Bylo pondělí ráno, když Marka před bránou kasáren zabezpečovacího praporu nazvaných po sovětském maršálovi Malinovském, vysadila dvanásettrojka i s hromadou zavazadel. Vadilo mu to, protože si náhle připadal uprostřed rušné košické ulice hrozně nápadný. Markovým životním programem bylo spíš být nenápadný. Neměl rád konflikty, ale neuměl se jim dostatečně šikovně vyhýbat a proto ho s radostí vyhledávaly. Odstudoval sice s průměrným prospěchem, postavou nebyl ani tlustý ani hubený, ani vysoký ani malý a tak, aby se aspoň něčím odlišil od běžného průměru, nosil hrdě knírek pod nosem a pěstil svůj účes. O účes přišel u civilního holiče před měsícem a knírek ho přinutil oholit sadistický Maierhofer, jenž těsně před Markovým odjezdem do Prahy zjistil, že je Marek ve vojenské knížce zobrazen bez knírku. Prohlásil tehdy, že pokud Marek do Prahy pojede, tak jedině bez knírku. Praha byla příliš lákavá a nebezpečí vojenského vězení příliš konkrétní a tak za strašného proklínání Marek svou chloubu oholil a do skóre poručíka Maierhofera zaznamenal ze všech černých bodů ten nejčernější. On poručík dobře věděl, proč před svým budoucím ošetřujícím lékařem omdlel.
Marek neměl ani rád změny. Byl spíše usedlým typem a jakákoliv změna prostředí mu nedělala dobře. Proto měl frustraci i z převozu do těchto kasáren a potěšil se i tomu, když s ním z auta vystoupil i jeden z absolventů, dokonce jeden z těch, kteří se nevyžívali v pronásledování lékařských kolegů.
„Co ty tu budeš dělat?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ale mám im tu trochu pomocť dať do poriadku SZM.“
Markova naděje splaskla a se zřejmou nedůvěrou si prohlížel četaře absolvetna Makového.
Markův vztah k socialistickému svazu mládeže (slovensky Zväzu – proto ona obměněná zkratka), dorostové organizaci komunistické strany, byl značně ambivalentní. Když přišel na střední školu, navrhli ho do okresního výboru SSM, ale jistá dívka, správně chápající hodnoty socialismu, který v tomto výboru seděla zdatně už tři roky, vystoupila s námitkou, že kulacký synek si takové cti nezaslouží. Že ostatně vzhledem na svůj nepatřičný třídní původ může být šťasten že jej dělnická třída nechala studovat na gymnáziu, což už samo o sobě je znevážením myšlenek proletářské revoluce a vedoucí úlohy KSČ ve společnosti. Čímž Markova politická kariéra skončila ve stejný den, kdy měla začít a jeho vztah k SSM byl poté, podobně jako u 99 % ostatních členů, hluboce pasivní. Nechápal, jak někdo může chtít udělat v něčem takovém, jako je SSM, pořádek a správně tušil, že se četař absolvent Makový jde na to místo dokonale zašít, což dávalo tušit vlivné známosti v komunistické stranické špičce. Zvlášť, když se později dozvěděl, že Makový žije přímo v Košicích, kde i vojensky sloužil, což byla v těch dobách věc naprosto nebývalá, ba dokonce vojenskými řády zakázaná.
Četař absolvent Makový, krátce po příchodu k útvaru povýšený na podporučíka, dělal potom zástupce náčelníkovi pro věci politické, takzvanému politrukovi tím způsobem, že ráno v sedm přicházel na útvar a v deset tam ještě někdy byl. Jeho postel byla stále vzorně ustlaná, protože v ní nikdy nespal, snad jen s výjimkou dní, kdy byl příliš opilý, než aby se mohl vrátit domů Tehdy tvrdil manželce, že měl poplach, příslužbu nebo tajný úkol a ona ho obdivovala pro jeho důležitost a adekvátně tomu ho milovala.
Pro Marka ovšem takovýto lyrický život připraven nebyl. Když se prodral přes dav vojáků, obléhajících ambulanci a vstoupil do ní, vztyčil se zpoza stolu malý človíček v bílém plášti a zařval:
„Čo sem leziete, človeče, čakajte v rade!“
Marek zbledl úlekem, ale statečně srazil podpatky a hlásil:
„Soudruhu….“
„Podplukovník,“ šeptl mu kdosi, koho neviděl, do ucha.
„Soudruhu podplukovníku, svobodník absolvent doktor Marek. Hlásím se na své působiště.“
S osobou za stolem se děla půvabná změna. Zarputilý postoj se rozvolnil, přísně sevřená ústa se roztáhla k úsměvu, jen bordová barva tváře nemizela. Jak Marek pochopil později, tato nebyl dána rozčilením, ale osobními zálibami ve stravování a jiných požitcích.
„A to vás pekne vítam,“ zašveholil človíček označený za podplukovníka. „Tak si pekne odložte, určite sa vám tu bude páčiť. Tu vám nechám plášť, odambulujte tých simulantov, čo sú za dverami. Ale pracujte rýchlo, o jedenástej musíte ísť na letisko.“
A zmizel.
Vstup to vlastně nebyl nejhorší. Kolega Motyka při takovém hlášení u útvaru jiného čísla pod přílišným vlivem alkoholu upadl a čtyři piva, důkladně ukrytá v tašce, se rozbila a rozlila po podlaze.
„Ej ale z vás bude dobrý voják,“ zaradoval se jeho nadřízený, nicméně ambulovat ho nenechal.
