Category: Ze života

Trávník


Milá Eszter!

Tak se tedy přiznám, opatřil jsem si letos automatickou kosačku. Za tím rozhodnutím byla zkušenost z minulého roku, kdy jsme se vrátili z dovolené a našli trávník v tak dezolátním stavu, že jsem ho dával do pořádku až do října.  Jako kdyby se na něj vyčural stokilový kocour, tráva byla žlutá a spálená s i kořínky. Musel jsem je vykopávat a pak navozit hlínu a sít trávu, práce úmorná a zabrala mi zbytek léta a celý podzim.

Abych tomu předešel, opatřil jsem si automatické zalévání a při té příležitosti, když už se zahradník hrabal v mém pozemku, jsem přidal i automatickou kosačku.

Soused se mi hned vysmál a řekl, že on si něco takového opatří až na důchodě. Krátce nato, co se dosyta vysmál, dostal srdeční infarkt a jeho trávník teď kosí jeho syn (je známo, že právě kosení trávy je nejčastějším vyvolávacím faktorem srdečního infarktu, ještě se nezjistilo, proč tomu tak je.) Když ho teď vidím, jak zdrceně sleduje syna při práci, (a kouří přitom ve své depresi cigaretu, kterou jsem se mu snažil důrazně vymluvit, ale jak známo, v Rakousku je kuřáků ráj a spousta se jich dostane do nebe mnohem dříve než by to zvládli bez podpory rakouské vlády, která zrušila zákaz kouření v restauracích) usoudil jsem, že jsme se rozhodli správně.

Stoprocentní úspěch se nedostavil, příšerná letní vedra s teplotami okolo čtyřiceti stupňů si přece jen vybrala svou daň a objevily se spálené plochy, ovšem s minulým rokem neporovnatelné. Přestavil jsem zalévání z dvoudenního na denní režim příliš pozdě, příští rok to nezanedbám.

Nazvali jsme kosačku „ovečka“, koneckonců pravidelně mezi desátou dopoledne a sedmou večer pracuje nepřetržitě a okousává trávník a současně ho i hnojí, čímž jsem ušetřil nejméně jedno hnojení, takže se investice začíná vracet. Zřejmě bude těžké vysvětlit mé dvouleté vnučce, jak vypadá skutečná ovce. Až ji uvidí a někdo jí řekne, že je to ovečka, bude hlasitě protestovat: „Né, ovečku má děda a ta vypadá jinak.“

Samozřejmě má naše „ovečka“ své dětské choroby. Zejména za mými dvěma tisy se občas tak zaplete, že neumí vylézt ven a pokud je to těsně předtím než se jí vybije baterie, zůstane tam raději ve stínu stát a čeká, až ji pošlu zase do volného prostoru. Potom upaluje rychle k nabíjecí stanici. Problém byl, když se za oněmi tisy zapletla během naší dovolené a setrvala tam celé čtyři dny. Ale čtyři nekosené dny jsou pořád lepší než dva týdny.

Ovečka je tedy velká pomoc. Odpadl mi celý kosící stress, což znamenalo vždy čekat, až nebude pršet a pak rychle pokosit – práce zabrala zhruba hodinu a půl, pak sbalit trávu do pytlů a odvézt ji na „Sturzplatz“ kde se v Grazu odstraňují odpadky. Přičemž to nesmělo být o víkendu, protože o víkendu tam směly odpadky odvážet jen auta se značkou města Grazu a my přece jen bydlíme v první vesnici s Grazem sousedící, což má za následek, že mám na autě místo „G“ značku „GU“ a tím pádem jsem tam byl nežádoucí osobou.

Tyto problémy jsou vyřešeny, stresu je méně, neznamená to, že by ovšem nebylo co dělat. A jak jsem zjistil, jistí diverzanti můj přestup na automatickou kosačku dokonce přivítali, Především mravenci – ti zlí, červení, co trápili Ferdu mravence, o tom jsem už psal. Když jsem kosil sám, objevoval jsem stále jejich mraveniště a sypal do nich otrávenou návnadu, aby nesežrali oni nás. Mé „ovečce“ jsou dokonale ukradení, jezdí přes jejich kopky decentně, aniž by jim ublížila a jim se to náramně líbí. Podminovali mezitím celý trávník. Na což bych ani nepřišel, kdyby jim ten trávník nebyl málo a nezahájili frontální útok na dům. Ona už vzpomínaná vnučka je sice k smrti ráda zašlapuje, ale tím jim nezpůsobuje žádné skutečné ztráty. Musel jsem se vydat na lov, abych je opět zatlačil do defenzívy. Bylo to těžké. Pomohla letošní hrozná vedra. Mravenci prostě pod povrchem země nevydrželi a stáhli se někam do hlubin. Až se ochladí, zřejmě vylezou. Čekám na ně.

Druhý, komu moje automatická kosačka prospěla, byla jetel. Svého času mi můj přítel Václav pravil, že když budu pravidelně každý týden kosit, nebudou mít rostliny dvouděložné, ke kterým jetel patří, šanci. Skutečně ji neměly. Dokud jsem je decimoval ručním kosením, nebylo jetelinu skoro vidět. Teď, i když přes ni jezdí kosačka denně, začala expandovat. Očividně je „ovečka“ na jetelinu moc mírná, ta už dokonce i kvetla, než jsem se rozhodl s ní udělat pořádek. Dá se to, ale je to namáhavá práce. Musím se propracovat až ke kořenům a pak jetel vytrhat, daří se, ale nesmím povolit.

A nejhorší je zase jednou popenec. Ten z přechodu na automatiku profitoval nejvíc. Tak krásný a silný ještě nikdy nebyl.  Umí se totiž přikrčit a jeho šlahouny se rozrostly doslova po celém trávníku. Tak to mě tedy dožral. Musí mu být už z minulých let známo, že ho v trávníku pouze trpím a to jen proto, že je léčivá rostlina (a hlavně proto, že ho vyhubit stejně nedokážu). A teď si začal zabírat celé plochy. Plazil se v hloubce pod travou a tiše se smál mému nápadu přestat na něho dohlížet osobně a přenechat to automatické kosačce, kterou si troufal přelstít.

Zahájil jsem politiku nulové tolerance. Prakticky každý den se mnou přichází popenec do nepříliš přátelského kontaktu, někdy jen s mýma rukama, někdy i s ostrými hráběmi, které ho dokážou lépe zpod trávy vyhrábnout. Zredukoval jsem jeho plochy na méně než deset procent původní, ale do vítězství mám stále daleko. Co ovšem ta plevel podcenila, je skutečnost, že tím, že za mě kosí „ovečka“, mám mnohem víc času i sil se s ní vypořádat.  A této chyby bude ještě litovat.

Jak jsem už psal, můj trávník je má hrdost, kterou dokážu nejlépe nasrat mé sousedy a co už by člověk pro takový pocit neudělal, že?

Podařilo se mi sehnat i hnojivo Substral s přídavkem na ničení plevele  a mechu – byl v prodejně OBI pod zámkem, nevím, zda proto, že je tak jedovatý, nebo tak dobrý, že by ho lidi kradli. Drahý byl na to dost, ale měl jsem poukázku u příležitosti mých narozenin, čímž jsem obdržel 15 procentní slevu a tím se cena stala přijatelnou.  Cítím, že se blíží vítězství. Držte mi palce, v případě, že zvítězím, budu o tom referovat.

Jaro je tady – začíná zahradníkův rok


 

Tak tedy konečně se značným zpožděním dorazilo. Sibiřský mráz, který nás pevně svíral, začal v druhé polovině března přece jen povolovat. Možná to byl jen výraz ruského uznání středoevropským voličům, kteří volili podle ruského doporučení. Češi Zemana, Rakušáci Stracheho a ostatně i ve východním Německu, kde jsme v Míšni bezmála zmrzli v závějích, získala proruská AfD nejlepší výsledky.

Ale zanechám jednou spikleneckých teorií, sice jsem přesvědčen, že Vladimír Veliký je schopen všeho včetně otrávení desítek Britů plynem Novičokem, počasí snad ale (aspoň doufám) poroučet neumí. Ovšem, jak věděl už Zdeněk Mlynář – Mráz přichází z Kremlu. Možná to byla jen taková malá ukázka pro ty, kteří Rusko a všechno, co z něho může přijít, už zase milují.

Poslední křeč zimy nás zastihla, jak jsem už vzpomněl – v Sasku. V Drážďanech to ještě šlo, v Míšni už ne, a v Praze, kde jsem chtěl navštívit Bílou Horu, jsem po cestě k letohrádku Hvězda potkával běžkaře. 19. března! Sice jsem si domluvil setkání na Bílé Hoře, netrval jsem ale zdaleka na tom, že musí být opravdu bílá. To mně zase jednou tam někde nahoře špatně rozuměli.

Teď tedy mrazy konečně povolily, byl nejvyšší čas, máme před sebou velikonoce a to JSOU SVÁTKY JARA! Jaro je tedy snad konečně tady, medvědi se budí, ježci začínají funět pod okny a na zahrádce je třeba pozjišťovat zimou způsobené škody. Kupodivu nejsou tak velké jako minulého roku. Jestliže jsem minulý rok skoro přišel o bobkovišni, kterou pod ochranou, do které jsem ji na zimu zabalil, bezmála úplně sežrala plíseň, letos se samozřejmě tento nenáviděný vetřelec objevil znova, ale v menší míře. Už jsem ho postříkal. Onen prostředek, kterým jsem to udělal, sliboval nejen preventivní ale i léčivý účinek. Tak to jsem zvědav. Bobkovišni jsem tuto zimu chránil stínítky proti slunci. Jak známo, tato rostlina snáší mráz, co ale nesnáší, je, když se o zmrzlý list opře intenzivní zimní sluníčko. Stínítka sice vypadala hrozně a sklidil jsem od manželky kritiku i výsměch, zdá se ale, že pomohla. První jarní zážitek byl tedy pozitivní.

