Category: Historie

28. říjen 1918


Dovolím si zveřejnit můj článek k 28.říjnu o týden dřív, než jsem původně zamýšlel, ale příští týden není jisté, zda budu mít přístup k internetu, z něhož bych to mohl provést. Neodpustil bych si ale, kdybych to neudělal. A tak trošku předběhnu.

 

V podstatě začal habsburské monarchii odpočet už prvního března 1792. Tehdy totiž zemřel poslední reformní císař, poslední panovník, který se pokoušel pochopit ducha doby a monarchii přetvářet v jejím smyslu – Leopold II.

Po něm přišla řada neschopných panovníků František I., Ferdinand I. a František Josef I. Ani jeden z nich nechápal, co doba přináší a neměl potuchy, jak by měl na podněty vývoje společnosti reagovat. Výsledkem byl zkostnatělý konzervativní režim, který se rozhodl udržet u moci prostřednictvím násilí – policejního a v případě potřeby i vojenského. Období Meternichovo 1815 – 1848 a poté Bachovo 1849 – 1859 svým špiclováním  a zatýkáním stále více odcizovalo vládu obyčejnému lidu, zejména ale jeho intelektuální vrstvě. Násilné potlačení revoluce v roce 1848 a následné persekuce byly smrtelnou ranou pro celou monarchii, i když to tehdy ještě nechápala. Ani poté to nebylo lepší. Lid se na vládu díval shovívavě se skrývanou nedůvěrou či dokonce nenávistí – nikdo jiný nedokázal vztah českého prostého lidu k habsburské monarchii popsat lépe než Jaroslav Hašek ve svém „Dobrém vojákovi Švejkovi.“ Tu shovívavost si vláda vynucovala systémem policejních agentů, provokatérů, censorů a vládě poplatných soudců. Podporu si tak získat nemohla a ani o ni v podstatě neusilovala. A vláda bez podpory lidu visí ve vzduchu, jak říkával můj otec – na bajonetech se věčně sedět nedá. Daný stav vedl k propadu nejen morálnímu ale i ekonomickému. Ne nadarmo parafrázovali Češi, známí svým kousavým sarkasmem, dekret o vyhlášení války „Mým národům“ na „Mým marodům.“ Monarchie byla nemocná a neznala na své choroby lék. Z toho pohledu je třeba chápat rozpad Rakousko-Uherské monarchie. V roce 1918 jí už nebylo pomoci, protože byla v podstatě všemi národy (včetně rakouských Němců) prostě odmítnuta. A porážka v nesmyslné válce, kterou tato vláda naprosto zbytečně rozpoutala, oslabila režim natolik, že se nemohl bránit. Jinými slovy – osvědčené prostředky – policie a armáda – prostě nebyly k dispozici a nic jiného císař a jeho ministři po celé století nepoužívali.

Před válkou si málokdo ze zodpovědných rakouských politiků připouštěl, že je vlastně situace tragická. Mezi výjimky patřil následník trůnu František Fedinand d´Este. Tomu bylo zřejmé, že centralizovaná říše nepřežije a že je třeba potřebám národů vyjít vstříc. Plánoval federalizaci říše – mělo být vytvořeno 17 federálních útvarů s vlastními vládami a parlamenty  a s centrem ve Vídni. Františku Ferdinandovi bylo jasné, že takový plán narazí na rezolutní odmítnutí ze strany Uhrů, kteří o nějaké federalizaci své části říše nechtěli ani slyšet. (Ze strachu z maďarské reakce se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem, čímž se v Čechách a na Moravě dále zdiskreditoval). František Josef se Maďarů panicky bál, František Ferdinand je patologicky nenáviděl. Ani to nebyly dobré předpoklady pro budoucnost říše. Panoval strach z občanské války s Uherskem a Rakousko si uvědomovalo, že na ni nemá dost sil. S ruskou pomocí jako v roce 1849 počítat nemohlo, Meternichova „Svatá aliance“ bylo už dávno mrtvá, ostatně zahubili ji samotní Rakušané svým chováním v době Krymské války. František Ferdinand proto pěstoval styky s Německem, od něhož očekával rozhodující pomoc. Rakousko už stejně bylo na německé politice naprosto závislé, poslední pokus anglického krále Eduarda VIII., který se v roce 1908 v Bad Ischlu pokoušel přimět Františka Josefa I. ke spojenectví s Británií a tím k izolaci Německa, selhal na strachu rakouského císaře ze svého mocného souseda.

Zabitím Františka Ferdinanda v Sarajevu zmizel poslední politik, který byl schopen (nebo možná jen ochoten) federalizaci Rakouska provést a tím říši možná zachránit. Jeho smrt vyvolala zbytečnou válku a Rakousko už čekala neodvratně cesta do záhuby.

Samotný proces vytvoření nezávislosti Československa byl pozvolný a velmi dlouho byl veden ze zahraničí, aniž by se doma dočkal nějaké skutečné podpory.  Císaři se vymstilo, že dal odsoudit k smrti Tomáše Gariggua Masaryka a rakouská vláda perzekuovala jeho rodinu. I trest smrti pro Karla Kramáře, Aloise Rašína, Vincence Červenku a Josefa Zamazala, který vynesl rakouský soud 3. července 1916 za údajnou velezradu, vzbudil logicky negativní emoce, současně ale umlčel českou politickou reprezentaci, která se až do roku 1917 předháněla v projevech loajality k rakouskému režimu, čímž situaci zahraničnímu odboji právě neulehčovala. Naštěstí 21. listopadu 1916 zemřel starý císař a nový vládce Karel byl mnohem méně bojechtivý. V lednu 1917 byl odsouzencům změněn trest na dvacet let vězení a v červenci 1917 byli amnestováni. Karel hledal cestu k dorozumění se „svými národy“, bylo už ale příliš pozdě. Emoce byly vypjaté a za loajálními projevy českých politiků byl jen strach ale žádná skutečná věrnost režimu. Češi jen čekali, až se vláda zcela položí, otevřeného odporu, který by přinesl krveprolití, se vyhýbali. Ostatně i Beneš z Paříže varoval před ukvapenými akcemi a radil soustředit síly na jaro 1919, kdy měla jarní ofenzíva spojenců definitivně zlomit odpor Ústředních mocností. Nakonec se události o půl roku uspíšily, především díky naprosté demoralizaci rakouské armády.

V roce 1918, tedy v posledním roce války, se věci daly do pohybu. První impulsem bylo vyhlášení 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona 8. ledna 1918. Ale POZOR! Desátý bod se týkal „Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska“. Mluví se tady jen o autonomii, ne o samostatnosti.

Dalším faktorem byl panický strach císaře Karla z bolševické revoluce. 17.červcence 1918 zavraždili bolševici celou carskou rodinu a Karel se bál stejného osudu. Pokud by se demoralizovaní vojáci vrátili hladoví z prohrané války se zbraněmi v rukou, nebylo by opakování petrohradských událostí ve Vídni zcela nereálné. Aspoň v očích císaře, a ty byly příliš ustrašené. V Rakousku-Uhersku neexistovala radikální síla, ochotná vést občanskou válku, navíc si každý národ vařil svou vlastní polívčičku. Existuje karikatura, znázorňující telefonát mezi Vladimírem Iljičem Leninem a vůdcem českých sociálních demokratů Bohumírem Šmeralem, v němž Lenin žádá: „Je třeba připravovat lidovou revoluci.“ Šmeral odpovídá: „Nemožno, připravujeme lidový ples.“

Proto i celá česká revoluce proběhla tak nějak „po česku“, jak to nejlépe dokázal definovat Jaromír Hašek, když napsal svou knihu „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.“ Stejně tak mírně působila česká politická reprezentace na slábnoucí vídeňskou vládu, v podstatě čekala, až se zcela rozpadne, radikalita stoupala až s rostoucí bezmocností Vídně.

Třetím faktorem revoluce 28. října byl naprostý rozpad rakouské armády na italské frontě. Po posledních neúspěšných ofenzívách na Monte Grappa 24. října 1918, přešli Italové 27. října u Vittoria Veneta do protiútoku – a celá rakouská obrana se během jediného dne zcela rozsypala. Demoralizovaní vojáci odmítali bojovat.

Z tohoto hlediska je třeba vidět i porovnání neúspěchu pokusu o revoluci 14. října, kterou vedli čeští socialisté a která skončila naprostým neúspěchem s úspěchem 28. října. 14 října stály v ulicích ještě kulomety a generálové byli připraveni je proti lidem použít. Pozitivní na 14 říjnu bylo hlavně to, že si socialisté netroufali provádět další akce samostatně a podřídili se jednotnému velení Národního výboru, což věci vyhlášení československé republiky rozhodně prospělo.

Češi měli totiž od července 1918 svou vlastní reprezentaci, takzvaný Národní výbor, utvořený ze zástupců stran, působících v rakouském parlamentu podle výsledků voleb v roce 1911. Jeho vytvoření bylo nesmírně důležité, protože představoval určitý politický útvar, který se prohlásil být mluvčím českého národa – a hlavně, císař tuto skutečnost akceptoval.

V roce 1918 bylo císaři Karlovi už jasné, že centralizovaná říše jeho předchůdců nemůže přežít, nabídka autonomie přišla ovšem příliš pozdě (až v září 1918!) – jako skoro všechno. Habsburkové stále běželi až za vývojem, nedokázali ho předběhnout. 26. října 1918 zašel císař ještě dál (vlastně dál, než původně navrhoval Wilson – a nabídl svým národů, federaci – tedy to, co kdysi plánoval František Ferdinand.) Ovšem plán se měl týkat jen rakouské části říše, Uhři byli striktně proti. I proto tento nápad neuspěl, Češi už žili plánem československého národa a československého státu, tedy žádali i o část Uherska. Uherská vláda byla ale k takovým návrhům naprosto hluchá. Císař se ale do poslední chvíle domníval, že vznikne spolkový stát s ním v čele, něco jako britský Commontwealth nebo Společenství nezávislých států po rozpadu SSSR v roce 1991. Proto nebránil vývoji a nepotlačoval Národní výbor v představě, že tento vytvoří československý stát, který se jako federální útvar vrátí do lůna mocnářství. O tom byl panovník přesvědčen ještě i 28. října, v podstatě ještě i 30 října 1918. Až pak měl procitnout. Tato domněnka byla ale rozhodující pro skutečnost, že proti vůdcům revoluce ani proti lidem na ulicích nebylo použito násilí. A svědčí o šikovnosti českých vůdců, že císaře v této představě ponechali ještě i 28 října, kdy v Praze seděli generálové Zanantoni a Kestřanek a zejména ten druhý byl ochoten stejně jako o čtrnáct dní dříve poslat do ulic vojsko.

Neměli bychom zapomenout, že jako první vyhlásili už 21. října svou suverenitu (podle Wilsonova práva na určení národů) rakouští Němci. Tím, že císař jednal se spojenci o separátním míru, ztratil jejich důvěru – rakouští Němci v tom viděli zradu Německa, tedy hlavního spojence. Jejich suverenita se měla týkat všech oblastí obydlených Němci, tedy včetně Sudet. Když se podíváme na mapu a na prstenec německých oblastí, který země s českou národnostní většinou obkličovaly, zdá se na první pohled nepochopitelné, jak chtěly tyto oblasti vytvořit nezávislé centrálně spravované území, vždyť moravské Sudety neměly se zbytkem německého území ani žádné spojení. Tu je ale třeba si uvědomit, že součástí tohoto vyhlášení německé suverenity byl i plán připojení se k Německé říši – a pak samozřejmě tato nelogičnost mizí. Císaře Karla stálo jeho koketování se separátním mírem korunu, pod vlivem této „zrady“ se Rakušané 11. listopadu 1918 při vyhlašování samostatného státu, rozhodli pro vytvoření republiky a císaře ze země vykázali. Právě nabídkou federace chtěl císař získat ostatní národy říše pro zápas s tímto německým živlem, který chtěl převést „jeho Němce“ do moci císaře Viléma. 26. října byl ale tento plán naivní, už nemohl fungovat. Císař mu ale přesto věřil, protože mu věřit chtěl. A to byl hlavní důvod, proč revoluce 28. října proběhla nekrvavě. Do budoucích spojenců se nestřílí.

Fakt, že zahraniční vláda vydala už 18 října takzvanou Washingonskou deklaraci (sepsal ji Masaryk sám a podepsal pod ni i Beneše, který byl v Paříži a Štefánika, který se právě nacházel na Sibiři, což vedlo k určitým negativním emocím postižených pánů), císař přehlédl, protože ho přehlédnout chtěl. Masaryk v této deklaraci prohlašuje jasně cíl naprosté samostatnosti:

„Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod habsburskou dynastií. Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století.“

               Rozklad centrální moci nabíral dramatický vývoj, 25 října mohli odcestovat vůdcové české opozice do Ženevy na setkání se zahraniční vládou (odjeli „staří“ vůdcové, Kramář či Klofáč, takže rozhodujícího dne 28. října doma „nezavazeli“.) Svou nepřítomnost ale nestrávili, Kramář se za svou ignoraci zásluh Rašína a Švehly dokázal omluvit až v roce 1923:

Zapomněl jsem poděkovat těm, kdo pro osvobození národa vykonali tak velký a nezapomenutelný skutek. Vím, že to doktora Rašína velmi bolelo.“

               Když našel Kramář sílu se takto omluvit, byl Alois Rašín už víc než deset měsíců mrtvý

  1. října zavedl zemský soud pražský na intervenci Národního výboru češtinu jako úřední řeč.
  2. října bylo českým novinám povoleno, přinést obraz Masaryka s jeho životopisem – ano správně – poprvé mohli Češi oficiálně číst o svém zahraničním vůdci 27. října 1918 – ani o den dříve!

Ovšem 28. října šel přesto Alois Rašín a Antonín Švehla pouze přebrat obilní úřad. Šlo o to, že Češi odmítali posílat potraviny do Rakouska (sami měli málo) a vyjmutí obilního úřadu z centrální vídeňské moci bylo pro soudržnost státního útvaru klíčové.

Bezprostředním podnětem k tomu činu byla ovšem nóta ministra zahraničí Andrássyho, která byla odpovědí na Wilsonovu odpověď na nabídku míru ze strany Německa a Rakouska, která nese datum 21. října. Wilson se nevyjádřil zcela jasně: Napsal, že“ nikoliv americký prezident, nýbrž rakouské národy mají samy rozhodnout, které akce rakouské vlády uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech.“ Rakouská vláda si to vyložila tak, že její akce budou i v budoucnosti rozhodující a proto odpověděla tak, jak odpověděla. Andrássy podepsal rakouskou odpověď 27. října: A zde stojí:

Rakousko-uherská vláda klade si za čest prohlásit, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

               Tato formulace je samozřejmě naprosto nejasná a zřejmě to byl i úmysl rakouské vlády, aby si nechala volný prostor pro jednání se „svými“ národy. Vždyť Wilson přece mluvil jen o autonomii. Jenže tento úmysl se naprosto nepodařil. Češi si text Andrássyho nóty vyložili jako právo vyhlásit svou samostatnost. Rakouské úřady v Praze byly textem zmateny a vlastně nevěděly, co mají a hlavně co smí dělat. Místodržící Coudenhove odjel raději do Vídně pro instrukce. V rozhodující chvíli tedy v Praze nebyl. Generálové Zanantoni a Kestřanek byli odkázáni sami na sebe, přičemž dostali z Vídně telegrafickou zprávu: „Vojenským velitelstvím uděluje se zmocnění, aby vstoupila ve spojení s Národními výbory svého obvodu za účelem udržení pořádku a klidu, jakož i stravování vojska. Důležitá rozhodnutí musí sem býti dříve telefonicky nebo telegraficky předložena k schválení.“

               Generálové tedy měli svázané ruce, a i když Kestřanek hořel touhou trošku si zastřílet, nakonec se spokojili slibem Národního výboru, že pořádek bude zajištěn i bez účasti vojska. Co měli jiného dělat?

Císař a vláda, které od 26. října předsedal reformně orientovaný profesor Lammasch, stále ještě věřili, že se tvoří jen základy budoucí federace. Věřili tomu dokonce i poté, co v šest večer 28. října vydal Národní výbor následující prohlášení:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

               „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s československou Národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa.

               Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“

Formulace zákona, který dnes slavíme jako vznik Československé republiky, je tedy ještě pořád hodně opatrná. Jestliže státní forma ještě nebyla určena, mohl císař stále doufat, že bude vyhlášena státní forma federálního útvaru v rámci Rakouska Uherska. Ostatně platné zákony zůstávaly nezměněny.

  1. října dorazil do Prahy místodržící Coudenhove. Přijal české vůdce k dlouhému jednání. Dlouhé bylo proto, že ani jedna strana se nesnažila o konfrontaci. Vytvoření národní vlády bylo v instrukcích vlády rakouské, jen tato vláda měla být nadále podřízena Vídni. Rašín a jeho společníci místodržícímu tuto představu nevyvraceli, v ujednání se píše, že: „Národní výbor československý se uznává za výkonný orgán suverenity národa a přejímá spoluřízení veřejné správy.“

               Ferdinand Peroutka trošku sarkasticky popisuje vzniklou situaci slovy, že „revolucionáři se přišli optat, zda je revoluce už povolena.“

Národní výbor povolil místodržícímu nadále se svobodně dorozumívat s Vídní, což tento využil k okamžitému podání demise. Člověk zvyklý rozkazovat, nebyl ochoten „spoluřídit.“ Národní výbor nato převzal bez odporu policejní ředitelství, vrchní zemský soud a státní zastupitelství. Rakouští úředníci se nebránili, předpokládali, že Češi dostali právě pravomoci, které měli Uhři už od roku 1867 a že tedy jednají v intencích vídeňské vlády, když svou agendu odevzdali českým zástupcům.

Posledním nebezpečím byla rakouská vojenská posádka a zejména generál Kestřanek. Ten připravoval vyhlášení stanného práva a měl už seznam vůdců „povstání“, kteří měli být okamžitě zastřeleni. Do Prahy přijel s instrukcemi generál Bardolff a v nich šlo zřejmě o energičtější postup vojska proti „separatistům.“ Rakouská vláda si tak chtěla vynutit silnější vyjednávací pozici. Jenže důstojníci jednající v budově velitelství zůstali sami. Vojáci neměli chuť střílet do lidí. Budovu obklopili čeští vojáci a sokolská stráž a přidali se k nim i v Praze umístění Rumuni. Rumuni se rozhodli podpořit Čechy aktivně, Maďaři měli jen jedno přání – odjet domů. Měli ostatně instrukce maďarské vlády, která psala, že maďarskému vojsku nesmí být ukládán jiný úkol, než hájení hranic své vlasti. Člen národního výboru zavolal dozorčímu plukovníkovi Feiglovi a řekl mu, že je známo, co generálové připravují a že „dojde-li k boji, vy budete zabiti jako první.“

               Generálům bylo třeba připomenout, že jsou generály bez vojska. Když to při pohledu z okna pochopili, šlo už všechno snadno. Výsledkem byla rychlá kapitulace vojenského pražského velení. Půl hodiny trvala ostrá hádka na vojenském velitelství, než generál Kestřanek po několika hrozbách kapituloval. On a Zanantoni byli odvezeni a vypovězeni ze země, čtyři důstojníci, kteří byli považování za zvlášť nebezpečné, byli zatčeni. Revoluce byla dokonána. Nebyla krvavá a možná ani příliš energická, ale byla úspěšná. Češi využili toho, že se protivník doslova zhroutil, neprovokovali ho tím, že by do něho nešetrně kopali, ale nechali se ho odplazit. Po taktické stránce byl převrat proveden perfektně. A není třeba upírat vůdcům převratu určitou odvahu. Když šli přebírat obilní úřad, když vydávali večer 28. října své prohlášení samostatnosti, mohli sice tušit, ale nemohli vědět, že tak činí beztrestně. Hroutící moc má někdy ještě sklony zabíjet a ničit jako onen pověstný umírající kůň. Pomalý taktický postup vyšachoval místodržícího i jeho generály a vzal jim jakoukoliv možnost reagovat. Žábě byla voda zahřívána pomalu.

Po té stránce patří vůdcům Rašínovi, Švehlovi, Stříbrnému a dalším obdiv. Nejen za jejich odvahu, ale i za to, že dokázali zachovat i v rozbouřené době všeobecného nedostatku klid a morálku. Revoluce se nezvrhla do násilí, bolševická revoluce se nekonala. Mohl vzniknout stát s morálními fundamenty, které nový Český stát po roce 1990 díky svým některým vůdcům dnes postrádá. Heslem Rašínovým bylo „Pracovat a šetřit.“ Jeho boj proti spekulantům a proti „špinavým penězům“ (jejichž existenci Václav Klaus popírá) zvýšil hrdost národa na svůj nový stát a povzbudil jeho morálku. Výsledkem byla fungující republika s vysokým morálním kreditem a fungujícím hospodářstvím.

Bylo jejím osudem přečkat pouhých dvacet let. Ale právem na ni můžeme být hrdí. 28. října je tedy co slavit, přestože, nebo možná právě proto, že tehdy netekla krev.

              

Mnichov 29. září 1938


Ty osmičkové roky jsou opravdu problematické. Oplývají jubilei až k nesnesení, tak nějak mám pocit, že se k nim musím vyjádřit, že to přinejmenším část mých čtenářů očekává. Mnichov je samozřejmě málo lákavý, ale nedá se nic dělat, člověk musí někdy kousnout i do kyselého jablka.

Mnichovská dohoda a s ní spojená ztráta pohraničních oblastí Československa jako předzvěst úplného zániku československého státu je permanentní těžkou frustrací, která lpí nejen na českých dějinách, ale i na českých duších. Je to něco jako dědičný hřích, který ze sebe člověk nemůže pořádně setřást. Samozřejmě je tehdejší kapitulace předhazována Čechům ještě i dnes při každé vhodné i nevhodné příležitosti, samozřejmě od zahraničních nacionalistů nebo revizionistů. A těžko se na podobné útoky odpovídá. Tehdejší odevzdání státní suverenity bez boje je hořkou skutečností.

Nehodlám se zabývat věčnou otázkou, zda se mělo či nemělo bojovat. Takových článků vyjde určitě zase spousta, bude se o tom diskutovat v televizi i rádiu, nehodlám se této diskuse okrajově účastnit. Spíš se chci pokus analyzovat tehdejší celkovou historickou situaci v Evropě a najít odpověď na otázku, zda měl Mnichov vůbec alternativu. Či zda byl zánik prvního společného československého státu předprogamovanou nevyhnutností.

Při hledání odpovědi na tuto otázku musíme zpět až k roku 1918. První světová válka změnila rozhodujícím způsobem mapu Evropy a změnila od základu mocenské faktory. Ve střední Evropě vzniklo po rozpadu Rakouska-Uherska mocenské vakuum. Dnes nehodlám rozebírat, zda byl rozpad habsburské říše nevyhnutný, brzy přijde 28. říjen, kdy si tuto otázku budeme muset zase jednou položit. Faktem je, že místo sice těžkopádného a poněkud za vývojem kulhajícího kolosu vzniklo ve střední Evropě množství nových států a státečků, které povětšině teprve hledaly svou identitu. Dohromady byly spojeny národy, které spolu nikdy nežily, jako Slováci s Čechy, ale mnohem větší kulturní šoky zažívali Jugoslávci při spojení rakouských Slovinců, uherských Chorvatů a pravoslavných Srbů. Rumunsko bylo slepeno z Valašska, Moldavska a Sedmihradska, které zde působilo se svou maďarskou a německou menšinou jako cizí těleso. Tyto státy teprve musely vytvářet svou identitu a ne vždy se jim to i podařilo – v tom ohledu bylo vlastně spolužití Čechů a Slováků bez ohledu na jejich vzájemné konflikty, jakož i integrace německé menšiny v Česku ještě nejpodařenější kapitolou ve Střední Evropě mezi dvěma válkami. Ovšem jen dočasnou.

