Člověk přežívá svým dílem a to i když jeho jméno upadne v zapomění. Možná tak by se dal definovat odkaz největšího českého pedagoga. Vždycky mě překvapovalo, že v Rakousku nemá nikdo ani tušení, o koho se jedná. Když jsem na výletech do Česka ukazoval Rakušákům dvousetkorunovou bankovku a vysvětloval význam osoby na ní zobrazené, viděl jsem jen nechápavé pohledy.

A to přesto, že i v Rakousku se vyučuje v podstatě na základě Komenského pouček. Komenský položil základy vzdělávání, přesněji definoval je a dal jim písemný systém, tedy něco, čím se mohli pedagogové po celá staletí po něm řídit.

               Proč se na Komenského prakticky zapomnělo, souvisí s náboženskou nevraživostí. Zatímco v protestantském světě byla jeho díla vydávána a praktikována, katolický svět – a tím pádem i rekatolizované Česko – až do začátku devatenáctého století, kdy i české poměry zasáhlo osvícenství, dílo velkého učence ignoroval.

               Je symptomatické, že „Všeobecný školní řád“ Marie Terezie z roku 1774  napsal sice katolický kněz Jan Ignác Felbinger, on sám byl ale žákem evangelického pedagoga Johanna Julia Heckera v Berlíně a uvědomoval si přednosti vzdělávacího systému evangelických zemí, opírajících se o systém Komenského proti školství katolickému, které bylo v rukou jezuitského řádu. Není samozřejmě náhodou, že onen „Všeobecný školní řád“ vyšel v roce 1774 tedy rok poté, co papež Klemens XIV. jezuitský řád zrušil.

               Komenského pro Čechy znovuobjevil František Palacký v roce 1829, kdy publikoval životopis velkého učitele. Skutečnost, že se velký historik zabýval Komenským, je zřejmě také dáno určitou náhodou. Palacký se narodil v Hodslavicích v okrese Nový Jičín, kde leží i Komenského působiště Fulnek. Jestliže byl ovšem Fulnek plně rekatolizován a v roce 1796 se zde nehlásila ani jedna osoba k jinému než katolickému náboženství a na Komenského se zde zapomnělo (dnes se zde po něm jmenuje hlavní náměstí), na blízkém kunínském panství se bratrské a luteránské tradice udržely – a právě na kunínském zámku ve škole založené místní šlechtičnou hraběnkou Walburgou z Waldburg-Zeilu, chodil do školy malý František. Zde byla Komenského tradice zřejmě stále ještě živá a Palackého osudy této osobnosti zaujaly natolik, že ji později vrátil do historického povědomí.

Palackého knihou ožil Komenského kult, protože Češi zoufale hledali osobnosti, s kterými by se mohli ztotožnit a v důsledku tehdy nedostatečného cenění českého jazyka (ten nebyl v té době považován za vhodný například pro konverzaci v umeleckých pražských salónech, kde se hovořilo výhradně německy a to i v salónu Jana Měchury, který navštěvoval Palacký – a oženil se s Měchurovou dcerou Terezou) byl právě česky píšící pedagog doslova darem z nebes. Komenský samozřejmě psal svá díla nejen v češtině, ale i v němčině a především v latině, ale byl to on, kdo sepsal „Poklad jazyka českého“, tedy velký český slovník s vysvětlením české (přiznejme si, ne právě jenoduché) gramatiky a  byl tedy důkazem pro svébytný český jazyk existující na začátku sedmnáctého století, což se stalo jedním z trumfů boje proti pokročilé germanizaci českého národa. Sto padesát letech po své smrti se Jan Amos stal národním symbolem – a zůstal jím dodnes.

               Je symptomatické, že teprve po Palackého spisu začali Češi hledat Komenského hrob. V roce 1836 navštívil Naarden český vědec a básník Jan Erazim Vocel, aby pátral po hrobu velkého Čecha – a nenašel ho. Jan Amos Komenskýi zemřel ve svém holandském vyhnanství v Amsterodamu u rodiny svého přítele kazatele Ludvíka de Geera a našel svůj poslední odpočinek v městečku Naardenu, kde působil de Geerův přítel kazatel valonské církve J.L.Grouwels. O hrob učitele národů se staral nějakou dobu jeho syn Daniel, když ale tento v roce 1694 zemřel, upadlo místo Komenského posledního odpočinku v zapomenutí. Teprve ve dvacátých letech dvacátého století objevil pravé místo Komenského hrobu zuřivý reportér Egon Erwin Kisch – a to pod podlahou „vězení se zostřenou ostrahou“, tedy kobky pro tři vězně. Někdejší kostel valonské církve byl totiž přeměněn ve věznici. V roce 1929 pak následoval průzkum skupiny profesora Matiegky, který – snad – pozůstatky Jana Amose objevil. Dnes je tedy možno v Naardenu jeho hrob navštívit – byl jsem tam v roce 1997 – a je zde i muzeum Jana Amose Komenského. Je zajímavé, že v registru naardenských hrobů je Komenský uveden jako autor „Janua Linguarum reserata“ – tedy „Brána jazyků otevřená“ – očividně právě toto dílo bylo tedy považováno za jeho klíčové.

Ostatně toto jediné dílo vydali – pod Komenského jménem – dokonce i jezuité. Lepší učebnice cizích jazyků zřejmě nebyla ještě dlouho k dispozici. Miroslav Ivanov ve své knize „Kralovraždy“ objev skutečného Komenského hrobu zpochybnil, ale minimálně je kam klást věnce a pokud si člověk chce uctít velkého Čecha a dorazí do Naardenu, je v podstatě jedno, zda jsou jeho ostatky uloženy v hrobě takto označeném nebo někde jinde pod podlahou kostelíka, který už je zase kostelíkem.

               Zda se Komenský narodil v Nivnici, Uherském Brodě nebo v Komně není podstatné, každopádně to bylo na Moravě a k této zemi měl vždy mimořádný vztah a považoval ji za svou domovinu – na stěně mé pracovny visí jeho mapa Moravy.

Narodil se v rodině českých bratří, církve odvolávající se na učení Petra Chelčického a která měla právě díky své ideologii odmítající násilí ve století násilím charakterizovaném zaniknout. Je zajímavé, že největší pedagog vyšel právě z tohoto prostředí.

               V řadách českých bratří totiž v šestnáctém století zuřil zápas o význam vzdělání. Zatímco konzervativní větev Jana Augusty (1500 – 1570) vzdělání striktně odmítala jako nebezpečí pro víru, druhá část, ve které měl vůdčí postavení Jan Blahoslav (1523 – 1571) naopak vzdělání hlásala. Komenský se jednoznačně hlásil k odkazu Blahoslavovu. Tento autor, který byl ovlivněn v mládí svým pobytem na universitě ve Witenberku a působením Lutherova příátele Filipa Melanchtona s jeho reformačně humanistickým vzdělávacím konceptem, napsal první českou gramatiku (Gramatika česká 1571) a přeložil bibli do češtiny. Jeho dílem a dílem jeho žáků byla Bible kralická, vydaná dva roky po Komenského narození. Byl to Blahoslav, který založil v roce za účelem šíření vědění tiskárnu v moravských Ivančicích, kterou pak byl nucen přemístit do Kralic.

               Jan Amos absolvoval klasický způsob vzdělávání. Napřed od roku 1608 v bratrské škole v Přerově, od roku 1611 v Herbornu, kde asistoval Johannu Heinrichovi Alstedovi, což poznamenalo celou jeho vlastní pedagogickou činnost. Poté byl v roce 1613 v Amsterodamu a v Heidelbergu, než se v roce 1614 vrátil do Přerova, aby zaujal pozici rektora latinské školy. Výčet škol je nápadný tím, že jsou to univerzity na území, kde působila reformovaná církev – tedy církev vyznávající učení Kalvínovo. Čeští bratři měli ke „Kalvínům“ velmi blízko, i když se tvrdošíjně bránili být s nimi ztotožňováni – rozhodující rozdíl byl totiž v tom, že kalvínské učení přiznávalo panovníkovi právo rozhodovat o víře svých  poddaných, zatímco u Českých bratří to byla věc svědomí každého jednotlivce. Ovšem právě Falc (Heidelberg), Nassau (Herborn) Nizozemí (Amsterodam) nebo části Švýcarska (Basilej) vyznávaly Kalvínovo učení a jmenované university byly centrem vysokoškolského učení pro mladé muže vyznávající reformované učení. Komenskému se tedy dostalo na svou dobu špičkového vzdělání.

               26.4.1616 byl Komenský vysvěcen za kazatele a (zřejmě v roce 1618) odešel učit na českobratrskou školu ve Fulneku. Jeho pedagogická činnost byla přervána událostmi třicetileté války. Musel Fulnek v roce 1621 opustit (město bylo obsazeno císařskými – neapolitánskými vojáky), v roce 1622 zemřela jeho první žena i jeho dvě děti, po přechodném působení v Brandýse nad Orlicí, kde se oženil podruhé, musel zemi opustit a našel útočiště v polském Lešně. Učení českých bratří i učení Kalvínovo nacházelo totiž v Polsku dost příznivců a polské odnože českých bratří tvořily už před třicetiletou válkou velkou část členstva této církve. V Lešně žil Komenský 28 let a vytvořil zde řadu svých stěžejních děl. Zde se i po smrti své druhé ženy v roce 1648 oženil potřetí. Ovšem Komenský byl „homo politicus“. Jestliže Čeští bratři se politice vyhýbali, Komenský chápal, že návrat do vlasti je možný jedině na základě politických změn. A Moravu vždy za svou vlast považoval a toužil se sem vrátit. Vestfálský mír, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, ho zlomil, protože mu tuto naději definitivně vzal. V době svého pobytu v Lešně byl už očividně v reformovaných zemích známý – v roce 1641 působil na pozvání anglického parlamentu v Anglii, 1642 pak ve Švédsku (Švédové byli v té době vůdci protestantských sil v třicetileté válce) a v roce 1651 v Sedmihradsku, kde konečně dostal i možnost uplatnit své teoretické poučky o vzdělání v praxi. V Sedmihradsku dokonce oddal prince Zikmunda Rákocziho s Jindřiškou Marií Falckou (oba vyznávali kalvínské učení, ona příbuznost s českými bratry vystupuje tedy znova do popředí – Komenský po celou dobu působil i jako kněz, kazatel a biskup své církve, která byla Kalvíny uznávána za pravověrnou).

               V roce 1654 se Komenský nešťastně zapletl do polských politických událostí. Ve válce proti Rusku a Švédsku (Henryk Sienkiewicz popisuje tyto boje ve své trilogii „Ohněm a mečem“, „Potopa“ a „Pan Wolodyjowski“) Švédové obsadili většinu Polska a přitom i Lešno. Komenský dokázal přemluvit vedení města, aby Švédům otevřelo brány a napsal dokonce i oslavnou ódu na švédského krále Karla XI. Když pak město v roce 1656 dobyli Poláci zpět a to přitom lehlo popelem (Komenský přitom přišel o rukopisy svých knih, především „Pokladu jazyka českého“, z čehož se nikdy úplně nevzpamatoval) musel v důsledku své kolaborace se Švédy opustit Polsko. Posledních čtrnáct let svého života tedy prožil u svého známého Ludvíka de Geera v Amsterodamu, dům na jednom z amsterodamských kanálů – Keizergracht č.p.123, kde žil, je dnes označen pamětní tabulí.

               Nehodlám se životem velkého učitele zabývat podrobněji, jde spíš o význam jeho práce. Ve své „Velké didaktice“ napsané původně česky, ale vydané v latině, definoval jako první základní principy systematického vzdělávání, jež ve svých obrysech platí dodnes:

               Do šesti let má být dítě vychováváno doma, od šesti do dvanácti má následovat povinná školní docházka, do osmnácti let gymnázia, latinské školy a poté vzdělání na univerzitách. Zabýval se i organizačními problémy, jako první definoval školní rok, školní týden a školní prázdniny. A po dokončení studia doporučuje Komenský k doplnění vzdělání cestování. Což mu podepíšu i dnes. Kdo nevystrčil paty z rodné vísky, nedosáhne vzdělanosti. Vzdělání a vzdělanost jsou totiž dvě rozdílné věci. To první je předpokladem pro úspěch v povolání, to druhé určuje velikost člověka. K vzdělanosti patří i pečování o morální výchovu.

               Komenský jako první zdůrazňuje i morální poslání školy, tedy i tuto výchovu žáků.

               Výchova žáků měla být komplexní a spočívat na třech fundamentech:

1. Poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
2. Ovládnout sebe – výchova mravní
3. Povznést se k Bohu – výchova náboženská

Při výuce samé doporučoval Komenský následující zásady, platné dodnes:

1. Zásada názornosti – čili vlastní žákova zkušenost
2. Zásada systematičnosti a soustavnosti – učivo má na sebe navazovat a to nejen v jednotlivých předmětech ale i mezi nimi
3. Zásada aktivnosti – žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností, využívat je v praxi
4. Zásada trvalosti – je třeba učivo soustavně opakovat
5. Zásada přiměřenosti – učitel má vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Tomu se myslím, nedá nic vyčíst ani dnes, ostatně svým „Orbis pictus“ čili světem v obrazech zavedl Komenský poprvé do výuky i význam obrazu. Ten si dítě zapamatuje lépe než psaný text. Dnes je tato zásada dováděna do absurdnosti – prostřednictvím videí – takže dvacet procent žáků už psanému textu vůbec nerozumí. Otázka je, zda je to v souladu nebo v protikladu ke Komenského poučkám. Netroufám si to soudit.

Ostatně – perličku na závěr: Komenský dělil žáky do šesti kategorií:

1. Bystré, dělají radost
2. Bystré, líné
3. Bystré vzpurné
4. S nedostatkem bystré mysli
5. S nedostatkem bystré mysli, líné
6. S nedostatkem bystré mysli, vzpurné

Kam byste se zařadili? A kam byste zařadili své potomky? A nechali byste je vůbec zařadit? V podstatě žijeme v době, kdy je třeba Komenského zásady bránit v každodenním životě. Protože vzdělání na svém významu neztratilo, naopak, žijeme ve společnosti, která je vzděláním dominovaná a kde se ke kariéře a k blahobytu dá dostat prakticky pouze za předpokladu dobrého vzdělání. Přesto jakoby na to mnozí zapomínali. Nebo tuto skutečnost ignorují. A pak se bouří. A volí populisty, kteří jim slibují modré z nebe.

Pamatujme, každý vláda má plná ústa řečí o vzdělání a jeho důležitosti. Žádná vláda ale nemá zájem na vzdělaném obyvatelstvu – nevzdělané se dá mnohem lépe manipulovat a získávat levnými sliby a dary. Vzdělání tedy zůstane soukromou záležitostí. Doufám, že mí čtenáři se řadí z velké části do Kategorie 1 podle Komenského. Ale i kategorie 2 a 4 na tom nejsou tak špatně, pokud mají někoho, kdo je ochoten je správně vést.

Mezi námi – i kategorii 3 dokážu snést, i když je to s ní někdy dost obtížné a člověk potřebuje pevné nervy.

               Situace protestantských povstalců nebyla na začátku roku 1620 nijak růžová. Po dvou neúspěšných pokusech napadnout Vídeň v minulém roce už na další útok neměli síly. Museli tedy čekat, co udělá nepřítel a pouze reagovat na jeho akce.

               Na začátku roku se Moravou prohnali Lisovčíci. Kozáci polského krále Zikmunda, kteří koncem minulého roku odlákali Bethlena zpět na východní Slovensko, tentokrát očividně na pozvání samotného Ferdinanda zpustošili velké části Moravy. Díky své rychlosti byli v podstatě nezastavitelní. Vyplenili žerotínský zámek ve Valašském Meziřící, vypálili a zcela zničili Bystřici pod Hostýnem. Ušetřili ale Holešov, kde jim vyšlo naproti před město procesí se svatou hostií – tato akce měla později stát holešovického faráře Jana Sarkandra život. Lisovčíci dorazili beze ztrát do Vídně a posílili katolická koaliční vojska. Hlavní slovo v katolickém táboře přebíral velitel Katolické ligy bavorský vévoda Maxmilián. Ferdinand mu za jeho – rozhodující – pomoc odevzdal Horní Rakousko, které, jak víme, stálo na straně povstalců s pravomocí tuto zemi vrátit do náručí katolické církve a později mu udělil kurfiřtský hlas, který protiprávně odebral falckému kurfiřtovi.

               Maxmilián nesl i hlavní finanční náklady na válečné tažení, na které přispívalo i Španělsko. Za španělské peníze byly naverbovány pluky zejména v jižní Itálii. Přesto trvalo dlouho, než se katolická liga rozhodla k frontálnímu útoku na české území.

               Vojenské tažení začali císařští ve spojení s vojskem katolické ligy nezvykle pozdě – až v září. Bylo to hodně riskantní, válka se tehdy v zimě nevedla a na úspěšné ukončení vojenského tažení zbývalo tedy poměrně málo času.

               Jenže císař nebyl v první polovině roku nečinný. Příprava generální ofenzívy proti českým povstalcům byla připravena tak dokonale, že jsem přesvědčen, že za ní prostě nemůžeme vidět Ferdinandův rukopis, ten by něčeho takového nebyl schopen. Pravděpodobně převzal strategii boje skutečně Ferdinandův švagr, bratr jeho v roce 1616 zemřelé manželky Marie Anny, bavorský vévoda Maxmilián.

               18. ledna se podařilo dosáhnout příměří se sedmihradským vévodou Bethlenem. Za ochotu nepodpořit Čechy (jejichž delegace v té době byla v Uhrách) dostal Bethlen od císaře Horní Uhry (tedy dnešní Slovensko) a k tomu dvě slezská knížectví Opolsko a Ratibořsko.

               V únoru dorazili do Vídně Lisovčíci jako podpora od polského krále Zikmunda, kteří měli v rozhodující bitvě před Prahou hrát velmi významnou roli.

               21. března se Ferdinand dohodl se saským vévodou Janem Jiřím. Za odstoupení obou Lužic se saský vévoda – i když protestant, připojil k protičeské koalici a Lužice opravdu i obsadil – a ty zůstaly dodnes součástí Německa. Tedy jejich větší část západně od řeky Nisy, ta menší východní připadla v roce 1945 Polsku.

               3. července se konečně podařilo uzavřít dohodu s Protestantskou Unií o vzájemném neútočení. To v podstatě znamenalo, že Protestantská Unie umožnila katolickému vojsku bezproblémový průchod Říší a nechala kalvínského Fridricha Falckého v kaši.

               V červenci tedy císařské vojsko spolu s Bavory v celkové síle 30 000 mužů zpacifikovalo Horní Rakousko – dva hornorakouské pluky ustoupily do Čech a připojily se k české armádě.

               8. září se konečně spojily císařská a ligistická armáda  a společně vyrazily do Čech.

               10. září zaútočila španělská armáda z Nizozemí, které tehdy patřilo Španělsku, na Dolní Falc, tedy na kmenovou zemi Fridricha Falckého.

               Na Moravě se podařilo zaktivizovat oportunistickou skupinu okolo Karla Staršího ze Žerotína, která nejenže zabránila odeslání moravské zemské hotovosti do Čech, ale rozhodujícím způsobem  zpomalila postup uherského pomocného sboru o síle 12 000 mužů – nevyzpytatelný Bethlen se na poslední chvíli přece jen rozhodl Čechům pomoci – bylo však už pozdě.

               Císařským se navíc podařilo neutralizovat část stavovských vojsk pod velením generála Mansfelda v Plzni. Mansfeld uzavřel s císařskými příměří a do bojových akcí už v roce 1620 nezasáhl.