Pak jsem objevil mravence. Samozřejmě, jsou to věční vetřelci a nikdy se nevzdají, to jsem už pochopil a všechna jednání s nimi jsem ukončil (možná by si ze mě mohla vzít příklad Evropská Unie při svých jednáních s Erdoganem, kdybych mým mravencům dovolil tolik co EU Turecku, roztahovali by se mravenci už i u nás v kuchyni). Letos vymysleli novou taktiku – dokážou mě, potvory, ještě pořád překvapit. Tentokrát se ukryli v okrasných travinách na záhoně. Když jsem začal ony trávy stříhat, abych jim dal patřičný jarní účes, nestačil jsem se divit. Každá jednotlivá tráva byla obrovským mraveništěm. Odměnil jsem toto ničení mého okrasného záhonu jedovatou návnadou. Jsem zvědav, jestli si z toho ty potvory červené vezmou poučení. (Černé mravence bych netrávil, mohl by být mezi nimi Ferda).

A pak se vrátila naše kosí rodinka. Žije u nás od samého začátku, když jsme postavili náš domek a vždy na jaře přiletí z teplých krajin a má radost, že je doma. Letos poskakovali po zmrzlém trávníku trošku nervózně, očividně je překvapilo, že jim v polovině března mrzne prdelka. Jenže přiletěli tři. Jedna kosice a dva pánové. To mě překvapilo. Říká se, že kosové žijí celý život věrně v páru a najednou tu byli s jednou hnědou samičkou dva černí fešáci. Buď si tedy naše kosice přivedla milence, protože „její starý“ už nestíhá, nebo s sebou vzali na zaučení syna. V podstatě mi může být sexuální život mé kosice ukradený, nejsem moralista, a pokud potřebuje samce dva a oni dělbu práce akceptují, proč ne.

Jenže se potvory daly hned do stavění hnízda. A to přímo nad vchodovými dveřmi! Já chápu, že je to skutečně nejhezčí destinace široko daleko, ale už před třemi roky jsem jim dal jasně najevo, že tuto lokalizaci jejich bytu budu akceptovat pouze za předpokladu, že naučí své potomstvo chodit na záchod. Tehdy pravili, že to neodpovídá přírodě a kosí mláďata z principu vyměšují pod hnízdo a tak jsem jim jejich hnízdečka zboural. Zdálo se, že se poučili. Minulý rok si postavili hnízdo pod střechou na zadní části domu. Tam mi posraný chodník až tak nevadil, ukázal jsem dostatečnou toleranci a naše spolunažívání bylo v minulých letech harmonické.

Jestli v tom má prsty ten nováček v týmu, nevím, ale letos se rozhodli budovat opět nad vchodovými dveřmi. Při příchodu z noční služby jsem si před dveřmi všiml mechu, větviček a kousků thuje (to jim nikdo neřekl, že thuje je jedovatá a do hnízda nepatří?). Napřed jsem se podivil, kdo mi dělá svinčík před vchodem, ale pak jsem pochopil a obrátil oči k nebi. Byly tam – hned dvě hnízda vedle sebe – pánové očividně nechtějí bydlet spolu, dělí se o lůžko, ne ale o stůl. Pohnulo mi to žlučí. Došel jsem pro žebřík a hnízda jsem shodil. Bylo ještě včas, nebyla zde žádná vajíčka. Doufal jsem, že je tím věc vyřízena. Nebyla.

Dnes, když jsem vyšel před dům, našel jsem znovu kousky mechu a už jsem věděl své. Jenže tentokrát nad mou hlavou nebyla hnízda dvě ale dokonce tři! Mají manželé kosovi rozvodové řízení nebo jen zkoušejí moji trpělivost a doufají, že všechna tři hnízda neobjevím? V této věci nejsem ochoten přistoupit na kompromis. Došel jsem pro žebřík a udělal s jejich bejváky pořádek. Jeden z kosů mi přitom lítal za zády a sprostě nadával. Obměkčit mě nedokázal, představa kosího hovínka ve vlasech nebo na límci kabátu při cestě do práce v šest ráno je příliš hrozivá. Nakonec vztekle odletěl. Kosice přistála po chvíli na chodníku, v zobáku měla větvičku, očividně chtěla přiložit zobák k dílu. Podívala se na mně raněným vyčítavým pohledem a odletěla i s větvičkou. Možná ji už tlačí vejce.

Milí kosové, mám vás rád (to neplatí o plísni a mravencích – ty rád nemám). Nerad bych přišel o vaši společnost, ale ubytujte se tam, kde jste byli vloni a přestaňte mě nasírat. Já jsem sice od kosti dobrý člověk, ale když mě někdo naštve… Uvidíme, co bude nad vchodem zítra. Budu na vás dávat pozor! Uvidíme, kdo déle vydrží.

Dodatek 16.dubna: Právě jsem odrazil osmý pokus o stavbu hnízka nad naším vchodem. Nejzákeřnější byl pokus sedmý, kdy kosové postavili hnízdo přes noc. Tedy v pravém slova smyslu černá stavba. Už začínám být pomalu unavený a navíc odjíždíme za tři dny na dovolenou. Obávám se, že při návratu najdu nad vchodem hnízdo s mláďaty a budu definitivně v pr…. Pokusím se v Izreali koupit pampersky pro kosí mláďata, kde jinde než tam, že…

Musím korigovat mé mínění o naší domácí kosici. Dorazila totiž druhá samice, máme na zahradě dva párky. Buď tedy přicestoval syn s nevěstou a chce se před ní ukázat, nebo je to dcera se zeťákem a ten se chce předvést tchýni, jaký je pašák. Přiznám se, že pro jejich rodinné probémy nemám nejmenší pochopení.

Tajná služba


               Funguje samozřejmě i v demokratických státech, ovšem moc o ní nevíme. Proto může fungovat nerušeně. Za minulého režimu, o němž chci teď vyprávět, byla všudepřítomná, tím pádem nápadná a člověk o ní věděl. Proto se jí pracovalo mnohem hůře než v demokracii. Byla ovšem vyzbrojena tisíci agentů, kteří pro ni pracovali, ať už proto, že chtěli nebo že museli. Totalitní stát chce vědět, co kdy jeho poddaný řekl, či kdy si uprdl. Kdo si chce atmosféru sledování ohmatat z blízka, doporučuji vřele německý film „Život těch druhých“ s Ulrichem Mühem  v hlavní roli. Přesto mohl mít život v komunistickém Československu díky práci tajné služby někdy, i když zřídka, i komické akcenty. Už proto, že se u nás přece jen nebralo vše tak vážně jako v Sovětském svazu či v NDR. V každém Čechovi je trošku Švejka – chválabohu. A o tom je tento článek.

Manžel jedné mé dobré známé, paní Kadecka, pracoval v rakouských diplomatických službách a mimo jiné byl i rakouským velvyslancem v Německé demokratické republice, tedy v zemi, která měla s demokracií asi tolik společného jako akt s pietním aktem. Všem diplomatům, pracujícím ve východním Berlíně, bylo jasné, že jsou permanentně odposloucháváni, některým to činilo problémy při intimních chvilkách s manželkami či přítelkyněmi. Psychicky méně otrlé osobnosti mohou při pocitu, jak je každé jejich slůvko či ston přenášeno do centrály STASI trpět poruchami erekce. Proto měli všichni diplomati pronajaté byty v Západním Berlíně a na víkendy tam se svými manželkami odjížděli, aby měli trochu soukromí. Nebo aspoň věřili, že je mají. Ne tak pan Kadecka, ten taková opatření považoval za vyhozené peníze. „Ve Východním Berlíně vím, že mne odposlouchává jen STASI,“ říkal. „V Západním mne odposlouchávají všichni.“ Jak jméno Kadecka nasvědčujě, měl tento rakouský diplomat přinejmením české kořeny a rozuměl tedy humorným aspektům práce tajných služeb lépe, než jeho kolegové.

Měl jsem s tajnou službou po dobu mé činnosti ve Vysokých Tatrách jen letmá, nicméně zajímavá setkání. V roce 1986 se ve Vysokých Tatrách konala Universiáda. Šel jsem se svou tehdy šestnáctiletou švagrovou na Štrbské Pleso přihlížet soutěžím ve skoku z velkého můstku a měl jsem tajný tip. Právě v tom roku československá vláda povolila prodej kapitalistického nápoje Pepsi Coly. Až tak daleko, aby povolila i symbol amerického hospodářského úspěchu Coca Colu, sice nešla, ale i tak to byl výrazný krok v cestě otevírání se západu. A v hotelu FIS, kde měla Pepsi Cola svůj stánek, prodávala má spolužačka z kurzu angličtiny, mladá a atraktivní Slovenka, jenž mne, když se dozvěděla, že mám v úmyslu Štrbské Pleso navštívit, pozvala na bezplatnou ochutnávku Pepsi Coly ke svému stánku. Problém byl v tom, že onen stánek byl přímo v hotelu, kde bydleli všichni političtí prominenti a hlavním vchodem okolo všech bodyguardů se projít prostě nedalo. Jenže já jsem byl místní a dobře jsem se vyznal i v neoficiálních chodníčcích. „Nevadí, řekl jsem švagrové Zuzce, „půjdeme zadním vchodem (dnes se takovým vchodům říká vchody pro služebnictvo či vchody pro personál, tehdy ale v zemi rovných možností služebnictvo oficiálně nesmělo existovat a personál bylo cizí a tím pádem nežádoucí slovo). Prošel jsem tedy zadním vchodem, pak dlouhou chodbou až k vchodu do auly hotelu. V okamžiku, kdy jsem ale vzal za kliku, dveře se prudce otevřely a na mne se vrhly dvě osoby v oranžových overalech, porazily mne na zem a zkroutily mi ruce na zádech.