V podstatě bylo zničení Rakouska Uherska narušením vestfálského principu mocenské rovnováhy, na základě kterého fungovala Evropa od roku 1648.  Vytvoření malých státečků na základě práva na sebeurčení národů aniž by jim byla poskytnuta bezpečnostní garance, bylo z globálního hlediska přinejmenším nezodpovědné. Bylo logické, že vzniklé mocenské vakuum sem dřív nebo později nasaje nejsilnějšího lokálního hráče a tím bylo nepochybně Německo.

Dalším problémem byly nové hranice, které neodpovídaly hranicím národnostním. Národy se ve střední Evropě míchaly už od raného středověku, národnostní hranice tedy vlastně ani nebylo možné skutečně spravedlivě vytvořit. Češi dostali své historické hranice a s nimi tři milióny nespokojených frustrovaných Němců a sto tisíc Poláků na Těšínsku, Slováci, kteří vlastně žádné vlastní historické hranice neměli, dostali dobře bránitelnou jižní hranici na Dunaji a Ipľu, zato ale s více než půlmilionem Maďarů, kteří se v novém Československu cítili být cizinci.

To vše vytvářelo politicky nestabilní situaci a dávalo tušit budoucí konflikty.

Nejhorší ale byly podmínky Versailské smlouvy, diktované prezidentem Woodrowem Wilsonem, který po několika mozkových příhodách nebyl zcela příčetný, které drtivě dopadly na Německo a Rakousko. Nesmyslně vysoké válečné reparace, které tyto státy musely platit, je uvrhly do bídy a sociální katastrofy, která se musela projevit i v politické nestabilitě. Němcům byl vnucen demokratický systém, který neznali. Spolu s ním přišla bída, rovněž vnucená západními velmocemi. Německo ani Rakousko se vlastně po celá dvacátá léta nedokázaly hospodářky vzpamatovat, postihla je hyperinflace a bankrot finančního systému, Německo muselo navíc přihlížet dlouholeté okupaci Sárska, odkud Francouzi odváželi zadarmo nerostné bohatství. A pak přišla hospodářská krize roku 1929. Ta samozřejmě postihla i země demokratické jako Československo neméně tvrdě, ale jestliže Češi dokázali ve svém myšlení hospodářskou krizi od politického systému oddělit, protože jim přinesl v dvacátých letech prosperitu, v Německu a Rakousku lidé tyto dvě věci diferencovat nedokázali. Demokratický systém byl podle nich vinen na jejich hospodářské katastrofě. Následkem byl pád demokracie v obou zemích, v Německu nastoupil nacismus, v Rakousku takzvaný „stavovský stát“ v podstatě rovněž diktatura bez voleb a fungujícího parlamentu. Historici jako Johnson oprávněně poukazují na Versailský mír jako příčinu druhé světové války, někteří dokonce hovoří o jedné válce s dvacetiletou pauzou. Zde se stala největší chyba, doplněná oním mocenským vakuem ve střední Evropě, kam se mohla frustrace Němců volně vybít.

Je tedy těžké si představit, že se dějiny mohly vyvinout nějak jinak, než se pak skutečně stalo. Němci našli v Hitlerovi svého Mesiáše a v zemičkách na východě vhodnou a víceméně bezbrannou oběť.

Ne, že by si toho československé politické velení nebylo vědomo. Stačilo se podívat na mapu, kde Česká část republiky trčela z německého území jako z otevřené tlamy – dnes polské Slezsko bylo německé a Německo sahalo tedy na severu až k Bohumínu – ovšem problém byl, jak z toho maléru ven.

Vztahy se sousedy byly totiž napjaté, získat je pro nějaký obranný spolek proti německému nebezpečí bylo marné. V podstatě si za to Československo mohlo samo jen částečně. Nepředložený útok na Polsko iniciovaný nacionalistickou Kramářovuo vládou za účelem obsazení Těšínska právě v době, kdy nový polský stát bojoval na Visle o přežití proti Rudé armádě, otrávilo vztahy mezi oběma zeměmi natrvalo – a obě na to doplatily. Odstoupení slovenských území na Oravě a na Spiši Polsku nebylo vnímáno jako dostatečná kompenzace za „ztracené“ dva jižní okresy Těšínska . Maďaři nestrávili ztrátu „svého“ severního území. Slovenská jižní hranice byla dílem Benešovým, ale hlavně důsledkem nepředložené maďarské agrese v době Maďarské republiky rad Bély Kuna. Všechna tři sporná města – Bratislava, Nitra i Košice byly začleněny do Československa, navíc byla k tomuto státu přičleněna i Podkarpatská Ukrajina, která byla před válkou rovněž uherská.

Dalším problémem byla ale odlišná mentalita nových států. Tuto vystihl ve své knize „Kdo jsou Češi“ Jan Patočka. Česká společnost vyrostla z maloburžoazie, po roce 1620 ztratila totiž své přirozené elity, šlechta byla  – určitými výjimkami, jako byli např. Schwarzenbergové nebo Šternberkové převážně německá a orientovaná na Vídeň, byla tedy vnímána převážnou většinou společnosti jako cizí prvek a neměla tedy ani politický ani morální vliv. Charakteristické bylo heslo prvního ministra financí nového státu Aloise Rašína „Pracovat a šetřit“. Československá měna byl dlouho krytá zlatem (aby se zabránilo inflaci), což vedlo brzy k nedostatku oběživa, protože si evropské národní banky ukládaly československé koruny do sejfů jako ekvivalent zlatých rezerv. Nicméně politika iniciovaná Rašínem vedla k prosperitě. Československo mělo po Německu druhou nejsilnější ekonomiku v Evropě, což přirozeně budilo závist. Polsko i Maďarsko měly šlechtickou tradici. Polsko bylo dokonce zemí, kde patřilo v sedmnáctém století k šlechtické vrstvě osm procent obyvatelstva (většina těchto šlechticů byla chudá jako kostelní myši ale o to hrdější byli na svůj původ). S penězi až tak dobře zacházet neuměli, hospodářsky tedy nedokázali držet krok, o to opovržlivěji se dívali na české spořivé „měšťánky.“ „Šlechtické“ republiky měly ostatně nemalé problémy i s demokratickým systémem, nedokázaly se s ním na rozdíl od Československa tak docela sžít, ani v Maďarsku pod Horthym ani v Polsku za vlády Pilsudského byla demokracie hodně omezená.

S bezprostředními sousedy se tedy nedalo počítat – což se v roce 1938 ukázalo jako zhoubné, protože se oba postavili na stranu Německa, Beneš jako ministr zahraničních věcí se snažil vytvořit alternativní obranné spolky, které ale nemohly vytvořit skutečně homogenní odpor proti německé agresi.

Takzvaná „Malá dohoda“ mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií zůstala na úrovni proklamací a dobrých úmyslů. Československo z ní prosperovalo především vyzbrojováním jugoslávské a rumunské armády z československých zbrojovek, jediným skutečně uklidňujícím prvkem bylo zastřešení Francie, která tvořila jakéhosi tutora tohoto spolku a v roce 1925 se zavázala přispět Československu na pomoc v případě napadení. Hlavním cílem Malé dohody ale nebyla obrana proti Německu, nýbrž proti Maďarsku a Rakousku a jejich revizionistickým snahám.

Američané, kteří popsaný chaos v Evropě způsobili, se podle svého zvyku stáhli za oceán, nevstoupili dokonce ani do Společnosti národů (meziválečný předchůdce OSN), i když to byla původně myšlenka Woodrowa Wilsona. Ale on sám, oslabený početnými mozkovými příhodami, vstupu USA do této společnosti zabránil. Bez USA byla tato společnost víceméně bezzubým diskusním klubem. Edvard Beneš profitoval dlouho ze svého členství ve Svobodozednářské lóži, která měla v Společnosti národů silné slovo. Ovšem jen pokud se jednalo o diplomacii, v záležitostech vojenských měli vliv jiní. Německo navíc ze Společnosti národů v roce 1933 vystoupilo, takže tato organizace nemohla na Hitlerův režim vyvíjet prakticky žádný diplomatický tlak.

Situace se přiostřila hospodářskou krizí. Ta postihla pohraniční československé oblasti obývané německým obyvatelstvem tvrději než zbytek republiky. Zda to bylo určitou politickou diskriminací nebo strukturou výroby v těchto oblastech, je otevřená otázka. Nicméně hospodářská nouze vede obvykle k růstu emocí a přináší síly populistům a nacionalistům. Sudetoněmecké straně Konráda Henleina se podařilo v krizových časech české Němce sjednotit pod svým vedením a do té doby víceméně úspěšná, i když pomalá integrace německého obyvatelstva tím byla ztracena. Německo se díky státním zakázkám (zbrojní výroba, budování dálnic – jakýsi Roosweltův „New deal“ na německý způsob) dostalo z krize rychleji a bylo tak příkladem, který hodlali Němci jak v Česku, tak v Rakousku následovat.

Československo se mělo spolehnout na spojenecké smlouvy s Francií (která měla spojeneckou smlouvu s Británií o vzájemné pomoci) a SSSR. Sovětský svaz sice dal své garance pro Československou bezpečnost, ozbrojený zásah byl ale vázán na současné vystoupení válečné Francie.

Bohužel se zmítali českoslovenští spojenci ve vlastních problémech a nedokázali na cílevědomou a kompaktní agresivní německou politiku najít žádnou odpověď.

Británie měla problém s tím, že řada vlivných politiků s Hitlerem a jeho rasovou teorií sympatizovala. Hitler v knize „Mein Kampf“ označil Británii v rámci své rasové teorie za přirozeného německého spojence (díky germánskému původu) a nabízel jí spolupráci s tím, že Německo ovládne kontinent a Británie moře a tím i další světadíly. Německo ještě v době války v roce 1940 stále nabízelo Británii spojenectví – nechalo například uniknout obklíčené britské vojáky v Dunkerque, i když je tam mohlo pobít. Nejznámějším sympatizantem byl král Eduard VIII, který nastoupil na trůn v lednu 1936. V prosinci stejného roku musel odstoupit, oficiálně kvůli svému poměru s Wallis Simpsonovou, ve skutečnosti ale kvůli svým prohitlerovským sympatiím. Vůle Britů k demokracii byla silnější než nějaká rasová teorie, britští fašisté vedení Oswaldem Mosleym utrpěli  v roce 1936 nářez od irských proletářů a jako strana ztratili jakýkoliv vliv. Přesto byl odpor Britů vůči Německu víc než váhavý a ministerský předseda Neville Chamberlein, který se stal premiérem v roce 1937 se rozhodl pro politiku ústupků.

Francie byla politicky značně nestabilní. Vlády se zde střídaly v několikaměsíčních intervalech, stále se volilo a v předvolebních bojích si nikdo nedovolil slibovat válku. Výdaje na výzbroj byly příliš nízké, Francouzi se spoléhali plně na svou Maginotovu linii, která měla být nepřekonatelnou překážkou pro německý útok. Francie tedy měla z principu DEFENZIVNÍ taktiku, bylo tedy zřejmé, že napadenému Československu vlastně ani nemůže přijít na pomoc. Jestliže Německo vyrobilo v roce 1937 přes 5000 letadel, ve Francii opustilo výrobní haly 350 strojů. To je zřejmě víc než výmluvné. Premiér Edouard Daladier, který podpisoval mnichovskou smlouvu, byl předsedou vlády jen od 12.dubna 1938, čili přišel už vlastně k hotovému maléru, ze kterého, i kdyby chtěl, mohl jen těžko vybruslit.

Sovětský svaz procházel od roku 1936 obdobím velkých čistek. Kult Stalinismu provázely masové popravy statisíců lidí, armáda se zbavila skoro všech schopných důstojníků a stala se téměř neakceschopnou. SSSR se v té době zabýval příliš sám sebou, než aby mohl být nějakou skutečnou oporou. Navíc byla jeho pomoc vázaná na akci Francie. Přesto Hitlerovo Německo pomocnou akci Sovětů nevylučovalo, dokonce s ní počítalo. Koneckonců přivodila ruská letadla v roce 1936 tzv. Madridský zázrak“, kdy se díky jejich pomoci podařilo odrazit útok Frankových fašistů na Madrid. Pozemní vojska by se ze Sovětského svazu do Československa ani neměla jak dostat, mezi Podkarpatskou Ukrajinou a SSSR existoval tehdy územní pás Polska a Rumunska, ani jedna z těchto zemí by průchod sovětským vojskům nedovolila. Ostatně, jak víme ze svědectví generála Píky, který byl v krizovém roce 1938 v Moskvě testovat případnou ochotu sovětské pomoci, tato neexistovala. Píka prohlásil, že „Z Moskvy přišel s prázdnou“ a to ho po komunistickém puči 1948 stálo hlavu. Byl příliš nepohodlným svědkem.

Hitler ovšem postupoval velmi cílevědomě a své soupeře v politickém boji o moc v Evropě vysoko přehrával.

Prvním testem bylo obsazení demilitarizované padesátikilometrové zóny 7. března 1936. V podstatě taková akce musela mít za následek vojenskou intervenci spojenců, tedy Francie a Británie – nestalo se ale nic.

Druhým cílem bylo Rakousko. Velmi zranitelný soused, který byl díky své nedemokratické vládě u západních vlád nepopulární, a bylo zřejmé, že tyto nepřijdou režimu premiéra Schuschnigga na pomoc. Proč by taky měly? V Rakousku byl stále víc cítit pangermanismus, hospodářské úspěchy nového německého režimu lákaly zejména mladou generaci, ve městech (které jsou vždy vidět víc než venkov (měli Hitlerovi přívrženci jasnou většinu). Anexe v březnu 1938 byla tedy přijata všemi mlčky jako „vnitroněmecká záležitost“. Tehdy byla možná poslední možnost zasáhnout. Generálové Wehrmachtu nebyli Hitlerovou politikou právě nadšení, nového konfliktu se po zkušenostech z první světové války obávali. V roce 1936 a možná i ještě na začátku roku 1938 byla naděje, že by se v případě energického vystoupení Francie a Británie (s izolacionistickými USA se nedalo počítat), velení Wehrmachtu postavilo proti Hitlerovi (jeho SS a SA lezly generálům nesmírně na nervy a velmi rádi by si s nimi vyrovnali účty). Po okupaci Rakouska a euforii, která následovala i díky nečinnosti Západu, bylo rozhodnuto. Wehrmacht se podřídil politické doktríně nacistů. A osud Československa byl zpečetěn.

Od roku 1936 budovalo Československo na svých hranicích s Německem systém opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie. Byl to ovšem spíše utopický projekt. Stačí se podívat na délku hranice tehdejšího Československa s Německem a na délku hranice francouzské. Obsazením Rakouska se tato hranice dále prodloužila a navíc se Hitler dostal k nechráněnému „bříšku“, kde existovalo jen několik kulometných bunkrů, které by byly proti invazi německých tanků bezmocné. Hitler skutečně plánoval útok z jihu, jeho cílem bylo v několika dnech přeříznout Československo na dvě části, přičemž útoku ze severu se přikládal jen podružný význam – hlavní úder měl přijít od jihu z Rakouska. Na výstavbu pevností podobných těm v Orlických horách nebyl čas ani prostředky.

Polsko a Maďarsko vystupovaly se svými územními nároky a byly by ochotny německý útok – alespoň lokálně – podpořit.

V podstatě tedy bylo rozhodnuto. Žádná z velmocí – USA, Británie, Francie ani Rusko nebyly ochotny přijmout zodpovědnost za to, co v Evropě v letech 1918 – 1920 natropily. Celý příběh tedy dostal svou logickou tečku v podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938.

Nebojovat v dané situaci nebylo ostudou, šance na vítězství prostě neexistovala. Vůle k odporu byla, síla ne. Nezapomeňme, že každý třetí voják a každý pátý důstojník československé armády byl sudetský Němec, z nichž 95 procent sympatizovalo s útočníky. A všichni při všeobecné mobilizaci spořádaně narukovali a dostali do rukou zbraně. Přesto se vzdání bez boje zapsalo do českých dějin a do české psychologie velmi negativně. Zejména pak chování prezidenta Beneše, který se vzdal funkce, opustil těžce zkoušenou republiku, aby se v exilu znovu vyhlásil prezidentem (na kteroužto funkci oficiálně rezignoval) a pak se v roce 1945 vrátil s jedinou touhou, pomstít se za svou neschopnost. Jak známo, čelní politici mají funkci morálního vzoru. Což byla v této době tragédie. Řádění gardistů v roce 1945 – 1946, vyhánění a vraždění Němců bylo jen snahou potlačit svou frustraci, mstít se za vlastní selhání.

Hitler dále posílil o výzbroj československé armády, kterou dostal do rukou prakticky nepoškozenou, uzavřel smlouvu se Sovětským svazem a vrhl se na Polsko. Největší tragédie v dějinách Evropy začala.

Nebo vzala své pokračování po dvacetileté přestávce, podle toho, ke kterému vysvětlení se připojíte.

Skanderbeg – nedobrovolný národní hrdina


Nevím, kolik jste o tomto pánovi už slyšeli, já sám před letošním létem jen málo, nicméně možná se vyplatí vydat se i do poněkud méně známých oblastí evropských dějin. I ty nabízejí fascinující lidské příběhy.

Skanderbeg je albánským národním hrdinou. Jeho socha stojí na hlavním tiranském náměstí, po němž nese i jméno, v Kruje, jeho hlavní pevnosti, je jeho velké muzeum, kde je se svými spolubojovníky odlit z betonu, v Lezhe je jeho hrobka ze které Turci ukradli jeho tělesné pozůstatky, aby je nosili jako amulety dodávající bojovníkům sílu a neporazitelnost. Albánským státním znakem je dvouhlavý černý orel na červeném poli, erb rodiny Kastrioti, z níž Skanderbeg pocházel a který symbolicky znázorňuje vůli odporu proti osmanské nadvládě ještě i po pádu Byzantské říše v roce 1453. Dvouhlavý orel byl znakem římského císařství a dvě hlavy měl proto, že existovalo císařství východořímské a západořímské, oboje odvozující svou legitimitu od antické říše Římské. Naproti tomu heraldická orlice – například polská, slezská, moravská či tyrolská má hlavu vždy jen jednu. Albánský orel ale symbolizuje i příběh národního hrdiny Skanderbega, má 25 per, symbolizujících dvacet pět Skanderbegových vítězných bitev nad Turky (tu jednu prohranou u Beratu tak nějak zamlčují – znáte to z filmu „Slasti otce vlasti“ – Král Jan se svým synem svedli mnoho bitev. V některých zvítězili, o ostatních se nedochovaly zprávy. Stejně j to v historiografii všude na světě.)  Přiznám se, že jsem před mou návštěvou Albánie znal pouze to jméno, o jeho osudu jsem nevěděl skoro nic. Až poté mě začal zajímat, především ona tvrdohlavost jeho odporu, se kterým nebyl ochoten k jednání s kolosem na východě, neporazitelnou Osmanskou říší. Tehdy mě začala pronásledovat otázka „Proč?“ Odpověď jsem, myslím našel. „Protože to nebylo možné“.

Gjergj Kastrioti přišel na svět v roce 1405 v šlechtické albánské rodině. Albánská společnost byla v té době nesjednocená, po rozpadu Epirského despotátu, na jehož destrukci měli albánští bojovníci, které si Depotát najal jako svou armádu, velký podíl. Od smrti posledního despoty (knížete) Nikephora II. v roce 1359 (při potlačování albánského povstání) bylo na území západního Balkánu bezvládí, což nezměnila ani krátkodobá obnova Despotátu italskou rodinou Tocco v roce 1416. Každý z albánských klanových vůdců ovládal jedno horské údolí a o zbytku světa nechtěl nic vědět. Od jihu ale postupovali Turci. Berat v centrální Albánii obsadili už roku 1417.

Kastrioti  byli vážená rodina, dědeček Skanderbega velel albánským spojeneckým jednotkám v bitvě na Kosovu poli v roce 1389, jeho otec Gjon měnil takticky po celý život strany i náboženství, aby si uchoval svou lokální moc. Gjergj byl nejmladším ze čtyř synů Gjona a jeho ženy Vojslavy, kromě toho měl tento pár ještě pět dcer, které byly všechny „dobře“ provdány a jistily moc Kastriotů spojeneckými smlouvami. Gjon věděl, odkud vane vítr, a proto dal svého nejmladšího syna do výchovy na dvůr Sultána Murada II. (vládl 1421 – 1451) do Edirne. Murad má pověst požitkáře. Byl to umělecky založený člověk, který miloval literaturu a hudbu, sám skládal básně, miloval přepych a krásu, což logicky určovalo i jeho vztah k válčení – ten byl negativní. Murad válčení nesnášel, už proto, že ruší při skládání veršů, přesto musel vést nové a nové války a ukázal se v nich jako velmi úspěšný velitel. Mladému Gjergjovi se tedy na sultánském dvoře muselo dostat dobrého a všestranného vzdělání. V Edirne dostal i své nové jméno Iskander, což je turecká obdoba jména Alexandr, s přídavkem bey, což je čestný titul, mladý muž musel tedy už tehdy být nápadný svými vojenskými schopnostmi. Tak vzniklo jméno Skanderbey – v češtině Skanderbeg.

  1. 1.1443 vyhlásil papež Evžen IV. proti Turkům křížovou výpravu. To byl celoživotní sen krále Zikmunda, kterého se ale císař už nedožil (zemřel 1437). Tažení předcházela diplomatická ofenzíva, pro boj proti Turkům se podařilo získat i emíra Karamonitů, knížectví na jihovýchodě Malé Asie, původem seldžuckého Turka, kteří byli s Osmany znepřáteleni. Sultán Murad tedy měl bojovat na dvou frontách. Karamonity se mu podařilo porazit, první střetnutí s Uhry ale dopadly pro Turky špatně, v bitvě u Niše v listopadu 1443 prohráli. Tady bojoval Skanderbeg ještě na straně Turků. Po jejich porážce ale opustil bojiště s třemi sty jezdci a odjel ne do Edirne, jak by se od něj očekávalo, ale do Albánie – domů. Vlastně tedy dezertoval.

Co ho k tomu vedlo? Očividně přecenil schopnosti křižáků a podcenil Murada II. Toho znal jako panovníka mírumilovného, velitel křižáků János Hunyadi na něj udělal očividně lepší dojem. Skanderbeg usoudil, že Osmani válku prohrají a pokud nezaniknou zcela, budou muset vyklidit Balkán (osvobození Konstantinopole z osmanského obklíčení bylo oficiálním cílem křížové výpravy). Skanderbeg chtěl být na straně vítězů a z koláče, který se bude poté při dělení kořisti rozdělovat, si ukousnout největší kus. Vlastně tedy svého tutora a učitele Murada zradil. Murad byl sice na tehdejší poměry skoro zženštilý, často opilý a zasněný, co ale nikdy neodpouštěl, byla zrada. O tom Skanderbeg zřejmě nevěděl, a pokud věděl, pak tuto sultánovu vlastnost podcenil.

Převzít moc nad dědictvím svého otce nebylo snadné a ukazuje Skanderbegovu bezohlednost i lstivost. Jeho otec Gjon zemřel 4. května 1437. Jeho starší bratři Repoš a Konstantin pravděpodobně o rok později. Murad nepověřil správou Gjonova území Skanderbega, ale předal ho Hasanovi bejovi Versdesovi, rovněž Albánci, Muradovu spojenci, který se ukázal jako povolnější. Protože neměl podporu v obyvatelstvu, které přísahalo věrnost klanu Kastriotů, byl ochoten přijmout do pevnosti Kruje osmanskou vojenskou posádku a tím se Kruje stala přímou součástí Osmanské říše.  Skanderbeg zfalšoval Muradův dekret a předložením této listiny si vymohl od Versdesy vydání rodinné pevnosti Kruje bez boje.Při následné oslavě nechal osmanské vojáky i s jejich velitelem povraždit. Versdesu, který seděl vedle něho, zabil prý dokonce vlastní rukou. Takovou zradu nemohl a nesměl ponechat sultán bez trestu, pokud nechtěl ztratit vlastní autoritu, což bylo u Turků při jejich chápání vlády a vládce smrtelné.

