zahrávat. Největší chybou Západu bylo, že se k Rusku v čase Jelcinovské anarchie choval jako k v lepší společnosti pouze trpěnému chudákovi. Toto ponížení Rusové dodnes nestrávili – výsledkem byl Putin, Osetie, Krym a Východní Ukrajina.

Novému režimu se podařilo zcela izolovat od cizích vlivů a uzavřít se do sebe. Rusko na přelomu devatenáctého a dvacátého století mělo přece jen určitě kontakty na Evropu. Bylo to právě od onoho Vídeňského kongresu, udržovalo diplomatické vztahy se všemi rozvinutými zeměmi, umělci a intelektuálové navštěvovali především Francii a Paříž jako centrum tehdejší kultury (druhým jazykem, tedy jazykem vzdělaných vrstev v Rusku byla francouzština.) Tato vzdělaná vrstva byla ale velmi tenká, vzdělanost nezasáhla masy lidu, jak tomu už mezitím bylo v zemích západní Evropy. Vůči vzdělancům vládla mezi prostým lidem nedůvěra, kterou bolševici plně využili. Podařilo se jim celou tuto vzdělanou vrstvu buď vyvraždit, nebo vyhnat ze země, od dvacátých let dvacátého století prostě neexistovala – hodně se to podobalo kambodžskému experimentu Rudých Khmérů – všichni vzdělaní lidé byli podezřelí, protože vzdělanci mají jednu hloupou vlastnost – hodně přemýšlejí a to brání  jejich loajalitě k režimu. Rusko se z této tragédie nevzpamatovalo dodnes. Vydalo se vlastní cestou, všeobecná vzdělanost je stále slabá a silně ideologizovaná a obyvatelstvo tímto způsobem lehčeji manipulovatelné. Izolace Ruska v čase Stalinovy vlády vedla k tomu, že se tento režim těšil u levicových intelektuálů na Západě značné popularitě – nikdo totiž nevěděl, co se tam skutečně děje. Lidé nespokojení s vývojem v Evropě viděli v Rusku alternativu k režimu, s kterým byli nespokojeni, netušíce, že tato alternativa je stokrát horší než to, v čem žijí.

V Rusku neexistovala žádná demokratická tradice, která by se novému režimu mohla postavit. Demokracii prožili Rusové jen půl roku – mezi březnem a listopadem 1917, doba natolik krátká, že v určitých oblastech obrovské země se o ní ani nestačili dozvědět, ne aby ji dokázali zažít. Jeden teror tedy vystřídal jiný. Lidé to chápali jako legitimní výměnu vládnoucí elity, ne jako nový systém vlády. Pluralismus, svobodné vyznávání politického názoru, výměna vládnoucí elity demokratickou volbou, to vše jsou dodnes v Rusku neznámé věci. Proto jak Stalin, tak i Putin můžou dosáhnout v této zemi absolutní nekontrolovanou moc, neexistuje zde demokratická tradice, která by diktátory oslabovala a na kterou by museli brát ohled při uchopení moci a jejím udržení.

Brutalita komunistického režimu překonala všechna očekávání. V rámci převratu a následovné občanské války jakož i za velkého teroru v třicátých letech zahynuly miliony lidí, nikdo vlastně ani neví kolik, odhady se různí mezi deseti a padesáti miliony lidí, v každém případě ale neuvěřitelná čísla. To bylo možné díky ruské byzantské mentalitě – na jedné straně v orientu život jednotlivce nikdy nehrál žádnou významnou roli, navíc tu byla i rozlehlost země a s ní spojená určitý fatalismus. Ten je součástí ruské mentality dodnes a má samozřejmě historické kořeny. Když se přihnala cizí rabující a vraždící vojska do Čech nebo do Rakouska, měli lidé možnost uprchnout do hor a tam se ukrýt a počkat, až se hrůza přežene. Na ruské širé stepi tato možnost neexistovala, člověk byl vydán na milost a nemilost a věděl to. Se stejným fatalismem jako kdysi Mongolům, se pak obyvatelstvo oddalo i novému komunistickému režimu. Samozřejmě extrémní brutalita se nelišila zas až tak příliš od bestialit francouzské revoluce, která se odehrála jen o 120 let dříve – i tam revolucionáři vyvraždili nejen společenské elity ale i třeba skoro celou provincii Vendóme, když se vzepřela novému politickému systému. Tato brutalita svědčila jen o nesmírné nenávisti vůči privilegovaným, která si takto našla ventil. Komunisté ale dokázali ono vraždění zinstrumentalizovat, takže se stalo součástí denní kultury, kdy si nikdo nebyl jist životem, strach pak byl nejlepší ochranou režimu. Jestliže dostávali místní komisaři v třicátých letech za Velkého teroru „kvóty“, kolik třídních nepřátel musí ve své oblasti objevit a popravit, je to perverzní a neuvěřitelné, tento systém ale dokázal režim dál upevňovat. Jediné, co mě vždy překvapovalo, že při tak velkém vraždění nepociťoval komunistický ruský systém nedostatek pracovních sil – zejména pak těch kvalifikovaných.

Ideologie komunistů byla líbivá.  To člověk chápe do určité míry i dnes, když proti divokému kapitalismu neexistuje prakticky žádná politická ochrana. Politici demokratického systému jsou buď příliš slabí, nebo příliš zkorumpovaní, než aby se dokázali systému vykořisťování a obohacování malé skupiny na úkor chudých mas postavit. Komunisté slibovali změnu právě tohoto systému, nabídli lidem cestu a naději na změnu. A ti se této šance s chutí chopili. Právě revolucionáři z přesvědčení se stali prvními oběťmi velkého teroru, prakticky všichni byli Stalinovými aparátčíky vyvražděni (ať už to byl Trocký, Kameněv, Zinovjev, Lenin měl štěstí, že ho jeho syfilis udolala včas). Novému režimu šlo jen o absolutní moc a o výměnu elit – namísto carské elity šlechticů a bohatého měšťanstva nastoupila nová elita stranických aparátčíků. Jejich jediným cílem bylo udržet se u moci – a to jakýmikoliv prostředky, teror a válku nevyjímaje.  V rámci toho vraždili v rámci občanské války nejdříve začátkem dvacátých let protivníky opravdové, koncem dvacátých let pak odpůrce potenciální a koncem třicátých let pak už kohokoliv, jen aby se splnily kvóty popravených, určené  politickým politbyrem. Protože být členem oné privilegované nové elity bylo spojeno s mnohými výsadami, i když v žádném případě nechránilo před zatčením a smrtí. Protože v Rusku panovaly v době říjnové revoluce ještě do značné míry feudální poměry a občanská společnost ještě zdaleka nebyla etablována, nabyla i nová diktatura v podstatě feudální charakter. Včetně nové formy nevolnictví (občan směl opustit rodnou vesnici jen s povolením komunistického funkcionáře) a sociálního inženýrství s nuceným přesouváním celých národů a tisíců lidí do míst, kde je nový režim právě potřeboval.

Obdivuhodná byla vojenská odolnost nového režimu. Nikdo nevěřil, že by se nově vznikající revoluční gardy, z nichž se pak vytvořila Rudá armáda, mohly obstát ve středu s profesionálními armádami komunistických odpůrců. V čele těchto intervenčních armád stáli zkušení generálové z první světové války jako Wrangel, Denikin, Kolčak a výzbroj dodávaly západní zbrojařské firmy, převaha technická i taktická byla jednoznačně na straně odpůrců nového režimu. Přesto dokázal obstát a dokonce všechny tyto armády vyhnat ze svého území. Odvěké nepřátele Poláky, kteří se pokusili nový stát napadnout, zahnala armáda Buďonného až k Varšavě, kde je zachránil jen zázrak, který Poláci přisuzují zásahu samotné Panny Marie, jak se možno vidět v polské kapli v italském Loretu. I to byl fenomén velmi podobný francouzské revoluci. I zde revoluční armáda, i když špatně vyzbrojená a vycvičená porážela všechny nepřátele jen díky obrovskému nadšení a morálce. Ztráty se na straně revolucionářů na rozdíl od interventů nepočítaly a to bylo rozhodující. Nevyhrál ten, kdo bojoval úsporněji, taktičtěji a s menšími ztrátami. Vyhrál ten, kdo byl odhodlán za vítězství přinést jakékoliv oběti. Stejně tak prohráli Francouzi v Indočíně, Američané ve Vietnamu či Rusové v Afganistanu. Nakonec nezbylo, než zemi, kterou chtěli od komunistického moru osvobodit, vyklidit.

Samozřejmě Lenin nepodcenil od prvního okamžiku, kdy přišel k moci, upevňování režimu pomocí tajné policie. Hned po převratu vznikla Čeka vedená Leninovým souputníkem Džeržinským, z ní pak po mezistanicích GUPu a OGPu, vznikla obávaná NKVD. Špiclové byli doslova všude, atmosféra strachu, kterou se podařilo úspěšně rozšířit, pomáhala úspěšně potlačovat jakékoliv pokusy o svrhnutí režimu, jakkoliv lidem přinášel utrpení. Pokud někdo nesouhlasil, ukryl tento nesouhlas hluboko ve své duši, pak byl ohrožen zatčením a popravou jen ve stejné míře jako ti, kdo pro režim hořeli. Je skutečně neuvěřitelné, že i takový zločinec jako byl Dzeržinský, se v Rusku nedočká úplného odsouzení. Když jsem jeho bustu objevil v knihovničce petrohradského lokálu Idiot vedle busty Lomonosova, projevil jsem nad touto společností údiv. Odpověď naší kamarádky Oxany byla charakteristická pro ruské myšlení: „Rossiju toľko serdcom vozmožno ponimať.“ Tedy, pro mladší generaci, která se rusky neučila – Rusku je možno rozumět pouze srdcem.

Hlavním úspěchem režimu ale bylo vytvoření tzv. „homo sovieticus“. Tento fenomén žije dodnes, zřejmě se jej nepodaří odstranit ani po řadu dalších generací. Je to člověk nesamostatný, zvyklý, že za něj rozhoduje stát, ale tento stát se stará i o jeho potřeby. Tento člověk je zahleděný do sebe, izolovaný, má strach ze všeho cizího a proto sdílí pragmaticky přesvědčení, že v jeho zemi je všechno nejlepší. (Nezapomenu na ruskou studentku ve Varně v roce 1983, kdy si s úžasem vytřeštěnýma očima prohlížela výklady obchodů se západním zbožím – Varna byla výkladní skříní socialismu a zahraniční zboží zde bylo v dostatečném množství – aby pak vždy prohlásila „U nás je to všechno lepší.“) „Homo sovieticus“ je člověk, který potřebuje, aby mu někdo udal směr, kterým má jít, dostane-li svobodu sám volit směr své cesty, podlehne panice, protože na takovou zodpovědnost, co se týká jeho vlastního osudu, není zvyklý ani připravený. Pamatuji si na rozhovor s jednou kolegyní z Lipska, kterou revoluce zastihla ve věku osmnácti let. I když nebyla komunistkou, pád komunistického režimu byl pro ni spíše traumatizující skutečností (i když se aktivně zúčastňovala demonstrací, které k pádu tohoto režimu vedly). Předtím byl její časový plán přesně daný. Chodit do školy, poté do zájmových kroužků. Ani ty kroužky si člověk nevolil sám, ale pedagogové určovali, kdo se hodí pro sport, kdo pro kreslení, kdo pro hudbu a podle toho byli studenti do těchto kroužků přidělováni. Když tento systém náhle přestal existovat a mladí lidé byli ponecháni sami sobě, nevěděli, co si mají  tou náhle nabytou svobodou počít. Den byl najednou příliš dlouhý a drogy na dosah.  Díky tomuto typu „homo sovieticus“ sklízí úspěchy Afd v Německu, Jobbik v Maďarsku či Okamura v Česku. Není náhoda, že všechny tyto strany jsou navázány na putinovský moskevský režim – Putin studoval v čase komunismu a tento typ člověka přesně zná a umí ho využít a manipulovat.

Komunismus jako takový v podstatě zahynul. Nedožil se tedy stoletého výročí. Nikdo se k němu nechce hlásit, kdo by už chtěl mít něco společného s poraženými? Jinak je to ale s Velkou říjnovou revolucí. V Rusku mají skutečné dilema, jak tuto událost, která z Ruska udělala v konečném důsledku světovou velmoc, vnímat a jak ji slavit. Protože ono imperiální myšlení, pocit sebedůvěry a totalitní ideologie žijí v Rusku (a nejen tam) dál. Sice pod jiným obalem, proletářský internacionalismus vystřídal nacionalismus, ale i Mussolini byl komunista, než se stal fašistou. Tyto ideologie se sice teoreticky nacházejí na opačných pólech politického spektra, mají k sobě ale velmi blízko. Představíme-li si politickou scénu jako kruh, pak se dokonce dotýkají. Jestliže se navzájem tak nenáviděly a potíraly, bylo to jen proto, že bojovaly o stejný okruh voličstva. V čase, kdy se nevolí, tedy v čase po uchopení moci a zavedení diktatury, je už tento antagonismus zbytečný.

Dědictví Říjnové revoluce žije i nadále. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, ale její důsledky neseme v sobě. Všichni, kdo jsme onen režim zažili, neseme v duši stopu nebo jizvu, která nás poznamenává až do konce života. Teprve nové generace budou jiné. Snad pak toto dědictví definitivně zmizí.

Bertold Brecht napsal, že člověk je definitivně mrtvý, až když si na něj nikdo nevzpomene. S revolucemi a režimy jimi zplozenými je to stejné.

Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml.

31. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu.

Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad světem. Právě na přelomu patnáctého a šestnáctého století se jim zdálo, že si už mohou dovolit opravdu všechno. Pontifikáty Alexandra VI. Borgii (1492 – 1503)či Julia II. De la Rovere (1503 – 1513) byly přímo demonstrací moci a přímo nestoudnou prezentací všemoci hlavy církve. Papežové vedli války, rozšiřovali území svého církevního státu v Itálii, obdarovávali své syny vévodstvími a jinými tituly, prodejem odpustků a církevních úřadů získávali neskutečné finanční prostředky, které používali k stavbě monumentálních staveb ale i k nesmírnému obohacování sebe i svých rodin – tzv. nepotismus (od slova nepos, čili synovec – papeži přece nesměli mít oficiálně syny) dosáhl svého vrcholu. Koncil v Římě (5. lateránský koncil) v letech 1512 –  1517 měl poslední šanci na reformu církve, stal se ale jen bohapustou fraškou

A pak se objevil Luther se svou snahou o reformu církve, o odstranění těch největších nešvarů, aby církev znovu získala důvěru věřících a byla schopna šířit Kristovo poselství lásky. Bezprostředním podnětem byla jeho cesta do Říma, kde byl konfrontován s přímo nestoudným prodáváním odpustků. Papež Lev X., vlastním jménem Giovanni di Medici totiž rozjel prodávání odpustků opět ve velkém stylu (ne nadarmo pocházel z bankéřské rodiny). Potřeboval peníze na dostavbu chrámu svatého Petra, a proto v roce 1514 vyhlásil velké odpuštění. Tentokrát neplatili lidé jen za sebe, ale i za nebožtíky. Dominikán Johann Tetzel hlásal, že nebožtík bude okamžitě propuštěn z očistce, pokud jeho žijící příbuzný zaplatí církvi jeden zlatý. K tomu přišla aféra s prodejem arcibiskupství v Mohuči na Albrechta z Brandenburgu. Ten byl už v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. Za oba tyto řady zaplatil do Říma velké finanční sumy a nehodlal se jich vzdát, ani když se stane arcibiskupem a kurfiřtem Mohučským. Být arcibiskupem na dvou místech odporovalo jakémukoliv církevnímu zákonu, Řím (tedy papež Lev X.) byl sice ochoten přimhouřit oko, chtěl za to ale hodně peněz. Proto byly v Německu vypsány nové odpustky, jejichž vybírání se ujal právě onen Dominikán Tetzel. Na své si přišly i bankovní domy, jako například Fuggerovci, kteří si za spolupráci na vybírání odpustků mohli část sumy ponechat. Nestoudnost církve v ožebračování lidí dosáhla svého vrcholu a odpovědí byly Lutherovy téze.

