S mými volebními preferencemi to nikdy nebylo zcela stabilní, i když jsem se vždy snažil řídit zdravým rozumem a mé emoce jsem se snažil držet pod kontrolou. Tak nějak jsem se vždy cítil být povinen volit tak, jak jsem volil a u toho zřejmě už zůstanu. Jsem tedy typický intelektuál, pro politiky naprosto nezajímavý, který ani nezná pojem věrnosti jedné straně, kterou je třeba volit, i kdyby trakaře z nebe padaly.

Samozřejmě jsem s účastí na volbách – jako celá má generace – začal poměrně pozdě. To, co se nazývalo volbami před rokem 1989, samozřejmě s tímto aktem demokracie nemělo nic společného. Byla to manifestace souhlasu společnosti s vládou komunistické strany, která si svou vedoucí úlohu nechala dokonce zapsat do ústavy a účast byla vždy okolo 99,95 procent oprávněných voličů, přičemž okolo 99,7 procent oprávněných voličů volilo kandidáty Národní fronty. Účast na volbách byla povinná. Volit proti nebylo sice zakázané ale velmi nežádoucí a jít za plentu – umístěnou v nejvzdálenějším koutě volební místnosti – si mohl dovolit jen člověk, kterému na jeho budoucnosti příliš nezáleželo.

První skutečné volby jsem tedy zažil v roce 1990 a to dokonce jako aktivní účastník volebního boje a poprvé a naposledy jsem opravdu po volbách slavil, když Veřejnost proti násilí – trošku překvapivě – vyhrála volby na Slovensku s 32,5 procenty před KDH a Komunistickou stranou. Mimochodem komunisté tehdy získali jak na Slovensku, tak v Čechách něco přes 13 procent, ale zatímco slovenští komunisté zareagovali na volební neúspěch pokusy o reformaci na Stranu demokratické levice a následně zánikem, čeští komunisté vsadili na stalinskou demagogii a žijí s ní dobře dodnes.

Naše VPN-ka se hned následujícího roku rozpadla, když se od ní oddělilo Mečiarovo „Hnutí za demokratické Slovensko“ poté se transformovala do „Občanské demokratické únie“ a po útocích ze všech stran, zejména pak od pánů Mečiara a Klause dopadla ve volbách v roce 1992  s 3,6% katastrofálně. Jako celé volby. Tehdy jsem se nacházel v občanském politickém středu, vlastně vpravo od něj, což je pro státního zaměstnance naprosto nelogické – jenže by tam prostě jinak nikdo nebyl. Bral jsem to za svou povinnost.

Po roce 1992 byl se mnou, co se týká voleb, šmytec. Na Slovensku jsem ztratil volební právo jako cizinec (a v Čechách jsem ho tím nezískal, protože pan Klaus byl proti), potom jsme se v roce 1995 přestěhovali do Rakouska a tím pádem jsem byl na sedm let z volebního procesu vyloučen.

Poprvé jsem se zase zapojil v roce 2002 při volbě rakouského prezidenta a v tom jsem neměl dilema, protože proti sobě stál seriózní Heinz Fischer a poněkud obskurní postava paní Benita Ferrero-Walldner, která dokonce nechala v rámci předvolební kampaně anulovat své první manželství, aby se bezprostředně před volbami mohla v kostele provdat za svého dlouholetého partnera – kandidovala přece za křesťanskou „Lidovou stranu“ a proto nemohla žít v divokém svazku. Fischer vyhrál a já měl zase jednou dobrý pocit. Jenže jak dál?

Pokud si Češi či Slováci stěžují, že není koho volit a že se rozhodují jen mezi větším a menším zlem, není tomu v Rakousku moc jinak. Překvapivě jsem se v prvních volbách do zemského a federálního parlamentu ocitl zcela vlevo – totiž u Zelených. Abych pravdu řekl, nemělo to s mým politickým přesvědčením moc společného. Ekologie je sice dobrá věc, extrémní levicové názory a všudypřítomné ženské kvóty si mé srdce ale nikdy nezískaly. Má volba měla pouze jeden konkrétní důvod a to byla paní Ingrid Lechner- Sonnek. Byla to totiž jediná štýrská politička, která se zajímala o problémy zdravotnictví, a tomu zdravotnictví i dost rozuměla. Nešlo mi tedy o ideologii, volil jsem rozumem i srdcem společně v naději, že tato paní něco dokáže a zabezpečí určitou jistotu v nejistotě zdravotní politiky. Nestalo se. Zelení nezískali nikdy dost hlasů, aby se paní Lechner-Sonnek dostala do zemské vlády a i na federální úrovni zůstali trvale v opozici. Když se pak vedení strany vzdal charismatický intelektuál Alexander Van den Bellen a přepustil své místo ženskému křídlu, které se profilovalo ještě radikálněji na levý okraj politického spektra, pochopil, jsem, že budu muset změnit barvu. Kromě toho byly jejich předvolební plakáty už tak intelektuální, že přesahovaly mé schopnosti jim porozumět. U zelených vítězí ideologie nad zdravým rozumem a to už znám z časů socialistického Československa. To podporovat nebudu. Jestliže jsem dal zeleným hlas v komunálních volbách v Gössendorfu, bylo to jen proto, že mi byl velice sympatický jejich kandidát – Angličan Jeremy, který se s ohledem na lepší životní kvalitu přestěhoval z Británie do Rakouska a hodlá tady i zůstat.

Jakožto státní zaměstnanec závislý na daňových příjmech státu a přerozdělování peněz jsem se logicky musel usídlit vlevo od politického středu a volit sociální demokraty. Srdce si tím mělo máloco do činění, ale co jsem už měl dělat? Volit modré na pravém okraji, jejichž poslankyně Winter a její syn (spolužák mého syna) jsou odsouzeni za šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti? (Mimochodem byla paní Winter za své přesvědčení o mezinárodní židovské mafii před měsícem ze strany vyloučena.) Samozřejmě alternativa sociální demokracie by byli lidovci, kteří se rádi profilují vpravo  od politického středu. Jenže Rakousko se ještě nevzpamatovalo z jejich šestileté vlády v koalici s modrými (jenom jedna banka Hypo Alpe Adria, kterou si hejtman Haider financoval svůj život a své přátele, zanechala v státním rozpočtu Rakouska díru o velikosti 17 miliard Eur – čili, teď se nelekněte – 459 miliard korun. A navíc lidovci zoufale bojují proti zdanění bankovních a burzovních operací a proti zákazu kouření v restauracích. Protože nejsem ani milionář ani kuřák, necítil jsem se opravdu být jejich voličem a to jsem jim letos na prvního máje, když nám do práce přinesli svačinu i řekl. Neradovali se z toho. Volil jsem tedy socialisty a dělal jsem to rozumem, ne srdcem. Ostatně to byli černí, kteří zavřeli mé oddělení na Stolzalpe, a to ne na základě rozboru výkonů, ale jen na základě ideologické úvahy, že murauští voliči je budou volit stejně, i kdyby jim sr… na hlavu, jak mi to jeden politik této strany vysvětlil.

Jenže pak přišli utečenci. Desetitisíce. Ano, část z nich utíká opravdu před hrůzami války, často před jistou smrtí. Jak vysoký je tento podíl je otázka, podle azylových úředníků okolo 40 procent, sami utečenci odhadují tento podíl na 10 – 20 procent. Jenže způsob, jakým se evropská politika tohoto problému ujala, je naprosto katastrofální. Prostě se jim povolilo úplně všechno. Můžou vyžadovat vše a nemusí se držet našich zákonů. Za co by byl občan EU potrestán, se u uprchlíka přechází pokrčením ramen. A celá situace nabírá stále kurióznějších forem.

Ve středu minulého týdne mě zavolal lékař ze Spielfeldu na hranici se Slovinskem, kde se uprchlíci shromažďují. Má tam Afgánce, který je závislý na dialýze. Je dialyzován v Kábulu na klinice, ale rozhodl se, že vycestuje do Evropy. 12 dní už neměl žádnou dialýzu, tvrdí ovšem, že musí být dialyzován každý druhý den a teď mu není dobře. Což byla určitě pravda. Samozřejmě že se nejedná o válečného uprchlíka – tam kde padají bomby, se nedialyzuje. Ale on se rozhodl, že se chce nechat dialyzovat v Německu. Jeho místo v Kábulu už určitě dali dalšímu čekateli, takže se stejně nemá kam vrátit. Bez dialýzy umře, takže se o něj postarejme. Protože to byl už druhý případ během dvou týdnů, je zřejmé, že onen první pacient, kterého jsem nezažil živě, ale o něm slyšel od kolegy, to nějak do Německa přečkal a dal svým kolegům vědět, že to jde. K čemu je ostatně facebook? Zřejmě je na cestě celá dialyzační stanice z Kábulu. Kam máme tyto pacienty umístit, když nemáme místo ani pro vlastní?

Hned ve čtvrtek se na plicní ambulanci v Grazu objevili dva Afgánci, kteří kašlali krev. Velké překvapení to nebylo, otevřená tuberkulóza byla u nich známá, zjistili jim ji už v Řecku a dali jim příslušné léky. Ty samozřejmě nebrali, protože jim řecké léky nejsou dost dobré a chtějí do Švédska, kde jsou určitě léky lepší. Kolega Kovac je obratem poslal na uzavřené oddělení pro tuberkulózu v Enzenbachu, protože jsou vysoce infekční, nebezpeční a tak velí zákon. Po cestě oba utekli. Protože máme zakázáno je registrovat, pokud se sami nerozhodli požádat v Rakousku o azyl, jsou samozřejmě oba tito hoši nenalezitelní a nepostižitelní – i když porušují zákon a ohrožují svou infekcí všechny okolo sebe včetně domácího obyvatelstva.