Skanderbeg začal ihned hledat podporu u svých krajanů.  Na 2. března 1444 svolal kmenové albánské náčelníky do Lezhe a tam se mu je skutečně podařilo přesvědčit o vytvoření vojenské aliance pod jeho velením, tzv. Liga z Lezhe.

Murad měl jako prioritu zničení karavanského emirátu a zahájil proto 6. března mírová jednání s křižáky. Tyto jednání vedla k uzavření mírové smlouvy z Edirne z 12. července 1444, potvrzené pak 4. srpna v Szegedu uherským panovníkem Vladislavem I.

Přesto Murad nezapomněl. Uprostřed mírových jednání s Uhry se rozhodl potrestat zrádce a poslal do Albánie vojsko o 25 000 (podle některým pramenů 40 000) mužích pod vedením generála Aliho Paši. Jeho úkolem bylo zajetí Skanderbega a jeho předvedení do Edirne k potrestání. Skanderbeg ale poprvé dokázal, že se v Edirne hodně naučil a turecké vojsko 29. června u Torviollu zničil. Bylo to první z jeho 25 vítězství, scéna z této bitva je námětem velké nástěnné malby v Kruje, na které hynou pouze turečtí vojáci. Ve skutečnosti v řeži zahynulo nebo bylo zraněno 4000 Albánců, ztráty Turků ale přesáhly 20 000 mužů.

Murad musel vzít výsledek tohoto tažení na vědomí a přepravil se s armádou do Malé Asie. Křesťané se ale ukázali jako proradní. Kardinál Cesarini, papežský nuncius v křižácké armádě od samého začátku prohlašoval smlouvy uzavřené s „nevěřícími“ za neplatné a trval navzdory odporu Hunyadyho na pokračování tažení. Král Vladislav, který byl formální hlavou vojska, kardinálovu naléhání podlehl a vojsko se dalo na pochod. Benátské loďstvo hlídkovalo v Marmarském moři, aby sultánovi zabránilo v přepravě armády do Evropy.

Zrada křesťanů rozlítila Murada do nepříčetnosti. Přepravil své vojsko po pontonovém mostu z lodí přes Bospor, čímž vyvedl útočící křižáky naprosto z míry a obě vojska se setkala u Varny. V samotné bitvě se opět jednou osvědčil János Hunaydy a přivedl tureckou defenzívu do velké tísně. Jenže v okamžiku, kdy měli křesťané vítězství na dosah, dostal mladý uherský král strach, že by ho jeho generál mohl připravit o slávu a vrhl se se svou gardou proti tureckým palisádám. Jako už mnozí před ním si na janičárech, bránících provizorní hradbu, vylámal zuby a hlavně ztratil život. Po smrti krále se křižácké vojsko rozpadlo a dalo na útěk, Hunyady zachránil jen trosky armády, zbytek byl zabit na bojišti nebo později popraven – Murad křivopřísežnictví neodpouštěl a Turci měli příkaz nebrat zajatce.

Teď, když se sultán vypořádal s křižáky, měl volné ruce na Skanderbega. Ten se, neočekávaně, ocitl na straně poražených. Věděl, že se u Murada nedočká milosti, jediné, co mu zbývalo, bylo vytrvat v odporu. To byla hlavní motivace jeho dalších bojů, které se táhly až do jeho smrti v roce 1468, tedy plných 24 let!

Murad, ačkoliv oficiálně na důchodu v Magnézii, posílal rok co rok jménem svého syna Mehmeda vojska do Albánie a ta byla se železnou pravidelností ničena.

V roce 1445 bylo vojsko Firuze Paši zničeno v bitvě u Mokry 10 října.

V roce 1446 rozprášil Skanderbeg vojsko Mustafy Paši v bitvě u Otonete 29. září.

V bezmocné zuřivosti hledal Murad spojence. Našel je překvapivě v Benátčanech. Ti vlastnili v té době albánské přístavy Drač (drželi ho až do roku 1501), Vlore i ostrov Korfu a báli se, že Skanderbegova vítězství ohrozí jejich dobré obchodní vztahy s Turky. Spojili se tedy s muslimy právě v době, kdy János Hunaydy táhl znovu do Kosova, aby se spojil se Skanderbegem. Obchod byl důležitější než ideologie.

Skanderbergovi se podařilo zabránit spojení vojsk nepřátel a porazil Benátčany u Skadaru 23. července 1448 a Osmany v bitvě u Orniku 14 srpna 1448. S Benátčany uzavřel mírovou smlouvu 4. října a chystal se na pomoc křižáckému vojsku Jánose Hunyadyho, složeného převážně z vysloužilých českých husitů, kteří teď, včetně své vozové hradby, táhli přes Srbsko ve směru na Kosovo. Mezi Hunyadyho a Skanderbega se ale postavil srbský despota Durad Brankovič. Ten obdržel Srbsko jako regent, poplatný sultánovi na základě oné mírové smlouvy z Edirne/Szegedu z roku 1444 a Osmani poté skutečně Srbsko vyklidili. Brankovič věděl, jak dopadli lidé, kteří porušili smlouvu s Muradem a nehodlal se zařadit mezi ně. Zůstal tureckému sultánovi věrný a vyjednával se Skakderbegem tak dlouho, až se Turkům podařilo Hunyadyho vojsko 18. října 1448 na Kosově poli porazit.

Od této chvíle byl Skanderbeg odkázán už jen sám na sebe. A měl to hned pocítit. V roce 1450 se Murad rozhodl vzít pomstu na zrádci do vlastních rukou a táhl v čele vojska čítajícího na 150 000 mužů do Albánie sám. Tentokrát přitáhli až ke Kruje a začali pevnost obléhat. Ztratili v následujících měsících polovinu svých vojáků a velitel Firuz Paša byl zabit Skanderbegem osobně. Koncem října nakonec Murad uznal nemožnost zvítězit, stáhl se zpět do Turecka a 3. února 1451 ve věku pouhých 47 let zemřel.

Skanderbeg našel konečně čas se oženit, v tomto roce si vzal za ženu Doniku Arianiti, s níž zplodil svého jediného syna Gjona, tento se narodil v roce 1456.

Zoufale hledal spojence a našel ho v neapolském králi Alfonsem I. Ovšem významné pomoci se od něho nedočkal.

Jestli si Skanderbeg myslel, že se mu po smrti sultána Murada dostane úlevy, či snad dokonce odpuštění, mýlil se. Muradův nástupce Mehmed II., frustrovaný svým selháním v letech 1444 – 1446, kdy mu otec přepustil vládu, ale pak musel syna zachraňovat při povstání Janičárů, si chtěl zasloužit titul „Dobyvatel.“ Hned v roce 1452 musel Skanderbeg zničit další turecké vojsko v bitvě u Modriče.

  1. května 1453 slavil Mehmed své největší vítězství. Dobyl Konstantinopol, východořímské císařství přestalo existovat. Hořkou kapkou mu bylo zničení další osmanské armády o síle 15 000 mužů v bitvě u Pologu v Makedonii 22. dubna, vítězem nebyl nikdo jiný než Skanderbeg. Pro mě je fascinující, že Mehmed nekoncentroval všechny své síly na dobytí Konstantinopole, na zrádce Skanderbega nezapomněl ani v takové chvíli.

Skanderbeg se nedočkal klidu až do své smrti. Spojenectví s neapolským královstvím mu sice vyneslo tituly pána ze Sant Angelo und Sant Giovani di Rotondo, ale spíš musel on zachraňovat svého spojence proti vzpourám jeho vévodů, než že by tento pomohl jemu.

1460 obsadili Osmani Moreu, tedy Peloponés, poslední zbytek Východořímského císařství. Skanderbeg byl teď úplně poslední, kdo jejich síle ještě vzdoroval. Bojoval dál s odhodlaností zoufalce, který nemá volbu. Opravdu ji neměl. Už dávno ne.

  1. dubna 1461 sice uzavřel s Mehmedem příměří, které ale bylo pod různými záminkami stále znova porušováno.

V letech 1466 – 1467 čelila Kruje až dvouletému obléhání. Skanderbeg ponechal obranu pevnosti svým generálům, sám cestoval do Říma a do Neapole, aby získal pomoc. Byl přijat papežem i králem, pomoc dostal ale jen slovy a malými peněžními obnosy, od papeže 2700 dukátů, od neapolského krále 1500 dukátů – oba litovali, že „nemohou“ poskytnout více. Skanderbegovi nezbylo, než se spolehnout na vlastní síly. V roce 1467 se vrátil domů a vojsko vedené Ballabanem Banderou porazil. Bylo to jeho poslední vítězství. Vyčerpaný starý muž svolal do Lezhe albánská knížata, aby obnovil platnost přísahy z roku 1444.

  1. ledna 1468 ve věku 62 let zemřel, snad na malárii, každopádně na horečnaté onemocnění.

Deset let nato obsadili Osmani celou Albánii s výjimkou benátských přístavů. Skanderbegův hrob v Lezhe byl zničen a jeho mrtvola roztrhána.

Kdyby byl Skanderbeg v roce 144 3 nezradil, nikdo by ho dnes neznal. Byla to krutě zaplacená sláva. Jednou jedinkrát se ve svém odhadu zmýlil a byl zato odsouzen stát se albánským národním hrdinou. Jeho přilba s hlavou kozla se stala posvátnou, shodou okolností není originál v Albánii, ale ve Vídni, protože ji svého času získal do své sbírky arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Zda ho jeho pozice národního hrdiny těšila a zda svého rozhodnutí na bojišti u Niše nelitoval, se už nedozvíme.

21.srpen 1968 začátek konce komunismu


Vím, že jsem slíbil Sanderbega, ale bude si muset jeden týden počkat. Roky s osmičkou na konci mají totiž tu vlastnost, že oplývají jubilei, většinou nepříliš oslavnými, ale o to důležitějšími.

Na události, o kterých chci psát, mám jen málo vzpomínek. Bylo mi devět let. Pamatuji si ale, jak jsem si jednou zabrán do hry na okraji silnice všiml projíždějících ruských tanků, až když jel pás tohoto tanku metr ode mě a já jsem se zoufalým křikem běžel domů. Jak v srpnu 1968 byly poprvé přeloženy kolotoče na místní pouti od národního výboru na fotbalové hřiště, protože národní výbor stál hned u hlavní cesty, kudy projížděly ruské tanky. Jak v noci, když jsme zabíjeli prase, tloukli ruští vojáci na bránu našeho dvora a my se samozřejmě báli jim otevřít. Jak pani učitelka prvního září 1968 ve škole vyvěsila ve třídě podobiznu Alexandra Dubčeka, aby ji po několika týdnech v tichosti zase schovala. Byl jsem konfrontován spíše s důsledky toho data v podobě takzvané normalizace, než s okupací samotnou, přesto zůstává zážitkem, který se z paměti nedá vymazat. Aspoň ne z mé.

  1. srpen 1968 patří mezi klíčová data naší historie a i když se část našeho národa tváří, že už zapomněla, co se tehdy stalo, rozhodně by zapomenout neměla. Krátká paměť se nevyplácí, vede k opakování tragédií a vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 tragédií byl. Paradoxně se ale tragédie Čechů a Slováků stala tragédií komunistického systému. Komunismus si podepsal v tento den svůj rozsudek smrti. Aniž by o tom ale věděl.

Abychom pochopili tento význam, musíme se přenést do roku 1968. Tehdy to v západní Evropě doslova vřelo. Květnové studentské nepokoje  ve Francii začaly přerůstat  francouzské vládě přes hlavu a rebelující studenti našli politické zastání u francouzské komunistické strany. Italští komunisté překročili v průzkumech dvacetiprocentní hranici hlasů a v obou těchto nesmírně důležitých zemích tak byly na vzestupu komunistické strany, které hrozily vyhrát příští volby. Byl to výraz nespokojenosti mladé generace, která hledala své místo ve společnosti. Prvních dvacet let po druhé světové válce se nesl pod heslem obnovy, znovu vybudování válkou zničené země a západní společnost, podpořená Marshalovým plánem, byla přitom neobvykle úspěšná. Jenže tento prvotní plán se právě vyčerpával, mládež chtěla nový program, chtěla sociální spravedlnost a hlavně chtěla při příštích volbách dát volný průchod své frustraci. Možná by se tak i stalo, kdyby nedošlo k srpnovým událostem.

Nemám v úmyslu se v tomto příspěvku zabývat podrobně událostmi „Pražského jara“, to budou dělat mnozí političtí komentátoři. Jde mi spíš o globální pohled a na důsledky oné události, které se táhnou až do dneška.

Byl to právě ekonomický úspěch západního modelu společnosti, který frustroval země sovětského bloku. V poválečné obnově dokázaly ještě držet krok se svými západními sousedy, ekonomika byla orientována kvantitativně zde i tam, na kvalitě až tak nezáleželo, bylo třeba zajistit základní životní potřeby v dostatečném množství. Od konce padesátých let ale začalo záležet i na kvalitě a najednou nemohlo centrálně plánované socialistické hospodářství, kde měli hlavní slovo často naprosto ekonomicky nevzdělaní politruci, držet krok. V roce 1961 došlo poprvé k propadu ekonomiky. Vedení si samozřejmě nepřipustilo systémové chyby a hledalo za neúspěchem práci diverzantů. Odnesl to tehdy ministr vnitra a místopředseda vlády Rudolf Barák, který byl odsouzen na patnáct let vězení – to ovšem výsledky ekonomiky zlepšit nemohlo.

V Československu byla frustrace z ekonomických neúspěchů větší, než v ostatních zemích sovětského bloku. V meziválečném období byla československá ekonomika po německé druhá nejsilnější v Evropě a teď se náhle propadala a ztrácela tempo. V průběhu šedesátých let začal růst tlak na reformu režimu. Prezident Antonín Novotný nebyl silnou osobností – proto byl i do funkce zvolen, očekávala se od něj především poslušnost. Ne nadarmo se o něm říkalo „Antonín Novotný, ke všemu ochotný.“ Ovšem po srpnu 1968 nosili mladí lidé na klopách kabátů placku s textem „Sorry, Tony.“ Novotného nesvrhla jeho neochota jít s vývojem, spíše jeho neschopnost tento vývoj pochopit. Už od poloviny šedesátých let se prosazoval nový trend v umění – režiséři Jiří Menzel,  Miloš Forman, ale i spisovatelé jako Josef Škvorecký, Miroslav Švandrlík nebo Milan  Kundera začali vidět svět reálnýma očima a neváhali začít kritizovat zatím nekritizovatelné. Většina z nich byla členy komunistické strany a v mládí přesvědčenými komunisty (jako například Kundera), volali ale po prohlédnutí, čili jakési „Glasnosti“, která měla být novým fundamentem obrody společnosti a návratu k prosperitě. Na sjezdu českých spisovatelů 26 – 29. června 1967 to vřelo, došlo k otevřené konfrontaci s vládní mocí (za vládu a stranu zde byl Jiří Hendrych, který sněm rozzuřeně opustil, na příkaz prezidenta Novotného se ale musel vrátit). Nepomohlo ani, že svazu byly odebrány Literární noviny a přeřazeny přímo pod ministerstvo kultury. Proud volání po svobodě sílil a nedal se zastavit administrativními opatřeními.

Navíc – toto „Nové umění“ bylo společností v naprosté většině pozitivně přijímáno, což muselo logicky myslící lidi v komunistické vládnoucí straně přimět k přemýšlení. Buď se mohli postavit do čela tohoto nového vývoje, nebo museli proti němu tvrdě zasáhnout. Není divu, že se ve straně vytvořila dvě křídla právě s těmito programy.

Svržení Antonína Novotného a volba Alexandra Dubčeka novým generálním tajemníkem strany ale nebylo revolučním činem, jak je to mnohdy vykládáno. Dubček byl kandidát kompromisu, nepatřil k žádné z oněch zápasících stran. Jediné, co měl a mohl lidem nabídnout, byl sympatický poněkud nesmělý úsměv a schopnost ukázat se na veřejnosti v plavkách. Což stačilo, aby ho národ začal milovat. Zřejmě byl Dubček sám zaskočen faktem, že se stal ikonou hnutí, ke kterému nepatřil a které neměl a ani nemohl mít pod kontrolou. Vůdcovské schopnosti neměl a po absolutní moci ve straně a společnosti ani netoužil. Jeho volba v podstatě umožnila otevřený politický boj uvnitř komunistické strany.

Interpretace, že mělo dojít k demokratizaci společnosti, je mylná. Komunisté, i pod Dubčekovým vedením, nikdy nepomýšleli na to, že by se vzdali svého monopolního mocenského postavení ve společnosti, zakotveného ve čtvrtém článku ústavy. Povolení jiných stran, kromě těch, které tu už byly a nacházely se pod plnou kontrolou tzv. Národní fronty, se začalo plánovat až těsně před sovětskou agresí a i tak měla mít nově založená sociálně demokratická strana jen přesný počet členů, který měli povolovat komunisté. Tedy stejně, jak to bylo se stranou lidovou či socialistickou. Jestliže si lidé představovali, že jim nová reprezentace povolí svobodné volby, byli na velkém omylu. Ovšem co se stalo opravdu, to bylo otevření stavidel v svobodě názoru. Cenzura byla zatlačena, (a v červnu 1968 dokonce zákonem zrušena) náhle se mohly objevovat články a reportáže, které by byly ještě před dvěma třemi lety nemyslitelné, přesněji byly by označeny za velezradu a autoři by skončili ve vězení. Pražské jaro se tedy odehrávalo spíše v redakcích novin a ostatních sdělovacích prostředků a na ulicích než v kabinetech politiků. Ti byli vývojem spíše bezmocně vlečeni, jen někteří z nich si vůbec troufali postavit se do čela vývoje (jako Josef Smrkovský či Čestmír Císař) a pokusit se ho směřovat. Alexander Dubček k nim rozhodně nepatřil. Hřál se v přízni veřejnosti, užíval si své popularity. Ovšem jakoby si nikdo neuvědomoval, že Československo NENÍ samostatným politickým subjektem.

Můj otec tehdy několikrát vystupoval na mítincích. Než se u něj zastavil na návštěvě otec mé babičky, zkušený prvorepublikový politik, poslanec za agrární stranu a řekl mu: „Valentine, nedívej se, co se děje v Praze. To není podstatné. Dívej se do Moskvy, tam se všechno rozhoduje.“

Otec poté na žádném dalším mítinku nevystoupil, přesto ho jeho počáteční angažovanost v reformním procesu téměř stála zaměstnání.

Pro ruské vedení byl totiž vývoj v Československu nesmírně nebezpečný. V roce 1964 se podařilo politbyru zbavit se reformně orientovaného Nikity Chruščova a v čele stál teď stalinista Leonid Brežněv, hlavním ideologem pak byl Michail Andrejevič Suslov. Pod tímto vedením nastalo období Neostalinismu, které nehodlalo připustit jakoukoliv reformu systému. Československý vývoj jim byl solí v očích, zejména pak měli obavu, že by tento vývoj mohl nakazit další země střední Evropy, které byly z pohledu Moskvy považovány za nesvéprávné gubernie. (Když se můj přítel ve Volgogradě v roce 1982 ptal, kolik stojí poštovní známka do Československa, odpověděla mu dáma na poště „stejně jako do každé jiné gubernie.“ ) Takže stejně to viděli i prostí Rusové. A byli vývojem, který jim byl patřičně prezentován, uraženi. Koneckonců Čechy a Slováky za cenu početných obětí osvobodili od fašismu a očekávali vděčnost. Nechápali, že onen nový proces v Československu neměl ani stopu antisovětismu – až do 21. srpna byli Rusové nejoblíbenějším národem a pro všeobecně rusofilský český a slovenský národ byly srpnové události šokem, z něhož se neměl až tak rychle vzpamatovat. Daří se to až v posledních letech pod vlivem ruských internetových platforem a samozřejmě pana prezidenta Zemana.

Po manifestu „Dva tisíce slov“, který měl naprosto klíčový význam, dostaly věci novou dynamiku. Manifest byl publikován 27. června 1968, den poté, co byla zákonem 84/1968 Sb. zrušena cenzura. Proreformně orientovaní občané ho přijali s nadšením a po tisících ho podepisovali, u konzervativních komunistů vyvolal zděšení. Samuel Kodaj, pozdější velitel Východního vojenského okruhu v letech 1968 – 1982 označil ten text za kontrarevoluční a žádal zavedení stanného práva – prostě vojenské řešení. Nebyl v tom ale sám. Věci nabíraly konfrontační kurz, stalinisté ve vedení komunistické strany viděli řešení už jen v pomoci Moskvy. A napsali do Moskvy tzv. Pozývací dopis“, který měl charakter velezrady. Dopis odepsali soudruzi Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak. Zřejmě ho ruské straně předali během jednání v Čiernej nad Tisou. Dubček jako obvykle svou situaci nezvládal. Nedokázal se s vývojem ani ztotožnit, ani postavit se proti němu.

Setkání v Čiernej nad Tisou bylo dalším mezníkem. Místo krátkého plánovaného setkání trvalo tři dny. I to svědčilo o závažnosti situace. Sověti tentokrát už otevřeně hrozili invazí. A Dubček se nedokázal za vývoj postavit a obhájit ho, nebo se o to aspoň  pokusit. Snažil se slibovat věci, které nemohl splnit – totiž že vývoj zastaví a umravní podle sovětských představ. Jestliže si myslel, že tím Sověty uklidnil a získal čas, bylo to právě naopak. Brežněvovo vedení vědělo, že Dubček své sliby nemůže splnit – a jako odpověď na porušení slibů z Čiernej už v té době připravovalo vojenský zásah.

Už 12. července byl na Sokolovsku „objeven“ sklad amerických zbraní a mohutně tematizován jak v moskevské Pravdě tak i v novinách ostatních zemích socialistického bloku. Rusové si připravovali půdu na „boj s kontrarevolucí.“ Ostatně s tímto „nálezem“ se argumentuje v ruské historiografii i dnes – nebo přesněji už zase. I dnes se Rusové učí, že tehdy jeli do Československa zachránit občany před americkou krvavou agresí – a co horšího, oni tomu v naprosté většině i věří. Ty americké zbraně jsou opět téma.

Samotné události 21. srpna jsou dostatečně známy. Obsazení Československa bylo s pomocí páté kolony konzervativního křídla komunistické strany provedeno rychle a dokonale, země prakticky neměla šanci se bránit. (A abychom citovali klasika – v Blaníku se nepohnula ani myš) Sověti dokázali přesvědčit k účasti a invazi i své spojence Poláky, Maďary, Východní Němce i Bulhary. Jen Rumunsko se odmítlo na agresi podílet, a za to pak Ceausescu sklízel obdiv a podporu západních režimů po dalších dvacet let. Sice se nepodařilo zatknout předsedu vlády Štrougala a přesvědčit prezidenta Svobodu, aby vyjmenoval vládu z kolaborantů vedených Vasilem Bilakem, Milošem Jakešem a Aloisem Indrou, to ovšem oddálilo porážku reformního hnutí jen o málo. Zatčení a unesení komunističtí funkcionáři totiž postupně až na jednoho (Františka Kriegla) vyměkli – i díky nesmlouvavému nátlaku přicestovaného prezidenta Ludvíka Svobody a intrikám Gustáva Husáka, který se už okupantům nabízel jako alternativa. Podepsali moskevské protokoly o „bratrské pomoci SSSR“ o potlačení probíhající kontrarevoluce a popřeli tak samotné zásady „Pražského jara.“

Přes odpor prostých občanů bylo tím dobojováno. Komunisté zklamali naděje, které v ně obyvatelé vkládali, sklonili se před diktátem Moskvy. Alexandr Dubček byl vyměněn ve vedení strany Gustávem Husákem. Měl poslední možnost rezignovat a odejít se ctí. Neudělal to. Nerezignoval a podepsal ještě jako předseda federálního shromáždění takzvaný „obuškový zákon“ z 22. srpna 1969. (99/1969 Sb)  Až pak ho komunisté uklidili jako velvyslance do Turecka a pak zcela odstranili z politického života. Až do konce života nepochopil, jak tragickou roli hrál a jak politicky i morálně zklamal. V roce 1989 si dělal nemalé naděje na post prezidenta a jen trapnou rošádou, která ho dosadila do funkce předsedy federálního shromáždění, tedy do funkce, ve které v roce 1969 tak žalostně zklamal, ho přiměla, aby se těchto ambicí vzdal (na Slovensku měl ostatně obrovskou podporu, Václava Havla tam téměř nikdo neznal).

