Letos to tedy bude 1150 let, kdy dorazili na Moravu. Svatí Cyril a Metoděj, patroni Evropy, uctívaní věrozvěstové, kteří přinesli křesťanství do Velkomoravské říše.
Mám velkou radost z toho, že se můj vydavatel Rybka rozhodl k této události uvést na trh druhé vydání mé knihy z roku 1995, která nese stejné jméno jako tento příspěvek. (A udělal to zase jednou krásně, jak je u něj ostatně zvykem) Osmnáct let v životě jedné knihy jsou celé věky a skutečně mám pocit, jako by od té doby celé věky přešly. Odkaz obou bratří ale zůstává stále aktuální, ta právě to je hezké na knihách s historickými tématy, totiž že neztrácejí na aktuálnosti.
I když, pokud si vzpomenu na dostupnost materiálů potřebných pro vytvoření této knihy v době, kdy vznikala a dnes, dělí tyto dvě období ne 18 let, ale celé světelné věky.

O napsání knihy s tématikou svatých Cyrila a Metoděje jsem se zajímal vlastně už od chvíle, kdy bylo zřejmé, že se můj první román Stín Persepole dočká svého vydání, tedy od let 1986/87. (Román nakonec vyšel v ednnu 1990). Tedy ještě v době komunistického režimu, kdy se o díle těchto dvou bratří spíše mlčelo. Křesťanská ideologie byla v té době nežádoucí a byla přecházena v lepším případě mlčením, v horším odměněna pronásledováním. Právě proto jsem se rozhodl o moravských věrozvěstech napsat. Problémy se sháněním příslušných podkladů byly takového rázu, že jsou pro dnešního člověka prostě nepředstavitelné. Samozřejmě nebyl k dispozici internet s vševědoucí Wikipedií, internet vlastně v té době ještě ani nebyl vynalezen,(to se stalo až vo roce 1989 a ke komerčnímu použití byl připupštěn o dva roky později), ale i literatura zabývající se daným tématem byla víc než řídká – o její dostupnosti ani nemluvě. Existovaly sice panonské legendy „Životy svatých Cyrila a Metoděje“ z roku 1934, existovala literatura o Velké Moravě a její historii. Mým cílem nebyl ale nikdy pouhý popis jejich mise na Moravě, jež je známa ze školního vyučování. Chtěl jsem oba bratry pochopit. Pochopit je jako lidi, poznat pohnutky jejich jednání, jejich myšlení a k tomu jsem potřeboval dostat se mnohem hlouběji a dál. Totiž do Byzance. Sehnat jakoukoliv historickou knihu o Byzanci bylo v té době prakticky nemožné. Byzanc jakožto obraz zkostnatělého státu řízeného církví byla pro komunisty naprosto nepřijatelná. V učebnici dějepisu byly tisícileté dějiny této říše odbaveny jednou jedinou větou. Monografie o byzantských dějinách v češtině tehdy ani neexistovala, ale neměl jsem úspěch dokonce ani, když jsem hledal knihu o byzantských dějinách v němčině nebo v angličtině. Bylo mi sděleno, že nejbližší dostupný výtisk se nachází v knihovně v Mnichově a mohu si ji vypůjčit (za pro mne v té době horentní poplatek) na jeden měsíc. Což byla pro mne při mých tehdejších znalostech němčiny naprostá utopie. Netušil jsem dlouho dokonce ani to, jak se jmenoval byzantský císař v době ich mládí Konstantina a Meteděje a o tehdejších politických poměrech v říši jsem na počátkuk mého zkoumání neměl ani tušení. Úkol se zdál tedy naprosto nezvládnutelný.

Pomohla mi neuvěřitelná náhoda. Ve Skřípově na Opavsku žil kněz, někdejší profesor teologické universtity v Olomouci páter Tkadlčík. Byl v celém okolí známý svými kázáními, byl mi doporučen a byl ochoten se se mnou setkat. U něho jsem objevil poklad, v nějž jsem si netroufal ani doufat. Pan Tkadlčík vlastnil knihy Františka Dvorníka, zejména jeho „Fotiovo schizma“ a protože tato kniha vyšla ve francouzštině – (Dvorník žil vlastně celou dobu od nacistické okupace až do své smrti v emigraci a tvrdí se, že právě první návštěva Československu v roce 1975 a zklamání z tamějších poměrů byla přičinou jeho smrt- jeho knihy existovaly tedy pouze ve francouzštině a něco málo v angličtiněi) – překládal ji sám do češtiny. A byl mi ochoten svůj JEDINÝ rukopis svého překladu půjčit! Byl to neuvěřitelný zážitek. Náhle se přede mnou otevřely prostory o nichž jsem neměl ani tušení. Podrobnosti tehdejšího života ve Východořímské říši nabyly konkrétní obrysy a mne náhle začaly trápit pochybnosti. Spousta věcí náhle nezapadala do sebe, pokud jsem se na oba bratry chtěl dívat očima křesťanské dogmatiky predestinace, čili předurčení. Podle ní se člověk světcem již rodí. Nemůže se tedy v životě dopustit ničeho chybného, protože jeho celé jednání je řízeno Bohem a je ke své svatosti předurčen.

Přede mnou vyvstával ale obraz dvou mužů, dvou lidí své doby, v ní zakotvených a jí poznamenaných, kteří se ke své svatosti museli propracovávat a jejich cesta nebyla jednoduchá a často i bolestná.
Narodili se v době občanské války. Skoro sto let totiž v Byzanci trval boj mezi uctívači a odpůrci svatých obrazů, čili ikon. V podstatě šlo i tam, stejně jako na západě o dvě stě let později v zápase o investituru, o boj mezi církví a světskou mocí. I když poměr světské a církevní moci byl v Byzanci jiný než na západě a konstantinopolský patriarcha se nikdy nedopracoval na císaři takové nezávislosti, jako se to podařilo papeži v Říme. Uctívání ikon dávalo ovšem velkou moc jejím tvůrcům a majitelům, tedy klášterům a církevním institucím. Proto se císař Lev Issaur v první polovině osmého století rozhodl tento kult zakázat a moc církve tím zlomit. V době mládí obou bratří boj vrcholil, císař Theophilos vedl boj proti ikonám nekompromisně, bylo to vlastně poslední velké vzepětí obrazoborců – a právě v této době dělali velkou politickou kariéru strýc Konstantina a Michala, jak se naši solunští bratři jmenovali svými občanskými jmény Theoktist i jejich otec, jenž byl drungariem, čili vysokým správním úředníkem v soluňské Thémě. (Théma byla původně vojenský, později i správní okrsek říše odpovídající zhruba našim současným krajům, otec věrozvěstů tedy zastával funkci jakéhosi zástupce zemského hejtmana) Dokonce i mladý Michal/Metoděj se stal správcem okrsku na Balkáně u řeky Strymonu. Oba museli tedy jednoznačně stát na straně obrazoborců, jinak by taková kariéra nebyla možná. Konstantin je ale od mládí znám jeko přesvědčený uctívač svatých obrazů! Vedla tedy frontová linie středem jejich rodiny? Legenda uvádí, že po narození Konstantina přestal jeho otec žít s matkou jako muž se ženou. Jakkoliv to chceme interpretovat jako známku askeze a ctnostného odříkání (což legendy i činí), máme přitom nemalé problémy. Vysoký důstojník a úředník a dobrovolná sexuální abstinence? Nebo spíše narušený vztah mezi manžely?

A dále, v onom bratrském páru byl očividně vedoucí osobností Konstantin, o třináct let mladší než Metoděj! To rozhodně není typický vztah. Aby se o třináct let starší bratr podvolil dobrovolně vedení svého mladšího sourozence, je psychologicky obtížně vysvětlitelný fenomén. To byly všechno otázky, na něž jsem musel hledat odpovědi.

