Tak za pár dní už tady bude zase  a bude mít dokonce kulaté sedmdesátileté výročí.

Samozřejmě si má generace pamatuje každoroční oslavy vítězného února, jeden z nejslavnějších dnů každý rok, kdy komunistická strana nutila zbytek obyvatelstva, aby s ní slavil převzetí moci v tomto státě. Slavili i ti poražení a těch nebylo málo. Ale museli, takový byl v totalitním systému zvyk a vedoucí úloha komunistické strany byla koneckonců zapsána do ústavy. I to byl výsledek oněch událostí v únorovém týdnu roku 1948.

Letos už budou slavit jen nemnozí, my ostatní můžeme tohoto data vzpomenout. A zamyslet se nad tím, o jaké vítězství tu vlastně šlo.

Z historického hlediska je únor 1948 v Československu opravdu zajímavý fenomén. Československo byla jedinou zemí, kde se komunisté dostali k moci vlastní silou, tedy bez přímé pomoci ruských tanků. Všude jinde to bez nich nešlo. V tom bylo Československo výjimečné a je vlastně dodnes, komunistická strana tradičního – tedy stalinského typu – existuje už jen tady, všude jinde se politici tohoto názvu už dávno rádi vzdali a stali se socialisty, nacionalisty, fašisty nebo jinými – isty, podle potřeby. Protože těm, kdo v té straně byli a kteří s ní slavili v únoru 1948 převzetí moci, šlo vždy jen o jedno – o převzetí moci a vytvoření „nové elity“ či „nové šlechty“ z vlastních řad. Ideologie byla podružná a pouze nástrojem k dosažení cíle. Z naivního snažení prosadit ideu spravedlivé společnosti vyléčil komunisty všech zemí už dávno Stalin a jeho hrůzovláda. Stranická legitimace byla předpokladem pro stoupání po žebříčku moci a výhod, byla předpokladem, aby se člověk stal členem této nové elity (i když i toto bylo vyhrazeno jen nemnohým členům strany, ti ostatní tvořili jen potřebné „křoví.“)

O únorových událostech bylo psáno už mnoho a bude letos opět. O neschopnosti ministrů, kteří nedokázali počítat do čtrnácti, aby jejich demise skutečně mohla vést k pádu vlády a vypsání nových voleb. Ale mohli skutečně ještě něco ovlivnit? A mohli aspoň věřit tomu, že svým vystoupením z vlády něco ovlivnit mohou? Nebyly karty už dávno rozdány a oni měli v rukou ty nejhorší, s nimiž se vyhrát opravdu nedalo? Poslední varianta je podle mého soudu ta správná.

O osudu střední Evropy se rozhodovalo už o celých pět let dříve, v iránském Teheránu, kde se 28.11 – 1.12. 1943 sešli Josef Visarionovič Stalin, Winston Churchill a Franklin Delano Roosewelt, aby se dohodli na společném postupu proti fašistickému Německu. Po ruském vítězství u Kurska v roce 1943 byla válka v podstatě rozhodnuta, německá síla k útoku definitivně zlomena. Jestliže dokázali Němci v roce 1941 útočit na frontě široké 3000 km, v roce 1942 při útoku na Stalingrad stále ještě na frontě o šířce 300km, v roce 1943 už nedokázali z Kurska zvítězit ani na frontě o délce 30 kilometrů. A od této porážky se už na další ofenzívu nezmohli, hospodářská a technická převaha spojenců je stále více tísnila a bylo jasné, že k obratu pod neustálým bombardováním německých zbrojních továren už nemůže dojít.

A Stalin už tehdy ihned vymezil sféru ruských zájmů v Evropě. Jestliže Churchil se snažil prosadit invazi spojenců v Jugoslávii, kde by půdu pro vylodění připravili Titovi partyzáni a odkud by americké, britské a francouzské jednotky mohly postupovat na sever přes Maďarsko, Československo a Rakousko, Stalin se snažil přesvědčit amerického prezidenta, že vylodění je potřebné provést na západě, tedy v Normandii. Měl hned několik pádných argumentů a výhod.

• Na mapě to vypadlo logičtěji, délka transportu vojáků byla kratší a utajení akce bylo tím pádem snadnější, než kdyby měli přeskupovat obrovské množství lodí a letadel do Středomoří. (I když spojenci už od září 1943 operovali po úspěšném vylodění v Itálii, což byl hlavní Churchillův argument)
• Politické záměry Winstona Churchila, který se rval o zachování demokracie v poválečné Evropě, Roosewelt prostě nechápal. Vůbec věděl o evropských poměrech dost málo, byl to výsledek mnoholetého amerického izolacionismu.
• Roosewelt obdivoval Stalina a snil o tom, že by mohl vládnout ve Spojených státech stejným způsobem, jako Stalin v Rusku. Je to něco podobného jako dnes, kdy by se Donald Trump zoufale chtěl podobat Vladimírovi Putinovi, nedaří se mu to ale, protože americký demokratický systém je na to příliš stabilní, než aby se dal proměnit v diktaturu jednoho muže. Rooseweltovi tedy stačil Stalinův slib, že osvobozené země si budou moci svůj politický systém svobodně zvolit a že zde proběhnou svobodné demokratické volby. Stalin nikdy neuvažoval ani na sekundu, že by své sliby měl plnit, byla to jen nedílná část jeho politické taktiky, ostatně komunistická taktika se vždy zakládala na lžích a slibech nesplnitelného.
• Churchill měl vroubek z první světové války. Tehdy jako lord admirality se pokusil o invazi britských jednotek v Gallipoli v Turecku, aby přinutil spojence Německa Turecko k příměří a odpadu od císařského Německa. Tato invaze dopadla tragicky. Britové v Gallipoli ztratili 50 000 padlých a 130 000 zraněných vojáků a generál Mustafa Kemal Paša, který je tam porazil, svým vítězství položil základy své politické kariéry, na jejímž konci se stal Atatürkem, tedy otcem všech Turků. Churchillovi tedy kdykoliv mohlo být předhozeno, že se při plánech námořní invaze už jednou spálil a že se tedy nevyzná. On sám to dobře věděl, a proto nemohl při prosazování svého plánu jít až po hranici možného.

Výsledkem všech těchto faktorů bylo rozhodnutí o otevření druhé fronty v Normandii, tedy tak daleko na západě, jak to jen šlo. Po Teheránu bylo tedy rozdělení zájmových sfér v Evropě víceméně dáno, toto bylo potvrzeno pak na konferenci na Jaltě a poté v Postupimi. Postupim už jen potvrdila status quo.

Linie styku spojeneckých vojsk byla určena politicky a ne strategicky. Američané byli v Plzni už pátého května a průzkumné jednotky se objevily před Prahou už o den později. V podstatě nestálo nic v cestě tomu, aby Američané osvobodili Prahu a s ní i celé Čechy (Němci by se jim ochotně vzdali a Praha si mohla ušetřit krvavé povstání, jehož jediným cílem bylo zabránit odchodu německých vojsk na jih do amerického zajetí. Jenže generál Patton se zeptal Eisenhowera, zda může jet do Prahy, Eisenhower se zeptal Roosewelta a ten se zeptal Stalina. A Stalin řekl ne. Tím bylo o dalším osudu Československa v podstatě rozhodnuto. Patton si tento telefonát až do smrti vyčítal.

Druhým rozhodujícím faktorem byl prezident Beneš a jeho dosti nepochopitelné jednání během druhé světové války. Je pravda, že po svém exilu do Londýna, to byl právě Sovětský svaz, který uznal českou exilovou vládu za legitimní. Stalin neměl žádné právní námitky k faktu, že Beneš v Československu po Mnichově oficiálně na funkci prezidenta abdikoval, aby se v Londýně opět prezidentem nazýval. Zatímco Britové měli výhrady, Rusům to bylo jedno. A Beneš byl vděčný. Dokázal to svou návštěvou v Moskvě v prosinci 1943 Od té cesty ho nedokázala zadržet ani jeho první mozková příhoda (mělo jich v budoucnosti být ještě hodně). Spojeneckou smlouvou se Stalinem se v podstatě zavázal hrát podle ruských pravidel. Za to mu Stalin dovolil odsun sudetských Němců, vůči kterému měli právníci západních velmocí výhrady. Beneš dostal svou závislost na Moskvě pocítit ihned, když Sověti vstoupili na československé území. V zmanipulovaném referendu ihned odtrhli od Československa Podkarpatskou Ukrajinu a dali tak Benešovi jasně najevo, co se stane, pokud nebude poslouchat.  Ostatně vůdce slovenských komunistů Husák tehdy psal do Moskvy, že nejvroucnějším přáním slovenského obyvatelstva je stát se další svazovou republikou Sovětského svazu. Bez ohledu na příšernosti, jichž se postupující Rudá armáda dopouštěla na východním Slovensku – které nakonec vedly k tomu, že se ofenzíva na několik měsíců zastavila pod Tatrami, protože ztratili podporu místného obyvatelstva.

Jestliže Beneš přistoupil oficiálně v košickém vládním programu na omezení demokracie, nebylo už cesty zpět. Demokracie totiž buď je, nebo není. To je vidět v dnešním Maďarsku, kde takzvaná „neliberální demokracie“ vede zemi do ekonomického úpadku, ostatně „lidové demokracie“ které zaváděli komunisté v dobytých zemích, se také demokracii nepodobaly ani náhodou.

Znáte ten prastarý vtip, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Asi takový jako mezi aktem a pietním aktem.