               Stavovské armádě tedy opravdu nebylo co závidět. Počtem byla slabší než spojené síly císařské a ligistické armády, navíc byli vojáci špatně placení a tím pádem měli mnohem horší morálku. Vrchní velitel Kristián z Anhaltu byl zvolen vrchním velitelem 7. srpna 1619 z politických důvodů – v očekávání volby Fridricha Falckého českým králem (Anhalt byl nejmocnějším mužem v Horní Falci), nebyl ale profesionální voják a neměl tedy u vojska dostatečnou autoritu. Velení navíc bylo hodně nejednotné, čeští velitelé, jako například Thurn, se mu jen neradi podřizovali. To se nakonec ukázalo v rozhodující chvíli jako fatální.

               Armáda povstalců nemohla dělat nic jiného než manévrovat a snažit se získat čas. Jedinou nadějí byla přicházející zima a tím pádem přerušení bojových akcí. Ovšem co si mohli povstalci slibovat od příštího roku? – situace mohla být už jen horší.

               Císařská armáda měla v podstatě dva velitele. Vévodu Maxmiliána, který velel ligistickým sborům o síle 11 000 mužů a zkušeného bijce, generála  Buquoye, kerý velel císařským o síle zhruba 19 000 mužů.

Ovšem na rozdíl od hádek ve stavovském vojsku Maxmilián respektoval válečné zkušenosti Buquoye a nechával ho vypracovávat strategii tažení. Buquoy se pokusil vynutit si rozhodující bitvu u Rakovníka, Anhaltovi se ale podařilo šikovně se bitvě vyhnout a císařským uniknout. Rychlým pochodem dorazil k Praze, kde zaujal postavení na Bílé Hoře před městem. 6. listopadu dorazil do Prahy i Jindřich Matyáš Thurn s dvěma pluky a dvanácti praporci jízdy.

               Buquoy, který u Rakovníka utrpěl velmi nepříjemné zranění – kulka mu ustřelila „žalud jeho údu“, považoval tímto tažení za víceméně ukončené. Zranění přijal se skutečným mužským humorem, kdy pravil, že ho kulka jako Boží trest zasáhla na údu, kterým proti božím přikázáním nejčastěji hřešil. Jako bolestné dostal od císaře panství Rožmberk, které jeho vojáci na začátku roku 1619 obsadili, jeho rod zde zůstal až do roku 1945. Buquoy sám ale si ten dárek slouho neužil, padl už v červenci 1621 u Nových Zámků v boji proti Uhrům. České vojsko sice pronásledoval (ležíc obložen polštáři v kočáře), ovšem spíš jen, aby se neřeklo. Když dorazil před Prahu a viděl, jaké postavení stavovské vojsko zaujalo, utvrdil se v přesvědčení, že vojenské tažení je u konce a že je třeba vojsko rozpustit do zimních táborů. Vévoda Maxmilián byl ale proti. Z jednoduchého důvodu – celé tažení financoval. A nebyl ochoten platit vojsko přes zimu a pak ještě příští rok. Z finančních důvodů potřeboval rychlé rozhodnutí – a naděje na takové rozhodnutí podle jeho názoru ještě neumřela.

               Buquoy nevěděl, jak demoralizovaný je jeho protivník. Vojáci, kterým už dlouho nebyl vyplacen žold (měli být na zimu vyplaceni v botách, prádle a proviantu!!!) byli po vyčerpávajícím pochodu od Rakovníka na konci svých sil. Část jich dezertovala, přes výslovný zákaz jich několik tisíc odešlo do Prahy. V studeném dešti měli kopat zákopy – lopaty a krompáče jim byly přivezeny z Prahy. Odvedli svou práci jen formálně. Zákopy, které měli vyhloubit na poměrně mírném svahu proti vesnici Řepy (ostatní svahy Bílé Hory byly pro útok pěchoty, zejména v deštivém počasí, kdy se v blátě smekaly nohy, neschůdné) byly jen plytké a nepředstavovaly pro útočící vojsko žádnou velkou překážku. Počet vojáků, které měl Anhalt k dispozici, se v různých ramenech výrazně liší. V podstatě totiž nikdo neví, kolik vojáků na stráních Bílé Hory skutečně stálo. Oficiálně měl mít k dispozici 21 000 vojáků, ve skutečnosti to mohlo být ale jen něco okolo 15 000. Král Fridrich Falcký, jehož přítomnost by morálku vojska zřejmě přece jen pozdvihla, u armády nebyl. 8. listopadu hostil anglické vyslance, které hodlal přemluvit, aby jeho tchán Jakub I. přece jen poslal příští rok vojáky a peníze. Ani on s bitvou začátkem listopadu už nepočítal, zejména, když mu bylo referováno, že Anhaltova armáda zaujala skvělé obranné postavení na Bílé Hoře, které podle tehdejších strategických pouček mohlo být označeno za nedobytné.

               Fatální byla nerozhodnost stavovského velení a jeho tvrdošíjné trvání na defenzivní taktice. Den 8. listopadu nezačal dobře. Polští Lisovčíci napadli tábor uherské lehké jízdy, zdržující se na druhém břehu Litovického potoka, který se svými močály představoval, zejména po dešti, značnou překážku postupu císařského vojska. Zbytky Uhrů, kteří byli překvapeni ještě ve spánku a zcela zmasakrováni, se zachránily útěkem, byli ale zcela ranním zážitkem otřeseni, demoralizováni a nepoužitelní pro další boje.

               Císařští se pohnuli k jedinému mostu přes rozvodněný a močály obklopený Litovický potok, který bránil stavovský oddíl o 500 mužích.  V podstatě v té chvíli měla stavovská armáda poslední šanci. Kdyby poslala k tomuto mostu několik pluků, mohla postup císařských zastavit a Buquoy by se zřejmě rozhodl pro spořádaný ústup. Jenže místo akce svolal Anhalt poradu velitelů. Zatímco se radili, překročili císařští potok a postoupili na úpatí Bílé Hory. Přesto pořád ještě nikdo nevěřil, že by zaútočili. Anhalt se spoléhal na skutečnost, že Buquoy je zkušený profeionál a ve slušné vojenské společnosti se na takovou pozici, jakou stavovské vojsko na Bílé Hoře zaujalo, prostě neútočilo.

               Císařští se radili taky. Buquoy, trápený bolestmi, bitvu odmítal, Maxmilián na ní trval. Podplukovník Lamotte měl zato, že je třeba zaútočit buď plnou silou, nebo vůbec ne, generál Tilly ho v tom podporoval. Nakonec se prosadil kompromisní návrh plukovníka Spinelliho. Poslat do útoku dva pluky a 1800 jezdců a počkat, co to udělá. Pokud se protivník položí, útok zintenzivnit, když bude klást odpor, stáhnout se a přistoupit na Buquoyův plán zimních táborů.

               Maxmilián přikázal zpívat chorály a  pro lepší motivaci katolických vojáků běhal před armádou karmelitánský mnich Dominik s obrazem svaté rodiny z kostela ve Stěnovicích, kde Madoně a svatému Josefovi nějaký voják protestantské armády vypíchl oči. To bylo pro katolíky důkazem barbarství jejich nepřátel. Útočili prý pod heslem „Santa Maria“, aby pomstili toto zneuctění svatého obrazu. Říká se, že právě mnich Dominik byl rozhodujícím faktorem při poradě velitelů, kdy tvrdil, že měl vidění, v němž viděl velké vítězství císařské armády. To bylo nakonec rozhodující pro rozkaz k útoku na stavovské pozice.

               Zbytek je znám. Pluk Jindřicha Thurna, který měl bránit právě ono povlovné návrší nad Řepy, naprosto selhal a dal se na útěk už při prvním kontaktu s útočícími císařskými. Jindřich Thurn se v tu dobu u svého pluku ani nenacházel. Na chvíli se zdálo, že by průběh bitvy mohli ovlivnit dva schopní mladí velitelé, syn Anhalta Kristián II. a František Thurn (údajně mnohem lepší voják než jeho otec), kteří se vrhli s jízdou do protiútoku. Skutečně na chvíli útok zadrželi, obrátili útočící španělskou jízdu na útěk a rozrazili jeden z útočících císařských pluků. Statečných bylo sice beznadějně málo, přesto tento protiútok přiměl Buquoye, aby se nechal vynést z kočáru a vsedl do sedla (jaké bolesti přitom musel mít, si nedovedu představit, ale byl to očividně tvrdý chlap, který něco vydržel). Císařští už útočili plnou silou a odpor se rozpadal. Fatální byl pokus poslat do protiútoku Uhry, demoralizované ranním zážitkem. Když se proti nim vyrojili Lisovčíci s šavlemi v zubech, dali s Uhři na panický útěk a strhli s sebou i další jednotky, které ještě kladly odpor.

               Hrdinství moravského pluku (tedy ne moravské domobrany, která do Čech vůbec nedorazila, ale žoldnéřského pluku financovaného z moravské zemské pokladny) je častým tématem této bitvy. Moravané měli prostě smůlu. Stáli poměrně vysoko na kopci hned vedle samotného Anhalta, vlevo od nich byly dva hornorakouské pluky plukovníka Pechmanna. Rakušáci poznali včas, že je bitva prohraná a dali se na spořádaný ústup. Moravani je následovali. Dostali se ale do kontaktu s neapolským plukem plukovníka Spinelliho a ten na ně zaútočil. Tím se ústup zpomalil a když moravský pluk dorazil ke konci ohrady letohrádku Hvězda, okolo které mohl ustoupit k Praze, byla cesta už uzavřená. Dorazil tam totiž Valonský pluk a Moravani se dostali do dvojitého ohně bez možnosti ústupu. Hrdinství jim bylo vnuceno i proto, že jejich velitel hrabě Jindřich Šlik nehodlal snadno kapitulovat. Statečným odporem svých vojáků zvyšoval svou cenu, pokud měl v úmyslu, přestoupit do služeb nepřítele. Což v roce 1621 opravdu učinil. Moravský pluk tak zůstal v pasti, přitlačen ke zdi obory a ostřelován ze dvou stran. Většina jeho vojáků padla, než se Šlik konečně rozhodl kapitulovat.

               Bitvou byla válka víceméně rozhodnuta. Král Fridrich den nato z města utekl – i když neměl kam. Jeho Falc i s hlavním městem Heidelbergem už mezitím císařské vojsko obsadilo. Zemřel nakonec v exilu. Boje trvaly ještě několik let – velmi dlouho se bránila kladská pevnost pod vedením Františka Thurna, pokus bratra braniborského kurfiřta Jana Jiřího Krnovského o obrat ve válce ve spojení s nespolehlivým Gáborem Bethlenem v roce 1621 ztroskotal a krnovský vévoda brzy nato umřel. Odpor postupně utichl a na Čechy čekalo tři sta let habsburské nadvlády – už ne té rozumné, založené na kompromisu a zdravém rozumu, jak to provozovali první habsburští vládci Ferdinand I. a Maxmilián II. V roce 1627 vydal Ferdinand II. „Obnovené zemské zřízení“, kterým odebral poraženým zemím jejich práva a učinil je bezprávnými provinciemi své říše. Válka měla trvat ještě dalších nekonečných dvacet osm let, ale to už na právním postavení Českého království v rámci Habsburského soustátí nic nezměnilo.

               Zřejmě by to tak dopadlo i bez Bílé Hory. Stavovská vláda, nejednotná a skrblická v placení své armády s neschopným a politicky nekompatibilním vládcem by nebyla schopna klást dlouhodobě odpor, i kdyby k této bitvě nedošlo. Svou šanci povstalci propásli v roce 1619 – tehdy měli šanci přinutit císaře aspoň k vyjednávání, i když on k vyjednávání v žádném případě nebyl ochoten a byl spíš připraven „opustit svou zemi třeba jen v jediné košili nebo i zemřít, než učinit ústupky, které by poškodily pravou víru v jeho zemích“. Kdyby se ho podařilo tehdy ve Vídni zajmout, byla to určitá možnost konce války. Nepodařilo se to. Rozhodovala tedy vůle k vítězství a té měl císař mnohem víc než stavovská vláda.

Ale boj na kopci nad Prahou, kde se skutečně drží sníh déle než v jiných pražských lokalitách, má velký symbolický význam. Tragédie „Bitvy u Prahy“ zasáhla celý protestantský tábor, píseň o této tragédii se hrála ještě dlouho do devatenáctého století – vzpomíná ji i Mark Twain v „Dobrodružství Huckelberryho Finna“.

               Často se podceňuje velikost této srážky. Bývá nazývána šarvátkou nebo malou vojenskou srážkou. Není to pravda. Bitva byla sice krátká, trvala jen něco přes dvě hodiny, byla ale velmi intenzivní. Na místě zůstalo 1600 mrtvých. Počítáme-li poměr mrtvých k zraněným obvyklým koeficientem 10:1, je zřejmé, že ztráty byly výrazné. Ale hlavní význam této bitvy je přece jen symbolický. Až tak, že bývají celá staletí po ní pojmenována „Pobělohorská doba“.

               Pro české dějiny zůstává tato bitva trvalým traumatem i po čtyřech stech letech.

               8. listopadu uplyne čtyři sta let od jedné z nejslavnějších bitev, které se na našem území kdy odehrály. Bitva se symbolickým významem, ovšem jestliže bitva na Vítkově o dvě stě let dříve vstoupila do dějin jako symbol národní hrdosti, Bílá Hora je symbolem národní potupy. Už proto, že po ní následovalo 300 let ne právě harmonické existence v habsburském soustátí.

               Obávám se, že je čtenář už články a úvahami o významu této bitvy přesycen – píše se o tom doslova všude, ale přesto neodolám. Přece jen byla tato událost tématem až dvou mých knih. Dnes hodlám psát o událostech, které onomu masakru u Prahy předcházely, příští týden se pak pokusím přiblížit bitevní dění samotné.

               Bílá Hora je ovšem opravdu jen symbolem. Dějiny by se i bez ní vyvíjely určitým směrem, který by byl možná určitým způsobem modifikovaný, ale směr by se sotva změnil. Byla zlomem, který by ale stejně dřív nebo později přijít musel.

               Češi si Habsburky zvolili ve svobodných volbách a to dokonce dvakrát. Už při té první volbě v roce 1526 by se museli zamyslet nad tím, zda je správné a hlavně bezpečné volit v zemi, kde byla pozice katolické církve už od husitských válek podkopaná a kde se velká většina národa hlásila k reformním myšlenkám (Luther zahájil svou reformu v roce 1519, německá selská válka proběhla v letech 1524  – 1526 a byla potlačena právě kandidátem na český královský trůn Ferdinandem) volit člověka vychovaného ve fanaticky katolickém Španělsku.

Ferdinand vyrostl pod patronátem svého dědečka Fernanda Aragonského (po němž měl i své jméno, ve střední Evropě do té doby neobvyklé), který byl ne nadarmo nazýván spolu se svou manželkou Isabelou Kastilskou „katolické veličenstvo“. Mladý Ferdinand vyrostl tedy v prostředí naplněném nenávistí k muslimům (poraženým v roce 1492 v Grenadě), Židům (vyhnaným ze Španělska rovněž v roce 1492) a „kacířům“ – inkvizice byla v Španělsku zavedena přes odpor papeže už v roce 1487. I Ferdinandův bratr Karel  – budoucí císař Karel V. – byl vychován v mnohem liberálnějším prostředí Holandska. Mimochodem oba bratři se z příkazu jejich dědečka (otec Filip I. zemřel už v roce 1506 a jejich matka Johana se zbláznila a byla internována) vůbec neznali, a když Karel cestoval do Španělska, aby tam převzal vládu nad Kastilií, musel cestovat Ferdinand do Holandska jinou cestou, aby se zabránilo jejich setkání.

               Ferdinandova volba proběhla zcela legálně a to i přesto, že se moci v Rakousku, kterou mu zprostředkováním tety Marie Habsburské, vdovy po Ludvíkovi Jagelonském, postoupil Karel v roce 1522, ujal nesmlouvavým a krvavým způsobem. O tom hovoří takzvaný „Krvavý soud ve Vídeňském novém městě“, kde dal popravit 8 pánů a vídeňských měšťanů, kteří ho byli ochotni akceptovat za vládce za určitých podmínek, kterým se v té době říkalo volební kapitulace. Byla o věc ve střední Evropě poměrně obvyklá, v absolutistickém Španělsku ale naprosto neznámá a Ferdinand tuto žádost o vyjednávání hodnotil jako zradu. To mu bylo devatenáct let!

               Navzdory daným skutečnostem byla vláda prvního Habsburka relativně klidná. Možná tu byl vliv Ferdinandovy manželky Anny Jagellonské, kterou její manžel skutečně miloval. Především zde ale působil panovníkův „zdravý rozum“, kterého měl postavou malý, ale myšlením velký panovník dostatek, aby nevyhledával konfrontaci s poměrně mocnými stavy. Jen když se ony stavy v roce 1547 daly strhnout k jakési polovičaté rebelii, potlačil ji a využil vítězství k upevnění královské moci. (A k naplnění své chronicky prázdné pokladny)

               Ferdinand I. byl navzdory svému španělskému vychování mužem kompromisu. Ze všech sil se snažil smířit katolický a protestantský tábor, pomáhal organizovat jednání mezi znenáviděnými tábory a snažil se zachovat jednotu církve. Neuspěl. Protestanti odmítli přijmout jeho návrhy při jednání v Řezně, katolíci pak vyobcovali protestanty z církve na Trientském koncilu. Na obou stranách vyhráli radikálové. Ferdinandovi se aspoň podařilo zprostředkovat v roce 1555 takzvaný „Augsburský mír“ pod heslem „cuius regio, eius religio“, čili vládce určuje víru svých poddaných. Rok nato odstoupil znechucený císař Karel V., který se vždy vyznačoval melancholickými rysy a předal vládu nad celou říší svému energickému bratrovi. Tím se vláda nad střední Evropou, čili nad Římskou říší národa německého přesunula ze Španělska do Rakouska a tam už měla zůstat až do rozpadu tohoto státního útvaru v roce 1804.

               Habsburské soustátí (Rakousko, Česko, Uhersko) představovalo křehký státní útvar – právě proto, že bylo výjimkou z pravidla přijatého v Augsburku. Habsburkové byli a vždy zůstali katolíci (sympatie Ferdinandova syna Maxmiliána II. k protestantismu na tom nic nezměnily), z jejich zemí zůstalo katolické ale pouze Tyrolsko. Češi se hlásili k utraquismu a částečně k učení Luthera, Dolní a Horní Rakousko, jakožto i celé tzv. „Vnitřní Rakousko“ – Štýrsko, Korutany a Kraňsko – byla v naprosté většině luteránské a Uhři se přiklonili dokonce ke Kalvínovu učení a přistoupili na pravidla reformované církve (tedy kromě jejích předpisů o jídle – chválabohu). Katolíci, o které by se habsburští vládci mohli opírat, žili sice ve všech těchto zemích, představovali ale relativně malou menšinu (v českém zemském sněmu měli asi osminu hlasů). Systém fungoval na křehkém podkladě vlády kompromisu a zdravého rozumu. Z dějin ale i ze současnosti víme, jak je takový podklad křehký a jak snadno se může zbortit. Stačí, když se najde jeden odhodlaný fanatik. A ten se objevil v podobě vnuka Ferdinanda I. Ferdinanda Štýrského. Je to až trochu mysteriózní. Pět synů tolerantního císaře Maxmiliána II. nezplodilo ani jednoho potomka, Maxmiliánův mladší bratr – rozšafný a vzdělaný Ferdinand – se sám zahrál dynasticky do autu sňatkem s neurozenou Filipínou Welserovou – jeho synové z tohoto manželství byli vyloučeni z následnictví. Zůstával jen nejmladší Ferdinandův syn Karel, vévoda ve Vnitřním Rakousku. (Císař Ferdinand měl sice s královnou Annou patnáct dětí, z toho ale jen tři syny).