Pod tlakem prchajícího davu jsme přestali ctít zákony. Začalo to pozastavením platnosti Dublinské dohody o zpětném přijímání uprchlíků a pak se prolomila hráz. Utečenci stáli mimo zákon, ve smyslu, že nebyli povinni žádné zákony dodržovat.  Jestliže jsme jim to jednou povolili, jakým způsobem chceme zajistit, že je v budoucnosti budou akceptovat. Z velké části přicházejí ze zemí, kde zákonnost neplatí. Současný stav jim tedy vyhovuje. Řekne pak paní Merkelová „Ode dneška se budou zákony dodržovat!“ ? Věří někdo, že se pak situace jako mávnutím kouzelného proutku změní?

Vídeň se tváří, jako by se jí to netýkalo, přesněji řečeno, ministryně vnitra Mikl-Leitner a ministr zahraničí Kurz (oba lidovci – tedy černí  – ÖVP) volají marně po opatřeních, v rámci koaličních bojů je ale sociální demokracie a premiér Faymann principiálně proti. Zřejmě ani neví proč, ale má pocit, že to tak má být. Právě odtud přišla i instrukce, že se uprchlíky v nemocnici nesmíme ani ptát na jejich jméno a pro počítačový systém dostávají jméno „Uprchlík číslo…“ a datum narození 1.1.1900.

Mikl-Leitner navrhla po atentátech v Paříži, aby džihádisté – navrátilci ze Sýrie byli dáni po návratu do domácího vězení, než se uzavře jejich proces. Prokazatelně se dopustili trestné činnosti, když se připojili k teroristické organizaci. Z Rakouska odešlo do Sýrie 250 občanů, 40 z nich tam zemřelo, 80 se vrátilo. Těch osmdesát se tedy pohybuje volně po Rakousku a my jim MUSÍME věřit, že nemají nic zlého v úmyslu. Tajná služba samozřejmě nemá dost lidí ani prostředků, aby běhala za každým z nich. Proto ten nápad s domácím vězením. Okamžitě se ozvali sociální demokraté (a samozřejmě zelení) se zdrcující kritikou tohoto nápadu. Že je to protiústavní, že to porušuje lidská práva těchto džihádistů. Dokud se jim nedokáže, že někoho zabili (sežeňte svědky!) není možné omezovat jejich lidská práva čili svobodu pohybu.

Ministr Kurz žádal, aby bylo džihádistům bojujícím v armádě Islámského státu (bojovat v jakékoliv cizí armádě, neřkuli v teroristické organizaci, je rakouským občanům zakázáno) odebráno rakouské občanství. Hned se do něj pustili zelení, červení i ochránci lidských práv, že je to protiústavní a nemožné. Když navrhl, aby bylo cizincům, kteří neprokážou vůli k integraci (nechodí do jazykových kurzů, neposílají děti do škol či do povinné dvouleté školky atd.) zkráceny sociální dávky, dostalo se mu stejné zuřivé odmítavé odpovědi. Je prý třeba motivovat a ne trestat. Nikdo ovšem neřekl jak. Jestliže chce turecký či arabský otec zůstat hlavou rodiny bez ohledu na svou nedostatečnou kvalifikaci, znalosti jazyka a nezaměstnanost, musí logicky zabránit své ženě a svým dětem, aby to ve vzdělání dotáhly dál než on. Psychologové a sociologové a další ….ogové ovšem stále melou to své, že tresty nevychovávají, že je třeba přesvědčovat atd. atd. Metoda cukru a biče byla za Bismarcka, moderní společnost používá už jen cukr! Je třeba vytvářet multikulturní integrovanou společnost. Nějak jim uniklo, že se místo toho vytvořily paralelní společnosti, které žijí podle vlastních pravidel a mezi sebou téměř nekomunikují. O multikulturalitě tedy nemůže být řeč. Jsou kultury,  kde je tolerance považována za slabost a respekt si člověk musí vydobýt tvrdým postupem. Machiavelliho otázku, zda je pro panovníka lepší být milován, či obáván, už v orientu dávno vyřešili ve prospěch druhé alternativy. Koho se lidé z těchto zemí nebojí, toho ani nerespektují.

Jestliže jsou hlasy, které jim tento respekt před naší kulturou a zákony chtějí vnutit, umlčovány, musí zaznít hlasitěji. To jde jen prostřednictvím mandátu, který získají ve volbách.

Tak nějak jsem začal chápat lidi, kteří se obracejí až k extrémní pravici a hledají tam zastání. Nesouhlasím s nimi, ale je pro mne stále obtížnější je odsuzovat.  Jestliže jim levice (tedy socialisté a zelení) nenabízejí ani náznak podpory, naopak jim stále tvrdí, že jsou oni povinni se přizpůsobit přistěhovalcům z jiných kultur, pak se nedivím, že se od nich odvracejí. Jestliže pak v nich zvítězí strach a místo rozumu promluví emoce, střílí přes cíl a volí až úplně napravo –  tedy politiky, kteří chtějí rozbít Evropskou Unii a zavést diktaturu pod národními hesly.

Jsem sice státní zaměstnanec a odkázaný na příjmy z daňových příjmů státu. Nejsem ani milionář ani kuřák. Nicméně bezpečnost má a mé rodiny je pro mě větší prioritou než onen plat. Jestliže se určitá strana brání poskytnout mi i minimální ochranu, jak ji mám volit? Zdá se, že se kruh uzavřel. Zase budu volit napravo od středu, tam, kde jsem kdysi začal. Do zakouřených restaurací prostě chodit nebudu, moje žena vaří stejně lépe. A budu se modlit, aby ti zákeřní lidovci nehráli zase svou falešnou hru a nespojili se s modrými, aby rychle přišli k penězům a vypumpovali blahobytný rakouský stát. Od pádu černomodré vlády Wolfganga Schüssela v roce 2007 se zde vyměnila celá generace. Někteří z nich jsou sympatičtí a nezbývá než doufat, že Tiberiova teorie o napitých a hladových mouchách nebude platit.

Ovšem všechny ony křesťanské strany, či jejich politici mají jednu velkou výhodu – totiž můžou se po každém podrazu jít vyzpovídat a můžou počítat s absolucí.

Strach je jedovatá věc, strach užírá duši a hlavně zatemňuje zdravý rozum. Kdo se boj, jedná podvědomě emocionálně, nedokáže se racionálně rozhodnout a hledá únik nejsnadnější cestou.

Strach je skvělý artikl, který se dá dobře prodávat. Ať už politiky nebo zbrojní loby. Obě tyto skupiny mají zájem o to, aby bylo strachu co nejvíce. Dokážou ho tedy šířit a nešetří přitom prostředky a v jejich volbě nejdou vybíravé. Není politicky nic lákavějšího než lidem nahnat strach a pak se postavit do pozice ochránce. Funguje to už od konce devatenáctého století, kdy se rodila parlamentní demokracie našeho typu. Ochránců bylo vždy spousty, nebezpečí méně, strach byl pěstován přímo vášnivě. I kdyby se měl důvod k obavám vymyslet!

Ještě horší ovšem je, když tento strach má reálný základ. A tentokrát ho opravdu má. Svět směřuje ke konfrontaci a to, co se v současnosti děje, je už válka. Nejen válka v Sýrii, na blízkém východě, ale válka globální. Strašné je, že tato válka je namířena především proti civilnímu obyvatelstvu. Tak tomu bylo už od druhé světové války. Už v ní zahynulo mnohem více civilistů než vojáků, ve Vietnamu zemřelo tři a půl milionu civilistů proti americkým 70 000 vojákům, Afghánistán zaplatil vítězství nad Rusy (50 000 zabitých vojáků) 2 miliony mrtvými, z nichž jen nepatrná část byli ozbrojenci. Válka je nestrašnější věc, která existuje a strach z ní je naprosto důvodný a legální.

Sedm či devět šílenců povraždilo 129 bezbranných lidí v jednom z hlavních měst Evropy. Tak to vidíme my. Sedm či devět hrdinů zaplatilo svými životy zabití 129 nepřátel – tak to vidí bojovníci Islámského státu a jejich sympatizanti. To je klasický obraz vojenské propagandy, vlastní vojáci jsou vždy hrdinové, i kdyby vraždili nevinné děti – nějak se to vždy zdůvodní. Válka se vede vždy nejen na bojišti ale i v médiích. A je tady. Válka je barbarská a válka vedená zločinnou organizací o to víc. Džihadismus je současná podoba nacismu, používá stejné prostředky, které se v civilizovaném světě nazývají genocidou a jsou označovány za největší zločin, jehož se někdo může dopustit. Jenže co je za tím?

Jsem už unavený stálým posloucháním, že islám je mírumilovné náboženství a je jen ideologicky zneužíváno. Je-li tomu tak a jestliže skutečně lidé vyznávající islám chtějí žít v míru s křesťany a ostatními náboženstvími, proč pak turečtí fanoušci pískají a bučí při minutě ticha na uctění obětí teroristických útoků a volají „Allahu akbar“? Je zřejmé, že VELKÁ část muslimského obyvatelstva nenávidí křesťanský západ a minimálně tajně s vrahy IS sympatizuje. Proč tito atentátníci nacházejí bezproblémově útočiště v muslimských čtvrtích a mohou tam své útoky po celé týdny či měsíce připravovat? Že by si toho nikdo nevšiml? Ne, jen muslim muslima křesťanské vládě a její administrativě – rozuměj policii – nevydá. I kdyby s jeho připravovanými činy nesouhlasil a i kdyby se bál, co takový teroristický čin přinese jemu samotnému. Pařížští muslimové se prý bojí, že se nenávist obyvatelstva obrátí proti nim. Právem. Proč tedy sami nic neudělají proto, aby válka v Paříži nebyla? Kdo seje vítr, sklidí bouři. Vítr je už zaset.