Luther svým spisem trefil přesně náladu znechuceného a frustrovaného lidu, Jeho myšlenky se rozšířily po Německu jako oheň po vyprahlé stepi. Papež Lev X. Luthera podcenil jen na chvíli. Zareagoval poměrně rychle, ale ne dost rychle. Na straně reformátora totiž stálo nové médium, jehož šíření vlastně církev podporovala, protože věřila, že jí zabezpečí monopol na šíření její pravdy – knihtisk. Opak byl pravdou. V roce 1519 kolovaly Lutherovy teze v nepředstavitelných 600 000 výtiscích. Prakticky každý, kdo uměl číst, si mohl jeho spis opatřit. Do roku 1521 vydal další spisy: „Křesťanským rytířům německého národa“ ve kterém žádal o ochranu německých knížat pro věc protestantismu. „Babylonské zajetí církve“ a „O svobodě křesťana.“ Všechny jeho knihy se staly naprostými bestselery. A navíc myšlenka chudé církve, jejíž současný majetek si může přivlastnit světský vládce, začala stále více lákat německá knížata. Reforma získávala politickou podporu.

Papež potřeboval nutně pomoc světského ramene moci, tedy římského císaře. V tom měl smůlu. Na trůně seděl stárnoucí Maximilán I., který měl jiné starosti. Maximilán byl v podstatě schopný vládce, reformoval rozhodujícím způsobem vojenství, díky tomu udržel habsburskou moc v Burgundsku a získal pro Habsburky i Španělské království. Svatbami svých vnuků s Jagellonci získal pro svou rodinu i nárok na království Uherské a České. Staral se ale především o prospěch vlastní rodiny, papežovy starosti stejně jako ideologické náboženské spory mu byly dost ukradené a ostatně se neustále pohyboval na okraji finančního bankrotu. Nad vodou ho udržovaly pouze kredity bankéřské rodiny Fuggerovců, jen díky nim dokázal pro císařskou korunovaci dojet aspoň do Trientu, na cestu do Říma peníze nestačily.

V roce 1519 císař zemřel. Při volbě jeho nástupce to neprobíhalo jinak, než při volbě papežů, jeho vnuk Karel si korunu proti francouzskému konkurentovi Františkovi prostě koupil. Opět díky vysokému úvěru augsburských bankéřských rodin Fuggerů a Welserů, kteří za ony peníze dostali do správy nově dobytá území v Americe – Welserovci Venezuelu, Fuggerovci Chile (ani jedni se nedokázali proti místním conquistadorům prosadit). Melancholický Karel měl v době své volby 19 let a na problémy, se kterými byl konfrontován, naprosto nestačil.

Papežové měli prostě smůlu, že na císařském stolci právě v rozhodující chvíli seděl člověk nepříliš osvícený. Tak dlouho oslabovali pozici císaře a těšili se z jeho slabosti, a teď, když ho nutně potřebovali, s úžasem zjišťovali, že toho není schopen. Devatenáctiletý chlapec, vyrostlý v poměrně liberálním prostředí holandských provincií, spíš introvertovaný mladý muž, který sám žádný zájem na řešení církevního problému neměl, cítil se k tomu jen nucen a podle toho se i choval.

Postavil se sice na stranu katolické církve, učinil to ale poměrně vlažně a nechal „plevel kacířství“ v říši rozrůst. Luther směl v Lipsku diskutovat s významným církevním ideologem Johannem Eckem. Když pochopil, že se s církevní mocí diskutovat nedá, stal se jeho postoj radikálnější. Už nešlo jen o odpustky. V roce 1520 napadl učení o transsubstanciaci, tedy přeměnu vína a chleba v Kristovu krev a tělo. Teď už se postavil do stop Viklefa a mistra Jana Husa (který je proto v Německu všeobecně považován za Lutherova předchůdce a dostal i svou sochu na památníku reformace ve Wormsu). Navíc popřel kult svatých jako pohanský a zreformoval i samotný obřad mše, kde se místo rituálu dostalo do centra obřadu slovo boží. Největším protestantským svátkem přestala být velikonoční neděle jako symbol zmrtvýchvstání (což samozřejmě navazuje bezprostředně na pohanské svátky jara znovuzrození přírody), ale Velký pátek, jako den, kdy Kristus svou smrtí naplnil své poslání a vykoupil lid z dědičného hříchu. Stejně tak byla zrušena i poutní místa, která byla a jsou dodnes velkým zdrojem příjmů a svátek božího těla – právě katolická procesí na tento den měla mít největší konfliktní potenciál mezi oběma náboženskými směry – v Drážďanech proto například vybudovali v katolickém kostele Hofkirche cestu pro procesí uvnitř kostela, aby katolíci v tento den nedráždili většinově protestantské obyvatelstvo. Luther zrušil celibát (hlavní předpoklad nedělitelného církevního bohatství) a sám šel příkladem, když se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory. (Její snubní prsten je možné obdivovat v městském muzeu v Lipsku). Divergence mezi Římem a Lutherovými příznivci byla stále větší. A začali se objevovat noví reformátoři, kteří hodlali jít svou cestou – Zwingli v Curychu, Kalvín v Ženevě a mnozí další. Situace se stávala nepřehlednou a výbušnou.

Císař Karel povolal v roce 1521 mezitím už exkomunikovaného Luthera na říšský sněm do Wormsu, aby zde odvolal své učení. Když to neudělal a propadl tak smrti, ukryl ho u sebe saský kurfiřt Fridrich Moudrý. Lutherovo nové učení totiž získalo vedle ideologického i politický rozměr. Jeden kurfiřt za druhým jakož i králové ve Skandinávii se přidávali k reformnímu směru, především při představě možnosti konfiskovat tučné církevní majetky pro vlastní obohacení. Karel měl naprosto jiné, existenční problémy, zejména válku s Francouzi v Itálii. Tu se mu podařilo v roce 1525 bitvou u Pavie překvapivě vyhrát, tím ale proti sobě postavil papeže Klementa VII. Karlovi byl najednou Luther a jeho učení dobrý jako prostředek tlaku na papeže. Ten nakonec povolil a svolil dokonce k císařské korunovaci v roce 1530 (ovšem ne v Římě ale v Bologni). V roce 1529 na druhém říšském sněmu ve Špýru „protestovalo pět říšských knížat a 14 měst“ proti zákazu nového učení. (Odtud název protestanti, kostel, kde se to stalo, stojí dodnes a je ho možné navštívit). V roce 1530 pak na sněmu v Augsburku prezentoval Lutherův přítel a společník Melachton nové vyznání víry (takzvaná Augsburská koncese). Karel to akceptoval a politicky se mu jeho říše začala rozpadat. Když konečně udeřil a protestantskou opozici v bitvě u Mühlberka v roce 1547 rozdrtil, těšil se chvíli pocitu vítězství. Ale jen krátce, než se proti němu obrátil jeho nejvlivnější spojenec Mořic saský. Ten císaře přinutil utíkat z Innsbrucku ve spodním prádle. To už císař psychicky nezvládl, jako první císař v dějinách se vzdal trůnu, uchýlil se do kláštera a tam v depresi a na modlitbách zemřel.

Žezlo po něm převzal jeho mnohem schopnější bratr Ferdinand, který se od samého začátku snažil o usmíření obou táborů – jako jediný si uvědomoval nebezpečí, které si papežové ani nepřipouštěli – nebezpečí rozštěpení církve. Reformátoři totiž na vytvoření vlastní církve vůbec nepomýšleli, jejich cílem byla reforma CELÉ církve. Až když tohoto cíle nedosáhli (částečně i vlastní vinou, protože se jejich mnohé proudy nedokázaly sjednotit) vytvořili vlastní církev nezávislou na centrální moci v Římě. Ferdinand se snažil intervenovat na obou stranách a přivést je k jednacímu stolu. To se mu i podařilo, nejblíže k smíření měli oba kontrahenti při jednáních v Regensburku (Řezně) v roce 1541. Římskou delegaci tehdy vedl velmi tolerantní a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini a měl i mandát od umírněného papeže Pavla III., aby dojednal dohodu s luterány i za cenu ústupků. Tentokrát to byli ale protestantští kněží, kteří se ukázali neústupní a navíc byli ještě rozhádaní mezi sebou. Contarini neuspěl, ztratil svůj dominantní vliv v Římě, moc tam převzali fanatici a vývoj nabral neodvratitelný směr ke konfrontaci.

V roce 1545 svolal papež Pavel III. ekumenický koncil do Tridentu. Ten byl několikrát přerušen, dokonce přeložen do Bologni a pak zase zpět, smír v otázkách víry mezi oběma tábory ale nastolit nedokázal. V roce 1563 už za vlády fanatického papeže Pavla IV. Caraffy přijal dogmata, vylučující protestanty z církve. Ti se tedy konečně rozhodli založit církev vlastní.

Spory vyústily nakonec v roce 1618 do třicetileté války, která začala jako válka náboženská a skončila jako nesmyslný masakr všech proti všem, ukončila politickou dominanci římských císařů, jakož i římských papežů. Místo nadvlády císaře a papeže jako dvou paží vlády nad světem nastoupil takzvaný vestfálský systém rovnováhy politických sil, který je vlastní politickému systému Evropy ale i světa dodnes. Západní svět se rozdělil a to znamenalo rozvoj humanismu, posléze osvícenství, které s sebou přineslo průmyslovou revoluci a změnilo tak naprosto svět ve kterém žijeme. Svět nebyl Lutherovým činem osvobozen od dogmatismu (protestanti byli někdy ještě nesnášenlivější než katolíci, například Kalvín vedl v Ženevě pravý náboženský terorismus nepříliš odlišný od dnešních islamistů Islámského státu), ale byl rozbit monopol na ideologickou pravdu. Lidé měli volbu, volba je předpokladem vývoje. A lidstvo se této šance chopilo.

Možná že by k takovému vývoji došlo i bez Luthera. Jsem ale přesvědčen, že jeho revolta tento vývoj když ne iniciovala, tak určitě urychlila.

Tato skutečnost nezasáhla jen katolickou do té doby všemocnou církev, nýbrž změnila celý svět, poměr sil, chápání moci a důvěru člověka ve všemocnou ideologii posmrtného života jako odměny za pozemské utrpení. Naučila ho žít tady, na této zemi. Výsledky mohou být někdy kontroverzní, nicméně tento zlom umožnil, aby lidé planetu, na níž žijí, poznávali a poznání je cesta. Poznání stojí proti fanatismu, proti nekritické víře. A proti lákavé možnosti tuto zneužít politicky, k čemuž mají lidé odjakživa vrozenou vlohu. To je zásluha oné reformy zpřed pěti set let a za ni jí musíme být vděční. Bez ohledu na to, jakého jsme vyznání.

Proč je pátek třináctého nešťastný den? Nemusíte být zrovna pověrčiví, ale určitě jste při takové kombinaci přece jen trochu opatrnější než v obyčejný den. Tato pověra je hluboko v lidech zakořeněná. A zvlášť byste si měli dávat pozor, když takový pátek třináctého padne na říjen, jako letos.

Proč?

To se musíme dostat k samotnému kořenu této pověry.

Právě před 710 lety, v pátek 13. října 1307 zahájil francouzský král Filip IV., řečený Sličný, svůj útok proti řádu Templářů. Leželi mu už dlouho v žaludku a toho dne se rozhodl, že s tímto řádem zatočí.

Co mu na Templářích nejvíc vadilo? Že byli nesmírně bohatí. Řád Templářů vznikl v Jeruzalémě v roce 1120 pod jménem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu.“ Protože se Chrám řekne latinsky Templum, vzniklo jejich zkrácené označení. Ostatně byli skutečně založeni na místě někdejšího Šalomounova chrámu, na místě, kde dnes stojí mešita Al Akša, která je permanentním zdrojem sváru mezi Araby a Izraelci. Templáři byli na rozdíl od Johanitů nebo Německých rytířů, kteří měli za hlavní úkol zdravotnické zabezpečení poutníků do svaté země a jen sekundárně je bránili i zbraní (jakási první forma medicínské prevence), byli Templáři primárně řád bojový. Nebyli vždy pozitivním prvkem v bojích ve Svaté zemi. Svou někdy až nesmyslnou bojovností a bezvýhradnou oddaností papežskému stolci byli problémem pro Jeruzalémské krále i pro Římské císaře. Na příkaz papeže bojkotovali křížovou výpravu Friedricha II. v letech 1228 – 1229, už předtím vyprovokovali válku se sultánem Saladinem, která vedla ke katastrofální porážce křížového vojska u Hattinu v roce 1187, což vedlo de facto k zániku Jeruzalémské království.

Po pádu Akkonu 1291 ztratili Templáři ve Svaté zemi poslední kousek území, a protože se neusadili jako Johanité na Kypru nebo na Rhodu, či Němečtí rytíři v Pobaltí, ale vrátili se zpět do Francie, v podstatě ztratili oprávněnost své existence. Což ale nehodlali akceptovat. Stali se nejmocnějším bankovním domem Evropy, pod záminkou přípravy znovudobytí Svaté země nashromáždili obrovské finanční prostředky. Čili jejich původní název řádu působil spíš jako výsměch. Hlavní sídlo jejich moci „Templ“ se nacházel v Paříži na ostrově Seiny, po zániku řádu se stal královským palácem, a když králové přesídlili do Louvru, pak vězením, kde trávili své poslední dny jak Ludvík XVI., tak jeho žena Marie Antoinette. Hlavním dlužníkem Templářů byl právě král Filip IV. Potřeboval hodně peněz na své projekty, na boj s papežem i s povstalými provinciemi ve Flandrech. V roce 1307 dlužil řádu nesmírnou částku 600 000 zlatých, což byla polovina francouzského ročního hrubého hospodářského produktu. Dluh byl prostě nesplatitelný, král neměl ani na úroky a tak dluh dále narůstal.

Král Filip nikdy neměl daleko k činům. Postavil se papeži, který po něm chtěl církevní desátek. Když ho pak papež Bonifác VIII., který se nazýval „Imperator verus“ a věřil, že může rozhodovat o životě a smrti každého člověka na zemi, jedno zda sedláka nebo krále či císaře, dal do klatby, poslal Filip do papežského sídla v Agnani svého prokurátora Nogareta. Ten papeže vyvlekl na náměstí a tam ho před shromážděným davem veřejně zfackoval. Papež Bonifác takovou potupu nepřežil. Když se jeho nástupce Benedikt XI. odhodlal vydat rozsudek, v němž odsoudil a exkomunikoval Nogareta, jeho pomocníky z římského rodu Colonnů a nepřímo označil na původce agrese Filipa IV., pojedl otrávené fíky a zemřel. Benediktův nástupce Kliment, Francouz z Bretagne, vlastním jménem Bertrand du Got, se stal královou loutkou. Filip jej odvlekl z Říma do Lyonu a dal ho pod svou kuratelu. Kliment V., který byl slaboch a svého francouzského únosce se bál jako ohně, pak Filipovi podepsal listinu, která opravňovala francouzského krále prošetřit obvinění, které se proti řádu Templářů šířily (samozřejmě především z Paříže). Byla to obvinění z kacířství, sodomie – rozuměj homosexuality a neúcty k svátosti oltářní.

