Month: July 2014

Riga

Možná je to skutečně mým přízvukem. Prý ho mám typicky český ať už v angličtině nebo v ruštině. Ale tam, kde jsem objednával v baru anglicky, dostal jsem správné víno, až když jsem mé přání vysvětlil číšníkovi v ruštině a naopak při snaze nakupovat v ruštině jsem rychle musel přejít do angličtiny, abych dostal skutečně to, co jsem chtěl. Takže nevím. Prostě po celou dobu mého pobytu v Rize mne pronásledovala nejistota, v kterém jazyce mám prodavače (číšníka, paní u pokladny) oslovit. Není to tím, že by Lotyši Rusy zas až tak milovali, je to prostě vysvětlitelné skutečností, že více než polovina obyvatel lotyšské metropole jsou Rusové.
Stará generace reaguje ještě stejně jako Flámové v Bruselu – pokud má pocit, že člověk, kterého oslovili, nerozumí lotyšsky, přechází automaticky do ruštiny. (Stejně jako bruselský Flám do francouzštiny) Mladí Lotyši už ale ruštinu neovládají, šprtají angličtinu, protože se stejně po skončení školy hodlají vystěhovat do Británie, Irska nebo do Ameriky. Za šest let od hospodářské krize v roce 2008 se tak scvrklo obyvatelstvo Lotyšska z 2,4 milionu na 1 900 000. Není divu, lotyšská vláda zredukovala platy státních zaměstnanců jakož i – stejně už hladové – důchody o 20 procent, ale nezrušila ani jednoho ze sta poslanců, či 22 ministerstev (na necelé dva miliony obyvatel!!!).

P1060050
V tom jazykovém chaosu se úplně zapomnělo na to, že se v Rize po celá staletí hovořilo německy – vždyť to bylo hanzovní město, založené biskupem Albertem z Brém a ovládané po staletí Řádem německých rytířů. Rižský biskup se vždy počítal k německým biskupům a na koncilu Kostnici jakožto člen německého národa a jeden z hlavních spojenců císaře Zikmunda hrál významnou roli. O Rigu měl ostatně stále kdekdo zájem, což jí ne vždy prospívalo. Dlouhý mocenský zápas mezi rižským biskupem a Řádem byl zdánlivě rozhodnut v roce 1274 nově zvoleným římským králem Rudolfem Habsburským hledajícím právě spojence pro boj s naším Přemyslem Otakarem ve prospěch Řádu. Naštvaní rižané se s tím nehodlali smířit a v roce 1297 dobyli řádový hrad, zajali a popravili komtura i s ostatními řádovými rytíři. Válka s řádem trvala s přerušením až do roku 1330, kdy se rytířům podařilo odpor nepoddajného města zlomit. Roku 1484 to občané města zkusili znova, arcibiskupa, jenž byl i řádovým rytířem vyhnali do hradu Césis a Řád přinutil měšťany k poslušnosti až roku 1491.
Jenže v roce 1558 vtrhli do Livonska poprvé Rusové Ivana Hrozného, zemi zpustošili. Rigu ale nedobyli. Riga využila bojů v oblasti k tomu, že vyhlásila samostatnost a uskutečňovala v době Livonské války vlastní politiku. V roce 1581 ale usoudila, že ochrana vzdáleného vládce není na škodu a obchod je obchod a poddala se polskému králi Štefanovi Bátorymu. Roku 1605 dokázali ještě polští vojáci odrazit od hradeb města švédskou invazi, v roce 1621 muselo město ovšem kapitulovat před „Lvem severu“ švédským králem Karlem Gustavem. Švédská nadvláda byla pro město, kterému Karel Gustav potvrdil a rozšířil všechna privilegia, zlatými časy. Jenže netrvaly věčně. V roce 1709 stáli před hradbami města Rusové. Město odolávalo ruskému obležení osm měsíců a ztratilo v té době (já stále ještě doufám, že ten údaj v muzeu historie města je překlep – 94 procent !!! svého obyvatelstva). Pokud to ovšem překlep není, dostalo se v roce 1710 do ruských rukou vylidněné a zpustošené město. Rusové je pak oficiálně obdrželi v roce 1721 mírovou smlouvou z Nystadu a Riga zůstala ruská až do roku 1918
Možná ale díky právě takto pohnutým dějinám jsem právě v Rize potkal nejlepší prodavačku na světě. Samozřejmě už bodovala i tím, že byla mladá a pěkná, usměvavá a vyzařující pozitivní energii. Ale mluvila plynně německy, rusky, anglicky, samozřejmě i lotyšsky a slovenské zákazníky dokázala slovensky aspoň pozdravit a jim za jejich nákup slovensky poděkovat. Když jsem se trochu nesměle zeptal, zda má i známky na pohledy (normálně je nikdy v suvenýrových obchodech nevedou, čímž se snaha odeslat rodičům pohlednici stává všude velmi komplikovanou misí), odvětila, že samozřejmě a hned mi je položila na stolek. A ihned nabídla i propisovačku, zda chci ten pohled i napsat. S odesláním si nemám dělat problém, až půjde z práce domů, jde okolo pošty a hodí to tam do schránky. Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Za něčím takovým člověk musí cestovat až na daleký sever. Ten pohled skutečně rodičům došel!
Rize se přezdívá „Paříž severu“. Možná trochu přehnané přirovnání pro lotyšskou metropoli na březích veletoku Daugavy

P1050963

(severské řeky mají nepředstavitelné rozměry, my zvyklí na Vltavu, Labe či Dunaj na břehu Něvy či Daugavy jen zíráme), ale Riga si vybojovala pověst pulzujícího města. Z toho pulzu jsem byl trošku zklamán. Aby cévy správně pulzovaly, musí v nich proudit krev. A krev v ulicích města, to jsou peníze. A těch se očividně domácím Lotyšům zoufale nedostává. Při průměrném platu 750 Euro na měsíc a cenách potravin srovnatelných s rakouskými (nájmy jsou levnější, ale taky ne levné) se člověk nemůže divit. A turisté samo město nespasí, zejména když pro žíznivé Finy je Tallinn přece jen blíž a jazykově spřízněnější. Ale přesto je toto starodávné hanzovní město krásné a stojí za návštěvu. Ostatně v pozdním večeru, který je jen o něco málo temnější než v Tallinnu se slaví. Zažili jsme lokály, kde Lotyši spontánně tancovali své národní tance (fyzicky hodně náročné) ale i bary na náměstí pod otevřeným nebem, kde se hrály šansony či jazz, kde na saxofon hrála mladá dáma. Tvrdí se, že právě hra na saxofon dokáže udělat každého chlapa sexy (i někdejší americký prezident Clinton hru na saxofon miloval a možná proto měl problémy, které měl), ale i mladá žena hrající na saxofon za soumraku na hlavním rižském náměstí má něco do sebe. Co mě ovšem šokovalo nejvíc, byly kajaky, osvětlené lampičkami, kterých osazenstvo pádlovalo po noční Daugavě v jednu hodinu v noci. Doufám, že oni kajakáři měli aspoň záchranné vesty, pokud by se na tomhle nočním veletoku převrhli a z kajaku vypadli, lovili by je záchranáři zřejmě až někde v Baltickém moři.
Riga má samozřejmě své staré město s několika kostely, zejména dóm založený ještě biskupem Albertem v roce 1201 a kostel svatého Petra jsou impozantní. Impozantní je ale i vstupné, které tam vyžadují za návštěvu, které se pohybuje mezi 3,50 a sedmi Eury! A to prosím do protestantských kostelů, kde obrazoborecké bouře v šestnáctém století zbavily kostely jejich vnitřní výzdoby! Vyplatí se snad jen jít do dómu v pravé poledne, kdy je tam koncert – i tak stojí vstupné sedm euro, člověk ale za ty peníze alespoň něco zažije. Hudba je ovšem v Rize doslova všude. Ať už oni večerní muzikanti v barech, ale i všude na ulicích. A nejsou to žebráci s harmonikou, ale například tři mladá děvčata s věnci květin na hlavách, která hrají přímo před domy Čerhohlavců na radničním náměstí. (Přesněji řečeno, dvě ze tří hudebnic měly ony věnce, byly to zřejmě ty, které o bouřlivé svatojánské noci 23. června nepřišly o věneček. Proč, to nevím, hezké byly všechny).

P1050988
Ty domy Černohlavců jsou skutečně. Domy byly postaveny v roce 1334 gildou neženatých kupců. Byla to společnost, jež se starala o blaho města a jeho zábavu. Protože tito mladí a bohatí muži neměli doma nikoho, kdo by kontroloval jejich měšec s penězi, mohli si to dovolit. Z toho důvodu musel ale každý člen po svatbě gildu opustit. Ony nádherné domy, připomínající hodně brémskou radnici (stojí před nimi ostatně stejně jako v Brémách socha Rolanda – ochránce města) byly za druhé světové války zničeny a sovětský režim se neměl k tomu, aby je obnovil, Proto se do toho dali Lotyši až po vyhlášení samostatnosti a dokončili rekonstrukci těchto architektonických klenotů v roce 1999. Hned vedle stojí ovšem vzpomínka na sovětské období. Příšerná „moderní“ budova černé barvy, jíž Rižané přezdívají „Černá rakev“ a po roce 1991 tam vtipně umístili Muzeum okupace. Jak už jsem psal, Balti nerozlišují mezi okupací ruskou a německou, obě házejí do stejného pytle.
K oné společnosti Čerhohlavců se váže jedna milá historka, jež ovlivnila kulturu na celém křesťanském světě. Stala se údajně v roce 1510. Atrakcí za nekonečných zimních nocí bylo tehdy pálení stromu v den zimního slunovratu. V ten večer (mohlo se začít už brzy odpoledne, slunce se tu nadlouho neukáže) se na břehu Daugavy pálil velký strom a hořící byl pak hozen do řeky. Černohlavci takový strom v lese porazili a dopravili do města. Když ho dopravili až na nábřeží, došlo mezi nimi ke sporu. Někteří mínili, že by se takový krásný strom dal použít i jinak a že je ho škoda. Protože se mladí kupci nechtěli hádat v zimě na nábřeží, odebrali se do své rezidence, která byla v bezprostřední blízkosti, aby pokračovali ve sporu u svařeného vína. Porada se protáhla, víno bylo zřejmě dobré a do zimy se nikomu nechtělo. Zatím strom objevily děti a začaly jej zdobit tím, co právě měly po ruce. Pentličkami, papírky, ovocem. Když se pánové ke stromu vrátili, nevěřili svým očím. Teď už jim bylo ještě víc líto ten strom spálit. Zavolali starostu a ten rozhodl strom dozdobit z městských prostředků a takto vyzdobený vztyčit před radnicí. A tak prý vznikla tradice vánočních stromečků, kterou žijeme všichni dodnes. Nevím, zda je tato legenda pravdivá, ale pokud není, je velmi hezky vymyšlená a stojí za to, aby se jí věřilo.
Chvála bohu se tak stalo ještě před nástupem reformace, ke které přistoupili občané Rigy v roce 1522. Jinak by zdobení vánočního stromečku bylo v Římě určitě vyhlášeno za pohanský zvyk a nejvyšší papežskou instancí zakázáno a dnes by vánoční stromečky zdobili jen evangelíci.
Vztah k Brémám jako mateřskému městu symbolizuje za kostelem svatého Petra umístěné sousoší „Brémských městských muzikantů“ téměř stejné jako to, které stojí v Brémách samotných. Je to dar města Brém z roku 1993 a má symbolizovat, že německé mateřské město na svou krásnou a trochu extravagantní dceru na severu nikdy nezapomnělo.