  1. srpna 1969 už poprvé nepotlačovali demonstrace Rusové na tancích, ale československé bezpečnostní složky – a udělaly to s maximální brutalitou.

Důsledky pro společnost byly katastrofální. Kariéristé vytušili svou šanci. Režim mohl ještě vybruslit z prekérní situace, kdyby se tvářil, že se vlastně ani tak moc nestalo. Změna kursu, žádné tresty, tiché mlčení, to by bylo určité řešení. Jenže Rusové žádali exemplární potrestání viníků. Vznikly prověrkové komise. Jen ten, kdo zapřel sám sebe, kdo byl schopen lhát si sám do očí, mohl přežít a dělat kariéru. Právě tito lidé bez cti a bez respektu převzali na dalších dvacet let vedení. Morálka byla pochována, společnosti byla přeražena páteř. Nejhůř to postihlo skutečně přesvědčené komunisty, kteří byli navíc většinou rusofilové (viz major Šebek z filmu Pelíšky). Buď se nechali zlomit, nebo je vyloučili ze strany a potrestali jejich rodiny do třetího kolena. Společnost se měla učit žít na kolenou. Nejvíc paradoxně získali antikomunisté, kterým se potvrdila hypotéza, že komunismus se reformovat nedá, že nikdy nenajde cestu k demokracii a že je ho tedy potřeba ne reformovat ale odstranit. Režim si přál, aby tito oponenti emigrovali, rok držel hranice otevřené. Až když zjistil, že disidenti zůstávají, ale odborníci utíkají, zavřel hranice za jeden den.

Představa komunismu s lidskou tváří – možná chválabohu – zmizela z jeviště dějin, byla to stejně jen marná a falešná představa. Komunismus totiž lidskou tvář nemá, a pokud si ji nasadí, je to jen maska jakou nosili v antice herci na jevišti. Současní komunisté to dávají dostatečně najevo, když se netají svou nostalgií za obdobím normalizace. Jestliže by text: „V roce 1982 byl skvělý rok. Pivo bylo za 2,50, hranice byla zavřené a Havel taky.“ dala na svůj facebook soukromá osoba, je to jen špatný vtip. Jestliže to udělá organizace komunistické strany, je to vyjádření politického názoru, jedno, jak to pak předsedkyně organizace zlehčuje. Ostatně sám předseda strany Filip svým tvrzením, že Rusové za okupaci nemůžou, ale že se jednalo o akci Ukrajinců, otevřel jen otázku, kam jsou až komunisté ve své dezinterpretaci historie ochotni jít – a kdo je platí.

Zajímavá byla reakce komunistických stran v západní Evropě na srpnovou okupaci. Jak komunistická strana Francie vedená Emilem Waldeckem – Rochetem, tak italská pod vedením Luigiho Longa se od invaze distancovaly a odmítly ji jako nepřípustné vměšování do vnitropolitických záležitostí suverénního státu. Luigi Longo prezentoval dokonce svou představu takzvaného Eurokomunismu, který měl být třetí cestou mezi komunismem sovětského typu a sociální demokracií. Zatímco Luigi Longo tento čin politicky přežil a vedl italské komunisty až do roku 1972 (A Moskva ho překvapivě i nadále finančně podporovala až 5 miliony dolarů ročně), Waldecka-Rocheta stál tento čin jeho post předsedy strany. Francouzská komunistická strana byla totiž stále ještě stalinistická, svého předsedu odvolala a nahradila ho stalinistou Georgesem Marchaisem. Zaplatila za to vlastním zánikem. Jestliže v roce 1956 měli komunisté ve francouzském parlamentu 150 poslanců, v roce 1968 to bylo jen 34. A jejich vliv přes finanční injekce z Moskvy nadále slábl, až zanikl.

Na 21. srpen 1968 se nesmí zapomenout. Přes veškeré snahy ze strany komunistických pohrobků či pana prezidenta. Už proto, že je stále aktuální. Jak jsem už psal, ruské dějiny byly za Vladimíra Putina znovu přepsány. Putin se sice nehlásí ke komunismu, popírá samozřejmě vehementně, že by byl fašistou, protože s tím by v Rusku neprošel. Ale probudil ruský nacionalismus, který se nepříliš překvapivě ztotožňuje se sovětským imperialismem. A Rusové si jako následníci Sovětského svazu vyhrazují nároky na země, které k Sovětskému svazu patřily, nebo byly na něm závislé. Jestliže tedy SSSR argumentovala komunistickým internacionalismem, teď jsou to ruské národní zájmy. I když je to trochu schizofrenní situace, prostý Rus tento paradoxon nepozná. Jestliže se Boris Jelcin za okupaci Československa omluvil, Putinova administrativa označila tento Jelcinův čin za historicky největší chybu ruské diplomacie. Opět se vyučuje o stovkách zabitých sovětských vojáků, které zastřelili českoslovenští kontrarevolucionáři a jejich američtí instruktoři. Ruská televize dokonce v těchto dnech prezentovala dokument, který takto vpád do Československa ospravedlňuje. Pro politické analytiky si tak Rusko zapsalo další vroubek vedle sestřelu holandského letadla nad Ukrajinou a použití Novičoku. Jenže Rusku je úplně jedno, že mu už nikdo nevěří ani slovo. Důležitá je propaganda dovnitř země, prostí Rusové věří, protože jim není nabídnuta žádná alternativa. Jak pravil Joseph Goebels: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Rusům už jejich pravdu nikdo nevezme. Ale podržme si aspoň tu naši. Už jako důkaz, že u nás pud sebezáchovy zcela nezanikl.

Nemírný konzum alkoholu ho totiž výrazně oslabuje a nechá ho dokonce zaniknout. Jsem velmi zvědav, jak se pan prezident Zeman k tomuto historickému mezníku vyjádří. Tak aby nenaštval obyvatelstvo, které ho volilo, ale aby si ani nepopudil svého mecéna v Moskvě.

To je skutečná výzva diplomacie.  Je důležité míti filipa. (Nebo Filipa?)

Dodatek 23. srpna.

Pan prezident to zvládl. Zahrál si na chytrou horákyni a neřekl vůbec nic. Jeho voliči mu za to ještě tleskají, v zahraničním tisku bylo jeho mlčení všeobecně hodnoceno jako pád na kolena před Moskvou. Ne 21. srpen 1968 není zapomenut a ovlivňuje naše jednání ještě i dnes.

Albánie – Historie a památky


Albánci se považují za potomky Ilyrů, původního obyvatelstva, které obývalo západní pobřeží Balkánu před římskou invazí v třetím století před naším letopočtem. Tato teorie je pro ně dogma, o kterém se nesmí pochybovat. Pochybování je trestné. Jejich královna Teuta se postavila v roce 229 před naším letopočtem na odpor Římanům, kteří dostali po ovládnutí Itálie chuť na území na druhé straně Jadranu.

Přiznám se, že mě tato teorie neoslovila. Albánci ji dokládají shodou současných albánských křestních jmen se jmény na pohřebních ilyrských sloupech, otázka je, jestli tady ocas nevrtí psem. Dávají současní Albánci svým dětem tato jména, protože je taková více než dvoutisíciletá tradice nebo proto, aby dokázali, že jsou potomky onoho hrdinského národa Ilyrů? Nicméně postava velitele ilyrského povstání proti římské nadvládě v letech 6-9.n.l. Bata je zde slavena jako první Skanderbeg a jeho obrovská socha se nachází v Tiraně v historickém muzeu.

Uvedu proti této ilyrské teorii několik protiargumentů, využívaje, že se už nacházím mimo území Albánie a tím pádem si to – snad – můžu dovolit.

O albánských kmenech se hovoří poprvé v jedenáctém století a skutečnou vládnoucí silou se zde staly až po rozpadu byzantské říše v roce 1204, kdy na území Albánie a západního Řecka vznikl Despotát Epirský a kde Albánci tvořili ozbrojenou sílu.

Albánci tradičně žili a vlastně ještě žijí v určité klanové společnosti. Každé údolí ovládal jeden klan se svým náčelníkem, který byl víceméně nezávislý na centrální moci. Tento systém vznikl právě v době Epirského despotátu, kdy se centrální moc víceméně rozpadla. Nedovedu si představit, že by takový systém politického života byl možný v čase centralizované římské říše. Navíc si nedokážu představit, že by se Illyrové nehelenizovali nebo nepolatinštili, jak se stalo prakticky všem národům, které se pod nadvládu Říma dostali. Čili jejich řeč by musela být buď odvozena z latiny nebo z řečtiny minimálně by musela nést aspoň silné prvky těchto v Římské říši dominujících řečí, zejména pak řečtiny – ale není a nenese. I pro „moře“ má albánština vlastní slovo „det“. Řada italských slov, která se do albánštiny vloudila jako „birra“ nebo „Orari“ jsou novodobého charakteru a přišla sem z Itálie mezi světovými válkami.

V desátém století bylo obyvatelstvo Albánie zcela jistě z velké části (pokud ne zcela) slovanské. O tom svědčí mise žáků Konstantina a Metoděje právě na tomto území. Svatý Naum je pochován v Ochridu na hranici Albánie a Makedonie v dnes čistě albánské oblasti (která zasahuje až do Skopje). Ostatně Matka Tereza, nejslavnější Albánka, po které se jmenuje dokonce i letiště v Tiraně, se narodila ve Skopje, tedy na území dnešní Makedonie. Takže se slovanští Makedonci hádají o Matku Terezu s Albánií a s Řeckem zase o Alexandra Makedonského (památníky obou se v Skpje nacházejí a dráždí tak makedonské sousedy). Svatý Gorazd má svůj hrob v albánském Beratu v centrální Albánii a ten je cílem slovenských poutníků, kteří ho sem jezdí uctívat. Jak Naum, tak Gorazd  se podíleli na vytvoření staroslověnštiny – Gorazd byl dokonce jedním ze čtyř mužů, kteří směli předčítat mši ve staroslověnštině v Římě a byl prvním – a posledním – nástupcem Metoděje v úřadě velkomoravského arcibiskupa. S albánsky hovořícím obyvatelstvem by si zřejmě neporadil.

Ale nechejme hledání kořenů albánského národa a podívejme se, co se dá v jejich zemi navštívit. Je toho poměrně dost a jsou to památky už z období rané antiky. Tuto můžeme obdivovat v Albánii na třech místech v Drači, Apolónii a Butrintu.

Drač, albánsky Durres, je někdejší řecké Dyrrachion, římské Dyrrhachium, turecký Dirac a italské Durazzo. Jméno města se měnilo podle toho, kdo v něm vládl a vládci se zde střídali v tempu jako málokde jinde. Byla to západní brána na Balkán, o kterou měl kde kdo zájem. A zanechal v charakteru města své stopy.

Centrum města je – jako všude v Albánii – zcela nové, čisté, prostorné a pěkné. Velká mešita byla od roku 1967 zavřená (jako všehny svatostánky v Albánii) a musela být znovu opravena po roce 1993. Přes náměstí na sebe koukají radnice z roku 1929, čili opět dílo italských architektů – a divadlo Aleksandra Moisiu podstatně novějšího komunistického provedení. Aleksander Moisiu byl albánský herec, který se dostal i na mezinárodní scénu, v roce 1935 si zahrál v jednom filmu s Lídou Bárovou. Ještě v témže roce umřel, takže nevím, co s ním Lída prováděla. Má v Drači malé muzeum na ulici plukovníka Thompsona.

Hlavní atrakcí Drače je jeho antický amfiteátr. Dal ho postavit císař Hadrián, zničen byl ovšem už velkým zemětřesením v roce 345. Zemětřesení nejsou v tomto regionu až tak zřídkavá, Drač byla zcela zničena zemětřesením z roku 1926 a jedno malé jsme si zažili i my – o síle 5,0 Richterovy skály – to je síla, kdy se sice už kývou domy, ale ještě nepadají a má manželka, která zrovna objevila krajanku z východního Slovenska  a zapovídala se s ní v bazénu, si zemětřesení ani nevšimla. Poslední zemětřesení s obětmi na životech bylo v Albánii v roce 1967.

Amfiteátr není vykopaný celý a hlavně – nikdo se ho nesnaží necitlivě rekonstruovat. Část amfiteátru se totiž nachází pod okolostojícími domy, majitelé kterých se právní cestou brání jejich stržení. Je ale přístupný za vstupné 20 korun, zajímavé jsou mozaiky jednoho  – do ochozů amfiteátru zabudovaného – kostelíka z byzantských časů. Z byzantských časů se dochovaly i městské hradby, jsou impozantní a vedou až k přístavu, kde jsou ukončeny Benátskou branou s barem na ochozu. Ovšem ještě hezčí výhled je z Fly baru na střeše výškové budovy hned naproti benátské brány, ten se vyplatí už jen proto navštívit.

K Archeologickému muzeu se dostanete po nábřeží se sochami hrdinů komunistického odboje v druhé světové válce i gladiátorů – do moře vybíhá velké centrum s obchody, bary, diskotékami s hezkým výhledem na město. I na královskou vilu, kterou měšťané Drače věnovali svému králi Zogovi I v roce 1927. Bohužel byla tato vila poškozena při nepokojích v roce 1997 a je zavřená a nabídnuta k prodeji. Albánci měli jen jednoho krále – Zoga I. V roce 1928 se totiž albánský prezident Ahmet Zogu rozhodl, že demokratický systém se pro Albánii naprosto nehodí a nechal se korunovat „Králem všech Albánců“ tedy i Albánců žijících v okolních zemích. Od té chvíle byl vztah s Jugoslávií i Řeckem extrémně napjatý a Zog I. se držel na trůnu jen díky italské podpoře. Albánie byla jakýmsi Mussoliniho protektorátem, proto jsou prakticky všechny budovy té doby postaveny italskými architekty. V roce 1938 slavil Zog I. přijetí mezi evropskou šlechtu svatbou s uherskou hraběnkou Geraldine Apolonyi a ta mu krátce před útěkem ze země porodila jediného syna Leka. V dubnu 1939 toho totiž měl Mussolini dost a rozhodl se Albánii vojensky obsadit. (V roce 1941  využil Albánii jako nástupiště ke svému útoku na Řecko. Utrpěl strašnou porážku, ze které ho musel zachraňovat jeho spojenec Hitler, který v důsledku bojů na Balkáně musel posunout termín své „Operation Barbarossa“ z března na červen a pak pod Moskvou zmrzl.) Král Zog I. odjel do exilu a tam už zůstal. Jeho syn Leka se považuje stále za krále Leka I. V roce 1993 přicestoval do Albánie s vlastnoručně vyrobeným pasem „Království Albánie.“ Protože ho úřady s tímto pasem nevpustily do země, musel následujícího dne zem opustit. V roce 1997 se Albánci v referendu rozhodli proti obnově království a Leka I. se pokusil domoci se svých „práv“ ozbrojenou cestou. Neuspěl, musel utéci ze země, byl v nepřítomnosti odsouzen a v roce 2002 amnestován. V roce 2006 dostal někdejší královský palác v Tiraně zpět a v roce 2011 zemřel. Jeho syn, narozený v roce 1982 v Johannesburgu, se tituluje Leka II. a je to údajně velmi sympatický mladý muž.

Archeologické muzeum v Drači ukazuje početné artefakty z antických dějin města, ale shrnuje i pohnuté dějiny města, kdy toto zejména v třináctém a čtrnáctém století šlo doslova z ruky do ruky. U vstupu je značka zákazu fotografování, když jsem se ale milé dívky, která prodávala lístky, zeptal, zda se opravdu nesmí fotografovat, pokrčila rameny a řekla: „Ne všechno.“  Takže jsem nefotografoval úplně všechno.

Drač měla svůj význam v tom, že odtud vedla Via Egnatia, římská cesta, kterou dal v druhém století před naším letopočtem budovat konzul Egnatius, a která vedla až do Byzance, pozdější Kontantinopole a byla přímým pokračováním hlavní římské cesty Via Appia, končící v Brindisi. V poslední dob jsou tendence zpřístupnit tuto cestu pro turisty, kteří by si ji chtěli projít jako kdysi v časech před dvěma tisíci lety.

U Drače došlo 10 července roku 48 před naším letopočtem k významné bitvě mezi Gnaeem Pompejem a Gaiem Juleim Caesarem. Caesar zde utrpěl citlivou porážku. Jen díky váhavosti svého protivníka, který se bál prchající Caesarovu armádu pronásledovat, neskončila u Drače Caesarova politická kariéra. Římská republika mohla být zachráněna. Nebyla. O měsíc později zničil Caesar armádu republikánů u Pharsalu a cesta k samovládě byla otevřena.

Po dobytí Turky význam Drače upadl. Z hlavní spojnice Itálie s Balkánem se stala pohraniční pevností a Turci nebyli ani námořní mocnost ani obchodníci, převážející své zboží v lodích. Až se vznikem samostatné Albánie znovu nabyla na významu, dnes je největším albánským přístavem a s 220 000 obyvateli po Tiraně druhým největším albánským městem.

Největším archeologickým nalezištěm na území Albánie je Butrint. Ten je ovšem zcela na jihu země na takzvané albánské riviéře, která je nejsnadněji dosažitelná trajektem z řeckého ostrova Korfu. Rozsáhlé antické vykopávky se nacházejí na poloostrově v jezeře spojeným s mořem jen úzkým kanálem.

Nejznámějším městem   v tomto regionu byla v římských časech Apolonia. Leží v blízkosti města Fier. Zde se nacházela známá škola rétoriky a filosofie (v podstatě politologie, abychom to nazvali dnešní terminologií). Caesar toto město obsadil během občanské války na své cestě k Drači, kde utrpěl svou jedinou porážku. Město i škola tam nacházející na něho udělaly takový dojem, že sem poslal svého synovce a adoptivního syna Gaia Oktaviána na studia. Zde tedy tehdy devatenáctiletý Oktavián se svými přáteli Agrippou a Maecenasem studoval a zde se dozvěděl o smrti svého adoptivního otce. V tichosti si v apollónském přístavu koupil lístek a přepravil se do Brindisi. Tam ho při vystoupení z lodi u sloupů označujících dodnes začátek cesty Via Appia poznali césarovi legionáři, provolali ho svým velitelem a dějiny vzaly svůj nezadržitelný běh.

Apolonia byla veliké město na kopcích nad velkou a úrodnou rovinou u řeky Vjosa. Právě na této řece, nedaleko od moře, byl přístav. Až zemětřesení v roce 345 změnilo směr toku řeky a odklonilo ji od města, které bylo tímto zemětřesením také zničeno. Poté význam Apolónie upadl, i když se zde v byzantských časech nacházelo arcibiskupství. Najít Apolonii není úplně nejsnadnější, ale možné. Ostatně, když jsme po delším bloudění na parkovišti pod antickými vykopávkami zaparkovali, stály tu už auta z Prahy, Zlína i Hradce Králové.(A jedno dokonce z Estonska – smekám před řidičem z takové dálky). Odhalena je jen malá část antického města. Agora s Buleuterionem, tedy radnicí, zbytky triumfálního oblouku, o němž dodnes není jasno, zda ho občané města chtěli stavět na počest Caesara a jeho vítězství u Pharsalu nebo pro císaře Caracallu. Je zde Ódeon, kde naslouchal přednáškám budoucí císař Augustus a kde zřejmě už kul své plány na ovládnutí světa. Zbytky chrámů, knihovny, domů, dvou sloupořadí (stoa) a divadlo. Ovšem to jsme se nahledali! Divadlo se podle mapy vykopávek nachází v blízkosti jednoho ze sloupořadí a v blízkosti chrámu Dia, Héry a Déméter. (mimochodem chrám Apolónův, podle něhož se město jmenovalo, zatím objeven nebyl). Prošli jsme vykopávky několikrát dokola, ale bez úspěchu. Místní nám nepomohli, posílali nás stále k Odeonu na Agoře. Až poté, co jsme se v restauraci  Leon Rey, pojmenovaném po francouzském archeologovi, který zde v letech 1924 – 1938 vedl vykopávky, dobře najedli – žabí stehýnka jako předkrm jsou v Albánii velmi oblíbená, stejně jako saláty všech druhů a pečené či grilované jehněčí – a hledání jsme definitivně vzdali, objevili jsme téměř nečitelnou tabuli za východem z areálu, která nás navedla k zbytkům velikého divadla, jehož hlediště je zatím neodhaleno pod vrstvou hlíny trávy a stromků.

Poměrně velká sbírka soch a jiných vykopaných artefaktů je vystavena v byzantském klášteře Nanebevstoupení panny Marie. Je to překvapivě velká výstava i samotný kostelík stojí za návštěvu.  V Apolónii začínala jižní větev Via Egnatia, obě cesty se setkaly v dnešním Elbesanu a odtud pak vedla už jen jedna cesta až do Konstantinopole.

Za návštěvu stojí i město Berat. Tedy do starého města na vrcholku kopce vede cesta sjízdná s bídou pro malé terénní auto, my jsme tam vyjeli autobusem, což přivedlo mou ženu na hranici hysterie. Ale řidič to zvládl, i když se náš dvouposchoďový autobus někdy nebezpečně nakláněl nad strmý svah. Pro návštěvníky se slabšími nervy ale silnější kondicí se nabízí strmá cesta Rruga Mihal Kommena z nového města na úpatí u řeky Osum. Staré město Beratu je kamenná obydlená zřícenina a má svůj šarm. Nejvýznamnější budovou je Katedrála svaté Marie panny, kde se nachází muzeum Ikon – Onufri-Muzeum pojmenované po nejvýznamnějším autorovi, po němž se dokonce dodnes oficiálně jmenuje určitý odstín oranžové barvy. Jedním z nejznámějších fotografických motivů nejen Beratu ale i Albánie je byzantský kostel Svaté trojice.

Na kopcích naproti Beratu dal kdysi Enver Hodza ve své megalomanii vyrýt své jméno ENVER. Po pádu režimu byl nápis změněn na NEVER, tedy nikdy. Aby se komunistická zvůle už nikdy neopakovala. Ovšem – kdo ví… V novém městě se nachází čtvrť Mangalem se svými mešitami (z nichž ta královská sloužila v čase komunismu jako hala pro stolní tenis)a údajně s přesně tisícem oken (nepočítali jsme je, lilo jako z konve). Na druhé straně řeky se pak nachází křesťanská čtvrť Gorica – byla to horší strana, která byla řekou častěji zaplavována a obyvatelé této čtvrti na rozdíl od muslimů z Mangalemu museli platit daně.  Moderní centrum města je opět nové, čisté a pěkné a dostanete zde opět jednou skvělou italskou kávu za 14 korun. Je zde „Olověná mešita“ ze šestnáctého století a největší budovou a dominantou města je universita, která ovšem není v provozu, protože na ni město nedostalo dotace.

Ovšem Albánie, to je Skanderbeg a Skanderbeg to je Kruje. V této pevnosti se albánský národní hrdina opevnil a zde kladl až do své smrti v roce 1468 odpor osmanským útočníkům. Takže navštívíte-li Albánii a nebyli jste v Kruje – nebyli jste v Albánii. Skanderbegova socha stojí samozřejmě i na hlavním náměstí Tirany, jeho jméno nese i palírna na koňak v Drači, jakož i kdeco dalšího v celé zemi. Albánský státní znak je dvojitý orel z erbu rodiny Kastrioti, do které se Skanderbeg jako Gjergj v roce 1405 narodil. Byl vychován na tureckém dvoře, kde dostal své jméno Iskander (Alexander). S přídavkem Bej – tedy „Pán“ vzniklo albánské jméno Skenderbeu (Skanderbeg). Onen orel je vlastně císařský byzantský orel, ovšem s albánskou symbolikou – Skanderbeg se považoval za posledního obránce křesťanské východní říše proti Osmanům po pádu Cařihradu v roce 1453 a obsazení Peloponésu v roce 1460. Albánský orel má tedy ony dvě hlavy hledící k západu i východu a počet jeho 25 per symbolizuje 25 bitev, v nichž Skanderbeg nad Osmany zvítězil (a nikdy neprohrál).

