Category: Blog


Apr
2014

Svatořečení

categories: Blog


            Dnes tedy vstoupí mezi světce Jan Pavel II. a Jan XXIII., dva papeži pohnutého dvacátého století. Přiznám se, že mám se svatořečením vnitřně tak trochu problém. A to s jakýmkoliv. I když to bylo právě svatořečení svaté Anežky české, které v listopadu 1989 zlomilo komunistům v Praze definitivně vaz.

            Společenství svatých je součástí vyznání víry a každý dobrý katolík je tedy povinen na ně věřit. Tedy věřit, že jsou jakýmsi shromážděni v nebi a denně se přimlouvají u Boha za nás hříšníky – to je jaksi jejich pracovní náplň. Zda taková představa odpovídá poměrům a myšlení člověka v 21. století, je samozřejmě otázka. Protestanti s tím problém nemají, jedním z prvních činů Lutherovy reformy bylo, že společenství svatých zrušil.

            Po pravdě řečeno mi byl tento čin vždy značně sympatický. Svatí a jejich kult je totiž tím nejpohanštějším, co křesťanské náboženství obsahuje. Byl také vytvořen z naprosto pragmatických důvodů – pohani se tak mnohem snadněji získávali pro konverzi ke křesťanství, protože měli svého místního „bůžka“ kterého mohli uctívat ve svém kostele a jenž byl náhradou za jejich někdejší tým přírodních bohů. Samozřejmě se nedá nezapomenout i na ekonomický aspekt – uctívání svatých a poutě k jejich ostatkům byly vždy lákavou příležitostí odlehčit peněženkám poutníků – nikdy tomu nebylo jinak a nebude tomu jinak ani teď. V rodném městě Jana Pavla II. Wadowicích kvete kult slavného rodáka už teď, jakým způsobem se změní (tedy naroste) po dnešku si ani nedokážu představit. Wadowicím se bude určitě dařit lépe.

            Ostatky svatých byly vždy skvělým zbožím – i našim věrozvěstům Cyrilovi a Metodovi otevřely právě ostatky svatého Klimenta, jež našli na Krymu, dveře do Vatikánu, štýrský vévoda Ferdinand pozdější král Ferdinand II. obdržel z Vatikánu od Papeže Pavla V. v roce 1617 jako odměnu za násilné pokatoličtění Štýrska ostatky několika svatých (mezi nimi svatého Martina), jež jsou teď vystaveny v grazském dómu v truhlách, v nichž kdysi gorizijská hraběnka Paola di Gonzaga přivezla své věno z Mantovy do Goricie.

            Samozřejmě, že mezi svatými je spousta – s jistotou se dá říci naprostá většina lidí, kteří skutečně žili příkladným, pokud chcete, tedy „svatým“ životem. Jenže je mezi nimi i spousta mužů i žen, kteří byli mezi svaté povoláni pouze z politických důvodů. Jako například svatý Tomáš Becket, kanonizovaný roku 1173 už tři roky po své smrti. Zaplatil svým životem za to, že proti vůli svého krále prosazoval v Anglii papežská nařízení (šlo o odvádění daní do Říma, z nichž měla Anglie (UŽ TEHDY!!!) výjimku a o to, že církevní osoby neměly podléhat světským soudům a mohly se proti každému odsouzení odvolávat k papeži do Říma, jinými slovy měly svobodu nedodržovat zákony země, ve které působily). Král Jindřich II. Plantagenet se logicky s takovými privilegijemi kněží nehodlal smířit a konflikt skončil Tomášovým zavražděním. O pouhé tři roky později už následovalo svatořečení arcibiskupa Tomáše, hlavně proto, že papež Alexandr III. chtěl prostě krále Jindřicha přinutit k pokání a hlavně jej pořádně naštvat – to druhé se podařilo naprosto, to první aspoň zdánlivě – v roce 1174 se nechal král před hrobem světce bičovat, aby se tak zbavil pocitu viny za jeho smrt.

                Mezi světci je i řada papežů, dnes se tedy nestane nic nového. Co se týká papežů z počátku křesťanství, z nichž mnozí (jako například svatý Kliment) zemřeli za svou víru mučednickou smrtí) se v podstatě proti jejich uctívání) nedá nic podstatného namítat. Ovšem mezi světci je například i Řehoř VII., jenž se proslavil především, tím, že vyvolal válku o investituru. Přinutil krále Jindřicha IV. k jeho potupně cestě do Canossy, kde nechal krále tři dny mrznout ve sněhu před bránou hradu a dosáhl tak prvního (a zatím pouze dočasného) politického triumfu církve nad světskou mocí. Nakonec ale, když Jindřich přitáhl s vojskem k Římu, „pozval“ na svou ochranu Normany z italského jihu (za tím účelem musel napřed zbavit normanského krále Roberta Giuscarda exkomunikace, ale účel už tehdy světil prostředky) a ti spálili dvě třetiny Říma a vyvraždili třetinu jeho obyvatelstva. To vše ve jménu „svatého“ papeže, který poté ani v Řím nemohl zůstat (tak ho zbytek obyvatelstva nenáviděl) a zemřel v exilu v normanském Salernu, kde je i pochován.

            A mezi svatými je i Pus V. papež v letech 1566 – 1572, asi nejfanatičtější muž na papežském trůně, jehož vláda stála život tisíce lidí. A to nejen prostitutek, které nechal topit v Tiberu. Když poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům v jejich krvavých válkách s hugenoty, udělil rozkaz veliteli těchto vojsk hraběti ze Santa Fiory: „Nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Poté si stěžoval, že hrabě nedodržel jeho nařízení „okamžitě zabít každého kacíře, na něhož narazí“. Doslova se opájel masakry protestantů v Cahors, Tours, Amiensu či Toulouse, vévodovi z Alby, masakrujícím povstalé protestantské Holanďany, poslal požehnaný klobouk a meč. I on je ale od roku 1712 ve společenství svatých. Ostatně ani svatořečení takových svatých jako Jana Nepomuckého není tak zcela bez problémů a zakládá se na naprosto mylných či dokonce politicky motivovaných pověstech. Svatého Prokopa zase jmenoval papež Inocenz III. svatým jen proto, že nechtěl souhlasit s rozvodem českého krále Přemysla Otakara I. s Adlétou míšeňskou a chtěl tímto svatořečením získat obyvatelstvo na svou stranu a tedy proti panovníkovi. I když proti osobě svatého Prokopa se nedá nic namítat, jeho svatořečení bylo jednoznačně politickým aktem.

            Není to tedy úplně bezproblémová společnost, do níž se papeži Jan Pavel II. a Jan XXIII. Dostanou. Zatímco u Jana Pavla jsem si zcela jist, že jeho vlastní svatořečení bylo i cílem jeho jednání, (svatořečení přímo miloval!) u Jana XXIII si myslím, že by byl spíše proti. Těžko by člověk hledal dva tak rozdílné typy mužů, než jsou tito dva moderní papežové. Zatímco Jan XXIII. se snažil církev otevřít lidu, modernizovat a udělat ji atraktivní pro moderního člověka a hledal dialog s každým – dokonce i s komunistickými režimy, Jan Pavel II. se snažil církev zakonzervovat v podobě skoro středověké a jeho hlavním politickým úkolem (a řekněme, že v tom byl opravdu pozitivní) byla porážka komunistického systému. Jestliže ovšem Jan XXIII. chodil pěšky mezi lidmi a stranil se velkých vystoupení, Jan Pavel II. takové své velkolepé prezentace doslova miloval. On sám vyjmenoval víc svatých než všichni papeži před ním dohromady, způsobil mezi svatými doslova inflaci – a to na konci dvacátého století!A neváhal ani před kanonizacemi s jasně politickým podtextem – ať už se jednalo o svatořečení Jana Sarkandra nebo třech košických mučedníků. (Ti byli zabiti protestanty jako odpověď na vraždění evangelíků v Prešově) Jestliže se Jan XXIII.  snažil církev otevřít a plnit tak misi svatého Pavla získávání duší mezi nevěřícími a pohany, Jan Pavel II. budoval z církve uzavřenou sektu přesvědčených, kdo ho má rád, může říci, že tím navazoval na svatého Petra. Já jsem byl vždy obdivovatel mise svatého Pavla.

 

            Jestliže tedy František jmenuje svatými oba tyto muže najednou, jakoby hledal kompenzaci. Svatořečení Jana Pavla II. zřejmě opravdu nemohl zabránit – i kdyby hned chtěl. Benedikt XVI. už vše připravil natolik, že se proces svatořečení vlastně nedal zastavit – tento proces svatořečení svého předchůdce a mentora byl ostatně jedním z hlavním úkolů předcházejícího pontifika. Že bude společně s Wojtylou svatořečen i Roncalli, je jakýmsi symbolem, že František nehodlá pokračovat v cestě, po níž vedl svou církev Jan Pavel II. Návrat k politice Jana XXIII. je něco, co by mohlo oslovit nejen přesvědčené, ale i váhající. Je to určitý symbol, který je mi sympatický. Zda by Jan XXIII. se svým svatořečením souhlasil, bych si dovolil pochybovat, myslím ale, že za daných okolností by se s ním smířil.

            Přesto bude dnešní svatořečení posledním velkým vystoupením Jana Pavla II. Tomu se nebude dát zabránit, Jeho příznivci budou mít mezi přítomnými ve Vatikánu určitě převahu – možná 100 ku jedné, možná ale jen deset ku jedné. Aspoň toto bych si opravdu přál.

            Dnešní svatořečení je pro mne ale důkazem, že církev se ještě svých středověkých praktik tak úplně nezbavila. Už proto, že podmínkou svatořečení jsou „zázraky“, jež světec vykonal, které jsou zkoumány příslušnou komisí – stejně jako někdy okolo doku 1300! Jistěže, svatořečení je velká slavnost a rituál a společnosti žijí svými rituály. Otázka je, kolik z dnešních věřících (a tedy příslušníků církve) naplní dnešní slavnost pocity štěstí a kolik pocity trapnosti. Podíl těch druhých se zejména mezi mladými lidmi totiž nebezpečně zvětšuje. A ti – ať se to církevní vrchnosti líbí nebo ne, představují budoucnost nejen společnosti ale i církve.


Apr
2014

Služba podle plánu

categories: Blog, Lékařské příhody


V nemocnici Jsou služby většinou nevypočitatelné. Dost těžko se dá naplánovat, zda pacient dostane selhání ledvin, krvácení ze žaludečního vředu či srdeční infarkt. Takže nikdy nevíte, kdy se na vás přižene nějaká katastrofa. Osobně se domnívám, že někde nahoře v nebi jsou jednotlivé případy naplánovány už měsíce nebo přinejmenším týdny předem. Asi tam už taky vládne byrokracie. Proč si to myslím, či proč jsem o tom vlastně přesvědčen?

                Už na Stolzalpe jsem byl znám tím, že jsem míval nejhorší služby. Mladí lékaři se mnou odmítali sloužit, protože do mých služeb se přihnaly všechny možné katastrofy od srdečních poruch, které potřebovaly kardiostimulátor, přes reanimace až po krvácení ze žaludku či ze střeva. Vždy bylo tak veselo, že už ani veselo nebylo. Pouze kolegyně Metnitzer si se mnou brala služby dobrovolně, protože se těšila, kolik se toho v mých službách naučí. Když jsem ale jednou krátkodobě vyměnil službu s kolegou Buchebnerem, měl jsem jednou po dlouhé době ve službě klid. Pacientům se dařilo dobře, do ambulance zabloudilo několik ztracenců s nepodstatnými hloupostmi. Po dlouhé době jsem si konečně v noci i pospal. Den nato měl službu Buchebner. V noci šest příjmů, vždy dva katastrofální stavy najednou v dvouhodinových intervalech, intenzita plná, prostě služba přesně podle vzoru Polách. Kolega mě proklel a prohlásil, že už mi službu nikdy v životě nevymění. Jako bych já mohl za to, že tam někde nahoře mají neflexibilní byrokracii, která nedokáže na náhlé změny služeb reagovat.

                Podobně to bylo i minulý týden ve Wagně. Vzal jsem službu kolegyni Kraus a poprvé po dlouhé době jsem mohl v noci skoro 5 hodin spát a ambulanci navštívilo směšných dvanáct pacientů! Takže jsem přesvědčen, že ten plán skutečně existuje a nedá se zřejmě krátkodobě změnit. Jestliže bylo jednou v ročním nebeském plánu určeno, že pan Mayer dostane žlučníkovou koliku 15 dubna, nemůže ji dostat šestnáctého!

                Jsou ovšem věci, které se dají předpovídat s relativní jistotou aniž byste se museli o nebeský plán starat. Jestliže máte v oblasti Leibnitzu, tedy oblasti vína a kořalky službu na masopustové úterý, nesmíte se divit, když celou noc přijímáte opilce, kteří nějak přeplnili nádrže a neustáli následně přistání. Tak i bylo. Hladina alkoholu u přijímaných se pohybovala mezi 1,46 (šestnáctiletý začátečník) a 3,56 (zkušený rutinér) promile. Poblité ambulance jsme vyčistili, opilce nechali vyspat a na popeleční středu pustili domů. Samozřejmě že rakouští politici nepřipustí, aby takový chudák pacient, kterého navíc na druhý den bolí hlava, za ošetření a přespání v nemocnici musel něco platit. Daňový poplatník takové náklady přece na principu solidarity rád převezme.

                Jestliže jsem tedy letos dostal službu na bílou velikonoční sobotu, byl její průběh víceméně dopředu daný. A obyvatelstvo katolického jižního Štýrska skutečně nezklamalo. Ještě v pátek jsem prohlásil, že pokud někdo dorazí na velký pátek se žlučníkovou kolikou, zaslouží si kopanec do…. A skutečně žádná nepřišla, dokonce ani v sobotu ráno ne.

                Zato okolo poledne začaly sanitky vozit lidi, kteří omdleli při svěcení velikonočních pokrmů. Tradice je tradice, toto svěcení šunky a vajíček musí předcházet tomu, než se lidi do těchto pokrmů pustí. Samozřejmě drželi od zeleného čtvrtka půst, to znamená, že nejedli maso a byli tedy už patřičně vyhladovělí. V sobotu ráno se většinou zapomněli i napít, a když je pak v kostele ovanula vůně uzené šunky, omdlévali jeden za druhým. Přivezli mi celkem čtyři kusy, všichni se přiznali, že poslední dny skoro nic nejedli (některým to bylo dost těžko věřit, ale to v Leibnitzu nepoznáte, většinu místních občanů je snadnější přeskočit než obejít.)  Zavěsili jsme oběhově nestabilním praktikujícím křesťanům infuse, aby se posbírali a mohli se odebrat domů na svou velikonoční hostinu  A čekali na následky.

                A obyvatelstvo opět nezklamalo. Slunce zapadlo v sedm hodin večer a první žlučníkové koliky se objevily už v osm večer. Jedna mladá paní s kamenem zaklíněným do žlučníkového výtoku, jeden pán v mém věku, který neodolal šunce, i když byl u něj chronický zánět žlučníku znám. To jsem zjistil ze záznamu z naší ambulance, kde byl s bolestmi břicha před měsícem a tehdy mu byl onen chronický zánět zjištěn. On samozřejmě tvrdil, že o ničem takovém neví a samozřejmě – že dnes ještě nic nejedl! O tomtéž se mě snažila přesvědčit i ona svíjející se mladá paní s kamenem ve žlučníku. Tvrdila, že nic nejedla a ony bolesti má už od čtyř od rána. Při pohledu na to, jak se svíjí na lehátku, se tomu dalo dost těžko věřit. Ale ostatně – genialita doktora Hause byla skryta v jediné větě: „Trust no patient“.

