Řeknu předem, že odpověď na tuto otázku nedám, sám ji totiž neznám. Oficiálně jde o zpěv a je pravdou, že pokud chcete vyhrát, musíte mít dobrý hlas a předvést dobrou písničku. Ale…

To rozhodující je totiž v detailech. A tam hraje politika, přátelství národů a jejich animozity významnou roli. Celé hlasování je tedy daleko od pouhého „Poslouchej a co se ti nejvíc líbilo, pro to hlasuj.“ Už proto, že o polovině bodů rozhoduje odborná porota složená ze čtyř expertů. Letos museli dokonce „Experty“ z Černé Hory a z Makedonie vyloučit, až tak nápadné bylo jejich hlasování.

Už minulého roku bylo zřejmé, jak se „vkus“ porotců liší od vkusu posluchačů, do jejich rozhodování se promítají politické úvahy, na rozdíl od posluchačů u televizorů nejsou totiž porotci anonymní a musí za své rozhodnutí nést důsledky – třeba i ztrátou práce či postavení ve státních televizích v zemích, kde to se svobodou mínění není myšleno zas až tak vážně. (Tak se minulého roku nápadně projevilo Bělorusko, Azerbajdžan a menší míře i Rusko.)

Přiznám se, že mi při oznamování výsledků hlasování lepilo. Zřejmě to režisér udělal naprosto geniálně, když napřed přepínal do zemí, kde se daly čekat vysoké podíly hlasů pro Rusko, každopádně po dvaceti zemích vedlo Rusko s náskokem skoro dvacet bodů a zdálo se, že mu vítězství nikdo nevezme. Nic proti Polině Gagarině, která Rusko svou písní „Milion voices“ reprezentovala. Byla hlasově zřejmě skutečně nejlepší ze všech interpretů. Ovšem její píseň zas až tak mimořádná nebyla. Mým favoritem byli Italové se svou „Grand amore“, (u posluchačů ze všech zemích taky s velkým odstupem vyhráli, srazily je ale odborné poroty, které jim přisoudily až šesté místo) ale hodně zajímaví a inovativní byli i Belgičané či lotyšská zpěvačka Animata. Švédský vítěz pak předvedl jednoznačně nejpůsobivější show (a zvítězil tak s velkým odstupem u porotců, u posluchačů byl až třetí).

Ne že bych tedy Polině Gagarině vítězství nepřál (druhé místo jak u porotců, tak u posluchačů). Skutečnost, že při nových a nových vítězstvích Ruska v hlasování jednotlivých zemích obecenstvo v sále stále více bučelo, je opravdu politováníhodná, ruská zpěvačka si to rozhodně nezasloužila, (může za Putina asi jako Marta Jandová a Václav Bárta za Zemana) – svědčí to jen o tom, jak je Rusko dnes vnímáno. Že si k plačící Polině sedla Conchita Wurst, vítězka minulého ročníku, aby jí tak vyjádřila svou podporu, bylo sice pozitivně hodnoceno po celé Evropě, otázka je, jak se k tomuto faix paux postaví kremelský diktátor, který homosexuály a transvestity bytostně nesnáší. Doufejme jen, že toto Conchitino gesto nebude mít pro Polinu negativní vliv na její další zpěváckou kariéru. Byla by to škoda, má opravdu úžasný hlas. Že je celá show brána politicky zejména v zemích, jako je Rusko, potvrdil ruský novinář, který položil švédskému vítězi na tiskové konferenci otázku, zda vnímá své vítězství jako vítězství homosexuální lobby nad zeměmi jako je Rusko. Otázka vyvedla všechny tak trochu z míry, Mans Zelmerlöw se zmohl na odpověď, že možná to bylo jen vítězství dobré písně. Jen nemnozí chápali, že ona otázka nebyla vůbec adresována Mansi Zelmerlöwovi, ale do Moskvy Vladimírovi Putinovi. Takto si člověk může vysloužit ostruhy a udělat kariéru. Stejně tak jako ruský komentátor, který ohlašoval výsledky ruského hlasování pro jednotlivé kandidáty a dal 12 bodů, tedy maximum – Rusku. Samozřejmě to měl být jen žert, pro vlastní zemi se hlasovat nesmí, ale onen mladý muž určitě doufal, že si jeho žertu kremelský vládce všimne a jeho patriotismus ocení.

A tady jsme u oné politiky a důvodu, proč se mi po polovině hlasování stahoval žaludek. V případě, že by Polina vyhrála, byl by song contest příští rok v Rusku. Nejen, že bychom se mohli připravit na předimenzovanou megalomanickou show, jakou Vladimír Velký dokáže vždy připravit a při takových příležitostech nešetří penězi, i kdyby je hned neměl. Ale hlavně bychom se mohli připravit na show, kde by politika jednoznačně převládla nad uměním. Nejde o to, že se song contest snaží být odjakživa apolitický, ale nikdy nedokázal takovým být. Moskva by mohla být po téhle stránce opravdu hřebíkem do rakve. Rusové jinak neumí. Nebo nesmí. Posledním hmatatelným důkazem byli ruští hokejisté na mistrovství světa v Praze, kteří odmítli zůstat na ledě, když se hrála kanadská hymna, hymna vítěze, který je ve finále porazil. To nemá s fair play nic společného a Rusové na této pověsti pracují pečlivě už léta. S jak se do lesa volá, tak se holt z lesa ozývá.

Jaké důsledky byl ovšem mělo organizování song contestu v Moskvě, nedokáže nikdo odhadnout. Co by se především stalo s homosexuály a lesby, kteří jsou v Rusku zákonem zakázáni, stali se lovnou zvěří. Ne že by zákon povoloval jejich zabíjení, to samozřejmě ne, ale policajt, který chce udělat kariéru, vraždu homosexuála samozřejmě nevyšetřuje. Dalo by se očekávat, že při národních kvalifikacích by většina zemí poslala natruc Kremlu do soutěže homosexuály, lesby a transvestity bez ohledu na jejich zpěvácké kvality. Dostali by pak vůbec vstupní vízum? A k jakým konfliktům by to mohlo vést? Raději je tedy lepší se Moskvě jako místu finálového šílenství vyhnout.Kulturně je přece jen trošku jinde než liberální – a přiznejme si to – i poněkud dekadentní Evropa.

Hlasování samotné je stejně hodně o přátelství mezi národy a o národnostních menšinách. Jak už jsem řekl, občané účastnické země nesmí hlasovat pro vlastního kandidáta. Rusko má ovšem zajištěny body z Běloruska (samozřejmě plných 12), z Arménie, Azerbajdžánu, ale i z Estonska či Lotyšska. To není proto, že by Estonci Rusy tak milovali, ale jestliže etničtí Estonci rozdají své hlasy difúzně kandidátům, kteří se jim líbí, ruská národnostní menšina hlasuje jednotně pro ruského interpreta. Výjimkou byla Gruzie (hádejte proč!) a Litva, odkud Rusko nedostalo jako od jediné země ani jediný bod. Syn mínil, že tam místním Rusům (13 procent obyvatelstva) zřejmě při hlasování vypnuli síť. Stejně tak ale dostane Albánie vždy plných 12 bodů z Makedonie. A pak jsou tu samozřejmě polické vazby. Srbsko dostane 12 bodů od Černé Hory a naopak. Moldávie pak samozřejmě odevzdá 12 bodů Rumunsku bez ohledu na to, že rumunská píseň byla letos opravdu hodně slabá. Řecko musí samozřejmě vyhrát na Kypru (letos se tam k mému úžasu umístilo až na druhém místě), Itálie v San Marinu, Švédsko v Norsku či na Islandu (ne ale ve Finsku). Takže o apolitičnosti v této zmírněné a pro mne v podstatě akceptovatelné, protože úsměvné podobě, se opravdu nedá hovořit.

Samozřejmě jde ale i peníze. O ty samozřejmě až na prvním místě. Už samotný klíč postupu do finále je ovlivněn penězi. Finalistů bylo 27, ne tedy dvacet, jak by člověk na základě deseti postupujících z každého semifinále očekával (Česko bohužel do finále postoupit nedokázalo, skončilo v semifinále na nepostupovém třináctém místě, nejvíc bodů dostalo od Izraele a bratrského Polska). K oněm dvaceti postupujícím totiž přijde ještě pořádající země, pak host z Austrálie (bylo by hloupé, kdyby po tak dlouhé cestě ve finále nebyl, to by mohlo vztahy mezi Evropou a nejmenším kontinentem hodně narušit) a pak tzv. „big five“ – pět zemí, které do rozpočtu nejvíc přispívají, tedy Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie – ta je tam od roku 2011, kdy se znovu na song contest vrátila. Těchto pět zemí si tedy účast ve finále prostě koupí – to byl důvod, proč například v roce 2013 stáhlo svou účast Turecko.

Organizace letošní soutěže stála Rakousko 25 milionů Eur. ORF to využila k tomu, aby se jí konečně podařilo prosadit zvýšení televizních poplatků. No, ale aspoň to udělala opravdu pěkně.

Takže dívat se na takovou show nebo ne. Kdo má rád show a hudbu – proč ne? Samozřejmě že existují lepší písně, než ty které se prezentují na soutěži Eurovize. Ale ten punc soutěživosti dává této show přece jen nádech něčeho zvláštního. A nakonec – přes všechny politické a finanční tlaky, vyhrávají přece jen ti nejlepší.

Švédsko s nejlepší show, Rusko s nejlepším hlasem, Italové s největší přitažlivostí pro publikum. A hned čtvrtá byla Belgie s nejzajímavějším inovativním příspěvkem, pak vysoce profesionální Australan a na šestém místě pak velmi avantgardní Lotyška. Kvalita se nakonec prosadila, přes všechno a navzdory všemu. Mimochodem Rakousko skončilo letos spolu s Německem na posledním místě bez jediného bodu. Vítězství se tedy koupit nedá, jen účast. A otázka je, zda má pouhá účast takovou cenu.

Někteří – a to mnozí – to jako problém nechtějí vidět. Možná proto, že je to tak pohodlné. Pštros taky strčí hlavu do písku, protože se mu nechce běhat. Argumenty, které tito lidé oplývající tolerancí používají, jsou naprosto srozumitelné, ale podle mého soudu přece jen poněkud naivní a povrchní.

Jistěže, i moje babička nosila šátek. Když šla na pole, měla na hlavě šátek, bylo to praktické i pro pohyb po vesnici, vítr jí necuchal vlasy a nemusel chodit tak často ke kadeřníkovi. Ovšem když šla do divadla nebo do společnosti, samozřejmě pak ke kadeřníkovi šla a divadlo navštívila s perfektním účesem.

I v naší kultuře bylo donedávna zvykem, že vdané ženy nosily šátek na hlavě – ne nadarmo se říkalo o nevěstě, že je „začepená.“ Proč tedy protestují rodiče ve školce v Leibnitzu, když se tam o jejich děti starají ženy zahalené v šátcích? Před sto lety by to považovali za naprosto přirozené, dokonce ještě před padesáti lety by si mysleli, že ta učitelka je prostě nějaká staromódní a zaostalá, ale nenapadlo by je, si na ni stěžovat.

Proč je tedy šátek, který nosí naše muslimské spoluobčanky, pro mnohé dráždidlem? Kdyby šlo o tak přirozenou věc, jak ji mnozí chtějí vidět, nebylo by třeba o ní ani mluvit. Jenže šátek se stal symbolem. A symboly jsou samozřejmě tématem diskusí. Jenže kdo z toho šátku symbol udělal? My jsme to nebyli.

Napadlo mě to, když jsem na kongresu v Mannheimu viděl některé německé lékařky muslimského vyznání, které běhaly po kongresovém centru a seděly ve vydýchaných seminárních místnostech zahalené do šátků a kapal z nich pot. Trpěly, ale trpěly rády. Protože něco demonstrovaly. O mnohem otřesnějším případu jsem se dočetl v článku českého lékaře v Británii, kde lékařka v šátku OPEROVALA! Předpokládám, že o sterilitě onoho šátku nemohla být řeč, ohrožovala tedy svého pacienta a údajně jí už jednou šátek dokonce spadl do rány. Přesto si nikdo netroufal ji upozornit, že existuje předepsané operační oblečení. Když to udělal onen český kolega, byl obviněn z rasismu. Před týdnem jsem v rádiu slyšel vídeňskou publicistku muslimského vyznání, která tvrdila, že šátek patří neoddělitelně k její osobnosti a muž, který by s ní chtěl žít, ji nesmí nikdy nutit, aby šátek sňala, protože bez něj by to už nebyla ona. Samozřejmě, že to bylo komentováno jako pozitivní příklad integrace a výzva na nás všechny, abychom to chápali a akceptovali. Abychom se MY PŘIZPUSOBILI, čili INTEGROVALI.

