Month: August 2017

Banská Štiavnica


 

Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“

Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit.

Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou (na rozdíl od Blaníku není jisté, zda spí) a čekají, až je Slovenský národ povolá, aby ho zachránili.

Ubytovali jsme se na Počúvadelském jezeře a ráno vyrazili na kopec. Výstup je to poměrně snadný (převýšení dělá 340 metrů, čili trochu namáhavější procházka, na začátku poněkud strmý, pak po vrstevnici přes Tatarskou louku a pak částečně i po dřevěných schodech až na vrchol v nadmořské výšce 1009 metrů. Po cestě je několik krásných vyhlídkových skal, na vrcholu pak rozhledna a hospoda. Napřed jsem se podivil, že zatímco Rakušáci umisťují na vrcholy hor kříže, katoličtí Slováci tam staví hospody, ale nakonec jsme tam objevili i onen kříž. Nikoliv ale sitnianské rytíře.

DSC_0560

Tan háček může být v tom, že strážce hory vychází z útulku jen jednou za sedm let. Postaví se na vrchol hory a volá, zda je pomoci potřeba. Když nedostane odpověď, vrátí se zpět do kopce a je vymalováno. Jednak nevíme, v kterou hodinu vychází. Zřejmě v noci, protože přes den je tam turistů jako na pouti a to by se mezi nimi ztratil nebo chytil paniku. Pak možná nevolá dostatečně hlasitě, aby byl slyšet v údolí. A onen sedmiletý interval je dost nepraktický, už proto, že volby se konají každých pět let. Praktické by bylo, kdyby onen strážce hory vycházel ven každých pět let vždy po volbách, zašel do Bratislavy a zeptal se, zda je jeho chlapců už třeba. Pak by se možná něco hnulo. Možná by nastoupení jezdci v plné zbroji před úřadem vlády něco zmohli. I když jejich výstroj zřejmě nebude nejmodernější, přece jen je legenda klade do začátku devátého století. Ale lepší než nic.

Rytíře jsme tedy nenašli, ale výlet do Banské Štiavnice se přesto vyplatí. Ne nadarmo platí za jedno z nejkrásnějších slovenských měst (ostatně v roce 1782 století byla po Bratislavě – Prešporku a Debrecínu,  tedy před Budínem, třetím největším uherským městem s více než dvaceti tisíci obyvateli.) Za svůj význam vděčilo město těžbě zlata a stříbra. Slovensko bylo až do objevení Ameriky největším nalezištěm zlata, v nejlepším roce 1690 se v Štiavnici, které se tehdy říkalo Schemnitz,  vytěžilo 605 kg zlata a 29 tun stříbra. Štiavnické vrchy jsou pozůstatkem sopečné činnosti a tak tam leccos cenného na povrch vyvřelo.

I když se na blízkém Sitně nacházelo hradiště už v době římské, později význam místa upadl a znovu se objevilo až v jedenáctém století. Obyvatelstvo bylo, jako ostatně ve všech hornických městech, německé, přišlo sem hlavně po vpádu Mongolů v roce 1241 z dolního Saska. V patnáctém století se město zapletlo nešťastně do bojů mezi Ladislavem Pohrobkem (jehož zájmy v Horních Uhrách a tedy na Slovensku zastupoval Jan Jiskra z Brandýsa) a Vladislavem Jagellem Varenčikem a v roce 1442  bylo vypáleno a následné zemětřesení dokonalo dílo zkázy.

Až Matyáš Korvín se různými úlevami snažil obnovit těžbu a postavit zničené město, za nový rozkvět vděčilo ale, stejně jako ostatní slovenská banská města podivné koalici, kterou uzavřeli v roce 1495 Jakub Fugger, zvaný Bohatý (ne bez důvodu, byl nejbohatším člověkem tehdejší Evropy a svými penězi rozhodoval i o volbě římského císaře) a levočský rodák Jan Thurzo (nar. 1437), spišský patricij a krakovský občan. Podle uherských zákonů totiž nesmělo nerostné bohatství patřit cizinci. Fugger, který usiloval po zisku monopolu na těžbu evropské mědi (v čase výroby děl) i o monopol v těžbě stříbra (a později i rtuti, bez níž tehdy nebyla možná těžba zlata), uzavřel s Thurzem smlouvu nejdříve na těžbu mědi v Banské Bystrici (německy Neusohl tedy Nový Zvolen), který pak rozšířili na těžbu stříbra na celém Slovensku. Thurzo, který studoval v Padově, vynalezl totiž systém na odvodňování zatopených dolů a tak se mu podařilo obnovit těžbu stříbra v už opuštěných dolech a udělat ji opět ziskovou. Samozřejmě že hlavní zisk měl Fugger, ale na Thurza zůstalo dost na to, aby jeho rodina povýšila do baronského stavu a jeden z jeho pozdějších potomků se stal dokonce palatinem, tedy královským zástupcem v Uhrách. Jiří Thurzo byl palatinem v letech 1610 – 1616 a  ve filmu Báthory si ho jakožto zloducha zahrál očividně s chutí Karel Roden.Banska stiavnica

Banská Štiavnica byla tedy bohatým horním městem a je to na ní vidět dodnes. Musel jsem zkorigovat své vědomosti, podle kterých štýrský arcivévoda Johann založil v Leobenu první hornickou universitu. Není to pravda, předběhla ho jeho babička Marie Terezie a to právě v Banské Štiavnici mezi lety 1763 a 1770. (ovšem Leoben funguje dodnes, takže je aspoň nejstarší stále ještě fungující báňskou školou).

Banská Štiavnica je skutečně hezké město. Centrem jsou hned dvě spolu sousedící náměstí – Trojičné námestie a Radničné námestie. Monumentální socha Svaté trojice jakožto morový sloup byla postavena po morové epidemii v letech 1710 – 1711, pochází ale až z druhé poloviny osmnáctého století (Je to už druhá – ovšem monumentální barokní verze). Nad náměstím je Starý zámok, hrad přebudovaný z někdejšího kostela. V čase tureckého nebezpečí se město opevnilo a vybudovalo nový obranný systém, do něhož vedle Starého zámku patří i Zámek nový na protilehlém, dost vzdáleném kopci.