Marek ověšený zavazadly ještě bezmocně zíral na prázdnou židli za ambulantním stolem, když si ho otočila rázná ruka. Bodrý chlapík asi třicetiletý s vahou něco dost přes to kilo mu sevřel ruku a řekl: „Ahoj, já jsem Jarda Páleník. Pojď ukážu ti, kde budeš bydlet.“
Marek měl samozřejmě bydlet na třetí rotě v místnosti pro absolventy a oficiálně tam také potom celý rok bydlel. Ve skutečnosti tam nespal ani jednou, přes různé tlaky ze strany velitele útvaru, politruka a některých zcestných dévéťáků. Bylo věcí cti, aby si zdravotníci uhájili své postele na ošetřovně, původně určené pro pacienty. Markův nelegální pobyt na ošetřovně kryl spolehlivě velitel třetí roty nadporučík Vavro, který byl překvapivě slušný člověk a díky tomu trpěl silnou neurózou. Marek mu ji léčil Rudotelem a občasnými malými dávkami alkoholu, a tak nebylo síly, která by dokázala, že pobyt na ošetřovně nebyl dán Markovi příkazem.
Pokoj, kam ho Jarda zavedl, byl rozlehlý a vcelku pěkný, až na veliké díry ve stěnách, kde na velkých plochách zcela chyběla omítka. Marka, zvyklého z katedry i z přijímače na kovové skříňky na věci, překvapila úplně civilní skříň.
„Skříň?“ vydechl překvapeně.
„No a co?“ odtušil Jarda. „Jsme tu přece mezi slušnými lidmi.“
Jak se měl Marek postupně dozvědět, osazenstvo ošetřovny tvořil bohémský náčelník podplukovník Kotík, civilní pracovník dentista Jutka, dva zdravotníci vojáci základní služby, z nichž jeden byl stodvacet kilo vážící Jarda Páleník, druhý byl stodevadesát centimetrů měřící a padesát tři kilogramy vážící Jirka Dostál. Potom ještě jedna sestřička, milá paní ve středním věku a potom ještě dvě záhadné osoby. Jednou z nich byl major Ovčařík, zdravotník, který si hodnost důstojníka vysloužil jako velitel čety. Ve skutečnosti měl být Markovi podřízen, což mělo přinést různá veselá zpestření služby a posledním v týmu byl podplukovník Bibul Samko, který se vyskytoval na ošetřovně velmi sporadicky, což budilo pochybnost o jeho pracovní náplni. Oficiálně byl náčelníkem zdravotní služby leteckého pluku a Marek se podobně jako Kotíkovi, stal i jemu zástupcem. Ale i když ho zastupoval při Samkových častých nepřítomnostech celý rok, stejně nepřišel na to, v čem vlastně práce soudruha podplukovníka spočívá.
Sestava to nebyl vcelku nijak zlá a dávala dobrý základ pro následujících jedenáct měsíců, nejvíc ale Marka potěšila ona skříň. Když věšel své košile a saka do skříně, vzpomněl si na podplukovníka Chytila z vojenské katedry, jehož hobby byly „komínky“. V kteroukoliv denní i noční hodinu museli studenti otvírat své skříňky a ďábelský Chytil jim vzápětí vyházel jejich obsah na podlahu, poněvadž se mu zdálo, že svršky dostatečně nezařezávají.
„Já jsem si skládal věci do komínků už jako dítě,“ křičel přitom záříc uspokojením. „Ani mne k tomu maminka nemusela vést. Sám jsem přišel na to, že oblečení má být složeno takto krásně úhledně do komínků. A jak se mi to na vojně sešlo!“
Někteří ze slaboduchých studentů mu to byli ochotni uvěřit, protože na takovou úchylku vypadal skutečně dostatečně slabomyslně. Ale z jejich iluze je vyléčil kolega Majer, který dělal podplukovníkovi Chytilovi písaře a konstatoval, že soudruh podplukovník má ve své skříni „bordel jako v zaječím pelechu.“
„A co je tohle?“ zeptal se Marek konečně nesměle a ukázal na díry ve stěnách.
„No jo,“ zasmušil se Jarda. „Tohle budeme muset opravit a vymalovat. To se takhle loučili s ošetřovnou tvoji předchůdci, doktoři Bereš a Baláž. Ty díry jsou od flašek. Házeli prázdné flašky do stěn. Střepů tu bylo po kolena.“
„Byla to hovada,“ zhodnotil Jarda. „Ale byla s nimi sranda.“ A hned začal vyprávět veselou historku o tom, jak doktoři Béreš a Baláž feferonky jedli.
„Vrátili se z hospody skoro o půlnoci a už skoro ani neviděli a hned do kuchyně. Jenže tam byla jen láhev feferónů. A tak ji otevřeli, vzali lžíce a začali se krmit. Jedna za maminku, druhá za tatínka a tak dál. Jenom jsme otvírali oči, protože ty feferonky pálily jako ďábel. Jenže oni nejenže nic necítili, oni si na ty feferonky ráno ani nepamatovali. Až když pak v jedenáct hodin dopoledne vzal Baláž toaletní papír a odkvapil na záchod. Vzápětí se rozlehl po ošetřovně strašný řev. Dveře se třásly, pacienti prchali. Řev nepřestávala, jen chvílemi přecházel do zoufalého skučení. Potom se ve dveřích záchodu objevil smrtelně bledý, zpocený Baláž.
„Proboha, já seru oheň. Někdo mi zapálil střeva. Já umřu, proboha, volejte doktora, určitě umřu.“
A neumřel,“ dokončil Jarouš. „Bohužel.“
Na dveře ošetřovny už někdo bušil.