Přímo mne šokovala kariéra mladého Konstatina, jež mne přesvědčila o jednom. Muselo se jednat se o nesmírně inteligentního a ctižádostivého mladého muže. Odříkání se života a kariéry mu bylo v jeho mladých letech rozhodně cizí. Jestliže se stal v sedmnácti letech sekretářem kontantinopolského patriarchy a tedy druhým mužem východní církve ( samozřejmě hrála velkou roli protekce jeho strýce Theoktista, zastávajícího hodnost jakéhosi ministerského předsedy), musel mít tento mladý muž nesmírné intelektuální schopnosti ale i ctižádost. Jestliže se této funkce posléze vzdal, svědčí to jen o jeho moudrosti, protože ve svém věku na ni prostě nestačil – právě z doby jeho působení v této funkci je totiž doložen první konflikt s papežem v Římě, k němuž došlo nešikovností patriarchy Ignantia (jeho sekretář se na této chybě nemohl nepodílet). Nicméně ani potom se Konstantin nestáhl z veřejného života. Jeho diplomatické mise k Arabům a Chazarům jej proslavily, jeho spor s hlavním mluvčím obrazoborců Ioannem Grammatikem, v němž dokázal nad starým sesazeným patriarchou zvítězit, jej pak změnil doslova v ikonu uctívačů svatých obrazů. I jeho pozdější kariéra profesora konstantinopolské university byla velkolepá. Konstantin byl díky svým mimořádným schopnostem velmi úspěšný muž. Ovšem i muž nemocný, právě jeho choroba, jež jej nakonec ve věku pouhých 42 let stála život, byla stále znovu limitujícím faktorem jeho společenského vzestupu.

Slavnostní přívítání v Římě samotným papežem nebylo ovšem vyjádřením úcty jemu a jeho bratrovi. Papež vyšel přivítat ostatky svatého Klimenta, třetího legendárního papeže, jehož ostatky Konstanin a Metoděj našli při své chazarské misi na Krymu. I tento úspěch byl ale důsledkem Konstantinovy geniality a píle. Ve středověku se za kostičku světce platilo celým jměním. Vlastnit tedy celou kostru druhého následovníka svatého Petra se rovnalo vlastnictví nezměrného bohatství. Ne nadarmo je svatý Cyril, jak se Konstantin přejmenoval po svém vstupu do kláštera, pochován v Římě v kostele svatého Klimenta, jehož do Řima přinesl.

Byl to obrovský osud, jenž nabral nečekaný obrat, když se tento uznávaný diplomat spolu se svým bratrem, jenž v mezičase musel hledat azyl před politickým pronáledováním v klášteře na hoře Olympu v Bithýnii, vydal na misi na sever, do Velkomoravské říše. Aby se obětoval pro lid, který neznal. Jeho dílo bylo úžasné! Vytvořit písmo pro jazyk, jenž nebyl ani kodifikován, tedy neměl gramatiku ani oficiální slovní zásobu, napsat v něm knihy a sloužit v něm mše, bylo neuvěřitelným dílem. O to více obdivuhodná byla i neúnavná misijní činnost obou bratří v té době málo civilizovaném území starých Slovanů. V prostředí stáe ještě pohanském, i když vládcové přijali křesťanství už dříve od franských kněží. Právě v práci s lidem, který Frankové na rozdíl od vládců nedokázali pro věc křesťanství získat, právě tady získali Cyril a Metoděj svou velikost a své zásluhy, jež jim přisoudily titul patronů Evropy. Člověk se podle mého soudu svatým nerodí, ale svatým stává. Svou prací, svou obětavostí, svým vykonaným dílem a svou pokorou. Pokorný se člověk nerodí, pokorným se stává poznáním svých vlastnich chyb a slabostí. Neexistuje člověk, jenž by nikdy neudělal v životě chybu, jsou jen takoví, kteří své chyby nejsou schopni ani ochotni přiznat. Člověk, jež pokorný není, nemůže být svatý. Člověk, jenž nedokáže své chyby a slabost překonat silou svého ducha, si svatost nezaslouží.

Je mi v podstatě jedno, zda se tímto tvrzením prohřešuji proti dogmatice, je to mé nejhlubší přesvědčení. A takto jsem se tedy rozhodl oba bratry zobrazit. Jako lidi s přednostmi a slabostmi, jako lidi s lidskými osudy, jež nejsou prosty vzestupů a pádů, jež nejsou prosty chyb. Ale jako skutečné velikány, když před ně byl postaven zdánlivě nezvládnutelný úkol a oni ho dokázali splnit. Kdo má zájem se s jejich životními osudy seznámit, má možnost tak prostřednictvím mé knihy učinit.

Vychází v :Rybka Publishers
Jméno knihy: Bratři ze Soluně. Druhé vydání
Od tohoto týdne k dostání u knihkupců nebo v internetovém obchodě.
První vydání v roce 1995 v nakladatelství Granit.

