Když jsme se rozhodli zase jednou navštívit Itálii a to v její severní části, kterou jsem ještě neměl prozkoumanou, nadšeně jsem souhlasil. To jsem ještě netušil, že hlavním posláním naší cesty je koupit klobouček pro vnučku Veroniku – čili jak jej Italové rozkošně nazývají – „capollino“. Průhlednou záminkou pro tuto cestu na capollinem byl manželčin seminář zabývající se plicní rakovinou. Naivně jsem si myslel, že je to skutečně hlavní důvod naší cesty. O capollinu jsem se měl dozvědět až na místě, kdy už nebylo cesty zpět.

Na cestu jsme se vydali autem. Už jsem si na italské řidiče zvykl a jejich způsob jízdy je víceméně (ovšem spíše méně než více)  bezproblémový. V podstatě tam platí stejná dopravní pravidla jako u nás – jen jejich výklad je poněkud jiný a volnější. Už nedělám takové hlouposti jako při mé první cestě do Itálie v roce 1993, kdy jsem pro místní řidiče naprosto nepochopitelně zastavoval na semaforech na červenou, ačkoliv nic nejelo, přestalo mne už překvapovat, že Ital dokáže zablokovat dopravu v celém městě, protože právě potkal na chodníku kamaráda, s nímž si nutně potřebuje popovídat. Ještě stále mne dokáže ale mírně zneklidnit, když mne předjíždí v městě auto zprava po chodníku pro chodce, protože podle jeho mínění je mých 50 kilometrů za hodinu proklatě málo. Na mírný nesouhlas jsem se zmohl i v tunelu, kde byla přikázáná rychlost 70 km v hodině, já jel 90 (nejsem sebevrah, abych se nechal při sedmdesátce nabourat zezadu) a přesto mne předjížděli Italové přes dvojitou plnou čáru a ještě k tomu do nepřehledné (aspoň pro mne) zatáčky. Ale to všechno patří ke koloritu a v podstatě jsem rád, že to tak je.

Turín jsme tedy dosáhli bezproblémově a poté, co jsem ženu vysadil v hotelu Boston, vydal jsem se hledat podzemní parkoviště. Nebylo to tak úplně jednoduché. Označení prostě chybělo a můj GPS mi zbytečně oznamoval, že jsem dosáhl cíle, když jsem jej prostě neviděl. Nakonec jsem musel zaparkovat na ulici a jít pěšky hledat vjezd do oné podzenmní garáže. Objevil jsem ho, ale byla to náročná úloha, za jízdy prostě nesplnitelná. Tak dobře byl utajen.

Nečekal jsem od nejzápadnější italské metropole mnoho. Turín má pověst průmyslového města, historických památek jsem od něj taky mnoho nečekal, v podstatě jsem byl skeptický. O to radostněji mne mělo tohle město na Pádu překvapit. Turín byl kdysi keltskou osadou, již zničil svého času v roce 218 před naším letopočtem Hannibal, když vpadl do Itálie a byl celý radostí bez sebe, že přežil přechod přes průsmyk Malý svatý Bernard. Turín se totiž skutečně nacházel na křižovatce dvou nejdůležitějších cest do Francie přes Monte Geneva a přes oba Svaté Bernardy a od něj se už mohl člověk pohodlně dál plavit po řece Pádu. V roce 28 před naším letopočtem zde proto vznikla římská osada, jež dostala později jméno Augusta Taurinorum  a zajímavé je, že půdorys onoho římského města se dochoval dodnes i s typicky v pravém úhlu se křížícími ulicemi. I části římských hradeb se dochovaly s zachovanou Porta Palatina a zbytky římského divadla. U někdejší Porta Pretoriana prokázali Italové svou obvyklou kreativitu. Tuto někdejší římskou bránu přestavěli napřed na středověkou pevnost – Castello. Poté k ní přistavěli renesanční přístavbu a protože se jim to později ještě tak úplně nepozdávalo, přidali k tomuhle hybridovi nakonec ještě barokní fasádu. Výsledek této chaotické tvořivosti je prostě neuvěřitelný, tato budova pak vévodí největšímu turínskému náměstí – Piazza di Castello.