P1060007
Z městského opevnění Rigy se na rozdíl od Tallinnu mnoho nedochovalo. Jen Prašná věž a Švédská brána, již kdysi dali během své nadvlády nad městem trvající necelých sto let postavit Švédové. A právě u této brány jsme objevili úžasný lokál s nepříliš lákavým názvem „Garaža“, což skutečně lotyšsky znamená „garáž“. Lotyšská, estonská ale i litevská kuchyně není v podstatě nijak nápaditá, stojí na vepřovém, kyselém zelí a bramborách. Ovšem v Garáži mi dokázali i jelítko naservírovat jako v špičkovém hotelu, německy se tomu říká „Haubenküche“ a já neznám český ekvivalent toho slova. (Pokud ho někdo z mých čtenářů zná, budu vděčný za rozšíření mé slovní zásoby). A to za 7,50 eura, čili cenu v jinak hodně drahé Rize přímo pohádkovou. I tam servírované lotyšské pivo bylo naprosto pitné, poněkud těžké, hodně sladové a proto nasládlé, ale žáha mě po něm nepálila.
Klenotem Rigy je ovšem její „Jugendstilviertel“. Je to část města, kde si bohatí měšťané nechali stavět byty na konci devatenáctého století v stylu, kterému Francouzi dali název „Art nouveau“ Němci a tedy i Rižané mu říkali Jugendstil a my ho známe pod jménem Secese.

P1050993

V posledních letech byly tyto nádherné domy privatizovány (obdobou naší kupónové privatizace) a rekonstruovány a jsou skutečně skvostné. Je to v první řadě vzpomínka na geniálního architekta Michaila Osipoviče Eizenštejna, jehož rukopis je na většině těchto domů. Michail Eizenštejn z Rigy nakonec odešel a zemřel v roce 1921 v Berlíně, jeho syn ale v Rusku zůstal a stal se slavnější než jeho otec. Jméno Sergeje Einzenštejna je zřejmě většině čtenářů tohoto článku známé. Režisér, jenž se dal plně do služeb stalinovského režimu a vytvořil filmy jako „Křižník Potěmkin“, „Říjen“ „Ivan hrozný“ či „Alexandr Něvský“. Dokázal si vymyslet a vytvořit masové scény jež se nikdy nestaly a ztvárnil je tak přesvědčivě, že dnes o masovém útoku bolševiků na Zimní palác nikdo nepochybuje (i když do paláce vnikla zadním vchodem pomocí dvou ručních granátů jen malá skupinka revolucionářů a návštěvníci Marinského divadla, kde se konalo i tohoto večera představení, si revoluce ani nevšimli) nebo o hrozné bitvě na Čudském jezeře s hrůzu nahánějící scénou útoku tisíců obrněných německých řádových rytířů – i když jich ve skutečnosti bylo jen padesát. Ne nadarmo Sergeje vyznamenával Stalin osobně. V jednom ze secesních paláců, jež postavil jeho otec, sídlí dnes ruské velvyslanectví v Lotyšsku – přirozeně v jednom z těch nejkrásnějších přímo na nábřeží Daugavy.

P1060031
Kdo navštíví Rigu, nesmí ovšem zapomenout na její tržnici, údajně jednu z největších na světě. Chci tomu věřit. Tržiště se nachází v pěti obrovských halách. Tyto koupilo město v roce 1922, původně to byly letecké hangáry, takže si jejich rozměry asi každý dokáže představit. Trh je v nich i všude okolo, prodává se tu všechno od masa, ryb (i pravý kaviár z jesetera za pouhých 200 Euro za kilo, ovšem jen pokud to kilo koupíte najednou celé, v malém se cena vyšplhá až na 600 Euro za kilo), oblečení, ovoce, zeleniny a houby. Čerstvé, krásné, přímo z lesa a to už koncem června! Chtěl jsem si ony nádherné hříbky vyfotografovat, ale prodavačka se do mě pustila a odehnala mě máváním holí. Naštěstí jsem utekl včas, než mě tou holí stačila přetáhnout. Z frustrace jsem si koupil malé balení kaviáru a žena se se mnou přestala bavit. Zjistil jsem přitom, že v halách mluví s cizinci anglicky, okolo hal na volném prostranství a ve stánkovém prodeji v halách se s prodavači domluvíte ale jen rusky. Zatímco v hale prodavačka můj pokus nakoupit kaviár v ruštině přešla opovržlivým mlčením (přičemž nevylučuji, že to mohlo být i tím, že jsem se snažil nakoupit směšné množství 40 gramů) – jen díky mé ruštině se nám podařilo koupit šatičky pro vnučku Veroniku. „Girl of age one and half year“ prodavačce opravdu nic neříkalo, ale na „děvočka vo vozraste odin s polovinoj goda“ (omlouvám se rusofilům, ale nemám na počítači azbuku) ihned naskočila a šatičky jsme koupili.
Riga má tedy opravdu své kouzlo, je multikulturní, hudební a krásná. Má bohatou historii a v její blízkosti je i nejkrásnější pláž Lotyšska Jurmala: nezbyl nám na ni čas, ale myslím, že bychom se stejně nekoupali. O mnoho teplejší než v Parnü to moře určitě nebylo. Ale kdo je otužilý, může tady strávit opravdu krásnou dovolenou.
A pokud už tam budete, nezapomeňte navštívit zámek Rundale, sídlo kuronských vévodů na jih od Rigy ve směru na Litvu. Bývá porovnáván s Versailles a právem, jen je mnohem lépe udržován než francouzská královská rezidence (buďme spravedliví, jeho celá rekonstrukce je poměrně novou záležitostí a proto svítí doslova novotou). Toho porovnání s Versailles je ale hoden, tam člověk vidí, jak se vyplatí být milencem ruské carevny, tedy vládkyně v zemi, kde se slovo „samoděržaví“ ještě bere vážně. Tehdy jako dnes.