Jenže islám se stal pro arabské a ostatní muslimské obyvatelstvo skutečným fundamentem, kterým se snaží vyrovnat se s ekonomickou, vojenskou a politickou převahou západních (křesťanských) zemí. Jestliže tedy muslim stojí před otázkou identifikovat se se svým náboženstvím nebo se státem, v němž žije a jehož je občanem, rozhodne se – pokud jsou tyto dvě věci v rozporu – pro náboženství a zavrhne svůj stát. Když se kdysi Francie snažila najít cestu ke svým muslimským přistěhovalcům a zorganizovala mezinárodní fotbalový zápas s Alžírskem, obecenstvo, převážně muslimské – vypískalo Marseillaisu.  (Jiné to ovšem je, když stojí před dilematem podržet si své náboženství a muset křesťanské země opustit. Němečtí a rakouští kněží nestačí křtít přistěhovalce, kteří se vzdávají islámu a přestupují ke křesťanství. Jsou to zejména Iránci a Afgánci, kterým německá vláda oznámila, že jim azyl neposkytne a pošle je domů. Za přestoupení na křesťanskou víru je jako v Iránu tak v Afghánistánu stále ještě trest smrti, je logické, že takového novokřtěnce pak odsunout nelze.)

Obyvatelé arabských (ale obecně muslimských) zemí hledají v náboženství svou identitu a samozřejmě je tento proces masivně podporován petrodolary Saúdských Arabů, kteří tím získávají politický vliv. Wahhabismus jako radikální forma islámu je vyučována na islámských školách v Evropě a tyto školy jsou financovány ze Saúdské Arábie. A dokud bude mít křesťanský západ zájem o arabskou ropu (a ten mít bude) a bude za ni platit, není prostředků, jak tento trend zastavit. Je totiž už hodně pokročilý. Zajímavé je jen, to, že jeden bod učení Muhammada ibn Al-Wahhába muslimové v Evropě ignorují. Wahháb totiž učil, že každý styk s Käfirem, tedy nevěřícím, činí pravého muslima také nevěřícím, i když se nedopustil žádného „schirku“ tedy rouhání. Al Wahhab doporučuje tedy svým následovníkům, aby země, které jsou dominovány jiným učením, opouštěli. Proč právě tento jediný bod jeho učení není brán vážně, se můžeme domýšlet, snad je za tím přece jen evropský sociální systém.

Samuel P. Huntington píše ve svém „Střetu civilizací“ už v roce 1996, tedy ještě před útoky na Newyorská dvojčata a válkou v Iráku, která tyto procesy extrémně urychlila: „Islámské obrození je široké intelektuální, kulturní, společenské i politické hnutí prostupující celým islámským světem. Islámský „fundamentalismus“, běžně chápaný jako politický islám, je jen jednou součástí mnohem rozsáhlejšího obrození islámských myšlenek, zvyků, rétoriky a opětovného oddání se islámu u muslimských populací. Obrození je hlavním proudem, nikoli pouhým projevem extremismu, jde o věc všudypřítomnou a rozhodně nikoli izolovanou“.

John L. Esposito popisuje projevy tohoto obrození v denní praxi: „V osobním životě lze nalézt mnoho znaků islámského probuzení: patří mezi ně stále častější dodržování náboženských rituálů  (návštěvy mešit, modlitby, postění se) rostoucí počet náboženských programů a publikací, zvýšený důraz na islámské oblečení a hodnoty, revitalizace súfismu(mysticismu). Toto široce založené obrození rovněž doprovází návrat k islámu ve veřejné sféře….vlády i opozice se k islámu obracely, aby podpořily svou autoritu a získaly podporu obyvatelstva.“

Doplnil bych, že součástí tohoto obrození, zasahujícího do každodenního života, se stalo i opovrhování křesťany či nenávist k nim (ale i ateistům) žijícím v bohatém prosperujícím Západě. (Mimochodem podle saúdského krále a jeho vykladačů koránu má správný muslim křesťana nenávidět, nemá jej ale zabíjet. Zdržím se komentáře k tomuto výkladu učení al-Wahhaba.) Za muslimskou současnou nenávistí je totiž samozřejmě závist a s ní spojená věčná písnička o staletém vykořisťování islámského světa koloniálními mocnostmi.

A máme odpověď, proč po několika desetiletích takového vývoje nedokáže ani běžný Turek odsoudit masové vraždění křesťanských civilistů. (Vysvětlení, že Turci bučeli na teroristy a snažili se tak dát najevo jejich odsouzení, může věřit jen ten, kdo tomu opravdu úporně věřit chce).

Hovořit o podřadné kultuře, jako to píše Václav Klaus mladší či kdysi napsal Ludvík Vaculík, je projevem namyšlenosti a arogance, která tento vývoj islámu jen dále akceleruje. Nenávist plodí nenávist. (U pánů Klausů, ať už staršího či mladšího mě ovšem nic nepřekvapí). Ta kultura je prostě JINÁ a vyvíjí se pro nás nepochopitelným směrem. Směrem, kterému nerozumíme, a proto v nás vzbuzuje strach. A strach je kapitálem politiků.

Nejstrašnější, co by se mohlo stát, by bylo, že by nejradikálnější z příznivců hnutí Marie le Penové sáhli ke zbraním a začali vraždit muslimy. Samozřejmě, že ne teroristy. Ty nenajdou a navíc jsou tito ozbrojení. Válka se vede v první řadě proti civilnímu obyvatelstvu, které se neumí bránit. Bylo to tak ve středověku, bylo to tak za třicetileté války. Bylo tomu tak ve druhé světové válce atd. atd. Proč tedy ne dnes? A občanská válka je to nejhroznější, co může národ potkat. Francouzi s tím mají bohaté zkušenosti, snad tedy svodům nepodlehnou…

Postavme si ale otázku jinak. U čeho vlastně máme strach? Ze zavedení práva šaría v Česku? Kde žije nula celá nula nula nula procent muslimů? Tím může strašit jen prezident Zeman – a kupodivu má s tím úspěch!!! Bojíme se o život? Teoreticky ano. V čase profesionálních armád je strach, že by do války s džihádistickými fanatiky museli narukovat naši synové, minimální. (Už jen při pomyšlení na takovou možnost člověka mrazí). Pravděpodobnost, že bude člověk zastřelen na koncertu při návštěvě evropské metropole, je sice v porovnání s možností být zabit na frontě zanedbatelná, ale je tady. Což je nový fenomén. Samozřejmě je možné se tomuto nebezpečí vyhnout tím, že zůstaneme sedět doma. Jenže to by znamenalo omezení našich svobod, omezení naší životní kvality. A jsme u kořene věci. Válka vždy znamená pokles životní kvality, pokles blahobytu, válka znamená často propad do bídy. A toto nebezpečí je reálné a právě to v nás probouzí strach.

Vlny uprchlíků ohrožují (v Česku spíše jen teoreticky) ekonomický vývoj země, náklady na zbrojení ve vedení války a na bezpečnostní systémy pohltí části rozpočtu, které by se mohly dát na zvýšení důchodů či na vytvoření pracovních míst. Strach se vloudil do našeho podvědomí, už ani neumíme přesně definovat, čeho se bojíme, ale bojíme se. Raději nepřemýšlíme, čeho vlastně…

Toho dokážou politici skvěle využít. Ať už pan Konvička v Čechách, Marián Kotleba na Slovensku, páni Strache a Kunasek v Rakousku, a samozřejmě prezident Zeman a jeho předchůdce Klaus. Páni, kteří kdysi svou opoziční smlouvou dali podklad k ožebračení a rozkradení země, by se měli vlastně krčit někde v politickém stínu a doufat, že na ně nebude moc vidět. Dělají pravý opak. Tak trochu mi to připadá, jako když ozbrojení zloději přepadnou domácnost a vysvětlují svým obětem, že mají být rádi, že přišli a jsou tam, protože je chtějí jen okrást a kdyby přišli vrahové, kteří by je chtěli zabít, ochrání je. Koneckonců jsou ozbrojení. Samozřejmě je to nesmysl. Kdyby oni vrahové skutečně přišli, budou lupiči první, kdo uteče, bez ohledu na to, že jsou jediní, kdo má zbraň. Je přece potřeba lup odnést do bezpečí a užít si ho.

Slovník pana prezidenta ostatně odpovídá řečem v hospodě čtvrté cenové skupiny. Jeho věty o dětech jako lidských štítech mi doslova vyrazily dech. Možná by mohl požádat rakouského prezidenta Fischera o povolení návštěvy uprchlíků ve Spielfeldu, aby se na ty „živé štíty“ podíval osobně. Samozřejmě to neudělá. Dalším stupňováním jeho rétoriky už může být jen výzva „Střílejte do nich“. Jako by se Zeman snažil postavit do pozice mluvčího evropské extrémní pravice. Samozřejmě to tak není. Jde mu jen o to, aby si získal přízeň „české hospody“ a zvýšil své preference. A tato tendence mu vychází. Ve virtuální volbě prezidenta, kterou organizovala Mladá fronta dnes, by dnes vyhrál už v prvním kole. A na oslavy sedmnáctého listopadu už studenty nepouštějí, protože je tam shromáždění strany pana Konvičky, na němž mluví prezident republiky. I Česko se fašizuje.

Jestliže image České republiky v zahraničí volbou Miloše Zemana prezidentem velmi utrpělo, byla by jeho nová volba úplnou tragédií. Při první volbě se ještě dá argumentovat, že lidé nevěděli přesně, co volí. Při opakované volbě už to neplatí. Češi by se tentokrát nezpochybnitelně přihlásili k jeho politice intolerance, nenávisti a hospodských žvástů.