Karel měl smůlu, že se stal objektem sňatkové politiky svého otce. Napřed se měl oženit s Alžbětou anglickou – a obrátit ji na pravou víru. Po neúspěšných námluvách byl oženěn s Marií Bavorskou. Manželství nebylo právě šťastné, protože bylo poznamenáno ideologií. Zatímco Karel se zřejmě v důsledku domácí výchovy ale i z politické nevyhnutelnosti (potřeboval podporu štýrských stavů pro boj proti Turkům, což byla jeho hlavní úloha, mimo jiné založil pevnost Karlstadt – dnešní Karlovac v Chorvatsku) choval ke svým protestantským poddaným tolerantně, jeho žena byla fanatická katolička, pro kterou byl jakýkoliv ústupek „kacířům“ cestou do pekla. Několikrát hrozila svému muži, že odcestuje do Mnichova ke svým rodičům, stačilo, když přijal jako dárek „protestantskou“ – rozuměj německy psanou – bibli nebo přislíbil účast na slavnosti v protestantském kostele.

Karel sice založil v Grazu v roce 1586 univerzitu, na druhé straně ale pozval do Štýrska jezuity a postaral se o to, aby v jeho zemích v roce 1574 vstoupil do platnosti zákon„Constitutio criminalis Carolina“, který umožňoval pronásledování a upalování čarodějnic a kouzelníků. (Zákon se nejmenoval po něm ale po jeho strýci císaři Karlovi V., který ho vydal v roce 1532). Symptomatická pro Karlovo manželství je skutečnost, že on sám se podle své poslední vůle nechal pochovat v klášteře Seckau, jeho žena Marie odpočívá ale v sto kilometrů vzdáleném mauzoleu v Grazu, i když si výslovně přála být pochována po boku svého manžela. Ale Štajeráci měli dost rozumu a pomysleli si, že si vévoda vytrpěl za svého života už dost.

               Plodem výchovy vévodkyně Marie byl její syn Ferdinand. Narozený v roce 1578.

V roce 1590, když Karel onemocněl, poslala Marie svého prvorozeného syna spěšně na jezuitskou školu v Ingolstadtu, aby zabránila tomu, že by mohl převzít vládu hned po smrti svého otce a dostat se tak pod vliv „kacířské“ zemské regentské rady. Ferdinand nesměl přijet ani na otcův pohřeb. Jeho strýc Ferdinand Tyrolský to komentoval slovy: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je u od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“ Měl mít pravdu. Marně se snažil nebezpečí vlády svého synovce odstranit ve svém druhém manželství s Annou Katerinou Gonzagou (syn z tohoto manželství byl měl před štýrským Ferdinandem přednost), zplodil se svou druhou manželkou jen tři dcery. O osudu Evropy bylo rozhodnuto.

               Ferdinand se vrátil do Štýrska v roce 1596, když dosáhl plnoletosti a řízen radami své matky a jezuitského zpovědníka, zahájil důslednou rekatolizaci Vnitřního Rakouska. V roce 1599 zrušil v Grazu evangelické lyceum a vykázal všechny profesory a kněze. (Mezi jinými opustil tehdy Štýrsko i mladý učenec matematik Johann Kepler) 23. dubna 1600 se v Grazském dómu oženil s Annou Marií Bavorskou, svou sestřenicí. Protože jeho matka nedůvěřovala ani jednomu štýrskému knězi, musel přicestovat až z Olomouce František Dietrichstein. Jedině arcibiskup narozený ve Španělsku a vychovaný v Itálii byl pro štýrskou vévodkyni matku dostatečně spolehlivý. 8. srpna 1600 hořela před Paulustorem v Grazu obrovská hranice „kacířských“ knih. Na místě, kde shořely, dal vévoda postavit dnes už neexistující kostel svatého Antonína. V roce 1602 předal Ferdinand vedení university jezuitům. V roce 1617 byla rekatolizace Vnitřního Rakouska úspěšně ukončena, papež Pavel V. poslal Ferdinandovi jako výraz vděku za jeho krvavou práci ostatky svatých, které jsou dnes uloženy ve dvou truhlách v grazském dómu.

               Napětí mezi katolíky a protestanty ale rostlo v celé Evropě. Začaly se tvořit vojenské bloky, ochotné bojovat za obranu „pravé“ víry. Napřed vznikla v roce 1608 Protestantská Unie o rok později pak Katolická liga. Že se padesát let starý augsburský mír stává stále víc jen bezcenným papírem a že se schyluje ke konfrontaci, muselo být jasné i méně nadanému pozorovateli.

               Přesto si čeští pánové v červnu 1617 zvolili Ferdinanda svým budoucím panovníkem (císař Matyáš ještě žil). O svobodné volbě se sice mluvit nedalo, místo obvyklého jednání za zavřenými dveřmi museli páni odevzdávat své hlasy osobně a veřejně, nezmohli se ovšem ani na nejmenší odpor. V Uhersku se Ferdinand nadřel o něco víc, ale i tady ho nakonec 15. května 1618 uznali za svého panovníka a 1. července byl v Bratislavě korunován.

               Ferdinand byl ještě v Uhersku, když přišly zlověstné zprávy z Čech. 23. května 1618 vyletěli z okna pražského hradu místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic i se svým písařem Fabriciem. Šlo o cílenou provokaci skupiny militantních odpůrců Ferdinandovy vlády pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna (kterého Ferdinand rozčílil k nepříčetnosti, když mu odebral hodnost karlštejnského purkrabího).

Ti chtěli válku a měli ji mít. Až do března 1619 sice válečné akce do jisté míry blokoval císař Matyáš, ten ale 20. března zemřel a vojenské konfrontaci nestálo nic v cestě.

               Českým stavům musela být jasná jedna věc. Šanci měli pouze v případě rychlého a krátkého konfliktu – museli tedy rychle vyhrát. To nebylo snadné, už proto, že jich chybělo jednotné a rozhodné velení a hlavně peníze. Ty by i byly – kdyby byli páni ochotni na válku přispívat. Ale nikdo nebyl ochoten platit jako první, chyběla jim rozšafnost Petra Voka z Rožmberka, který v toce 1610 vyplatil pasovské, jen aby zmizeli z Čech a přestali plundrovat. Jenže Petr Vok už nežil…. a většina českého panstva se stejně topila v dluzích.

               Vždy si u mě vynutí trošku úsměv termín „povstání českých stavů“. Že z oné války historici udělali národní českou záležitost, neodpovídá historické pravdě. Šlo o náboženskou válku bez ohledu na národnosti. (A ani o tu n v pravém slova smyslu, jak si ještě povíme) K českým povstalcům se přidala Lužice a poněmčené Slezsko, jakož i Horní Rakousko, totéž ale odmítla Morava – ta byla k účasti na povstání přinucena až ozbrojeným pučem v dubnu 1619, který provedl v Brně hrabě Thurn (který uměl česky jen velmi špatně, dokonale údajně ovládal jen české nadávky a kletby). Nato vytáhl Thurn na Vídeň. Kdyby ji byl dobyl, mělo povstání určitou šanci. Červen 1619 byl opravdu klíčovým momentem. Thurn táhl s českým vojskem Dolním Rakouskem a ve Vídni samotné vydírali osamělého císaře šlechtici Dolního Rakouska (dokonce prý se zbraní v ruce), aby jim vydal dokument adekvátní Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě. Vídeň byla v jejich moci a ochotna českému vojsku otevřít bez boje brány. Thurn byl ale příliš pomalý. Dorazil k Vídni 5. června, přesně o jeden den později než měl. V tentýž den totiž dorazil do města generál Dampierre se svými vojáky z nedaleké Kremže. Vídeň před Čechy zavřela brány a obléhání k ničemu nevedlo. 14. června Češi odtáhli a o výsledku války bylo víceméně rozhodnuto.

               28. srpna 1619 byl Ferdinand zvolen ve Frankfurtu císařem. Dostal nejen svůj vlastní hlas (i když byl českými stavy prohlášen za sesazeného, což se česká delegace, která nebyla vpuštěna do města, marně snažila sdělit kurfirstům), ale i hlas svého protikandidáta na český trůn Fridricha Falckého. 9. září pak byl slavnostně korunován. Mezitím se českým vojskům podařilo dosáhnout jednoho z mála vítězství v Bitvě u Dolních Věstonic 5. srpna 1619, kdy z Moravy vypudili vojsko generála Dampierra.

               Ještě jednou zasvitla českým povstalcům jiskřička naděje, když pro svůj program získali sedmihradského vévodu Gábora Bethlena. 14. října se spojila česká a uherská vojska v Bratislavě, trvalo ale šest týdnů, než se vydala k nedaleké Vídni, kam dorazil 25. listopadu i Ferdinand. Jenže do Uherska vpadli polští kozáci a Bethlen sledoval především své vlastní zájmy. Vrátil se domů a čeští povstalci byli odkázáni sami na sebe.

               Volbou Fridricha Falckého českým králem 26. srpna 1619 chtěli povstalci prolomit svou izolaci, doufali v pomoc nejen bohaté Falce a německých protestantských knížat, ale i Fridrichova tchána anglického krále Jakuba. Ten ale nechal zetě v kaši. Navíc byl Fridrich příslušník reformované církve, tedy vyznavač kalvínského učení. Toto učení bylo svými obřady poněkud blízké českým bratřím, ale vzdálené jak luteránům tak i českým utraquistům. Když nechal Friedrich vyplundrovat chrám svatého Víta a ve svém obrazoboreckém nadšení zničit celou jeho vnitřní výzdobu, pochopili možná i ti poslední, že ta volba nebyla nejšťastnější. Ale už nebylo cesty zpátky.

               Válka byla víceméně rozhodnuta, byla jen otázka, kdy skončí. Povstalci definitivně přenechali iniciativu nepříteli a spolehli se na obranu. Nemohli jednat jinak. Jejich armáda byla slabší a málo spolehlivá, protože chyběly peníze na žold. Schylovalo se k tragédii.

Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, můžu doporučit mou knihu „Odvrácená tvář moci – Zločiny českých králů“, která vyšla letos v druhém vydání a ve své sedmé kapitole se zabývá osudy krále Ferdinanda II. a kdo chce v textu knihy zažít bitvu na Bílé Hoře z pohledu tam bojujícího vojáka, pak „Páté přikázání“ z roku 2018, která popisuje osud vojáka legendárního Moravského pluku, který na Bílé hoře vykrvácel. Jak k tomu došlo, o tom za týden.

14. července je památný den. V ten den roku 1789 padla Bastila, o rok později zemřel ve stejný den v místě mého rodiště Novém Jičíně slavný generál Gedeon Laudon. V roce 1939 se onoho čtrnáctého července narodil Karel Gott a v roce 2018 se oženil můj syn.

               Je třeba jít ještě dál do minulosti, abychom zjistili, že Bastilou to nezačalo, v ten den v roce 1420, tedy přesně před šesti sty lety došlo k historicky významné bitvě na Vítkově, která se stala jakýmsi symbolem českého vojenství a víceméně i české státnosti. Ne nadarmo stojí dnes na místě, kde se odehrála, Národní památník s muzeem armádní historie. A před ním monumentální socha nejslavnějšího českého vojevůdce, odhalená 14,července 1950 u příležitosti 530 letého výročí oné vojenské srážky.

               Je s podivem, jak mohla tato šarvátka, v níž zahynulo podle střízlivých odhadů okolo 150 lidí, zaujmout v historii českého národa tak klíčovou pozici.

               Samozřejmě ji zvýhodňuje, že se odehrála v blízkosti Prahy. Tím pádem je to místo dobře přístupné a může se stát poutním místem. Druhou – o hodně větší – bitvu u Prahy o dvě stě let později Češi prohráli a prohrané bitvy dokážou slavit jen balkánské národy se sklonem k masochismu jak například Srbové Kosovo Pole. Budovat památník na Bílé Hoře nikoho nenapadlo, ten, co tam stojí, je tak miniaturní, že se dá lehce přehlédnout. Žižka na hoře Vítkově určitě ne.

               Jenž Vítkov si svou slávu zaslouží. Nejde o to, kolik nepřátel na svazích kopce zahynulo, ale poprvé tu prohráli obrnění rytíři svůj boj proti prostému lidu. Tedy nebylo to poprvé, měli za sebou už blamáž od Sudoměře, jenže tentokrát to byl sám dědic českého trůnu uherský a římský král Zikmund, který se zde blamoval. Ta situace si určitě zaslouží podrobnější vysvětlení.

               Jak víme, husitská revoluce začala defenestrací konšelů Nového města Pražského (tedy na dnešním Karlově náměstí) 30. července 1419. 16. srpna zemřel na následky rozrušení z této události český král Václav IV. (Zřejmě u něho došlo k dissekci aorty, tedy hlavní tepny, tedy o chorobu v té době nepřežitelnou, která je i dnes zatížená vysokou úmrtností). Protože Václav zemřel bezdětný, stal se dědicem českého trůnu jeho mladší bratr Zikmund, tehdy 51 letý a už král Uherský a Německý neboli Římský. Zkušený a schopný politik, ověnčený právě čerstvými vavříny z koncilu z Kostnice, kde se mu podařilo sjednotit církev, kdy dosáhl odvolání nebo rezignace třech tehdejších papežů a volbu nového – Martina V. Ani Zikmund ovšem neměl mužského potomka, z manželství s Barbarou z Celje měl pouze dceru Alžbětu, narozenou 1409, v této době tedy desetiletou.

               Zikmund sice slavil na koncilu v Kostnici své největší politické úspěchy, jeho triumf měl ale hořkou příchuť. Tou byla poprava Jana Husa, kterého na koncil pozval (zřejmě aby ho ideologicky v boji proti papežům podpořil), ale pak obětoval a nechal padnout. Osudnou se mu stala věta, týkající se Husa, kterou pronesl v nestřeženém okamžiku, kdy nevěděl, že ho slyší i přítomní Češi: „Jeden jediný z bludů, které mu tu byly dokázány, by stačil na to, aby byl odsouzen. Nebude-li chtít tyto bludy odvolat, ať je upálen nebo s ním naložte podle svých práv, jak uznáte za vhodné. A pamatujte si, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolat nebo že by i odvolal, nevěřte mu.“

               I když Zikmund nebyl z Husovy popravy osobně nadšen a dlouho se snažil mistra Jana dokonce chránit, od tohoto okamžiku byl pro zastánce Jana Husa zrádnou liškou zrzavou a vrahem jejich milovaného mistra. Zatímco tedy česká šlechta ve své naprosté většině Zikmundovy dědické nároky na český trůn uznala (a stejně tak učinila i většina českých měst – koncem roku 1419 v Brně oficiálně i Praha), husité, jak je nazývali jejich nepřátelé, (oni sami se nazývali božími bojovníky), se s ním nehodlali v žádném případě smířit. A právě oni ovládali od 30. července 1419 hlavní město.              

Zikmund vzniklou situaci považoval stále ještě jen za lapálii. Ovšem aby dal tažení proti pražským vzbouřencům punc svaté války, vymohl si na papeži Martinovi V., který vděčil za své zvolení v Kostnici jemu, vyhlásit 1. března 1420 křížovou výpravu do Čech „proti viklefistům a husitům.“ Tady se objevuje termín „Husita“ ovšem v pejorativním významu shodném se slovem kacíř. Papež slíbil, jak bylo tehdy obvyklé, úplné odpustky všem účastníkům výpravy, jakož i těm, kteří pošlou někoho místo sebe, tedy budou vojáky financovat. Takové křížové výpravy proti kacířům nebyly nic neobvyklého, nejvíc se do dějin zapsaly křížové výpravy proti valdenským 1209 – 1229 do Jižní Francie, v roce 1340 svolal proti Valdenským na žádost pánů z Hradce křížovou výpravu papež Benedikt XII. i do Čech.  Tyto křížové výpravy se vyznačovaly nesmírnou brutalitou při stíhání takzvaných kacířů, nikdy ale nedošlo ke skutečným bojům. Takový průběh očekával i Zikmund. Byl si jistý, že tváří v tvář desetitisícům křižáků se vzbouřenci podrobí a přijmou jeho rozsudek.

               Ne náhodou svolal Zikmund křížovou výpravu do Vratislavi. V roce 1418 zde došlo k povstání cechů proti patricijům včetně defenestrace, při které bylo zabito sedm konšelů. (Praha tedy Wroclaw o rok později jen napodobovala). Zikmund nechal popravit 27 vůdců vzpoury a dal tak Pražanům najevo, co by je mohlo čekat. Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá pochybovat, musíme si ale uvědomit, že Zikmund se skutečným ozbrojeným odporem nepočítal a ani počítat nemohl.

               Ve středověku bylo něco takového jako boj sedláků proti šlechticům nemyslitelné. Podle středověkého myšlení, odvolávajícího se na boží pořádek, se lid dělil na tři části. Na lid bojující, tedy šlechtu, lid se modlící, tedy kněze a mnichy a lid pracující, sedláky a měšťany. Že by se sedláci či měšťané mohli ozbrojit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by šlechtic tahal pluh. Tento „Boží řád“ považovali všichni věřící lidé za nenapadnutelný a měšťané či sedláci neuměli se zbraněmi ani zacházet – výcvik ve zbrani vyžadoval několik let intenzivního tréninku. Právě proto se Jan Žižka ani nesnažil své bojovníky vycvičit v boji s běžnými zbraněmi, jakými byly meče nebo kopí, ale nechal je bojovat se selskými nástroji upravenými na zbraně, jako byly cepy, vidle či kosy – s těmi sedláci zacházet uměli. Když tyto improvizované zbraně doplnil ještě děly (píšťalami) a svým bojovníkům vnutil něco do té doby naprosto neznámého, totiž kázeň, vznikl zcela nový typ armády, který se měl ukázat jako nepřemožitelný. To ovšem nemohl Zikmund ve Vratislavi tušit. Zprávy o šarvátkách jakoo té u Sudoměře, kde se Husité dokázali ozbrojeným rytířům postavit úspěšně na odpor, doléhaly jen zdálky a nikdo je nebral vážně.

               V dubnu překročil Zikmund českou hranici, 3. května se vzdal Hradec Králové, poté král obsadil i Kutnou Horu, a 7. května vydal králi purkrabí Čeněk z Vartenberka Pražský hrad. Vše tedy ze Zikmundova pohledu běželo jako na drátku a tak když do Kutné Hory dorazila delegace Pražanů, snažících vyjednat kapitulaci a amnestii pro povstalce (samozřejmě pro patricije a konšely, pár hlav radikálů by po dohodě mezi pražskou radnicí a králem padlo), stanovil Zikmund podmínky, které byly naprosto nepřijatelné. Praha pochopila, že jí nezbývá než bojovat, ať chce nebo nechce. Nechtěla, ale musela.

               Po návratu delegace z Kutné hory následovalo bouřlivé společné zasedání pražských měst. Praha nebyla v té době jedno město ale tři – Staré Město, Nové Město a Malá Strana měly své radnice i samosprávu a v postoji vůči nadcházejícímu boji nebyly zdaleka jednotné. Radikálové ovládali Nové Město, Staré Město se víceméně přidalo, protože nemělo jinou volbu. Malá Strana byla vždy poněkud jiná, už proto, že byla od ostatních pražských měst oddělena Vltavou, nicméně teď se přidala k odboji.