Vláda národní jednoty, která vzešla z košického vládního programu a která měla dovést zemi k prvním svobodným volbám, ještě nebyla komunisty dominována, Jejím předsedou se stal sociální demokrat (a vyslanec československé exilové vlády v Moskvě!) Zdeněk Fierlinger, který ovšem ve své straně patřil k levému prokomunistickému křídlu, což dokázal v únoru 1948, kdy se plně postavil za Gottwaldův politický puč.

Beneš souhlasil s omezením počtu politických stran na čtyři v Čechách a na Moravě a na čtyři na Slovensku (přičemž na Slovensku ale hrály podstatnou roli jen dvě z nich – komunistická a demokratická, SSL a SP se vůbec nedostaly do parlamentu). Jen ty se mohly zúčastnit prvních voleb v roce 1946. Beneš se projevil jako politik, ne jako státník. Zákazem agrární strany, která byla vítězem všech předválečných voleb kromě těch prvních v roce 1919, které vyhrála sociální demokracie, doufal, že právě voliče této strany přivábí do své strany „národně socialistické“, která se měla stát novým politickým lídrem. Nestalo se. Volby v roce 1946 vyhráli komunisté se čtyřiceti procenty hlasů, Benešova CSNS se dostala na druhé místo s 24 procenty, lidovci dosáhli 20 procent a sociální demokraté šestnácti. (Nepomohly ani volební slogany jako „kdo je dutý jako bedna, volí kandidátku číslo jedna – jedničku měli komunisté). Pro srovnání v Maďarsku získala komunistická strana Matyáše Rákosiho v listopadu 1945 pouhých 17 procent hlasů. Maďarům to stejně nepomohlo, maršál Vorošilov, který tehdy o maďarské politice rozhodoval, prosadil koaliční vládu (i když strana malorolníků dosáhla 60 procent hlasů a byla schopna vládnout sama) přičemž ministerstvo vnitra dostali samozřejmě komunisté (Lászlo Rajk).

Politická i kulturní scéna v předválečném Československu byla vždycky velmi nakloněna doleva. Vezměme si jen „Osvobozené divadlo“ a zdaleka nebylo samo. Touha po sociální spravedlnosti byla velmi silná a hnala po celou dobu první republiky davy voličů ke komunistům. Po válce pod vlivem osvobození komunistickým Sovětským svazem komunistický vliv dále zesílil a to vedlo k jejich volebnímu vítězství. V žádné jiné zemi to komunisté nedokázali, v Maďarsku získali okolo 17 procent hlasů, v Rakousku čtyři, v Polsku byla prosovětská vláda dosazena jednoduše ruskými tanky a ta exilová demokratická musela zůstat v Londýně.

Beneš utrpěl ve volbách 1946 bolestivou politickou porážku, z níž se už neměl vzpamatovat. Už i proto, že jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval a oslaboval jeho schopnost jednat. Beneš byl možná dobrým úředníkem a svým způsobem schopným politikem, nikdy ale nebyl státníkem jak jeho předchůdce T.G. Masaryk. Nešlo mu o budování státu, ale vlastní moci a moci jeho politické strany. To nebyl program, s kterým mohl být tváří v tvář prokomunistickému poválečnému nadšení úspěšný.

Nicméně podle košického vládního programu měly účast ve vládě zajištěny všechny politické strany, které se dostaly do parlamentu, tím pádem neměli komunisté ve vládě většinu. Z dvaceti šesti ministrů jich měli devět (ovšem o ministrovi obrany Svobodovi si cvrlikali i vrabci na střeše, že je tajný komunista). V nové vládě si komunisté zajistili všechna důležitá, tedy silová ministerstva. Ministerstvo obrany měl Ludvík Svoboda, ministrem vnitra byl Václav Nosek, ministrem financí Jaromír Dolanský, ministrem informací Václav Kopecký a získali pro sebe i ministerstvo zemědělství (Slovák Július Ďuriš). To byla dvousečná zbraň. Na jedné straně mohli rozdělování majetku po odsunutých sudetských Němcích prezentovat jako komunistické milodary, které měly zabezpečit hlasy pro další volby, ale nevyhnuli se tím ani zodpovědnosti za katastrofální zemědělské výsledky roku 1947, kdy zemi postihlo hrozné sucho a nedostatku potravin nedokázaly zabránit ani dodávky sovětského obilí.

Že bylo o osudu Československa už dávno rozhodnuto, se ukázalo poprvé naprosto jasně v červenci 1947, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu na obnovu válkou zničené Evropy. USA tehdy formou daru či půjček napumpovaly do Evropy 13 miliard dolarů (dnes odpovídající v kupní síle zhruba 130 miliardám). Tento plán pomoci byl představen v Harvardu 5. června 1947. 7. července 1947 přijala československá vláda JEDNOMYSLNĚ, tedy i hlasy komunistických ministrů včetně Klementa Gottwalda pozvání na přípravnou konferenci, která se měla konat v Paříži. Hned vzápětí přišlo předvolání do Moskvy. Devátého července odjela vládní delegace vedená Klementem Gottwaldem do Moskvy, kde jim Stalin jasně řekl, že :„Pokud Československo neodvolá do 10. července 16:00 svůj souhlas s Marschallovým plánem, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi.“ V podstatě to nebylo nic jiného, než hrozba vojenskou invazí. Jestliže si ještě do tohoto okamžiku někdo myslel, že Československo bude moci provozovat určitou samostatnou politiku, musel teď definitivně vystřízlivět. Známý je výrok ministra zahraničí Jana Masaryka: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ O to víc musí překvapit, že se právě Jan Masaryk odmítl přidat k demisi nekomunistických ministrů v únoru 1948.

Od července 1947 měli komunisté jasno ve dvou věcech.

• Že se jim nepodaří dosáhnout zlepšení životní úrovně a tím získat souhlas obyvatelstva se svým programem a vyhrát příští volby. Neúroda, problémy v znárodněných podnicích, které neodkázaly udržovat úroveň své výroby z doby před zestátněním a odmítnutí americké pomoci signalizovaly jasně zhoršení životní úrovně a tím i propad popularity komunistické strany. Proto se začali cíleně připravovat na nelegální ozbrojené převzetí moci, aby dalším volbám mohli zabránit.
• Že se musí plně podrobit Moskvě ve všech směrech a stát se jejím satelitem, zato ale mohou počítat s neomezenou pomocí, ať už politickou nebo i vojenskou. To jim uvolňovalo ruce pro jednání do dalších měsíců.

Situaci jim usnadňovalo, že demokratické opozici naprosto chyběl vůdce. Předseda CSNS Zenkl měl možná potenciál na tuto úlohu, jeho strana byla ale stranou Benešovou, ve které chtěl prezident udržovat svou dominantní úlohu. Nebyl ale už ze zdravotních důvodů schopen tuto funkci skutečně vykonávat. I onoho osudného 10. července, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu, byl po jedné z dalších svých mozkových příhod v bezvědomí a jeho souhlas oznámil na jednání vlády tajemník ministerstva zahraničí a člen komunistické strany Vladimír Clementis.

Všechny tyto okolnosti včetně politického rozmístění ministerstev a stále ještě levicově euforické nálady obyvatelstva dávaly na vědomí, že se schyluje k závěrečnému politickému zápasu a bylo v podstatě dopředu jasné, jak tento zápas dopadne. Zejména, když se západní Evropa a vítězné mocnosti zabývaly samy sebou a v žádném případě nebyly ochotny riskovat válku zásahem do sovětské mocenské sféry.

Mocenské tanečky začaly už koncem roku 1947. Sociálním demokratům se podařilo odstranit z vlády prokomunistického Zdeňka Fierlingera a nahradit ho Františkem Tymešem. Současně odstoupil z postu minstra průmyslu předseda strany Bohumil Laušman a byl nahrazen jedinou ženou ve vládě Ludmilou Jankovcovou. Komunisté odpověděli výměnou ministra zahraničního obchodu Antonína Zmrhala za Gottwaldova zetě a jeho pravou ruku Alexeje Čepičku, pozdějšího nechvalně známého ministra obrany.

Od prosince začal ministr vnitra Nosek vyměňovat policejní velitele a nahrazoval je komunisty nebo komunistické straně loajálními úředníky. Sbor národní bezpečnosti (SNB) se díky Noskovi dostal plně pod komunistickou kontrolu a tajná „Státní bezpečnost“ byla prakticky čistě komunistická. Právě v únoru 1948 se cítili komunisté být už dostatečně silní, aby provedli státní převrat a převzali absolutní moc v zemi. Poslední kapkou a cílenou provokací bylo odvolání osmi nekomunistických velitelů SNB v Praze, právě tento krok vedl k demisi ministrů vlády a k únorovému puči, který už měli komunisté plně pod kontrolou. Ministři, kteří podali demisi, si tímto krokem chtěli vynutit odvolání vlády a vypsání nových voleb ještě než se komunisti zmocní všech mocenských pák v zemi. Chtěli porazit komunisty demokratickými prostředky, jimiž ale komunistické hnutí opovrhovalo. Prezident Beneš projevil zase jednou slabost, demisi dvanácti ministrů přijal a nechal Gottwalda vyjmenovat na jejich místo své loutky.

