Jsou vánoce a v křesťanském světě aspoň na několik dní utichly hádky, dokonce i ratingové agentury mlčí, politici sedí doma a nebombardují nás zákony, zprávami o neúspěšných vyjednáváních a katastrofickými vizemi. Čas míru, aspoň zdánlivého. Je tradicí, že si lidé na ty tři vánoční dny darují iluzi lásky a smíření. Iluzi, která sice vezme už 27.prosince za své, ale přesto díky za ni. Těšíme se na ni rok co rok, i když víme, že je to jen iluze.
Jsou země, kde lidem není dopřáno ani tolik.
Den poté, co Irák opustili američtí vojáci, eskaluje násilí v Mezopotámii. Šíitský premiér sesadil sunnitského vícepremiéra a vydal na něj zatykač. Během jediného dne zahynulo při teroristických útocích 70 lidí. Včera k nim přibylo dalšich pět. Občanská válka se zdá být neodvratnou.
Vzpomene si někdo ještě na slova britského premiéra Tonyho Blaira, jenž se nechal (jak se na pravého Brita sluší) od amerického prezidenta Bushe vlákat do iráckého dobrodružství, že svět Iráčanů bude bez Saddama Huseina lepší než s ním? Věří tomu ještě někdo?
Než se budu zabývat Bushovým nesmyslným dobrodružstvím, několik slov k vzniku státního útvaru jménem Irák. Historicky nemá tento stát žádné opodstatnění. Vznikl jen ze strategických úvah britského ministerstva kolonií během první světové války. Když se ukázalo, že původní idea jednotného arabského státu pod britskou správou je neuskutečnitelná, rozhodli se Britové vytvořit z osmanských provincií Basra, Bagdad a Mosul státní útvar, jež by ovládal tok obou velkých důležitých řek Eufratu a Tigridu a zabezpečoval přístup k Perskému zálivu. Proč? Protože ropa!!!
A tak byli do jednoho státu natlačeni šíité u perského zálivu se sunnity z oblasti Bagdádu a nakonec se ke státu připojili i Kurdové na severu. Odhlédnouc od tehdy tam žijících 300 000 Židů, jenž byli vyhnáni v roce 1948 a sto padesáti tisíc křesťanů (kteří byli z větší části vyvražděni či vyhnáni v roce 1933 – jejich pohrobkem byl ministr zahraničí Saddama Huseina Tarik Asis a posledních 8 000 křesťanů muselo ze země utéci po roce 2003, kdy ztratili Huseinovu ochranu, již američtí vojáci nedokázali ani vzdáleně nahradit). Vzniklo něco, co bylo od začátku nestabilní, životaneschopné a odkázané na cizí pomoc. Zřejmě to byl i cíl tehdejší britské vlády, jež už rok po založení Iráku musela čelit povstání arabských kmenů a Gertrude Bell – žena, jejíž význam pro osamostatnění Arabů od turecké nadvlády je porovnáván s legendárním plukovníkem Lawrencem a je považovaná za spoluzakladatelku nového státu – spáchala v roce 1926 v Bagdadu ze zoufalstvím nad výsledkem svého snažení sebevraždu. Stát držel pohromadě jen díky britské vojenské přítomnosti, i když získal v roce 1932 formálně samostatnost a když Britové na konci druhé světové války odtáhli, projevila se chybná konstrukce naplno. Povstání důstojníků v roce 1958 během něhož byl bestiálně zavražděn i tehdejší král Fasail II (jeho smrt v rukou šílícího davu svědčí o nepatrné autoritě, již královský režim odkázaný na cizí vojáky požíval), bylo vlastně snahou zachránit integritu státu. Koloniální velmoc odešla, moci se chopili ne ti nejschopnější, ale ti ozbrojení. To je prokletí celého regionu. Po odchodu cizí koloniální nadvlády se moci nechopí přirozené elity intelektuálů, obchodníků a průmyslníků, ale ozbrojenci. Ti zavedou diktaturu a první, koho se zbaví, jsou právě ony přirozené elity, v nichž vidí svou mocenskou konkurenci. Žádný politik nemá zájem na skutečně vzdělaném národě (ani ti naši, nenechejte se mást jejich výroky) a diktátor pak už vůbec ne. Nevzdělaný lid je totiž mnohem lépe manipulovatelný. A přidá-li se k tomu ropa, umožňující státní příjmy i bez průmyslové produkce, jež by vyžadovala kvalifikovanou pracovní sílu a tím i určité vzdělání, je tragédie hotová.
V roce 1979 převzal moc na zemí tehdy dvaačtyřicetiletý Saddam Husein, ale už od roku 1958 byla v zemi diktatura. Vládla menšina Sunnitů. Proč? Už za osmanské vlády sázeli Turci na Sunnity a pověřovali je správními úkoly. V sunnitech totiž viděli (a zřejmě právem) spojence proti konkurenční mocnosti Persii (dnešnímu Iránu). Když přišli Britové, byli Sunnité jediní, kdo měli jakés takés zkušenosti s administrativou a jejími zákonitostmi a pod ochranou britské koloniální moci převzala tato menšina (sunnité tvoří v Iráku asi 35 procento obyvatelstva) skutečnou moc. Proto to byli i oni, kdo stáli v čele převratu z roku 1958 a byli oporou diktatury Saddama Huseina, jenž byl stejného vyznání (ačkoliv v roce 1981 přestoupil z taktických důvodů k šíitskému islámu). Dost důvodů k hluboké nenávisti mezi národy Iráku, která byla držena pod pokličkou jen nevybíravým násilím Huseina a jeho strany Baas. V roce 1988 neváhal nechat zabít 5000 Kurdů bojovými plyny v městě Helepce.
Dnes se o tom nemluví, ale Husein byl v té době miláčkem americké diplomacie a to z toho důvodu, že válčil s Američany nenáviděným režimem iránských mullahů. Válka ovšem stojí peníze a Husein si je půjčil především od bohatého Kuvajtu. Když nebyl schopen dluhy splácet, rozhodl se Kuvajt obsadit a udělat z něj svou dvacátou provincii. (Nárok na Kuvajt vyhlásil Irák hned v roce 1963, kdy se tato země zbavily britské koloniální správy a získala samostatnost) Nakolik bylo bestiální chování iráckých vojáků v Kuvajtu realitou můžeme dodnes pochybovat (většina záběrů plačících kuvaitských žen a uprchlíků a jejich výpovědí byla nainscenována za peníze kuvajtských šejků v Americe) ale americké veřejné mínění se obrátilo proti diktátorovi a koalice Američanů s Arabskou ligou jej v druhé válce v zálivu porazila. Dnes můžeme obdivovat prozíravost starého prezidenta Bushe, jenž k všeobecnému úžasu zastavil své vítězné jednotky pochodující na Bagdad a ukončil válku. Tehdy mu nikdo nerozuměl a byl kritizován, že nesvrhl diktátora. Jenže tehdejší americká diplomacie si dokázala plasticky představit, co se s tím nesmyslným státním útvarem stane, když bude vydán na pospas demokracii.