               Do města byly pozvány ozbrojené posily z venkova. 20 května dorazili Táboriti a 23. května bojovníci ze Žatecka, Lounska a ze Slaného. Město zvolilo 12 hejtmanů, kteří měli velet obraně, vyhnalo z města všechny „nepřátele kalicha“, tedy hlavně německé patricije ze Starého města, jejichž majetku se zmocnili měšťané čeští (jakási árizace naruby) a začalo shromažďovat zásoby pro případ obléhání. Pokus o dobytí Pražského hradu nevyšel, Pražané se tedy stáhli za hradby a vyčkávali, až se 30. června před městem objevilo křížové vojsko.  

               Král Zikmund už musel být v té době poněkud znepokojen. Jednak ztratil Hradec Králové, který znovu ovládli povstalci, jednak se jeho spojenci Oldřichovi z Rožmberka nepodařilo dobýt Tábor, obléhatelé tam utrpěli hanebnou porážku. I boje o Pražský hrad a Žižkovo tažení na Prahu, kdy se jeho ozbrojenci ukázali být královu vojsku minimálně rovnocenní, musel vnímat jako varování. Začínal zřejmě tušit, že to nebude zas až tak snadné.

               Křižáky přivítaly zavřené městské brány, což byl dost velký problém. Středověká vojenská strategie měla nemalé protíže s dobýváním opevněných míst. K dobytí města by byla potřebná stavba obléhacích věží, po kterých by se obléhatelé mohli dostat na hradby, nebo budování podkopů pod hradbami, které se pak po zapálení podpěr v podkopech zřítily. Dělostřelbu k dobytí opevněného města dokázal účinné použít až sultán Mehmed v roce 1453 při obléhání Cařihradu, v roce 1420 nebyla děla s podobnou ničivou silou k dispozici, první použití dělostřelectva v boji je doloženo v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannenbergu) v roce 1410, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního účinku. Horníky z Kutné Hory na budování podkopů sice Zikmund původně ve svém vojsku měl, ale během dlouhého čekání na křížové vojsko je poslal zas domů. Na zdlouhavé obléhání vzpurného města neměl prostě čas ani peníze.

               V okamžiku, kdy nebyli Pražané ochotni padnout před masami rytířů na kolena, měl Zikmund nemalý problém. Protože dorazil s jízdními rytíři, ale bez patřičného technického vybavení pro stavbu obléhacích věží či budování podkopů, bylo zřejmé, že je přímý útok na město odsouzen k neúspěchu.  Problémem byla i velikost jeho vojska, které někteří historici odhadovali až na 100 000 mužů (Petr Čornej odhaduje střízlivě 30 000). Organizovat a hlavně zabezpečit takovou masu mužů bylo logisticky v této době prakticky nemožné, to dokázal až o dvě stě let později Valdštejn – a vysloužil si tím pověst vojenského génia.  Jenže novému papeži se chtěli zalíbit všichni a tak zde byli křižáci snad ze všech zemí Evropy, od Angličanů a Francouzů a Španělů, přes Němce až po Chorvaty, Poláky a králi věrné Moravany a Čechy. Podle Františka Palackého se ve vojsku nacházeli všichni němečtí kurfiřtové kromě kurfiřta saského, rakouský vévoda Albrecht i štýrský Arnošt, zvaný Železný, tři bavorští vévodové a celkem 43 knížat a hrabat. Samozřejmě nemohl chybět papežský legát, byl zde i patriarcha Aquilejský a řada biskupů a jiných duchovních osob. Na první pohled je zřejmé, že se tak obrovskému a různorodému vojsku prostě nedalo velet, je otázka, nakolik tato ochota následovat papežovo volání po vyhubení kacířů Zikmunda potěšila. Méně by bylo určitě více.

               Možná tato skutečnost vysvětluje podivnou nečinnost vojska následujících čtrnáct dní.  Možná král čekal, že se obléhaní pobijí mezi sebou, zřejmě věděl, že mezi puritánskými Tábority a bohatými Pražany panují neshody, které nepřerostly v boje jen díky křižácké hrozbě před hradbami.  Čtrnáct dní ležela tato obrovská armáda nečinně před městem a čekala na zázrak, musela být živena a každým dnem hrozilo vypuknutí epidemie, protože toalety samozřejmě neexistovaly. Zikmund měl ostatně s takovým osudem obléhatelů už svou zkušenost, skoro zemřel na úplavici v roce 1404 při obléhání Znojma. Tehdy přežil nejen průjem, ale i léčbu svého lékaře, který ho na dvacet čtyři hodin pověsil za nohy hlavou dolů (z pohledu tehdejší medicíny logické opatření k zastavení průjmu), jeho přítel, rakouský vévoda Albrecht IV., toto štěstí neměl a zemřel. Teď Zikmunda k Praze doprovázel Albrechtův stejnojmenný syn Zikmundův nejvěrnější spojenec, budoucí zeť a následník na českém trůně. Až do dvanáctého července se v podstatě nic nedělo, domyslíme-li si diplomatické hrátky. Papežský legát 6. července ve svém spise nesmlouvavě odsoudil české kacíře a ti zase 10. července nabídli dopisem spojenectví odvěkému Zikmundovu nepříteli – Benátkám. Zikmunda brzdilo v aktivitě i to, že si sice přál kapitulaci Prahy, ne ale její násilné dobytí a vydrancování křižáckým vojskem. Čeští a moravští pánové, tvořící podstatnou část jeho vojska taky nebyli z této alternativy nijak nadšení a radili k vyjednávání a diplomatickému nátlaku. Čili se ve skutečnosti kromě demonstrativního upalování zajatců oběma stranami nedělo nic.

Šlo o to, zda dokážou obléhatelé vyhladovět lidi ve městě, nebo budou vyhladověni naopak oni. Jelikož měli Pražené dost času se na obléhání připravit a navozili do města dostatek zásob, hrozila tato varianta spíše obléhatelům. Jediné, co bylo pro Zikmunda pozitivní, bylo držení dvou pevností – Pražského hradu a Vyšehradu. Na to, aby zlomil povstalce ve městě, potřeboval ale král nějaký čin – nějaké vítězství se symbolickou ale i praktickou hodnotou, tedy něco, co by obléhaným nahnalo strach a přinutilo je jednat o kapitulaci.

               K tomu se nabízel právě Vítkov. Kopec na východě od města za Špitálským polem, okolo něhož vedly cesty do Prahy. Kdyby křižáci obsadili i tuto výšinu, bylo by jejich postavení skutečně strach nahánějící – i když v podstatě o nic lepší než předtím. Ale Zikmund stále počítal s tím, že se Pražané na opravdový odpor nezmůžou a že jim postačí nahnat dost strachu. Císařské standarty vlající na Vítkově by mohly takový psychologický faktor představovat. Po šarvátkách u Kartouského kláštera 12. července a na Špitálském poli 13. července připravil Zikmund tedy na 14. července rozhodující útok na město. Zda měl útok na Saský dům na Malé straně od pražského hradu a útok na Nové město z Vyšehradu jen odvést pozornost obránců nebo mělo jít skutečně o ´generální útok na město, není zcela jisté. Nicméně tyto akce nepřinesly žádný efekt, jedinou významnou akcí toho dne se stal boj o strategickou výšinu na východ od města – o Vítkov.

               Útok na horu Vítkov se tedy dá z pohledu Zikmunda chápat jako akt zoufalství. Byl to boj o naději, v podstatě si římský král, zaskočený odporem „městské chátry“ nevěděl rady.

               Že Jan Žižka dokázal číst královy myšlenky a přesně odhadl jeho plán, hovoří o genialitě husitského hejtmana. Mnoho času na vybudování opevnění ovšem neměl, nakonec jeho lidé dokázali postavit na úzkém hřebeni jen několik srubů a tři mělké příkopy. Bylo to lepší než nic, ale ne o mnoho víc než nic. Jak mohlo 29 bojovníků vzdorovat několika tisícům míšeňských jezdců, je dnes těžko představitelné, ovšem na úzkém hřebeni hory se mohlo vedle sebe postavit jen několik mužů a tak bylo množství útočníků spíš kontraproduktivní, ti zadní se tlačili na přední, zadržované statečnou obranou Jana Žižky a jeho společníků a na kopci vznikal spíš zmatek. Opět jednou by bylo méně více. Pověst praví, že Zikmund ztratil kontrolu nad vedením bitvy díky dnavému záchvatu, kdy ho „řvoucího bolestí odnesli do stanu“, historické prameny ale tuto epizodu nepotvrzují. Ovšem i kdyby Zikmund chtěl skutečně bitvě velet, jak to měl asi udělat? Jak se jednou středověké vojsko dalo do pohybu, nebylo síly, která by ho dokázala nějakým způsobem ovládat. Boj se změnil na nespočetné množství osobních soubojů a bitva končila proražením nepřátelských řad. Což bylo na Vítkově těžko realizovatelné.

               Rozhodující pro průběh bitvy byl výpad Pražanů, kteří vyšli z Horské brány, vylezli po jižním svahu hory a vpadli Míšňanům do boku.  Je neuvěřitelné, že na zlom v bitvě stačilo padesát !!!! cepníků, následujících kněze s hostií v rukou. Jenže už i tak dost zmatené vojsko na úzkém horském hřebeni propadlo zcela panice a dalo se na útěk. Možná víc jich zahynulo pádem z kopce (uklouzne-li z takového svahu kůň, má rytíř v plné zbroji při pádu z jeho hřbetu malou šanci, že by takový pád přežil nezraněn) než zbraněmi útočníků, nicméně celý útok skončil fiaskem – smrtelně byl zraněn i velitel útočící jednotky Heinrich z Isenburgu.

               Křižácké vojsko se už na nový útok na Prahu nezmohlo. Zikmund ztratil taky chuť na další ponížení a začal dělat to, co uměl vždy nejlépe, vyjednávat. Byl zvyklý na to, že ve vojenských konfliktech skoro vždy prohrával, ale v následujících vyjednáváních nakonec obvykle dosáhl toho, co chtěl. Tentokrát ale padla kosa na kámen. Hlavní problém byl totiž ideologický, tedy takový, který pragmatického Zikmunda vůbec, ale vůbec nezajímal a kterému zřejmě ani tak úplně nerozuměl. Z císařské strany vedli jednání patriarcha aquilejský Ludvík a trogirský biskup Šimon z Dubrovníka, na druhé straně zástupci Pražanů i Táboritů (kteří sami nebyli v radikálnosti svých požadavků jednotní. Nicméně trvali na svých požadavcích zformulovaných do čtyř artikulů, přičemž pro královskou stranu byl naprosto nepřijatelný především požadavek vyvlastnění církve, na němž ovšem husité neoblomně trvali.

               Protože za těchto okolností bylo zřejmé, že k dohodě nedojde, nechal se Zikmund ještě narychlo 28. července ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který měl ještě stále pod kontrolou, korunovat pražským arcibiskupem Kunrátem českým králem. Na zaplacení žoldu dal vyrabovat svatováclavský poklad, ale ani to nestačilo na uspokojení požadavků vojska, které dva dny nato 30. července ukončilo obléhání Prahy a odtáhlo domů, podle Františka Palackého křižáci: „láli Zikmundovi hlasitě a hanebně co kacířův prý ošemetnému příteli.“

               Měli štěstí, úplavice ve vojsku ještě nepropukla.

               Fiasko výpravy mělo jeden rozhodující význam, král musel začít brát své protivníky vážně. Ukázali totiž schopnost bojovat, schopnost, která platila ve středověku nejvýše. V nejbližší budoucnosti se měla tato vojenská moc zorganizovat do neporazitelné armády „Božích bojovníků“. Neporazitelné hlavně díky v té době neznámé bojové morálce, pořádku a defenzivní taktice, která středověký fenomén nedobytných městských hradeb převedla v podobě vozové hradby do polních bitev.

               Vítkov, přejmenovaný na počest statečného vojevůdce už před rokem 1427 na Žižkov, je tedy skutečně symbolem vzniku českého vojenství. Na dalších sto let ovlivnilo husitské vojenství taktiku v bojích po celé Evropě, husitští vojevůdci byli žádanými a dobře placenými experty. Ať už to byl Jan Jiskra z Brandýsa, Čapek ze Sán nebo Jan Holub, abychom jmenovali jen ty nejznámější. Služby českých bojovníků využíval v budoucnosti nejen sám císař Zikmund, ale i Ján Hunyady nebo Friedrich III v Rakousku.

               Teprve další vývoj střelných zbraní přinesl změny ve vojenské taktice o sto let později, kdy musel rakouský a burgundský vévoda Maxmilián, budoucí císař Maxmilián I. bojovat proti francouzské přesile o své burgundské dědictví.               

Někdy nejde o velikost bitvy, ale o její význam. Ten památník na Vítkově stojí zřejmě právem.

               Tu přezdívku jsem si nevymyslel já, tak nazval nejvýznamnějšího papeže 20. století italský dramatik a scénárista Diego Fabbri. Karol Wojtyla stál vždy v centru pozornosti žurnalistů i umělců, ostatně už v roce 1981 o něm natočil životopisný film „Z daleké země“ polský režisér Krzystof Zanussi. Možná by byl Karol Wojtyla jakožto vyučený herec nejraději sám hrál v tomto filmu hlavní roli, jak se domnívá spisovatel Claudio Rendina, v tomto čase to byla ale již nerealizovatelné – 16. října 1978 se totiž stal 264. papežem a 22. října stejného roku byl intronizován pod jménem Jan Pavel II.

                Jeho volba byla hodně překvapivá, když se objevil na balkóně katedrály Svatého Petra, zíraly přítomné davy na naprosto neznámou postavu a trvalo chvíli, než se zmohly na nadšený povinný jásot. Stal se tak prvním slovanským papežem v historii a po dlouhých 456 letech zase jednou neitalským papežem (posledním takovým se stal v lednu 1522 Hadrián VI.)

               K takovým mimořádným událostem dochází většinou za mimořádných okolností a i volba Wojtyly nebyla výjimkou. Jeho předchůdce, Albino Luciani, vykonával svůj pontifikát pod jménem Jan Pavel I. pouhých 33 dní, než byl nalezen mrtvý v posteli. Právě v té době vrcholila aféra okolo Vatikánské banky a jejího ředitele Paula Marcinkuse – což Maria Puza inspirovalo k zápletce třetího pokračování jeho románu „Kmotr“. Zda byl Jan Pavel I. zavražděn, protože odmítal podpis na smlouvách, v nichž se praly špinavé peníze z kokainových obchodů, nebo skutečně zemřel na infarkt, jak zní oficiální zpráva, se už nikdy nedozvíme.

               Volba „cizince“, tedy někoho stojícího mimo vatikánské struktury, který se v té tajuplné a smrtelné síti nemohl vyznat, byla v zájmu Marcinkuse a jeho lidí, ale i mafie. A v tom se nezklamali. Jan Pavel II. se opravdu o tyto problémy nestaral – měl zcela jiné priority. Rozhodl se misionovat svět a obrátit ho na pravou cestu.

               V katolické církvi spolu zápasily už po celá desetiletí proudy konzervativní, reformní a střední (takzvaní montiniáni). Papežové se víceméně střídali podle těchto proudů, po konzervativním Piovi XII., přišel reformní Jan XXIII., pak konzervativní Pavel VI. a nyní reformní Jan Pavel I. Jan Pavel II. byl zástupcem nejkonzervativnějšího křídla tehdejšího kardinálského sboru. K jeho volbě rozhodujícím způsobem přispělo hnutí „Opus Dei“, které mělo ve sboru několik zástupců a bylo v prosazování svých zájmů nejdůslednější. Jan Pavel II. s tímto extrémně konzervativním hnutím udržoval těsné kontakty a na jeho zásluhy nezapomněl.  Zakladatel hnutí José María Escrina de Balaguer byl Janem Pavlem II. po zjištění jeho „hrdinských ctností“ vyhlášen 17. 5. 1992 za blahoslaveného a 6. 10. 2002 dokonce za svatého. Nijak v tom nevadilo problematické působení tohoto svatého během Frankova režimu ve Španělsku, jehož byl spolehlivou a ochotnou oporou. Escriva znal Franka osobně, vícekrát se s ním setkal a v roce 1968 obdržel dokonce šlechtický titul markýze de Peralta, kterého se vzdal až po masivní veřejné kritice v roce 1972 ve prospěch svého bratra. Svatý Jan Kapistránský dává pozdravovat! I ředitel papežovy kanceláře, čili jeho mluvčí, Joaquín Navarro Valls, byl členem tohoto hnutí. A Opus Dei dokázalo v roce 2005 po smrti Jana Pavla zabránit v konkláve volbě kardinála Bergolia z reformního křídla církve a prosadilo volbu Josefa Ratzingera, jehož úkolem bylo mimo jiné i iniciovat svatořečení svého předchůdce – ke kterému pak 27. 4. 2014 skutečně došlo. Jan Pavel povýšil hnutí Opus Dei v roce 1982 na osobní prelaturu. (Hnutí bylo založeno v roce 1928 a v roce 1941 bylo uznáno papežem Piem za „Zbožné sdružení“.)

               Pohnutkami k sledování ortodoxního kurzu Janem Pavlem II. v obraně víry se zabývají historici už po celá desetiletí. Zda to bylo dáno jeho dětstvím a osobním osudem, zda to byl vliv Opus Dei, s kterým udržoval těsné kontakty, nebo zda podvědomě vytušil sklon světa k radikalizaci společnosti po liberálních šedesátých a sedmdesátých letech a plul s proudem jako kapitán lodi, která hledala nejlepší vítr. K atentátu v Mekce, jako východisko radikalizace islámu došlo jen rok po jeho volbě papežem. Po internalizaci světa procitl znova nacionalismus, po sekularizaci společnosti se objevil znovu náboženský fanatismus.

Jak jsem už mnohokrát psal, dějiny církve jsou soubojem Petrovců a Pavlovců, učení orientované na utvrzené jádro církve nebo orientované na široké masy. Jan Pavel II., přesto že vykonal 104 misijních cest do celkem 127 zemí, tedy víc než všichni ostatní papežové před ním dohromady, se obracel ve skutečnosti vždy jen na utvrzené ve víře a zastával tvrdý, nekompromisní kurs. A snažil se ho předurčit i na dobu po své smrti, aby nedošlo k oné obvyklé změně ve směru k reformnímu křídlu církve. Nejen, že nedlouho před svou smrtí ještě vyjmenoval 77 ultraortodoxních kardinálů, víceméně zajistil volbu svého nástupce a žáka Ratzingera, ale vydal na poslední chvíli i nový katechismus, který nepřinesl prakticky nic nového, kromě sdělení, že neplacení daní je hříchem. Ale katechismus, jako jádro církevního učení, se vydává jen velmi, velmi zřídka a proto si žádný z nových papežů nebude v dohledné době troufat tento krok zopakovat. V tomto ohledu byl Jan Pavel II. přímo vizionářem.