A tehdy jsem si taky vzpomněl, že jsem v tureckém Izmiru za celý den neviděl ANI JEDINOU ženu zahalenou do šátku. Tedy vlastně viděl, dvě žebravé cikánky šátky na hlavách měly. Kromě nich ale nikdo. Proč? Protože ve městě, kde jsou všichni muslimové, nemusí mladé muslimky nikomu dokazovat, že muslimky jsou. Proč mají tuto potřebu tedy muslimky, žijící v Rakousku či v Německu? Kdyby to dělaly jen přistěhovalkyně z východní Anatolie, kde ještě panují z našeho pohledu poněkud přežité poměry, věřil bych, že ona žena prostě chodí oblečená stejně jako doma na vesnici u jezera Van, či že ji k tomu nutí její dominantní muž. Jenže v těch šátcích chodí i emancipované, sebevědomé a neprovdané lékařky. Dělají to tedy úmyslně, aby něco demonstrovaly. Nebudu zřejmě daleko od pravdy, když v tom zahalování vidím znak takzvané pozitivní diskriminace, tedy snahy dokázat, že nositelka šátku je něco lepšího než všechny ostatní nezahalené – věří přece v toho lepšího, tedy pravého Boha!

Ve společnosti, kde v první třídě základní školy v Ottakringu ve Vídni neumí ani jedno jediné dítě ve třídě německy a kde některé školy přestaly vařit jídla z vepřového masa, (protože by je nikdo nejedl) je podobná symbolika samozřejmě něco, co budí emoce a co dráždí. Zejména, když v době klesající porodnosti evropských žen okolo každé takové ženy v šátku pobíhají tři až čtyři děti. A když víme, že svého času vyhlásil diktátor Muammar Kaddáfí program islamizace Evropy, kdy prohlásil, že není potřeba bomb, bomby jsou dělohy muslimských žen. Otázka je, zda si to nositelky šátků a jejich manželé, kteří je možná někdy k tomu nutí, uvědomují. Že ženou vodu na mlýn pravicovým radikálům, že ohrožují nejen sebe samy a své děti, ale nás všechny, kteří chceme žít v demokracii a svobodě. Protože když se lidé z pravého okraje politického spektra dostanou k moci – právě většinou rétorikou namířenou proti přistěhovalcům, proti muslimům či Rómům – nejsou tyto menšiny jejich prvotním cílem Tím se stanou intelektuálové, liberálové a demokrati. Protože ti představují politickou opozici a ti by je mohli ohrozit v příštích volbách. Ty je tedy třeba zlikvidovat, vyhnat nebo případně i zabít. Boris Němcov svou politickou pozici zaplatil v Moskvě životem (je zajímavé, jak utichly informace o vyšetřování jeho vraždy), Orbánovo Maďarsko opustilo na posledních pět let 350 000 (slovy tři sta padesát tisíc) mladých lidí. Budoucnost národa opustila zemi, ve které na svou vlastní budoucnost nevěří. Jak chce nějaký národ přežít bez své mladé inteligence? Diktátorům je to jedno, těm nejde nikdy o národ ale jen o vlastní moc. A k tomu účelu je jim dobré vše. I jinověrkyně zahalené do šátků. I když při tom o nic nebezpečného v podstatě nejde. Šátkem přece nikomu neublíží.

Ovšem jen do okamžiku, kdy se tato prostá pokrývka hlavy stane symbolem kulturního boje. A ten už zuří. A od 11.září 2001 nabírá stále krvavější podobu.

V okamžiku, kdy se šátek dostane na vlajku náboženské války, přestává být nevinným módním doplňkem. Ale my – Evropané, jsme ho tam nedali.

Mimochodem, ani jedna z manželek mých muslimských přátel šátek nenosí. Za svou víru se nestydí, ale nemají potřebu ji nikomu demonstrovat.

To co se děje v roce 2015 nemá v historii lidstva obdoby. Podobné přesuny obyvatel jaké začaly minulého roku, se odehrávaly naposledy někdy ve čtvrtém a pátém století po Kristu, tehdy ale se zbraněmi v rukou a se snahou dobýt zemi, kam noví přišelci dorazili a vnutit jí své hodnoty.

To dnes není možné. Ale vlna uprchlíků z předního Východu a z Afriky, která zaplavuje Evropu, je naprosto novým fenoménem, fenoménem, se kterým si Starý kontinent, mající svých problémů víc než dost, prostě nemůže poradit. I kdyby chtěl.

Jestliže bylo jen za minulý víkend vyloveno ze Středozemního moře 6300 utečenců, tedy více než 3000 za den, i slabý matematik přijde na to, že za 365 dní jednoho roku se jedná o čísla okolo milionu lidí. A to nejsou započítáni ti, kteří to zvládají suchou nohou z Turecka do Řecka či po jiných, méně známých trasách, jako jsou například španělské enklávy v Africe Ceuta a Melilla.

Co sem ty lidi žene? Zoufalství, touha zachránit si život, či touha po lepším životě po ekonomické stránce? Samozřejmě, kdyby mou vesnici nebo město obsadil Islámský stát, vezmu nohy na ramena a budu se snažit zachránit, kde se jen dá. Jestliže by v mé vesnici vládl Taliban a nutil mě vstoupit do jeho řad a jít bojovat za „Svatou věc“ snažil bych se taky někam zmizet. Lidé v súdánském Darfúru mohou čekat jen zabíjení a znásilňování stejně jako lidé v severní Nigérii, kde řádí teroristická organizace Boko Haram. Ti všichni jsou bezprostředně ohroženi na životě a snaží si ho nějak zachránit – odhlédnouc od nekonečnou občanskou válkou zničené Sýrie, kde se opravdu nedá při nejlepší vůli žít.

Evropa je samozřejmě blízko, je dosažitelná a tam se dá žít, tam si člověk může zachránit život. Stavidla se prolomila po smrti Muammara Kaddáfího, který za patřičnou toleranci pro svůj režim a nějaký ten ekonomický příspěvek zadržoval uprchlíky minimálně ty z černé Afriky na území Libye. Po jeho smrti Libye jako stát přestalaa existovat (dalo se to čekat a v podstatě by bylo nejlepším řešením nechat Muammara vládnout dál v jeho Tripolitaně a ve východní Kyrenaice vytvořit jiný stát pod mezinárodním mandátem. Ale tak daleko nikdo nemyslel, stejně jako v Iráku, kde se nikdo nezamýšlel nad tím, kdo vyplní mocenské vakuum po pádu Saddáma Husajna. Dnes Libye jako stát neexistuje, formálně má dva parlamenty a dvě vlády, které se vzájemně neuznávají, na území země vládnou neomezeně kmenoví náčelníci a na velké části pak Islámský stát. Převozy utečenců do Evropy se staly výnosným kšeftem, za přepravu se bere 1000 Eur (stále jsem nepochopil, odkud ti chudáci utečenci ty peníze mají). Kontroly pobřežních vod neexistují, cesta je volná, i když extrémně nebezpečná, převozníci jsou většinou primitivové, kteří sotva vědí něco o mořeplavbě, často jsou pod vlivem alkoholu či drog nebo loď opustí ještě na širém moři a nechají ji plout bez ovládání proti evropskému pobřeží. Celé je to zločinné a proti těmto zločincům se ještě nenašla zbraň.

Samozřejmě, že nebezpečí plynoucí z vlny utečenců cítí celá Evropa a tento strach má nedozírné následky v podobě sílící popularity extrémně pravicových populistických stran, které mají jediný cíl – roztrhat scelenou Evropu a zavést znova národní diktatury. A když to nebude fungovat (a ono nebude, protože v ekonomice se lídři těchto stran opravdu nevyznají) pak se vyvolá konflikt se sousedem a ve válce se dá dlouho a dobře přežívat. Rozdělení utečenců je ale velmi nerovnoměrné.

Podíváme-li se na statistiku, udávající počet utečenců neboli žadatelů o politický azyl na milion obyvatel, vede jednoznačně Švédsko s 8415 utečenci na milion Švédů. Na druhém místě je – to asi neuhodnete – Maďarsko s 4330, pak Rakousko s 3295. Itálie, na jejímž pobřeží se největší část uprchlíků vyloďuje  je s 1065 utečenci na milion Italů daleko vzadu – Itálii berou uprchlíci jen jako přestupní stanici na cestě za blahobytem – na sever. (Německo je s 2510 utečenci/Mio) ve středu tabulky. Na posledních místech jsou méně překvapivě země nejchudší – Portugalsko (40) Slovensko (60) Rumunsko (75), Chorvatsko (105) potom ale hned už Česká Republika (110). Je to méně než Španělsko (120 – překvapivě málo žadatelů o azyl, když si člověk vybaví exponovanou španělskou polohu) Ale i Irsko (315), Litva (150), Lotyšsko (190) Estonsko (120), či Polsko (210). Česká republika nemá očividně mezi žadateli o azyl dobrou pověst a nebude to její ekonomickou slabostí, protože je na tom určitě lépe než pobaltské státy ale i např. Polsko.

V české republice nehraje zřejmě rozhodující roli ekonomická slabost, ale trvalá nedůvěra k přistěhovalcům. Je oprávněná?

Existují zcela rozdílné názory na úlohu přistěhovalectví. Švýcarské město Ženeva se hrdě nazývá město přistěhovalců a vždy z přišelců profitovalo. I při nedávném referendu o stanovení kvót pro přistěhovalectví z Evropské Unie (které Švýcaři nakonec těsně prosadili) hlasovala Ženeva velkou většinou proti kvótám. Pře nedávnem jsem slyšel přirovnání, že se dělá aféra z 300 000 utečenců (v té době jich bylo tolik), když jen Rakousko muselo v roce 1946 přijmout 1,6 milionu přistěhovalců. Jenže…

Jenže tady se porovnává neporovnatelné. Tehdy přicházeli lidé hovořící německy, naprosto kompatibilní, pracovití a navíc vyplňovali díry na pracovním trhu, který po zničující válce trpěl akutním nedostatkem pracovních sil. Byli to Němci, křesťané a zvyklí žít evropským způsobem a uznávající stejné hodnoty jako místní obyvatelstvo (no dobrá, v té době poněkud pochybné).

Dnes přicházejí utečenci z jiného světa, muslimové, kteří náš způsob života vůbec neznají, kteří přicházejí bez patřičné kvalifikace na přeplněný pracovní trh, kde nezaměstnanost měsíc po měsíci nezadržitelně stoupá. A stoupá především mezi málo kvalifikovanými pracovníky, právě v této oblasti by se mohli utečenci etablovat. Jsou ochotni pracovat za dumpingové platy, protože jinou možnost nemají, jiné jim nikdo nenabídne. Bez zdravotního či sociálního pojištění (něco takového stejně z Afghánistánu nebo Afriky neznají a ani nevědí, že by je měli mít) a tím vytlačují místní lidi s nízkým vzděláním. A to vzbuzuje napětí.

Když utíkali lidé z komunistických zemí, zejména po roce 1968, přijímal je Západ pozitivně. Byli to lidé většinou pracovití, kvalifikovaní, země, které je přijaly, z jejich příchodu profitovaly. Proto měly o tyto uprchlíky zájem i Spojené Státy Americké, Kanada, Austrálie atd. atd. Dnes tyto země zájem nemají, tváří se, že to je vše evropský problém, který se jich netýká. I když to všechno vlastně vyvolali.

Bez druhé války v Zálivu a svržení Saddáma Husajna by nedošlo k destabilizaci Iráku, která otevřela prostor pro fanatiky Islámského státu. Otázka je, zda by vůbec došlo k tzv. „Arabskému jaru“ které skončilo absolutní katastrofou. Kdyby nebyl se západní pomocí zabit Muamar Kaddáfí, existovala by dnes Libye. Kdyby necítili arabští demonstranti v Damašku podporu Američanů, když demonstrovali proti Assadovu režimu (mimochodem s hesly – Křesťany do Libanonu, Alavity do rakve) nedošlo by k občanské válce, která zničila Sýrii a přinutila odtud utéct miliony lidí.

Proč nemají země za oceánem o současné uprchlíky zájem? Odpověď je snadná. Především si muslimové udělali svou bigotností a přítomností násilnického teroristického křídla velmi zlou pověst. Neochota integrace, demonstrovaná sice menší, ale podstatnou jejich částí budí nedůvěru k celé islámské komunitě. Navíc je mezi uprchlíky jen velmi málo kvalifikovaných lidí s příslušným vzděláním. Absolutní většina z nich jsou rolníci ze Sýrie či Afgánistánu či Súdánu. Doma pracovali s motykou na svých políčcích. Přicházejí s představou, že budou moci takto pracovat i tady, jen za lepší plat a s lepší životní kvalitou. Probuzení je samozřejmě tvrdé – podobné pracovní síly v Evropě nikdo nepotřebuje. Žádný rolník si dnes nemůže dovolit pacholka, i kdyby jej platil hodně mizerně, vše obstarává technika, traktor, kombajn atd. Ani při stavbě cest a dálnic dne nikdo nepoužívá lopatu a práci rukou.  Ti lidé jsou na evropském pracovním trhu prakticky nepoužitelní a čeká je tvrdé vystřízlivění.

Jeden z funkcionářů rakouské FPÖ  (rakouská extrémní pravice z velké části obdivovatelé Hitlera a pohrobkové SS) nazval azylanty „bezcenným lidským materiálem“. Samozřejmě je takové označení nepřístojné a hovoří jen o tom, že se tito pánové ještě neoprostili z terminologie nacionálního socialismu nebo spíš svědčí o tom, jakou literaturu čtou. Ale i když je to hořké, v podstatě řekl to, co jiní popisují podstatně vzletnějšími slovy. Na faktech se tím nic nemění.