Slavná je štiavnická Kalvária, ta určitě stojí za návštěvu. Náš rakouský přítel Heimo sice označil výstup na ni za svůj největší sportovní životní výkon, ovšem to svědčí jen o jeho naprosto nesportovním založení. Kalvária se nachází na Ostrém Vrchu nad Štiavnicí a je ze všech stran dobře viditelná a samozřejmě pro turisty lákavá. Dali ji postavit Jezuité v letech 1740 – 1744 a člověk vystoupá na kopec okolo 22 kaplí a 3 kostelů. Ne všechny jsou už zrekonstruované, za bojů mezi Rudou armádou a Wehrmachtem v druhé světové válce byla Kalvária zničená. Rekonstrukce sice začaly už v roce 1953, hlavní práce následovaly v letech 1976 – 1983, pokračují ale dodnes. Protože jsou financovány ze soukromých darů, jde práce hodně pomalu. Nad většinou kapliček mají patronát soukromí sponzoři – často významní štiavničtí rodáci, jako například herečka Emília Vašáryová.Kalvaria

Určitě nezapomeňte navštívit štiavnický Betlém, nádherně vyřezávaný ze dřeva s motivy prací v dolech ale i obrany proti Turkům, kteří zde marně dobývají Nový Zámok. Tak praví pověst, nepodařilo se mi zjistit, zda Turci vůbec někdy k Banské Štiavnici přitáhli, nicméně každý rok se koná v září akce „Turci idú“, která má úspěšnou obranu před tureckou invazí připomínat.

Dva kilometry za Novým zámkom se nachází Báňské muzeum v přírodě, určitě zajímavé, hlavně pro děti a o několik kilometrů dál jsou ony Počúvadelské jazerá. Nejen vhodná na koupání, ale jsou zde i pravidelně vystoupení hudebních skupin, soutěže ve vaření guláše či halušek.  Nejde o přirozené jezero, ale o takzvaný tajch (z německého Teich tedy rybník), které se stavěly jako zdroje energie za účelem pohonu strojů na odvodňování dolů. Počúvadelské jazero je největší dochovaný tajch v Evropě.

Turistický spolek v Banské Štiavnici prý patří k nejstarším v Evropě, sami Štiavničané jej kladou dokonce hned na druhé místo za spolek londýnský. Snad je to pravda, chodníčky na Sitno jsou upraveny pěkně, existuje k tomu přece jen stopadesátiletá tradice.

A pokud se někdo chozením po horách nudí, pak je nedaleko Štiavnice ještě Svätý Anton, zámek posledního bulharského cara Ferdinanda I. Jeho rodina vlastnila na Slovensku rozsáhlé pozemky, zejména lovecké revíry, například na Muráňské planině. Ferdinand I. byl totiž bulharským carem (1887 – 1908 knížetem a pak do roku 1918, než ho Bulhaři vyhnali, carem), ale pocházel z německého durynského rodu Coburg-Gotha. Bohužel se za první světové války přidal na nesprávnou stranu (německou) a tak po válce, zbaven trůnu, dožil na Svatém Antonovi. Jeho syn Boris III. byl carem až do roku 1943 – v druhé světové válce opět bojoval na špatné  – opět na německé – straně, někteří jsou prostě nepoučitelní Car Ferdinand vystoupal mimo jiné i na Sitno, ale ani on se pomoci sitnianských rytířů nedočkal. Ono totiž opravdu nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A car to na zámku ve Svatém Antonu nijak špatné neměl. Zda by sitnianští rytíři obstáli proti tankům Rudé armády, je ostatně víc než pochybné.

Rod Coburg Gotha byl ostatně velmi aktivní v obsazování evropských trůnů. Princ Albert byl manželem královny Viktorie anglické, z tohoto rodu pochází i belgická královská dynastie, začínající králem Leopoldem (1790 – 1865). A pak tu byla ona bulharská carská dynastie. Durynsko bylo pro tyto ambiciózní šlechtice prostě příliš malé.

Takže pokud nebude vědět kam na dovolenou a Tatry se vám už znudily, není oblast Štiavnice (s nedalekou Kremnicou, Sklennými Teplicami, ale i trošku vzdálenějšími ale dobře dosažitelnými Zvolenem či Banskou Bystricou) žádným špatným tipem. Ostatně, pokud by vám bylo Počúvadelské jazero příliš studené, do termální Kováčové to taky není žádná dálka.

Školení


               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení.

„Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“

V pátek na konci prvního týdne pravila: „No, není to tu špatné. Člověk se tu hodně naučí. Ale lidi jsou tu takoví divní. Neusmívají se, nebaví se spolu, neoslovují se titulem ale jen příjmením. To je takový divný pocit, když sestra volá na profesora Beckera, největšího německého odborníka, „Pane Becker, pojďte sem!“ A potom to jídlo! Nedá se tu vůbec nic jíst. Mají tu jen mleté maso, každý den stejné a omáčky se liší jen barvou, ale ne chutí. Chuť totiž nemají vůbec žádnou. Ale máme bílou, červenou a hnědou. Ale jinak se to dá, hodně jsem viděla a něco se ještě naučím…“

Ve středu druhého týdne: „Přijeď pro mne! Odvez mne domů! Tady se to nedá vydržet. Už ani den!“

Jakožto milující manžel, jsem tedy vyrazil na záchrannou akci. Když jsem ve spěchu opouštěl oddělení, potkal mne vděčný pacient (ano, opravdu takoví ještě někdy existují) a vnutil mi láhev domácí meruňkovice. Bránit se bylo zbytečné (a nesmyslné), láhev jsem tedy přijal, ale protože nebyl čas jet ještě do bytu a tam lahev nechat (žena se nacházela očividně v naprosto akutním nebezpečí), musela se mnou meruňkovice do Německa. Tam jsem na internátě objevil svou zoufalou manželku, která nechtěl nic než pryč.

„Ale dnes večer se půjdeme najíst,“ řekla. „Zjišťovala jsem, kde se tu v okolí dá dobře najíst, a dostala jsem tip. Ve Wieslochu je velká restaurace, kam jezdí všichni lidé z okolí, tam prý je skvělé jídlo.“

Protože jsem znal její frustraci z bílé, červené a hnědé omáčky, souhlasil jsem, že navštívíme restauraci ve Wieslochu. Tehdy jsem byl ještě naivní a nevěděl jsem, že Falc byla a je kalvínská a že se tam tedy jíst nedá (podrobnosti najdete v mém článku – „Za všechno může Kalvín“ na mém blogu) Nebylo snadné onu vyhlášenou restauraci najít, ale motivace nás nevědomých byla velká a nakonec jsme objevili v úkrytu mezi vinicemi velkou hospodu se stany na zahradě a obrovským skoro do posledního místa naplněným parkovištěm. U vchodu člověk zaplatil 15 Euro s tím, že může sníst, kolik bude chtít. A v tom byla ta finta. Po prvním soustu člověk totiž už nechtěl. Jelikož Kalvíni nepoužívají prakticky žádné koření a zkuste jíst kachnu bez soli a bez pepře! Přestože už bylo půl desáté večer, byly nádoby s masem plné.