13. října 1307 vydal král rozkaz k zatčení všech členů templářského řádu.

Rytíři se královským vojákům překvapivě nepostavili na odpor a tak bylo zatčeno po celé Francii na 5000 členů řádu včetně velmistra Jakuba de Molay. Následovaly výslechy a mučení, při kterém se někteří rytíři k obviněním přiznali. V roce 1312 byl řád na koncilu ve Vienne oficiálně papežem Klimentem V. jako nepotřebný zrušen. Velmistr Jakub de Molay a komtur Geoffroy de Charney byli 18. března 1314 upáleni. Velmistr ještě předtím, než ho pohltily plameny, stačil proklít krále Filipa a celou královskou rodinu Kapetovců i Francii jakožto zemi, které tato rodina vládla a která templáře zradila. Své soudce –  krále Filipa, prokurátora Nogareta a papeže Klimenta pak pozval do roka před soud boží.

Nikdo tu kletbu nebral moc vážně. Král byl tehdy statný čtyřicátník v nejlepší tělesné kondici, měl tři dospělé syny, Francie byla nejbohatší zemí v Evropě (zejména teď po zabavení veškerého templářského majetku) s dvaceti miliony obyvateli a po rozkladu Římského impéria v důsledku vyhubení Štaufů i nejmocnější politickou silou v Evropě.

Jenže se začaly dít věci. Do roka od upálení velmistra zemřel král Filip tragicky na lovu (spadl z koně a ten ho uvláčel k smrti – tedy žádná pěkná smrt). Prokurátor Nogaret byl ve své kanceláři nalezen mrtvý bez známek jakéhokoliv poranění či otravy a papež Kliment brzy oba tyto muže následoval. Když byla papežova mrtvola vystavena na katafalku, vznítil se tento od svící a papežova mrtvola shořela, což bylo v této době považováno za tragédii – jak měl člověk bez těla vstoupit na nebesa? Do pekla to už nebyl takový problém a vzhledem k papežovým předchozím činům byla tato destinace pravděpodobnější – aspoň tak to lid chápal. I Dante ve své božské komedii vyhradil papeži Klimentovi místo v pekle:

„Toť nový Jáson, o němž v Písmě čte se:

a jako k němu jeho král byl měkký

tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese.“

Filipův syn Ludvík zemřel v červnu 1316 (Jeho žena Markéta Burgundská byla v té době těhotná a skutečně porodila syna, který ovšem zemřel po šesti dnech, aby takto vešel do francouzských dějin jako král Jan I.). Ludvíkův mladší bratr Filip V. řečený Dlouhý, zemřel bezdětný v roce 1322 a poslední z rodu Kapetovců Karel IV., zvaný po otci Sličný, kmotr našeho Karla IV., který převzal jeho jméno a manžel sestry Jana Lucemburského Marie, následoval své bratry v roce 1328, rovněž bez potomků. (Jeho poslední manželka Johanna z Evreux byla v čase jeho smrti těhotná, porodila ale dceru).

Francouzští grandi nato se zdůvodněním „Lilie nepředou“ popřeli dědické nároky jak této ještě nenarozené Karlovy dcery, tak i dcery Filipa sličného Isabely (kterou si ve filmu Statečné srdce zahrála Sophie Marceau) a jejího syna, anglického krále Eduarda III. A bylo zaděláno na stoletou válku. Ta začala vyloděním Angličanů na severu Francie v roce 1337. V roce 1346 utrpělo francouzské vojsko pod vedením krále Filipa VI. z rodu Valois drtivou porážku u Kresčaku a sever země byl obsazen Angličany. Po další katastrofální porážce u Poitiers v roce 1356 se do anglického zajetí dokonce dostal i Filipův syn, francouzský král Jan II.

A k tomu v roce 1346 zahájila své smrtonosné tažení Evropou „Černá smrt“, tedy první masová morová epidemie, která nejvíc zasáhla právě Francii.

Suma sumárum – v roce 1357, tedy zhruba padesát let po onom neuváženém (nebo vlastně dobře uváženém) útoku na Templáře měla Francie 10 milionů obyvatel, tedy polovinu původního počtu, byla zpustošena a rozervána válkou a hladomorem, panovník seděl v anglickém vězení a budoucnost země byla víc než nejistá.

A lidé, z nichž ti nejstarší si ještě události s Templáři pamatovali a vyprávěli dál, tuto všechnu hrůzu vztahovali samozřejmě na kletbu Jakuba de Molay a na její prapůvod – tedy na onen pátek 13. října roku 1307, kdy to všechno začalo.

Takže, prosím, ať už jste pověrčiví nebo ne, právě letos pátek třináctého připadá na říjen a to právě 710 let poté, co k oné osudové události došlo.

Takže si dávejte pozor a pokud nemusíte, nevycházejte z domu.

Byl opravdu symbolem, zda zaslouženě či ne, o tom můžeme pochybovat či se přít, ovšem Kennedy byl a zůstane jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století – i když byl americkým prezidentem jen něco víc než 1000 dní.

Byl prostě správným mužem ve správné chvíli na správném místě. Kolik toho dokázal, než jej zasáhla vrahova kulka a kolik by toho snad ještě dokázat mohl, je otázkou polemik, které trvají už víc než padesát let. Stejně jako spiklenecké teorie o atentátu na něho.

29. května uplyne 100 let od jeho narozen9.

Politická kariéra irských přistěhovalců Kennedyovců začala v hospodě, čili v pubu. Kde taky jinde? Irové se scházejí jen v kostele (jsou v odpověď na protestantismus jejich anglických vládců striktně katoličtí) nebo v hospodě. A politika se dělá v hospodě. Pradědeček Johna Kennedyho přicestoval do Ameriky v době velkého irského hladomoru v roce 1845. Důvod byl prostý – Irové přešli v pěstování potravin na monokulturu brambor a bramborová plíseň, která jejich úrodu v tomto roce postihla, zahubila víc než milion lidí. Kennedyovci se zachránili na lodi, která je přivezla do Bostonu. Patrick Kennedy, tedy Johnův pradědeček,  zemřel ale už v roce 1858 na choleru. Jeho vdova si pronajala pub, díky němuž začal Johnův dědeček Patrick Joseph dělat politiku. Stal se „bossem“ Irů v bostonské čtvrti. Získal tak nejen politický vliv ale i dostatek peněz, aby se stal akcionářem jedné bostonské banky. To umožnilo jeho synovi Josephovi začátek pozoruhodné kariéry, při níž se burzovními spekulacemi a bezohlednými obchody stal multimilionářem a nakonec i americkým vyslancem ve Velké Británii. Největším Josephovým úspěchem ovšem bylo, že se do něj zamilovala Rose Fitzgeraldová, dcera Johna Fitzgeralda, prvního irského starosty Bostonu, politika každým coulem. Ten se sice spojení se zbohatlíky typu Kennedyovců dlouho bránil, ale nakonec se lásce své dcery podvolil a spojení těchto dvou rodin se stalo skutečností. John převzal do svého jména i příjmení matky, právě proto, že její rodina byla slavnější, než rodina Kennedyovců. Tato praxe nebyla neobvyklá, vzpomeňme, že i náš první prezident převzal do svého jména příjmení své patricijské manželky Garrique.

Irové v Massachusetts ale i jinde měli problémy s tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Ti se považovali za občany první třídy, přivandrovalci, zejména katolickými a židovskými opovrhovali. John Fitzgerald sváděl ostré boje s Henrym Cabotem Lodgem, reprezentantem WASPs v Bostonu, který v předvolebním boji napadl Fitzgeralda slovy: „Vy opravdu věříte, že Židé, Irové a Italové mají v této zemi nějaká práva?“ John Fitzgerald, zvaný pro své uhlazené způsoby „Honey Fitz“ mu odpověděl – „Přesně taková jako váš či můj otec. Jedná se vždy jen o rozdíl několika lodí.“  Jeho vnuk se měl stát prvním katolickým prezidentem Spojených států v historii.

Joseph Kennedy se své manželce Rose neodvděčil za to, že mu pomohla k přístupu do lepší společnosti. I když s ní zplodil 9 dětí, včetně čtyř synů (Josefa – Joea, Johna – Jacka, Roberta – Bobbyho a Edwarda- Teda) podváděl ji, jak jen mohl. Vlastnil v Holywoodu filmové studio a zdržoval se na západním pobřeží tak často jak jen mohl, už proto, aby mohl dovádět s herečkami. Své milenky přiváděl i domů a představoval je jako přítelkyně svých dcer. Jestliže chlapci vyrostli v takovém prostředí, nemohli se tatínkovými způsoby nenakazit. Ženy byly pro ně jen kořistí a důkazem úspěchu. Tak je to tatínek naučil. Ani jeden z nich manželskou věrností neoplýval, John Kennedy pak svého otce dokonce i překonal.

Patriarcha Joseph vkládal všechny své politické naděje do nejstaršího syna Josefa. John byl od mládí neduživý, věčně nemocný, nevynikal ani v prospěchu ani v tělesné zdatnosti. Až v roce 1947 objevili lékaři příčinu jeho potíží – trpěl na Addisonovu chorobu, tedy na nedostatečnou činnost nadledvin. Choroba to byla v minulosti smrtelná, v době, kdy ji Johnovi, který se mezitím po tragické smrti Joea v II. světové válce (jako pilot se nevrátil z bojového letu) stal vlajkonošem politických ambicí rodiny, byla ale už možná substituční léčba. Ovšem v té době byl kortison považován za zázračný lék a byl podáván v nesmyslně vysokých dávkách, protože o jeho vedlejších účincích se ještě nevědělo. U Johna vyvolaly kortikoidy těžkou osteoporózu páteře a při současně podávaném testosteronu i závislost na sexu – John byl sexem doslova posedlý. Domácí výchova ho přitom v jeho přímo patologické sexuální žádosti nemohla nijak omezovat.

John Fitzgerald Kennedy se svým otcem a tchánem           

Přesto že byl John v důsledku svých zdravotních potíží prohlášen za neschopného vojenské služby, protekcí tatínka se stal nakonec kapitánem torpédového člunu – ten byl v jedné vojenské akci potopen japonským torpédoborcem a John, který se zachránil plaváním na ostrůvek v Pacifiku a zachránil i část své posádky, se stal válečným hrdinou.  V rámci ozdravného pobytu po této události zplodil s krásnou herečkou rakouského původu Lisou Lanett svého nemanželského syna Tonyho – jediného dokumentovaného nemanželského potomka – což je s ohledem na počet jeho milenek skoro zázrak.

Po válce využívá svého statusu válečného hrdiny a s pomocí dědečkových zkušeností a tatínkových milionů se stává v roce 1946 poslancem Kongresu. Bylo mu 29 let. To mu ale bylo málo. V roce 1952 se rozhodl kandidovat do senátu. Jestliže počet kongresmenů se určuje podle počtu obyvatel jednotlivých amerických států a stát Massachusetts jich má v Kongresu devět, senátoři jsou z každého státu jen dva, je to tedy opravdu elitní společnost. Proti Kennedymu nekandidoval v roce 1952 nikdo jiný než vůdce WASPs Cabot Lodge. A stal se zázrak. Jestliže politologové nedávali mladému Irovi žádné šance, nakonec sice těsně ale přece jen vyhrál a vstoupil do senátu. Lodge vyjádřil své pocity slovy: „Cítím se jako někdo, koho právě přejel náklaďák.“

Kennedy ale mířil ještě výš. Na to potřeboval vhodnou ženu. Svobodný senátor, honící náhodné milenky nemohl být kandidátem na nejvyšší politický úřad – Američané volí jen člověka, jenž má svou rodinu. Výběr nevěsty byl určován politickými cíli, vyvolenou nejžádanějšího „starého mládence Ameriky“ se stala Jacqueline Bouvier, pravá princezna americké high society – jejich svatba 12. září 1953 byla událostí roku. (Šaty nevěsty byly ušity ze 46 metrů slonovinově zbarveného hedvábí.) Jacqueline bylo víceméně jasné, že svého muže nebude mít jen pro sebe a když ji přítelkyně zrazovaly, že ten muž jí zlomí srdce, odpověděla: „Ta bolest se vyplatí.“ Skutečnost ovšem překonala i nejhorší očekávání.

V roce 1957 obdržel John F. Kennedy Pulitzerovu cenu za knihu „Profiles in Courage.“ Samozřejmě mohlo i udělení této nejrenomovanější žurnalistické ceny ovlivnit jeho postavení senátora i tatínkovy miliony, odborníci se ale shodují, že ta kniha si cenu opravdu zasloužila a Johnův podíl nezaostává za prací spoluautorů Teda Sorensena a Julese Davidse. Určitě k tomu pomohla i jeho další vášeň. Kromě krásných žen totiž John doslova hltal knihy. Četl všude a při každé příležitosti, při jídle i při čištění zubů. Výsledkem bylo jeho opravdu široké vzdělání a historický i politický rozhled.

V roce 1958 obhájil s velkým náskokem své senátorské křeslo a platil za nejnadějnějšího kandidáta demokratické strany na post prezidenta. Když se prosadil v primárkách, nastoupil do předvolebního boje proti kandidátovi republikánů Nixonovi. Opět jednou se zdálo, že nemá šanci. Jestli ale něco John ovládal, byl to politický boj. Ze svého konkurenta z primárních voleb Johnsona udělal přes protesty svého bratra Bobbyho (vedoucího jeho volební kampaně a muže pro špinavou práci) svého viceprezidenta a díky tomu se mu podařilo zvítězit v Texasu, odkud Johnson pocházel. Tento tah se ukázal jako rozhodující, výsledky voleb byly nesmírně těsné (hovořilo se dokonce o volebních manipulacích v Kalifornii, ale Nixon sám tyto dohady uťal, když uznal svou porážku – protože zpochybňování výsledku voleb by mohlo poškodit světové mínění o americké demokracii – od té doby udělala politika v USA obrovský vývoj a takové mínění j každému srdečně ukradené. Ale tehdy ještě platily dobré mravy.) Ve volbách 8. listopadu 1960 Kennedy zvítězil a stal se prvním katolickým a nejmladším zvoleným prezidentem USA v historii.

Nejnápadnější na kariéře Johna Kennedyho je neuvěřitelný rozpor mezi jeho činy, jeho projevy a jeho popularitou. Je skoro nevysvětlitelné, jak se člověk s jeho morálním charakterem a s politickými katastrofami, které provázely jeho vládu, mohl stát symbolem dvacátého století. Možná místo popisu jeho politické činnosti a jeho konce bude zajímavější zabývat se právě těmito rozpory.