„Pomoc,“ křičel jsem a tím jsem je zřejmě znejistil. Postavili mne, stále ještě s rukama na zádech a prohlíželi si mne. Očividně jsem jako terorista či nepřítel režimu nevypadal.

„Co tu chcete?“ zeptal se jeden z nich.

„Pepsi Colu,“ řekl jsem. „Kamarádka je u stánku s Pepsi Colou a pozvala mne.“

„Vypadněte,“ řekl ten člověk nepřátelsky.  Udělal jsem to bez váhání a celkem rád. Díky tomuto setkání jsem ale věděl, že tajní policisté mají oranžové overaly. (Věděl jsem, že každá skupina spolupracovníků universiády dostala stejnobarevné bundy, zdravotníci měli například červené, prodavači lístků šedé se žlutými pruhy. Když jsme pak stáli na stadionu v davu diváků, mohl jsem si užít dokonalosti práce tajné policie, protože oranžové overaly byly rozmístěny s naprostou pravidelností a v ne právě estetiku postrádajících vzorcích. Jeden stál pár kroků ode mne. Věděl jsem o něm, a tudíž jsem i věděl, jak se mám chovat. Loajálně s režimem.

V roce 1987 mne v Popradě navštívil můj přítel z Finska Heikki Koskela. Seznámili jsme se kdysi na prázdninové praxi v Jugoslávii a přijel na návštěvu, aby poznal krásy naší vlasti. Zejména mu učarovalo neuvěřitelně levné pivo. Když jsme byli na horské tůře, vždy dbal na to, aby v ruksaku bylo aspoň šest piv (byli jsme tři, já, on a jeho přítelkyně Sirrka), protože dvě piva na osobu považoval za naprosté existenční minimum. Přesto se mi ho podařilo dostat celkem nezraněného ze Skalnatého Plesa na Hrebienok. Tam si pak v chatě Kamzík z nadšení nad svým sportovním výkonem dal další tři půllitry.

Večer jsme pak šli do baru. Protože jsem se s Heikkim bavil anglicky, objednával jsem ale slovensky, seděl o deset minut později u vedlejšího stolu tajný policista. Jak jsem ho poznal? Snadno. Byl to totiž můj spolužák z kurzu angličtiny. Protože jsem byl dobrý přítel naší učitelky – což se na mých znalostech vyučovaného jazyka projevilo spíše negativně – věděl jsem, kdo si kurs platí sám (skoro všichni) a komu platí kurs jeho zaměsnávatel (čtyři návštěvníci). A věděl jsem tedy, že všichni tito pánové jsou „státní zaměstnanci“ a peníze na jejich jazykové vzděláí převádí policie československé socialistické republiky. Navíc před ním stála na stole Pepsi Cola, vcelku spolehlivé poznávací znamení. Tajní policisté ve službě totiž nesměli pít alkohol, nealkoholické nápoje jim ale platil zaměstnávatel.

Onomu policistovi byla jeho mise velmi nepříjemná. Samozřejmě, že mne poznal a věděl, že jsem poznal i já jeho. Výsledkem byla jeho omluvná gesta, když jsem na něj pohlédl – zoufalý výraz v tváři, jenž mi měl sdělit, že on za to nemůže. Což jsem chápal.

Rozhovor s Heikkim se nesl tedy dále v nenucené atmosféře. Když jsme pak přišli domů, zeptal jsem se svého finského přítele. „Heikki, víš, kdo seděl u vedlejšího stolu?“ Zavrtěl hlavou. „Tajný policista,“ prozradil jsem mu. „odposlouchával nás.“

Kdybych jen tušil, jakou reakci toto sdělení u mého finského přítele vyvolá, zřejmě bych se kousl do jazyka. Heikki zbledl jako smrt a začal v panice balit své věci a ptal se, jakým způsobem by mohl ještě v noci přejít hranici do Polska. Domníval se, že každou minutu zazvoní na mých dveřích přepadové komando tajné bezpečnosti, zatkne ho a on zmizí na doživotí v lepším případě komunistickém československém kriminále, v horším v Gulagu na Sibiři (kde doživotní  trest trvá kratší dobu).

„Heikki, klid, nic se nám nemůže stát,“ uklidňoval jsme ho.

„Po tom, o čem jsme se všem bavili?“ nevěřil. Pravda, probírali jsme tak trochu politickou situaci v naší zemi, ale povstání ani revoluci jsme neplánovali.

„Heikki,“ vysvětlil jsem mu. „Ten člověk je můj spolužák ze třídy. Pokud by mne udal a mně se něco stalo, nedá mu učitelka, která je moje dobrá přítelkyně, zkoušku a neuzná mu semestr. On vyletí z kurzu a následkem toho ho mohou vyhodit z práce. Takže musí držet hubu.“

Heikki se na mne díval dost nedůvěřivě, nicméně přestal balit. Potřeboval sice čtyři piva, než se uklidnil úplně, myslím, že mi ale stejně neuvěřil. Pro hocha z demokratického západu bylo těžké pochopit, jak to u nás chodilo. Možná je to těžké pochopit i pro čtenáře těchto řádků i dnes.

Ale měl jsem pravdu – ani Heikkimu, ani mně se nic nestalo a můj spolužák na anglickém kursu se na mne několik dalších lekcí spiklenecky usmíval.

 

Zahrádka a jaro


Nevím, jak Číňané na své přísloví přišli. Prý, chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem.

Dobrá, nepopírám, že zahrádka dokáže člověku přivodit šťastné okamžiky, ale jsou to chvíle draze vykoupené. Je to trochu jako v manželství. Ovšem zahrádka je manželka náročná, finančně i časově. Chce být obletována, uctívána, ošetřována a krášlena. Na náklady člověk nesmí koukat, pokud chce, aby byla skutečně krásná. A kytičky a stromky jsou jako děti, stále se člověk musí bát, že se jim něco stane, že onemocní nebo dokonce umřou. Kromě toho se odmítají chovat podle mých pokynů. Čili, ať se na to dívám z jakékoliv perspektivy, zahrádka je něco, co člověk miluje a co ho přivádí k šílenství. Protože, stejně jako jeho nejbližší ví, že si to může dovolit.

DSC_0146

Přišlo totiž jaro. A jaro je obdobím, kdy člověk zjišťuje škody, které napáchala zima. Nutno říct, že velké. Letošní zima byla podivná. Celý leden visela nad jižním Štýrskem hustá vrstva mraků, sluníčko jsme celý měsíc neviděli a teploty byly permanentně hluboko pod bodem mrazu. Naopak v únoru a březnu se tak oteplilo, že jsme přes rekordně studený leden měli přece jen o půl stupně teplejší zimu než vloni a březen byl nejteplejší v historii. Prý za to může globální oteplení, ale kdo ctí a miluje Donalda Trumpa neboli Doníka (jak mu láskyplně říká jeho bývalá tchýně Zelníčková) nebo Václava Klause ví, že to je všechno výmysl, nesmysl a útok zelených fanatiků na podstatu fungování tržní společnosti.

Pro mě znamenalo toto neexistující globální oteplení hluboký zásah do peněženky a nejednu slzu. Tahle proklatá zima zanechala v mé zahrádce zničující stopy.

Nejvíc to odnesla bobkovišně. Protože jsem ji bohužel zasadil na nesprávném místě (o důvodech jsem už psal) je ohrožena v zimě ranním sluncem – po mrazivé noci dokáže přímé ranní slunce bobkovišni spálit – to se mi stalo první zimu po jejím zasazení. Od té doby ji na zimu zahaluji, aby se na ni sluníčko nedostalo. V únoru mi začalo být nápadné, že pod svým obalem hnědne – myslel jsem si, že potvora slunce se přece jen přes tenkou látku dostalo a lístky spálilo – bylo ostatně hodně intenzivní. Když jsem ochrany sejmul, skoro jsem omdlel. Nebylo to slunce, byla to plíseň. Bojoval jsem s ní celý minulý rok a po nespočetných postřicích jsem se naivně domníval, že jsem zvítězil a že v zimě mráz plíseň zničí – zejména, když trvá nepřerušeně celý měsíc. Opak byl pravdou. Plísni zima nesmírně vyhovovala. Zřejmě jako i ona látková ochrana. Rozrostla se a napadla prakticky všechny listy. Mně zůstaly oči pro pláč. Když jsem hnědé listí odstranil, nezůstalo skoro nic. Teď trčí k nebi vyčítavě holé větvičky a já jen můžu doufat, že se moje milovaná bobkovitě, která tvoří v zahrádce rozhodující faktor krásy, ještě olistí.

Jahody to vzdaly taky. Možná proto, že už jsem je měl několik let. Na jaře z nich zůstalo jen suché listí bez známek života. Musel jsem je vyměnit, což ovšem nezpůsobuje žádný velký stress – jahody nejsou pro okrasu ale nato, aby produkovaly ovoce – tedy pryč s nimi, když nerodí.

Co ovšem s mou růží za domem? Je to nezmar, kterého jsem zasadil na stinnou stranu domu hned, když jsme se do nového domu nastěhovali, tedy před dvanácti lety. Už byla jednou odepsána. Před několika lety jsem se ji chystal vykopat, jenže když jsem k ní přišel s motykou a lopatkou, našel jsem úplně u země několik malinkých lístků – z nich pak růže vyrostla znovu a opět několik let kvetla. Letos vypadá stejně bezútěšně jako tehdy, když jsem ji už prohlásil za mrtvou – snažím se vydržet s nervy, ostatně tehdy taky začala vypouštět lístky až v květnu.