Jeho syn už tak chytrý nebyl. Jeho hodně omezená moudrost byla ostatně zdrojem nekonečného počtu vtipů a insipirací pro jeden velmi vydařený film „American dreamz“ (ne není to pravopisná chyba, nejde o sny ale o televizní show). Samozřejmě že za jeho nesmyslným rozhodnutím napadnout Irák a dodělat co papínek „zameškal“, byli jeho poradci, konkrétně náměstek ministra zahraničí Wolfowitz (Už jméno vypovídá myslím dostatečně o jeho národnosti i cílech). Irák byl dobyt, Husein dopaden a popraven a Iráčanům vnucena demokracie západního typu, věc v kmenové společnosti naprosto cizí a nepřirozená. Ve volbách logicky vyhrála šíitská většina, i když s vládnutím nemá ani nejmenší zkušenost a země se řítí po stopách africké Rwandy, kde také po „demokratických“ volbách převzali moc většinoví Hutuové, ačkoliv v zemi po staletí vládla menšina Tutsiů. Výsledkem byl ve Rwandě masakr, jemuž podlehlo na milion lidí. Američané ztratili v Iráku 4000 mrtvých vojáků (jen pod čarou, v jednom článku o vojenské medicíně jsem četl hrdé hlášení, že irácká válka byla první, kdy se podařilo počet mrtvých vůči zraněným snížit pod 10 procent, což v přepočtu znamená na 50 000 zraněných Američanů většinou mrzáků s amputovanými končetinami, protože neprůstřelné vesty proti lehkým poraněním chrání a střelu do hlavy člověk většinou nepřežije ani dnes). A jen co odešli, dozrávají plody jejich působení do podoby občanské války. Myslím, že Tony Blair neměl pravdu – Iráčanům se nežije lépe než za doby Husainovy.
Proč tedy svět nedovolí, aby se umělý výtvor Irák rozdělil na své přirozené části? Protože ze šíitského státu na jihu by se stal satelit Iránu a umožnil by tak iránské nevypočitatelné vládě ovládnout perský záliv. Kurský stát na severu, bohatý na ropu, by se stal ochrannou mocí kurdských menšin v okolních státech – Turecku, Sýrii a Iránu a Sunnitům okolo Bagdádu by zůstala poušť, bída a vysoká míra frustrace. A smlouvy o těžbě ropy, licence ropným společnostem, jež byly hned po obsazení Bagdádu rozděleny americkým firmám (Husein rozdával po své první porážce licence Rusům, Číňanům a Francouzům, ne ale Američanům), by byly náhle neplatné. Ne, dokud z irácké půdy prýští ropa, bude tzv. Západ držet ten nepovedený výtvor pohromadě zuby nehty. Teprve až ropa dojde, můžou si tamější lidé dělat, co budou chtít. Třeba se i navzájem povraždit. Pak už to bude všem jedno.
Gertrude Gell to poznala už v roce 1926. Dva dny před svými 58. narozeninami si v bagdádském hotelu vpálila kulku do hlavy. Nedivím se jí. Vážím si jí.

Samozřejmě, že vím, že momentálně píše o Havlovi kde kdo. A že nemám větší právo než kdokoliv jiný psát, co si o něm a jeho působení myslím. Ale neodolal jsem a sedl jsem si k počítači, protože mne jeho smrt skutečně zasáhla. Třeba bude někoho můj osobní názor zajímat, proto si odvážím dát tento článek na můj web. Jsou to vzpomínky člověka, který Havla nikdy osobně nepotkal, ale pro něhož náš první polistopadový prezident něco důležitého znamenal.
Myslím, že nám všem bude chybět. I těm, kteří si to zatím neuvědomují. Těm, kdo ho měli rádi, i těm, kdo ho rádi neměli. Těm, kdo ho milovali i těm, kdo se mu vysmívali. Symboly, jež odešly, vždy chybí a Havel symbolem byl. Symbolem světa, jenž odchází. Odchází s ním. Mohl ještě sledovat jeho slábnutí, naštěstí se nedočkal jeho úplného zániku. Světa, kde měla vítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Ideál, jenž se nenaplnil, což Havel hořce konstatoval ve své divadelní hře „Žebrácká opera“. Pravda a láska jsou totiž namáhavější a hlavně vyžadují víc statečnosti, než lež a nenávist. Přinášejí sice prospěch, ale až po dlouhé době. Ze „šikovné“ lži, či vyintrikování nepohodlného konkurenta můžeme profitovat ihned a bezprostředně. A lhář nepotřebuje být statečný! Proč taky? Svou lež může další lží vždy zapřít.
O Havlově existenci jsem dlouho nic nevěděl. Věděl jsem o Chartě 77, ale neměl jsem ji možnost číst, její signatáře jsem neznal. Ani Jana Patočku, ani Václava Havla. I s jejich literárními díly jsem se mohl seznámit až po roce 1989. (A mám-li být upřímný, Patočka se mi líbil víc). Bylo mi tehdy 18 let a čím mne okolnosti Charty oslovily, byl fakt, že náš profesor občanské nauky Minář protest proti Chartě prostě nepodepsal. Prostý čin občanské důstojnosti a jistěže i statečnosti. Nevyhodili jej ze školství. Poselství, jež jsem si odnesl, bylo, že je možné nepodepisovat, co nám režim k podpisu předkládá. Proto jsem náhle přestal pociťovat povinnost chodit na manifestace prvního máje a když byli studenti olomoucké university důrazně vyzváni, aby demonstrovali na podporu rozmístění raket SS 20 na území Československa, zůstal jsem prostě na internátě. A nic se mi nestalo. Možná to nebylo moc, ale Charta pro mne znamenala poznání, že režim nemůže bít každého.