               Nekompromisní byl v boji proti komunistickým režimům a určitě přispěl podstatnou měrou k jejich pádu. Ne nadarmo generální tajemník polské komunistické strany Edward Gierek po Wojtylově zvolení řekl: „Je to velká pocta pro Polsko a my můžeme čekat velké problémy.“ Ani polská komunistická strana nedokázala v katolicky orientovaném Polsku zabránit papežově pastorální cestě do Polska v červnu 1979. Na jeho vystoupení přišly až 2 miliony věřících. 31. srpna následujícího roku byla založena Solidarita (ne nadarmo byl její zakladatel Walesa přesvědčený katolík) a s polským komunistickým režimem to začalo jít rychle z kopce. Na rozdíl od svých předchůdců Jana XXIII a Pavla VI odmítal Jan Pavel II s komunistickými režimy jakýkoliv dialog, protože takové jednání v jeho očích komunistické diktatury legitimizovalo. Nezastavil ho ani atentát 13. 5. 1981, kdy ho na cestě na Náměstí svatého Petra postřelil Mehmet Ali Agca, s největší pravděpodobností agent bulharské tajné služby, která jednala z podnětu KGB. Papež utrpěl průstřel levé ruky a střeva v podbřišku, pětihodinová operace mu zachránila život, ovšem podlomila jeho zdraví.

Až do té doby se jednalo o papeže zcela nového stylu. Sportovce – rád lyžoval, zejména na svazích Terminilla a plaval (V Castel Gandolfo si nechal postavit plavecký bazén i se startovními bloky a viděli ho plavat i v moři u Palidora). Básníka a spisovatele – jeho sbírky veršů vyšly tiskem v italštině pod názvem „Kámen světla“ a „Chuť chleba“ a v roce 1960 vyšla jeho mystická hra „Zlatnická dílna“ a v neposlední řadě i herce. Zde je místy nejasné, kdy se při jeho veřejných vystoupeních jednalo o skutečného Karla Wojtylu a kdy hrál svou roli, kterou si sám napsal. Jeho temperament se zdál být nezlomný, než se u něho v roce 1997 objevila Parkinsonova choroba.

               Jan Pavel II. vsadil na velmi konzervativní, chce se říci skoro středověké pojetí církve. To projevil například při návštěvě Rakouska 1998, kdy odbyl protesty věřících, demonstrujících proti spornému biskupovi Kurtovi Krenovi, slovy, že se jedná o záležitost církve, do které nemají věřící právo zasahovat. Nepřímo tedy oživil středověkou představu, že církev tvoří její hlava, což je papež a tělo pak sbor kardinálů. Pojetí církve jako společnosti věřících mu nebylo vlastní. Mimochodem biskup Krenn nakonec po mnohých skandálech, kdy už byl ve svém biskupském sídle zcela izolován, podal demisi v roce 2004 (tedy ještě Janu Pavlovi II.), poté, co se pokoušel krýt dětskou pornografii v kněžském semináři v St.Pöltenu. Nicméně po roce 1998 došlo v Dolním Rakousku k masivním výstupům z církve, porovnatelným snad jen s Korutany v roce 2019 v souvislosti se skandálem biskupa Schwartze. Jan Pavel II. byl nekompromisní v otázce manželství, potratů, ale i homosexuality. Během referenda o umělém přerušení těhotenství v Itálii vstoupil do kampaně. Svůj názor prezentoval slovy: „Manželství je nerozlučitelné a neodvolatelné, sexuální styk mimo svazek manželský je nemorální, homosexuální chování je nemorální, a je třeba důrazně hájit právo na život, včetně života dosud nenarozených dětí.“

               Jan Pavel II. měl v mnoha věcech poněkud rozporuplný postup.

               Byl misijním papežem, který navštívil 127 zemí. Chválil se, že získal pro katolickou církev statisíce nových věřících – to může být skutečně pravda – v Africe a v Asii získal spoustu nových věřících. Současně ztratil desetitisíce věřících v Evropě a v USA – odchody těchto „vlažných ve víře“ ho očividně nebolely.

               Prezentoval se jako papež mezinárodní, nezapomenutelné bylo jeho „Urbi et Orbi“, které čítával ve všech světových jazycích. Na druhé straně se v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, projevil jako silný polský nacionalista, když zakázal v oblastech obývaných slovenskou menšinou číst mše ve slovenštině.

               Problematický byl jeho vztah k židovstvu. Na jedné straně se předháněl ve vstřícných gestech, jako byla návštěva římské synagogy 13. dubna 1986, kdy nazval Židy „staršími bratry ve víře“. Jako první papež přijal i delegaci Židů v kostele San Carlo ai Catinari 8. října 1981, o svatém roku 2000 (už velmi poznamenán svou Parkinsonovou chorobou) nesl kříž v chrámu svatého Petra až k Michelangelově Pietě, aby tu vyslovil „Mea culpa“ a omluvil se za pochybení církve v náboženských válkách, pronásledování Židů a za Inkvizici. Hned poté pak odcestoval do svaté země, kde se modlil u Zdi nářků a navštívil muzeum holocaustu Yad Vashem a v Síni poslední večeře zanechal symbolický strom nesoucí tři druhy plodů (hrozny, obilné klasy a olivy) jako symbol soužití tří monoteistických náboženství.

               Na druhé straně nazval v srpnu 1989 Židy „nevěřícími a zrádci Boží úmluvy“, v roce 1992 vyjmenoval římským vikářem antisemitu Ruiniho, který otvíral otázku viny Židů za ukřižování Krista, a přes čtyři roky trvalo, než dal – nerad – souhlas k vyklizení kláštera Karmelitánek v Osvětimi, o které žádaly židovské společnosti. Zřejmě se nikdy nezbavil vlivu ze svého dětství, které ve Wadowicích a Krakově logicky muselo být antisemitismem poznamenáno. Především před druhou světovou válkou byl v Polsku antisemitismus možná ještě silnější než v Německu (zřejmě v důsledku ochrany, kterou Židé požívali za vlády generála Pilsudského.) Poctivě je třeba přiznat, že se Jan Pavel II. očividně pokoušel tyto předsudky ze svého mládí překonat, ne vždy se mu to ale dařilo.

               27. října 1986 zorganizoval setkání zástupců všech světových náboženství v Assisi a 24. ledna 2002 toto setkání pod dojmem útoků na Newyorská dvojčata 11. 9. 2001 zopakoval.

               Prostě slova Jana Pavla nebyla vždy v souladu s jeho činy.

               Slovy se snažil o ekumenii s evangelickými církvemi, na druhé straně vyhlašoval za svaté oběti náboženských válek – jako například tři košické mučedníky během své návštěvy Slovenska v roce 1995 nebo Jana Sarkandra v roce 1993. (Sarkander byl sice zřejmě umučen protestanty v Olomouci zřejmě nevinně, o jeho ne přímo ideálním konfliktním charakteru je ale známo víc než dost). Následkem papežových činů bylo například to, že během jeho návštěvy na Slovensku jeho kolonu vozidel v protestantských vesnicích na Spiši na ulici nezdravil ani jeden člověk. (Oni košičtí mniši byli 7. září 1619 zabiti v odvetu za řádění katolíků v Prešově, jejich svatořečení tedy bylo určitou formou provokace.)

               Svatořečení a blahořečení ovšem bylo jakýmsi koníčkem Jana Pavla. Vyjmenoval během svého pontifikátu 456 svatých a 1282 blahoslavených, což je opět víc, než vyhlásili všichni papeži před ním dohromady. Řada z nich byla nesporná a potřebná – například svatořečení Anežky české v chrámu svatého Víta 25. listopadu 1989 definitivně zlomilo odpor komunistů v Praze, kteří v ten uvolnili mosty přes Vltavu a vpustili demonstrující lidi na levý břeh Vltavy, což se rovnalo kapitulaci. Jan Pavel II. využíval tato svatořečení k vlastní velkolepé prezentaci. Byl v tom opravdovým mistrem- například svatořečení Padre Pia 2.5.1999 v chrámu San Giovanni in Laterano bylo opravdovým spektáklem, na jaký se nezapomíná. (Jan Pavel věřil na zázraky a v případě Padre Pia měl i osobní zážitek – o tom jsem psal v mém cestopisném článku o Garganu). Ale i své misijní cesty využíval k svatořečením a blahořečením, protože to jeho cestám dodávalo slavnostnější rámec.

               I to je určitý návrat do středověku. Z dob po osvícení ustoupily zázraky do pozadí, lidé preferovali rozum před vírou. Zdůrazňování zázračné moci světců je nepochybnou snahou upřednostnit víru před rozumem, čili o návrat do doby před osvícenstvím. Ostatně vyhlašování světců má v sobě něco pohanského. Je to něco z doby prvních misijních cest v raném středověku, kdy v zájmu pokřtění nových národů, byl těmto dán jejich malý místní bůžek, kterému se mohli klanět. Fungovalo to v onom devátém či desátém století a kupodivu to fungovalo i ve století dvacátém. I to mohla být určitá odpověď na radikalizaci konkurenčního islámu, který rovněž hledá návrat ke svým kořenům ve století sedmém.

               Praktické záležitosti, jako například ozdravení vatikánských financí muselo čekat.  Vatikánská banka byla navázána na milánskou banku Banca Ambrosiana, byla dokonce hlavním akcionářem této banky. Banca Ambroziana byla založena jako církevní banka (jméno dostala podle svatého Ambrože, milánského biskupa ve čtvrtém století). Za ředitele Roberta Calviho se věnovala zejména praní špinavých peněz z obchodu s drogami a s přímou vazbou na mafii. Calvi založil okolo dvou set formálních filiálek (banky poštovních schránek), přes které peníze převáděl.  Calvi byl obžalován v roce 1982 a brzy nato byl objeven oběšen pod jedním z londýnských mostů s kapsami plnými cihel. Ve stejný den vyskočila (vypadla?) z okna bankovní centrály v Miláně jeho sekretářka Graziella Corracher. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o sebevraždy či vraždy. Ředitel vatikánské banky, už vzpomenutý Paul Cesimir Marcinkus, přezdívaný „Gorila“, byl ve svém úřadě až do roku 1990. Jeho přítelem byl Michelle Sindona, bankéř odsouzený v roce 1984 k 25 letům vězení za objednání vraždy a v roce 1986 otrávený ve vězení kyanidem. Ostatně likvidátor Sindonových  bank byl zavražděn v červenci 1979. Tento příběh byl dokonce v roce 2001 (tedy ještě během pontifikátu Jana Pavla II.) zfilmován režisérem Giuseppem Ferarrou pod názvem „I bancchieri di Dio – Il Casa Calvi“. (Boží bankéři, případ Calvi) Banca Ambosiana vyhlásila nakonec v roce 1987 insolvenci, věřitelé zůstali sedět na třech miliardách dolarů nesplatitelných úvěrů. Marcinkusovu pozici tyto skandály nijak neohrozily, zajišťoval financování luxusního života mnohým kardinálům, známý je jeho výrok, že „peníze jsou nástrojem ve službách církve.“ Dlouhodobě neřešené problémy s vatikánskou bankou vyvrcholily v roce 2013 a vedly nepřímo k rezignaci papeže Benedikta XVI.

               Ke všem těmto věcem Jan Pavel II. okázale mlčel, teprve během své návštěvy Sicílie v roce 1993 poprvé otevřeně zkritizoval mafii. (To už byl Marcincus tři roky v důchodu v Sun City, předměstí amerického města Phoenixu. Zemřel až v roce 2006, takže se na onen film, kde ho ztvárnil Rutger Hauer, mohl podívat). Papežova kritika se ozvala až poté, co mafie v roce 1992 vraždami vyšetřujících soudců Falconeho a Borsellina definitivně překročila všechny myslitelné hranice tolerance a popudila proti sobě sicilské obyvatelstvo natolik, že přestalo dodržovat „omertu“, čili zákon mlčení.

               Jan Pavel II. zůstane rozporuplnou osobou, postavení „velkého papeže“ mu ale nikdo nevezme. Nejen, že se v jeho případě jednalo po svatém Petrovi (37 let) a Piovi IX. (32 let) o třetí nejdelší pontifikát církevní historie. Charisma tomuto muži na trůnu svatého Petra nedokážou upřít ani jeho největší odpůrci a je nepochybné, že udal směr vývoje církve na další desetiletí. Kam tato cesta povede, ukáže až budoucnost. Zda k jejímu upevnění, nebo k jejímu rozkladu. Skutečností je, že i reformní papež František bojuje víceméně marně s odkazem svého velkého předchůdce. Nakolik bylo Františkovi po vůli, vyhlásit Jana Pavla 27. dubna 2014 světcem, nedokážu odhadnout. Zabránit tomu už nemohl, vše bylo od jeho předchůdce Benedikta připraveno – tak, jak by si to sám Jan Pavel II. přál. František alespoň vyhlásil ve stejný den za svatého i pravý protiklad Jana Pavla II. Jana XXIII. Symbolické je i to, že hrob Jana XXIII. se nachází přímo ve svatopetrské katedrále a je tedy věřícím volně přístupný, zatímco Jan Pavel II. našel místo posledního odpočinku v katakombách pod chrámem. Víc než tohle symbolické gesto František nezvládl a rýsuje se, že po něm přijde další papež z tábora konzervativců, který bude odkaz Jana Pavla následovat a dále rozvíjet. 

               Brázda, kterou za sebou tento nepochybně velký papež zanechal, je hluboká.

               Když se mě přátelé překvapeně ptají, jak to, že se v Rakousku neslaví 8. května konec světové války, odpovídám: „My neslavíme, my jsme prohráli.“

               Je v tom trošku sarkasmu, ovšem vztah Rakouska k událostem druhé světové války je hodně nekonzistentní, a vlastně nebyl nikdy úplně objektivně zpracován, což má za následek politické boje ještě dnes. A to, i když se státní televize poctivě snaží hrůzy toho válečného běsnění a vraždění objektivně vylíčit, věnuje tomu na programu ORF III den co den celovečerní programy a konsekventně nazývá obsazení Rakouska spojenci „Befreiung“, čili osvobozením. (Rozumějme od nacistického režimu).

               Rakousko nemělo po první světové válce v žádném případě ambice být samostatným státem – samo se považovalo za neschopné samostatné existence. Vyhlášení „Deutschösterreich“ 21. října 1918 – tedy několik dní před vyhlášením Československa – na Němci obydlených územích někdejší monarchie, včetně pohraničních českých území, dostává smysl, až když si uvědomíme, že druhý odstavec tohoto provolání žádal připojení celého tohoto území k Německu. Dopadlo to nakonec jinak. Vítězné velmoci nebyly ochotny připustit jakékoliv posílení poraženého Německa a tak připojení Rakouska zakázaly. Tím se stal projekt pohraničních provincií v Česku neuskutečnitelným, Rakousko se muselo vzdát nároků na tato území a dodatečně pak ještě přišlo o části Vitorazska a oblast Valtic. Jako náplast na bolístku mu byla přiznána většina Burgerlandu a Vorarlberg, který lidovým hlasováním žádal o připojení k Švýcarsku, musel zůstat rakouský.

               Od samého začátku bojovalo Rakousko s obrovskými ekonomickými problémy, které skončily nakonec státním bankrotem, nikdy se nedokázalo zcela postavit na vlastní nohy. Vysoká nezaměstnanost, zejména u mladých, vedla k nespokojenosti a nakonec k občanské válce a v roce 1933 k zrušení parlamentní demokracie a vyhlášení takzvaného „Stavovského státu“ diktátorem Dolfußem 5. března 1933. V Rakousku existoval vždy takzvaný „třetí tábor“ – strana německých nacionalistů, žádajících připojení Rakouska k Německu. Tato strana byla sice Dolfußem zakázána, při pokusu o puč v červenci 1934 byl ale diktátor Dolfuß německými nacionalisty zavražděn.

               To už byl totiž u moci v Německu Hitler a v německých nacionalistických kruzích v Rakousku požíval velké popularity. Jeho heslo: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ nacházelo velkou odezvu zejména v rakouských městech. Vysoká nezaměstnanost u rakouské mládeže nutila mladé muže vycestovat za prací do Německa. Tam dostali práci za dobrý plat a tyto peníze přinášeli domů, což popularitu německého režimu, zejména u mladých lidí, nesmírně zvyšovalo. Barvou německých nacionalistů byla (a pořád ještě je) modrá, barva chrpy, oblíbené květiny kancléře Bismarcka – ne nadarmo ji používají i dnes tzv. „Svobodní“ (Freiheitliche)“,  kteří se cítí být  pokračovateli této nacionalistické tradice. Koneckonců byl Adolf Hitler Rakušák z Braunau, který získal německé občanství až když se měl stát kancléřem. Proto taky nikdy nebyl poslancem německého reichstagu – neměl v Německu volební právo, přestože byl předsedou vítězné politické strany.

               V noci z 11. na 12. března 1938 se Hitlerovi podařilo uskutečnit obsazení Rakouska – takzvaný Anschluss. Tato okupace měla zabránit referendu – tedy lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu, které vyhlásil kancléř Schuschnigg na 13. března (i když ho v poslední chvíli pod tlakem Němců odvolal). Hitler se správně obával, že by se mohla většina Rakušanů vyjádřit proti připojení. Když člověk vidí dobové fotografie jásajících Vídeňáků při vjezdu Hitlera do města, nechce se tomu věřit, jenže v demokratických poměrech (takovým je lidové hlasování i v diktátorských režimech, pokud je jim ponechán skutečně svobodný průběh) nerozhodují o směřování země hlavní města, ale venkov. (O tom jsme se ostatně přesvědčili i při posledních dvou prezidentských volbách v České republice). Hlavní města rozhodují v dobách revolučních. Odpor Rakušanů z venkova proti nacistickému režimu nebyl dán ani tak odporem k Němcům jako takovým, ale silným náboženským cítěním rakouského venkovského obyvatelstva. Ve městech byla situace mnohem sekularizovanější, proto například města jako Graz a Klagenfurt mohly vyvěsit nacistické vlajky z radnic ještě před příchodem Němců už 11. března. Venkov ale trval na svých katolických hodnotách, proti kterým nacisté stejně jako komunisté bojovali. Láska k bližnímu? Co to je? Proto se i rakouský odpor proti novému nacistickému režimu formoval především v katolických kruzích, komunistický odboj hrál v Rakousku jen podružnou úlohu. (Jednou z obětí nacistické represe byla například i blahoslavená sestra Maria Restituta, vlastním jménem Helena Kafková z Husovic u Brna, popravená ve Vídni 30 března 1943).

               Hlasování o připojení Rakouska proběhlo nakonec po několikatýdenní vydatné propagandistické masáži, která vyvrcholila 9. dubna „Dnem Velkoněmecké říše“ a za kontrolovaných podmínek (odevzdávání hlasů nebylo tajné, ale veřejné) za přítomnosti gestapa a německých vojáků 10. dubna 1938.  Pro odevzdání hlasu pro připojení k Německu se vyslovil nejen rakouský arcibiskup Theodor Innitzer, který dlouho se spoluprací s novým režimem koketoval, ale i někdejší „otec zakladatel“ rakouského státu, sociální demokrat narozený v Dolních Věstonicích Karl Renner a podporu Anschlussu vyslovili i zástupci české a slovenské menšiny. Ostatně, novým rakouským kancléřem pod nacistickou kuratelou se stal Arthur Seyß-Inquart, narozený v moravském Stonařově.

Tento zahájil ihned brutální pronásledování rakouských Židů, hned 12. března byli ve Vídni vystaveni nelidskému sadistickému násilí. To popularitu režimu ještě dále zvýšilo, v Rakousku totiž panoval silný antisemitismus, živený už od dob vídeňského starosty Karla Luegera, který si z antisemitismu udělal politický program.