„Proboha, jak to stihneme?“ zděsil se Marek. „Venku je aspoň padesát lidí a za dvě hodiny prý musím na letiště zabezpečovat lety!“
„Kotík to dělal tak, že prvních deset dostalo CIM a ostatní se rozutekli. On tvrdil, že simulanti utečou a ti opravdu nemocní zůstanou. Ale nezůstal nikdy nikdo.“
„A co je to CIM?“ dovolil si Marek otázku.
„Ty nevíš? Celaskon intramuskulárně.“
Marek se zpotil: „Ale to musí strašně bolet.“
„Vždyť o to taky jde,“ pravil vítězně Jarda a odkráčel do ošetřovny. Vzápětí se odtud ozval zoufalý křik ukončený zaklením:
„Kurva, a to říkali, že tu dneska bude nový doktor!“
Díky včasnému zásahu zdravotníků tedy Marek mohl na letiště odjet včas.
Brzy si uvědomil, že jeho program bude dost pestrý. Všichni lidé z ošetřovny se podivovali nad skutečností, že přišel sám, že zatím byli na ošetřovně vždy lékaři dva. Bylo totiž třeba vést ambulanci, zabezpečovat letecký provoz na letišti, sloužit na vojenské lékařské pohotovosti a kromě toho zastupovat oba podplukovníky v době jejich nepřítomnosti s vést PŠM. Pod touto zkratkou se skrývalo politické školení mužstva a vedl ho vždy lékař absolvent jakožto nejvyšší dostupná hodnost. Marek se právě toho upřímně děsil.
Jeho dny získaly dvojí podobu.
Den č.1: Marek vstával ve čtyři ráno a běžel na pluk, odkud ho autobus odvezl na letiště. Tam provedl předletové prohlídky a hlídal letce až do poledne, kdy jej přijel vystřídat záhadný podplukovník Samko. Potom spěchal na ošetřovnu, kde ambuloval do půl čtvrté a potom mu začala pohotovost na vojenské záchranné službě, která trvala až do rána.
Den č.2: Marek vstával v šest, v sedm začal s ambulancí, s kterou musel být do jedenácti hotov, protože pak běžel na pluk, kde ho vzal autobus s odpolední směnou pilotů na letiště, kde vystřídal podplukovníka Samka a pak s piloty trčel na letišti do desíti do večera.
Takových dní bylo do měsíce dvacet šest. Marek brzy zjistil, že při této konstelaci je mu poměrná blízkost milované manželky dost na prd, ale zase zjistil, že je vzhledem na svou vytíženost prakticky neuvěznitelný. Protože pak by museli za něj pracovat oba podplukovníci a to nepřipadalo v úvahu.
Ostatně podobně bohatý program měli téměř všichni vojáci na útvaru. V kasárnách jich byla sotva kdy aspoň polovina. Většina byla rozstrkána po různých stanovištích okolo letiště a když k tomu přibyly marodky, dovolené a opušťáky, nebylo nikoho, kdo by byl schopen mít přehled o tom, kdo se právě má nacházet na lůžku na rotě. Ani nejlepší počítač by to zřejmě nezvládl a počítače byly v té době v nemilosti jako kapitalistická provokace vůči socialistickému světu. Zřejmě to bylo tím, že z ústředního výboru strany s věkovým průměrem vysoko přes šedesát let, se nikdo neodvážil k počítači ani přiblížit a protože ústřední výbor sdružoval jednoznačně nejmoudřejší lidi ve státě, nebylo ani pro řadového člověka bezpečné koketovat s touto kapitalistickou vymožeností. Razilo se heslo „Počítač člověka nenahradí.“ A na vojně to byla pravda. Počítač by tolik blbostí skutečně vymyslet nemohl.
Marek takto zažil na vojenské katedře rozplameněného politruka – tátu Kodla – jak s propocenou košilí ale zářícím zrakem, vysvětloval:
„Soudruzi, dostat se nepříteli pod kůži bude těžké. Moc těžké. Nepřítel nespí. A má hranici skvěle zabezpečenou. Dvacet kilometrů od hranic je první radarový systém propojený počítači se samočinným odpalovacím zařízením raket. A těch raket tam je, soudruzi, těch tam je. A na ty letadla, která by proletěla tímto systémem čeká druhá síť padesát kilometrů od hranic a ta je ještě hustší a přesnější než ta první.
Ale my též nejsme bezmocní, soudruzi,“ zvýšil nadšeně hlas: „I my jsme schopni nepřítele patřičně přivítat. My máme vybudován systém hlásek, kde naši vojáci zrakem, ba i sluchem sledují narušitele a včas dají osvědčeným polním telefonem zprávu o přeletu nepřítele, aby ho mohla naše protiletadlová obrana zneškodnit. Vidíte, soudruzi,v tom je síla socialistické armády, že sází na uvědomělého, bdělého člověka. A člověka žádná technika nenahradí, nemám pravdu soudruzi?“
Marek si myslel, že pravdu nemá, ale nepolemizoval, jelikož se to nevyplácelo. Bezelstný kolega Kormaník několikrát zapochyboval o politrukových slovech a za to měl v kádrových materiálech poznámku: „Má vlažný vztah k socialistickému zřízení a klade kousavé otázky.“
Klást kousavé otázky se už vůbec nevyplácelo.