Se jménem Václava Havla jsem se seznámil poprvé až v létě 1989 (Nepochopitelné? Žil jsem pod Tatrami v Popradě a ne v Praze a rušičky vysílání Svobodné Evropy byly pro mne nepřekonatelným problémem). A pak šlo náhle po 17.listopadu 1989 všechno ráz na ráz. Vedl jsem stávkový výbor v nemocnici, poté Veřejnost proti násilí a pak se náhle připravovala volba prezidenta a já jsem musel z mé tribuny vysvětlovat, proč se prezidentem má stát Havel, jehož nikdo neznal a ne Dubček, jehož na Slovensku znali všichni. Argument, že Dubček byl a je stále komunista, i když „reformovaný“ neplatil, nacionalisté na Slovensku poprvé zacítili svou šanci, již pak dále rozvinuli v „pomlčkové válce“ a poté při přijímání zákona o slovenském jazyku. Pamatuji si, jak jsme se – my federalisti – scházeli „U Lva“ na dunajském nábřeží a pak šli na náměstí SNP a mimo jiné volali „Nech žije Havel.“ Proti nám stáli nacionalisté, křičící “Dosť bolo Havla!” bylo jich mnohem víc a mně bylo jasné, že nemáme šanci společný stát zachránit. Ale o to hlasitěji jsme provolávali prezidentovo jméno. Protože byl zase jednou symbolem, symbolem společného státu.Minimálně jsme tím dokázali naše protějšky nasrat.
Federace byla ztracená a Havel to pochopil. Odstoupil, když zjistil, že jako prezident nemá koho reprezentovat. Hodně lidí mu to mělo za zlé, já jsem ho chápal. Byl to projev zbabělosti? Rezignace? Byl to prostě jen čin zklamaného člověka. Zůstat sedět u stolu, od něhož se již nedá nic dělat, je určitě horší, než od něj odejít.
Havel se totiž vždycky choval překvapivě prostě lidsky. Flámy na Hrádečku byly legendární. Ale ty přece patřily k obrazu komunistické společnosti. Dovoleno bylo pouze pít a souložit. Dokonce i dizidentům. I při jeho početných aférách se ženami se Havel choval jako každý jiný mužský. Ženu sice svést, ale pak zatloukat a zatloukat. A pokud mu manželka odpoví stejnou měrou, pak se cítit podvedený, protože „to je přece něco úplně jiného.“ Prostě lidské, pochopitelné, blízké. Ne sice vzor počestnosti, ale prostě jeden z nás. Na rozdíl od většiny jiných se nebyl ochoten dobrodružství s něžným pohlavím vzdát, ani když ho už dávno opustily tělesné síly. Vlastně tedy statečnost. Ta mu vlastně nikdy nechyběla.
Statečnost se podobá mnoha jiným vlastnostem a bývá s nimi porovnávána. Mimo jiné hlouposti. Ale i zásadovosti. Nebo sebeúcty. Statečnost budí obdiv a lásku u těch, kdo si netroufli jít až tak daleko. Ale i závist a nenávist těch, kdo sami sebe zradili a cítí se při konfrontaci s ní odhaleni, obnaženi a potupeni. Ti na svou potupu nezapomínají a snižují pocit svého vlastního selhání pomluvami. Havel se jim nemohl vyhnout. A ani nevyhýbal. Měl kam?
V politice byl přišelec. Takového mohla do politiky vynést jen revoluce. V demokratických zaběhlých systémech by neměl šanci. Byl prostě nový člověk bez zkušeností, skutečným profesionálním politikem se vlastně ani nikdy nestal. Idealista! Ti do politiky prostě nepatří, protože se s nimi špatně uzavírají kompromisy. A politika je svou podstatou kompromis. Tedy pravý opak zásadovosti. Ze zásadovosti pramení politické chyby. Jako porevoluční zbytečné zredukování zbrojního průmyslu či propuštění vězňů při amnestii po Havlově první volbě prezidentem. Havel byl vždy spíše prorokem. V zákulisí politky se nikdy moc nevyznal a možná ani nechtěl. Traduje se historka, kdy představoval svého kancléře Schwarzenberka španělské královně aniž věděl, že z těch dvou jejich rodiče kdysi dávno chtěli udělat pár. Že měli spolu ve Vídni několik randes-vous, než přišli na to, že se k sobě nehodí. Odkud to taky měl vědět? Faux paux? Možná u někoho jiného, u Havla opět projev té lidské obyčejnosti, jíž zůstával ostatním lidem stále nablízku. Stejně jako když si po smrti své ženy Olgy vzal Dagmar, o níž stejně všichni věděli, že je jeho dlouhodobou přítelkyní. Rozhodl se na nic si nehrát a přiznat barvu. Bez ohledu na posměch, s nímž musel počítat. Opět jednou byl statečný.
Havel byl a zůstal symbolem. Nejen za komunismu a po jeho pádu. Byl symbolem společnosti, jež uznává jiné hodnoty než peníze. Společnosti, jež se nedá ujařmit novou totalitou burz a ratingových společností. Protože je její žebříček hodnot prostě jiný. Společnosti, jež je na odchodu. Její symbol Václav už odešel.
Bude mi chybět.

Je docela veselé sledovat handrkování politických stran a jejich zástupců. Vyjímečně jsem se v televizi podíval na zasedání rakouského parlamentu živě. Ne, nezbláznil jsem se, ale musel jsem žehlit a v televizi nedávali ani závody Formule 1 či rakouskou fotbalovou ligu, což jsou mé oblíbené přenosy, jež při žehlení sleduji. Nic se tam totiž neděje a pokud náhodou přece (někdo omylem vystřelí na branku či někdo někoho předjede) pak to stejně čtyřikrát z různých úhlů zopakují. Ale bylo dopoledne, práci bylo potřebné vykonat a v televizi dávali zasedání rakouského parlamentu. Posílil jsem se tedy jednou skleničkou whisky (zas až tak odvážný, abych se na takový program mohl dívat za střízliva, nejsem) a dal jsem se do poslouchání politických argumentů. Zatupitelé jednali o takzvané „Schuldenbremse“ čili brzdě zadlužování státu. (je to mimochodem zcela nové slovo, vymyšlené pro aktuální potřebu a stihlo se už stát se „slovem roku“) Rakousko chce dát do ústavy, že státní dluh nesmí překročit hranici 60 procent ročního národního produktu. (Je mi poněkud záhadné, jak toho chtějí dosáhnout, současné zadlužení státu totiž činí 75 procent a roční deficit rozpočtu a tím nové zadlužování leží nad tříprocentní hranicí, ale možná jsem v matematice nedával pozor nebo je politická matematika jiná než ta, kterou jsme se učili ve škole).