Pichlavé stromky před vchodem najednou v rámci přivítání jara zhnědly. Celou zimu se tvářily radostně a zeleně, když přišla první tepla, ukázaly pravou barvu. Už jsou na smetišti, jejich zradu jim tak hned neodpustím. Nač jsem je celou zimu zaléval?

A samozřejmě přichází invaze mravenců. V mé kořenové zahrádce jsem objevil celé velké mraveniště plné červených mravenců – znáte je, to jsou ti, co trápili Ferdu Mravence a prodali ho do otroctví. Proto s nimi nemám slitování, zejména, když jsou jich tisíce (zatím, v létě přijdou miliony) Nasypal jsem na ně návnadu, urazili se a odešli. Doufám, že ne pro posily.

Je třeba se připravit na nové provokace sousedova kocoura, který nejen kálí a močí na mém trávníku, ale slaví i divoké párty každou noc na střeše mého auta. Baldrián zimu přežil, ovšem jak už jsem psal, ta potvora na baldrián prostě kašle. Kopřivěnka psí zimu nepřežila – jedná se o jednoroční rostlinu a starší rostliny jsou prý stejně nevzhledné. Asi koupím novou. Nicméně vloni moc nepomohla ani ona, té bestii kocouří se prostě u nás líbí a nechce si nechat vymluvit, že to není jeho rajón. Když k nám posledně  přijela návštěva, vyprávěl mi kamarád Ali (Alois), že na cestě k nám jen tak tak stačil zabrzdit, protože mu před auto vběhla velká kočka. Popis souhlasil. Vyrazily mi slzy. Proč má Ali tak dobré brzdy?

Už se byl představit i náš kos domácí. Zatím bez partnerky. Přistihl jsem ho, když vyzobával z trávníku nějaké broučky a očividně mu moc chutnali. Choval se trochu nesměle, zřejmě v důsledku našich kontroverzí ohledně jeho loňského bydlení. Znovu jsem ho upozornil, že ho vidím rád, že se může ubytovat na střeše domu na garáži nebo v kterémkoliv stromě, ale V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne nad vchodem do domu. Nesměle přikývl a řekl, že to vyřídí paní kosové. Doufám, že má v tom vztahu aspoň poradní hlas.

Zato mým tujím se dařilo až příliš dobře. Zvětšily se a rozšířily, i když to mají přísně zakázáno. Prostě každý si dělá, co chce, ty kytky jsou skoro jako lidi. Ostříhat je, to byla fuška, kterou jsem si odnesl bolestmi svalů na celý týden. Prostě nesčetněkrát po žebříku nahoru a po žebříku dolů – nic pro starého pána. Nicméně se podařilo dát jim přijatelnou frizúru a poté odvézt 150 kilogramů odřezků. Chovají se jako muslimové ve Francii – je jich hodně a jsou velké, nebojí se tedy, že bych je mohl dát vytrhat a odvést. V čemž mají pravdu, takové opatření si nedokážu ani představit.

Krásně rozkvetla sakura, ta mě potěší každý rok, asi je jí mně líto. I magnolie za domem se snažila, aby mě udělala šťastným. I levandule přečkaly zimu v dobrém stavu, na rozdíl od mého zetě, kterému všechny chcíply. Nevím proč, stará se o svoji zahrádku stejně láskyplně jako já. Moje levandule se už rozrůstá novými větvičkami. Ona  – věřte či nevěřte – existují i hodná dítka. Nevím, co si mám myslet o libečku. Během několika dní vyrostl v obra a ohrožuje všechny ostatní rostliny v jeho okolí. Problém je, že se u nás vývary, zejména hovězí, do nichž by se hodil, nevaří – můj internista mi je přísně zakázal. Žaludek, dna atd. znáte to. Takže co s ním, potvorou přerostlou? Sousedka poradila, že se hodí i do salátů. Takže budeme jíst holt saláty.

Trávník přečkal zimu překvapivě dobře, podstatně lépe než v minulých letech, zřejmě mu tedy studená a vlhká zima bez slunce prospívá. Několik posledních drzých pampelišek jsem hravě odstranil, samozřejmě začal řádit popenec, jeho krásné kvítky jsou ovšem léčivé a tak se už suší. Ještě netuší, že mu přitne. Trávník bude totiž třeba vertikutovat. Jak už jsem psal, když padne slovo vertikutace, zapomene můj syn, kde bydlíme. Nedivím se mu. Vertikutátor nevlastním, kupovat mašinu, kterou potřebujete jednou do roka a která se permanentně kazí, považuji za neefektivní. Bohužel se mi vypůjčený stroj nevejde do kufru auta, pročež jsem se poslední roky snažil vertikutovat ručně. Poté, co mě to stálo minulý rok problémy s ramenními klouby a naprosté vyčerpání, objednal jsem na tento rok zahradníka. Měl by přijít. Ovšem jak mu řekl v telefonu – jeho vertikutátor se pokazil (jaké překvapení!) a je v opravě. Zda se opravit podaří je zatím nejasné. Jako celá budoucnost.

Poslední zpráva – vertikutovat se nebude, prý je vlhko a větrno. Náhradní termín zatím nejasný. Nevím, zda má popenec nějaké kontakty nahoru ke svatému Petrovi, jeho likvidace se zatím odkládá. Jak víme, zahradníci jsou stejně nespolehliví jako počasí. Prostě se mu dokázali přizpůsobit.

Aby bylo jasné, Eszter, samozřejmě že mou zahrádku stále miluji. Miluji ostatně i mou manželku. Ale někdy je to pořádná fuška.

DSC_0147

Svědkové Jehovovi


               Asi se teď trochu pouštím na tenký led. Svědkové Jehovovi jsou uznanou církví, takže oficiálně se proti nim nedá nic říci. Ovšem nám lékařům ztrpčují život svým odmítáním krevních převodů, protože tím pádem se mnoho život zachraňujících zákroků nedá provést. Pokud se navíc jedná o mladou ženu a matku tří dětí, která pak právě proto musí zemřít, protože přišla se svým plicním abscesem do nemocnice příliš pozdě a těžce anemická, je to něco, co samozřejmě hluboce zasáhne do emočního a citového života lékaře, který musel takové tragédii nečinně přihlížet.

Chválabohu existuje dnes erytropoetin, tedy hormon, kterým ledviny povzbuzují kostní dřeň k vytváření červených krvinek. Tím se dají zvládnout aspoň chronické stavy jako například u pacientů na dialýze. Ta byla před vynalezením této rekombinované syntetické látky pro svědky Jehovovy taky prakticky dlouhodobě neproveditelná. Dnes to tedy jde, ovšem erytropoetin může pomoci při chronické chudokrevnosti, ne ale při akutním krvácení, jako například ze žaludku. Lékaři jsou pak odsouzeni k velmi nepříjemnému rozhodnutí, zda mají zachránit člověku život, či riskovat ze strany zachráněného žalobu za to, že dostal krevní konzervu proti své vůli a tím mu byl znemožněn život posmrtný.

Nechci zde opravdu ideologicky polemizovat, ale všechny pasáže v bibli, na které mě svědkové Jehovovi odkázali,  pojednávají VÝHRADNĚ o POŽÍVÁNÍ krve, o krevních transfuzích v bibli celkem pochopitelně nic stát nemůže. Jak známo, bible skutečně Židům jezení krve a krevních produktů zakazuje, proto je košer maso zcela zbaveno krve i krevních cév. Prý to snižuje sklony k agresivitě, pravda je, že v židovské čtrti v New Yorku je nejnižší kriminalita ve městě. Zda za to může košer maso, je ovšem otevřenou otázkou. Ale výklad této věci Svědky Jehovovými je věc víry a tedy emocí, zde se nedá racionální argumentací nic dosáhnout. Nemám ani nejmenší chuť se do takové diskuse pouštět. Bylo by to stejně beznadějné, jako když jsem na Slovensku přesvědčoval mé pacienty, aby nevolii Mečiara. Taky to bylo o víře a o emocích a ne o rozumu.

O něco veselejší je houževnatost Svědků Jehovových při získávání nových členů církve. Jak jednou zacítí šanci, že by mohli obrátit někoho na svou víru, nepovolí, aby jej neponechali ve věčném zatracení. Pořádně jsem to zavařil svému příteli Vladovi. Tedy, zavařil si to sám, z dobré vůle, jak už to většinou bývá. Protože zná můj zájem o světová náboženství, půjčil si od návštěvy Jehovových svědků knihu, kterou hodlal půjčit dále mně. Kniha to byla velmi zajímavá, přečetl jsem ji jedním dechem. Dozvěděl jsem se o všech možných světových náboženstvích včetně shintoismu, buddhismu atd, atd. tolik, jako z žádného spisu předtím. Problém byl, že Vlado byl díky svému „zájmu“ vytipován jako duše, jež by se dala zachránit před věčným zatracením. Nemohl se pak Svědků zbavit, chodili stále znovu a znovu, aby s ním diskutovali, až v zoufalství začal vyhrožovat puštěním psa.

Já jsem to měl mnohem jednodušší. Nějakým způsobem se členové církve vždy dozvědí, kam přišel nový člověk, jenž má možná problémy a potřeboval by pomoc a podporu a tím by se dal získat pro věc jejich pravé církve. Jenže ne vždy mají štěstí ve volbě vhodného okamžiku.