Albánci vidí rádi dějiny svýma očima – v bitvě na Kosově poli 15. června 1389 podle schématu v tiranském historickém muzeu Albánci bojující na pravém křídle křesťanského vojska zahnali Turky na potupný útěk, ale Maďaři, Češi atd, na levém křídle hanebně utekli a Srbové v centru vybojovali jen remízu, a proto nebyli Turci poraženi a mohli postupně obsadit Balkán. Ze své v jejich očích vítězné účasti na této bitvě odvozují Albánci své nároky na Kosovo. Jen poznámku na okraj, Češi v této bitvě nebojovali, to bylo až v roce 1448, spolu se Srby stáli tehdy proti Turkům Albánci, Valaši, ne ti naši ale rumunští, Bulhaři, Uhři, Bosanci, řád Johanitů a knížectví Zeta)

Skanderbegovi se opravdu podařilo sjednotit albánské klany pod svým velením – takzvaná liga z Lezhe, kde byla tato smlouva zpečetěna 2. března 1444. (v listopadu 1443 u Niše bojoval Skanderbeg ještě na osmanské straně a jeho přechod na křesťanskou stranu je natolik zajímavý a přitom u nás naprosto neznámý, že bych se mu rád věnoval příští týden v samostatném článku). Následovalo 24 let houževnatého odporu proti pronikání Osmanů na západní Balkán, přičemž jediným skutečným aktivním spojencem Skanderbega byl u nás díky Aloisi Jiráskovi nepopulární János Hunyadi.  Tento sice prohrál se svým vojskem skládajícím se z vysloužilých husitů bitvu na Kosově poli v roce 1448, rozdrtil zato Turky u Bělehradu v roce 1453. Tam se ale nakazil morem a zemřel a Skanderbeg zůstal ve svém boji proti Osmanům skutečně sám. Přesto vytrval. Když čekal v Lezhe v roce 1468 na členy své koalice, aby obnovili přísahu věrnosti, zemřel a byl zde i pochován. Turci jeho hrob zničili a jeho kosti si rozebrali na amulety, které jim měly přinášet štěstí. Samozřejmě jsou Skanderbegova přilba s plastikou kozla a jeho meč vystaveny jak v Lezhe tak i v Kruje, v obou případech se jedná o kopie. Originál je totiž v Kunsthistorickém muzeum ve Vídni. Získal hoi totiž arcivévoda Ferdinand tyrolský pro svou sbírku na zámku Ambras, kde shromažďoval artefakty největších evropských válečníků (obraz Jana Žižky je tam taky). Na hradu v Kruje je nově postavené velké muzeum věnované tomuto národnímu hrdinovi, kde je jeho velká betonová plastika a na fresce na stěně nad jeho přilbou a mečem umírají pouze a výhradně Turci.

Po Skanderbegově smrti a rozpadu koalice z Lezhe a následně dobytí země Turky jakoby albánské dějiny skončily. Nebo se aspoň přerušily na dlouhých pět set let. Výjimku je snad jen období Aliho Paši Tepeleny, místního vládce v Ioanině, který na přelomu osmnáctého a devatenáctého století bojoval za odštěpení od Osmanské říše. Památky na něho jsou soustředěny v jižní části Albánie v Gjirokasteru, Sarande nebo v Porto Palermo. Pokud máte pocit, že jste jeho jméno a jméno města Ioanina už někde zaslechli, můžete mít pravdu. Dobytí Ioaniny a vraždu Aliho Paši tematizuje Alexandr Dumas v knize Hrabě Monte Christo. Mladou přítelkyní  Edmonta Dantese alias hraběte Monte Christo je fiktivní dcera Aliho Paši Haydee a zrádcem, který vydal Aliho Pašu Osmanům, je úhlavní nepřítel Edmonta Dantese Fernando Montego. Ali Paša skutečně hledal pomoc ve svém boji proti Osmanům u Francouzů a byl jimi zrazen. V tom bodě nezbývá než sečtělost Alexandra Dumase obdivovat.

Albánie dostala do znovu povědomí světa až díky skurilnímu komunistickému režimu Envera Hodži. Hodžovu vilu je možno vidět v centru Tirany v takzvané čtvrti Blloku.

Dnes je to nejmodernější čtvrť Tirany, kde je možno vidět v kavárnách a restauracích dokonce ženy – jinak je návštěva baru či kavárny v Albánii mužskou záležitostí. V komunistických časech byla celá vládní čtvrť neprodyšně uzavřena tajnou policií Sigurimi, prostý občan se sem prostě nedostal. I soukromé vlastnictví auta bylo zákonem zakázáno, prý bylo v celé zemi jen 200 aut!

Připomínkou těchto moderních albánských dějin je nejen Muzeum Bunk´Art ve východním předměstí Tirany nebo jeho slabší forma Bunk´Art2 přímo v centru, kam se mohla v případě války ukrýt celá komunistická vláda, ale i další bunkry po celé Tiraně a celé zemi. Celkem jich bylo vybudováno 168 000, plánováno bylo 700 000. V Národně historickém muzeu je bohužel komunistická éra popsána pouze albánsky. Ale v Národní galerii můžete vidět naprosto výjimečnou sbírku umění reálného socialismu. V tak čisté formě se zřejmě jinak nedochovalo nikde.

V zemi existovalo 110 trestních táborů, jeden z nich, Spac, je otevřen pro veřejnost, ale velmi špatně dostupný. Dnes jako tehdy. Leží uprostřed albánských hor. V Skadaru je památník 38 blahoslavených mučedníků – lidí umučených komunistickým režimem jen za projevy víry. (Jejich blahořečení proběhlo 5. listopadu 2016). Pronásledování věřících tematizují i poněkud obskurní obrazy ve františkánském kostele, který byl v čas komunismu používán jako kino. Když se seznámíte – třeba jen z dálky – s albánským komunistickým  režimem, pochopíte, že ten nás byl přes všechny své zločiny v porovnáním s tím albánským procházkou růžovým sadem. Přesto se politici komunistické strany dokázali ukrýt v nově vznikajících stranách a zastávají v nich i vedoucí funkce. Nenávist lidu se vybila v ničení komunistických stranických center jejich odpočinkových zařízení a továren. Lidé jsou prostě nepoučitelní.

Tam stejně jako i u nás.

Ignác Semmelweis – Zneuznaný průkopník moderní medicíny


 

  1. července uplyne 200 let od narození jednoho z největších objevitelů na poli medicíny Ignáce Semmelweise. Jeho život je důkazem, jak těžké je někdy prosadit pravdu na poli, kde se lidé pravdy bojí, zejména pak v nevhodných politických poměrech. Jeho tragický osud je jakýmsi mementem a i tento konec přispěl k tomu, aby se s vynálezy a vynálezci zacházelo ohleduplněji, než tomu bylo v polovině devatenáctého století.

Existuje dokonce odborný termín Semmelweisův reflex. Ten nemá kupodivu nic společného s medicínou, ale s výzkumem. Je definován jako: „okamžité odmítnutí určité informace nebo vědeckého objevu bez dalšího přezkoumání věcného obsahu.“

Semmelweis platí za zakladatele „evidence based medizin“ bez níž si dnes výzkum nedokážeme představit – je vlastně základem veškeré vědecké práce. Semmelweisova studie z let 1847/1848 je krásným příkladem randomizované studie porovnání dvou kolektivů a na základě signifikantních rozdílů jsou pak vyvozeny příslušné závěry. Ovšem Semmelweis publikoval tuto studii v době, kdy za nejdůležitější neplatila evidence ale eminence – tedy názor autorit. Proto například muselo v Česku zemřít hodně pacientů na zánět slepého střeva, protože se profesor Thomaier, největší tehdejší autorita české medicíny, kategoricky stavěl proti operačnímu řešení.

Semmelweis chtěl být původně právníkem, a proto odešel z rodné Budapešti do Vídně. Už v roce 1838 ale přestoupil na medicínu a tu dokončil v roce 1844. V roce 1846 mohl nastoupit na oddělení porodnictví u profesora Kleina ve Vídni.

Problém horečky omladnic, která tehdy zabíjela tisíce mladých žen po porodu je už dnes dobře známý, i zásluhy Semmelweise na zavedení její prevence. Semmelweis byl dobrým pozorovatelem – empirikem a proto si nemohl nevšimnout, že úmrtnost žen po porodu je na oddělení, kde porody a předporodní vyšetření prováděli lékaři, byla nepoměrně vyšší než na jiném oddělení, kde porody prováděly porodní asistentky. Horečka omladnic se objevovala u 5 – 15 procent žen a někdy stoupala až k třiceti procentům a byla téměř ve sto procentech případů smrtelná. Semmelweis marně pátral po příčině, jeho intenzivní vyšetřování rodících pacientek vedlo dokonce k dalšímu nárůstu úmrtnosti.

A pak přišla náhoda, která mu otevřela oči. Ta ovšem otvírá oči jen vědoucím a po vědění toužícím. Co by většina ostatních přešla bez povšimnutí, bylo pro Semmelweise jako úder blesku. Jeho přítel Jakob Kolletscha se při pitvě zranil skalpelem na prstě a zemřel na otravu krve. Symptomy byly natolik podobné těm, na které umíraly Semmelweisovy pacientky, že to mladého lékaře přivedlo na převratnou myšlenku. Mrtvoly jsou zdrojem choroby a lékaři je přenášejí na živé pacientky!

Hygiena byla tehdy považována za ztrátu času. Lékaři si po pitvě maximálně umyli ruce mýdlem, mnozí nedělali ani to a šli hned vaginálně vyšetřovat pacientky. Semmelweis správně postřehl, že porodní asistentky na jiném oddělení se pitev nezúčastňují a neprovádějí vaginální vyšetření. To byl ten podstatný rozdíl v ošetřování obou kolektivů pacientek! Ve své roční, i z dnešního pohledu čistě provedené studii tedy jasně prokázal tento fakt jako příčinu choroby a doporučil dezinfekci rukou chlorovým vápnem. Podařilo se mu snížit úmrtnost na svém oddělení z 12,3 na 3 procenta. Když náhle onemocnělo 12 pacientek, objevil jako příčinu této nové epidemie pacientku s infikovaným karcinomem dělohy a rozšířil tak své poznání na to, že nejen pitvy, ale i živí pacienti s otravou krve mohu být zdrojem infekce. Studii v roce 1848 zveřejnil.

A narazil.  Lékaři prostě nechtěli připustit, že to byli oni, kdo roky zabíjeli – byť i neúmyslně – stovky mladých žen a Semmelweisovu teorii pobouřeně odmítli. A na svém chování nic nezměnili, spíš se na výraz protestu přestali i umývat mýdlem. Byl to jakýsi způsob sebeobrany. I když tehdy soudní procesy nehrozily jako dnes, nemohli si lékaři připustit, že by byli oni příčinou smrti jejich pacientek. Klientela porodnic se navíc rekrutovala ze žen chudých společenských vrstev (bohaté ženy rodily doma za přítomnosti porodních asistentek) a ty neměly potřebnou politickou lobby.

Byly i výjimky, ale ty Semmelweisovi taky příliš nepomohly. Profesor Gustav Adolf Michaelis z německého Kielu po přečtení Semmelweisovy studie pochopil, že mladý Vídeňák má pravdu a z výčitek svědomí, že takto zabil dokonce i svou milovanou neteř, která na jeho klinice na horečku omladnic zemřela, spáchal 8. srpna 1848 sebevraždu. Předtím ještě napsal Semmelweisovi dopis, v němž jeho závěry uznal za správné. Jeho smrt ovšem zabránila tomu, aby mohl mladého vědce dále podporovat. A nahnala ostatním strach…

Navíc přišel Semmelweisův objev v nejhorší možnou dobu – v revolučním roce 1848. Už od března stála celá Evropa v ohni revolucí. Vídeň, Praha, Paříž a další metropole byly zachváceny touhou po svobodě, v ohni bojů si nikdo Semmelweisova objevu, který by možná v mírových časech vzbudil veřejnou pozornost, ani nevšiml.

Semmelweis sám dostal padáka. V roce 1849 musel kliniku opustit, byl degradován na učitele teoretického porodnictví na fantomu se zákazem přiblížit se k živým pacientkám. Lékařská společnost, do níž byl přijat, sice odhlasovala vytvoření komise na přezkoumání jeho objevu, ministerstvo zdravotnictví ale na intervenci Semmelweisova šéfa profesora Kleina tuto komisi zakázalo. Jednak panoval všeobecný strach ze všeho nového a revolučního, a ministerstvo si vzpomnělo, že Semmelweis byl – sice německy hovořící – ale přece jen Maďar a ti kladli vídeňskému dvoru houževnatý odpor, dokud je 13. srpna 1849 u Világoše nezlomilo na pomoc přivolané ruské vojsko. Dnes můžeme nad takovou zabedněností kroutit hlavou, ale doba Bachova režimu byla taková.

Uznání objevu nepřispěla ani Semmelweisova povaha. Do konce života měl problémy s němčinou. Hovořil dialektem a stejně tak i psal. (Ostatně hovořil i psal velmi nerad a ve Vídni začal veřejně vystupovat až v roce 1850, kdy už bylo mínění obráceno proti němu) Jeho kniha „Etiologie, definice a předcházení horečky omladnic“ z roku 1861 měla sice 500 stran, ale prostě se nedala číst. Byla napsána velmi špatnou němčinou, takže prakticky nikdo nebyl ochoten ani schopen se dlouhým textem prokousat.

Navíc byl Semmelweis popudlivé povahy a odmítání jeho teorie, které vedlo k dalším a dalším úmrtím, ho naplňovalo zoufalstvím, které se projevovalo záchvaty zuřivosti. Zejména vůči kolegům, kteří se zasloužili o jeho vypuzení z Vídně. Sám odešel do Pešti, kde vedl porodnickou kliniku se skvělými výsledky a minimální úmrtností, která klesla pod dvě procenta, přesto se ve Vídni uznání ani následování nedočkal. Kromě záchvatů zuřivosti jsou u něj popisovány i záchvaty zmatenosti, zapomnětlivost a snížená sebekontrola – tyto příznaky by mohly svědčit pro Alzheimerovu chorobu s velmi časným začátkem – ve věku 45 let je tato choroba velmi nepravděpodobná, ale možná. Na psychickém zhoršování jeho stavu ovšem mohla spolupůsobit deprese, kterou u něj neuznání jeho objevu nutně muselo způsobit. Když musel nečinně přihlížet, jak v celé Evropě umírají tisíce mladých žen, které by mohly být zachráněny, kdyby nebylo zabedněnosti vídeňské administrativy, muselo ho to přivádět k šílenství. Nenašel ale způsob, jak o své pravdě přesvědčit. Výsledky jeho pešťské kliniky byly lékařskou veřejností ignorovány. V Pešti byl prostě „lepší vzduch“.

Za příčinu horečky omladnic byly tehdejšími kapacitami, především někdejším Semmelweisovým šéfem Kleinem označován totiž špatný vzduch, chybění menstruace nebo opožděná laktace. Zajímavé je, že ani německý profesor Wirchov, který se tolik zasloužil o zlepšení hygienických podmínek v Berlíně a prosazením vybudování kanalizace výrazně snížil úmrtnost v dělnických čtvrtích, Semmelweisovu teorii striktně odmítal. Bakterie tehdy ještě nebyly objeveny, tedy ani smrtící zlatý Stafylokok, kterého přenášeli porodníci z mrtvol žen, zemřelých na sepsi způsobenu touto baktérií na ženy ještě žijící. Bakterie jako původce infekcí identifikoval až Luis Pasteur v sedmdesátých letech devatenáctého století. A to už Semmelweis nežil.

Zemřel 13. srpna 1865 v pouhých 47 letech v psychiatrické klinice v Oberdöblingu ve Vídni. Tam byl hospitalizován po sporu s několika někdejšími kolegy při návštěvě Vídně. Zda byl skutečně psychicky nemocný či jen poněkud psychopatická osobnost a jeho internace na psychiatrii byla jen intrikou lékařů, kteří ho nenáviděli, se už zřejmě nedozvíme. Jeho smrt byla ovšem hodně podivná. Pitva, kterou prováděl institut profesora Kleina (Semmelweisova největšího odpůrce) stanovila za původ smrti sepsi, tedy otravu krve ze zranění, které si měl psychicky nemocný Semmelweis sám způsobit. Až v roce 1963 byla provedena exhumace mrtvoly a její nové zkoumání. Toto stanovilo početné zlomeniny rukou, paží a žeber, což svědčí o tom, že byl Semmelweis ošetřovateli na klinice zřejmě brutálně ubit k smrti. Možná proto, že zatvrzele odmítal oprávněnost své hospitalizace, možná na objednávku svých „kolegů“ kteří se cítili být propagací jeho objevu ohroženi.

Semmelweise v očích veřejnosti rehabilitovala až biografie Alfreda Hegara, která byla publikována v roce 1882. Dnes platí za velkého vědce, lékaře a objevitele. Zakladatele asepse v porodnictví a chirurgii a zakladatele „evidence based medicine.“ V Budapešti je po něm pojmenována universita pro medicínu a sport.

Tímto článkem jsem mu chtěl vzdát hold. Jako i všem neuznaným géniům, kteří svými objevy daleko předběhli svou dobu.

Pražská defenestrace a její důsledky


23.května uplynulo právě 400 let od události, která měla rozhodujícím způsobem ovlivnit nejen české, ale i evropské dějiny. Ty české ovšem způsobem nevídaným, v naší zemi následkem tohoto činu doslova „nezůstal kámen na kameni.“

Začalo jí takzvané „Povstání českých stavů“, které skončilo o dva a půl roku vojenskou blamáží na Bílé Hoře. To takzvané jsem použil úmyslně. Prezentovat totiž tuto válku jako odpor českého národa vůči cizí habsburské nadvládě, jak to bylo rádo reprezentováno za minulého režimu,

je totiž hodně nepřesné. Zatímco totiž Morava odmítala celý rok se k povstání přidat, Horní Rakousko se připojilo k rebelii ihned a šlechtici Dolního Rakouska naháněli s vytasenými kordy krále Ferdinanda po jeho vídeňském Hofburgu (ovšem bez odvahy ho opravdu zapíchnout), než je rozehnal prapor vojáků plukovníka Dampierra, povolaný za tím účelem z blízkého Kremsu. Národní aspekt tedy povstání od samého začátku chyběl. Byla to rebelie náboženská s přídechem osobních ambicí a emocí nabitých touhou po osobní pomstě, která se účastníkům vymkla a přivedla je k záhubě. S nimi ale celý český národ, který se z té katastrofy vlastně nevzpamatoval dodnes.

Náboženské napětí panovalo nejen v Čechách, ale v celém habsburském mocnářství (s výjimkou Tyrolska, které zůstalo díky své blízkosti k Bavorsku katolické – Salcbursko tehdy pod habsburskou vládu nepatřilo). Od roku 1555 platila zásada Augsburského míru , který stanovil, že panovník rozhoduje o víře svých poddaných – tedy ona chronicky známá věta „Cuius regio, eius religio.“ „Čí vláda, toho náboženství“. To platilo v podstatě v celé Evropě s jednou jedinou výjimkou a tou byly habsburské državy. Nejen utraquistické Čechy a Morava, ale i Štýrsko, Horní a Dolní Rakousko, které byly převážně luteránské a kalvínské Uhersko. Habsburkové vládli v zemích Koruny české, jakož i v podstatné části Uherska od roku 1526, kdy byl na tyto trůny řádně zvolen rakouský vévoda Ferdinand I. Ferdinand byl sice přesvědčený katolík (vychován byl ve Španělsku, o které se reformace ani neotřela) byl ale moudrý a velmi tolerantní, snažil se celý život o smír mezi oběma křesťanskými proudy a neúspěch regensburských jednání v roku 1548 jakož i výsledky tridentského koncilu, který definitivně zmařil všechny snahy o smír mezi katolíky a protestanty, ho velmi silně zranily a zklamaly.

Jeho syn Maximilán II. sympatizoval poměrně otevřeně s luteránstvím (o to víc nenáviděl kalvíny), ovšem veřejně si nemohl dovolit skutečně protestantskou víru podporovat, nato byl příliš pod tlakem svého španělského bratrance Filipa II., který si sám dělal naděje na císařskou korunu.

Na Rudolfovi II. Maximilánově synu, se podepsala jeho španělská výchova. Maximilán totiž musel poslat své dva nejstarší syny na výchovu do Španělska – byla to jedna z podmínek jeho volby císařem a také vroucí přání jeho manželky Marie Španělské, která nedůvěřovala, co se výchovy dětí týkalo ani vídeňskému prostředí ani svému muži. Jak Rudolf, tak jeho bratr a následník Matyáš byli sice přesvědčenými katolíky, nebyli ale dostatečně odhodlanými politiky, aby dokázali schizofrenii své vlády, která odporovala závěrům augsburského míru, odstranit. Jejich podpora katolickému křídlu české šlechty byla ale velká a dělala už tehdy zlou krev. Rozhodující úřady dostávali už za Rudolfa především katolíci v míře mnohem větší, než odpovídalo počtu a významu jejich křídla. To přimělo mnoho šlechticů, aby oportunisticky přestoupili na katolickou víru – jako například Albrecht z Valdštejna nebo Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Právě tito konvertiti byli při násilném pokatoličťování svých poddaných nejbrutálnější, což zvyšovalo averzi vůči nim ale i vůči jejich podporovatelům, tedy vídeňskému dvoru. Od Rudolfa si čeští páni ještě v roce 1609 vynutili jeho „Majestát“ o svobodě vyznání, to ale neznamenalo, že by se domohli i spravedlivosti v rozdělení zemských úřadů. V době zápasu mezi Rudolfem a Matyášem o českou korunu byl oběma mocipánům každý spojenec dobrý bez rozdílu náboženského vyznání, proto například Jindřich Matyáš Thurn, statečný obránce Prahy proti pasovským, dostal za odměnu funkci strážce korunovačních klenotů a karlštejnského purkrabího, úřad, který nevyžadoval žádnou opravdovou námahu, vynášel ale úctyhodnou sumu 8000 tolarů ročně. Thurnovým předchůdcem v této funkci byl Vilém Slavata, který byl „povýšen“ na nejvyššího sudího, do funkce sice důležitější, ale i náročnější co se týká povinností a honorovanou pouhými 400 tolary.

Habsburkové sice byli panovníky v Zemích koruny české, neexistovalo ale žádné dědičné právo (to vzniklo až v nové zemské ústavě z roku 1627). Byli volenými panovníky a stárnoucí Matyáš se mohl právem obávat, že by mohl být posledním Habsburkem na českém trůnu. S habsburským dorostem to totiž nevypadlo nijak valně. Žádný z pěti synů císaře Maximilána II. neměl děti. Matyáš se o to sice statečně snažil se svou sestřenicí Annou, dcerou svého strýce Ferdinanda tyrolského, ovšem ženil se poměrně pozdě ve věku 54 let a už v době svatby u něj byla lékaři diagnostikována „impotentia totalis.“

Maximiliánův bratr Ferdinand zplodil sice dva syny, ovšem s manželskou měšťanského původu Filipínou Welserovou a tito byli tedy z následnictví vyloučeni. Z druhého manželství s Annou Kateřinou Gonzagou z Mantovy pak vzešly jen tři dcery a jediná z nich se dožila dospělosti, právě ona už vzpomenutá Anna, která založila habsburskou hrobku v kapucínském klášteře ve Vídni, kam se nechala jako první v prosinci 1618 pochovat (starý Matyáš ji následoval o tři měsíce později). S výjimkou Ferdinanda II. který si nechal postavit vlastní mauzoleum v rodném Grazu, jsou zde pochováni všichni následující habsburští panovníci.