U útvaru zabezpečujícího letový provoz leteckého cvičného pluku se tedy sázelo na člověka. Technika byla druhořadá, ba až třetiřadá, aspoň co se týče její kvality. Marek byl na vojně přesně půl roku, když se jedna z poválečných cisteren zlomila právě na mostě přes řeku Hornád a 60 000 litrů leteckého petroleje vyteklo do řeky. Cisternu odtáhli a několik týdnů všichni chodili po špičkách a čekali maďarskou protestní nótu. Teprve když ani po měsíci nepřišla, odepsali cisternu jako poškozenou.
Následkem stálé rozptýlenosti svých lidských sil byl útvar permanentně nebojeschopný. Všichni se s tím jaksi smířili, kromě náčelníka štábu podplukovníka Maťalíka. Ten měl jít k 1.lednu do důchodu a zřejmě tento fakt v něm vzbudil poslední touhy jeho mládí a chtěl ještě jednou zažít opojný pocit dobývání pískového hradu.
Marek se s tímto bojovníkem seznámil pátý den po nástupu k praporu. Nebylo to zrovna slavné seznámení. V návalu ambulantní práce si nevšiml, že Jarda, který svou majestátní postavou vždy hlídal dveře do ošetřovny a třídil přicházející marody, se náhle vypjal do pozoru a zavelel: „Soudruhu podplukovníku, svobodník Páleník plus jeden při vykonávání ambulantní činnosti.“
Marek měl jednak právě v uších fonendoskop a navíc byl zvyklý, že Páleník žádnou podezřelou existenci na ošetřovnu nevpustí. Teprve fakt, že voják, kterého právě vyšetřoval, se prudce vztyčil a ztuhl v pozoru, jakož i strašný řev u jeho ucha „Vy ma nevidíte?“ ho přiměl k tomu, že vyndal stetoskop z uší a přátelsky odpověděl: „Vidím, soudruhu podplukovníku.“
Příliš rychle si zvykl na důstojníky, přicházející za ním do ambulance s různými zdravotními problémy. Většina z nich byli piloti, často též s podplukovnickou hodností a ti na žádném hlášení a jiných oficiálnostech netrvali. A tak se Marek začal mylně domnívat, že ošetřovna je civilním sektorem kasáren, kde se vojenské blbnutí nevyžaduje.Teď pomalu procital, zejména při pohledu na zoufalý Páleníkův výraz.
„Vidíte ale sedíte!“ zařval znovu podplukovník.
Marek se nerozhodně zvedl ze židle. „Pracuji, soudruhu podplukovníku. Máte nějaké problémy? Nebo přání?“ opravil se ihned, když podplukovníkova tvář nabyla mrtvičné barvy. „Tak vy pracujete?“ zasípěl podplukovník. „Aj ja pracujem, súdruh doktor. A mojou prácou je kontrolovať. Teraz vás kontrolujem a čo vidím? Nezapnutý gombík u krku. Špinavý plášť. Trepky na nohách. Nevojenský postoj. Nezahlásil ste sa podľa predpisu. Strašné! Kde ste absolvoval vojenskú katedru?“
„V Olomouci,“ řekl rychle Marek s dobrým pocitem, že část viny za jeho nevojenské vystupování padne na tým podplukovníků, kteří mu na vysoké škole dva roky hýbali žlučí.
„V Olomouci,“ zařval znova podplukovník. „Napíšem jim, čo to vychovali za vojaka! Tí sa potešia! Veď je to katastrofa!“
A podplukovník Opáleník vyběhl na chodbu. Marek s pocitem viny, že toho člověka nechtíc naštval, zavolal za ním aspoň : „Nashledanou, soudruhu podplukovníku!“
„Nie!“ ozval se řev z chodby a podplukovníkova tvář nahlédla ještě jednou do vyšetřovny. „Nie, panebože nie!“ A pak už Marek zaslechl, jak podplukovník Maťalík volá plačtivým hlasem na chodníku před ošetřovnou k nebi: „Od mi povedal nashledanou! Nashledanou! To je koniec!“
„Ty vole,“ pravil bodře Jarouš, když se mu do tváře zase vrátila barva. „To je největší vůl na útvaru. Toho musíš zdravit podle předpisu. Jeho, velitele Pileckého, velitele pluku Csaba a generála Bartola. Na ostatní se klidně vyser, ale na tyhle ne. Marek si rychle udělal seznam těchto rizikových osobností a hned druhý den na letišti v rámci předletových prohlídek se vzorně zahlásil veliteli pluku Csabovi. „Soudruhu podplukovníku, svobodník absolvent doktor Marek plus dva při vykonávání předletové prohlídky.“
Až zmatené pohledy přítomných ho upozornily na to, že ti dva, které postavil takto do pozoru, mají hodnost podplukovníka a majora.
„Dobře, dobře, výborne,“ usmíval se přesto spokojene plukovník. „O chvíľku príde sám generál. Tak sa mu tiež tak pekne zahláste, aby videl, že sme nejakí vojaci.“
Přání se mu splnilo. O pět minut později vztyčil Marek ze židle výkřikem: „Vztyk, pozor!“ jeho samého.
Až pak mu svobodník Páleník vysvětlil, že v místnosti se vždy hlásí voják s nejvyšší hodností.
Podplukovník Maťalík se však pokusil z nevojenského útvaru vytvořit vojenský a jeho snaha se projevila vyhlašováním nočních poplachů.
