Jde o naprosto potřebnou funkci. Odkdy pán Bůh vymyslel jeden ze svých nejlepších žertů se spletením jazyků pod babylónskou věží (i když tenhle žert nedokáže držet krok s mnohem lepšími a drsnějšími, jako bylo například vložení prostaty do mužova těla – kdyby se byl tehdy při tvoření poradil s jakýmkoliv instalatérem, byl by mu tento určitě řekl, že něco takového se na odtok zabudovat prostě nesmí – jenže tehdy asi ještě instalatéři nebyli) lidi si prostě nerozumí. Jsou ale osoby ovládající více jazyků a ochotné v té hrozné spleti, potencované současnou globalizací, pomoci. Většinou ovšem za peníze. A ne za málo. Především v čase uprchlické krize si každý, kdo měl povolení překládat z arabštiny, vydělal slušný balík. Byli i takoví, kteří to povolení měli, aniž by arabsky uměli, ale to už je jiná kapitola. Aby tomu náš zaměstnavatel předešel, sepsal si seznam lékařů, kteří ovládají jiný než německý jazyk (angličtina se nepočítá) a potom je volají, když někde onemocní jejich krajan. Moje manželka má tu čest na grazské klinice častěji, ať už při úrazech automobilových či lyžařských anebo při tlumočení problémů Róma se zlomeninou lícní kosti „Tak znate pani doktorka, tak sme sa popili a potom sa pobili a už to aj bolo.“

Někdy je to funkce hodně potřebná, když přivezli na kliniku pana Jelínka s rozdrcenýma nohama po automobilovém úrazu či když na Stolzalpe přivezli holčičku Janouchovou s otřesem mozku. Když na takového člověka v těžké krizové situaci promluví krajan, je mu hned lépe – neřkuli, je-li to dítě. A člověk se cítí být užitečný.

Jednou k nám přišel na Stolzalpe čínský kolega na stáž. K úžasu všech neuměl ani slovo německy či anglicky. Hovořil pouze čínsky a byl s tím naprosto spokojený. Rakouští ortopedi ne. Nakonec našli řešení. V Murau byla tehdy ještě čínská restaurace. Zaktivovali tedy jejího majitele a ten dorazil do nemocnice a posléze i na operační sály a překládal krajanovi, co mu rakouští lékaři říkali. Tedy aspoň v to všichni doufali, kontrolovat se to nedalo. Nakolik se čínský kuchař vyznal v odborné ortopedické terminologii, bylo víc než sporné.

Já jsem mohl excelovat, když na Stolzalpe jezdili Rusové z okolí Omska nechat si implantovat kyčelní protézy, teď ve Wagně se nacházím na průjezdu českého národa na dovolenou do Chorvatska, kdy každou chvíli někomu přijde po cestě zle a zastaví se v poslední rakouské nemocnici, než překročí hranici do někdejší Jugoslávie. A samozřejmě jsou tu i dálkoví řidiči, ať už Řekové, Bulhaři, Poláci či Chorvati, nějak to jde vždycky.

Můj problém je v tom, že umím z každého jazyka trošku, někdy víc, někdy méně, dokonale neovládám ale ani jeden – už ani tu češtinu vlastně ne. Pivo či víno si ale umím objednat téměř ve všech evropských jazycích (což jsem už mnohokrát využil) a stejně tak skoro ve všech evropských jazycích (a dokonce i v čínštině) umím vyznat lásku (což jsem ještě nevyužil nikdy a zřejmě se mi to už ani nepoštěstí. Takové znalosti se řadí do kategorie „nepotřebné vědomosti“ a tvoří v mozku balast, který zabírá místo, kterého se ale nedokážete zbavit). Už ale i tak kusé znalosti několika vět v rozdílných jazycích mi přinesly pověst jazykového génia a nikdy jsem nezklamal sestřičky z oddělení tak, jako když jsem nerozuměl pacientce z Pákistánu, hovořící pouze místním dialektem.

„Vy jste jí opravdu nerozuměl?“ žasla sestra na vizitě. „My jsme myslely, že ovládáte všechny jazyky.“

Ne, neovládám. Dokážu se sice domluvit s řadou cizinců, hovořícími některým slovanským jazykem, lidmi hovořícími německy, anglicky (pokud je to angličtina originál a ne arabská, čínská nebo japonská) či italsky ( při italštině totiž v podstatě stačí ruce a nohy, protože ty tvoří 60 procent italské slovní zásoby), nikoliv ovšem maďarsky, turecky, či čínsky. A i při oněch jazycích, v nichž jsem jakž takž honěný, může bez tlumočníka docházet k nedorozuměním.