Přiznám se že jsem nejprve nevěřil vlastním uším. Když z balkónu v Chrámu svatého Petra zaznělo ono obligátní „Habemus Papam“ a poté jméno kardinála Bergogllia, myslel jsem opravdu, že jsem špatně slyšel. Ti, kdo četli můj článek z 6.března, vědí proč. Překvapivé bylo pro mne už to, že byl zvolen. U kandidátů, kteří volbou už jednou neprošli a proto mohou být považování za favority při volbě nové, to nebývá zvykem. Pravým šokem pro mne ale bylo, že byl zvolen tak rychle. Pouhé dva dny a čtyři skrutinia stačila k tomu, aby argentinský kardinál získal dvě třetiny ze 115 volitelských hlasů! Co se ve Vatikánu změnilo od roku 2005, kdy byl Bergoglio ještě jako liberál se sklonem ke komunismu pro konzervativní většinu kardinálů nepřijatelný?
Hlavním poslestvím volby pro mne je, že ve Vatikánu skutečně došlo ke změně poměru sil. Přinejmenším Opus Dei, jenž se tak silně angažoval proti volbě Bergoglia před oněmi osmi lety, ztratil očividně svůj vliv. Mlčel nebo mlčet musel. Naskýtá se otázka, proč? Otázka, kterou ale zřejmě nikdo nezodpoví, jak už je ve Vatikánu zvykem. I když možná zase nějaký kardinál vynesse ilegálně své poznámky o volbě, precedens už tady byl a nebylo by špatné, kdyby dělal školu. Ultrakonzervativní křídlo zmlklo. Musí k tomu mít nějaký důvod.
Vídeňský kardinál Schönborn (jak jsem se v posledních dnech dozvěděl, rodák z Litoměřic) naznačil, že se ve Vatikánu skutečně něco převratného stalo. Za hlavní a obtížný úkol nového papeže označil potřebu ve Vatikánu uklidit. Udělat tam pořádek, protože určité „černé ovce“ tam napáchaly v posledních letech nesmírně mnoho zla. Schönborn to označil za hlavní bezprostřední úkol nového pontifika, bez jehož splnění není možné pokračovat. Nepřímo tedy potvrdil neoficiální zprávy, že důvodem odstoupení Benedikta XVI byla informace o oněch nešvarech, jejichž nápravu on už nebyl schopen zvládnout. Možná právě proto, že postihovala právě onu skupinu, jež nejvíce podporovala jeho volbu a byla mu v letech jeho pontifikátu nejsilnější oporou?
Výsledkem tedy byla nečekaně rychlá volba člověka „ z druhé strany“, volba, jež mne, upřímně řečeno, potěšila. Co se ale dá od nového papeže očekávat? Zdravotně je na tom zřejmě přes svých 76 let dobře, jeho první veřejné vystoupení ukázalo člověka v plné síle, biologicky mladšího než by odpovídalo jeho skutečnému věku. Energii ke změnám by tedy mít mohl. Otázka je ale, jak silná bude jeho vůle změny prosazovat a nakolik je vůbec schopen se s potřebnými změnami identifikovat.
Co se týká homosexuality a potratů nemůžeme čekat ani nejmenší změnu. Arcibiskup Bergoglio byl zapřisáhlým odpůrcem homosexuálních sňatků, jež jsou v Argentině povoleny a církev se cítí být ochráncem života a tím pádem ve svém vztahu k potratům určitě nepovolí ani o milimetr. To určitě nejsou nepodstatná témata, ne ale témata nosná. Církev Jana Pavla II. se odvrátila od lidí. Byla tu sama pro sebe, byla tu, aby presentovala svého pontifika a svou moc. Jinými slovy, lidé tu byli pro církev ne církev pro lidi. Toto by se mělo za Františka I. rozhodně změnit. Už svým prvním vystoupením ukázal, že není typ herce jako Karol Wojtyla, jeho skromné vystoupení zřejmě opravdu odpovídá jeho charakteru. Na pompu si nikdy nepotrpěl a zřejmě se na tom nic nezmění. Byl vždy k dispozici potřebným, to mu koneckonců vyneslo nálepku „komunisty“ při poslední volbě. V jeho podobě je tu opravdu církev pro lidi, pro ty, kteří ji potřebují. Kdo ji potřebují po materiální stránce! Dá se očekávat posílení charity a podobných aktivit. Bude papež tady ale i pro věřící z bohatší části světa, kteří potřebují církev taky, ale ne z pohnutek materiálních ale duchovních? Kteří mají potřebu hovořit a potřebují být slyšeni? To je myslím rozhodující otázka pro věřící z rozvinutých zemí, tedy pro nás v Evropě a v Americe. To byl hlaví důvod masového útěku věřících z církve v dob pontifikátu Jana Pavla II. LIdé jsou emoncipovaní, nechtějí tvořit jen mlčící masu. Bude papež František schopen pochopit rozdíl potřeb mezi věřícími v rozvojových zemích, kde žil a kde jsou potřeby hlavně materiální, a v zemích rozvinutých, kde materiální tíseň nehraje tak velkou roli jako tíseň duševní? Bude schopen naslouchat mladé internetové generaci, hledající v životě v návalu informací a kontaktů pevný bod? Pochopí obrovskou šanci, jaká se naskýtá?
Ve svém mládí byl údajně člověkem světským, jenž miloval tango (aby ne, v Argentině to jinak ani nejde) a nehledal ústraní klášterů. Dokáže si ale na touhy svého mládí vzpomenout dostatečně, aby jej to přimělo naslouchat potřebám současných mladých lidí?
To je otázka, již bude těžko zodpovědět, na tu dá odpověď až čas. Rozhodně se nemusíme bát další záplavy statořečení, jež tak miloval Jan Pavel II. Nový papež bude mít zcela jiné starosti. Rozbít zaběhané mocenské struktury ve Vatikánu nebude jednoduché. První důležitá otázka je, koho vyjmenuje za svého sekretáře, tedy za druhého muže ve Vatikánu. Dny kardinála Tarcisia Bertoneho, sekretáře Benedikta XVI, jsou prý už spočítané. Dalším důležitým krokem bude vnést pořádek a transparenci do Vatikánské banky. V lednu Italská národní banka zastavila elektronické převody peněz s Vatikánskou bankou, protože tato nepodnikla prakticky nic proti praní špinavých peněz. V celém Vatikánu nefungovaly bankomaty. Benedikt nakonec v únoru vyjmenoval nového šéfa banky, Němce Ernsta von Freyberga. Problém je, že i on je vyšetřovaný pro nekalé převody peněz, i když „jen“ v řádu desítek milionů eur, což je proti minulosti pakatel. Zda jej František ve funkci ponechá nebo bude hledat někoho nového opravdu čistého (existuje ale čistý bankéř?) to je další důležitá otázka. Každopádně jsou to právě kardinálové jako například Schönborn, kteří si očistu finančního světa Vatikánu úpěnlivě přejí, aby se takto v očích věřících očistila pověst církve. Je ale mnoho takových, kteří se tomu budou všemi silami bránit. Hlavně samozřejmě ti, kdo mají máslo na hlavě.
Při své první mši pro kolegium kardinálů vyzval papež přítomné, aby se vzdali světských svodů a věnovali se životu duševnímu. Ihned to bylo interpretováno jako výzva světu vzdát se požitků a věnovat se jen spiritualitě. Ale papež přece nemluvil k světu, on oslovoval své kardinály!!! A tady by bylo vzdání se světských požitků velmi žádaným prvkem.
Myslím si, že u Františka by věřící v Rakousku, demonstrující pro odvolání biskupa Krena nebo Slováci, bojující o zachování arcibiskupa Bezáka v jeho úřadě, našli více pochopení než u Jana Pavla II. nebo Benedikta XVI. Myslím si, že v tomto bude určitě otevřenější. Bylo by třeba z církve jako mocenské struktury, do které ji nechali zatuhnouti jeho dva poslední předchůdci, vytvořit znovu organizaci sloužící lidem. A sloužit znamená v první řadě naslouchat. Aby už vyjmenování neoblíbených a odvolávání oblíbených arcibiskupů nebylo „vnitřní záležitostí církve“, ale věcí veřejnou. Aby věřící měli právo do tak důležitých věcí hovořit. Možná by bylo třeba ponechat správcům diezéz více volnosti v řešení jejich problémů. Problémy v Argentině, Brazílii, Nigérii nebo v USA či v Evropě jsou přece naprosto odlišné. Snažit se je řešit centrálně nemá naději na úspěch. I komunistická strana zahynula na svůj strnulý centralismus. Církev se vydala podobnou cestou, možná je nejvyšší čas z této cesty sejít. Dokud je ještě co zachránit.
Je hodně otázek, volajících po řešení. Je to nedostatek kněžív Evropě, otázka celibátu, otázka postavení žen v církevních strukturách a na církevních školách, je to samozřejmě ožehavá otázka antikoncepce. Zde bude hodně těžké najít řešení, jež odpovídá současnému stylu života mladé generace. Je to ale potřebné. Církev zde není „up-to date“ a už jen tím, že trvá na celibátu, diskvalifikuje se vlastně jako autorita oprávněná do této záležitosti hovořit. Encyklika jinak poměrně liberálního Pavla VI „Humanae Vitae“ z roku 1968, jež byla tvrdou a odmítavou odpovědí na zavedení hormonální antikoncepce, je stále ještě platná a považována církevními autoritami za klíčový dokument. Kolik mladých lidí, tedy lidí v reprodukčním věku, se jí ale řídí? Encyklika, jež oslovuje možná jedno procento věřících, je zralá na revizi. Odhodlá se František k takovému kroku?
Zavrhování antikoncepce má svůj původ v časech před průmyslovou revolucí, kdy bylo třeba hodně pracovních sil, rozuměj dětí, aby se mohly postarat o své rodiče. Dnes, kdy je rozhodující vzdělání, není počet potomků už tak důležítý. Právě naopak, jejich velký počet může být kontraproduktivní, protože je pro rodiče obtížné zajistit všem dostatečné vzdělání a garantovat jim tak životní úspěch. Hrozí, že početné rodiny se mohou stát přítěží. Všichni tento problém známe z rómských kolonií, ale například i v arcikatolickém Quebecku či v Irsku je početnost rodin společenským a sociáním problémem. Pro nekvalifikované lidi dnes není práce. Rukama se už téměř nepracuje, vzdělání je ale drahé. Lidé jsou tedy nuceni omezit počet svých potomků, aby jim mohli garantovat dostatečné vzdělání a připravit je pro úspěšný život. Pro takový, o němž mluvil de Chardin, řádový bratr dnešního papeže v jezuitském řádu. Znovu chci zdůraznit, že jestliže jsou jezuité v Čechách ještě stále spojování jen s Koniášem, je jejich úloha dnes úplně jiná. Každý jezuita je povinnen vedle teologie vystudovat ještě jiný vědní obor. Proto je František I. chemik, de Chardin byl geolog a antropolog. Jsou nejvzdělanější větví dnešní církve a de Chardin bojoval celý život o dosažení souladu vědy a víry. Jeho ideologii odsoudil Jan Pavel II. do zapomnění, František by ji mohl znovu oživit. Myslím, že už jen to by přineslo mnoho pozitivní energie pro skomírající nadšení mladé generace pro otázky náboženství.
František už volbou svého jména demonstroval chuť působit ekumenicky, nerozdělovat, ale spojovat. Řády kazatelské, ať už to byli dominikáni či jezuité, jež se věnovaly především činnosti misijní, tedy obracení na víru a jejímu upevňováním, byly na opačném pólu než františkáni, starající se v první řadě o potřebné a slabé. Jestliže si tedy jezuita zvolil jména zakladatele františkánského řádu, je to poselství. Zatím ovšem jen gesto. Zda za tímto gestem budou následovat činy, si musíme počkat. Já jsem opatrně optimistický..
I v tom, že tento papež nebude ve svém úřadě pouhých 30 dní, jako otevřený, vzdělaný a lidumilovný Jan Pavel I. Doba se změnila. Aspoň doufám.