P1060090

Moc zbraní

Systém je to naprosto jednoduchý a zcela šílený. Kdo má v ruce zbraň, má pravdu a moc. Ten, kdo ji nemá, je poddaný a vydaný ozbrojenci na milost a nemilost. V tomto systému neexistuje žádné hlasování, žádná spravedlnost, moc daná zbraní je absolutní. Důležité pro nositele té zbraně ovšem je, aby se navenek mohl prezentovat jako ochránce oněch bezbranných, které ovládá a terorizuje. I středověcí pánové, vykořisťující a utlačující své sedláky byli oficiálně jejich „ochránci“. Je to tedy stereotyp, který má nač navázat.
Takový systém je perverzní a brutální, ale i nevypočitatelný a lehce se vymkne jakékoliv kontrole. Už proto, že ti nositelé zbraní většinou nejsou žádní filosofové, kteří by byli schopni domýšlet důsledky svých činů a myslet do blízké či vzdálené budoucnosti.
Právě dnes máme na světě několik ohnisek takové moci a nikdo si s nimi neví rady. Demokratická společnost má v konfliktu s mocí stojící jen na brutální ozbrojené síle poměrně špatné karty – a to, i když je technicky lépe vyzbrojená.
Kam může taková moc vést, jsme viděli před několika dny – nesmyslná strašná vražda 295 lidí včetně 80 dětí, kteří chtěli jen jediné, užít si pěknou dovolenou ve vzdálené a exotické východní Asii. Ten, kdo vyslal raketu na malajské letadlo, vůbec nedomýšlel, co tím činem může způsobit. Vystřelil a těšil se z toho, že trefil. Než zjistil, co trefil. Vojáci nejsou zvyklí přemýšlet. Celý ten nesmyslný konflikt na východní Ukrajině tím dostal novou dimenzi, s níž nikdo nepočítal. Ozbrojená moc se vymkla jakékoliv kontrole. Z „bojovníků za svobodu“ se stali brutální bezohlední vrazi nevinných dětí.
Samozřejmě, že teď nikdo za tento čin nechce převzít zodpovědnost. Kdokoliv by to udělal, dostal by se ve vnímání lidí na tu nejnižší úroveň brutálního bezohledného vraha, jenž sám nemá právo na život. Jestliže ovšem americký prezident Obama označil za střelce ruské separatisty, Angela Merkelová nehodlala zaujmout žádné jednoznačné stanovisko. Samozřejmě to souvisí i s evropskou mentalitou. Zatímco Američan řekne, že když něco vypadá jako kachna, chodí jako kachna a kváká jako kachna, je to kachna, Evropan ve stejné situaci řekne, že by to kachna opravdu mohla být. Jenže mnohem víc je za tím obava definitivně přerušit vztahy s velkým ruským impériem na východě s nedozírnými důsledky pro ekonomiku a politiku nejen starého kontinentu ale celého světa. A Evropa na Rusku závislá je a ještě dlouho zůstane. Pokud se totiž potvrdí, co tvrdí ukrajinská tajná služba, že raketu BUK skutečně odpálili ruští důstojníci, tedy příslušníci ruské armády, kteří jako poradci pomáhají separatistům na Východní Ukrajině, bude to mít nedozírné následky. Berme tuto informaci raději s rezervou, součástí každé války jsou i dezinformační kampaně a odposlechy telefonů mohou být manipulované nebo dokonce zfalšované. Skoro bych si to přál.
Video systému BUK, opouštějící potichu ukrajinské území s chybějícími dvěma ze čtyř raket bylo ale natolik sugestivní, že mi běhal mráz po zádech. Že raketu odpálili separatisté, o tom zřejmě skutečně nikdo nepochybuje, i Rusko si dovolilo v tomto bodě jen varovat před ukvapenými závěry a obvinit Ukrajinu, „protože je zodpovědná za vojenský konflikt, který na východě probíhá“. Ale Ukrajina sama nemá po čem střílet, separatisté žádná letadla nemají. Navíc se bojovníci za svobodu ruského lidu na východní Ukrajině sami chválili sestřelem jednoho ukrajinského Antonova, a když vyšlo najevo, co to sestřelili, hned tento text stáhli. Odposlechy bezprostředně po odpalu svědčí jednoznačně o tom, že stříleli separatisté. Ale klíčová otázka je, stříleli oni, nebo ruští specialisté, kteří je přišli podpořit z Ruska. Že Ukrajina přišla o jeden systém BUK přiznala sama (že po této ztrátě neuzavřela letecký prostor nad východní Ukrajinou, je šlendrián rovný zločinu – jenže za přelety se kasírují peníze a těch se kyjevská vládá očividně nechtěla vzdát). Bylo by samozřejmě možné, že mezi dezertéry z Ukrajinské armády byli odborníci schopni tento systém obsluhovat, je ovšem i možné, že požádali o odborníky krajany z Ruska a oni přišli. Pak zůstává otázka – přišli se svolením cara Putina nebo moskevský vládce nemá své ozbrojené síly pod kontrolou. Ať tak či onak jej to staví do hodně podivného světla a škrábe na jeho pečlivě vypulírované fasádě. Největší problém má totiž teď on sám. Živil konflikt na Ukrajině, aby tuto zemi destabilizoval a měl prostředky k nátlaku na Kyjev. Oficiální podpory separatistů se vzdal, když přes jen „njet“ zorganizovali ono směšné referendum o odtržení Východu Ukrajiny. Tehdy pochopil, že nemá co do činění s právě osvícenými lidmi a že spojenectví s hlupákem může skončil tragicky. Skončilo. S takovým vývojem zřejmě ani vševědoucí Vladimír nepočítal (což jeho vševědoucnost hodně relativizuje), zodpovědnosti se ale zbavit nedokáže.
Samozřejmě, že se nic nevypátrá. Černé skříňky zmizí nebo lépe řečeno už zmizely. Separatisté oznámili, že je odevzdají ruské straně, ruský ministr zahraničí Lavrov, oznámil konformně s mezinárodním právem, že je nechce – a nikdo nezjistí, zda skutečně skončily v Rusku nebo je separatisté zničili. Mezinárodní experti budou natolik omezení ve svém pátrání, aby nic nezjistili. Zůstanou sice jasné indicie ale žádné důkazy. Ruské propagandě o nevinném Rusku budou sice věřit jen sami Rusové, jejichž mozky jsou denně státní televizí vymývány – a v tomto případě budou věřit rádi – kdo by už chtěl být za takový masakr na nevinných lidech nést byť jen formální zodpovědnost. Časem vytlačí tuto tragédii z předních stránek novin jiné tragédie – zapomene se stejně jako kdysi na jihokorejské letadlo v roce 1983. Viníka nikdo nenajde, pokud jsou odposlechy ukrajinské tajné služby skutečně pravé a identifikovaly ruské důstojníky, pak tito buď už nežijí, nebo budou žít pod jinou identitou.
Jenže oč vlastně na východě Ukrajiny jde. Moci se chopilo pár lidí, kteří měli blízko ke zbraním. Vyhlásili se osvoboditeli a tím i vládci nad neozbrojeným obyvatelstvem východoukrajinského regionu. Boj za „Svobodu“ je tou nejjednodušší cestou, jak se chopit moci nad obyvatelstvem, aniž by člověk potřeboval dlouho studovat, získávat někde diplom a pak se snad ještě dokonce ucházet o důvěru lidí ve volbách. Se samopalem v ruce to jde zkratkou. Díky ruské televizi, kterou tam sledují všichni ses podařilo vzbudit strach z „fašistů“ z Majdanu a z nové ukrajinské vlády byla takto vytvořena příšera, jíž je nutné se bránit. A ukrajinská vláda se dostala do pasti. Pokud chtěla obnovit na východě pořádek, musela použít násilí. Tím dala zapravdu oné propagandě. Proti ukrajinským tankům pochodovaly ruské matky a babičky s ikonami v rukou. Věděly, koho chrání? Asi ano, ale strach z ozbrojenců, kteří je doma terorizovali, byl menší než z postupující ukrajinské armády. Ukrajinská vláda může jen prohrát. I když ono území obsadí, obsadí zničená města, z čehož budou místní obyvatelé, kteří přišli o domy a byty i o továrny v nichž pracovali už vždy obviňovat Kyjev. Loajalitu, tu skutečnou už nikdy v tomto regionu nezískají, budou tu stále za okupanty. A nic na tom nezmění, že jejich vítězství ukončí ono nesmyslné krveprolévání a teror ze strany ozbrojenců. Rány se nezacelí, ale budou stále ranou v těle ukrajinského státu, jenž má stejně nemalé problémy prokázat svou identitu a nárok na existenci.
Pro jiný podobný příklad je třeba jen zajít na přední východ. Kdo jsou ozbrojenci Hamás? Radikální organizace, která díky zbraním, jež vlastní, praktikuje brutální a absolutistický mocenský systém nad civilním obyvatelstvem Gazy. Hamásu se nelze postavit, není možné mu klást odpor. Nespokojenci jsou odstraněni. Nejpohodlněji tak, že jsou nahnáni k odpalovacím raketovým zařízením, zejména když Izraelci zatelefonují a oznámí, kam dopadne další raketa. Proto je lepší držet hubu a nedráždit všemocné bosy organizace. Prostý obyvatel Gazy nenávidí Hamás – jenže ještě víc nenávidí Izrael, stejně jako prostý Ukrajinec nenávidí separatisty – ale ještě víc nenávidí Kyjev. Jestliže se pak Palestinec má rozhodnout mezi bojovníkem Hamásu a Izraelským vojákem, rozhodne se pro vlastního ozbrojence, který ho v mírových časech terorizuje. Nelogické? Jen zdánlivě.
Současný konflikt na blízkém východě je vyprovokovaný, a jestliže takový konflikt vznikne, je na místě otázka „cui bono“ tedy v čí prospěch. Kdo provokoval, kdo tedy tu válku potřeboval. Byl to jednoznačně Hamás, kterému v poslední době už stála voda až po krk. Už to, že Hamás hledal sblížená s Fatahem ze Západního břehu Jordánu, jehož funkcionáře před několika lety v Gaze vraždil, bylo známkou slabosti. Není divu. Přátelsky naladěný režim egyptského prezidenta Mursího nahradila vojenská diktatura, jenž s Hamásem a jeho svatou válkou nechce mít nic společného. Věrný spojenec Hisbolláh v Sýrii bojuje po boku místního diktátora Assada a změnil tedy priority. Kleště, ve kterých se Izrael nacházel, už nefungovaly. Izraelci nereagovali na stálé odstřelování raketami, protože jejich systém dokázal rakety mířící na města v absolutní většině zlikvidovat a na kvílení sirén si Izraelci už víceméně zvykli. Jak měl tedy Hamás zdůvodnit svou brutální vládu nad obyvatelstvem Gazy? Jedině „obranou jejich životů“ proti nepříteli, tedy válkou.
Proto bylo třeba unést a zavraždit tří izraelské mladíky. Na vraždy dětí a mladistvých reaguje každý stát vždy přecitlivěle. Jako Alláhův dar musela pak Hamásu připadat reakce radikálních Izraelitů, kteří upálili nevinného šestnáctiletého Palestiince. Důvod k válce byl tady. Válce, kterou Izrael nemůže vyhrát a přece do ní musí jít.
Je úplně jedno, že před každým leteckým útokem varují Izraelci lidi v budově, aby se stáhli, že přiletí raketa. Jednak místní ne vždy zdvihnou telefon, určitým lidem Hamás ani nedovolí ono místo, kde tvoří živý štít, opustit. Přesto za každého mrtvého civilního Palestince nesou zodpovědnost Izraelité. Nikdo v Gaze si nedovolí ukázat prstem na vůdce Hamásu a říct, že oni jsou na vině za mrtvé, protože začali tuto válku. To by byl rozsudek smrti pro toho, kdo by to udělal. Proto je třeba naříkat a obviňovat Izrael a přísahat pomstu. Samozřejmě, že Izrael není bez viny. Netanjahu vždy byl a zůstal jestřáb a žádná holubice míru. Muselo mu být přece jasné, že ona vražda je provokace, přece reagoval tak, jak reagoval. Samozřejmě, co měl dělat, když najednou z Gazy začaly létat stovky raket? Přihlížet a tvářit se že se ho to netýká a že tuto provokaci ignoruje, by sice bylo politicky moudré a výhodné pro jeho pozici v zahraničí, doma by ale ztratil popularitu a mandát vládnout. Ve válce nevládne rozum ale emoce. Netanjahu byl od začátku v pasti a nemá se z ní jak dostat. Hamás rozumí tomu, jak se udržet u moci, už teď může bez ohledu na ztráty slavit své vítězství.
Jestliže lékaři v nemocnicích v Gaze naříkají, že nemají obvazy a léky na tišení bolesti a narkotika, nezeptá se nikdo, proč tedy Hamás nepřistoupil na egyptský návrh příměří, jež by minimálně zabezpečilo na určitou dobu klid zbraní a umožnilo dopravit do nemocnic potřebný materiál. Emoce jsou opět namířeny proti izraelským raketám. Tuto válku radikálové potřebovali, aby opět zdůvodnili svou vlastní existenci, svou právo na nošení zbraně a na útlak civilního obyvatelstva prostřednictvím těchto zbraní.
Demokracie je na blízkém východě stejně nemožná. Jak jsme viděli, po „Arabském jaru“, následovala „arabská zima“ protože všude – snad s výjimkou Tuniska, vedlo zavedení demokracie k destrukci státních struktur. Arabský svět demokracii totiž nezná, nezná její princip. Je otázka, proč tomu tak je.
Klíč k odpovědi jsem možná odhalil v knize berberské autorky Fatimy Mernissi „Islám a demokracie“. Problém není v tradici starořecké demokracie, kterou vlastně přebíráme. Islám měl k řecké kultuře po celá staletí vlastně blíže než západní křesťanství a tuto demokracii antického Řecka znal tedy stejně dobře jako my. V čase raného středověku byly demokratické tradice stejně zapomenuty (Aristotelovy práce se k nám ve třináctém století dostaly z arabských překladů ne z řeckých originálů). K demokracii vedla i v západním světě dlouhá a bolestná cesta. Jestliže za její základ považujeme první „Ústavy“ feudálních států, tedy omezení absolutní moci panovníka napsaným zákonem, pak tato cesta začíná v roce 1215 „Magnou chatou libertatum“ anglického krále Jana Bezzemka nebo vlastně Listinou svobod maďarského krále Ondřeje z roku 1212.
Trvalo celá staletí a stálo to mnoho obětí, krve, povstání a porážek, než se demokracie v západním světě etablovala. Proč to bylo v západoevropském světě možné, ne ale ve světě arabském? (a v podstatě ani ve světě ortodoxního křesťanství).
V arabském světě byl vládce vždy kalif, tedy jak světský tak i náboženský vůdce v jedné osobě. Odpor vůči němu tedy znamenal automaticky kacířství, porušení božího zákona, tedy odpor proti Bohu. Ne že by se arabští intelektuálové po dlouhá staletí nesnažili toto změnit. Jenže nikdy nemohli počítat s podporou u prostých mas. Ty žily ve strachu z Boha a hrozba věčného zatracení při napadení kalifa byla příliš velká. Odstranit těch několik rebelů pak byla pro panovníka dětská hra. Na tom nic nemění skutečnost, že nesčetně arabských panovníků zemřelo násilnou smrtí, většinou atentáty či na bitevním poli. Vždy následovala jen výměna jednoho kalifa jiným – absolutní moc prostě lákala příliš, než aby se jí dalo odolat. I ve východní ortodoxii byl císař i nejvyšší církevní autoritou, patriarcha mu podléhal a musel se mu podřizovat. Adekvátně k tomu slabá je demokracie v Rusku, na Ukrajině, do Řecka byla naimplantována po pádu vojenské diktatury až koncem sedmdesátých let minulého století a obraz jejího fungování je i obrazem řecké ekonomiky.
Na západě moc císařů na více než tři sta let zanikla a vzdálenost Říma od Konstantinopole umožnila papežům jejich emancipaci. I když byla Říše Karlem Velikým obnovena, sídlo panovníka už nikdy nebylo v Římě. Na západě vznikla duální mocenská konstrukce, boj o moc mezi moci světskou a církevní, boj, v němž se štěstí přiklánělo jednou na jednu a jindy zase na druhou stranu. Každopádně byla světská moc na rozdíl od východu od moci církevní oddělena, ba stála k ní dokonce v protikladu. Kdo rebeloval proti císaři, mohl téměř s jistotou počítat s pomocí a podporou církve a naopak proticírkevní rebelové nacházeli útočiště na světských dvorech (jako např. Wiliam Ockham u Ludvíka Bavorského nebo Martin Luther u saského kurfiřta). Odpor proti korunované hlavě ať už korunou nebo tiárou mohl téměř vždy počítat s podporou protistrany, proto se mohl stát i masovým. A i když byly tresty po prohraných rebeliích brutální, nemohl si vítěz nikdy dovolit dat vyvraždit rebely všechny. Na to měla Evropa málo obyvatel a jejich redukce vedla automaticky k nárůstu ceny pracovní síly, což si mocipánové nemohli a nechtěli dovolit. V přelidněné Asii ani v Arábii s omezenými potravinovými rezervami tomu tak nebylo. Jít do bezvýchodného boje bez naděje na vítězství a přežití a riskovat tím i svůj život posmrtný se nikomu nechtělo.
Boj Husitů, kteří vyhlásili papeže za kacíře, a věřili v život věčný právě bojem proti němu, bylo v Orientu nemyslitelné. Stejně tak i boj parlamentární, prosazování hlasovacího práva a vláda většiny, jež ale musí být i vládou konsenzu, pokud chce dosáhnout stability. Představa, že se 51 procenty hlasů člověk stává kalifem a tedy světským i církevním vládcem ze 100 procentním mandátem, jak to pochopil egyptský prezident Mursí, může vést jen k destabilizaci. Demokracie zasazená do prostředí, které nerozumí jejím principům, nemůže fungovat a ne nadarmo každé volby v Africe či arabském světě končí zákonitě občanskou válkou. Nač ji tam tedy prosazovat? Nakonec se prosadí stejně vždycky „bojovníci za svobodu“, ať už za národní, náboženskou, prostě bojovníci za jakoukoliv „jedinou“ pravdu.
A pod zástěrkou boje „za svobodu“, rozuměj boje „o moc“ umírají nevinní. Dokonce i děti. Ať už v školách a školkách v pásmu Gazy, které slouží jako kryty pro odpalovací raketová zařízení nebo v letadle malajských aerolinií. Kdy už se lidstvo konečně zřekne těchto bojovníků jako součástí své společnosti? Byl by už nejvyšší čas!