Vrátil jsem se z práce úplně zničený – to se mi stávalo první měsíce mého pobytu v Rakousku pravidelně (a v poslední době se mi to stává zase stále častěji – i když tentokrát to nebude zvykáním si na nové prostředí, nový jazyk, nové poměry, nové léky a nové vyšetřovací metody, ale spíš narůstajícím věkem). Padl jsem do postele a usnul jako zabitý. Nespal jsem ale dlouho. Probudilo mne neodbytné zvonění u dveří. Můj zvonek vyzváněl a nehodlal přestat. Vstal jsem a podíval jsem se na hodinky. Bylo šest a venku šero. Logicky jsem se domníval, že je ráno a nechápal, kdo mě chodí budeit v šest ráno. Napůl v mrákotách jsem se dobelhal ke dveřím a otevřel jsem je. Stál v nich usměvavý muž ve středních letech a před sebou držel časopis s názvem „Probuďte se!“

Nevím, co jsem mu řekl. Nepamatuji se. Ale už se nikdy neukázal.

Až když byl pryč, došlo mi, že ráno není. Byl večer šest hodin. Ten člověk to určitě myslel dobře. Ale prostě pro svou misi nezvolil správný okamžik.

Rodinný výlet


          Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Není ale nic tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. To bylo v roce 2002. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Odstopoval jsem si poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu dosáhli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, tedy naše děti ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále očividně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma malými dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transversita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky. Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, v něm pak naše kupé dostal jsem konečně křeče do žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na moji křeč v žaludku. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Moje zahrádka a její návštěvníci


 

Jak už jsem pravil, zahrádka je něco, co má být vyhrazeno skutečně jen mně, mé rodině a mým přátelům. samozřejmě chápu, že při jejím vzhledu existuje mnoho různých existencí,kteří neodolají a hodlají se se mnou o mou zahrádku dělit.


DSC_0002

Ovšem nehodlám se jen tak svého privilegia vzdát. Je to společné dílo kamaráda zahradního architekta Václava Babky, který ji vyprojektoval (buď mu za do vzdána chvála) zahradníka Kurze, který projekt zrealizoval (buď za to taktéž pochválen) a mé každodenní péče (za kterou se rovněž musím pochválit, protože to jinak nikdo neudělá.

S některými návštěvníky se smířit musím. Jako párek krásných strak, které u nás bydlí od samého začátku.Pokud nenecháváme na stole či někde okolo domu šperky, nemáme se čeho bát. na rozdíl od většiny jiných ptáků straky nerozhrábavají dekoraci okolo stromů a jsou pěkné.

Svého času jsem měl totiž na zahrádce skoro všechny druhy ptáků hrabavých, takže jsem je sledoval na terase s otevřenou knihou „Zvířata“, abych měl aspoň trochu představu, kdo to všechno k nám na návštěvu chodí. Jednou se na mém trávníku připravovali na nálet na sousedovy třešně špačci, to byl trávník na asi půl hodiny černý, než se sešikovali a zaútočili. Soused nato třešeň porazil a je klid.

Trošku větší svízel je s párkem kosů. Na jedné straně vyzobávají z trávy mravence ( na tento úkol ale naprosto nestačí, žížaly a možná i jinou verbež, rozhodli se ale u nás ubytovat. A to přímo na trámu nad vchodovými dveřmi. Naštěstí jsme jejich hnízdo odhalili včas, ještě něž stačili položit vejce. Jednalo se jednoznačně o nepovolenou černou stavbu a proto jsem rázně zakročil a strhl jsem ji. Argumentaci, že kos stavět na černo může, protože je sám černý jsem odmítl akceptovat. Jak už by to v Evropské Unii vypadalo, kdyby každý černý stavěl, kde se mu zachce – a ne že by se o to nepokoušel. Tady je třeba plnit literu zákona nesmlouvavě a to jsem taky učinil. Buď jsou ovšem kosi nechápaví nebo hrozně tvrdohlaví. Musel jsem zmařit celkem čtyři pokusy zahnízdit se nad našimi hlavami a obšťastňovat nás svými výkaly a výkaly svého potomstva kdykoliv se rozhodneme do domu vstoupit či ho opustit, než pochopili, že tam nejsou vítaní a dalších pokusů se vzdali. Tedy  minulý rok- letos to už zkusili znova. Očividně nezatrpkli, pobíhají po mém trávníku nadále.

Někde pod ním se totiž chystají k dalšímu útoku mravenci. Určitě jsou jich tisíce, či dokonce miliony, nevěřím, že se mi je podařilo vypudit. Možná zatlačit do defenzívy, ale zahrabali se pod trávníkem jako IS pod městem Rakká a čekají na svou příležitost. Musím být ve střehu, kosi na to stačit určitě nebudou. Některé předsunuté jednotky se a povrch už vyhrabaly mezi kameny blízko mé vrby, ale hned jsem je odhalil, zasáhl a přinutil je stáhnout se znova do ilegality. Uvidíme, zda se poučili a hlavně, kde vyrazí k útoku příště. Bezpečnostní opatření jsem posílil, ještě ale necítím potřebu vyhlašovat výjimečný stav.

Krtci, kteří mi ztrpčovali život několik let, se všichni utopili při potopě v roce 2013. Sice mi lezli na nervy ale takovou smrt jsem jim nepřál. Měl jsem na ně připravený karbid abych je vysmrděl, o život jsem jim ale neusiloval. Nicméně nelítostná příroda rozhodla za mně.

Bažant, který se kdysi promenádoval na příjezdu k našemu domu, nás přestal navštěvovat, když si vedle nás postavili dům sousedi, už jsme pro něj nebyli zajímaví, nebyl už tak dobře vidět, když se naparoval a ukazoval celou nádheru svého peří.

Občas profuní za domem rodinka ježků, která se neustále stěhuje mezi polem napravo od našeho domu a zahradou souseda Sommera nalevo. Pokud mi nefuní  příliš hlasitě přímo pod otevřeným oknem ložnice a neruší tak můj spánek, mám je rád.

Takže jediným nepřítelem zůstal sousedův kocour. Nejen že si nemyje pracky, když se rozhodne spát na mém autě ( a rozhoduje se pro to očividně každou noc nebo minimálně vždy v tu noc, kdy jsem si čerstvě umyl auto), ale kálí a močí mi po trávníku. Hovínka (slušně řečeno, je to velká bestie a po trávníku netrousí hovínka, ale pořádná hovna) mi až tak nevadí, zato vypálené kruhy po jeho močí mě přivádějí k nepříčetnosti.

Použil jsem tedy tajné zbraně, kterou mi poradila kamarádka Eszter- zasadil jsem kozlík lékařský, čili baldrián, latinsky Valeriana officinalis). Zasadil jsem ho hned vedle odpadkových košů, abych ho přivábil tam. Pokud si zřídí toaletu na onom místě, není problém jeho exkrementy odstranit. Od té chvíle sleduji, zda se u kozlíka povaluje. Pro kočky prý není baldrián ani tak marihuana jako spíš LSD. Měl by tam tedy ležet, nepříčetně koulet očima, zpívat a pokoušet se létat. Neleží tam, nezpívá a nelétá. Možná už byl někde na odvykačce a drogám se vyhýbá. A na trávníku přibyly nové vypálené skvrny. Dostal jsem další tip. Prostě akce zoufalce, rozumíte. Topící se i stébla chytá. Existuje bylina, latinským jménem Coleus caninus, česky Kopřivěnka psí. Na nápad ji zasadit mě přivedlo její německé jméno „verpiss dich“.  (Je to v podstatě nepřeložitelné, česky bychom to přeložili jako „zmiz“ jenže v doslovném překladu to znamená „odčurej se“.) Což mi připadlo velmi výstižné k situaci, ve které se s oním zlým kocourem nacházím. Ta rostlina má totiž svým zápachem odpuzovat jak psy tak kočky – je zvláštní že prý v tomto bodě jsou tyto znepřátelené zvířecí druhy zajedno. (Milejší by mi bylo, kdyby se ta rostlinka jmenovala Coleus catus, jenže co už nadělám. Musím věřit, že se aspoň v tomto bodě sousedův kocour bude cítit být psem.) Zasadil jsem ji mezi domem našim a domem sousedovým jakož i před carportem, kde parkuji mé stále špinavýma kocouříma nohama znesvěcované auto. A čekám na výsledek.  Zatím nevím co si o tom mám myslet.

Možná zase jednou půjdu umýt auto. Uvidíme.

Třeba mám mou zahrádku opravdu už jen pro sebe, mou rodinu a mé přátele. Pokud se rozhodnou nás navštívit a přijedou. Udělal jsem pro to opravdu vše, co bylo v mých silách.

 

PS: Auto jsem umýval zbytečně. Ta kocouří bestie zřejmě buď ztratila čich nebo je úplně blbá. Pokud ji chyhtím, odvleču ji k zvěrolékaři, ať jí propláchne nos. 

DSC_0003

 

Menší cíle


Byly časy, kdy mi ani třitísicovka byla málo a toužil jsem vylézt nad čtyři tisíce metrů a dozvědět se, co to se mnou udělá. Dokonce se mi to i jednou podařilo, byl to Breithorn ve Švýcarsku u Zermattu a měl to být vlastně jen předstupeň k útoku na Jungfrau nebo dokonce Mont Blanc.

Mám pocit, že se mě tyto kopce v mém současném životě už nedočkají. Zcela nepozorovaně, téměř zákeřně jsem zřejmě zestárl. Ještě to není potvrzená informace, jde spíše o spekulaci, která je právě ve stádiu analýzy. Jenže právě letos jsem se hned dvakrát musel vracet zpod vrcholu, který zůstal nedosažitelný. Z různých důvodů. To se mi dříve nestávalo.

Pravda, dříve jsem za sebou neměl dvě operace levého kolena (před rokem 2002 dokonce žádnou, i když křížový vaz byl přetržený už od roku 1998). A taky žádnou bursitidu levé kyčle a chronický zánět šlachy svalu s podezřelým jménem musculus piriformis. Ta potvora se nenechala ovlivnit ani zodpovědnou fyzikální léčbou prováděnou toto léto. Pokud se pohybuji po rovině, tváří se, že je neškodný, už po hodince, dvou stoupání do kopce se ale začne připomínat a hrozí recidivou. Je to prostě recidivista, nemůžu ho ale nechat zavřít, abych od něj měl pokoj. Potřebuji ho a on to potvora ví.

