Karl Renner pozapomenutý rodák z Dolních Věstonic

               Češi tak nějak rádi zapomínají na rodáky, kteří se proslavili v zahraničí a to i blízkém. Zejména pak, když byli německéí národnosti a podíleli se na politice Rakouska. Rakušáci si 14.prosince připomínají 150 let od narození jejich možná nejkontroverznějšího politika v období republiky, možná by bylo dobré osvěžit vzpomínku na tohoto člověka i pro českou veřejnost – tedy aspoň pro malou skupinu mých čtenářů.

Renner Karl

Mimochodem jižní Morava darovala Rakousku hned dva prezidenty, vedle Karla Rennera i mikulovského rodáka Adolfa Schärfa, který byl prezidentem v letech 1957 – 1965. Shodou okolností nebo možná ani ne náhodou se oba hlásili k sociální demokracii.

               U Karla Rennera politická angažovanost ve prospěch tehdy utlačovačované společenské třídy při zohlednění jeho původu nepřekvapuje. Narodil se v Dolních Věstonicích 14. prosince 1870 v rodině vinaře jako sedmnácté – případně osmnácté dítě. Proč to nevíme přesně? Protože měl Karl bratra dvojče Antona a nikdo neví, kdo z těch dvou přišel na svět dřív. Rodina byla bohatá na děti, ale jinak velmi chudá. Nicméně se podařilo nadaného chlapce nechat studovat, což bylo možné jen díky škole při klášteře Piaristů v Mikulově. Ty do města přivedl v v roce 1630 kardinál František z Dietrichštejna, znající z doby svých studií v Římě osobně jejich zakladatele Josefa Kalasánského. Piaristé měli jako svůj hlavní úkol vzdělávat mladé, talentované ale nemajetné muže, kteří by si jinak studium nemohli dovolit. Ten program sloužil v sedmnáctém samozřejmě především k rekatolizaci země, protože tak byla tvořena vrstva vzdělaných mužů, přeurčených pro kariéru úředníků, kteří byli vychováváni v přísně katolickém duchu – a byli za své vzdělání a životní šanci, kterou tak obdrželi, i patřičně vděční.

               Na zdi kostela kláštera Jana křtitele v Mikulově, kde Piaristé sídlili, je pamětní tabule, připomínající, že zde studoval jeden z nejslavnějších českých vědců Jan Evangelista Purkyně, tabuli se jménem Karla Rennera jsem zde nenašel. Zřejmě se jí ani nedočká, o důvodech mých pochybností se v mém článku zmíním. Purkyně zde ovšem studoval o sto let dřív než Karl Renner.

Vzhledem na Rennerovu další kariéru se tomuto žákovi katolická ideologie nedostala dostatečně pod kůži. Už během svého studia na univerzitě ve Vídni totiž vstoupil do sociální demokracie (Sozialische Arbeiterpartei) založené teprve v roce 1888. Renner sám maturoval Mikulově o rok později s vyznamenáním, a v roce 1891 začal studovat právo ve Vídni, kde promoval v roce 1896 a nastoupil do státních služeb v knihovně říšského sněmu.

               Od roku 1907 byl poslancem říškého sněmu za sociální demokracii, která se v té době teprve probojovávala z opovržení etablovaných politických stran – být „socanem“ byla na začíátku dvacátého století ještě spíše nadávka. Za své zvolení děkoval zavedení všeobecného hlasovacího práva v roce 1905, v roce 1907 měli poprvé přístup k volbám všichni – mužští – občané Rakouska, tedy i nemajetní dělníci. Renner vyhrál volby v okrese Neunkirchen v Dolním Rakousku. S tímto okresem pod Semeringem spojil i později svůj osud, v obci Gloggnitz  v roce 1910 koupil vilu, kde se dnes nachází jeho muzeum. K členství k sociální demokracii ho pohnuly zřejmě dvě věci – jednak jeho původ z velmi chudých poměrů, jednak skutečnost, že sociální demokracie byla jedinou skutečně nadnárodní stranou, která se nezapojovala do nacionalistických třenic – Renner pocházel z národnostně smíšeného moravského jihu a nepovažoval tedy tuto politickou agendu za primární ani prospěšnou. Navíc kategoricky odmítal revoluční násilí, patřil k pravému křídlu strany, která se ke „Komunitickému manifestu“ stavěla skepticky. Jeho stranickým kolegou Adlerem mu byla v roce 1917 vyčítána „bezzásadovost a bezectná prolhanost“. Možná v tom byl i kousek pravdy. Renner neměl nikdy velký problém měnit své názory, jestliže v roce 1917 označoval francouzskou tendenci zřizovat v Evropě republiky za „zánik civilizace“ v roce 1919 označoval už monarchii za „žalář národů“.