Jsem s touto situací konfrontován poměrně často, protože v okrese Leibnitz je utečenecké centrum pro čekatele na azyl. Minimálně jednou za týden nám některého z azylantů přivezou do ambulance. Jeden rys mají společný. Nemluví ani slovo německy, jen pár slov anglicky a mají obrovské psychické problémy. Samozřejmě, když musíte žít měsíce s celou rodinou v pokoji o 9 metrech čtverečních, s nikým se nedokážete domluvit a nevíte, co na vás čeká, je pravděpodobnost, že se vám to pomotá v hlavě poměrně velká. Navíc rakouské zákony zakazují čekatelům na azyl jakoukoliv práci, i když by mnozí z nich rádi a třeba i zadarmo pracovali, jen aby se dostali aspoň na několik hodin z oněch devíti čtverečních metrů. Když se takový azylant z Afganistanu opije a pak začne ohrožovat své spolubydlící, nevolají ostatní obyvatelé azylantského domu policii, jak by se dalo čekat, ale červený kříž a pošlou toho agresivního násilníka do nemocnice. Tam ho drží pět členů záchranné služby a já volám policii. Přijdou dvě mladé policistky, podstatně slabší než oni chlapi od červeného kříže, které šílejícího Afgánce drží a řeknou, že k tomu nemají žádnou kompetenci a nemůžou s agresivním chlapem nic dělat. Nakonec se nechají přemluvit aspoň k tomu, že ho budou doprovázet na psychiatrii do Grazu, kde ho pak zřejmě k tomu cvičení zřízenci a paní doktorka nějak zklidní injekcí, aby se vyspal a ráno se mohl vrátit do svého útulku. Výsledkem takové akce je minimálně 12!!! naštvaných a znechucených lidí, kteří uvažují vážně o tom, zda je politika poskytování azylu takovým lidem správná. Jenže kam je poslat? Zpět do Afganistanu, kde by je jako zkažené křesťanskou kulturou ihned zabili?

Tento problém prostě nemá řešení.

Jediná možnost by byla udělat vojenskou cestou pořádek v zemích, které si samy pořádek neumí udělat a vytvořit tam podmínky pro návrat uprchlíků. Aby mohli žít doma a podle svého. Většina z nich by tuto alternativu přivítala. Byla by to samozřejmě nevděčná mise, za niž by se západní státy vděčnosti nedočkaly. Naopak by byly všude obviňovány z vměšování do cizích záležitostí a vysloužily by si věčnou nenávist i toho obyvatelstva, které je teď terorizované IS. Prostě proto, že se to tak na blízkém východě sluší. Křesťany z bohatých Evropských států a Ameriky je třeba nenávidět. Z vděčností se počítat nedá, ale tady nejde o vděčnost, ale o přežití nás samých. Byla by to byla možná lepší cesta než momentální nečinnost. Ta vlna uprchlíků nás skutečně hrozí zavalit. Zavalit v tom smyslu, že přihrává stále více hlasů pravicovým radikálům toužícím po diktatuře nacistického typu a podkopávajícího tak samotné základy evropské kultury založené na liberální demokracii. Odhodlá se někdo ale k takovému kroku?

Anebo je aspoň třeba začít vyjednávat s USA, Kanadou, ale i Jihoamerickými zeměmi a Austrálií, aby přijímaly nové emigranty. Kdyby USA přijaly jen tolik utečenců jako Itálie, čili 1000 na milion obyvatel, odlehčilo by to Evropě 300 000 uprchlíky. A to by už bylo cítit. Takový krok by transatlantické vztahy vylepšil určitě více, než smlouva o hospodářské spolupráci TIPP.

Jistý španělský autor napsal ve svém článku o hloupé Evropě, že vyhubila během druhé světové války z rasových důvodů 10 milionů pracovitých integrovaných a vzdělaných lidí, pak dostala výčitky svědomí a nahradila tyto mrtvé 20 miliony nevzdělaných, neintegrovatelných lidí s pracovní morálkou, která s tou evropskou není kompatibilní. A protože Evropany (zejména Němce, kteří jsou momentálně v Evropě vedoucí silou) ještě stále trápí výčitky svědomí za holocaust, nikdo si neodváží říct, že je tahle imigrace blbost. A tato neschopnost či neochota podívat se pravdě do tváře, žene náš kontinent do zkázy.

Samozřejmě se naskýtá ta nejdůležitější otázka – proč? Proč tomu tak je, proč je život v rozsáhlých částech světa pro lidi nesnesitelný. Odpověď nepoměrně snadná, protože v těchto koncích světa existují nefungující státy. Jedině státní struktury totiž dokážou ochránit jednotlivce před zlovůlí násilníka. A v Africe jakož i na předním východě se dají fungující státy napočítat na prstech jedné ruky. Nejnovější příklad je téměř komický – kdyby neměl za následek stovky mrtvých a tisíce dalších utečenců. Jedná se o Burundi – zemi, která podobně jako sousední Rwanda trpěla nesmírně etnickou válkou mezi Hutuy a Tutsii na v roce 1994. Od roku 2005 tam byl konečně klid, země měla zvoleného prezidenta a jakž takž fungující administrativu. Teď se ovšem vládnoucí prezident rozhodl kandidovat po vypršení druhého pětiletého mandátu potřetí, i když ústava jasně stanoví, že jsou možné jen dva mandáty. Opozice se obrátila na ústavní soud (ten mají v Burundi taky) a ústavní soud rozhodl, že pan prezident se klidně může o třetí mandát ucházet i když je to v rozporu s platnou ústavou!!! Země, kde ústavní soud přijímá protiústavní rozhodnutí, je jasně nefunkční a nemá na samostatnou existenci právo. Jenže tato země vznikla jako důsledek koloniálního působení evropských mocností. (Burundi bylo francouzskou kolonií, Rwanda německou a po první světové válce byla svěřena Belgii). Burundi získalo samostatnost v roce 1962 jako tutsijské království a dějiny tohoto království byly poznamenány několika masakry na většinových Hutuech – vyvražděna byla v letech 1972 a 1988 téměř celá hutujská inteligence. V roce 1992 byla vytvořena republika (byl to důsledek neúspěšného útoku Tutsiů na sousední Rwandu v roce 1990 ve snaze dostat všechny Tutsie do jednoho státu) a schválena nová ústava ( to je ta, o které jsem mluvil) a od té doby má Burundi logicky hutujského prezidenta (protože Hutuové tvoří v zemi většinu).

Poslední křiklavé případy byly intervence západních armád v Iráku či v Libyi (ve jménu demokracie a odstranění krvežíznivých diktátorů), které vedly k rozpadu křehké státní struktury a rozpadu obou těchto státních útvarů.

Vnášet demokracii do kmenové společnosti je naprostá hloupost, protože v kmenové společnosti je náčelník – možná volený ale doživotní a není zvyklý vzdát se moci, kterou už jednou dostal. Proto v černé Africe končí každé „demokratické“ volby občanskou válkou, protože poražený svou porážku odmítá uznat a říká si, že když to nešlo s převzetím moci po dobrém, možná to půjde po zlém. A ono to bohužel mnohokrát jde. A tyto příklady dělají školu.

Za zmínku stojí i rozdílný postoj někdejších koloniálních velmocí. Zatímco Francouzi neváhají svá někdejší koloniální dítka občas umravnit (francouzská cizinecká legie vyhnala islamisty z Mali, postarala se o pořádek v Čadu či v Burkině Faso a v tom je i moje naděje, pokud by se konflikt v Burundi rozrostl), Angličané či Belgičané se tváří, že se jich problémy jejich někdejších kolonií netýkají. Jenže ony se týkají a nejen jich – to jsou ty přeplněné bárky na hladině Středozemního moře, které je na jejich povinnosti upozorňují. Buď tedy někdejší mocnosti neměly svá koloniální impéria budovat anebo je neměly opouštět, když se kolonie staly ekonomicky nevýhodnými. Britové přišli do Afriky žijící svým poklidným kmenovým životem – samozřejmě se mezi sebou praly, ale oštěpy si mnoho škody nenadělaly. Když odešli, zanechali nesmyslné státní útvary a hlavně zanechali tam moderní zbraně. Tyto státy nemají žádnou soudržnost, jednotlivé kmeny se navzájem nenávidí, bojují o moc a kupují si k tomu tu nejmodernější výzbroj. Některé se už i rozpadly jako Somálsko či Súdán – klid to ale v následnických státečcích nenastolilo. Zbraně tam totiž zůstaly a proudí tam dál.

Proč je ve francouzských bývalých koloniích přece jen větší pořádek? Ten rozdíl se jmenuje cizinecká Legie. Francie si může dovolit nasadit tuto svou armádu kdekoliv na „žádost“ kohokoliv, aniž by se musela vyrovnávat s problémem plačících matek po padlých vojácích. A místní africké bojůvky nemají proti profesionálním zabijákům cizinecké legie nejmenší šanci – islamisté v Mali byli schopni klást odpor několik málo dní. Teroristické organizace jako Boko Haram jsou schopny terorizovat bezbranné místní obyvatelstvo a odrážet útoky demoralizované a špatně vyzbrojené armády místních republik, nejsou schopny klást odpor opravdu fungující moderní armádě. Kdo si chce učinit obrázek o životě v současné Africe, doporučuji film „Krvavý diamant“. Nejen že tam hraje hlavní roli Leonardo di Caprio (a hraje velmi dobře) ale jedná se o popis skutečné africké reality, v níž normální člověk nemůže žít. Pokud chceme zabránit proudu uprchlíků z Afriky je jedinou možností zasáhnout tam a udělat tam lidem život snesitelným. Ne humanitárními projekty a zasíláním potravin, ke kterým se stejně dostane jen diktátor sám a jeho věrní, ale vyhnáním diktátorů a vyčištěním zemí od sadistů a násilníků.

Samozřejmě že by se ihned zvedla v Organizaci spojených národů vlna odporu proti zasahování do vnitřních záležitostí nezávislých zemí (většinu v této organizaci tvoří stejně země s nedemokratickými režimy). Když komisařka Evropské unie Federica Mogherini žádala pro Evropany pouze o mandát, aby mohli potápět lodě pašeráků lidí (samozřejmě poté, co by z nich převzali jejich lidský náklad) už sklidila kritiku obránců lidských práv.

Jenže pokud stát nefunguje a není schopen zajistit mírovou existenci svým občanům, pak nemá na nezávislou existenci nárok. Vlny uprchlíků nás totiž upozorňují na to, že se zde nejedná jen o VNITŘNÍ záležitost těchto zemí ale o záležitost globální. Která volá po globálním řešení. Bohužel existuje Organizace spojených národů se svou nepříliš šťastnou strukturou, která dělá tuto organizaci nefunkční. V bezpečnostní radě, která o podobných vojenských zásazích může rozhodnout, sedí dvě země, které si s demokracií buď nedělají starosti buď vůbec (Čína) nebo ji sice předstírají, (prezident Putin dodržuje ruskou ústavu aspoň natolik, že se nenechá volit za prezidenta potřetí, když mu ústava povoluje jen dva mandáty, ale nastrčí pro třetí období svou loutku) využívají ale půdu Bezpečnostní rady pro politické boje (Rusko): A ostatně jich se uprchlický proud netýká – do Ruska či Číny nikdo neutíká – zajímavá by byla otázka proč?

Ale ještě zajímavější a hlavně konkrétnější je otázka, proč oni uprchlíci ze Sýrie, Afgánistánu či Súdánu, vesměs muslimové, nehledají politický azyl v muslimských státech. Mnohé z nich jsou bohaté a byly by schopny uprchlíky přijmout. Jiné jsou zase etnicky uprchlíkům tak blízké, že by se tam mohli cítit jako doma (jako Afgánci v Pákistánu). Samozřejmě se logicky nabízí ekonomický faktor emigrace a ten dostává celou tu vlnu do obecného podezření, že hlavním motivem uprchlíků je ekonomická emigrace. Není tomu tak úplně.

Největší tíhu uprchlického problému nesou samozřejmě země sousedící s válkou zmítanou Sýrií, Turecko, Jordánsko a maličký Libanon. Jenže tyto země nejsou schopny miliony uprchlíků vstřebat a hlavně jim nabídnout nějakou budoucnost a práci. Ti odvážnější proto prchají dál. Jinými slovy, to co se plaví přes Středozemní moře, je jen špička ledovce. O to víc pozornosti by tomu problému měli politici věnovat. Saúdská Arábie a Emiráty se chovají k cizincům – a to i muslimům – jako k otrokům nebo v lepším případě jako k obyvatelům druhého řádu (syrská lékařka nesměla mé sestřenici vystavit v Saúdské Arábii pracovní neschopenku – nevím proč, zřejmě proto, že se jednalo o úřední doklad a ona neměla Saúdské občanství). Nelidské podmínky dělníků v Dubaji jsou dostatečně známé, aby země na přistěhovalce působila odpudivě. Prostě utečenci si logicky hledají nejpřijatelnější místa pro svůj útěk – proto jich nejvíc chce cestovat až do Švédska, aniž by si uvážili, jaké problémy budou mít s dodržováním ramadánu za severním polárním kruhem nebo v jeho blízkosti, pokud tento posvátný měsíc padne na léto (mezi východem a západem slunce nesmí pravověrný muslim ani jíst ani pít, což v případě, že slunce za celý den nezapadne, může způsobovat určitě podstatné problémy). Ale takové utečence hledající azyl ani nenapadnou, stejně jako je nenapadne, že se v Evropě s arabštinou nebo afghánštinou prostě nedomluví.