Volby roku 1948 proběhly sice podle časového plánu 30.května 1948 ale už s jednotnou kandidátkou, kterou mohli lidé buď potvrdit nebo odmítnout vhozením tzv. Bílých lístků – lidově se jim říkalo „šráky“ protože na nich byl šikmý kříž připomínající šle čili kšandy nebo prostě lidově šráky. Jednotná kandidátka získala podporu 86,60 procent voličů a tím byla potvrzena absolutní moc komunistické strany nad československou společností. Mocenské poměry zacementovala pak definitivně Ústava 9. května z roku 1948. Prezident Beneš ji odmítl podepsat a – konečně – abdikoval, to ale na změně mocenských poměrů nemohlo nic změnit.

Rozhodnuto bylo už ale dávno. Faktory vítězství komunistů byly dány.

• Milion členů komunistické strany bylo ochotno zmocnit se moci i násilím i za cenu občanské války. Opozici toto odhodlání chybělo, spoléhala se na demokratické nástroje, které v té době nemohly fungovat.
• Zatímco komunisté měli odhodlaného a (všeho) schopného vůdce Klementa Gottwalda, projevil vůdce opozice Eduard Beneš až neočekávanou slabost, danou do značné míry i jeho zdravotním stavem.
• Zatímco se západní velmoci nehodlaly v mocenských bojích ve střední Evropě angažovat, Sověti byli ochotni jít až do krajnosti a v nutném případě podpořit komunistický puč i ozbrojenou invazí.
• Obyvatelstvo bylo sice už méně prokomunisticky a prosovětsky nadšené jako v roce 1945, ale ještě stále dostatečně, aby podpořilo komunistický puč nebo aspoň aby se mu ve své podstatné části nepostavilo na odpor.
• Neschopnost demokratické opozice demoralizované nepoužitelným prezidentem Benešem byla ve skutečnosti jen detailem, který komunistům pomohl převzít moc bez krveprolévání, nebyl ale rozhodující faktorem. Ať už to byly nedostatky v matematice, kdy se ministři podávající demisi nedokázali dopočítat k magickému číslu 14 (tolik by jich muselo být, aby způsobili pád vlády), nebo osobní selhání Jana Masaryka, které o několik dní později zaplatil životem (zda spáchal – mučen výčitkami svědomí, že pomohl komunistům k moci – sebevraždu, či zda se ho zbavila státní bezpečnost vraždou, zůstane zřejmě už navždy nezodpovězenou otázkou)

„Vítěznému“ únoru se v podstatě nedalo zabránit a měl na dalších čtyřicet let určit směřování naší společnosti. Do směru, z něhož se česká společnost dodnes ještě zcela nevzpamatovala – jak ukázala nejnověji prezidentská volba Miloše Zemana v lednu 2018 – tedy sedmdesát let po komunistickém vítězství. Únor 1948 tedy stále není jen minulostí, proto je třeba se jím i nadále zabývat

Kdysi stáli nesmiřitelně proti sobě, právě srážka těchto obou totalitních systémů v době druhé světové války rozhodla o dalším směřování našeho kontinentu.

Adolf Hitler vedl hlavní útok při boji o moc v Německu právě proti komunistické straně a jako první ji po uchopení moci zakázal, komunisté skončili na popravištích a v koncentračních táborech.  Právě tak Rusko, jako následnický stát komunistického Sovětského Svazu se stále vyhlašuje za hlavního ochránce před fašismem a vítězství nad ním slaví každý rok 8. května na Rudém náměstí.

Jenže…

Například prezident Miloš Zeman dokáže vycházet stejně dobře s ruským režimem, který má všechny rysy fašismu jako s Čínou, která stále zůstává v krunýři komunistického systému. A ostatně Stalin si s Hitlerem taky dobře rozuměli, podepsali přece smlouvu o rozdělení zájmových sfér v Evropě, takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov, který by zřejmě i fungoval, kdyby Hitler nevycházel při svém učení z rasové teorie. Kdo četl jeho „Mein Kampf“, ví, že se právě všechno točí okolo rasové nadřazenosti Germánů a proto byl pro něj tento pakt jen vějičkou, na niž mu Stalin skočil.

Mám trochu problém s označením levice a pravice, podle něhož je komunismus na samém levém okraji politického spektra a symbolem takzvané „selbstlose“ (bohužel jsem nenašel adekvátní české slovo pro tento termín, doslovný překlad „nesobecká“ se prostě nehodí) společnosti, zatímco fašismus na jeho pravém okraji a má symbolizovat egoistickou složku našeho společenského uspořádání. Je tomu skutečně tak? Jak komunismus, tak fašismus chtěli budovat „socialistickou“ společnost. Hitlerova strana se přece jmenovala Národně socialistická.

A lidé nemají velký problém přecházet z jednoho tohoto politického systému do druhého. Natolik jsou si duševně spřízněné. Příklady jsou nespočetné – Mussolini byl až do roku 1919 komunista, než se rozhodl, že je jednodušší zavést diktaturu v jedné zemi než na celém světě. Slovenští gardisté vstupovali po druhé světové válce hromadně do komunistické strany a v NDR angažovali komunističtí vládci do svých tajných služeb bývalé pracovníky gestapa. Když padl komunismus v roce 1989 na Slovensku, vraceli se skoro všichni vlivní komunisté o tři roky zpět v Mečiarově nacionalistické straně. Stačilo převléct kabát a mohli se chovat stejně jako předtím. Ostatně i jeden z mých příbuzných, kdysi přesvědčený komunista, prodělal pod vlivem internetových stránek, jako jsou Parlamentní listy či Aeronet pomalý ale nezvratný obrat k fašismu. Teď je jeho zaníceným hlasatelem. Právě v postkomunistických zemích bují pravicový radikalismus, ať je to AfD ve Východním Německu, Okamura v Česku či Jobbik v Maďarsku. Proč tomu tak je?

Oba politické systémy jsou si v mnohém velmi podobné. Pohrdají demokracií jako slabým způsobem vlády, požadují zavedení diktatury. Jejich vzájemné nepřátelství se dá najít spíš v tom, že spolu bojují při cestě za mocí o stejnou skupinu voličů – manipulovatelnou a přístupnou násilí. Tito lidé věří, že vlastní agresivitou dosáhnou víc než v zákony řízené demokratické společnosti. V předválečném Německu to byli právě komunisté, kteří se dokázali jako jediní postavit jednotkám SA, protože měli stejný sklon k násilí jako nacisté, jen byli slabší a proto nakonec prohráli. Soudím, že hlavní důvod nenávisti mezi těmito dvěma politickými směry není ani ideologický rozpor, ale konkurenční boj a o stejnou skupinu obyvatelstva.

Komunismus je momentálně na ústupu, ze své ideologické porážky na konci osmdesátých let se v podstatě nevzpamatoval, přežívá jen v modifikované formě (bez plánovaného hospodářství, které bylo jedním z jeho základních postulátů) v Číně a živoří ve své původní formě v Severní Koreji. I v Česku už komunisté padli pod deset procent voličů – jejich voliči odešli, kam? No přece k Okamurovi a jeho fašistickému Úsvitu přímé demokracie. Ideologický přestup není žádným problémem – vzdát se proletářského internacionalismu ve prospěch nacionalismu opravdu nebolí a nepřítel je hned konkrétnější a dosažitelnější.

Jsou to někdy přímo šokující obrazy. Ve Spielfeldu na hranici se Slovinskem v hospodě, kde se setkávají motorkáři Harley Davidson, ale i příznivci FPÖ, tedy strany, která se odvolává stále na tradicí buršenšaftů a velebí (většinou skrytě někdy ale i veřejně) Hitlerovu třetí říši, visí velký obraz Vladimíra Putina. Hitlera si tam pověsit nemůžou, je to trestné, proto si našli náhradu. V Buršenšaftu Germania ve Wiener Neustadtu, zpívají „přidejte plyn, staří Germáni, zvládneme ještě sedmý milion,“ což je narážka na šest milionů zavražděných Židů během Holocaustu. Prezident Zeman pak podpořil v rakouské prezidentské volbě kandidáta Hofera, který je také členem jednoho takového spolku.

A FPÖ, stejně jako maďarský Jobbik, německá AfD, či český Okamura, nehovoříc o Front nationale Marie Le Pen, mají přímou vazbu na Moskvu, ideologickou ale většinou i finanční (Front nationle, Jobbik). Jinými slovy Putin je pro ně nový Hitler.

Samozřejmě, že se něco takového v Rusku nesmí říct ani šeptem. Putin si je velmi dobře vědom, že toto slovo nesmí vyslovit, i kdyby hned okopíroval systém NSDAP. To je dáno tradicí, kdy se Rusové vidí jako vítězi nad fašismem, ačkoliv se mezitím pod vlivem svého prezidenta z velké části sami fašisty stali. Jednalo se vlastně o vítězství nad Německem spíš než nad fašistickým systémem, jenže to by byla příliš nebezpečná hra se slovy, kterou by Putinovi voliči nepochopili.

Fašismus se stal mnohem úspěšnější než komunismus. Je to zřejmě proto, že lidé potřebují konkrétní tvář nepřítele. Mezinárodní kapitál, proti kterému chce bojovat komunismus, je příliš abstraktní, zbohatlíci z Wall Street, Londýna či Frankfurtu sedí někde na Kajmanských ostrovech nebo v Jižní Africe, jsou dnes v podstatě nedostižitelní, to dává lidské mase pocit bezmocnosti. Pokud dnes existují levicoví extrémisté, nejsou to komunisté, ale anarchisti, kteří jsou prostě proto všemu, ale hlavně si chtějí zažít aspoň na chvíli opojení z násilí, jako minulého roku v Hamburku. Fašisté nabízejí konkrétní tváře, které může jejich volič nenávidět. Podle potřeby to mohou být Židé, Arabi, Afgánci, či Ukrajinci nebo i konkrétní osoba, jako například v Maďarsku americký miliardář Sörös. Lidé potřebují pro svou nenávist konkrétní cíl.