               Antisemitismus měl své kořeny v tom, že Židé představovali ke konci monarchie velmi výraznou část intelektuální elity. Byli zastoupeni vzhledem na svůj podíl v populaci výrazně nadměrně mezi lékaři, univerzitními profesory, právníky, obchodníky ale i mezi novináři. To jim přinášelo obviňování z manipulace veřejného mínění a ze sionistického spiknutí. Ostatně Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, se sice narodil v Budapešti, žil ale ve Vídni, i když první sionistický kongres svolal v roce 1897 do Basileje. Toto privilegované postavení židovské menšiny ve společnosti bylo důsledkem dvou dekretů Františka Josefa – v roce 1848 byla Židům konečně umožněna svoboda pohybu – mohli se tedy začít stěhovat do měst a opustit ghetta a ústavou z roku 1867 jim byla přiznána plná občanská práva. Protože Židé po celá staletí nesměli vlastnit půdu a nemohli se tedy zabývat zemědělstvím, byli nuceni věnovat se jiným povoláním jako obchodu, půjčování peněz nebo gastronomii, což je logicky táhlo do měst a navíc tato povolání vyžadovala vyšší stupeň vzdělání. Vzděláním se bylo možno už tehdy domoci vyššího společenského postavení a Židé byli ochotni do něho obětovat dostatečné prostředky. Proto je mezi nositeli Nobelových cen tolik vědců židovského původu. Méně vzdělané (a nevzdělané) davy chtěly ovšem v této skutečnosti vidět židovské spiknutí a diskriminaci nežidovského obyvatelstva, což mělo za následek (při patřičné ideologické masáži) nezkrotnou nenávist ke všemu židovskému. Ne nadarmo nazývá Hitler Luegera v knize „Mein kampf“ svým duchovním otcem, který mu otevřel oči.

               Paradoxně tato nenávist zachránila dvě třetiny rakouských Židů. Zatímco v Německu byla voda přihřívána pomalu a Židé, chráněni loajalitou tolerantních sousedů, stále očekávali změnu režimu a zlepšení svého postavení, až skončili v koncentračních táborech, brutalita režimu Seyße Inquarta nenechala nikoho na pochybách, co Židy v Rakousku čeká a způsobila jejich masovou emigraci.

               Po lidovém hlasování 10. dubna bylo Rakousko zrušeno a změněno ve „Východní marku“ německé říše a rozděleno na sedm správních oblasti, takzvaných „Gau“.

               Rakušáci obdrželi aicky německé občanství, což mimo jiné znamenalo povinnou vojenskou službu. Právě tady se projevila rozpolcenost rakouské společnosti ve vztahu k nacismu nejmarkantněji. Rakušáci byli buď ti nejlepší, nebo ti nejhorší vojáci. V SS-jednotkách tvořili až 50 procent! Ale na druhé straně tvořili i ty nejméně motivované jednotky wehrmachtu, ochotné kdykoliv kapitulovat.  Zatímco městská omladina z velké části hořela pro nacistické ideje a hlásila se dobrovolně i k těm nejhorším excesům, rakouští mladí sedláci měli jediný zájem – aby byla válka co nejrychleji u konce a oni se mohli vrátit na své statky – což se mnohým nepoštěstilo. Masivní ztráty mladých mužů nacistický režim stále více kompromitovaly a působily změnu v myšlení obyvatelstva – od trpné loajality k stále silnějšímu odporu. Na frontách padlo přes 200 000 mladých rakouských mužů, dalších 250 000 skončilo v zajetí, z něhož se mnozí nevrátili.

               V roce 1945 pak vstoupily hrůzy války na rakouské území.

               16. března 1945 zahájila Rudá armáda ofenzívu ve směru na Vídeň. 29. března překročila u Klostermarienbergu rakouskou hranici. Proti sobě stálo 639 000 ruských vojáků třetího ukrajinského frontu a 410 000 německých vojáků skupiny „Jih“. Zejména technická převaha Rusů byla drtivá, německý odpor ale tak houževnatý, že počty padlých na obou stranách byly vyrovnané – okolo 38 000 mrtvých na každé straně. 6. dubna 1945 dorazily jednotky Rudé armády k Vídni. Rakouští důstojníci pod vedením majora Carla Szokolla se pokusili o vyhlášení Vídně za „otevřené město“ tedy o kapitulaci.  Spiknutí bylo ale odhaleno a jeho účastníci oběšení na sloupech pouličního osvětlení. Vídeňský Gauleiter Baldur von Schirach vyhlásil 6. dubna „Boj do posledního muže“ a ve stejný den z Vídně utekl.

Výsledkem byl boj dům od domu a úplné zničení města. 11 – 12. dubna shořel i symbol Vídně Chrám svatého Štěpána – ne ale v důsledku bombardování nebo ostřelování, ale požár přeskočil na kostel z okolních domů, kde došlo k rabování. Vídeň padla 15. dubna, i když boje na severním břehu Dunaje trvaly ještě o tři dny déle.

               Rusové postupovali nejen Dolním Rakouskem ale i z Maďarska do Štýrska. Obsadili Graz a postoupili až k Judenburgu. Od západu postupovali Američané a od Jihu Britové. Samozřejmě, že Rakušané doufali, že budou obsazeni západními spojenci, protože postup Rusů provázelo rabování, vraždy a znásilňování – koneckonců bylo Rakousko nedílnou součástí Německa a Rakušané bojovali (jedno zda dobře nebo špatně) v jednotkách Wehrmachtu a SS.

               Slavná je historka o mostu v Scheiflingu v okrese Murau. Když se místní sedláci dozvěděli, že Rusové dorazili do Judenburgu, zašli za několika britskými zajatci, kteří byli přiděleni na statky na nucené práce – zastupovali nepřítomné mladé muže, kteří umírali na frontě – údajně nejen při polních pracích. Místní přesvědčili tyto Brity, aby vytáhli své uniformy a půjčili jim své lovecké pušky. Tito vojáci pak odešli k mostu v Scheiflingu a když se objevili postupující Rusové, přivítali je se všemi vojenskými poctami. Pro Rusy to bylo znamení, že dorazili na demarkační čáru a zastavili svůj postup. Oni britští vojáci pak další dva dny předváděli střídání hlídek, než skutečně od Klagenfurtu dorazily pravidelné britské jednotky.

               Spojenci měli eminentní zájem na rychlém vytvoření rakouské civilní správy. Rusové v tom byli šikovnější. Jednali rychle, měli na to v podstatě dost času, západní spojenci překročili rakouské hranice v Tyrolsku až 28. dubna. Sověti vyhrabali „otce zakladatele“ Karla Rennera.

Už 4. dubna objevily ruské zpravodajské služby tohoto sociálního demokrata v jeho domě v Gloggnitzu, kde žil v době nacismu v domácím vězení a brzy nato byl pověřen vytvořením provizorní vlády. Překvapující je, že se tak stalo přes odpor rakouské komunistické strany, která s Rusy logicky spolupracovala. Stalin tu ukázal státnické myšlení, když vybral osobu, která měla patřičnou autoritu a byla víceméně (i přes jeho úlet s podporou Anschlussu)  pro všechny akceptovatelná. Úmysl vyšel. Jestliže zpočátku působila nová provizorní vláda jen na území obsazeném Rudou armádou, nakonec byla její autorita uznána i ostatními spojenci. Zřejmě i proto, že byli touto ruskou akcí zaskočeni a nebyli schopni nabídnout použitelnou alternativu. Rennerovi se podařilo získat pro spolupráci i někdejší lidovce ÖVP, se kterými socialisté v roce 1934 prohráli občanskou válku a komunisty, čili vytvořil jakousi vládu národní jednoty.  Samozřejmě, že tato vláda stála pod ruskou kuratelou. Hlavnímu nebezpečí, které po konci války hrozilo, totiž rozdělení Rakouska, se snažila tato vláda předejít vyhlášením z 27. dubna 1945 (tedy den předtím, než první Američan vkročil na rakouské území) o obnovení Rakouska v hranicích před vstupem německých vojsk 11. března 1938.

               Tím se Rakousko logicky vzdávalo nároků na všechna později (1938) připojená území jižní Moravy a Čech i (1941) částí Slovinska, tzv. Oberkärnten a Südsteiermark, což byl vítaný vstřícný krok. Přesto bylo Rakousko rozděleno, stejně jako Německo, do čtyř okupačních zón. 

Přičemž došlo k strategickým posunům v porovnání s demarkační linií, na které se vojska spojenců setkala. V podstatě byly zachovány hranice někdejších spolkových zemí, ovšem s výjimkami. Rusové už tehdy měli jednoznačně strategický zájem o ovládnutí střední Evropy, proto trvali na tom, že do jejich zóny připadne část horního Rakouska severně od Dunaje, obsazená Američany. (Pro obyvatele Freistadtu to byl největší šok v dějinách města- americkou čokoládu nahradilo rabování a znásilňování). Tím Rusové dosáhli toho, že byl jimi kontrolována celá rakousko-česká hranice, což hodně stěžovalo emigraci našich občanů po roce 1948. Rusové tak nějak tušili, že lidé z Československa budou chtít utíkat. Za to byli ochotni vyklidit pro ně strategicky bezcenné Štýrsko a předat ho Britům. Stalin přinutil jugoslávské Titovy partyzány, aby opustili Klagenfurt a jižní Štýrsko, které Tito plánoval připojit k Jugoslávii. Rusové ustoupili i v otázce Vídně, která byla stejně jako Berlín rozdělena na čtyři zóny.  

Na rozdíl od Berlína ale podrželi Sověti okrajové okresy jak na severu, tak na jihu města (včetně co se týká obyvatelstva nejpočetnějšího okresu Favoriten), takže vytvoření ucelené „Západní Vídně“ jako se to stalo v Berlíně, nebylo možné. Za tyto ústupky museli Britové odzbrojit a vydat kozáky, bojující na německé straně proti Stalinovu režimu, kteří hledali v britském zajetí záchranu. Nedočkali se jí, prakticky pro všechny znamenalo vydání do ruského zajetí jistou smrt.

               25. listopadu 1945 následovaly první poválečné volby. Byly to první volby od roku 1933, volební právo ovšem neměli bývalí členové NSDAP (což bylo zhruba 800 000 lidí).

               Výsledky byly rozčarováním především pro Sověty. Volby vyhrála Volkspartei, čili lidovci, se 49,8 procenty hlasů, sociální demokracie získala 44,6 procent a od Sovětů mocně podporovaní komunisté pouhých 5,4 procenta hlasů, čímž se dostali se čtyřmi poslanci jen těsně do rakouského parlamentu. Novou vládu vedl lidovec Leopold Figl, jeho zástupcem se stal mikulovský rodák a pozdější rakouský prezident Adolf Schärf a protože spojenci trvali na vládě národní jednoty, dostali jedno ministerské křeslo i komunisté. Karl Altmann se stal ministrem pro elektrifikaci a energii. Tím byla představa komunistického Rakouska pod Stalinovou taktovkou definitivně pohřbena (Když to porovnáme s volbami 1946 v Československu, kde KSČ v Čechách získala 43,25%, na Moravě 34,46%, a na Slovensku 30,48%, víme o čem je řeč. I v Maďarsku dosáhli komunisté na 17 procent, což sice bylo výrazně méně než v Československu, ale přece jen jim to zajistilo dostatečnou politickou pozici, aby se později chopili převratem moci).

               Rakousko začalo pilně pracovat na mýtu „první oběti nacismu“, tedy první země, která byla fašistickým Německem obsazena. Což byla „z větší části“ pravda. Karl Renner slíbil při svém jmenování, že se Rakousko zavazuje věci socialismu, koncem roku 1945 už ale o tomto svém dopise nechtěl nic vědět.(Ostatně už nebyl premiérem). Lidové soudy s nacisty byly přísné jen na samém začátku, s postupujícím časem se i vraždy a jiné zločiny staly spíše kavalírskými delikty – není třeba zapomenout, že soudnictví bylo členy NSDAP samozřejmě prosáknuto (podobně jako československé soudnictví po roce 1989 komunisty). Program takzvaného „Entnazifizierung“ čili jakéhosi „odnacifikování“, kdy byli přesvědčení nacisté a důstojníci SS „převychováváni“v nápravných táborech, byl vděčným zdrojem lidového humoru. K navrácení arizovaného židovského majetku museli západní spojenci Rakušáky doslova přinutit (dali to už v roce 1946 jako podmínku obnovy rakouského státu) Sovětům byla tato tématika srdečně ukradená, antisemitismus byl v komunistické ideologii zakotven skoro stejně pevně jako v nacistické.  Šikovná rakouská politika vedla nakonec k tomu, že v roce 1955 odešla vojska spojenců z Rakouska, 15. května 1955 byla podepsána státní smlouva, která zajistila jednotné a neutrální Rakousko. Ta tolik velebená a nesprávně interpretovaná neutralita znamenala pouze tolik, že Rakousku bylo zapovězeno vstoupit do některého z nově se formujících vojenských bloků – tedy Varšavské smlouvy a NATO. Leopold Figl mohl tuto smlouvu ukázat jásajícímu národu z balkónu zámku Belvedere se slovy „Österreich ist frei“.

Jak s nemalou dávkou sarkasmu řekl holywoodský režisér a vídeňský rodák Billy Wilder: Rakušáci jsou brilantní národ. Přiměli svět uvěřit, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.”

               Skutečnost, že se Rakousko nemuselo vypořádat s nacistickou částí své historie, zatěžuje politickou scénu této země dodnes.

               Konec druhé světové války tady státním svátkem určitě nebude.

Rafael patří k největším umělcům doby renesance, po  určité době, kdy byl jeho génius přehlížen a zpochybňován, ho znovu historici umění zařadili vedle Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarottiho k trojici největších umělců konce patnáctého a začátku šestnáctého století, tedy období vrcholné renesance. 6. dubna si připomeneme pět set let od jeho úmrtí.

               Zda by výše jmenovaná skutečnost Leonarda a Michelangela potěšila, si dovolím zpochybnit, jejich vztah k mladému umělci (zejména vztah Michelangela) k Rafaelovi byl velmi napjatý. A nejen proto, že oba stáli vůči mladému umělci (da Vinci byl o 31 let starší, Michelangelo o 8 let) v konkurenčním souboji, v němž dokázal obstát MIchelangelo, ne ale starý Leonardo. Rafael byl prostě jiný, než jeho konkurenti. Umělci mohou být perfekcionisté, kteří usilují o dosažení absolutní dokonalosti už existujícího stylu (Leonardo) nebo rozervaní hledači nového uměleckého stylu (Michelangelo). Anebo děti boží, kteří si s tím nelámou hlavu a prostě tvoří, protože jim jejich geniální talent dal Bůh do vínku a oni se nestarají o s nějaké své poslání, ale jen využívají přízeň okamžiku. A to byl právě Rafael. Jestliže da Vinci namaloval ve svém životě jen asi 6 obrazů (přesněji tolik je mu nepochybně přičteno), protože chtěl dosáhnout absolutní dokonalosti,  MIchengelo pak, hnán svým géniem, začal nepoměrně víc děl, než jich dokončil (stačí navštívit Museo Academico ve Florencii) po Rafaelovi zůstal nespočet děl a to přesto, že se dožil jen 37 let. Rafael se prostě nenechal sžírat pochybnosti o své genialitě, ale plnými doušky ji užíval.

               Jestliže da Vinci celý život bojoval se svou homosexualitou (možná i Michelangelo, i když zde nejsou jednoznačné důkazy), Rafael střídal milenky a užíval života plnými doušky (což ho nakonec stálo život, protože zemřel na následky pouštění žilou, kterým mu lékaři léčili pohlavní chorobu. Myšlenky na to, „jak to ten kluk dělá?“ musely jeho konkurenty užírat a naplňovat je vztekem.

               Ten „kluk“ to totiž dělal jednoduše a až nestoudně. Když se mu něco líbilo, převzal ten motiv a namaloval to o něco líp – někdy epochálně líp. Aniž ho někdo mohl obvinit z plagiátorství. Negativním dopadem způsobu tvorby bylo, že i on po své smrti našel spoustu umělců, kteří ho chtěli za každou cenu napodobovat a tak vznikla spousta průměrných i podprůměrných obrazů, které se nechaly inspirovat Rafaelovým stylem, což mělo za následek dočasné znehodnocení jeho jména (tedy dočasné – trvalo skoro 400 let).

               Raffaelo Sanzia da Urbino se narodil údajně 6.dubna 1483 v rodině zlatníka a malíře Giovanniho Santiho v Urbinu. Datum narození odvozujeme pouze z díla Giorgia Vasariho „Životy nejlepších malířů, schodů a architektů“, vydaného v roce 1568, kde autor píše, že Rafael zemřel v den svých 37. narozenin. Vasari je zajímavý, ale ne vždy spolehlivý pramen, byl samozřejmě více spisovatelem než historikem a proto se snažil své dílo oživit anekdotami. Mladý Rafael byl už v jedenácti letech sirotkem, jeho matka zemřela v roce 1491, otec v roce 1494. Zřejmě ale nezůstal bez prostředků, protože mohl odejít do Bologny a tam vstoupit do malířské školy Francesca Francii. Jak se s tímto bolognským mistrem chlapec z Urbina seznámil, není jisté, jisté ale je, že ho tato první učňovská léta poznamenala na celý život – zde se naučil používat vláčnou oblost spojenou s temperamentem severoitalské školy – výsledkem byla neobyčejná líbivost jeho děl, kterou v dalších letech dovedl k dokonalosti. Se svým prvním učitelem udržoval přátelské kontakty i v době, kdy byl na vrcholu slávy, ovšem Francia prý zemřel v roce 1517 při pohledu na Rafaelův obraz „Extáze svaté Cecílie“ – aspoň tak nás informuje Vasari v další své anekdotě ze životopisu samotného Francesca Francii.

               Už Rafaelova první díla byla neuvěřitelně zralá, svůj první slavný obraz „Tři grácie“ namaloval v osmnácti letech. Bologna ovšem nebyla centrem kulturního života, Rafael se tedy na začátku šestnáctého století přesunul do Perugie k mistrovi Peruginovi, který patří k vrcholným mistrům renesance (mimo jiné se podílel i na výzdobě Sixtinské kaple).

               U Perugina zůstal Rafael čtyři roky, hodně se u něho naučil a hned ho zase začal překonávat. Zejména v chápání perspektivy a zjemnění mistrova stylu. V Perugii zanechal svou stopu v kapli svatého Severa, kde vytvořil svou první nástěnnou malbu.

V roce 1505 usoudil dvaadvacetiletý umělec, že se už nemá od Perugina co naučit a odebral se do Florencie. Ta byla tehdy naprostým centrem umění, i když doby Lorenza Magnifica už pominuly.  Přesto pokud chtěl umělec v tehdejší Itálii něco dokázat, bylo nemyslitelné, aby nebyl původem nebo aspoň volbou Florenťan. Rafaelovi na to, aby se stal „Florenťanem“ stačily tři roky, které vyplnil pilnou tvorbou.  Z této doby pochází spousty obrazů, především více než tucet obrazů Madony s dítětem. Kdo chce vývoj „florentského“ Rafaela lépe pochopit, musí do paláce Pitti ve Forencii, kde většina děl z jeho florentského období visí.  Jsou nainstalována tak důmyslně – v každé místnosti jeden obraz a vždy na stejném místě, že člověk může plasticky vnímat vývoj mladého umělce. Další jeho obrazy, které maloval hlavně pro bohaté florentské rodiny, jsou rozptýleny po celém světě.