Je nejvyšší čas – pokud už není pozdě. Pokud se Evropa chce zachránit, ubránit tomu, aby v jejich státech vznikly extrémně pravicové diktatury, které roztrhají na kusy dílo generací, tedy evropskou integraci a přenesou vojenské konfrontace z Afriky a Asie zase na evropský kontinent, musí problém řešit. A ten se nedá řešit na evropském kontinentě, protože taky nevznikl.

Co takhle vytvořit evropskou cizineckou legii? Možná by do ní vstupovalo i hodně uprchlíků – žadatelů o azyl. Mnozí z nich si mají s lidmi, před kterými k nám utíkají, nevyrovnané účty a rádi by je srovnali.

Každý ministr zdravotnictví a každá vláda se hlásí k preventivní medicíně. Prevencí se dá hodně zachránit, jeden gram prevence je lepší než kilo léků. V Číně údajně dostává lékař zaplaceno za své pacienty, jen dokud jsou zdraví, jakmile onemocní, už jim za ně nikdo neplatí.

To je všechno pěkné, ovšem důležité je, jak se ta prevence dělá a co má za svůj cíl. Nedávno vybuchla bomba v podobě dánské studie, která porovnávala lidi, kteří chodili na pravidelné preventivní prohlídky a ty, kteří to nedělali. Vědci s úžasem zjistili, že mezi oběma skupinami neexistuje žádný rozdíl, co se týká úmrtnosti a vážných chorob, které vyžadují hospitalizaci v nemocnici. Co teď? Je všechna prevence zbytečná? Je to jen bublina? Odpůrci hned zajásali. Je to jasné, všechno je to jen kšeft, lékaři potřebují pacienty, aby mohli kasírovat, farmaceutické firmy potřebují klienty, kteří polykají léky ne proto, že jsou nemocní, ale proto – ABY NEBYLI NEMOCNÍ. Výsledky jsou žalostné, aspoň ve výsledcích oné dánské studie.

Jsou tedy preventivní prohlídky pro kočku? Podívejme se na ně v detailu a posuďme sami.

Samozřejmě budu hovořit o rakouské situaci a budu rád, když se touto cestou dozvím, jak to funguje/nefunguje v Česku.

V rámci takové prohlídky se pacient zváží a změří a určí se jeho takzvaný Body mass index (Kilogramy na vypočítaný metr čtvereční tělesného povrchu), což má stanovit jeho ideální váhu. Tento index by se měl pohybovat mezi 20 – 25, to je tedy ideální váha nebo tak aspoň byla lékařskou veřejností před mnoha lety určena. Mezitím ale víme, že u lidí nad padesát let (některé statistiky uvádějí dokonce už od čtyřiceti – mají nejlepší přežívání lidé s indexem 26 – 29, tedy s mírnou nadváhou) Obézní už jsou na tom zase hůř, ale lépe, než podvyživení, tedy ti s indexem pod 20 (to je tělesná váha, po níž touží všechny modelky a děvčata, která se jimi touží stát).

Pak člověku změří tlak – to je jako jednorázové opatření dost naivní, protože tlak změřený u lékaře většinou nesouhlasí s hodnotami nemařenými doma – prostě když vidíte člověka v bílém plášti vyzbrojeného injekční stříkačkou a připraveného vám předepsat nějaký jed, tlak stoupá.

Následně se vás doktor zeptá, zda kouříte a řekne, že byste to neměli dělat. Účinek takového opatření je skoro nulový.

A poté přijde vyšetření krve, od něhož pacienti očekávají zázraky a zprávu, že jsou a zůstanou zdraví. Vždy, když ke mně přijde nějaký těžce nemocný, často argumentuje, že byl přednedávnem na preventivní prohlídce a tam bylo všechno v pořádku.

Při této krevní prohlídce se totiž zjišťuje v podstatě jediná hodnota a to je cholesterol. U žen se navíc kontroluje krevní obraz – přece jen v rámci menstruace ztrácejí víc krve – jaký to ale má význam v prevenci, to jsem zatím nepochopil – i když jsou chudokrevné, menstruují dále. Chudokrevný muž pak nikoho nezajímá, i když právě u něj by byla chudokrevnost varovná, on přirozenou cestou krev neztrácí. Ale neptejme se po logice.  Je to cholesterol, kdo byl vyhlášen za nepřítele civilizace číslo jedna a každý se snaží ho nemít. Což naprostá hloupost. Cholesterol tělo potřebuje – je to základní kámen všech buněčných membrán a po každém tělesném tréninku ho tělo spotřebuje obrovské množství na obnovu poškozených svalových buněk.

Proč se tedy právě cholesterol dostal do zorného pole preventivní medicíny? To se dá lehce vysvětlit. Léky na snížení jeho hladiny jsou jedním z největších byznysů v medicíně – farmakologické firmy vydělají na takzvaných statinech, jak se tyto léky jmenují, miliony a na celém světě určitě miliardy. A člověk se nemusí omezovat v jídle, nemusí sportovat či dělat jiné namáhavé a nepopulární věci. Spolkne ráno nebo večer (v podstatě je úplně jedno kdy) jednu tabletku a má pocit, že pro své zdraví něco rozhodujícího udělal. Výsledek se dá lehce měřit v krevním odběru a člověk může dál kouřit a jíst, jak se mu zachtělo s pocitem, že je chráněn. Což je samozřejmě naprostá hloupost. Když pomineme skutečnost, že statiny mají hromadu vedlejších účinků, cholesterol nehraje ve vývoji koronární srdeční choroby ani zdaleka rozhodující úlohu. Zastavíme se u této věci trošku déle.

Nejprve tedy k těm vedlejším účinkům. Především statiny blokují tvorbu cholesterolu v játrech – logicky tím zasahují do jaterního metabolismu a játra jsou komplikovaný a komplexní systém, obrovská továrna na výrobu nejrůznějších bílkovin a enzymů, zásah do tak citlivého prostředí má neodhadnutelné následky. Zvýšení jaterních testů a tedy upozornění, že v těch játrech něco nefunguje úplně dobře, se vyskytuje u značné části lidí, kteří statiny berou. Dále, jak už jsem psal, cholesterol je důležitý na obnovu poškozených především svalových buněk. Statin jednak působí v mitochondriích (to jsou chemické továrničky v každé jednotlivé buňce) ale snížením cholesterolu vytvářejí léky pro tělo pocit relativního nedostatku cholesterolu, což se projevuje v poruše svalové činnosti – vznikají takzvané myopatie, při sportovním zatížení může dojít k rupturám svalů, pokud neinformovaný člověk k statinům bere i určitá antibiotika (takzvané makrolidy či léky proti houbovým infekcím – může dojít k rozpadu svalu a čili rabdomyolýze s následným selháním ledvin – byly popsány i smrtelné případy. To všechno jen aby se snížila hladiny cholesterolu v krvi a člověk měl dobrý pocit.

Studie ukázaly, že v takzvané primární profylaxi – tedy v prevenci prvního infarktu u lidí, kteří ještě žádný neměli, by se muselo léčit 123 pacientů po dobu 5 let, aby se zabránilo jednomu jedinému infarktu. Za cenu všech výše popsaných vedlejších účinků. Jinak to vypadá u lidí, kteří už koronární chorobu srdce, sklerózu dolních končetin či arterií zodpovědných za krevní zásobení mozku mají – tam se ono číslo podstatně snižuje, a tam mají statiny opravdu své místo v léčbě. Ne ale v prevenci!

Pro vznik srdečního infarktu existuje totiž celkem pět známých rizikových faktorů (bylo diskutováno mnoho dalších, ty se ale nedokázaly prosadit – tedy nedokázalo se, že by měly opravdu nějaký vliv). Tři z těchto pěti jsou pravdu závažné, dva méně. Ty tři, které vaše srdce opravdu ohrožují, jsou následovné:

1)      dědičné zatížení. Pokud měl pokrevní příbuzný prvního stupně (otec, matka, bratr, sestra) infarkt, pak jste opravdu ohroženi i vy. Sklon k tomu se dědí a tato dědičnost se odstranit nedá. Musíte tedy pracovat na oněch dalších rizicích.

2)      Kouření. Nikotin, ale především kysličník uhelnatý, který kuřáci vdechují, poškozuje cévy opravdu masivně. Ve vnitřní výstelce cév dochází k malým prasklinkám, které jsou tělem zamazávány právě oním cholesterolem. Kuřáci mají – pokud vůbec – strach z rakoviny plic. Oprávněně. 90 procent lidí s rakovinou plic kouří nebo dlouhodobě kouřili. Mnohem víc poživatelů nikotinu ale zemře na komplikace celkové aterosklerózy, která se vyvíjí u kuřáků nepoměrně rychleji, zejména pokud trpí na nějaké jiné onemocnění. Například člověk s revmatoidní artritidou má jako kuřák statisticky dokázané 26 krát větší nebezpečí dostat srdeční infarkt, než nekuřák (Diabetes zvyšuje toto riziko například jen třikrát). Pokud se jedná o mladou ženu, která k tomu ještě polyká antikoncepci, podporující vznik krevních sraženin, je vytvořena skutečně výbušná kombinace, která může být smrtelná i v mladém věku – zažil jsem už infarkt s reanimací i u 36leté ženy s těmito rizikovými faktory (tedy cigarety a antikoncepční pilulky). Ženy jsou jinak chráněny hormony estrogeny, které brání vzniku aterosklerózy – příroda není hloupá a ví, že dítko potřebuje matku (že potřebuje i otce, nějak přehlédla). Jestliže je tedy žena schopna mít děti zhruba do čtyřiceti let a dítě je přírodou považované za schopné samostatné existence v patnácti, je žena svými estrogeny chráněna hodně přes padesátku – infarkty u mladších žen jsou raritou. Pokud ovšem nekouří, nikotin tuto aktivitu estrogenů blokuje

3)      Třetím významným rizikovým faktorem je pak cukrovka. Diabetes platí za největší nebezpečí, i proto, že cukrovka takzvaného druhého typu zůstane dlouho neobjevená, jelikož nezpůsobuje žádné problémy. Cévy ale už mezitím kornatí. Většina diabetiků – takzvaný typ II, jakou obézní lidé. Proto je kontrola tělesné hmotnosti mnohem důležitější, než polykání prášků. V programu preventivního vyšetření je stanovení cukru nalačno, které ale nemusí poruchu glukózového metabolismu objevit. Už proto, že se chytrý pacient den před vyšetřením vyvaruje obvyklých „hříchů“. Cukrovka se dá mnohem lépe zjistit prostřednictvím měření glykosylovaného hemoglobinu (to je podíl krevního barviva, na něž je navázán krevní cukr – protože červená krvinka žije v průměru tři měsíce, dá se tak zjistit stav glukózového metabolismu v těle za poslední tři měsíce). Tuto hodnotu ale pojišťovna v rámci preventivního vyšetření neplatí.

4)      A teď jsme u těch o něco méně závažných rizik. Čtvrtým v pořadí je vysoký tlak. Sklon k němu je též často vrozený, 90 procent hypertoniků má tento sklon v rodině – ale právě tito se dají poměrně dobře léčit. Normalizování krevního tlaku (což ovšem vyžaduje pravidelné kontroly měřením) je velmi důležité. Zjednodušeně řečeno, ten horní tlak ohrožuje člověka mozkovou příhodou, ten dolní svědčí o přeplněných cévách solí a vodou a ohrožuje srdce infarktem. Tlak se při preventivním vyšetření měří, ovšem jedna hodnota toho příliš mnoho nenapoví. Zejména proto, že pacient je při návštěvě lékaře vzrušený zhruba stejně, jako by se před ním tyčila syčící kobra – jeho krevní tlak je proto většinou podstatně vyšší než doma. Mnohem lepší je, pokud si pacient tlak měří sám, ovšem koho k tomu přimějete? Na diagnózu vysokého tlaku je v současnosti doporučeno aické měření v průběhu 24 hodin, které je nejen spolehlivější (pacienta měření natolik překvapí, že se nemá čas vzrušit a navíc se ukáže průběh hodnot během celého dne i noci).