                Poté, co paní dostala infusi s opiátem Dipidolorem, zlepšila se jí výrazně nálada. Bolesti polevily a ona se dožadovala okamžitého propuštění (předpokládám, že většina šunky ještě ležela na talíři doma na stole a ona se těšila na to, jak ji dojí). Protože jsem neměl zájem vyšetřovat ji o půlnoci ještě jednou, poslal jsem ji na chirurgii. Kolegyni se nakonec podařilo dámu přesvědčit, aby v nemocnici zůstala, že s tou šunkou to není právě nejlepší nápad. Když jsem jí nakonec rafinovaně sdělil, že ta infuse, která ji přinesla onu úlevu, funguje jen asi dvě hodiny (přičemž většinu tohoto času jsme už ztratili vyjednáváním), pochopila, že to už s tou šunkou nestihne a rozhodla se přece jen v nemocnici zůstat. I onen druhý pán s žlučníkovým zánětem se rozhodl dobrovolně vzdát se nedojedené večeře (i on ovšem tvrdil, že toho dne ještě nic nejedl) a byl přijat na chirurgii. Žlučníkové koliky tím byly vyřízeny a čekali jsme na třetí dějství místních velikonočních tradic.

                Ani tentokrát obyvatelstvo okresu, vědomé si náboženských tradic, nezklamalo. První opilec byl nalezen na chodníku v Leibnitzu a nám přivezen o půl dvanácté v noci s 2,84 promile – na jihoštýrské poměry poněkud slabý kus, takové hodnoty má pravý Štajerák po rozcvičce ještě než začne skutečně pít.  A dále jsme čekali marně Už se zdálo, že obyvatelstvo potupně selhalo. Teprve o půl třetí v noci zachraňoval čest okresu dvacetiletý mladík – ovšem nevím, zda se jeho snaha dala skutečně uznat. Poslal jej totiž do nemocnice jeho obvodní lékař! (naprosto jsem nepochopil, kde tento podnapilý hoch o půl třetí v noci potkal svého obvodního lékaře či zda za ním šel domů, aby mu sdělil, že je opilý) a to s pouhými 1,67 promile! Už ten nápad posílat nadávajícího agresivního podnapilého mladíka do nemocnice mi připadal poněkud ujetý, ale možná si byl i onen obvoďák vědom křesťanských tradic a věděl odněkud, že jsme frustrování nedostatečným počtem pacientů slavících konec postní doby.

                Takže jsme mohli v neděli ráno spokojeně zrekapitulovat. Z 35 pacientů, kteří vyhledali během 24 hodin naši pomoc, jsme započítali celkem 8 obětí velikonoc a jejích tradic.

                Ne, opravdu, Rakušáci a zejména pak ti žijící v jižním Štýrsku jsou katolíci každým coulem. Opět jednou nezklamali a služba proběhla podle plánu. Mám rád služby, které jsou plánovatelné a nepřekvapí. Možná si vezmu bílou sobotu i příští rok.


Apr
2014

Ženeva

categories: Blog, Zážitky z cest


                Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.

                Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou.

Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.

                Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy už známého Jeana Kalvina, nacházejícího se právě na útěku z Francie v Bazileji, do Ženevy. Ženeva se přihlásila k revolučním myšlenkám Luthera velmi záhy. Už v roce 1519 se popravovalo, vůdce povstání proti místnímu biskupovi Philibert Berthelier, byl místním biskupem, který byl i pánem města za pomoci savojských vojenských jednotek (k vysvětlení se ještě dostanu), veřejně popraven. Socha Philiberta Bertheliera stojí na náměstí stejného jména na ostrově v řece Rhôně a u nejstarší budovy Ženevy, věže z městského opevnění, která zde prokazatelně stála už v roce 1213.

V roce 1519 ovšem od přibití 90 Lutherových tezí na kostelní dveře ve Würtenberku neuplynuly ani dva roky. Proč to šlo právě v Ženevě tak rychle? Určitě bylo důvodem, že Ženeva působila jako svobodné říšské město podřízené pouze císaři, jejím vládcem byl ale místní biskup (podobně jako tomu bylo třeba v Kostnici na Bodamském jezeře). Protože byl místní biskup určen za pána města v roce 1213, musím za tímto jmenováním hledat opět známou taktiku císaře Friedricha II, který všude omezoval moc místních vévodů a hrabat tím, že jim bral z jejich mocenské oblasti zvlášť bohatá města a činil je na místních vládcích nezávislými. A Ženeva bohatá byla.

                Její význam pocházel z geografické polohy. Kdo chtěl přes Alpy na sever, zákonitě přišel k řece Rhôně  a musel na druhou stranu. Právě tady, na místě, kde Rhôna opouští Ženevské jezero, stál od nepaměti most. Tedy od nepaměti – zcela určitě tam stál v roce 58 před naším letopočtem, protože v tom roce jej dal zničit Gaius Julius Caesar, aby zabránil pochodu bojovného kmenu Helvetů (po nichž se Švýcarsko jmenuje Confederatio Helvetica) na jih, jak se sám chlubí ve svých „Zápiscích o válce galské“.  Na tento památný, těžko říci zda i bohulibý čin upomíná pamětní tabule na stejné věži, před níž byl popraven už vzpomenutý povstalec Philibert. Vršek na jižním břehu, nad  soutokem modré divoké Rhôny se zelenou línou Arve, na dohled od přechodu přes dravou řeku pak poskytoval ideální možnosti na vybudování opevněného sídliště. Germánský kmen Burgundů si to město vybral dvakrát za své hlavní, poprvé v letech 433 – 534, podruhé koncem  devátého století. Burgundové ale svou nezávislost nikdy neudrželi, jejich království se stalo v roce 1033 součástí „Svaté říše Římské“ a Ženeva v roce 1213 nezávislým městem. Na burgundskou minulost upomíná soška krále Gondebauda (vládl v letech 480 – 516) na nejhezčím ženevském náměstí Place du Bourg de-Four, plném kaváren a restaurací, kde je radost posedět..

                Ta ženevská nezávislost byla ovšem jen relativní, protože mocné slovo měli ve městě jeho sousedi, savojští vévodové. Formálně bylo sice město nezávislé, žilo ale s mocným sousedem v oboustranně výhodné symbióze a o svých politických krocích bylo vždy radno napřed zajít na konzultaci do Chambéry, hlavního města vévodství. (Savojští vévodové ovšem právě v osudném roce 1536 přesídlili do Turína a tím možná tak trochu ztratili kontrolu nad tím, co se dělo na západ od Alpských vrcholků.  S daným stavem byli všichni po celá tři století spokojeni. I v době nepokojů na začátku šestnáctého století zde byl vládnoucím biskupem bratranec savojského vévody Piere de la Baume.

                V roce 1536 dostala příchodem Kalvína existence města zcela novou dimenzi. Napřed sice městští radní Kalvína z města vykázali, správně totiž pochopili, že by ohrozil jejich vlastní mocenskou pozici. Jenže o pět let později se vrátil a vydal svůj „Ženevský katechismus“. Během krátkého času se mu podařilo zřídit teokratický stát, podobný dnešnímu Iránu kde bez posudku nejvyšší církevní rady, v jejímž čele seděl on sám, nešlo vůbec nic. V roce 1559 založil pak vysoké učení, jež se mělo stát hlavním centrem reformované teologie a učinilo ze Ženevy „Protestantský Řím“. Jeho kolej stojí dodnes, v současné době se právě rekonstruuje a je i dnes impozantní budovou. Našel ve svém žáku Theodorovi de Breeze nadšeného spolupracovníka a následovníka a tím bylo pokračování jeho církevního protestantského státu zajištěno. Kalvín sám zemřel poměrně mladý už v roce 1564.

                Na význam města v čase reformace upozorňuje gigantický pomník reformace na Promenade des Bastions. Samozřejmě, že jsou tu vyobrazeni především reformátoři, jež měli co do činění se Ženevou, v centru pomníku, jenž je přes 100 metrů dlouhý, se skví nadživotní sochy Jeana Kalvína, Guillelma Farela, Theodora de Breeze a Johna Knoxe, jenž kalvinismus exportoval ze Ženevy do Skotska (pozor na skotskou kuchyni!) Martin Luther a Huldrych Zwingli jsou tu vzpomenuti jen nápisy, zato se na památníku dočkal zobrazení vedle Olivera Cromwella a dalších velkých válečníků i uherský Štěpán Bočkay, který si v roce 1606 vymohl na bratru císaře Rudolfa Matyášovi vídeňským mírem uznání náboženské svobody Uhrů, kteří se hlásili ke kalvínskému náboženství (ačkoliv to v jejich kuchyni nezanechalo tak zničující stopy jako kdekoliv jinde v Evropě).

                Hlavní chrám Temple St.Pier v centru města je sice impozantní budovou, ve svém nitru ale – jak už tmu u protestantských kostelů bývá – mnoho pamětihodností nepřechovává (když pomineme židli, na níž Kalvín údajně sedával).

Za návštěvu stojí Kaple Makabejských, která byla postavena svého času jako pohřební kaple kardinála Jeana de Brognyho, pravé ruky papeže Klimenta VII, vlastním jménem Roberta, hraběte ze Ženevy, prvního protipapeže velkého schizmatu, zvoleného v roce 1378 za protipapeže proti napůl šílenému Urbanovi VI. Robert si vysloužil v roce 1377 přezdívku „Řezník z Ceseny“, když nechal povraždit 4000 obyvatel tohoto italského města, jeho volbě papežem to nicméně spíše prospělo a stal se ženevským rodákem, který to opravdu dotáhl daleko. Bez ohledu na použité prostředky. Jestliže sám chrám je výzdobou poněkud chudý, určitě se vyplatí navštívit vykopávky pod chrámem, jeden z největších archeologických areálů v Evropě, jenž vás zavede až do římských a předřímských dob s řadou filmových projekcí a nápaditých znázornění dějin regionu.

                Hned vedle se pak nachází „Museé international de la Réforme“ jež zobrazuje změny myšlení protestantských proudů od kalvínovy striktní predestinace až k novému chápání postavení církve a člověka ve světě. Nachází se zde i dokument, nad nímž zaplesá srdce každého českého historika. Je zde vystavena kopie protestního listu českých pánů proti popravě Mistra Jana Husa, zaslaný do Kostnice v roce 1415 (jediný známý originál se nachází v Edinborough). Bohužel je v muzeu přísně zakázáno fotografovat a já staromódní osel, který nechal foťák v šatně, nepochopil, že v nouzi je i mobilní telefon dobrý! Mrzí mě to ještě teď.

                Ženeva se chválí statutem „Města utečenců“.  Nápis Geneve – Cite de rouge se skví na jedné z věží někdejšího městského opevnění na pravém břehu Rhôny. A skutečně po celá staletí sem prchali pronásledovaní lidé. Mělo to jednoduchý důvod. V podstatě jsem si nikdy tak zcela neuvědomoval, že francouzští Hugenoti byli samozřejmě Kalvíni jejich duchovní pastýři byli odchovanci Kalvínovy koleje v Ženevě. Jenže ve Francii neměli jednoduchý život. Mezi lety 1562  a 1598 vedli s katolíky celkem 8 zničujících krvavých občanských válek s vyvrcholením v Bartolomějské noci v roce 1572, než jim král Jindřich IV. (původně také hugenot, který ale přestoupil na katolickou víru) zajistil Ediktem nantským náboženské, jakož i politické svobody. O ty politické přišli už za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII.Za krále, jenž se více zajímal o svou stolici, než o vládu nad Francií, řídil zemi totiž kardinál Richelieu,  tvrdý katolík, jemuž byly protestantské svobody solí v očích. My, kdo jsme četli „Tři mušketýry“ od Alexandra Dumase víme, že naši 3 – tedy vlastně 4 hrdinové, obléhali město La Rochelle, poslední baštu politických protestantských svobod. La Rochelle padlo, hugenoti ztratili politickou nezávislost, podrželi ale nadále právo vyznávat svobodně svou víru. Ne ale natrvalo, Syn Ludvíka XIII, Král Slunce Ludvík XIV. zrušil hugenotské svobody ediktem z roku 1685. Poručil zbourat protestantské kostely, násilně pokřtít protestantské děti a zakázal vyznávání hugenotské – tedy kalvínské víry. Následkem byla masové emigrace asi 200 000 lidí. Kam měli jít? Ženeva, mateřské město jejich víry (jejich jméno Hugenoti pocházelo ostatně ze jména Huguese de Besancon, vůdce povstání ženevských občanů proti vládě savojského rodu v dvacátých letech šestnáctého století, tedy ještě před Kalvínovým příchodem.

                Spousty šikovných pracovitých a skromných lidí táhlo k ženskému jezeru. Poprvé tomu bylo ostatně už o více než sto let dříve. V čase občanských válek ve Francii narostlo obyvatelstvo Ženevy z 10 000 na 23 000! Aniž by město zvětšilo obvod svých hradeb! Pokud tedy půjdete do ženevského starého města, nedivte se, jak těsně jsou tu postaveny domy vedle sebe, ba skoro jeden na druhém. Ani pro radnici nezbylo moc místa, Hôtel de Ville, kde dnes sedí vláda kantonu, je sice hezký, ale není lehké jej najít. Muzeum o dějinách města se ostatně nachází v blízkém sousedství radnice a starého arsenálu v Maison Tavel. Nyní, tedy koncem sedmnáctého století směřovala do Ženevy druhá emigrační vlna. Sice se právě včas vzpamatoval brandenburský vévoda a pozdější pruský král Friedrich I. a napsal všem francouzským hugenotům pozývací list, kdy jim zabezpečoval všechny svobody v nově rostoucím hlavním městě Berlíně. Velká část tedy pokračovala do Berlína, vytvořila tam vlastní prosperující čtvrť a možná proto se v Berlíně rozumně nenajíte. Doufám aspoň, že hugenoti nespáchali tu strašnou berlínskou lokální specialitu Currywurst. Nicméně značná část emigrantů se postarala o další rozvoj blahobytu města Ženevy.

                V Ženevě se totiž mohli cítit bezpeční. Ženeva se v roce 1602 definitivně zbavila savojského vlivu. Pokus tehdejšího savojského vévody  Karla Emanuela dobýt neposlušné město, jež už osmdesát let odmítalo uznat savojský vliv, totiž v noci z 21. na 22 prosince 1602 ztroskotal a město tím definitivně pod vedením kalvínova žáka Theodore de Breeze (jenž se dožil požehnaných 85 let) uhájilo svou nezávislost. Tato hrdinná obrana se ostatně každý rok v Ženevě slaví jako takzvaná Eskalade – ovšem slaví se už 12.prosince, protože protestanti se po celá staletí houževnatě bránili přijetí gregoriánského kalendáře a tak měli tehdy o deset dní méně, než jejich dobyvatel savojský vévoda. Ten chtěl být možná na vánoce doma v Turíně a tak ho tlačil čas, zatímco Ženevané měli do vánoc ještě celé dva týdny. Každopádně neměla Ženeva díky savojskému vévodství náležejícímu k Svaté říši římské společné hranice s Francií (a neměla je mít až do roku 1860), byla tedy proti francouzským expanzivním králům poměrně v bezpečí a stahovala do svých hradeb vše nejlepší, co mohly zbytky hugenotské Francie nabídnout.

                Kromě toho produkovala ovšem slavné lidi i sama. Příkladem je Jean Jacques Rouseau, po němž je pojmenován ostrov na výtoku Rhöny ze Ženevského jezera. Na tom ostrově je myslitelova socha a moc příjemná kavárna, kde se dá za pěkného počasí posedět a nasávat atmosféru krásného města.

                Pozitivní vliv utečenců pokračoval ostatně i do moderní doby. Nejprestižnější firmou a jakousi vlajkovou lodí ženevského hodinářského průmyslu (Ženeva je vedle Schafhausenu druhým centrem produkce švýcarských hodinek) je firma Patek Philippe. Anton Norbert Patek byl důstojníkem polské kavalerie, který po potlačení polského povstání v roce 1831 emigroval do Ženevy, dal se tam dohromady s hodinářem českého původu Čapkem a poté, co se s ním rozešel, našel nového partnera ve Francouzi Philippovi. Jejich hodinky se vyrábějí dodnes a na skvostnou historii jejich firmy ale i hodinářství v Ženevě vůbec upomíná skutečně zajímavé „Muzeum Patek Philippe“. Stojí určitě za návštěvu.

