S těmi jmény to byl samozřejmě od samého začátku průser. Jak vysvětlit Rakušákovi, že Polách a Poláchová patří k sobě? Některým sice připadala ta dvě jména „ein bisschen“, tedy maličko podobná, ale to byla jen zanedbatelná menšina.

               Samozřejmě jsem tahal stále za kratší konec. Bylo to dáno tím, že žena byla v Rakousku o půl roku dřív než já, takže v Grazu jsem neměl šanci. Někoho přesvědčit, že se nejmenuju Polachova ale Polach (čárek nad jménem jsme se museli samozřejmě vzdát hned na začátku a žena se musela bránit transkripci Polachowa, nebo se smířit s tím, že ji vyslovovali Polachofa.). Nejhorší bylo, že první auto jsme koupili na její jméno, protože už měla povolení k pobytu, v mém servisu jsem pak marně další tři roky bojoval, aby mi říkali Polach. Nakonec jsem raději změnil servis – prostě to nešlo.

               Dalším problémem je výslovnost, nebo spíš, jak Rakušáci rozeznávají hlásky. Nikdy jsem nepochopil proč, ale žádný z nich nedokáže rozlišit „b“ a „p“ (ani „t“ od „d“) jedno, jak výrazně to vyslovujete. Marně jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl, že „b“ vyslovujeme rty vpředu a „p“ vzadu. Bez úspěchu. Bohužel jsem právě já touto jejich neschopností postižen. A tak jsem už zažil mé jméno ve formách Bollach, Bolach, Pollach, je zajímavé, že jen si jen zřídka nechají ujít příležitost napsat mě s dvojitým „l“. Proč, to mi nedokázal žádný z nich vysvětlit. Prý to tak prostě je. A když mám hláskovat mé jméno, nikdy nezapomenu začít „hartes P“ čili „tvrdé P“ – na rozdíl od měkkého „b“. Jde očividně o nějakou dědičnou poruchu sluchu.

               Já mám zase nemalý problém s jejich přehláskami. Čeština má oněch pět jasných „a,e,i,o,u“. V němčině –  ale i ve slovenštině, jsou přehlásky „ä“ nebo „ö“ – ve slovenštině dokonce  „ô“. I kdybych se postavil na hlavu, nerozliším v němčině slavíka od borovice, tedy  „Lerche“ od „Lärche“.

               Ale hlavním problémem bylo mým přátelům vysvětlit problém s „ová“. A kdyby to aspoň bylo jednoduché!

               V práci jsem měl k spolupracovníkům delší projev (bylo to v buschenschenku u vína, takže jsme měli dost času a dobrou náladu), abych jim vysvětlil psaní českých jmen.

               Že k Polachovi patří Polachova, byli ochotni někde okolo třetí skleničky akceptovat. Jenže já si nedal pokoj a pokračoval jsem, že tak jednoduché to zase není.

               Některá jména i v Česku zůstávají v ženské formě stejná: Machů, Janů, Váně. Kolegové byli ochotni začít nás opět řadit do Evropy.

               U adjektiv se mění jen koncovka, čili  Černý/Černá. Zamyšlené přikyvování.

               U jména jako Marek musí škrtnout to „e“ uprostřed jména a z Marek se stane Marková. (Z diskuse vystoupili první, na které to bylo už moc.)

               U jmen končících na „a“ se škrtá to „a“ a tak je Culka/Culková, v žádném případě ne Culkaová.  Sestřičce Evě Culkové říkali stejně stále Kulková, což ji vytáčelo k nepřítomnosti, ale Rakušáci mají nemalé problémy s „C“. Takový Hudec je pro ně Hudek nebo Hudeč, v žádném případě ne ten správný Hudec – neptejte se proč, ale je to tak. Při tomto vysvětlování to vzdal i statečný kamarád Gernot, který se skutečně poctivě snažil česká jména pochopit.