Fašismus objevil sílu internetu. Ten poskytl všem populistům a demagogům neomezené možnosti lhát a šířit falešné nebo modifikované zprávy – tzv „fake news“ nebo hoaxy anebo, jak je nazývá americký prezident „alternativ facts“. Na rozdíl od televizí a novin, které musí své zprávy ověřovat, aby se nedostaly do konfliktu se zákonem, na internetu je možné beztrestně všechno. Původce zprávy může být sotva někdy vypátrán, webové stránky šířící falešné informace a nenávist jsou většinou anonymní. (Sídlo  Aeronetu se nachází někde na neexistující adrese v Holandsku). Samozřejmě že se diktatury internetu nebojí, dokážou ho cenzurovat, zakazovat, v Turecku byla dokonce zakázána i Wikipedie, aby se lidé nedostali k jiným informacím, než jim servíroval jejich prezident Erdogan. Falešné zprávy mají tedy účinek jen v demokratické společnosti, kde je svoboda projevu, někdy dovedená ad absurdum.

Ruský prezident tuto šanci bleskově pochopil, všechna čest. Ostatně se jedná o zkušeného důstojníka KGB, který zná velmi dobře mentalitu obyvatelstva někdejšího socialistického tábora. Ví, že stačí označit zprávy oficiální televize a novin za „fake news“ a jeho alternativní fakta se stanou pravdou. Nedůvěra k oficiálním informačním zdrojům je v generaci, která vyrůstala v čase totality hluboce zakořeněná, téměř geneticky daná. Rusové rychle využili této nové možnosti, aby začali ovlivňovat volby všude na světě. Pomohli k vítězství Trumpovi, nakolik jim to pomohlo, je otázka, politický systém v USA tím změnit nemohli. Pomohli vydatně šířením lživých zpráv v předvolební kampani k vítězství Miloši Zemanovi, selhali jen ve Francii. Tam Putin vsadil na špatnou kartu, udělat z Macrona homosexuála nebyl dobrý nápad. Samozřejmě v Rusku by to pro každého politika znamenalo politickou smrt, ve Francii je to ovšem každému dokonale jedno. Mentalitu někdejšího „svobodného západu“ ještě ruská špionáž tak dobře nechápe, ale určitě se bude rychle učit. Všechny tyto zásahy do volebních kampaní mají jen jeden cíl – oslabit Evropskou Unii, prosadit všude euroskeptické politiky, protože rozpadem EU se okamžitě výrazně posílí ruský vliv na kontinentě – Rusko stále ještě nestrávilo ztrátu svých středoevropských „gubernií“.   A natahuje po nich opět ruku. V Maďarsku byl Vladimír Putin během posledních dvou let na třech státních návštěvách.

Totalitní tendence ve společnosti sílí adekvátně k zvětšujícímu se odstupu od hrůz druhé světové války a vymírání posledních pamětníků. Nastupuje syndrom třetí generace. Ta první, která hrůzy války zažila na vlastní kůži, se střeží, aby se něco podobného zopakovalo, ta druhá, která zná ty příšernosti z vyprávění rodičů, si ještě dává pozor. Ta třetí, která o tom jen četla nebo ani to ne, se už nebojí a směřuje k podobné katastrofě. Lidé si přestávají vážit vymožeností demokracie, hlavně té největší a to byl trvalý mír. Vyčítají jí těžkopádnost a neefektivnost a chtějí ji za to odstranit. Je to něco jako kdybyste obličej, ve kterém se vám nelíbí znaménko na nose, polili kyselinou.

Čím se moderní strany, toužící po převzetí totální moci vyznačují.

• Hlásáním „přímé demokracie“. Zastupitelská demokracie je příliš stabilní. Lidovým hlasováním se dá cílů dosáhnout mnohem snadněji, zejména pokud se zmocníte kontroly nad sdělovacími prostředky. Úspěšným v tomto směru je zejména Viktor Orbán v Maďarsku, Erdogan v Turecku a Vladimír Putin v Rusku. Mají sdělovací prostředky už bez výjimky pod kontrolou, lidé prakticky nemají šanci dozvědět se alternativní zprávy k tomu, co jim servíruje vládní propaganda. Proč je Orbán stále ještě se svou stranou v bruselském parlamentu součástí frakce lidových pravicových stran, nikdo moc nechápe, má mnohem blíže k frakci pravicových extremistů.
• Kontrola sdělovacích prostředků. Většinou přijetím příslušných zákonů, které svobodné šíření informací znemožní nebo ztíží, například daňovými zákony. Ale i konkrétními zásahy policie a zatýkáním, většinou pod záminkou terorismu nebo ekonomických prohřešků.
• Kontrola justice a bezpečnostních složek. Soudci se musí dostat do závislosti na vládě, aby rozhodovali podle politických instrukcí. Poslední takový příklad je Polsko, v Maďarsku je tento stav ale už dlouho, zde se ho podařilo zavést téměř nepozorovaně.
• Vláda jedné strany. Dnes už prakticky není možné jiné strany zakázat, jako to kdysi udělal Hitler v Německu nebo Tiso na Slovensku. Je možné je ale umlčet a udělat je neviditelnými. Už název Putinovy strany „Jednotné Rusko“ hodně napovídá o programu.

Problém totalitních systémů je v tom, že potlačují jakoukoliv iniciativu, ve všem se čeká na rozkaz vůdce. To vede neodvratně k ekonomické stagnaci. Maďarsko má nejhorší ekonomické výsledky ze všech středoevropských zemí, nejnižší HDP, nejnižší reálné příjmy. Zemi opustily statisíce kvalifikovaných mladých lidí, kteří v Orbánově „neliberální demokracii“ nevidí možnost vlastního rozvoje a uplatnění. Počet obyvatelstva Maďarska klesl za posledních patnáct let z 10,3 milionu na 9,8 milionu. A hlavně- chybí mozky. V Turecku už není možné sehnat na odbornou práci člověka s odpovídající kvalifikací, obří projekty, jako stavba druhého Bosporu, nemůžou ekonomiku země zachránit. Podobné je to i v Rusku, nejčastějšími žadateli o americký azyl byli v posledním desetiletí Rusové.

Protože systém nefunguje ekonomicky, potřebují diktátoři nutně nepřátele, proti kterým mohou „své“ lidi bránit. Uprchlíci ze Sýrie a Afgánistánu přišli jako na zavolanou, nevydrží ale věčně – už je jich málo – ostatně v Česku nejsou žádní. Takže je třeba najít náhradu. Například George Söröse.  A když je úplně nejhůř, pak je třeba vést válku. Na východní Ukrajině nebo v Sýrii. Erdogan začal svou agresi proti Kurdům jen z jednoho důvodu. Potřebuje prodloužit výjimečný stav a odvést pozornost od stagnující ekonomiky. Volání po tom, že Turecko musí začít stavět vlastní auta, moc nepomůže. Kde sehnat investora a kde sehnat kvalifikované pracovníky?

Současná situace nevypadá dobře, zlobiví chlapci se rozmnožili, kamarádí se mezi sebou a tvoří gangy. Demokratické státy se dostávají jednoznačně do defenzivy.  Ale v roce 1941 to nebylo jinak. Posledním ostrůvkem demokracie byla tehdy Velká Británie a nikdo jí nedával naději na přežití. Ale přesto přečkala a nakonec i zvítězila. Diktatury totiž nevydrží do nekonečna. Jak říkával můj otec, „na bodácích se nedá sedět věčně.“

V tom je moje naděje.

Po pěti letech lhaní, dehonestování,  lezení do zadku fašistickým a komunistickým režimům jsem si myslel, že tuto lidskou trosku nemůže volit žádný slušný člověk s průměrným inteligenčním kvocientem.

V tom jsem se nezklamal. Žádný takový člověk Zemana za prezidenta nevolil.

Nicméně je třeba uznat, že Zeman je úspěšným prezidentem.

Podařilo se mu všechno, co chtěl.

Dokázal, že morálka a slušnost už v této společnosti nemají žádnou váhu.

Podařilo se mu, že velká část společnosti se opět odvrátila od demokratické západní Evropy a zapomněla na ruské tanky a na to, že Česko pořád patří do ruské zájmové sféry a hledá spásu v diktatuře.

Podařilo se mu, že korupce a zneužívání politické moci, jako například opoziční smlouva už většině národa nevadí.

Podařilo se mu, že Evropa bude Českem nadále opovrhovat a řadit ho k „failed states“ a bude stále víc litovat, že země takzvané „Višegrádské čtyřky“ vůbec do EU přijímala. Každopádně nebude  Česko dalších pět let nikdo brát vážně.

Podařilo se mu, že opilost je pokládána většinou národa za ctnost.

Co víc si mohl přát?

Přiznám se, že jsem se původně k tomuto tématu vůbec nechtěl vyjadřovat. Říkal jsem si, netýká se tě to, tak mlč. Jenže, když jsem se přistihl, jak netrpělivě čekám na výsledky prvního kola prezidentských voleb v České republice, pochopil jsem, že se mě to přece jen nějak týká. Prostě tu závislost na své domovině nesetřesete a samozřejmě přejete zemi, ve které jste se narodili a kde jste studovali a prožili své mládí, čili ta nejkrásnější léta, to nejlepší.