Vládnoucí strany – sociální demokraté a lidovci – ovšem na přijetí ústavního zákona nemají dost hlasů a proto se snaží získat aspoň jednu z opozičních stran, aby hlasovala pro přijetí této brzdy do ústavy s nimi. A všechny opoziční strany se brání zuby nehty. Ne ovšem proto, že by pochopily, že šedesát je méně než sedmdesát pět, tak daleko ve svých matematických schopnostech nejsou, ale z principu. Hlasovat s vládními stranami o čemkoliv by přece mohlo ohrozit jejich vyhlídky v příštích volbách. Zelení tedy podmiňují své hlasy novými daněmi pro milionáře a spekulanty a odmítají škrty v sociální politice, oranžoví jsou proti jakékoliv dani, i proti té, které jsou teď a jsou za přestavbu(rozuměj zlikvidování) současného sociálního systému, modří jsou pak z principu proti všemu, zejména pak proti euru a evropské unii a žádají referendum o setrvání Rakouska v euru, o záchraném deštníku pro euro a v podstatě o všem, o čem se hlasovat dá…
V podstatě nemá ale jasno ani vládnoucí koalice. Červení sociální demokrati chtějí zdanit spekulace a chránit privilegia svých úředníků a podniků (jako jsou například rakouské dráhy), lidovci, jejichž název strany je v podstatě ironií, protože zastupují jen loby finančních spekulantů, zase spekulanty ze všech sil brání. Takže panuje naprostá bezradnost a stát se pohybuje samospádem někam, nikdo neví kam. A finanční kapitál se může těšit a podniknout další zničující kroky.
Jestli si někdo myslel, že jsou ony ratingové agentury myšleny skutečně k ochraně pořádku v rozpočtu států a tím k zajištění splátek dluhopisů privátních investorů (například pojišťoven, jež prostřednictvím výnosů z těchto dluhopisů financují onen známý druhý pilíř penzijního pojištění), pak už doufám z této iluze procitl. Naopak, každý pokus státní finance stabilizovat je okamžitě potrestán snížením ratingu. Itálie Maria Montiho odhlasovala skutečně hodně bolestivý balík opatření úspor ve výšce 26 miliard eur. Světem obešla fotografie ministryně sociálních věcí, jež pro slzy nebyla schopna program svého ministerstva ani přečíst. Výsledkem je další snížení ratingu Itálie. Chci jen připomenout, že jsem to ve svém příspěvku o politické popravě Berlusconiho předpovídal. Belgie, jejíž zadlužení je opravdu úctyhodné a dosahuje 100 procent národního produktu, se po více než dvou letech od voleb konečně shodla na společné vládě pro Valony a Flámy a tato vláda se rozhodla řešit problém státních dluhů. Konečně něco pozitivního v rozhádaném belgickém domě? Kdepak! Moodys´ reagovala okamžitě snížením ratingu pro Belgii a to pro jistotu hned o dva stupně – jasné poselství – neodvažujte se něco dělat ze svým zadlužením, jež z vás dělá nesvéprávné otroky finančních trhů, nebo bude zle!
Kdyby se politici dokázali shodnout na společném programu, zřejmě by dokázali tlaku finančníků čelit. Ale to je jen iluzorní představa. Stejně nebo podobně jako v rakouském parlamentu to vypadá i v Evropském společenství. Když se konečně evropské státy dohodly na opatření, jež by společnou měnu a trh mohly zachránit, postavil se proti takovým cílům nekompromisně britský premiér Cameron. Nevím, nakolik je v Česku známo, proč. Požadoval vyjímečné postavení pro londýnskou „City“ tedy londýnskou burzu, aby ani v budoucnosti Evropská unie nemohla nic podniknout proti tamějším finančním spekulacím. Když takový závazný slib nedostal, zablokoval společnou cestu z dluhů – Británie sama má ovšem dluhy obrovské a stále stoupající, doufá ale, že k ní budou díky postoji jejího premiéra spekulanti milosrdní a na libru nezaútočí (jak to pod vedením Söröse udělali v roce 1992), prostě taková malá protislužba za kolaboraci. Dokonce i analytici britského seriózního listu „The Economist“ se chytali za hlavu, když se dozvěděli, co to Cameron v Evropě vyváděl. Ovšem britský premiér nepociťuje žádnou lítost, snad jen z toho, že zůstal ve svém postoji sám. A tak se rozhodl hledat spojence – v Irsku, Švédsku a Česku. Argumentuje strašákem diktátu Německa a Francie a ztráty státní suverenity ostatních členů Unie. Je to sice demagogie, ale proč ne? Pokud by jej to zachránilo na postu premiéra? (Dokonce i jeho koaliční partner- britští liberální demokrati – jsou totiž nepříčetní vztekem). Že může být obětována Evropská unie, že ji může rozštěpit? Koho to už v Británii zajímá? Oni byli, jsou a zůstanou na svém ostrově. Od roku 410 našeho letopočtu, kdy ostrov opustily poslední římské legie, vedou svou izolacionalistickou politiku a francouzský prezident de Gaulle věděl moc dobře, proč tvrdohlavě blokoval přistoupení Británie k Unii (podařilo se jí to až v roce 1972 po de Gaullově smrti).
Británie není se zbytkem Evropy kompatibilní ani nikdy nebyla. Prakticky neexistující sociální systém, zruinované zdravotnictví a školství produkující statisíce analfabetů připomínají mnohem více jejich nezvedené americké dítko za oceánem, než kterýkoliv stát na kontinentě. Její vystoupení z Unie by možná mnozí politici přivítali (i když by samozřejmě na veřejnosti prolévali krokodýlí slzy lítosti). Dát se na britskou stranu a tím na stranu „finančního trhu“, proti trhovému hospodářství a sociálnímu systému, by byla pro jakýkoliv kontinentální stát cesta do pekla. Doufejme, že to Petr Nečas pozná (od pana prezidenta bych tolik rozvahy ani očekávat nemohl).