Sedisvakance je čas bez papeže. Právě v jednom takovém období žijeme, někteří prožívají tuto skutečnost velmi intenzivně, jiným je to víceméně jedno. V dnešním světském státě je lidí, hledících k Vatikánu, stále méně. Otázka je, zda je to tak správně.
Vatikán dnes nemá skutečně žádnou reálnou politickou moc. Vliv na politiku i každodenní život je ale stále obrovský, ať již to chceme nebo nechceme vnímat. Nemělo by nám být jedno, kdo na stolci svatého Petra sedí. Už proto, že církev by MĚLA hlásat a prakticky podporovat lásku mezi lidmi. Je to její poslání, ať už je ochotna je akceptovat nebo ne.
Poprvé v historické době (podruhé pak v celých dějinách katolické církve) došlo k sedisvakanci, aniž by papež zemřel. Je to svým způsobem historická událost, která nám ušetřila pohled na zhrouceného těžce nemocného papeže, který jsme měli k dispozici v posledních letech pontifikátu Jana Pavla II. Benedikt se rozhodl odstoupit, otázka je, proč to udělal. Proč se uchýlil do svého malého pozemského ráje v Castello de Gondolfo blízko Říma a s mocenskými boji nechce mít už nic společného. Že by to bylo jen ze zdravotních důvodů, tomu sotva někdo uvěří. Ultrakozervativci považují jeho odstoupení za zradu, jistý italský kněz spálil fotku papeže a přirovnal jej ke kapitánovi Concordie, který opouští potápějící se loď jako první.
Myslím, že právě teď jsme u jádra věci. Potápí se katolická církev skutečně, jak to prorokoval už před dvaceti lety historik Johnson? A potápí se tak rychle, že se sám papež musí zachraňovat útěkem na souš? Sotva! Jenže co se zde zřejmě skutečně stalo – papež odhalil díru pod čárou ponoru a usoudil, že on sám ji nedokáže zacelit. Rozhodl se tedy odstoupit a uvolnit místo někomu mladšímu, schopnějšímu, jenž si s onou trhlinou nabírající vodu do podpalubí a hrozící potopením celé lodi, poradí. Otázka je, zda někoho takového kardinálové najdou a hlavně – zda existuje vůbec vůle někoho takového najít.
Podle neoficiálních zdrojů byla příčinou odstoupení papeže zpráva o fiannčních transakcích Vatikánské banky, kterou pro něj vypracovali tři kardinálové, mezi nimi i slovenský kardinál Tomko (ti informovanější si zřejmě vzpomenou na jeho kontraproduktivní působení při podpoře vzniku samostatného Slovenska a tím pádem tehdejší mečiarovské vládnoucí kliky). Zpráva má mít tak otřesný obsah, že se Benedikt rozhodl vzdát svůj boj o polepšení církevní špičky a uvolnit své místo pro někoho jiného.
Má se zde jednat mimo jiné o silnou homosexuální lobby ve Vatikánu, o luxusní bordely, financované právě prostřednictvím této banky atd, atd. Kolik je na těchto pověstech pravdy, se zřejmě nikdy nedozvíme. Pochybuji, že by Vatikán tuto zprávu zveřejnil, i kdyby naopak tyto pověsti vyvracela. Vzpomeneme-li si ale, jak rychle byl odvolán biskup Bezák, když nechal prověřit finanční toky svého předchůdce Sokola právě ve směru do Vatikánské banky, dostane člověk bolení břicha. Indicií je víc než dost, důkazy zůstanou navždy tajné. Otázka je, jak dlouho už to tak ve Vatikánu běží. Skeptici řeknou že vždycky a budou jmenovat Alexandra VI Borgiu, nebo Julia II. Jenže mezitím existoval i Jan XXIII nebo Pavel VI.
Jenže současná církev – tedy její vedení – má s otevřeným a milostiplným Janem XXIII málo společného. Poslední desetiletí jsou naplněna naopak činy, jež ji vedou právě opačným směrem. Jedno, jak hlasitě je ekumenie proklamována, za člověka i za organizaci nehovoří slova, ale činy. Zajímavý byl pohled do poslední papežské volby v roce 2005, který poskytl jeden z kardinálů, jenž předal své tajně pořízené poznámky z papežské volby žurnalistům.
Podle něj už tehdy bojovaly mezi sebou dvě strany, strana konzervativní, představovaná Josefem Razingerem a strana liberální. Tato měla sice svého mluvčího v milánském arcibiskupovi Dionigim Tettamanzim, známém zastánci učení Teilarda de Chardina, tento ale byl už tehdy vážně nemocen, což jeho naděje na zvolení výrazně oslabovalo. (Nakonec se nechal v roce 2011 ze zdravotních důvodů penzionovat a zemřel o rok později). Místo něj se liberálové překvapivě rychle shodli na argentinském arcibiskupovi Jorgovi Bergogliovi. Tento platil za tajného kandidáta už v posledních měsících života Jana Pavla II a jeho protivníci se pokusili znemožnit jeho účast na konkláve už i itím, že na něj tzv. „Ochránce lidských práv“ Marcelo Perrilli podal udání, že se Badoglio ve spolupráci s argentinskou juntou v roce 1976 měl podílet na únosu dvou kněží. Je charakteristické, že Jorge Bergoglio je jezuita. Jakkoliv má toto pojmenování v našich uších ješte stále hanlivý význam, jezuité jsou momentálně nejvzdělanější částí katolické církve a i sám Marie Josef Pierre Teilard de Chardin byl jezuita. Možná by bylo dobré udělat malou odbočku a ztratit několik slov o tomto filosofovi a teologovi.
De Chardin žil v letech 1881 – 1955. Byl jezuita, teolog, filosof a – a teď to začne být zajímavé, geolog, paleontolog a antropolog. Objektem jeho zkoumání byl tedy prehistorický vývoj živých i neživých organismů, tedy i člověka a to v době, kdy například v Polsku stále ještě 66 procent a na Slovensku 34 procent obyvatel věří na to, že svět byl stvořen skutečně za pouhých sedm dní a Darwinova teorie vývoje druhů je velký podvod. Měl jsem možnost s jedním takovým člověkem hovořit, svědka Jehovova byste mohli o přesvědčovat zhruba se stejným úspěchem, jako tohoto mladého muže o symbolickém významu oněch sedmi dnů božích. De Chardin se snažil o smíření vědy a náboženství a hlavně formuloval myšlenku pozitivismu v křesťanské víře. Podle něj má člověk dar, jenž má od Boha, tedy život, využít tak, aby se za něj nemusel stydět. Tím, že ví, že se svými dobrými skutky zalíbí nejen svým bližním, ale i Bohu a tím si zajišťuje posmrtný život nebeský, má vlastně mnohem větší motivaci konat dobro než ateista, což zvyšuje jeho produktivitu a umožňuje mu postupovat na společenském žebříčku. Jeho učení tzv. Teilardismus, byl hodně populární v šedesátých a na začátku sedmdesátých let. V krátkosti řečeno propagoval heslo „Pracuj a modli se“ místo onoho známého „Modli se a pracuj“! Kdo proti tomuto učení aktivně vystupoval a odsoudil je víceméně k zapomenutí, byl konzervativní Jan Pavel II. Aktivní, vědoucí, vzdělaný věřící, to nějak nepasovalo do tradičního obrazu modlící se církve. (Jenže i dávné heslo benediktinského řádu, jak už jsem vzpomenul bylo „modli se a PRACUJ!“ – a dnes může skutečně smysluplně pracovat jen člověk vzdělaný a tím pádem vědoucí) Ovšem jak poznamenal rakouský humorista Düringer, církev chce mít do činění s věřícími, ne s vědoucími.
Milánský kardinál se tedy rozhodl ve volbě roku 2005 podporovat argentinského kadidáta, který se z obvinění „Ochránců lidských práv“ stačil včas očistit. Ve třetím kole získal Bergoglio 40 hlasů ze 115 přítomných kardinálů, čímž mohl dalších 30 kol blokovat volbu. Papež se totiž volil až do 33 kola dvoutřetinovou většinou hlasů, až v 34 kole volby stačila prostá většina. (Od roku 2007 je toto pravidlo zase zrušeno, nový papež musí získas dvě třetiny hlasů a je jedno, jak dlouho to bude trvat.) Tehdy ale zasáhli kardinálové patřící k Opus Dei, tedy nejkozervativnějšímu křídlu Vatikánu. Podařilo se jim zpracovat volitele natolik, že už ve čtvrtém kole klesla podpora Bergoglia na 23 hlasů a cesta k zvolení kardinála Ratzingera, představujícího záruku stávajícího konzervativního kurzu Jana Pavla II, byla otevřena.