Tallinn

Je to město daleko na severu (s důrazem na slovo daleko), prakticky na úrovni St.Petersburku. Proto tam slunce v létě zapadá až někdy těsně před půlnocí a v zimě zase skoro ani nevyleze nad obzor. Přesto stojí za návštěvu – tedy v létě, kdy je tam vidět a teploty někdy vystoupají i nad dvacet stupňů.
Tallinn (to dvojité „ll“ se vyslovuje jako dlouhé a měkké l, to dvojité „nn“ zase jako dlouhé n) – Estonci totiž každou hlásku kterou chtějí vyslovit dlouze napíšou prostě dvakrát) a tyto hlásky dává tomu jménu dojemnou trošku melancholickou krásu.
Vždy se tak ovšem nejmenovalo. Jako první se zde (kromě domácího ugrofinským nářečím hovořícího obyvatestva) objevili Dánové. Dánští Vikingové, tedy král Waldemar II., zde roku 1219 založil pevnost, které se říkalo Castrum Danorum, tedy Dánský hrad, což se řekne estonsky Taanni – linna. Když se města zmocnili křižáci, dali mu jméno Reval a to mu zůstalo až do chvíle, kdy Estonsko vyhlásilo v roce 1918 poprvé ve své historii samostatnost.
Tallinn má zajímavou polohu. Samozřejmě, že jeho nejdůležitějším opěrným bodem byl přístav. Zajímavé je, že tento přístav je umístěn v mořském zálivu. Skoro všechna severská přístavní města jsou lokalizována na řekách nedaleko jejich ústí. Ať už je to Petrohrad na Něvě, Riga na Daugavě, Klajpeda na Němenu, Štětín na Odře, Lübeck na Tarve, Hamburg na Labi, Brémy na Weseře či Londýn na Temži. Příčinou je zřejmě, že severní moře bývá příliš rozbouřené, než aby umožňovalo klidné kotvení lodí a vykládání zboží. V tom je Tallinn vyjímkou a zátoka, v níž je umístěn tallinský přístav, musela být skutečným fenoménem, jemuž se nedalo odolat. Stejně jako vysoká skála nad mořem, kuriozita v jinak ploché zemi, která přímo volala po tom, aby na ní někdo vybudoval pevnost. Dáni neodolali.

P1050796
Když pevnost v roce 1248 zase od křížáků převzali, založili zde město, jež dostalo ve východním Pobaltí obvyklé lübecké městské právo. Vazba na Lübeck je zřejmá na každém kroku. Nejen na radnici, ale i v kostele svatého Mikuláše, kde tanec mrtvých namaloval stejný autor Bernt Notke, jenž tuto fresku stvořil i v lübecké katedrále. Kaple, která byla pro toto dílo postavena, vzala za své při ruském dobývání města ve druhé světové válce, fragmenty malby jsou dnes vystaveny přímo v kostele, tím pádem se zde platí vstupné. Naše průvodkyně nám sice radila, abychom se vydávali za seniory, ale já jsem ji neposlechl, protože se ve mně vzbouřila hrdost a zaplatil jsem zato dvojnásobné vstupné. Z Lübecku sem zřejmě dorazila i výroba marcipánu, jíž je právě Lübeck známý na celém světě (o čemž, jak pravila melancholicky kamarádka mého syna z Lübecku pocházející, vědí jen Lübečané). Ani Estonci o této proslulosti svého partnerského hanzovního města nechtějí nic vědět a marcipán považují za vlastní patent. V současnosti se vyrábí ve firmě Kalev, jež má svou cukrárnu přímo v centru na ulici Pikk.
Lübecké městské právo platilo ovšem pouze ve městě, ne na hradě.
Tallinn si zachoval hodně ze svého středověkého charakteru a proto je i dnes zřejmé dělení na horní a dolní město. Obě byla od sebe oddělena hradbami a spojena jen jednou cestou jménem Pikk. V horním městě seděla šlechtická elita (dnes je sídlem estonské vlády a parlamentu), v dolním městě pak žili kupci a řemeslníci. Reval, jak se město jmenovalo, byl hanzovním městem a příslušnost k tomuto obchodnímu spolku německých měst zajišťovala prosperitu. Přes Reval běžela většina obchodu s ruským zbožím, zejména kožešinami a do Ruska bylo importováno západní zboží, zejména zbraně.
V středověkém Revalu stejně jako v novodobém Tallinnu se říká, že moc hledí shora na peníze. Moc seděla v městě horním, peníze se vydělávaly v městě dolním, kam proudily z přístavu. Že to nebylo bez rizika a Baltské moře dokáže být hodně zákeřné, o tom svědčí socha Rusalky, malé mořské víly, jež stojí na břehu moře ve čtvrti Kadriorgu a hledí do vodních dálek. Vyhlíží námořníky stejnojmenné ruské lodi, jež se potopila ve Finském zálivu v roce 1893. Památník vytvořil estonský sochař Amandus Adamson v roce 1902, tedy rok poté, co uvedl Antonín Dvořák operu stejného jména, jež ho proslavila. Rusalka je mořská víla slovanské mytologie a její socha na tallinnském nábřeží svědčí o ruském vlivu v tomto městě. Stejně jako palác Kateřiny první, po níž dostala tato čtvrť za někdejším městem jméno. Ten palác tam nechal postavit Petr Veliký své druhé manželce Kateřině. Kateřina byla zřejmě jedním z mála lidí, kteří z anexe Livonska Rusy na začátku 18.století profitovala. (Obyvatelstvo Estonska se během „Velké severní války“ zredukovalo z 350 000 na 150 000!) Kateřina se narodila v městečku Aluksne v severním Lotyšsku u estonské hranice jako dcera litevského sedláka polského původu Skowronského V sedmnácti nastoupila do služby k německému evangelickému pastorovi Glückovi – prvnímu překladateli bible do lotyšštiny (tolik tedy k skladbě obyvatelstva někdejšího Livonska před ruským záborem). V roce 1702 ji Rusové odvlekli stejně jako další tisíce obyvatel Livonska do Moskvy, kde pracovala jako pradlena. Až ji zahlédl kníže Menšikov a udělal ji svou milenkou (prý mu porodila dvě děti). Jenže se se svou krásnou milenkou příliš naparoval a tak ji zahlédl sám car. V roce 1707 z ní učinil svou milenku a poté co mu porodila dvě dcery, se s ní 1712 oženil. V roce 1718 jí nechal v rodném Livonsku, v blízkosti tehdejšího Revalu postavit krásný zámeček uprostřed obrovského parku, v roce 1724 ji pak Petr učinil svou nástupkyní (svého syna z prvního manželství Alexeje nechal ve vězení umučit) a po carově smrti nastoupila tato dáma na ruský trůn. Aniž se někdy naučila číst. (V které řeči to taky měla udělat?) Krása a volnější mravy někdy na kariéru zcela stačí. V Tallinnu tedy na ní zůstala pěkná vzpomínka, s Kadriorgem sousedící prezidentský palác vypadá v porovnání s ruskou carskou nádherou víc než skromně.

