Víte, kde to je? Já bych to zřejmě nevěděl, kdyby se žena nerozhodla strávit dovolenou roku 2011 právě tam. Já chtěl do Apulie, protože jsem právě rešeržoval na můj nový román o Friedrichovi II. ona se chtěla koupat. Kombinace ubytování u moře a poznávání okolí se zdála být optimální. Nebyla. Tedy ne pro moji ženu, trpící kinetózou. A tím se dostáváme k odpovědi na otázku, co to vlastně Gargáno je. Je to pohoří.  Sice nepříliš vysoké ale přece jen pohoří a přes ně se musí člověk prokousat k přímořským střediskům po neskutečném množství serpentin. A tím pádem zůstala má drahá manželka uvězněna na apulském pobřeží. I když taky to nebylo tak špatné a myslím, že zas až tolik netrpěla. Když si samozřejmě odmyslíme cestu tam a zpátky.

               Gargáno je ostruha na italské botě. Hodně přírody, les s mysteriózním názvem „Forresta umbra“, přímořská jezera a několik malých městeček s přímořskými letovisky – Vieste, Peschici a Monte San Angelo, ovšem i vesnice San Giovanni Rotondo (pardon město, žije zde přece jen 27 000 obyvatel), kde působil v letech 1947 – 1968 až do své smrti jeden z nejpopulárnějších současných italských svatých Padre Pio.

Ten zde založil „Casa sollievo della sofferenza“ čili „Dům mírnění utrpení“. Byl to jeho projekt, dům byl otevřen v roce 1956 a Padre Pio ho až do své smrti vedl. Čili přerušení nekonečných serpentin ve Forresta umbra v této destinaci není rozhodně nezajímavé. Dnes zde stojí velká moderní nemocnice samozřejmě hned napojená na moderní nový kostel Santa Maria delle Grazie. Padre Pio byl blahořečen v roce 1999 a svatořečen o tři roky později – od koho jiného než od Jana Pavla II? K svatořečení jsou potřebné zázraky, v tomto případě ale mohl Jan Pavel jednat z vlastní zkušenosti. V roce 1947 se setkal tehdy dvacetisedmiletý polský kněz Karol Wojtyla s Padrem Piem, který už tehdy platil za světce (podobně jako Františkovi z Assisi se mu na těle objevila stigmata, tedy rány Kristovy). Padre Pio tehdy Wojtylovi předpověděl skvělou kariéru a to, že se stane papežem. Wojtyla byl sirotek, jeho nejbližší přátelé, kteří mu nahrazovali rodinu, byl manželský pár Wanda a Andrei. A pak se Wojtyla dozvěděl, že je Wanda, matka čtyř děvčátek, těžce nemocná. Měla nádor, který bylo nutné operovat, přičemž lékaři nemohli garantovat, zda ji operace může zachránit. Wojtyla napsal latinský dopis Padre Piovi, kde ho prosil o modlitby za Wandino uzdravení. A nádor zázračně zmizel i bez operace. V tomto svatořečení byl tedy Jan Pavel druhý zainteresován dokonce osobně.

San Giovanni Rotonda – nemocnice

               Region Gargana prosperoval nejvíce v době císaře Friedricha II. Ten totiž přeložil hlavní město své říše – Sicilského království do města Foggie a odtud řídil i celou Římskou říši. Gargáno se nabízelo jako místo odpočinku, lovecký revír a místo, kde žily jeho milenky, zejména pak žena, kterou miloval nejvíce, urozená Bianca Lancia. Pro tu dal stavět hrady ve Vieste i v Monte San Angelo. Císař s ní měl tři děti, dvě dcery a syna Manfréda, pozdějšího krále sicilského, po kterém se jmenuje město v bezprostřední blízkosti Gargána, které dal založit, dnešní průmyslový přístav Manfredonia – ten se na rozdíl o dříve jmenovaných měst nevyplatí navštívit. Císař si svou milenku vzal na jejím úmrtním loži za ženu, ovšem protože byl v papežské klatbě stejně jako kněz, který ho oddával, papež tuto svatbu nikdy neuznal a Biančiny děti byly oficiálně bastardy. Což mělo mít pro Manfreda fatální následky. Papež jeho nárok na Sicilské království nikdy neuznal, poštval na něho Karla z Anjou, který v bitvě u Beneventa Manfreda porazil a tento před hradbami Beneventa ztratil nejen korunu ale i život. Hrob Biancy Lancie byl údajně objeven v Tarentu, kde zemřela, hroby dalších dvou dalších manželek císaře shodou okolností dvou Isabel Jeruzalémské a Anglické se nacházejí v dómě v městě Andria – hnízdě o 100 000 obyvatelích s neskutečnou směsí úzkých uliček, odkud jsem myslel, že se už nikdy v životě nedostanu. Pokud má ovšem někdo odvahu a zájem se císařovnám jít poklonit, ať to rozhodně zkusí. Já jsem to vzdal.