A samozřejmě, nemám chuť znova vysvětlovat mým rakouským přátelům, jak mohli Češi zvolit toho pijana a do sebe zahleděného narcise svým prezidentem. Přiznám se, že mě to před pěti lety dost unavovalo. Podruhé se mi do toho už nechce – i když si myslím, že tentokrát by se mě nikdo už asi ani neptal. Lidé si zvyknou na ledacos, samotné Rakousko uniklo modrohnědě zbarvenému prezidentovi jen o chloupek.

Proč jsem se držel zpět, je fakt, že pana Drahoše prostě neznám. U knížete Schwarzenberka to bylo něco jiného. Jednak jsem znal jeho život dost podrobně – možná i z jiného úhlu, než byl znám v Česku a navíc jsem znal prakticky celou jeho rodinu i osobně – koneckonců byli mnozí z jeho rodinných příslušníků mými pacienty. Nedokážu tedy posoudit, jaký prezident by pan Drahoš byl, vystupuje sice velmi příjemně, umí dobře anglicky, má za sebou ctihodnou kariéru v Akademii věd a s tím spojenou vedoucí funkci, v politice je ale novou osobou, kterou nikdo nezná a tedy ani nedokáže dobře odhadnout. Tedy podobný fenomén jako slovenský prezident Andrej Kiska. Slušný člověk, který se ale v politické džungli nedokázal prosadit a byl šelmami politického života odsouzen k mlčení a nenápadnosti. Protože politika je pro slušného člověk minové pole a ty miny mu do cesty budou klást skoro všichni. A budou se ho snažit umlčet, jako se to na Slovensku podařilo premiérovi Ficovi,

Samotný fakt, že se Miloš Zeman navzdory svému zdravotnímu stavu rozhodl znovu kandidovat na prezidenta, svědčí o ztrátě kontaktu s realitou a maximální zamilovanosti do sebe sama. Netušil jsem, že někdo dokáže v narcismu překonat Václava Klause, ale Miloš Zeman to očividně dokázal. Všechna čest. Zhruba zde ale můj obdiv končí.

Snad ještě k jeho tělesné odolnosti. Když byl zvolen poprvé a tehdy už trpěl na gangrénu palce, nedával jsem mu naději, že by mohl přežít celé své volební období. Zejména při jeho životním stylu. Statisticky viděno, má diabetik, který už má gangrény na končetinách, životní očekávání zhruba dva roky. Ale zapomeňte na statistiky, každý člověk je individuum a Zeman očividně jedno takové je. Takové, které na statistiky kašle, a nejen na ně. Že ale jen pohled na jeho zubožený celkový vzhled nepřiměje voliče k přemýšlení, mě zaráží. I když se zdá, že to přece jen určitou roli hrálo.

Během svého úřadu napáchal Zeman hodně zla, naštěstí neměly jeho kroky praktický dopad na postavení České republiky na mezinárodním poli. Zeman je jakýsi malý Trump, tedy vlastně Trumpíček, velmi rád provokuje a zastává jiný názor, než je ten etablovaný a všeobecně uznávaný. Není to proto, že by tyto politické názory zastával, ale získává si tím pozornost veřejnosti. A o tu mu vždy šlo. Už disidenti před rokem 1989 se mu vyhýbali a snažili se, aby se nedozvěděl o jejich setkáních. Ne proto, že by se báli, že by je udal u StB, ale protože zničil pokaždé zábavu. Zajímavý a vtipný směl být jen on, kdo si v jeho přítomnosti dovolil sklidit úspěch, stal se okamžitě terčem jeho útoků.

Možná proto se obrátil na Východ v čase, když všichni hleděli na Západ. Svou podporou ruské a čínské politiky byl zase jednou „jiný než ostatní“ a psali o něm i v západních novinách. Možná mu šlo opravdu jen o to. Ale je možné, že se zde objevil i jeho někdejší komunistický sentiment, v mládí byli všichni tehdejší komunisté vychováváni k lásce k Sovětskému svazu a z dětské výchovy zůstane vždy leccos viset (viz pan Petránek). Zeman se očividně totalitních režimů nebojí, s demokracií se nikdy tak úplně nespřátelil.

Už proto, že s demokracií souvisí i svoboda tisku. Novináři jsou stejně nenáviděný nepřítel pro Zemana jako pro Trumpa (Putin je už zlomil a přinutil k poslušnosti a stal se tak vzorem pro všechny své následníky – nejblíže se mu v této věci dokázal přiblížit Erdogan). Novináři mají tu zlou vlastnost, že nejsou poslušní a interpretují, co slyší, a ne vždy tak, aby se to vládcům líbilo. Nezávislý žurnalismus je jedním z pilířů demokracie, Zeman vsadil na jemu oddanou Primu a na internet (který před první volbou ignoroval). Internet je totiž zdroj „nefiltrovaných informací“ tedy „fake news“ je v něm rovnocenné s „true news“, rozhoduje v podstatě jen, která z těch zpráv je nakliknuta častěji. A lži jsou většinou zajímavější, překvapivější a tím pádem i častěji aktivovanými zprávami než zprávy pravdivé. Novinář si nemůže dovolit vypustit úplnou kachnu, protože by ho to mohlo stát zaměstnání, na internet se ale dá napsat bez jakéhokoliv nebezpečí pro pisatele prakticky úplně všechno.

Internet s sebou přinesl nespoutaný „dirty campagning“ a na ten se budeme muset i v příštích dvou týdnech připravit. Ostatně už začal. Při posledních rakouských parlamentních volbách byly strany překvapeny touto zbraní, je nová a ještě nevyzkoušená, byla ale použita v takové míře, že uvažují o zavedení zákona proti této činnosti, jen nikdo nemá ani tušení, jak by takový zákon měl vypadat. Na internetu se dá lhát a vypouštět zavádějící a falešné informace bez jakéhokoliv omezení, a jeho vliv na výsledky voleb jsou nezanedbatelné – nejbizardnějším příkladem je právě volba Trumpa v USA, kde právě asociální „sociální média“ rozhodla z velké části o výsledku voleb.

Zeman se velmi angažoval, aby zmírnil napětí mezi Ruskem a Evropou. Proč to nevyšlo, leželo ve faktu, že byl příliš okatě v ruském žoldu. Jeho návštěvy seminářů organizovaných důstojníky KGB, kde dostával vyznamenání, nemohly nikomu ujít. Návštěvy vojenských prohlídek v Moskvě či v Pekingu jsou samozřejmě interpretovány jako podpora mocenských (tedy i militaristických) ambicí těchto velmocí. Které skutečně v poslední době k velmocím vyrostly – zejména díky slabosti stávajícího dominanta světové politiky USA – která začala nesmyslným útokem na Irák a od té doby ztrácí ve světové politice jednu pozici za druhou. Klanět se zemím, které ohrožují demokratický evropský systém, není dobré. A Zeman svým působením dokázal aspoň to, že stále větší část české společnosti nevidí v ruském systému vlády něco zas až tak špatného. A to je hodně nebezpečné. Protože on špatný je.

Rusko je v současnosti otcem evropského fašismu a jím zřejmě i zůstane. Zeman tedy přestoupil ze svých komunistických kořenů k fašistickým myšlenkám – není v tom ostatně jediný – i Benito Mussolini byl  původně komunista. Fašismus má agresi napsánu ve svém programu, díky expanzi a vedení válek odvrací pozornost od vnitřní slabosti diktátorského systému. Rusko se „vyřádilo“ v Sýrii – vlastně chválabohu, jinak tam nebylo síly, která by fanatiky z IS zastavila, zapletlo se ale i do konfliktu na Ukrajině – fašismus se opírá o nacionalismus a tím pádem bylo skoro odsouzeno k tomu, aby se zde angažovalo, i kdyby to Putin nakrásně nechtěl (a zřejmě opravdu nechtěl). Slabost zkorumpovaného ukrajinského státu byla pastí, které se téměř nedalo vyhnout. Když pak tedy separatisté na Krymu v poslední chvíli změnili otázku referenda a místo „Jste za samostatný Krym“ položili otázku „jste za připojení Krymu k Ruské Federaci“  přivedlo to sice Putina údajně do stavu nepříčetného vzteku, ale věděl velmi dobře, že už nemůže couvnout. Vyzývat k tomu, aby Evropa uznala anexi Krymu, znamená ovšem nepřímo vyzývat k tomu, aby fašistický stát strávil kořist a hledal si novou oběť. Protože bez války žít nemůže. Zemanovi šlo ale zase jednou nejen o to, aby dostal pochvalu od Vladimíra Velkého, ale aby byl zase jednou v celosvětovém tisku. Stejně jako Klaus se svým protiekologickým přesvědčením. Narcisům je jedno, proč o nich píšou, hlavně že o nich píšou. Následně ale nenávidí novináře, kteří o nich nepsali podle jejich představ.

Nakolik si Zeman pomohl angažováním Jiřího Ovčáčka jako svého mluvčího, je otázka. Mluvčí Ovčáček, či Ovčí Mluvčáček, jak jsem se doslechl, že je přezdíván, se snažil být za každou cenu ještě vtipnější než pan prezident sám. Vulgarity se staly normou, v konečném důsledku ale dokázaly lidi odradit. Nebylo těžké se domyslet, koho myslel Andrej Babiš, když Zemanovi doporučoval, aby se „zbavil některých lidí ve svém bezprostředním okolí.“ Otázka je, zda se Zeman lidí jako Ovčáček či Mynář vůbec zbavit může.