Co vyčítali konservativci Bergogliovi nejvíc? Že má blízko k lidu, že se stará o chudé a potřebné a tím pádem má velkou popularitu mezi prostým lidem. Jinými slovy, je podezřelý z KOMUNISMU! Tohle si člověk musí pořádně přežvýkat. Katolický kněz, jenž se věnuje tomu, čím se církev stala velkou a mocnou, ochraně utlačovaných a pomocí chudým a bezmocným, je v nejvyšších kruzích Vatikánu nežádoucí osobou, je skrytým komunistou! Exituje rukolapnější důkaz, jak se špička současné církve vzdálila poselství Krista a svatého Pavla?
Jak vypadá situace dnes o 8 let později, neví možná ani kardinálové sami. Pravda je, že vývoj posledních let příliš mnoho nadějí na zvrat nedává. Nejvyšší vatikánské kruhy hledaly po celou tu dobu kontakty k diktaturám a nejkozervativnějším kruhům.
Nejkřiklavějším příkladem bylo znovupřijetí Piových bratří do katolické církve. Toto společenství je hodně problematické dokonce i v církevních kruzích, například němečtí biskupové protestovali hekticky proti jejich omilostnění a odmítali komunikaci s nimi i po rozhodnutí Benedikta v lednu 2009 jejich exkomikaci zrušit. Není divu, zakladatel Piových bratří Lefebvre v sedmdesátých letech minulého století chválil argentinskou juntu a Pinochetův režim v Chile jako vzorové vlády, chválil španělského diktátora Franca či portugalského diktátora Salazara, jakož i Petaina, k hrobu tohoto francouzského kolaborantského předsedy vlády takzvané Vichiovské Fracie za druhé světové války organizovali Piovi bratři dokonce poutě. V roce 1985 napsal Lefebvre dopis Janu Pavlovi II, v němž varoval před celosvětovým spiknutím Židů, komunistů a svobodných zednářů. Bylo tedy překvapením, že právě z řad Piových bratří pochází známý antisemita a popírač holokaustu Richard Wiliamson? Přesto nebo právě proto byli náhle Piovi bratři v řadách katolíků opět po mnoha letech vítáni.
Vliv Opus Dei jsem už vzpomenul, kardinálové pocházející z tohoto hnutí vlastně rozhodli poslední papežskou volbu. Určitě se nebudou ani tentokrát držet zpět. Opus Dei založil v roce 1928 Josemaria Escriva, ne náhodou vzniklo toto hnutí v konzervativním Španělsku. Od roku 1937 podporoval Escriva v občanské válce aktivně Franca – v podstatě se to ještě dalo pochopit, když si člověk uvědomí, jakých bestialit se španělští revolucionáři během občanské války dopouštěli právě na duchovních osobách. Jenže poté, co Franco zvítězil a ve Španělsku znovu získal katolicismus svou ztracenou pozici, nestáhli se kněží Opus Dei zpět, aby se starali o duše věřících. Právě naopak, zůstali i pak nejpevnější oporou diktátora Franca, jemuž papež Pavel VI hrozil dokonce exkomunikací. V posledních letech Francova života tvořili údajně členové Opus Dei většinu v jeho vládě (10 z 19 členů). Tyto skutečnosti ale nezabránily Janu Pavlovi I, aby Escrivu vyhlásil v roce 2002 za svatého. Čímž se samozřejmě i pozice Opus Dei ve Vatikánů dále posílila.
Konzervativci ještě pořád nevidí v církvi společenství věřících. Ve středověku byla církev definována tak, že její hlavu tvoří papež a tělo sbor kardinálů. A šlus. Dnes je konzervativci stále chápána jako sbor duchovních, jako hierarchická stranická organizace. A mezera mezi stranickou špičkou a členskou základnou je očividně stále větší. Snaha prostých kněží, kteří se skutečně denně stýkají s prostými lidmi a vědí tedy, co tito lidé od církve očekávají, nenachází odezvu. Iniciativa rakouských farářů, žádajích otevřenou diskusi o klíčových problémech církve, jako je celibát nebo postavení žen, byla potrestána. Zajímavé bylo, že rakouský kardinál Schönborn velmi dlouho váhal, než vystoupil proti této iniciativě otevřeně. Jako by ji nejdříve neodsuzval, jako by chápal potřebu diskuse. Ale jakoby se pak musel přece jen sklonit před rozhodnutím vatikánské centrály. Prostí kněží, jejichž obětavou práci lidé oceňují, nemají právo hovořit. O to méně pak prostí věřící, jež stále ještě v Říme nejsou považováni za součást církve. Pregnantně to vyjádřil Jan Pavel II na návštěvě Rakouska. V Dolním Rakousku působil velmi neoblíbený biskup Krenn. Zda byl sám homosexuál se už asi nedozvíme, každopádně všechny zlořády v církvi kryl a pronásledoval jejich oběti. Jeho hlavním cílem bylo dosáhnout mlčení a poslušnosti. Když věřící během papežovy návštěvy demonstrovali za biskupovo odvolání, sdělil jim Jan Pavel II, že Krenn a jeho pozice je „vnitřní záležitostí církve“, do níž nemají věřící co mluvit. Věřící lidé, platící nemalé církevní poplatky, jež jsou v Rakousku určeny zákonem a představují 1,3 procenta hrubého příjmu, tedy v jeho očích NEBYLI součástí katolické církve!
Otázka tedy je, zda se kardinálové dokáží oprostit oné spiklenecké teorie o spiknutí Židů, komunistů a svobodných zednářů, ohrožujících víru a mír? Dokáží setřást strach ze ztráty mocenského postavení a z možných odhalení zlořádů, jež v řadách mocných tradičně panují, jedno, zda se jedná o mocné světské nebo církevní. Dokáží pochopit, že je třeba obrátit se zase k člověku, pochopit jeho starosti v přetechnizovaném světě? Lidé potřebují jistotu, v čase moderních komunikačních možností jsou zavaleni informacemi, jsou v permanentním kontaktu se spoustou lidí, s nimiž by v kontaktu ani nepotřebovali být. Jsou ve stressu a hledají jistotu a pevný bod. Církev byl jim jej mohla nabídnout, kdyby byla ochotna je pochopit. Ale to by napřed musela ony prosté věřící PŘIJMOUT do svých řad. Existuje mezi kardinály člověk, jenž by k tomu byl ochoten? Určitě ano. Otázka je, zda se najde dostatek kardinálů, kteří by byli ochotni takového člověka pozdvihnout na Petrův stolec a svěřit mu příslušné pravomoci. Zaráží mne, že spekulace o novém možném papeži se vedou spíše v rovině, zda to bude poprvé Afričan, Jihoameričan, či si Italové po delším půstu prosadí zase jednou muže ze svých řad. Jako by to nebylo jedno. Ať už černý nebo bílý, hlavně ať chce pochopit současnou dobu a lidi, kteří v ní žijí! O nic jiného nejde, pokud církev nechce definitivně ztratit svůj vliv mezi vzdělanými lidmi.
Zhruba 115 kardinálů je mladších 80 let a tedy způsobilých volit. Dalších 90 už přístup do Sixtinské kaple nebude mít, překročili už osmdesátku a volit tedy nemohou. Mínění těch ostatních ale ovlivňovat mohou, dokud se za voliteli nezavřou dveře Sixtinské kaple. Najde se tedy většina, jež by byla schopna církev změnit? Nebo se bude stále více uzavírat do sebe, měnit se v sektu přesvědčenných a dále zapomínat na poselství svatého Pavla, jež jí ukládá šířit mírové poselství.
I když se náměstí svatého Petra a Pavla naplní k prasknutí 100 000 věřícími s vlajkami a slzamí v očích, je to pořád jen kapka z celkového moře více než miliardy věřících. Těch 100 000 ale dokáže tomu, kdo nechce vidět, zalepit oči. Může dát na ty zbývající stovky milionů zapomenout.
Naděje umírá poslední. Nezbývá než doufat. Až z komína Sixtinské kaple vystoupí bílý kouř, budeme vědět víc.