• Image příkladného otce rodiny si udržel navzdory všem svým sexuálním eskapádám. Bylo to možné jen v jeho době, kdy byl privátní život politiků skutečně privátním. Dnes by ho rozcupoval bulvár na kusy. I Bill Clinton, který byl v porovnání s Kennedym skoro svatý, měl při současném chápání svobody tisku nemalé problémy. Je pravda, že se Kennedy věnoval svým dvěma malým dětem každou volnou chvíli. Žily s rodiči v Bílém domě a Kennedy dal dokonce v Bílém domě zřídit mateřskou školku, aby jeho děti měly kontakt s normálními vrstevníky. To vše působilo na veřejnost pozitivně. Na druhé straně, když Jackie poprvé v létě 1956 potratila, zdržoval se Jack právě ve Středozemním moři na jachtě svého přítele George Smatherse a s blondýnou přezdívanou „Pooh„. Kennedy neprojevil žádnou chuť jet do Washingtonu ke své nešťastné ženě, jeho přítel ho musel z jachty doslova vyhnat argumentem, že může zapomenout na své ambice stát se americkým prezidentem, pokud se jeho žena rozhodne pro rozvod. Toto rozhodnutí bylo tehdy opravdu na spadnutí a Kennedy ho dokázal svým příjezdem jen tak tak odvrátit.
• Image tvrdého amerického politika a jeho appeasement vůči Rusku. Kennedy byl nepochybně skvělý řečník. Své projevy si sice nepsal sám, dokázal ale zaměstnávat skutečně geniální tvůrce. Jak jeho inaugurační řeč, tak i legendární řeč při návštěvě Berlína jsou prostě geniální. S činy to už bylo slabší. Hned v dubnu 1961, tedy tři měsíce po nástupu do funkce, musel spolknout hořkou pilulku v podobě katastrofy v „Zátoce sviní“ na Kubě. Sám zřejmě tuto akci neinicioval, nemohl ji ale už po nástupu do funkce zastavit. Vylodění 1400 exilových Kubánců s cílem svrhnout Fidela Castra skončilo naprostou katastrofou a Američané si ve strachu z ruské odvety nedovolili invazi vojensky přímo podpořit. Stejně se zachoval Kennedy i při stavbě berlínské zdi – nekladl žádný odpor, i když se jednalo o jednoznačnou Chruščevovu provokaci. „Kvůli Berlínu nebudu riskovat světovou válku,“ měl tehdy říci. Je pravda, že NDR stála díky masové emigraci (od roku 1945 opustilo Východní Německo 4 miliony lidí) nad propastí a jiné řešení než zablokování hranice neměla. Chruščov k tomu dal ale svolení, až když se přesvědčil o slabosti svého amerického protějšku. Při kubánské krizi ovšem zašel ruský vůdce příliš daleko. Atomové rakety sto kilometrů od pobřeží USA už nemohl spolknout ani Kennedy. Otázka je, zda by se Chruščov o něco podobného pokusil, kdyby nebylo berlínské zdi a Zátoky sviní. Každopádně nestál svět nikdy tak blízko atomové války jako tenkrát.

Kennedy nechal eskalovat vietnamskou válku natolik, že už nebylo cesty zpět. Ve svém boji proti komunismu (nedistancoval se ostatně nikdy ani od patologického mc carthysmu) byl jako slepý, jako by ztratil politický rozum. Úspěchem neskončila ale ani ona vietnamská expedice.

• Image zdravého silného muže při všech jeho zdravotních problémech. Kennedy jako první politik dokázal plně využít nového média – televize. Právě televizní debata s jeho republikánským protivníkem Nixonem (první v historii USA) mu přinesla rozhodující body. Zatímco Nixon v šedém obleku, který se velmi zle odrážel od pozadí studia, hovořil a potil se, Kennedy se v perfektním černém obleku jen usmíval do kamery. To stačilo. Pro ty Američany, kteří sledovali rozhovor v rádiu, byl vítězem Nixon, ti, kdo sledovali televizi, přiřkli vítězství jednoznačně Kennedymu. A televize byla u tehdy neodmyslitelnou částí „american way of life“. Zejména u žen bodoval naplno.

Od mládí nosil korzet, který mu zpevňoval několikrát operovanou páteř. Až fyzikální léčba lékaře Hanse Krause (původem z Vídně, odkud musel pro svůj židovský původ uprchnout) přinesla zlepšení stavu. Korzet byl ale nepřímo zodpovědný za Kennedyho smrt. Při atentátu totiž atentátník Oswald vypálil tři rány. První netrefila cíl. Druhá zasáhla Kennedyho do krku, nebyla ale smrtelná. Prošla prezidentovým krkem a zasáhla plíce texaského guvernéra Conallyho. Po této ráně by se Kennedy musel zhroutit dopředu a tím pádem by neposkytoval cíl pro třetí výstřel. Korzet jej ale i přes zásah do krku udržel ve vzpřímené poloze a proto jej třetí rána mohla zasáhnout smrtelně do hlavy.

• Image sociálně myslícího politika. Ačkoliv pocházel z milionářské rodiny a jeho žena rovněž z nejbohatších amerických kruhů, snažil se Kennedy v onom krátkém čase, který mu byl vymezen, o sociální politiku. Podařilo se mu zdvihnout minimální mzdu na 1,25 dolaru za hodinu, podpořil hnutí proti rasismu, když přijal Martina Luthera Kinga a nešel milionářské lobby na ruku ani tím, že by podepsal zákona o znovuzaložení FEDu. Tato centrální emisní banka USA byla kdysi zrušena prezidentem Andrewem Jacksonem. Od té doby neustaly pokusy ji znovu instalovat jako soukromou akcionářskou instituci. Pokušení z možnosti, moci si tisknout tolik peněz, kolik zrovna potřebují, byla pro lidi typu Rockenfellera či Morgana velmi lákavé. Kennedy se ale postavil proti. Jeho předobrazem byl Franklin Delano Rooswelt a chtěl tedy udržet nad financemi určitou státní kontrolu, alespoň nad emisí peněz.
• Samozřejmě nesmrtelného z něj udělala jeho tragická smrt. Zemřel mladý, neopotřebovaný, nedokázal své voliče a příznivce ještě dostatečně zklamat. Když umíral, byl stále ještě nadějí pro celou mladou generaci na novou a lepší Ameriku. Naději, kterou by zřejmě nemohl splnit, ale neuskutečnění tohoto snu přikládala celá ona generace, která se s ním dokázala ztotožnit, právě jeho tragické smrti. Smrti, která nebyla nikdy dostatečně objasněna, i když se jí zabývalo hned několik komisí. Vrahem byl zřejmě opravdu Lee Harvey Oswald – teorie druhého střelce nebyla nikdy dokázána, ale ani nijak věrohodně podložena. Jenže proč tento člověk střílel? Byla to jeho soukromá akce, nebo jednal v něčím zájmu? Sám nemohl být vyslechnut, protože jej už dva dny po atentátu zastřelil Jack Leon Ruby, který dokázal neuvěřitelné, totiž dostat se se střelnou zbraní do sklepa policejní stanice v Dalasu. Jack Leon Ruby měl kontakty na mafii, zřejmě měl tedy úkol Oswalda umlčet. Proč? Kdyby byl Oswald osamělý střelec, neměl by FBI co zajímavého sdělit: jenže zřejmě měl. Kdo tedy mohl stát za atentátem na prezidenta?

Oficiální teorie je teorie osamělého střelce Oswalda, muže, který byl Marxista, Leninista a stoupenec Castra, koneckonců žil až do roku 1962 na Kubě. Jak víme, Kennedy vyhlásil komunismu nesmiřitelnou válku a Castra se snažil všemi prostředky zbavit moci. To je tedy oficiální teorie, která dostala ale právě záhadnou smrtí atentátníka vážné trhliny.

Jack Leon Ruby střílí na Harweyho Oswalda

Druhou možností je, že Kennedyho dala zabít mafie. Jack Ruby byl jejím členem a o Kennedym se vypráví, že měl na mafii kontakty. Dodávala mu povolná děvčata a zřejmě i drogy. Kennedy trpěl nesnesitelnými bolestmi zad a byl v době své smrti údajně závislý na morfiu. Záhadná smrt Marilyn Monroe, se kterou měl dlouhodobější poměr a která jediná si dělala naděje, že by se prezident mohl rozvést a vzít si ji za ženu, vrhala a dodnes vrhá na bratry Kennedyovce podivné světlo. Monroe volala dokonce Jacqueline a tvrdila jí, že se Jack chce rozvádět a vzít si ji za manželku. Brzy nato zemřela, údajně sebevraždou.  Možná ale jen proto, že se stala nebezpečnou. Kdo špinavou práci vyřídil a zda se za to dočkal patřičné vděčnosti, není dodnes jasné.

Třetí verzí je rasová teorie. Texas byl a je dodnes rasistický. Kennedy s rasismem bojoval. Dal vypracovat zákon o občanských právech, který apartheid a šikany proti černochům vyhlásil na ilegální. Kongres zákon sice zablokoval, Kennedy mohl ale použít možnosti zákon vydat dekretem. Váhal, protože takový zákon mohl samozřejmě jeho nástupce opět dekretem zrušit (to vidíme teď při vládě prezidenta Trumpa, který ruší všechny zákony, které vydal jeho předchůdce Obama dekretem, na zákony, které byly přijaty kongresem, je ale krátký). Snažil se tedy získat na svou stranu veřejné mínění a tím dostat  kongres pod tlak. 28 srpna 1963 přijal v Bílém Domě mluvčího za práva černochů Martina Luthera Kinga po velké demonstraci 250 000 stoupenců zrušení apartheidu ve Washingtonu, na které pronesl Martin Luther King svou nejslavnější řeč. Rasisté tedy měli víc než dobrý důvod zbavit se nepohodlného prezidenta.

Čtvrtou verzí je spiknutí finanční americké špičky. FED byla pro ně klíčovou otázkou.  FED byla následnicí American national bank, kterou zrušil v roce 1836 prezident Andrew Jackson. Trikem se podařilo tuto emisní banku znovu etablovat v roce 1913. Fakt, že spolek nejbohatších finančníků tiskne peníze, které od nich musí stát za úroky kupovat, byla Kennedymu solí v očích. 4. června podepsal  Kennedy „exekutiv order number 11110“ který předával pravomoci emisní politiky do rukou prezidentovi a tedy státu. Je dokumentováno, že jej krátce předtím navštívil v Bílém domě jeho otec Joseph a že došlo k ostré výměně názorů, zakončené výkřikem Kennedyho seniora „Pokud to uděláš, zabijí tě.“ Je tedy možné, že se to opravdu stalo. Ostatně první zákon, který podepsal Kennedyho nástupce Johnson, bylo zrušení výnosu 11110. Možná nechtěl skončit jako jeho předchůdce. Bankovky, které dal prezident tisknout, byly okamžitě po jeho smrti staženy z oběhu a zničeny.

Lidí a zájmových skupin, které se chtěly prezidenta zbavit, bylo tedy víc než dost.  Že se za takových okolností prezident rozhodl projíždět právě texaským městem v otevřené limuzíně, se podobá pokusu o sebevraždu. Která se i podařila a udělala z něj symbol, který se zabít nedá. Možná to právě měl Kennedy v úmyslu. S jeho zdravotními problémy, které hrozily udělat z něj v krátké době lidskou troskou, možná ani jinou možnost neměl.

Letošní rok se v Rakousku ponese ve jménu Marie Terezie, od jejíhož narození uplyne 13. května 300 let.  Mezi únorem a listopadem tohoto roku se pořádá hned několik výstav k životu a dílu této velké panovnice. ORF natočilo s velkými finančními náklady i film o jejím životě. Na její počest vydávají společný známkový aršík Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina (Česko a Slovensko se na tom překvapivě nepodílejí).

Možná jste si všimli, že jsem se vyhnul slovu císařovna, udělal jsem to úmyslně. Marie Terezie totiž nikdy císařskou korunu nenosila, i když se tímto titulem ráda nechávala oslovovat. Ale to není jediný rozpor v její osobnosti.

Na jedné straně prosazovala pokrok, na druhé její zákoník Constitutio Criminalis ( z roku 1769) dovoluje a dokonce doporučuje nejstrašnější mučení. Jen malý citát: „Žena má být při své popravě přivedena na obvyklé popraviště, její oba prsy jí mají být rozžhavenými kleštěmi vytrženy a poté má být zbavena života mečem.“

Snažila se o ekonomické reformy, ale na druhé straně vydala 22. prosince 1744 dekret o vyhnání Židů z Čech. Protože to bylo v zimě a císařovna se nenechala obměkčit ani pražskými křesťany, zemřely na zledovatělých cestách stovky Židů. Praha ztratila jedním dnem čtvrtinu svého obyvatelstva. Teprve o tři roky později svůj dekret dost neochotně a jen částečně zrušila. I Židé žijící ve Vídni museli platit takzvanou „toleranční daň“, čímž chtěla panovnice dosáhnout, že ve městě mohli zůstat jen ekonomicky úspěšní Židé. Stejně tak se snažila zbavit protestantů, i když představovali nejefektivnější složku obyvatelstva. Špiclování a provokace k odhalení „skrytých kacířů“ byly na denním pořádku a odhalení jinověrci byli nelítostně i s rodinami odsouváni zejména do Sedmihradska a do Banátu – tedy do vylidněných, od Turků před nedávnem získaných území. Bez ohledu na to, že taková deportace 10 000 moravských protestantů zanechalo v hospodářství země nezhojitelné rány. Ostatně největší české selské povstání, potlačené v bitvě u Chlumce nad Cidlinou roku 1775 spadá do období její vlády.

Byla matkou 16 dětí, ale neváhala obětovat kteroukoliv ze svých dcer politickým cílům. Nejhrozněji to postihlo Marii Karolínu, která se musela provdat na matčin příkaz za primitivního a surového neapolského krále. Ale i svatba její nejmladší Marie Antonie, kterou známe z dějin jako Antoinettu, byla vynucena politickým kalkulem, a jak víme, nedopadlo to dobře.

Toužila po míru, ale přesto vedla dvě zničující války, které vyplnily 15 let jejího panování a uvrhly její poddané do nepředstavitelné bídy.

Těch protikladů bychom našli ještě mnoho, v podstatě jsou ale všechny vysvětlitelné. Marie Terezie patřila ještě do doby baroka, ale přesto tuto dobu markantně měnila svými reformami. Tyto reformy ale nebyly vedeny ve smyslu osvícenství, jak to pak dělal její syn Josef (se kterým měla proto celé roky hektické spory) nýbrž prostým pragmatismem. Ideologicky byla Marie Terezie ještě plně zakořeněna v době pronásledování čarodějnic a bigotního katolictví, její úřad panovnice ji ale nutil provádět změny, které tento systém narušovaly a bouraly. Nejmarkantnějším příkladem je zřejmě zákaz činnosti Jezuitského řádu v roce 1773, i když ji Jezuité vychovávali.

Marie Terezie byla příkladem člověka s neobyčejným politickým talentem, ale současně člověka bez jakéhokoliv politického vzdělání. To vysvětluje skoro vše. Vzdělání se jí nedostalo prakticky žádného. Její otec Karel VI. v intencích starého myšlení považoval vzdělání žen za škodlivé. Tvrdilo se, že nadměrné vzdělání není ženský mozek schopen zvládnout a toto je pak důvodem k hysterii a jiným chorobám. Proto se Marie Terezie směla naučit francouzsky a španělsky (to proto, aby mohla v těchto jazycích se svými urozenými přítelkyněmi u kávy klábosit) ale jinak byla držena od jakéhokoliv vzdělání na hony daleko. Nenaučila se nikdy ani pořádně německy, uměla hovořit jen tím nejdivočejším vídeňským dialektem a překlad její korespondence do spisovné němčiny způsobuje ještě dnes germanistům i historikům bolesti hlavy a vyžaduje nejméně rok studijního pobytu ve vídeňských hospodách.  Legendární je její výkřik ve vídeňském divadle, když se dozvěděla, že se jí narodil první vnuk (pozdější císař František II.)  “Poldi hot e bua”, což by ve spisovné němčině znělo “Leopold hat einen Sohn.”

O matematice, geografii, či dokonce diplomacii nemůžeme ve vzdělání budoucí panovnice vůbec mluvit.