„To je šílenství,“ pravila má manželka. „Konec dne a ještě tolik jídla! Vždyť to budou muset všechno vyhodit.“

Poté, co jsme ochutnali, pochopili jsme, že se jídlo v Německu nevyhazuje. Co nedojíme, ohřeje se zítra, možná ještě i pozítří. A to, co jsme jedli my, také nebylo dnešní.

Zachránila nás meruňkovice. Díky ní – vypili jsme půlku lahve, jednalo se o otázku přežití, jsme dokázali dostat potravinové produkty romantické Falce do pohybu tím správným směrem, aby nás v průběhu noci opustily na dolním a ne horním konci trávicího traktu.

Školení jsou potřebná. Ale pozor na průvodné efekty. Ne všude v Evropě umí vařit…

Mezi námi – Kalvín nemůže úplně za všechno.

Ramsau – ráj pro horské turisty


Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu.

Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska.

20170729_104130

Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann  (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta je tam dodnes – i když samozřejmě s novějšími železnými lany. Mimochodem Simony, který si našel svůj domov v Halstattu, dokázal vylézt na ledovec ještě v 70 letech – to když se otvírala chata nesoucí jeho jméno – a to v době, kdy neexistovaly žádné lanovky, které usnadňují turistiku dnes nám, všechno se muselo pěkně odzdola zdolávat pěšky.

Kdysi před dvaceti lety, když jsem se poprvé zatoulal na Dachsteinský ledovec (byl tehdy ještě podstatně větší než dnes, ale kdo by už věřil při letošních 38 stupních ve stínu na globální oteplování, že?) usoudil jsem, že bych na ten vrchol měl jednou vylézt. Před pěti lety dostal tento projekt konkrétní obrysy. Vydali jsme se tam s přítelem Vladimírem (oním mimozemšťanem, o němž jsem už taky psal) a mým synem. Přijeli jsme do Ramsau do pensionu s poetickým jménem Bella Vista tedy Krásná vyhlídka a neviděli jsme zhola nic. Pršelo, pršelo a pršelo. Druhý den zjistil syn na mobilu, že se má okolo poledne počasí rozebrat. Předpověď počasí pravila, že mezi jedenáctou a druhou by měla oblačnost povolit. Rozhodli jsme se být na chatě Seethalerhütte v Dachsteinscharte na úpatí kopce už v jedenáct, abychom mohli ihned vyrazit k vrcholu. Byli jsme tam v jedenáct, na ledovci sněžilo a byla hustá  mlha, která umožňovala viditelnost maximálně k nejbližšímu sloupu. Chatař – chlapec původem z Nepálu – se velmi podivil, co tam děláme. Vysvětlili jsme mu, že čekáme na zlepšení počasí. Podíval se na nás nechápavě a pravil, že počasí se má výrazně zhoršit (což jsme si nedovedli dost dobře představit). Fronta se prý blíží a dorazí během hodiny. Syn se podíval do mobilu a ukázal mu, že právě naopak by mělo následující tři hodiny svítit slunce. Nepálec pokýval hlavou, dále se nepřel a zmizel ve výdeji nápojů. Dali jsme si čaj a debatovali na téma, zda věřit Nepálci či mobilnímu telefonu. Já jsem byl pro Nepálce (jednak nejsem digital native a tím pádem chovám k elektronickým přístrojům vrozenou nedůvěru, jednak jsem si myslel, že chlapec z nepálských hor, usedlý na Dachsteinu bude mít dostatek zkušeností, aby dokázal situaci správně posoudit). Můj syn trval na tom, že pravdu bude mít předpověď počasí na jeho telefonu (jednak je digital native a k tomu ještě optimista). Vyčkali jsme tedy při čaji, než se počasí opravdu zhoršilo a dalo Nepálci zapravdu. Pak jsme se ve sněhové vichřici vydali zpět. Tápali jsme po cestě od sloupu ke sloupu, aniž jsme je viděli (ale nahmatat se daly). Po cestě jsme ještě zachránili skupinku Angličanů, kteří zhrouceni ve skupince plakali a zoufale volali o pomoc. Ptali se, kde je chata. Stáli od ní vzdálení třicet metrů, ale neměli o tom nejmenší tušení a byli přesvědčeni, že musí umřít. Připomínali tak trochu osud Roberta Falcona Scotta – ten byl koneckonců taky Angličan.

Poslední den pobytu byla taková mlha, že jsme neviděli z okna Krásné vyhlídky ani auto v garáži. Rozhodl jsem se tedy definitivně pro ústup. Rozhodli jsme se vyjet na Hochwurzen na druhé straně Schladmingu a tam buď udělat malou túrku nebo když to bude neúnosné, jet domů. Jeli jsme mlhou jako mléko až do výšky nějakých 1300 metrů. Pak se roztrhala a proti nám se objevil nádherný Dachstein, slunící se v paprscích dopoledního slunce. Pochopil jsem, že se jedná o otevřenou provokaci a přísahal jsem, že tu drzou horu jednou pokořím.

DSC_0324

V roce 2014 se mi ale do cesty postavila překážka, s níž jsem nepočítal. Zlomený a zaklesnutý meniskus si vyžádal akutní operaci (na mém levém koleně už druhou) což znamenalo, že jsem až do pozdního podzimu chodil o holi a tím pádem jsem už objednaný pobyt na Krásné Vyhlídce musel odříct. Počasí v tom roce a v námi objednaném termínu bylo nádherné.

Rok nato, už opět schopný chůze, jsem tam dorazil opět s Vladimírem a jeho švagrem. Už bez syna, kterému se výlety s námi zdály příliš nebezpečné. Počasí bylo nádherné. Dny předtím sice pršelo (a nahoře sněžilo) ale v den našeho výstupu svítilo slunce. Vyjeli jsme nahoru na ledovec a spěchali k Dachsteinu. Znal jsem klasickou cestu po ledovci až pod vrchol, posledních sedmdesát metrů je pak poměrně ostře nahoru, ale po lanech a horolezecká výstroj při feratě typu A nebo B nebyla označena za naprosto nutnou. Když jsme dorazili pod horu, čekalo na nás překvapení. Cesta přes ledovec byla kvůli nově se otvírající ledovcové trhlině uzavřená. Jediná výstupová cesta byla po ramínku, tedy po skále s obtížností B až C – bez karabin – aspoň pro mne – naprosto neschůdné. Opět jsme tedy vzdali a vylezli jsme hlubokým sněhem na Gjajdstein – krásný vyhlídkový kopec uprostřed Dachsteinského ledovce. Konečně jsme si mohli Hohen Dachstein prohlédnout z jeho odvrácené strany – vypadá jako vykotlaný zub s ledovcem uprostřed, vlevo s oním ramínkem, po němž nahoru vylezl Fridrich Simony a vpravo s Malým Dachsteinem, který ovšem vůbec není malý.