Dachstein je naším cílem už několik let, už od dob, když bych na něj ještě hravě vyběhl. Jenže nás několikrát zradilo počasí. Při prvním pokusu na nás doslova spadlo nebe. Měli jsme z pekla štěstí, že jsme se stačili vrátit do mého bytu ze Süßleitecku, potom přišla potopa, která zaplavila celé údolí horního Muru a spláchla cestu přes Sölkpass, kudy jsme se k nejvyšší hoře Štýrska chtěli vydat. Podruhé jsme se dostali až na ledovec, tam nás ale přivítala vichřice a mlha, že nebylo vidět od jedné tyče k druhé (přestože mobilní telefon mého syna nepřetržitě sliboval roztrhání oblačnosti a slunečno). Slunce nepřišlo, místo něho přešla vichřice větrná do vichřice sněhové a definitivně nás přinutila k ústupu. Den nato nás zmátlo počasí s extrémně hustou mlhou, až když jsme autem vyjeli na Hochwurzen, poznali jsme, že celý Dachstein trčí nad mořem mlhy a září na něj slunce. Rok na to, to bylo vloni, mi ve vrcholovém útoku zabránila operace mého levého kolena (ta druhá).

DSC_0293

A tak jsme se koncentrovali na letošní rok. Pravda, několik dní předtím hustě sněžilo, ale v pondělí, které mělo znamenat naše vítězství nad Dachsteinem sice v Ramsau vládla zase mlha, ale my jsme se nenechali zmást a vydali se na cestu do výšky, nad mraky. Na ledovci skutečně zářilo slunce a mělo zářit celý den bez jediného rušivého mráčku. Lepší počasí jsme si přát nemohli. Plni optimismu jsme se přesunuli po ledovci pod nástup a tam s úžasem zjistili, že cesta na vrchol je zavřená. Zíral jsem na tu značku trošku překvapeně. Existuje sice náhradní cesta po hřebeni, jenže to je ferrata na dvě a půl hodiny a my s sebou neměli karabiny. Díval jsem se na železná lana a skoby a na horaly, klouzající mačkami po skalách a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí. Ne nadarmo upozorňovala přítelkyně mého kamaráda Vladimíra jeho i mně, abychom se před výstupem podívali do cestovního pasu. Prý je tam napsáno datum narození. Usoudil jsem, že to zapotřebí nemám. Rozhodli jsme se poprvé pro „menší cíl“, vylezli jsme na Velký Gjadstein. A zjistili jsme, že to má taky něco do sebe. Brodili jsme se hlubokým sněhem, byli jsme prvolezci, protože v ten den žádného šílence nic podobného nenapadlo, trošku jsme i pošplhali po řetězech a šťastně dosáhli vrcholu, aniž bychom se cítili byť jen na chvilku v ohrožení života. Nebo jsme aspoň měli takový pocit.

DSC_0341

Druhý den jsme se rozhodli zdolat Höchststein. Pěkná skála tyčící se nad Hauser Kaiblingem, na který se dá vyjet lanovkou. Vyjeli jsme, byli jsme první turisté toho dne, dokonce pro nás pustili lanovku deset minut před oficiálním začátkem provozu – ne, opravdu, v Rakousku je něco takového možné! Tam jsme zjistili podle ukazatele, že na vrchol Höchststeinu je to odtud tři a půl hodiny. Pro zkušené horáky, kteří přežili už i túru na Javorinskú Širokú se Svetozárem (o tomto vskutku nezapomenutelném zážitku jsem psal před dvěma roky v článku „Proč chodit do hor“) by to měla být procházka. Nebyla. Sníh byl samozřejmě určitou překážkou, fakt, že jsme opět šlapali prvostopu stál taky dost sil a po tři a půl hodině jsme dosáhli sedla pod vrcholem a tam i konec našeho snažení. Po lanech se to ještě dalo, ale skoby bez lan na skále pokryté ledem (ten sníh totiž v noci roztál a pak zase zmrznul) byly na mně zase trošku příliš. Opět jsem se ptal sám sebe, zda to mám zapotřebí a odpověděl jsem si, že ne.

DSC_0422

I tak už bylo pozdě. Při návratu jsem uklouzl na skále ukryté pod sněhem a můj prsteníček pravé ruky se dostal mezi mou hůl a skálu. Ta hůl byla zatížena celými mými 84 kilogramy (ještě, že jsem dvě kila v poslední době shodil) a prst prostě nevydržel. Když se za pekelných bolestí pohyboval sem a tam doleva a doprava nepochyboval jsem, že je zlomený. Nebyl, odnesl to jen postranní vaz proximálního interfalangeálního kloubu. Čtyři týdny dlahy to prý spraví. (Nespravily) Ovšem Höchststein odolal a nebylo mi to jedno.

Dva týdny později jsem přijel do Tater a potkal tam několik mých kamarádů, kteří se třásli hrůzou při pohledu na hory a odmítali opustit pension. Děsil je i pohled z okna. Dozvěděl jsem, že se den předtím vydali na Mengusovský Volovec. Samozřejmě se Svetozárem. Kdyby četli mé webové stránky, nikdy by to neudělali, ale kdo z mladých mužů už dnes umí číst? Snažil jsem se je přesvědčit, aby šli na túru se mnou. Roztřásli se znovu, kategoricky to odmítli a začali se opíjet. Pochopil jsem, že v jejich smrtelné hrůze je má šance. Slíbil jsem jim, že tam, kam je zavedu, nebude žádný sníh a žádné nebezpečí. Nevěřili. Zeptal jsem se jich, zda vypadám jako Svetozár. Připustili, že ne, ale Vladimír prý tak taky nevypadá, ale chová se skoro jako on. Ukázal jsem jim můj rozmačkaný prst a vysvětlil jim, že mi toto zranění brání šplhat po skalách a proto bude túra se mnou určitě zcela lehká (podle slovníku bratří Andrášiovců – viz opět můj článek Proč chodit do hor z roku 2013 – tedy bez ťažkostí). Poté, co jsme dopili celou lahev, získali ke mně důvěru a skutečně se mnou šli. Vladimír měl spásný nápad, poslal nás do Pienin na Vysoké Skalky a pak po hřebeni Pienin na polsko-slovenské hranici až na Wysoki Wierch. I když jméno tohoto kopce může budit hrůzu, vůbec není ani vysoký ani nebezpečný. Tatry jsem viděl stejně jako Dachstein z Gjadsteinu zdola, ale taky byly krásné a stálo to zato. Možná si začnu zvykat dívat se na hory zdola. Má to taky něco do sebe. Když jsme poté navštívili palírnu Nestville v Hniezdnem, vlastně jsme ani nepociťovali žádnou frustraci. Naopak, byli jsme šťastní, chlapci se přestali třást, i když ještě odmítli sestup do doliny mou cestou, která se jim zdála být moc příkrá, a poté zoufale bloudili na hřebeni. Nakonec se ale přece jen dolů do doliny do vesnice, do hospody a k pivu dostali. Krásný den ve slunci a všemi barvami hrajícími listnatými stromy, bez sněhu a lan, prostě pohádka.

DSC_0076

Když jsem se vrátil domů, oznámila mi žena, že se rozhodla udělat něco pro své tělo. Řekl jsem, že bychom mohli vyjít na Schöckl. To je vyhlídková hora nad Grazem. Vede na něj sice lanovka, ale protože se manželka rozhodla udělat něco pro své tělo, šli jsme pěšky. Takticky jsem jí zamlčel informaci, kterou jsem si přečetl na dolní stanici lanovky, že převýšení dělá něco přes sedm set metrů. A to, i když vrchol má jen 1445 metrů. Něco, co by mi ještě vloni stálo za opovržlivý úsměv. Túry s převýšením pod tisíc metrů a s vrcholem pod dvěma tisíci jsem považoval za procházky a odmítal jsem se jimi pyšnit. Kupodivu byl výstup docela namáhavý a sestup pod lanovkou hodně strmý a vlastně se zde trošku i muselo lézt – tedy pomoc rukou byla potřebná, abych opět vzpomenul bratry Andrášiovce. Odměnou byl nádherný výhled na celou krajinu jižního Štýrska. Jako z kapitánského můstku, ten svah je tak příkrý, že z terasy hospody leží celé Štýrsko člověku doslova u nohou. A když si tam dáte studené pivo, nemá vlastně takový den chybu. Neměl. Snad jen tu, že se žena pak dva dny nemohla samostatně pohybovat, svalstvo mělo proti jakémukoliv pohybu hlasité námitky.

DSC_0015

Přesto to byla ona, kdo týden nato rozhodl, že půjdeme do hor znovu. Byla by škoda nevyužít nádherného babího léta na začátku listopadu. Měla pravdu. Zvolil jsem túru ještě méně náročnou. Vyšli jsme na Geierkogel v Korutanech (nach Bad Leonhardem, kde Paracelsus údajně v šestnáctém století objevil svou teorii chorob). Hora má 1917 metrů, ovšem startuje se z výšky 1644 metrů, čili výstup opravdu nenáročný. To mi bylo přece jen poněkud málo a tak jsme se prošli dvě hodiny po hřebenu Seealpe, takže jsme přidali dalších asi 250 výškových metrů, než se před námi otevřel pohled do údolí Muru a na Vysoké Taury. Tehdy jsem si vzpomněl, že Großglockner byl vlastně taky několik let na mém plánu horských výstupů. Zřejmě jej škrtnu taky. Menší cíle se taky vyplatí. Když je krásné počasí a dobrá nálada, stačí i zůstat pod hranicí dvou tisíc metrů. Ostatně mé koleno mi při sestupu i z této výšky velmi důrazně hovořilo do duše a musel jsem mu slíbit, že na něj budu hodný.