Byl jsem sám překvapen, když jsem se dočetl, že takzvaná „Pragmatická sankce“ Karla VI. byla vydána v roce 1713. Ve škole jsme se učili, že tento dokument byl vydán proto, aby zabezpečil dědictví Marii Terezii v říši jejího otce, když už bylo jasné, že Karel VI. se mužského potomka s největší pravděpodobností nedočká. Jenže Marie Terezie se narodila v roce 1717. A po ní přišly na svět ještě dvě její sestry Marie Anna v roce 1718 a Marie Amálie v roce 1724 (ta ovšem zemřela už jako šestiletá). V čase vydání „Pragmatické sankce“ bylo Karlovi 28 let a byl určitě přesvědčen, že mužského potomka zplodí.

V Pragmatické sankci šlo o něco plně jiného. Pokusím se to vysvětlit. Karel měl být původně španělským králem. Poté, co poslední král španělské habsburské větve Karel II. v roce 1700 zemřel, měl Karel nastoupit na jeho místo. Jeho příchod do Španělska podráždil Francii která si na zemi na Pyrenejském ostrově už dávno brousila zuby a vedl k čtrnáctileté válce „O španělské dědictví“. Karel by se možná na trůně byl udržel, kdyby v roce 1711 nezemřel jeho bratr císař Josef I. (Zdolala ho epidemie černých neštovic, které byly metlou osmnáctého století a předešly tak syfilis, na kterou císař trpěl taky). Pokusy spojit španělskou a německou říšskou korunu na jedné hlavě selhaly. Katalánci slaví dodnes Diadu, jejich národní svátek 11. září 1714, kdy byla Barcelona jako poslední město věrné Karlovi a Habsburkům po úporném hrdinném odporu dobyta francouzskými jednotkami. Španělsko si pro sebe získali Bourboni (a drží ho dodnes) a Karel se musel spokojit s územím, nad nímž vládl jeho bratr a před ním jeho otec Leopold. A když se na to své dědictví podíval, dostal novopečený císař Karel záchvat zoufalství. Místo sjednoceného Španělska ohraničeného na severu Pyrenejemi a z ostatních stran mořem (od roku 1668 existovalo na západě zase samostatné Portugalsko, které ale španělského suveréna nezajímalo) měl vládnout nad územím, které se tomuto celistvému útvaru nepodobalo ani náhodou.

Habsburkové drželi císařskou římskou korunu nepřerušeně od roku 1440. Jenže kromě této koruny římského císaře, která se stávala stále více jen symbolickou funkcí (a roku 1804 definitivně zanikla) vládli Habsburkové ještě nad svými vlastními državami, kde byli přímí suveréni a kterážto území získávali válkami, koupí či vhodnými sňatky. Zde byli bezprostředními vládci a správci, jenže tato území tvořila nehomogenní ostrůvky i větší plochy rozprostírající se napříč Evropou. Byla to království, vévodství, hrabství různé marky i maličká území takzvaného „Předního Rakouska“ v jižním Německu. Patřilo sem tedy vedle samotného dnešního Rakouska (bez Salcburska, které bylo připojeno až v roce 1815) Uherské království s Chorvatskem a Dalmácií, Země české koruny se Slezskem ale už bez Lužice, kterou zašantročil Ferdinand II., dnešní Belgie, Lucembursko (nepoměrně větší než to dnešní), Milánsko,  Parma a Toskánsko. A pak ona další roztroušená území v Německu. Ta území se lišila nejen jazykem obyvatelstva, ale i politickými systémy, vedle monarchisticky ovládané Belgie to byly stavovské monarchie jako právě ta naše či prakticky neovládatelná území někdejších italských komun. Pragmatická sankce měla z těchto roztroušených a nehomogenních území vytvořit jeden celek, podléhající jednomu panovníkovi a jeho titul měl být dědičný (a pro jistotu zde byla zasazena i klauzule o dědičnosti po ženské linii).

Samozřejmě bylo touto dědičností myšleno jen ono území podléhající přímo habsburské vládě, ne císařská koruna. Že by nad jeho zeměmi měla vládnout jeho dcera, Karla nikdy ani nenapadlo. Když už bylo jasné, že se mužského dědice nedočká, věnoval se plně výchově svého zetě Františka Štěpána Lotrinského – Marie Terezie byla pouze důvod, proč měl František nad habsburskými državami vládnout. Že by byla žena schopná vlády, si tehdy nemyslel v Evropě vůbec nikdo (i když existovaly precedensy z Anglie či Ruska, ale jedno bylo na ostrově – Angličané byli vždycky tak trochu jiní, to ostatně dokázali i minulého roku svým Brexitem, a Rusko bylo beznadějně daleko a k Evropě se – zatím – ani nepočítalo). Právě to měla Marie Terezie rozhodujícím způsobem změnit).

Proto v okamžiku, kdy Karel VI. poněkud nečekaně 20 října 1740 zemřel na otravu houbami, objevilo se nespočetně zájemců, kteří si brousili zuby na habsburské državy. Francouzi chtěli Belgii a Lucembursko, eventuálně i Milánsko, Bavoři Rakousko samotné, Sasové České království a Prusové Slezsko. Pouze uherskou korunu Marii Terezii nikdo nezpochybňoval – těžko říct, proč se o tuto svůdnou korunu nebyl nikdo ochoten ucházet.

První zaútočil Friedrich II. Pruský. Bez vyhlášení války obsadil Slezsko. Vůbec nepochyboval, že se habsburské državy rozpadnou a nechtěl přijít pozdě. Jeho drzost šokovala Evropu jen na chvíli, vzápětí se už všichni hrnuli k bohatě prostřenému stolu a chtěli na dědictví Karla VI. hodovat. Že se jim někdo postaví na odpor a že to bude dokonce žena, s tím nikdo nepočítal. František Štěpán se totiž ukázal jako naprosto neschopný zvládnout danou situaci, komando musela převzít jeho manželka.

Marie Terezie oplývala vždy temperamentem. Rézi, jak jí v mládí říkali, byla velmi půvabná dívka s blond vlasy, nebesky modrýma očima a tehdy ještě štíhlou postavou. Na každém plese byla poslední, kdo bál opouštěl a tancovala až do rána. Že si mohla za muže už v pouhých osmnácti letech vzít muže, do kterého byla opravdu zamilovaná, její temperament neumenšilo, ostatně povila mu šestnáct dětí a to mezi svými vladařskými povinnostmi a ve velmi těžkých časech.

Možná by se byla Habsburská říše skutečně rozpadla. V roce 1741 bylo Slezsko pevně v pruských rukou, Sasové obsadili Čechy a Prahu, Bavoři spojení s francouzskými jednotkami dobyli Linec a táhli na Vídeň. Marie Terezie se mohla opřít jen o Uhry, kteří ji kavalírsky v zdánlivě ztraceném boji neodepřeli podporu, když je v Bratislavě s právě narozeným Josefem na rukou prosila o pomoc. (Podobně se zachovali v roce 1866 k císařovně Sissi – Maďaři prostě nedokážou odepřít pomoc ženě v tísni) Tehdy ale udělal fatální chybu Friedrich II. Svého už dosáhl, zabral nejbohatší rakouskou provincii a na trůně v Praze mu byla milejší ženská, o jejíž „neschopnosti“ při svém známém opovrhování ženami nepochyboval (zda byl Friedrich II. homosexuál či zda skutečně utrpěl při prvním slezském tažení zranění, které mu znemožňovalo sexuální styk s nimi, není dodnes jasné – že je považoval za hloupé, je ale všeobecně známé), než saský kurfiřt. Uzavřel tedy s Rakouskem separátní mír. Tím získala Marie Terezie možnost dobýt zpět své české a rakouské državy.  Trvalo to ještě celých dalších sedm let, než byl v roce 1748 konečně uzavřen mír, který potvrdil její nároky na země jejího otce Karla – s výjimkou Slezska a italských provincií Parma, Piazenza a Guastalla, které odstoupila Savojsku za pomoc proti Francii. Habsburská říše byla zachráněna, nastal čas zemi reformovat.

Právě onen osmiletý válečný konflikt odhalil slabost onoho soustátí v plné nahotě.

• Země byly stavovsky řízené, což v praxi znamenalo, že každý šlechtic si dělal, co chtěl a odmítal poslouchat centrální moc, která ostatně ani neexistovala – protože neexistoval úřednický aparát. O nějaké centrální moci, jakou ve Francii zavedl Ludvík XIV., nemohlo být ani řeči.
• Armáda byla zastaralá a neorganizovaná. Podle vzoru ještě z třicetileté války byl každý plukovník, který si naverboval svůj pluk, i jeho velitelem a nepodléhal žádnému centrálnímu velení. Vzdělání důstojníků bylo nulové, prostě stačilo mít peníze, naverbovat si jednotku a člověk jí velel. Jestliže to stačilo na Turky – díky géniovi vrchního velitele Evžena Savojského – nemohlo to stačit na skvěle vycvičenou pruskou armádu. Ostatně Evžen Savojský už v roce 1736 zemřel, což vedlo k tomu, že Rakousko dokázalo prohrát i s Tureckem a v roce 1739 se muselo vzdát severního Srbska a Valašska, které kdysi princ Evžen dobyl.
• Daně se prakticky nevybíraly, protože jejich vybírání musely povolit stavy daných zemí a ty se držely hesla, že bližší je košile než kabát.
• Vláda, kterou 23 letá Marie Terezie zdědila, se podobala ústřednímu výboru komunistické strany Sovětského svazu v osmdesátých letech minulého století – bylo to shromáždění gerontů. Oněch 6 ministrů, které nová panovnice ve vládě svého otce našla, čítalo dohromady 416 let.
• Hospodářství bylo mimořádně neefektivní, výnosy z polí minimální, nevzdělaní sedláci byli povinni k takzvané robotě, tedy nucené práci na polích svého pána, kterou samozřejmě flákali, a na vlastní pole jim nezbýval čas – ostatně jim bylo zakázáno prodávat vlastní výrobky.
• Průmyslová produkce byla ještě stále vázána pravidly cechů, manufakturní výroba existovala snad jen ve Slezsku, právě proto měl pruský král o toto území takový zájem.

Co s tím vším měla mladá panovnice dělat? Zejména, když se její muž projevil sice jako nadaný finančník (hospodářské otázky svěřovala výhradně jemu) ale jinak jako naprosto neschopný vládce, který se raději věnoval svým vědeckým koníčkům, než politickým zápasům. V roce 1745 se ovšem stal po smrti bavorského Karla VII. císařem, mohl tedy nosit onen prázdný symbol a byl teď formálně nadřízený své manželce, která byla vládkyní v dědičných zemích – kde byl on jen princ regent tedy něco podobného jako dnes princ Filip v Británii. Že si Marie Terezie do věcí vlády ve „svých“ zemích od císaře, i když se jednalo o jejího manžela, nenechala mluvit, je dobře známo. Tento dualismus byl až dojemný, kdy císař i panovnice měli v Hofburgu oddělené oficiální místnosti a udělovali samozřejmě oddělené audience podle svých titulů a povinností. Můžete hádat, o které audience byl větší zájem.

Marie Terezie měla mimořádný talent pochopit naléhavost a potřebu změn a měla neuvěřitelně dobrý čich na lidi, kteří tyto změny byli schopni prosadit. Kteří měli vzdělání, jež ona neměla. Jestliže si pak takového ministra zvolila, stála za ním plnou vahou své autority, i když byl nenáviděn, i když se proti němu intrikovalo a pomluvy či obvinění nabíraly nezvládnutelné rozměry. Panovnice se jimi nenechala zviklat, ani jednoho ze „svých“ mužů nenechala padnout. Pokud onen člověk, kterého si vybrala, jednal v intencích, které si předsevzala, byl nedotknutelný a měl volnou ruku pro vše, co dělal. I když se samozřejmě pak nemohl objevit na vídeňském plese, protože by ho přítomní vypískali. Marie Terezie si vybírala muže, kterým taková diskriminace nevadila, kteří byli ochotni pro moc obětovat vlastní popularitu a dokonce byli ochotni vzdát se i vlastního obohacení (v dnešní době naprosto nepředstavitelné, že?) Ona jim pak kryla záda svou popularitou u prostého lidu. Jednalo se tedy o podobnou strategii, kterou kdysi používala anglická královna Alžběta I. Díky lásce prostého lidu nemohli její protivníci nic dosáhnout, protože se vždy mohla na proletariát obrátit. Marie Terezie vždy vystupovala jako lidu blízký panovník – už jen pro její hrozný dialekt ji Vídeňáci milovali. Zpřístupnila lidu někdejší císařský lovecký revír Prater – protože ona lovu stejně neholdovala a vášnivý lovec František Štěpán se nezmohl na protest. Stejně tak byly veřejnosti zpřístupněny i zahrady v Schönbrunnu, ze kterého vybudovala svou letní rezidenci (ale bez toalet, jak s úžasem zaznamenal o dvacet pět let později Napoleon, když obsadil Vídeň a marně hledal v zámku místo, kde by vykonal svou potřebu – tak daleko zase modernismus panovnice nešel). I jinak dávala stavět ráda nové stavby, což přinášelo pracovní místa. I když sama ještě plně barokní osoba (v pozdějším věku i postavou) její dvorní architekt Nicolaus Pacassi byl představitelem modernějšího rokoka a císařovna to akceptovala (už proto, že barokní styl jejího otce zruinoval státní finance a ona byla ve všem pragmatička – stavěla, když na to měla) – jen svůj náhrobek u kapucínů si nechala zhotovit zcela v barokním stylu (aby se jí tam jednou dobře odpočívalo, jak k tomu podotkla). Pruský velvyslanec o ní psal do Berlína, že: „vášnivě ráda dává stavět, i když sama nemá o architektuře ani ponětí.“ Tak to s ní bylo ale ve všech oblastech panování a všude měla úspěch. Právě proto, že odborníkům do jejich práce nemluvila, a když, tak jen v hrubých rysech.

Reformou armády pověřila Leopolda hraběte Dauna. Z jejího podnětu byla ve Vídeňském novém městě založena vojenská akademie (která existuje dodnes) pro vzdělání důstojnického sboru. Od teď už nerozhodoval v obsazování důstojnického sboru původ či majetek, ale schopnosti – samozřejmě že to naráželo v šlechtických kruzích na odpor, ale Daun se uměl prosadit. Ignoroval poznámky, že se ke své funkci prospal – oženil se totiž s dcerou hraběnky Fuchsové, vychovatelky Marie Terezie a její nejbližší důvěrnice. Když musel Friedrich II. v druhé válce o Slezsko (takzvaná „koalice tří sukní“, kdy se proti němu spojily Marie Terezie, ruská carevna Alžběta a madame Pompadour, kterou poslouchal na slovo francouzský král Ludvík XV.) čelit rakouské armádě, volal zděšeně: „To jsou úplně jiní Rakušáci, než jaké znám!“ A odnesl si zničující porážky u Kolína či u Hochkirchenu. Kdyby jej nezachránila smrt carevny Alžběty, bylo by Slezsko opět rakouské a Prusko by možná nebylo vůbec. Koneckonců byl už Berlín obsazen ruskými vojáky.