P1050776
Tak jako se čtvrť plná parků a pyšnící se svou Rusalkou jmenuje po někdejší ruské carevně, v bezprostřední blízkosti starého (dolního) města se nachází „Rotenman kvartal“, čtvrť pojmenovaná po někdejším podnikateli německého původu, který zde nechal v devatenáctém století postavit řadu továren, které byly základem zprůmyslnění Estonska. Dnes jsou staré továrny jedna po druhé strhávány a na jejich místě rostou hotely, banky, výškové budovy s kancelářemi, obraz moderní estonské architektury, která mě doopravdy oslovila. Je to trochu melancholické, když mezi krásnými moderními budovami trčí k nebi opuštěné tovární komíny (které kupodivu Estonci nebourají, možná mají zůstat památníkem na onoho podnikatele) ale má to něco do sebe. Zejména když za nimi nad mořem zapadá těsně před půlnocí červeně a fialově letní slunce. Měl jsem možnost pozorovat toto velkolepé divadlo z balkónu na šestém poschodí hotelu Park Inn. Se skleničkou červeného vína v ruce je to krásný zážitek. Ovšem pozor! Alkohol je třeba koupit před desátou hodinou večerní. Ačkoliv jsou obchody otevřené až do jedenácté a některé až do půlnoci – na ulicích je stále ještě světlo a živo – alkohol má závěrečnou už v deset! Jestliže se tedy v socialistickém Československu alkohol neprodával před desátou (dopoledne) v Estonsku se neprodává po desáté (večer). Neptejte se mě proč, možná už odjel poslední trajekt do Helsinek. Finové jsou zodpovědní za 35 procent konzumu alkoholu v Estonsku. Jezdí sem na alkoholické výlety, protože je tu pro ně levně. Nechci ani vědět, kolik stojí jedno pivo ve Finsku, když je Finovi levné pivo za 6,60 Euro (na radničním náměstí v centru Tallinu, ovšem ani jinde jsem pivo pod čtyři eura neviděl). Neodstraší je ani všudypřítomné nápisy „Saddám“. To není výraz estonských sympatií k někdejšímu iráckému diktátorovi, tak se estonsky prostě řekne „přístav.“
Horní město se pyšní několika monumentálními budovami. Tady je i nejvyšší věž městského opevnění „Dlouhý Hermann“, na nějž přiléhá někdejší palác Kateřiny II., v němž dnes sídlí estonský parlament. (Protipólem „Dlouhého Hermanna“ je „Tlustá Margareta“ v dolním městě, takže tolik o estonských představách, jak má vypadat pořádný chlap a pořádná ženská.) Hned naproti parlamentu se tyčí monumentální ortodoxní katedrála Alexandra Něvského. Estonci brali tento kostel vždycky jako důkaz rusifikačních snah carského a později komunistického režimu. Jak jsem se už zmínil ve svém článku o dějinách pobaltských zemí, byl to právě Alexandr Něvský, který zastavil expanzi místních německých pánů dále na východ. Po osamostatnění Estonska se ozvaly dokonce hlasy žádající zbourání této katedrály, nakonec ale přece jen zvítězil zdravý rozum a tato velkolepá budova mohla zůstat stát. Je teď útočištěm v Tallinnu žijících Rusů (tvoří ve městě 44 procent obyvatelstva), kteří jsou mnohem nábožnější než protestantští Estonci. V Estonsku žijícím Rusům bylo po osvobození Estonska dlouho odpíráno občanské právo, až před vstupem do Evropské unie muselo Estonsko povolit a ruskému obyvatelstvu občanství dát. Což má za následek, že Rus, jenž přijal estonské občanství, musí stát na ulici před ruským konzulátem hodiny při čekání na vízum, Rus, který občanství nepřijal, sedne jen do auta a v Narvě přejede státní hranici, aniž by mu někdo dělal problémy. Tallinnská evangelická katedrála – Dóm – není kupodivu největším kostelem ve městě, jak chrám svatého Olafa, tak chrám svatého Mikuláše (obě ovšem v dolním městě, kde seděly peníze) Dóm svou velikostí zřetelně převyšují. Pod Dómem má však být pochován legendární praotec finsko-estonského národa Kalev (tedy něco jako náš praotec Čech, Finové a Estonci mají praotce společného, očividně se ovšem bál moře a tak zůstal na jih od Finského zálivu Dnes se po něm jmenuje ona nejslavnější cukrárna v dolním městě). V horním městě je několik vyhlídkových teras s úžasnými výhledy na staré město, přístav a na moře i na moderní výstavbu v Rotenmanském kvartálu. Jinak tady ovšem večer chcípl pes. Když jsme si tu chtěli večer sednout na víno a užívat si pohledu na západ slunce nad mořem, nenašli jsme ani jednu otevřenou hospodu a pochopili jsme, proč je Horní město večer jako vymřelé. Žije se v městě dolním, ovšem žije se tu draho!

P1050786
Dolní staré tallinnské město vypadá jako skanzen. Nově opravené hradby svítí červenými střechami svých věží, staré klikaté uličky jsou lemovány hanzovními domy, ze kterých stejně jako v Amsterodamu trčí pod štítem z fasády kladky – obchodníci žili v přízemí, sklady byly ale pod střechou, proto ony háky na vytahování zboží. A všude jsou restaurace, bary, kavárny a další pasti na turisty, hlídané studenty v středověkých krojích, kteří do oněch hospod zahánějí okolojdoucí, kteří si dovolí byť jen na jedinou sekundu postát před vchodem do restaurace či dokonce se začtou do jídelního lístku. Utekli jsme před nimi v panice až do horní části městského opevnění nad kostelem svatého Mikuláše. Ve věži Neitsitorn je restaurace s výhledem na město. Problém je, že se zde platí vstupné. Tři eura za vstup do restaurace jsem ještě nikde nezažil. Bylo mi vysvětleno, že je to muzeum. Takže jsem zaplatil, muzeum jsem ale nenašel, jen restauraci a kavárnu na třech poschodích. Když už jsme tam byli, rozhodli jsme se naobědvat s oním kouzelným výhledem na staré město. K našemu milému překvapení nám pak ony tři eura na osobu odpočetli od účtu. Vlastně docela šikovné opatření, aby jim tam lidi necourali po hospodě jen tak a nezírali na město pod nohama.

P1050909
Nejstarší kavárna ve městě jménem Maiasmokk je večer po deváté hodině zavřená!
Za návštěvu stojí budova „Velké Gildy“, kde je muzeum estonských dějin a kde byl vstup zrovna náhodou zadarmo. Gildy byly sdružení podobné cechům, ale přece jen jiné. Velká Gilda sdružovala kupce a tedy bohaté lidi, mající největší vliv na dění ve městě. „Malá Gilda“ pak sdružovala řemeslníky nejrůznějších oborů, ti ale byli spíše na práci než na bohatnutí (kdo už kdy zbohatl prací?) a jejich vliv na dění ve městě byl o to menší. Muzeem je i nejstarší lékárna na radničním náměstí z roku 1433, v suvenýrovém obchodě se snaží turisty přesvědčit, že likér Vanna Tallinn je lék. Že lidé dokážou vyrábět alkohol doslova ze všeho, jsem se přesvědčil v tallinnském skanzenu v městské části Rocca al mare. Estonské víno Lossi se totiž vyrábí z borůvek. Ty sice dosahují tady na severu zřejmě díky dostatečné vlhkosti a dlouhým letním dnům nebývalé velikosti, to víno (jsem zvědavý člověk a tak jsem místní specialitu ochutnal) se dá pít jen se sebezapřením a pod ochranou léků na blokádu žaludeční kyseliny. Jinak by zřejmě propálilo do mého už ne nejmladšího žaludku díru.

P1050926
Před městskou bránou Viru se pak nachází květinový trh, jeden z nejúžasnějších, jaké jsem kde viděl. Ten amsterodamský je sice větší, ale květiny na tom tallinnském byly prostě krásnější (i když z větší části dovezené z Holandska). Estonci totiž květiny milují. Jít na návštěvu bez kytice květin je prostě nemyslitelné a darovat milence či dokonce i manželce mercedes bez kytice růží je společenské faux paix. Zřejmě z tohoto důvodu je květinový trh otevřen i v noci. Co kdyby dárce onoho mercedesu zapomněl a kytku pak narychlo potřeboval?

P1050826
Tallinn má prostě své kouzlo a to, i když tam musíte mít štěstí na počasí. Slunce sice zapadá v létě pozdě, svítí ale většinou tlumeně přes mraky. Lidé v Estonsku měli očividně vždy větší strach z vody než z ohně. Nikde jinde jsem totiž neviděl, aby sedláci sušili obilí v obytných místnostech, kde se vařilo na otevřeném ohni! Prostě podkroví bylo odděleno trámy a mezi ně se nastrkala úroda. V případě požáru se člověk zřejmě vždycky mohl spolehnout na to, že přijde déšť, který ten malér uhasí. Hygienu prováděli v sauně stejně jako Finové. Ta voda, která na ně padala shora, byla zřejmě příliš studená.
Ovšem národ estonský je otužilý. To jsme viděli v přímořském letovisku Parnü. Přestože měla voda v moři 13, slovy třináct stupňů Celsia, koupaly se v té vodě děti. Tedy pravda, jedno z nich mělo na sobě neoprénový oděv, a očividně se jednalo o výlet tatínků s dětmi bez maminek, čili něco jako akce Apalucha, ale přesto mi při tom pohledu běhal mráz po zádech.

P1050942
Protože v Horním městě chcípl pes, Dolní bylo nekřesťansky drahé a po desáté nám odmítli prodat arménský koňak, který vypadal se svými pěti hvězdičkami hodně lákavě, nekoupali jsme se, ale opustili jsme Estonsko ve směru na jih, do Lotyšska.