Sie befördert die Postsendungen möglicherweise nicht mehr in der Kutsche (obwohl ganz sicher bin ich nicht) sonst hat sich aber seit der Zeiten des Kaisers nicht viel verändert.

Natürlich bin ich selbst schuld. Ich bin nämlich umgezogen und habe somit meine Adresse geändert. Das ist im alten guten Österreich unanständig und ich muss Konsequenzen tragen. Zu meiner Verteidigung kann ich aber sagen, dass ich nicht freiwillig umgezogen bin. Unsere Frau Landesrätin hat nämlich beschlossen, dass unseres Krankenhaus, oder genauer gesagt unsere Abteilung, überflüssig ist und es notwendig sei, diese zu schließen. Das nächste Krankenhaus ist doch nur lächerliche 70 Kilometer entfernt und bei ein bisschen Glück (natürlich darf auf der Strecke Murau-Judenburg zu keinem Unfall kommen, was dort leider ziemlich oft passiert) kann ein Rettungswagen diese Entfernung in einer Stunde und 15 Minuten zurücklegen.

Also wechselte ich unfreiwillig und arbeite jetzt im Krankenhaus Wagna in der Südsteiermark. Mein Hauptwohnsitz ist damit nicht mehr Stolzalpe, sondern Gössendorf südlich von Graz.

Weil ich ein ordentlicher Bürger bin, ging ich vor meinem Umzug zur Post in Murau, gab meine neue Adresse ein und unterschrieb einen Nachsendungsvertrag für drei Monate, in denen die Post für eine Gebühr von 11,90 Euro meine Postsendungen von der alten auf die neue Adresse umleitet. Die Probleme begannen aber bereits bei der Angabe meiner neuen Adresse. Der Computer war nicht bereit zu akzeptieren, dass ich in Gössendorf leben will. Als die Postbeamtin unsere Postleitzahl eingegeben hatte, erschien ihr aisch als Ort Hausmannstätten. Dort haben wir nämlich unser Postamt. Weil ich jedoch befürchtet habe, dass es auch in Hausmannstätten eine Schulstraße gibt (- später stellte sich  heraus, dass meine Befürchtungen unbegründet waren  denn es gibt in Hausmannstätten nur eine „Schulgasse“), weigerte ich mich mit aller Kraft, dass es so bleibt.

„Schauen Sie,“ sagte ich. „Wir dürfen das nicht so lassen. Sonst kommt meine Post nach Hausmannstätten und dort wohne ich nicht.“

„Das ist kein Problem,“ meinte die Beamtin. „Wir kriegen die Post dann wieder zurück.“

„Was werden Sie dann tun?“

„Das ist doch klar,“ erklärte sie mir. „Wie werden die Sendung dem Absender als unzustellbar zurückschicken.“

„Das ist aber, glaube ich, nicht der Sinn unseres Vertrages, für den ich Ihnen 12 Euro bezahlt habe. Ich will meine Post erhalten.“

„Das wird wahrscheinlich nicht gehen,“ sagte sie mir. „Ich kann nichts dafür, mir schreibt es der Computer so vor und das kann man nicht ändern. So ist halt das Programm.“

Ich glaubte zuerst, ich wäre in einem falschen Film, zum Schluss brachte ich sie aber fast gewaltsam – ich bin sogar hinter den Schalter gegangen – dazu, dass sie zumindest zu dem Namen der Strasse den Namen der Ortschaft, also Gössendorf hinzugefügt hat.

Es scheint, dass die Masnahme erfolgreich war, meine Post kommt an. Ich war nur überrascht, dass auch die Sendungen, die mir die Post selbst schickt, an die alte Adresse geschickt und dann umgeleitet werden. Ich ging also zu meiner neuen Post in Hausmannstätten, um auf diese Ungereihmheit aufmerksam zu machen.

„Aber was wollen Sie?“ sagte mir die Beamtin in dieser neuen Filiale überrascht. „Sie haben doch einen Nachsendungsauftrag und so bekommen sie doch alles zugestellt.“

„Den Vertrag habe ich nur für drei Monate,“ sagte ich ihr, „Was passiert danach?“

„Sie wollen, dass Ihnen die Post auch danach zugestellt wird?“ wunderte sie sich.

„Ich möchte, dass sie mir auf Dauer zugestellt wird. Ich dachte, wenn ich meine Adresse bei der Post in Murau geändert habe, dass es auch im System geändert worden ist und die Österreichische Post weißt jetzt also, dass ich wo anders wohne.“

„Das stellen Sie sich aber viel zu einfach vor,“ sagte mir die Dame. „Die Post, das ist ein sehr kompliziertes System, lieber Herr. Sie müssen an die schreiben, die Ihnen die Sendungen schicken, damit sie ihnen ihre Sendungen an die neue Adresse senden können.“

„Eben,“ sagte ich. „Der Absender ist Österreichische Post und deshalb bin ich hier, also in einer Postfiliale um das zu ändern.“

„Das können wir aber nicht,“ belehrte sie mich. „Das müssen Sie im Internet tun.“

„Das habe ich bereits probiert, aber es geht mir nicht. Vielleicht tue ich etwas falsch und vielleicht können sie mir dabei helfen.“

Die Dame trat wirklich in Internet ein, sogar auf die gleiche Seite, mit der ich Tag davor vergeblich gekämpft hatte. „Es geht nicht,“ meldete sie mir dann. „Aber machen Sie sich keine Sorgen, sie werden die Post doch noch ganze drei Monate bekommen.“

„Und danach?“ wollte ich wissen.

„Danach natürlich nicht mehr,“ antwortete sie ruhig. „Aber die Menschen werden Sie am Ende trotzdem finden. Denn wenn ihre Sendungen zurückkommen, werden Sie nach Ihrer neuen Adresse forschen.“

Resigniert habe ich das Postgebäude verlassen. Ich verstand, dass man nichts machen konnte, weil die Post nicht im Stande war meine Adresse zu ändern.

Bald danach entstand mir aber ein neues Problem. Eingeschriebene Sendungen müssen nämlich von der Post persönlich abgeholt werden. Der Postmann kommt vormittags um 11 Uhr, wirft meistens nur die Nachricht über die Sendung in den Postkasten und verschwindet.

Auf dem Gemeindeamt in Gössendorf gibt es eine Dienststelle der Post, wo man die Postsendungen abholen könnte. Es ist kaum hundert Meter von meinem Haus, die Damen dort sind sehr lieb und hilfsbereit. Ich bin also davon ausgegangen, dass es sich um eine Art Dienst für den Kunden handelt, damit er nicht bis nach etwa 3 Kilometer entfernte Hausmannstätten gehen muss. Ich gebe zu, ich war naiv, als ich es dachte. Das Gemeindeamt hat nämlich von acht Uhr in der Früh bis drei viertel vier offen, natürlich mit einer Mittagspause zwischen zwölf und halb drei. Ich bin aber mit meiner Arbeit in Wagna um drei fertig, dann gibt es Dienstübergabe, bis ich mich umgezogen habe, ist es Viertel nach drei und ich brauche 35 Minuten Autofahrt, um das Gemeindeamt in Gössendorf zu erreichen. Also fahre ich zwischen 3:50 und 3:55 am  Amt vorbei, was gerade um fünf bis zehn Minuten zu spät ist um meine Sendungen abzuholen.   Auf meinem Weg nach Hause fahre ich aber an dem Postamt in Hausmannstätten vorbei, das bis 18 Uhr offen hat. Naiv wie ich warte kam mir der Gedanke, dass die Post meine Sendungen nicht weiter nach Gössendorf leiten müsste. Wenn sie sie ganz einfach in Hausmannstätten liegen lässt könnte ich sie von dort abholen. Ich äußerte diesen Wunsch auf der Post, leider erfolglos:

„Dafür sind wir nicht zuständig,“ sagte mir die Beamtin. „Das wird von Zustellungsbasis bestimmt.“

„Ist das weit?“ fragte ich. „Könnte ich nicht hingehen?“

„Niemand darf dort hingehen,“ antwortete sie mir empört. „Ich gebe Ihnen aber die Telefonnummer, versuchen Sie sich mit Ihnen dort verständigen.“

Ich habe es versucht.