Tehdy Friedrich pochopil i svou chybu, kdy rakouskou panovnici na začátku její kariéry tak bezostyšně podcenil a ulevil si povzdechem: „Konečně sedí ve Vídni na trůně po dlouhých desetiletích pořádný chlap. A nejhorší na tom je, že ten chlap je ženská.“

Reformu vzdělání dostal na starost Johann Ignác Felbinger. Marie Terezie nebyla pro nějaké přílišné vzdělání obyvatelstva – v tom měla stálý konflikt se synem Josefem. Myšlenky osvícenství jí byly naprosto odporné, jejím brněním byla katolická víra. Ovšem pragmaticky došla k závěru, že vzdělaný sedlák, který umí aspoň trochu počítat a číst, je efektivnější, než sedlák, který to neumí.  Proto zavedla povinnou školní docházku pro „DĚTI OBOJÍHO POHLAVÍ“, ovšem měly se učit jen tolik, aby nepoznaly „bídu svého postavení a nepokoušely se to změnit“. Vzdělání je mělo vést hlavně k prohloubení zbožnosti. V zájmu rozvoje vzdělání se nebála vzít si příklady z protestantských zemí, kde bylo vzdělání na mnohem vyšší úrovni než v zemích katolických – což ovšem nijak neotřáslo jejím přesvědčením, že jedinou pravou vírou je ta katolická. I Felbinger byl Prus a protestant. V roce 1774 konečně vyšel zákon „Všeobecný školní řád pro německé normální- vyšší a triviální školy“. Přičemž ono německé znamenalo odklon od vyučování v latině, jak bylo až do té doby pravidlem.

Vybudování byrokracie, tedy úřednictva, si vzal na starost Fridrich Vilém hrabě Haugwitz.  Jeho státní reforma mu přivodila nehynoucí nenávist šlechticů všech habsburských zemí, protože je připravil o jejich privilegia a nahradil je systémem úředníků, podléhajících ústřední moci.  Byl konec s dobami, kdy šlechta a klérus nemuseli platit daně, teď odváděli 18,75 procent ze svého zisku. Sedláci platili podle výměry půdy, proto existoval od roku 1748 Tereziánský katastr. Jak vysoko Marie Terezie Haugwitze hodnotila, o tom svědčí její věta: „On sám přinesl státu místo chaosu pořádek.“ „Za prosperitu mého státu děkuji jen jemu a jeho návrhům.“

I za ono legendární první sčítání lidu v Čechách a na Moravě v roce 1751 vděčíme Haugwitzovi – samozřejmě za tím byla snaha vybírat efektivně daně – což se mu k nelibosti jeho poddaných skutečně i dařilo.

Zavedení měnové reformy v roce 1750 se slavným mariatereziánským tolarem byl další krok k stabilizaci rozvrácených státních financí, o které se ale vzorně staral František Štefan a dokázal je dát do pořádku, což se ještě v roku 1740 zdálo nemožné.

Zdravotnictví se věnoval Gerard van Swieten. Pocházel z Holandska, kde to měl jako katolík dost těžké a proto rád přijal nabídku místa osobního lékaře Marie Terezie. Byl povolán v roce 1744 do Bruselu, aby zachránil sestru Marie Terezie Marii Annu, která měla potrat. Sice se mu život arcivévodkyně nepodařil zachránit, Marie Terezie k němu ale získala důvěru a povolala ho do Vídně. On se jí odměnil reformou výuky medicíny na vídeňské universitě, kterou dostal na nejvyšší evropskou úroveň. Ostatně Marie Terezie byla v tomto směru až překvapivě moderní., Prosazovala například tehdy naprosto nové očkování proti černým neštovicím – šlechtické rodiny, které se nechaly očkovat, mohly za tímto účelem prožít víkend na jednom z jejích zámků – pobyt „all inklusiv“.

Díky moderním medicínským metodám se skutečně podařilo potlačit obávané epidemie, které decimovaly v pravidelných intervalech obyvatelstvo a tak bylo poprvé docíleno vysokého populačního růstu.

Právní reformou se zabýval Joseph von Sonnenfels. Určitě nebylo snadné sjednotit naprosto rozdílné právní systémy zemí od Sedmihradska až k francouzským hranicím, které vyrůstaly ze zcela rozdílných tradic. Tento konvertovaný Žid to neměl s císařovnou úplně snadné. Několikrát upadl v její nemilost, zejména proto, že neúnavně kritizoval mučení při výsleších a relativizoval trest smrti. Nakonec se mu ale podařilo zmodernizovat právní řád a mučení bylo definitivně odstraněno v roce 1775.

Hlavou vlády Marie Terezie byl kancléř Wenzel Anton hrabě Kaunitz – Rietberg, později povýšený do knížecího stavu. Zastával úřad kancléře celých 41!!! let, sesadil ho z něj až následník Marie Terezie Josef II. On řídil zahraniční politiku, neúnavně cestoval ( zatímco Marie Terezie Vídeň prakticky neopouštěla – moře viděla v životě jen jednou v Livornu při cestě do Toskánska v roce 1739). Kaunitz stál za budováním koalic, které pomáhaly křehkému mocnářství přežít. Dokázal uzavřít separátní mír s pruským králem a pak dát dohromady onu „koalici tří sukní“, která Prusko bezmála zničila. Byl to skvělý diplomat, používal bez jakýchkoliv skrupulí machiavelistické metody vlády, císařovna mu ráda odpustila jeho hypochondrii a mnoho dalších extravagancí – byl to on, kdo zakotvil její říši pevně ve víru evropské politiky.

Marie Terezie vstoupila do dějin jako panovnice reformátorka. Její reformy ovšem nebyly hnány žádnou ideologií, ale pouze čistým pragmatismem.  Ideologii jim propůjčil až Josef II. Ideologií Marie Terezie byl bigotní katolicismus a její reformy byly jejímu přesvědčení dokonce částečně v protikladu  – proto například i onen její dodatek, že se lid má vzdělávat, ale ne zase příliš, aby nepoznal bídu svého postavení a nechtěl se bouřit. Marie Terezie byla tedy osobou a vládkyní na přelomu dvou historických období, bála se sice opustit dobu starou, ale otvírala už dveře době nové, prostě proto, že ji k tomu nutila politická realita, kterou svým skvělým politickým instinktem byla navzdory chybějícímu politickému vzdělání schopna pochopit.

V roce 1780 předávala svému synovi (který nosil od roku 1765 korunu římského císaře a byl tedy v podobné pozici jako předtím jeho otec) zkonsolidovaný stát, rostoucí politicky i ekonomicky a připravený na další modernizaci a příslušné reformy, které pak její synové Josef a Leopold už v duchu osvícenství mohli zrealizovat. Toleranční patent byl pro Marii Terezii nemyslitelný a musel čekat až na její smrt. Stejně tak zrušení nevolnictví, protože si nedovedla představit, že by sedláci s nově nabytou svobodou uměli i zacházet.

Až smrt Leopolda II. v roce 1792 zastavila tento pozitivní vývoj. Za Františka II. se Rakousko znovu začalo propadat do zaostalosti, z níž se už nemělo vzpamatovat. Po více než sto letech stagnace pod neschopnými panovníky, kteří bohužel nezdědili talent své pramáti, se pak říše vytvořená Pragmatickou sankcí Karla VI. a jeho pravnukem Františkem I. povýšená v roce 1804 na Císařství rakouské v roce 1918 rozpadla.

Kdyby mne na toto jubileum neupozornily koncertní návěští, ani bych si ho nevšiml. 2.dubna uplynulo právě 360 let od smrti císaře Ferdinanda III.

Nenápadné jubileum, protože i tento císař je v podstatě v dějinách docela nenápadný – podle mého soudu neprávem. Byl to jeden z nejtalentovanějších Habsburků a jeho dílo přetrvává vlastně dodnes, jeho zásluhou vznikl takzvaný „vestfálský systém“ tedy systém rovnováhy politických sil v Evropě, základ fungování evropské politiky od roku 1648 až dodnes.

Císař se ukázal nejen jako schopný politik a mírotvorce, který dokázal zlikvidovat strašné dědictví, které mu zanechal jeho otec Ferdinand II. – totiž třicetiletou válku. Nebylo to ale proto, že by byl neschopný válečník. Právě v protikladu ke svému otci, který se na válečném poli nikde nevyznamenal ( katastrofy u Velké Kalocsi proti Turkům a proti Benátkám u Gradisky, kde ho zachraňoval Albrecht z Valdštejna, nesvědčí o talentu Ferdinanda II.) byl Ferdinand III. schopným vojevůdcem. Jako první dokázal v bitvě na otevřeném poli porazit Švédy v bitvě u Nördlingenu v roce 1634 , díky čemuž se tehdy podařilo vytlačit Švédy z jižního Německa. Kdyby se tehdy na jejich stranu nepřidala v roce 1635 Francie, skončila by zřejmě třicetiletá válka už pražským mírem v roce 1635.

Proč ale na smrt Ferdinanda III. upozorňují koncerty? Protože byl mimo jiné i velmi talentovaný muzikant – hráč na flétnu a komponista – jeho flétnové koncerty se hrají ještě dnes. Ale nejen to. Skládal i básně a to v italštině, kterou perfektně ovládal – zdály se mu v italštině hezčí a muzikálnější, vlastně to byly texty písní. V tom jej podporovala jeho třetí žena, velmi vzdělaná vévodkyně Eleonora Gonzaga z Mantovy. Učenému jezuitovi Atanásiovi Kircherovi, jednomu z největším učenců té doby věnoval svou v italštině komponovanou skladbu „Drama musicorum“. Jeho bratr Leopold Vilém o něm jednou hrdě řekl, že Ferdinand „opíral svou moc o lyru a meč.“ Jsou známy ale i císařovy zájmy v oblasti vědy, biologie a techniky.

Tedy člověk mnoha schopností, bojovník, politik i umělec. Jak to jde všechno dohromady, zejména,  když si uvědomíme, že jeho otcem byl nepříliš duchem obdařený Ferdinand II.? (Ten četl pouze životy svatých)

Možná proto bude zajímavé se na postavu tohoto nenápadného vládce podívat podrobněji.

Ferdinand se narodil v Grazu, tedy ve Štýrském Hradci, mém současném působišti 13. července 1608 – byl tedy podle hvězdného znamení (stejně jako já) Rak. To možná mnohé vysvětluje. Zdaleka ne ale všechno. Své nadání mohl sotva podědit po otci, jeho matkou byla ale Marie Anna Bavorská, které její manžel říkal láskyplně Annele. Annele byla údajně tak nepěkná, že Ferdinanda II. před sňatkem s ní varovali dokonce i jeho vychovatelé a poradci jezuité, protože „vzhled nevěsty by se mohl negativně projevit na plození potomstva.“ Ferdinandovi II. to nevadilo. Ať už byl, jaký byl, prostoduchý, fanatický, rozsévající neštěstí a válku, svou ženu miloval nadevše. A dokázal s ní zplodit navzdory varování kněží celkem 7 dětí. Dospělého věku se ale dožily jen čtyři z nich.

Ovšem jakkoliv nepěkná, musela mít Marie Anna vysoký intelekt. Všechny její děti, které Ferdinandovi povila, prokázaly v životě nemalé schopnosti. Ať už Marie Anna, vévodkyně bavorská, Cecílie Renáta, královna polská či Leopold Vilém – biskup pasovský, olomoucký, vratislavský a velmistr Řádu německých rytířů. A především náš Ferdinand.

Důležitou roli zřejmě hrála i povaha Marie Anny. Zatímco Ferdinandova babička bavorská vévodkyně (rovněž jménem Marie Anna) byla katolická fanatička, která trestala svého syna, tedy Ferdinandova stejnojmenného otce, denním bitím a trýzněním v podobě domácího vězení o chlebu a vodě a jako malého chlapce ho poslala na universitu do Ingolstadtu, jen aby se nenakazil jedem protestantství, který byl tehdy v Grazu velmi rozšířený a nedovolila dokonce svému synovi ani návrat na pohřeb jeho otce Karla v roce 1590, Ferdinandova matka byla tvor naprosto lidský, starající se o rodinu a zprostředkující svým dětem mateřskou lásku. Osobně se domnívám, že právě zde je fundamentální rozdíl mezi oběma Ferdinandy otcem a synem. Rodinná výchova dokáže očividně divy.

Ferdinand nebyl určen pro vládu, tu měl převzít jeho starší bratr Jan Karel. Až po bratrově předčasné smrti v roce 1619 začali tehdy jedenáctiletého Ferdinanda vychovávat jako císařského následníka trůnu. Mezitím si ale už stačil osvojit mnoho čistě civilních zájmů – jako například lásku k hudbě. Jeho matka zemřela v roce 1616, kdy mu bylo osm let, určité stopy její výchovy se ale už nedaly z povahy mladého následníka odstranit. Mimochodem i Ferdinandův bratr Leopold Vilém byl velkým milovníkem umění, když byl po smrti svého bratra vyzván, aby se ujal vlády v Říši, odmítl a věnoval se v posledních letech svého života výhradně umění. Jeho sbírka obrazů a gobelínů tvoří ještě dnes základ sbírek Kunsthistorického muzea ve Vídni. Právě pro mnoho společných rysů všech sourozenců jsem přesvědčen, že zde muselo působit rodinné prostředí.

A to i přesto, že výchova císařského dorostu byla na příkaz jejich tatínka svěřena jezuitům. I on sám byl od nich vychován, on jim svěřil grackou universitu a nikomu jinému než bojovníkům řádu Ignáce z Loyoly nevěřil. Tato striktní výchova zanechala na Ferdinandovi III. stopy snad jen v jeho naprosto přehnaném uctívání Panny Marie. Ferdinand ji nazýval „Generalissima“ a věřil jí mnohem víc než svým generálům – zřejmě se k ní modlil i v předvečer bitvy u Nördlingenu, která přinesla ono překvapivé vítězství nad do té doby neporazitelnými Švédy. Mariazell bylo místo, které často navštěvoval – v tomto případ stejně jako jeho otec. V květnu 1645, kdy se švédské oddíly blížily k Vídni, vedl osobně velké procesí s obrazem Panny Marie, na niž v kritické chvíli spoléhal víc než na 39 000 vojáků, kteří měli odrazit švédského generála Torstensona.

V čem se ale od otce naprosto odlišoval, byla jeho schopnost jednání s lidmi a tím pádem i v politickém vyjednávání. V kritickém roce 1645 se mu podařilo šikovným vyjednáváním přetáhnout sedmihradského vévodu Rákoczyho na svou stranu a tím zachránit císařskou moc před soustředěným útokem ze západu (Francie) ze severu (Švédsko) a východu (Rákoczy), který by zřejmě habsburská monarchie nepřežila. (I bez Rákoczyho to bylo velmi těsné) Ferdinanda popisují jako člověka schopného naslouchat, milého při osobním jednání a rozumného v úsudku. Podle líčení svědků byl i velmi milující otec, který se o svou rodinu a děti staral až dojemně – očividně přenesl tuto vlastnost ze zážitků vlastního dětství. Krasavec ovšem nebyl – neměl po kom krásu zdědit, ani maminka ani tatínek jí neoplývali. Habsburský převislý ret byl u něj velmi dominantní – extrémních rozměrů dosáhl u jeho druhorozeného syna a pozdějšího císaře Leopolda. Přesto jej prameny popisují jako sympatického muže.

Na rozdíl od svého otce nedůvěřoval Ferdinand svým poradcům, zejména pak těm církevním -v první řadě jezuitům. I když byl od nich vychován, nebo možná právě proto, neřídil se skoro nikdy jejich radami, ale vytvářel si vlastní úsudek a podle něho i jednal. Jedinou poradkyní, na kterou dal a která ho doprovázela i na všech jeho cestách byla jeho první manželka, pro změnu opět jednou Marie Anna, která mu porodila šest dětí. Zemřela v roce 1646, tedy ještě před uzavřením vestfálského míru, ale protože jednání začala už v roce 1644, dá se předpokládat, že i ona měla velký podíl na ukončení třicetileté války. I když právě v posledních čtyřech letech tohoto konfliktu bylo v Německu napácháno víc škod než za předchozích 26 let. Zřejmě právě pod dojmem probíhajícím mírových jednání se každý snažil urvat v poslední chvíli co nejvíc a postavit tak své protivníky před hotovou věc. Dokonce právě v této poslední fázi války došlo k onomu legendárnímu švédskému obléhání Brna v roce 1645, ale ve stejném roce byla ostřelována i Vídeň. Císař se ovšem spoléhal i na zkušené profesionální politiky, kteří měli jeho důvěru. Nejprve to byl hrabě Maximilian Trauttmansdorf a po jeho smrti pak Jan Weikart kníže Auersperg. Trauttmansdorf byl pověřen jednáním s válečnými nepřáteli a měl od císaře plné moci k velkým ústupkům.