                Jiným slavným utečencem byl argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, autor mého mládí a utečenec před argentinskou vojenskou juntou, jenž je zde pochován na stejném hřbitově jako Jean Kalvin –  Cimetere de Plainpalais. (Bezprostředně vedle tohoto hřbitova se nachází prostá, ale výborná restaurace LÉchalote, kde se člověk může za přiměřené ceny  – ve Švýcarsku!!! poměrně dobře najíst. Jídelní lístek je ovšem jen ve francouzštině, a aby to bylo napínavější, je psán rukou. Majitel restaurace hovoří kromě francouzštiny ještě španělsky, anglicky nebo německy se ovšem moc daleko nedostanete. Jediné štěstí že se italština a španělština podobají a ve francouzštině umím aspoň rozlišit zvířata, z nichž jsou jídla nabízena.)

                Pozitivní postoj k přistěhovalcům mají Ženevané tedy jaksi v genech, společnost je mnohonárodní a ostatně v posledním referendu o omezení přistěhovalectví občanů Evropské unie do Švýcarska hlasovala Ženeva velkou většinou proti tomuto omezení.

                Francouzi vpadli do města poprvé v roce 1793. Byla to ovšem revoluční vojska, která odmítala katolictví stejně jako protestantství a vyznání Ženevanů tedy už nehrálo žádnou roli. Revolucionáři přinášeli domácímu obyvatelstvu „svobodu“ aniž by se namáhali zeptat, zda místní o jejich svobodu opravdu stojí. Ženeva se stala součástí Francie a hlavním městem departementu du Leman. Jen co byl Napoleon poražen a začala jednání ve Vídni o budoucím uspořádání světa, ukázali Ženevané opět svou šikovnost. Dokázali opět získat nezávislost na Francii (což nebylo tak těžké, protože Francii bylo třeba ve Vídni potrestat za každou cenu), ale aby uhájili svou nezávislost na Savojanech, kteří vyšli z Napoleonských válek jako vítězná strana, proklamovali připojení ke Švýcarskému svazu jako 22. kanton a diplomati ve Vídni tento úmysl podpořili. Ženevané se stali Švýcary a zůstali jimi dodnes. Aspoň formálně.  V roce 1847 to byl Guillaime- Henry Dufour, Ženevan a generál švýcarské armády, který vedl vojenské tažení takzvaných liberálních kantonů proti konzervativním, sdruženým v takzvaném „Sonderbundu“ a za cenu jen minimálních obětí na životě (údajně si tento válečný konflikt vyžádal jen 150 mrtvých) zabezpečil jednotu Švýcarska.

                Je zajímavé, že právě tento generál se stal jedním z prvních prezidentů organizace Červeného kříže, kterou založil jiný ženevský rodák Henri Dunant.

Tato organizace, jež existuje dodnes a své sídlo má hned vedle sídla Organizace spojených národů, byla založena v roce 1865 a zakládací listina byla podepsána na ženevské radnici v sálu Alabama. To jméno dostal sál poté, kdy se tu dojednal mír mezi Velkou Británií a USA v roce 1872 ve sporu o Alabamu. Byl to první významný čin této organizace, jež dnes působí po celém světě, a svět bez ní bychom si asi nedovedli představit.

                Možná to byla tato proslulost Ženevy, ale i její krása a poloha v neutrálním Švýcarsku, co sem v roce 1920 přivedlo Společnost národů. Tato organizace, která vznikla pod traumatizujícím zážitkem měla zabránit vzniku nových zničujících světových konfliktů v této úloze žalostně selhala. Po jejím oficiálním zrušení ji nahradilo dnešní OSN, jež má ale sídlo v New Yorku. V Ženevě se ale nachází její evropská centrála, stále dost velká na to, aby zaměstnávala 3600 lidí. Budova se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, člověk si ale může prohlédnout jen několik jednacích sálů – do Rockenfellerovy knihovny či do muzea poštovních známek se nedostane. I tak to ale stojí zato.

                Nedaleko Komplexu OSN je Muzeum Ariana s impozantní výstavou porcelánu a asi 500 metrů dál pak zámeček Chateau de Penthes, uprostřed nádherného parku nad jezerem, který kdysi patřil Napoleonově manželce Josefíně de Beauhamais a její dceři Hortensii. Dnes je tam umístěno malé muzeum o Švýcarech, kteří to dotáhli k světové proslulosti.

                Symbolem Ženevy je Jet d´Eau, obrovský gejzír, vrhající k nebi do výšky 140 metrů 500 litrů vody za sekundu. Protože se voda udrží ve vzduchu 14 sekund, je ve vzduchu stále 7 tun vody. Skutečně impozantní divadlo. Vzniklo vlastně z rozumné potřeby. Když Ženevané zavedli do města vodovod, potřebovali v časech, kdy tlak vody z jezera stoupl, odlehčit vodovodní systém, aby jim  voda nestříkala ze zavřených kohoutků. Na řece Rhôně tedy zřídili k odlehčení tlaku ventil. To bylo v roce 1886. Už o pět let později je ale napadlo, že by takový gejzír mohla být turistickou atrakcí a přemístili jej do jezera a přidali pumpy, které vodu vrhají do výšky, i když to není právě zrovna potřeba. Podařilo se, symbol města byl tady. Ženevané byli ostatně vždy pokrokoví a liberální. I volební právo pro ženy zavedli jako jeden z prvních švýcarských kantonů – už v roce 1959!!!  A první katolický kostel povolili postavit už v roce 1846! – je to Eglise Notre dame a stojí hned vedle ženevského nádraží – v čase stavby to tedy bylo za městskými hradbami.

                Ale dost žertů – Ženeva si zaslouží návštěvu. Vedle památek, které jsem vyjmenoval, je tu Museum pro umění a historii – impozantní budova na východ od starého města, Botanické zahrady s promenádou na břehu jezera, Anglické zahrady s květinovými hodinami (dalším symbolem města)

a konečně nádherný výhled (za pěkného počasí) na masív Mont Blancu. A další a další pamětihodnosti, nebudu o nich nic psát, zajeďte si tam sami.

                Nebudete litovat. Místní speciality bych si ovšem nedával – Kalvín je Kalvín. Naštěstí je tu ale spousta italských, čínských, thajských a nejrůznějších dalších restaurací, kde se najíst dá, ovšem počítat musí člověk s cenami zhruba dvojnásobnými než v Rakousku. Pokud se chce opravdu pohádkově najíst za přiměřený peníz, musí zajet do Savojska. Ale o tom až někdy příště.


Apr
2014

Andrej Kiska – první nepolitický prezident

categories: Blog


                Tak nějak mi to nedá, abych se k tomuto fenoménu nevyjádřil. Už proto, že jsem v Popradě, městě, odkud nový slovenský prezident pochází, 11 let žil. Ovšem pokud ode mne čekáte, že se teď dozvíte intimnosti z jeho života a zamlčené skandály, musím vás zklamat. Nevím o novém slovenském prezidentovi nic, nebo přesněji řečeno vím o něm stejně málo, jako celá normální veřejnost.    I když Poprad pravidelně navštěvuji a mám tam řadu kamarádů, se kterými jsme vždy probrali nejnovější popradské skandály, jméno Andreje Kisky se nikdy neprobíralo. Zřejmě byl až do své kandidatury na slovenského prezidenta naprosto nezajímavý. Bohatý, ale nezajímavý. Na Wikipedii má záznam o délce několika řádků, podstatně kratší než já sám.

Kdysi jsem přispěl nějakou nevelkou sumou na nadaci „Dobrý anjel“ aniž bych věděl, že právě on je zakladatelem této nadace. Je označován za filantropa, tedy člověka, který dělá dobré skutky, protože jej to baví. To je určitě chvályhodné. Ale o tom psát nechci.

                Co je skutečně novým fenoménem, že se prezidentem suverénního státu stal nepolitický člověk. Člověk, který v politice nikdy nepůsobil, který není členem žádné politické strany. Možná se to už někde někdy stalo, mně ale takový precedens není znám. Byl bych vděčný, pokud někdo z mých čtenářů o takovém příkladě ví, aby mi dal vědět. V Rakousku jsme sice zažili podobný pokus, když se o prezidentský úřad ucházel vídeňský podnikatel Lugner, získal ovšem přes veškerou drahou kampaň 3,3 procenta hlasů. Ne, že by nám chyběl, ten pán trpí chronickým exhibicionismem a jeho volební kampaň na rakouského prezidenta byla jen jedním z projevů jeho chorobné touhy se zviditelnit. Zřejmě to ani s tím prezidentským úřadem nemyslel vážně. Politici a politické strany si už od devatenáctého století rozdělují funkce a posty, většinou jde o věc politické dohody, někdy politického boje. A teď najednou do této bitvy vstoupí člověk, jenž sem vůbec nepatří. Nebo lépe řečeno, až dosud nepatřil.

                A co je nejvíc fascinující, tento člověk dokáže vyhrát a to naprosto zdrcujícím způsobem. Svého soka Fica, nejzkušenějšího harcovníka současné slovenské politické scény doslova převálcoval. Ne, nešel do toho souboje naivně, vzal do svých služeb zkušený tým, který se už kdysi snažil v roce 2009 pomoci do prezidentského křesla Ivetě Radičové. Tehdy neuspěl, nyní ano. A to přesto, že Radičová byla sympatickou osobností slovenské politiky, dokonce si troufnu říci jednou z mála sympatických osobností. A přece prohrála, zatímco Kiska se stejným týmem vyhrál. Mezitím ovšem uplynulo v Dunaji hodně vody, provalilo se spousta skandálů, (jako například Gorila) pocit bezmocnosti obyvatelstva se prohloubil. Troufnu si říci, že volba Andreje Kisky byla prostě protestní volbou, odmítnutím politiky ze strany slovenského voliče jako takové. Znechucení dosáhlo hladiny, kdy lidé už nechtějí o profesionálních politicích ani slyšet. Lidé možná ani tak nevolili Kisku, volili proti Ficovi. A tím i proti celé politické elitě země.

                Co tento krok přinese, na to si ještě musíme počkat. Otázka je, zda Kiska domyslel, co pro něj nová funkce přinese. Nejde jen o to, že se bude muset učit politický protokol a chovat se podle něho – to musel svého času činit i Václav Havel, jenž o protokolu neměl taky ani ponětí (a proto angažoval do funkce kancléře zkušeného Karla Schwarzenberka). Zda Kiska takového mentora najde, je otázka. Jenže naučit se protokol je jen maličkost. Bude si muset zvyknout i na to, že od nynějška není soukromou osobou, že každý jeho názor bude analyzován a interpretován – a DEZINTERPRETOVÁN. To je pro osoby s hroší kůží a s pevnými nervy. Přeji mu, aby měl obojí hojnou mírou. Člověka v politice, jedno jak čestného nějaký ten kýbl špíny, který mu někdo vylije na hlavu, nesmí rozhodit.

                Otázka je, nakolik najde vůbec přístup do veřejných sdělovacích prostředků. Veřejně právní televize je závislá ne na prezidentovi ale na vládě. A Kiska bude muset počítat s nevůlí či dokonce nenávistí stále ještě nejmocnějšího člověka na Slovensku – protože tím premiér Fico přes svůj volební debakl zůstal. Otázka, je, nakolik se přes něj dokáže přenést, dovolím si odhadnout, že sotva. Už v předvolební kampani si nebral rukavičky a útočil hlava nehlava. Těžko si představit, že by se teď změnil. Fico není zvyklý prohrávat a už vůbec ne takovým potupným způsobem. Má ostatně precedens, Vladimír Mečiar dokázal dělat prezidentovi Kováčovi život nesnesitelný, poté, co mu tento vypověděl poslušnost. Nikdy jsem zcela nepochopil, co chtěl vlastně Fico svou kandidaturou na prezidenta dokázat. Jako premiér má ve slovenském politickém systému mnohem víc moci než spíše jen reprezentativní prezident. Snad chtěl prosadit změnu ústavy a vládnout pak prezidentským systémem – už jsem se zmínil, že je Vladimír Putin vzor pro všechny mocichtivé existence v celé Evropě a možná i na světě. To ale nemuselo vyjít. Na změnu ústavy nemá jeho strana sama dost sil a zda by našla spoluhráče, jenž by byl ochoten vložil osud země do rukou Ficových, je víc než problematické. Možná se ale chtěl jen podobně jako Miloš Zeman s odvoláním na mandát pocházející z lidu postavit nad ostatní státní instituce. Zeman přece taky dokázal držet ve vládních funkcích vládu bez důvěry a nikdo proti tomu vlastně nemohl nic dělat. S podporou svého Směru mohl Fico v podstatě diktovat, aniž by jej někdo mohl z pozice prezident odvolat nebo ho v jeho eskapádách zablokovat. Zeman tuto podporu neměl, jeho „Zemanovci se do parlamentu nedostali a jejich 1,9 procenta hlasů bylo pro českého prezidenta jeho největším politickým debaklem. Od něj se ovšem aspoň trochu zcivilizoval. Pro Fica, pokud chtěl prezidentský systém opravdu zavést, bylo samozřejmě napřed třeba nechat se tím prezidentem zvolit, jinak by to mohlo špatně dopadnout – jak se i ukázalo. Možná si ovšem jen chtěl dokázat, že si skutečně může dovolit úplně všechno. Není mi známo, že by kdy v dějinách kandidoval úřadující předseda vlády na prezidentský úřad – i to by byla novinka ve světových dějinách.

Zvolení Kisky je ovšem novinka mnohem zajímavější. Nepolitik v politické funkci a to ne v časech revolučních. V době revoluce člověk přijímá nekonvenční opatření, jako třeba Václava Havla jakožto novou hlavu státu. Ovšem Havel politik byl. Jakkoliv netypický, ale jako jeden z vůdců disidentů, čili odpůrců stávajícího komunistického politického systému vstoupil na politickou scénu nejpozději svým podpisem pod Chartu 77 a svým zvolením mluvčím charty. Jakkoliv byl politikem neortodoxním a na rozdíl od Masaryka nikdy neseděl v poslaneckých lavicích, s politikou žil. Kiska žádnou politickou minulost nemá a navíc o revolučních časech se hovořit nedá. Tolerance veřejnosti k jeho krokům bude tedy mnohem menší, než byla ke krokům Havlovým. Pokud bude chtít něco dokázat, bude muset jednat rychle, aby využil vlnu popularity. Ta může totiž velmi rychle opadnout a udělat z něj bezmocnou nebo dokonce i směšnou figurku.

                Ale slovenská veřejnost vyslala volbou nového prezidenta jeden signál, jenž nelze přeslechnout či dezinterpretovat – má už politiky a hlavně jejích představitelů plné zuby. A není v tom sama. Možná se bude slovenský model brzy opakovat v dalších zemích. Pokud se ovšem na Slovensku osvědčí. Držím novému prezidentovi palce a přeji mu všechno nejlepší. Hlavně pevné nervy a zdraví a hodně trpělivosti.


Mar
2014

Reanimace

categories: Blog, Lékařské příhody


                Není to opravdu nic veselého. Když se člověk náhle skácí, má zástavu srdeční činnosti a nedýchá, nikdo se z toho nepotěší. Lékaři, sestřičky, případně laická veřejnost, se pouští do reanimování (taky se tomu říká resuscitace, můžete si vybrat), tedy znovuoživování pacienta. Je to nepochybně nesmírně důležité. Zažil jsem už hodně pozitivní případy, jako když při výletu  na kole náhle zkolaboval vídeňský turista. Jeho společnice, shodou okolností zdravotní sestra, jej sama oživovala přímo na cestě dvacet minut, než přijela záchranka. Musela to dělat hodně dobře, protože přežil svou zástavu srdce bez jakýchkoliv negativních následků, tedy bez jakéhokoliv trvalého poškození mozku.