A naskýtá se ještě jedna otázka. Proč USA, jež jsou momentálně naprosto neovladatelné, požívají nadále důvěry ratingových agentur? Nebude to jen tím, že všechny tři (Moodys´, Fitch und Standart and Poors) mají své sídlo v Americe. Prezident Obama je díky blokádě republikánů naprosto bezmocný, země se zadlužuje rekordním tempem, zvýšení dluhové hranice (tedy oné schuldenbremse, kterou mají Američané jako zatím jediný stát opravdu zakotvenu v ústavě) pomohlo jen na chvilku. Jenže co by agentury v Americe dosáhly? Rozpad dolarové zóny na 50 členských států? To sotva. Zvýšením úroků z amerických dluhů by toho moc nedosáhly. Na dolar se bude spekulovat stejně špatně potom jako předtím. Ale v Evropě? Kdyby se podařilo nenáviděné euro zničit? Kdyby se evropská společná měna rozpadla na měny národní? Pak by měli spekulanti ráj na zemi. Aspoň na ten čas, než by přivedli celý svět k ekonomickému kolapsu. Ale copak ten je nějak zajímá?
Co je varující? Průzkum veřejného mínění u mládeže v Rakousku ukázal už úspěch dvacetiletého života v hospodářství diktovaném penězi a finančním kapitálem. Přes 60 procent respondentů odmítá sociální systém a domnívá se, že za chudobu je každý zodpovědný sám. Odmítá solidární systém zdravotního pojištění a považuje chorobu prostě za osudový úder, jenž jedince zničí. Pokud si ale nedokáže pomoci sám, nemá mu být pomáháno vůbec. Jinými slovy, naše mládež odmítá systém sociálního přerozdělování, jež přivedl Evropu dvacátého století k současnému blahobytu a uznává hodnoty egoistického státu typu Thajska nebo Indie, jehož následkem je nepřekonatelná bída absolutní většiny obyvatelstva v těchto zemích. A to je varující. Protože naše mládež bude určovat i naši budoucnost. Charakter společnosti, v níž budeme žít. Staří lidé mohou egoistům připadat jako zbytečná přítěž (a taky jim tak připadají). Co pak s nimi asi tak udělají…?

Slovo, jež se stalo v součastnosti velmi neoblíbené. Všeobecně se ztotožňuje s heslem „trhni, co můžeš“ a člověk má skutečně pocit, že tomu i tak je. Jenže když jsme v roce 1989 svrhávali komunismus, šli jsem do toho právě s vědomím, že takové trhové hospodářství chceme budovat. Proč nás tak zklamalo? A zklamalo nás opravdu ono? Je volání po silném státu skutečně řešením na východisko ze současné krize?
Když zavzpomínáme, přijdeme na to, že stát žádný zvlášť dobrý hospodář nebyl. Plánovalo se neplánovatelné, rozhodovaly přitom většinou ideologické důvody. Jednoho zboží bylo pak nedostatek ať už proto, že se jeho potřeba špatně odhadla nebo proto, že na ně chyběly devizy (jako to bylo u banánů). Naproti tomu paměti mongolského vůdce se vydaly v 50 000 výtiscích a skoro stejné množství bylo pak zešrotováno. Řekneme, to byla ideologie. Jenže demokratické státy nejsou o nic lepší. Stát není totiž nic imaginárního, žijícího vlastním životem, ale je reprezentován politiky, jež chtějí svá místa udržet, protože je to jejich povolání. A proto si kupují hlasy vojičů bez ohledu na ekonomické ztráty. Dotace a daňové úlevy prší především vždy před volbami, jedno, kolik to bude stát. Pokud chce někdo zavádět úsporná opatření , jedno zda rozumná nebo nesmyslná, opozice se toho vždy chytí, kategoricky každé šetření odmítne a slibuje si od takového postoje vítězství v příštích volbách. A většinou se nemýlí. Nedělá to proto jen v dobách příznivých, ale dokonce i když se státní loď beznadějně potápí a každý by měl chápat, že se něco udělat musí. Tak se Nea demokratía v Řecku i teď odmítá podílet na odstraňování nesmyslných privilegií, důchodů a stíhání daňových úniků, i když to byla ona, kdo řecký stát během své dloholeté vlády přivedl do dnešní katastrofy. A důsledné torpedování všech snah o záchranu státu ji k moci zřejmě i přivede. Co tam po nějakém státu, hlavní jsou naše úřady! Ve Španělsku se konzervativci už k moci dostali – právě proto, že nekompromisně kritizovali úsporná opatření sociálně demokratické vlády. Svět postavený na hlavu? Vypadá to tak. Ve skutečnosti se každý honí za tím jediným, co v dnešní době má cenu – za penězi! A každý prostředek je k tomu dobrý.
V době, kdy rakouský stát hovoří o nutných úsporách ( s důrazem na slovo hovoří) stačilo zaměstancům kovoprůmyslu jeden den zastávkovat, aby si vymohli zvýšení platů o 4,5 procenta. Státní úředníci se chytili tohoto čísla a chtějí samozřejmě totéž. A dostanou určitě víc než 3 procenta. Za blbce jsou pouze lékaři, jenž už v březnu řekli, že chápou složitou situaci země a souhlasí s nulovým zvýšením (tedy nezvýšením) mezd. Teď se nám směje celý národ a dá se čekat, že už podobné porozumění zástupci lékařské komory nikdy víc neukážou. Být rozumný v nerozumné společnosti se opravdu nevyplácí.
Jenže trhové hospodářství přivedlo náš svět skutečně k prosperitě. Díky němu vznikla konkurence, vývoj, díky ní existovala spontánní cenová regulace a zaměstnanost a nakonec i blahobyt. Je to sice nedokonalý systém, jenž se ale odedávna snaží o pořádek, stabilitu a dokonalost, aniž by těchto věcí někdy mohl dosáhnout. Ale už sama snaha je pozitivní a přivedla svět k dnešní prosperitě. Kapitál a práce spolupracovaly – protože musely a obě strany z toho i profitovaly. Když se totiž v tomto procesu peníze smísí s prací a surovinou, vznikne zboží, jež přináší více peněz. Pak ale někdo vymyslel zkratku – peníze dělají peníze. Znáte toto heslo? Peněžní průmysl se pokusil vyrábět peníze z peněz a zasadil tak trhovému hospodářství zničující úder. Kdo vyrábí, je vlastně hloupý, protože volí k penězům a zisku delší a namáhavější cestu. Spekulace vedou naproti tomu k rychlému „zisku“. Místo investic do výroby, pracovníků a surovin je výhodnější investovat do spekulací a hnát cenu určitého produktu do nesmyslné výše, jedno, co to udělá s celým hospodářstvím. To není trhové hospodářství, to je bezbřehý, sobecký a zničující kapitalismus. A první jeho obětí je právě trh. Jestliže někdo vyhání cenu pohonných hmot do nesmyslné výše, krade tak peníze z kapes všem ostatním. A žene je do těžkostí, eventuálně ke krachu.