               Ono se není ani tak moc co divit, že v tom mají guláš. Rakousko kombinuje všechny možné kultury a to i ve jménech a Češi se na tomto zmatku nepodílejí právě malým podílem. Samozřejmě že se mi pamatují jména jako Jelinek nebo Korinek lépe než Prettenthaler, Neuhofer nebo Dörflinger, nehovoříc raději už o Echstadlerovi nebo Schlierenßauerovi. (Dokonce i jména jako Francesconi nebo Lorenzoni mi utkvějí v paměti snadněji než Müller nebo Maier, nehovoříc o Petricovi, Maricicovi nebo Ivanicovi). Rakouský telefonní seznam je skutečně kulturní zmatek. K mému překvapení mají ale Rakušáci sami problémy si zapamatovat i čistě germánská jména: Kolega Buchebner nevěděl nikdy, jak se který pacient jmenuje a pravidelně je jmenoval „Herr/Frau Ding.“ Ding znamená v doslovném překladu „věc“ ovšem používá se pro cokoliv, od čeho neznáme jméno. Nezbývalo mi, než kolegovi říct, že toho pána/paní neznám.

               Zajímavé je, že se dá poměrně dobře poznat, zda se předkové nositele českého jména přistěhovali do Rakouska ještě za císaře pána nebo až v době republiky. V čase monarchie byla totiž důležitá výslovnost jména a tak se mohli lidé zapsat způsobem, který zachovával nezměněnou výslovnost. Takže máme z Veselého formy jako Wesely, Wessely nebo dokonce Wehsely. Po roce 1918 už byla rozhodující transkripce a tak Veselý zůstal Veselym, i když si musel zvyknout, že mu teď budou říkat Fesely. Neřešitelným problémem bylo samozřejmě naše „ř“. Proto se Dvořáci psali za císaře pána Dworschak, což vyslovují i dnes jako Dvoržak, protože to „ř“ prostě nedají. Ovšem po roce 1918 už to byl Dvorak, ostatně tak vyslovují i jméno našeho slavného hudebního skladatele.  Mrkvicka mohl zůstat Mrkwitschkou jen do roku 1918, kouzelné bylo, když k tomuto nádhernému slovanskému jménu rodiče přidali křestní jméno Siegfried. Siegfried Mrkwitschka, to je skutečně postava jako ze ság o Niebelunzích. Jako jednoho z prvních pacientů jsem kdysi ve Spitále an der Drau potkal studenta jménem Zejdlik.. Samozřejmě že háček nad „Z“ už ztratil, přesto jsem se ho odvážil zeptat, zda je ještě Žejdlík nebo už Cejdlik. Podíval se na mě jako na mimozemšťana a naprosto nechápaje moji otázku odpověděl konsternovaně: „samozřejmě Cejdlik.“

               Především v oblasti umění a kabaretu se to českými jmény doslova hemží, nejpopulárnějším hlasatelem rádia Ö3 je Robert Kratky (odhlédnouc od Tomáše Kamenára, ale ten je skutečně rodilý Slovák.) Ale i Heinz Marecek či nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek by těžko zapírali své české kořeny.

               I s křestními jmény to nebylo úplně snadné. Syn Lubomír reklamoval, že pokud jsme měli v úmyslu emigrovat do Rakouska, nebylo jméno Lubomír nejšťastnější volbou. Upozornil jsem ho, že si stěžuje na naprosto špatném místě. Jednak se narodil v roce 1988, kdy jsme neměli ani nejmenší myšlenky na emigraci (tedy aspoň já určitě ne) A co se týká roku 1995, kdy jsme někdejší Československo opravdu opustili, já v tom byl nevinně. Ať si stěžuje u maminky.