5)      A jako poslední z rizikových faktorů platí onen už vzpomenutý cholesterol. Je ze všech rizikových faktorů nejslabší –  s výjimkou lid, kteří trpí na takzvanou familiární hypercholesterinémií. Některé její typy vyvolávají opravdu infarkty už v mladém věku. Jenže tito lidé mají aicky onen rizikový faktor číslo jedna, tedy genetické zatížení a infarkty v rodině – a ti by měli být skutečně léčeni. Pokud ovšem váš otec, maminka a eventuálně i babička či dokonce dědeček nikdy s e srdcem nic neměli a vy máte zvýšený cholesterol, dejte ruce pryč od léků, i kdyby vám je doktor vnucoval co nejvehementněji. Já bych v tomto případě radil lékaře vyměnit, ještě než vás otráví. Já se osobně takovému pacientovi podívám ultrazvukem na jeho karotidy tedy arterie vedoucí krev k mozku. Ty jsou dobře ultrazvukem dostupné a dá se měřit, zda je jejich vnitřní vrstva zhrubělá, zda se tvoří měkké (cholesterolové) či tvrdé (zvápenatěné) usazeniny v cévní stěně a pak je skutečně možno o podání oněch statinů diskutovat. Problém je v tom, že toto vyšetření už v programu preventivní medicíny není (zřejmě proto, že by spotřebu statinů dramaticky zredukovalo). Lékař se smlouvou s pojišťovnou propašuje toto vyšetření do svého programu a nechá si je od pojišťovny zaplatit. Já jako takzvaný „wahlarzt“ – o systému lékařského zajištění v Rakousku jsem už psal – musím ten výkon pacientovi darovat – pokud bych si ho nechal zaplatit, už ho nikdy neuvidím.

Všeobecně ovšem platí, že pravidelný pohyb a normální strava je mnohem lepší než polykání jedovatých léků. Ovšem kdo se už k tomu přinutí?

Mimochodem, součástí preventivní prohlídky je i několikastránkový formulář, týkající se konzumace alkoholu. Proč je několikastránkový, jsem nepochopil, protože podle něj v podstatě platí, piješ nebo nepiješ. Kolik, to je nezajímavé a závěrečná rada zní – nechej toho. A to i když sklenička vína patří k nejvyváženější dietě – takzvané středomořské a Italové a Francouzi mají jen polovinu srdečních infarktů v porovnání se Skandinávci. Možná je to jen tím, že žijí pomaleji, jedí dvě hodiny a nenechají se stresovat, ovšem očividně to víno, které k jídlu pijí, nemá negativní důsledky na jejich zdraví. (Domněnka, že za zvýšený počet infarktů na severu Evropy může nedostatek vitamínu D, nejnovější studie údajně vyvrátila) Nedávno zveřejněná anglická studie sice tvrdí, že víno a to ani to červené, žádný pozitivní efekt na kornatění cév nemá, ale věřte už Angličanům. Ti se ve víně vyznali vždycky jako koza v petrželi. Pokud pijí to jejich, anglické…

Základní myšlenkou preventivního programu je samozřejmě přesvědčit kuřáka, aby přestal kouřit, tlustého aby se přestal přejídat a začal pochybovat a člověka s vysokým tlakem, aby bral tabletky a koupil si přístroj na měření krevního tlaku (a aby ho samozřejmě i používal, mám nemálo pacientů, kteří si přístroj na mé doporučení sice koupili, ale ho nepoužívají – i ze strachu, že by naměřená hodnota mohla být zvýšená, ale většinou jen z pohodlnosti.

Abych doplnil, co se všechno vyšetřuje, u lidí po padesátce i jeden vzorek stolice, zda v ní nejsou stopy krve, vyšetření, které já považuji za nejsmysluplnější z celého toho programu, pokud se tam ale krev najde, pak jde o tom přimět pacienta, aby si nechal udělat kolonoskopii, tedy endoskopické vyšetření tlustého střeva. I když slibuji modré z nebe a propofol jako narkózu při které má většina lidí krásné a často dokonce erotické sny, nedaří se mi přesvědčit všechny, aby se tomuto vyšetření podrobili. V podstatě by se měl ale tomuto vyšetření podrobit každý člověk nad padesát let, citlivost onoho vzorku stolice je jen okolo třiceti procent, to znamená, že sedmdesát procent lidí se střevními polypy (které jsou předchůdci rakoviny) mají vzorek stolice na krev negativní. Polypy předcházejí vzniku střevní rakoviny vždy, než se zvrhnou v zhoubný nádor, potřebují zhruba deset let. Pokud se je podaří při onom vyšetření odstranit, je nebezpečí zažehnáno – kolposkopií se dá zabránit 95 procentům rakovin tlustého střeva. Že to není celých sto procent, to leží zejména v záludných polypech na pravé straně tlustého střeva – takzvaný seratovaných, které jsou dost těžko zjistitelné a často se rafinovaně skrývají pod nánosem hlenu nebo zbytků stolice.

U žen se od určitého věku provádí mamografie, čili vyšetření prsu na rakovinu. Hned na obranu mužů uvádím, že toto nepříjemné vyšetření vymyslela žena! V poslední době je i potřeba tohoto vyšetření hodně zpochybňována. Studie dokázaly, že ženy, které se tomuto vyšetření podrobují, nemají delší přežívání než ty, které k němu nechodí. Na druhé straně se musí podrobit řadě vyšetření v případě, kdy mamografie něco zjistí – většinou jsou to nezhoubné útvary jako podnětlivé změny či uzlíky vazivové tkáně. Ten neexistující rozdíl může ležet v úspěších, které léčba rakoviny prsu v posledních desetiletích zaznamenala – naprostí většina žen s rakovinou prsu ( okolo 90 procent) se uzdraví. Rozhodující přitom není velikost nádoru v době jeho zjištění (samozřejmě při obrovských rozpadlých nádorech je to něco jiného, ale to je i jiná kapitola) ale jejich typ. Prsní nádory totiž mohou být závislé na estrogenech, progesteronu nebo takzvaném herceptinu, ty první dva jsou hormony, které žena vytváří a díky nim nádor roste. Díky lékům, které dokážou zablokovat přístup těchto hormonů k nádoru, tento nádor odumře nebo se aspoň výrazně zvětší – 80 procent rakovin prsu se dnes operuje konzervativně, tedy se zachováním prsu, obrovské deformující operace jsou jen výjimkou a patří spíše do historie. Obecně platí, že nejlepší karty mají ženy, jejichž nádor je pozitivní na estrogeny, pak následuje progesteron a poté s odstupem herceptin. Nádory, které nereagují ani na jednu z těchto látek mají špatnou prognózu bez ohledu na svou velikost. Mamografie – tedy rentgenové vyšetření prsu znamená ovšem i určitou dávku záření a tím vznikla i hypotéza, zda opakovaná vyšetření prsu nemohou dokonce potencovat vznik rakoviny mléčné žlázy. Zdá se ovšem, že samovyšetřování – tedy pravidelné prohmatání celého prsu, které provádí žena sama ( nebo gynekolog) je stejně úspěšné jako ona mamografie.

Spíš je problém, že většina žen si prsy neprohmatává a na mamografii nejde. V Rakousku vymysleli tedy systém, který opět dokazuje, že dobře myšlené je pravým opakem dobrého. Jestliže předtím na vyšetření chodily ženy, které se o sebe staraly a vyhledávaly kontakt na gynekologa samy, teď jsou k vyšetření pozývány. Vyšetřovány jsou pak jen ty, které přijdou s tímto úředním papírem. Čili ty, které by se vyšetřit chtěly nechat, jsou poslány domů, pokud tento papír nemají, ty které dostanou takovou obsílku domů, k doktorovi stejně většinou nejdou.

Já osobně bych do programu preventivních vyšetření zahrnul vyšetření funkce štítné žlázy. Byla by to jen jedna laboratorní hodnota – takzvaný thyreoidu stimulující hormon (TSH). Od zavedení jodizované soli se sice masivně omezil vznik volete (strumy) a rakovin štítné žlázy (a o to šlo) zato výrazně narostl počet takzvaných autoimunních zánětů štítné žlázy nazvaných po japonském lékaři Hašimotovi. A snížená funkce štítné žlázy, která je s touto chorobou spojena, působí sklerózu stejně rychle či dokonce rychleji než cukrovka. A léčba je velmi jednoduchá, prostě substituce chybějících hormonů.

Abychom si rozuměli. Považuji samozřejmě prevenci za mnohem důležitější než léčbu. Dokonce jsou v Rakousku i sympatické tendence, kdy například pojišťovna pro podnikatele (SVA) dává svým pacientům 10 procentní slevy na jejich měsíční poplatky, pokud na preventivní prohlídky chodí a hlavně POKUD DOSÁHNOU TAM DOMLUVENÉ CÍLE! V dnešní společnost se dají lidé motivovat skutečně jen finančně. Někomu vyhrožovat smrtí, to vzbudí jen shovívavý úsměv. Proč by měla mladá dáma dostat plicní embolii jenom proto, že kouří a bere antikoncepci? Vždyť to přece dělají všechna děvčata z její školy! Proč by to mělo tedy potrefit právě ji? Nabídněte ale někomu deset procent slevu z jeho poplatků pro pojišťovnu a je to hned něco úplně jiného! To funguje!

Ostatně Švýcaři mají zajímavý model zubního lékařství. Pojišťovna hradí plně preventivní vyšetření, i tzv. pečetění zubů jako ochranu proti zubnímu kazu (které není levné), neplatí ale žádné reparativní zákroky – a ty jsou pekelně drahé. Věřte či nevěřte, ale kvalita švýcarských zubů se tím zlepšila. V Rakousku nejsou preventivní vyšetření u zubaře hrazena (ani ono pečetění), zato dostanete až 10 procent!!! z reparativních zákroků (které jsou jen o něco málo levnější než ve Švýcarsku – ne nadarmo si spousta Rakušáků nechává opravovat zuby v Maďarsku, na Slovensku ale i v Česku.

Bohužel ve mně přetrvává onen už vzpomenutý neodbytný pocit, že v případě oněch preventivních vyšetření, je dobře myšleno pravým opakem dobrého. A stále znova si musím vyslechnout u lidí, u kterých zjistíme rakovinu, revmatické onemocnění nebo i koronární chorobu srdce – „ALE VŽDYŤ JÁ JSEM BYL U PREVENTIVNÍ PROHLÍDKY A TAM BYLO VŠECHNO V POŘÁDKU.“

Ona vzpomenutá dánská studie princip preventivních prohlídek vážně zpochybnila. Možná skutečně stačí, když lidé jdou k doktorovi hned, když se necítí úplně dobře. Problém je v tom, aby vůbec přišli. Na tom ale preventivní program nic nezmění. Ti co nepřijdou k preventivním prohlídkám, se nezdvihnou z hospody ani poté, co je začne tlačit na hrudníku a musí běhat kvůli své cukrovce, o které nechtějí vědět, na záchod každých deset minut.

Důležité je ovšem to, aby se lékaři nesnažili vyrábět pacienty ze zdravých lidí, jen aby si získali nové „zákazníky.“ Dokud funguje zdravý rozum, funguje v podstatě všechno.

Oliverovi N. je šestnáct let. Není to žádný přistěhovalec, nýbrž rodilý Vídeňák, pocházející s ekonomicky dobře zabezpečené rodiny. Navštěvoval gymnázium, jeho prospěch nebyl valný, ne proto, že by byl hloupý ale prostě ho učení nebavilo. Učitelé se ho snažili přimět k lepším výkonům a snažili se mu vysvětlit, že se učí pro svou vlastní budoucnost. To ho nudilo a rozčilovalo ještě víc.

Pak našel kamarády, kteří ho zavedli do mešity. Tam si vyslechl, že se není třeba učit. Naopak, že je to škodlivé. Že je třeba vzít do ruky zbraň a jít zabíjet všechny nevěřící. Oliver N. si představil svou moc, až bude se samopalem rozhodovat o životě a smrti jiných lidí. Přestoupil na islám a ilegálně utekl přes Turecko do Sýrie. Vstoupil do řad bojovníků Islámského státu. Odtud poslal všem svým spolužákům ze třídy na gymnáziu výhružné SMSky, že je všechny pozabíjí, protože nevěří v pravého Boha, děvčata ze třídy pak označil na křesťanské kurvy, které se stanou otrokyněmi pravověrných předtím, než budou zabity. K SMS byly přidány fotky euforického bojovníka se zbraní v ruce.

Uplynulo několik měsíců a Oliver N. se objevil na vídeňském letišti. Ihned byl zatčen a nachází se nyní ve vyšetřovací vazbě. Vysvětlil svým vyšetřovatelům, jak byl svým pobytem v Sýrii zklamán. Místo aby mohl zabíjet, byli naopak zabiti mnozí jeho kamarádi zejména při leteckých náletech a on sám byl zraněn. Tak si svůj pobyt nepředstavoval, utekl tedy zase domů. A Rakousko řeší problém, co s ním.