Trhové hospodářství a kapitalismus nejsou tedy totéž, naopak, jsou v přímém protikladu.
Trh vznikl už ve starověku a sloužil k výměně zboží. Lidé tu vystavovali své výrobky, aby je vyměňovali za jiné, jež potřebovali. Později byl vymyšlen směnný ekvivalent, podle něhož se výrobky směňovaly – peníze. Co vlastně nabízejí takzvané kapitálové (nebo finanční) trhy, by se mohly vůbec trhy nazývat? Jen peníze! Čili jen onen ekvivalent, jenž tím ztratil svoji původní a historií ověřenou funkci. Slovo finanční trh je tedy výsměchem a bohužel zesměšňuje i ono trhové hospodářství, jež trpí nejvíc. V současném kapitalismu panuje psychologie srážení hlav a soucit je tu považován za projev slabosti (Gabor Steingard).
Jenže kdo dal oněm kapitálovým trhům onu moc, že rozhodnují o bytí a nebytí politiků, o krachu či prosperitě jednotlivých zemí? Byli to politici sami. Když nabírali další a další dluhy aby mohli financovat nesmyslné programy, jako je řecká předimenzovaná armáda, rakouské eurofightery či lázně a lyžařská centra v každé vesnici. Když prodražovali každý kilometr dálnice na 300 procent potřebné sumy, jen aby si mohli rozebrat ony nadbytečné peníze do vlastních kapes. Když zřizovali pro kamarády a známé nová a nová (samozřejmě dobře placená) úřednická místa.Tím se vydali na milost a nemilost svým věřitelům. Státní dluhopisy mají většinou desetiletou splatnost. Pokud je stát dostane na tříprocentní úrok, nevypadá to opticky tak špatně, takže proč ne? Když ale dluhy dosáhnou výšky 75 procent ročního hospodářského výkonu, jako je tomu v Rakousku, 83 procent jako v Německu či dokonce 120 procent v Itálii, pak to znamená, že pokud by je chtěl stát splácet z vlastních zdrojů, musel by obětovat na splácení dluhu 10 procent ročního výkonu své ekonomiky. To se nedá. Musel by zavřít školy, nemocnice, policejní a požární stanice ( vládní úřady samozřejmě ne!!!) Takže na splácení dluhu si musí znova půjčit. A tehdy zasáhnou ratingové agentury se svými neznámými majiteli, jež řeknou samozřejmě půjčíme, ale ne už za tři, ale za sedm procent. Zdůrazňuji, že ratingové agentury jsou privátní, na zisk orientované společnosti s neznámými majiteli, a tři z nich, všechny sídlící v USA – Standard and Poors, Moodys a Fitch – mají na dané hodnocení od roku 1975 americkou vládou garantovaný monopol. A stát je v pasti, vydán na milost a nemilost. Bylo až trapné, že když byli přednedávnem zástupci ratingové agentury „Standard and Poors“ v Rakousku, plazili se před nimi politici doslova po zemi a byli ochotni slíbit cokoliv, jen aby jim agentura nesebrala jejich trojité A, jež znamená stále ještě přijatelné úroky ze státních dluhopisů. Byla to proskinéza přímo byzantského stylu.
Kdo trpí tímto vším nejvíc? Právě onen skutečný trh! Jestliže stát musí platit vyšší úroky z dluhopisů, musí propouštět zaměstnance, snižovat jim platy, tím pádem se nakupuje méně zboží a výrobci, tedy ony skutečné hnací motory společnosti, jdou do bankrotu. Jak kapitálový trh tak stát jsou stejným dílem nepřátelé toho, co vedlo kapitalistickou společnost po celá poslední desetiletí od druhé světové války k prosperitě a blahobytu. Ne tedy tržní hospodářství, ale bezbřehý finanční kapitalismus je naším nepřítelem a toužit po silném státu, jenž to vše uvede do pořádku ( jak se už děje v Maďarsku) je snaha utéci před skalami Scylly přímo do chřtánu Charybdy.
Proces posilování finančního sektoru na úkor výroby dosáhl kritického bodu. Výroba se stejně přenáší do rozvojových zemí a zdůvodňuje se snižováním nákladů a zvyšováním zisku akcionářů. Jistěže, jestliže se podíváme na původní rovnici zisku, vyjde nám následovné. Stoupá-li cena suroviny (jako například ropy) musí klesat cena práce, aby zisk zůstal stejný, pokud výrobce nechce zdvihat cenu. A v deformovaném trhu, kde se každý snaží konkurovat jen cenou, je zvednutí ceny výrobku věc na výsost nebezpečná. V Evropě bylo za posledních 20 let odbouráno 10 milionů pracovních míst – ty jsou teď v Bangladéši, Číně, Thajsku a Indii ( lidem v těchto zemích se ale nedaří o nic lépe než předtím). Ve společnosti, již založil Reagan a Tchaterová je výroba v podstatě nezajímavá. Jenže jak mohou bez vývozu a prodeje zboží státy skutečně přijít k penězům? Finančními transakcemi. I politika se snaží získat peníze z peněz zkratkou, protože výrobu jako zdroj bohatství už obětovala.
Politika zachraňuje banky tím, že jim půjčuje peníze, jež si předtím vypůjčíla od nich. Vzájemně si tak pomáhají z maléru. A oba tak ničí skutečný trh stejnou měrou.Německý ekonom Steingard píše: „To už není žádné trhové hospodářství, to je zrada jeho principů. Trhy se nevymkly kontrole, trhy přestaly fungovat. Poslední den, kdy trhové hospodářství fungovalo, byl den, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers.“
Možná k tomu je třeba dodat jen, že tento zánik trhového hospodářství ratingovým agenturám zcela unikl, i když k jeho ochraně byly stvořeny. Lehman Brothers měli ještě den před svým krachem ten nejlepší rating. Možná by bylo dobré zeptat se proč a komu to sloužilo. Ukázalo se, že jsou pro tuto úlohu neschopné. Míč se vrátil politikům a oni mezitím zapomněli kopanou hrát. A marně listují v moudrých knihách a hledají zapomenutá pravidla míčové hry.
Ignorovat rating je samozřejmě nemožné. Tím, že budeme ignorovat teploměr, horečka samozřejmě nezmizí. Ale co kdyby dané agentury musely doložit seznam svých akcionářů a tito se pak nesměli podílet na nákupech akcií a státních dluhopisů, jejichž rating je agenturou určován? Je to má laická představa, pokud mi ji někdo kvalifikovaně vyvrátí, rád se jí vzdám.