Ve všech zemích Evropy sílí fašistické tendence, rostou preference stranám, které se netají snahou odstranit liberální demokracii. Hodlají zavádět „přímou lidovou demokracii“ jako pan Strache v Rakousku, či „demokracii sloužící národním zájmům“ jako Viktor Orbán či Jaroslav Kaczynski. Ovšem podobná hnutí jsou v Holandsku, Belgii, Francii a dokonce i v skandinávských zemích Finsku či Švédsku, tedy zemích vyhlášených svou tolerancí. 190 000 islámských žadatelů o azyl je na 9,6 milionů Švédů ovšem přece jen moc. Dostali strach. A jsou stále více ochotni obětovat své občanské svobody za příslib ochrany před nebezpečím, které ani sami nejsou schopni definovat, ale které podvědomě cítí. I oni zapomínají na rozum a volí emoce.

Na hrubý pytel hrubá záplata. Čili na teroristický režim (džihádistickou totalitu Islámského státu) odpovědět stejnou mincí – fašistickým státem západního typu. Diktatura si s jinou diktaturou poradí snadněji než demokracie. To může být pravda, ale jak vysoká bude cena? Trochu jako v knize „1983“ od George Orwella, kde je popisovaná diktatura nahrazena jinou – silnější, která dokáže své obyvatele sledovat a pronásledovat ještě lépe než ta, ve které hlavní postava románu žije. Cesta zpět k demokracii je pak nesmírně těžká až nemožná – a velmi krvavá. Možná krvavější než boj proti džihadistům.

Jak ale překonat strach, který žene hlasy stranám, které chtějí demokratické principy zrušit? Možná by stačilo omezit bezbřehý liberalismus, kterým naše západní společnost už pravdu trpí. Každé i jen teoretické omezení ochrany lidských práv či osobních dat vyvolává hysterickou vlnu odporu. Armády právníků bojují za lidská práva každého zločince, i kdyby nelítostně vraždil či k vraždám nabádal. Politická „corectness“ zakazuje už používat běžná slova, jako „Cikán“ či v němčině dokonce slovo „Fräulein“ čili slečna. Politicky korektní je „Junge Frau“ což je nesmysl, protože toto slovo nevystihne, zda je ona mladá žena vdaná či ne. Ale protože neexistuje slovo „Mänlein“ a když tak jen v pejorativním smyslu, muselo být slovo „slečna“ škrtnuto z německého slovníku. Nemáme opravdu žádné důležitější problémy? V čase, kdy fundamentalističtí blázni vraždí nevinné lidi, diskutujeme o právu homosexuálů na manželství, jako by se jednalo o nejdůležitější problém naší společnosti. Jen proto, že si politici netroufají definovat opravdové problémy a postavit se jim čelem.

Za propagování nacistické ideologie existují tvrdé tresty vězení. Džihádismus je nacismu minimálně rovnocenný. Proč tedy stálé ohledy pro kazatele nenávisti? Zákon, který by trestal projevy náboženské nenávisti stejně jako nenávisti rasové, je nutně potřebný a na spadnutí. A pokud bude přijat, je třeba ho i konsekventně uplatňovat. S nulovou tolerancí. Ať si oni kazatelé nenávisti koupí za saúdské peníze i ty nejlepší právníky, kteří budou hájit jejich „právo na svobodný názor“, které ostatně v Arábii samotné neexistuje. Tam stačí napsat, že křesťan či ateista má jako člověk stejnou hodnotu jako muslim a odsoudí vás k ubití holemi k smrti. Ani oni právníci, ani jejich peníze jim nesmí pomoci k beztrestnosti. Tolerance není jednosměrka, je to projev vzájemnosti. Vzájemné tolerance či úcty. Právě v té věci si ale politici netroufají říct jasné slovo. Bojí se o ropu ze Saúdské Arábie?

Pokud to ovšem nedokážou, prohrají vše. Člověku, který se bojí, nestačí říct „neboj se“. Je třeba mu vysvětlit, proč se bát nemusí. Co se dá udělat pro jeho bezpečí. Ne gesta, ne prázdná slova a minuty ticha, ale činy. Pokud to evropská politická reprezentace nepochopí, bude po Maďarsku a Polsku následovat Rakousko, Francie, pak Holandsko, Švédsko….

A pak už jen zhasnout světlo a říct „Dobrou noc, Evropo.“

Korupce je nepochybně obrovským problémem. Nejen u nás, ale ve většině zemí světa. Korupce se ukazuje jako nejvýznamnější brzda hospodářského vývoje, je to něco, jako železná koule, kterou vleče ekonomika té které země na noze za sebou.Čím je ta koule těžší, tím pomalejší je hospodářský růst.

Má to dva hlavní důvody:

1)      Státní zakázky v zkorumpovaných režimech jsou mnohem dražší. Soutěže o jejich přidělení, pokud k nim vůbec dojde, jsou zmanipulované podle hesla – zakázku dostane ten, kdo nabídne víc. (Oficiálně míň, ale na úplatcích víc) Samozřejmě si vítěz pak ony úplatky započítá do ceny své zakázky – ztrátový být nemůže. Proto je kilometr dálnice v České republice dražší než kilometr v Rakousku, i když se tady stavbaři musí probíjet mnohem obtížnějším terénem. Část peněz tedy skončí v kapsách úředníků. (Jeden hořký vtip říká, že korupce při státních zakázkách je všude, jde jen o její míru. V Rakousku berou úředníci 1%, v Česku 10, na Slovensku 30 a v Rusku 300. Ten údaj z Ruska zřejmě bazíruje na olympiádě v Soči, původně měla stát 9 miliard dolarů, stála ale nakonec 40!). Jsou to peníze, za které by se mohly dát rozjet další projekty a zaměstnat další lidé, kteří by se z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti či sociálních dávek stali platiči daní. Vůbec nejhorší pak je, když ti zkorumpovaní vyvezou své peníze za hranice své země. Pokud totiž peníze zůstanou doma, mohou se zde točit a aspoň částečně se přes daň z přidané hodnoty vrátit do státního rozpočtu. Pokud zmizí za hranicemi, jsou definitivně a v celé své výšce ztraceny. A kdo už dnes v globalizovaném světě nechává ilegální peníze doma?

2)      Psychologický efekt je ještě mnohem fatálnější. Obyvatelstvo země, ve které je rozbujelá korupce – zejména ta ve státní správě – se snaží všemi prostředky vyhnout placení daní. Proč by měl slušný občan odvádět své peníze do státní kasy, kde se stejně rozkradou? Morálka placení daní je nepřímo úměrná míře korupce. Nejvyšší morálku v placení daní v Evropě má Dánsko – i když jsou tam daně nejvyšší. Proč?

Korupce ve světě se měří od roku 2004 takzvaným Corruption perceptions index. Můžeme mít sice k tomuto vynálezu Johana hraběte Lamdsdorffa výhrady, jde přece jen o subjektivní měřící metodu, lepší způsob hodnocení ale v současnosti není k dispozici a hodně faktorů nasvědčuje, že je tato měřící metoda schopna monitorovat aspoň v hrubých obrysech zátěž korupce v jednotlivých zemích.

Pro ty, kdo tento index neznají, je to desetibodová stupnice, přičemž 10 znamená, že se v té zemi ještě nikdy nikdo ani v náznaku nesetkal s potřebou dát úplatek, 1 bod znamená, že bez úplatku nedostanete v podstatě ani vodu. (Jestliže Somálsko a severní Korea dosáhly 0,8 bodu, není se co divit, že v těchto zemích zuří hladomor).

Tradičně nejlépe dopadají severské země Dánsko (a jsme u věci placení daní!), Finsko, Švédsko a Norsko (Island, který v roce 2004 byl na třetím místě, poklesl po hospodářské krizi v roce 2008 a státním bankrotu na místo třinácté). K zemím s nejmenší korupční zátěží patří ale i Švýcarsko či Singapur.

České republice patří nelichotivé 53. místo s indexem 5,1, Slováci jsou hned za námi na místě 54. S indexem 5,0. Přičemž hodnota 5,0 se považuje za hranici, kdy se korupce stává kritickou a skutečným společenským i hospodářským problémem.

V hrubých rysech se dá vysledovat vztah mezi chudobou a korupcí, chudé země jsou v průměru korupčnější než země bohaté, touha dostat se k penězům a zajistit si slušný životní standart, či dokonce zbohatnout nelegální cestou je v zemích potýkajících se s chudobou očividně větší. Ale neplatí to obecně. Například země jako Botswana v Jižní Africe, Uruguay či France (někdejší Francouzská Guayana) v jižní Americe jsou chudé a přece jim patří pozice okolo dvacátého místa. Barbados dosáhl dokonce na 17. místo a o blahobytu se v této zemičce mluvit nedá.

Naopak země s vysokým příjmem z nerostných surovin jako je ropa, jsou nepoměrně korupčnější než jiné mnohem chudší země. Například Saúdská Arábie je až za námi na 55. místě s indexem 4,9, tedy pod onou kritickou hranicí pěti bodů. A Kuvajt, jehož občané díky blahobytu země ani nemusí platit daně, je na 63. místě s 4,3 body. O Venezuele ani nehovoříc – tato na ropu nejbohatší země v Jižní Americe je 161. S indexem 1,9!!!

Není to tedy jen chudoba, která je matkou korupce. Hraje zde roli i mnoho dalších faktorů.