                Proto je důležité, aby oživování ovládali i laici. V čase komunismu byli mistry světa v reanimaci Maďaři. Musel jim být ve škole či kde kladen obrovský důraz na tuto činnost, protože s ní začínali okamžitě, když někde uviděli bezvědomého člověka.  Háček byl v tom, že nezjišťovali, zda dýchá a zda jeho srdce tluče, ale přistupovali okamžitě přímo k akci. Jednou jsem byl postižen sám. V kostele v Tatranské Lomnici mi náhle přišlo zle – není divu, kostel byl malý a přeplněný a já jsem byl patnáctiletý puberťák. Probuzení nebylo právě příjemné. Ležel jsem na chodníku před kostelem a  vedle mne klečel velký vousatý Maďar a nekompromisně mi stláčel hrudník bez ohledu na to, že jsem se mu snažil vysvětlit, že už jsem při vědomí. Naštěstí to pochopil aspoň předtím, než začal s umělým dýcháním.

                Jednou nám z hor do popradské nemocnice přivezli Němce. Bolesti na hrudníku, svíjel se a naříkal. Natočili jsme EKG a bylo v pořádku. Němec ale naříkal čím dál víc. Udělali jsme ultrazvuk, srdce bylo v pořádku, srdeční enzymy taky v normě. Co ten chlap má? Pravda se projevila až po několika hodinách. Na prsou začala vystupovat velká krevní podlitina způsobená polámanými žebry. Až když dorazila zásstupkyně primáře Schwarzová, ovládající němčinu, dozvěděli jsme se pravdu. Zkolaboval stejně jako já v onom kostele. A když se probudil, byl už v práci angažovaných Maďarů, neznajících při oživování bezvědomého člověka bratra a to ani bratra Němce. Prý se jim snažil vysvětlit, že je už při vědomí, ale neuspěl. Vždy, když chtěl něco říci, stlačili mu znova hrudník a navíc křičeli svou nesrozumitelnou řečí, takže se Němec disciplinovaně podřídil a nechal se křísit, dokud nepřijela záchranka. Ach, ta německá disciplína!

                V Popradě jsme měli pacienta, který byl reanimovaný – a úspěšně – čtyřikrát. Měl totiž to štěstí, že vždy zkolaboval v nemocnici, když čekal na nějaký termín k vyšetření. Dnes by měl už dávno v srdci implantovaný defibrilátor, tehdy ale tato možnost  ještě nebyla. A tak byl vždy znovu a znovu přiváděn k životu a pak jsme mu dávali led na polámaná žebra a tabletky proti bolesti. Jednou když se zase jednou probral na naší jednotce intenzivní péče, mi vyprávěl. „Tentokrát to bylo hrozné, pane doktore. Proberu se a myslel jsem, že jsem se zbláznil. Skákala po mně taková obrovská zarostlá opice a hrozně to bolelo.“ (Ta opice byl ředitel nemocnice, skvělý člověk a vynikající lékař, ale pacient v stavu reanimace zřejmě není schopen lékařské kvality svého zachránce správně ocenit).

                Když pacient zkolabuje na oddělení, spustí se alarm a všichni běhají sem a tam jako otrávené myši, protože jim alarm nesdělil, kde objekt zachraňovacích akcí leží. K reanimaci se totiž startuje neprodleně a během. Výjimkou byl kolega Geschev, s nímž jsem pracoval pár měsíců na Stolzalpe v Rakousku. Byl to krásný muž a velmi si potrpěl na svůj vzhled. Pokud měl službu on, přicházel k reanimaci sice o dvacet minut později, ale osprchován, učesán a naparfémován. Zajímavé je, že sestřičky, které musely oživovat dvacet minut bez něj, mu to neměly za zlé, ale právě naopak. Chválily jej slovy:: „Ten neběhá k reanimaci jako vy všichni ostatní, pomačkaní a rozcuchaní, na něj je radost pohledět.“

                Ne, nedokázal jsem převzít Geschevův styl, i když bych si tím určitě u našeho středního zdravotního personálu šplhl. Možná je to tím, že bych se ani sprchou, ani hřebenem ani voňavkou nedokázal propracovat svým vzhledem na Geschevovu úroveň. Jak jsem řekl, byl to krásný chlap. (Žádný můj subjektivní názor, potvrzeno řadou kvalifikovaných ženských hlasů).

                Byl jsem na Stolzalpe asi 3 nebo 4 roky, když jsme z ortopedie dostali pacienta po reanimaci. Zkolaboval na pokoji, na EKG měl fibrilaci komor, po elektrickém šoku se vzpamatoval, probral k životu a přivezli mi jej na intenzivku. Bohužel ten jeho srdeční rytmus nedržel dlouho. Po několika minutách zase fibrilace, elektrický výboj, normální rytmus. Dostal léky na stabilizaci rytmu, půlhodinu později další záchvat fibrilace. Elektrický výboj a člověk se s ním zase mohl bavit. Vyměnil jsem léky, půl hodiny později další fibrilace. A tak se to opakovalo dál a dál, jako na potvoru jsem měl noční službu, takže jsem si to mohl vychutnávat. Celkem jsem jej defibriloval 360 Jouly čtyřicetsedmkrát. Záchvaty se opakovaly stále častěji, po půlnoci už v dvouminutových intervalech – to jsem byl přesvědčen, že jej ztratím. Nakonec se podařilo kombinací magnézia a betablokátoru do žíly, jakož i Sedacoronu podávaného kontinuálně stlačit jeho srdeční frekvenci pod 30 za minutu a záchvaty přestaly. O půl druhé jsem si šel lehnout – na volnou postel na intenzivce, protože opustit jednotku jsem si netroufal. Další záchvat ale už nepřišel, pacient spal a já snad – možná  – trošku taky. Ráno jem referoval na sezení, že se mi podařilo pacienta zastabilizovat a byl jsem na svůj výkon patřičně hrdý.

                Ne na dlouho. Šéf se rozhodl absolvovat na jednotce intenzivní péče vizitu. Jakmile jej pacient uviděl, zdvihl se mu vzrušním nad takovou poctou puls na čtyřicet a už tu byly znova křeče, bezvědomí a fibrilace komor. Elektrický šok, odstranění šéfa z místnosti a vše bylo zase v pořádku.

                Podařilo se nám ho přepravit na kliniku do Grazu (pacienta, ne šéfa!), přičemž jsme po celou dobu transportu úzkostně dbali na to, aby jeho srdeční frekvence nepřekročila třicet za minutu. Na klinice ale usoudili, že jsme hlupáci, protože tak nízká frekvence je pacientovi škodlivá. Dali mu kardiostimulátor, aby jeho poruchy rytmu přestimulovali. Po prvním implusu měl už zase fibrilaci komor. Nakonec přece jen dali na nás a vyšetřili ho srdečním katetrem. Zjistili kritické zúžení koronární tepny, zúžené místo dilatovali a pacient se za tři dny vrátil usměvavý a šťastný na Stolzalpe. Šéfovi jsme jej ale pro jistotu už neukázali a před šéfovou vizitou jsme jej vždy uklidili na fyzioterapii. Přežil pobyt bez komplikací a šel po týdnu domů.

                Poučen tímto zážitkem jsem hned na mé první nedělní službě na novém působišti ve Wagně zareagoval rychleji. Na intenzitu přivezli pacienta po laické reanimaci. Hrál karty v hospodě a asi dostal hodně špatný rozhoz, protože to s ním seklo. Jeden z jeho společníků byl spolupracovník červeného kříže a tak začal s reanimací. Poté, co přijela záchranka, zdefibrilovali jej natočili ekg a to bylo zcela normální. Srdeční enzymy taky, prostě žádná známka srdečního infarktu či něčeho podobného. Pacienta jsme na intenzitu dostali už zaintubovaného na umělém dýchání a zdánlivě stabilního. Opravdu zdánlivě, protože jen co jsem v neděli od kolegy převzal službu, převedl první fibrilaci komor a my první reanimaci. Během první hodiny vizity nám to pak předvedl přes veškerou léčbu ještě osmkrát. Po devátém elektrickém výboji jem zavolal kliniku v Grazu.

                Naštěstí měl službu velmi rozumný kolega. Vysvětlil jsem mu situaci. Že pacient sice žádný srdeční infarkt nemá, my ho al museli už desetkrát reanimovat a že jsem přesvědčen, že má kritické zúžení hlavní koronární tepny a je ho třeba podrobit srdečnímu katetru a patřičně zaléčit. Kolega souhlasil, zavolali jsme vrtulník, po cestě do vrtulníku a pak ještě jednou ve vzduchu reanimovali. Poté ale srdeční katetr potvrdil mou doměnku a po patřičném zákroku se pacient rychle spravil a po týdnu už mohl zase jít hrát karty. Doufám, že spoluhráči dávali dobrý pozor, co mu rozdávali, nicméně jsme ho od té doby v nemocnici neviděli.

                Horší ovšem je, když vás taková reanimace postihne někde v terénu, kde nemáte nic po ruce, tedy ani ten defibrilátor, ani šikovnou sestřičku. Pokud jako lékař letíte letadlem, personál to o vás ví a nezapřete se, pokud se někomu udělá špatně. Když jsem chtěl při rezervaci letu nahlásit mého švagra jakožto diplomovaného inženýra, pravila mi paní za přepážkou, že ji titul nezajímá. Že ona zapisuje jen doktory medicíny. Uviděla můj překvapený výraz a vysvětlila mi, že letušky přesně vědí, na kterém místě se v případě potřeby nachází lékař. Aby se nemohl zapřít.

                Nás ovšem reanimace neznámého cestujícího nepostihla v letadle (naštěstí) ale na letišti ve Schwechatu. Vystoupili jsme zrovna z letadla a má žena se rozhodla jít na WC. Samozřejmě zvolila nesprávné zařízení. Čekal jsem na ni na chodbě před toaletou, když náhle začali ze záchodu vybíhat lidé s voláním: „Je tady někde lékař?“ Rozhlédl jsem se opatrně dookola ale jak na potvoru tam žádný nebyl!

 Nezbylo, než se rozběhnout do toalety. Na zemi tam ležel mladý muž, modrý a nedýchající. Očividně zástava dechu a oběhu, kritický stav. Začal jsem hned s reanimací, jeden z přítomných mladých mužů byl takový hrdina, že podával umělé dýchání z úst do úst. Ono se o tom dýchání z úst do úst samozřejmě hodně píše a ve filmech se i hojně provádí – zejména pokud se v bezvědomí nachází krásná hlavní hrdinka flmu. V realitě je to ovšem o něčem úplně jiném. Umírajícímu vytéká většinou z úst hlen, občas zvrací – tedy nic skutečně příjemného, někdy to ani není proveditelné. Tentokrát to díky onomu hrdinovi možné bylo, udával jsem rytmus mačkáním hrudníku a on dýchal. Mladý muž přestal být modrý a začal dokonce i dýchat. Ale jen nakrátko, pak byly jeho životní funkce znova pryč. Bojovali jsme dvacet minut, než přijela záchranka. Ta nás hned vyhodila a k mé úlevě (byl jsem po dvaceti minutách mačkání mohutného hrudníku onoho mladého silného muže pomalu sám zralý na reanimaci) převzala péči o bezvědomého. Na EKG zjistili komorovou tachykardii, defibrilovali a intubovali. Potěšil jsem se, že mám tu historii za sebou. Měl jsem se ošklivě mýlit. To skutečně napínavé na mě teprve čekalo, a sice v osobě přítelkyně onoho mladého muže, jehož jsem právě křísil.

                Byla mladá, hezká – a Brazilka. Hovořící pouze portugalsky. Ani slovo německy a asi pět slov anglicky. Zato pronášených s pravým jihoamerickým temperamentem. I když se jednalo o útlou osobu (podle terminologie kamasutry takzvaná laňka) bylo jí v předsíni toalety plno. Vrhala se střídavě proti stěně a mně kolem krku (manželka už mezitím toaletu taky opustila a snažila se onu temperamentní Brazilku uklidnit, ovšem také naprosto bez úspěchu). Mezi jejími zoufalými výkřiky jsem však rozeznával jedno slovo „telefon“. Předpokládal jsem, že si chce zavolat a nabídl jsem jí můj mobil. Odmítla jej s křikem „Telefon, telefon!“ Zeptal jsem se zaměstnance letiště, který mezitím odkláněl tok cestujících pryč od naší toalety, zda nemají ve Schwechatu k dispozici překladatele z portugalštiny. Pokrčil rameny, podíval se nejprve na mne, pak na naši Brazilku, řekl, že se to pokusí zařídit, odešel a už se nikdy neobjevil.

V nouzi nejvyšší jsem si vzpomněl, že můj přítel z Gösssendorfu Petr Fišera umí portugalsky, protože řídil po řadu let projekty na výrobu celulózy v Brazílii. Zavolal jsem mu a vysvětlil mu situaci. Měl se zeptat oné mladé dámy, co vlastně chce a pak mi to přetlumočit. Strčil jsem Brazilce telefon do ruky. Nedůvěřivě ho převzala, přiložila k uchu, zaposlouchala se a potom ze sebe začala chrlit. Asi po třech minutách jsem pochopil, že tolik najednou mi Petr přeložit ani nemůže a telefon jsem jí vzal.

                „Tak jaký má problém, Petře?“ zeptal jsem se.

                „Ona říká, že nemá žádný problém. Problém má prý její přítel.“

                „A víc ti opravdu neřekla?“ zapochyboval jsem. Portugalština musí mít obrovskou slovní zásobu, jestliže pronesení této jedné věty trvalo bezmála tři minuty.

                „Ne, jen že jejímu příteli se nedaří dobře.“

                „To vím,“ zaúpěl jsem. „právě jsem ho dvacet minut reanimoval a teď na něm pracují záchrankáři. Jenže ať ti řekne, co chce ona po nás.“

                Předal jsem znovu telefon a byl tentokrát trpělivější. Po asi pěti minutách mi telefon předala sama. A tak jsem se konečně dozvěděl celou historii. Ona dívka ze Sao Paula se právě včera provdala za onoho muže, kterého jsem reanimoval. Pak odletěli do Vídně, kde žijí jeho rodiče, aby jim svoji novou manželku představil. Problém byl v tom, že oni neznali ji a ona neznala je. Oni mluvili jen německy a anglicky, ona jen portugalsky. Proto je ani nemohla mezi čekajícími v příletové hale identifikovat. A jediný kontakt na ně bylo jejich telefonní číslo. Jenže to měl uloženo na svém telefonu její manžel a ten telefon se nacházel v zadní kapse jeho kalhot.

                „Sláva,“ pomyslel jsem si. „Dám jí ten telefon a můžeme konečně jít pro kufry.“

                Vešel jsem na toaletu, kde ještě stále pracovali lékař se svými pomocníky ze záchranky. „Potřebuji telefon toho pacienta,“ řekl jsem. „Má ho v zadní kapse kalhot. Jeho manželka jej nutně potřebuje.“

                „Nepřipadá v úvahu,“ vykřikl nepříčetně lékař. „Nevidíte, že reanimujeme?“

                „To jsem si všiml,“ připustil jsem. „Já jsem toho pána reanimoval dvacet minut do vašeho příchodu.“

                „Vypadněte,“ nenechal se lékař pozitivně ovlivnit. „Nezaclánějte.“

                Opustil jsem znovu toaletu. Když Brazilka uviděla můj bezmocný výraz, vypukl orkán jejích emocí naplno. Byla ztracená na letišti v daleké Evropě, kde neznala ani jednoho člověka a s nikým se nemohla dorozumět. Viděla přicházet svůj vlastní zánik.

                Když jejjí emocionální projev vrcholil, objevili se záchrankáři ve východu toalety se zaintubovaným pacientem na lehátku. Už byl růžový a očividně měl i krevní tlak. Postavil jsem se jim nekompromisně do cesty.

                „Ten telefon,“ řekl jsem rozhodně a ukázal na pacientův zadek.

                „Nepřipadá v úvahu,“ opáčil doktor.

                „Řekněte jí to,“ řekl jsem a ukázal na Brazilku.