20170729_124936

Paní domácí na Krásné Vyhlídce se tvářila, že nás lituje, ale zřejmě se nám v duchu smála. Netušila, že se nejsem ochoten jen tak lehce vzdát.

Minulého roku byl nejkrásnější podzim v historii Rakouska. Celé září bylo bez srážek, svítilo mírné podzimní sluníčko, prostě babí léto, jak má být. Tentokrát jsme vyráželi i se synem mého přítele Vladimíra, který je instruktorem na feratách, s veškerou horolezeckou výstrojí. Počasí vydrželo do třicátého září. Třicátého září večer jsme měli sraz na Krásné Vyhlídce. Bylo nádherně, slunce osvětlovalo skálu Dachsteinu i s jeho sousedními horami Torsteinem a Mittelspitze – panoráma prostě nádherné a neodolatelné. V noci přišla fronta. Ještě ve tři hodiny v noci byly vidět hvězdy, ráno v šest bylo vidět na dva až tři metry před sebe. Odhodlání bylo velké, rozhodli jsme se nevzdat. Vyjeli jsme lanovkou na ledovec, na obrazovce nám oznamovali, že na vrcholu je minus deset stupňů a silný vítr. Zaťali jsme se a pochodovali vánicí přes ledovec k nástupu. Tam jsme u zledovatělých lan při nulové viditelnosti a silném větru pochopili, že odhodlání není všechno. Uchýlili jsme se do chaty, kde tentokrát nebyl ani onen Nepálec – zřejmě ho odtud vypudilo počasí.

V dešti, který nás pronásledoval po celý náš pobyt, jsme pochodili po kopcích na Planai, poznali Bad Aussee, kde se kdysi zamiloval už vzpomenutý arcivévoda Johann do poštmistrovské dcery Anny Plochl, navštívili jsme zámek Trautenfels, kde slavil svou první svatbu s paní z Harrachu Ferdinand Hofmann ze Strechau a Glünbüchlu, podporovatel Keplera, kterému jsem už též věnoval fejeton a jeho druhou manželku jsem si dovolil umístit v mém románu „Mefistův rukopis“ a navštívili jsme i zámek Strechau s krásnou sbírkou starých aut značky Steyr, kde se pro změnu chtěl ženit se svou vyvolenou Annou onen arcivévoda Johann, kdyby mu to jeho bratr císař František na poslední chvíli nezakázal. Pobyt tedy hezký a poučný, ale jistě chápete, že to nebylo úplně ono.

A tak jsem letos využil faktu, že žena odřekla plánovanou koupací dovolenou na Sardinii a zaktivizoval přítele Vladimíra s jeho syny a pak zajistil ubytování v půvabném pensionu Bergerhof (Krásná vyhlídka měla obsazeno). Pršelo až do 28 července a v ten den jsme se v Bergerhofu setkali. Předpověď počasí na sobotu 29 července byla příznivá, jen paní domácí se nás zeptala, zda jsme si zarezervovali lanovku. Trošku mi tím vyrazila dech – byl jsem na dachsteinském ledovci už pětkrát a nikdy jsem rezervaci nepotřeboval. Upozornila mě na to, že je hlavní sezóna a zítra bude první pěkný den po dlouhé době. Wifi sice nefungovalo, ale Vladimírův syn Juraj dokázal zarezervovat první lanovku nahoru (všechny ostatní už byly plně obsazeny) na ráno a poslední dolů (všechny dřívější byly plně obsazeny) na odpoledne. Paní domácí byla ochotna kvůli nám dokonce servírovat snídani dřív než v sedm a tak nám už tentokrát opravdu nic nestálo v cestě.

Jak jsem napsal v první větě tohoto článku, konečně jsme ho tedy dali. Po dvouminutovém zaškolení, jak se chovat na feratě, jsem na sebe oblékl výstroj a vydal se na ono ramínko, které bylo přece jen spíš „céčkové“ než pohodové. Prý to tak má být. Nástup má být nejobtížnější, aby si člověk prověřil, zda na to má. Pokud totiž zůstane viset hned na nástupu, je celkem jednoduché slanit ho dolů. Výše je to pak problematičtější. Takže jsem si zažil trochu strachu a hlavně staří pánové působili na karabinách poněkud exoticky. I když jsem měl na hlavě přilbu, bílé vlasy se mi úplně ukrýt nepodařilo. Lidí bylo hodně – byl to koneckonců první pěkný den po delší době. Ještě jsem visel na céčkovém nástupu, když se pode mnou vytvořila fronta nervózních mladých Rakušáků. „Poprvé na kopci?“ ptal se mě jeden nerudně. „Na kopci ne, na feratě ano,“ opravil jsem ho. „Tak to byl už nejvyšší čas, co?“ pravil ten nezdvořák a oblezl mě. Ještě, že nedodal „dědo.“ To bych mu tu karabinku překousl. Zbytek výstupu byl už bezproblémový, ostatně lezou tam i děti – byl tam i Péťa. Totiž krajan ve věku asi devíti let. Českých i slovenských turistů tam bylo požehnaně, kromě němčiny to byly zřejmě jediné dva tam používané jazyky. Sestup byl už problematičtější. Ne všichni přijeli první lanovkou, a když už jsme se rozhodli sestoupit do doliny, oni právě vystupovali. V davech. Museli jsme pouštět okolo nás nahoru někdy i třicet lidí najednou a byli tam i takoví, kteří opouštěli značkovanou a lany zajištěnou cestu a pak nám na hlavu shazovali kameny. Naštěstí netrefili a stejně jsme měli přilby.

Takže kdo touží po trošce adrenalinu – opravdu ho není příliš mnoho, pak cestu na vrchol nejvyšší štýrské hory můžu doporučit. Samozřejmě je tu alternativa i pro ty, kdo toho adrenalinu chtějí mít hodně. Pak ovšem žádná lanovka na ledovec. Pěkně vyšlapat k Südwandhütte, pak sestoupit k první feratce Anně (podle Anny Plochl) a po ní čeká jedna dlouhá a strmá jménem Johann (můžete jednou hádat, po kom se jmenuje). Tudy se dostanete k sedélku s chatou Seethalerhütte a pak už zbývá jen poměrně snadný výstup na vrchol. Na tento výkon ovšem člověk potřebuje celý den a má co dělat, aby stihl poslední lanovku do údolí. Možná je lepší zabezpečit si ubytování na chatě na ledovci. Feratami se jinak hory okolo Ramsau jen hemží, Rakušáci prostě jdou s dobou. Ostatně komu je Anna  Johann málo, má ještě možnost vylézt k horské stanici lanovky po feratě Skywalk – myslím, že už samotné jméno napovídá, jak se na ní člověk cítí.