Zeman velmi citlivě zachytil otázku imigrace a pochopil, co hýbe jeho „čtvrtou cenovou“ a podal právě této klientele problém tak, aby ho pochopila a postavil se hned do pozice ochránce před nebezpečím, které je pro českou republiku (na rozdíl od Německa, Francie či Rakouska a Švédska) naprosto imaginární. Každý rozumný politik v Evropě už pochopil, že neregulovaná imigrace je smrt naší civilizace, máme ale skutečně odmítat turecké intelektuály, universitní profesory a novináře, když utíkají před Erdoganovým pronásledováním? Jenže takto diferencovaně Zemanova klientela nemyslí a on to dobře ví. Zeman je chytrý i přes projevy Wernickeovy encefalopatie (častý syndrom alkoholiků) a ví, co od něho jeho voliči chtějí slyšet. Samozřejmě že při diskusích v televizi (pokud k nim dojde, budu překvapen, když se Zeman z diskuze v TV neomluví, do Primy, kde si je jistý plnou podporou, samozřejmě půjde rád) bude právě ochrana před imigrací ze jeho strany hlavní téma. Rusku a Číně se bude vyhýbat.

Zda si útok ukrajinské aktivistky objednal Zemanův tým, či zda to byla skutečně spontánní akce, se zřejmě nedozvíme. Každopádně nahá cizinka, křičící na Zemana anglicky urážky, pasuje dobře do jeho image ochránce národa před cizími extremisty, od kterých je pak samozřejmě napadán. Pár hlasů mu to přinést může. Trošku mi to připomnělo historku s volbou Vladimíra Mečiara v roce 1992. Tehdy věděl samozřejmě Mečiar už dávno, že nemůže jít volit v bratislavském obvodě, kde měl svůj byt, jednoduše proto, že byl přihlášen k trvalému pobytu v Trenčanských Teplicích. Volební seznamy visely na každých dveřích a koneckonců nedostal do bratislavského bytu ani volební informaci. Přesto šel k volbám Bratislavě, aby mu tam bylo za přítomnosti médií „zabráněno v demokratickém právu volit“. Prokazatelně to zdvihlo hodně hospodských štamgastů z jejich židlí od piva a cigarety, přivedlo je do volebních místností, do kterých by jinak nešli, a přineslo to Mečiarovi pět procent hlasů navíc. Nakolik bude tento nesmyslný útok na Zemana tematizován, nechám se překvapit.

Takže místo prezidentské volby to bude referendum o Zemanovi. Protože Drahoš, jedno jak se bude prezentovat, jedno s jakým programem přijde, bude a zůstane „jen“ alternativou za Zemana. Přesto mu přeji, aby vyhrál. Už jen proto, aby zavládl v české společnosti klid a aby ze zorného pole zmizel nejen Zeman ale i Jiří Ovčáček. Na některé výroky a činy prostě nemám žaludek. Stačí, když blbne Trump na twiteru.

Trošku mi to připomíná rakouské prezidentské volby. V prvním kole vyhrál s náskokem Höfer, druhé kolo pak bylo referendem, zda chtějí Rakušáci prezidenta s fašistickými rysy. Sice těsně, ale neprošel. Když se všichni rozumní lidé spojili, dopadlo to dobře. Přeji Česku, aby se tam taky našel dostatek rozumných lidí, kterým záleží na tom, kdo je bude reprezentovat. Že nejsou národem pivních skautů.

Od začátku mi bylo jasné, že ten rok bude napínavý. A to i v mém osobním životě, s politikou jsem vůbec nepočítal. Čekalo mě organizování výletu pro spolupracovníky z nemocnice ve Wagně na Jižní Moravu, cesta s maminkou do Říma, za budoucí snachou do Londýna, letní dovolená u Mar menor ve Španělsku a podzimní v severní Itálii, kongresy a vzdělávání, moje žena dále neúnavně přestavovala dům, k tomu syn s mou pomocí kupoval a zařizoval byt ve Vídni, musel jsem si pořídit nové auto, protože to staré už odmítalo spolupráci, dcera ukončila mateřskou dovolenou a začala při dvou malých dětech pracovat, měla se asfaltovat příjezdová cesta k našemu domu (stavební firma slibovala tuto práci od dubna aby v prosinci usoudila, že se to pro zcela nečekané prosincové mrazy už nedá) a konečně jsem měl absolvovat i vzdělávací pobyt na grazské klinice, abych uzavřel vzdělání v oboru gastroenterologie a hepatologie. Neptejte se, jak jsem k tomuto štěstí v mém pokročilém věku přišel, to by bylo na dlouhé vyprávění. Možná v tom všem je vysvětlení, proč jsem za celý rok nedokázal dokončit knihu, na které pracuji, zato jsem konečně na pátý pokus zdolal vrchol Dachsteinu. V podstatě tedy nakonec všechno dobře dopadlo, prý je na vině Jupiter, který o celý rok chránil raky před negativním vlivem Saturnu. Dejme tomu.

Jenže už tak dobrodružný rok se rozhodli dále kořenit svými výčiny politici a to v rozsahu opravdu nezvyklém. Rok 2017 možná nebyl úplně zlomový, ale určitý zlom v politice naznačil a je třeba se obávat, že tento bude pokračovat i v letech příštích, až skutečně dojde k naprostému geopolitickému přeskupení sil, na který bude muset reagovat každý z nás. Protože ho to postihne.

Samozřejmě to byl především rok Donalda Trumpa. Ne ovšem jeho neuvážených výkřiků a dekretů, které pak rušily americké lokální soudy. Byly to jeho činy ve světové politice mající dalekosáhlé důsledky, jedno, zda si to on uvědomuje nebo ne. Jeho „America first“ se rychle změnila na „America alone“. Totální izolace někdy všemocné mocnosti za oceánem. Začalo to tím, že se rozhádal s Evropskou Unií. Poslat do Bruselu velvyslance, který se netajil tím, že v zájmu USA je rozpad evropských struktur a že on osobně dává Evropské Unii maximálně dva roky existence, jakož i oslavné přijetí hlavního mluvčího Brexitu Farrage na kongresu Republikánů,  nebylo zrovna nejchytřejší a vzbudilo v Evropanech mnohé negativní emoce. Aspoň se shodli na tom, že obávaný TIPS, tedy zóna volného obchodu, nebude. Snad to povede k tomu, že se Evropa postaví na vlastní nohy, spíš to ovšem vypadá, že se opět rozpadne na východ a západ, přičemž nad východem stále víc sílí vliv Ruské federace.

Ať už si o USA myslíme cokoliv, přes mnohé fatální přehmaty jejich zahraniční politiky jako byla například válka v Iráku, či rozbití Libye, nebo bombardování Srbska v roce 1999, měl americký vliv v oblastech, kde byl patrný, určitý stabilizující vliv. Protože politický systém, který v USA existuje, je přes všechny slabiny a nedokonalosti demokratický (který demokratický systém je ostatně dokonalý?) a tím pádem měly USA roli ochránce demokratických hodnot a v podstatě nutily místní politiky v nejrůznějších oblastech světa, aby si moc nevyskakovali, pokud chtěli vládnout diktátorsky, protože se dřív nebo později dostali do křížku s americkou zahraniční politikou (teď samozřejmě nemluvím o hospodářských zájmech zbrojní lobby, která má logicky na diktátorech větší zájem než na demokracii, protože s diktátorem se smlouvy uzavírají snadněji, než s vládou kontrolovanou parlamentem. Bohužel tento americký vliv dospěl až k pocitu výjimečnosti, který nejlépe symbolizuje ve své knize „Pořádek světa“ někdejší americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger.

V minulém roce vyklidily Spojené státy politicky prakticky všechny světové regiony. Asii přenechaly Číně, vystoupením ze spolupráce s ASEAN a jiných mezinárodních ekonomických uskupení (se snahou jednat s každým státem jednotlivě a tím mu moci vnutit silněji americký vliv) se zde dostaly do izolace. Jediný, kdo si s tím láme hlavu, je Japonsko, ale i to se rozhodlo emancipovat od vlivu USA, konečně začne budovat vlastní vojsko, protože harašení zbraní mezi USA a Severní Koreou musí všechny sousedy nevyzpytatelné severokorejské diktatury naplňovat obavami. V Asii se roku 2017 stala definitivně vládnoucí velmocí Čína, kdo se musí chvět hrůzou nad tou skutečností nejvíc, je samozřejmě Tchajwan, zřejmě se v budoucnosti nevyhne osudu Hongkongu. Ostatně má čínský režim v plánu díky digitálním technologiím zavést absolutní sledování občanů s jejich hodnocením podle vzoru ratingových agentur od AAA občana vzorného po DDD občana hodného potrestání a sankcí. George Orwell nechává pozdravovat.