„Das geht doch nicht,“ sagte mir eine Dame am Telefon. „Sie wohnen in Gössendorf, das steht hier klar geschrieben, sie müssen also Ihre Sendungen vom Gemeindeamt abholen.“

„Ich schaffe es aber nicht,“ widersprach ich. „Ich fahre an dem Gemeindeamt immer fünf Minuten zu spät vorbei. Auf der Post in Hausmannstätten würde ich das aber problemlos schaffen. Ich fahre ohnehin täglich an der Post dort vorbei.“

„Wie stellen Sie sich das vor?“ empörte sich die Dame auf dem anderen Ende der Telefonleitung. „Was würden dazu Ihre Nachbaren sagen?“

„Das verstehe ich nicht,“ wandte ich ein. „Warum sollte meine Nachbaren interessieren, wo ich meine Post abhole?“

„Das glauben Sie nur,“ belehrte sie mich. „Leute erfahren alles. Dann würde jeder wollen, dass wir ihm die Sendungen bei der Post lassen und wir würden hier ein Kuddel-Muddel haben.“

„Ich glaube, dass der Kunde seine Post dort abholen dürfte, wo es ihm passt,“ versuchte ich noch widersprechen.

„Mein lieber Herr!“ sagte sie mit erhobener Stimme. „HIER GEHT ES DOCH GAR NICHT UM DEN KUNDEN! HIER GEHT ES UM DIE ORDNUNG!“

Ich habe endlich kappiert wie groß mein Irrtum war. Wenn es gar nicht um den Kunden geht, habe ich natürlich keine Chance.

„Ich schaffe es aber wirklich nicht die Post abzuholen,“ sagte ich.

„Das Gemeindeamt ist doch schon in der Früh offen,“ belehrte sie mich.

„Ja, ab acht, ich fahre aber bereits viertel nach sechs fort und  komme knapp vor vier zurück und deshalb kann ich meine Post nicht abholen.“

„Wenn Sie sie nicht abholen, wird sie von Gössendorf an uns zurückgeschickt,“ sagte sie. Ich spürte einen Funken Hoffnung. „Dann könnte ich sie von Ihnen abholen?“

„Wie stellen Sie sich das vor?“ wunderte sie sich. „Wir haben doch unsere Vorschriften. Nicht abgeholte Sendungen sind wir verpflichtet an den Absender zurückzuschicken.“

„Also habe ich keine Chance an meine Post zu kommen.“

„Sprechen Sie mit dem Bürgermeister,“ beriet sie mich. „Er würde villeicht die Arbeitszeit verlängern.“

„Das glauben Sie wirklich?“ wunderte ich mich über ihre Naivität.

„Das glaube ich natürlich nicht,“ sagte sie ruhig. „Probieren könnten Sie es aber. Es bleibt Ihnen ohnehin nichts anderes übrig.“

Wahrscheinlich wirklich nicht. Selbstverständlich habe ich noch eine Möglichkeit, nämlich immer, wenn eine eingeschriebene Sendung kommen würde, Urlaub zu nehmen. Also, ich bitte euch, wenn Sie mir etwas schicken wollen, dann nicht eingeschrieben. Sonst kann Ihre Sendung als unzustellbar zurückkommen. So viel Urlaub habe ich nicht.

In der Kaiserszeiten wäre es mir wahrscheinlich ähnlich gleich gegangen.

Zumindest hoffe ich so.                  ?

Tak nazval svou knihu filosof Jan Patočka. Napsal ji v čase, kdy měl jakožto nepřítel komunistického režimu zakázáno publikovat (jeden z výslechů na Stb v roce 1977 nakonec nepřežil). Proto pašoval jednotlivé kapitoly jako dopisy jedné své známé do Německa (samozřejmě že pod falešnými jmény odesílatelů) a tak kniha vyšla nakonec dříve v němčině než v češtině. Odvážím si tohoto velikého člověka několikrát citovat, i když někdy slova jeho knihy doslova bolí. Pravda je totiž někdy opravdu bolestivá. Kniha začíná následujícími větami:

„Češi jsou malý středoevropský národ, který obývá uzavřenou, dřívě velmi těžko přístupnou zemi (Čechy) a otevřenou průchozí zemi k ní přiléhající (Moravu), jsou doby, kdy si jich ostatní Evropa buď vůbec nebo skoro nevšímá a pak se zase stávají tématem rozhovorů, kdy kolem nich vzniknou dramatická napětí, která se však zase uklidní, a opět je ticho, většinou doprovázené jistým zahanbením.“

Proč jsem si vybral tento citát, je myslím nabíledni. Právě v posledních dnech jsme byli objektem pozornosti evropských médií, která s napětím sledovala, jací Češi skutečně jsou. Poprvé v novodobé historii dostali příležitost, dát dát svůj charakter celému světu na vědomí a to naprosto srozumitelně. Kandidáti, které měli k dispozici pro prezidentskou volbu, totiž doslova ztělesňovali dva protipóly politiky, lepší demarkační čára mezi nimi ani vést nemohla. Nyní se tedy opět ponoříme do onoho diskrétního ticha. Jestliže vyhrála lež, pomluva, podporovaná někdejšími důstojníky stb a lidmi, jež rozkrádali stát po celá desetiletí, nezbývá, než ono ticho, doprovázené jistým zahanbením, s povděkem přijmout. Nic lepšího si teď přát ani nemůžeme.

Němci se divili, jak může být volební kampaň v středoevropské zemi vedena tak kanálovými způsoby, jak to lidé okolo Klause (zejména nápadný byl přitom jeho syn, ale i paní Livie, jež si nedokázala představit, že by na Hradě seděla cizinka, zapomněla, že ona sama je Slovenka  a o americké manželce prezidenta Masaryka zřejmě ani nevěděla) a Zemana – aféra se Šloufem, jehož zapřel jak Petr Krista, aby s ním pak slavil volební vítězství (bude mu za to muset přihrát pár kšeftů, aby mu jeho poradce tuto zradu odpustil) byla sledována s nedůvěřivou nejistotou – ne, nemylte se,  nejste na Ukrajině, ale v Čechách, psal německý tisk. Šéfredaktor slovenského SME Štefan Hríb volal zoufale: „Bratia Česi neblbnite!“ Marně.

V popředí stály samozřejmě především dvě osobnosti. Na jedné straně Miloš Zeman. „Našinec“, ovládající pivní humor, mnohem víc Čech než Evropan, svázaný s historií rozkrádaní republiky v čase opoziční smlouvy, šilhající na Východ k velkému Rusku a prezidentovi Putinovi jako budoucímu spojenci a příteli. A cítící se nejlépe v hospodě u piva a na Vysočině při objímání stromů.

Na druhé straně Karel Schwarzenberg, spíše Evropan než Čech, člověk s noblesou „lepší společnosti“ s kontakty ke královským dvorům a do nejvyšší politiky v celém demokratickém světě. Člověk s potenciálem vyvést Čechy z jejich kotliny do světa, ukázat jim ten svět a ukázat Čechy tomu světu. Sice povoláním „hospodský a lesník“ (tak to skutečně vždy během své emigrace v Rakousku uváděl), který se v hospodě u piva taky necítí špatně, jehož humor je ale spíše intelektuální. Takový, jaký milují novináři, ne ale návštěvníci hospod čtvrté cenové skupiny.

V pozadí šlo ale podle mého názoru o něco jiného. O souboj dvou koncepcí. V podstatě celý národ je rozladěný. Korupce a rozkrádání státu dosáhla rozměrů, jež nemohou nechat nikoho lhostejným. V hledání příčin tohoto stavu je ale české obyvatelstvo očividně rozpolceno. Jestliže část vidí problém v opoziční smlouvě Klause a Zemana v devadesátých letech, jenž toto nekontrolované rozkrádání umožnila (opozice je totiž v demokracii právě na to, aby podobné praktiky vládnoucí strany kontrolovala a zveřejňovala, čehož se sociální demokracie pod Zemanem vzdala, aby za to jako protihodnotu dostala své „pašalíky“), druhá část obviňuje ze všeho Havla, protože ten svrhl „hodné komunisty“ kteří dávali pozor na to, aby se nekradlo. Jestliže Zeman tedy ztělesňoval právě opoziční smlouvu, Schwarzenberg byl symbolem politiky Havlovy. A tato prohrála. Víc voličů tedy věří kontrole vládnoucí totalitní strany než kontrole demokratické. Je to smutné, ale pravdivé, demokracie v Česku totiž ve své kontrolní funkci skutečně selhala. Vinou pánů Klause a Zemana.