Ubytování v Ramsau jsou spousty, doporučuji ale rozhodně hledat ubytování v hotelech nebo pensionech, které nabízejí takzvanou „Sommercard“. (Nemají ji všechny, je třeba se po ní při rezervaci ubytování ptát). Tato karta, kterou dostanete v hotelu či pensionu bezplatně, má spousty výhod. Například je v ní obsaženo bezplatné používání všech lanovek v oblasti Dachstein-Schladming. Což je podstatná výhoda, jen lanovka na dachsteinský ledovec stojí 42,50 Euro. (Takže při ceně za nocleh 30 euro a ceně mýta k lanovce 9 Eur, mě vlastně Ramsauské sdružení v ten den sponzorovalo sumou 21,50 Euro) Použít se dá jedna lanovka denně a každá jen jednou během pobytu. V ceně jsou i mýta na horských cestách jako je právě Dachstein nebo například Stoderzinken u Gröbmingu, což je nádherná vyhlídková hora. Zadarmo je i využití krytých bazénů v Ramsau či v Schladmingu (bez sauny, ta se musí platit zvlášť) či otevřených koupališť v okolí. Řada muzeí v okolí (jako například v Schladmingu) se dá navštívit zadarmo, stejně tak i poměrně vzdálený krásný klášter v Admontu (na zpáteční cestě?), na návštěvu jiných zámků, jak například Strechau u Rottenmannu, Hohenwerfen cestou na Salzburg  nebo pivovaru v Schladmingu jsou slevy.  Některé z nich, jako například návštěva solných dolů v Halstattu nebo v Altausse, či dobrodružství Zipline na Stoderzinkenu jsou jen marginální, ale proč je nevyužít? Kdo opravdu miluje adrenalin, může si v Gröbmingu koupit kombinovaný lístek na Abenteuerpark a Zipline, kde se může s horolezeckou výstrojí na různých atrakcích natažených mezi stromy a skalami vyřádit dosyta (ovšem levné to není, i se Sommercard stojí takový lístek 55 Euro na dospělého a na den a pro dítě do 15 let 37 Euro.

Ostatně přímo uprostřed Ramsau je stojí místní kopec Rittisberg s obrovským zábavným parkem, kde si děti  -a nejen ony – opravdu přijdou na své. Je zde i letní sáňkařská dráha, střílení z luků atd., atd. Prostě skoro všechno, na co si pomyslíte.

Výhodou lanovek je, že se člověk dostane do výšky okolo 1800 metrů, odkud pak startuje horské túry, dostane se tedy mnohem dál a výš, než by to zřejmě dokázal při pochodu z doliny. Z Hauser Kaiblingu jsme zdolali Höchststein – krásnou vyhlídkovou horu v Nízkých Taurech, která nás už taky jednou odrazila ledem a sněhem (tehdy jsem si potrhal vazy na čtvrtém prstu pravé ruky), letos jsme jí ale starý dluh splatili – za normálních podmínek sice poměrně kondičně namáhavý výstup ale bezproblémový a bez nebezpečí.

DSC_0397

A z Ramsau je možno jít takzvanou „Královskou etapu“. Myslel jsem, že je to díky její kráse a musel jsem se přesvědčit, že nejenom díky ní. Výstup přes Silberkarklamm připomíná trochu Slovenský ráj, pak ale následuje výškový výstup přes 1000 metrů, pak dlouhý, ale krásný pochod mezi horami s výhledem na masív Dachsteinu ke Guttenbergovu domu (kde je český obsluhující personál a dokonce i menu v češtině (i když s pořádnými pravopisnými chybami – ale nikdo není dokonalý, díky němu jsem se dozvěděl, že legendární Schiwasser je vlastně malinová šťáva) a pak po poměrně nudné cestičce do Ramsau. Pokud někomu těch 1200 výšových metrů nestačilo (jako mému příteli Vladimírovi, ale to mé čtenáře samozřejmě nepřekvapí)  je od průsmyku nad Guttenbergovým domem  možná procházka na horu Sinabel (kam vede od Guttenbergova domu i dlouhá a poměrně náročná ferata) nebo poněkud delší trasa na blízký Eselstein. Pánové prosím nezapomenout zastávku na chatě Lärchenbodenhütte, jsou tam neobyčejně krásné číšnice. Směr ze Silberkarklamu do Ramsau je určitě hezčí než opačně – stojí to za to. Jako ostatně v této oblasti skoro všechno. Mnoho krajanů to už ví – doslova se tam jimi hemžilo.

Takže pokud jste dostali chuť – je to dokonce blíž než do tradičních Vysokých Tater. A letní sezóna ještě neskončila – ostatně Sommercard platí zhruba do poloviny října.

 

DSC_0436

Šéf


Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou.

Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví.

Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci.

Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a je třeba jim tedy lásku předstírat.

Málokterý má tak jasno, jako ředitel nemocnice v americkém seriálu Scrubs, který jasně řekl: „jsem placen za to, aby mě personál nenáviděl. Společná nenávist tmelí kolektiv a zvyšuje pracovní výkon.“

Do pozice šéfa se totiž dostávají prakticky výhradně alfa samci (v poslední době i stále více alfa samice). Kdo jiný by si už něco takového chtěl udělat? Místo práce u pacienta, pocitu úspěchu z vyléčení choroby se zahrabat mezi papíry, uklidňovat vzteklé příbuzné, když se některému z doktorů opravdu něco nepovedlo nebo si to ti příbuzní aspoň myslí, bojovat o rozpočet, o přidělení personálu a finančních prostředků na něj a nechat se neustále kritizovat od ředitelství koncernu a ředitelů pojišťoven? Pokud se podaří některého pacienta zázračně vyléčit, chválu a slávu sklízí ošetřující lékař, když se něco nepovede, může za to samozřejmě primář. Následkem toho se o tuto funkci ucházejí lidé toužící nadevše po moci anebo prostě jen lidé se sklony k sebevraždě.