Turíňané a vlastně celý Piemont, jehož je Turín hlavním městem, se v minulosti prokázal mnohokrát jako velmi tvořivý. Vynálezy, jež se vážou k Piemontu, provázejí náš život na každém kroku – tak například zde vznikla tabulková a posléze i oříšková čokoláda, káva Lavazza, Martini, Cinzano, Tic Tac a řada dalších dobrot. Chtěli jsme si dát Martini přímo na místě činu v Cafe Torino na Piaza San Carlo, když jsme ale zjistili, že jedna sklenička tam stojí osm euro, dali jsme si ho v jiném lokále za eura dvě. Tvořivý byl i kuchař v lokále Mago Rabin na Corso s´Mauricio, kam jsme se šli navečeřet. Když nás přišel pozdravit, byl mi hned podezřelý. Vypadal totiž jako umělec, jenž čerpá svou inspiraci v nedovolenných prostředcích. Zřejmě si toho večera zakouřil trochu víc než obvykle. Objednali jsme menu o čtyřech chodech. Těch chodů bylo nakonec sedmnáct!!! Náš umělec se rozhodl zprostředkovat cizincům průřez veškerou piemontskou kuchyní. Což o to, nápad to nebyl úplně špatný a každý chod byl kulinářským i uměleckým zážitkem. Problém byl jen v tom, že některé z nich se vzájemně nesnášely a rozhodly si to spolu rozdat. Nebraly při tom ohled na to, že bojištěm je můj žaludek. Každopádně jsem další den nemusel jíst vůbec nic – vlastně ani nemohl, už při pohledu na jídlo se mi dělalo nevolno. Takže nakonec jsem ještě i ušetřil.

Piemont je trochu jiná Itálie. Tak jiná, že když tam v roce 1796 vpochodoval Napoleon, vyhnal  ze severní Itálie Rakušany a vytvořil z italských provincií tzv. Cisalpinskou republiku, Piemont přičlenil přímo k Francii. Místní obyvatelstvo považoval očividně za Francouze, kteří se nenaučili dobře francouzsky . Tak úplně mimo nebyl, jednak to pocítil můj žaludek při oné nezapomenutelné večeři – většina chodů patřila mnohem spíše k francouzské než k italské kuchyni a Torino, jak se město nazývá italsky, se piemontsky řekne Türin. Savojští vévodové, původem Francouzi z oblasti pod Mont Blanc kteří v Piemontu vládli od jedenáctého století a ve třináctém vystřídali jako vládcové města místního biskupa, přeložili své hlavní město z francouzského Chambéry do Turína až v roce 1563.

Napoleon je zde stále hodně populární, což jsem tak úplně nepochopil, protože přece jen byl agresor, diktátor a hlavně – no prostě ho nemám rád. Jak jsem se ale dozvěděl v Muzeu sjednocení Itálie (Museo di Risorgimento), je považován za člověka, jenž do Itálie vnesl svobodu projevu, demokratické cítění a tím i odstartoval proces směřující k vytvoření sjednocené Itálie v roce 1861, což se stalo právě v Turíně.

Pršelo a pršelo. V Turíně to ovšem není zase až taková tragédie. Prakticky celé město je vybavenno arkádami, takže se v něm dá chodit v suchu, i když z nebe padá hojně voda. Samozřejmě že jsou tam všude butiky a značkové obchody, což mne nijak nezajímalo, dokud se ke mně nepřipojila manželka a nezačala aktivně hledat – no samozřejmě ono capollino. Až tehdy jsem pochopil, že ten výlet může mít určité zádrhele.

Já jsem se věnoval pamětihodnostem města. Královský palác a Palazzo Madamme se mi nevešly do časového plánu, slavnou savojskou zbrojnici jsem při nejlepší vůli nenašel – zřejmě je nalezitelná jen pro místní. Legendární turínské plátno se nachází v Duomo di San Giovanni bezprostředně vedle královského paláce. (Výstava k tomuto tématu je ale v nádherné barokní královské kapli San Lorenzo rovněž u královského paláce ale ze strany Piazza die Castello.)