Ruský pacient z Čečenska mi vysvětloval své problémy se stolicí a opakoval, že si už vícekrát zavedl do konečníku „sviečku“.  To mne vyvádělo opakovaně do rozpaků, protože jeho sexuální praktiky mne opravdu až tak do detailu nezajímaly. Musel jsem sáhnout hodně hluboko do mých znalostí východoslovanského jazyka, než mi došlo, že „sviečka“ znamená v ruštině čípek.

Proto je lepší čas od času využít služby tlumočníka. Má to ovšem své záludnosti. V roce 1992, ještě před volbami, které rozhodly o definitivním rozdělení Československa na dva samostatné státy, jsem vedl delegaci města Poprad a Vysokých Tater do Albervillu. Poprad se hlásil do soutěže o vypsání zimních olympijských her, a my jsme si jeli k Francouzům pro „know how“.  Byl to velmi milý výlet se skvělou stravou a bohatým programem – mimo jiné s přijetím u starosty Albervillu. Protože z francouzštiny umím pouze čtyři věty  – a sice omluvit se, že neumím francouzsky, objednat pivo či víno, vyznat lásku a koupit elastické kalhoty pro děti (protože jsem tehdy dostal od manželky takový úkol), použil jsem při své projevu na allbervillské radnici služby tlumočnice, netušíc, že je příslušnicí Slovenské národní strany. Sice, když jsem hovořil o Československu, novém federativním uspořádání vztahů mezi jeho národy a o prezidentovi Havlovi, nějak jsem nedokázal tato slova ve francouzském překladu tlumočnice odhalit, netušil jsem ale ještě pořád nic zlého. Pak přišel večer a my jsme seděli u společného stolu, tlumočnice vedle mne, protože jsem její služby nadále potřeboval. Pak jsem ale uviděl číšníka a použil jednu z mých čtyř vět, které ovládám: „Garcon, un bouteille de vin rouge, s´il vous plait!“ V tom okamžiku tlumočnice zbledla jako smrt a já jsem se obával, že budu muset v příští sekundě použít mé medicínské schopnosti při její reanimaci. Od toho okamžiku mne pozorovala s velkou nedůvěrou a při překladu mých vět mne pozorovala po očku a překládala hodně pomaleji než předtím.  Záhadu mi pomohla vyřešit druhý den ráno jedna dáma z delegace Vysokých Tater, Češka ovládající francouzštinu. „Pane doktore, kdybyste věděl, co ona tomu starostovi povídala!“ Nevěděl. Ona si ale od okamžiku, kdy jsem si objednal onu láhev červeného vína, myslela, že vím, a že je ona už vlastně nezaměstnaná. Nechal jsem ji v tom přesvědčení až do konce našeho pobytu – byl jsem hodně zlý? Problém se vyřešil sám tím, že pan Mečiar vyhrál volby. Nemusela jít tedy ona, ale já.

Tlumočník by měl ovšem ovládat jazyk na patřičné úrovni, aby nedocházelo k nedorozuměním. Sloužil jsem – už v Rakousku – s mladou kolegyní jménem Babčicky. Byla to atraktivní mladá dáma, připomínající některými rysy tváře Angelinu Jolie, a se sexappealem, o nějž se mohla opřít. Ve věcech medicínských šikovná, samostatná a angažovaná. V noci, aby pana oberarzta při častém vstávání netrefil šlak a ona ho pak nemusela léčit, zvládala pacienty většinou samostatně a volala o pomoc jen v nejvyšší nouzi.

Možná právě proto si ji osud vyvolil pro následnou historku. O půl páté ráno se před ambulancí objevili dva Poláci. Když se paní doktorka objevila a na jejím štítku si přečetli jméno Babcicky, polští páni ožili a spustili na ni polsky. Kolegyně sice má polské předky a atraktivní slovanské tělesné tvary, tito předkové ale přivandrovali do Rakouska ještě za císaře pána. Její znalosti polštiny jsou ted nulové. Když návštěvníkům řekla, že polsky nerozumí, znejistěli a ke slovu přišel tlumočník, jenž doprovázel postiženého pacienta. Zamyslel se a pravil: „Frau Doktor, wissen Sie, mein Freund hat Probleme mit seinem Schwanz“. (Paní doktorko, víte, můj přítel má problémy se svým ptákem.) To byl okamžik, kdy i jinak samostatně pracující kolegyně Babčicky sáhla po telefonu a přivolala si pana oberarzta – tedy mne – na pomoc.

Mimochodem, ten pacient měl zástavu močení při zvětšené prostatě, právě onen jeden z nejlepších božích žertů při tvoření člověka, jehož vtipnost ale postižení nedokážou tak úplně docenit.

Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Známe v podstatě dva typy. Ten první je takzvaná systolická porucha srdeční funkce, ta je známa už dávno, už v době mého medicínského mládí, tedy v minulém tisíciletí, takže vlastně tisíc let. (Vlastně jsem netušil, že provozuji medicínu už tak dlouho). Při ní utrpěl srdeční sval nějakou ránu, po které se už nedokáže dostatečně stahovat a vypuzovat svůj obsah, tedy krev, do krevního oběhu.

Ta druhá byla odhalena poměrně nedávno, tedy už na prahu nového tisíciletí. Jde o takzvanou diastolickou poruchu srdeční funkce. Srdce není na rozdíl od té první poškozeno nějakým infarktem nebo nedokrvením srdeční stěny, ale věkem se stává prostě tuhším a nedokáže se dostatečně roztáhnout a nasát dost krve, kterou má pak vypudit do tepen. Důvod, proč byl tento typ poměrně dlouho neznámý, je prostý. Postihuje starší lidi převážně nad osmdesát let – a dřív se lidé takového věku prostě nedožívali nebo jen ojediněle.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk se musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Nejhorší formou je pak plicní otok, který je opravdu životu nebezpečný, protože plíce jsou zality vodou natolik, že nejsou schopny zabezpečit ani základní zásobění těla kyslíkem.

Někdy je ovšem symptomatika srdečního selhávání naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Při odvodňování se musí ale dávat pozor na funkci ledvin. Pokud to s odvodněním přeženete, může se tato funkce až nebezpečně zhoršit. Někdy je stezka po hřebeni skutečně úzká a můžete kdykoliv sklouznout na jednu nebo na druhou stranu. Prostě hra na ostří nože.

Paní Pankesegger v Murau dokázala hovořit bez přestání dvacet čtyři hodin. Na pokoji s ní nikdo nevydržel déle než hodinu, takže pokud přišla do nemocnice, musela dostat v rámci ochrany duševního zdraví ostatních pacientů samotku. Jednou ji přivezla záchranka v otoku plic, kdy už jí z úst stříkala voda. Ještě než jsem ji zaintuboval a zavěsil na dýchací mašinu, snažila se mluvit. Nešlo to, což ji nesmírně frustrovalo. Byla modrá a já si myslím, že to nebyla obvyklá cyanóza, ale spíše zlost, že mi nemůže sdělit novinky z města. Když jsme ji dostali z nejhoršího, začala svízel. Byla přesně tím typem, který má buď vodu na plicích, nebo selhání ledvin. S jejími léky na odvodnění jsem tedy musel hrát skutečně velmi náročnou a jemnou hru. Když se mi v telefonu chválila, že je jí tak dobře, že už zpívala ve sprše, okamžitě jsem jí snížil dávky léků. A nejen kvůli ochraně psychiky jejích sousedů.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Zhistil jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak, než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Někdy je taková symptomatika naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Dozvěděl jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

Samozřejmě vždycky potěší, když se jí člověk dočká a není to zas až tak zřídka. Ale počítat se s ní nedá. Ovšemže jsou chirurgové poněkud zvýhodněni. Pacienta k nim přivezou, oni vyřežou, co bylo špatně a pacient po několika dnech odchází (či dokonce odbíhá) domů a za týden tancuje na maturitním plese své dcery. Aby pak nebyl vděčný! K nám pacienta taky přivezou vleže a po týdnu odjíždí buď na kolečkovém křesle, nebo se odšourá s pomocí rotátoru, vděčnost je k tomuto stavu adekvátně zredukovaná. A samozřejmě zní v hospodě u piva mnohem lépe: „operoval mě oberarzt Graff,“ než „tuhle pilulku mi předepsal oberarzt  Polách.“

No dobře, s určitou mírou frustrace musíme umět žít.

Současný pacient je totiž pacient informovaný. A informovaný znamená především nedůvěřivý a nespolupracující. Proč by měl brát nějaké léky, když se na internetu dočetl, že léky škodí, že homeopatie je mnohem zdravější a prospěšnější a že kozí mléko zabraňuje vzniku rakoviny lépe než preventivní kolposkopie? A ostatně, kdyby to s alternativní léčbou přece jen neklaplo, jsou tu přeci doktoři a ti jsou povinni dát zase všechno do pořádku. Proč tedy nějaká dieta, cvičení či dokonce  – nedejbože – každodenní pohyb!

Jestliže má mladý pacient v těle už umělou kovovou protézu aortální chlopně apřiv druhé operaci dostal dokonce protézu části aorty, čekal by lékař (tedy já), že bude spolupracovat, protože je k tomu nucen. Chyba lávky. Přesvědčit takového pacienta, aby si nechal ošetřit hnisající zub, byla naprosto marná námaha. V podstatě jsme sklidili jen výsměch. A to i potom, kdy skutečně baktérie z onoho zubu napadly jeho chlopeň a způsobily mu endokardititu, tedy zánět oné chlopně a postihla dokonce i onu protézu. Tehdy nám všem vynadal, že ho špatně léčíme, že je naší povinností ho uzdravit i s jeho hnisavým zubem, na který si stejně nedá sáhnout. Podařilo se nám ho nakonec poslat na kliniku, obávám se ale, že jeho případ skončí tragicky. Zbytečně tragicky, nás ovšem pacient dělá zodpovědnými za všechny své problémy – protože mu ti směšní doktoři radili nechat si vytrhnout zub!