Můj první šéf byl ještě komunistický kádr, který slávě svých lékařů dokázal zabránit tím, že bez jeho svolení nesměl nikdo předepsat ani acylpyrin. Každý den dělal vizitu u všech pacientů, aby bylo jasné, KDO je léčí. Vizita trvala celý den, pokud musel nečekaně na výbor komunistické strany, musel na něj tým i celé hodiny čekat na chodbě, až se vrátí. Že tento systém nebyl příliš efektivní, je nabíledni, ostatně průměrná ošetřovací doba byla 19,6 dne – něco dnes naprosto nepředstavitelného. Ovšem pan primář na sebe nechával čekat rád. Odpoledne ve tři hodiny bývalo ještě jedno sezení, kde se mu muselo referovat o všech přijatých pacientech, aby ON určil léčbu a vyšetřovací strategii. Toto sezení bylo povinné a nikdo je nesměl opustit. Stalo se, že pan primář přišel na toto sezení až o půl páté, protože od tří do čtyř hrál s kamarádem tenis. Že nám pláčou děti v mateřských školkách, ho naprosto nezajímalo. Byl to prostě ALFA samec s velkým ALFA – tím největším, jaké jsem kdy zažil.

Můj druhý šéf byl velmi milý člověk a byli jsme blízcí přátelé. Bylo to dáno tím, že se zajímal vášnivě o historii, zejména o dějiny kultury – a vlastně proto mě i přijal, i když jsem ještě hovořil lámanou němčinou – oslovilo ho, že jsem byl v této době autorem dvou historických románů. Zatoužil prostě po spřízněné duši, po někom, s kým by si mohl vysoko v štýrských horách i popovídat. V tom se nezklamal, vedli jsme spoustu insipirujících rozhovorů – vždy jen ve dvou. Moje žena z něj měla panickou hrůzu. Můj šéf totiž trpěl alexythymií – poněkud málo známým syndromem. Člověk, který jím trpí (on vlastně netrpí, trpí jeho okolí), rozumí sice slovům, která slyší, nerozumí ale poselství, které se v těch slovech skrývá. Rozumí jen textu, zcela mu uniká emotivní stránka rozhovoru. Navíc měl můj šéf ve své vysoké vzdělanosti skákavé myšlení. To znamená, že začal u pacienta trpícího na revmatismus. Odtud se dostal ke Kristovu ukřižování, vzápětí byl v renesanční Itálii šestnáctého století a než jsme si to byli schopni uvědomit, už hovořil o bezohlednosti farmakologického průmyslu. Za těchto okolností byla dohoda ohledně léčby onoho pacienta, o kterého šlo, poněkud obtížná. Šéf navíc nosil plnovous a mumlal dost nesrozumitelně do něj, byl proto posledním člověkem na oddělení, kterému jsem rozuměl. Způsobovalo mi to v prvních měsících, kdy jsem ještě musel dokazovat své schopnosti nemalé problémy a ztrátu pěti kilogramů živé hmotnosti. Šéf mi totiž na vizitách často kladl otázky, kterým jsem naprosto nerozuměl, na které jsem ale musel odpovědět. Dělal jsem to a čekal na katastrofu, která se nedostavila. Buď jsem smysl otázky správně vytušil, nebo šéf mou odpověď posoudil jako následek jazykové bariéry. Možná byl prostě jen tolerantní.

Byl jsem už v nemocnici asi dva měsíce, když na ranním sezení něco velmi naléhavě vysvětloval a já jsem trpěl tím, že nerozumím ani slovo, oč se jedná. Bylo mi jasné, že se blíží katastrofa, protože podle způsobu, jakým hovořil, se muselo jednat o věc naprosto strategického významu. Hned po skončení sezení jsem se tedy přitočil ke kolegovi Laszlovi (byl to přes své maďarské jméno rodilý Rakušák) a zeptal se ho šeptem: „Tibore, prosím tě, o čem to šéf mluvil?“ Podíval se na mě překvapeně a odpověděl: „Nemám tušení. My mu nikdo nerozumíme.“ To mě uklidnilo. Nebýt v průšvihu sám, je vždy super. První rok, než se situace i díky mě uklidnila, měl šéf velmi periodické záchvaty vzteku. Jakožto rak podle hvězdného znamení byl v čase úplňku psychicky dost labilní. Vždy v té době se zdekompenzoval a následující dva týdny nás všechny považoval za neschopné hňupy a dával nám to hlasitě najevo. Pak se jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil a byl zase milý – až do příštího úplňku. Dovolil jsem si ho až po více než roku spolupráce upozornit na to, že raci jsou prostě v čase měsíčního úplňku labilní a někdy i nesnesitelní.

„Opravdu?“ podivil se. „Já jsem si ničeho takového nevšiml.“

„My ale ano,“ řekl jsem a protože jsem nebyl vzápětí propuštěn z práce, svědčí to jednak o dobrém srdci mého šéfa jakožto i o jeho toleranci a smyslu pro humor. Od tohoto rozhovoru se jeho labilita v čase měsíčního úplňku zmírnila, mohl jsem tedy projevit tu moji – jsem totiž taky rak. S tou jeho alexythymií jsem se už nějak musel srovnat – i když to někdy nebylo lehké. Byl jsem přece jen jeho zástupcem a tím pádem požárníkem, když hořelo. Šéf měl na takové situace opravdu vypracované senzory. Když zasmrděl průšvih, byl nenalezitelný a měl vypnutý telefon. To svědčí o tom, že se pro funkci šéfa opravdu hodil, zejména se dočkal důchodu v plném zdraví.

Šéfovi se říká ve všeobecném žargonu „Starý.“ Je to nezávislé na jeho věku, musel jsem si na to zvyknout u mého předposledního šéfa, který byl o dva roky mladší než já (ten současný je mladší o celých deset let). Neptejte se mě, proč tomu tak je, určité věci v medicíně se nedají vysvětlit – jako například proč se lékaři oslovují „kolego“, když o kolegialitě nikdy neslyšeli a uniká jim většinou i význam onoho slova. Doktor Urban se ve svém „Breviáři úspěšného lékaře“ domnívá, že toto oslovení pochází z časů, kdy k sobě byli lékaři ještě kolegiální. Zajímavé je, že si nikdo na tyto časy nepamatuje, ale všichni shodně věří, že jednou byly. Odkud se objevil termín pro šéfa „Starý“ těžko posoudit, jak jsem už psal, používá se ale bez ohledu na šéfův věk.

Jsou šéfové, kteří lámou odpor svého personálu přímým útokem- většinou jsou to chirurgové, ale podobný typ se vyskytuje i u jiných oborů. Jsou ale i šéfové „gumoví“. Vyslechnou si stížnosti, žádosti prosby a tyto všechny se od nich odrazí jako od gumové stěny. A oni si dále dělají to, co chtějí.