Zajímavé je, že nejmenší míru korupce mají země, kde je hlavním náboženstvím křesťanství protestantského typu. Ať už jsou to skandinávské země, ale i Austrálie, Nový Zéland, či Británie, USA, Kanada nebo Švýcarsko či Holandsko. V katolických zemích je situace nepoměrně horší. Itálie (kde hraje ale podstatnou roli i úloha mafie) je na katastrofálním 69. místě s indexem 4,3 (a nemůže se hospodářsky pohnout z místa). Zda zde hraje úlohu zpověď s rozhřešením, můžu jen hádat. Ale protestant si musí každý svůj zlý čin vybavit s Bohem osobně a nikdy si není jistý, zda mu bylo odpuštěno. Jezuité v rámci rekatolizace zavedli dokonce jakýsi tarifní žebříček, jakými projevy lítosti si může katolík vysloužit absoluci (odhlédnouc od poutí do Říma, Jeruzaléma či Santiago de Compostella, což přinášelo po zaplacení určitých poplatků úplné odpustky za spáchané hříchy). Ještě i dnes o hlavních církevních svátcích dostávají věřící, kteří se účastnili mše, odpustky svých hříchů. Možná to svádí k tomu, aby člověk beztrestně hřešil. Když kněz dá rozhřešení, je duše zase čistá a cesta do nebe otevřená. Samozřejmě že to tak není (nebo na to nejsem ochoten věřit), ale zažil jsem dost lidí katolické víry, kteří si to myslí, v to věří, či věřit chtějí. Protože se taková interpretace nabízí. Opakem svatého není hříšník ale svatoušek. A těch je víc než dost.

Významnou roli hraje ale určitě i mentalita obyvatelstva. V kmenové společnosti Arabů či Berberů byl „dar“ náčelníkovi za jeho přízeň naprosto normálním činem. Úplatek je tedy přirozenou součástí života a jak vidíme na Saúdské Arábii či Kuvajtu, nedokáže ho vymýtit ani blahobyt. Turecká nadvláda na Balkánu je cítit dodnes. Všechny země, které byly pod tureckou nadvládou, vedou s korupcí naprosto marný boj. Schopnost dát peníze tomu správnému je výrazem chytrosti, na kterou může být místní občan hrdý. U nás se cítí být ponížen a platí, protože musí nebo si myslí, že musí, v orientu se tím naopak může pochválit a sklidí aplaus.

Tradice se tahají po celá staletí, mentalita se nezmění za jednu generaci, dokonce ani za sto let. Rakousko je na 23. místě a je korupčnější než Německo, i když v jiných ohledech jsou tyto země jako dvojčata. Dokonce i katolické Bavorsko má nižší míru korupce než Rakousko. Ve Vídni obvyklé „schadet nét“ čili „nezaškodí“ je součástí vídeňské kultury.

Politici hrají při budování tohoto faktoru obrovskou roli. Jestliže se ministr financí Rašín po první světové válce rozhodl vyhlásit korupci nelítostný boj, ministr financí z roku 1990 Václav Klaus ji označil a stále ještě označuje za „šikovnost některých lidí“. Takové nastavení má na morálku fatální následky, zejména, když pan Klaus jako prezident dokonce už odsouzené zloděje z moci svého úřadu omilostní. Václav Klaus korupci ideologicky prakticky legalizoval a udělal z ní součást naší ekonomiky, o jejím brzdícím efektu na hospodářský růst buď nevěděl, nebo mu to bylo jedno. Rašín svého času postupoval zdánlivě naivně – jeho „Komise pro prověřování původu majetku“ měla prověřit původ majetku všech občanů tehdejšího Československa. Samozřejmě to byl naprosto nemožný úkol. Jenže pokud se někdo choval příliš nápadně, vystavoval své bohatství na odiv, měl velmi rychle tuto komisi na krku. Výsledkem bylo, že se bohatí snažili navenek vystupovat skromně a nenápadně, nevystavovali své (často ilegálne) získané bohatství na odiv a na morálku tehdejšího Československa to mělo blahodárný efekt – ne nadarmo bylo Československo v meziválečném období po Německu druhou nejsilnější evropskou ekonomikou.

A samozřejmě rozhodující roli hraje i úloha státu. Čím víc zasahuje stát do života občanů a čím mocnější je státní administrativa, tím vyšší je míra korupce. Je-li úředník všemocný a nekontrolovatelný, samozřejmě to svádí k tomu, aby svou pozici využil k vlastnímu obohacení. Totalitní systémy jsou všeobecně mnohem korupčnější než demokratické země. Neplatí to obecně, například Chile – nijak bohaté – je na chvályhodném 21. místě s indexem 7,3 – díky diktatuře generála Pinocheta, kterému se podařilo do té doby všudypřítomnou korupci drakonickými tresty vymýtit. V podstatě je ale korupce nedílnou součástí mocenského systému diktátorských režimů – korupce totiž posiluje poslušnost. Úředník musí být zkorumpovaný, protože pak je vydíratelný i odstranitelný podle potřeby, pokud by nebyl dostatečně loajální. V Číně se údajně správcem provincie může stát jen dostatečně zkorumpovaný úředník – aby ho mohli za onu korupci popravit, kdyby na jeho místo dostal zálusk někdo mocnější či významnější.

Představa, že komunistický režim nebyl korupční, je naivní. Samozřejmě byl, jen se neuplácelo penězi, protože ty hrály podřadnou roli. Protože jen málokdo mohl cestovat do ciziny, neměl velké sumy peněz ani jak vydat. Podplácelo se nedostatkovým zbožím, výhodami, či například i oněmi devizovými přísliby a k řezníkovi se pro vybrané výrobky chodilo zadním vchodem. Jen zdánlivým paradoxem bylo, že například kvalitní „spišské párky“ byly podstatně levnější než nechutné párky „dietní“. Jen nebyly dostupné pro každého. Všechny postkomunistické země za sebou táhnou dědictví svých totalitních režimů a jedním z těchto prvků je i korupce. Nejlépe v potlačování korupce si vede Polsko, které je na slibném 35. místě s indexem 6,1. To je podle hospodářských analýz i důvodem, proč má právě Polsko z postkomunistických zemí nejvyšší hospodářský růst a nejlepší dynamiku vývoje. Paradoxem je, že občané to nedokážou ocenit. Vládu PO, která měla na tomto vývoji za posledních osm let největší zásluhy, vyměnili za populismus Jaroslava Kaczynského. Je tedy otázkou, zda se energie vynaložená do potlačování korupce, politicky vyplatí. Hospodářsky ano, ale na druhé straně je tu spousta frustrovaných úředníků, kterým vláda brání dostat se ke svému úplatku a ti dokážou hovořit (zejména před volbami) hodně hlasitě. A navíc, boj proti korupci může být úspěšný, ale vždy jen relativně. Korupci můžete potlačit ale ne vymýtit a relativní úspěchy se špatně měří. Prostý polský volič neví, že za Krkonošemi a Tatrami je situace mnohem horší než u něj doma.

Nicméně, pokud se kterákoliv společnost chce začít pozitivně vyvíjet, je jejím prvotním úkolem boj proti korupci. Pokud k němu je politická vůle.

Jenže tu vůli v české politice postrádám. Samozřejmě se proti ní brání i skupiny, které by o svůj vedlejší příjem přišly. V Rakousku je například systém zdravotního připojištění. Za to, že si měsíčně platím u privátní pojišťovny určitou sumu, mám nárok na volbu lékaře či nemocnice, ve které se chci nechat léčit. Samozřejmě, že se tak dostanu dříve k potřebnému (bohužel často i k nepotřebnému) zákroku, i když to politici popírají, mají připojištění pacienti určité výhody. Protože ona privátní pojišťovna zaplatí nemocnici, ve které pojištěnec ležel určitou sumu, která se pak rozdělí podle daného klíče mezi VŠECHNY tam pracující lékaře. Na Slovensku, zejména v Bratislavě, (o situaci v Čechách a na Moravě nejsem dostatečně informován) musíte uplácet jednoho konkrétního lékaře. Jak v Rakousku, tak v Česku tedy existuje „dvoutřídní medicína“ (i když to vlády v obou zemích vehementně popírají). Jen v Rakousku běží na legální, v Čechách a na Slovensku na ilegální bázi. Ono rakouské připojištění je účinné protikorupční opatření. V Čechách je politicky neprůchodné. Proč asi?

Nechápu například úporný boj českých politiků proti elektronickým pokladnám. Ty jsou v celé Evropě samozřejmostí (s výjimkou Řecka a Česka). V Itálii dostanete elektronický doklad i na kávu za 90 centů – a musíte ho mít u sebe i po opuštění baru či restaurace pro případ kontroly daňového úřadu. V Čechách snaha o jejich zavedení budí křik a odpor – kolik malých hospod a lékáren by zaniklo! To znamená jinými slovy, že tyto hospody a lékárny přežívají jen díky černé ekonomice a neplacení daní. Mí čtenáři vědí, že jsem vždycky podporoval knížete Schwarzenberga, protože ho považuji za slušného člověka. Tentokrát musím ale jeho strategii odporovat. Jak chce osvobodit od elektronických pokladen malé provozy? Podle jakého klíče – podle nějakého ODHADNUTÉHO obratu? Kdo odhadne ten obrat? Ten vykázaný bude přece odpovídat právě oné černé ekonomice. A úředníci, kteří budou potvrzovat, že daný provoz se vyskytuje pod onou zákonem určenou hranicí obratu, se určitě už nemůžou dočkat. Bez úplatku to určitě nepůjde! Elektronické pokladny by přinesly přehled o OPRAVDOVÉM obratu, o němž by žádný úředník nemohl rozhodovat. Byl by pak tak nepřekonatelný problém, provozům do určité výšky obratu vyplatit daň s přidané hodnoty zpět – úplně nebo částečně a pak od určité výšky vůbec? Byl by to transparentní systém.

