Monthly Archives: August 2011

Kapitola 12 a Epilog

Konec vojny se blížil, ale ještě rychleji se blížil termín radostné události v Markově rodině. Marek chodil po kasárnách celý nervózní, protože se se situací, kdy bude otcem a hlavou rodiny, nedovedl vyrovnat. Zpráva jej zastihla zrovna, když spěchal na letiště. „Pane doktore,“ volala za ním sestřička z ošetřovny. „Pane doktore, volali vaši. Máte dceru. Právě před chvílí se narodila!“ Marek, zmrazený očekávanou zprávou přece jen po určité latenci usoudil, že by měl projevit radost. „To je skvělé, sestřičko. Zavolejte mi, prosím vás, Jardu Páleníka.“ „Jarouši, tu máš tři stovky a kup tři litry rumu. Až se vrátím z letiště, oslavíme moji dceru.“ „To je skvělé, gratuluji,“ zajásal Páleník, i když nebylo zcela jasné, zda proto, že se Markova rodina rozrostla nebo pro vidinu pijatyky. „A kdy přijdeš?“ „Máme štěstí,“ podíval se Marek na nebe. „Za chvíli začne lít a nejpozději v šest jsem v kasárnách.“ „Máme větší štěstí, než… Čti dál »

Kapitola 11

Dostál byl ostatně neobyčejně zdatný zdravotník. Marek se o tom přesvědčil už po třech měsících vojenské služby. Právě sedali ke snídani, když se rozletěly dveře ošetřovny a v nich stál vyděšený zpocený vojáček ze spojovacího praporu. „Súdruh doktor, Jano, tam u nás, asi zomiera.“ „Co trojčíš?“ namítl Marek, kterému se nepříliš chtělo vstávat od snídaně. „Odpadol, je celý červený, zle dýcha. On zjedol ráno penicilin, akýsi bol nachladený a teraz…“ Vojáčkovo zděšení bylo dostatečně plastické, aby Marek popadl brašnu s léky a zařval na Dostála a šoféra: „Jdeme!“ „Co budeme dělat?“ zeptal se v sanitce Dostál, svírající lékařskou brašnu. „Co bude třeba,“ zavrčel Marek. Sám cítil, jak je nervózní. Kasárna spojovacího praporu byla vzhůru nohama. Zlé zprávy se vždy šíří přesně rychlostí světla. Pozitivum bylo v tom, že vrata kasáren byla otevřena a všude stáli vojáci, kteří sanitku naváděli až k těm správným dveřím. Chlapec ležel v ložnici, trhaně těžko… Čti dál »

Povstáni frustrovaných chaotů

V Londýně řádí chuligáni, rabují, zapalují a obracejí celé čtvrtě v trosky. Bude svatokrádeží, když člověk řekne “konečně?“ Prosím, nenadávejte, nevystupujte z této stránky, dokud si nepřečtete, proč jsem to takto napsal. Ne, nesympatizuji s oněmi rabiáty ani v nejmenším, nemám rád násilí a už vůbec ne takové, kdy neovladatelné hordy ohrožují existenci spousty spořádaných občanů. Jenže… Jak jinak dát najevo našim politikům, našim vládám, že je tu jeden veliký a po dlouhá desetiletí neřešený problém? Problém, který ignorovali, o kterém tvrdili, že neexistuje. Není to přece tak dávno, kdy se ve stejné peklo proměnila předměstí Paříže a stejné bitvy sváděla policie s mládeží v Athénách, ve Španělsku se podobnému násilnému peklu vyhli jen těsně, zatím… Náhoda? Psychóza nevychovaé mládeže? Všude stojí na ulici mladí lidé, lidé bez zaměstnání, bez perspektivy, bez slušné šance na budoucnost. Zatím se nikdo nezeptal, proč tomu tak je. Člověk bez šance na lepší budoucnost… Čti dál »

Kapitola 10

V tom čase se Marek konečně dočkal toho, o čem snil celou vojnu. Na útvarovou ošetřovnu se dostavil poručík Maierhofer. Vstoupil nesměle, čepici v ruce a s potem oroseným čelem. Pohlédl na doktora za stolem, nesměle mávl rukou a šeptl:  „Ahoj.“ „Dobrý den soudruhu poručíku, pojďte dál. Jste nemocný?“ Maierhofer se plaše rozhlédl po nastoupených zdravotnících a přisedl až k Markovi. „Viete, súdruh doktor, mám ísť od stredy na služobnú cestu. A tak som myslel, či byste mi nemohol dať krátku maródku, abysom mohol odcestovať už v piatok. Stačia mi dva dni, pondelok a utorok.“ Marek měl pocit, že se mu to jen zdá. Maierhofer za ním přišel jako za nejlepším přítelem. „Co jste říkal, soudruhu poručíku? Jste nemocen?“ „Hrdlo ma bolí.“ Nadskočil poručík vylekaně. „Á, hrdlo. Jardo, podej mi špátli.“ Marek hluboce nahlédl do zcela zdravého hrdla, stlačil kořen jazyka a dotkl se mandlí, až důstojníka natáhlo na zvracení. „Hm,“ konstatoval. „Začínající katar hrtanu…. Čti dál »

Jak vylézt na Pannu

Když chlapi po padesátce (a někdy i před ní) začnou blbnout, jejich ženy si klepou na čelo (pokud už mají svého chlapa poměrně dost) nebo se třesou strachy (pokud je domácnost zatížena velkými dluhy, jež si netroufají samy splatit). Mluví se o krizi středního věku, i když vlastně nikdo neví, co ten střední věk je. Každý si ho definuje podle vlastních potřeb a představ a hlavně nikdo nechce připustit, že se v takové krizi nachází. Můj otec tuto takzvanou krizi středního věku definoval poměrně výstižně, totiž že „mládí je v prdeli a do důchodu ještě daleko.“ Nicméně vlastně takový chlap po padesátce vůbec neví, jak vlastně biologicky starý je. Patří už do odpadu nebo může ještě svět obohatit spoustou nápadů, tvůrčích činů či dokonce potomků? (před posledním bych raději varoval, kdo se o ně bude starat?). A proto si to chce vyzkoušet. Zkouší nové účesy, kterým se ještě před deseti lety smál,… Čti dál »