Strategii přijímání stížností či inovativních nápadů mi svého času vysvětlil ekonomický ředitel v Popradě. „Když ke mně někdo přijde, vyslechnu si ho a pokud přinesl něco písemně, převezmu si to. Jak odejde, hned to pustím z hlavy a papíry hodím do koše. Tím vybavím 90 procent všech žadatelů. Těch deset procent otravných přijde ještě jednou. Znovu si je poslechnu, pochválím a vysvětlím, že jejich ideje jsou naprosto správné a konstruktivní, že existují ale překážky v jejich realizaci, které se právě snažím překonat, že to chce trpělivost. Tím se zbavím dalších devíti z deseti. Jenom ten jeden tedy jedno procento, přijde potřetí a ty pak už musím vyhodit nešetrně.“

Důležité je, pokud už máte nějaký nápad na vylepšení činnosti oddělení, aby to byl nakonec šéfův nápad – jinak neprosadíte nic. Když jsem přišel na své nové pracoviště, podivil jsem se, že v ambulanci není ultrazvuk. Muselo se k němu chodit na radiologii dobrých třicet metrů a navíc stejný přístroj používali i radiologové a chirurgové, takže se tam často muselo i půl hodiny čekat. Když jsem projevil myšlenku, že by se takový ultrazvukový přístroj hodil, byl jsem odbyt – sestrami, že by tam na něj nebylo ani místo a šéfem, že přece na radiologii je skvělý přístroj a peníze je třeba na potřebnější věci. Rozhodl jsem se netlačit na pilu. Ale při každé příležitosti při práci v ambulanci jsem nezapomněl připomenout, jak by nám bylo dobře, kdybychom ten přístroj měli. Když jsme s pacientem čekali před oním radiologickým ultrazvukem i se sestrou, která by byla stokrát raději někde jinde, kde jí utíkala práce, nezapomněl jsem si povzdechnout, že jsme si ten celý transport mohli ušetřit, kdybych mohl toho pacienta vyšetřit přímo na lehátku v ambulanci. Oč jednodušší by bylo přijet s přístrojem k pacientovi než s pacientem k přístroji. Asi dva měsíce později jsem byl svědkem vzrušené diskuse mezi sestrami, že takový ultrazvuk by jim ušetřil spoustu času a nervů. Dokonce mínily, že by se do té ambulance pohodlně vešel. Dal jsem jim za pravdu a pochválil jsem je za to, jak myslí na zlepšení pracovních podmínek. Dále to už bylo jen otázkou času. Věděl jsem, že staniční sestra Eleonore si se šéfem promluví. Nezklamal jsem se. Asi o měsíc později se šéf objevil na sezení a prohlásil. „Mám nápad. Co byste si mysleli o mobilním ultrazvukovém přístroji v ambulanci. Byl by to přínos?“

Co už jsem měl říct. „Skvělý nápad, šéfe,“ pochválil jsem ho. „Ani by nemusel být drahý, nepotřebujeme špičkový přístroj, ten máme na oddělení, ale pro rychlou diagnostiku by to bylo prostě skvělé.“

Začervenal se pod tou chválou, ke které se ihned připojili i ostatní kolegové. Přístroj samozřejmě máme, místa je na něj dost a sestry si ho nedokážou vynachválit. Samozřejmě jsem musel spolknout hořkou pilulku, šéf byl alfa samec a nezapomíná. Koupil samozřejmě takový přístroj, který jsem rozhodně mít nechtěl. Ale s tím dokážu žít. Bez šéfa bych ho neměl vůbec.

Jak už jsem říkal, šéf je potřebný a bez něj nic nejde.

Kořeny zaostalosti muslimského světa aneb od Gutenberga k Zuckenbergovi


 

Fanatici na obou stranách mají jasno – ti mají ale jasno vždy. Muslimové tvrdí, že jejich kdysi kvetoucí ba dá se říci, že vedoucí kultura ustrnula díky křížovým výpravám a poté působením koloniálních západoevropských mocipánů, kteří je v jejich vývoji cíleně brzdili. Čili za všechno může nenáviděné křesťanstvo.

Odpůrci islámu mají taky jasno, Islám píše právě rok 1438, mají tedy pustý středověk, přes který se nemůžou dostat a je třeba je tedy porovnávat s křesťanskou Evropou v patnáctém století. A shlížet na ně tedy patřičně spatra, jako na zaostalou kulturu, která bude potřebovat ještě dalším pět set let, aby se dostala na naši dnešní úroveň.

Ani jedni nemají a nemůžou mít pravdu, jako ostatně všichni, kteří chtějí vidět svět jednoduše, i když je tak složitý. Mezi poslední křížovou výpravou na konci třináctého století a Napoleonovým egyptským tažením uplynulo 507 let, kdy muslimy v jejich vývoji nikdo nebrzdil. Jen oni sami.

Muslimy posílat do středověku je také nesmysl. Už v letech 1000 – 1100 dohnali a v mnoha aspektech předehnali kulturu křesťanskou, což mělo souvislost s tím, že zatímco muslimská kultura byla především městská, křesťanská se tehdy po pádu Římské říše vrátila na vesnici. Pak ale překvapivě ztratili tempo a nenašli ho dodnes.

Právě v onom vzpomenutém patnáctém století ovšem daroval jistý Johann Gutenberg lidstvu vynález, který měl svět navždy nezvratně změnit – knihtisk.

pomocí pohyblivých liter. Gutenberg si říkal podle svého sídla z něhož pocházel. Původně byl brusičem drahokamů, skla, zlatníkem.

Vědění přestalo být doménou církve a vládců, bylo v podstatě zprivatizováno, stalo se dostupným. Bez knihtisku by nebyla možná Lutherova revolta (vzpomeňme, jak dopadl Jan Hus, který knihtisk k dispozici neměl). Protestanti vsadili na vzdělání, katolickým kruhům nezbylo nic jiného, než se vydat stejnou cestou – jakou svůj předvoj vyslali řád jezuitů, který se svého úkolu zhostil na výbornou. Vzdělání prolomilo hráze a už se nedalo zastavit. Logickým následkem bylo osvícenství, učenci si dovolili oponovat víře, přišli lidé jako Jean Jacques Rouseau, René Descartes, David Hume či Charles Darwin. Osvícenství znamenalo ve svém důsledku sekularizaci, vyloučení církve z vlády nad světem a poté i průmyslovou revoluci a pokrok.