Co vůbec s podobnými lidmi, kteří jsou fascinováni násilím, kterým se líbí uřezávat nevinným lidem hlavy? Když jde ale do tuhého, dostanou strach a utíkají domů. V Sýrii či Iráku ostatně není ani tak dobré zdravotní zabezpečení, aby si tam mohl nechat ošetřit zranění způsobené zlými Američany. Co tedy s nimi? Nakolik jsou nebezpeční? Nakolik jsou opravdu posedlí násilím a nakolik to byla jen jejich naivita a hloupost (znovu upozorňuji, že Oliverovi N. je šestnáct let). Dokáže to někdo odhadnout? Psychologové sotva, ti nechali létat i pilota German Wings Andrease Lubitze. (Pardon, psychiatři správně zjistili, že by létat neměl, ale díky svému závazku mlčenlivosti nesměli informovat Lubitzova zaměstnavatele – tomu se říká ochrana osobních dat). Kromě toho mají psychologové tendenci posuzovat vyléčitelnost nebo vyléčení agresivního psychopata poměrně hodně optimisticky. (Viz případ vyléčené schizofreničky, která ubodala šestnáctiletého chlapce, který pře nedávnem šokoval Českou republiku). Je to pochopitelné, i pro psychologa je úspěchem vyléčený, a tedy napravený klient (pokud nechci použít slovo pacient). Ten, který zůstal stejně zarputilý a nebezpečný, je neúspěchem psychologovy činnosti a po neúspěchu nikdo netouží, každý člověk hledá úspěchy. A to se může vymstít.

Tajná policie nemůže sledovat všech (mezitím už 160 !!!) navrátilců z řad IS, kteří už to v Sýrii a Iráku vzdali a vrátili se do Rakouska. Nakolik prohlédli a nakolik se vrátili jen proto, aby svou posedlost násilím mohli praktikovat bez nebezpečí padajících amerických bomb. Co když je sem zpět přivedl jen pocit bezmocnosti, že proti letadlům nic nezmůžou? Na vídeňských ulicích je zabíjení lidí určitě snadnější. V Austrálii ostatně už zatkli skupinu džihádistů, kteří chtěli unést náhodně vybrané lidi a těm pak před běžící kamerou uřezávat hlavy!

Jedno je jisté. Do stejné třídy se Oliver vrátit nebude moci. Po tom, co napáchal svým spolužákům, by byl určitě izolován a případné posměšky by jej jen ještě více naplnily nenávistí. Ale může teď jít do jiné školy a pokračovat ve svém vzdělání? A chce to vůbec? Zavřít takového člověka, který je pro společnost potenciálně nebezpečný není sice z pohledu ochrany společnosti úplně špatný nápad, jenže Oliverovi je šestnáct. Při současném průměrném věku 76 let u mužů by to znamenalo držet ho někde ve vazbě šedesát let. To není zvládnutelné ani morálně ale ani finančně. Je tedy prakticky nepochybné, že se Oliver N. bude dříve či později procházet po vídeňských ulicích. Možná i po ulicích Grazu, Paříže či Prahy, je přece rakouským občanem a tedy občanem EU a nikdo mu ve volném pohybu nebude moci bránit. Je myslitelné, aby za ním následujících šedesát let běhal agent tajné služby, a když bude Oliver N. nasedat do letadla směr Praha, telefonoval s českou tejnou službou, aby si ho na letišti přebrali? Něco takového je nerealizovatelné a nefinancovatelné. Člověku z takové představy trošku nabíhá husí kůže. Kolik takových potenciálních masových vrahů se bude mezi námi pohybovat.

Islámský stát už dávno není jen lokálním problémem Blízkého východu, ale problémem globálním. IS sám tvrdí, že v každém člunu s utečenci do Evropy jsou propašováni minimálně dva odhodlaní bojovníci IS připraveni k teroristickým akcím. Které od ostatních chudáků na člunu nikdo nerozezná. Ne všem možná to odhodlání vraždit vydrží, ale určitě se tohoto nutkání nevzdají všichni. Někdo z nich udeří. V Paříži, v Londýně, ve Vídni či v Berlíně. Možná i v Praze. Nejlépe tam, kde to místní obyvatelstvo nejméně čeká a kde se tedy bude dát po činu nejlépe utéci. Mezi IS jsou samozřejmě lidé odhodlaní zemřít. Jsou ale i takoví, kteří chtějí přežít, aby mohli zabíjet i podruhé.

U některých je v popředí opravdu náboženský fanatismus, u jiných jen radost ze zabíjení bezbranných. Jak je rozeznat a jak se proti nim bránit?

Oliver N má teď označit lidi, kteří ho zradikalizovali, kteří mu vymyli mozek a přiměli ho ke konverzi k islámu a k cestě do Sýrie. Udělá to? A pokud ano, najde někdo tyto lidi a hlavně, pokud je najde, dokáže jim náš právní systém skutek navádění k teroristickým akcím dokázat? Budou mít určitě své právníky, kteří budou využívat slabiny našeho systému k tomu, aby zabránili jejich uvěznění a izolaci a budou se je snažit „udržet v oběhu,“. Ne proto, že by s radikálním islámem sympatizovali ale jen proto, aby vyhráli svůj soudní spor. V právním sporu nejde o pravdu, sympatie či antipatie. Jde vždy jen o vítězství a porážku. Bez ohledu na použité prostředky a na následky soudního rozhodnutí. To už není starostí daného advokáta ani soudce. Soudci nenesou podle platných zákonů za své rozhodnutí žádnou právní zodpovědnost.

Návrh rakouského ministra Kurze (a teď i holandského pravicového radikála Geerda Wilderse), aby se bojovníkům prostě odebralo občanství jejich země a nedostali by vstupní vízum, zní poměrně dobře. Stejně náš způsob života nenávidí a chtějí jej zničit. Proč by se měli tedy nutit žít v zemích, kde se necítí dobře? Už jsem si vyslechl námitku, jak dokázat takovému bojovníkovi, že byl skutečně u IS? Prý mohl přece jen do Sýrie na dovolenou nebo na návštěvu za příbuznými. Odhlédnouc od nepříliš pravděpodobné alternativy, že by někdo měl chuť trávit dovolenou právě v Sýrii, je takové rozlišení celkem jednoduché. Pokud má vstupní vízum, byl v zemi legálně, pokud ho nemá, byl tam ilegálně a měl by mít zatracené velký problém vysvětlit, co tam dělal. Pokud tam totiž byl ilegálně, už se ani vracet nemusí. Existuje na 50 muslimských zemí, kde jsou bojovníci IS považováni za hrdiny a užívají si vysoké prestiže. Určitě nikdo nebude bránit těmto přesvědčeným muslimům, aby se usídlili v těchto zemích. A oni tam můžou sklízet vavříny za svou činnost, pro kterou nás právní systém nemá jiné označení než zločineckou.

Každý by měl žít tam, kam patří a kde se cítí dobře. A kde se v jeho přítomnosti cítí dobře a bezpečně i ostatní občané. S Oliverem N. se tak necítím a zřejmě ani nikdy cítit nebudu.

Je to otázka, jak vlastně současný svět funguje. A jak fungoval v minulosti? V devatenáctém století existovala multipolární rovnováha sil. To bylo v době, kdy ještě střed světa ležel v Evropě a kdy směr politických světových událostí určovaly evropské mocnosti. Tedy takzvané velmoci – ten název budí blažený pocit všemocnosti, i když samozřejmě všemocná žádná z velmocí nikdy není a nebyla. Mimochodem slovo velvyslanec pochází také od „velmoci“ vyslanci byli povyšováni na velvyslance, pokud některá země dosáhla statutu velmoci. Dnes jsou už v každém státečku – aby se tento neurazil.

Od roku 1815 vládla světu Velká Británie, nicméně konkurovaly jí Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko a Prusko. Ty byly ochotny spojovat se do koalic, aby vládnoucí moc oslabily, stejně jak to bylo do roku 1815 proti tehdy vševládnoucí Francii. Už tehdy ale francouzský politolog a historik Alexis de Tocqueville předpovídal, že svět se v budoucnosti stane bipolárním a předvídal, že novými mocnostmi, které budou světu diktovat svou vůli, se stanou Spojené státy americké a Rusko. V té době to znělo jako špatný vtip. V roce 1830 (tedy přibližně v době, kdy Tocqueville psal své úvahy) se například Spojené státy podílely na světové výrobě pouhými 2,4 procenty a Rusko 5,6 procenty zatímco Spojené království převyšovalo Rusko dvakrát a Spojené státy dokonce čtyřikrát. Navíc byly tyto dvě země už tehdy kulturně extrémně rozdílné. Jestliže obyvatelstvo Ruska mělo už v roce 1816 51 200 000 obyvatel, Spojené státy měly pouhých 8 500 000. Rusko zase zaostávalo beznadějně ekonomicky, nevolnictví (zrušené až roku 1861 v důsledku katastrofy v Krymské válce) bránilo přílivu lidí do měst a tím rozvoji průmyslu. A pokud Rusko mohlo v roce 1816 postavit do pole 800 000 vojáků a v roce 1880 dokonce 909 000, Spojené státy měly směšné ozbrojené síly o počtu 16 000 vojáků v roce 1816 a 36 000 v roce 1880 (mezitím prodělaly krvavou a zničující občanskou válku v letech 1861-1865).

Přesto de Tocqueville správně pochopil geopolitické výhody těchto dvou zemí. Jestliže každá z evropských mocností při sebemenším pokusu změnit své hranice narazila okamžitě na zuřivý odpor všech ostatních konkurentů ( nebo partnerů podle momentální koaliční situace, která se neustále měnila) a Evropa kromě uhlí neměla žádné surovinové bohatství, Spojené Státy a Rusko měly téměř neomezené možnosti rozpínání ať už v indiánských oblastech či na asijském středním východě. Obě vlastnily ještě nedotčená ložiska přírodního bohatství a jejich odlehlá poloha je dělala mnohem méně zranitelnými než například Německo, umístěné přímo ve středu starého kontinentu. Vize tohoho politologa se měly stát realitou v dvacátém století, dokonce o něco dříve, než on předpokládal – v první polovině devatenáctého století (žil 1805 – 1859) nemohl vědět, že se Evropané sami zničí ve dvou zničujících válkách.

Rusko začalo sílit pod komunistickou nadvládou, obrovská industrializace a budování infrastruktury i za cenu obrovských lidských obětí (lidského potenciálu mělo Rusko vždycky dost a na počet mrtvých se nikdy nehledělo – Petrohrad stojí na kostech 3 000 000 lidí, kteří při jeho stavbě v močálech něvské delty na rozkaz cara Petra I. zahynuli) Amerika si vyzkoušela světovládné ambice za prezidenta Theodora Rooswelta v roce 1898 porážkou Španělska, obsazením Filipín a získáním dominance v Karibiku a zjistila, že ji tato nová velmocenská role docela chutná.

Co se tedy formovalo už po první světové válce, se po druhé stalo realitou, vznikl bipolární svět, jak jej de Tocqueville předpověděl. Proti sobě stály dva ekonomické ale i vojenské bloky (NATO a Varšavská smlouva, Evropská Unie s vazbou na USA a RVHP). Mračily se na sebe, harašily zbraněmi, ale přesto se v důsledku rovnováhy sil a neschopnosti odhadnout, co by měl případný konflikt za následky, nedovažovaly k úderu. Hlavním důvodem byly samozřejmě atomové zbraně. Ty zastavily sovětské plány na ovládnutí celého evropského kontinentu jako své zájmové zóny. (Na vojně jsme se učili obranu vodního toku na východním břehu Rýna a když jsme se zeptali, proč právě tam, bylo nám odpovězeno, že podle vojenské doktríny Varšavské smlouvy připadá tato řeka jako nejpravděpodobnější možnost.)

Obě supervelmoci (tak se nazývaly, aby se odlišily od těch někdejších velmocí z devatenáctého století, které byly rokem 1945 poslány do velmocenského důchodu, odmítly se nicméně vzdát prázdného titulu) si ve svých zónách zájmu dělaly v podstatě, co chtěly. Sovětské invaze do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968 byly nejkřiklavějšími příklady, ale Sověti zasahovali přímo či nepřímo i ve východním Německu či v Polsku. Jedině Titova Jugoslávie se vymkla jejich vlivu. Občas trucoval i Caucescu v Rumunsku (když neposlal tanky do Československa nebo naopak poslal své sportovce na olympijské hry v Los Angeles v roce 1984) a v Polsku se sovětská moc držela od roku 1981 jen pomocí vojenské diktatury. Na druhé straně americký zásah na Grenadě 1983 nebo v Panamě 1989 měly velmi podobný rukopis. Jedinou výjimkou byla Kuba, která si v roce 1962 s ruskou pomocí vytrucovala zvláštní postavení na dostřel od amerických břehů. Američané podobnou výjimku nepotřebovali, Rusko bylo zasažitelné z kterékoliv země Západní Evropy. Tato tichá dohoda o vzájemném neútočení dávala světu určitou stabilitu. Byly samozřejmě oblasti, o které obě supervelmoci zápasily jako Afrika či Přední východ, tento víceméně nekrvavý zápas narušilo sovětské Rusko v roce 1979 invazí do Afghánistánu. Bezprostředně nato se začal východní blok hroutit, aby se o deset let později definitivně rozpadl. V roce 1991 pak i Sovětský Svaz. Rozpad Sovětského svazu byl v podstatě rozpad poslední koloniální mocnosti, Rusové nikdy nenahlíželi na ostatní sovětské republiky jako na rovnocenné partnery ale vždy jako na podmaněné kolonie. Tak je třeba chápat i dnešní konflikt na východní Ukrajině a doporučuji skutečně každému, kdo chce Putinovo jednání a reakce ruského obyvatelstva na toto jednání pochopit, knihu Alexandra Solženicyna „Rusko v troskách“.