Mnohem hůř ovšem dopadly USA na předním východě. Trump – očividně pod vlivem zbrojní lobby, vsadil bezvýhradně na Saúdskou Arábii, protože ta byla ochotna odkoupit od USA zbraně za desítky miliard dolarů, aby mohla vést svou válku v Jemenu a zastrašila svou šíitskou menšinu u Perského zálivu. Vsadit na zemi, která je matkou veškerého islámského fanatismu a v dalším důsledku terorismu, bylo z geopolitického hlediska dost nepochopitelné. Když Trump v Rijádu kázal shromážděným sunnitským vůdcům o boji proti terorismu, zdvořile se usmívali, ale mysleli si své. Stejně jako koncem roku čínský prezident Si Ťin-pching. Trump se pod vlivem Saúdů obrátil tvrdě proti Iránu, který si právě znovu zvolil umírněného prezidenta, který tvoří protiváhu proti bandě fanatických imámů a snaží se zemi otvírat. Nutně by potřeboval podporu západního světa. Od Trumpa dostal místo toho tvrdý úder do tváře – výsledkem bylo, že ihned přijal v Teheránu Putina. Všude, kde USA vyklidily pozice, natlačila se okamžitě jiná mocnost. Vítězstvím války v Sýrii a novým spojenectvím s Iránem jako ž i s tureckým Erdoganem získali Rusové v oblasti předního východu dominanci, o které si i v dobách studené války mohli jen nechat zdát. Uznáním Jeruzaléma za nedílné hlavní město Izraele pak Trump postavil i své spojence Saúdy do velmi prekérní situace – ne že by mi jich bylo líto, ale jejich spojenectví s Trumpem a USA jejich snahy o dominanci v arabském světě silně oslabilo. I v Izraeli mu tleskali jen radikálové premiéra Netanjaha, kteří žijí z permanentního konfliktu s Palestinci a mají zájem na jeho udržování. Zřejmě tak americký prezident učinil na radu svého zetě Jareda Kushnera, který je ortodoxní Žid a v tomto případě očividně neprotiřečila ani jeho dcera Ivanka, která s ohledu na manžela rovněž přestoupila na židovskou víru. Židovská lobby tedy nebyla v USA ještě nikdy tak silná jako za Trumpa. Že to nepochopili Saúdi, není překvapivé, protože oni toho chápou opravdu poměrně málo. A tak se namočili.

Ale je i hůř. I Egypt, po celá desetiletí a minimálně od míru v Camp Davidu věrný spojenec USA (s výjimkou krátké vlády prezidenta Mursího a jeho muslimských bratří) pochopil, že se na Ameriku už nemůže spoléhat. A protože prezidentovi a generálovi al Sisímu je jasné, že se bez zahraniční podpory u moci neudrží, obrátil se na Rusko. Bude tedy nakupovat zbraně v Rusku a to za americké peníze. A ruským poradcům jsou najednou dveře v Kairu otevřené.

Největším důkazem naprosté izolace USA ve světové politice bylo naprosto bezprecedentní rozhodnutí rady bezpečnosti, která odsoudila Trumpovo uznání Jeruzaléma, a USA musely použít své právo veta, aby proti nim nebyla přijata rezoluce. A stejně se jim dařilo i na valném shromáždění UNO, ovšem tam to až takové překvapení nebylo. A to navzdory výhružkám o krácení finanční pomoci státům, které budou hlasovat „proti zájmům USA“ rozuměj „Proti rozhodnutím jejich provokujícího prezidenta.“ Pamatujeme si ještě, jak Sovětský Svaz musel stále znova používat svého práva veta, aby blokoval rozhodnutí Rady proti své politice? Třicet let po pádu železné opony se karta obrátila natolik, že teď jsou to USA, které stojí samy proti celému světu a mají prezidenta schopného mlátit botou do stolu.

I v Africe působí v mnoha zemích ruské a čínské žoldnéřské skupiny, které samozřejmě dbají na ochranu zájmů země, ze které pocházejí. A díky občanským válkám v afrických zemích i přelidnění oblastí Sahelu (Jen Súdán měl v roce 1900 pět milionů obyvatel, v roce 2050 jich bude navzdory všem zničujícím občanským válkám mít sto milionů!) ženou desítky tisíc uprchlíků ve směru do Evropy, aby ji destabilizovali. A tato taktika má úspěch.

I v Evropě se rozmnožili „zlí chlapci,“ kteří si s principy demokracie příliš nelámou hlavu. Viktor Orbán už ve své zemi demokracii potlačil dostatečně, dokáže zakazovat i vysoké školy, díky svému postoji vůči uprchlíkům má ve své zemi statut neohrozitelného hrdiny. Teď novým zákonem o finanční podpoře politických stran zahájil tažení i proti svému někdejšímu spojenci, pravicově radikálnímu Jobbiku. Nevím, jak se to bude líbit v Moskvě, Jobbik je nejen ideologicky ale i finančně podporovaný z Ruska. V Polsku se podařilo Jaroslavu Kaczynskému dostat pod kontrolu právní systém. Jeden z pilířů demokracie  – nezávislé soudnictví – utrpělo těžké, možná smrtelné rány. Sám Kaczynský se nechal slyšet, že se chce vrátit k osvědčenému – rozuměj komunistickému – systému soudnictví, kdy musí soudci rozhodovat podle politických instrukcí, jinak musí počítat s konsekvencemi.

Volby, které v Evropě proběhly v roce 2017, rozhodně nepřispěly k stabilizaci kontinentu. Byly všeobecně poznamenány propadem sociální demokracie a vůbec standardních politických stran, které byly nahrazeny politickými hnutími. Hnutí samozřejmě nemají demokratické rysy a je jedno, zda se jedná o ANO nebo o „en Marche“ Emanuella Macrona. Hnutí nemají demokratickou strukturu, ale silného vůdce, který slibuje vyřešit všechny problémy společnosti. V okamžiku, kdy se tento úkol ukáže být nad jeho síly, začne být nebezpečný. Krach sociální demokracie nepostihl jen Českou republiku, ale je všeobecným jevem. Klasická sociální demokracie, která se viděla vždy jako zástupce dělnictva, totiž už přišla o svou voličskou základnu. Dělníci volí většinou pravicové populisty, ať už je to AfD v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Okamurův Úsvit přímé demokracie. Sociální demokraté se ani nepokusili hledat náhradní voličstvo. Právě drobní podnikatelé, dušení byrokracií a bojující o holou existenci, by byli ideální cílovou skupinou, protože prakticky nemají nikoho, kdo by se jich zastal. Ale sociální demokraté zůstali u svého postulátu, že každý podnikatel je podvodník, a to jim zlomilo vaz. Po více než sto letech politického působení se odebrali do politického důchodu případně propadliště. Je to stejně zhoubné jako Trump (který je ostatně i když kvazi republikán představitelem určitého politického hnutí, ne strany), protože malý člověk se prakticky nemá kromě pravicových populistů na koho obrátit. A pak stačí troška plamenných slov o ochraně proti uprchlíkům – i když žádného ještě neviděli, a už volí. Ostatně Okamura vzal i spoustu hlasů komunistům, radikálové zleva či zprava jsou pro prostého voliče skoro nerozeznatelní – proto spolu vždy tak zápasili a komunisté byli první Hitlerovou obětí – šlo o voličskou masu.

Volby v Německu uvedly nejsilnější evropský stát do stavu politické narkózy, je otázka, zda se z ní Německo vůbec probere. Sociální demokracie je stejně jako ve všech ostatních evropských státech napůl mrtvá a CDU/CSU díky své vůdkyni těžce raněná. V čase destabilizace celého evropského regionu a vlastně i celého světa to není dobrá zpráva.

Zejména když se s Evropou loučí Velká Británie. Přes své kverulantství a neustálé požadování výjimek, které všem šly stále na nervy, byl UK stabilizujícím prvkem, protiváhou Německa a brzdou přílišné centralizace. I když dnes už většina Britů svého hlasování v Brexitu lituje, co se stalo, stalo se a nelze to vzít zpět. Volební kampaň Brexitu, plná laciného populismu i přímých lží ukázala naplno nebezpečí přímé demokracie – to bylo také jejím jediným přínosem.

Katalánská otázka taky není pro Evropu právě stabilizujícím faktorem. Stačí jeden blbec v pozici premiéra vlády a jeden ne příliš osvícený monarcha na jedné a naivní nacionalistický politik na druhé straně a katastrofa nabere svůj směr.  Nacionalismus není nikdy dobrou odpovědí na problémy, tedy ani ten katalánský, policie střílející gumovými projektil do dětí ale taky ne. Je bohužel nad síly španělské centrální vlády vysvětlit Kataláncům, proč pro ně není možné to, co je možné pro Basky – tedy ekonomická autonomie. Bezmocnost Bruselu, který tento problém nazývá vnitřním španělským, i když už takovým dávno není, není taky ničím právě uklidňujícím.

Volby v Česku a Rakousku taky nepřispěly k stabilizaci regionu. Česko se stalo víceméně neovladatelným. Tento stav budou čeští voliči sotva schopni korigovat, v čelech stran totiž stojí bohužel natolik neschopní vůdci, že toho volič mnoho nezmůže. Jestliže např. pan Fiala hlásá od volebního dne, že s Babišem NIKDY do vlády nepůjde, aby následně zdůvodňoval odmítnutí důvěry vládě tím, že s ním Babiš nejednal, je to trošku kašpárkovské divadlo. Fiala může doufat jen na hloupost a krátkou paměť svých voličů, pokud se chce při opakovaných volbách dostat znovu do parlament tu. O Panu Kalouskovi bych se raději ani nezmiňoval, ten se ve svém klaunovství doslova vyžívá. Jenže bylo by třeba vládnout a udržovat v zemi pořádek a ne být za každou cenu vtipný a obstrukční.