Ne plánované hospodářství, ale obnova fungování skutečného trhu je úkolem současného státu. Bylo by hezké, kdyby si to naši politici uvědomili. Ale mají skutečně na to? Mají aspoň na to, aby problém aspoň chápali? Trhové hospodářství potřebuje jako každý spořádaný občan ochranu před zloději a násilníky. To může dokázat jen politika prostřednictvím zákonů a kontroly jejich dodržování. Dokáží mu ale tuto ochranu poskytnout politici, z nichž jsou mnozí od těchto zlodějů a násilníků placení? Doufejme, že ano. Že pochopí, že to je i v jejich vlastním zájmu a pokud nebudou moci nebo chtít nic dělat, že aspoň odejdou.
Ostatně víte, že existuje výjimka? Jen se o ní musí mlčet. Slyšeli jste v posledních dvou letech něco o Islandu? Tahle maličká země byla v době hospodářské krize v roce 2008 na pokraji státního bankrotu, do něhož ji zahnaly její nenasytné banky. Islanďané pak v referendu odhlasovali, že své dluhy prostě platit nebudou. A neplatí! Samozřejmě že nedostanou žádný nový kredit, musí hospodařit tak, aby žádné dluhy nenadělali. Ale za těchto podmínek jsou finančníci a spekulanti bezmocní. Skřípou zuby, ale mlčí. Proč mlčí? Aby islandský příklad nedělal školu. Island je maličký, žije tam 300 000 obyvatel. Kdyby ale stejnou cestu neplacení nastoupila Itálie nebo Německo, či dokonce Amerika? Pak by se svět financí zhroutil. A s ním životní pojistky a důchody, všechny jsou totiž kryty podíly na státních dluhopisech, jež by tak ztratily jakoukoliv hodnotu. A svět důchodců, stavitelů domů atd. by se zřítil do zkázy. Byl bych jeden z těch zničených, protože v okamžiku, kdy jsem se rozhodl postavit na dluh dům a zaručil se za něj svou životní pojistkou, kdy jsem si začal přispívat na soukromou penzi, začal jsem hrát podle těch surových kapitalistických pravidel. Podepsal jsem tím souhlas. I když ne zrovna informovaný, jaký se poddpisuje v nemocnicích.

Euro se zmítá v krizi a všichni skeptici triumfují. Řeší se otázka, zda byla celá koncepce zavedení společné měny omylem, či zda se staly pouze chyby při její realizaci. Přiznám se, že mi při takové diskusi vstávají vlasy hrůzou na hlavě (moc jich nemám, takže si toho naštěstí nikdo nevšimne).
Položme si tedy jednu základní otázku – proč euro vůbec vzniklo? Mělo to několik důvodů a to veskrze pozitivních. Zaprvé mělo zjednodušit zbožní výměnu a platby za ni v evropském prostoru. Samozřejmě mělo i zjednodušit cestování po Evropské unii, hlavním cílem bylo ale vytvoření silné měny, odolné proti spekulacím na burze. Po zkušenostech s britskou librou v roce 1992, později i s německou markou, došli politici k závěru, že ani jeden ze států Evropy nemá dost finančních prostředků, aby mohl vlastními silami vzdorovat spekulacím, které odsávají peníze bez ohledu na hospodářské dopady. Máte-li dost kapitálu, je spekulace na určitou měnu nejjednodušší způsob, jak se dostat k penězům. Takhle to udělal v roce 1992 Američan maďarského původu Sörös. Jestliže totiž začnete určitou měnu na burze skupovat, stoupá tedy poptávka a tím i její cena. Kupujete tak dlouho, až máte zisk, který jste chtěli a pak zase všechno prodáte – za onen nový kurz. A je vyděláno. Samozřejmě, že ty peníze někdo zaplatil, byli to občané toho státu, pro něž se v té době všechno zdražilo. Posledním takovým příkladem z letošního roku je Švýcarsko. Spekulanti vyhnali kurs švýcarského franku z 1:1,55 až na 1:1,06 eura. To znamená, že z každého investovaného eura „vydělali“ 49 centů. Slušné. Kdo to odnesl, byli sami Švýcaři, kteří za každý vyrobený a exportovaný výrobek dostali o 30 procent peněz méně a kteří si už pro drahotu nemohli dovolit ani domácí dovolenou. Nakonec zařvala švýcarská národní banka „dost!“ a stanovila kurs na 1:1,20, aby zachránila hroutící se švýcarské hospodářství. Což ovšem v praxi znamená, že pokud spekulanti vrhnou na trh miliardy eur, aby tuto měnu oslabili, bude celé to množství švýcarská národní banka muset koupit. Zda na to má dost peněz, neví nikdo. Právě proto 1:1,20, i když by Švýcarsko potřebovalo spíše 1:1,30 nebo dokonce 1:1,40. Ale tolik peněz, aby takový kurs udrželi, nemají ani oni.
Euro bylo a je spekulatům od samého svého vzniku trnem v oku. Je to měna příliš velká, objem peněz je přílišný. Aby se Euro zdvihlo, musí se ho nakoupit příliš mnoho a zisk je nevelký. Malé národní měny by byly skvělým řešením. Jednou by si člověk pohrál s jednou zemí, pak s druhou a vždycky by se kasírovalo.
A tak jsme právě v těchto týdnech svědky generálního útoku na společnou evropskou měnu. Samozřejmě je třeba využít slabostí, jež politici při zavádění Eura přehlédli nebo ignorovali. Řecko do Eurozóny samozřejmě nikdy nepatřilo, dostalo se tam podvodem a falšováním účtů, to dnes vědí už všichni. Jenže do Řecka jezdí tolik Němců na dovolenou! Útok začal tedy tam. Když se ale Evropská unie rozhodla Řecko zachránit a našla na to dostatek prostředků, pokračuje útok ve směru na další slabinu – na Itálii. (I tam jezdí jak Němci tak Rakušáci na dovolenou k smmrti rádi a tak v Euru chybět nemohla). Itálii ovšem před bankrotem Evropa zachránit nedokáže. Nemá na to dost peněz, nikdo na to nemá dost peněz. Rantingové agentury použily tentokrát nezvyklý argument, když snižovaly Itálii ranting. Italské hospodářství totiž vypadá úplně stejně, ba dokonce podstatně lépe než před rokem, kdy Italové platili ze svých dluhů 3,99 procenta. Ne tedy špatná hospodářská situace ale nestabilní situace politická byla záminkou pro zhoršení rantingu a zvýšení úroků ze státních dluhopisů na nefinancovatelných 7 a více procent. Zdůvodněním byla přítomnost Berlusconiho v čele italské vlády. Jenže oč přitom agenturám jde. Myslí si skutečně, že když Berlusconi zmizí, pak se italská politika ozdraví? Může tomu skutečně někdo věřit? Berlusconi byl, bez ohledu na všechny jeho slabosti a eskapády, jediný, kdo se dokázal finančníkům postavit(do milánské pobočky agentury Moody´s poslal dokonce carabinieri) a jediný politik od druhé světové války, jenž dokázal v čele italské vlády přečkat celé volební období. Podruhé to už nedokáže. Pomůže jeho pád Itálii ekonomicky? Spíše je poslední překážkou, jež mohla italský bankrot odvrátit. Po jeho odchodu bude zřejmě neodvratný. A o to šlo!