Právě tváří v tvář válečnému šílenství, které chtěl za každou cenu ukončit, byl císař ochoten uzavřít mír i za cenu velkých mocenských a teritoriálních ztrát, prostě za každou cenu. Zejména císařská koruna si po vestfálském míru ponechala jen svou symbolickou hodnotu, císař ztratil v podstatě jakoukoliv moc v říši. Idea Karla Velikého o jednom mocném vládci, ovládajícím celou Evropu, definitivně zemřela a nahradila jí politika rovnováhy sil. To šlo tak daleko, že při vestfálských vyjednáváních, která se vedla ve dvou městech (katolíci vyjednávali v Münsteru a evangelíci v Osnabrücku), se do místností bouralo tolik dveří, kolik bylo právě vyjednávajících stran, aby mohli všichni vstoupit do místnosti současně.

Toto tedy zůstalo jako dědictví po tomto „neznámém Habsburkovi“ jak bývá někdy historiky nazýván. Mírotvorci zůstávají v dějinách bohužel ve stínu válečníků. Ferdinand přinesl Evropě mír a nové politické uspořádání, na kterém v podstatě stojí evropská politika dodnes.

A přidal k tomu trochu hudby a poezie. Možná by si tedy zasloužil přece jen více slávy.

Kdybych napsal, že zítra, tedy 16 prosince uplyne 100 let od smrti této mysteriózní postavy světových dějin, byl bych neseriózní. Grigorij Rasputin skutečně zemřel v noci z 16 na 17 prosince 1916, ovšem podle juliánského kalendáře. Podle našeho to bylo 30 prosince, ovšem protože v čase Vánoc a Nového roku dávám svým čtenářům pokoj, rozhodl jsem se zveřejnit tento jemu věnovaný medailon už dnes.

Pro nás, kteří jsme vychováni v duchu racionalismu, nemohl být samozřejmě tajuplný Gríša nic jiného než podvodník. Tak bývá většinou i zobrazován, ostatně v jeho době (a zejména v Rusku) se různými samozvanými proroky jen hemžilo a většina z nich byla politováníhodnými podvodníky, kteří i špatně skončili. Že špatně skončil i Rasputin, má jiný důvod. A jako jediný nezmizel v propadlišti dějin, ale zůstává stále slavným, postavou, jejíž osudy jsou stále znova popisovány a zfilmovávány. Prostě Gríša láká. V.P. Borovička ve své knize Atentáty, které měly změnit svět z roku 1984 nepochybuje ani v jediném řádku, že se jednalo o podvodníka a šarlatána. Samozřejmě v této knize, vydané ještě v čase komunismu, musíme vidět i politický podtext. Popis poměrů Ruska na přelomu devatenáctého a dvacátého století měl vyvolat pocit zaostalého dekadentního systému, který přímo volal po říjnové revoluci. Zaostalá země, tyranský car, bláznivá carevna a nad tím vším nedostižný podvodník Rasputin. Toto schéma zapadalo přesně do komunistické propagandy.

Nezapomeňme, že téměř všechny zprávy o Rasputinovi pocházejí od jeho nepřátel – přátele totiž neměl – a vysoká petrohradská společnost nejen že ho nemohla vystát, ale byla v pomluvách velmi vynalézavá. Proto všechny zprávy snad kromě hlášení tajné carské policie je třeba brát s velkou rezervou.

Pokusím se na tuto mysteriózní postavu přece jen podívat z jiné strany. Nevím, zda mám pravdu, ale myslím, že si tento poněkud jiný pohled zaslouží.

Ne vše, co se odehrává, se totiž dá vysvětlit racionálně. Toto tvrzení je v Evropě samozřejmě svatokrádežné, postavili jsme přece rozum a logické myšlení na nejvyšší piedestal (snad jen po konzumu). Ale to je evropský fenomén. Pokud budete číst knihy Marqueze, Allendové nebo Borgese, zjistíte, že třeba Jihoameričané to tak neberou a přijímají nevysvětlitelné vedle vysvětlitelného jako rovnocennou součást života. Na rozdíl od nás jsou schopni tyto nadpřirozené (nebo jen nepřirozené) efekty vnímat. My okolo nich procházíme, aniž bychom je zaznamenali.

Rusko – je mi líto, ale je to tak, Evropa nikdy nebylo. Proto ani racionalismus zde nezapustil kořeny tak hluboko jako u nás, marně se Kateřina Veliká snažila Rusy seznámit s idejemi osvícenství. Neuspěla a neuspěl ani nikdo po ní. Proto se Rasputinův příběh mohl odehrát zřejmě právě jen v Rusku.

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1869 ve vesnici Pokrovskoje v Tobolském regionu, jeho rodiče byli poměrně zámožní sedláci. Malý Gríša ale o sedlačení neprojevoval nikdy zájem. Byl to snílek a když jednou správně určil ve vesnici zloděje, získal pověst jasnovidce. Od dětství žil prostě v jiném světě. Už v jeho sedmnácti letech na něj leželo u policejního ředitelství v Tobolsku několik udání za opilství, zneuctění děvčat a krádeže. Zřejmě proto se vydal na kariéru potulného kazatele – měl krásný hlas, přestože byl nevzdělaný, uměl krásně hovořit, byl vtipný a hovořil v podobenstvích a byl očividně se svými dlouhými blonďatými vlasy a ryšavým plnovousem přitažlivým mužem. V extázi se mu třikrát zjevila Panna Marie 1877, 1887 a 1891, celý jeho život byl poznamenán kultem panny Marie – v carevně Alexandře Fjodorovně viděl očividně její zhmotnění v reálném světě. Patnáct let mezi roky 1886 a 1901 byl poutníkem,(došel pěšky až na horu Athos v Řecku) který se jen zřídka vracel domů do Pokrovského. Přesto stačil se svou ženou Praskovinou zplodit tři děti. Nějaký čas strávil v klášteře ve Verchoturji, kde se vzdělal v písmu, číst a psát se přesto příliš nenaučil.

V roce 1903 přišel poprvé do St.Petersburgu a seznámil se s carovým zpovědníkem, slavným knězem Janem  Kronštatu. Tento ctěný a vzdělaný mu údajně okamžitě poznal Rasputinovy mimořádné schopnosti – 1.listopadu 1905 ho představil carovi a carevně, což si car Mikuláš dokonce poznamenal do svého deníku. „Seznámili jsme se s božím mužem – Grigorijem z tobolské oblasti.“

Abychom další osudy pochopili, musím udělat malou odbočku k carské rodině. Car Mikuláš II. vyhlášený pravoslavnou církví za svatého mučedníka, má v dějinách rozpornou pověst. Komunistické propaganda jej líčila samozřejmě jako nelítostného krutého tyrana, serióznější historici jej popisují spíše jako nerozhodného, slabého, ale čestného muže. Ovšem jako člověka, který se naprosto nehodil do funkce, ve které byl a už vůbec ne v pohnutých dobách přelomu devatenáctého a dvacátého století. Více než vládnutí jej bavil kulečník, který hrál údajně skutečně skvěle, v Alexandrijském paláci v Carském Selu, kde se svou rodinou až do února 1917 žil, je jeho kulečníkový stůl zachován. Na něm se ve válečných dobách rozkládaly mapy bojišť a přijímaly osudová rozhodnutí.

Jeho otec Alexandr III, zemřel v roce 1894 ve věku 49 let (kritici carského režimu i V.P. Borovička nepochybují, že se upil k smrti, ve skutečnosti ale trpěl na nedostatečnost ledvin, která se tehdy léčit nedala).

Carevič Mikuláš byl tehdy už zamilován do hesenské princezny Viktorie Alice, kterou poznal na britském královském dvoře, kde po smrti svých rodičů vyrůstala u své babičky Královny Viktorie. Poznali se už v roce 1884, kdy budoucí nevěstě bylo 12 let a ženichovi 16. Mikuláš už o žádné jiné ženě nechtěl slyšet, svou luteránskou nevěstu, ze které jeho rodiče ani ruští kněží nebyli nadšení, si nenechal nikým vzít a skutečně si svatbu s ní vytrucoval. Alexandr povolil sňatek, až když pochopil, že brzy zemře, ruská tradice nedovolovala, aby byl nový car v době nástupu na trůn svobodný. Tato skutečnost svědčí o tom, že Mikuláš byl schopen opravdu hlubokého citu.  Není známo, že by udržoval v panovnických rodinách jinak naprosto obvyklé nemanželské milostné vztahy. Z toho manželství vzešlo pět dětí.

Carevna Viktorie Alix Helena Luise hessenská, která po nezbytném přestupu k pravoslaví přijala jméno Alexandra Fjodorovna byla vášnivá, poněkud exaltovaná dáma. Především, jak už se to stává, se nesnášela se svou tchýní Marií Fjodorovnou, někdejší dánskou princeznou Marií Sofií, Friederike Dagmar.  Zda to byl vliv tchýně či ponurné atmosféry svatby, které se nesla ve stínu pohřebních rituálů za zemřelého tchána nebo neštěstí na Chodyňském poli v roce 1896 ke kterému došlo u příležitosti korunovace a kde zemřelo několik tisíc lidí, Rusové „Němku“ nikdy nepřijali za svou a přičítali jí všechna neštěstí, která národ postihovala. Je pravda, že carevna byla mnohem energičtější než její manžel a jeho váhavost v politice ji rozčilovala. Mikulášovi možná na rozdíl od jeho otce nechyběla dobrá vůle pokračovat v reformách svého dědečka Alexandra II, chyběla mu ale energie a odhodlání. Carevna tedy zasahovala do politiky osobně, zejména při urychlování potřebných reforem, zaostalé Rusko ji dráždilo a snažila se sem přinést německé zákony a pořádek, jak ho znala z domova a o němž byla právem přesvědčená, že je zodpovědný za německý ekonomický úspěch. V osobních místnostech v Alexandrovském paláci (křídla cara a carevny byla přísně oddělena) přijímala ministry, jednala se zahraničními politiky. Mikuláš jí to nezazlíval – možná mu to dokonce vyhovovalo, protože se mohl věnovat svému kulečníku, Rusové ale vládu „Němky“ nebyli ochotni tolerovat. (Už jednou si to zažili s Kateřinou Velikou).

Navíc v sobě nešťastná carevna přechovávala jedno neblahé tajemství. Odkud v sobě nosila gen zodpovědný za zhoubnou krvácivost, tedy hemofilii, v tom se teorie liší. Jedna praví, že vinu na tom nesla její babička Viktorie Anglická, hemofilie je ale dokázaná přímo v rodině hessenských vévodů. Choroba má tři různé stupně, při prvním je skoro nezpozorovatelná, při třetím stupni, kdy je koncentrace srážlivého faktoru VIII snížena pod jedno procento normálu, dochází k těžkým krvácením i při minimálních poraněních a dokonce i spontánně, zejména do kolenních kloubů. Dnes je léčbou substituce těchto srážlivých faktorů, v době začátku dvacátého století léčba neexistovala.

Na chviličku odbočím ještě do medicíny, protože hraje v našem dnešním příběhu velmi podstatnou roli. Hemofilie je dědičné onemocnění přenášené na chromozomu „X“. Protože ženy mají tyto chromozomy dva, a na dostatečnou tvorbu faktoru VIII stačí jeden nepoškozený, je u nich toto onemocnění extrémně řídké. Muži mají ale jen jeden X chromozom a jeden chromozom Y. Proto pokud tento gen pro Hemofilii po matce zdědí, neodvolatelně onemocní. Protože matka má tyto chromozomy dva, je pravděpodobnost, že její syn bude nemocný, 50 procent.

První čtyři děti, které se carskému páru z jejich lásky narodily, byly dcery. Celé Rusko ale samozřejmě očekávalo narození následníka trůnu a šuškalo se o prokletí nehodné carevny. Zfrustrovaná Alexandra Fjodorovna byla ochotna podstoupit cokoliv, aby se jí očekávaný syn narodil. Byla ochotna postoupit i „zázračnou“ koupel v ledové vodě v sarovském klášteře za asistence „zázračného“ svatého mnicha Serafima. Rok nato 12. srpna 1904 se carskému manželskému páru narodil syn Alexej.

Osud si s nešťastnou carevnou ale opět zahrál, Alexej zdědil onen vadný gen v chromozomu „X“ a byl postižen hemofilií v její nejtěžší podobě. Alexej byl chytré a šikovné dítě (jeho fotografie v Alexandrovském paláci to dokazují), nebezpečí ale číhalo všude. K prvnímu velkému život ohrožujícímu krvácení došlo na podzim 1907. Lékaři byli bezmocní a tehdy si vzpomněla carevnina dvorní dáma Anna Vyrubova na zázračného muže Rasputina. Tento kdysi varoval Annu před svatbou s námořním důstojníkem Vyrubovem. Svatba se přesto uskutečnila, ovšem vzhledem na psychickou chorobu Vyrubova bylo manželství o rok později zrušeno.

Rasputin byl vpuštěn k nemocnému careviči, který měl silný otok kolenního kloubu a trpěl vysokou horečkou. Je prokázáno, že se Rasputin prince vůbec nedotkl, pouze se vroucně modlil na carevičovo uzdravení. A – krvácení se skutečně zastavilo. Ale nejen to, otok kloubu do příštího dne zmizel a carevič mohl normálně chodit. To se už skutečně podobná zázraku a nedá se vlastně medicínsky vysvětlit. Krvácení se sice může zastavit spontánně, otok ale potřebuje na resorpci týdny a často zůstane kloub trvale postižený a neohebný. Zázrak? Připustí naše racionálně vychované myšlení vůbec takovou možnost?