                Podíval se na ni a zbledl. „Počkejte,“ zamumlal. Zašátral v zadní kapse pacientových kalhot a vytáhl odtud mobil. Podal mi ho a já ho předal mladé novomanželce. Rozzářla se. Zřejmě ji v tom okamžiku vůbec nezajímal osud jejího manžela, u něhož se sotva dalo odhadnout, jak velké bude po tak dlouhé reanimaci poškození mozku. ONA byla zachráněna. Vymačkala číslo a přiložila si telefon k uchu. Pak se rozzářila a spustila svou portugalštinou.

                Bylo hotovo. Naše práce byla konečně u konce. Mohli jsme jít pro naše kufry. Čekaly na nás, osaměle jezdily na transportním pásu.

                Řeknu vám, když už na letišti na záchod, tak na ten správný!


Mar
2014

Ranní semináře

categories: Blog, Lékařské příhody


                Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.

                Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.

                Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na přednášejícího, aby nám bylo následně sděleno, že zaspal a nepřijde. Nedivil jsem se mu, pochopil jsem ale v tu chvíli, že mozková kapacita každého člověka – tedy i mne – je omezená a není třeba ji přetěžovat. Zejména pak ne v nekřesťanskou dobu. Ranní semináře jsem tím odepsal.

                Je zajímavé, že se na tuto zcela chorobnou záležitost nastavily i německé hotely. Snídani tam v kongresových dnech dostanete už od šesti od rána.

                Před několika lety do ovšem ve Wiesbadenu skutečně přehnali. Kongres se koná vždy na jaře a začíná tradičně v neděli a to ranním seminářem v sedm hodin. Organizátoři si ovšem nevšimli, že se jednalo o poslední březnový víkend a tím pádem byla ze soboty na neděli změna letního času. Takže seminář nebyl v sedm, ale vlastně v šest ráno.

                Odsoudil jsem podobnou záležitost na psychiatrii a šel jsem večer v sobotu spát s pevným přesvědčením, že mne před osmou nikdo z postele nedostane. Měl jsem se mýlit. V pokoji vedle mne spal totiž člověk opravdu velmi zodpovědný a vědomostichtivý – zřejmě Němec. Vstal už před šestou (pátou!) a sprcha v jeho koupelně se nacházela bohužel přímo za zdí mé ložnice, přímo za hlavami postele. Očividně ale nebyl přímo při smyslech – což chápu – protože zapomněl sprchu vypnout. A ta syčela a syčela a syčela – nějakých třicet centimetrů od mé hlavy.

                Ne spát se nedalo. Nezbylo mi, než vstát a když už jsem vstal, šel jsem místo toho, abych zavraždil svého souseda na snídani a pak na ranní seminář. Byl jsem tam už o půl osmé (čili o půl sedmé podle zimního času). Je to rekord, který nemám nikdy v úmyslu překonat.


Mar
2014

Odchod jedné landesrätin aneb rakouský způsob jak se zbavit nepohodlné političky

categories: Blog


Tak už nemáme naši štýrskou ministryni zdravotnictví. Ti, kdo četli můj blog, vědí, že za ní nijak nesmutním. Zasáhla rozhodujícím způsobem do mého života, zničila jedním škrtem pera něco, co jsem pomáhal budovat šestnáct let, aniž se byť jen jednou na to, co hodlá zničit, přišla podívat. Arogance jí byla vlastní (výroky jako „mne zákon nezajímá“) nejsou rozhodně dobrým vysvědčením pro někoho, kdo má být příkladem pro ostatní občany. Ty výroky jí ale neublížily, protože se nikdy neobjevily v médiích, o to se postaral její otec s velkým vlivem v rakouských sdělovacích prostředcích. Ty směly psát o štýrské zdravotní reformě jen pozitivně.

Možná se usmějete a podotknete, že v Rakousku přece musí existovat něco jako svoboda tisku. V principu skutečně existuje. Můžete psát, o čem chcete. Otázka je jen, zda to někdo i uveřejní. Noviny i televize totiž dostávají státní dotace a tady nezávislost tisku končí. Kdo o peníze se státního rozpočtu nechce přijít, musí být hodný a psát tak, jak si politici přejí. V Čechách to nazýváme „držhubné“. Funguje to. O protestech v okrese Murau se neobjevila v televizi ani sekunda vysílání (i když tam televize byla a natáčela) a v novinách se objevila jedna jediná fotka s komentářem délky jednoho řádku. A šlus. Není divu, že za takového médii ošetřovaného obrazu byla pani Christina Edlinger-Ploder nejpopulárnější političkou v Štýrsku a dokonce i za jeho hranicemi. Jezdila po Rakousku a všuse přednášela o úspěších své zdravotní reformy. Národ jí tleskal, protože kdo netleskal, byl ignorován.

Ani skutečnost, že při svém příchodu na sektor zdravotnictví vyhodila všechny úředníky, kteří se zdravotnictvím zabývali už roky, a nahradila je svými lidmi z dopravy, kde působila předtím, se slovy, že „loajalita je pro ni důležitější než odbornost“, jí vaz nezlomila. Čekalo se, až se ti noví „naučí“. Něco jako když ve filmu Armagedon školili vrtače ropných polí na kosmonauty. Ve filmu to fungovalo.

A teď najednou, na vrcholu slávy, se v novinách na titulní straně objevil její smutný obličej. Pod tlakem stranických orgánů vlastní strany byla přinucena opustit svůj post a odejít do soukromí. Samozřejmě že jí teď hodili na hlavu, že ve všech oněch okresech, kde provedla svou zdravotní reformu, vyhráli volby Svobodní Hanse-Christiana Stracheho a lidovci, ke kterým paní Christina patří, utrpěli bolestivé ztráty. Jenže s tím přece musel každý počítat. Že ji strana nechá udělat špinavou práci a pak poslušného černouška pošle do háje, jsem prorokoval už před dvěma roky. Je zajímavé, že i očekávané události vás nakonec překvapí, když nastanou. A nejvíc vás ale překvapí způsob, jakým se zrealizují.

V Rakousku je známé následovné stupňování: přítel – nepřítel – stranický přítel. Je to tak.

Převzít sektor zdravotnictví je pro každého politika víceméně sebevražedná mise. Pokud se nepokusí „reformovat“ – to znamená škrtit, pak jej pošle do háje ministr financí. Pokud se o to pokusí, může vzít jed na to, že ho jednou svrhne „nespokojenost v sektoru“. Ta bude použita. když se to bude hodit. Že paní landesrätin opustila svůj bezpečný sektor dopravy a převzala s velkým optimismem a reformní vůlí zdravotnictví, svědčí už samo o sobě o slabosti úsudku. Zejména pokud měla velké osobní plány a ty, jak jsem se dozvěděl až teď, opravdu měla.

Jejím plánem měl být post starostky města Grazu a z této pozice chtěla pak převzít vedení štýrské lidové strany. Starostou města je mladý a poměrně populární lidovec Nagl. Toho měla strana použít v příštích zemských volbách jako lídra, aby se stal landeshauptmanem, čili zemským hejtmanem a vystřídal už stárnoucího a chronicky neúspěšného předsedu strany Schützenhofera. V podstatě všechno podle klasické politické poučky „škatule hejbejte se“. Jenže…

Především pan Schützenhofer nemá ještě chuť odejít do penze. Po posledních parlamentních volbách je navíc skoro jasné, že nový landeshauptman nebude ani červený (to je teď) ani černý, tedy lidovecký, ale modrý. Jedním z důvodů je i ona od zeleného stolu bez zkoumání na místě prováděná zdravotní a správní reforma. A tak zřejmě pan Nagl usoudil, že je mu na grazské radnici vlastně docela dobře. A paní Christina se stala přebytečnou. A tak se její tak úspěšná zdravotní reforma stala ze dne na den tragicky neúspěšnou.

Je pravda, že naše oddělení na Stolzalpe bylo jen symbolem. Jejím zavřením ušetřila země 0,2 procenta svého rozpočtu na zdravotnictví brutto. Idea byla sice chytrá – tady budu ale muset  osvětlit financování rakouského zdravotnictví, což je úkol hodný Samsona.. Prosím o trošku trpělivosti. Zdravotnictví podléhá jednotlivým zemím, což znamená, že každá z federálních zemí má vlastní všeobecnou pojišťovnu (jako privátní subjekt) a vlastní rozpočet. Pojišťovny hradí výkony privátních ordinací, přispívají i na chod nemocnic, tento příspěvek je ale limitován a pokrývá jen asi 2/3 nákladů. Zbytek (takzvanou plánovanou ztrátu) pak doplácí obce okresu, kde se daná nemocnice nachází a země, které podléhá. Jestliže se tedy štýrský pacient nechá léčit v korutanské nebo salcburské nemocnici, zaplatí štýrská pojišťovna, u níž je pojištěn, ony zhruba 2/3 nákladů na jeho léčbu, zbytek musí platit země Salcburk nebo Korutany. Optimální by tedy pro každou zemi bylo, kdyby se všichni její pacienti léčili někde jinde než doma. Právě poloha okresu Murau, zaklíněného mezi okresy Tamsweg (Salcbursko) a  Friesach (Korutany) sváděla k tomu, zavřít nemocnici a odvést tak pacienty do sousedních zemí. Určitý čas to fungovalo, teď ale už salcburský landeshauptman napsal všem obvodním lékařům v okrese Murau, že v nemocnici  v Tamswegu nebudou ošetřování žádní štýrští pacienti s výjimkou akutního ohrožení života. Takže původní plán tak úplně nevyšel. Ale to by nebyl zas až tak velký problém.

I poněkud podivně pojatá reforma na jihu země, kde byly gynekologie a v budoucnosti i chirurgie přeloženy z centrálně položené nemocnice ve Wagně u Leibnitzu do Deutschlandsbergu na korutanské hranici, kam vedou do kopců jen serpentiny, byla víceméně bez odporu strávena.

Hlavním poradcem pro zdravotní reformu byl totiž primář Stark – někdejší primář interního oddělení v Deutschlandsbergu. Takže všechno je vlastně logické, že? Pak primář je velmi zbožný člověk, osobní lékař dlouholetého štýrského biskupa Capellariho, jenž je jeho zpovědníkem. Capellari byl  pak po celá desetiletí mnohem více politikem než duchovním pastýřem.  Jakožto člověk s tak blízkým vztahem k církvi mohl pan primář spolupracovat jen s jedinou stranou, totiž s onou lidoveckou. Dnes je generálním manažerem nemocnic řádu Elisabethinen v Rakousku. Jak jinak!

Abych se dostal ve vysvětlení přímo geniální intriky na odstranění naší ubohé landesrätin, musím znovu zabřednout do hrozného tématu – financování rakouského zdravotnictví. V Rakousku jsou v podstatě dva typy nemocnic – zemské a soukromé. Ty soukromé ovšem nepatří soukromým osobám, ale církevním řádům – Milosrdným bratřím či sestrám, Elisabethinen, Německým rytířům atd. Tyto nemocnice dostávají od zemí a obcí stejný příspěvek jako nemocnice zemské, nemají ale povinnost starat se o akutně nemocné. V praxi to znamená, že do řádové nemocnice se musíte nahlásit, dostanete přidělenou postel za týden či dva a pak se tam necháte proklepat. Žádné noční příjmy, žádná akutní ambulance. Proto jsou na tom tyto nemocnice ekonomicky mnohem lépe než nemocnice zemské (akutní medicína je vždy ta nejdražší) odhlédnouc od faktu že polovina zdravotních sester a celá správa nemocnice jsou členové řádu a pracují tedy za stravu a za byt bez nároku na mzdu. Proto jsou nám tyto privátní nemocnice vždy dávány za příklad hospodárnosti a jsou prezentovány jako důkaz, že privátní subjekty jsou vždycky efektivnější než objekty státní.

Graz má poněkud zvláštní strukturu zdravotnictví. Na levém břehu řeky Muru (větší část města) je jen jedna nemocnice – fakultní. Na pravém břehu byly nemocnice až tři, dvě patřící Milosrdným bratřím a jedna patřící Elisabethinen – tedy všechny privátní. Svého času se jeden naivní landesrat  ze strany sociálně demokratické snažil přinutit tyto nemocnice, aby otevřely akutní ambulance, protože všichni občané Grazu museli v noci jezdit do extrémně přetížené fakultní nemocnice. Na pravém břehu byly totiž brány nemocnic neprodyšně zavřené. Po dlouhém vyjednávání byl landesrat umravněn, že něco takového je nemyslitelné (koaličním partnerem byli samozřejmě lidovci, kteří drží nad těmito nemocnicemi tradičně ochrannou ruku). Akutní ambulance otevřeny nebyly, zato byla na pravém břehu Muru postavena nákladem 4 miliardy šilinků nová nemocnice – zemská a tedy s akutní ambulancí. Situace je tedy taková, že vlevo je stále jen ona jedna nemocnice, vpravo ale až čtyři.

I laikovi musí být nápadné, že čtyři nemocnice na tak malém kousku země je trochu moc. A právě  tady se měla paní landesrätin proslavit. Měla počet těchto nemocnic snížit. Budova Milosrdných bratří ve čtvrti  Eggenbergu je stejně na spadnutí a onu zemskou nemocnici, přestože je pouze patnáct let stará, je nutné sanovat (dozor při stavbě prostě přehlédl, že se šetřilo na materiálu při stavbě nosných prvků). A tak se nabídla idea, že Milosrdní bratři zavřou svou nemocnici v Eggenbergu a převezmou onu nemocnici zemskou. Země Štýrsko byla ochotna dokonce financovat i onu sanaci budovy, jen když řád nemocnici převezme. Jenže pak prior řádu pochopil, že tím se po něm požaduje, aby převzal s nemocnicí i povinnost starat se o akutně nemocné, tedy ponechat v provozu akutní ambulanci, srdeční katetr, akutní endoskopie atd. atd. A bylo vymalováno. Samozřejmě že jednání o převzetí zemské nemocnice okamžitě ztroskotala, pan prior si na takovou drzost trpce postěžoval u biskupa Capellariho , pan biskup zase u předsedy lidovecké strany, vše muselo zůstat při starém a paní Edlinger-Ploder musela opustit svůj post naší ministryně zdravotnictví.

Pokud vám na té věci ještě pořád není nic nápadné, dovolím si připomenout, že onu zdravotní reformu, kterou se snažila prosadit, včetně onoho převzetí zemské nemocnice Milosrdnými bratry, jí napsal onen primář Stark se svou nesmírně silnou vazbou na pana biskupa i na řádové nemocnice.

Tak mám pocit, že tady něco prostě smrdí. I když to nijak nebudí lítost k odejité političce. Kdo neumí intrikovat a nedokáže prohlédnout ani takovouto lest, nemá v politice co dělat.

Dostaneme tedy nového landesrata. Jsme v našich očekáváních hodně skeptičtí. Proslýchá se, že jeho plánem je zavřít všechny nemocnice v jižních štýrských okresech a postavit nákladem 200 milionů Eur novou (v pořadí tedy už šestou) nemocnici v Grazu – mimochodem opět na pravém břehu řeky, i když trochu víc na jih. Šetřit se prostě musí bez ohledu na s tím spojené náklady.

Takže se máme zase nač těšit. Jsem zvědav, jak dlouho nám nový politický šéf vydrží.


Mar
2014

Ukrajina – hledání vlastní identity

categories: Blog, Historie


                Vlastně jsme za komunistického režimu ani nevěděli, že nějací Ukrajinci jako svébytný národ existují. Vůbec jsme toho o někdejším ruském impériu hodně nevěděli a ani vědět neměli. Můj kamarád Milan byl šokovaný v kyjevském metru, kdy se mu na rusky vyslovenou otázku, jak se dostane na Kresčatik, dostalo opovržlivé odpovědi: „Fuj, ty durak ruskyj!“ To bylo poprvé, kdy jsem se nad Ukrajinou zamyslel. Dnes o ní přemýšlí celý svět.