               V roce 1508 se dvacetipětiletý Rafael cítil být už dostatečně slavný, aby odešel do Říma. V Římě bylo totiž to, co se Florencii bez Mediceovců až tolik nedostávalo – peníze. Za papežů Alexandra VI. Borgii a Julia II. de la Rovere se Řím stal skutečným uměleckým centrem světa, zejména proto, že Julius II. dal stavět nový svatopetrský chrám i papežský palác a hledal pro jeho výzdobu nejlepší umělce své doby. Rafaela prý papeži Juliovi II. doporučil Donato de Angelo Bramante, rovněž rodák z Urbina (narozený 1444) a podle Vasariho snad dokonce s rodinou Santi spřízněný, který v roce 1505 získal papeže pro svůj návrh stavby svatopetrského chrámu. Vidíme-li to tak, pak měl geniální Rafael i štěstí, že mu Bůh dal tak mocného příznivce, což bylo pro start jeho římské kariéry rozhodující. Bramante měl za sebou kariéru v Miláně, kde mimo jiné postavil i kostel Sata Maria delle Grazie (ano, to je ten, kde da Vinci namaloval svou slavnou „Poslední večeři“). Rafael ovšem stárnoucího papeže Julia II.(tehdy 65 letého) zcela oslnil. Na výzdobě místností, které chtěl papež ve Vatikánu obývat, pracovali tehdy umělci jako Luca Signorelli, Bramantino, Pinturichio a dokonce i Rafaelův učitel Perugino. Papež, nadšený Rafaelovými malbami, změnil původní plány, všechny umělce odvolal, jejich malby dal seškrábat a svěřil výzdobu oněch třech sálů Rafaelovi samému – dnes se tyto tři sály jmenují Rafaelovy síně.

               Tak mohla vzniknout jeho nejslavnější díla – fresky „Athénská škola“ a „Disputace o svátosti“.

Rafael nikdy neváhal, když se chtěl někomu zalíbit a rád projevoval svůj obdiv jiným umělcům. Vděčnosti se za to většinou nedočkal. Přesto má centrální postava Athénské školy Platón podobu Leonarda da Vinciho, najdeme zde i Michelangela, ale samozřejmě i Rafaela samého s jeho partnerem Sodomou – na okraji obrazu vpravo. Na druhé fresce „Disputace o svátosti“ jsou pak Tomáš Akvinský, ale i Dante nebo dokonce Gerolamo Savonarola, florentský kazatel, který z města vyhnal Medicejské. A jeho podoba na fresce směla zůstat, i když se po Juliově smrti stal papežem Giovanni Medici, syn Lorenza Magnifica, pod jménem Lev X. Rafael šel dokonce tak daleko, že když během malování fresky „Setkání papeže Lva velikého s Attilou“ v Heliodorově síni v roce 1513 papež Julius II, jehož podobu měl samozřejmě Lev veliký mít, zemřel, změnil jednoduše plány a dal Lvu Velikému podobu nového papeže Lva X. Problém byl v tom, že podobu Giovanniho Mediciho dal Rafael už předtím jednomu z kardinálů, kteří na obraze papeže provázejí. Takže je Lev X. na této fresce zobrazen dvakrát.

Ani s tím neměl umělec očividně problém a novému papeži se tímto gestem určitě zavděčil. Když totiž v roce 1514 zemřel Bramante, pověřil nový papež Rafaela v pokračování stavby svatopetrského chrámu a vatikánského paláce. Rafael ovšem nebyl na rozdíl od Bramanteho architekt a tak rozsáhlý projekt přesahoval jeho síly. Uměl si ovšem pomoci. Přenesl hlavní úkoly na florentského architekta Antonia da Sangallo, přesto stavba nepokračovala podle původních představ a nakonec se dokončení chrámu musel po Sangallově smrti v roce 1546 ujmout  Michelangelo Buonarotti, kterého tím úkolem pověřil papež Pavel III. Možná to bylo pro Michelangela určitě zadostiučinění, když dával strhnout určité části stavby, které narušovaly Bramanteho koncepci a byly prací jeho dvou následovníků.

               Rafael se věnoval výzdobě papežského palác, časná smrt mu ale zabránila dokončit výzdobu třetí síně, zachovaly se jen jeho náčrtky, podle kterých pak fresky dokončili jeho žáci a následovníci. Rafael maloval ale i během svého římského pobytu obrazy. Fascinující je „Ezechielovo vidění“ namalované v roce 1510, které se dnes nachází v Galerii Pitti ve Florencii.

Opuštění klasické renesanční perspektivy u vznášejících se osob a použití archaické byzantské perspektivy byl vlastně Michelangelův patent – Rafaelovi se očividně zalíbil a ihned ho použil. I ve svých posledních pracích se nechal inspirovat MIchelangelem – ovšem se skromným úspěchem.

Nemůžeme samozřejmě opominout největší klenot drážďanského Zwingru „Sixtinskou madonu“ namalovanou v letech 1512 – 1513 na zakázku papeže Julia II. pro Chrám svatého Sixta v Piacenze, kterou od města koupil za tehdy obrovskou částku 25 000 scudů kurfiřt August III. v roce 1754, kdy klášter potřeboval nutně finance na svou opravu. V kostele San Sisto je dnes kopie obrazu, ovšem piacenzský kostelník tuto možnost při naší návštěvě striktně odmítal akceptovat.

Rafael byl žádaný nadále jako malíř portrétů, mohl si ale dovolit malovat nejen bohaté zákazníky, ale i například svého přítele Baldassara Castiglioneho či svou milenku Margheritu Luti, dceru římského pekaře. Rafael byl sice zasnouben s neteří římského kardinála Bernarda Dovizi da Bibbiena Marií, k sňatku ale nikdy nedošlo a jeho snoubenka v roce 1520 zemřela. Margherita Luti měla očividně více pochopení pro umělcovy zálety a žila v jeho římském bytě až do jeho smrti.

Rafael si zřejmě při svých četných dobrodružstvích uhnal pohlavní chorobu, která se mu stala osudnou. Tak aspoň píše Vasari. Zda to byl tehdy nově epidemický syfilis, který vyvolal první tehdy rychle smrtící epidemii v roce 1495 a proti kterému jako božímu trestu vydal ve stejném roce edikt dokonce i sám císař Maxmilián I. Proti nákaze syfilidou hovoří ale léčení pouštěním žilou, na něž prý Rafael zemřel. Syfilis byl tehdy léčen (neúspěšně) mastmi s obsahem rtuti a vývary z guajakového dřeva. Jiná teorie o umělcově smrti hovoří o malárii, kterou se měl Rafael nakazit při návštěvě močálovité oblasti jižně od Říma, někteří autoři hovoří dokonce o možnosti moru. Pro nakažlivou chorobu mohlo svědčit nápadné zkrácení pohřebních ceremoniálů, jako by skutečně existovala možnost nákazy.

               Své poslední dílo „Proměnění Páně“ ukončil Rafaell těsně před svou smrtí v roce 1520.

               Pochován byl na vlastní žádost v Panthenonu, kde se jeho hrob nachází dodnes po boku italských králů. Důstojný hrob pro člověka, který ovlivnil umění svým chápáním krásy.

               Jemu je přisuzován výrok, že: „krása v přírodě je jen nedokonalá a rozptýlená. Jedině umění je schopno ji zcela vyjevit a na základě intelektuální syntézy zkušeností ji skrze „certa idea“ umělce zobrazit.“

               Rafael tedy sloužil celý život kráse. A sloužil jí dobře.

20. září roku 1519 vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda (jeho význam spočíval v tom, že ho řeka Guadacalquivir spojovala se Sevillou) malá flotila pěti lodí s velmi podivnou posádkou. Těch pět lodí Trinidad, Conception, Victoria, San Antonio a Santiago byly malé plachetnice, největší z nich, Trinidad, měla výtlak 130 tun tedy podstatně méně, než Kolumbova Santa Maria. (240 tun). Už velikost lodí nasvědčovala tomu, že španělský král Karel, který tuto výpravu financoval, nevkládá to expedice příliš velké naděje a nehodlá do ní příliš mnoho investovat.

               Zvláštní bylo už to, že posádkám lodí, složených z velké části ze Španělů a plujících pod španělskou vlajkou, velel Portugalec. Portugalci a Španělé byli v této době úhlavními nepřáteli v boji o objevování a obsazování nových zámořských kolonií. Aby se nepobili doopravdy, rozdělili papež Alexandr VI. Borgia smlouvou z Tordesillas zeměkouli (pokrokový papež si už tehdy taky myslel, že země je kulatá)  na dvě části – jedna demarkační čára oddělila od Jižní Ameriky Brazílii, ta druhá vedla na 180 stupni zeměpisné délky a nikdo neměl ani tušení, jaké země se v této oblasti nacházejí. Je třeba připomenout, že Portugalci měli díky mnohaletým zkušenostem následkem programu prince Jindřicha Mořeplavce před Španěly veliký náskok – zejména v tom čemu bychom dnes říkali „know how“. Ovšem své objevy přísně tajili, chovali se tak trochu jako Rusové v kosmickém výzkumu, oznamovali vždy až své úspěchy. Zoufale se snažili přesvědčit papeže Alexandra, aby demarkační linii posunul víc na západ (zřejmě už věděli, kde Brazílie je a jak vypadá) ovšem papež, sám Španěl, jim nevyhověl a tak se v Jižní Americe hovoří portugalsky jen v Brazílii. Portugalci měli mnohem přesnější výpočty velikosti zeměkoule a právě proto se stavěli skepticky ke Kolumbově výpravě, věděli, že dosažení Asie západním směrem je pro lodi, které byly tehdy k dispozici, prostě nemožné. Španělé toho tolik nevěděli a jak víme, nevědomost plodí optimismus. Proto dal král Karel své – trošku zdrženlivé – požehnání výpravě Fernaa Magalhease, kterému budeme raději říkat Fernando Magellan – protože pod tímto jménem vstoupil do dějin.

               To, že španělskou výpravu vedl Portugalec, mělo samozřejmě důvod a tím důvodem byla poraněná ješitnost portugalského kapitána. Magellan pocházel z nižší portugalské šlechty a od svého patnáctého roku sloužil na královském dvoře. Poté, co se upsal mořeplavbě, se několikrát vyznamenal. V roce 1505 se zúčastnil bitvy u Kannanore a byl zde i zraněn, v roce 1509 zabránil vyvraždění portugalské výpravy sultánem z Melaky. V roce 1510 zabránil povstání posádky lodi, která ztroskotala u ostrovů Lakadiv, a byl za to povýšen do hodnosti kapitána. Rychlý vzestup ale budí závist. V roce 1510 upadl Magellan do nemilosti admirála Albuquerqua, když nepodpořil jeho plán okamžitého útoku na bohatý indický přístav Goa. Admirál Magellana za to očernil u krále Manuela, a když se ctižádostivý kapitán vrátil do Portugalska, byla mu dána nevůle panovníka na vědomí. Odmítli mu zvýšit plat a byl poslán do Maroka, kde nejenže utrpěl zranění nohy s trvalými následky (až do konce života kulhal), ale byl navíc obviněn i z rozkrádání zásob. Soud ho sice zprostil obvinění, ale Magellan byl už patřičně – nebo nepatřičně – naštvaný a žádal o přijetí u krále. Audience se mu dostalo a na ní pronesl tři požadavky. První, zvýšení platu, král odmítl. Druhý, aby mu udělili takovou úlohu, v níž by mohl získat královu důvěru zpět, byl odmítnut taky. Logicky následovala tedy třetí otázka, zda si může hledat službu u jiného panovníka. Překvapený král, který s takovou drzostí nepočítal, odpověděl jen „Dělejte si, co chcete“.  A Magellan ho vzal za slovo. Výsledkem byl vstup do služeb úhlavního portugalského nepřítele, Španělska.

               Od roku 1492, kdy přistál Kolumbus v Americe a 1497, kdy Vasco da Gama doplul do Indie, se to na světových mořích loděmi a flotilami jen hemžilo. V roce 1513 zjistil Vasco Nunez de Balboa, že na západ od nově objeveného světadílu se nachází další obrovský oceán. Tím bylo dokázáno, co už všichni tušili, že Kolumbus neobjevil cestu do Asie, ale nový světadíl. Snaha obeplout ho severní cestou selhala. Sebastian Calbot při svém pokusu obeplout nový světadíl severním směrem, uvízl v roce 1509 v zamrzlém Hudsonově zálivu. U Grónska uvízl v ledových polích i portugalský kapitán Corte-Real, bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Ale jižním směrem?

               Tato myšlenka nedávala ctižádostivému Magellanovi spát. Protože přání je otcem myšlenky, uvěřil jednak španělským – špatným – výpočtům, podle nichž byla zeměkoule mnohem menší a kartografovi Ruyovi Faleirovi, který byl přesvědčen, že světadíl končí na 40 stupni jižní šířky a dá se tudy obeplout. (ve skutečnosti je to 55 stupeň, čili o víc než 1000 km dál na jih). A Magellan se rozhodl vytřít nevděčným krajanům zrak. Už se vědělo, že koření, po kterém Evropa tak bažila, neroste v Indii, ale že Indie je pouhým překladištěm. Ostrovy koření – Moluky – ležely daleko dál na východ a v podstatě nikdo nevěděl, zda jsou ve španělské nebo portugalské zájmové zóně. Navíc na jednom z moluckých ostrovů žil Magellanův přítel Serrao, kterému Magellan kdysi zachránil život a který psal příteli nadšené dopisy o kráse a bohatství ostrovů koření. Magellan se tedy rozhodl tyto ostrovy získat pro španělského krále a dosáhnout jich západním směrem. V popředí ani nestála ctižádost obeplout  zeměkouli, ale plavba kolem Afriky, tedy směrem východním, by byla pro španělskou flotilu smrtelně nebezpečná. Všude byly portugalské přístavy a křižovaly zde portugalské flotily a Magellan mohl být považován za velezrádce. Proto se rozhodl vyplout západním směrem. S posádkou 260 mužů, z nichž mu skoro nikdo nedůvěřoval. O tu nedůvěru se postaral portugalský konzul v Seville Sebastian Alvarez. Jednak poštval krále proti Magellanovi, jednak našeptal Magellanovi, že bude obklopen samými královskými špiony a nakonec informoval kapitány lodí flotily, jak mizerný je Magellan námořník. Horší start do expedice si lze sotva představit. Zejména, když se Magellan rozhodl plout místo obvyklou cestou přes Kanárské ostrovy okolo Afriky až k Sieře Leone a až pak zabočit na západ a dostal se do velmi špatného počasí. Podrážděný Magellan zbavil velení lodě San Antonio jejího kapitána, který měl naprosto věcné a oprávněné otázky. Ale nedůvěřivý Magellan větřil za každým odporem vzpouru. Atmosféra ve výpravě se tím činem ovšem nezlepšila.

13. prosince 1519 dopluli do zálivu Rio de Janeiro. Kde Portugalci zatím nestačili vybudovat žádnou opěrnou stanici. Po vánocích se vydali na jih. Velkým zklamáním byla zátoka Rio de la Platta, kde Magellan věřil, že našel průliv na západ a ztratil mnoho času. Magellan pokračoval navzdory protestům důstojníků, kteří se chtěli vrátit do Španělska dál na jih a koncem března se rozhodl přezimovat na 50 stupni jižní šířky, aniž by věděl, že kýžený průliv je jen 500 kilometrů jižněji. Když se španělští kapitáni dozvěděli, že mají na nehostinném pobřeží přezimovat, vypukla vzpoura. Cílem byla Magellanova vražda a návrat do Španělska. Magellan vzpouru potlačil, jednoho kapitána dal popravit a rozčtvrtit a velitele vzpoury Juana de Cartagena, královského kontrolora, dal vysadit spolu s jedním knězem na pobřeží Patagonie. Krutou zimu několik námořníků nepřežilo. Když se začaly dny zase prodlužovat, vyslal Magellan jednu loď –  Santiago – na jih na průzkum. Loď ale ztroskotala asi sto kilometrů na jih od zimoviště. Zprávu přinesli dva námořníci, kteří museli těch sto kilometrů v neznámé zemi urazit pěšky. Záchranná akce spotřebovala znovu hodně času, ale pak se zmenšená flotila vydala na jih – a měla úspěch. Narazila na zátoku vedoucí přímo na západ, která měla v budoucnosti dostat jméno po svém objeviteli Magellanův průliv. Proplout průlivem nebylo ale snadné, už pro vysoký příliv dosahující výšku několika metrů a hlavně pro spoustu ostrovů a slepých ramen. Magellan nechal zkoumat kanály jednotlivými loděmi. Jedna z nich – San Antonio – to využila k útěku. Vrátila se do Španělska, aby tam admirála patřičně očernila a tím zdůvodnila svou dezerci. 28. listopadu dosáhly zbývající tři lodě oceánu, který nazvali Tichý, protože po celou dobu je tam nepotkala žádná bouře. To bylo zřejmě osudové štěstí, protože jinak byla nekonečná cesta Pacifikem téměř fatální. Magellan věřil španělským výpočtům a nedovedl si představit, že je nový oceán tak veliký. Posádka téměř umřela hladem a na kurděje, přesto že pochytali, vybili a snědli všechny lodní potkany a nakonec vařili kůže z lodní výstroje. Zemřelo dvacet námořníků. Teprve začátkem března dosáhla flotila obydlené ostrovy, dnešní Mariany a vyhladovělí námořníci se mohli konečně najíst.

Potom flotila vyrazila na západ a dosáhla Filipín. Magellan uzavřel přátelství se sultánem ostrova Cebu a za jeho slib, že se nechá pokřtít, mu slíbil vojenskou pomoc a podporu. Nato sultán nadšen z portugalských palných zbraní, vyhlásil válku sousedním ostrovu Mactan, který mu už dlouho ležel v žaludku. 27. dubna 1521 došlo k bitvě. Magellan poskytl šedesát mužů v brnění ozbrojených mušketami, meči a kopími, proti nim se ale postavilo na 1500 bojovníků, kteří se palby z mušket nezalekli. V boji muže proti muži u hořících domů domorodé vesnice byl Magellan, hendikepovaný svým kulháním zraněn nejprve na ruce, pak na noze a nakonec domorodci spolu s velkou částí svých mužů ubit. Jen malá část se zachránila útěkem.

Vládce ostrova Cebu ztratil k Evropanům jakoukoliv úctu. Považoval je v jejich výzbroji za neporazitelné. Fakt, že teď prohráli, ho přiměl k tomu, že pozval několik důstojníků na fingovanou poradu o dalším postupu a nechal je zavraždit. Vyděšený zbytek posádky pak ostrov urychleně opustil. Z 260 mužů, kteří vypluli ze Španělska, jich zůstávalo už jen 115, příliš málo na ovládání tří lodí. Proto jednu z nich – Concepción – zapálili. Zbývající dvě pak dosáhly začátkem listopadu ostrovy koření Ternate a Tidor – Moluky. Konečně si mohli námořníci odpočinout a naplnit lodě drahocenným kořením. Jenže ukázalo se, že Trinidad není schopná plavby a opravy budou trvat celé měsíce. Proto se dohodli, že Victoria popluje sama a Trinidad ji bude po příslušných opravách následovat. Velení na Victorii převzal Španěl Juan Sebastian del Cano. Neměl ani nejmenší chuť plavit se zpět přes Tichý oceán, jak zněl původní plán, na další přezimování v Patagonii pak už ani tu nejmenší (Trinidad to později zkusila, ale neúspěšně a vrátila se zpět) a vydal se tedy domů směrem na západ. Křížem přes Indický oceán a pak kolem Afriky. Samozřejmě se musel úzkostlivě vyhýbat portugalským přístavům a lodím, a proto nemohl ani doplňovat zásoby potravin a vody. Muži umírali jeden za druhým na podvýživu a kurděje, v květnu jim u Mysu dobré naděje bouře zlomila stěžeň, začátkem července 1522 dosáhli Kapverdské ostrovy. Ty byly samozřejmě portugalské, ale pokud se del Cano chtěl vyhnout smrti hladem, musel zde přistát. Podařilo se mu přelstít místní Portugalce pohádkou o tom, že jsou zbytky neúspěšné španělské expedice, vracející od břehů jižní Ameriky. Portugalci netušili, že ten hlouček chudáků na jedné zubožené lodi je zbytek flotily, jejímuž úspěchu chtěl jejich král Manuel za každou cenu zabránit.