               Ovšem Gargáno, to je především příroda.

Jak při túrách v hlubokém lese Forresta Umbra, tak na pobřeží s kouzelnými zálivy, skalami, jeskyněmi, vše zdobeno pro tento region typickým červeným slepencem, který byl používán jako stavební materiál pro císařský palác ve Foggii, nebo i pro reprezentativní a poněkud mysteriózní hrad „Castell del Monte“. Rozhodli jsme se se synem krásy pobřeží Gargana poznat a přihlásili jsme se na výlet lodí. Samozřejmě, že v regionu nenajdete nikoho hovořícího anglicky, ovšem o to jsou místní komunikativnější. Zejména pak řidič autobusu, který nás k lodi vezl, jménem Francesco.

Malý šlachovitý mužík a tělesné váze někde okolo padesáti kilogramů a neustále hovořící. Bez problémů nacpal do svého autobusku o devíti místech na sezení 16 lidí, třináct Poláků, nás dva se synem a jednu Italku, přičemž polské děti k úděsu jejich rodičů nacpal jednoduše do zavazadlového prostoru – ovšem odpor byl naprosto marný. Diskutovat se s Francescem nedalo. Skutečnost, že hovořil pouze italsky, při tom ovšem hrála jen podružnou roli. Francesco prostě nepřepínal na příjem. Mimochodem na zpáteční cestě se dva další Poláci zeptali, zda by se s námi nemohli svézt taky. Pro Francesca to nebyl žádný problém, takže nazpátek nás jelo osmnáct. Bylo nám těsno ale útulno, Francesco se ptal polské holčičky, která navzdory všem pravidlům automobilového provozu seděla na předním sedadle vedle řidiče, zda umí plavat. Když tato konsternovaně odpověděla „ne“ aniž samozřejmě rozuměla otázce, následovala delší Francescova přednáška o rizicích spojených se skutečností, když si někdo, kdo neumí plavat, koupí výlet lodí. To už jediná Italka v autobuse nevydržela a oslovila milého řidiče: „Francesco, non capiscono, sono tutti stranieri“. „Francesco, nikdo ti nerozumí, to jsou všechno cizinci.“ Ani to ale nezkrotilo ani v nejmenším Francescovu výřečnost. Když nás vyložil na skalách, u nichž kotvila naše loď, okamžitě s autobusem odjel. Proč, to jsme pochopili po chvíli, kdy jsme s lodí objeli mys a přistáli u dalšího nástupiště. Stál tam Fracesco s dalšími patnácti lidmi. A když jsme konečně zakotvili v přístavu ve Vieste, kde jsme brali největší část turistů, museli jsme chvilku počkat, protože pak jsem uviděl, jak se k nám po molu žene Francesco, následován hordou dalších osmnácti pasažérů. Jestli jsem tedy dobře počítal, dokázal tento jediný šofér se svým autobuskem pro devět osob dopravit k naší lodi celkem 48 (slovy čtyřicet osm!!!) osob. Tomu říkám efektivita, potom ať si někdo stěžuje, že v Itálii je nízká produktivita práce!

               To pobřeží Gargána je opravdu krásné. Skály, vápencové útvary jako „Arco di santa Lucia“ tedy Oblouk svaté Lucie, vjezdy do jeskyní a skrytých lagun a mezi skalami malé uzavřené písčité pláže, kde se člověk může koupat. 

Samozřejmě, že ten nápad mělo i mnoho jiných lodí, takže nikde nejste sami, právě jsme lezli do vody, když na pláž dorazila loď se skupinou postarších lidí hovořících strašným jazykem. „To je dánština,“ pravil můj syn, který v Kodani strávil jeden semestr studia. „A co říkají?“ chtěl jsem vědět. „Jak to můžu vědět?“ obořil se na mě potomek. „Po půl roku intenzivního kurzu dánštiny jsem schopen poznat, že je to dánština, nic víc.“ Pomyslel jsem si, že s tím jazykem asi není něco v pořádku. Pak jsme jeli nazpět, na mysu u Vieste nás vítala socha svatého Františka z Paoly a pak náš šofér Francesco. Dopravil nás k hotelu všechny a v pořádku.