                Jenže co je vlastně Ukrajina. Už sám název je podezřelý, Ukrajna znamení pohraničí, hraniční oblast. Jenže hranice mezi kým? Mezi Východem a Západem? Mezi katolickým a ortodoxním náboženstvím? Myslím, že je to mnohem prozaičtější. Byla to prostě hraniční oblast v boji velmocí, které si Ukrajinu mezi sebou dělily podle poměru vlastních sil. Byly to Polsko a Rusko, mezi nimiž byli Ukrajinci stále rozemleti. Mezi nejpočetnějšími národy západního a východního Slovanstva a mezi katolicismem a ortodoxií, kde hledali marně kompromis v takzvané řecko-katolické církvi.

                K vlastnímu státu  – pokud nepočítáme epizodu Kyjevské Rusi, to dotáhli vlastně až v roce 1918.  Všichni východní Slované to měli těžké. Z východu se na ně tlačili expandující Velkorusové, z jihu Tataři a ze západu Poláci. Východní Slované tvoří čtyři národy – Rusy, Ukrajince, Bílé Rusy a Červené Rusy neboli takzvané Rusíny. Ti to k vlastnímu státu nikdy nedotáhli a jsou jakýmisy evropskými Kurdy, rozděleni mezi Ukrajinu, Polsko a Slovensko.

                Nicméně byl to Kyjev, kde vznikl první stát východních Slovanů. Sice údajně pod vedením Varjagů, tedy švédských Vikingů, ale byl to stát slovanský. A sem přišlo z Byzance i křesťanství. Slované měli ale vždy tendenci se štěpit a navíc slovanský dědičský systém, podobný dnešní Saúdské Arábii, kdy se hlavou rodu stával nejstarší žijící člen rodu (v Čechách změnil toto pravidlo až Přemysl Otokar I. a to se psalo už třinácté století). Mladší členové rodu si zřizovali víceméně nezávislé pašalíky a snažili se v nich získat co nejvíc nezávislosti na centrální moci. Tak se rozpadala Kyjevská Rus ale i raně středověké Polsko. Proto nemohla rozštěpená a oslabená Kyjevská Rus vydržet nápor Mongolů v roce 1240. Zanikla a trvalo skoro 700 let, než se na jejím území znovu vytvořil státní útvar.

                Mongolové narazili ve čtrnáctém století na expandující Velkoknížectví Litevské. Po dvou prohraných  bitvách na Irpenu v roce 1321 a na Modrých vodách v roce 1362 odstoupili nové velmoci na západě severozápadní území svého někdejšího územního záboru. Litva se stala v roce 1386 personální unií s Polskem – velkokníže Vladislav II. Jagello se nechal pokřtít, aby se mohl oženit s dědičkou polského království Hedvikou a během své dlouhé vlády (zemřel v roce 1434 jako 82 letý) dokázal porazit polského odvěkého nepřítele Řád německých rytířů v roce 1410 u Grünwaldu a vytvořil z polsko-litevského soustátí opravdovou velmoc, sahající až za Smolensk. Ve stejné době bylo Moskevské knížectví malým víceméně bezvýznamným státním útvarem, poplatným Chanátu Zlatá Horda. Ukrajinci i Bílí Rusové se museli sklonit před polsko-litevskou mocí a nakonec po krátké uherské mezihře se pod polskou nadvládu dostali i Rusové červení v Haliči.  Jenže jestliže předtím pohanští Litevci leželi jako hráz mezi polským katolictvím (kvůli rivalitě s Řádem často až přepjatým, čehož jsme ostatně svědky i dnes) a ortodoxií východních Slovanů, teď se dostaly tyto dva náboženské směry přímo do kontaktu a do konfliktu. Bílí Rusové ani většina Ukrajinců se s katolickou nadvládou nikdy zcela nesmířila, a to ani ani po církevní Unii z Brestu z roku 1596.

                Polsko se v té době snažilo ovlivňovat i dění v Moskvě a po smrti cara Ivana IV. Hrozného v roce 1597 se pokusilo hned několikrát (vždy ovšem neúspěšně) dosadit do Kremlu svého kandidáta.

Od okamžiku, kdy se ale Rusové polského vlivu zbavili a pod vládou rodu Romanovců konsolidovali svou moc, začala se moc Polska a jeho vliv na východě drolit.

                Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století vyústilo napětí mezi stále méně pevnou centrální polskou vládou a ukrajinskými kozáky v povstání Bogdana Chmelnického. (O této zničující válce psal Henryk Szienkiewicz ve svém románu „Ohněm a mečem“). Záporožští kozáci byli ostří chlapci (to dokázali například ve svém dopise tureckému sultánovi Mehmedovi IV., když je vyzval ke kapitulaci – obraz Ilji Repina ukazuje plasticky, s kým měli Poláci co do činění a že by raději s něčím takovým do činění nic neměli). Kozáci či už záporožští nebo donští či kubánští byli vychováni válkou. Žili na tzv. „Divokých polích“ na hranici s krymským chanátem a byli prakticky v permanentní válce s Tatary a Turky. Za takto přinášené oběti nemuseli platit daně a měli i jiná privilegia. Krvavě vybojovaná privilegia!   Chmelnickému se podařilo  v letech 1648 a 1649 dvakrát porazit polská vojska, pak ale v roce 1651 prohrál a pochopil, že se trvale proti polské přesile neudrží. Už v roce 1648  požádal ruského cara Alexeje I. o ochranu a v lednu 1654 byla podepsána smlouva o začlenění kozáckého státu do Ruska. Car si totiž závazek kozáky ochraňovat  vyložil po svém a Ukrajina na východním břehu Dněpru se stala součástí Ruského impéria. V roce 1667 bylo rozdělení Ukrajiny mezi soupeřící mocnosti potvrzeno rusko-polskou smlouvou z Andrusova. K Bogdanovi Chmelnickém mají proto Ukrajinci poněkud rozštěpený názor. Uznávají jej sice za národního hrdinu, jeho příklon k Rusku mu ale nikdy nepřestali vyčítat jako neodpustitelnou chybu.

                Část Ukrajiny na západním břehu Dněpru zůstala polskou až do časů Kateřiny Velké. Při trojím dělení Polska v letech 1772 – 1795 se naprostá většina Ukrajiny dostala do ruského područí, jen nejzápadnější část okupovalo Rakousko. Ukrajinci byli nazývání „Malí Rusové“ a jejich země „Malá Rus“ o uznání, že jsou jiný než „ruský“ národ museli ještě dlouho bojovat. Novým pánům se ten nápad vůbec nelíbil.

                Události nabyly nový spád s Vekou říjnovou socialistickou revolucí. Lenin vyhlásil mimo jiné právo národů na sebeurčení. Ukrajinci to vzali vážně a vyhlásili z té části Ukrajiny, která byla součástí Ruského impéria, Ukrajinskou lidovou republiku. Zatím autonomní. Jenže bolševici sice byli ochotni akceptovat právo národů na sebeurčení, ovšem pod jednou podmínkou – že se ty národy podřídí jejich diktátu. Pokusili se neúspěšně o komunistický puč v Kyjevě, a když neuspěli, poslali proti Ukrajině Rudou armádu. Ukrajina v reakci nato vyhlásila 25. ledna 1918 samostatnost a 19 února uzavřela nová vláda pod vedením prezidenta Michajla Hruševského separátní mír s Německem. V té době probíhala i jednání Ruské bolševické vlády s centrálními mocnostmi (Německem a Rakouskem) v Brestu Litevském. Jednání byla těžká, vedoucí bolševické delegace Lev Trockij odmítal přijmout tvrdé podmínky Německa spojené s obrovskými územními ztrátami. Zřejmě i pod dojmem odpadu Ukrajiny a jejího míru s Německem (Němci okamžitě po podepsání separátního míru poslali na Ukrajinu svá vojska, která vyhnala Rudou armádu z území Ukrajiny a postavila bolševiky před hotovou věc) nakonec Trockij mír v Brestu na rozkaz Lenina 3. března 1918 podepsal.

                Ochrana cizí moci nemusí být vždy požehnáním – s tím měli Ukrajinci ostatně historické zkušenosti. Němci se chovali na Ukrajině jako na obsazeném území, protože potřebovali hlavně potraviny pro své armády bojující na západní frontě, jakož i pro hladovějící německé obyvatelstvo. Když se nedohodli s legální ukrajinskou vládou, jednoduše ji svrhli a vytvořili takzvaný Hejtmanát na čele s ruským (ale v Německém Wiesbadenu narozeným) generálem Pavlem Skoropadským. Po kapitulaci Německa v I..světové válce 11.listopadu 1918 byl ale osud hejtmanátu a Skoropadského zpečetěn. Ten se musel zachránit útěkem do Německa a moc převzal Semjon Petjura. Formálně se k Ukrajinské republice přidala i Západoukrajinská lidová republika, vzniklá na někdejších rakouských územích, spojení bylo ale čistě formální, protože východ a západ spolu prostě neměly právně, i kulturně nic společného. Na to žily obě části už příliš dlouho v zcela rozdílných kulturních sférách. Toto rozštěpení se ostatně znovu projevilo i v posledních týdnech a měsících – Lvov vidí události v Kyjevě diametrálně jinak než Charkov nebo Doněck.

                Tento nový stát ale dlouho nepřežil. Ihned se na něj vrhlo bolševické Rusko i Pilsudského Polsko a Ukrajinu si opět rozdělili.  Polsko mělo svůj problém, že vznikalo prakticky znova, po svém zničení v roce 1795 a krátké mezihře Varšavského Velkovévodství pod Napoleonovou kuratelou v letech 1807 – 1815. Neznalo své etnické hranice ani své politické a militaristické možnosti. V roce 1919 sice stanovila Rada dohody etnickou linii, kterou předložil znepřáteleným stranám britský ministr zahraničí Curson (proto podle něj dostala i jméno), Polsko však nebyl o ochotno tuto hranici akceptovat a dobylo na sovětech rozsáhlá území na východ od této hranice. Hranici mezi Polskem a bolševickým Ruskem určila mírová smlouva z Rigy z roku 1921. Spousty Ukrajinců a Bělorusů se tak staly občany Polské republiky, východní část Ukrajinců pak byla v roce 1922 začleněna pod hlavičkou Ukrajinské sovětské republiky do Sovětského svazu.  Malý kousek Ukrajiny, obydlený především Rusíny, tedy Červenými Rusy, takzvaná Podkarpatská Ukrajina (dnes Zakarpatská) připadla dokonce i tehdy vznikajícímu Československu. Obyvatelé dnešní Ukrajiny tedy žili až ve třech státech – v demokratickém nábožensky tolerantním Československu, polodemokratickém  katolickém Polsku a jejich největší část pod bolševickou diktaturou.

                Bolševické časy byly pro východní Ukrajince nesmírně kruté. Byli převážně sedláci, navíc s kozáckou minulostí a tedy svou vojenskou hrdostí. Rusové se na ně ale stejně vždycky dívali přezíravě jako na mužiky či chlopy. Kolektivizaci zemědělství odmítali ukrajinští sedláci tvrdohlavě a přivolali na sebe zato Stalinovu nenávist. Tu nikdy nebylo třeba podceňovat. Umělé zabavování potravin (které pak Sovětský svaz exportoval) vyvolalo na Ukrajině hladomor v zimě 1932/1933. Odhady kolik Ukrajinců tehdy zemřelo hlady, se pohybují v rozsahu 2,8 až 5 milionů!!! lidí. Od této chvíle už vztahy mezi Ukrajinci a Rusy nikdy nemohly být dobré. Klín nenávisti byl mezi tyto dvě národnosti zaražen, a jak vidíme dnes, nikdy se jej už nepodařilo vytáhnout. Averze vůči dědictví Bogdana Chmelnického narostlo, pod jeho bustou v Kyjevě se později – už v období Perestrojky – objevil vyčítavý nápis.

                Když na 21. června 1941 překročila vojska Wehrmachtu sovětské hranice, byli Němci na Ukrajině vítáni jako osvoboditelé a Ukrajinci vytvářeli jednotky ochotné bojovat na německé straně proti nenáviděným Rusům.  Kdyby se SS jednotky nechovaly striktně podle Hitlerovy rasové teorie, podle níž považovali Slovany a tím i Ukrajince za méněcenné, mohli získat mocného spojence při tažení na Moskvu. Jenže přes všechna varování generálů wehrmachtu začaly oddíly SS ve velkém vyvražďovat židovské obyvatelstvo (které na východní Ukrajině tvořilo až 12 procent obyvatelstva). Masakry vyvolaly odpor, a když se do hry zapojily ruské partyzánské jednotky, chytře vysazené za  frontou, změnila se spolupráce Ukrajinců s Němci v nenávist a partyzánskou válku.

                Po porážce Německa se Ukrajina územně zvětšila – Stalin trval na nové hranici na západě, totiž na oné Curzonově linii, které měla nejlépe zrcadlit etnické složení obyvatelstva. Západní a podkarpatská Ukrajina byla připojena k Sovětskému svazu, Poláci byli vysídleni do Slezska, odkud byli zase vyhnáni Němci. Jenže ani tak se západ Ukrajiny nestal se zbytkem země kompatibilní. I lvovští Ukrajinci, kteří směli zůstat, znali období liberálního rakouské či snášenlivé polské nadvlády.

V roce 1954 pak k Ukrajině přibyl zcela náhle a nečekaně z rozhodnutím generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova jako dárek k 300 letému výročí připojení Ukrajiny k Rusku Krym. Danajský dar, jak se ukazuje právě teď.

                Ukrajina vznikla jako samostatný stát v roce 1991. V době vzrušené   pokusem o generálský puč proti prezidentovi Gorbačevovi . Tehdy chtěli všichni Ukrajinci (nebo aspoň většina z nich) pryč od Moskvy. Pro oddělení hlasovali i obyvatelé převážně ruských oblastí na východě, dokonce i a Krymu měli přívrženci samostatnosti 58 procentní většinu.

                Jenže nové státy vznikají rychle, horší je udržet je na životě. Státy se prý udržují ideami, na základě kterých vznikly. V případě Ukrajiny to byl především strach z generálského puče, stejně jako většina ostatních sovětských republik neměli představitelé tehdejší Ukrajiny žádnou představu, co dál.

                Národy mají čtyři vedoucí znaky, které vytvářejí ze skupiny obyvatelstva národ.

                Jsou to: 1) jazyk, 2) kultura 3) dějiny a 4) území. Aspoň tři z těchto znaků musí být splněny, aby mohl vzniknout plnohodnotný národ. (Tak například Rakušáci splňují body 2,3 a 4, což stačí, Židé zase splňovali po celá staletí body 1,2 a 3).

                Jak je to tedy po té stránce s Ukrajinci?

1)      Ukrajinský jazyk existuje, je kodifikovaný, liší se od ruštiny či běloruštiny (což jsme za bolševika ani netušili a tím pádem je toto kritérium nesporné.

2)      Ukrajinský kultura má své velikány jako Tarase Sevčenka či Michaila Bugakova (i když ten, pokud vím, psal rusky). Ke kultuře samozřejmě patří i Dynamo Kyjev, které kdysi přestavovalo reprezentační tým Sovětského svazu, či jiný sport, jako jsou sourozenci Kličkovi. Ukrajina má svůj samostatný kulturní život, pro nás možná málo známý, ale nesporný.

3)      U bodu tři začínají problémy. Skutečně vlastní historii Ukrajina vlastně nemá. Je to ještě o něco horší než se Slovenskem. Slováci se odvolávají na někdejší Velkomoravskou říši, aby prokázali svou národní identitu. V podstatě by ale stačilo, kdyby se přestali distancovat od dějin uherských, ve kterých hráli velmi podstatnou a často rozhodující roli. Vždy byli v jednom státním útvaru, jejich dějiny jsou tedy dobře vysledovatelné Ukrajinci jsou na tom mnohem hůř. Které dějiny jsou ty jejich – ty ruské nebo ty polské? Jen Chmelnický a záporožští kozáci nestačí. Samozřejmě je možné sáhnout až do časů Kyjevské Rusi a to taky Ukrajinci dělají, jenže kontinuitu zde po přerušení trvajícím skoro osm set let je opravdu těžko nalézt. Tady začíná nejistota a s nejistotou je spojena normálně agresivita. Kdo je nejistý, s tím se špatně komunikuje. Křečovitá snaha ukrajinského historika Grigorije Piwtoraka dokázat, že Ukrajina neznamená hraniční oblast ale svéprávnou oblast, což prý se dá vyčíst z dekret z dvanáctého století, dokazuje tuto nejistotu asi nejlépe.