Rakouské volby jsou zase z jiného soudku. Vláda, která z nich vzešla až překvapivě rychle a snadno, je možná předobrazem budoucnosti evropské politiky. Klasická pravice, sloužící zájmům milionářů (i když se i ÖVP v podstatě změnila z klasické strany na hnutí se silným vůdcem Kurzem) se spojila s populistickou krajní pravicí, jejíž voličstvo jsou dělníci s nejnižšími příjmy a příjemci sociálních podpor. Že to nejde dohromady, musí být každému jasné na první pohled a že tato vláda nebude řešit skutečné společenské problémy, protože toho prostě není schopna, je jasné taky. Bude muset volit zástupné problémy, jako je například opětné povolení kouření v restauracích, aby nespokojení lidé spodních sociálních vrstev si mohli při nadávání na poměry u piva aspoň zakouřit a být za to vládnoucí elitě vděční. Aspoň tedy za to.

A abychom se nenudili, spustila se koncem roku ještě kampaň „mee too“. Tato naprosto přehnaná reakce na sviňárny hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina je schopna změnit v západní společnosti chápání sexuality – Švédsko ostatně už uvažuje o zavedení povinného písemného??? souhlasu se sexem jako závazného předpokladu k sexuálnímu styku. Jinak bude trestný. Je to trošku komické, ale přibývající prudérnost západní společnosti se paradoxně blíží chápání sexuality arabského muslimského světa, tedy jako něčeho nežádoucího a sloužícího pouze k plození dětí. Přičemž tato funkce, která je u muslimů ještě plně zachována, v křesťanském, nebo lépe řečeno „postkřesťanském“ světě už dávno ztratila svůj význam. Kdo už z mladých lidí chce takovou komplikaci pro život i kariéru, jako je dítě? Nicméně politici už vyhlásili kampaň mee too za politický problém. Svůdnosti myšlenky, že našli tak skvělý zástupní problém, se prostě nedalo odolat. A to může mít pro samotnou strukturu západní společnosti fatální následky. Skoro si gratuluji k mému věku.

Svět se v roce 2017 hodně změnil – nemám ale pocit, že k lepšímu. Demokratické režimy zeslábly, diktatury zesílily. Počet zlých chlapců v politice se zvýšil, pozice těch už přítomných se posílila.

Jmenujme jen několik z nich, kteří se už dostali k podílu na moci nebo ji uchopili celou, aby nám začal mráz běhat po zádech. A to vynechávám politicky málo zajímavé oblasti jako je Afrika či Jižní Amerika, kde se zlými chlapci jen hemží, protože ty mají na celosvětový vývoj jen marginální význam:

Donald Trump

Vladimír Putin

Si Ťin pching

Recep Tajip Erdogan

Kim čong Un

Viktor Orbán

Jaroslav Kaczynsky

Heinz Christian Strache

Kdo z demokratických politiků ještě zůstává, aby byl jejich protipólem? Řada z nich nestačí svým intelektem na problémy, které si z velké části sami způsobili.

Jen namátkou: Angela Merkel, Theresa May, Mariano Rajoy.

Bojím se, že papež František sám to nezachrání.

A aby nám bylo veseleji, v březnu 2018 následují volby v Itálii, kdy si Italové budou volit mezi komikem Beppem Grillem, který nemá kromě výstupu z EU žádný program a politickým zombie Berlusconim. Italská sociální demokracie se pohybuje někde v číslech sociální demokracie české, momentálně někde okolo osmi procent. Prostě Italové se připojují k všeobecnému trendu, nedokážou si vážit demokracie, protože se jim daří příliš dobře a proto chtějí vyzkoušet něco jiného. Neví že cesta zpátky neexistuje nebo je příliš bolestná.

Ale abychom nebyli příliš pesimističtí, do nového roku existují i pozitivní vyhlídky. Například ženy v Saúdské Arábii budou moci od června jezdit autem. A prý se tam má otevřít první kino!

Promiňte, nic jiného mě tak nějak nenapadlo.

A – abych nezapomněl, Jupiter má prý chránit raky až do listopadu roku 2018. Takže, vlastně se není čeho bát.

Tak nějak jsem si zvykl můj poslední příspěvek před vánoci věnovat právě těmto svátkům. Chci téhle malé tradici zůstat věrný i letos.

Je prý příznakem začínající senility a blížícího se konce spisovatelské kariéry, když začna autor číst a citovat vlastní knihy. Což může být obojí pravda.

Přesto si dovolím publikovat “vánoční” pasáž z mého románu “Já,Herodes”. Protože k prvnímu vydání této knihy ještě pod názvem “Herodes, židovský král” došlo v roce 1998 tedy v minulém tisíciletí, jedná se o tisíc let starý text, na který si zřejmě stejně nikdo nevzpomene.

Takže, veselé a pěkné vánoce všem mým čtenářům.

A teď tedy  vyprávění o tom jak prožil narození Ježíška král Herodes Velký.

Jenže takto přišel do období největšího politického dusna Nový rok, svátek Roš Hašana. Celý měsíc Elul mne vyzývali farizeové k pokání a k přípravě na zúčtování s Hospodinem.  A já jsem proti tomu nemohl nic dělat, protože k tomu je zavazovala tradice. A já jsem přece opravdu upřímně litoval svých činů. Bože, ty přece víš, že moje lítost byla upřímná.

A ke všemu mě tehdy příšerně naštval Augustus.  Doopravdy. Kdyby alespoň s tou zprávou poslal někoho jiného než toho protivného Quirinia, který v té době spravoval Sýrii. Brzy nato ho sice odvolal a poslal příjemnějšího Saturnina, s nímž jsem vycházel i přes ten nešťastný soud s mými syny mnohem lépe, ale tu Jobovu zvěst přinesl ještě Quirinius. A jak nafoukaně!

Prý císař nařizuje sčítání lidu.

Dobrá, povídám, ať tedy sčítá, když se mu chce. Ty Quirinie, to spusť v Sýrii a tví kolegové v Asii, Pontu, Galatii a tak dále. Co já s tím?

A on, že prý se sčítání lidu týká i spojeneckých zemí, tedy i mého království.

Tak to mě skoro trefil šlak.

„Jakým právem?“ křičel jsem na toho pitomce. „Jsme nezávislá země, sčítání lidu tu bude tehdy, až budu chtít já.“

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybys chtěl tehdy, když to vyžaduje imperátor Caesar divi filius Augustus,“ on nato.

„Máte vůbec tušení, co po mně chcete?“ zařval jsem na něj. A když mlčel, vysvětlil jsem mu to.

„U Židů je pradávná tradice, že se muži musí sčítat podle svého původu, podle kmenů ze kterých každý z nich pochází. Rozumíš Quirinie? Židé žijí v téhle zemi už druhou tisícovku let.  Za tu dobu se promíchali, žijí v Galilei, Pereji, Judeji a vlastně po celém světě. Ale k sčítání lidu se musí každý z nich dostavit na místo, kde žil jejich praotec. Konkrétně to znamená, že všichni rodu Benjaminova musí do Betléma, všichni Judovi potomci do Jeruzaléma a tak dále. Těch kmenů je dvanáct, Quirinie. Uvědomuješ si vůbec, co mi tu v zemi uděláte za zmatek? Tisíce lidí na cestách, bez střechy nad hlavou, práce bude stát, loupežníci budou mít svátek. A to všechno jen pro rozmar božského syna Augusta, nechť žije věčně. Já se z toho…“

„Jsem jen poslušný posel,“ namítl Quirinius. „Mám tedy Augustovi oznámit, že odmítáš vyplnit jeho příkaz?“

To mi tedy byla otázka. Zkus na ni odpovědět ne a je s tebou amen, Herode. Doprdele!

„Oznam vznešenému Augustovi, že pochopitelně vyplníme jeho přání, jak se na věrné spojence Říma sluší. Ale můžeš mu taky nějakou stravitelnou formou naznačit, Quirinie, že takhle mě naštval snad jen jednou v životě.  Anebo radši ne, nic mu nenaznačuj. Děkuji za poselství, Quirinie.“

Pak jsem měl být vyrovnaná harmonická osobnost!

Všechno bylo chmurné, zlověstné, cítil jsem, jako by na mě padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých praotců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátém kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu, že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak o nich šly zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se ji postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mě a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem.  Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, o králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už cel roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, do nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po stovky let znát, a právě babylonská věda v to udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět? Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David?  Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tihle hvězdáři?“

„Promiň, pane, jestli jsme tě rozrušili,“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomu setkání došlo v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává?“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak toho využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde by se podle vás měl ten Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídně a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekli oni. „Ale na to jsme se přišli zeptat právě tebe.  Chceme totiž najít onoho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat ještě více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie,“ zakřičel jsem. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď hned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni mi podle pravdy a rychle, chceš-li, aby byl král k tobě milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle. „Prorok Micheáš hovoří:

• A ty, Betléme efratský

Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými národy

Z tebe vzejde ten,

Jenž bude vládcem v Izraeli. –

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, stane se tak v městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se snad už?“

„Ne, králi, roztřásl se znova znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli slyšet,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi naše dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim,“ město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, zavěsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí, a toho ihned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme je čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a na místě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neměl odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš chytit všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohou mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny tyto chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny, řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník utéci před mou spravedlností.“

Voumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem tedy další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší.  „Vrah nemluvňat,“ křičí na mně mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože je jim padesát málo, hovoří o pěti stovkách. Taková blbost! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let?  Možná jich ani nebyl padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm, z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ne. Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi lety se narodil, hvězdy přece nelžou a Babylonané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb.  Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků.

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě našel i cestu, jako ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je to v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že žil nějaký Herodes, o němž jeho historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení! Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost – velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen samo sobě. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se časem jeho otrokem.  Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel.