Category: Zážitky z cest

Mar Menor


Znáte ho? Podle skutečnosti, že jsem poprvé v životě nezažil během celé mé dovolenky ani jedno auto s pražskou poznávací značkou, asi ne. Nebo aspoň ne moc. I kdy nevylučuji možnost, že i krajané volí tu nejlogičtější alternativu – totiž letadlem do Alicante a tam si vypůjčit auto (ceny jsou neuvěřitelně výhodné – od tří eur za den),  a pak už stačí asi hodina a půl po španělských nově vybudovaných dálnicích pohodlně až k Mar Menor nebo jeho turisticky využívané části „La Manga“. Dokonce prý existují lety i přímo do St.Javier na břehu této zvláštní mořské laguny.

Přiznám se sám, že ani mně by v životě nenapadlo cestovat do tohoto odlehlého koutu Španělska, kdyby tu můj přítel nevlastnil apartmán a nabídl mi ho pro mou letní dovolenou. Až pak jsem se začal zajímat, kde to je a jak to vlastně vypadá.

Když se podíváte na mapu Španělska – tedy na jeho jihovýchodní cíp, uvidíte tam velkou, od Středozemního moře bezmála úplně oddělenou lagunu – ono Menší moře – Mar Menor. Středozemní moře sem naneslo mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím spoustu písku a vytvořilo na kamenitém podkladu podmořských sopek písečnou šíji o délce okolo dvaceti kilometrů. Jen přes několik málo kanálů zůstává toto vnitřní moře spojené se Středozemním mořem, čili jedná se o skoro uzavřenou lagunu o velikosti přes 300 km2- největší lagunu se slanou vodou v Evropě. Největší hloubku má 8 metrů, čili když se chcete jít koupat, máte pocit jako na Neusiedlersee nebo na Balatonu, jdete skoro kilometr do vody, než vám voda sahá po ramena. Díky palčivému slunci má toto jezero mnohem vyšší obsah soli, než několik set metrů vzdálené Středozemní moře a taky samozřejmě podstatně vyšší teplotu, koupat se v něm dá údajně ještě začátkem prosince – to tvrdí aspoň můj přítel, který zde vlastní onen apartmán.

Španělé se totiž na oné písečné šíji skutečně vyřádili. Nebyl jsem sice ještě nikdy v Miami beach, ale tak nějak si to představuji – nekonečné množství hotelů a apartmánových domů – pokud máte dost peněz, můžete si jeden apartmán, ale i vilu kdykoliv koupit, velká část jich stojí na prodej – následek hospodářské krize roku 2008, která sice zastavila nekontrolovatelné pokračování výstavby v La Manga, současně ale vzala Španělům kupní sílu, aby si vystavěné apartmány mohli koupit. Na každém desátém (skromný odhad) stojí „se vende“ čili na prodej. Ceny apartmánů se pohybujíokolo 70 000 – 80 000 eur, čili v poměrně atraktivní oblasti – cena vil se pohybuje okolo 300 000 Eur.

Na jedné straně tedy Středozemní moře s širokými písečnými plážemi, několik sto metrů (někdy ani ne tolik) na druhé straně teplá koupel v Mar Menor, čili poměrně atraktivní tip na letní dovolenou.

Kromě toho jsou ceny potravin a nápojů překvapivě nízké. Obchody na písečné šíji má pod kontrolou rakouský Spar, ovšem v Cabo de Palos na začátku La Mangy existuje i španělský obchod Mercadona s cenami skutečně přijatelnými a s usměvavými prodavačkami, které nosí všechny stejný make-up jako uniformu – a nevypadají s ním vůbec špatně.

Jen pro informaci – víno se zde pohybuje v cenách mezi 1 – 3 eura, kilo dorady, čili skvělé ryby s nesmírně kvalitním masem 6-7 euro, krevety 8-9 Euro za kilo, kilo vepřové kotlety bez kostí 5 euro, zelenina a ovoce jsou v cenách okolo 2 eura za kilo a v neděli je v Cabo de Palos velký zeleninový trh, kde jsou ceny ještě nižší a zboží ještě kvalitnější.

Samozřejmě pláže La Manga pod vysokými stavbami o 10 poschodích nejsou věc pro každého, i když pláže samotné jsou písečné, široké a upravené. Problémem může být téměř neutichající vítr, jednou od moře, jednou od pevniny, proto mají slunečníky, které se zde používají, zavrtávací šroub, díky kterému se dají zavrtat velmi hluboko do písečného podkladu, ale i tak někdy lítají po pláži, má žena byla trefena slunečníkem (bez zdravotních následků) hned dvakrát za jediný den. Na koupací dovolenou je tedy La Manga opravdu optimální. Vítr ochlazuje teplé klima, takže teploty jsou přijatelné a noci dostatečně chladné, aby se člověk i bez klimatizace vyspal. Přesto nabízí Mar menor 3000 slunečných hodin za rok, čili 320 slunečných dnů. Srážky představují pouze 300 ml/rok, naprosto nechápu, proč je právě provincie Murcia nazývána „la huerta“ čili zahrada – je to prý nejúrodnější část Španělska.

Místní specialitou je „cardelo“, pánev s rizotem s rybami a rajčaty, dokořeněná paprikou a česnekovou majonézou. Jídlo sice velmi chutné, ale vydatné a ne pro každého. Navíc se dá objednávat údajně jen minimálně pro dvě osoby a nedovedu si představit, že by někdo dokázal sám spořádat dvě porce. Já jsem s velkou námahou dokázal zvládnout jednu a i to mě pak celou noc pálila žáha a česnek jsem cítil ještě na druhý den ráno. Použil jsem totiž příliš mnoho oné česnekové majonézy, s tou musí člověk zacházet velmi opatrně. Ta druhá porce mi vystačila na dva obědy  a protože jsem se poučil a majonézou šetřil, zvládl to můj žaludek bez dalších problémů.

Člověk se musí nastavit na trochu jiné chápání času. Protože Španělsko je hodně za západ, má ale středoevropský čas (letos se ve španělském parlamentu projednávala možnost přestoupit na čas západoevropský, výsledek toho jednání ale neznám) vychází (ale i zapadá) slunce zhruba o hodinu  později než u nás. Tím pádem jsme byli na pláži v devět ráno prvními návštěvníky (kdo by už chodil k moři podle sluníčka v osm, že?), západ slunce byl ale o půl desáté večer, pročež se v restauracích otvírá večer kuchyně o půl deváté. Chodit do restaurace na večeři dřív, je tedy naprosto zbytečné. Španělé zato nemají problém slavit do dvou či tří hodin do rána.

Ovšem co s člověkem, jako jsem já, který touží po poznávání historie země, ve které svou dovolenou chce trávit? Tak úplně zkrátka nepřijde.

Necelých třicet kilometrů od La Mangy leží Cartagena, město s velmi bohatou historií, která na vzhledu města zanechala nepřehlédnutelné stopy. Cartagena byla založena v roce 228 před naším letopočtem pod jménem Quart Hadašt kartaginským vojevůdcem Hasdrubalem. Kartaginci si ve Španělsku léčili mindrák z prohrané první punské války, ve které ztratili své základny na Sicílii, Sardinii a Korsice. Z Quart Hadaštu dokázali během necelých dvaceti let vybudovat opevněnou metropoli, neuvěřitelně výhodně lokalizovaný přístav s vnitřní lagunou místo pro vybudování přístavního města přímo předurčoval, nerostné bohatství v zázemí (zinek, olovo a další kovy) pak dělaly celou oblast velmi atraktivní.

V roce 218 právě odtud vyrazil na svou slavnou cestu do Itálie Hasdrubalův syn Hannibal. Bohužel zanechal k obraně města jen 1000 vojáků. Ti sice odrazili první římský útok v roce 216, v roce 209 ale před město dorazil generál Scipio s 25 000 vojáky. Když se mu podařilo Kartagince překvapit tím, že přebrodil se svými vojáky v čase odlivu lagunu a nechal je vyšplhat na z této strany nechráněné hradby, musel se generál Magon stáhnout do městské citadely a po dalším dlouhém zoufalém boji nakonec kapitulovat. Město se v roce 209 před naším letopočtem stalo římským a dostalo nové jméno Cartago nova – Nové Kartágo.

Nejvíc památek Cartageny se vztahuje právě na toto římské období.  Jsou zde zpřístupněné římské veřejné lázně u Fora romana, nádherné římské divadlo, které objevili při stržení starých domů v roce 1998 a dnes je součástí římského muzea. Ale dokonce i punská zeď nebo spíš její zbytky, kterou kdysi tak úporně bránil generál Magon, je zpřístupněna turistům.

Společný lístek pro therme, římské divadlo a městkou citadelu včetně výtahu, který turisty k hradu vysoko nad městem vyveze, stojí 12 Euro na osobu. Cartagena se stala po dobytí této oblasti z arabské moci v první polovině třináctého století sídlem biskupství, které sem bylo přeneseno z Murcie – koneckonců pocházejí z Kartageny až čtyři katoličtí svatí – svatý Isidor, Leander, Fulmicio a svatá Florentina – jestli jsem dobře rešeržoval, pocházeli všichni z jedné rodiny, dokonce snad byli sourozenci. Nejznámější z nich je zřejmě svatý Isidor, který úspěšně zfalšoval katolické vyznání víry, když sem přidal slovo „ze syna.“.

Provinční hlavní město Murcia stojí taky za krátký výlet – její katedrála s gotickým vnitřkem a barokní fasádou stojí za návštěvu stejně jako katedrální muzeum s římskými artefakty a rozhodně je třeba navštívit místní „casino real“ čili královské kasíno – ten titul místnímu kasínu propůjčil Juan Carlos I. – tak byl tímto kasínem při osobní návštěvě unesený – a právem. Několik stavebních stylů od arabského až po klasicismus a pompejským atriem s antickými sochami dává budově neuvěřitelný flair.

Pokud někomu nevyhovují pláže pod výškovými budovami, může navštívit národní park  Calblanque. Tam jsou pláže malé, skoro soukromé, s pískovými dunami a skalami a vhodné i pro nudisty. Playa Larga, Negrete nebo Parreňo jsou jako z jiného světa. Příjezd je po rychlostní cestě RS 12 do Cartageny, výjezd 9A, případně na cestě z Cartageny výjezd 10, po nějaké době ale člověk dorazí k závorám, odkud je k moři ještě asi 15 minut chůze. Závory jsou, pokud jsem dobře rozuměl dámě, která je obsluhovala, která ale hovořila jen španělsky, otevřeny od půl osmé ráno do devíti. Pak se zavírají a turisty přiváží už jen autobus, takže  pokud chcete až k pláži přijet po vlastní ose, je třeba si přivstat.

Nás ovšem pustila v devět hodin dvanáct minut, přimhouřila tedy nad nešťastnými cizinci oko, možná i obě. To je na místních Španělech sympatické. I když většinou neovládají jiný jazyk než španělštinu, snaží se, podobně jako Italové, prostě nějak domluvit. Když mi místní „Hausmeister“ Antonio vysvětloval důrazným hlasem používání plynové bomby a každou větu vždy ukončil důrazným „Coretto?“ nezbylo mi, než přikývnout. Nerozuměl jsem sice skoro nic, ale do vzduchu jsme během pobytu nevyletěli, i když nás Antonio plastickým „Bum“ před nežádoucími účinky plynové bomby naprosto srozumitelně varoval.

Pokud má někdo chuť se trošku projít, pak „horská“ tůra na Monte de las Cenizas“ k Baterii de Cenizas – dělostřelecké pevnosti z časů občanské války stojí díky neuvěřitelně krásným výhledům zato.

Kdo má chuť zajet si i dál, pak je v provincii Murcia ještě město Lorca s impozantním hradem, či poutní místo Caravaca de la Cruz, která právě letos slaví významné jubileum anebo opuštěné doly na drahé kovy v La Union na dosah od La Mangy.

Mimochodem dálniční síť je ve Španělsku velmi dobře vybudovaná a z větší části bezplatná (Mýto  – poměrně drahé, 5,75 Eura za slabých 30 kilometrů – se platí mezi Cartagenou a přístavem Mezarrónem a dvě mýta jsou na dálnici k letišti Alicante – je to dálnice AP 7 tedy Autopista. Autovie jsou zadarmo)a příjezdy do měst snadné a bezproblémové, v centru měst pak podzemní  garáže se snesitelným parkovným (v Murcii se počítá na minuty – 2,5 až 4 centy za minutu parkování, v Lorce 2 centy za minutu.) Pouze v Lorce je výjezd z města značen jen velmi rámcově a jeho opuštění spletí jednosměrných a částečně rozkopaných uliček je ponecháno instinktu (a pudu sebezáchovy) řidiče.

Takže pokud jste dostali chuť….

Všechno, co jsem napsal na úvod tohoto článku, odvolávám. Stačilo zajít na nedělní trh v Cabo di Palos. Čechy se to tam přímo hemžilo, odhaduji, že po španělštině to byl druhý nejčastěji používaný jazyk právě čeština.

Takže nezbývá, než si povzdychnout s Karlem Čapkem : „Tak už jsou i tady.“

Londýn – Evropa nebo ne?


Když jsem před několika lety letěl do St.Petersburgu, varoval mě můj syn slovy „Tatínku, abys nebyl zklamný. On Sankt Petersbrug je hezký, ale Evropa v našem slova smyslu to není.“

Kupodivu mě před cestou do Londýna nevaroval. Možná vycházel z toho, že jsem už v Londýně byl a tedy se vyznám a toto město m už nemá čím překvapit. Mělo.

Odhlédněme shovívavě od několika malicherností, jako je ježdění vlevo či dvouposchoďové autobusy či britská libra a hlavně pence za něž stejně nic nekoupíte.

Odpusťme jim, že stavějí domy z hořlavých materiálů a fasády pak ze zvlášť dobře hořlavých, aby když už jednou nějaký věžák vzplane, vzplane celý, není ho pak třeba opravovat, ale hned strhnout.

Podobné drobnosti nezasahují přímo do mého života a dají se tedy odpustit – pokud samozřejmě na křižovatce při přecházení ulice hledím správným směrem. V tom pomáhají nápisy na vozovce “look left” nebo “look right”, když se jich člověk drží je pravděpodobnost, že ho přejede auto přijíždějící ze špatné strany minimální.

Ovšem jsou věci daleko podstatnější, kdy si říkám – hergott, vždyť byli přece tolik let v Evropské Unii, to se nemohli za tu dobu zcivilizovat a něco od civilizace na kontinentě odkoukat?.

Už na letišti ve Vídni je to zvláštní pocit odcházet k branám „G“, ke se kontrolují pasy a kde se destinace Londýn nachází v nejlepší společnosti jako Teherán, Kairo, Bamako – no dobrá i Tel Aviv.

Člověk se překousne a do toho letadla nasedne. A pak bohužel vysedne – na londýnském letišti Heathrow.

A už je to tady. V každé civilizované zemi jsou nápisy na letištích nejméně  e dvou jazycích, ve Valencii či v Barceloně dokonce ve třech. A tady – v jednom. Nuda. Ovšem jen předstíraná. Brzy se začnete potit, totiž když chcete letiště opustit.

Samozřejmě existuje Heatrow express tedy vlak, který by vás zavezl během 15 minut na nádraží v Paddingtonu nedaleko centra. Zavezl by, kdyby fungoval. Moc vám nepomůže, že jste si koupili lístek přes internet už doma. Vlak nejezdí, dostanete kartičku s odkazem na webovou stránku, kde se prý můžete domáhat vrácení vašich peněz.

Dobrá existuje metro. Hned v blízkosti Heatrow express. Přepážku s člověkem tam nenajdete, zato automaty na prodej lístků. Berou ovšem jen mince nebo kreditní karty. Možná by se mohli Britové podívat do Evropy a odkouknout si automaty, které berou i bankovky, ale dobrá. Karty s sebou mám, stanici, kam chci jet, znám, není problém ji naťukat, zjistit, že lístek stojí nekřesťanských 6 liber na osobu, zadat PIN – a pak se objeví „Your card ist not autorized“. Dobrá, Maestro tedy očividně britské dopravní podniky neuznávají (banky ano, z bankomatu – opravdu tu takové civilizační vymoženosti jako bankomat mají – jsem dostal peníze bez problémů. Jenže bohužel bankovky, žádné mince.) Mám ovšem pro jistotu ještě VIZA kartu. Tentokrát mě nenechal automat dojít ani k PINU, hned, co jsem VIZA kartu zastrčil, oznámil mi „not autorized.“ Dost nepochopitelné, v londýnských restauracích jsem mými kartami mohl platit bez problémů. Tedy zřejmě jen zlomyslnost londýnských dopravních podniků, které se brání přílivu emigrantů a dovolenkářů z EU.

Situace tedy už poněkud problematická. Nicméně v blízkosti je směnárna. Utíkám tedy k ní, podám mou dvacetilibrovku s prosbou, zda bych nemohl dostat mince, abych si mohl koupit lístek na metro. Zde sedící muž mi podává dvě pětilibrové a jednu desetilibrovou bankovku. Pokouším se mu vysvětlit, že to moc nepomůže, protože automat bere jen mince. Nato se na mě usměje a praví „No coins.“ Britové jsou milí lidé.

Takže nakonec nezbývá, než si vzít TAXI za 100 liber. Díky, Londýne!

Ještě, že je tu tolik co vidět. Například Westminster – House of Parliament. Lístky se dají koupit přes internet. Tedy teoreticky. Objednat se dají, stáhnout ale ne, momentálně mají totiž v prodejně lístků ve Westminsteru technický problém.  App, aby si je člověk mohl stáhnout na mobil, nefunguje taky – odhlédnouc od detailu, že mi v Británii nefunguje na mobilu Roaming – to může být ovšem můj osobní problém, znám sice Passwort, ne ale Kennwort pro Roaming – až doteď jsem netušil, že jsou to dvě různé věci. Je třeba si zapamatovat paswort a pak si nechat lístky vytisknout u vchodu do Houses sof Parliament. Opět neúspěch, muž ve výdejně lístků je „busy“, nemá na nás a tisknutí nějakých lístků čas. Tady naštěstí stačí jen trpělivost a urgence, nakonecs se problém lidsky vyřeší.

Třídění odpadu v Anglii zatím neznají, ani záclony na oknech a kliky na dveřích – možná je to úmysl, možná význam tohoto kontinentálního vynálezu nepochopili – raději jsem se neptal. S odpadem je to vůbec svízel. Naposledy jsem viděl tolik odpadu na ulicích v Neapoli – třeba Britové přece jen něco v Evropě odkoukali. Nejhorší pak to ylo v divadle, kdy jsme se doslova brodili mezi plastikovými flaškami a kelímky od zmrzlin, které návštěvníci divadla nechají prostě padnout na zem tam, kde seděli, i když u východu stojí chlapec s velkým plastikovým pytlem, aby mohli své odpadky odhodit tam. Ale nedělají to – asi z principu.

Zajímavé je řešení zásuvek. Samozřejmě potřebujete adaptér, jinak kábel do zásuvky nedostanete. Tím jste ale ještě pořád nevyhráli – musíte totiž zásuvku zapnout, je tam na to příslušný knoflík, ovšem v životě b mě nenapadlo ho stisknout, kdyby mi to má budoucí snacha nevysvětlila. V každé kuchyni je hlásič kouře – ten se spouští okamžitě, když otevřete troubu, jedno, zda kouří nebo ne, stačí to uvolněné teplo, aby alarm spustilo. Takže buď troubu vůbec nesmíte používat, nebo prostě musíte odmontovat požární hlásič. Samozřejmě musíte podepsat prohlášení, že to činíte na vlastní nebezpečí a v případě požáru ručíte za všechny škody, které by nastaly, i kdyby to měl být požár jako v roce 1666, kdy lehly popelem čtyři pětiny Londýna. Zřejmě od té doby mají takový strach a dávají vypínače na zásuvky a takto citlivé hlásiče kouře do kuchyň. Nebrání jim to ale v tom, aby fasády výškových domů stavěli z hořlavých materiálů. Výsledkem ovšem je, že se v londýnských kuchyních vařit nedá (jedině že vám nevadí aktivovaný alarm) a proto se Londýňané stravují v restauracích. To prospívá gastronomii, zda i zdraví obyvatelstva si dovolím při pohledu na masu obézních lidí pochybovat. Když si pak vedle vás v divadle sedne čtyřčlenná rodinka s celkovou vahou těsně pod čtyři sta kilogramů, modlíte se, aby při děkovačce nezačali taky tancovat jako zbytek publika, balkón by to nemusel vydržet.

Zajímavé je řešení rozvodu proudu – uprostřed ulice stojí jeden sloup a od něj vede nespočetné množství drátů ke každému jednotlivému bytu. Kábly se vedou zásadně venkem domu, stejně tak i trubky na odpad – to může mít i výhody, když odpad praskne nevytopíte souseda pod sebou.

Záhadou pro mě byla okna. Dvojitá v Anglii neznají, jen jednoduchá, ovšem vysouvají se nahoru a tím pádem je naprosto nemožné umýt zevní stranu oken. Jedině ze žebříku. Nebo, jak jsem viděl, od odborné pracovní síly, která má houbu na umývání oken připevněnou na nekonečné tyči, kterou dosáhne z chodníku až do čtvrtého či pátého poschodí. Pozorovat takového pracovníka při práci je opravdový zážitek.

Prostě z kulturních vymožeností, v Evropě samozřejmých tady ještě hodně chybí. Chápu, že se Britové v pocitu méněcennosti rozhodli raději EU opustit, aby se na nové přijetí lépe připravili. Až sem prosáknou různé civilizační vymoženosti, jako jezdící vlaky, automaty beroucí bankovky, nehořlavé fasády a třídění odpadu. Třeba i ty záclony a kliky – ale to bych už možná přece jen chtěl příliš.

Ale přece jen něco pozitivního, abyste si nemysleli, že jsem jen kverulant, kterému nic nevyhovuje. Na křižovatce naskakuje červená ve všech směrech současně, takže jako chodec můžete jít přes křižovatku napříč. Úžasné! Že auta stojí ve všech čtyřech směrech, mě jako chodce nijak nevzrušuje. Možná bych jako šofér vypěnil, ovšem to bych se napřed musel naučit jezdit vlevo.

Voltérovo tvrzení, že Francouzi mají čtyři sta druhů sýrů a jedno náboženství, zatímco Angličané 400 různých vyznání ale jen jeden druh sýra, je francouzský neopodstatněný sarkasmus. Našli jsme anglický chedar hned ve třech druzích – mild, medium a mature. No prosím!

Mimochodem – čtvrť Southgate, kde jsme bydleli, se nachází na severu Londýna. Jestliže nedokážou ani správně rozeznat jih od severu, nechápu, jak se mohli stát námořní velmocí. Nebo možná právě proto.

No dobrá na závěr svého článku vyplivnu svůj jedovatý zub  a přiznám, že Londýn má hodně do sebe. Divadel bez konce se skvělými představeními, ulice nabité energií se spoustou pouličních umělců, kteří městu dodávají šarm, stejně jako trhy s ovocem a vším možným – Borough Market se Street food ze všech možných zemí světa. Kulturní mnohotvárnost – lístky do Westminsteru kontrolovala Asiatka, Muslimka s hidžábem a černoch. Spousty muzeí, z nichž je jich celá řada zadarmo či za přijatelné ceny. Úžasné parky s banánovníky a palmami – v Londýně tedy očividně ani v zimě nemrzne. A neomezené možnosti shoppingu.

Double-deckery – tedy ony legendární dvouposchoďové autobusy, z jejichž prvního patra vidíte život na ulicích z úžasné perspektivy, navíc je první patro většinou poloprázdné a jsou zde samí štíhlí lidé, protože průměrný Londýňan se po schůdcích nahoru prostě nedostane.

Úžasný výběr piv, v jednom lokále jsou jich i desítky a to včetně čepované Plzně. I když musíte hrábnout hlouběji do kapsy, jedno  velké pivo přijde na 5-7 liber.

A Quenn!

Takže těch pár nepříjemností se vyplatí akceptovat. Londýn je prostě onen „Big apple“, kde se deset miliónů červíčků (oficilálně podle sčítání lidu z roku 2007 – 7 172 090 obyvatel, ale je jich určitě podstatně víc) snaží dostat ke kousku dužiny a přežít.

Ostatně na zpáteční cestě už Heatrow expres už fungoval. Tedy ne úplně, dva terminály byly vyřazeny kvůli „engeneering works“, ale k tomu našemu nás dovezl. A zajímavé bylo čekání na informaci o „Gate“. Tu vám oznámí deset minut před začátkem boardingu s dodatečnou informací, že to k vaší Gate máte patnáct minut rychlé chůze a že si máte ponechat dostatek času, abyste k ní stihli dojít včas. Anglický humor je prostě nepřekonatelný, i proto se návštěva vyplatí.

Abych tedy parafrázoval mého syna: „Londýn je pěkný, ale Evropa v tom našem slova smyslu to prostě není.“

Villach


Villach – město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku

Nevím, které všechny parametry se do těchto statistik zahrnují, ale každopádně Villach před několika roky vyhrál soutěž o město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku. ( A ta je sakra vysoká) Ovšem pokud ho člověk navštíví, chce se mu tomu i věřit.

Toto město na řece Drávě v Korutanech má všechno, co správné město mít má.

  • Historii – tu samozřejmě dokážu ocenit především já, člověk ji najde v architektuře a Villach je město skutečně pěkné – k té historii se ještě vrátím. Řeka Dráva se svou zelenou horskou vodou přetíná město na dvě části a dodává mu dodatečné kouzlo. A bezprostředně nad městem se tyčí hrad Landskron, Historické budovy doplňují početné moderní skulptury a spousty květinových záhonů. Na nábřeží Drávy pak imponují hotel Holiday Inn a kongresové centrum. Někdejší hrad, sídlo správce města, je dnes přebudováno na činžovní dům, na nádvoří se ale nachází malé muzeum s historií města – vstup je volný.
  • Blízko k moři – z Villachu je to zhruba dvě hodiny autem k severnímu Jadranu – kamarád Achmat mi vyprávěl, že jezdili s dětmi k moři i na jednodenní výlety.
  • Zdravotní zabezpečení – Villašská nemocnice je jedna z nejlepších v Rakousku a mnohé specializované zákroky zde dělali dřív než v hlavním městě Korutan Klagenfurtu – souvisí to s nekončící rivalitou těchto dvou měst, jak k ní došlo, k tomu se ještě vrátím. Ostatně ve Villachu se narodil zakladatel moderní medicíny Paracelsus.
  • Sport – Villach sice nehraje žádnou roli v rakouském fotbale, zato hokejový klub patří k nejlepší v Rakousku (no dobrá, v Rakousku!) nicméně je ve městě kult a hraje v EBEL lize (kde hraje i Znojmo) důležitou roli
  • Kultura – ne nadarmo se ve Villachu narodil Udo Jürgens, který zde má na břehu Drávy i malé náměstíčko. Kultura valašského fašingu není určitě nic, co by mě oslovovalo, ale město je jí slavné.
  • A kousek za Faakersee se tyčí hradní zříceniny hradu Finkenstein, kde se v hradní aréně pořádají koncerty.
  • Lázně – villašské therme jsou nejslavnějšími a největšími v Korutanech, takže když je špatné počasí, je kam se jít koupat do teplé vody.
  • Jezera v okolí města jsou lákavým cílem – samozřejmě nejslavnějším je Wörthersee, jezero pro milionáře s kasinem ve Veldenu (a Minimundem s miniaturami slavných světových staveb, hodným návštěvy, na jeho východním konci u Klagenfurtu) místní ale milují Faakersee, které je skutečně mnohem útulnější a cenově přístupnější. A v blízkosti města na jeho východní straně je i krásné Ösiachersee.
  • Samozřejmě hory. Hned z Villachu se dá vyjet na Dobratsch, horu, která je díky své úžasné flóře přírodní rezervací. Autem se dá po horské cestě (kde se platí mýto) vyjet až do výšky 1600 metrů a pak je to na vrchol jen procházka (po jedné z cest na vrchol se to dá jet i na kole). Na vrcholu jsou dva poutní kostelíky, německý a slovinský, Korutany byly a jsou totiž národnostně rozdělená země. A jsou odtud nádherné výhledy na Julské Alpy. Díky tomu, že Dobratsch byl vyhlášen za přírodní rezervaci, museli Villašané přeložit své domácí lyžařské centrum na Gerlitzen nad Ösiachersee. Lyžovat se dá ale i na Dreiländereck a ani překrásné lyžařské středisko Nassfeld na rakousko-italské hranici není daleko – autem zhruba čtyřicet minut. I na letní turistiku je Villach velmi dobré místo. Pokud má někdo zájem o opravdu mimořádné zážitky, pak se vyplatí vydat se na hory do nedalekého Slovinska. K výchozímu bodu výstupu na Triglav Alješevu domu se dá dorazit rychle buď přes Karavankentunel (kde se platí mýto) nebo romanticky přes Wurzerpass, tímhle průsmykem jsem jel do Slovinska já. K Mangartu, jinému lákavému cíli v Julských Alpách se dá dostat přes Tarvisio a Passo di Predil – jen horská cesta do výšky 2000 metrů stojí za to. Je široká jen na jedno auto, ale musí se na ni vejít občas i dvě. Aby to bylo napínavější, na pravé straně je sráz dobře tisíc metrů do hloubky a žádná svodidla.
  • A kuchyně. Bez dobrého jídla není dobrá životní kvalita. Korutanská kuchyně se velmi podobá slovenské – Korutanci jsou Rakušané, kteří se jako poslední naučili hovořit německy. Původem se jedná o Jižní Slovany a možná i proto mají sklon nechat se nacionalisticky zmanipulovat. Korutanské „nudel“ tedy pirohy, jsou slavné, ale dostanete zde samozřejmě i vídeňský řízek a je zde přímo nepřeberně italských restaurací a barů –koneckonců je odtud do Itálie nějakých 10 kilometrů. Villach má svůj vlastní pivovar a Villacherbier patří v Rakousku k nejlepším.
  • Dopravní spojení je skvělé. Villach leží na křižovatce A2 a A10 tedy dálnic spojujících západ s východem a sever s jihem, Udine se svými prossutovými slavnostmi je hodinu cesty autem, do Slovinska vede Karavankentunel. A letiště je necelou půlhodinu daleko – v Klagenfurtu.

Villach by tedy měl všechny předpoklady, aby byl hlavním městem Korutan, nikdy se jím ale nemohl stát. To má co do činění s historií města. V roce 1007 daroval totiž císař Jindřich II. (který se i díky tomuto činu dočkal svatořečení) městečko Villach s okolím nově založenému biskupství Bamberk v německých Francích. Zpočátku se Villachu pod touto správou nedařilo špatně. V roce 1066 obdržel právo trhu, v roce 1240 městská práva. Boje mezi Přemyslem Otakarem II, který byl korutanským vévodou v letech 1269 – 1276, a Habsburky se města nedotkly – koneckonců ke Korutanům nepatřilo. Zato mu daly co proto dvě ničivá zemětřesení v letech 1201 a 1348, nicméně se z nich dokázalo vzpamatovat – o tom svědčí jeho dnešní vzhled. Město zůstalo majetkem bamberského  biskupství až do roku 1759, kdy ho za milion zlatých odkoupila Marie Terezie. Villach tedy až do tohoto roku nebyl součástí Korutan, což Korutance přinutilo, aby místo nevyhovujícího St. Veithu, založili po roce 1518, kdy jim toto místo daroval císař Maxmilián I. prakticky na zelené louce nové hlavní město – Klagenfurt – a to zůstalo hlavním městem dodnes, což mu villašané samozřejmě nikdy nemůžou odpustit.

Rivalita těchto dvou měst má v sobě ovšem i mnoho pozitivního a nejen v tom, že se snaží se vyzdobit. Ve Villachu začali například s koronaroangiografiemi (tedy vyšetřením srdečním katetrem) dřív než v Klagenfurtu a udržovali si v tom vysokou kvalitu. Kolega z Wolfsbergu, nejvýchodnějšího města Korutan, mi vyprávěl, jak posílali pacienty na toto vyšetření místo do Klagenfurtu do vzdálenějšího Villachu – jen při průjezdu okolo Klagenfurtu vypínaly sanitky modré světlo a sirénu.

A hokejové derby mezi“Rotjacken“  KAC Klagenfurt a VSV Villach jsou legendární a velmi emocionálně nabité duely.

Možná by to stálo zato, na cestě do Itálie udělat ve Villachu stop a třeba tam i několik málo dní pobýt. Co říkáte?

Ovšem pokud se budete ptát na Vilach, asi vám nikdo neřekne, kde to místo leží. Němci (a tím pádem i Rakušané) vyslovují „v“ jako „fau“, tedy „f“. Pokud tedy zabloudíte, ptejte se kde je Filach. To zná každý.

Spropitné


               Je to něco, co mne vždy znepokojuje. Spropitné je totiž věc nepřesně zakotvená. Člověk ví, že by měl nějaký ten trinkgeld dát, jenže nikdy si není jistý, kolik by to mělo být. V každé zemi jsou jiné zvyky, Japonec vás znenávidí, pokud mu dáte byť jen jediný cent, Angličan vás nebude mít rád, ani když mu necháte celou libru. Vysoké spropitné je prý sexi, svědčí o tom, že muž, jenž ho dává, je při penězích a peníze dokážou udělat atraktivním i muže jako Briatore, Eclestone či dokonce Donald Trump). Dobrá, nemám v úmyslu vylepšovat svou sexuální přitažlivost dáváním vysokého spropitného, stejně mně to už moc nepomůže, v Rakousku je zvykem zaokrouhlit na celé euro, když suma končí čísly okolo 80 až 90 centů, pak na to příští. To není až tak komplikované, opravdu složité to bylo jen v prvních týdnech po zavedení eura. Lidé nedokázali přepočítávat a dávali směšné zpropitné ve výšce jednoho, dvou centů.

Jsou ovšem situace, kdy nad sebou ztrácím kontrolu. Stalo se mi to dvakrát, vždy to bylo v italské restauraci (jednou v Římě a jednou v Mnichově), ale pokaždé to bylo, když platila má žena. Tato okolnost dělá následující dvě příhody podezřelými, ale věřte, že za tím nikdy nebyl úmysl.

V Římě jsme byli už před mnoha lety, ještě se platilo lirami a ceny byly tím pádem extrémně obtížně interpretovatelné. Počítal jsem, že 1000 lir je jedna německá marka a jedna marka je sedm šilinků. Čili u každé ceny děleno tisícem krát sedm. Super! Možná proto se mi to i stalo.

Byl to poslední den, rozhodli jsme se jít na oběd do jedné z restaurací na římských ulicích. Děti byly ještě poměrně malé, měly hlad a žízeň a já jsem se rozhodl prezentovat se jako civilizovaný člověk a nastudoval jsem si tedy pravidla italského stolování. Není to tak úplně jednoduché. Italský oběd – či spíše večeře, na oběd stačí talíř těstovin – má čtyři chody. Předkrm, primi piatti, secundi piatti a zákusek. Následovat má káva. Tak se člověk prezentuje jako příslušník civilizovaného světa a ne jako Němec. Němec je Italem považován automaticky za nebezpečného barbara, ovšem finančně silného a tedy i za vhodnou kořist. Že Italové Němce nazývají požírači psů, má ovšem jiný důvod a to ve výslovnosti písmene „r“. Ital německé hrdelní „r“ neslyší, protože má podobné jako je to naše. Takže ve větě „mangio carne“ tedy „jím maso“ slyší „mangio cane“ – „jím psa“.

Každopádně by se člověk měl snažit nevypadat v Itálii jako Němec a proto se při stolování chovat podle italských představ.

Samozřejmě že je jak objemem žaludku, tak i obsahem peněženky poměrně složité zvládnout celé takové menu. Předkrm by měl být pravidlem, je možné ale objednat jeden pro více osob, muž může vypustit zákusek, evenutálně i primi piatti, tím je už ale poněkud podezřelý. Žena naproti tomu by primi piatti vypustit měla (pokud to neudělá, pak secundi piatti), v žádném případě ale ne zákusek. Objednával jsem tedy podle oněch pravidel. Číšník byl skvělý. Zřejmě dosti podnapilý, o to ale družnější. V té době jsem ještě neuměl italsky prakticky ani slovo. Přesto nebyl problém mu rozumět, hrál celou dobu divadlo, bavil děti, byl zábavný a nadšený mými znalostmi italského stolování. Až při kávě jsem jeho ideál civilizovaného Rakušáka nenapravitelně rozbil. Objednal jsem kapučíno! Nikdy, za žádných okolností nesmíte objednat po jídle capucino, jediné přípustné je espresso, u muže klidně dvojité. Ale s cukrem, ne s našlehaným mlékem!!! Našemu hrdinovi spadla čelist, zesmutněl a odešel pro mou objednávku, jež mne v jeho očích zdegradovala na úroveň germánského divocha, žijícího v pralese mezi Rýnem a Dunajem. V tom okamžiku mu bylo jasné, proč jeho předkové Římané s tím územím nechtěli mít nic společného. Má tragédie je v tom, že své chyby poznám. Okamžitě jsem pochopil, že jsem něco zvoral, vylovil jsem turistického průvodce a nastudoval svou chybu. Oblil mne pot hanby a požádal jsem o účet. Jak už jsem pravil, s přepočtem jsem měl problémy i v mnohem vyrovnanějším psychickém stavu. Zaokrouhlil jsem účet, přičemž jsem dal našemu milému číšníkovi spropitné ve výšce 92 šilinků (13 000 lir – tedy 7,5 Eura). Ital se podíval nevěřícně na papír s opraveným účtem (platil jsem kreditní kartou) a pak začal mezi stoly tancovat. Takové nadšení mne přimělo k tomu, abych sumu znovu přepočítal a potom, co jsem došel ke správnému výsledku, nemluvila se mnou má manželka až do odjezdu vlaku.

Podruhé to bylo v Mnichově. Už jsme měli euro, ale ještě jsme s ním neuměli zacházet. Italská restaurce byla útulná, obsluha milá a můj syn byl nadšený samoumývacím záchodem, kdy se při spláchnutí začalo točit prkýnko a bylo utřeno dezinfekcí. Najedli jsme se jednoduše – v italských restauracích v Německu se výše uvedených pravidel držet nemusíte, tamější Italové jsou na domácí barbary zvyklí. Počítal jsem, kolik bude útrata stát a došel jsem k sumě pod hranicí 50 euro. Rozhodl jsem se – protože byl personál tak milý – zaokrouhlit na oněch padesát. Zdůrazňuji, že jsem se tak rozhodl ještě předtím, než má žena řekla, že převezme útratu. „Koľko to bude stáť?“ zeptala se.“Bude stačiť päťdesiatka?“ Přisvědčil jsem. Přisunula mi tedy pod stolem bankovku. Má žena je velmi diskrétní, aby ponechala aspoň nezúčastněným dojem pána rodiny v mé osobě (zasvěcení stejně vědí svoje), neplatí sama, ale nechává platit svými penězi mne. Kupodivu to dělá i nadále i po této mnichovské zkušenosti.

Když jsem požádal o účet, přišel majitel restaurace a pravil „38,50 Euro“. Naprosto jsem nezareagoval. Podal jsem mu padesátku mé ženy a dodal, jak jsem měl připraveno. „To je v pořádku.“ Podíval se nevěřícně na bankovku, pak si ji vzal a zmizel. Moje žena byla první, kdo pochopil, co se stalo. Vyslechl jsem si komentář – naštěstí ve slovenštině, takže majitel restaurace nemohl rozumět. Přesto pochopil. Až do našeho odchodu stál u vchodu do kuchyně a upíral zrak do ní, čili pryč od nás. Střežil se byť i jen jediného pohledu naším směrem, očividně se bál, ež bychom jej mohli přivolat a sumu ještě korigovat. Nekorigoval jsem, čest mi to nedovolila. Každopádně jsem tehdy nechal nejvyšší zpropitné v mém životě. Vlastně ne já, má žena. Jenže ta to neudělala dobrovolně.

Přísahám, od té doby si dávám na italské restaurace pozor. Možná něco přimíchávají do jídla, aby lidi udělali takovými štědrými. Kdo ví. Ale víckrát mne už nedostanou!

Ramsau – ráj horských turistů


Tak jsme ho zase jednou nedali. Tedy onen osudný Dachstein. I když jsme se na něj připravovali, tentokrát měli celou potřebnou výstroj a obrovskou chuť. Jenže…

Prostě už to začíná být podezřelé. Druhá polovina září byla nejkrásnější částí léta. Se stabilními teplotami nad dvacet stupňů bez bouřek a lijáků, prostě sen. Mluvit o babím létě bylo skoro škoda – bylo to prostě sice pozdní, ale nádherné léto. A tak jsme se těšili, jak v tomto nádherném počasí vyšplháme na vrchol nejvyšší štýrské hory. Chyba lávky.

Měli jsme se pod horou sejít v sobotu 30 září a v neděli vyrazit na vrchol. Když jsem ve středu viděl předpověď počasí a ukázali, že právě v nedělí má přijít velký déšť a počasí se zcela přestaví, pokusil se o mně infarkt. Nicméně jsem doufal, že se meteorologové – jako už tolikrát – mýlí a že se ona studená a deštivá fronta někde zdrží a přijde později. Aspoň o den – o jeden jediný den. Nezdržela se.

Když jsem přijel v sobotu odpoledne do Ramsau, svítilo ještě slunce a Dachstein na mně shlížel ve své kráse. Nechtělo se věřit, že by to mohlo být hned ráno příštího dne jinak.

Bylo. Přišel déšť, vichřice, sníh, mlha. V pondělí předpovídali krátkodobé zlepšení a tak jsme to přece jen zkusili. Došli jsme přes ledovec až k nástupu ramene Dachsteinu, ale tam byl šlus. Nulová viditelnost, silný vítr, mráz a sněžení nám vzaly jakoukoliv naději, že bychom se o slezení hory mohli pokusit.

Když člověk nemůže lézt po horách, může se vzdělávat. A tak jsem se v následujících dnech dozvěděl o historii Ramsau a Dachsteinu víc než kdykoliv předtím.

Horolezectví se zdoláváním horských vrcholů začalo v druhé polovině osmnáctého století, bylo jakýmsi doprovodným příznakem osvícenství a průmyslové revoluce. Člověk prostě už nebojoval o holé hospodářské přežití a mohl si dovolit zvědavost a vyhledávání „nepotřebného“ nebezpečí. I když první slézání hor bylo i vědeckým projektem – bylo zkoumáním a proměřováním nových zatím neprozkoumaných životních prostor.

Mont Blanc byl zdolán v roce 1786, tedy ještě před francouzskou revolucí. Großglockner padl v roce 1800. Dachstein musel čekat déle. První pokus se uskutečnil už v roce 1802, výpravu vedl dokonce mladší bratr císaře Františka Karel, expedice ale vrcholu hory nedosáhla. Trošku mě odvaha arcivévody překvapila. Byl sice skvělý vojevůdce, který jako první dokázal v bitvě u Aspern porazit Napoleona, za což si zasloužil svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni, byl ale chabého zdraví a trpěl na epilepsii. V roce 1810 se na dachsteinském ledovci objevil Karlův mladší bratr arcivévoda Johann. Ten byl podstatně silnější kondice – je dokumentováno, že dokázal v sedmi dnech zdolat sedm vrcholů v Taurách ( a tehdy nebyl žádné lanovky a každý den se bylo třeba vrátit až do osad v údolích, což dělá tento výkon přímo neuvěřitelným). Podařilo se mu přejít ledovec z Hallstattu do Ramsau, o vrchol Dachsteinu se ale nepokusil. Údajně jako první stanul na vrcholu hory už v roce 1812 jistý sedlák z Gösau. Tento pokus ale nebyl dokumentován a tím pádem ani uznán.

Oficiálně tedy na vrcholu poprvé stanul až geolog z Hallstattu Friedrich Simony. A teď doufám potěším mé české čtenáře – Friedrich Simony (nebo snad Bedřich?) se narodil v roce 1813 Hrochově Týnci nedaleko Chrudimi, tedy v Čechách. Jeho otcem byl maďarský vojenský lékař – proto tedy ono maďarské příjmení. Studium na gymnáziu zahájil v Mikulově, nedokončil ho ale, protože se rozhodl vystudovat farmacii v Trenčíně. Odtud pak přesídlil do Vídně a posléze do Hallstattu. A odtud vyrazil na výpravu, která jej učinila slavnou – v roce 1842 vstoupil na vrchol nejvyšší štýrské hory. Je třeba připomenout, že všechny první pokusy o zdolávání Dachsteinského pohoří  byly organizovány ze severu – z Hallstattu, zatímco dnes se na horu hodí z jižní strany z Ramsau. Vzdálenost ze severu je totiž mnohem větší – a Simony dokázal svou kondici, naposledy vystoupal na dachsteinský ledovec v roce 1890, tedy ve věku 77 let! Klobouk dolů!

Ostatně i ona ferrata, která vede na vrchol hory, je v podstatě jeho dílem. Protože se mu po oné skále „špatně lezlo“ uspořádal sbírku na vylepšení vrcholové cesty. Vysbíral 260 zlatých – největším podílem přispěl štýrský „otec vlasti“ arcivévoda Johann  – a za ony peníze byly upevněny chyty a lana, která pomáhají turistům v zdolávání vrcholu dodnes. Pokud jim tedy přeje počasí!

Po Simonym se jmenuje chata na dachsteinském ledovci, kterou ještě osobně otvíral, po arcivévodovi Johannovi byla pojmenována nejdelší feratta na jižní stěně Dachsteinu, vlastně druhá část jištěného výstupu na horu. První – kratší a méně nebezpečná část – dostala jméno po Johannově lásce a manželce Anně Plochl (o jejich lásce jsem psal v medailonu, který jsem arcivévodovi věnoval). Ta třetí – nejsnadnější – pak vede z ledovce na vrchol – to je ona cesta, kterou se na vrchol dostal Friedrich Simony. Těch jištěných lezeckých stěn je v oblasti Ramsau nepočítaně. Ať už přímo na dachsteinské jižní stěně nebo v oblasti Silberkarklammu či na Reicheralmu anebo na Großem Koppenkarsteinu – též na dachsteinském ledovci. A spousty dalších.

Ovšem to je samozřejmě pro ty opravdu zkušené a statečné lezce. My, postarší turisté, se spokojíme s lanovkou na ledovec, pak čtyřicetiminutovou cestou přes ledovec k nástupu a poté následuje jeden a půl hodinový výstup na vrchol.

Jenže Ramsau, to není jen Dachstein. Je tu neskutečně mnoho turistických cest nejrůznější náročnosti, od procházek až po pořádné túry, nejhezčí je takzvaná „Královská etapa“ ke Guttenbergově chatě s převýšením tisíc metrů vedoucí i přes Silberkarklamm, tedy soutěsku s vodopády podobnou chodníkům ve Slovenském ráji.

Když mi o tom vyprávěl strýček Ríša, který do Ramsau jezdil na dovolenou každý rok, nechtěl jsem mu věřit – měl ale pravdu. Velmi doporučuji – i když až na budoucí rok, protože letos už sezóna ve špatném počasí skončila – zajistit si při ubytování takzvanou Sommercard. Neposkytují to všechny apartmány a hotely, je třeba se při objednávání ubytování ujistit, zda daný pronajímatel tuto službu poskytuje. V té kartě je totiž obsaženo používání lanovek (zadarmo) ať už na dachsteinský ledovec, na Planai nad Schladmingem, na Hauser Kaibling, Hochwurzen nebo Reiteralm – všechno úžasné výchozí body pro horské túry, přičemž vás lanovka vyveze – zadarmo – do výšky až 1800 metrů – v případě Dachsteinu dokonce 2400 metrů. Stejně tak bezplatné je používání horských cest, kde se jinak platí mýto, jako je cesta pod Dachstein nebo na Stoberzinken u Gröbmingu – nejkrásnější horská cesta v Alpách, vedoucí až do výšky 2000 metrů. V kartě je i bezplatné používání bazénu ve Schladmingu či v Ramsau, návštěva muzeí ve Schladmingu, Grömingu, zámků a muzeí v Großsölku či v Trautenfelsu, v klášteře Admontu i jinde a sleva na další vstupenky, jako je například zámek Strechau a na různé atrakce – třeba jízda na trojkolce z Hochwurzenu do údolí. Prostě je pořád co dělat.

A pokud se vám počasí pokazí až tak jako nám, je možné zajet do Solné komory, údajně nejkrásnějšího místa v Rakousku. S městy jako je Bad Aussee, kde arcivévoda Johann poznal svou milovanou Annu (někdejší poštovní úřad, kde Anna jako dcera poštmistra žila, se dnes jmenuje „Haus Meran“ podle jejího pozdějšího titulu – císař nepřenesl přes srdce, že je jeho bratr ženatý s neurozenou ženou a povýšil ji tedy do stavu hrabat z Meránu.

Pak je tu samozřejmě slavný Hallstatt u Hallstattského jezera. To město dalo jméno celé jedné epoše lidstva – mladší perioda mladší doby železné mezi lety 800 – 400 před naším letopočtem – říká se jí hallstattská epocha. Bohatství tohoto města spočívalo v těžbě soli („Hal“ znamená v keltštině „sůl“, odtud tedy název města). V té době si lidé začali solit jídlo a za pytlík soli se vyměňoval za stejně velký pytlík zlata. Bronzové šperky v tvaru spirál jsou nejmarkantnějším znakem tohoto období. V roce 400 ukončil prosperitu osady obrovský sesuv půdy, který celý tehdejší Hallstatt zasypal a ukončil tak jeho prosperitu. Později se začala těžit sůl na jiném místě, období po roce 400 před naším letopočtem se už ale nazývá kulturou La-Téne podle osady u jezera Neuschatel ve Švýcarsku. Hallstatt proslavily vykopávky hrobů z oné slavné doby jeho historie – protože místní Keltové pochovávali své mrtvé vysoko na kopci, nebyly hroby oním sesuvem půdy postiženy. S vykopávkami začal hallstattský rodák Georg Ramsauer. Objevil je ve čtyřicátých letech devatenáctého století a uměl svůj objev dobře prodat. Když objevil zvlášť velké hroby, počkal s jejich odkrytím, až když v roce 1855 přišel na návštěvu císař Franz Josef se svou milovanou Sissi, bratrem Maximilánem a dalšími členy císařské rodiny. Neměli to do Hallstattu daleko, císař trávil pravidelně léto v Bad Ischlu, vzdáleném pouhých dvacet kilometrů. I když se do Hallstattu až do roku 1890 dalo jezdit pouze lodí a v roce 1842 zemřelo při návratu z pohřbu příbuzných ve vlnách rozbouřeného jezera 36 lidí z nedalekého Obertraunu. Ramsauer byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu, dostal od císaře medaili za zásluhy a se svými prvními dvěma ženami dokázal zplodit 22!!! (slovy dvacet dva) dětí.

Z Obertraunu vedou lanovky jednak k dvěma jeskyním – ledové a mamutí (v té první opravdu led je, ta druhá dostala své jméno jen podle své velikosti. Lanovkou se dá vyjet i na severní stranu dachsteinského ledovce. Co kdysi museli pionýři horolezectví zvládat pěšky, nabízí dnes turistům technika.

Hallstatt stojí za návštěvu, ubytovávat se tu ale nemá cenu. Do Hallstattu se totiž zamilovali Číňané a je jich plno město. Jestliže je statisticky viděno každý druhý člověk na zeměkouli Asiat, tak v Hallstattu to opravdu platí. Číňané si dokonce doma v Číně vybudovali kopii Hallstattu – zřejmě aby nemuseli létat tak daleko. V pravém Hallstattu ale zničili cenové relace – protože samozřejmě konzumují všechny atrakce bez ohledu na ceny, stojí cesta lanovkou k vyhlídkové platformě sky walk nad městem 16 euro!!! Kupodivu rozumné vstupné je do místního muzea, které svého času zakládal náš český rodák Friedrich Simony.

Ale Solná komora má i další krásná města a městečka jako císařskou letní rezidenci Bad Ischl, či Gmunden na Traunsee se svou slavnou, na můj vkus příliš kýčovitou keramikou, se zámkem Orth uprostřed jezera, kde strávil své dětství český král Ladislav Pohrobek a s náročným, ale nádherným výstupem na Traunstein s úžasným výhledem na jezero a okolní krajinu.

Pokud někdo na to lezení po horách až tak není, pak je možné se na nedalekém Wolfgangsee nechat vyvézt na vrchol hory vláčkem. Ale je zde i Mondsee, považované za nejkrásnější jezero v Rakousku nebo Fuschl, kde se na místním zámku točily legendární filmy režiséra Ernsta Marischky „Sissi“. Fuschl hrál roli rodného zámku císařovny Alžběty Possenhofenu.

Protože jsou cíle od sebe vzdáleny zhruba 20 kilometrů, je samozřejmě Solná komora ideálním cílem pro cyklisty.

Prostě je tu toho hodně, co se dá navštívit, třeba to narok zkuste.

Jak udržet pohromadě účastníky kongresu


Samozřejmě by bylo možné zvýšit atraktivitu přednášek. Nebuďme však naivní, proti takovým svodům jsou lékaři už dávno imunní, zejména je-li kongresovým městem Řím. Takže musí organizátoři, aby naplnili přednáškové sály, sáhnout k jiným, mnohem rafinovanějším prostředkům. Italové a zejména Římané mají v takových rafinesách tisíciletou tradici. Dovolte mi krátkou sumarizaci všech těchto metod, jak jsem je zažil na vlastní kůži na ESC kongresu v Římě.

  • Kongresové centrum musí být od města dostatečně daleko. Což Fiera Nova di Roma splňuje, nachází se dobrých 35 kilometrů od centra města blízko letiště Fiumicino da Vinci.
  • Samotné kongresové centrum musí být postaveno tak, aby existovaly extrémně dlouhé přesuny. I toto je splněno. Kongresové centrum je tak rozsáhlé, že nachodíte za den kilometry a kilometry. Důležité je umístit zajímavé přednášky střídavě na opačné konce centra a dát jen velmi krátké pauzy, nejlépe mezi 5 a 15 minutami. To nutí účastníky k velmi rychlým přesunům bezmála během. Při troše štěstí si účastníci přivodí už první den puchýře na nohou (což byl můj případ), a to jejich možnosti útěku do města za historickými památkami značně zredukuje.
  • Pozvete celkem 30 000 účastníků, aby byly všechny dopravní prostředky naprosto přeplněné a lidem přešla chuť je používat k případnému útěku do města.
  • Ubytujete lidi v naprosto odlehlém hotelu bez přípoje na veřejné dopravní prostředky. (Zřejmě na jeho stavbu přispěla podstatnou sumou mafie taxikářů, protože jiná možnost opustit hotel než taxíkem prakticky neexistuje. Od hotelu Marriot Park Roma to totiž bylo – oficiálně – k nejbližší zastávce vlaku 2,6 kilometru. Aspoň tak to tvrdila hotelová informace včetně přiložené mapy. Naivní rakouský kolega Italům uvěřil a zkusil to. Večer mi třesoucím hlasem vyprávěl, že na mapě uvedené cesty z větší části vůbec neexistují a že na cestu k zastávce potřeboval celou hodinu. A to v 35 stupňovém vedru, což byl určit slušný výkon, Odnesl to jen vyčerpáním a dehydratací. Rozhodl jsem se ho nenapodobit, zvítězil zdravý rozum. Sice existuje shuttle autobus i z centra města do hotelu a jezidí večer každé dvě hodiny, tuto informaci ale musíte před účastníky kongresu dobře utajit. Já jsem se ji dozvěděl až v letadle u Říma do Vídně a to bylo už trochu pozdě.
  • Existuje samozřejmě shuttle autobus od hotelu do kongresového centra. Odjezdy – ráno v 7:10 a 7:55 tam a večer v 18:30 jakožto i 20:30 zpět. Mezitím nic. Což znamená, že když vystoupíte z autobusu a překonáte zhruba kilometr ke kongresovému centru, jste tam definitivně polapeni. Všechny shuttle autobusy, myšlené pro oněch 30 000 účastníků a 43 hotelů (každý hotel má minimálně jeden autobus) startují večer z parkoviště před kongresem samozřejmě současně, což nejen že dělalo nemalé problémy už při opuštění parkoviště, ale navíc autobusy vzápětí beznadějně ucpaly římskou dálnici. 12 kilometrů k hotelu tak trvalo víc než půl hodiny. Určité logistické rezervy Italové mají. Produkují ale chaos tak cílevědomě, že jsem v pokušení za tím hledat nějaký systém.
  • Že se v hotelu servíruje snídaně už od šesti hodin sice vzhledem na odjezdy autobusů nepřekvapuje, při přihlédnutí k okolnosti, že jste v Itálii, to ovšem způsobuje kulturní šok, ze kterého se hned tak nevzpamatujete. Je to doslovně germanizace Říma, jakou zřejmě naposledy Řím zažil, když ho obsadil kdysi v devátém století císař Lothar.
  • Abyste nepřišli na hříšnou myšlenku odjet z kongresového centra vlakem, jezdícím mezi Římem a letištěm – stanice je od kongresového centra vzdálená pouhý kilometr, což je při daných poměrech jen skok, vysvětlí vám delegátka kongresu, že jízdenky, které jste dostali spolu s registrací, platí pouze mezi hotelem (který má onu zastávku vzdálenou hodinu rychlé chůze) a kongresem, ev. také letištěm (ale to si už nebyla úplně jistá), že je ale není možno používat ve městě. Naštěstí ovládám italštinu natolik, abych si přečetl text na zadní straně jízdenky a dozvěděl se, že je samozřejmě platná v celém městě po dobu 100 minut. Tenhle trik tedy nevyšel.
  • Následkem důmyslně vyrobených úzkých hrdel v dopravě stojí na taxíky u kongresového centra fronta dlouhá přes sto metrů. To aby vás přešla chuť, kdybyste měli pocit, že už to na kongrese přece jen nemůžete vydržet. Zda v té frontě byli jen účastníci kongresu nebo i placený kompars se mim nepodařilo zjistit.
  • Nasadíte do funkcí kongresových pracovníků spousty krásných mladých děvčat a dobře vypadajících mladých mužů (v Itálii není problém je sehnat, nacházejí se zde v naprostém přebytku), aby se účastníci kongresu mohli pokochat přímo na místě. Všichni samozřejmě dělají, jak je to v Itálii naprosto základní a nezbytné „la bella figura“. Tato finta tak úplně nefunguje, protože se krásná děvčata vyskytují ve městě ve stejně vysokých koncentracích jen poněkud zředěné anglosaskými a germánskými turistkami). Negativním důsledkem je, že řidič vašeho autobusu neodhodlá, aby si s takovou spolupracovnicí kongresu nezaflirtoval, a tím se odjezd vašeho autobusu výrazně zpozdí. Což by nebylo tak zlé, kdyby to nedělali všichni řidiči oněch autobusů, takže nakonec přesto vyrážejí z parkoviště všichni současně, jen o čtvrt hodiny později – v Itálii není naspěch.
  • Pokud se přes všechna tato důmyslná opatření dostanete přece jen do úzkých a dostanete obavy, že by vám účastníci kongresu přece jen mohli pláchnout, zapálíte jedno z nádraží na trase mezi kongresem a městem a tím páde odstřihnete definitivně jakákoliv spojení ve směru do Říma. Stalo se v pondělí 29. srpna.

Pokud jste toto všechno zvládli, nemusíte se o účastníky podniku bát. Pak není problém, že haly jsou tak špatně odzvučené, že slyšíte nejen svého přednášejícího, ale i toho z vedlejšího sálu a že občas někdo pouští během přednášky hudbu tak silně, že přednášející si může vyřvat hlasivky, aby jej vůbec někdo slyšel

Ovšem, jak dokazuje fotografie na konci tohoto článku, ani všechna tato rafinovaná opatření nemůžou člověka s láskou k dějinám a historickým památkám zadržet. Prostě kde je silná vůle…

V podstatě jsem návštěvu papeže na kongresu považoval za další podobný trik, který má lidi zadržet v areálu. Že totiž kongresový komplex obklopí desítky po zuby ozbrojených mužů italské armády a švýcarské papežské gardy, takže vás okamžitě přejde chuť snažit se okolo nich projít, abyste prostor kongresu opustili. Co se týká návštěvnosti kongresu mělo toto opatření spíše negativní dopad. Zavládl strach, že nebude možné kongres opustit a lékaři zmeškají lety. Mnozí, zejména pak ti evangelického vyznání, zůstali raději v hotelu. Nebylo to ovšem vůbec tak dramatické. Až na pár členů švýcarské gardy kráčejícím před usmívajícím se a kynoucím Františkem na papamobilu a carabinieri hlídající auta se značkou CV nebyly žádné zřetelné problémy. Až při výdeji zavazadel to drhlo. Protože jsem takticky nezůstal až do papežova projevu, byl jsem už pátý v řadě u výdeje zavazadel. Problém byl, že personál výdeje chtěl papeže vidět taky. Až po poměrně dlouhé době přiběhla jedna z oněch krasavic, o kterých jsem už psal, očividně mimo sebe z toho že viděla svatého otce. Křičela „I´m here“ a „Sono qui.“ Což nás naladilo pozitivně. Těšili jsme se zbytečně. Ono děvče nebylo schopno přinést ani jediný kufr a tak nakonec první lidé z řady vnikli do prostoru se zavazadly a vynesli si je sami. Což ji psychicky zlomilo natolik, že se už neobjevila. K našemu štěstí a ale objevili dva statní hoši, kteří jí přišli na pomoc, vzali do vlastních rukou a tak čekání n zavazadlo trvalo jen slabých dvacet minut. Jak už jsem řekl, měl jsem štěstí, byl jsem pátý v řadě.

Salento


Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu.

Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí.

A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou vodou ať už mezi Tarentem a Gallipoli, okolo Otranta nebo u mysu Capo Santa Maria di Leuca.

V Brindisi kdysi končila Via Appia, tedy první a hlavní římská cesta spojující Řím s Jihem Itálie a pak dále s Řeckem a východem. Konec této cesty na brindiském nábřeží symbolizují i dnes dva sloupy, z nichž jeden si nárokuje čest být původní a pamatuje si tedy přistání Gaia Octaviana, který se právě tady vrátil z Itálie po smrti svého strýce Gaia Julia Caesara, aby převzal jeho dědictví a stal se Augustem – prvním římským císařem a prototypem geniálního samovládce. Když tady v roce 44. př. n. letopočtem přistál jako skromný student, který přerušil svá studia v Řecku, poznali ho místní vojáci a provolali ho Césarovým dědicem. Následovalo 13 let občanských válek, než přišlo Actium, psychické selhání Kleopatry a Augustova protivníka Marca Antonia a sjednocení celé světovládné římské říše pod vládou jednoho muže. Ostatně Italové tuto událost stále ještě slaví každoročně 15. srpna – tzv. Faragosto, čili Feriae Augusti, vyhlášené na počest vítězství u Actia, jsou největším italským svátkem. (Ovšem jen velmi málo Italů ví, co to vlastně slaví). V Brindisi tedy tato historie – historie římského císařství začala. Brindisi je malé městečko s milým historickým centrem a vynikající restaurací Al Giardino ve dvoře starého středověkého paláce, přestavěným na zahradu – odtud název. Jídelní lístek tu nedostanete, zato vám nabídnou čerstvé speciality místní kuchyně – návštěva se rozhodně vyplatí.

DSC_0907

A v širokých ulicích mimo historické centrum např. Corso Roma jsou ideální podmínky pro shopping. Význam Brindisi spočívá v tom, že je zde letiště, kam létá pravidelná linka z Vídně a je tedy určitým nástupištěm k výletu na italský podpatek. Takže pokud je to někomu autem daleko (z Prahy je to téměř 2000 kilometrů), dá se letět do Brindisi nebo jet vlakem do Bari poněkud severněji – ovšem se dvěma přesedáními ve Vídni a v Benátkách. Brindisi si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbil Mussolini – možná proto, že bylo nástupištěm pro jeho katastrofálně neúspěšnou invazi na Balkán – Albánii ale dobyl a z Brindisi tam bylo nejblíž. Brindisi diktátorovi vděčí za památník italských námořníků, nádherné nábřeží s obrovskou fontánou na počest sjednotitele Itálie krále Vittoria Emanuella.

Centrem Salenta je ale Lecce. Město někdy římské, o čem svědčí římský amfiteátr na Piazza San Oronzo, ve kterém se dnes hrají divadelní představení. Lecce je symbolem místní architektury – tedy onoho kamene, který jsem už zmínil. Možnosti tohoto kamene objevil a naplno využil architekt Giuseppe Zimbala a proto jsou všechny významné stavby v Lecce dílem buď jeho samého, nebo jeho žáků. Basilika Santa Croce s někdejším celestinským klášterem, kde je dnes městská radnice, má neskutečně bohaté průčelí, jaké zřejmě nikde jinde neuvidíte a katedrála na Piazza duomo má průčelí dokonce dvě. To jedno navíc je na boční straně kostela směrem na Piazza duomo, Zimbala ztejmě nemohl odolat pokušení. Co je fascinující jsou točité barokní sloupy v kostelech. Nikde jinde jsem takový fenomén neviděl, v Lecce je to ale v každém kostele, zřejmě právě onen salentinský kámen umožňuje toto impozantní zpracování. Fotografovat se ale v kostelech nesmí a stále jsem měl v patách někoho, kdo dával na můj fotoaparát pozor, takže jsem si tyto sloupy bohužel vyfotografovat nemohl.

DSC_0826

Každé z měst Salenta má Castello, tedy hrad. Všechny pocházejí ze stejné doby, z doby Staufů, konkrétně Friedricha II., který se snažil se svého království vybudovat jednu velkou pevnost a dal postavit přes padesát pevností na hranici své říše. S hradem v Lecce se ale pojí jiná poněkud pikantní historie, která vládě Štafů na jihu Itálie bezprostředně předcházela. Apulský vévoda Roger III., pocházející z vedlejší větvě vládnoucí normanské dynastie Hauteville se právě v Lecce zamiloval do dcery hraběte Accarda z Lecce, jejíž jméno se v historických pramenech nedochovalo (nebo bylo odstraněno) nicméně jsem narazil na dvě verze jejího jména – Bianca nebo Beatrix – (takže to B zřejmě zapomněli ze zápisů vymazat.) Problém byl v tom, že ona dáma byla abatyší kláštera. To Rogerovi nezabránilo, aby s ní nezplodil řadu dětí, zejména pak dva syny, z nichž ten starší spatřil světlo světa v roce 1138 a dostal jméno Tankred. Samozřejmě že takový poměr byl v té době neslýchaným skandálem, malý Tankred byl tedy raději na výchovu převezen ke královskému dvoru do Palerma. Byl údajně malé postavy (Petr de Ebulo, historik štaufské doby jej označoval za „potrat“, ovšem kdo psal oslavné hymny na císaře Fridricha II., musel logicky hanět jeho předchůdce a odpůrce) Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec a Tankred, ač bastard, se stal hrabětem z Lecce. Poté, co se zúčastnil několika nepodařených pokusů o státní převrat a ztroskotal ve válce proti Byzantincům, zemřel v roce 1189 poslední normanský král Vilém II. Podle jeho poslední vůle mělo království přejít na jeho tetu Konstancii, provdanou za syna římského císaře Fridricha Barbarossy Jindřicha (pozdějšího císaře Jindřicha VI.) Tankred teď prokázal své schopnosti i charisma. Dokázal místní šlechtu nadchnout pro odpor proti německým přivandrovalcům, místní baroni si jej zvolili králem a byl s podporou papeže Klementa III. (papeži najednou naprosto nevadilo, že se jednalo o bastarda a syna nevěsty Kristovy, tedy jeptišky) v Palermu korunován.

Jindřich samozřejmě vytáhl v roce 1191 do Itálie, aby se svého dědictví domohl násilím. Tankred se opevnil v Neapoli a obléhání města skončilo pro Němce fiaskem. Jako obvykle rozmohla se v ležení epidemie, které podlehl český kníže Konrád Ota, doprovázející s českými oddíly císařova syna. Sám Jindřich přežil jen tak tak, do Německa dokonce přišla zpráva o jeho smrti. Tankred se stal posledním králem normanské dynastie, věděl ale, že se Jindřich tak snadno nevzdá. Což byla pravda. Poté, co rakouský vévoda Leopold zajal anglického krále Richarda Lví srdce a uvěznil ho ve Wachau v Dürnsteinu, tedy v samém centru pěstování rakouského vína, odevzdal cenného zajatce císaři, protože sám nebyl schopen vymoci z Richardova bratra Jana Bezzemka požadované výkupné.  Jindřich to dokázal, za takto získané peníze naverboval novou armádu a táhl s ní na jih. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby Tankreda nezlomila choroba. Ještě se pokusil provolat svého syna Rogera dědicem a novým králem, tento ale v roce 1193 zemřel a rok nato i Tankred sám. Jindřich vtáhl do „svého“ království tentokrát bez odporu a v roce 1196 se nechal korunovat v Palermu sicilským králem. Mladšího Tankredova syna Viléma, který byl ještě dítě, dal nový panovník odvézt na hrad Alt-Ems do Vorarlbergu, kde byl chlapec údajně oslepen a brzy nato zemřel. Politika se ani tehdy nevedla v rukavičkách a nezastavila se ani před vraždami dětí. Začala nová etapa italských ale i evropských dějin.

V Castello Svevo v Lecce, který nechal do současné podoby přestavět císař Karel V., byla výstava děl Andyho Warhola. Salentinci to dělají šikovně. V každém hradě je nějaká výstava, čímž se hrad stává zajímavějším a vstupné může být navýšeno. Není ale přesto nijak dramatické, a pokud navštívíte během své dovolené více štaufských hradů, máte nárok na slevu (je třeba ji vyžadovat, pokladníci o tom očividně nemají ani tušení, ten můj v Lecce telefonoval asi čtvrt hodiny, pak mi dal ale slevu mnohem větší, než jak jsem se dozvěděl z prospektu a navíc i pro manželku, která svůj lístek z Castella z Otranta nezodpovědně ztratila).

Otranto je totiž město snů. Uzavřené do bílých (večer zlatých) kamenných hradeb s impozantními bránami, úzkými uličkami, korsem na hradbách vysoko nad blankytně modrým a zeleným mořem s křišťálově čistou vodou. Okolo hradeb je park a pak už hned městské pláže, které mají neuvěřitelně čistou vodu. Samozřejmě je zde Castello Svevo, kde byla výstava fotografií Steva McCurryho a katedrála s mozaikovou podlahou zobrazující strom života od mnicha Pantaleona s výjevy ze starého a nového zákona, ale i z antických bájí, pověsti o králi Artušovi či o Alexandrovi makedonském. Autor si troufl i na exotická zvířata, jako na slony, na jejichž hřbetě je strom života postaven, ovšem milý Pantaleon slona zřejmě nikdy v životě neviděl a podle toho to i dopadlo. Ale Italům člověk trošku diletantismu rád odpustí. Katedrála je, jako v Itálii na mnoha místech dvouposchoďová, jestliže ale ve většině italských chrámů je přízemí románské a první poschodí gotické, v Otrantu jsou románská obě poschodí. Město bylo totiž bohaté v době křižáckých výprav, kdy bylo jedním z hlavních přístavů, odkud se odjíždělo do Svaté země. Sem cestovali šlechtici se svými družinami z celé Evropy, aby si zaplatili převoz do Palestiny, ale aby si i naposledy na evropské půdě „vyhodili z kopýtka“. Po pádu Akkonu v roce 1291 a vyklizení Palestiny význam města upadl a dnes je to maličké, ale miloučké turistické městečko, do kterého se zamilujete na první pohled. Skurilní je Capella Mortyri v městské katedrále, kde jsou ve skleněných vitrínách vystaveny pozůstatky masakru, který ve městě spáchali Turci v roce 1480. Když město dobyli, popravili 800 křesťanů, kteří odmítli konvertovat na muslimskou víru. Fanatismus tedy není výdobytkem nejnovější doby.

Otranťané tvrdí, že právě v jejich městě sloužil svatý Petr první mši po příchodu do Itálie. Vyloučit se to nedá, ačkoliv v prvním století našeho letopočtu přistávaly lodě spíše v Brindisi než v Otrantu. Každopádně právě oni přišli na tento PR nápad a už jim ho nikdo nevezme.

Otranto je na pobřeží Jadranu. Pokud se ovšem počasí pokazí, je možné sednout do auta a přejet k Iónskému moři do Gallipoli – tradičně tu bývá počasí právě opačné než na východním pobřeží, i když je vzdálenost jen několik desítek kilometrů. Cesty jsou v Salentu většinou dobré, čtyřproudové a jak už jsem psal, vroubené kvetoucími oleandry: Je ovšem pravda, že některé z nich, i když už jsou v systému GPS zaznamenané, ještě tak úplně neexistují – ovšem Italové nemají naspěch. Hlavu jsem si jen lámal se značkami o omezení povolené rychlosti. Jestliže se v Rakousku opravuje čtyřproudová cesta a doprava se svádí do jednoho pruhu, dává se tam osmdesátka. V Itálii čtyřicítka. To mě zmátlo, protože pokusit se v Itálii jet čtyřicítkou je pokus o sebevraždu. Váhal jsem, jakou rychlostí bych tedy tyto úseky měl jet. Rozhodl jsem se pro rakouskou variantu, tedy osmdesát kilometrů na za hodinu. Nebylo to správně. V krátké době se za mnou vytvořila zácpa nervózních italských řidičů, kterým bylo moje tempo přesahující o 100 procent přikázanou rychlost, příliš pomalé. Pochopil jsem, že ony značky jsou jen jakýmsi vágním doporučením a doufal jsem, že nikde nebude jejich dodržování kontrolovat Policia stradale.

DSC_0725

Gallipoli je tedy na břehu Iónského moře, vlastně na ostrově spojeném s pevninou mostem. Bylo to poslední město, které se Normanům podařilo dobýt, předtím totiž celý jih Itálie patřil Byzanci, hovořil řecky a jméno Gallipoli (krásné město) je reliktem této doby. Příchod na ostrov střeží opět obrovská pevnost ze štaufských časů, přestavěná, jako většina ostatních v době nadvlády aragonské dynastie v renesančním stylu. I tady je, jako v každém hradě, výstava, v tomto případě italského současného malíře Michelangela Pistoletta. Městečko samotné je spleť úzkých uliček plné obchůdků a kavárniček, v zeleninových obchodech se prodává „Viagra salentina“, tedy místní chilli papričky. Kdo má chuť a nebojí se stolice příštího dne, ať to vyzkouší.

Pokud by se někdo chtěl okoupat, pláže jsou přímo pod městskými hradbami, stačí seběhnout po schodech.

Pokud vám zbude ještě trochu času, pak 18 kilometrů od Lecde je Galatina, město symbolizující řeckou minulost poloostrova. V Basilice Santa Caterina d´ Allesandria, pokryté freskami je uchováván prst svaté Kateřiny Alexandrijské. Dostal se sem opravdu skurilním způsobem. Když byl místní pán Raimondello Orsini del Balzo na Sinaji jako poutník u hrobu světice a líbal jí ruku, ukousl jí prst a přivezl ho do svého rodného města. Teď je pochován ve stejném kostele, jako tento prst. Pokud vám právě zabylo zle, dejte si něco dobrého k jídlu. Například orechietti, typické apulské těstoviny v tvaru mušliček. A salentinské víno. Apulská kuchyně je jednoduchá, ale dobrá. Jako celé Salento.

Dostali jste chuť se tam podívat?

Kladsko – Klodzko – Glatz – kus zapomenuté kdysi české země


Po cestě od Wroclawi projedete průsmyky mezi lesy a kopci okolo řeky Nysa Klodzka a najednou se před vámi otevře krásné zelené široké údolí, ze všech stran lemované horami. Jste v Kladsku, zemi s pohnutými osudy a s historickou vazbou na naši zemi. Není divu, když se člověk podívá do mapy, tak tento hluboký zářez do severní hranice Čech nedává smysl.

Z jihu objímají zemi Orlické hory a masív Kralického sněžníku, na severu se skoro dotýkají Soví hory na západě s Rychlebskými horami na východě a přímo se nabízejí tu skulinu mezi nimi uzavřít státní hranicí. Kdysi to tak bylo. První dokumentovaný majitel Castellum Glacium byl kníže Slavník. Jak to se Slavníkovci dopadlo, víme, takže Kladsko připadlo Přemyslovcům a tím české koruně. Přemysl Otakar II. udělil městský znak hlavnímu městu země, českého stříbrného dvojocasatého lva ve skoku na červeném pozadí, tento erb má město Klodzko dodnes.

Roku 1297 se v Kladsku narodil Arnošt z Pardubic – jeho otec tam byl královským purkrabím. V Kladsku také začal studovat u Johanitů, kteří zde působili od roku 1310, než odešel za dalším studiem do Itálie (Bologna a Padova), aby se v roce 1344 stal prvním českým arcibiskupem, jedním z nejlepších, jaké Čechy kdy měly. Byl pravou rukou Karla IV. při budování nové české státnosti – Zemí koruny české. Po své smrti v roce 1364 se nechal v Kladsku v chrámu Pany Marie, který dal stavěl ze své pozůstalosti, pochovat. Zřejmě mu tedy jeho rodiště přirostlo k srdci.

V roce 1459 učinil Jiří z Poděbrad z Kladska hrabství, svázané s českou korunou poněkud volněji. Chtěl se tak postarat o své potomky. Protože bylo zřejmé, že sám proti Matyášovi Korvínovi neobstojí, uzavřel smlouvu s polskými Jagelonci, v jejichž prospěch měla po jeho smrti přejít královská česká koruna – a tak se i roku 1571 stalo. Jenže Jiří chtěl své početné syny nějak zabezpečit a dát jim vyšší postavení než ostatním baronům české země. Až do Bílé Hory platila mezi našimi šlechtici dohoda, jakýsi gentlemen agreement, že žádný z nich nebude usilovat o vyšší hodnost. Všichni tedy zůstávali svobodnými pány, z hlediska mezinárodního barony, což je nejnižší stupínek vyšší šlechty. Pro syny krále to bylo přece jen trochu málo. Vyčleněním kladského hrabství umožnil Jiří svým synům, aby se titulovali hrabaty, kteří byli v šlechtické hierarchii přece jen o něco výš. Kladsko přestalo být nedílnou součástí Čech, ale českým lénem. Nicméně privilegia z roku 1472 (podepsané Vladislavem Jagellem a 1578 Rudolfem II.) stanovila, že se tato země nikdy nemá odloučit od Českého království, nebyla tedy nikdy součástí Slezska a to přesto, že Jiříkovi synové se stali slezskými vévody a začali se cítit být doma tam.

Osud to ale s tímto kouskem země mínil trošku jinak. Kladsko připadlo při dělení dědictví mezi početné potomstvo vitálního husitského krále synu Jiřího Jindřichovi I.Staršímu, který byl současně i vévodou Minsterberským. Toto vévodství bylo ve Slezsku a tak poprvé je Kladsko spojeno minimálně v osobě vládce se Slezskem. V roce 1501 prodali tři Jindřichovi synové Albrecht Karel a Jiří na umoření svých dluhů Kladsko přes odpor českých stavů za 70 000 zlatých rakouskému pánovi Ulrichovi z Hardeggu, který tak převzal i hraběcí titul, s vlastnictvím Kladska spojený. Hardeggové se nazývají hrabaty kladskými dodnes. Proto se i manželka Karla Schwarzenberga Theresa narodila jako hraběnka z Hardeggu na Kladsku a Machlandu. Posléze se Ulrich oženil s dcerou Albrechta minstenberského Sidonií, takže možná v žilách paní Theresy proudí několik kapek krve českého krále Jiřího.

V letech 1620 – 1622 se v kladské pevnosti statečně bránit František Thurn, syn Matyáše, vůdce pražské defenestrace. Díky Františkovu vojenskému géniu (nepoměrně lepšímu, než vlastnil jeho otec, který byl na bojištích spíše tragickou figurou) se pevnost držela ještě skoro dva roky po Bílé Hoře. Kladsko bylo poslední baštou stavovské opozice, kterou habsburská vojska dobyla. Pevnost nad městem byla poté srovnána se zemí a postavena znovu. Měla být nedobytnou ale nebyla.

V roce 1741 vpochodovalo do Slezska pruské vojsko Friedricha II. a tento panovník hned poznal strategický význam města a pevnosti na řece Nyse. Pevnost padla do pruských rukou a po Vratislavské míru v roce 1742 bylo Kladsko odtrženo od Čech a stalo se součástí Pruska jako země se zvláštním statutem.V roce 1760 v rámci sedmileté války se Marii Terezii podařilo pevnost dobýt zpět, jenže pak 5. ledna 1762 zemřela ruská carevna Alžběta, věrná spojenkyně Marie Terezie a její synovec Petr III., vášnivý obdivovatel všeho pruského, uzavřel hned v březnu s Friedrichem II. příměří. Tím byl zpečetěn výsledek sedmileté války i Kladska. Zůstalo součástí Pruska a po druhé světové válce přešlo do polského držení. Tehdy bylo z území Kladského hrabství ( v té době už plně poněmčeného) vyvezeno 97 000 německých obyvatel. Dnes má Kladský okres něco přes 123 000 obyvatel, z toho žije 28 000 v hlavním městě.

Kladsko je pěkné městečko s obrovskou radnicí uprostřed centrálního náměstí a s pevností tyčící se nad městem. Ta pevnost s labyrintem je hlavní atrakcí města a rozhodně stojí za návštěvu. Návštěva je sice možná jen s průvodcem, hovořícím samozřejmě polsky, ale Slovani si vždycky nějak rozumět budou, aspoň pro nás to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Vstupné činí 12 zlotých, čili zhruba 75 korun, což se určitě dá přežít. Stojí to za to. Pevnostní komplex, který dal Friedrich II. vybudovat, má 900 metrů na délku a 500 metrů na šířku. Kromě toho dal Friedrich vybudovat na kopci na druhém břehu řeky Nisy další pevnost na Ovčí hoře, která ale je dnes v ruinách a na rozdíl od kladské pevnosti nebyla restaurována. (Podle našeho przewodnika, čili průvodce, čeká na lepší časy, které nepřicházejí) V pevnosti se člověk dozví hodně o tehdejším vedení války, o dělostřelbě, zaměřování, o zásobování vojska i o životě vojáků, kterých bylo v pevnosti za normálních okolností 1300. Dbalo se i o hygienu, voják mohl být třeba i násilím 2krát na rok!!! přinucen, aby se vykoupal a vypral si oděv. Jestliže v jedné místnosti pevností části zvané Velké Kleště spalo až 20 mužů, stačil by zřejmě jeden takový špindíra, aby zbytek mužstva upadl ne do spánku ale do bezvědomí. Pevnost ale měla i svou pekárnu a v tzv. Donjonu, centrální a nejbezpečnější (protože nejvyšší) části pevnosti, byly i byty pro prominenty, kteří se do pevnosti mohli v čase obléhání uchýlit. Obyčejní měšťané Kladska toto privilegium neměli.Museli během obléhání zůstat ve městě a vydržet dělostřelbu z obou stran – proti dělovým kulím a jimi způsobeným požárům se na střechy domů v čase války nakládal hnůj – myšlenka dobrá, údery kulí se tím tlumily a požáry ve vlhké mrvě nevznikají, ovšem střechy vždy netěsnily a pokud obléhání trvalo déle – a to ono často trvalo – nebylo bydlení v takovém příbytku právě příjemné. To oni prominenti v pevnostním donjonu to měli lepší.

Katedrála Nanebevzetí Pany Marie, kterou přikázal ve své závěti postavit Arnošt z Pardubic a v níž nalezl i místo svého posledního odpočinku, je zvenku stavba časné gotiky ve stylu Parléřovy hutě, vevnitř je ale kompletně zbarikozovaná. I příchod do města – Most svatého Jana – připomíná poněkud Prahu, protože byl stavěn podle vzoru Karlova mostu stejnými architekty jako kostel – tedy Parléřovými žáky. Je tedy další připomínkou někdejší pevné vazby Kladska na Čechy.

Kladsko tedy stojí za návštěvu. Ale i jeho okolí. V celém Kladsku je celá řada lázní, vyvěrala tu na mnoha místech termální voda a tak dnes je možno navštívit místa jako Ladek Zdrój (Zdrój znamená polsky lázně) Kudowa Zdrój, Duszniki Zdrój, či údajně nejhezčí z nich Polanica Zdrój. Ladek Zdrój má i slavnou historii. Nejen že ho navštívil Johann Wolfgang Göthe, který zde oslavil 28.srpna 1790 své 41.narozeniny a vydal při té příležitosti dva tolary a 4 groše. Jak velká byla narozeninová párty nedokážu z této sumy odhadnout. Samozřejmě Göthe navštívil zřejmě všechny lázně ve střední Evropě než se víceméně nastálo usídlil v Karlových Varech. Ale v Ladku Zdróji, který se tehdy ovšem jmenoval Bad Landeck strávil léto 1813 i pruský král Fridrich Vilém IV. a setkal se zde s carem Alexandrem I. který zde bydlel 2-18 srpna 1813 s celým svým dvorem. Měli tehdy starostí víc než dost. Rusko pruská koalice utrpěla na jaře 1813 od Napoleona několik drtivých porážek a po bitvě u Budyšína 21.května 1813 bylo vyhlášeno příměří. Kníže Metternich se tvářil, že organizuje mírové jednání v Praze. Koneckonců byl jeho pán, císař František I. tchánem francouzského císaře.Místo toho 12.srpna, tedy právě v době, kdy si pruský a ruský panovník lízali v Ladku Zdróji válečné rány a čekali na nové spojence, vyhlásilo Napoleonovi válku i Rakousko. Zřejmě tedy právě tady dohodli car s králem novou strategii, která vyvrcholila vítěznou bitvou koalice u Lipska v říjnu 1813.

A pro ty, kdo milují chození po horách, mají hraniční hory dost co nabídnout. My jsme se rozhodli pro Kralický sněžník. Na této hoře byl jak císař Josef II. tak princezna Mariana oranžská, která vlastnila v Kladsku v devatenáctém století mnohé statky a starala se opravdu příkladně o své poddané a jejich hospodářský rozvoj a dodnes je nazývána „dobrou princeznou“ – byla manželkou prince Albrechta pruského. A konečně v roce 1886 vyšplhal na „Sněžku kralickou“ i kolega Alois Jirásek. Tak tedy sto třicet let po něm jsme se na vrchol vydali i my. Internet mě postrašil, že se jedná o čtyřhodinovou tůru. Když jsem se na to zeptal kamaráda Vladimíra, který má do Polska velmi dobré kontakty a po horách nechodí ale běhá, potvrdil mé obavy s dodatkem, že se může jednat dokonce o pět hodin. Z toho důvodu jsme v hotelu Kalina v Ladek Zdrój nechali přeložit snídani z osmé na půl sedmou – neuvěřitelně ochotný personál hotelu byl skutečně ochotný přivolat kuchařku už o šesté ráno a hotel i se snídaní přišel na 20 eur za noc!

Nicméně se nejí tak horké, jak se to uvaří. Ona existuje z centra kouzelné vesničky Medzygorce skutečně cesta čtyřhodinová. Vede i okolo krásného vodopádu Wodospad Wilczki, kde nechala vyhlídkové terasy a mosty vystavět také ona legendární dobrá princezna Mariana. Jenže pokud se člověk vydá autem dál po červené značce, dostane se až za ves do části Jaworica a tam je za posledním stavením odstavné parkoviště, z něhož to trvá k horské chatě Schronisko pod Sneznikom, jeden a půl hodiny (a jen dva krátké úseky jsou opravdu strmé) a na vrchol pak další půl hodinu. Čili za dvě hodiny se to dá zvládnout a poté si člověk může dát na Schronisku jednu z pěti nabízených polívek s pivem.

Komu je to málo, může přeběhnout asi půl kilometru z vrcholu na českou stranu k pramenu řeky Moravy – je to výškový rozdíl pouhých čtyřicet metrů, které pak musí člověk zase vystoupat zpět, to samozřejmě nemohlo mou zvědavost zadržet. Neodolal jsem a pramen největší moravské řeky jsem navštívil – nehodlal jsem až do smrti žít s takovým deficitem. Manželka svodům odolala a vrátila se na chatu, ona má totiž úžasně silnou vůli.

Takže co tak vyrazit si do Kladska? Krajina je to pěkná, ceny nízké – například v rodinném pensionu Cecylia v Ladku Zdróji jsme se oba s manželkou i s vínem najedli za 15 eur – lidé jsou milí a ochotní a je tu leccos k vidění. Pro historika i pro milovníka přírody a hor. Já jsem si užil obojí.

Wroclaw – Vratislav – Breslau


Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty.

V roce 1526 přešlo pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes.
Slyšel jsem, že Wroclaw je pěkné město a proto jsem se rozhodl je navštívit. To jsem ještě netušil, že je to město NÁDHERNÉ! Historické, výstavní, udržované a čisté. Prostě k zamilování. Kdo tam ještě nebyl, měl by to určitě udělat.
Na místě, kde kdysi město vzniklo, tedy na ostrově řeky Odry, je dnes církevní centrum města. Wroclaw (čtenář mi odpustí, že budu používat jméno města v ženské podobě, i když v polštině je mužského rodu, my ji známe ale jako TU Vratislav, tedy ženskou a její krása je opravdu ženského typu) se stala biskupstvím v roce 1000 – byla to práce Boleslava Chrabrého, který si za to zasloužil sochu v parku na místě někdejšího městského opevnění. Dnes už to ostrov není, protože severní rameno Odry bylo zasypáno, ale stavby, které se zde nacházejí, jsou prostě úžasné. Už pozdně románský kostel „Svaté Marie na písku“ je impozantní, ale to je jen předehra pro kostel „Svatého kříže“, který nechal postavit vévoda Jindřich IV. – to je ten kterého jsem nechal otrávit Václavem II. v mé knize „Odvrácená tvář moci“. Ne nadarmo si tento vévoda zasloužil příjmení „Pobožný“, ta stavba je tak impozantní, že se vlastně ani nedá vyfotografovat. Soutěží s arcibiskupskou katedrálou „Svatého Jana Křtitele“, která je nedaleko. Ale všechny budovy jsou krásné, ať už je to někdejší sirotčinec, nebo teologická fakulta, správní budovy arcibiskupství nebo sice skromně vypadající ale přesto velmi vkusný biskupský palác.

Kostelů je ve Wroclawi samozřejmě spousta, jak jinak v Polsku (i když největší koncentrace chrámů v Evropě je v nedaleké Litvě ve Vilnjusu). Všechny jsou postaveny po německém způsobu z cihel – kámen byl prostě nedostatkovým zbožím. Jejich věže jsou vytaženy to obrovské výšky a budovy samy vypadají nesmírně impozantně. Ať už je to kostel Božího těla nedaleko pomníku Boleslava Chrabrého, kostel Františkánů svatého Stanislava, Václava a Doroty, či kostel Dominikánů s kaplí blahoslaveného Cieslawa, dominikánského mnicha, který zde žil za vpádu Mongolů v roce 1241. Jejich řádění přežil a zemřel až v roce 1242. Mnohem zajímavější je ale osud jeho kaple, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Na konci druhé světové války Wroclaw strašně trpěla. Hitler vyhlásil město za pevnost a dal odtud evakuovat většinu z 630 000 obyvatel. 15. února 1945 obklíčila město Rudá armáda. Boje ve městě dům od domu byt od bytu trvaly až do 6. května! Stály život 6000 německých 7000 ruských vojáků a 15 000 civilistů. Bylo zcela zničeno 75 procent budov a toto ničení se nevyhnulo ani kostelům. Z dominikánského nezůstalo skoro nic – až na kapli blahoslaveného Cieslawa, která přečkala celé válečné řádění bez nejmenší úhony. Skutečně nechápu, že Jan Pavel II. nestačil tohoto svého krajana vyhlásit za svatého.
Blízko městského centra se pak tyčí kostel svaté Alžběty (zde správně nazývané Uherskou, protože se narodila v Bratislavě, v Německu ji znají jako Durynskou), který povýšil Jan Pavel II. na Basiliku Minor. Na její vyhlídkovou věž se vyplatí vyjít, i když je třeba překonat více než tři sta a hodně točitých schodů v úzké věži a s lidmi v protisměru. Výhled z věže je ale úžasný. Přímo naproti ní se tyčí poněkud ponurá stavba kostela Marie Magdaleny. Nápadné je, že střechu má jen jedna z kostelních věží. U příležitosti 90.narozenin císaře Viléma I. 22. března 1878 totiž odpálili z této věže ohňostroj a střecha shořela. Protože to občané Wroclawi (tehdy Breslau) pochopili jako boží trest za namyšlenost, střechu neopravili a chybí chrámu dodnes.

Centrem města je Rynek, tedy hlavní náměstí, poněkud netypicky ve středu zastavěné. Zde stojí i městská radnice, jedna z nejkrásnějších budov ve střední Evropě.

Wroclaw byla nesmírně bohaté město. Byla totiž členem Hansy, obchodního společenství měst na severu Evropy a přes ně tedy šel veškerý obchod do střední Evropy – řeka Odra se k tomu výborně hodila. Odra byla požehnáním města, i když se občas dokáže rozzuřit a nadělat hrozné škody, jako naposledy v roce 1997. Hlavně ale byla tepnou obchodu. A když udělal Karel IV. z Prahy hlavní město Římské říše, profitovala právě Wroclaw z nových obchodních směrů nejvíc. Ostatně v roce 1346, kdy měla Praha pouhých 8000 obyvatel, měla Wroclaw ve svých hradbách 35 000 lidí a byla tak největším městem Českého království. To bohatství je na městu vidět dodnes. Ať už na oné radnici, či na domech na Rynku ale i v okolních ulicích. Například „Dům u sedmi kurfiřtů“ či „Dům pod Gryfy“ stojí opravdu za to. Bohatství ale budí i nepokoje, zvlášť, když není spravedlivě rozdělováno (kéž by si tuto pravdu uvědomili současní politici). Při povstání řemeslníků proti patriciům v roce 1418 došlo k první evropské defenestraci.

Praha tedy nemá na tento způsob zbavování se nepohodlných politiků patent, odkoukala to vlastně od své wroclawské sestry – ovšem z nepoměrně hroznějšími následky. Ve Wroclawi bylo tehdy vyhozeno z oken radnice šest konšelů, sedmý, který utekl na věž, byl svržen taky s ještě spolehlivějším výsledkem. Povstání potlačil až císař Zikmund, který se právě ve Wroclawi v roce 1420 připravoval na křížové tažení proti Praze (které skončilo hanebnou porážkou na Vítkově). Nechal tehdy exemplárně popravit 27 vůdců povstání a patriciové zůstali u moci. O významu Wroclawi svědčí i to, že právě na městské radnici, v někdejší kapli, která je dnes knížecím sálem, holdovaly slezské stavy v roce 1741 svému novému pánovi pruskému králi Friedrichovi II. Muzeum městské historie ale není na radnici, nýbrž v královském paláci na ulici Kazimíra Velikého. Bohužel mě tady přivítala tabulka s nápisem: „Expozycja nieczynna, przeprasamy.“ Do poloviny května je muzeum z důvodu rekonstrukce zavřené. Neměl jsem v úmyslu odpustit, jak mě ona tabulka žádala, ale co už jsem měl dělat. Když je v tom městě jinak tak dobře!

Zážitkem, který si člověk ve Wroclawi nesmí nechat ujít, je universita. První její založení v roce 1505 králem Vladislavem Jagellem ještě ztroskotalo. Druhé založení císařem Leopoldem I. ale už mělo úspěch. Proto se universita jmenuje na císařovu počest „Universitas leopoldiana vratislaviensis“. Během dvou let byla postavena budova university, kterou spravovali jezuité. Úžasná je aula university vyzdobená freskami a sochami císaře i jeho dvou synů, pozdějších císařů Josefa I. a Karla VI. A příliš nezaostává ani Oratorium Marianum, nádherná místnost pokrytá freskami, které stejně jako v aule ale i v jezuitském kostele „U svatého jména Ježíšova“ vytvořil olomoucký malíř Christoph Handke. I sochy ve všech budovách university mají moravský původ, vytvořil je rodák z Brna Franz Josef Mangold. Oratorium, stejně jako celá universita zničené za bojů druhé světové války, bylo zrestaurováno na náklady vlády Spolkové republiky Německa. Pěkné gesto, které ale zřejmě tak úplně plody nepřineslo. Jinak by sotva vládl dnešnímu Polsku Jaroslaw Kaczynski. (Ovšem ve Wroclawi Kaczynski a jeho strana „Právo a spravedlnost“ nevyhrála, wroclawské obyvatelstvo bylo vždy velmi citlivé na jakoukoliv totalitu a bylo i jedním z center odporu proti komunistickému režimu – působila zde od roku 1981 i Solidarita).

Na výklencích oken auly jsou zobrazeni filosofové a učenci, jako Sokrates anebo třeba i rektor pařížské university Gerson, který vystupoval v mém románu „Mezi císařem a papežem.“ Má zde svůj portrét i Jan Capistranus (Kapistrán). Tento člověk, prohlášený katolickou církví v roce 1690 za svatého (a stále mezi svatými je a je typicky patronem prokurátorů a polních kurátů) přišel do Wroclawi v roce 1453. Poslal jej sem král Ladislav Pohrobek, aby vyšetřil případ znesvěcení hostie. Capistranus byl tak trochu rodinný kaplan, oddával například i v roce 1454 Pohrobkovu sestru Alžbětu s polským králem Kazimírem IV. Teď mučením vynutil z místních Židů přiznání a následně bylo 41 z nich upáleno a dalších více než 400 vyhnáno z města. Jejich majetek byl zkonfiskován, což byl zřejmě i pravý důvod této Capistranovy mise. V roce 1455 pak Ladislav Pohrobek vydal pro město Wroclaw „Privilegium de non tolerandis judaeis“, které Židům zakazovalo pobyt na území města. S některými katolickými svatými mám opravdu velký problém.
Universita ve Wroclawi vychovala až osm nositelů Nobelovy ceny, což je opravdu úctyhodné číslo. Mezi nimi byl například atomový fyzik Max Born, biolog Eduard Buchner nebo otec německé epidemiologie Paul Ehrlich. Bohužel většina z nich byli Židé a když ve Slezsku jako v celém Německu převzali v roce 1933 moc nacisté, byl s úrovní university konec. Dnes má slušnou úroveň, pět fakult, medicínskou, právnickou, filosofickou a dvě teologické (katolickou a evangelickou) nové nositele Nobelovy ceny už ale nevychovává.
Trošku mě šokovala v muzeu university postava burše s kordem. Buršenšafty, studentské spolky, jsou dnes hlavním nositelem nacistických pangermánských radikálně pravicových myšlenek. Jsou tak daleko vpravo, že se je dokonce i šéf rakouské strany Svobodných Heinz-Christian Strache, který sám žije pravicovým populismem a nenávistí ke všemu cizímu, snaží zbavit ve své straně vlivu, který tam měly a mají. Šermování bez ochrany tváře je v těchto spolcích povinností a tím pádem se každý správný burše pyšní v tváři jizvou po sečné ráně. Ve Wroclawi mě to šokovalo jen chvíli. Přece jen tu v době, kdy tyto studentské, původně výrazně levicové spolky vznikaly, bylo Prusko. A i proto před universitou se na kašně socha studenta opírá o kord.

Nedaleko od university je nádherná stavba Ossolinea, muzea hraběte Osolinského, které přechovává i část rukopisu knihy Adama Mickiewicze „Pan Tadeáš“. (Druhá část je ve Varšavě) Tato kniha má pro Poláky obrovský význam jako symbol národní identity a tomu odpovídá i uctívání této knihy.
Kuriozitou Wroclawi, která stojí za zhlédnutí, je Raclawická panorama, stojící v parku J.Slowackeho pod někdejší městskou pevností, z níž se dochovaly jen základy. Toto monumentální dílo oslavuje vítězství polských povstalců vedených Tadeuszem Kosciuskem nad ruskou přesilou u městečka Raclawice 4. dubna 1794. Tento 114 metrů dlouhý a pět metrů vysoký obraz znázorňuje boje – a zřejmě namalovali jeho autoři Jan Styka a Wojciech Kossak každého jednotlivého vojáka, protože v této šarvátce bojovalo na polské straně okolo 2000 vojáků proti zhruba stejně silnému vojsku ruskému. Strategický význam tato bitva neměla žádný, protože Poláci nedokázali poražené ustupující Rusy ani pronásledovat, natož je vytlačit z Malopolska, ale pro polskou národní hrdost má tato událost zřejmě význam obrovský. Osud tohoto panoramatického obrazu dokumentuje opět pohnuté polské osudy. Původně byla namalována a vystavena ve Lvově, který patřil až do roku 1939 k Polsku. Jenže pak obsadila východní část Polska Rudá armáda a Rusové už obsazené území nepustili. Na druhé straně Wroclaw, která měla před válkou 630 000 obyvatel, byla po válce prakticky vylidněná. V roce 1946 zde žilo 170 000 obyvatel a to byli převážně přesídlenci ze Lvova, které tam Stalin nechtěl mít. Museli se tedy přestěhovat do Slezska, které se stalo součástí Polska a mohli si svůj Raclawický monument vzít s sebou. V Sovětském svazu by oslava vítězství polských zbraní nad ruskými působila rušivě. Aspoň že Stalin nenechal zničit, ale v roce 1946 přenést do Wroclawi. Od roku 1985 má svou vlastní rotundu, kterou je možno navštívit – ovšem na vstup se musí čekat i dvě hodiny, protože návštěva obrazu je povinným programem všech školních výprav, navštěvujících Wroclaw.


Po nábřeží Odry je možné přejít do tržní haly. Je obrovská a prodává se zde samozřejmě všechno. Nejvíc nás ale nadchly obchody s květinami. Bylo zde neuvěřitelné množství pohřebních věnců, skutečně krásných s živými květy, orchideami, růžemi atd. atd., prostě ve Wroclawi je zřejmě radost umřít. Nábřeží i parky jsou všechny krásně upravené a čisté a město je navíc plné krásných děvčat. Vlastně jsem ještě nikde tolik hezkých mladých žen pohromadě neviděl, snad s výjimkou Kodaně, ovšem na rozdíl od stejně hezkých, upravených a usměvavých Dánek nemluví Polky příšernou dánskou hatmatilkou ale veselým svižným polských jazykem, kterému je navíc i rozumět. Ale pokud jsem momentálně pohnul k návštěvě tohoto města mé mužské čtenáře – kterých jak známo nikdy není příliš mnoho, můžu uklidnit i ženskou část mého čtenářstva – ve Wroclawi se bude určitě líbit i jim.
Wroclaw je letos jedním ze dvou Kulturních hlavních měst Evropy (vedle baskického San Sebastianu) a určitě si tuto čest zaslouží. A fotbaloví fanoušci určitě nezapomněli na vítězství české fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy v roce 2012 nad Řeckem a právě Polskem.
Potkává se zde tedy historie stará s novou, kultura moderní i klasická a pokud se někdo chce vyhnout polské kuchyni (která se všeobecně netěší valné pověsti) je zde velmi lákavá alternativa České originální pivní restaurace na Swidnické ulici 8a. Čepuje se zde Prazdroj a jídlo je skvělé – porce tak obrovské, že vystačí i pro dva lidi. Já jsem neodolal a obě stehna kachny jsem snědl, tím pádem jsem ušetřil následující den v hotelu za snídani.

A nejlepší ze všeho jsou trpaslíci. Jsou opravdu všude, zřejmě všude vlezou a strašně rychle se množí. Jejich kovové figurky jsou na chodnících před všemi významnými budovami, ať už s laptopem nebo jako požárníci či před universitou jako pan profesor s brýlemi. Dodávají už i tak přátelské atmosféře města tu pravou zlatou tečku. Jsou odkazem na studentské hnutí Oranžová alternativa z konce osmdesátých let, které vzniklo na místní universitě. První z nich vznikl někdy před patnácti lety na kovové kouli ve Swidnické ulici, jen pár kroků od čepovaného Prazdroje. Koupit si takového trpaslíka můžete u „Towarysztwa milostnikow wroclavie“ před kostelem svaté Alžběty.


Takže, kdo v tomto městě ještě nebyl, měl by to rozhodně napravit.

Leipzig – Lipsko, město bohaté moderní historií


Můj syn se vždycky směje, že Češi musí mít pro každé město v Evropě své vlastní jméno, s tím originálním nejsou nikdy spokojeni. Tak je z Wien Vídeň, z Grazu Štýrský Hradec, z Konstanze Kostnice či z Kopenhagenu Kodaň. Jenže někdy je české jméno to pravé a původní. Tak je tomu i z Lipskem. Původní jméno osady bylo Lipsk, tedy v srbském jazyce místo, kde rostou lípy. A celá severní strana Krušných Hor byla obydlena lužickými Srby, než je odtud vytlačili němečtí císaři Jindřich I. Ptáčník a jeho syn Otto I. zvaný Veliký.
Od té doby ale uplynulo už víc než tisíc let a slovanská minulost Saska se odráží jen v početných slovanských jménech osad a měst. Že to funguje i opačně jsem už psal, například Krumlov je až podezřele podobný německému „Krumau“, tedy „Křivý luh“ a když se člověk podívá, jakou smyčku Vltava u tohoto města dělá, nabízí se skutečně, že osada dostala své jméno původně od svých německých osadníků. O Šenově u Nového Jičína, který se opravdu původně jmenoval Schönau jsem už psal.
Ale zpět do Saska. V Lipsku jsem byl poprvé v roce 1982 a odnesl jsem si dojem šedého depresivního nehezkého města, které už nikdy nechci navštívit. Osud chtěl jinak. Nejprve zde byl můj syn a po noci strávené v Moritzově baště (v někdejším městském opevnění si studenti zřídili svůj klub a místo pro pořádání diskoték) se vrátil naprosto nadšený a tvrdil, že sem musím ještě jednou, abych si dojem opravil.

Udělal jsem to, dojem jsem si opravil, i když jen částečně. Lipsko určitě nikdy nedosáhne krásy a výstavnosti Drážďan či Kolína nad Rýnem nebo Cách. Bylo taky vždycky ve stínu Drážďan, či Míšně, nebylo nikdy hlavním, zato ale vždy obchodním městem. Dvě privilegia císaře Maxmiliána I. z let 1497 a 1507 daly městu privilegium pořádat veletrhy a Lipsko se tak stalo východoněmeckým Frankfurtem, který byl pro obchodníky nesídlící okolo Rýna jako hlavní německé dopravní tepny špatně dosažitelný. Zatímco do Frankfurtu se zboží dopravovalo po vodě, do Lipska po souši. Proto byly paláce v centru budovány s velmi širokými vjezdy do vnitřního dvora, aby tam mohla projet naložená fůra a náklad se nemusel překládat na ulici. Dnes jsou z těchto průjezdů nespočetné půvabné obchodní pasáže v centru města.
Lipsko byla a je i universita. Ta vznikla v roce 1409, ne bez konkrétního důvodu a s velmi dobrými podmínkami vzniku . 18.ledna 1409 totiž král Václav IV. vydal svůj Kutnohorský dekret, díky kterému opustili Prahu němečtí (ale i polští a mnozí další) studenti a profesoři – valná většina z nich odešla do Lipska, které na novou situaci pružně zareagovalo založením university 2.prosince 1409. Každá nová universita – platí to dodnes – má hlavní problém se zajištěním kvalitních profesorů. Lipsko tento problém tedy nemělo, ihned se zde usadili špičkoví pedagogové z Prahy. V roce 1519 se v Lipsku konala tzv. Lipská Disputace mezi katolickým učencem Johannem Eckem, a Martinem Lutherem a jeho přáteli. I tato skutečnost svědčí o tom, že Lipsko tehdy bylo vzdělanostním centrem Saska. Luther město nikdy neměl rád (nazýval je Sodomou a Gomorou) podařilo se mu je obrátit na své učení až plamennou řečí v kostele svatého Tomáše v roce 1539. Přesto přechovává právě lipské Muzeum městských dějin ve Staré radnici snubní prsten Lutherovy manželky Kateřiny z Bory.
Na lipské universitě studovalo mnoho slavných lidí, především v letech 1765 – 1768 Johan Wolfgang Goethe jeho socha jako mladého studenta stojí před krásnou rokokovou budovou burzy.

Právě z toho důvodu očividně umístil velký německý básník jednu ze scén svého Fausta do Auerbachova sklepa v Mädlerově pasáži , kde zřejmě milovník života Goethe vyprázdnil nejeden pohár. Dlouho jsem nechápal, proč tato scéna ve Faustovi je, protože tam – aspoň z mého pohledu – působí nelogicky a uměle. Až když jsem se dozvěděl o bouřlivých mladých letech mladého Johana Wolfganga ( žít on vždycky uměl) v Lipsku, rozsvítilo se mi, proč musel Mefisto i do tohoto lokálu. Ostatně Mephisto se zde jmenuje bar ve stejné pasáži jakož i další bar na Marktu, centrálním lipském náměstí.
Lokál Auerbachův sklep, vyzdobený u vchodu sochami doktora Fausta. Mefista i studentů vystupujících v tomto slavném dramatu je samozřejmě městskou atrakcí, vyzdobený faustovskými motivy, ovšem od saskou originální kuchyni bych raději nezkoušel – tedy já ji zkusil a zjistil jsem, že je to jen pro lidi se silným zažíváním, které nemám. Zelí a brambory jsou všudypřítomné, zelný zápach udeří do nosu hned po vstupu do této slavné hospody a saská strava může ve střevech vytvořit výbušnou směs.
Ovšem Goethe zde nechá své studenty pronášet:
„Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice
a jindy hoříte jak sláma.“ (překlad Otokar Fischer)
Očividně tu tedy chodil rád.

Dalšími slavnými absolventy university byli například Richard Wágner,Karl Liebknecht, či Angela Merkelová. Ta jako studentská aktivistka pomáhala vykopávat Moritzovu baštu, místo, které stojí za návštěvu. Tyto část městského středověkého opevnění byla po bombardování za druhé světové války zasypána troskami. Studenti university si to místo vybrali v roce 1974 a po osmi letech kopání a stavebních úprav zde v roce 1982 otevřeli bar a diskotéku – a hned v tom roce navštívila Moritzovu baštu i moje manželka, která byla v Lipsku na výměnném studijním pobytu.
Richard Wágner je známý svým antisemitismem – zřejmě i proto se stal kultovním autorem nacistického režimu. Antisemitou se stal právě v Lipsku. On sám se v Lipsku v roce 1813 narodil v poměrně chudých poměrech, jeho otec zemřel ještě než mu byl jeden rok. S matkou a otčímem pak hodně cestoval a v roce 1827 se do Lipska vrátil. V roce 1831 nastoupil svá studia na universitě – studoval hudbu. V téže době byl ale v Lipsku hvězdou hudebního světa Felix Mendelssohn- Bartholdy, který v Lipsku působil v letech 1835 – 1841. Ten pocházel z bohaté židovské rodiny a vzhledem na svou slávu, vychování i majetek mu byly všechny dveře v lepší lipské společnosti otevřeny. Wágner naproti tomu bojoval s nepřízní osudu a marně se snažil tomuto zářnému vzoru vyrovnat. Po katastrofální premiéře své prvotiny „Das Liebeverbot oder die Novize“ nakonec Lipsko zfrustrovaný opustil a odešel do Königsbergu, dnešního Královce v přesvědčení, že kariéru v jeho rodném městě mu zničilo židovské spiknutí. Do konce života nepřestal Židy nenávidět.
Ostatně když nacisté získali v roce 1933 v Lipsku vládu, první, co odstranili, byla socha Mendelssohna-Bartoldyho stojící před průčelím kostela Svatého Tomáše. Dnes tam stojí znovu a navíc při 200-letém výročí skladatelova narození po něm byla pojmenována i fasáda kostela.
Jenže když se řekne Lipsko,měl by si člověk vybavit především Johana Sebastiána Bacha.

Tento vrcholný mistr barokní hudby byl totiž od roku 1723 27 let kantorem Chóru při kostele svatého Tomáše a je od roku 1950 v tomto kostele pochován. V Lipsku ostatně působili i Robert Schumann, Franz Liszt či Hector Berlios, všichni v oné pro Richarda Wágnera osudné době okolo roku 1840, kdy se do města přistěhoval Schumann – jeho dům je zachován jako muzeum.
Universita sídlila vždy v Augusteu na okraji centra města, po válce zde dali komunisté vybudovat nový kampus, přičemž ale byl kostel Svatého Pavla, který tvořil od založení university její stěžejní bod a Aulu(i když byla universita oficiálně založena při klášteře svatého Tomáše), stržen. Ve fasádě nové University postavené v roce 2004. nechal architekt Erick van Egeraat motiv průčelí kostela znovu ožít – působí to velmi zajímavě a avantgardně – lipská universita stojí určitě už z tohoto důvodu za návštěvu.

Původní budova vzala za své při bombardování Lipska během druhé světové války (Lipsko mělo velké štěstí, že se spojenci rozhodli v únoru 1945 srovnat se zemí Drážďany – Lipsko bylo totiž původním cílem). Stejně ale město zažilo celkem 14 náletů a oblast Augustova náměstí byla zničena nejvíc, proto zde dnes stojí opera z roku 1960 ve stylu komunistické architektury (ale se svým novoklasicistickým stylem nepůsobí vůbec zle) a Gewandhaus z roku 1981, moderní koncertní budova na opačné straně náměstí.
Lipsko mělo po válce smůlu. 18. dubna 1945 vstoupily do města americké jednotky (zda město dobyly či osvobodily, o tom se vedou dodnes spory, dané úhlem pohledu). Jenže Američané pak celé západní Sasko s Durynskem odstoupili Rusům a proto 2.července 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Lipsko se tak stalo součástí Východního Německa a následkem toho NDR, založené v roce 1949. Z Lipska pocházel už vzpomenutý vůdce německé komunistické (neúspěšné) revoluce z roku 1918 Karl Liebknecht, dále i vládce NDR z let 1949 až 1971 Walter Ulbricht, jeden z hlavních propagátorů vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu 1968 a žila zde Klára Zetkinová,jejíž iniciativě vděčíme za Mezinárodní den žen. Město mělo tedy díky svému průmyslu silnou rudou tradici.
Ovšem paradoxně právě v Lipsku se začal komunistický režim hroutit. V žádném jiném městě nenajdete tolik muzeí a expozicí, zabývající se komunistickým režimem a jeho pádem jako v Lipsku, hned vedle Mädlerovy pasáže je stálá výstava v „Zeigeschtliches Forum“ a zpřístupněna je i místní centrála STASI- německé tajné policie. A i v muzeu městských dějin ve staré radnici je komunistické epizodě věnován velký prostor.
Občané Lipska jsou totiž hrdí na to, že to byli právě oni, kteří zasadili komunistickému režimu rozhodující ránu. Vždycky byli trošku alternativní. Kde jinde by bylo možné, že by punková skupina jménem Wutanfall (Záchvat zuřivosti) našla útulek a možnost koncertovat v sakristii kostela svatého Mikuláše. A právě tento kostel se svými jemnými barvami vnitřní výzdoby růžovou a světle zelenou, tolik připomínající Frauenkirche v Drážďanech, měl při pádu komunistického režimu ve východním Německu sehrát rozhodující roli.
Vše začalo dost nevinně. V roce 1980 byla vyhlášena takzvaná dekáda mírové tolerance. Od roku 1981 se v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v pět hodin odpoledne scházeli lidé k modlitbě za světový mír. Pod biblickým heslem:“ Překovejme meče v radlice“,(Micheáš 4.3) heslo, které ostatně hlásala i komunistická propaganda.

Teď ale STASI a policie lidi, kteří nosili nálepku s tímto heslem bila, zatýkala a hodiny vyslýchala. Přesto lidí v kostele přibývalo. Co začalo několika desítkami lidí, přerostlo ve stovky a posléze v tisíce. V květnu 1989 si lipští aktivisté dovolili dokonce kontrolovat výsledky voleb a zjistili, že jednotná kandidátka nedostala proklamovaných 96,8 procenta hlasů, ale „jen“ něco málo přes devadesát. Pro ty, kdo režimu stále ještě věřili, to byla krutá rána. Když pak 3.června čínská vláda nechala na Náměstí nebeského klidu v Pekingu zmasakrovat přes 2000 studentů a celý svět ztuhl hrůzou nad touto bezhlavou krutostí, jediné dvě vlády, které oficiálně čínskému velení blahopřály byl Kim Ir Sen ze Severní Koreje a Erich Honecker z NDR. To otřáslo i posledními věrnými a lidí u svatého Mikuláše opět přibylo. 4.září žádal starosta Lipska faráře z kostela svatého Mikuláše, aby s modlitbami přestal. Tento to odmítl.
Na 9.října tedy připravila komunistická vláda odstrašující akci. V rádiu i v televizi varovala všechny občany Lipska před návštěvou kostela. Komunisté se netajili tím, že zmobilizovali 10 000 policistů a vojáků a že jim byl písemně udělen příkaz ke střelbě. Dozvěděl jsem se, že bylo připraveno 10 000 polních lůžek pro zraněné a 20 000 krevních konzerv. Německá vláda připravovala tedy opravdový masakr podle čínského vzoru. Přesto se 9.října k modlitbách dostavilo 70 000 lidí. Se svíčkami v rukou naplnili lipské ulice. Režim si nedovolil střílet do lidí, kteří v jedné ruce drží svíčku a druhou ji chrání před větrem. Těžko by mohl tvrdit, že takovíto demonstranti vyprovokovali srážku házením kamení, jak zněla dopředu připravená verze. A navíc – rozkaz ke střelbě přišel z nenáviděného Berlína – velitel lipského zásahu se stal náhle saským patriotem dal bezpečnostní síly stáhnout. Protest se tedy obešel bez krveprolití. 23 října pak bylo v ulicích Lipska už 320 000 lidí. 9.listopadu pak padla Berlínská zeď. Modlitby v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v 5 hodin odpoledne se konají ještě i dnes – jako vzpomínka ale i jako snaha o dosažení míru ve světě, snaha dnes možná aktuálnější než před lety.
Lipsko si totiž na válečné události nemůže rozhodně stěžovat. Jeho poloha na křižovatce Via imperialis a Via regii udělalo město nejen centrem obchodu se svými veletrhy a do roku 1945 i centrem východoněmeckého bankovnictví, ale i místem početných vojenských konfliktů.
Během třicetileté války se před hradbami Lipska odehrály až tři rozhodné bitvy, dvakrát u Breitenfeldu (1630 a 1642) a jednou u Lützenu (1632), kde náš slavný Valdštejn sice utkání se švédským králem Karlem Gustavem prohrál, jenže švédský král v bitvě zahynul.
Nejslavnějším vojenským střetnutím je ale určitě „Bitva národů“ 16.- 19. října 1813. V této největší bitvě Napoleonských válek se podařilo pra-pra-pra…předkovi našeho knížete Karla Schwarzenberga (můžete si to spočítat sami, Karel je toho jména sedmý a onen generalissimus Karel Schwarzenberg byl samozřejmě první) porazit francouzského císaře tak rozhodujícím způsobem, že se z toho Francie už nevzpamatovala. Během oněch tří dnů bojů zahynulo před hradbami Lipska ale i v nich 90 000 vojáků (pro srovnání, Lipsko mělo v té době 90 000 obyvatel). Mimochodem Sasové bojovali v této bitvě na špatné straně – tedy ve francouzské armádě. Sasové mají vůbec vzácnou vlastnost bojovat vždy na straně poražených a když už jednou byli na straně vítězů – to bylo u Breitenfeldu v roce 1630 – utekli už na začátku bitvy a zastavili se až 20 kilometrů za bitevní linií, takže se o vítězství Švédů nad císařským generálem Tillym (který byl v bitvě zraněn a v Lipsku pak zemřel) dozvěděli až z doslechu. Ostatně v Lipsku zemřel následkem svých zranění po bitvě u Lützenu i slavný generál jízdy Pappenheim (který znal své pappenheimské) a konečně zde 18.října 1813 utonul polský maršál Poniatowski – je zde tedy pochováno hodně válečných „hrdinů“. V roce 1813 to Sasové udělali chytřeji, v rozhodující chvíli bitvy u vesnice Propstheida přešli k nepříteli a začali do překvapených Francouzů střílet. Inu není nad dobrého spojence.

Dnes stojí na místě oné někdejší vesničky obrovský „Památník bitvy národů“ (Völkerschlachtdenkmal). Byl tu postaven v roce 1913 při příležitosti stého výročí bitvy a slavnostně otevřen za přítomnosti německého císaře. To už se totiž svět řítil do další katastrofy, mnohem horší než ta předešlá, která začala v roce 1914 a měla skončit až obsazením Lipska americkými vojáky 28.dubna 1945.
Lipsko se určitě sovu krásou nemůže rovnat Drážďanům ale ani Kolínu či Cáchám. Historicky má ale dost co nabídnout a stejně tak i kulturně. Pořádá se zde pravidelně Knižní veletrh, hudební koncerty v Gewandhausu na Augustově náměstí jsou díky Bachovské a Mendellsohnovské tradici navštěvovány špičkovými světovými hudebníky. Letos postoupí fotbalový klub RB Leipzig do nejvyšší německé fotbalové soutěže, jejíž byl v roce 1903 (samozřejmě pod jiným jménem) historicky prvním mistrem. Za tento vzestup místního fotbalu ostatně Lipsko vděčí rakouskému podnikateli Didimu Mateschitzovi, majiteli firmy Red Bull. Fotbalový stadion na břehu řeky Elstery se tedy jmenuje Red Bull Arena, klub se tak ale oficiálně jmenovat nesmí – německý zákon zakazuje klubům nosit jména sponzorů – jednou výjimkou je Bayer Leverkusen, protože vznikl jako klub zaměstnanců farmakologického giganta, který se kdysi proslavil výrobou Aspirinu.
Takže proč vlastně ne Lipsko? Není to daleko a město je to zajímavé a i pro shoping velmi vhodné. Jen prosím, když už tam budete, jíst se dá v mnoha restauracích dobře a za rozumné ceny, ale nezkoušejte prosím místní speciality. Abyste dojeli v pořádku domů a nemuseli po cestě zastavovat. Město má v současnosti víc než dost restaurací s mezinárodní kuchyní.