To, co zažíváme, je otevřený boj mezi politickou a finanční mocí. Dluhová krize z roku 2008 poskytla spekulantům šanci, již nehodlají promarnit. V krizi sice trpí výrobci a s nimi dělníci pracující ve výrobě a obchodu, z krize ale profitují spekulanti na burze. Jen v té době se dá koupit opravdu lacino, stačí hrát na padající kurs akcií – ani to nemusíte osobně hlídat, zvládne to za vás dobře naprogramovaný počítač. Tato nová krize roku 2011 je tedy uměle vyvolaná, určití lidé pocítili hlad po penězích a jsou nenasytní. Euro je jejich nepřítel, jehož jsou ochotni zničit i za cenu bolestných obětí. Protože válku nelze bez oběti vyhrát. Poražený pak ale zaplatí vše.
Samozřejmě, že se dá naprosto rozumět, že za současných okolností se Česku do Eurozóny nechce a nikdo to ani Čechům nemůže vyčítat. Zajímavá je ale argumentace protivníků společné měny. Na co lidé slyší nejlépe, je dělání strachu.
Mýtus 1: vše zdraží. Jak Rakousko, tak Slovensko měly při zavádění eura zákon, jenž na dva roky zafixoval ceny v přepočtu na euro, takže nic zdražit NESMĚLO! Samozřejmě, že po vypršení této lhůty ceny skokem stouply. Existuje totiž inflace a ta existuje nezávisle na měně. Jestliže je inflace mezi dvěma a třemi procenty ročně, pak po deseti letech od zavedení eura jsou ceny logicky o 20 – 30 procent vyšší. Přepočítávání na „starý dobrý šilink“ nebo marku je tedy naprosto zavádějící. Přesto to lidé dělají a bědují. Protože nářek patří neodlučitelně k středoevropské kultuře. Nevšimli jste si, že mnoho druhů zboží (například i benzín) je už dávno v Čechách a na Moravě dražší než v Rakousku či Německu? Levnější jsou všechny služby, což ovšem souvisí s výškou platů zaměstnanců (kuchařů, číšníků, automechaniků atd.) a ne s tím, zda máme korunu či euro.
Mýtus 2: nedostaneme žádné peníze, nic se nedá ušetřit, životní úroveň se zhorší. Samozřejmě příjmy nominálně klesnou podle kurzu. Stejně je to i s úsporami. Jestliže Slovák před zavedením Eura odložil měsíčně tisícovku, teď je to 30 euro. Jestliže 1000 zní dobře, při 30 máte pocit, že nemáte nic. A opticky nízké ceny opravdu svádějí k větším nákupům, pamatuji si, jak jsem měl ještě před zavedením eura vždycky problém s nakupováním v Německu, kde mi všechno připadalo levné – než jsem si přepočítal kurs marky k šilinku.
Kdo tedy opravdu na zavedení eura ztrácí? Samozřejmě v první řadě banky. Nemohou si počítat při každém finančním převodu a při každém výběru poplatek za nákup a prodej valut. Ten je 1 – 1,5 procenta z každé transakce, minimální poplatek při malých částkách je tuším 150 korun. O tyto peníze by banky přišly. Jestliže převádím 1000 euro na Slovensko, stojí mne to 25 centů, do Česka minimálně 10 euro. Je div, že se český finanční sektor zavedení společné měny ze všech sil brání? V Bruselu mi náš průvodce vyprávěl, že zavedením Eura přišlo o místo několik set (už si nepamatuji přesně kolik set to bylo, ale hodně) zaměstnanců belgické národní banky. Několik set velmi dobře placených míst! Právě protose brání, diví se jim někdo? A nacházejí dostatek ochotných kazatelů a proroků věštících bídu a zmar, pokud by euro do Česka přišlo. Šíří strach a na to lidé vždy a všude dobře slyší. Samozřejmě, že o takové proroky banky nemají nouzi, platí přece dobře a mají čím.
Přesto si myslím, že v současnosti je praktické a prospěšné zůstat u české koruny. Všimli jste si, co se s ní děje v posledních dnech? Oslabila proti euru už skoro o dvě koruny. Člověk se ptá, jak je to možné? Jak to spolu souvisí? Proč při padající ceně eura klesá česká koruna ještě víc? Vysvětlení je jednoduché. Českou korunu držela evropská centrální banka už dlouho nadhodnocenou, aby se bránila dovozu z České republiky. Dělala to úmyslně a měla samozřejmě dost sil, aby české koruny, vydávané Českou národní bankou skupovala a tak uměle zvyšovala její cenu. Teď, když euro bojuje o přežití, když evropská centrální banka musí zachraňovat Řecko a šetřit každý cent při představě, co by se mohlo stát s Itálií, nemá na podobný postup ani prostředky ani chuť. Omezení českého vývozu se stalo druhotným a koruna oslabuje na svou přirozenou hodnotu. Chvála bohu za to.
Takže dokud si Česka a její malé, ale stabilní měny nevšimne nějaký spekulant a nezažene ji na švýcarskou cestu, může země v součastnosti ze své autonomie těžit. Ale jen dočasně. Až si euro odpočine – a já věřím, že se mu to podaří, i kdyby to mělo trvat řadu let – pak nezbude stejně nic jiného, než se k němu připojit. Ať si o tom pan prezident myslí, co chce. Protože být v EU a tím pádem nemít žádnou obranu proti dovozu zahraničního zboží, ale lpět na koruně a tím dát možnost omezovat vývoz zboží našeho, je tak trochu zcestné.
Přes propast se, jak je známo, nemá skákat na dvakrát.