               Rennerova první hvězdná hodina udeřila s rozpadem monarchie v roce 1918. Po prohrané válce a při s tím spojené bídě a hladu byli sociální demokraté silou, která mohla mírnit revoluční tendence proletariátu. Už proto, že ho zastupovali. Renner byl v tom směru optimálním obsazením kancléřského úřadu. Byl sociální demokrat, u dělníků měl tedy potřebnou autoritu, ale odmítal revoluční násilí a neměl problém měnit strany, politicky taktizovat a nedodržovat dané sliby. Byl tedy ideálním politikem pro krizový management, kdy morálka nehraje až tak důležitou roli. Renner se stal kancléřem nově vytvořené „Republiky Deutschösterreich“ (projevil  i básnického ducha, když sám napsal text hymny tohoto nového politického útvaru „Deutschösterreich, du herrliches Land!“ a vedl mírová jednání, která skončila podpisem mírové smlouvy v St. Germainu 10. září 1919. Tato smlouva byla pro Karla Rennera velkým zklamáním. Proti jeho přesvědčení, že Rakousko není schopno samostatné existence, bylo nově vzniklé republice zakázáno spojení s Německem, čímž padlo i plánované připojení českých pohraničních, převážně  německy osídlených území – a tím i jeho rodiště Dolních Věstonic. Rakousko se muselo vzdát pohraničních českých oblastí, včetně částí Rakouska v oblasti Valtic a Českých Velenic, dostalo ale zato většinu Burgerlandu a Vorarlberg, který v referendu rozhodl o svém připojení ke Švýcarsku, musel zůstat rakouský. Hospodářská situace nového státu byla ovšem katastrofální, vyústila do hyperinflace (které v Československu předešel Alois Rašín prozíravým oddělením měny), státního bankrotu, ze kterého se Rakousko dostalo jen díky stabilizační půjčce, kterou splácelo až do šedesátých let dvacátého století. Až zavedením šilinku v roce 1925 se stabilizovala měna a poté i sociální situace. Politické pnutí mezi sociální demokracií a křesťansko sociální stranou zůstalo ale velké, v roce 1927 kulminovalo poprvé v zapálení vídeňského justičního paláce.  Jenže sociální demokracie prohrála v roce 1920 v době hospodářské mizérie volby a už se k moci během celého meziválečného období nedostala, a to i když v roce 1930 získala nejvíc hlasů. Do vlády ji političtí konkurenti nepustili. Karl Renner se stal alespoň předsedou Národního shromáždění, tedy parlamentu.

               V této funkci se ovšem neproslavil, nebo spíše proslavil, ale jinak, než by si to byl přál. 4.března 1933 došlo k spornému hlasování o opatřeních proti stávkujícím železničářům. Všechny tři v parlamentu zastoupené strany (Sociální demokrati, křešťanští demokrati a velkoněmečtí nacionalisté) předložily své návrhy. Návrh sociálních demokratů neprošel, poté byl většinou jednoho hlasu přijat návrh nacionalistů, čímž už nebylo potřebné hlasovat o návrhu křesťanských demokratů, kteří se s tím nehodlali smířit. V nastalém zmatku měl Renner pocit, že parlament není schopen za těchto okolností vést a rezignoval. Jeho zástupce Ramek z křesťansko sociální strany poté vyhlásil ono hlasování za neplatné, což vyvolalo takovou bouři odporu, že rovněž na svou funkci rezignoval. A totéž udělal v afektu i druhý zástupce předsedy parlamentu ze strany německých nacionalistů Straffner. Až poté poslanci zjistili, že vlastně teď nemá kdo vést další jednání, ale ani řídit volby nového vedení, neřkuli vyhlásit rozpuštění parlamentu a nové  všeobecné volby.

               Neřešitelnou situaci využil Engelbert Dolfuss k mocenskému puči, převzetí moci, rozpuštění parlamentu a vytvoření takzvaného „Stavovského státu“.

Sociálně demokratická a komunistická strana byly zakázány, o něco později i rakouská NSDAP. V roce 1934 vykulminovalo mnohaleté napětí mezi rakouskou levicí a pravicí, které si obě vytvořily ozbrojené síly, do občanské války. 12. února 1934 se rozpoutaly boje mezi ozbojenými jednotkami sociálních demokratů Schutzbundem a pravicovým Heimwehrem, spojeným s policií a armádou. Schutzbund byl během tří dní poražen, následovalo zatýkání. Devět vůdců bylo popraveno, Karl Renner byl odsouzen k deseti měsícům vězení, obvinění z velezrady soud zamítl.