Nicméně oněch 2 717 405 voličů, jež odevzdalo svůj hlas Zemanovi, nemá už právo si stěžovat na korupci a rozkrádání, protože odevzdáním hlasu jednomu z konstruktérů tohoto modelu (s prováděcí výkonnou složkou značky Šlouf) dala jasně najevo, že jí to nevadilo a nevadí a že to jejich nadávání byly jenom takové „pivní řeči“. Od těch chci slyšet v budoucnosti jen chválu daného stavu.

Dále existuje 3 430 150 lidí, jež svůj hlas prostě neodevzdali. Buď jsou opravdu takovými politickými analfabety, že se nedokázali rozhodnout ani mezi takto jasně strukturovanými a definovanými kadidáty, nebo jim je to prostě jedno. Ani těm tedy rozkrádání státu až tak zase nevadilo. Zbývá oněch 2 241 171 lidí, kteří si přáli změnu. Bylo jich málo, jsou jen menšinou, jež se neprosadila. Demokracie je brutální způsob vlády, pravdu má vždy většina. Aristoteles se proto demokracie tolik bál. Správně odhadoval, že většina národa nikdy nebude mít dostatečné vzdělání, aby se rozhodovala na základě rozumových důvodů. Ovšem FUNGUJÍCÍ demokracie je skutečně nejlepší formou vlády, jedno, jak nedokonalou. Bohužel v Česku nikdy skutečně nefungovala. Volba Miloše Zemana je zárukou, že nebude fungovat ani v následujících pěti letech. A potvrzením, že to většině národa vlastně nevadí. Otázka je proč.

Určitá xenofobie, strach ze všeho cizího, z Evropy, z cizího kapitálu atd je v Češích hluboko zakotvena. Česká společnost neprodukuje ze svého středu příliš mužů světového ani evropského formátu a pokud je vyprodukuje, zůstávají často nepochopeni. Patočka ve své knize analyzuje, že charakter českého národa je daný tím, že v sedmnáctém století ztratil svou elitu a byl budován znova ve století devatenáctém – zespoda, z vesnic a z malých podnikatelů a obchodníků. Velkých lidí – tzv. pánů“ se tato společnost prostě bála – bála se hlavně, že se v kontaktu s nimi bude blamovat. Proto jsme v čase první republiky neměli žádného přítele v našem okolí, vztahy s Poláky, Maďary i Němci byly celých dvacet let napjaté a opírali jsme se o jakousi vídeméně teoretickou ochranů Francie, jež nás měla proto zlým sousedům chránit (Jak to nakonec v Mnichově dopadlo, ví každé malé dítě). Zajímavé je, že tento strach z noblesy, strach z blamáže v lepší společnosti, očividně stále přetrvává. Raději nejít na ples, kde bych se v obleku cítil nejistě, raději si dám pivo v hospodě za rohem, kde to všechno dobře znám.

Patočka k tomu píše: „Taková sociální jednota, vytvořená z vesnického obyvatelstva a malých měšťáků jako svého vlastního jádra, není nikterak vhodnou půdou pro výchovou vedoucích mužů, kteří by činili rozhodnutí, podstupovali riziko, pouštěli se do boje, zvlášť  když je možno očekávat pouze morální úspěch.“ Je to hodně tvrdé? Mne to taky bolelo, když jsem ta slova četl. Pravda někdy bolí, včera bolela znovu, protože se zase jednou potvrdila. Jakoby někdo otevřel starou, už  v podstatě zahojenou ránu.

Jen slabou náplastí je, že ve velkých městech, tedy v společenské struktuře s vyšším vzděláním a možnostmi osobního rozvoje, vyhrával převážně Schwarzenberg (Praha 66%, Plzeň 54%, České Budějovice 52,4%, čest Moravy zachraňovalo Brno s 53%), že Ostrava volila z 64,76% Zemana mne nepřekvapuje, protože je velkým městem právě jen svou velikostí, záhadou pro mne zůstává Olomouc, historické sídlo arcibiskupů, sídlo university, město s velmi dobrou vzdělaností, kde Zeman získal 58,65%). O výsledcích voleb rozhodl venkov a zde především starší generace.

Jenže – a teď teprve začnu hovořit o tom pravém problému – naše mládež je už jiná. Mládež volila převážně Schwarzenberga. Jsou to mladí lidé, kteří jsou roztroušeni všude po Evropě i po světě a kteří šli přesto k volbám, protože jim není jedno, kdo bude representovat zemi, z níž pocházejí a za niž se v cizině nechtějí stydět. Protože vědí, že Angličané, Němci či Rakušáci se chovají přece jen jinak k emigrantům z Čech, Slovenska, Polska než k těm z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Asie či Afriky. Každý z nás s sebou nese značku, již reprezentuje. Lidé žijící v zahraničí si přáli, aby jejich značka vypadala dobře. Nepochodili.

Jenže i mládež žijící v Čechách volila jinak než většina národa. Internetové sítě ukázaly jasně, kdo stál na Schwarzenbergem. Internetem se rozšířila vlna zklamání, ve vesnických hospodách se slavilo. Mladý člověk, jenž se ve své zemi necítí dobře, necítí se tu být doceněn a pochopen, zemi opustí. Co nám tedy hrozí, že volby, jež rozhodli především staří lidé, žijící ve svých xenofobním a komunistofilních stereotypech, vyštvou ze země naši mladou generaci. Samozřejmě ne ty, kdo tráví každý večer v hospodě na pivu, hospodští se ztrát v obratu bát nemusí. Ale mladí vzdělaní lidé, lidé jdoucí s dobou, pracující v moderních technologiích, tedy odborníci, jež by Česko nutně potřebovalo a kteří představují budoucnost země, ta může zmizet a jít za „lepším“. Jedno, zda opravdu za lepším, mnozí jen proto, že s politikou stylu, jež se v Čechách provozuje a provozovat bude, nechtějí mít nic společného. Únik mozků je největším problémem každého státu v moderní době, skutečností, jež brání rozvoji země a budování blahobytu. Po celá desetiletí trpí tímto fenoménem země střední Ameriky, jež se právě proto nazývají „banánovými republikami“. Právě populističtí diktátoři typu Ortegy nebo Cháveze přimějí vzdělané lidi, aby šli do USA i za cenu, že tam budou představovat občany druhé kategorie a často dokonce ilegální imigranty. Obávám se, že Česko v sobotu 26.ledna 2013 vykročilo na cestu se takovou banánovou republikou stát. V povědomí lidí v západním světě se stále pohybujeme na hranici mezi střední a východní Evropou. Středoevropané jsou ve světě akceptovaní, na Východoevropané jaou stále pozorováni s nedůvěrou a skrz prsty. S Karlem Schwarzenberkem jsme měli šanci definitivně překročit tuto hranici a stát se součástí Evropy střední. Se Zemanem hrozí definitivní zařazení k Evropě východní. Kam už díky Orbánovi sklouzlo i Maďarsko, Poláky tam bezmála poslali bratři Kaczynští, Rumunsko a Bulharsko se i navzdory svému členství v EU této nálepky nikdy nezbavily.

Vyhrál nacionalismus, touha po bezpečí v „malých českých poměrech“, z nichž si dělal legraci už i Čapek. Ke kroku do světa chyběla odvaha. Patočka k tomu napsal: „Přes očividný úspěch je však možno označit češství také za snad největší tragédii tohoto jevu, tj. společností vytvářených zdola. V okamžiku, kdy se ruka již vztahuje po vytouženém cíli, nedostačují vnitřní síly a na tom pravděpodobně není bez podílu zmíněná sociální struktura.“

Ani 26.ledna 2013 tyto vnitřní síly nestačily. Češi zůstanou uzavřeni ve své kotlině a budou pravděpodobně nadále hrát roli, na niž si za posledních deset let prezidentování Václava Klause už dobře zvykli. Roli nezvedeného trucovitého děcka, které ostatní berou stále méně vážně.

Pokryjí existenci naší země oním tichem, doprovázeným jistým zahanbením.

Moje žena vyjádřila po přečtení tohoto článku mínění, že svět jde do pr… V této věci jsem ale optimista. Podle dochovaných písemných zpráv tam totiž směřuje už pět tisíc let a přesto tam ještě stále nedorazil.