6. září 1522, tedy bezmála po třech letech, dorazilo do přístavu Sanlúcar de Barrameda 19 námořníků, (tedy méně než deset procent z těch, kteří na výpravu vyplouvali), kteří přežili útrapy prvního obeplutí světa. Což vlastně vůbec nebylo cílem výpravy.

To byl zřejmě i jediný význam Magellanova podniku. Když v roce 1519 Magellan vyplouval,  zdálo se vlastnictví karibských ostrovů Španělskem nedůležitým faktem s porovnáním možnosti cesty na ostrovy koření v Asii. Než se Victoria vrátila, Cortes dobyl říši Aztéků a do Španělska začalo proudit americké zlato. Španělé tedy oblast Indonézie přenechali Portugalcům – jak se ukázalo, Moluky stejně ležely v portugalské zájmové zóně. Západní cesta se tedy nepoužívala, podruhé takto obeplul zeměkouli až v roce 1577 anglický korzár Drake a to jen proto, že na něho u celého pobřeží Ameriky čekaly španělské flotily lačné jeho krve. Ten ostatně neplul Magellanovým průlivem, ale bouře ho zahnala dál na jih a obeplul tedy Ohňovou zemi okolo mysu Horn – úžina mezi Ohňovou zemí a Antarktidou nese tedy jeho jméno.

Magellan se uznání nedočkal ani posmrtně. Loď  San Antonio doplula do Španělska už dávno před Victorií a její posádka samozřejmě nezapomněla Magellana patřičně pomluvit, aby tím zdůvodnila svou dezerci. Del Cano, který kdysi taky patřil k povstalcům, jim neprotiřečil, ostatně takto sám sklidil slávu za dokončení cesty. Svou roli samozřejmě hrála i skutečnost, že Magellan byl Portugalec. Trvalo ještě dlouho, než se jméno tohoto kapitána začalo v dějinách psát velkým písmem a než průliv, který objevil, dostal jeho jméno. A na velkém památníku mořeplavby v Lisabonu je za princem Jindřichem Mořeplavcem na pátém místě. Tedy nakonec ho ocenila i jeho vlast, která se k němu chovala za jeho života tak přezíravě.

Jeho plavba byla definitivním důkazem už dávno akceptované skutečnosti o kulatosti země a navíc připravila překvapení, které si tehdy lidé nedokázali vysvětlit. Podle pedantně psaného lodního deníku –(jednou z hlavních povinností kapitána bylo bez ohledu na okolnosti denně učinit v lodním deníku zápis) připlula Victoria do Sevilly 6. září. Jenže ve Španělsku byl 7. září. Tento fakt se vysvětlil až později a je dána otáčením Země. Když se totiž loď vydá na západ, získává na každém poledníku 4 minuty, což dělá nakonec jeden den. Při plavbě na východ by naopak jeden den ztratila.

               Vlastně jsem hodně dlouho váhal, zda se k tomuto datu mám vyjadřovat. Ostatně jsem už minule slíbil, že nebudu politizovat, protože jsou mé názory mým čtenářům dobře známé a nehodlám je nudit.

               Ale nakonec mi to přece nedalo. Zkouším na poslední chvíli vytvořit článek k datu, které otřáslo světem, jako žádné jiné před ním. Protože mám pocit, že pokud bych to neudělal, přidal bych se k těm, kteří si myslí, že na minulost, zejména pak na tu hroznou, je nejlepší zapomenout. Osmdesát let je totiž na zapomenutí dobrý čas – poslední pamětníci vymírají a s nimi i memento, kterým jsou.

               Nehodlám hovořit o tom, „CO“ se prvního září 1939 stalo, o tom budou psát všechny noviny a časopisy, o provokaci na německo-polské hranici, o útoku na Westerplatte, o marném, i když hrdinném odporu polské armády, která byla na útok wehrmachtu absolutně nepřipravena (i když legendy o útocích polské jízdy na koních proti tankům jsou samozřejmě jen mýtem.

               Chci klást otázku „PROČ“, protože mám tuto otázku z mé medicínské praxe tak nějak v krvi, jedině hledáním příčin choroby je možné je i správně zaléčit a hlavně předcházet. Nenávist je choroba a nenávist vedla ke katastrofě šestiletého šílenství, které stálo život nejméně 72 milionů lidí. Naproste nepředstavitelné číslo! Z toho na frontách v palbě děl a kulometů zahynulo „jen“ 25 milionů vojáků, 47 milionů mrtvých připadá na civilní obyvatelstvo (v tom je samozřejmě započítáno i 6 milionů zavražděných Židů). Až když si člověk nechá tato čísla projít hlavou, uvědomí si nestvůrnost tohoto konfliktu.

               Přičemž jsou ztráty naprosto nerovnoměrně rozloženy. Spojenci, tedy strany, bojující proti Německu a Japonsku, ztratili 61 milionů lidí, Německo s Japonskem jen 11 milionů. A přesto prohráli. Protože války jsou o zdrojích, lidských i materiálních a o připravenosti akceptovat ztráty. Ostatně Afgánci vyhráli svou válku se Sovětským Svazem, když zabili 50 000 sovětských vojáků, jejich ztráty obnášely 3 miliony lidí, ve válce ve Vietnamu byly poměr ztrát podobný – a Američané prohráli.

               Nejvíc bylo za druhé světové války postiženo Polsko, první oběť německé expanze, které ztratilo 16 procent svého obyvatelstva. Z toho „jen“ 700 000 vojáků, 1 900 000 civilních obětí a 3 miliony polských Židů. Je skoro nepředstavitelné, když zahyne každý šestý obyvatel země.

               Sovětský svaz na druhém místě ztratil 13 procent svého obyvatelstva, z toho bylo ale „jen“ 8,7 milionu vojáků padlých na frontě, zbytek připadá na civilní oběti (např. jeden milion zavražděných Židů nebo milion obyvatel Petrohradu, kteří během blokády zemřeli hladem).

               Německé ztráty představovaly něco okolo 10 procent obyvatelstva, v porovnání s ruskými ztrátami padlo na VŠECH frontách 5,5 milionu německých vojáků, civilní ztráty dosáhly necelých dvou milionů.

               Rusové měli prostě mnohem větší zdroje, vítězství dosahovali za cenu nepředstavitelných lidských obětí, i při svém největším vítězství u Stalingradu zahynulo víc než milion Sovětů proti 350 000 Němcům – ovšem na rozdíl od Sovětů se Němci z této porážky už nevzpamatovali.

               USA ztratily 400 000 padlých, čili „pouhých“ 0,32 procent obyvatelstva, přesto je to bezmála půl milionu lidských obětí!

               Když člověk tato čísla hodnotí, uvědomuje si, jaký strašný a nesmyslný masakr tato válka byla. Smysl by tyto lidské oběti dávaly pouze tehdy, kdyby byly dostatečným mementem, aby se něco podobného už nikdy nezopakovalo. Ale je tomu tak? Výuka dějepisu se na školách jako nepotřebná redukuje, jakási občanská výchova nebo vzdělání politologii se nepěstuje vůbec – takže si mladá generace ani neuvědomuje význam demokracie a míru – a volí silné muže se sklonem k diktátorství a očekává od nich, že vyřeší všechny jejich problémy.

               Abychom si rozuměli –  ani demokracie není zárukou, že k válce nedojde – americká expanze do Iráku v roce 2003 to ukázala zřejmě nejjasněji, přesto je mnohem těžší rozpoutat válku politikovi vázanému souhlasem parlamentu a vlády, než diktátorovi, který tam může rozhodnout v podstatě bez jakýchkoliv námitek.

               Pokud pátráme po příčinách druhé světové války, musíme se ponořit do dějin ještě o několik desetiletí hlouběji, totiž k první světové válce a zejména k jejímu konci. První a hlavní příčinou vzniku ničivého konfliktu let 1939 – 1945 byl totiž nesmyslně nespravedlivý versailský mír. Už ten programoval budoucí konflikty, které byly víceméně neodvratné.

               Pokud chci zabezpečit budoucnost, musím poraženého nepřítele získat pro mou věc. Nabídnout mu čestnou kapitulaci a pomoc, nesmím ho trestat, a pokud, tak s mírou, kterou je schopen unést. Mít ve Versailles takový v žádném případě nebyl. Je třeba si uvědomit, že v čase kdy Německo kapitulovalo, stála jeho vojska ještě na cizím území Belgie a Nizozemí a generálové kapitulovali, jen aby zabránili dalším nesmyslným ztrátám na životech. Německo mohlo ještě bojovat, ovšem nevidělo žádnou šanci na vítězství. Proto i očekávalo gentlemanské chování od vítězů, kterým sovu kapitulací ušetřilo stotisícové ztráty. Mělo se strašně zklamat a toto zklamání otrávilo německou duši jedem nenávisti.

               Vítězové totiž využili skutečnosti, že se Německo po kapitulaci propadlo do chaosu. Císař musel zemi opustit, ve vícero německých zemích vznikly revoluční komunistické vlády, země se víceméně rozpadala a už nebyla schopna znovu mobilizovat jen proto, že jí byly nadiktovány ponižující mírové podmínky. Velmi negativní roli sehrál i Woodrow Wilson, který díky opakovaným mozkovým příhodám ztratil soudnost a jen z důvodu, že se mu nezdálo chování německých delegátů, se rozhodl proti nim postupovat s největší tvrdostí. Válečné reparace, které rozvrátily německou ekonomiku a roztočily superinflaci, zabrání Sárska Francií, politický diktát, kdy si Němci, nesměli rozhodnout ani o budoucím politickém uspořádání země, to vše vedlo k enormní frustraci v populačně nejsilnější zemi Evropy. Takzvaná Výmarská republika byla u obyvatelstva nesmírně nepopulární, už proto, že ji Němci vnímali jako diktát zvenku. S demokracií, kterou vám někdo poručí, se nedokážete sžít – podívejme se dnes na Irák, Afghánistán a jiné výplody exportu demokracie dnešního západního světa. Křehká demokracie, která navíc nikdy nedostala podporu od vítězných velmocí a to ani v době vzestupu nacismu, kdy stačilo udělat drobné ústupky demokratickým vládám, aby měly co předvést svým voličům a zastavit tak Hitlerův nástup, nemohla sama vydržet, pokud neměla dostatečnou podporu v obyvatelstvu, A tu neměla.

               Druhým velkým problémem bylo, že první světová válka zanechala ve střední Evropě konglomerát malých nových samostatných států, které bojovaly o svůj charakter, o svou pozici na světovém jevišti a které byly nesmírně nestabilní, zranitelné a přímo se nabízely jako snadná oběť možné expanze. Rozpad Rakouska-Uherska se ukázal jako velká politická chyba – vytvořilo se mocenské vakuum, a jak z fyziky víme – vakuum má vlastnost nasávat. Německo se sem rádo nechalo nasát.

               Nové Rakousko, zdecimované Versailským mírem, se potácelo po celou dobu své existence v hospodářské krizi. Hyperinflaci zvládlo jen s pomocí kreditu, který splácelo i po druhé světové válce až někdy do sedmdesátých let dvacátého století. Rakušané sami nevěřili na schopnost samostatné existence, už v roce 1918 se chtěli připojit k Německu (proto vypadá zdánlivě nesmyslná idea odtržení českého pohraničí mnohem logičtěji – Nordböhmen nebo Sudetenland neměly být součástí vzdáleného Rakouska, ale k těmto oblastem přiléhajícího Německa. V Rakousku existovalo vždy silné hnutí za připojení k Německu, i když to velmoci „zakázaly“. Hospodářská krize, z níž se Německo díky Hitlerovu „New dealu“ se zbrojařskou výrobou a stavbou dálnic vymanilo mnohem dříve než hospodářsky slabé Rakousko, tento trend zesílila.

               Maďarsko se utápělo ve frustraci ze ztráty dvou třetin svého území, žilo revizionismem a mělo územní nároky prakticky vůči všem svým sousedům.

               Polsko, které vzniklo nově spojením německých a ruských území, přisouzených těmto velmocím před sto lety na Vídeňském kongresu mělo problémů víc než dost. Především inhomogenitu populace jak národnostní s velkou německou ale i litevskou menšinou, tak i kulturní, protože východní část země, která žila v diktatuře ruského samoděržaví, se vyvíjela sto let zcela jinak, než industrializovaná západní část německá. Zajímavé je, že toto dělení není očividně překonáno ani dnes. Ve volbách v roce 2015 vyhrála Kaczynského strana Právo a Spravedlnost prakticky ve všech okresech, které kdysi patřily k Rusku, tehdy vládnoucí Občanská platforma pak prakticky ve všech okresech někdejšího císařství německého. Spolu s neutěšenou hospodářskou situací, která se opírala především o zemědělství a s problematickým řešením přístupu Polského státu k moři (to měl zabezpečovat mezinárodní status Gdaňska, který byl ovšem německý a tím pádem i silně proněmecký), to znamenalo prakticky neudržitelnou situaci pro polskou demokracii, nakonec se prosadila Pilsudského demokratura, podobná prvním letem Putinovy vlády v Rusku. Kromě toho mělo Polsko konflikt nejen s Německem a Sovětským svazem, ale i se svým jižním sousedem Československem, s kterým se hádalo o Těšínsko. Navíc ho ochromoval silný antisemitismus.

               Pokud si děláme iluzi, že právě Československo bylo čestnou výjimkou v tomto středoevropském chaosu, máme pravdu jen částečně. Kniha Vladimíra Mertlíka „Lví silou, vzletem sokolím“ odhaluje nemilosrdně slabiny našeho prvního státu, který vznikl na principu nacionalismu a nikdy se od něho nedokázal oprostit, což oslabovalo nejen jeho kredit v zahraničí, ale i vnitrostátní stabilitu. Vzhledem k tomu, že Češi tvořili v novém multinacionálním státě menšinu (podobně jako kdysi Němci v Rakousku-Uhersku) , nebyl to zrovna nejšťastnější koncept a jeho důsledkem byla přetrvávající nestabilita politického systému. Čechům se nikdy nepodařilo získat Němce žijící na území republiky, pro smysluplnou spolupráci (nepopírám, že by to byl velmi těžký úkol, ale aspoň se mohli pokusit) a doslova je hnali do Hitlerovy náruče – zejména, když byly pohraniční oblasti mnohem více postiženy hospodářkou krizí let 1929 – 1933 než české oblasti. Ne, že by Češi německé oblasti hospodářsky diskriminovali, katastrofa vznikla díky struktuře průmyslu, ale neudělali nic, aby už hluboce zažitou nedůvěru mezi etniky ztlumili hospodářskou pomocí. Křehká demokracie, která žila z velké koalice prodemokratických stran, které se stále rozcházely a po volbách zase scházely, velmi připomínala nestabilní obraz italské politiky, kde se vlády střídají dodnes v několikaměsíčních intervalech. Ostatně protidemokratické strany odebíraly extrémně potenciál k vytvoření stabilní vlády. Ve volbách v roce 1936 získala Sudetoněmecká strana 15,18 procent hlasů a volby vlastně vyhrála, Komunisté získali 10,32 procent, Autonomistický blok Hlinkovců a dalších nacionalistických stran 6,86 procent a spolu s dalšími malými nacionalistickými a fašistickými stranami získali dohromady 119 mandátů v 300 členném parlamentu. To se pak vládne opravdu těžko, zejména když v čele státu sedí člověk, který této úloze nedorostl a to byl Eduard Beneš.

               Suma sumárum, ve střední Evropě nebylo státu, který by představoval mocenský protipól agresivního Německa, ale nebyl zde ani jeden stát, za který by se západním mocnostem opravdu chtělo táhnout do boje. Ani jeden neodpovídal jejich představám stabilního demokratického systému. To bylo jedním z důvodů Mnichovské dohody, kdy nás nechali prostě padnout.

               Protože třetím faktorem podmiňující vznik ničivého válečného konfliktu, byla chybějící vůle postavit se zlu. Tedy nést důsledky chybné politiky z let 1918 – 1921. Existovalo nesčetně možností Hitlerův vzestup zastavit. Vyjmenuji jen některé z nich.

               V roce 1932 pomocí tehdejší německé vládě odpuštěním reparací – nestalo se.

               V roce 1933, kdy Německo vystoupilo ze Společnosti národů.

               V roce 1936, kdy se Němci rozhodli obsadit padesátikilometrový pruh demilitarizovaného Porýní.

               V březnu 1938, kdy Němci obsadili Rakousko.

V září 1938, kdy západní mocnosti podepsaly ostudný mnichovský pakt.

V březnu 1939, kdy Hitler obsadil zbytek Československa, kterému mocnosti mnichovskou smlouvou slíbily garanci další existence.

Ve všech těchto případech měl ještě Hitler strach z odpovědi, testoval ochotu Západu bojovat a zjistil, že tato neexistuje. Existovala vždy dobrá výmluva, že se jedná o vnitřní záležitost Německa a demokraticky projevenou vůli jeho obyvatelstva, nebo že se Hitlerovy oběti dopustily provokace, opravňující jeho postup. To mu propůjčilo křídla.

Poznal, že ekonomicky slabá Francie a do svého koloniálního impéria zahleděná Británie nejsou schopny, ale ani ochotny nic podniknout a USA, které kdysi rozhodly první světovou válku si hoví ve svém izolacionismu za oceánem. Francie nedodržela své závazky vůči Československu v roce 1938, Britové uzavírali na poslední chvíli spojeneckou smlouvu s Polskem 25. srpna 1939, kdy už bylo o útoku na Polsko dávno rozhodnuto – rozhodující byl pakt Molotov Ribbentrop o dva dny dříve, kdy si následníci německého císaře a ruského cara rozdělili Polsko podle staré hranice, dané Vídeňským kongresem. (Mysleli si Britové snad, že tím Hitlera zastraší, když už jednou podepsali Mnichov?) Hitler se Britů rozhodně nebál, přesto mu jejich smlouva s Polskem zkazila náladu. Konflikt s Brity, s kterými podle své rasové teorie jako s Germány počítal jako s přirozenám spojencem, si v žádném případě nepřál a proto ještě jednou – ale opravdu naposledy zaváhal. Ovšem jen na chvíli.

Anglická spojenecká smlouva s Polskem zdržela útok na Polsko a začátek druhé světové války právě jen o jeden týden.

Tragédie, která byla už několik let neodvratná, mohla nabrat svůj běh. Nabrala ho 1. září 1939, právě před osmdesáti lety.

Na závěr jen poznámka na okraj – máte pocit, že si současní lidé váží demokracie více než Němci ve Výmarské republice? Že je mezi obyvatelstvo rozséváno méně nenávisti než tehdy? A je ochota postavit se zlu, ať už se jmenuje Trump, Putin, Erdogan, Saúdský princ nebo třeba jen Orbán neb Kaczynsky větší než tehdy?

Jediným rozdílem ke stavu roku 1939 je existence Evropské Unie, která se začíná rozpadat, protože si její obyvatelé neuvědomují její přínos. Totiž, že je poslední zárukou míru.