               Kdyby nedošlo k událostem druhé světové války, byla by se tím zřejmě politická kariéra Karla Rennera uzavřela. Uchýlil se do Gloggnitzu a věnoval se psaní. 3.dubna 1938 ovšem napsal článek, který ho dodnes kompromituje. V něm vyjádřil svůj souhlas s Anschlussem Rakouska na Německou říši. Sice měl výhrady ke způsobu, jakým k začlenění Rakouska došlo, ovšem současně se tím splnila jeho představa, o kterou tak marně bojoval v letech 1918 – 1919. Co mu Češi ovšem zřejmě nikdy neodpustí, je rukopis, který napsal v roce 1938 a který byl zveřejněn až v roce 1990. Karl Renner totiž v letech 1918-1919 bojoval za DEUTSCHÖSTERREICH, ke kterému měly patřit i Sudety. Byl určitě poznamenán i skutečností, že právě jeho rodiště Dolní Věstonice, které mělo podle jeho představ na základě národnostní struktury patřit k tomuto státnímu útvaru, se mu nepodařilo získat, ale bylo přičleněno k Československu. Zřejmě proto v roce 1938 ve svém článku chválil Hitlerovo jednání vůči Československu, konkétně: „bezpříkladnou vytrvalost a ráznost říšského vedení.“ Tato stať naštěstí pro něho nevyšla tiskem, byla by mu zřejmě zkomplikovala politický návrat v roce 1945.

               Vztah Rennera k nacistické ideologii byl negativní a rasovou teorii vícekrát kritizoval, ostatně byla jeho jediná dcera Leopoldina provdána za Hanse Deutsch-Rennera, který byl židovského původu. Leopoldina emigrovala s celou rodinou v roce 1938 do Londýna, vrátila se ale v roce 1939 zpět k otci, který celou dobu vlády národních socialistů strávil v Gloggnitzu v domácím vězení.

               Jenže přišel rok 1945. Sovětská armáda obsadila východní část Rakouska a dobyla Vídeň. Stalin hledal loutku, která by pomohla obnovit Rakouskou republiku (ponechání Rakouska ve svazku s Německem spojenci zamítli, aby poválečné Německo oslabili). Potřeboval ale někoho, kdo by byl přijatelný i pro západní spojence. Bylo mu zřejmé, že celé Rakousko se sovětské armádě obsadit nepodaří, ale vláda dosazená Moskvou by mohla prosazovat sovětskou politiku i v oblastech obsazených západními spojenci. A tehdy ruští agenti objevili v Gloggnitzu Karla Rennera a ten projevil okamžitě připravenost spolupracovat. Zřejmě se ve svém vyhnanství nudil.

               Sovětům se hodil náramně. Byl sociální demokrat, tedy levicový politik, odsouzený za účast v občanské válce proti „fašistům“ v roce 1934. Ale byl to i člověk odmítající revoluční teror, což ho mohlo legalizovat v očích západních demokracií. Stalin vsadil na Rennera, nechal ho přivézt do Vídně a postavil ho do čela provizorní vlády, která 27. dubna 1945 vyhlásila druhou rakouskou republiku. Západní spojenci, kteří vstoupili na území Rakouska až koncem dubna, byli vývojem očividně zaskočeni. Po delších poradách jim ale nakonec nezbylo nic jiného, než 26. září 1945 tuto Rennerovu vládu uznat – už proto, že neměli k dispozici žádnou přijatelnou alternativu. Renner se zdál Rusům jako nalezený poklad. Slíbil jim prostě všechno, co chtěli. Závislost na Moskvě politickou i ekonomickou, jak už jsem napsal, neměl nikdy problém s tím své sliby nedodržovat. Je otázka, co by dělal, kdyby socialisté s komunisty první svobodné volby 25. listopadu 1945 opravdu vyhráli. Měl ale štěstí. Volby vyhráli křesťanští demokraté, přejmenovaní na Rakouskou lidovou stranu a novým kancléřem se stal jejich předseda Leopold Figl. Ten se Rennerovými sliby necítil být vázán a Renner mohl poukázat na to, že voliči jeho politiku nepodpořili dostatečně, aby ji mohl prosadit. Za to byl nově konstituovaným národním shromážděním 20. prosince 1945 zvolen prvním poválečným prezidentem Rakouska (jediným, který nevzešel z lidového hlasování). V této – víceméně symbolické – funkci se cítil určitě dobře. Zůstal v prezidentském úřadě až do své smrti, zemřel na následky mozkové příhody ve věku 80 let 31.prosince 1950.

               Renner byl a zůstává kontroverzní osobou rakouských dějin. Ačkoliv vnitřně Rakouskou republiku v jejích dnešních hranicích odmítal a netajil se tím, stal se dvakrát jejím zakladatelem. Byl to bezbřehý oportunismus, touha po slávě nebo služba lidem v té zemi žijícím? Možná z každého trošku. Rakousko ho přes všechny kontroverze uctívá, dočkal se jako jediný politik už desetkrát zobrazení na poštovní známce, nejcennější je takzvanný „Renner-Block“, vydaný v roce 1946 k jeho sedmdesátým pátým narozeninám.

Série čtyř těchto bloků se prodává za 2500 euro, razítkovaný s platným razítkem pošty dokonce za víc než 9000 euro – tento fakt je dán tím, že bloky byly v poštovním styku platné jen dva dny. Tyto bloky patří k nejcenějším rakouským známkám, nakolik to odpovídá ceně prvního poválečného rakouského prezidenta a rodáka z moravských Dolních Věstonic, nechávám otevřené…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.