Jenže právě transparenci se společnosti, kde se korupce stala nedílnou součástí každodenního života, brání nejvíc. Pokud Andrej Babiš nedokáže prosadit ani tento minimální program, může svou politickou misi označit za neúspěšnou a ukončit ji. Pokud chce posunout českou společnost někam dál, musí potlačit černou ekonomiku. A s ní černé – jinými slovy špinavé – peníze. I když na jejich existenci bývalý český prezident Václav nevěří. Ony tu jsou a působí jako písek v motorových převodech.

Tak už to zase začalo. Po dvou týdnech, které jsem strávil v Česku a na Slovensku, kdy jsem mohl normálně vždy jen jednou sdělit,, co jsem chtěl a nemusel to pokaždé opakovat, jsem se vrátil do reality. A současně si uvědomil, jaká je to pohoda, když vám lidé rozumějí.

Zřejmě bude problém i u mě. Samozřejmě že mi v němčině zůstal cizí přízvuk, i když mí známí tvrdí, že zcela nepatrný. Nepatrný je ale zřejmě pro lidi, kteří mě znají, kteří jsou i vzdělaní a dobře slyší. Když jsem krátce před mou dovolenou dělal vizitu na oddělení a mohl si popovídat z 67 pacientů se třemi, naprosto mě to zlomilo a naplnilo zoufalstvím. V podstatě je pět možností, proč pacienti na mé otázky nereagují, či na mé vysvětlování reagují naprosto neadekvátně.

1)      Jsou hloupí. U našich početných alkoholiků žádný výjimečný fenomén. Tito lidé hovoří pouze dialektem a nerozumí ani zprávám v televizi, protože se tam mluví spisovně. Pro mou útěchu  – profesorovi Olschewskému, na klinice v Grazu, který pochází z německého Hessenu, se daří stejně jako mně.

2)      Jsou dementní. Velká část naší klientely, vlastně tato část stále narůstá.

3)      Jsou psychicky nemocní. Schizofrenici a lidé s jinými duševními chorobami jsou mezi našimi pacienty samozřejmě zastoupení nadproporcionálně, protože trpí častěji tělesnými chorobami.

4)      Neumí německy. Stále rostoucí skupina lidí, kteří někdy žijí v Rakousku i dvacet třicet let a neumí ani slovo německy. Protože to zatím nepotřebovali nebo jim v tom bránil manžel. Samozřejmě teď přibývají sezónní pracovníci z Maďarska, Rumunska či Slovinska a jejich rodinní příslušníci.

5)      Neslyší. Samozřejmě tato skupina je mimořádně velká. Jsou to přece jen převážně staří lidé, naslouchací přístroje buď nemají, nebo s nimi neumí zacházet nebo se jim vybila baterie, nebo ten přístroj nechali doma. A právě u těch může i „údajně nepatrný“ akcent vyvolat fenomén, že nerozumí. A pravidlem poté, co COKOLIV řeknu je prázdný pohled a po chvíli klasická otázka: „Biiittee?“ Už dávno se mi nestalo, že bych nemusel svou větu opakovat. Je to vyčerpávající.

Nicméně magistra dnes v lékárně nedoslýchavá nebyla. Nepůsobila ani schizofrenicky ani dementně, a protože vystudovala vysokou školu, neměla by být úplně hloupá. Nicméně mě i kontakt s ní vrátil do depresivní reality.

„Prosil bych si Balmandol,“ řekl jsem jí.

Přišlo ono známé: „Bitte?“

Po oněch dvou týdnech dovolené mě to překvapilo. Pochopil jsem, že to bude opět jednou zlé a zopakoval jsem svou prosbu. „Balmandol.“

„Balmandöl?“ ujistila se.

„Ne, Balmandol,“ opravil jsem ji. Snažil jsem se opravdu vyslovovat pomalu a zřetelně naše normální české „o“.

„Vždyť rozumím,“ zavrčela nevrle. „Balmandöl.“ Zírala do počítače a pak řekla. „Nic takového není na trhu.“

Nenechal jsem se odbýt. „Je.“ Řekl jsem jí. „Mám ho doma a pravidelně ho u vás kupuji. Je to koupací olej (Badeöl),“ vysvětlil jsem.

„Tak už ho asi stáhli z trhu,“ mínila ona.

„Nestáhli,“ nedal jsem se vyhodit. „Balmandol Badeöl“ zopakoval jsem a dal si záležet, abych „o“ a „ö“ vyslovil rozdílně.

„Jak jste to říkal?“ znejistěla.

„Balmandol Badeöl,“ zopakoval jsem, abych potlačil nutkání ji zabít.

Znova zírala do počítače. „Ach ano Balmandol,“ vyslovila tentokrát z mého hlediska správně. „To je mandlový koupací olej.“

„Ano,“ potvrdil jsem. „Ten právě chci.“

„Ten nemáme,“ řekla. Když jsem odcházel, slyšel jsem ještě ve dveřích lékárny, jak za mnou volá. „Ale můžeme vám ho objednat.“ Nevrátil jsem se. Pochopil jsem, že už je zase zle. Šel jsem se domů připravit na mou první vizitu po dovolené a na ono „Biiitee?“ Budu na to potřebovat pevné nervy a ty nějak nemám. Ani po dovolené.

Když se mě ptají, kde jsem doma, říkám, že momentálně v Gössendorfu. Domov podle mé teorie netvoří domy, ale lidé, které máme rádi. Jenže i lidé, kteří vám rozumí…

O Turecku jsem psal už několikrát. Nedá se ale nereagovat na to, co se momentálně děje a čehož následky jsou naprosto neodhadnutelné.

Angela Merkelová navštívila Turecko v době zuřící předvolební kampaně (volby zde budou 1. listopadu, tedy za několik málo dní), aby podpořila prezidenta Erdogana, který otevřeně usiluje o odstranění demokracie a zavedení diktátorského prezidentského systému (ruského typu). Před krátkou dobou ještě nepředstavitelný scénář, pod vlnou uprchlíků z předního východu dnes realita.

Jak jsem psal naposledy, když jsem se zmínil o uprchlické krizi – ať už to dopadne jakkoliv, svět už nikdy nebude takový jako předtím. Určitě změny jsou nezvratné a demokracie jako základní stavební kámen evropského soužití se otřásá v základech. Diktátorská vláda Viktora Orbána najednou nikomu nevadí (kromě jeho vlastní mládeže, která masově opouští Maďarsko), s Putinem se už zase vyjednává a Erdoganovi se pomáhá v upevnění jeho moci. V Rakousku ostatně sílí nezadržitelně modří tedy svobodomyslní, kteří také hlásají vystoupení z Eura, z Evropské Unie, a „posílení přímé demokracie“. Což v praxi znamená odstranění parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování po úplném ovládnutí sdělovacích prostředků. (Mimochodem tímto způsobem přímé lidové demokracie vládl Muamar Kaddáfí.)

V Polsku zvítězila navzdory hospodářskému růstu v zemi a stoupání životní úrovně strana Jaroslava Kaczinského. Stačilo představit uprchlický problém jako problém Německa. Merkelová přece uprchlíky pozvala a teď diktuje jiným zemím (tedy i Polsku, kde animozity vůči mocnému západnímu sousedovi nikdy nezmizely, stačí se podívat, v jakém emocionálním tónu se odehrávají fotbalové zápasy mezi Německem a Polskem), že je musí převzít. Německý diktát – důvod na vystoupení z EU. Že Polsko dostává z Bruselu na dotacích 70 miliard Euro ročně – to nehraje v předvolební kampani žádnou roli, když ji hrát nemá. A že Kazcniský patří k pravicovému radiálnímu křídlu, které se s demokracií příliš nemaže, o tom nikdo pochybovat nemusí.

Je samozřejmě smůla, že právě na tureckém prezidentském křesle sedí právě člověk jako Erdogan, který nemá skrupule a dokáže využívat jakékoliv politické prostředky bez ohledu na protesty ve vlastním obyvatelstvu. Člověk, který nehledá konsensus ale prosazení vlastního názoru za každou cenu. Jenže kdo hýbe v Ankaře pákami moci, na to nemáme žádný vliv. Nedivil bych se, kdyby bylo pravda, co tvrdí Řekové (kterým je ovšem hodně těžké něco věřit), že totiž Turci sami převážejí syrské a afgánské uprchlíky na egejské pobřeží, aby jich utíkalo co nejvíce a aby tedy vyvinuli na Evropu co největší tlak. Erdoganovi totiž nejde o málo.

Bod první – Evropská Unie má vyhlásit Turecko na bezpečný stát. Nic jiného si ona sama ani nepřeje, jen do státu s tímto statutem totiž může uprchlíky vracet, pokud překročí Evropskou hranici. Odhlédněme od faktu, že Evropská Unie v této základní funkci každého státního útvaru – totiž při ochraně vlastních hranic – žalostně selhala. Ukázalo se, že je to spíše diskusní klub než státní útvar a lepší to ani nebude, už proto, že tendence je spíše opačná – místo centralizování a vytváření dalších společných struktur jako armády či bezpečnostních složek – se snaží evropské státy vazby spíše rozvolňovat a ze závazků k Unii se vyvazovat. A to právě v době, kdy stojí otázka další existence EU skutečně pod zevním tlakem jednoznačně – buď užší integrace, nebo rozpad. Jenže vyhlásit Turecko za bezpečný stát v době, kdy Erdogan ničí opozici vodními děly a zatýkáním bez rozsudku, kde má policie od minulého roku práv použít proti demonstrantům ostrou munici? Kde jsou beztrestně zabíjeni křesťané jen proto, že vydávali svůj časopis a na hlavy kurdské národnostní menšiny padají bomby jen proto, že se jejich politická strana dostala do tureckého parlamentu a vzala tak Edroganovi a jeho straně absolutní většinu. Politika se v Turecku vede všemi prostředky včetně těch, které velmi připomínají občanskou válku, pokud ale Evropa vyhlásí Turecko na bezpečný stát, nebude moci poskytnout žádnému Turkovi politický azyl – a Erdogan bude moci konečně proti opozici použít veškeré státní násilí, aniž by se musel bát jakékoliv reakce. Navíc Turci stále nepřiznali vinu ke genocidě Arménů v čase první světové války, popírají ji stejně vehementně jako pohrobkové nacistů holocaust. Jenže v Turecku pochází toto popírání z oficiálních politických míst. Je to totéž, jako by Markelová veřejně vyhlásila, že žádný Oswiecim či Mauthausen neexistovaly a Židům Hitlerův režim nijak neubližoval. Nemyslitelné! Jenže právě Merkelová musí s lidmi, kteří toto činí, jednat a jednat velmi opatrně a vstřícně. Jinak její Německo miliony uprchlíků, které je Erdogan obratem schopen do Evropy poslat, zadupou.