4)      Území je pak ještě větším problémem. Ukrajina se rozkládá na východě víceméně na území někdejší Ukrajinské lidové republiky, poněkud zatlačené zpět od Donu na západ, ta vznikla ale v revolučních časech bolševické revoluce, kde rozhodovaly jiná než etnická kritéria. Proto mají Rusové ve východních regionech Ukrajiny v podstatě většinu. Západ s Lvovem či Užgorodem pak byl k Ukrajině připojen násilně Stalinem po druhé světové válce, o Krymu ani nehovoříc. Jaké je skutečné HISTORICKÉ území Ukrajiny si asi nikdo netroufá říct. Asi proto současná ukrajinská vláda tak úporně hájí současné zemské hranice – i když Krym už dávno ztratila. Jde o boj o vlastní identitu. Ukrajinci jsou ještě stále na cestě za ní. Určitě se jim podaří ji najít a obhájit, otázka je, co za to budou muset obětovat. Současná Ukrajina ještě kritéria národního státu nesplňuje. Situace je komplikovaná samozřejmě tím, že i velký bratr na východě hledá svou novou identitu. Z Ruska se stal z koloniální velmoci sice mnohonárodní, ale přece jen svým způsobem národní stát. Jenž musí taky svou novou identitu hledat a upevňovat. O to je situace nebezpečnější. Válka a společně prožité utrpení či triumf vítězství je totiž dobrým základním kamenem pro vznik jakékoliv identity.

Ukrajinu čeká ještě těžká a bolestivá cesta, než se najde, získá patřičnou sebedůvěru a s ní i kredit. Držím palce, aby se to Ukrajincům podařilo v co nejkratší možné době a aby to příliš nebolelo.

                Mimochodem, tvrdit, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou má na svědomí Evropská unie, jak tvrdí náš bývalý pan president Klaus, je hloupost neskutečného formátu, jež svědčí jen o tom, že pan profesor prostě musí mít vždy jiný názor, a to za každou cenu. Ten konflikt tu byl totiž už tři sta let předtím, než Evropská unie vznikla.


Mar
2014

Komu vlastně patří Krym?

categories: Blog, Historie


                Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“

                Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.

                Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.

                Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej zase odděluje jen úzký Kerčský průliv. Tento podvěsek na severním břehu Černého moře vzbuzoval pro tuto svoji strategicky výhodnou polohu vždy zájmy nejrůznějších národů a států, aniž si někdo mohl skutečně říci, že by byl jeho.

                Už staří Řekové při své kolonizaci Černého moře, které nazývali Pontos Euxeinos nebo „Pohostinné moře“ , založili na poloostrově hned několik prosperujících kolonií. A to nejen Iónové, kteří byli jakožto národ námořníků stejně všude od dnešního Španělska až po Gruzii (tehdejší Kolchidu), ale dokonce i nepříliš námořně zdatní Dórové. Ti ukázali při volbě místa ale obzvláštní šikovnost a jejich kolonie Chersonéssos se stala nejen hlavním opěrným řeckým bodem na poloostrově, ale dala poloostrovu na dlouhou dobu i jméno. Poloostrovu se říkalo Chersonéssos Tauriké, jako připomínka na původní obyvatelstvo kmene Taurů a znalci řecké mytologie si okamžitě vzpomenou, že právě sem odnesla bohyně Artemis Ifigenii, když ji chtěl její otec Agamemnon obětovat a učinila ji tam svou kněžkou. O jejím osudu vytvořil slavné drama Euripidés a nazval je „Ifigenie na Tauridě“.

                Krymské řecké kolonie si udržely nezávislost v době perské nadvlády nad západní Asií, ale i v době Alexandra Velikého a jeho nástupců. Postupně se ale dostaly pod tlak vzmáhajícího se království Skythů na pevnině a zorganizovaly se do takzvaného Bosporského království, které zabíralo východní část poloostrova a dnešní ruské území za Kerčskou úžinou. Na začátku prvního století před naším letopočtem požádala ale vládnoucí dynastie Spartokovců, stejně jako ještě nezávislá osada Chersonéssos  o ochranu pontského krále Mithridata VI. Eupatora a ten tuto dynastii na trůně Bosporského království vystřídal. Tento ctižádostivý panovník se dostal do konfliktu s Římany, s nimiž vedl celkem tři války (89 – 84, pak 83-82 a 74-64 př.n.l.). Na jejich konci byl – jak už to bývalo ve válkách s Římany zvykem – poražen, ztratil svá území v Malé Asii a hledal azyl právě na Krymu. Římský vojevůdce Pompejus se k němu snažil probít přes Kolchidu (dnešní Gruzii), jenže Kavkaz byl pro římské legie nepřekonatelný (nešlo to ani po pobřeží  – oblast Soči byla pro Pompejovo snažení konečnou stanicí). Římané tedy aspoň zablokovali bosporské přístavy a ekonomická tíseň přinutila Mithridatova syna Farnaka, aby kapituloval a slíbil otce Římanům vydat. Ten nato spáchal sebevraždu. Tato sebevražda byla poněkud kuriózní a vstoupila do dějin. Mithridates žil totiž celý život jako pravý orientální panovník ve strachu, že bude otráven a proto se ládoval protijedy před každou hostinou. Jeho tělo bylo údajně oněmi protijedy tak naplněno, že jed, který požil v sebevražedném úmyslu, neúčinkoval. Když už čekání na smrt trvalo dlouho a bylo bezvýsledné, poručil bývalý král svému otrokovi, aby jej zabil mečem.

                Římané se odměnili Farnakovi tím, že ho sice přijali „pod ochranu“ neposlali do Bosporu ale své legie a království si udrželo po celou dobu římské nadvlády formální nezávislost, čili jakousi autonomii – osud, který měl Krym pronásledovat po téměř celé jeho dějiny. Římané zde ovšem udržovali jakousi trestaneckou kolonii, byli zde posíláni zvlášť nebezpeční trestanci.  (Myšlenka Guantanáma  tedy není nic nového). Pracovali zde v mramorových dolech. Nebezpeční je myšleno především ideologicky, proto tu byl také držen třetí Petrův nástupce na papežském stolci Klement, který zde byl roku 97 n.l. údajně na rozkaz císaře Trajána popraven (byl hozen do moře s kotvou na krku.)

                Po rozpadu Římské říše připadl Chersonéssos Byzanci, která zde udržovala své obchodní stanice a existovalo zde i biskupství pověřené obracením okolního obyvatelstva na křesťanskou víru. To šlo dost ztuha, na sever od Krymu se totiž vytvořila velká a mocná říše Chazarů, kteří neměli chuť opouštět své původní přírodní náboženství. Teprve v polovině devátého století se chazarský kagan rozhodl, že chce přestoupit na jedno ze světových náboženství (volbu si ale ponechal pro sebe) a pozval na svůj dvůr zástupce křesťanů Židů a muslimů. Právě tehdy tam cestoval i náš Konstantin (Cyril) se svým bratrem Metodějem jako vyslanci byzantského císaře a patriarchy a právě na Krymu v Chersonésu objevili pozůstatky svatého Klementa, což jim zabezpečilo věčnou slávu a Konstantinovi hrob přímo v lateránské bazilice po boku onoho legendárního papeže z počátků křesťanství. Koncem devátého století Chazarská říše prostě zmizela. Nikdo neví, kam Chazaří, znechucení neustálými útoky divokých Pečeněgů, zmizeli, podobnost maďarské gramatiky (Maďaři žili dvě stě let v Chazarské říši jakožto ochránci hranic říše) s finskou a estonskou, při naprosté rozdílnosti slovní zásoby těchto jazyků by ale byla možná hodná prozkoumání. Co když mírumilovní Chazaří prostě jen sbalili kufry a odešli daleko na sever, kde jim všichni dali – aspoň načas- pokoj.

                Chazaři tedy odtáhli (možná) na sever, Maďaři k nám do střední Evropy a na sever od Krymu se usadil další kočovný národ Kumánů. Slovanské obyvatelstvo Kyjevské Rusi tedy na jih k moři nedosáhlo, jižní stepi u Černého moře ovládali asijští kočovníci.

                Rozhodujícím způsobem se dějiny změnily ale až roku 1223. Tehdy přitáhli od východu Mongoli, nazývaní za západě i Tataři. Kumáni jim byli schopni vzdorovat jen do roku 1240. Pak prchli do Maďarska a přenechali celou zemi Mongolům. Právě pronásledování Kumánů si Mongoli vzali za záminku války proti Uhersku, kdy v roce 1241 rozdrtili u Slané vojsko uherského krále Bély IV a Slovensko skoro zbavili veškerého obyvatelstva. Poté, co se stáhli nazpět do Asie, vytvořili několik – z jejich pohledu západních – chanátů. Nejmocnější z nich byl Chanát Zlaté hordy, rozkládající se od Dněstru až k Azovskému moři. Krym měl hrát v této říši rozhodující roli. Protože Chanát Zlaté hordy ovládal prakticky všechny obchodní cesty z Číny do Evropy – zejména hedvábnou stezku – potřeboval přístavy, odkud by východní zboží transportoval do bohaté Evropy, toužící po hedvábí, perlách, pepři  a jiném lákavém zboží. Přístavy na Krymu byly k tomu účelu ideální. Jako první to pochopili Janované. Protože Byzanc po svém dobytí křižáky v roce 1204 ztratila na Krymu svůj vliv, začali zde zakládat své osady. První z nich Kaffa vznikla už roku 1266 a následovaly Sudak, Matrida, Jalta či Balaklava a konečně i Azov. Janované samozřejmě nezapomněli anektovat i Cherson.

                Protože ale Byzantinci v roce 1261 dobyli své hlavní město na křižácích nazpět, byli Janované závislí na přízni byzantského císaře. Smlouvami s ním si zajistili volný průjezd úžinami Bosporem a Dardanelami, císař jim nakonec přepustil část Konstantinopole za Zlatým rohem – Petru, dnešní  Galatu. Proto to taky byli Janované, kteří pod vedením kondotiéra Giustinianiho vzali na svá bedra hlavní zátěž marné obrany Konstantinopole proti Turkům v roce 1453.

                V době pádu Konstantinopole už se ale tatarský Chanát Zlaté hordy rozpadl na několik dílčích říší, nejmocnější z nich a také nejdolnější byl Chanát Krym s hlavním městem v Bachčisarají. V roce 1475 se formálně poddal Osmanské říši, což znamenalo definitivní vyhnání Janovanů. Pod ochranou sultána pak – opět jednou autonomní – krymští vládci v roce 1502 zničili zbytky Zlaté Hordy. Nebylo to úplně rozumné, expandující Rusové této skutečnosti totiž využili k dobytí Kazaně a Astrachaně a stali se tak novými, nepříliš pohodlnými sousedy krymských Tatarů.  O sedmdesát let později se Tataři pokusili toto nedopatření napravit. Vytáhli na sever a ve dnech 24 – 26. května 1571 dobyli a vypálili Moskvu.  Bylo ale už pozdě. Severní soused už příliš zesílil a navíc v Kremlu seděl vládce nad jiné schopný  a mazaný – Ivan IV. zvaný zcela právem Hrozný. Ten odmítl po pádu Moskvy ihned kapitulovat a protahoval vyjednávaní o kapitulaci, míru a kontribucích tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady nové vojsko. Pak vyjednávání přerušil.  Zuřící krymský chán Devdet Giraj vytáhl v roce 1572 proti lstivému moskevskému vládci s novým vojskem a spoustou těžkých děl, jeho vojsko bylo ale ruským vojevůdcem Michailem Vorotynským u vesničky Molodi v několikadenní bitvě rozdrceno. Tato bitva se udává jako začátek úpadku krymského chanátu, který se už z této porážky nikdy nevzpamatoval a v následujících stoletích byl už v trvalé, i když statečné defenzívě proti expandujícímu Rusku. Kníže Vorotynský se vděčnosti nedočkal. Tedy dočkal, ale jen nakrátko. Nejprve jen car Ivan bohatě obdaroval, poté ale z něj a z jeho popularity dostal strach a v roce 1573 jej dal popravit.

                Tataři kladli Rusům hrdinný odpor. Byly to právě opakované neúspěchy v pokusech o dobytí Azova, které nakonec přiměly Petra Velikého, aby se vzdal další snahy o získání přístupu k moři na jihu a založil Petrohrad. Jenže co nedokázal velký chlap, dokázala velká ženská. Tedy Kateřina Veliká. Ne nadarmo jí ve Francii říkali le Grande, tedy velký, jako by byla muž.

                V roce 1774 vyhlásil už hodně zmenšený Krymský chanát pod ruským tlakem nezávislost na Turecku. Následně opustili Krym z podnětu Rusů všichni křesťané. Následoval hospodářský kolaps, občanská válka a v roce 1783 ruská intervence, jež vedla k obsazení celého Krymu a jeho přičlenění k Ruské říši. Tažení vedl Kateřinin důvěrník a milenec kníže Potěmkin. Název Potěmkinovy vesnice, kdy chtěl své paní prezentovat nové šťastné poddané ve válkou zničené zemi, pochází právě z té doby. Krym byl přejmenován na Gubernii Taurii  (první z mnoha pokusů dát této zemi jiný než tatarský název) a na 100 000 Tatarů uteklo před ruským násilím do Turecka. V roce 1784 založili Rusové na Krymu nový moderní přístav Sevastopol, město obydlené od samého začátku ruskými přistěhovalci a tento stav se nezměnil dodnes.

                V letech 1853 – 1856 se Krym stal válčištěm velmocí. Do války mezi Ruskem a Tureckem se totiž zapletly i Anglie, Francie a nakonec i Sardinské království.  Rusové válku prohráli, poloostrov ale podrželi a další statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka. Okolo roku 1900 žilo na Krymu už jen 187 000 Tatarů.

                V roce 1917 po Velké říjnové revoluci byla vyhlášena Lidová republika Krym. Právě Krym si vybral za svou základnu jeden z legendárních velitelů Bělogvardějců Wrangel.  Byl asi nejschopnějším ze všech protisovětských velitelů, jenže přišel pozdě, když už bylo v podstatě po všem. Snaha udržet Krym mimo vliv sovětské moci byla odsouzena k neúspěchu. V roce 1921 musel Wrangel se svými vojáky poloostrov vyklidit a byla zde vyhlášena Autonomní socialistická sovětská republika v rámci Sovětského Ruska.

                V roce 1942 dobyla poloostrov po dlouhých a těžkých bojích německá vojska (obrana Sevastopolu vstoupila do ruských dějin a je dodnes mýtem a důvodem, proč má Rusko právě k tomuto městu tak silný emocionální vztah). Krym dostal název Gotengau jako vzpomínku na takzvané krymské Góty, tedy Germány, kteří zde kdysi měli žít. Hitler měl v plánu vysídlit odtud slovanské obyvatelstvo a nasídlit sem německé obyvatelstvo z Jižního Tyrolska ( to aby udělal radost spojenci Mussolinimu, kterého jihotyrolští Němci nikdy nepřestali znervózňovat, nemohl proti nim ale z ohledu na silnějšího spojence nic podniknout). Z těchto plánů nakonec sešlo – Tyrolákům se na Krym zřejmě nechtělo a v roce 1944 se Krym dostal opět pod sovětskou kontrolu. S fatálními následky pro tatarské obyvatelstvo. Pod záminkou jeho kolaborace s německými okupanty (což byla částečně pravda, Tataři byli ochotni spolupracovat s kýmkoliv, jenom když je zbaví Rusů) byli 18.května 1944 přesídleni do oblasti Kazaně ( kde je dnes Autonomní tatarská republika) a Ufy (Baškirská autonomní republika) . Polovina z nich transport v dobytčích vagónech bez jídla a pití nepřežila.  Autonomie Krymu byla zrušena a Krym začleněn do Ruské socialistické sovětské republiky. V únoru 1945 měl na sebe Krym přitáhnout oči celého tehdejšího světa, protože se zde na Jaltě konala konference mocností (SSSR, USA a Velká Británie), jež měla rozhodnout o poválečném uspořádání světa – jak to dopadlo, zejména pro nás, víme.