Celý islámský svět zůstal tohoto vývoje ušetřen. Tamější vládci poznali okamžitě nebezpečí, které by vzdělání lidu přineslo jejich trůnům a knihtisk přísně zakázali. (Jaký rozdíl k postoji Eneáše Silvia Piccolominiho, kardinála a pozdějšího papeže Pia II., který byl v roce 1455 na frankfurtském veletrhu při prezentaci Gutenbergova vynálezu. Okamžitě poznal, co ten vynález znamená, ale nejen že se nepostavil proti němu, ale jej přivítal). Gutenberg měl štěstí, že i v katolické církvi se prosazovalo vzdělání. Eneáš, jehož jméno avizuje jeho vztah k antice (Aeneas, trojský hrdina, byl předkem Římanů) byl vlastně nejpohanštějším ze všech papežů a přesvědčený humanista. Ovšem důležité bylo rozdělení světské a církevní moci, které bylo jen na křesťanském západě. Obě strany poznaly v knihtisku mocnou zbraň, církev na šíření svých dogmat, světská společnost na jejich potírání, obě se ale této zbraně s obrovským nadšením a elánem chopily. V muslimském světě, kde byl emír současné i chalífou a kde toto rozdělení neexistovalo, nebyla potřeba nový vynález používat.

A tak byl zakázán a jeho používání trestáno.

V Osmanské říši bylo používání knihtisku stíháno trestem smrti. Když se začínaly ozývat hlasy, které požadovaly, importování Gutenbergova vynálezu do Istanbulu, aby Osmani dokázali držet krok s dobou, zakročili náboženští učenci a tento vynález kategoricky odmítli. Argumentovali tím, že rozmnožování Koránu by mohlo vést k jeho falšování a oni by ztratili kontrolu nad jeho obsahem. Islámský svět tedy neměl více než tři sta let přístup ke knihtisku a tedy ke knihám a soukromému vzdělání. V roce 1729 sice přišel první tiskařský stroj do Istanbulu, směl sloužit ale jen pro administrativu sultánova dvora. Když pak Napoleon přivezl první knihtisk do Káhiry v roce 1798, vyvolalo to povstání učenců Al Azhar proti tomuto ďábelskému vynálezu. Když Francouzi v Alexandrii vyložili první tiskařský stroj, byli napadeni náboženskými fanatiky a tiskové desky byly jimi zničeny.

Proto islámský svět stál nečinně stranou, když svět západu překonával nejdynamičtější část svého historického vývoje. Jednalo se o tři sta let, které dodnes nedokázali muslimové dohnat. Protože když opravdu koloniální pánové přišli a díky nepoměrně lepší technice (i zbrojní) muslimské země dobyli a podmanili, našli místní obyvatele skutečně na úrovni patnáctého století. Další vývoj určovali koloniální pánové a pokrok, který přinášeli, byl vnímán jako něco cizího, vnucovaného, něčeho, proti čemu je třeba se bránit. To postihlo i tištění knih a zavádění školního vzdělání. Islámští učenci v tom viděli něco téměř svatokrádežného, něco čemu je třeba za každou cenu zabránit. Od místních vládců, kteří byli současně i náboženskými vůdci (o tomto problému jsem už psal) se jim dostávalo samozřejmě plné podpory. Nevzdělaný národ je snadněji manipulovatelný, je poslušnější. Ekonomický pokrok nehrál v jejich myšlení žádnou roli.

Tato psychologie odmítání vzdělání trvá dodnes. Protože vědění a víra mohou stát v přímém protikladu. Co se natrápil Tomáš Aquinský, aby tyto dva protipóly zastřešil svým učením. A stejně to byla střecha chatrná, která vichřici osvícenství nedokázala vzdorovat. ¨

Bez vzdělání, tedy bez vědění, má víra vždy převahu. A dokáže být k vědoucím nesmírně krutá. Právě proto, že si je vědoma své zranitelnosti a slabosti. To vysvětluje agresivitu imámů, agresivitu wahabistů, kteří celý křesťanský západ nenávidí. Nejen proto, že křesťanství je vedle muslimského náboženství jediným misijním náboženstvím a tedy si tato dvě náboženství neustále konkurují ve svém nároku spasit svět. Ale cítí se ohroženi, cítí svůdnost západního učení vzdělanosti, spojeného s lepším životním standardem.

A teď přišel nový vynález, stejně převratný jako byl kdysi knihtisk– internet!

Zakázat se jej nedá, i když by to imámové rádi udělali. Samozřejmě je možné ho cenzurovat, zavírat stránky, které se jim nelíbí, (jako například v Turecku Wikipedie) nicméně i v muslimském světě roste teď skupina především mladých lidí, kteří si nenechají vymývat mozky kázáními v mešitách, ale hledají na www jiné pohledy na absolutní pravdu, kterou jim vnucuje fašizující islám (o problému fašismu a islámu jsem už psal). Prodělávají stejné dětské nemoci, jako kdysi křesťanstvo při používání knihtisku. Touha po necenurovaném vzdělání postihuje zatím jen úzkou vrstvu – v šestnáctém století to nebylo s knihami jinak. Knihy, které nevyhovovaly všemocné církvi se kdysi pálily (vzpomeňme na Koniáše) dnes se internetové stránky zavírají. Jenže ten, kdo chce a umí, vždy cestu k vědomostem najde.

Zuckenberg

Přišel Zuckenberg a s ním svět sociálních sítí. Fenomén, s nímž si islámští mocipáni nevědí rady. Přes internet byly organizovány nejen ony nešťastné demonstrace arabského jara v roce 2011, ale i statečné demonstrace proti iránskému prezidentovi Ahmadžinehadovi. Díky internetu se tedy otevřel svět vzdělanosti i muslimskému světu. Samozřejmě toto nové nastavení k privatizaci vzdělání a výměně informací a vědomostí nepronikne do hlav muslimů ze dne na den. To koneckonců dokázal i nešťastný konec „arabského jara.“ Je tady prostě oněch nešťastných tři sta let zpoždění.

Samozřejmě slouží internet i k radikalizaci. Fanatici se mohou stýkat na internetových stránkách se stejně smýšlejícími lidmi a to je utvrzuje v jejich přesvědčení, že jednají správně. Že každý jiný názor je špatný a je třeba ho vyhubit. Jenže stejně tak se stýkají na internetových platformách odpůrci dogmatického islamismu, zjišťují, že nejsou sami a mohou diskutovat a rozšiřovat svůj myšlenkový obzor.

Nezbývá než doufat, že se nový trend k vzdělanosti prosadí i v islámském světě. Nebude to jednoduchý proces, bude zřejmě i bolestivý. Zejména, když se do něj zapojuje západ prostřednictvím Donalda Trumpa podporou nejreakčního režimu v islámském světě vůbec. Netroufám si odhadnout, kdy se tak stane, jsem ale přesvědčen, že i muslimský svět se dočká svého osvícení. Doufejme, že se tak stane dřív, než dojde ke krvavé konfrontaci se západním světem.