Baltikum a jeho dějiny

Pod tímto jménem vnímáme tři malé republiky na pobřeží Baltického moře Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Od roku 2004 jsou členy Evropské Unie a NATO, čili součástí našeho životního prostoru, přesto se o ně sotva někdo zajímá. Snad jen v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině a novým záchvatem ruského expansionismu se objevily tyto státečky ve světových zprávách jako potenciálně ohrožené země, rychle ale z nich zase zmizely. Na skutečné ohrožení totiž nikdo vážně nevěří.
Estonsko má 1 300 000, Lotyšsko 1 900 000 a Litva 3 400 000 obyvatel, dohromady tedy asi šest a půl milionu lidí a proto se zdá být docela legitimní otázka, proč se ti tři trpaslíci nedají dohromady a nevytvoří nějakou společnou unii. Otázka je, zda by něco takového bylo vůbec možné a pokud by bylo, zda by to mělo nějaký smysl.
Litevci a Lotyši se považují za bratry a Estonce berou jako bratrance. To souhlasí, ale jen pokud se člověk zabývá jejich řečí. Litevština a Lotyština jsou si skutečně příbuzné, i když v litevštině nacházíme stopy mnohaletého soužití s Poláky v jednom státě, a proto „děkujeme“ se řekne „děkujamy“ a „prosíme“ „prošamy“, v lotyštině tyto prvky chybí. Estonština pak nemá s těmito jazyky vůbec nic společného, je to ugrofinská řeč blízce příbuzná s finštinou, zřejmě ještě příbuznější než čeština se slovenštinou. Každopádně natolik příbuzná, aby Finové využívali chybějící jazykové bariéry k výpravám přes Finský záliv do Tallinu (je to z Helsinek 80 km a rychlým člunem jeden a půl hodiny cesty) k výpravám za alkoholem ale i jiným zbožím. S třetím jazykem této jazykové skupiny maďarštinou spojuje Estonce jenom gramatika, slovní zásoba je naprosto odlišná. Estonština se pyšní tím, že má čtrnáct pádů, finština údajně osmnáct a maďarština dvacet čtyři, pokud jsem to ale správně pochopil (kamarádka Eszter mne teď určitě ráda opraví a já v to doufám), spočívá to v tom, že se předložky připojují na konec slova jako přípony, a slovo se tím tedy mění, takže v podstatě kolik předložek, tolik pádů. Každopádně jestliže si Lotyš s Litevcem mohou rozumět, Estonci jim nerozumí prakticky nic.
Ovšem kulturně a hospodářsky je to už zase něco úplně jiného. Tady mi zase připadají Estonci a Lotyši jako sourozenci, zatímco Litva hraje roli vzdáleného bratrance z třetího kolena. Estonsko se po vymanění z Ruského impéria orientovalo hospodářsky ihned a úspěšně na skandinávské země. Finské a následně i švédské, dánské a norské investice posunuly těžiště obchodu a hospodářského života země na sever a na západ, Lotyši se vydali na stejnou cestu trošku váhavěji (chyběl velký bratr, jehož našli Estonci v podobě Finska). Litva zůstala na Rusku ze všech těchto zemí hospodářsky nejvíc závislá, jak co se týká energetiky, tak i obchodu. (I když se od Sovětského svazu odtrhla jako první a stálo ji to 15 mrtvých a stovky zraněných, když proti demonstrantům zasáhl tehdy ještě gorbačovský OMON) IKEA ovšem vyrábí velkou část své produkce v Estonsku a Lotyšsku (většina země je pokryta lesem a tedy nevyčerpatelnými zdroji dřeva). Co se týká kultury, jsou i zde podstatné rozdíly. Pravým kultem v Estonsku a Lotyšsku jsou pěvecké festivaly. V amfiteátrech s kapacitou statisíc lidí zpívá pod vedením dirigenta najednou třicet či čtyřicet tisíc lidí národní písně. Litva se k této tradici připojila, je to ale převzatá kultura od severních bratranců. Nábožensky je pak Litva bigotně katolická (zákaz potratů a umělého oplodnění) Lotyšsko a Estonsko se hlásí k luteránskému protestantismu augsburského vyznání, a tím pádem jsou výše uvedené zákroky povolené a volně přístupné.
Můžeme říct, že společné mají tyto tři státy jen počasí. Navíc jsou obyvatelé těchto států ochotni koupat se v moři i při teplotách vody pod dvacet stupňů – mají své pláže – Estonci v Parnü, Lotyši v Jurmale u Rigy a Litevci v Palanze v blízkosti Klajpedy. Když jsme tam byli, pršelo, mžilo nebo bylo zamračeno šest dní ze sedmi, jen jeden den uhodila vedra (až dvacet stupňů ve stínu), takováto vzájemnost ovšem zřejmě na společný život v jednom státním útvaru nestačí. Že by se v případě počasí mohlo jednat o náhodu, vyvrátila estonská průvodkyně Monika, která nás pozdravila slovy: „Počasí je takové, jako je a takové i zůstane. Prostě proto, že je takové vždy.“
Země a národy jsou ovšem poznačeny především svými dějinami. A ty mají tyto země hodně odlišné. Tedy zatímco se Estonsko a Lotyšsko vyvíjely společně, Litva byla po staletí někde úplně jinde.
Začátky kontaktů místních kmenů s evropskými dějinami jsou dějinami jejich pokřesťanšťování. Litevci byli poslední pohané v Evropě (oficiálně přijali křesťanství až roku 1413). Odpor pobaltských slovanských i neslovanských kmenů byl důvodem, proč byl k jejich pokřtění povolán ze Svaté země Řád německých rytířů. Tento řád, vzniklý v Palestině v roce 1190, byl pozván mazovským knížetem Konrádem v roce 1225 do Pobaltí, aby pomohl pacifikovat odbojné a stále ještě pohanské Prusy. (Při pokusu tyto severní Slovany pokřtít zahynul i pražský biskup svatý Vojtěch), v roce 1226 pak jejich misi posvětil svou Zlatou bulou z Rimini císař Friedrich II.
Druhým centrem christianizace se stalo město Riga. Už ve dvanáctém století se zde snažili o šíření křesťanství různí němečtí mniši, ovšem bez úspěchu. Nešlo to ani po dobrém, ani po zlém, dvě křížové výpravy v letech 1193 a 1198 dopadly žalostně, první byla rozprášena, druhá sice dokázala místní Livy porazit, ovšem v bitvě padl biskup Bertold, a protože křižáci nevěděli, co mají bez něho po vítězství dělat, šli domů.
Až přišel z německých Brém biskup Albert. Ten nechal nic náhodě. Na jaře 1200 se vylodil s 23 loďmi a 500 bojovníky u ústí mohutné řeky Daugavy (někdy je v české literatuře označovaná jako západní Dvina, německy se pak nazývá Düna). O rok později založil město Rigu a v roce 1202 Řád mečových rytířů (Fratres militce Christi) podle vzoru Templářů a ti začali šířit křesťanství oním mečem, který si dali do znaku. Dařilo se jim to úspěšně až do roku 1236, ( do té doby dobyli a dostali pod svou kontrolu skoro celé území dnešního Estonska a Lotyšska, jen sever okolo dnešního Tallinu zůstal pod dánským vlivem), kdy bylo jejich vojsko zcela zničeno v bitvě v bažinách u vesnice Saule. Padl i velmistr s 48 řádovými bratry a zbytek pochopil, že není schopen dále samostatné existence a spojil se do jednoho řádu s oněmi Německými rytíři, působícími v Prusku, jako autonomní část tohoto řádu.

Livonsko 1š St

5 dubna 1242 byl řád poražen v bitvě na zamrzlém!!! Čudském jezeře (tolik k místnímu klimatu, ještě v dubnu byl led jezera schopen unést obrněné rytíře i s jejich rovněž obrněnými koňmi) Alexandrem Něvským. Porovnáme-li dokumentované ztráty livským kronikářem, jenž píše o dvaceti mrtvých a šesti zajatých rytířích s monumentálním filmem Sergeje Ejzenštejna „Alexandr Něvský“, jenž natočil ze Stalinova popudu, aby zvýšil morálku Rudé armády a symbolizoval velké vítězství ruského národa nad německou agresí, dojdeme k poměrně velké disproporci, nicméně i tyto ztráty stačily na to, aby Řád zastavil všechny další pokusy expandovat na východ, Čudské jezero a řeka Narva se staly východní hranicí řádového vlivu (a jsou touto hranicí i dnes). Sever Estonska s Tallinem (tehdy a ještě dlouho potom se jmenoval Reval) vlastnili Dánové, kteří Reval i založili. V roce 1346 však dánský král potřeboval nutně peníze a tak toto území prodal řádu. Estonsko a Lotyšsko, nazývané tehdy společným názvem Livonsko se sjednotily pod jednou vládou ozbrojených německých mnichů.
Litevci, zejména pak jejich severní kmeny Žmudíni, byli pro Německé rytíře tvrdým oříškem, jenž nebyli schopni po celá staletí rozlousknout. O Žmudínech (neboli Žemaitech, jak se nazývají litevsky) se vypráví následná anekdota. Vyhlásili válku Číně. V Číně si toho ovšem nikdo nevšiml. Žmudíni se cítili uraženi a poslali nové vyhlášení války do Pekingu, tentokrát velmi urážlivým tónem, Nato se objevili čínští vyslanci. „Kolik mužů jste schopni postavit do pole“ ptali se Žmudínů. „Sto mužů ve zbrani,“ zněla hrdá odpověď. „A kolik vojáků máte vy?“ „Padesát milionů.“ odpověděli Číňané. „A v případě potřeby můžeme povolat zálohy dalších padesát milionů.“ „Vidíš,“ obrátil se vyčítavě jeden Žmudín na druhého. „Na to jsi vůbec nemyslel. Kam my je proboha jenom všechny pochováme?“
Je zřejmé, že s takto bojovným národem se křižákům prostě nedařilo. Zejména, když nad nimi drželo ochrannou ruku velkoknížectví litevské, které se po bojích s Tatary zmocnilo rozsáhlých území někdejší Kyjevské Rusi a sahalo téměř až k Černému moři a obsazením početných ruských knížectví expandovalo až za Smolensk. Hranice litevského velkoknížectví se táhla pouhých 200 kilometrů od Moskvy. V roce 1386 se litevský kníže Jagello nechal pokřtít a poté se oženil s dědičkou polského trůnu Jadwigou a stal se tak polským králem. Polsko a Litva se staly personální Unií – tedy dvěma státy s jedním společným panovníkem. Jeho bratranec Vitold, známý na Litvě jako Vytaustas se s Jagellem nakonec dohodl a uznal jeho nadvládu.
Toto spojenectví vedlo k válce s Řádem a k vítězství nad ním v nesmírně krvavé bitvě u Grünnwaldu v roce 1410. Je zajímavé, že jak v polských, litevských ale i našich učebnicích se bitva jmenuje podle obce Grünnwaldu, v německé literatuře je všude označována podle nedaleké vesničky Tannerberg. Toto pro vývoj litevské a i polské státnosti rozhodující utkání rozhodli Litevci. Úsměv budí rozdílná interpretace jejich taktiky. Zatímco se Poláci naivně domnívají, že špatně vyzbrojení Litevci prostě nevydrželi nájezd obrněných řádových rytířů a dali se po krátkém odporu na útěk, každý pravověrný Litevec ví,  že velkokníže Vitold po hodině boje prostě stáhl své jednotky z bitvy, znovu je přeformoval a pak se do bitvy vrátil, aby Němce definitivně porazil.. Je ovšem pravda, že tři jejich smolenské pluky neutekly, ale probily se k bojujícím polským oddílům a tím hrdinně zabránily, aby mohli Němci Poláky napadnout z boku a také výkon Vitolda, jenž dokázal zadržet prchající vojáky a znovu je zformovat, je na středověk něco nevídaného. Tehdy když už se prchalo, tak se prchalo, návrat do bitvy byl věc tak nevídaná, že jejím důsledkem byla porážka Německých rytířů a téměř vybití členů řádu. Ne nadarmo je Vitold na obrovském obraze Jana Matejky (v Muzeu Narodowem ve Varšavě – zmenšená kopie na hradě Trakai na Litvě) v centru obrazu, zatímco polský král Jagello se musel spokojit s místem na jeho pravém okraji. Což někteří Poláci nelibě nesou. Litevci na toto své legendární vítězství nikdy nezapomněli, litevsky se Grünnwald řekne Žalgiris. A to už sportovní fanoušci větří, odkud pochází například název legendárního basketbalového klubu Žalgiris Kaunas. Basketbal je na Litvě národní sport číslo jedna, Lotyši hrají lední hokej a Estonci fotbal. Ani tady se tedy ony tři pobaltské národy neshodnou.