Zbývalo tedy potomstvo nejmladšího ze tří synů Ferdinanda I. Karla štýrského. Ten se po neúspěšných námluvách o královnu Alžbětu anglickou oženil s bavorskou vévodkyní Marií, což mělo mít neblahé následky nejen pro něho, ale pro celou Evropu. Marie byla fanaticky katolická a svým fanatismem ztrpčovala svému tolerantnímu muži život (ne nadarmo nejsou manželé pochováni spolu, i když si to Marie ve svém testamentu přála). Karel odpočívá v kryptě kláštera v Seckau, jeho žena v 100 kilometrů vzdáleném mausoleu v Grazu. Štýrští poddaní měli dostatek ohledu ke svému arcivévodovi a očividně mínili, že si už se svou ženu vytrpěl dost. Marie, nenávidící všechno protestantské, nechala svého prvorozeného syna Ferdinanda studovat na jezuitské škole v Ingolstadtu. To zanechalo na jeho i tak nepříliš rozvinutém intelektu nenapravitelné škody. Stal se přímo fanatickým katolíkem, který se obával, že skončí v pekle, pokud neobrátí na pravou víru všechny své poddané. Hned po návratu z Ingolstadtu do Štýrska se dal do díla. Štýrsko sice ekonomicky zruinoval, ale podařilo se mu přinutit ke konverzi podstatnou část obyvatelstva – ten zbytek pak donutil k opuštění země. V roce 1617 mu papež Pavel V. poděkoval za obrácení jeho země darem svatých ostatků několika světců, jejichž kosti jsou dnes uloženy ve dvou slonovinových truhlách v grazském dómu. Vliv matky Marie na Ferdinanda byl obrovský. Nejenže nedovolila, aby se chlapec po smrti svého otce v roce 1590 vrátil do Štýrska, protože se bála zhoubného vlivu štýrských pánů na dvanáctiletého chlapce, ale i na jeho svatbu s Annou Bavorskou v roce 1599 pozvala do Grazu kardinála Dietrichštejna až z daleké Olomouce, protože nedůvěřovala pravověří štýrských kněží.

A právě tohoto mladého muže chtěl náhle v roce 1617 nechat stárnoucí Matyáš zvolit svým nástupcem. A to přesto, že se v roce 1611 při převzetí české koruny zavázal, že něco takového za svého života neudělá.  V červnu 1617 byl Ferdinand po bezostyšném nátlaku na voliče, za který by se nemuseli stydět ani Vladimír Putin či Viktor Orbán, zvolen českým králem. Jen několik málo pánů, jako Jindřich Matyáš Thurn, projevilo odvahu nedat novému panovníkovi svůj hlas. Vzápětí byl Thurn „povýšen“ na dvorského sudího a přišel o úřad karlštejnského purkrabího, který obdržel fanatický katolík  Jaroslav Bořita z Martinic. Brzy se měli tito pánové, jakožto i Thurnův předchůdce v úřadě Slavata, setkat v kanceláři v prvním poschodí pražského hradu, pod kterou zívala propast 16 – 18 metrů vysoké zdi končící v hradním příkopu. Posuzovat oba pány, kteří měli vylétnout z okna kanceláře jen negativně, by bylo nespravedlivé. Samozřejmě prosazovali nekompromisně královskou politiku a vůči svým poddaným byli v náboženské otázce nesmlouvaví. Byli typičtí oportunisté své doby a nezapomněli se ve svém úřade patřičně obohatit. Oba se ale vzdali pomsty za útok na jejich životy, když odmítli s uvedením své zaujatosti účast na soudu, který v roce 1621 soudil povstalce. A to přesto, že si to král Ferdinand přál. Ukázali tedy určitou morální sílu. V kanceláři pražského hradu tedy proti sobě nestálo dobro a zlo, ale dvě politické strany, přičemž jedna byla ochotna zabíjet a ta druhá toto nebezpečí naprosto podcenila.

Film, který prezentovala česká televize u příležitosti stavovského povstání, líčil Jindřicha Matyáše Thurna jako hrdinu a přesvědčeného bojovníka za práva českých svobod. Realita byla poněkud prozaičtější. Thurn se narodil v Tyrolsku, kde jeho otec František dělal kariéru na dvoře arcivévody Ferdinanda. Zakoupil se pak v Čechách, když koupi panství Velíš a získal v zemi domovské právo. Česky se ale nikdy pořádně nenaučil, i když to bylo podmínkou získání onoho domovského práva. Ale autorita jeho otce byla dostatečná, aby byl kooptován za českého pána, i když uměl česky jen klít. Thurn byl typické dítko své doby. Prudká přímá povaha, voják každým coulem, odvaha mu nechyběla – to ostatně dokázal statečnou obranou Malé Strany proti pasovským, ovšem politická rozvaha mu chyběla zcela a jako stratég a velitel vojska se v budoucnosti také neměl osvědčit. Jeho tažení na Vídeň bylo naprosto zpackané. Zatímco jej ve městě netrpělivě očekávala rakouská šlechtická opozice, aby mu otevřela brány města, on vyjednával dva týdny o kapitulaci městečka Laa na Dyji (Potřeboval z města vymámit výpalné, aby měl na žold pro vojáky?) a dal tak Ferdinandovi čas, aby povolal pluky na obranu města. Na Bílé hoře to byl právě jeho pluk, demoralizovaný a nezaplacený, který nevydržel první nápor císařských a spustil tak dominový efekt, který vedl k naprosté porážce – velitel pluku se v té době u svých vojáků ani nenacházel, byl u Anhaltovy jízdy a nechal své vojáky jejich osudu.(Thurnovu pověst jako vojenského velitele charakterizuje historka z roku 1633. Valdštejn tehdy propustil Thurna, nad nímž byl vynesen rozsudek smrti a nikoho jiného by Ferdinand neviděl tak rád na popravišti jako jeho, ze zajetí s odůvodněním, že jako velitel na straně nepřítele bude Habsburkům prospěšnější než mrtvý).

V roce 1618 byl právě nepříčetný vzteky, že ztratil svůj karlštejnský úřad a nenáviděl na smrt jeho nového majitele Martinice (jeho samého zase stejně nenáviděl Slavata, kterému ten úřad kdysi vyfoukl on). A katolíci při vědomí podpory nového krále provokovali, jak mohli. Císař, který působil smířlivě, byl naprosto bezmocný. Nedokázal ubránit ani svého hlavního poradce, kardinála Klesla, kterého nechal Ferdinand spolu s Matyášovým bratrem Maximilánem  20. července 1618 zatknout a internovat v Innsbrucku. Vědomou provokací bylo zavření evangelického kostela v Broumově a zboření protestantského kostela v Hrobu u Duchcova. Katolíci hledali možnost ke konfrontaci, kterou si troufali vyhrát. Nedomysleli, že Thurn, vedený osobní nenávistí, bude ochoten sáhnout k vraždě. Sněm protestantských stavů si v březnu 1618 stěžoval na bezpráví císaři Matyášovi. Nebyla to nejlepší adresa, ale lidé vždycky rádi věří pohádce o dobrém panovníkovi a zlých rádcích. Odpověď je překvapila. Císař se zastal rozhodně svých úředníků a zakázal květnový sněm.

Ten se přes onen zákaz sešel  – vlastně protizákonně, protože panovník měl opravdu pravomoc konání zemského sněmu zakázat – 22. května 1628 v Karolinu. Thurn volal po vzpouře, šířily se – nepravdivé – zprávy, že hradní posádka má začít zatýkat účastníky sněmu a vůdce popravit. Jak vidno, fungovalo to tehdy i bez hoaxů na internetu. Kdo chtěl, uvěřil. V noci na 23. května byl v domě tehdejšího nejbohatšího pána českého království mladého dvacetičtyřletého Alberta Smiřického dohodnut další postup.

Zda byla defenestrace dopředu připraveným pokusem o vraždu nenáviděných místodržících nebo jen vyplynula z planoucích emocí při hádce v kanceláři, není dodnes jasné. Muži, kteří se sektali v noci u Smiřického, tedy vedle hostitele samého Thurn, Oldřich Vchynský, Václav Budovec z Budova, Colona z Felsu a Václav z Roupova měli jasno. Že Thurn šel do kanceláře cíleně zabíjet, o tom svdčí i to, že jeho vojáci měli už od rán obsazeny brány hradu. Ale hlavně byl defenestrovaným před jejich vyhození z ona přečten dopředu připravený rozsudek, který je označoval za „rušitele obecného pokoje a dobrého, odbojníky království, za úhlavní nepřítele pod obojí a rušitele Majestátu.“  Že tato „poprava“ měla nádech osobní Thurnovy pomsty svědčí o to, že další zemští úředníci, které v kanceláři povstalci zastihli, tedy nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a zemský soudce Matouš Děpold z Lobkovic neutrpěli žádnou újmu a skončili jen v domácím vězení. Slavata a Martinic, s kterými měl Thurn nevyrovnané účty, ale museli zemřít. Velká část přítomných byla akcí překvapena, stali se ale částečně nechtěnými spolupachateli a museli teď držet basu. Jenže jak.

Pro to, že se jednalo o nepřipravenou akci, svědčí nejen neúspěch činu – všechny tři oběti pokus o vraždu přežily a jen jedna – Slavata – byla zraněna, ale i naprostá bezradnost po činu.  Jakoby povstalci nevěděli, co dál. A zřejmě opravdu nevěděli. Odhodlanost se vytratila. Thurn dokonce navštívil zraněného Slavatu, který ležel v paláci Lobkoviců, nic mu ale už neudělal, jen si od něj nechal podepsat reverz nově zvolenému direktoriu. Stavové napsali do Vídně smířlivý dopis a věřili na vyjednávání. Povstalci tvrdili, že vlastně ani nepovstali a naivně doufali, že tomu císař uvěří. Vůbec nepochopili, nakolik se změnila doba. Byli zvyklí na tolerantní panovníky typu Maximiliána II. či poněkud bláznivé, ale bázlivé vládce typu Rudolfa či Matyáše. Teď ale proti nim stál zcela jiný kalibr. Ferdinanda jejich čin určitě potěšil – poskytl mu vítanou záminku skoncovat konečně s kacířstvím v Českém království, jehož byl od minulého roku zvoleným panovníkem a ručil teď za spásu duší těchto nových poddaných.  Proč by se nemělo podařit v Čechách to, co se podařilo ve Štýrsku? S vírou v Boží pomoc, o které ho ujišťovali jeho poradci Jezuité, byl Ferdinand ochoten bojovat třeba i s celou  Evropou. (A později i musel) Co ho brzdilo v okamžité akci, byl jen nedostatek prostředků. Musel čekat na peníze a vojáky ze Španělska a na to, až starý císař, hledající stále smír a kompromis, konečně natáhne bačkory. Stavové si nezajistili dopředu ani podporu ostatních korunních zemí, Moravy, Slezska a Lužice. Jestliže ve Slezsku měli nadšeného podporovatele v osobě Jana Jiřího Krnovského, který dokázal na cestu války strhnout i ostatní slezská knížátka, (a poté se k Slezanům přidaly i Lužice) na Moravě byla situace zcela jiná. Moravští pánové byli ještě stále na smrt uraženi, že nebyli pozváni k volbě nového krále. Ferdinanda skutečně zvolily jen české stavy, na Moravě se pak dočkal jen potvrzení své volby aklamací. (Thurn zdůvodňoval, proč nedal Ferdinandovi při královské volbě hlas právě skutečností, že to měla být věc generálních stavů koruny – nebyl ale vyslyšen.)  Moravané takovou potupu těžko snášeli a proti české rebelii se postavila nejen oficiální moravská vláda (která byla samozřejmě katolická) ale i protestantská opozice vedená Karlem Starším ze Žerotína.  Nepomohlo Thurnovo přemlouvání na moravském sněmu, Moravané se nabídli jako zprostředkovatelé, trvali ale na své neutralitě. Nově naverbovaný moravský pluk táhl pod vedením přesvědčeného katolíka Valdštejna k Jihlavě, aby zemi bránil PROTI  vpádu českých vojsk a aby zabezpečil zásobování císařského vojska, které dostalo povolení protáhnout Moravou.  Moravu se podařilo dostat na stranu povstalců až násilným převratem v květnu 1619.

Bezradní čeští páni se museli rozhodnout co dál. V podstatě bylo třeba vyčkat smrti císaře Matyáše a pak se pokusit sesadit jeho nástupce Ferdinanda. Vážně se uvažovala o volbě šlechtice z vlastních řad – nového Jiříka z Poděbrad. Jediným vhodným kandidátem, který měl dostatečnou morální autoritu a byl schopen takovou zátěž unést i finančně, byl mladý Albrecht Jan Smiřický. Ten ale všechny nepříjemně překvapil, když v listopadu 1618 nečekaně zemřel.

Češi museli hledat kandidáta v zahraničí. Podpory u panovnických evropských dvorů se nedočkali. Dopis, v němž vysvětlovali své činy a který sepsal Václav Budovec z Budova, vysoce přecenil intelektuální schopnosti evropských knížat. Pokud ho vůbec četli, nebyli z něho moudří, oč Čechům vlastně jde. A skoro nikdo neměl o problematický královský trůn zájem. To si Češi ostatně vyzkoušeli už jednou po smrti Albrechta II. v roce 1439, kdy dlouho hledali někoho, kdo by byl ochoten na Hradčany přijít a nakonec se museli spokojit s nemluvnětem Ladislavem Pohrobkem, který se této pochybné cti nemohl bránit. Teď byli kandidáti dva: savojský vévoda, který byl ale katolík a falcký kurfiřt Friedrich, který byl ovšem příslušník reformované církve. Kalvíni byli s Luterány na nože a bylo celkem jasné, že volba panovníka z řad reformované církve bude provázena nemalými problémy. Karel Starší ze Žerotína úporně odmítal Friedricha uznat za svého panovníka a to přesto, že českobratrská církev měla k reformovaným mnohem blíž než utrakvisté. Žerotín ostatně už rok před defenestrací, po oné nešťastné volbě Ferdinanda II. králem, vysvětloval ve svém dopise Janu Jiřímu Krnovskému, proč nevěří na úspěch možného povstání. Nejednotnost velení, neochota k obětem finančním i válečným, nezkušenost ve vedení války, osobní a partikulární zájmy. Vše se potvrdilo. Ačkoliv stáli Češi dokonce i pod hradbami Vídně, neměli vlastně po celou dobu reálnou šanci na vítězství.

Situace byla zlá. Dva z deseti místodržících vyletěli z okna, ostatní byli vykázáni ze země a byl jim zkonfiskován majetek (což bylo protiprávní, české zákony zakazovaly konfiskaci majetku z politických důvodů – toto porušení zákona se mělo povstalcům po roce 1621 strašně vymstít) a nikdo nevěděl, co dál. Váhavě a neochotně se daly do pohybu armády, začalo se opatrně bojovat. Nikdo netušil, že se Evropa dala na cestu do jedné z největších katastrof, které ji v jejich dějinách potkaly.  Tragédie teprve měla nabrat rychlost a směr. Ale byla už nezadržitelná.

Události 23. května 1618 byly tedy naprostou katastrofou. Zpackaný a nepřipravený puč bez reálné naděje na úspěch.  O dva a půl roku později se to vše potvrdilo a země Českého království se měly už navždy nenapravitelně změnit. Změnila se nejen struktura vládnoucí vrstvy, ale i obyvatelstva, Češi ztratili téměř celou svou národní elitu a z této ztráty se už nikdy neměli vzpamatovat. Bylo jim vnuceno náboženství, s kterým se nebyli ochotni ztotožnit a i proto je zde dnes největší podíl ateistů v Evropě. Ty následky bělohorské katastrofy jsou citelné dodnes, formovaly povahu moderního českého národa a odeznívají jen velmi pomalu. Češi se díky ztrátě své národní elity stali outsidery mezi svými sousedy, jejich xenofobie je pak jen logickým důsledkem. Ještě se jí nedokázali zbavit, od cizích, včetně EU, očekávají především zákeřnosti a úklady na pracně znovuvybudovanou národní identitu. Jen tím se dá zdůvodnit, že podle nejnovějšího průzkumu je pro Čechy nejdůvěryhodnějším světovým politikem Miloš Zeman. Nový český národ vznikal v devatenáctém století z vrstvy maloměstské buržoazie a tento charakter si i zachoval. Doporučuji čtenářům knihu Jana Patočky „Co jsou Češi“ aby pochopili, jak ona nešťastná zpackaná defenestrace ovlivňuje ještě i život současné české generace.  Stále ji ještě máme v kostech. A ne a ne se jí zbavit.

 

Abychom problém defenestrace na závěr trošku odlehčili: V podstatě dobrá myšlenka se vymkla a zprofanovala sama sebe.

Jak říká Jára Cimrman, defenestrace vznikla jako reakce na přísloví: „Vyhodíš-li ho dveřmi, vrátí se ti oknem. Opačným postupem, tedy defenestrací, se nebezpečí návratu politika do funkce minimalizuje.“

V podstatě není třeba kvůli jednomu zpackanému provedení samotnou myšlenku zavrhnout. Ovšem takovou akci je třeba pořádně připravit podle následovných bodů:

  • Budova musí být dostatečně vysoká. Zdařilou defenestraci je tedy možno provádět pouze v urbanisticky vyspělých zemích (citát Jára Cimrman)
  • Pod okny budovy musí být pořádek. Tedy nejméně tvrdá dlažba, ještě lepší jsou ovšem vzpomínané kopí a sudlice ozbrojeného davu, v žádném případě ale hromady odpadků, jak tomu bylo 23. května 1618 pod okny pražského hradu.
  • Politiky vhodné na defenestraci je třeba starostlivě vybírat. Měli by to být takoví, kteří zemi škodí a v případě zdařilé defenestrace nebudou nikomu chybět. Na druhé straně je ovšem nutné, aby za nimi nestála nějaká cizí ozbrojená moc, na kterou síly národa nestačí.
  • Jestli si někdo myslel, že nabádám k defenestraci na Hradčanech, musím ho zklamat. Pana prezidenta jsem v žádném případě nemyslel. Nikdo přece nechce válku s Ruskem.

Anschluss Rakouska 1938


 

Připojení Rakouska k Německu 12. března 1938 je dodnes nezpracovanou kapitolou rakouských ale i evropských dějin. Zda se jednalo opravdu o vůli většiny rakouského národa nebo o násilnou okupaci, o to se přou historici dodnes. Každopádně tehdejší vpád německých armád do Rakouska umožnil Rakušanům po válce postavit se do pozice první oběti nacistické agrese a tím pádem se nemuset za svou vlastní nacistickou minulost kát. Na rozdíl od Německa neprodělalo Rakousko důslednou denacifikaci, z pohrobků NSDAP a zbraní SS mohla dokonce vzniknout strana FPÖ, která se několikrát v poválečné rakouské historii dokonce dostala do vlády.  Paradoxem je, že poprvé vzal tyto pohrobky fašistické ideologie do vlády Bruno Kreisky (sociální demokrat a Žid). Výsledky tohoto nedostatečného zpracování vlastní historie jsou patrné dodnes, kdy strana se silnou vazbou na rakouské nacistické hnutí dokáže být druhou nejsilnější politickou silou v zemi a partnerem vítězné lidové strany v rakouské vládě.

I když tedy uplynulo už osmdesát let, jsou stopy této dávné události v rakouské společnosti ještě stále zřejmé – a ne právě v pozitivním smyslu.

Anschluss 1

Samozřejmě ale i tato historická událost a její následky jako každá jiná vyrůstají z politického kontextu let předcházejících a pokusím se čtenáři tyto souvislosti přiblížit, protože si myslím, že českému publiku nejsou až tak úplně známé. I když právě Anschluss ovlivnil rozhodující měrou i české dějiny, protože připojením Rakouska se dostal Hitler se svými jednotkami k ještě nechráněnému měkkému „bříšku“ Československa, odkud i plánoval rozhodující úder v případě války. Zatímco se na hranicích s Německem už od roku 1936 stavěla těžká opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie, která měla zadržet případnou německou agresi, s níž se prostě muselo počítat, na jihu u rakouských hranic, odkud bezprostřední nebezpečí nehrozilo, se opevnění ještě nestavěla, a když, tak jen lehká opevnění typu betonových kulometných hnízd, která by útočící německé formace tanků zadržet nemohla.

Rakouská republika, která vznikla 30. října 1918 na troskách císařství, byla bezmocným pahýlem někdejší velmoci, odsouzeným k živoření. Když si člověk představí někdejší Rakousko-Uhersko, je hned zřejmé, že průmysl byl koncentrován v oblastech českých, zemědělství v Uhersku, pobřeží a s ním spojený námořní obchod byl vázán na Terst a Dalmácii. Země byla frustrována ztrátou Jižního Tyrolska, které si jako válečnou kořist urvala Itálie, i článkem 88 Saintgermainské smlouvy který zakazoval spojení Rakouska s Německem – „kromě případu, kdy by tento akt odsouhlasila rada Spojených národů.“ Tuto smlouvu bylo Rakousko přinuceno podepsat 10. září 1919, což znamenalo dodatečnou zátěž válečných reparací. Rakousko samotné, to byly hory s loveckými revíry a nevýnosným horským hospodářstvím a správní centrum celé říše – Vídeň. Teď Vídeň zůstala bez zázemí, které spravovala a které ji živilo, naprosto předimenzovaná. Poněkud to mohlo připomínat dávný osud Prahy, která byla za Karla IV. správním centrem celé Německé římské říše, aby se za Václava IV, stala „pouze“ hlavním městem českého království, což ji uvrhlo do ekonomické krize a následkem byly husitské revoluční nepokoje. Protože nedostatek vždy budí nespokojenost a agresivitu.

Vídni a Rakousku se po první světové válce stalo něco podobného. Ekonomika se bez českého a uherského zázemí zhroutila, zemi dusila hyperinflace, kterou ukončilo až zavedení šilinku jako nové měny. Nicméně to bylo možné jen za cenu velkých zahraničních půjček (4. října 1922 obdrželo Rakousko půjčku ve výši 650 milionů zlatých korun, ovšem za lichvářský úrok 10 procent) a ze zahraničí kontrolované ekonomiky (něco podobného, co po roce 2008 potkalo předlužené Řecko). Mimo jiné to znamenalo okamžité propuštění 85 000 úředníků. Nakonec se podařilo zastabilizovat měnu zavedením šilinku 1. března 1925 (za 10 000 korun byl jeden šilink). Ten dluh ostatně Rakousko splácelo až do roku 1980 !!! –  samozřejmě s přerušením v letech 1938 – 1945. Rakousko se prostě ze své ekonomické mizérie po celých dvacet let své existence nedokázalo vyhrabat a to budilo nespokojenost, zejména u mladé generace a s tím spojené nepokoje. Hospodářská krize dopadla na Rakousko tíž než na jiné státy, bankrot vídeňské banky Credit-Anstalt 11. května 1931 vedl k naprostému kolapsu rakouského hospodářství, výroba poklesla o 39 procent a nezaměstnanost se vyšplhala na neuvěřitelných 38,5 procent. Navíc od požáru justičního paláce v roce 1927, kdy rakouská policie postřílela 68 demonstrantů, panovala nedůvěra v nezávislost justice a ostatních politických nástrojů demokratického státu. Obyvatelé Rakouska se se svým novým státem prostě nedokázali identifikovat, Rakousko bylo „státem, který nikdo nechtěl.“ Od roku 1920 do roku 1931, tedy a do nástupu německých nacistů k moci, se Rakousko snažilo o politické začlenění do Německa, Výmarská německá republika ale tyto snahy stále odmítala. Po nástupu Hitlera k moci se situace obrátila. Německo mělo teď zájem o začlenění německy hovořící země do Velkoněmecké říše (Podle Hitlerova hesla: Ein Volk, ein Reich, ein Führer – čili jeden národ, jedna říše, jeden vůdce), rakouská politická reprezentace ale dostala strach a své snahy o sjednocení s Německem ukončila.