Rusko se nacházelo v šoku a léčba alkoholem, kterou mu naordinoval první prezident Boris Jelcin a které šel sám příkladem, znamenala jen další oslabení a rozpad moci. Rusko přestalo být supervelmocí, dokonce ztratilo i nárok na to, aby se nazývalo velmocí. Svět se stal unipolárním. USA zaujaly pozici světového hegemona. A ukázalo se, že s ní neumí zacházet.

Tento stav popsal a idealizoval Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ v roce 1992. Trošku si pospíšil a proto se i mýlil, ale věřím tomu, že v první polovině devadesátých let, ba možná až do roku 2001, tak smýšlela většina americké a podstatná část světové populace. I když existoval protest Samuela P. Huntingtona v podobě knihy „Střet civilizací“ z roku 1996. Předpokládalo se víceméně, že si Amerika svou dominantní pozici ve světě udrží, ne ovšem díky své hospodářské a vojenské síle, ale díky MORÁLNÍ SÍLE, kterou šíří. Fukuyma předpokládal, že právě ideje lidských práv, svobody jednotlivce, jakožto i svobodného obchodu a podnikání jsou to, co nadvládu USA nad světem legitimizuje. USA hrály opravdu roli světového policajta – občas se ovšem pokoušely ony výše jmenované hodnoty natlouct neposlušným dětem do hlavy násilím. Jak ale víme, policisty nemá nikdo moc rád. Sice je každý volá, když je v nouzi a potřebuje pomoc, vděku se ale policista nedočká. Je prostě rušivým elementem v soukromí každého člověka, každé domácnosti a každého státu, dlouho ho nikdo nehodlá trpět. Každý má totiž své vlastní malé či větší hříchy, které by si rád nechal jen pro sebe a nelíbí se mu, pokud by byly zveřejněny, pokárány či dokonce potrestány. A tak ať USA zasahovaly kdekoliv, vždy to bylo propagandou zneužito proti nim (Jako třeba mise v Somálsku 1992 – 1993). Přesto se mohly USA těšit vysokému kreditu a důvěře. Než si jejich občané zvolili v roce 2000 Georgea Bushe juniora.

Odpověď na útok na Newyorská dvojčata 11. září 2001 v Afganistanu ještě svět akceptoval, útok na Irák v roce 2003 už nikoliv. Tato válka v zálivu zbavila Američany morálního kreditu, který by je opravňoval k vládě nad světem. Bylo zřejmé, že svou dominanci VOJENSKOU zneužili pro sobecké ekonomické zájmy a naznačili, že tento čin mohou kdykoliv zopakovat. A svět se lekl a začal hledat alternativy – neměl jinou možnost. Většina z těchto pokusů jako Čína, Turecko, Irán či Islámský stát zůstávají omezeny na určitý region. Jediný stát, který měl možnost a kapacitu vyrůst do pozice konkurence morálně otřesených USA, bylo Rusko. A jeho nový vládce Putin se chopil příležitosti. Zpočátku šikovně. Diplomaticky se projevoval nepoměrně přijatelněji než neohrabaný Bush. Připomeňme si například jen návštěvu obou státníků u britské královny v krátkém časovém rozmezí v květnu a červnu 2003. Zatímco Bush se předvedl jako barbar z texaských stepí, ničící trávník Buckinghamského paláce, Putin se nedopustil ani jediné chyby proti protokolu a dočkal se pochvaly, že se ani car Alexandr III. při poslední státní návštěvě ruské hlavy státu ve Spojeném království nechoval lépe. Putinovi se díky jeho šarmu a diplomatické šikovnosti odpouštělo, jak pomalu utlačuje opozici, ničí svobodu slova a utahuje diktátorské šrouby. Druhou válku v Čečensku v roce 1999 svět akceptoval – koneckonců ji vyvolali sami Čečenci útokem na ruský Dagestán. V roce 2008, kdy ruská vojska zasahovala v Severní Osetii a v Abcházii už to bylo trošku jiné, ale byli to koneckonců Gruzínci, kteří v době konání olympijských her poslali vojska do svých odpadlých provincií a předpokládali, že během olympiády nebude Putin reagovat. Přepočítali se, Putin už mezitím přestal hledět na zbytek světa a na jeho mínění – supervelmoc to totiž dělat nemusí (Američané to nedělají taky).

Pravou tvář ukázalo Rusko až minulého roku na Ukrajině. Bezohlednou anexí Krymu a posléze vyvoláním války na Východní Ukrajině se už ruský despotický režim (mající všechny znaky fašistického režimu, i když sám se propagandisticky vyhlašuje za hráz proti fašismu) zahnal do izolace. Z té se může dostat jen získáváním spojenců a štěpením protilehlého tábora, který se v čase ruské mocenské dezintegrace v letech 1991 – 1999 rozrostl až k ruským hranicím. Není při hledání spojenců vybíravý. Opírá se o politiky, kteří mají buď problémy se svým chováním případně s nemírnou konzumací alkoholu (Miloš Zeman), nebo o ty, kteří mají problém s liberální pluralitní demokracií a dodržováním zákonů jako takových (Viktor Orbán, Marie le Pen – s těmi Putina sbližuje i společná nacionalistická ideologie), o takové, kteří mají finanční problémy, které nejsou schopni řešit (Alexis Tsipras) anebo o bezohledné válečníky (Bašar-al Assad). V podstatě je jim skutečně dobrý každý spojenec, vědí, že jen navazováním takových kontaktů se můžou stát skutečnou velmocí, či dokonce supervelmocí, která bude moci hovořit do světového dění. Zbraně samy na to nestačí a ekonomická síla Ruska je stále příliš slabá na to, aby mohla ovlivnit světové dění (zakládá se v podstatě jen a jen na závislosti Evropy ale i Asie na ruských surovinách). Rusko tedy potřebuje diplomacii, dezinformaci a propagandu – v tom jsou ovšem jak Vladimír Putin tak Sergej Lavrov jako odchovanci nejlepších bolševických škol mistři.  Výsledky jim dávají za pravdu a jsou znepokojující. Musím se vždycky usmát, když mi někdo tvrdí, že dnešní Rusko je přece úplně jiné než někdejší Sovětský svaz a jeho vůdci nemají se sovětskými předchůdci a jejich imperialistickými ambicemi vůbec nic společného. Přestože vyrostli ve stejném ideologickém prostředí a chodili do stejných škol???

Zatímco Česko ruskému vlivu ještě odolává, Slovensko se očividně už láme. Komunistická akce proti americkým vojákům vracejících se z Pobaltí dopadla v Česku žalostně. Samozřejmě že o motivaci organizátorů protestů není pochybnosti. Američané v ruské Narvě (ovšem na estonském území a tedy na území člena NATO) byli ruskou vládou v Moskvě chápáni jako otevřená provokace a každá akce namířená proti nim byla v Moskvě víc než dobře přijata. Ovšem v Česku se nechala k akci svést jen malá skupina melancholiků, vzpomínajících na zlaté časy pod sovětskou nadvládou a odpověď české většinové společnosti byla drtivá. Protestující se utopili jako kapka v moři a dokonce i prezident Zeman se nechal pohnout k vyjádření, že Američané nejsou žádná okupační armáda ale spojenec. Američtí vojáci žasli, proč se jim vůbec takového nadšeného přivítání dostává, nebyli na něco takového připraveni. Organizátoři, ať už čeští komunisté nebo obdivovatelé Putina, jaksi pozapomněli, že je Česká republika od roku 1999 členem NATO a že většina obyvatel se pod ochranným deštníkem Transatlantické aliance cítí dobře a v bezpečí. Věřím tomu, že by to rusofilové rádi změnili (a Putin by byl opravdu šťastný, kdyby se něco takového podařilo) nemají na to ale sílu.

Na Slovensku to ale při návštěvě ruského ministra zahraničních věcí Lavrova vypadalo jinak. Jestliže si ho prezident Kiska dovolil upozornit na zodpovědnost Ruska za vývoj na východní Ukrajině (což mělo na následek, že Lavrov odvolal společnou tiskovou konferenci a Kiska si za to vysloužil vypískání demonstranty) demonstrace na Slavíně se nesly v jasně proruském duchu. Transparenty „Nechceme NATO“, či „Slovanskí bratia, prijdite nám na pomoc“ nevyvolaly u slovenské občanské společnosti žádnou viditelnou protiakci. Bez ohledu na to, jak se Rusové chovají k mnohem bližšímu bratrskému národu Ukrajinců! Znovu jsem si vzpomněl na mou diskuzi v Košicích v říjnu minulého roku, kdy jsem byl ve společnosti jediný, kdo byl protiputinovský a musel jsem svou pozici svízelně a dlouho vysvětlovat. Slovensko je tradičně historicky proruské. Má to tradici už z devatenáctého století, kdy Svetozár Hurban Vajanský očekával pasivně vysvobození z maďarského jha, které mělo přijít právě od Rusů. (Přišlo nakonec z české strany). Na konci druhé světové války psal Gustáv Husák dopis Stalinovi, že největší touhou Slováků je stát se sovětskou svazovou republikou. Okupaci z roku 1968 neprožívali Slováci očividně tak traumaticky jako Češi, koneckonců v důsledku této okupace obdrželi dlouho vytouženou federaci a velké investice do slovenského průmyslu v důsledku přerozdělování ekonomiky, řízené tehdejší československou komunistickou stranou, jejíž vedení bylo tehdy ve slovenských rukou. Jestliže se tedy v Čechách může prezident Zeman ve svém proruském postoji cítit poměrně osamělý, na Slovensku se tak může cítit prezident Kiska právě pro svůj protiruský (EU konformní) postoj.

Bojuje se tedy ideologicky o každého politika, ale i každého člověka, přeneseno do vojenské terminologie o každý dům a o každou ulici. Je to boj za posílení druhého pólu světového politického spektra a obnovení modelu dvou supervelmocí (Čína, která by svou velikostí i ekonomickou silou mohla do tohoto zápasu vstoupit jako třetí, je přece jen příliš na okraji dění a má jiné – především ekonomické a vnitrostátní – zájmy). „Říše středu“ byla vždycky historicky zahleděná spíše do sebe než by hledala uplatnění jako supervelmoc.

I prezident Zeman je jedním takovým domem, očividně už dobytým ruskými propagandistickými silami. Jeho návštěva v Moskvě 9. května má SAMOZŘEJMĚ symbolický význam a on si to velmi dobře uvědomuje. Zda to dělá jen proto, aby se mohl koupat v chvále ruského tisku, či je za tím nějaký politický strategický záměr, se dá těžko odhadnout. Miloši Zemanovi bych spíše věřil, že se jedná o onu první motivaci. Jestliže se ale obořil velmi nekorektním a naprosto zbytečným způsobem do amerického velvyslance, znamená to, že se rozhodl jít cestou konfrontace a tedy nejde už jen o symbol, ale opravdu o boj v ruských službách. Je-li tomu tak, pak ovšem samozřejmě není takový útok zbytečný a musel bych toto slovo v předcházející větě vyškrtnout.

Musíme si vyčkat, jak se zachová Alexis Tsipras a zda se taky přidá na Putinovu stranu. Je v podstatně těžší situaci než Zeman, protože je předsedou vlády, který nese zodpovědnost nejen za image státu, ale i za jeho fungování a financování. Nakolik mu taky může Rusko bojující s klesajícími cenami ropy a plynu a padajícím rublem pomoci, je velká otázka. I když Putin samozřejmě napře všechny prostředky, které k dispozici má, aby Řecko na svou stranu získal. Pro Zemana znamená jeho postoj jen to, že se zřejmě nikdy nedočká pozvání do USA, ale to zřejmě oplakal už předtím, než se rozhodl zaútočit na americkou diplomacii. Víc se mu nestane a jeho skalní příznivci (jiné už stejně nemá) mu tak jako tak zatleskají.

Žijeme v době obnovy bipolárního světa. Zda to bude pro ten svět dobře nebo špatně, na to si musíme počkat. Minimálně jedna věc byla ale v době existence bipolárního světa dobrá. Vzhledem na hrozbu z Východu se západní společnost musela starat o konsenzus, nemohla si dovolit vykořisťovat a odírat své obyvatele bankami a spekulanty tak, jak to dělá od roku 1991. Pokud by se podařilo jen tolik, že by se politici na demokratickém Západě chytili za nos a zakročili zde, byl by to přínos nového vznikajícího uspořádání světa. Prekérní by se situace stala až když by hranice mezi mocenskými bloky vedla v Beskydech a na řece Moravě. Už proto je třeba Slováky přesvědčit, že mají k Čechům a Moravákům přes všechny historické animozity podstatně blíže než k velkému imperialistickému bratrovi na východě.