Grünwald

Koncem středověku se tedy formoval základ dnešních státních národů. Zatímco Estonci a Lotyši byli výhradně rolníci a neměli žádné zastoupení nejen mezi livonskou šlechtou, ale ani mezi kupci hanzovních měst Revalu a Rigy, Litevci měli svou šlechtickou reprezentaci, hrdou na své válečné úspěchy a později se rychle polonizující vlivy rozvinutější a renesancí poznamenané polské kultury. Proto byli Litevci vždycky bojovnější a více rebelovali proti centrální moci, jejich jazyk byl v době carského Ruska dokonce od roku 1863 úředně zakázán v době, kdy lotyšština a estonština v podstatě teprve vznikaly.
Stabilní situaci z patnáctého století změnila Lutherova reformace. Nejen, že se k ní ihned už v letech 1522 a 1524 připojila města Reval a Riga, ale v roce 1525 přestoupil na luteránství i velmistr Řádu německých rytířů!!! Autonomní mistr v Livonsku dokázal sice na čas uchránit katolický charakter řádu, ale to už oslabení Livonské konfederace využil ruský car Ivan Hrozný. Moskevské Rusko se stalo nepříjemným sousedem Livonska už v roce 1485, kdy obsadilo Novgorodské knížectví, s nímž rytíři udržovali korektní vztahy. Už Ivan III. Kalita postavil naproti řádovému hradu v Narvě pevnost v Ivangorodu. Teď jeho potomek Ivan IV. pochopil, že Rusko potřebuje nutně přístup k moři a hodlal ho získat zbraněmi. A dělal čest svému jménu „Hrozný“. V roce 1558 vtrhla jeho vojska do Livonska, dobyla a zničila sídlo řádového mistra na hradě Césis a uvrhla prosperující území do bídy. Ostatní místní velmoci totiž vzestup Ruska nehodlaly akceptovat. Do Livonska vtrhla i vojska švédská, dánská a polská. Válka trvala až do roku 1582 a skončila ruskou porážkou. Když Ivana napadli od jihu Tataři a v roce 1571 dobyli a vypálili Moskvu, nemohl ani car bojovat úspěšně na dvou frontách a nakonec se musel Livonska vzdát.
Livonská válka změnila mapu a strukturu obyvatelstva v zemi rozhodujícím způsobem. Nejen, že válka zdecimovala především venkovské obyvatelstvo. Ale mistr řádu Kettler roku 1561 rozpustil řád, přestoupil taky na evangelickou víru (proto je Lotyšsko a Estonsko dodnes protestantské), „zprivatizoval“ majetek řádu a stal se vévodou Kuronským. I pro Litevce došlo k rozhodující změně. Poznali tváří v tvář řádícím ruským vojskům svou neschopnost vzdorovat samostatně velkému soupeři na východě a rozhodli se vstoupit do polského státu. V lublinské smlouvě z roku 1566 se stali integrální částí polského království. Tato tzv. „lublinská unie“ byla posledním velkým činem polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce na polském trůnu. Po jeho smrti v roce 1572 se Polsko stalo dědičnou monarchií, po trapné epizodě s anjouským kandidátem Jindřichem se králem stal Štefan Bátory. Ten se tedy stal novým králem oblasti Livonska s výjimkou severu okolo Tallinu, kde se usadili Švédové a ostrova Sääremää, který koupili Dánové. Město Riga bylo ještě několik let samostatné, pak se ale dobrovolně z hospodářských důvodů připojilo k Polsku.
V roce 1621 udeřili Švédové. Jakoby to byl trénink na jeho pozdější legendární vítězná tažení v třicetileté válce, napadl král Gustav Adolf Poláky a vyhnal je z Livonska, od roku 1629 bylo celé území dnešního Lotyšska a Estonska švédské. Poté se švédský král vydal do Německa a v bitvě u Lutzenu v roce 1632 doplatil na svou krátkozrakost a zahynul. Na skoro sto let bylo teď Livonsko švédské. Ale velký ruský medvěd na východě nespal.

LIvonsko 17.stoleti

Co se nepodařilo jeho předchůdci Ivanovi, dokázal jeho nástupce Petr I. Veliký. Švédsko stálo tentokrát proti Rusku samo. I když Rusové utrpěli nejprve u Narvy strašnou porážku, válka se nakonec rozhodla daleko na jihu na ukrajinské stepi. Po ztracené bitvě u Poltavy v roce 1709 už Švédové nedokázali svá území na jih od Finského zálivu udržet. Mírem v roce 1721 přešlo území Estonska a severního Lotyšska včetně Rigy do držení Ruska a zůstalo v něm dalších dvě stě let až do roku 1918. Jižní Lotyšsko na jih od Rigy patřilo jako vévodství Kuronské sice formálně nadále do polského státu jako jeho autonomní část, i tady ale uplatňovali Rusové svůj vliv. Kateřina II. pak ovládnutí Pobaltí dokončila, při třetím dělení Polska v roce 1795 si Rusko přivtělilo téměř celou Litvu až po řeku Němen, na západ od této řeky pak bylo Prusko. Když Napoleon vytvořil Velkovévodství Varšavské, Litva z tohoto jeho činu nijak neprofitovala, naopak, po Vídeňském kongresu převzalo Rusko i území na západ od Němenu a začalo s brutální rusifikací. Opakovaná povstání v letech 1830 a 1863 nic nepomohla, odvetou byl jen o to tvrdší útisk. Litevci nevzpomínají v nejhorším na sovětskou okupaci, ta ruská v období carismu byla údajně pro národ mnohem zhoubnější.
V Lotyšsku a Estonsku nebyl útlak zdaleka tak hrozný, naopak, tyto země vzkvétaly. Důvodem bylo, že si místní německá šlechta nechala ještě od Petra Velikého potvrdit určitou autonomii, což jí mimo jiné umožnilo zrušit nevolnictví v Livonsku už v roce 1816 (V Rusku samotném se tak stalo až v roce 1861). To vedlo k imigraci do měst, rozvoji průmyslu Pobaltí se stalo dynamicky se rozvíjejícím regionem. A začalo zpívat. První pěvecký festival národních písní se konal v roce 1869 a založil tradici, jež trvá dodnes. Ani Sověti si nedovolili tento výraz estonské národní identity zakázat, zrušili pouze číslování festivalů. Během první světové války se Pobaltí dostalo pod německou okupaci a poté, co Němci v listopadu 1918 kapitulovali, podařilo se pobaltským národům s pomocí britských intervenčních oddílů odrazit útok Rudé armády a vyhlásit samostatnost. Hranice Estonska a Lotyška vznikly v podstatě rozdělením někdejšího historického Livonska na základě jazykové hranice, Litva měla podstatně větší problémy, ne ale s Rusy, nýbrž s Poláky. I Polsko bylo v roce 1918 novým státem a president Pilsudski pocházel bohužel z Vilnjusu (kde tehdy ovšem žila většina polského obyvatelstva). Dokázal tedy Vilnjus získat pro Polsko, Litva se mohla těšit z německého Memelu (dnešní přístav Klajpeda) V roce 1939 se ovšem musela Memelu vzdát ve prospěch Hitlerova Německa, za to dostala po porážce Polska v září 1939 Vilnjus. To ovšem už byla na základě smlouvy Molotov/Riebentrop vydaná na milost a nemilost Stalinovu Sovětskému Svazu. Ne nadarmo žertovali Litevci trpce, že Vilnjus se stal litevským, ale Litva ruskou. V roce 1940 pak následovala sovětská okupace a zánik samostatnosti – všechny tři republiky byly během 4 dní (3.-6. srpna 1940) přijaty do bratrské náruče Sovětského svazu jako tři svazové republiky. Týden před přepadem Sovětského svazu Německem 13-14 června 1941 pak začaly masové deportace na Sibiř – celkem bylo během těchto dvou dní odvlečeno na 40 000 lidí, nejen politiků bývalých samostatných republik, ale i lidí majících jakékoliv kontakty na západ včetně filatelistů – sbírat známky bylo v Pobaltí čtyřicátých let smrtonosné hobby.
Místní Němci na základě německo-ruské dohody vycestovali už před ruskou okupací do Německa, kde ovšem žili v táborech. V roce 1941 se s postupující německou armádou vrátili. Litevci, Lotyši a Estonci vítali Wehrmacht jako osvoboditele, rasově myslící noví okupanti je ale bolestně zklamali. Německá okupace byla ještě horší než ta ruská a ne nadarmo existují dnes ve všech třech republikách „Muzea okupace“, která mezi sovětskou a německou okupací nerozlišují.
V roce 1944 obsadila postupující Rudá armáda většinu Lotyška, Estonska a Litvy, pouze v kuronském kotli se bránila německá armádní skupina Kurland s 19. pěší divizí SS, v níž byli i početní lotyšští vojáci až do německé kapitulace 8, května 1945. Přístavy Liepája a Ventspils tedy sovětští vojáci nikdy nedobyli. I to svědčí o tom, že Lotyšům možný návrat do Sovětského svazu nijak nevoněl.
Což ovšem nehrálo žádnou roli. Všechny tři republiky byly začleněny do Sovětského svazu, Litva zvětšená o oblast Vilniusu, protože Polsko ztratilo na základě Jaltské konference svá východní území a polské obyvatelstvo bylo přesídleno do Slezska.
Svou současnou samostatnost získala Litva, Lotyšsko a Estonsko po zdlouhavém boji v letech 1988 – 1991. Už jedenáctého března 1990 vyhlásil litevský parlament nezávislost a Sovětský svaz odpověděl hospodářskou blokádou. V lednu 1991 přerostly nepokoje ve Vilniusu v krvavé srážky, sovětské oddíly OMON tehdy ještě gorbačovského Sovětského svazu zabily 15 lidí a na 500 jich zranily. Kontrolu nad vzpurnými Litevci ale Sověti už nezískali a po puči generálů v Moskvě 19. srpna 1991 vyhlásily i obě zbývající země nezávislost a 6. září 1991 byla jejich nezávislost uznána nejvyšším sovětem SSSR. Velkou zásluhu na tomto postoji měl tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin a proto je možno narazit v Tallinu na jeho památník. Stejně jako na Islandskou ulici ve Vilnjusu, Island byl totiž jedinou zemí, který si nic nedělal z tehdejší progorbačovské politiky Západu a uznal samostatnost Litvy už 12. února 1991. Na Litvě tedy tekla krev, v Lotyšsku a Estonsku ne, tam se zpívalo. Revoluce 1991 je tam nazývána „Zpívající revolucí“ – možná Lotyši a Estonci zpívali tak dlouho, až to Rusové nemohli poslouchat a odtáhli.
Následovaly tradiční těžkosti nově vzniklých států, navíc zatížených velkou národnostní nehomogenitou s početnými menšinami především ruského obyvatelstva. Zatímco na Litvě tvořili Litevci 81 procent obyvatelstva, v Estonsku to bylo jen 64 procent a v Lotyšsku dokonce jen 54 procent. Rusové v Lotyšsku přdstavovali 33 procent obyvatelstva a v hlavním městě Rize tvořili dokonce většinu.
Nicméně všechny tři republiky dosáhly přijetí do EU, NATO a začlenění do západoevropských kultur. Jak velké oběti je to stálo, o tom snad příště. Rád bych v příštích několika týdnech poreferoval o mých zážitcích z cest po Pobaltí a snad nalákám několik mých čtenářů k tomu, aby mne tam následovali.
Zatím tedy „Tere“, „Labrit“ a „Labas“, což odpovídá v estonštině, lotyšštině a litevštině našemu „ahoj“