V Rakousku vznikla odnož Hitlerovy NSDAP, která nadále usilovala o připojení k hitlerovskému Německu, neměla ale v Rakousku podstatnou sílu. Tradičně se moc v Rakousku dělila mezi stranu lidovou a sociálně demokratickou. Přičemž na začátku třicátých let vytvářely obě tyto politické síly i své ozbrojené složky sociální demokrati takzvaný „Schutzbund“ lidovci zase „Heimwehr“. Napětí mezi těmito víceméně stejně silnými stranami vyvrcholilo mezi 12. a 16. únorem 1934 do krátké občanské války. Sociální demokrati prohráli, následovaly popravy a hromadná zatýkání, která levicové síly v Rakousku zlomila.

K rozhodujícím politickým změnám došlo v Rakousku ale už v roce 1932, tedy víceméně jako odpověď na převzetí moci nacisty v Německu, v podstatě jako obrana před rozšířením nacistické moci i na rakouské území. Nacistická ideologie byla sice lákavá pro rakouskou mládež – zejména Hitlerovy programy na potlačení nezaměstnanosti, která v Rakousku stále tvořila skoro dvacet procent a postihovala především mladé lidi, byla ale odmítaná klerikální tradiční společností. Hitler totiž dělal ze svého pangermanismu nové náboženství a hlásal odklon od katolické církve, což rakouské politické kruhy dráždilo.

V roce 1932 se zmocnil moci kancléř Engelbert Dolfuss. Pod záminkou ochrany společnosti před nacisty rozpustil parlament (využil procesní chyby, kdy odstoupili předseda i všichni jeho zástupci, aniž by ukončili sezení zákonodárného sboru – takzvané selbstausschaltung – čili samovypnutí parlamentu 4. března 1933) vyřadil Ústavní soud, zakázal sociálně demokratickou i komunistickou, ale i nacistickou stranu (v červnu 1934) a ze strany lidové vytvořil jednotnou „Vlasteneckou frontu“. Vládl prostřednictvím dekretů a hovořil o takzvaném „stavovském státě“ který demokracii odmítal.

  1. května 1934 dal Dolfuss schválit novou nedemokratickou ústavu a v červnu zakázal v Rakousku NSDAP. Tuto vedl Arthur Seyß- Inquart, rodák ze Stonařova (vesnice ležící mezi Telčí a Jihlavou) Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Němečtí nacionalisté se pokusili 25. července 1934 o puč a převzetí moci. To se jim sice nepodařilo, zastřelili ale Dolfusse. Nedokázali ale umírajícího premiéra přinutit, aby vyjmenoval Seyße-Inquarta za svého následníka v úřadu, Dolfuss před svou smrtí určil za svého nástupce ministra spravedlivosti  Kurta Schuschnigga.
Schuschnigg Kurt
Schuschnigg Kurt

Na politickém uspořádání Rakouska se tím nic nezměnilo. Nový premiér vládl stejně jako ten starý prostřednictvím dekretů bez svobodných voleb s podporou jednotné „Vlastenecké fronty“, odpor proti vládě ale rostl a formoval se zejména v zakázané NSDAP. Prakticky ve všech rakouských městech probíhaly protestní pochody německých nacionalistů, které nabývaly na intenzitě, a rakouská policie si netroufala proti nim zasáhnout silou. Mimořádně silné bylo nacionalistické hnutí v Klagenfurtu a v Grazu.  Stačí se probírat seznamy mých pacientů, mezi narozenými v letech 1933 – 1945 se to jen hemží Brunhildami, Kremhildami, Helmtrudami, Siegfriedy či Adolfy. Mladí rodiče dávali při křtění dětí najevo, jak bije jejich srdce. Země byla tedy hospodářsky i politicky nesmírně nestabilní a tlak ze strany fašistického Německa rostl. Rakousko se pokusilo vytvořit spojenectví s Maďarskem a Itálií, ale když Hitler začal vznášet nároky na připojení Rakouska k říši, dali oba spojenci od Rakouska ruce pryč.

Schuschnigg se snažil vyjednávat, což bylo mimořádně obtížné. Hitler považoval každý nesouhlas se svými požadavky za provokaci a hrozil násilím. V lednu 1938 musel být na jeho nátlak odvolán velitel rakouských ozbrojených sil Alfred Janda, protože vypracoval plán obrany Rakouska v případě německé agrese.

  1. února 1938 si Hitler pozval (v podstatě předvolal) do Berchtesgadenu na svůj soukromý statek (Berghof) rakouského předsedu vlády. Požadoval nekompromisně zrušení zákazu politických stran a propuštění vězněných členů rakouské NSDAP. Schuschnigg učinil opět řadu ústupků, přijal do svého kabinetu Seyße- Inquarta, který se stal hned ministrem vnitra a Edmunda Glaise-Horstenaua jako ministra bez portfeje. Ani to ale Hitlera neuspokojilo. Schuschnigg se rozhodl pro jediný krok, který mu podle jeho mínění ještě zbýval. Aby zpochybnil „vůli rakouského lidu“, na kterou se odvolával Hitler, vyhlásil na 13. března 1938 referendum o připojení Rakouska k Německu. Ani Schuschnigg ale nehrál s čistými kartami. Protože věděl, jak obrovskou popularitu a podporu má Hitler u mládeže, zdvihl minimální věk pro účast na referendu na 24 let. To Hitlera rozčílilo do nepříčetnosti. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Rakušanů se vyjádří proti připojení k Německu. Ve městech, zejména v Grazu, Klagenfurtu či ve Vídni měli příznivci Anschlussu sice převahu (v Linci a v Grazu převzali nacisté moc už koncem února 1938 a vyvěsili z budov hákové kříže), klerikální venkov se ale nacistů děsil a hlasoval by proti. A Rakousko bylo – kromě Vídně – prostě jen venkov.

Hitler pochopil, že musí lidovému hlasování za každou cenu zabránit. 11. března dal rakouské vládě ultimatum – moc měla být předána Rakouské nacionálně socialistické straně. Ministr vnitra Seyß- Inquart provedl politický převrat, rakouský prezident Wilhelm Miklas ho ale odmítl vyjmenovat předsedou vlády. 12. března Schuschnigg kapituloval a rezignoval (ani to ho nezachránilo před pobytem v koncentračních táborech, kde prožil celou válku. Přežil, po válce emigroval do USA a až v roce 1968 se vrátil do rodného Rakouska, kde pak v roce 1977 zemřel.)

  1. března v ranních hodinách překročila německá armáda rakouské hranice. Nesetkala se nikde s ozbrojeným odporem. Ve Vídni pak přivítal Seyß-Inquart pompézní přivítání – zaplatil za své činy životem v norimberském procesu, byl jediným Rakušanem (narozeným na Moravě), který byl v norimberském procesu odsouzen k smrti a popraven.

Anschluss 2

Rakousko přijalo německou okupaci se smíšenými pocity. Ve městech panovalo nadšení (Graz a Klagenfurt vyvěsily na radnicích vlajky s hákovými kříži už 11. března) na venkově panovala skepse. Ve Vídni propukly okamžitě pogromy na Židy, antisemitismus byl v Rakousku nesmírně silný, ostatně i Hitler byl rodilý Rakušan a antisemitismem se nakazil za svého pobytu ve Vídni, když se marně snažil stát se malířem na vídeňské umělecké akademii. Tehdejšího vídeňského starostu Luegera, jenž měl antisemitismus jako hlavní politický program, nazývá ve svém „Mein Kampfu“ svým učitelem, který mu otevřel oči a popisuje, jak stál na chodníku a plakal, když kolem něho projížděl katafalk se zesnulým Luegerem v březnu roku 1910. Hned 12. března 1938 bylo zatčeno 70 000 lidí!!! (ministr vnitra Seyß-Inquart nemarnil ve svém úřadu čas, seznamy byly už připravené.) Vzápětí bylo odebráno volební právo 400 000 lidem (200 000 Židům, 177 000 míšencům a bývalým příslušníkům komunistické a sociálně demokratické strany), aby se nemohli zúčastnit na referendu, které se mělo tentokrát odehrát pod taktovkou německé NSDAP. A skutečně se i 10 dubna 1938 konalo, ovšem hlasovací lístky vhazovali za občany do uren přítomní ordneři a na hlasovacím lístku bylo obrovské „Ano“ zatímco malinké „ne“ v dolní části lístku člověk musel hledat. Za těchto okolností a po důkladné kontrole platnosti odevzdaných lístků oněmi ordnery, hlasovalo 99,08 procent voličů pro připojení Rakouska k Německu.

Anschluss

Že se jednalo o naprostou manipulaci, bylo zřejmé na první pohled a to umožnilo po válce 27. dubna 1945 prozatímní rakouské vládě vyhlásit Anschluss za „null und nichtig“ čili neplatný od samého začátku.

Zahraničí reagovalo na toto frapantní porušení státní suverenity Rakouska vlažně. Britský premiér Chamberlein ho ani neodsoudil, Mussolini, někdejší hlavní spojenec Dolfusse a Schuschnigga prohlásil Anschluss za vnitřní záležitost Německa. Československo, které se muselo cítit bezprostředně ohroženo, ani nemobilizovalo (a vysloužilo si za to Göringovu pochvalu). Celý svět prostě přijal návrat Hitlerovy domoviny do Německé říše (tak to on sám 15. března 1938 na Heldenplatzu ve Vídni nazval) jako „hotovou věc“. Rakušané se stali německými občany, ať se jim to líbilo nebo nelíbilo, což mimo jiné znamenalo i mobilizaci do německé armády, v níž pak statisíce mladých mužů v následujících letech umíralo, aniž se z velké části dokázali s rasovou německou myšlenkou sblížit.

Rakušané byli zvláštní Němci – jako Hitler sám. Na jedné straně zde byl antisemitismus mnohem silnější než v samotném Německu (možná proto se zachránila až třetina rakouských Židů – věděli hned, že musí utéci. Bylo to jako s žábou v nádobě s ohřívanou vodou. Zatímco v Německu se voda zahřívala pomalu, v Rakousku vřela ihned). Mladí muži se hlásili do SS, skoro polovina příslušníků těchto elitních jednotek byli Rakušané. Ovšem na druhé straně byli Rakušáci i ti nejnespolehlivější vojáci Wehrmachtu. Buršenšafty, opora německého nacionalismu (dodnes takové jsou) byly Hitlerem zakázány a proto se dnes vyhlašují za první oběť nacistického režimu – ovšem jejich členové přešli kontinuálně a skoro všichni do NSDAP. Dokonce i vídeňský kardinál Theodor Innitzer podpořil Anschluss a až později pod tlakem Vatikánu své prohlášení relativizoval.

Mezi lety 1938 a 1945 bylo tedy Rakousko jako Ostmark (východní marka) součástí Velkoněmecké říše – a proto je například Rapid Vídeň jediným rakouským fotbalovým klubem, který se stal mistrem Německa. Zuřilo zde stejné pronásledování Židů a politických odpůrců jako v Německu samotném, ovšem rakouský nacismus na venkově měl v sobě cosi švejkovského – lidé chtěli hlavně přežít. Po porážce nacismu bylo Rakousko rozděleno stejně jako Německo do čtyř okupačních zón, stejně jako Berlín byla do čtyř zón rozdělena i Vídeň. Na rozdíl od Německa se ale Nikita Chruščov své okupační zóny v roce 1955 vzdal a umožnil vznik jednotného neutrálního Rakouska (takzvaná státní smlouva 15. května 1955). Jednak si uvědomil, že by ruská okupační zóna v Rakousku nebyla ekonomicky životaschopná a jednak si chtěl uvolnit ruce pro potlačení povstání v Maďarsku.

Rakousko se tedy zbavilo okupačních mocností, nikdy nepřiznalo svou vinu na nacifikaci a na vyvraždění rakouských Židů a mohlo pokračovat ve svém spokojeném – trošku švejkovském životě. Zda se podaří události roku 1938 skutečně někdy objektivně posoudit, to je ve hvězdách.  Spíš ne, pomalu na tuto spornou kapitolou rakouských dějin padá prach zapomnění.

Anschluss 4

Velká říjnová revoluce – co s ní?


Málokterá historická událost má tolik různých významů a interpretací, jako událost, která se odehrála před sto lety a měla navždy změnit tvář světa. V podstatě ani nevíme, co se přesně onoho 25. října podle juliánského kalendáře a tedy 7. listopadu podle kalendáře gregoriánského v Petrohradě odehrálo. Verzí je hned několik, nejslavnější je ta, kterou zfilmoval režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn ve svém filmu „Deset dní, které otřásly světem“, ten ale odpovídá pravdě asi ze všech nejméně, protože byl nafilmován jako ideologická propaganda pro tehdejší komunistické velení.

Víme, že se mělo střílet z Aurory, ale nestřílelo se. Nebo tedy aspoň nestřílelo se tehdy, kdy se střílet mělo. Jednoduše proto, že padla mlha a posádka lodi neviděla signál červenou raketou, který byl vypálen z Petropavlovské pevnosti, kterou měli bolševici už ve své moci.

Jedna z verzí hovoří o tom, že se bolševici dostali s pomocí několika granátů do vinných sklepů Zimního paláce, kde se opili ještě dříve, než mohli jít zatknout prozatímní vládu. Jiné verze hovoří o krutých bojích pokoj od pokoje, o bestiálním znásilňování ženských bojovnic – tzv. údernic, které prozatímní demokratickou vládu spolu s jednotkou kadetů jako poslední bránily.

Podle jedné verze si obsazení paláce vyžádalo jednoho mrtvého, který ovšem zemřel na otravu alkoholem a několik raněných. Podle jiné se jednalo o masakr. Zda tedy zničení vnitřní výbavy paláce mělo svůj původ v rozhořčených bojích nebo v řádění opilé lůzy, která sem vnikla po obsazení paláce, se už zřejmě nedozvíme, ale to není podstatné. Přijměme poslední verzi z knihy historiků vedených Andfrejem Zubovem „Dějiny Ruska dvacátého století“ a smiřme se s tím, že to možná až taková legrace nebyla a že skutečně došlo k bojům o každý pokoj paláce, k vraždám, znásilňováním zajatých údernic a jiným bestialitám. Ale to vše není až tak podstatné. Podstatné je, proč se to stalo a jaké to mělo následky.

Je třeba hned přiznat, že si původci plánu na komunistický převrat v Rusku nedokázali důsledky svých činů ani v nejdivočejších snech představit. Byli to totiž němečtí vojenští stratégové, u kterých tento nápad vznikl.

Rusko bylo spojencem Dohody a vázalo na sebe velkou část německých a rakouských vojenských sil. Sil, kterých bylo stále naléhavěji potřeba na západě. Německo nikdy nechtělo vést válku na dvou frontách.  Původní plán byl, zadržet Rusy ve východním Prusku, zničit bleskovým útokem Francouze a Brity a po jejich kapitulaci přesunout všechny síly na východ a přinutit ke kapitulaci i východního obra. Obra, o němž se vědělo, že stojí na hliněných nohách, jeho průmyslový potenciál byl vzhledem na pozdní zrušení nevolnictví carem Alexandrem II. v roce 1861 nedostatečný a výrazně pokulhával za zeměmi osy, zejména pak Německa. Plán nevyšel. Němci byli zastaveni v bitvě na Marně před Paříží a následovala několikaletá zákopová poziční válka, která vyčerpávala lidské i ekonomické zdroje. 6. dubna 1917 stoupily do války na straně Dohodových mocností Spojené státy americké. Zpočátku to vyvolalo jen německé ironické úsměšky, protože USA měly v tom čase armádu o síle 20 000 vojáků, když ale dokázaly v rekordním tempu mobilizovat a vycvičovat stovky tisíc dobrovolníků, začalo být Němcům jasné, že pokud nepodniknou něco rozhodného a hlavně rychlého, čeká je brzy krutá porážka.

Plán byl tedy jasný. Vyřadit Rusko z války, přesunout veškeré síly na západ, konečně dobýt Paříž a přinutit spojence ke kapitulaci. To vše, ještě než USA stihnout vylodit ve Francii své pomocné jednotky.  Únorová revoluce v Rusku, která svrhla cara, nepřinesla žádné řešení. Prozatímní vláda Kerenského se zavázala pokračovat v boji na straně Dohody, i když Rusko už bylo ekonomicky i morálně doslova na kolenou. Ale přesto stále vázalo stovky německých divizí, které byly nutně potřebné na západní frontě.

A tehdy si Němci vzpomněli na exilového revolucionáře, žijícího v zapomenutí v Curychu, na Vladimíra Iljiče Lenina. Němci správně odhadli, že by bolševici pod jeho velením mohli v Rusku způsobit skutečně takový chaos, že by konečně padlo. Zaktivizovat tuto pátou kolonu bylo natolik lákavé, že neodolali. Zprostředkovali chráněný vlakový transport z Curychu do Finska, odkud se tento profesionální revolucionář dostal do nedalekého Petrohradu. Musel jen slíbit, že na cestě přes Německo se zdrží jakýchkoliv projevů k německému obyvatelstvu, které už mělo války také plné zuby a bylo stejně jako Rusové náchylné uvěřit demagogům. To se ostatně potvrdilo po německé kapitulaci v roce 1918, kdy na rozsáhlých částech země převzali moc komunisté podle ruského vzoru. Lenin se ale svého slibu držel a během své cesty přes Německo svůj uzavřený vagón neopustil.

Jedno ale, jak samotný převrat proběhl (když jsem jako dorostenec četl román Michaela Šolochova „Tichý Don“, překvapilo mě, jak se autor vyhnul líčení útoku na Zimní palác. Nechápal jsem, proč se vzdal tak lákavého motivu – dnes už vím proč), jeho důsledky byly nedozírné. Zřejmě ani Němci netušili, co může takový politický puč způsobit v zemi, jako je Rusko. A s čím zřejmě nepočítali vůbec, že se takový režim může udržet u moci. Tato skutečnost fascinuje i mně. Jaké byly důvody, že se v Rusku mohl etablovat tak násilný zločinný režim a že se tam dokázal udržet víc než sedmdesát let? A co navíc – že Rusové k tomuto režimu cítí stále silnou provázanost, nikdy ho vnitřně nedokázali odmítnout. (Ačkoliv byl Leningrad přejmenován zpět na St. Petersburg, oblast si ponechala jméno Leningradskaja a sochy velkého vůdce proletariátu stojí všude o jeho mauzoleu v Moskvě ani nehovoříc.) Mít doma vyvěšený obraz Josipa Visarionoviče Stalina také není v Rusku a už vůbec ne například v Gruzii žádná hanba. A právě se řeší otázka, jak se k stoletému jubileu postavit. Slavit či neslavit. A pokud slavit, pak co vlastně?

Důvodů je mnoho.

Především Rusko bylo za carského režimu výrazně zaostalé za zbytkem světa. Tento běh za rozvinutým západem běželo Rusko po celá staletí. Bylo ale odlehlou zemí na okraji civilizace a svou ztrátu nikdy nedokázalo dohnat. Bylo do důsledkem staleté nadvlády Mongolů, kteří přetrhli vazby Ruska se zbytkem Evropy i působením ortodoxního pravoslaví, které bylo ve svém vývoji ještě pomalejší než západní křesťanství. Car Ivan Hrozný řádil ve své zemi v době, kdy v Evropě už vítězila renesance, carové Petr Velký, Kateřina Velká či Alexandr II. se snažili svými reformními kroky se Evropě aspoň přiblížit, občas se jim podařilo ztrátu snížit, nikdy se ale na roveň rozvinutých zemí nedotáhli. Vojensky a tím i politicky začali hrát v Evropě významnější roli až v osmnáctém století, kdy si Marie Terezie získala spojenectví carevny Alžběty v boji proti pruskému Fridrichovi. Klíčovou roli hráli Rusové při porážce Napoleona, až po Vídeňském kongresu se Rusové stali součástí takzvaného vestfálského politického systému mocenské rovnováhy. Byli členem Svaté Aliance, odkud ale vypadli po Krymské válce, od tohoto konfliktu se jejich ztráta za západní Evropou začala zase zvětšovat. Zrušení nevolnictví v roce 1861 přivedlo do měst velké množství nevzdělaného proletariátu, jeho vykořisťování vedlo k obrovskému sociálnímu napětí. Po vraždě osvíceného cara Alexandra pak na trůně seděli spíše méně schopní panovníci, kteří nerozuměli své době a nedokázali sociální napětí ve společnosti mírnit. Poslední car Mikuláš iI., byl možná opravdu dobrý člověk a otec rodiny, schopnosti vládnout mu ale naprosto chyběly. První světová válka ukázala tuto ruskou zaostalost v plné nahotě. Země, která dokázala porazit Napoleona, najednou nestačila na moderní německou armádu a šla od porážky k porážce. Starý komplex méněcennosti se opět rozhořel a byl jedním z důvodů, proč byl car v únoru (vlastně v březnu) 1917 svržen. Tento komplex méněcennosti se podařilo komunistům dobře podchytit. Průmyslový rozvoj a rozvoj infrastruktury byly hlavními body, kterými lákali obyvatelstvo. Dostižení Západu a jeho předstižení. Budováním těžkého průmyslu se to opravdu dařilo, až v pozdější době selhali při výrobě spotřebního zboží a rozvoji lehkého průmyslu. Vítězství v druhé světové válce, jedno, kolik stálo obětí, pak vrátilo Rusům definitivně pocit sebevědomí. Opět byli vítězi, dobytí Berlína bylo důkazem, že ztrátu za Západem srovnali a poté dokázal svým atomovým  programem dokonce čelit supervelmoci USA – jako JEDINÁ země na světě. S ruským komplexem méněcennosti si není třeba zahrávat. Největší chybou Západu bylo, že se k Rusku v čase Jelcinovské anarchie choval jako k v lepší společnosti pouze trpěnému chudákovi. Toto ponížení Rusové dodnes nestrávili – výsledkem byl Putin, Osetie, Krym a Východní Ukrajina.

Novému režimu se podařilo zcela izolovat od cizích vlivů a uzavřít se do sebe. Rusko na přelomu devatenáctého a dvacátého století mělo přece jen určitě kontakty na Evropu. Bylo to právě od onoho Vídeňského kongresu, udržovalo diplomatické vztahy se všemi rozvinutými zeměmi, umělci a intelektuálové navštěvovali především Francii a Paříž jako centrum tehdejší kultury (druhým jazykem, tedy jazykem vzdělaných vrstev v Rusku byla francouzština.) Tato vzdělaná vrstva byla ale velmi tenká, vzdělanost nezasáhla masy lidu, jak tomu už mezitím bylo v zemích západní Evropy. Vůči vzdělancům vládla mezi prostým lidem nedůvěra, kterou bolševici plně využili. Podařilo se jim celou tuto vzdělanou vrstvu buď vyvraždit, nebo vyhnat ze země, od dvacátých let dvacátého století prostě neexistovala – hodně se to podobalo kambodžskému experimentu Rudých Khmérů – všichni vzdělaní lidé byli podezřelí, protože vzdělanci mají jednu hloupou vlastnost – hodně přemýšlejí a to brání  jejich loajalitě k režimu. Rusko se z této tragédie nevzpamatovalo dodnes. Vydalo se vlastní cestou, všeobecná vzdělanost je stále slabá a silně ideologizovaná a obyvatelstvo tímto způsobem lehčeji manipulovatelné. Izolace Ruska v čase Stalinovy vlády vedla k tomu, že se tento režim těšil u levicových intelektuálů na Západě značné popularitě – nikdo totiž nevěděl, co se tam skutečně děje. Lidé nespokojení s vývojem v Evropě viděli v Rusku alternativu k režimu, s kterým byli nespokojeni, netušíce, že tato alternativa je stokrát horší než to, v čem žijí.

V Rusku neexistovala žádná demokratická tradice, která by se novému režimu mohla postavit. Demokracii prožili Rusové jen půl roku – mezi březnem a listopadem 1917, doba natolik krátká, že v určitých oblastech obrovské země se o ní ani nestačili dozvědět, ne aby ji dokázali zažít. Jeden teror tedy vystřídal jiný. Lidé to chápali jako legitimní výměnu vládnoucí elity, ne jako nový systém vlády. Pluralismus, svobodné vyznávání politického názoru, výměna vládnoucí elity demokratickou volbou, to vše jsou dodnes v Rusku neznámé věci. Proto jak Stalin, tak i Putin můžou dosáhnout v této zemi absolutní nekontrolovanou moc, neexistuje zde demokratická tradice, která by diktátory oslabovala a na kterou by museli brát ohled při uchopení moci a jejím udržení.