Zejména, pokud by Putin a jeho lidé ztratili poslední špetku zdravého rozumu a rozhodli se přenést konflikt z Ukrajiny do Pobaltí a jinam. Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Prostředky, které jsou ale nepřiměřeně drahé a zničující a mající trvale negativní následky. Doufejme, že se vedoucí představitelé dnešního světa ještě tak docela nezbláznili, aby tento poslední prostředek diplomacie použili.

Tradice považuji za důležité. Dávají pocit jistoty, pocit návratu, jsou známkou kruhu na přímce našeho života. Jestliže se totiž staré kultury pohybovaly v kruhu a tak chápaly i čas, teprve bible, která kruh narovnala do přímky, dala životu směr a tím i pocit strachu, co nás v neznámé budoucnosti čeká. Kruh, to je jistota, proto je dobré aspoň několikrát za rok tento pocit zažít. Velikonoce jsou jedním z takových momentů.

Jestliže jsem ovšem po odchodu do Rakouska vánoční tradice mohl podržet beze změny a jen se divit Rakušákům, že se už na Štědrý den nacpávají šunkovými chlebíčky, když naše štědrovečerní večeře je – i když postní – mnohem nápaditější a chutnější – s velikonocemi je to podstatně složitější.

V sobotu je to ještě dost podobné jako u nás. Po velkém pátku – hlavním svátku protestantů, kteří mají v tento den i pracovní volno, pokračuje půst. S tím jsme měli své zážitky. Už čtvrtek je v podstatě bezmasý den. Podává se špenát s vejcem – prostě zelený čtvrtek musí být zelený. Kdo si k obědu v nemocniční jídelně objedná něco jiného je podezřelý, že je bezbožník. V pátek pak je nepřísnější půst – vyvrcholení postního období. A v sobotu se čeká na vzkříšení. Až potom se může začít jíst maso. Samozřejmě je velký rozdíl, zda velkonoce připadnou na konec března nebo na konec dubna – v dubnu zapadá slunce přece jen hodně hodně později.

Všechno pěkné, jenže my jsme jezdívali na velikonoce – pokud to plán nočních služeb dovolil – na lyže. Bydlívali jsme v mém služebním bytě na Stolzalpe, protože všechna centra v okolí Murau jakožto i v Lungau, udržují svůj provoz až do velikonočních svátků – velikonoce jsou tradičně posledním víkendem, kdy se lyžuje. Pokud padnou na konec dubna, může to být pro provozovatele středisek hodně náročné, ale nějak to vždycky zvládnou.

Tehdy konec dubna byl. Jeli jsme do Murau v sobotu a já jsem u paní Köck objednal velký dřevěný podnos plný pochoutek. Od vajíček přes šunku, pečené maso a sádlo z oné vypečené vepřovinky, feferonky, okurky papriky atd. atd. Dětem, vyhladověným už třídenním půstem mohly vypadnout oči z důlků, a když jsme jim ten podnos položili na kolena (seděli na zadním sedadle a jinam se nevešel) přiznám se, že to nemělo k týrání potomstva daleko. Syn se zmiňoval o nějaké „Kinderquelerei“. Byla samozřejmě sobota odpoledne a do západu slunce bylo ještě daleko. Dítkám jsem vysvětlil, že si můžou z těch pochoutek dát hned, až zapadne slunce. Jenže velikonoce ten rok připadly – jak už jsem psal – na konec dubna a slunce zapadalo proklatě pozdě. Sotva jsme dorazili do bytu, syn reklamoval, že se setmělo. Můj argument, že to je jen mrak, neprošel. Ten rok se na západ slunce nečekalo a jedlo se hned a rychle, dokud mráček zase nepřešel.

Na vzkříšení jsme chodili ať už v Murau, nebo v Tamswegu nebo i v Grazu, pokud nám noční služby výlet nedovolily. Je na tom přece jen něco vzrušujícího stát napřed v kostele v naprosté tmě, poté ozařované svíčkami, aby se pak rozsvítila světla jako symbol vstání z mrtvých.

Chápání velikonoc v protestantském a katolickém pojetí je zajímavě rozlišné. Jak už jsem psal, protestanti slaví Velký pátek. Má to svou logiku. Jestliže Kristus přišel na svět osvobodit lidstvo od dědičného hříchu, pak svou misi dokonal smrtí na kříži a to bylo v pátek. Katolická církev slaví naproti tomu zmrtvýchvstání, tedy tisíciletý obřad vítězství jara nad zimou, života nad smrtí. V našem pojetí je tedy mnohem více pohanské – ale i židovské – tradice. Kristus mohl přijít do Jeruzaléma dokončit svou misi pouze v jednom z poutních židovských svátků a velikonoce byly a zůstaly svátky příchodu jara. Síla vznikajícího křesťanství svatého Pavla a jeho učedníků byla právě v tom, jak se nové náboženství dokázalo vyrovnat s existujícími rituály, převzít je a přetvořit podle vlastních představ a potřeb. Jen tak mohla nová víra ovládnout svět.

Pondělí se ovšem v Rakousku slaví zcela jinak než u nás. Když v rakouském rádiu asi před dvěma roky Thomas Kamenár – jeden ze showmanů stanice Ö3 slovenského původu – vysvětloval, že na Slovensku jsou ženy na velikonoční pondělí polévány vodou, či dokonce mrskány, část posluchačů mu nevěřila a část chtěla hned zapojit organizace na ochranu týraných žen. V Rakousku se totiž hledají vejce. Když jsem zažil své první velikonoce v Rakousku v roce 1996 a kolegové se v úterý po velikonocích chválili, kolik kdo z nich našel vajec, myslel jsem si, že ještě funguje má řečová bariéra a že jsem prostě jen špatně rozuměl. Nebylo tomu tak. Rakouské ženy opravdu skrývají vajíčka po domě i po zahradě a muži a děti pak celý den běhají a hledají vejce a soupeří v tom, kdo jich najde víc. Logiku to má. Vejce je symbolem nového života, stejně jako jaro je vítězstvím nového života nad zimou. Vedle velikonočního zajíce, který je zde opravdovým kultem má tedy vejce při oslavě velikonoc své pevné a nepostradatelné místo. Nejnapínavější na onom hledání vajec je ale zřejmě to, že někdy se pár vajec nenajde, maminka zapomněla, kam je skryla a ony se po několika týdnech velmi intenzivně pachově přihlásí.

Odkdy máme vnučku, necháváme ji hledat po naší zahradě vajíčka čokoládová – nejraději ta s hračkou – čili Kindereier, ale přesto mi tento zvyk v porovnání s našimi připadá dost nudný.

Jestliže se tedy na Slovensku, zejména na východním používá skoro výhradně voda (většinou studená a ve velkém množství), čím víc na západ, tím víc vody ubývá a přibývá pomlázek. V Čechách se chodí s pomlázkou. Na Moravě se používá obojí.  Žít v průsečíku různých kultur má někdy své výhody, člověk může užívat výhod obou. Na Valašsku se chodí  „po šmigrústu“. Mrskat se může pomlázkou (zvaném na valašsku a lašsku, tedy v regionu, kde jsem se narodil, „tatar“), ale také jalovcem a voda se používá také, i když z toho děvčata většinou moc odvázaná nejsou. V mých mladých letech jsme ještě jako malí kluci přihlíželi opravdovým vodním bitvám našich starších vzorů – nezapomenu, jak jsme s otevřenými ústy jako sedmiletí prckové sledovali, jak se o deset let starší „šmigrústníci“ snažili na statku u Janýšků vypudit tři Janýškovy dcery z prvního poschodí seníku hasičskými hadicemi s vodou.

Chodívali jsme s pomlázkou jako malí kluci od domu k domu, protože nebylo radno někoho nenavštívit a tím urazit. Samozřejmě jsme staré tety nestříkali do vany či pod sprchu, na to musela stačit voňavka. Protože každý z nás měl jinou a většinou levné výroby, musely žena a dívky večer neuvěřitelně sedět. Přesto nenavštívit a nepostříkat a nepřetáhnout symbolicky pomlázkou znamenalo urazit. Tuto zkušenost jsme udělali, když jsme ve trojici, v níž jsme tehdy obec obcházeli, dva Karlové Horník a Glogar a já, vynechali návštěvu u naší paní učitelky. Moc nám k srdci nepřirostla a tak jsme se rozhodli její dům vynechat. Za to nás pak v úterý veřejně vymrskala ve třídě před všemi žáky a to na zadní část těla. Podobné urážky se nevyplácely.

Později v čase pokročilé puberty a nastupující adolescence jsme chodili sice zase ve třech, ale Karla Glogara vystřídal Láďa Šnajdr, který tragicky zemřel v roce, kdy jsem odcházel do Rakouska. To už jsme babičky vynechávali, a navštěvovali pouze domy, kde se nacházela děvčata, která nás zajímala. Také náš akční rádius se výrazně zvětšil, pokrýval i okolní vesnice, kam jsme chodívali na tancovačky – a tím pádem tam právě bydlela ona děvčata, která nás zajímala. Ovšem chodit jsme museli pěšky, jestliže jsme holky máčeli ve vodě, ony se nám mstily alkoholem – opustit dobytou pozici aniž by člověk musel vypít aspoň jednu štamprli, bylo téměř nemyslitelné. V úterý se většinou děvčatům dařilo mnohem lépe než nám. Část děvčat se sice dala polít a vymrskat už na velikonoční zábavě, která bývala v neděli a od půlnoci se pak děly věci, za jinými jsme se ale museli v pondělí vydat na pochod. S „tatary“, voňavkami pro matky našich objektů, stříkačkami na vodu a velkým jalovcem. Ten byl spíše na střádání trofejí. Každá politá holka nám musela dát mašli, abychom neztratili přehled. Pokud ji neměla, nebo dát nechtěla, obsloužili jsme se sami. Nebyl to problém. Po nájezdech mladíků oplývající vášní strkat dívky do vany nebo pod vodovod či sprchu se většinou před domem sušilo mokré oblečení včetně spodního prádla. Podprsenka či kalhotky se na jalovec přivázat daly. Nezapomenu na auta, která s úžasem zastavovala vedle nás, když jsme po jednom takovém úspěšném dni pochodovali z vesnice Vysoká zpět do Lhoty. Náš jalovec vypadal velkolepě, částečně ovšem jako reklama na spodní prádlo.

Stalo se ovšem, že jsme přecenili naše síly. To bylo tím, že jsem byl právě poprvé zamilován – bylo mi nějakých patnáct či skoro šestnáct a od svého idolu jsem vymámil první polibek a tak nezbylo, než jít onu pěknou malou blondýnku navštívit, polít a vymrskat, aby se náhodou neurazila. Problém byl v tom, že ona vesnice Lešná se nacházela dobrých šest kilometrů daleko a my se k ní vydali v odpoledních hodinách, když už jsme měli řadu návštěv za sebou. Náš jalovec už byl dost těžký trofejemi a nohy nás nenesly tak spolehlivě, jak jsme si představovali.

V polovině vzdálenosti mezi vesnicemi Palačovem a Lešnou nám došly síly. Bylo zřejmé, že Lešné nedosáhneme, ale ani na návrat do Palačova už energie nezbývala. Zachránil nás jeden soused, který – ve střízlivém stavu – jel kolem autem. Slitoval se nad námi, odvezl nás do Lešné a my jsme tam strávili krásné romantické odpoledne. Jenže s večerem přišla rozhodující otázka – jak se dostaneme domů? Autobus nejel, tedy jel, ale ne do Lhoty nýbrž do Janovic. Pořád to něco bylo, tato vesnice byla od našeho rodiště vzdálena pouhé dva kilometry. Na které jsme si po patřičném odpočinku troufali. Problém byl ovšem, že jsme nepřitlumili konzumaci alkoholu, zejména pak u našeho společníka, kterým byl tentokrát Dája (Daniel) Bubík. Dopravit ho z Janovic do Lhoty nebyla snadná záležitost, zejména protože měl podivnou afinitu k plotům, které jsme míjeli. Věšel se na ně a bylo dost obtížné jej od plotu vždy znova odtrhnout- někdy jsme to museli udělat i plotními tyčkami, ploty byly tehdy většinou ze dřeva, drátěných bylo jen pomálu.

Přivítání doma nebylo zrovna příjemné, rodiče byli už od pozdního odpoledne v šoku v představě, že jsem někde při plnění svých velikonočních povinností statečně zahynul. Dali mi svou frustraci patřičně najevo.

O toto všechno jsou nudní Rakušáci ochuzeni. Skoro by mi jich bylo líto – ale není. Můj elán, se kterým jsem svého času strkal své švagrové do vany, už poněkud ochabl. I vodu, která byla před dvaceti lety ještě studená, jsem stále víc nahříval, abych pak přešel ke sprchování a nakonec opět ke stříkačkám s vodou jako v úplně mladých letech. To víte, ne že by švagrové nějak přibraly na hmotnosti, ale moje kříže a klouby už nevydrží tu zátěž, kterou před oněmi dvaceti, či dokonce třiceti lety ještě bez problémů zvládaly.

A vůbec, jak to vlastně vypadá s velikonočními tradicemi dnes? Je v Čechách, na Slovensku a hlavně na Moravě pořád ještě tak veselo? Nebo se už i tam hledají vejce?