                V roce 1954 pak Nikita Chruščov, sám Ukrajinec, daroval Krym Ukrajině. Jak zdůraznil jeho syn, politolog žijící v USA, nevedly ho k tomu žádné politické, morální či etnické, ale pouze hospodářské důvody. Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už skoro dvě stě let tvořili většinu, se s tímto činem nikdy nesmířili. V roce 1967 došlo k rehabilitaci krymských Tatarů, návrat na Krym jim byl povolen ale až v roce 1988 za vlády Michaila Gorbačova. Dnes tvoří z dvojmilionového obyvatelstva Krymu 12%, (Rusové tvoří 58% a Ukrajinci 24%) Mimochodem obyvatelstvo Krymu se v posledních desetiletích následkem vystěhovalectví stále zmenšuje, od roku 1995 zde ubylo 250 000 obyvatel. Mimochodem ruštinu jako dorozumívací jazyk preferuje 97 procent obyvatelstva Krymu!

                Navzdory tomuto etnickému složení hlasovalo v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu 54% krymského obyvatelstva pro samostatnost Ukrajiny. Ihned ale začaly problémy. Nepomohlo ani, že Krym znovu dostal svůj statut autonomní republiky a že má vlastní parlament, vládu i rozpočet. Rusko má totiž k této zemi obzvlášť vřelý vztah. A tak žhavá láska může být zničující. V roce 1993 vyhlásil ruský parlament Sevastopol za ruské město, Sevastopol je totiž, jak známo, hlavní opěrný bod ruské černomořské flotily. Po několikaletých vyjednáváních došlo nakonec v roce 1997 mezi Ruskem a Ukrajinou k dohodě o nájmu přístavu a vojenské základny na dvacet let – tedy do roku 2017.

                Už v roce 2008 ale došlo k vážnému konfliktu. Ukrajinský prezident Juščenko (pro něhož na Krymu hlasovalo méně než 20% voličů) se v době rusko-gruzínského konfliktu postavil na stranu Gruzie a chtěl smlouvu Rusku vypovědět. Nakonec si to netroufl udělat, Rusové jsou ale od této chvíle velmi přecitlivělí na každou politickou změnu v Kyjevě. Jedním z prvních činů Viktora Janukoviče (zvoleného na Krymu ukrajinským prezidentem většinou 89% hlasů) bylo prodloužení oné smlouvy s Ruskem, za což dostal jako protislužbu zvýhodněné ceny ruského plynu.

                A tak není divu, že to dnes na Krymu opět vře. Politicky patří sice Ukrajině, etnicky ale Rusku. Tataři mají pak z Rusů historicky podmíněný panický strach, Ukrajinci se nechtějí stát trpěnou menšinou. Putin má ale (oprávněné?) obavy, že by mohl dostat s novým ukrajinským vedením ohledně Sevastopolu opět nemalé problémy. A využívá situaci. Ruské jednotky, které se na Krymu vylodily, mohou počítat s plnou podporou většiny krymského obyvatelstva. Stejně jako svého času v Abcházii či v Jižní Osetii. Krym bude mít tedy nemalé problémy obhájit zde svou suverenitu. Ostatně Janukovičem dosazený premiér krymské vlády Anatolij Mohiljov byl 27.února vystřídán vůdcem proruské strany Sergejem Axjonovem. A pokud dojde na Krymu k volbám, nemusí Putin vůbec nic manipulovat. Většinu získá Axjonov a v případném referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny bude hlasovat jistá většina pro samostatnost poloostrova. Samozřejmě, že tuto samostatnost uzná pouze Rusko. Rusko samozřejmě nebude Krym anektovat, to by byla fatální politická chyba, bude ale požádán legálně zvolenou vládou autonomní republiky Krym o ochranu a samozřejmě ji rád poskytne. Fungovalo to v Abcházii i v Jižní Osetii, proč by to tedy nemělo fungovat teď? Samozřejmě je Krym větší sousto. Nejen proto, že je větší, ale proto, že je skutečně v Evropě, skoro před prahem Evropské Unie. Jenže Ukrajina nebude mít šanci získat kontrolu nad poloostrovem zpět. Může harašit zbraněmi, jak už to Vitalij Kličko i dělá, nemá proti Ruské armádě ale ani tu nejmenší šanci. Evropa a Amerika můžou hrozit sankcemi, nikdy je neuvedou skutečně do reality. Na to potřebují příliš ruský plyn a ropu. A Putin potřebuje zase Evropu jako odběratele. Bez vývozu ropy a plynu se zhroutí jeho ekonomika. Bohužel pro něj vedou všechny plynovody přes území Ukrajiny – plynovod pod Baltickým mořem ještě není – pokud vím ani tak brzy nebude – v provozu.  Pokud by ovšem Ukrajina zastavila dodávky na západ, přivolá na sebe hněv Evropy.

                Ať to teď vypadá jakkoliv dramaticky, nakonec dojde k dohodě. A Krym, zřejmě už brzy „samostatný“ bude patřit, jako tomu bylo vždycky, všem a nikomu.

                Vitalij Kličko má sice pravdu, když říká, že lidé chtějí především žít dobře a v dostatku a nacionalismus, federalismus a další politická hesla jsou mu vnucována lidmi toužícími po politické moci. Jenže kdo to těm lidem na Krymu vysvětlí?


Feb
2014

Putin a jeho olympiáda

categories: Blog


Olympiáda v Soči skončila a všichni se nemůžou udržet, aby ji nechválili až do nebes. Přiznám se, že mne taky oslnila. Rusové zorganizovali představení, jaké zůstane v paměti. Prostě zase jednou se prezentoval „Velký národ“. Nemám podobné megalomanské projekty rád, člověk se vždycky ptá, zda se tolik peněz nemohlo použít nějak jinak a praktičtěji. (Na to se právě ptají brazilští demonstranti, kteří si dovolí V BRAZÍLII!!!) demonstrovat proti mistrovství světa v kopané. V Rusku se nedemonstrovalo, a když, tak ne proti Soči. Rusové mají jiné – mnohem palčivější – problémy. Jenže na ně je právě nechal jejich vládce Vladimír Vladimírovič Putin aspoň na chvíli zapomenout.

                Vyšlo mu doslova všechno. Jako by nad ním držel ruku pravoslavný Bůh. On totiž vychází s pravoslavnou církví tak dobře, jak se jen dá, a je jednou z opor jeho moci. Zda se modlí osobně, nebo tuto činnost deleguje na popy, je už jiná otázka, každopádně jsou nakonec oni kněží ochotni odpustit velkému Vladimírovi (prosím, neplést s Vladimírem Slunéčkem, knížetem a suverénem Kyjevské Rusi, i když podobnost není čistě náhodná) i nevěru, nemanželské děti, vyvlastňování majitelů pozemků, na nichž pak vznikla sportoviště a pošlapávání lidských práv na každém kroku. A nejen oni, vlastně mu to odpustil celý svět. Nakonec se nechal zlomit i prezident olympijského výboru Thomas Bach, pro kterého byla tato olympiáda prubířským kamenem (je v úřadě teprve od loňska). Jestliže se při otvíracím ceremoniálu tvářil ještě rezervovaně, při závěrečném už pěl chválu. A zasloužil si uznalý, dokonce skoro přátelský,  úsměv kremelského vládce.

                A Rusko se mohlo bušit hrdě do prsou, jako ve svých největších koloniálních dobách, kdy mu patřila polovina Evropy. Nejen, že byli nakonec přece jen nejúspěšnějším národem v počtu medailí, ale v poslední soutěži, maratónu mužů na 50 km, vyhráli dokonce všechny tři medaile a tak mohly na sočském stadionu, postaveném JENOM pro zahajovací a závěrečný olympijský ceremoniál, stoupat k nebi za zvuků monumentální ruské hymny, již dal kdysi dávno pro tehdejší Sovětský svaz zavést Stalin a již Putin oprášil pro své poněkud zredukované impérium, hned tři ruské vlajky. Může si někdo přát víc?

                Vladimír Vladimírovič ukázal zase svou genialitu. Mohl si dovolit dokonce i to, aby na stadionu nesla při otvíracím ceremoniálu na předposledním úseku olympijský oheň jeho milenka a matka jeho dvou nemanželských dětí, byl ale dost chytrý, aby oheň nechal zapálit dvěma opravdovým sportovním legendám Rodninové a Treťjakovi. Jestliže se svět škodolibě radoval z maléru, kdy se při zahajovacím ceremoniálu nerozsvítil jeden z olympijských kruhů, dokázali si Rusové dokonce sebeironicky dovolit tento defekt parodovat v ceremoniálu závěrečném. Gesto rozhodně sympatické, rušící obraz zaťatého namyšleného imperiálního národa. Diktátoři si přece ze sebe legraci nedělají, zejména pak ne, když se jim něco nepovede, to okolo sebe mlátí nejvíc. A Vladimír se mile usmívá a dovolí parodovat chyby! Jak milý člověk!

                Nezbývá než si přiznat, Putin zase jednou všem vytřel zrak. Byla to jeho olympiáda, o tom nikdo nepochyboval, vše bylo nakomponováno tak, aby byla tato olympiáda spojována s JEHO jménem a aby mu zvýšila JEHO i tak vysokou popularitu v JEHO zemi (že zvýšila jeho kredit i ve světě byl jen vedlejší, i když samozřejmě vítaný efekt). A dokonale mu to vyšlo. Teroristé, kteří hrozili už měsíce před začátkem her teroristickými útoky, se nezmohli než na odporné, ale jen symbolické atentáty ve Volgogradě před začátkem her, během her bylo mrtvé ticho. Jako by i oni strnuli jako myš při pohledu na kobru, stejně jako celý svět.  Zapomenuty jsou nepřišroubované záchody v ubytovnách olympioniků (jak měli ruští dělníci vědět, že se toalety k zemi šroubují, oni sami chodí celý život na toalety šlapací) nebo ubohý slovinský sjezdař, který s rozbitým obličejem a vyraženými zuby marně čekal na pomoc na sjezdovce a nakonec si pro ni musel jet do cíle. Tyto drobnosti jsou přehlušeny celkovým triumfem (jehož jediným kazem bylo vystoupení ruských hokejistů, nelišící se příliš od vystoupení našeho, jež bylo ale jen důkazem, že kvalita NHL je pořád ještě někde jinde než KHL). Tu poslední – a nejdůležitější –  medaili olympiády Vladimírovi Vladimírovičovi nedopřály ani modlitby jeho věrných popů. Ruští hokejisté zato taky dostali nálepku velezrádců.

                A tak si člověk musí položit otázku – jak to ten člověk dělá? Jak si dokázal vybudovat tak dokonalý systém moci, systém kultu své osobnosti v zemi, o níž se nedá říci, že by byla vyslovenou diktaturou ( i když k demokracii v našem slova smyslu má hodně daleko). Samozřejmě je tu jeho vzdělání důstojníka KGB, jsou tu jeho věrní Pitěrci, ochotni se za něj i obětovat (pokud dostanou dobře zaplaceno a to oni dostanou), protože dlouho přehlížený a podezřívaný St.Petersburg, jenž se musel dlouhá desetiletí krčit ve stínu Moskvy, dostal nazpět zase hodně ze svého lesku a petrohradští úředníci vlivné posty v Moskvě.

                Ale je tu i jeho neuvěřitelná diplomatická šikovnost – nezapomínejme, jak vyškolil Obamu v otázce intervence v Sýrii. Metoda cukru a biče, již vymyslel a používal Bismarck – ne nadarmo prožil Putin svá „nejlepší léta“ v Německu, jak vyprávěl hrdě svého času německému premiérovi Schröderovi. Ten ho za to ani nenapomenul a za odměnu je v představenstvu stavby podmořského plynovodu v Baltském moři s jistě nemalým platem. Jestliže někdo zlobí, jako Čečenci na Kavkaze, jde proti nim s neskutečnou brutalitou a dá jim na krk „svého“ prezidenta a vazala Ramzyna Kadyrova, jenž se se svými poddanými skutečně nemazlí. Naproti tomu Tataři, muslimové stejně jako Čečenci, kteří se rozhodli být loajální, dostanou od Putina všechno, o co si jen řeknou. Ne nadarmo se jejich hlavní město Kazaň stalo nejbohatším a třetím největším městem Ruska. Investice z Moskvy pomohly vybudovat z tohoto města opravdovou metropoli.

                Procesy proti Michailovi Chodorkovskému (kterého před olympiádou velkomyslně propustil z vězení) a dodnes nevysvětlená smrt Borise Berezovského v jeho londýnském exilu, zlomily politickou moc oligarchů a přinutily je k loajalitě. Osud Berezovského jim jasně ukázal, že k poslušnosti není alternativy – a to ani emigrací. Teď rádi panovníkovi pomohli zaplatit „jeho olympiádu“

                Na druhé straně věrní úředníci se stávají novými milionáři. Samozřejmě že jen korupcí, proč asi explodovaly náklady na olympiádu z plánovaných 9 miliard dolarů na 40 miliard? Ale zkorumpovaní úředníci jsou věrnější. Protože mají máslo na hlavě a kdykoliv můžou skončit ve vězení, jsou stejně věrní, jako byli straničtí funkcionáři za komunistických časů. Nechat zkorumpovat své schopné spolupracovníky patří k abecedě dobrého vládce.

                Ale není třeba zapomenout ani na to, že se Putinovi podařilo zatlačit za Jelcina všude přítomnou kriminalitu do ilegality – každá ze skupin organizovaného zločinu je infiltrovaná a může být kdykoliv zlikvidována, když začne zlobit. Už nejednou se to stalo, přičemž ovšem likvidací neposlušných buněk se nezabývají státní orgány, ale jiné gangy, jež dostanou příslušné informace, zelenou a poté za odměnu dobytý rajón. V dané situaci se opravdu vyplatí vládce nedráždit a ruské ulice získaly na jistotě. Kdo by za to nebyl prezidentovi vděčný? Byl jsem vlastně i já, když jsme se  s manželkou mohli procházet nočním Petrohradem, aniž bychom se za celou dobu setkali jen s náznakem ohrožení. Samozřejmě že  bylo možné vyhlásit gangům válku a pokusit se je zničit. Tím by si ale Putin přivodil jen nesmiřitelnou nenávist. Není lepší, když se bossové ucházejí o jeho přízeň a on o nich má přehled?

A v neposlední řadě – umí se chovat na veřejnosti. Když navštívil anglickou královnu Alžbětu II (byla to první ruská návštěva v Británii na nejvyšší úrovni od časů cara Alexandra) byla královna nadšena politikem,  jenž se ani jednou neprohřešil proti protokolu. Její nadšení bylo o to větší, že Putinova návštěva následovala bezprostředně po návštěvě amerického prezidenta Bushe, který zanechal na zahradě Buckinghamského paláce zdevastovaný trávník.

                Je hodně politiků, kteří by chtěli být jako Putin, ale nedokážou to. Poslední zoufalec, jenž při takovém pokusu ztroskotal, byl ukrajinský prezident Janukovič. Člověk na to prostě musí mít! Pokud nemá, skončí před soudem nebo na márách.

                Vladimír Vladimírovič je pro mne prostě příkladem člověka, jehož není možné zastavit. Nesmírně inteligentní, bezohledný a bez svědomí. Stejný byl kdysi Friedrich II, o němž jsem napsal svůj poslední román, anglická Alžběta I a nelišil se od něj příliš ani náš „Otec vlasti“ Karel IV. Mimochodem, všichni byli u svého obyvatelstva velmi oblíbení! Existuje jasnější důkaz, že účel světí prostředky?

                Je to marné, člověk ho může nenávidět, musí ho ale obdivovat. A to mu určitě stačí.