Zda do něj byl skutečně zabalen Kristus, o to se přou vědci dodnes. Je skutečně pravděpodobné, že ono plátno pochází  křižácké kořisti při dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a otisky krve skupiny AB odpovídají přesně zraněním, jež utrpěl člověk při ukřižování s trnovou korunou na hlavě a smrtelnou bodnou ranou do oblasti srdce. Jenže karbonová analýza datovala stáří plátna do třináctého století, takže se možná přece jen jedná o podvrh.(Byzantinci byli v padělání svatých relikvií opravdoví mistři) Plátno je v kostele San Giovanni uloženo v boční kapli, je vlastně docela příjemné se tam posadit a trochu rozjímat a odpočinout si, zatímco venku prší a prší. Text, jenž je u plátna uveden, řeší rozpor pravosti opravdu šalomounsky – podle něj je plátno symbolem utrpení Kristova. Takže proč ne? Líbilo se mi tam.

Turín vlastní („údajně – tvrdí to Italové sami, takže by to bylo třeba ještě prověřit) po Káhiře druhé největší egyptologické muzeum na světě, zvané zde Museo egizio. Proč je taková velkolepá výstava staroegyptského umění právě v Turíně, má samozřejmě svůj důvod. Jistý Piemonťan jménem Bernardino Drovetti se totiž po anexi Piemontu Napoleonem cítil opravdovým Francouzem a následoval Bonaparta na jeho výpravě do Egypta. Když tato skončila katastrofou, došlo mu, že až zase takový úplný Francouz není a zůstal v Egyptě jakožto konzul, jenž byl pro všechny strany, pro Francouze, vítězné Angličany ale i pro samotné Egypťany vlastně naprosto přijatelný. Právě Napoleon vzbudil na své výpravě zájem o staré egyptské umění, na jeho válečném tažení jej následovali vědci a umělci a díky němu byla vykopána Rosettská deska, jež přivedla Jeana Francoise Champoliona k rozluštění egyptských hieroglyfů. Drovetti tedy zůstal v Egyptě a pokračoval v tom, co jeho generál kdysi začal – sbíral papyry, sochy, reliéfy, jež se vynořovaly z egyptského písku. Když se pak vrátil, skončila jeho sbírka v Louvru. Drovetti se ovšem už zase jednou až tak Francouzem necítil a Piemont se po Vídeňském kongresu v roce 1815 stal nezávislým Sardinským královstvím. Drovetti nebyl ochoten být považován za francouzského patriota, jenž své cennosti prostě nezištně daruje.  Rozhodl se svouv Louvru deponovanou sbírku prodat a sardinský král Karel Felix nabídl prostě víc než král francouzský. Pak už se přesunu sbírky z Paříže do Turína zabránit nedalo. Jeho sbírka je opravdu úctyhodná, papyry na celou stěnu, od Knihy živých, tedy knihy staroegyptské medicíny, až po papyrus erotický, jež už tehdy před čtyřmi tisíci lety osvětloval tajemství umění lásky. A nechybí ani tehdejší „beauty box“, kosmetický kufřík z hrobu Egypťanky z období Nové řiše. Takže dámy – ale i páni – je se na co podívat.

Symbolem Turína je ovšem Mole Antonelianna, budova, jejíž věž je zobrazena na italské dvoucentové minci. Původně to měla být synagoga, ale ještě než se ji podařilo dokončit, přestěhovalo se hlavní město Itálie nejprve v roce 1866 do Florencie a pak 1870 do Říma a tak na dokončení projektu došly peníze. Dnes je tam muzeum kinematografie – italské filmové ateliéry se přece nacházejí v Turíně!