Brutalita komunistického režimu překonala všechna očekávání. V rámci převratu a následovné občanské války jakož i za velkého teroru v třicátých letech zahynuly miliony lidí, nikdo vlastně ani neví kolik, odhady se různí mezi deseti a padesáti miliony lidí, v každém případě ale neuvěřitelná čísla. To bylo možné díky ruské byzantské mentalitě – na jedné straně v orientu život jednotlivce nikdy nehrál žádnou významnou roli, navíc tu byla i rozlehlost země a s ní spojená určitý fatalismus. Ten je součástí ruské mentality dodnes a má samozřejmě historické kořeny. Když se přihnala cizí rabující a vraždící vojska do Čech nebo do Rakouska, měli lidé možnost uprchnout do hor a tam se ukrýt a počkat, až se hrůza přežene. Na ruské širé stepi tato možnost neexistovala, člověk byl vydán na milost a nemilost a věděl to. Se stejným fatalismem jako kdysi Mongolům, se pak obyvatelstvo oddalo i novému komunistickému režimu. Samozřejmě extrémní brutalita se nelišila zas až tak příliš od bestialit francouzské revoluce, která se odehrála jen o 120 let dříve – i tam revolucionáři vyvraždili nejen společenské elity ale i třeba skoro celou provincii Vendóme, když se vzepřela novému politickému systému. Tato brutalita svědčila jen o nesmírné nenávisti vůči privilegovaným, která si takto našla ventil. Komunisté ale dokázali ono vraždění zinstrumentalizovat, takže se stalo součástí denní kultury, kdy si nikdo nebyl jist životem, strach pak byl nejlepší ochranou režimu. Jestliže dostávali místní komisaři v třicátých letech za Velkého teroru „kvóty“, kolik třídních nepřátel musí ve své oblasti objevit a popravit, je to perverzní a neuvěřitelné, tento systém ale dokázal režim dál upevňovat. Jediné, co mě vždy překvapovalo, že při tak velkém vraždění nepociťoval komunistický ruský systém nedostatek pracovních sil – zejména pak těch kvalifikovaných.

Ideologie komunistů byla líbivá.  To člověk chápe do určité míry i dnes, když proti divokému kapitalismu neexistuje prakticky žádná politická ochrana. Politici demokratického systému jsou buď příliš slabí, nebo příliš zkorumpovaní, než aby se dokázali systému vykořisťování a obohacování malé skupiny na úkor chudých mas postavit. Komunisté slibovali změnu právě tohoto systému, nabídli lidem cestu a naději na změnu. A ti se této šance s chutí chopili. Právě revolucionáři z přesvědčení se stali prvními oběťmi velkého teroru, prakticky všichni byli Stalinovými aparátčíky vyvražděni (ať už to byl Trocký, Kameněv, Zinovjev, Lenin měl štěstí, že ho jeho syfilis udolala včas). Novému režimu šlo jen o absolutní moc a o výměnu elit – namísto carské elity šlechticů a bohatého měšťanstva nastoupila nová elita stranických aparátčíků. Jejich jediným cílem bylo udržet se u moci – a to jakýmikoliv prostředky, teror a válku nevyjímaje.  V rámci toho vraždili v rámci občanské války nejdříve začátkem dvacátých let protivníky opravdové, koncem dvacátých let pak odpůrce potenciální a koncem třicátých let pak už kohokoliv, jen aby se splnily kvóty popravených, určené  politickým politbyrem. Protože být členem oné privilegované nové elity bylo spojeno s mnohými výsadami, i když v žádném případě nechránilo před zatčením a smrtí. Protože v Rusku panovaly v době říjnové revoluce ještě do značné míry feudální poměry a občanská společnost ještě zdaleka nebyla etablována, nabyla i nová diktatura v podstatě feudální charakter. Včetně nové formy nevolnictví (občan směl opustit rodnou vesnici jen s povolením komunistického funkcionáře) a sociálního inženýrství s nuceným přesouváním celých národů a tisíců lidí do míst, kde je nový režim právě potřeboval.

Obdivuhodná byla vojenská odolnost nového režimu. Nikdo nevěřil, že by se nově vznikající revoluční gardy, z nichž se pak vytvořila Rudá armáda, mohly obstát ve středu s profesionálními armádami komunistických odpůrců. V čele těchto intervenčních armád stáli zkušení generálové z první světové války jako Wrangel, Denikin, Kolčak a výzbroj dodávaly západní zbrojařské firmy, převaha technická i taktická byla jednoznačně na straně odpůrců nového režimu. Přesto dokázal obstát a dokonce všechny tyto armády vyhnat ze svého území. Odvěké nepřátele Poláky, kteří se pokusili nový stát napadnout, zahnala armáda Buďonného až k Varšavě, kde je zachránil jen zázrak, který Poláci přisuzují zásahu samotné Panny Marie, jak se možno vidět v polské kapli v italském Loretu. I to byl fenomén velmi podobný francouzské revoluci. I zde revoluční armáda, i když špatně vyzbrojená a vycvičená porážela všechny nepřátele jen díky obrovskému nadšení a morálce. Ztráty se na straně revolucionářů na rozdíl od interventů nepočítaly a to bylo rozhodující. Nevyhrál ten, kdo bojoval úsporněji, taktičtěji a s menšími ztrátami. Vyhrál ten, kdo byl odhodlán za vítězství přinést jakékoliv oběti. Stejně tak prohráli Francouzi v Indočíně, Američané ve Vietnamu či Rusové v Afganistanu. Nakonec nezbylo, než zemi, kterou chtěli od komunistického moru osvobodit, vyklidit.

Samozřejmě Lenin nepodcenil od prvního okamžiku, kdy přišel k moci, upevňování režimu pomocí tajné policie. Hned po převratu vznikla Čeka vedená Leninovým souputníkem Džeržinským, z ní pak po mezistanicích GUPu a OGPu, vznikla obávaná NKVD. Špiclové byli doslova všude, atmosféra strachu, kterou se podařilo úspěšně rozšířit, pomáhala úspěšně potlačovat jakékoliv pokusy o svrhnutí režimu, jakkoliv lidem přinášel utrpení. Pokud někdo nesouhlasil, ukryl tento nesouhlas hluboko ve své duši, pak byl ohrožen zatčením a popravou jen ve stejné míře jako ti, kdo pro režim hořeli. Je skutečně neuvěřitelné, že i takový zločinec jako byl Dzeržinský, se v Rusku nedočká úplného odsouzení. Když jsem jeho bustu objevil v knihovničce petrohradského lokálu Idiot vedle busty Lomonosova, projevil jsem nad touto společností údiv. Odpověď naší kamarádky Oxany byla charakteristická pro ruské myšlení: „Rossiju toľko serdcom vozmožno ponimať.“ Tedy, pro mladší generaci, která se rusky neučila – Rusku je možno rozumět pouze srdcem.

Hlavním úspěchem režimu ale bylo vytvoření tzv. „homo sovieticus“. Tento fenomén žije dodnes, zřejmě se jej nepodaří odstranit ani po řadu dalších generací. Je to člověk nesamostatný, zvyklý, že za něj rozhoduje stát, ale tento stát se stará i o jeho potřeby. Tento člověk je zahleděný do sebe, izolovaný, má strach ze všeho cizího a proto sdílí pragmaticky přesvědčení, že v jeho zemi je všechno nejlepší. (Nezapomenu na ruskou studentku ve Varně v roce 1983, kdy si s úžasem vytřeštěnýma očima prohlížela výklady obchodů se západním zbožím – Varna byla výkladní skříní socialismu a zahraniční zboží zde bylo v dostatečném množství – aby pak vždy prohlásila „U nás je to všechno lepší.“) „Homo sovieticus“ je člověk, který potřebuje, aby mu někdo udal směr, kterým má jít, dostane-li svobodu sám volit směr své cesty, podlehne panice, protože na takovou zodpovědnost, co se týká jeho vlastního osudu, není zvyklý ani připravený. Pamatuji si na rozhovor s jednou kolegyní z Lipska, kterou revoluce zastihla ve věku osmnácti let. I když nebyla komunistkou, pád komunistického režimu byl pro ni spíše traumatizující skutečností (i když se aktivně zúčastňovala demonstrací, které k pádu tohoto režimu vedly). Předtím byl její časový plán přesně daný. Chodit do školy, poté do zájmových kroužků. Ani ty kroužky si člověk nevolil sám, ale pedagogové určovali, kdo se hodí pro sport, kdo pro kreslení, kdo pro hudbu a podle toho byli studenti do těchto kroužků přidělováni. Když tento systém náhle přestal existovat a mladí lidé byli ponecháni sami sobě, nevěděli, co si mají  tou náhle nabytou svobodou počít. Den byl najednou příliš dlouhý a drogy na dosah.  Díky tomuto typu „homo sovieticus“ sklízí úspěchy Afd v Německu, Jobbik v Maďarsku či Okamura v Česku. Není náhoda, že všechny tyto strany jsou navázány na putinovský moskevský režim – Putin studoval v čase komunismu a tento typ člověka přesně zná a umí ho využít a manipulovat.

Komunismus jako takový v podstatě zahynul. Nedožil se tedy stoletého výročí. Nikdo se k němu nechce hlásit, kdo by už chtěl mít něco společného s poraženými? Jinak je to ale s Velkou říjnovou revolucí. V Rusku mají skutečné dilema, jak tuto událost, která z Ruska udělala v konečném důsledku světovou velmoc, vnímat a jak ji slavit. Protože ono imperiální myšlení, pocit sebedůvěry a totalitní ideologie žijí v Rusku (a nejen tam) dál. Sice pod jiným obalem, proletářský internacionalismus vystřídal nacionalismus, ale i Mussolini byl komunista, než se stal fašistou. Tyto ideologie se sice teoreticky nacházejí na opačných pólech politického spektra, mají k sobě ale velmi blízko. Představíme-li si politickou scénu jako kruh, pak se dokonce dotýkají. Jestliže se navzájem tak nenáviděly a potíraly, bylo to jen proto, že bojovaly o stejný okruh voličstva. V čase, kdy se nevolí, tedy v čase po uchopení moci a zavedení diktatury, je už tento antagonismus zbytečný.

Dědictví Říjnové revoluce žije i nadále. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, ale její důsledky neseme v sobě. Všichni, kdo jsme onen režim zažili, neseme v duši stopu nebo jizvu, která nás poznamenává až do konce života. Teprve nové generace budou jiné. Snad pak toto dědictví definitivně zmizí.

Bertold Brecht napsal, že člověk je definitivně mrtvý, až když si na něj nikdo nevzpomene. S revolucemi a režimy jimi zplozenými je to stejné.

500 let reformace


Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml.

  1. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu.

Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad světem. Právě na přelomu patnáctého a šestnáctého století se jim zdálo, že si už mohou dovolit opravdu všechno. Pontifikáty Alexandra VI. Borgii (1492 – 1503)či Julia II. De la Rovere (1503 – 1513) byly přímo demonstrací moci a přímo nestoudnou prezentací všemoci hlavy církve. Papežové vedli války, rozšiřovali území svého církevního státu v Itálii, obdarovávali své syny vévodstvími a jinými tituly, prodejem odpustků a církevních úřadů získávali neskutečné finanční prostředky, které používali k stavbě monumentálních staveb ale i k nesmírnému obohacování sebe i svých rodin – tzv. nepotismus (od slova nepos, čili synovec – papeži přece nesměli mít oficiálně syny) dosáhl svého vrcholu. Koncil v Římě (5. lateránský koncil) v letech 1512 –  1517 měl poslední šanci na reformu církve, stal se ale jen bohapustou fraškou

A pak se objevil Luther se svou snahou o reformu církve, o odstranění těch největších nešvarů, aby církev znovu získala důvěru věřících a byla schopna šířit Kristovo poselství lásky. Bezprostředním podnětem byla jeho cesta do Říma, kde byl konfrontován s přímo nestoudným prodáváním odpustků. Papež Lev X., vlastním jménem Giovanni di Medici totiž rozjel prodávání odpustků opět ve velkém stylu (ne nadarmo pocházel z bankéřské rodiny). Potřeboval peníze na dostavbu chrámu svatého Petra, a proto v roce 1514 vyhlásil velké odpuštění. Tentokrát neplatili lidé jen za sebe, ale i za nebožtíky. Dominikán Johann Tetzel hlásal, že nebožtík bude okamžitě propuštěn z očistce, pokud jeho žijící příbuzný zaplatí církvi jeden zlatý. K tomu přišla aféra s prodejem arcibiskupství v Mohuči na Albrechta z Brandenburgu. Ten byl už v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. Za oba tyto řady zaplatil do Říma velké finanční sumy a nehodlal se jich vzdát, ani když se stane arcibiskupem a kurfiřtem Mohučským. Být arcibiskupem na dvou místech odporovalo jakémukoliv církevnímu zákonu, Řím (tedy papež Lev X.) byl sice ochoten přimhouřit oko, chtěl za to ale hodně peněz. Proto byly v Německu vypsány nové odpustky, jejichž vybírání se ujal právě onen Dominikán Tetzel. Na své si přišly i bankovní domy, jako například Fuggerovci, kteří si za spolupráci na vybírání odpustků mohli část sumy ponechat. Nestoudnost církve v ožebračování lidí dosáhla svého vrcholu a odpovědí byly Lutherovy téze.

Luther svým spisem trefil přesně náladu znechuceného a frustrovaného lidu, Jeho myšlenky se rozšířily po Německu jako oheň po vyprahlé stepi. Papež Lev X. Luthera podcenil jen na chvíli. Zareagoval poměrně rychle, ale ne dost rychle. Na straně reformátora totiž stálo nové médium, jehož šíření vlastně církev podporovala, protože věřila, že jí zabezpečí monopol na šíření její pravdy – knihtisk. Opak byl pravdou. V roce 1519 kolovaly Lutherovy teze v nepředstavitelných 600 000 výtiscích. Prakticky každý, kdo uměl číst, si mohl jeho spis opatřit. Do roku 1521 vydal další spisy: „Křesťanským rytířům německého národa“ ve kterém žádal o ochranu německých knížat pro věc protestantismu. „Babylonské zajetí církve“ a „O svobodě křesťana.“ Všechny jeho knihy se staly naprostými bestselery. A navíc myšlenka chudé církve, jejíž současný majetek si může přivlastnit světský vládce, začala stále více lákat německá knížata. Reforma získávala politickou podporu.

Papež potřeboval nutně pomoc světského ramene moci, tedy římského císaře. V tom měl smůlu. Na trůně seděl stárnoucí Maximilán I., který měl jiné starosti. Maximilán byl v podstatě schopný vládce, reformoval rozhodujícím způsobem vojenství, díky tomu udržel habsburskou moc v Burgundsku a získal pro Habsburky i Španělské království. Svatbami svých vnuků s Jagellonci získal pro svou rodinu i nárok na království Uherské a České. Staral se ale především o prospěch vlastní rodiny, papežovy starosti stejně jako ideologické náboženské spory mu byly dost ukradené a ostatně se neustále pohyboval na okraji finančního bankrotu. Nad vodou ho udržovaly pouze kredity bankéřské rodiny Fuggerovců, jen díky nim dokázal pro císařskou korunovaci dojet aspoň do Trientu, na cestu do Říma peníze nestačily.

V roce 1519 císař zemřel. Při volbě jeho nástupce to neprobíhalo jinak, než při volbě papežů, jeho vnuk Karel si korunu proti francouzskému konkurentovi Františkovi prostě koupil. Opět díky vysokému úvěru augsburských bankéřských rodin Fuggerů a Welserů, kteří za ony peníze dostali do správy nově dobytá území v Americe – Welserovci Venezuelu, Fuggerovci Chile (ani jedni se nedokázali proti místním conquistadorům prosadit). Melancholický Karel měl v době své volby 19 let a na problémy, se kterými byl konfrontován, naprosto nestačil.

Papežové měli prostě smůlu, že na císařském stolci právě v rozhodující chvíli seděl člověk nepříliš osvícený. Tak dlouho oslabovali pozici císaře a těšili se z jeho slabosti, a teď, když ho nutně potřebovali, s úžasem zjišťovali, že toho není schopen. Devatenáctiletý chlapec, vyrostlý v poměrně liberálním prostředí holandských provincií, spíš introvertovaný mladý muž, který sám žádný zájem na řešení církevního problému neměl, cítil se k tomu jen nucen a podle toho se i choval.

Postavil se sice na stranu katolické církve, učinil to ale poměrně vlažně a nechal „plevel kacířství“ v říši rozrůst. Luther směl v Lipsku diskutovat s významným církevním ideologem Johannem Eckem. Když pochopil, že se s církevní mocí diskutovat nedá, stal se jeho postoj radikálnější. Už nešlo jen o odpustky. V roce 1520 napadl učení o transsubstanciaci, tedy přeměnu vína a chleba v Kristovu krev a tělo. Teď už se postavil do stop Viklefa a mistra Jana Husa (který je proto v Německu všeobecně považován za Lutherova předchůdce a dostal i svou sochu na památníku reformace ve Wormsu). Navíc popřel kult svatých jako pohanský a zreformoval i samotný obřad mše, kde se místo rituálu dostalo do centra obřadu slovo boží. Největším protestantským svátkem přestala být velikonoční neděle jako symbol zmrtvýchvstání (což samozřejmě navazuje bezprostředně na pohanské svátky jara znovuzrození přírody), ale Velký pátek, jako den, kdy Kristus svou smrtí naplnil své poslání a vykoupil lid z dědičného hříchu. Stejně tak byla zrušena i poutní místa, která byla a jsou dodnes velkým zdrojem příjmů a svátek božího těla – právě katolická procesí na tento den měla mít největší konfliktní potenciál mezi oběma náboženskými směry – v Drážďanech proto například vybudovali v katolickém kostele Hofkirche cestu pro procesí uvnitř kostela, aby katolíci v tento den nedráždili většinově protestantské obyvatelstvo. Luther zrušil celibát (hlavní předpoklad nedělitelného církevního bohatství) a sám šel příkladem, když se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory. (Její snubní prsten je možné obdivovat v městském muzeu v Lipsku). Divergence mezi Římem a Lutherovými příznivci byla stále větší. A začali se objevovat noví reformátoři, kteří hodlali jít svou cestou – Zwingli v Curychu, Kalvín v Ženevě a mnozí další. Situace se stávala nepřehlednou a výbušnou.

Císař Karel povolal v roce 1521 mezitím už exkomunikovaného Luthera na říšský sněm do Wormsu, aby zde odvolal své učení. Když to neudělal a propadl tak smrti, ukryl ho u sebe saský kurfiřt Fridrich Moudrý. Lutherovo nové učení totiž získalo vedle ideologického i politický rozměr. Jeden kurfiřt za druhým jakož i králové ve Skandinávii se přidávali k reformnímu směru, především při představě možnosti konfiskovat tučné církevní majetky pro vlastní obohacení. Karel měl naprosto jiné, existenční problémy, zejména válku s Francouzi v Itálii. Tu se mu podařilo v roce 1525 bitvou u Pavie překvapivě vyhrát, tím ale proti sobě postavil papeže Klementa VII. Karlovi byl najednou Luther a jeho učení dobrý jako prostředek tlaku na papeže. Ten nakonec povolil a svolil dokonce k císařské korunovaci v roce 1530 (ovšem ne v Římě ale v Bologni). V roce 1529 na druhém říšském sněmu ve Špýru „protestovalo pět říšských knížat a 14 měst“ proti zákazu nového učení. (Odtud název protestanti, kostel, kde se to stalo, stojí dodnes a je ho možné navštívit). V roce 1530 pak na sněmu v Augsburku prezentoval Lutherův přítel a společník Melachton nové vyznání víry (takzvaná Augsburská koncese). Karel to akceptoval a politicky se mu jeho říše začala rozpadat. Když konečně udeřil a protestantskou opozici v bitvě u Mühlberka v roce 1547 rozdrtil, těšil se chvíli pocitu vítězství. Ale jen krátce, než se proti němu obrátil jeho nejvlivnější spojenec Mořic saský. Ten císaře přinutil utíkat z Innsbrucku ve spodním prádle. To už císař psychicky nezvládl, jako první císař v dějinách se vzdal trůnu, uchýlil se do kláštera a tam v depresi a na modlitbách zemřel.

Žezlo po něm převzal jeho mnohem schopnější bratr Ferdinand, který se od samého začátku snažil o usmíření obou táborů – jako jediný si uvědomoval nebezpečí, které si papežové ani nepřipouštěli – nebezpečí rozštěpení církve. Reformátoři totiž na vytvoření vlastní církve vůbec nepomýšleli, jejich cílem byla reforma CELÉ církve. Až když tohoto cíle nedosáhli (částečně i vlastní vinou, protože se jejich mnohé proudy nedokázaly sjednotit) vytvořili vlastní církev nezávislou na centrální moci v Římě. Ferdinand se snažil intervenovat na obou stranách a přivést je k jednacímu stolu. To se mu i podařilo, nejblíže k smíření měli oba kontrahenti při jednáních v Regensburku (Řezně) v roce 1541. Římskou delegaci tehdy vedl velmi tolerantní a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini a měl i mandát od umírněného papeže Pavla III., aby dojednal dohodu s luterány i za cenu ústupků. Tentokrát to byli ale protestantští kněží, kteří se ukázali neústupní a navíc byli ještě rozhádaní mezi sebou. Contarini neuspěl, ztratil svůj dominantní vliv v Římě, moc tam převzali fanatici a vývoj nabral neodvratitelný směr ke konfrontaci.

V roce 1545 svolal papež Pavel III. ekumenický koncil do Tridentu. Ten byl několikrát přerušen, dokonce přeložen do Bologni a pak zase zpět, smír v otázkách víry mezi oběma tábory ale nastolit nedokázal. V roce 1563 už za vlády fanatického papeže Pavla IV. Caraffy přijal dogmata, vylučující protestanty z církve. Ti se tedy konečně rozhodli založit církev vlastní.

Spory vyústily nakonec v roce 1618 do třicetileté války, která začala jako válka náboženská a skončila jako nesmyslný masakr všech proti všem, ukončila politickou dominanci římských císařů, jakož i římských papežů. Místo nadvlády císaře a papeže jako dvou paží vlády nad světem nastoupil takzvaný vestfálský systém rovnováhy politických sil, který je vlastní politickému systému Evropy ale i světa dodnes. Západní svět se rozdělil a to znamenalo rozvoj humanismu, posléze osvícenství, které s sebou přineslo průmyslovou revoluci a změnilo tak naprosto svět ve kterém žijeme. Svět nebyl Lutherovým činem osvobozen od dogmatismu (protestanti byli někdy ještě nesnášenlivější než katolíci, například Kalvín vedl v Ženevě pravý náboženský terorismus nepříliš odlišný od dnešních islamistů Islámského státu), ale byl rozbit monopol na ideologickou pravdu. Lidé měli volbu, volba je předpokladem vývoje. A lidstvo se této šance chopilo.

Možná že by k takovému vývoji došlo i bez Luthera. Jsem ale přesvědčen, že jeho revolta tento vývoj když ne iniciovala, tak určitě urychlila.

Tato skutečnost nezasáhla jen katolickou do té doby všemocnou církev, nýbrž změnila celý svět, poměr sil, chápání moci a důvěru člověka ve všemocnou ideologii posmrtného života jako odměny za pozemské utrpení. Naučila ho žít tady, na této zemi. Výsledky mohou být někdy kontroverzní, nicméně tento zlom umožnil, aby lidé planetu, na níž žijí, poznávali a poznání je cesta. Poznání stojí proti fanatismu, proti nekritické víře. A proti lákavé možnosti tuto zneužít politicky, k čemuž mají lidé odjakživa vrozenou vlohu. To je zásluha oné reformy zpřed pěti set let a za ni jí musíme být vděční. Bez ohledu na to, jakého jsme vyznání.