DSC_0038

Manželka to tentokrát odnesla i bez svalových problémů. Zřejmě podobnou akci zopakujeme. Našli jsme cestu k sobě. Vzpomínám si matně na zážitek, když jsem ji a syna vyvedl na Téryho chatu a tam jsem jim oznámil, že jsme právě dosáhli výchozího bodu túry. Byli tehdy velmi neslušní… Dnes bych možná byl na Téryho chatě spokojen i já. Svět se nějak mění. Nebo možná on ne, ale já.

Ovšem ten Dachstein! U dolní stanice lanovky Vlado vyčetl, že se při onom výstupu, na který jsme se bez karabin nedali, jedná o ferratu obtížnosti A maximálně B. A řekl, že bychom to „dali“. Příští rok přinese karabiny. Tak nevím. Že by ještě jednou…

Do toho pasu se před výstupem raději dívat nebudu. Byl by to pohled ještě tristnější než letos. A vlastně, ať chceme nebo ne, každým rokem se to bude zhoršovat. Asi se do něj nebudu dívat vůbec. Nebo se opravdu nakonec spokojím s těmi menšími cíli.

DSC_0314

Takový obyčejný středoevropský příběh


Obyčejný může být tento příběh jen ve Střední Evropě ve dvacátém století. Nikde jinde nezažili lidé tolik státoprávních změn a revolucí, jako tady. Dovolím si přiblížit jeden obyčejný a přece z dnešního pohledu neobyčejný příběh prastrýce mé švagrové, který dějiny dvacátého století v oblasti někdejšího Československa nejlépe dokumentuje. A současně se chci ptát, kdo chce ve střední Evropě hrát s nacionalistickou kartou? Dělají to mnozí a každý, kdo zde seje tímto způsobem vítr, riskuje, že sklidí bouři. Nevěříte? Tak si poslechněte životní příběh pana Arnošta Mauritze z Gelnice na východním Slovensku.
Narodil se v roce 1905 jako Ernst (později si počeštil jméno na Arnošt) Mauritz v rodině drobného německého řemeslníka. Němci žili v oblasti středního Spíše od 13-století, kdy je sem pozval uherský král Béla IV Obnovitel, aby osídlil od Tatarů zpustošené oblasti horních Uher. Přišli zde až z dolního Saska, tedy oblasti blízko holandských hranic, kde bylo tehdy už poněkud přelidněno a založili vlastní kulturu takzvaných Karpatských Němců s vlastními zvyky a vlastním jazykem, který se od spisovné Němčiny za století jejich slovenské existence na míle vzdálil. Později se tyto německy obydlené obce dostaly do zástavy polskému státu, zastavil je v roce 1412 král Zikmund Lucemburský za peníze, které si půjčil od polského krále Wladislava Jagella na válku proti Benátkám. Protože válku nevyhrál, peníze nesplatil a oněch 16 spišských obcí zůstalo polskou enklávou uprostřed Slovenska až do prvního dělení Polska v roce 1772, kdy tyto obce byly samozřejmě první, co si rakouská císařovna Marie Terezie z polského území vzala. Arnoštovou rodnou řečí doma byla němčina, tedy vlastně onen poněkud zvláštní specifický německý dialekt, Gelnica byla téměř výhradně německé město.
V šesti letech nastoupil do školy a učitel na něj začal hovořit pro něj naprosto nesrozumitelným jazykem, totiž maďarsky. Stejně jako jemu se ale dařilo skoro všem dětem ve třídě. Nezbylo než sedět poslouchat. Po půl roku začali žáci učiteli rozumět a naučili se maďarsky, tedy oficiální řeči státu, ve kterém žili.
V jedenácti šel na gymnázium, a sice na německé gymnázium v Kežmarku. Tam jej zastihla první revoluce v jeho životě, v roce 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Bylo mu tehdy třináct let, v podstatě nevěděl, co mu tato změna přinese, v paměti se zachovaly pouze oslavy na ulicích s vlajkami nového státu, na nichž se zúčastnil. Slovenští Němci na rozdíl od českých přijali začlenění do nového státu spíše pozitivně.
Když odmaturoval, chtěl jít na vysokou školu. Studium v Budapešti už nebylo dost dobře možné, Německo bylo příliš daleko. Nabízela se Karlova Universita v Praze, problém byl, ale v tom, že milý Arnošt mluvil sice plynně německy a maďarsky, ne ale slovensky a neuměl ani slovo česky. Nicméně překážky jsou na to, aby se překonávaly. Jeho otec mu slíbil financovat první rok studia (pak byli na řadě další mladší sourozenci) poté si musel studium financovat sám. Zvládl to. Naučil se plynně česky, díky stipendiím studium lesního hospodářství ukončil, zamiloval se a oženil s Češkou Jarmilou z Chomutova. Spolu se pak po ukončení jeho studia přesunuli nazpět na Slovensko – kde zjistil, že neumí slovensky. Nicméně zvládl i tuto řeč a stal se správcem polesí bulharského cara na středním Slovensku v oblasti okolo Rožňavy.
V roce 1939 je dostihla druhá revoluce, Slovensko vyhlásilo samostatnost. Arnošt sám s tím velký problém neměl. Byl Němec a ti platili ve Slovenskom štátě za spojence, ovšem problém byl s jeho manželkou. Češi byli ze Slovenska vyhánění, teta Jarmila mohla zůstat jen jakožto manželka slovenského Němce, ovšem bez státní příslušnosti a občanských práv. V čase války se dostal Arnošt mezi mlýnské kameny. Jakožto správce polesí žil s rodinou v hájence v lese, a tam se scházeli partyzáni stejně jako gardisté či později Němci. Arnošt hlídal vždy před domem, když u něj pili partyzáni, sledoval cestu od města, když u něj pili gardisté či Němci, sledoval cestu od lesa. Protože ani jedni nikdy nepřekvapili příchodem ze špatné strany, přežili tímto způsobem válku.
V roce 1945 přišla třetí revoluce – totiž osvobození a znovuvytvoření společného státu. Teď byla sice teta Jarmila jakožto Češka v pořádku, on ale ne. Byl Němec a tedy určený k odsunu. Jeho sourozenci museli Slovensko opustit. On mohl zůstat jen jako rodinný příslušník Československé občanky. Zatímco totiž tetě občanství vrátili, jemu bylo odebráno. Přesto zůstal – i jako bezprávný Němec bez pasu, správcem onoho polesí, nový režim za něj prostě neměl náhradu.
V roce 1948 je zastihla revoluce čtvrtá – únorová. Teď byli ovšem špatní oba. Jakožto správci majetku bulharské aristokracie byli novému režimu velmi podezřelí, přečkali vypjatou dobu jen proto, že ani komunisté nenašli nikoho, kdo by se v lese vyznal aspoň vzdáleně tak dobře jako strýc Arnošt. A tak mohl zůstat, i když jako podezřelá ostře sledovaná osoba – stále jednou nohou v kriminále.
Dotloukl to tak až do penze v roce 1965 a přesídlil do Popradu. Tam pracoval dobrovolně jako průvodce v Muzeu, věnoval se sportům a doufal, že bude mít klid. Neměl. V roce 1968 ho zastihla další, v pořadí už pátá revoluce. Skončila tím, že přijely ruské tanky. V Popradě se střílelo, jeden člověk byl Rusy zabit, řada dalších zraněna. Arnošt se projevil jako politicky nespolehlivý a bylo mu zakázáno provázet výpravy v muzeu – než komunisté zjistili, že se nikdo jiný v tajemstvích gánovské lebky- nejcennějšího místního exponátu – nevyzná. Časem se vše vrátilo k normálu, ujo a teta žili jako spokojení důchodci ve svém bytíku v Popradě na sídlišti. V roce 1984 jsme do Popradu přijeli my, poznali jsme strýce Arnošta a tetu Jarmilu, která vařila (ačkoliv původem Češka) svému německému manželovi a pak i nám skvělé brynzové halušky a oni nám svůj životní příběh vyprávěli aniž by tušili, že ještě není u konce.
Šestou revoluci v pořadí, tu v roce 1989 přivítali oba nadšeně. Ujo, jak jsme mu říkali my, byl ještě i ve svých 84 letech svěží, zúčastnil se demonstrací a těšil se z pádu komunistického režimu. Jak říkal, netušil, že se toho dožije a doufal, že tato revoluce byla opravdu už ta poslední – jak sám poznamenal šest revolucí je na jeden lidský život docela dost.
Nebylo. Dožil se ještě roku 1993, dělení státu, ke kterému měl po zkušenostech z roku 1939 velmi rezervovaný postoj a prohlásil, že na náměstí by ještě jednou docela rád šel – kdyby věšeli Mečiara. To mu dopřáno nebylo, nicméně aspoň tato poslední revoluce, první opravdu poklidná, jej postihla už jen psychicky, neměnil se jeho občanský status a nikdo jej už za nic nepronásledoval. Zemřel v roce 2000 ve věku 95 let, jakoby symbolicky uzavřel svou smrtí toto neklidné století.
Kde jinde, než tady, v klínu Evropy a v hlubokých slovenských lesích by člověk mohl prožít během jednoho jediného života sedm revolucí?
Ten jeden obyčejný a vlastně neobyčejný lidský osud je názornou demonstrací, jak labilní je národní situace ve střední Evropě a jak nešetrné z pohledu jednoho člověka je do ní zasahovat ideologicky. Ona totiž vznikla přirozeně, v příchodu karpatských Němců z dolního Saska nebylo žádné sociální inženýrství, ale pouhá potřeba pracovních sil. Proto bych prosil všechny ideology, zejména ale pak nacionalisty – dejte od střední Evropy ruce pryč. A radši je dávejte vůbec všude pryč. Těch pár vyhraných hlasů za lidské utrpení nestojí.
Nechejte prostě lidi žít tak, jak jsou zvyklí po celá staletí. Tak spolu žili a neměli problém, dokud se do jejich života nezamíchali ideologové. Takže páni politici, nechejte lidi prostě žít. Vašim úkolem by mělo být lidem život zlepšovat, ne ztěžovat.
Všimli jste si toho?