Uvolnění vízové povinnosti pro turecké občany, kterou Eerdogan rovněž požaduje a Merkleková mu ji slíbila) je pak za těchto okolností jen marginálním zlem. Přitvrdí-li Erdogan svůj tlak na opozici, mohou k nám jeho protivníci přijít vlastně zcela legálně – aniž by museli dostat statut uprchlíka – a oni přijdou. Je to převážně intelektuální opozice, muslimové jen podle jména, tedy nepraktizující, z těch až tolik strachu nejde. Pokud jich nebudou miliony.

Jsme tedy ochotni akceptovat diktátory typu Orbána, Putina či Erdogana, jen když nás ochrání před vlnou utečenců. Otázka zní, proč jsme tedy nedokázali akceptovat diktátory typu Saddáma Husseina či Muamara Kaddáfího? Byli horší? Byli jen jiní – utvářelo je prostředí, ve kterém vládli a to bylo brutálnější než Turecko či Rusko, o Maďarsku je v tomto srovnání zbytečné hovořit, to je přece jen někde úplně jinde. Kdyby tito muži ještě stále vládli v Iráku a v Libyi, neměli bychom dnešní problém. Ať se na to totiž díváme jakkoliv, vyvolávacím bodem dnešních problémů byla americká (a britská) invaze do Iráku. Pád Saddáma Husajna, kterého Američané ze jeho země vybombardovali, měl dvojí účinek.

Zaprvé narušil křehkou stabilitu na blízkém východě. Že se nestabilní a umělý státní útvar Iráku rozpadne, mohl vysvětlit americké administrativě skutečně kdekdo – kdyby byli Georgie Bush  a jeho poradce Wolfowitz vůbec schopni a ochotni někoho poslouchat. Okamžité rozdělení na šíitský jih, sunnitský střed a kurdský sever bylo jediným schůdným řešením – pro americkou administrativu ale neprůchodným. Jednak se bála posílení Iránu na jihu Iráku (k čemuž by určitě došlo) jednak chtěla mít jen jednoho partnera při jednání o licencích na těžbu ropy ( ze stejného důvodu Irák po první světové válce i vznikl – tehdy měli ovšem prsty ve hře Britové). Co se stalo, je katastrofou sice regionální, ale s globálními důsledky. Pád jednoho diktátora vyvolal řetězovou reakci a v konečném důsledku byl spouštěčem tzv. „arabského jara“. Jestliže se „demokracii“ v arabských zemích podařilo v Tunisku jakž takž stabilizovat (za ten zázrak padla letos dokonce Nobelova cena míru), v Egyptě se ji podařilo chválabohu zlikvidovat, Libye se rozpadla na dva útvary (jaké překvapení, Cyrenaika a Tripolitana byly vždy dvě země, které dala dohromady jen italská koloniální administrativa, nikdy se ale nesnášely) a vládne tam stav občanské války. Pravá katastrofa vznikla ale v Sýrii, kde se vládnoucí alavitský klan Assadů nehodlal dát „demokratickým způsobem“ vyvraždit. Jestliže se dokonce i problematika Palestinců dostala mimo zorný úhel světových politiků (čímž Palestinci trpí natolik, že si svou frustraci vybíjejí podřezáváním Židů na jeruzalémských ulicích), mluví to samo za sebe. Rád bych se zeptal Syřanů na Golanských výšinách, kteří vždy tak vášnivě usilovali o zpětné připojení k Sýrii, zda si to přejí i dnes.

Druhým faktorem amerického vpádu do Iráku byla radikalizace Islámu. Arabské obyvatelstvo včetně své intelektuální vrstvy utrpělo touto válkou skutečný šok. Marocká socioložka Fatema Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ reakce prostých lidí. Chápali tento útok, pro který neexistovalo žádné právní zdůvodnění (ony zbraně hromadného ničení, které byly záminkou útoku, se nikdy nenašly), jako demonstraci síly Západu. Aroganci typu: „MY rozhodneme, kdo je dobrý a kdo je zlý a MY zbombardujeme podle našeho rozvážení kohokoliv, koho shledáme zlým.“ Prostí muslimové nedokázali rozlišovat mezi Američany a Evropany (ostatně Britové byli v Iráku taky), v jejich očích zaútočil na muslimskou zemi bezdůvodně „blahobytný Západ.“ Bylo třeba na to odpovědět. Odpovědí byl příklon k islámu. Jestliže obyvatelstvo islámských zemí nedokázalo západu konkurovat hospodářsky ani vojensky, rozhodlo se postavit proti sekularizovanému Západu „svého Boha“.

Když v sedmdesátých a osmdesátých letech začali proudit Turci do Německa (na žádost německé vlády, která hledala lacinou pracovní sílu) ani jedna Turkyně nenosila šátek. Už proto, že to bylo v Turecku Atatürkovými dekrety zakázáno. Dnes je vzácností, když nově příchozí žena nemá na hlavě šátek, na nohou tradiční sandály a kabát až na zem. Náboženské symboly vstoupily do života Islámu mnohem intenzivněji než dřív. Intelektuální a feministická hnutí v těchto zemích, nakolik byla už předtím slabá a jen pomalu se vzmáhající, byla umlčena a dnes ani nevíme, zda vůbec existují (ostatně zajímá to někoho?) Islám vstoupil (vrátil se) do každodenního života muslima a to způsobem, který je nekompatibilní se způsobem života v průmyslové době. My jsme totiž náš způsob života s manufakturami a továrnami s pásovou výrobou, s osmihodinovou pracovní dobou, komunikační infrastrukturou atd. atd. vyvinuli až po sekularizaci (tedy oddělení náboženského a civilního života) na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Vlastně se jedná v určitém smyslu o dítko této sekularizace. Tento život se všemi jeho průmyslovými a kapitalistickými prvky exportujeme na východ – jenže tam nemůže fungovat. Je u nás myslitelné přerušit operaci v nemocnici, aby se operační tým šel přesně ve dvanáct hodin pomodlit? Je možné, aby navigační věž letiště neodpovídala přistávajícímu letadlu, protože právě zapadlo slunce a posádka věže se modlí? V islámském světě je to naprosto normální, tam si zase nedovedou představit, že by měli v operaci ve dvanáct hodin pokračovat, či že by věž měla plnit své povinnosti, i když je čas k modlitbě. Samozřejmě že to vyrábí problémy, naše systémy jsou nekompatibilní.

Je samozřejmě naprosto falešné, když tvrdíme, že zde stojí křesťanský svět proti islámskému. Křesťanské hodnoty jsme už dávno opustili, naším světem vládne chtivost a závist. O deseti přikázáních je zbytečné mluvit. Máme ale strach o náš sekularizovaný svět. O svobodu se rozhodnout, zda půjdeme v neděli do kostela či do nákupního střediska. O náš způsob života. Právě fakt, že křesťanství se svými ideály a poselstvím už vyklidilo pozice v našem myšlení (krádežím se v například v prezidentském politickém slovníku říká “šikovnost”), má to islám se svou expanzí snazší. Vniká totiž do ideologicky prázdného prostoru.

Současné stěhování národů je příznakem globalizace – nového fenoménu, odstartovaného v devadesátých letech dvacátého století. Proto je to fenomén dosud neznámý. Jenže jestliže jsme globalizovali pohyb peněz, zboží a investic, bylo jen otázkou času, kdy dojde i na pohyb osob. Vítali jsme turisty z exotických zemí, kteří k nám náhle mohli začít jezdit – vozili sem peníze. Teď přicházejí lidé z naprosto jiných důvodů. Proč? Protože je to možné!

Světový systém klidu a blahobytu, který jsme krátce zažili v devadesátých letech (odhlédnouc od lokálního konfliktu v bývalé Jugoslávii) a který popsal Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin“ se zhroutil. V nezřízeném optimismu devadesátých let jsme nedokázali dát pozor na lidi jako George Bush či Václav Klaus. Zdálo se nám, že se nemůže nic zlého stát. Stalo se. Následky jsou tragické a vlastně ještě neodhadnutelné.