               Největším městem Gargana je Vieste. Město nad přístavem na skále vysoko nad mořem, jeho symbolem je bílá skála jménem Pizzomuno, která má tvar vztyčeného penisu, která se nachází na pláži „Spiagga lunga“, čili Dlouhá pláž.

Když jsem tento motiv chtěl použít v mém románu „Ať zemře král,“ vzbudilo to u lektorky nepřekonatelný odpor a musel jsem to změnit na vztyčený prst. Ale mezi námi, prst vypadá jinak. Vieste je klasické italské městečko s maličkým, ale milým náměstím a dómem, elektřina k domům se tahá po venku po fasádě (stejně jako v Londýně) a na vrcholu se tyčí mohutná pevnost, kterou zde dal pro svou Lanciu Biancu postavit Friedrich II. Ani ta ale nepomohla v roce 1554, kdy město dobyl turecký pirát Dragut. Na náměstí před katedrálou nechal tehdy stít hlavy 5000 obyvatelům města. Všechna města na západním pobřeží Itálie trpěla nájezdy Turků, kteří v té době opanovali Balkán a byli tedy vzdáleni jen přes úzký Jadran. Pevnost se navštívit nedá, je zde vojenská zóna. Zato se dala navštívit Restaurace na „Piazza Petrone.“ Stoly stály našikmo, takže člověk musel dávat pozor, aby mu jídlo a hlavně pití neodjelo, ale bylo to tam úžasné, kdy zátoka hluboko pod námi měnila barvu z jasně modré na stříbrnou, pak zlatou a nakonec na temně modrou, když slunce konečně zapadlo. Jídlo bylo skvělé ale kozí sýr, který tu podávají, má jednu nepříjemnou vlastnost – v žaludku ho stále přibývá, i když už člověk nejí. Měl jsem pocit, že můj žaludek musí prasknout, žena mě odvezla do hotelu a já trávil ještě celé další dopoledne.

               Druhým městečkem je Peschici.

I tady se jedná o městečko na skále vysoko nad mořem s přístavem a pevností z desátého století, která se na rozdíl od Vieste navštívit dá. Proplétal jsem se s mým Peugeotem 407 uličkami města a hledal parkovací místo a pak jsem dorazil ke křižovatce tvaru T a pochopil jsem, že jsem ztracen. Křižovatka byla ve všech směrech proparkovaná, s mým autem jsem neměl nejmenší šanci ji zvládnout. Jenže za mnou, jak už to v Itálii bývá, stála už další tři auta. Pochopil jsem, že mě odtud dostane jedině vrtulník.  Ale to už ke mně spěchali tři italští důchodci, aby mi pomohli. Ukazovali mi, jak se točit s přesností na milimetry. Bylo to nutné, centimetry by nestačily, i tak jsem výjezd z křižovatky zvládl na desátý pokus. Nicméně jsem vyjel bez jediného škrábance a Italy jsem miloval zase o něco víc. Městečko samotné má malé hlavní náměstíčko, bránu středověkého opevnění, domy jsou zde natlačeny nahusto stejně jako restaurace. Malé náměstíčko pro malý počet obyvatel, celé město má 4500 duší. Mimochodem – partnerským městem Peschici je Jílové u Prahy. Jedli jsme opět v restauraci na terase vysoko nad přístavem s nádherným výhledem a tentokrát si dala kozí sýr má žena. Víckrát jsme už během této dovolené do restaurace nešli. Manželka sice po příjezdu do našeho apartmánu prohlásila, že ona tedy v té malé kuchyňce rozhodně vařit nebude, po návštěvě v Peschici ale své rozhodnutí chválabohu změnila. Ostatně ryby, zeleninu i ovoce mohl člověk nakoupit za velmi přijatelné ceny – kozímu sýru jsme se raději vyhnuli – i když se jedná o místní specialitu a já místní speciality miluju. Ale jednou opravdu stačilo.

               Ach ano, že jsem vlastně úplně zapomněl na Friedricha II., kvůli kterému jsem vlastně tuto cestu vykonal? Ne tak úplně, ale o tom příští týden.

Peschici v noci

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.