Nepřítel Popenec


Jmenuje se popenec obecný, nebo taky břečťanovitý, což mu myslím vzhledem k jeho nemožnému chování pasuje lépe, latinsky glechoma heredacea a jedná se o léčivou rostlinu. Což mě s ním vůbec nesmiřuje. Bojuji s ním už léta. Máme totiž s manželkou rozdělené kompetence, já se na naší zahradě starám o plevel, ona o vetřelce ze zvířecí říše. Je to dáno našimi rozdílnými schopnostmi zaplašit nežádané hosty. Jde především o sousedova kocoura, který je jediným prvkem, ohrožující sousedské mírové spolunažívání. Nejen že spává na mém autě, aniž by si předtím umyl nohy a zanechává tedy každou noc na mém předním skle nezapíratelné stopy své přítomnosti. Ta bestie zjistila, že máme lepší trávník než jeho páníček (protože soused neumí česky, dovoluji si to sem napsat) a chodí se na něj vyvenčit. Přičemž jeho moč vypaluje do mého trávníku žluté díry. Jestliže si ovšem dovolil do mne během mých zahradních prací dokonce šťouchat hlavou, protože jsem mu stál v cestě, stačí jediný pohled mé ženy, aby se dal na panický útěk, maximálně si dovoluje vystrašeně vykukovat zpoza našeho živého plotu.
Já mám nepřítele mnohem úpornějšího, už proto, že utíkat neumí. Zato se umí plazit. Poté, co loňská povodeň utopila všechny krtky v okolí, postoupil popenec na místo hlavního škůdce mého trávníku. Už jsem o tom psal. Napřed jsem to s ním zkoušel po dobrém a snažil jsem mu vysvětlit, že na můj anglický trávník prostě nepatří. Bylo mu to jedno. Poté, co vytrhávání jednotlivých rostlin nevedlo ke kýženému výsledku,( i když tato taktika platila jak na pampelišky, tak i na žlutý jetel), zašel jsem do zahradnictví opatřit si patřičný jed. Zahradnice napřed nechtěla věřit, že chci bojovat s popencem (německy Gundelrebe) a vnucovala mi postřik proti Hirse, což je taky tráva, ovšem protivná. Mám ji v trávníku taky, je v pořadí jako kandidát na vyhubení (mám už na ni připravenou v zásobě jedovatou látku s slibným názvem PUMA), ale má štěstí, že mě popenec nasírá víc. Naštěstí jsem měl s sebou vzorek (nebyl jsem si jistý, zda si to jméno po cestě do zahradnictví zapamatuji). Zahradnice tedy uznala, že myslím skutečně Gundelrebe a dala mi nějaký roztok, který měl můj popenec spolehlivě zničit. Nezničil. Popenec se naprosto necítil být tímto prostředkem osloven a dařilo se mu lépe než předtím.

popenec
Je to s ním malér. Jak se plazí nízko při zemi, nezabere jej kosačka a protože zapouští každých několik centimetrů kořínky, není ho nikdy možno vytrhnout v celku.
Právě ale jeho šlahouny se mu mohly stát osudné. Při vertikutaci ostrými hráběmi jsem si všiml, že se mi daří popencové šlahouny vytrhávat. Zaradoval jsem se a dal se do boje ostrými hráběmi. Vloni ta taktika vcelku vycházela. Vloni! Letos už ne. Nevím, zda má ta rostlina nějakou inteligenci, ale začala se najednou kroutit. Šlahouny už nerostly rovně, ale mnohdy vytáčely zatáčky až devadesát stupňů, ostré hrábě najednou nezabíraly, dokázaly vždy vytrhnout jen malou, nepodstatnou část rostliny. Pochopil jsem, že mi to popenec dělá naschvál a znenáviděl jsem ho.
Letošní zima byla velmi mírná, bez sněhu a bez mrazu, prostě popencová. Ta bestie to využila a přešla do protiofenzívy. Na jaře byla najednou celá moje zahrada fialová. Možná si řeknete, proč se vztekám, fialová barva přece není vůbec škaredá. Jenže trávník, tedy pořádný trávník, má být zelený a jakákoliv jiná barva na něj nepatří. O tom se přesvědčily už pampelišky, které se mi podařilo po dlouhém a úporném boji vyhubit (občas se nesměle pokusí o návrat, ale nemají šanci). Pochopil jsem fialovou zahradu jako vyhlášení války. Vertikutace nepomohla, jenom jsem si přivodil tenisový loket ještě před tenisovou sezónou. To mě podráždilo ještě víc a začal jsem hledat zbraň hromadného ničení.
Protože v Rakousku očividně žádný pořádný jed nemají, opatřil jsem si ho v Česku. Bofix prý spolehlivě zničí všechny dvouděložní rostliny v mém trávníku a zůstanou jen jednoděložní, tedy trávy. Tak mi to tvrdil prodejce a tak to stálo i na doprovodné informaci. Namíchal jsem tedy ten strašný dryák a nalil ho do stříkačky. Protože jsem byl přísně varován, že se Bofix nesmí dostat ani na kousek listu jiné rostliny, protože se jinak tímto lístkem dostane až ke kořenům a každá kytka nenávratně zahyne. Má stříkačka je tedy opatřena ochranným trychtýřem, aby jed přišel jen na ten čtvereční centimetr, který já určím. Napumpoval jsem do stříkačky vzduch, namířil na popenec – a stříkačka nefungovala. Klel jsem jen málo, jsem bojovného ducha. Zajel jsem do OBI a koupil tam stříkačku novou. Nebylo síly, která by mě zadržela v boji s nepřítelem. Postříkal jsem trávník a sledoval účinek. V návodu na použití se psalo, že účinek se může objevit už po několika hodinách. Po několika hodinách se nedělo nic. Po několika dnech málo. Sice se mi zdálo, že popenec poněkud prořídl, zato ten, který přežil, pořádně zmohutněl a zkrásněl. Bofix mu očividně prospěl. Buď se necítil být dvouděložní, nebo jednu dělohu prostě obětoval. Já byl na infarkt.
Už několik let závidím sousedovi Fišerovi jeho trávník. Konečně tedy došlo na to, abych přišel ke křížku a zeptal se jeho ženy na její tajemství anglického trávníku. Řekla, že je to naprosto jednoduché. Kupuje už roky hnojivo „Substral mit Unkrautvernichter“, čili s přísadou na ničení plevele. V OBI toto hnojivo neměli. V Baumaxu jsem jej taky nemohl najít. AŽ když jsem se zeptal prodavačky (což byla těžká úloha, zkuste najít v Baumaxu prodavače!), vzala ze skříňky za pokladnou, připomínající trezor, klíč a zavedla mne k zamčenému kontejneru. Odemkla dva bezpečnostní zámky a vydala mi jedno balení hnojiva za nekřesťanských 68 Euro. Zaradoval jsem se. Jestliže je něco pod dvěma zámky s klíčem v trezoru a stojí tolik peněz, bude to určitě strašně jedovaté. A něco takového prostě potřebuji.
Bylo to jedovaté. Substrál vypálil do mého trávníku několik děr o ploše několika metrů čtverečních. Tráva tam zahynula i s kořínky. Na takto uprázdněných plochách se dařilo popenci zvlášť dobře, neměl tam totiž konkurenci. Rozzuřil jsem se do nepříčetnosti – ti kdo mě znají, vědí, že to umím, naběhne mi na čele žíla a všichni informovaní se dávají na útěk. Popenec ne.
Od toho osudového dne jej opět vytrhávám individuálně. Přešel jsem na boj z blízka. Protože se po všech těch jedovatých hnojivech spravil a zmohutněl, ulehčuje mi to situaci. Dá se mnohem lépe najít, uchopit a vytrhnout. Mám pocit, že začínám vítězit, plochy postižené tímto léčivým plevelem (mezitím ovšem tak nasáklým nejrůznějšími jedy, že bych si z něj čaj raději nevařil) se zmenšují.
Sotva jsem se ale mohl začít radovat, najednou ke mně do kuchyně dorazila delegace mravenců. Že prý jsem používal prostředky nepřátelské životnímu prostředí, dráždivě a dokonce jedovaté a oni, obyvatelé mého trávníku proti takovému postupu co nejdůrazněji protestují. Prý už podali stížnost na obecním úřadě, na úřadě pro ochranu životního prostředí a informovali o mém protiprávním postupu předsedkyni strany zelených ve Štýrsku, pani Lechner-Sonjek. Byl jsem překvapen a upozornil je na naši loňskou dohodu, podle níž měli můj trávník do jara opustit. Začali se vymlouvat na problémy v administrativě, personální změny, a že si prostě na takovou dohodu nematují. Měl jsem toho tak akorát dost. Oznámil jsem jim, že problémy s živočišným osazenstvem zahrady se zabývá má žena a aby se tedy obraceli výhradně na ni. Zbledli na smrt (viděli jste už někdy bílého černého mravence?) a kvapně zmizeli. Mraveniště pod keřem je vyklizeno, aniž jsem musel používat další jedovaté prostředky. Kde jsou, nevím, soustředím se na další boj s popencem.
Toho bohdá nebude, aby český zahradník z boje utíkal.