První z nich Marka pořádně překvapil. Páleník s ním třásl přímo zuřivě: „Panebože, ty máš spánek, chlape. Poplach!“
Marek se začal zavinovat do maskáčů, přičemž se zcela beznadějně zamotal do plynové masky. Když dorazil k oknu ošetřovny, viděl, že tam už stojí všichni zdravotníci a hledí na buzerplac, kde se to začalo černat postavami. Před domkem dozorčího, zvaným dévéťárna, rázovala shrbená postava sledující hodinky.
„Bažanti, rychle na rotu pro sapíky a na poplach,“ odeslal Páleník prvoročáky. Sám s Jirkou Dostálem zůstal u okna.
„Mám tam jít?“ zeptal se nesměle Marek.
„A kde máš zbraň?“ zeptal se Jarda. „Beze zbraně na poplach nemůžeš.“
Marek pokrčil rameny. Po pravdě řečeno neměl ani tušení, kde má zbraň ani o jakou zbraň se jedná. Jemu stačil nůž od příboru.
„Tak tam nechoď,“ poradil mu šeptem Jarda. „Nebo tě pojebe.“
Odstoupili trochu od okna a sledovali zmatené hemžení na seřadišti. Asi po patnácti minutách začaly řídké řady dostávat jakýs takýs tvar a po dalších pěti se ustálily.
K hochům na ošetřovně dolehl řev Maťalíka „Dvadsaťpäť minút. Súdruhovia, za vojny byste byli všetci mŕtvi. Nie, že by vás trafil nepriateľ, ale ja by som vás dal všetkých postrieľať. Rozchod. Bolo to absolútne nevyhovujúce. Počujete? Nevyhovujúce.“
Slyšet ho museli i nešťastní obyvatelé okolních bytovek, ale na vojáky to bůhvíjak nezapůsobilo.
Jarouš si oddechl: „Tak se nasral, že zapomněl udělat jmennou kontrolu. Díky bohu za jeho sklerózu.“
„Nebol ste včera na poplachu,“ vyčetl Markovi druhý den jemně nadporučík Vavro, když si přišel pro Rudotel.
„Soudruhu nadporučíku, když já nevím, kde mám zbraň,“ přiznal poctivě Marek.
Vavro se zamyslel. „No vy jako absolvent budete mať pištoľ. Ta je u dozorného. Třeba si zistiť jej číslo a prevziať si ju.“
Ke cti vojenského cítění svobodníka Marka je třeba přiznat, že ještě ten den na seznámení se svou zbraní šel.
„Á, sedmdesát sedmička,“ řekl kapitán Dohnal, známý svými alkoholickými excesy, jinak zástupce hlavního zbrojmistra praporu. „Šéf se už sháněl po majiteli. Je to prý nejšpinavější zbraň na útvaru. Chcete si ji rozebrat?“
„Ani ne,“ odpověděl Marek rychle a podepsal nějaký papír. Neprozřetelná poznámka zbrojmistrova měla za následek, že o svou zbraň ztratil docela zájem a do konce vojny ji už nespatřil.
Při dalším nočním poplachu o dva dny později si raději zjistil číslo samopalu hospitalizovaného pacienta a zaběhl si pro něj na rotu.
„Odkedy chodia doktori na poplachy so samopalom?“ divil se Vavro, když ho spatřil vypjatého v první řadě.
„Já jsem měl vždycky lepší výsledky ve střelbě ze samopalu než z pistole,“ řekl Marek trochu od věci.
Ale stačilo to. Od toho dne podobnou praxi uplatňoval až do konce vojny. Ostatně už moc příležitostí neměl. S odchodem podplukovníka Maťalíka do důchodu k 1.lednu poplachy definitivně ustaly.

Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela.
Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za ním přijet jeho manželka Monika, na kterou se usilovně těšil vzdor pražskému pobytu. Marek byl do své ženy totiž ještě stále beznadějně zamilován, a proto svody velkoměsta užíval jen velmi střídmě. A taky se na přísahu přislíbili rodiče. Pomyšlení, že by se s nimi, unavenými 500 kilometry cestování, nesetkal, mu vadilo i po pátém pivu.
Smolko si očividně podobné problémy nepřipouštěl.
„Počúvaj,“ říkal zrovna Markovi ztěžklým jazykem: „Ty si ustráchaný k…. Prísahať ťa musia nechať. Lebo ináč by si v pondelok nemohol nastúpiť k útvaru. Tak čoho sa bojíš?“
„Můžou tě ale nechat přísahat v neděli a v sobotu tě nepustí na vycházku.“
„Tak na to im seriem,“ mínil Smolko. „Urobím si ju už dnes.“
Marek, který předtím než doběhl za kamarády do hospody na Luník, objednal na zítřejší noc jeden pokoj v hotelu Hutník, při jeho slovech mírně zešedivěl.
„Milane,“ zaprosil Šimka. „Řekni mu něco.“
„Přijede za tebou kočka?“ zeptal se Šimek stručně. A když Marek přikývl, řekl Smolkovi: „Měli bychom se vrátit.“
Čo ste posratí?“ rozčílil se Smolko a upil ze šestého piva. „Predsa vám nikto nemože zabrániť vo vychádzke, na ktorú máte právo.“
„Můžou. Protože na ni máš právo až po vykonání přísahy.“
„Posraté reči,“ pravil Smolko. „Zajtra ráno tam budeme, tak čo?“
„Ale nebudou tam už úředníci,“ napadlo Šimka. „To by se nemuselo vyplatit.“
„Čo sa tej vojny tak bojíte? Nerobte z toho strašiaka,“ zaburácel Smolko a dožahl šesté pivo.