Skutečně zajímavá expozice provází od laterny magiky přes první pohyblivé obrazy, první krátké filmy z konce devatenáctého století až k moderní tvorbě. Je zde spousta zajímavých exponnátů, nejen onen slavný korzet Marilyn Monroe, který dává tušit, že se na tom děvčeti bylo opravdu na co podívat a bratři Kenedyové si měli na co sáhnout. V muzeu jezdí  v podstatě ve volném prostoru zavěšený výtah na vrchol věže, je to ovšem jen pro lidi bez sklonu k závrati a protože při mizerném počasí, kdy se vrchol věže topil v mracích, byla možnost výhledu na město zhora nulová, jsem se této atrakce vzdal. Ale muzea Italové dělat umějí, o tom jsem se měl přesvědčit o den později.

 

V roce 1899 založilo osm místních podnikatelů, mezi nimi i Giovanni Angelli na předměstí Turína v Lingottu „Fabrica italiana l´automobile di Torino“.  Tak vznikl slavný Fiat, momentálně jeden z největších automobilových koncernů. (Němci parodují tento slavnný název výkladem názvu „Fehlerhaft in allen Teilen“, Američané zase „fix it alone, Toni“. Nicméně Fiat v konkurenci světových značek obstává dodnes, kdy všechncy ostatní italské (Lancia, taky z Torina, Alfa Romeo, Lamborgini atd. už dávno patří zahraničním firmám). V obrovské výrobní hale v Lingottu je dnes kongresová hala, kde se právě konal onen seminář, na který má žena jela, prodejna „Slow food“ potravin (taky piemontský vynález jako odpověď labužníků na „fast food“) , hotel, galerie atd. atd. – Italové prostě neradi bourají to, co už jednou stojí.

A nedaleko od oné někdejší haly je pak Museo nacionale de automobili, čili národní automobilové muzeum.

Nejsem sice žádný nezřízený fanoušek automobilového průmyslu a auto je pro mne především prostředek přesouvání se z bodu A do bodu B, ovšem tohle muzeum překonalo všechna moje očekávání. Nejen výstava modelů z konce devatenáctého století všech možných značek, auto Italia, s nímž překonali v roce 1912 cestu až do Shanghaje, kde po cestě nebyly žádné čerpací stanice protože v mnoha zemích, přes které jeli, o autech ještě ani neslyšeli. Je zde ale celý vývoj aut přes dvacátá poválečná léta k prvním luxusním modelům let třicátých. Průvodné filmy vysvětlují odlišnost filosofie výroby aut v Evropě a Americe po druhé světové válce i jejich následné sblížení, představují nejdůznější kuriozity vývoje, jež se nakonec neprosadily a samozřejmě nechybí ani sbírka monopostů, tedy závodních automobilů od typu z roku 1914 až po dnešní formule. Že se tam nachází legendární Fiat 500 a 600 a spousta Ferrari, je samozřejmé. Kromě toho tam je ale znázorněný i vývoj motorů od začátku dvacátého století dodnes (i s modelem Laurint und Klement z roku 1909) a vývoj kol od dřevěného až po dnešní pneumatiky Formule 1. Měl jsem problém muzeum po čtyřech hodinách opouštět, někdo, kdo je opravdový fanda do aut, by si měl nejspíš vzít spací pytel, aby tam někde v úkrytu za některým z aut mohl přenocovat.

 

 

Muzea Italové opravdu dělat umí. Turín byl tedy nakonec opravdovým zážitkem, jež můžu komukoliv vřele doporučit.

Ach ano, jak to vlastně dopadlo s tím capollinem, tedy hlavním důvodem naší návštěvy? Navštívili jsme v Turíně řadu obchodů a jeden obchodní dům. Průběh byl vždy stejný. Napřed obrovské nadšení nad nabídkou dětských věcí s tvrzením, že tady si určitě něco vybereme. Takticky byl tento slib správný, díky němu jsem nevzal ihned do zaječích. Pak ale neměl jeden klobouček šňůrku pod bradu, další ji sice měl, ale příliš dlouhou, další pak měl sice správě dlouhou, ale byl nehorázně drahý a ten s disneyovskými figurkami přece taky kupovat nebudeme. Posléze žena usoudila, že v Turíně se klobouček koupit nedá, protože centrem světové módy je přece Milán. Tam bude výběr určitě mnohem lepší. A tak jsme se vydali do Milána. Ale o tom zas až někdy příště.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.