Dovolím si teď vzpomenout na mou vlastní zkušenost. Jako mladý asistent v Popradu jsem byl zodpovědný za výchovu nejmladších kolegů ( tato funkce mě pronásleduje dodnes).  Jeden z nich – nesmírně šikovný, který se chtěl stát obvodním lékařem, měl neuvěřitelnou schopnost, z níž šel strach. Dokázal měřit krevní tlak tím, že nad pacientem držel ruce (hodnoty souhlasily naprosto přesně) dokázal objevovat místa zánětů či nádorů tím, že po pacientech přejížděl rukama. Co nás šokovalo nejvíce – dokázal přesně stanovit hodinu BUDOUCÍ smrti těžce nemocných. Vysvětlil mi, že prostě měří energii, která v člověku ještě je a že ji dokáže do určité míry i přenášet. Co se týká zánětů a nádorů, cítí pod rukama chlad (nádor) nebo teplo (zánět). Sám ale přiznal, že je schopen vyšetřit maximálně tři až čtyři pacienty denně, protože celý proces jej stojí nesmírně mnoho sil, které si obnovoval speciálními cvičeními. Jednou při vyšetřování osmdesátiletého Roma skoro omdlel, protože z něj pacient odsál tolik energie, že nebyl téměř schopen stát na nohách. Nejzajímavější na jeho vyprávění ale bylo, jak se o svých schopnostech dozvěděl.  Jednou seděl s kamarády v hospodě, když k němu náhle přes celý lokál přišel nějaký neznámý Bulhar a řekl mu „Máš mimořádné schopnosti, cítím to, cítil jsem to přes celou hospodu. Tyto schopnosti mají jen nemnozí a bylo by škoda je nepoužít, pokud jsi připraven používat je ku prospěchu lidí.“ Kamarád souhlasil a onen Bulhar ho začal cvičit v praktikách, která jsem popsal výše. Zajímavé je, že ten člověk toto vyzařování u mého kamaráda vycítil na poměrně velkou vzdálenost. Je to tedy očividně něco existujícího, co ale my ostatní nejsme schopni vnímat. Ta historka připomíná velmi vidění Ivana Kronštatského, který v příchozím Rasputinovi vycítil „Jiskru pravé víry“, aniž s ním musel hovořit. Mohl mít Rasputin podobné schopnosti? Mohl! Je totiž známa historka z pozdější doby, přesněji z roku 1912, kdy Rasputin upadl už dávno u carského dvora v nemilost (stalo se mu to v životě víckrát) a žil opět v rodné obci Pokrovskoje. Carská rodina byla tehdy na lovu v Bialowezi v dnešním Polsku. Carevič se zde zranil a jeho krvácení se nedařilo zastavit. Když už se lékaři vzdali jakékoliv naděje, pověřila carevna Annu Vyrubovou, aby se obrátila na Rasputina. Ta mu poslala telegram, kde vylíčila danou situaci. Rasputin řekl své dceři Marii, že se pokusí uskutečnit jeden z nejtemnějších a nejobtížnějších rituálů. Klekl před obrazem Bohorodičky a upadl do jakéhosi transu. Mumlal modlitby, tekl z něj pot, měl nepřítomný pohled, očividně věnoval celou svou energii určitému cíli. Nakonec upadl do bezvědomí, z něhož se probral až po delší době. Ve stejné době se zastavilo Alexejovo krvácení a princ se opět uzdravil. Nemůžu si pomoci, na náhodu odmítám věřit. A Rasputinovo chování mi až příliš připomíná jednání mého popradského přítele, než abych neviděl paralely.

Už ve starém Egyptě existovali lidé, takzvaní zastavovači krve, kteří svou pouhou přítomností umožňovali provádět chirurgické zákroky, protože pacient v jejich přítomnosti nekrvácel. (Tato skutečnosti je popsána v „Knize živých“ nejstarším medicínském spisu světa, objeveném v Luxoru.) Byla to schopnost vrozená, měli ji někdy i úplně prostí primitivní rolníci, egyptská medicína jejich schopností využívala.

Rasputinovy schopnosti šly ale očividně ještě dál. Nejen, že dokázal přežít několik atentátů – jedy na něj prostě nepůsobily. V roce 1914 přežil ale nepřežitelné, v rodné obci na něj spáchala atentát bývalá prostitutka Koňa Gusevová – vrazila mu nůž do břicha. Podle všech příznaků zasáhla střevo a Rasputin dostal těžkou peritonitidu (zánět pobřišnice) – chorobu v té době, která neznala antibiotika stoprocentně smrtelnou. Někteří historici se snaží tomuto atentátu dodat gloriolu tajemného, že jej situují na 28. června 1914, tedy na den atentátu na Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu. K atentátu na Rasputina došlo skutečně 28. června 1914, ovšem podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského tedy 12. července 1914. V těžkých horečkách měl ale mít Rasputin vidění, ve kterém naléhavě varoval cara, aby se nepouštěl do války, protože ta zničí celou zemi a nepřinese lidem nic dobrého.“

Car jeho varování neakceptoval, Rusko vstoupilo do první světové války  31. července 1914. V září 1914 byl zázračně uzdravený Rasputin už opět v Petrohradě. Tentokrát jako nepostradatelný přívěsek carské rodiny. V Petrohradě už tentokrát zůstal až do konce svého života. Užíval si svou slávu. Užíval si ji příliš!.

Hlavním neštěstím Rasputina bylo, že se svou popularitou prostě neuměl zacházet. Známe to i dnes, zejména mladistvé hvězdy si myslí, že ji svět leží u nohou a že si mohou dovolit prostě úplně všechno (viz. Justin Bieber nebo svého času Britney Spears a stejně se daří například i slavným fotbalistům a nemusí to být zrovna Christiano Ronaldo, stačí například David Limberský). Jejich sebevědomé ev. arogantní chování budí negativní emoce a nenávist. Rasputin si myslel, že si může dovolit všechno, prosadil například jmenování svého kamaráda za tobolského biskupa. Rasputinův vliv na carevnu byl solí v očích ruské aristokracie. Carevna „svatého“ muže přijímala ve svých soukromých komnatách (tu místnost je možno v Alexandrovském paláci navštívit). To dalo podnět k pomluvám o sexuálním vztahu Rasputina k carevně. Dovolím si o tom pochybovat. Rasputin byl sice skutečně sexuálně extrémně aktivní, byl ale oddán kultu bohorodičky a ve východní církvi není hlavou pravoslavné církve patriarcha jako na západě papež, ale car. Ten je náměstkem božím na zemi a carevna musela tedy být pro Rasputina ztělesněním panny Marie. I pověsti o tom, že spal s aristokratkami, jsou vyvráceny zprávami tajné policie, která mu byla stále v patách (ministr vnitra Chvostov ho nenáviděl, dal ho sledovat a snažil se ho dát odstranit, což vedlo k jeho vlastnímu pádu). Rasputin pil a v jeho domě se to hemžilo prostitutkami a děvčaty z ulice, ženy z nejvyšších kruhů ale k němu přicházely jen na několik minut, aby jim svatý muž vyložil jejich budoucnost či léčil jejich – hlavně psychické – choroby. Což svatý muž rád činil, protože mu to zvyšovalo jeho popularitu a vliv. I pomluvy o špinavém a nemytém smradlavém mužikovi odpovídají pohledu aristokracie na povýšence z nejnižších kruhů. Je například zdokumentováno, že před svou smrtí tedy před návštěvou Jusupovského paláce, se Rasputin okoupal, napomádoval a naparfémoval, protože očekával setkání s vznešenou dámou. Jestliže toto udělal kvůli potenciální milence, koupal se před návštěvou u cara a carevny určitě taky. S jeho hygienou to tedy očividně nebylo tak strašné, jak referují literární prameny, i když jistá ruská aristokratka popisuje černé nehty a špinavé ruce svatého muže. Carský dvůr byl jako každé politické hnízdo plné intrik, kde se neustále bojovalo o existenci. Vyhlášeným nepřítelem Rasputina byl carův strýc generalissimus Nikojaj Nikolajevic (vnuk cara Mikuláše I.), vrchní velitel ruských vojsk. Po neúspěších ruské armády v roce 1915 dosáhl Rasputin jeho odvolání. Vrchní velení nad armádou převzal car osobně, což byla největší chyba – všechny následující neúspěchy ruské armády byly přičítány jemu – a jeho ženě, Němce, která logicky pracuje ve prospěch své rodné země. A Rasputin se nechal strhnout k proroctvím, kdy svými „vizemi“ vyprovokoval neúspěšné ofenzívy u Baranovici v dnešním Bělorusku nebo u Rigy, které stály životy statisíce ruských vojáků. Pro ruské generály bylo vše jasné, Rasputin je agent v německých službách, který pracuje na ruské porážce.

Část ruské aristokracie se rozhodla k činu, Rasputin musel zemřít. Car nesměl nic tušit – Rasputin prorokoval carevně, že carská rodina bude vládnout, jen pokud bude on naživu. Jeho proroctví se (jako spousta jiných) naplnilo, zemřel 30. ledna 1916, car byl svržen únorovou revolucí 28. února 1917, tedy pouhé dva měsíce po Gríšově smrti. Podivnou souhrou okolností byla carova rodina deportována do vyhnanství do Tobolska, tedy do oblasti, kde se Rasputin narodil.

O podrobnostech atentátu se v tomto článku nehodlám šířit, je dostatečně známý, mnohokrát zfilmovaný a dá se kdekoliv v literatuře najít. Jedna věc se ale běžně nevzpomíná, protože by zřejmě lidem naháněla husí kůži, stejně jako ji nahnala mně, když jsem o ní četl. Jak známo, spiklenci vedeni Felixem Jusupovem

(patřil mezi ně i vnuk cara Alexandra II. Dmitrij Pavlovič) namíchali Rasputinovi nejprve do jídla a do vína cyankáli. Když jed nezapůsobil (sice se to zdůvodňuje tím, že cukr v zákuscích a ve víně cyankáli rozložil a zbavil účinnosti, ale už dříve se Rasputina pokusil neúspěšně otrávit kníže Andronikov – ani tehdy jed nepůsobil. Pak jej Jusupov střelil z pistole do srdce: Rasputin to přežil a podařilo se mu utéct na dvůr paláce. Tam jej ještě několikrát postřelili (Jusupov sám o osmnáct let později udal, že Rasputina trefila na dvoře ze tří výstřelů poslance Puriškeviče jen jedna kulka). Protože ani to nestačilo, utloukl jej pak Jusupov pažbou pušky (pitva potvrdila s životem neslučitelná zranění mozku). Poté jej spiklenci vrhli vysekaným otvorem do ledové říčky Mojky. Prosím, následující zjištění je jen pro silné povahy. Proud Něvy by musel Rasputina zahnat do moře a s tím zřejmě spiklenci i počítali. Jenže jeho mrtvola se našla u Krestovského ostrova! Což znamená, že „mrtvý“ Rasputin musel pod ledem ve vodě o maximálně čtyřech stupních Celsia plavat několik kilometrů proti proudu řeky!!! Nejprve po proudu říčky Mojky, u které leží Jusupovský palác (byl jsem se tam podívat), pak proti proudu Boľšoj Nevy okolo Petropavlovské pevnosti, pak po proudu řeky Boľšoj Nevky a teprve tam ho opustily síly. A to vše s cyankáli v krvi, s kulkou v srdci a roztříštěnou hlavou. Pokud máte racionální vysvětlení, rád ho přijmu, aby mi ten mráz po zádech přestal běhat. Ale některé věci se rozumem prostě pochopit nedají.

Kdo byl tedy Gríša Jefimovič Rasputin? Podvodník? Divotvorce, léčitel, prorok?

Každopádně byl obětí systému, ve kterém vystoupal nepřiměřeně vysoko, což jej stálo život. Neuměl se svou slávou zacházet a díky své primitivní struktuře osobnosti to ani umět nemohl. A už vůbec ne v tehdejším Rusku, stojícím na prahu vlastní zkázy. Kdyby byl skromným léčitelem, žákem velkého Ivana z Kronštatu, byl by se dočkal úcty a mohl žít dlouhý spokojený život. Ale sláva ho oslepila, byl pravým „rockstarem“ své doby a to jej stálo život. Protože společnost vyvolených nesnáší povýšence.

Každopádně se dočkal nehynoucí slávy. Zůstane symbolem, zůstane fascinující osobností, o níž se bude ještě hodně psát a na niž lidská historie nikdy nezapomene. Právem.

Za několik dní uplyne 100 let od smrti předposledního císaře rakouského Františka Josefa I. Věnoval jsem mu jeden medailon už před několika lety a při této příležitosti si jej dovolím umístit na můj web ještě jednou – doufám, že uplynula dost dlouhá doba, aby mí čtenáři na ten článek už buď zapomněli, nebo tehdy moji stránku ještě vůbec nenavštěvovali.

A tak si ho – v poněkud upravené podobě, dovolím zveřejnit ještě jednou.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti, je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativizmu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jeho konzervatismus šel tak daleko, že až do konce svého života odmítal používat splachovací záchod, i když byl tento v Schönbrunnu zabudován v roce 1860. Místo toho museli až do konce jeho života vynášet nejvznešenější stolici služebníci osobně.

Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho, celých 67 let 11 měsíců a 19 dnů, tím se zapsal mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě vůbec. Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů. Uniformy ostatně miloval, i když na válečném poli byl naprosto ztracená existence. Některé nosil i dvacet let – podle toho i vypadaly. Ale děsil se jakékoliv změny, tedy i té nové uniformy.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2. prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu. Období Metternichova absolutismu, výsledek vídeňského kongresu, se chýlilo ke konci.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právo neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení).

Dědeček Františka Josefa I, císař František I., rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let vídeňským kongresem zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II.,  bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  Na potlačování všeho pokrokového dohlížel všemocný kancléř Metternich se svou tajnou policií. František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády (i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako zahradník než jako panovník – každý Habsburk se musel ve svém mládí vyučit nějakému řemeslu, František se vyučil zahradníkem a toto své druhé povolání velice miloval). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu, a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou nového všemocného ministra Bacha, který vystřídal revolucí vyhnaného Metternicha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař Ferdinand, tedy spíše jeho ministři. Nebyli si totiž schopni poradit vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20. září 1848 jednotky chorvatského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, tedy k poslušnosti. Rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Dokázali sice ještě na jaře 1849 zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14. dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa I. uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetnosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované nebo naprosto naivní – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař měl za sebou strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – jak už jsem zmínil, vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka, ale hlavně pro jeho říši je taková porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokážou alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádné emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svých mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké, a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo, bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou a dokonce i milující ženu, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši, tak i rodinu, dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokážou se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven a na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná císařova matka Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, která sestru do Ischlu doprovázela. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky. 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“ a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jenž měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16. října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy vlastně povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20. dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31. května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3. června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného, i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, sdružující Piemont s ostrovem Sardinií, s hlavním městem v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory, a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5. ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maxmilián. Maxmilián byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a že jsou chytří, dokážou díky své komunikační neschopnosti přesvědčit tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativizmus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí přece on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (přestože jeho pokynům nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, které neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, (150 000 vojáků proti 120 000 Francouzů a Italů) bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

Jeho znechucený bratr Maxmilián se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maxmilián sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. (Tvrdilo se, že Maxmilián byl plod aféry císařovy matky Sofie se synem Napoleona I. Františkem knížetem z Reichstadtu a tedy vlastně druhostupňový synovec Napoleona III.) Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maxmiliánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maxmilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se s Rakouskem přetahovalo už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednoceného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl duševně poněkud nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládali takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící jižní provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený, i když poněkud málo kreativní voják. Prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě ležícího a tím krytého nepřítele na milost a nemilost.

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, kteří znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1849. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maxmiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V roce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt milionů lidí, se v Grazu jmenuje jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popraviště jako svého krále Ludvíka XVI. a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec se ale musel tlaku ulice podvolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Jedním z takových spisů byl i podpis anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tu zemi Rakousko spravovalo u od roku 1878, její připojení k císařství ale znamenalo otevřený konflikt se Srbskem a s jeho spojencem Ruskem, které považoval Balkán za oblast svého výsostného zájmu.

Ve stejném roce slavilo Rakousko pompézně šedesát let panování svého císaře. Ani padesátileté jubileum se neslavilo tak intenzivně. Císaři byla tím poskytnuta iluze, že dělá svou práci dobře a že ho jeho poddaní milují. Lidé dosáhli (přes císařův odpor) všeobecného volebního práva, ekonomika (navzdory jeho reakčním opatřením) prosperovala, životní úroveň obyvatelstva se (díky sociální demokracii, kterou on nenáviděl) zvyšovala. Rakousko tedy rozkvétalo navzdory politice svého císaře, jehož vliv se stále zmenšoval. Stávala se z něj směšná, ale vlastně tragická figurka. Tu skutečnou tragédii měli lidé ale pocítit až v posledních dvou letech jeho vlády.

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství. Zemřel 21. listopadu 1916, tedy právě před sto lety.

Přesto zůstane příkladem politické neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.