„Doboha,“ zaklel Marek. „Na jaké katedře jsi to vlastně vojančil?“
„Čo kde, v Košiciach predsa,“ řekl hrdě Smolko a objednal sedmé pivo. Šimek bojoval se šestým a Marek hleděl ještě do pátého. Skupina se začala dělit.
Když později Marek měl tu čest poznat velitele vojenské katedry lékařské fakulty v Košicích, postaršího a skrznaskrz dobráckého podplukovníka Melegu, přestal se divit optimistickým představám o vojně, jež měli košičtí absolventi.On měl tvrdší výcvik. Ještě několik týdnů po ukončení katedry se mu stále zdálo o závěrečných zkouškách vojenské katedry.
„Soudruhu podplukovníku, student Marek. Dostavil jsem se ke zkoušce z vojenské přípravy,“ křičel tehdy na zakrslého plukovníka Vlaštovku, zvaného Schwarzvogel.
„Tak co máte za otázku,“ zeptal se zlomyslně podplukovník.
„Pořadový krok,“ vyhrkl Marek.
„Prosím.“
„Při pořadovém kroku voják zdvihá nohu s napnutou špičkou do výšky 15 až 20 centimetrů od země a došlapuje rázně na celé chodidlo se současným zvedáním druhé nohy. Ruce ohýbá v loktech a pohybuje jimi střídavě okolo těla tak, aby se pěsti hřbetem vpřed zdvihaly na výšku dlaně nad přezku opasku a na šířku dlaně před tělem. Dozadu pohybuje rukama kolik dovolí ramenní kloub. Prsty jsou lehce sevřené v pěst,“ vychrlil ze sebe Marek jedním dechem a spokojeně se usmál.
„A?“ zeptal se podplukovník.
Marek vytřeštil oči.
„A?“ zopakoval zkoušející nesmírně trpělivě svou otázku.
Marek dále třeštil oči.
„Tak víte nebo nevíte?“ zeptal se skřet tentokrát už podrážděně.
Marek se nadechl a vychrlil celý text ještě jednou.
„To už jste říkal. A dál?“
Marek ztuhl do podoby sochy neštěstí.
„A…. přitlačuje botu k podložce!“ triumfoval podplukovník. „Nevíte!“ jásal. „Nevíte takovou základní věc. Za čtyři holoubku. Za čtyři. Neprospěl!“
„Soudruhu podplukovníku, dovolte mi odejít,“ hlesl Marek podle předpisu a potom si celý den trápil hlavu, zda zkoušku, která se skládala z dalších osmi podobně nesmyslných částí, udělal.
„Dozvíš se to při vyhlášení,“ uklidňovali jej kamarádi.
Nedozvěděl. Odchod z výcvikového prostoru se odehrál též značně nestandartním způsobem. V jednu v noci vtrhl do ubytovny politruk, který si tak dlouho žádal, aby ho studenti považovali za svého tátu, až si vysloužil přezdívku „Táta Kodl“ a křičel:
„Soudruzi, vstávejte! Poplach!“
Vyletěli z postelí, protože to bylo jinak než obvykle, kdy tento důstojník vnikal v pět hodin ráno do jejich ložnice v trenýrkách a tričku s voláním : „Vstávejte, soudruzi, venku je nádherný den!“
„Ty vole,“ pravil kdosi. „oni nás z těch kasáren vypustí poplachem. Balte!“
Měl pravdu. Poté, co se uprostřed temné noci shromáždili na buzerplace, kde nesvítilo ani jedno světýlko, nacouvaly k nim tři vétříesky a podplukovník malého vzrůstu a ptačího jména začal vyvolávat studenty jménem a každému před nastoupením do auta podal studijní index. Tma byla dokonalá a tak se do indexů mohli podívat až ve vlaku, který je odvážel k domovu. Marek se vztekem spatřil ve svém indexu trojku, což znamenalo snížení prospěchového stipendia na příští rok o sto korun měsíčně. Ale vzápětí se ozval kolega Majer, který překvapeně konstatoval: „Kluci, oni mi zapomněli zapsat známku.“
„Tak to tedy nezapomněli,“ opravil ho medik Liška. „Oni ti tu zkoušku prostě nedali.“
Majer asi minutu zvažoval, co pro něj tato skutečnost znamená. Potom začal rudnout. Když už byl nachový a ostatní v kupé se začali bát o jeho život, vrhl se k oknu a zařval do ujíždějící krajiny: „Vy kurvy jedny zelený…“
Byla to první sprostá slova tohoto jemného člověka s výchovou nesoucí stopy postavení jeho rodiny za první republiky. Až do té doby byl Majer znám pouze jako autor výroku, že „Vojenská katedra je zelený vřed na spanilém těle naší Alma mater,“ za což by jej jeho maminka snad ještě pochválila. Dnešním řevem do právě se probouzející krajiny se však definitivně zařadil mezi ostatní proletáře.
Vědom si podobných rizik vojenského myšlení, prosazoval teď Marek zuřivě návrt do kasáren před půl čtvrtou, ale Smolkova sveřepost po osmém pivu ještě víc vzrostla.
„Ja Maierhofera vidieť nechcem. Mne sú všetci ukradnutí. Ja idem v pondelok naspäť do Prahy a tu mi možu – viete čo.“
Věc se měla tak, že původně bylo všech jedenáct lékařů určeno k službě na třech letištích vojenské letecké školy v Košicích, Piešťanech a Přerově. Ale ve velení letecké armády zasáhla neomylná ruka úředního šimla a pět z jedenácti odvedla jinam. Na Košice tak zůstali lékaři dva, z toho jeden Tarcala, který, jak už jsme uvedli, byl vyčleněn pro jiné úkoly, než ošetřovat zraněné palce a zanícená hrdla vojáků. Přesto Marek přesvědčil plukovníka, náčelníka zdravotní služby, aby ho ponechal v Košicích. Jednak tu měl početné příbuzenstvo a jednak manželku v Prešově, což ovšem armáda nesměla vědět. Bylo mu tedy vyhověno, protože bylo naprostou výjimkou, že se voják nesnažil dostat blíže k domovu, v tomto případě na severní Moravu.