Xenofobie nepomůže. Obehnat hranice plotem je sice možné, ale není to žádné skutečné řešení – ne nadarmo k němu sáhl právě člověk, který se netají svými diktátorskými sklony a chutí opustit Evropské společenství, aby si mohl vládnout po svém. Problémy se musí řešit na místě, kde vznikly. Co dnes totiž vidíme, je důkazem toho, že v globalizovaném světě neexistují žádné lokální problémy. Všechny problémy postihují celý svět. Jestliže se tedy Merkelová nebojí třást si ruku s čertem tureckým, proč tedy ne i s ďáblem syrským, tedy Assadem. Všichni vědí, že bez něj se syrský problém nevyřeší, zejména, dokud za ním stojí Rusko a Vladimír Putin. (A ten si svou podporu užívá, nemusím líčit, jak ho těší pohled na Evropu padající na kolena) Samozřejmě by bylo možné Sýrii rozdělit. Aleviti by proti tomu nic neměli, Arabi by se s tím zřejmě smířili. Stejně tak by bylo možné rozdělit Irák. Edogana by přitom sice zřejmě trefil šlak, protože by to znamenalo vytvoření samostatného kurského státu na iráckém severu, ale nebylo by mi ho líto. Malá mrtvička by možná politické stabilitě prospěla. Po posledních volbách by se totiž Erdoganova loutka a turecký premiér Ahmet Davutoglu s opozicí (Atatürkovci, tedy turečtí sociální demokraté, byli připraveni vytvořit koalici) dohodla na funkční vládě, kdyby mu to Erdogan nezakázal. Chtěl totiž nové volby za každou cenu. Aby jejich prostřednictvím odstranil konečně obtížnou demokracii, kterou Turecku naordinoval (přiznávám, že diktátorským způsobem) Mustafa Kemal Atatürk v roce 1922. Evropa mu v tomto jeho boji pomáhá.

Nakolik je to prozřetelné, je otázka. Další diktatura na předním východě? Přímo před branami Evropy, ba dokonce trošku i v Evropě? Jak dlouho pak bude moci Evropa tvrdit, že je Turecko „bezpečný stát“? Nebo si bude už lhát do kapsy navždy? Pak ale ztratí jakoukoliv legitimitu šířit své hodnoty kdekoliv na světě. Falešné morální hodnoty jsou falešnější než falešné peníze a ani ty vám nikdo nevezme.

Kdo už jednou sáhne k nemorálním zásadám, neměl by být aspoň dvojaký. Opakem svatého není totiž hříšník ale svatoušek. Heslo „trošku amorální ano, ale moc ne“ nepřesvědčí ani diktátory na východě ani vlastní voliče. Řekněme otevřeně, co chceme, či vlastně co nechceme. Nechceme tady žádné uprchlíky a jsme ochotni udělat cokoliv, abychom jejich příchodu zabránili. Pokud to naši politici dokážou otevřeně říct, dokážou pak poslat i armádu do Sýrie, aby (zřejmě po boku Assada a Rusů) vystřílela ze Sýrie a Iráku Islámský stát a vytvořila na předním východě zase podmínky, ve kterých budou moci lidé žít. Před Válkou v zálivu a arabským jarem to totiž docela dobře šlo.

Paní Merkelová se jednou prořekla. Řekla něco, co říct nikdy neměla. Udělala to v dobrém úmyslu, řekla to, co si skutečně myslí. Vyvolala ovšem katastrofu, dobře míněno je v tomto případě pravým opakem dobrého. Není ale ochotna z této své fatální chyby vyvodit důsledky a opustit politickou scénu. Kdy to udělá? Až budou pravicové diktatury nejen v Maďarsku, Rusku, Turecku, ale i v Rakousku, Polsku a Francii? Uvědomí si potom, že to bylo – i když nechtěně – její dílo?

Dovolím si mým čtenářům představit mou nejnovější knihu, která se právě dostala na pulty knihkupectví. Samozřejmě s přáním, aby jim zpříjemnila dobu předvánoční, vánoční či povánoční.

Za svůj vznik vděčí velkolepému daru pana Iva Purše, který mi kdysi daroval úžasnou knihu Alchymie a Rudolf II., jejímž byl editorem a autorem řady kapitol. Kapitolu, která rozhodla o vzniku mého románu ale nenapsal on, nýbrž René Zandbergen a Rafal T.Prinke (pan Purš se podílel aspoň na jejím překladu z angličtiny).  Právě článek těchté autorů mi nabídl téma, které mě nenechalo klidným. Trvalo poměrně dlouho, než se v mé hlavě vytvořil příběh, pomohlo tomu i zranění mého kolena minulého roku (zlomenina a zaklesnutí menisku vyžadovalo akutní operaci a následně pracovní neschopnost, během které jsem si mohl dát dohromady osnovu příběhu, který  mě pronásledoval.) Teď, tedy něco o rok později, mohu představit výsledek mé práce, který nakonec dostal jméno: „Mefistův rukopis“.

Musím za vznik této knihy poděkovat především panu Puršovi, který mi poskytl nejen inspiraci ke knize, ale i zkontroloval a korigoval můj výtvor, aby odpovídal historickým skutečnostem.Jak je mým zvykem, snažil jsem se neprovinit proti historickým skutečnostem, všechny postavy mého příběhu skutečně existovaly a snažil jsem se jejich život a jejich povahy poznat tak dobře, jak se jen dalo. Bylo třeba ponořit se i do atmosféry rudolfínské Prahy žijící alchymií a astrologií a do složitých politických poměrů začátku sedmnáctého století, keré se vznikem Protestantské Unie a Katolické ligy začaly radikalizovat a směřovaly pomalu k rozpoutání třicetileté války. Samozřejmě by ta kniha nevznikla bez nezištné pomoci dalších přátel a odborníků, kteří mi pomáhali s překlady textů do polštiny, maďarštiny či dokonce velštiny. Když jsem totiž sumarizoval postavy mého románu, zjistil jsem s úžasem, že prakticky ani jedna z nich neměla za svůj rodný jazyk češtinu, i když všechny žily v Praze. Tak rozmanitě pestrá byla společnost rudolfínské Prahy.

Sám císař sice češtinu samozřejmě ovládal, jeho rodnou řečí byla ale němčina a vyrostl ve Španělsku. Michal Sendivoj, hlavní postava románu, byl Polák, Johann Kepler Němec stejně jako Oswald Croll. Básnířka Westonie byla původem Angličanka, stejně jako její otec, slavný alchymista Edward Kelly. Císařův sekretář Jan Barvitius byl Němec a rabi Löw Žid. Jan Bocatius pak byl sice košickým rychtářem a žil tedy v tehdejším Uhersku, pocházel ale z Wetschau v Horní Lužici – zda byla jeho rodným jazykem němčina či lužická srbština se mi nepodařilo zjistit. Snad jen Jakub Horčický z Tepence a doktor Matěj Borbonius mohli považovat češtinu za svůj rodný jazyk. Všichni tito lidé hledali své štěstí v tehdejší hlavní evropské metropoli Praze, která hraje v mé knize také významnou roli.

Praha byla v roce 1608 totiž hlavním městem Římské říše a sídlem císaře Rudolfa II., nebyla ale městem bezpečným ani skutečně lákavým. K městu právě táhlo vojsko arcivévody Matyáše, aby sesadilo císaře z trůnu, císař Rudolf sám propadl zase silnému záchvatu melancholie, jeho dvůr byl prosáklý korupcí a intrikářstvím, nad městem se vznášel stín nebezpečí války a hrozícího zániku.

Přesto se ale v jeho zdech právě v této době zdržoval výkvět tehdejších vzdělanců a vědců. Johan Kepler právě vypočítal oběžné dráhy planet a definitivně potvrdil platnost Koperníkova heliocentrického systému. (kniha „Astronomia nova“ vyšla v roce 1609 u vydavatele Gottharda Vögelina ve Frankfurtu nad Mohanem)Nejznámější alchymista té doby Oswald Croll připravoval k vydání budoucí bibli lékárníků Basilica chymica (i tato kniha vyšla tiskem v roce 1609)a rabbi Löw tvořil za hradbami židovského ghetta svého Golema. (Rabbi v roce 1609 zemřel)

A právě v tuto chvíli se do města po čtyřech letech nepřítomnosti vrací slavný polský alchymista Michal Sendivoj, považovaný všeobecně za mrtvého. Ale copak mág a eskamotér umírá jen jednou? Proč se ale vrací v tak nebezpečnou dobu, zejména, když musel před čtyřmi roky utíkat z císařova vězení a ještě nenabyl císařské milosti? Jaký může mít k tak nebezpečnému podniku důvod? Však jej taky hned po příchodu do města dostihnou intriky císařského dvora, marně před nimi hledá bezpečí u dcery své někdejší družky Joan Kellyové a slavného alchymisty Edwarda Kellyho Alžběty, známé ve světě básníků pod svým uměleckým jménem Westonie.

Ví Sendivoj, co dělá? Není zcela pánem svých činů, je hnán nočními setkáními s ďáblem, který mu ukazuje cestu k cíli, po němž slavný alchymista touží. Ďáblem, který zná Sendivojovu temnou minulost a dokáže využívat jeho slabostí.

Všichni přítomní nezávisle na sobě pátrají po určitém tajemství, které má změnit chod světa, které má rozhodnout věčný boj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a ďáblem. Po tajemství, které se nachází v Praze, nebo si to aspoň všichni zúčastnění myslí. Tajemství lidské nesmrtelnosti, které má být zakódováno v tajemné knize. Kromě vědců a tajemné sekty Rosekruciánů se na této honbě podílí i mnoho dalších mužů, od bezvýznamného úředníčka Jakuba Horčického z Tepence, přes všemocného sekretáře Barvitia až po samotného císaře. V zápase o jeho získání jsou ochotni používat jakékoliv prostředky, od podplácení, vyhrožování a únosů až po vraždu. Polévku si ze stejného důvodu přihřívá polská ale i anglická tajná služba, jež jsou také připraveny používat i ty nejvybíravější prostředky, aby uspokojily své pány, krále Zikmunda a Jakuba.

Podaří se některému z nich dosáhnout svého cíle? Dokáže někdo odhalit ono tajemství, najít cestu k tomu, aby mohl změnit svět tak, aby přestaly platit pradávné zákony přírody a zákony Boží? Zdá se, že není síly, která by jim v tom dokázala zabránit. Anebo přece…?