               Dcera Zdenka si zvykala na to, že jí říkali Cdenka. No prostě „Z“ se čte jako „C“. „C“ ostatně taky, takže když se babička jmenuje Cecílie, může to v Rakousku vypadal: Cöcilie, Zöcilie, Coecilie, Zoecilie nebo Zoezilie. A můžete se z toho zbláznit. Někde se stala chyba, ne ale u mě.  Když dcera všechny ve škole konečně přesvědčila, aby ji správně vyslovovali, začali ji psát Sdenka. Mohla si vybrat, co jí vadí víc. Reklamace mohla podat na stejném místě jako syn, narodila se už v roce 1985, čili v ještě hlubším komunismu, nikdo nepočítal s tím, že toto krásné české jméno bude dělat v budoucnosti problémy. Ostatně toto jméno se udomácnilo i v Chorvatsku, jmenuje se tak dokonce manželka jednoho chorvatského kolegy – pěkný příklad vývozu české kultury.

               Když se vdávala moje dcera, a to za Čecha s krásným jménem Sloup (což Rakušáci vyslovují bez výjimky jako Slup), ponechala si tuto formu a tak se i její obě dcery jmenují Sloup. Jediný problém je vysvětlit, proč se babi z Prahy jmenuje Sloupová, když je maminka Sloup. Ale zatím to holky neřeší a časem si na to zvyknou.

               Snacha pak neváhala a ponechala si jméno Polach. Určitě hrála podstatnou roli skutečnost, že žila v té době v Londýně a měla oprávněné obavy, že by její zaměstnavatel nové příjmení Polachova nedokázal ani vyslovit.

               Prostě -ová je –ová, jsem zastáncem tohoto přechylování, moje žena si jméno Polachova nechala zřejmě jen proto, že už se pod ním stala ve městě i na klinice slavnou – to byl jeden z důvodů, proč v Grazu jen naši nejbližší přátelé vědí, že já „ová“ ve jméně nemám.

               Ovšem přece jen jsem to v sebedůvěře přehnal. Na ambulanci v naší nemocnici jsem oznámil, že pokud do ambulance dorazí nějaká paní, jejíž jméno bude končit na „ova“ a nebude umět dobře německy, ať mě zavolají, že rád přeložím.

               Stalo se. Zavolali mě. Jmenovala se Jelizaveta Popova. Bylo hodně namáhavé oprášit moji školní ruštinu, ale dokázal jsem to. Tvář jsem neztratil.

2 Comments on Jména

  1. Dobry den, pane doktore, nahodou jsem si chtel neco o Vas precist, a samozrejme jsem nejprve objevil Vaseho jmenovce na Morave. Pisete uzasne ctive a jakoby z me hlavy. Mate velmi podobny nahled na zivot a velmi vtipne komentare. Dcera Karolina, nyni Polach, tvrdi, ze reakce ctete, ja tvrdim, ze to nemuzete stihat. Kazdopadne ty potize se jmenem jsem resil okamzitym hlaskovanim meho jmena, tzn prvni, co jsem se na moji prvni nemecke staci naucil, byla nemecka abeceda, tj P wie Paula, L wie Ludwig, E wie Emil etc… Pokud jsem tento zpusob nepouzil nebo to neslo, byl jsem Pleschaty popr me psali jako Blechaty atd.. Kazdopadne jste ve svych komentarich skvely a preji Vam i Vasi pani hlavne hodne zdravi a radosti z prace, z deti ci vnoucat.. Jiri Plechaty

    • Karolína má samozřejmě pravdu – Lubo by řekl – jako vždycky. Těch komentářů není zase tolik a každý mě potěší. Spíš je náročné držet tempo, tedy skutečně jednou týdně – snažím se aby to bylo před víkendem tedy ve čtvrtek – publikovat článek. Lubo mi vyčítá, že jsem v tématech příliš rozptýlený a proto nemám větší návštěvnost. Čtenář nikdy neví, čeho se na mé stránce dočká. Asi je to pravda, ale nikdy jsem se nedokázal koncentrovat jen na jednu věc, na jedno téma. A tak i když momentálně počty návštěvníků zřejmě v důsledku slunečného počasí i mistrovství Evropy ve fotbale, klesají, zůstanu své taktice věrný. Každopádně vás vítám na mých stránkách.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.