„Dokud vnímá, do kasáren ho nedostaneme,“ řekl Marek Šimkovi na pisoáru, kde byli odlehčit měchýře.
„Tak ho tu nechme, mezka zaťatýho,“ navrhl Šimek.
„To by nebylo fér. Zrychleme piva, ať přestane vnímat a potom ho tam odneseme. Máme na to ještě dvě hodiny.“
Smolko sice projevil neobvyklou houževnatost a Marek musel objednat ještě po velkém rumu, který on se Šimkem takticky vylili, než jejich společník padl na stůl a nechal se poté odnést do tramvaje a s ní k vojenskému útvaru.
Naštěstí si jich při příchodu k praporu nikdo nevšiml, protože se právě blblo a fasovalo současně. Na buzeráku pilovalo několik slabších absolventů obraty při vojenské přísaze, všude se běhalo, čistilo, hádalo a nervovalo. Na tři příchozí, z nichž o Smolkovi jako o příchozím se dalo hovořit jen se značnou dávkou nadsázky, se vrhl Tarcala.
„Ahoj chlapi, kde ste preboha? Rýchlo utekajte na velitelstvo pre pečiatky. A potom vyfasovať samopal a príľbu. A odovzdať vychádzkovú knižku. A hlásiť sa u Prammera. A…“
Než Šimek s Markem všechna ta a… zvládli, byli zpocení jako myši. Šimek se navíc vždy znova vracel a vydával se za absolventa Smolka. V panujícím zmatku si toho nikdo nevšimnul a tak o půl čtvrté s razítkem, přilbou, samopalem, vycházkovou knížkou a další stovkou neznámých a často neidentifikovatelných věcí stanuli před triumvirátem Prammer, Maierhofer, Mocko. Zahlásili návrat z Prahy za všechny tři a byli všichni tři zapsáni vzdor faktu, že byli jen dva.
„To sa čudujem, že ste sa vrátili včas. Hlavne u vás, Marek, při vašej kázni som čakal, že prídete až večer. Ale to byste dopadli, holúbci. To už by nebola žiadna prísaha a žiadna vychádzka. Mali ste šťastie. Aj keď aj tak ste prišli neskoro.“
„Tak nechaj už toho,“ řekl Mocko a odebral oběma absolventům tři vycházkové knížky.
„No pravda,“ kvíkl Maierhofer. „Určite sa už tešíte na vaše útvary. Tam už budete páni, čo? Ale aspoň trochu vojny ste tu s nami okusili. Kde budete slúžit, Šimek?“
„V Praze, soudruhu poručíku.“
„Máte vy to ale šťastie. Praha, to je niečo. A vy Marek, kde vy budete slúžiť?“
„Tady v Košicích, u zabezpečovacího praporu, soudruhu poručíku,“ vyrazil ze sebe Marek. Z toho, jak poručík Maierhofer smrtelně zbledl a vzápětí se začal kácet, pochopil Marek jen o několik sekund později než poručík sám, že právě on bude následující rok poručíkovým ošetřujícím lékařem.
Mocko přistrčil kácejícímu se poručíkovi židli, na niž se tento zhroutil.
„Ale mali ste da v Prahe dobre, však pán doktor,“ blekotal mezi bílými rty. „Veď preto sme vás tam aj poslali.“
Marně čekal na nějakou odpověď, který by mu vlila aspoň minimální naději na ošetření v příštím roce jeho života. Když se nedočkal, spočinul uštvaným pohledem na Šimkovi.
„A vy, pán doktor, prečo máte dve príľby?“ bylo jediné, nač se zmohl.
„Ale,“ zabručel dobrácky Šimek. „Já mám velkou hlavu.“¨
O duševním stavu poručíka Maierhofera svědčí fakt, že na tuto nehoráznost ani nezareagoval.
Druhý den ráno si Marek poprvé v životě narazil na hlavu vojenskou přilbu a s nevolí zjistil, že je nečekaně tvrdá. Omnoho větším zděšením jej ale naplnilo poznání, že je mu i velká. Opovrhl včera dobrou Šimkovou radou, aby si přilbu vyzkoušel s odůvodněním, že jsou stejně všechny stejné. Teď sice tuto domněnku vyvrátit nemohl, nicméně bylo jasné, že přilba, kterou si vybral, je myšlena pro vojáka s podstatně větší hlavou, než jakou Marek vlastnil. Vhodná byla velikost asi tak basketbalového míče. Když si chvějícími prsty utáhl přezku pod bradou a udělal několik kroků, přilba mu spadla na oči a tam už zůstala. Byla to vážná komplikace, protože ani v nejmenším netušil, co má dělat s oním samopalem, který vyfasoval. V době, kdy ostatní vojáci den co den nacvičovali obraty při vojenské přísaze, povaloval se v Praze. Umínil si, že bude dělat všechno podle svého souseda. Skutečnost, že si teď viděl jen na špičky bot, toto předsevzetí značně zpochybňovala.