Kdož sú boží bojovníci

Pamatujete, alespoň ty starší ročníky, jak jsme tuto bojovou píseň husitů zpívali ve škole? Pro oficiální osnovy výuky dějepisu v časech komunistického režimu byli Husité hrdinové bojující za sociální spravedlnost a za zájmy českého národa proti zlým Němcům. Až po pádu režimu se začali historici o toto stěžejní období českých dějin zabývat objektivněji a podrobněji a zjišťovali, že to jednoduché schéma, prezentované nám komunistickými učebnicemi, tak úplně nesouhlasí.
Jistě husitské hnutí vzniklo z idealismu, z touhy po sociální spravedlnosti a po odstranění zlořádů církve. Bylo odpovědí na popravu hlavního ideologa mistra Jana Husa v Kostnici. V roce 1419 bylo skutečně spontánním lidovým hnutím a z tohoto hlediska se dala pochopit i první pražská defenestrace – v podstatě brutální vražda představitelů Nového města pražského rozzuřeným (a řečmi radikálního Jana Želivského patřičně nabuzeným) davem.
Jenže v dalších letech toto spontánní nadšení přešlo v každodenní politickou realitu. Moc převzali ti, kdo se v kalných politických vodách nejlépe vyznali a z nadšených revolucionářů se postupně stali profesionální zabijáci. Husitská armáda se svou nebývalou disciplínou a bojovou taktikou byla v podstatě neporazitelná (jedinou výjimkou byly cesty do Rakouska „na víno“, kde zaznamenávali husitští bojovníci největší ztráty v šarvátkách s rozzuřenými rakouskými sedláky – v podnapilém stavu se prostě špatně uzavírala vozová hradba). Ale tato patnáctitisícová armáda – svou velikostí v tehdejší Evropě nevídaná a českými zeměmi nefinancovatelná a neuživitelná, se stala pro zem stále větší přítěží. Nejen svou velikostí, ale i svým radikalismem. Co byly takzvané „spanilé jízdy“ jiného než loupežné výpravy za účelem opatření prostředků na vydržování tohoto vojska? A na těchto cestách tekla krev. Jinak myslící, především kněží a mniši, byli upalováni v sudech. Koneckonců konec radikálních Husitů předznamenalo jejich obléhání Plzně, katolického města kladoucího vytrvalý odpor. Když se jim nepodařilo dobře opevněné město dobýt, zato ale vyplundrovali celé západní Čechy, rozhodli se umírnění Husité, že se s tím něco musí udělat a udělaly se Lipany.
Proč mě toto téma právě teď oslovilo? Protože vidím určité paralely se současným vývojem na předním východě. Kdo jsou černě oblečení a maskovaní bojovníci takzvaného hnutí ISIL, usilující o vytvoření islámského emirátu v Sýrii a Iráku, když ne „boží bojovníci“. I oni bojují za svou pravdu, o níž ovšem nejsou ochotni s nikým diskutovat. Chtějí svět osvobodit a zavést „Boží zákon“, tak, jak ho chápou oni. Mají skvělou morálku, jsou stateční a irácká armáda proti nim nemá nejmenší šanci. Už při pohledu na ně utíkají iráčtí vojáci stejně jako kdysi křižáci u Domažlic při poslechu oné slavné písně „kdož sú boží bojovníci“ kterou jsem vzpomenul na začátku mého příspěvku. Jestliže třicet tisíc vojáků uteče před několika stovkami bojovníků ISIL a odevzdají jim i své zbraně, pak něco není v pořádku. Samozřejmě budí tito fanatici, od kterých se distancuje dokonce i Al-Kaida, strach a hrůzu. Jejich morální hodnoty, s nimiž masakrují zajaté vojáky a policisty po stovkách (pokud jsou šíitského a tedy jiného vyznání než oni) a vrhají jejich mrtvoly do hromadných hrobů, nejsou ani v nejmenším kompatibilní s morálními hodnotami současného světa – tedy rozuměj našeho světa. Morálka Husitů neváhajících masakrovat mnichy a kněží tehdejší „zkažené“ církve ovšem taky tehdejším morálním pravidlům (samozřejmě mnohem volnějším než jsou ta dnešní) neodpovídala. Z Husitů šel strach tak jako jde teď z bojovníků ISIL. Proti nim se dokázal spojit císař Zikmund i s jinak nenáviděným papežem Martinem, stejně jako teď provádějí společné zamilované tanečky někdejší smrtelní nepřátelé – USA a Irán.
Možná někoho toto mé přirovnání provokuje a považuje je za nepřiměřené. Možná i nepřiměřené je, ale srovnatelné tyto dvě historické události rozhodně jsou. Už proto, že mají zřejmě společný vyvolávací faktor – sociální nespravedlnost a bídu. Hladový nemá co ztratit, může válkou jen získat, bída činí z lidí lumpy, jak psal už Francois Villon. Bída radikalizuje a zkorumpovaní absolutisticky vládnoucí politici jsou vděčným cílem radikalizovaných mas. Jedno, zda se jedná o císaře Zikmunda nebo o iráckého premiéra Al-Málikiho. Zavádění božího zákona je určitým výrazem bezmocnosti těch chudých a opomenutých.
Jenže jak hnutí radikálních husitů tak i hnutí ISIL je hnáno náboženským fanatismem. A fanatismus má v samotné své podstatě jednu slabinu, odmítání dialogu. Fanatik má vždy pravdu, o níž není ochoten ale ani schopen diskutovat. Tím výrazně oslabuje své poselství pro společnost jako celek, ochuzuje se ideologicky ale nakonec i ekonomicky, protože není přístupný novým idejím, či idejím někoho, kdo neodpovídá jeho představám. To vede vždy nakonec k jeho izolaci a porážce – chválabohu. Fanatismus je totiž nebezpečný v jakékoliv podobě, ať už je křesťanský, islámský nebo ekonomický. Fanatici jsou u moci, pokud jsou neseni vlnou nadšení a pokud jsou schopni udržet obyvatelstvo, které ovládají, v poslušnosti silou svých zbraní. (Argumenty jim brzy dojdou, ty se tříbí v diskuzích, které fanatici z principu odmítají). Nakonec je ale vždy politici vytlačí. Tak jako tomu bylo v roce 1434 u Lipan. Moc převzali ti, kdo se spokojili se zlomením moci církve v Českých zemích (a převzetím jejího majetku) a se slibem možnosti přijímat podobojí. Ti vytloukli z původně idealistického hnutí majetek a mocenské pozice, ten nejschopnější z těchto oportunistů – Jiří z Poděbrad – se nakonec stal králem. Táboři a Sirotci, tedy polní vojska, jež byla nejradikálnějším křídlem hnutí, skončili v politické izolaci ve své trpěné enklávě v Táboře, ve vojsku Jánose Huynadyho na Kosově poli nebo v nejhorším případě upáleni v lipanských stodolách.
Zda podobně skončí i islámští radikálové, usilující o vytvoření islámského emirátu v Iráku a Sýrii, si musíme počkat. Podle mého soudu jsou schopni zemi dobýt, ne ale udržet a spravovat. Násilí samo stačí jen na krátkou dobu, na bodácích se sedí dlouhodobě špatně. Důvodem, proč Irán a USA zvažují úder proti těmto teroristům, není ani tak strach z nich a z opakování tragédie 11. září, pokud dovolí vytvoření nové základny pro výcvik nepřátelských teroristů, jako spíše strach ze statisíců uprchlíků z Mosulu a ostatních od ISIL obsazených měst, kteří se radikálů bojí a nechtějí s nimi zůstat pohromadě. Nikdo si asi nedokáže představit, co s těmito proudy zoufalců. Žádný stát nemá sílu jim všem poskytnout azyl, ani Irák sám, tím méně Irán (jsou to převážně sunnité a v Iránu vládnou šiité) USA, či Evropa, přeplněná už utečenci z Afriky či občanskou válkou rozvrácené Sýrie. Strach z tohoto nezadržitelného proudu lidí skutečně ohrožených na životě, jimž není možno neposkytnout azyl, přiměje možná nakonec USA a ostatní velmoci západního světa k vojenskému zásahu. I když se jim k tomu moc nechce. Tak jako tak zahyne vždy i americkými zbraněmi několik civilistů a tím se podaří opět dobarvit obraz amerického ďábla, jenž si Arabové a Moslimové na celém světě tak rádi pěstují. Amerika může jen prohrát. Ať už zasáhne nebo ne, vděčnosti se nedočká.
Jenže co s lidmi, kteří vraždí jiné po desítkách jen proto, že mají jiný politický či náboženský názor? Může si současný svět dovolit těmto vraždám jen přihlížet?
Mohamed násilí nekázal. V Koránu stojí: „Váš pán se sám zavázal k milosrdenství“. A v ústavě z Medíny zabezpečil Mohamed dokonce bezpečnost tam žijícím Židům: „Žid, který se připojí naší společnosti, má nárok na stejnou pomoc a podporu jako věřící, pokud jim nezpůsobuje škodu nebo proti nim nepodporuje někoho cizího…“
Ale ani Hus nekázal násilí.
Jenže každý prorok má jednu velkou nevýhodu. Jednou umře a proti těm, kdo jeho učení překrucují „interpretují“ a zneužívají, se už nemůže bránit. Tak to bylo a tak to bude i v budoucnosti. Jenže co s tím?
Prvním krokem by bylo možná netrvat na tom nesmyslném státním útvaru, který kdysi vytvořili Britové a nazvali jej Irák. Zavádět demokracii v takovémto konglomerátu vzájemně se nenávidících etnických a náboženských skupin a nutit je k demokratickým volbám, byl a je ten největší nesmysl. Demokratická tradice tady chybí stejně jako ve všech zemích Afriky a západní Asie. Vítěz voleb, jedno jak těsně tyto volby vyhraje, je přesvědčen o svém stoprocentním mandátu, s nímž může potlačovat jakýkoliv jiný než svůj vlastní názor. Tak to bylo v Egyptě, když tam byl prezidentem Mursí, tak je tomu v Iráku pod vládou Málikiho. A jinak to ani nebude, myšlení se nedá změnit rozkazem z Washingtonu. Ve všech těchto zemích panuje mentalita, že „“Vítěz bere všechno“ a v důsledku toho, je přirozeným následkem každých demokratických voleb v těchto zemích občanská válka. Kmenová společnost nezná většinové volební právo a bude trvat mnoho generací, než se s ním zkamarádí.
Kurdové se už stejně na severu udělali pro sebe a centrální vládu v Bagdádu ignorují. (A mají v tom pravdu). Teď už dokonce chystají i referendum o samostatnosti a je jim (bohudík) srdečně jedno, co si o tom myslí pánové ve Washingtonu a Bruselu, kteří o jejich problémech nemají ani páru. Pokud by se zbytek Iráku rozdělili na šíitský jih a sunnitský sever, ztratili by i fanatici ISILu nepřítele, proti němuž bojují. Totiž onoho šíitského premiéra v Bagdádu, který považuje Sunnity za méněcenné lidi jen proto, že ve volbách nezískali většinu hlasů. Jinak je bombardování pozic fanatiků, které USA zvažují, jen dalším nesmyslným aktem násilí a arogance, s nímž velmoc za oceánem chce určovat celému světu způsob chování. Aktem, jenž nepřinese nic než další válku.