Navíc Marka znervózňoval poručík Maierhofer, který se od časného rána snažil zdržovat v Markově blízkosti se stále rozzářeným přátelským úsměvem a povzbudivými slovy. Ve chvíli největšího zmatku dokonce před Markem i smekl čepici. Marka jeho chování znervózňovalo zhruba stejně jako ta velká přilba.
Nicméně všechno dobře dopadlo. Sotva zaveleli „pozor!“ a Marek vypnul hruď, přilba mu spadla na oči a tam už i zůstala. S přilbou otloukající mu kořen nosu pak přepochodoval, hrdě přitlačuje boty k podložce, pod tribunou plnou hvězdnatých nárameníků, aniž zahlédl jediný z nich. Na povel „K poctě zbraň!“ vztyčil samopal směrem, o kterém předpokládal, že by mohl být správný a nízko sedící přilba zabránil identifikaci takto nesmyslně se chovajícího vojáka. Pak zazněly hymny rodné vlasti a cizí spřátelené okupační mocnosti a bylo po všem. Marek odevzdal přilbu a samopal a vrhl se do náručí rodičům a roztoužené manželce.
„Vůbec jsme tě neviděli,“ řekl otec vyčítavě. „Kde jsi byl?“
„Vždyť je to jedno,“ usmál se Marek v představě noci v hotelu Hutník.
Ale tato noc měla být ještě ohrožena.
Jen šťastná náhoda přivedla Marka k ubytovně ostatních absolventů. Tam se k němu nenápadně přitočil jeden z absolventů inženýrů, jeden z mála, kteří kolegy doktory neterorizovali, ba s nimi udržovali přátelský poměr.
„Počúvaj, Dušan, niečo sa na vás chystá.“
„Na koho?“
„Na doktory.“
„A co?“
„Počul som Prammera, jako hovoril nášmu dozornému čatárovi Malému, že obed je preložený z jednej poobede na jedenástu. A dozorný zakázal pomocníkovi, aby vám to dal vedieť.“
Marek si vybavil Malého. Inženýr stavbař, který s oblibou vytahoval lékaře z útvaru a nutil je před obědem a večeří dělat pořadové cviky navíc. Nikdy jim neřekl jinak než felčaři nebo posraní felčaři. Jeho lest byla jasná. Doktoři nepřijdou na slavnostní oběd. Po něm dostanou ostatní absolventi vycházkové knížky a když se v jednu odpoledne začnou doktoři shánět po svých, nebude na útvaru už nikoho, kdo by jim je dal.
Podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Rozběhl se na ošetřovnu. Deset kolegů tam polehávalo v nedbalkách, kouřili, popíjeli z už propašovaného alkoholu a očividně se těšili ze života. Marek do jejich idyly vpadl jako kulový blesk.
„Kluci,“ vykřikl. „Rychle se balte. Je oběd.“
„Čo ti šibe?“ pravil rozvážně Smolko. „Obed je o jednej.“
„Právě že ne. Přeložili ho na jedenáctou, ale nám to úmyslně zatajili.“
„Ktorá kurva,“ zařval východňár Miki.
„Malý. A má v tom prsty i Prammer.“
„Chlapci,“ řekl Šimek, rychle si oblékající sako. „Vy, kdo zůstanete v Košicích, slibte a přísahejte, že se těm kurvám inženýrským strašně pomstíte. Peklo na zemi si zaslouží. Dopřejte jim ho.“
„Neboj,“ ubezpečil ho Marek. „Mám seznam těch, kteří se budou škvařit.“
Bylo jedenáct hodin a jedna minuta, když se z parčíku u ošetřovny vynořil sevřený útvar jedenácti vojáků absolventů v bílých košilích a parádních uniformách, který pod vedením četaře Tarcaly, vydatně přitlačujíc boty k podložce, dostihl konec odcházející roty a v směšně vypadajícím ocásku za útvarem dopochodoval až k jídelně.
„Odkedy chodí doktori na jídlo osobitne?“ zvřískl Prammer, když je zahlédl. „Vy děláte stále problémy.“
„Odvtedy, čo sa im zmena času obeda neoznamuje,“ opáčil Tarcala a diskuse tím překvapivě okamžitě skončila.
K jídlu byl, jak se ostatně dalo čekat, řízek s bramborovým salátem a pak už se rozdělovaly vycházkové knížky.
„Potřeboval bych vycházku přes noc, soudruhu nadporučíku,“ řekl Marek.
Mocko povytáhl zpytavě obočí.
„Mám tu manželku. Přicestovala za mnou,“ dodal Marek vysvětlení.
„Marek, s vami boli ale celý čas problémy. Vy byste takú vychádzku dostat nemal.“
„Vy jste se mnou přece problémy nikdy neměl, soudruhu nadporučíku. Vždyť jsem byl v Praze.“
„Hm, no tak dobre.“
Marek převzal knížku s blaženým pocitem a odhodláním, že poručíka Mocka ze seznamu v pekle se škvařících pacientů přece jen vyjme. Blažený pocit se ho držel celou dobu večeře i procházky městem a opustil ho až na pokoji hotelu Hutník, když odložil bílou dederonovou košili a vázanku a sáhl na kalhoty. V tu chvíli si totiž uvědomil, že si díky zmatku a spěchu okolo oběda zapomněl převléci spodní prádlo a že tedy v krátké budoucnosti bude stát před ženou svých měsíc trvajících horečných snů v zelených erárních trenýrkách, zakrývajících mu přední polovinu stehen.
Nebylo se co divit, že díky takto vzniklé nervozitě došlo k tomu, že paní Marková v hotelu Hutník počala.