Protože podobné stavy chodí v sérii, vzápětí se objevil další z našich chronicky známých, ale obtížných pacientů. Roky má zánět kosti na noze tedy takzvanou osteomyelitidu. Naši léčbu kategoricky odmítal, jezdil raději k homeopatovi do Korutan, kde za jednu léčbu platil 500 Euro (naše léčba byla zadarmo, čili nemohla být tak dobrá, to dá rozum). K nám dorazil samozřejmě, až baktérie z jeho kosti napadly jeho srdeční chlopeň. Okamžitá operace mu sice zachránila život, o několik týdnů později ale se chlopeň odtrhla (měl abscesy i v chlopenním aparátu a ty se rozpadly). Šance na přežití je minimální, chirurgové dávají od něj ruce pryč, ten zánět v kosti je tady samozřejmě stále, amputaci nohy ovšem odmítl už předtím – teď by mu to už stejně nepomohlo.

Ovšem jsou i situace veselejší. Před nedávnem jsem měl zase jednou službu, jakými jsem známý. Před ambulancí se hromadili pacienti, absolutně jsme je s mladou kolegyní nestíhali vyšetřovat, než jsme vyšetřili jednoho, stáli na chodbě před ambulancí dva noví. Částečně opravdu těžce nemocní pacienti, částečně kverulanti a lidé, které před dvěma dny píchla vosa, a teď si chtějí nechat to místo prohlédnout. Jedna z opravdu nemocných pacientek – stará paní, byla samozřejmě na přijetí. Vypsal jsem papíry a nechal jsem zavolat na oddělení, aby si pacientku okamžitě převzali, protože je ambulance právě pod tlakem a potřebuji nutně kóji, ve které pacientka leží. Půl hodiny se nedělo nic. Poté zavolala sestra a upozornila personál z oddělení, že ona pacientka leží ještě stále na lehátku v ambulanci, nedaří se jí dobře, a aby si ji odvezli. Nedělo se opět nic. Po dalších dvaceti minutách jsem zavolal osobně. Přiznám se, že jsem byl už trochu podrážděný a upozornil jsem ošetřovatele, že tu pacientku je třeba OKAMŽITĚ odvézt na oddělení, protože:

• Se jí nedaří dobře
• Nemáme volné kapacity a potřebujeme nutně a ihned její kóji

Dalších patnáct minut se nedělo opět nic. Poté jsem se na oddělení vydal osobně. Personál seděl okolo počítače a na mou otázku, proč nepřišli pro pacientku, mi odvětili, že mají jinou práci. Hranice mé psychické zatížitelnosti byly překročeny. Byl jsem hlučný, přiznávám. Poté byla pacientka okamžitě převzata, uložena do postele a zavedena příslušná léčba. Po mém hlasitém upozornění na to, že si budu na příslušný tým oficiální cestou stěžovat (což jsem i udělal) najednou běželo všechno jako na drátku. Myslíte si, že jsem zvítězil? Kdepak. O měsíc později mi byl z ředitelství doručen mail. Dcera oné pacientky si na mě stěžovala, že jsem byl „NEPŘÍJEMNÝ K ZDRAVOTNÍMU PERSONÁLU!“ Příště tedy ponechám věcem volný průběh, i kdyby měla její maminka ležet na lehátku před ambulancí na chodbě tři hodiny.

Nejskurilnější historii jsem zažil před dvěma lety. Přijali jsme pacienta s tzv „skoroinfarktem“. V medicínské hantýrce se mu říká NonSTEMI Infarkt, na rozdíl od toho opravdového STEMI, kdy už odumírá srdeční sval. Byl těžký kuřák, měl vysoký neléčený tlak a zjistili jsme i velmi špatnou funkci ledvin. A právě to byl problém.  Při jeho funkci ledvin, zredukované na míň než třetinu normálu by vyšetření srdečním katetrem, které bylo jinak potřebné, znamenalo díky zatížení kontrastní látkou, která se při tomto zákroku podat musí, skoro s jistotou definitivní selhání ledvin a trvalou léčbu dialýzou. Pohovořili jsme tedy s pacientem i jeho manželkou, že se pokusíme této situaci předejít a budeme jej léčit konzervativně. Dostal všechny příslušné léky, poučili jsme ho o škodlivosti kouření a potřebě kontrolovat hodnoty krevního tlaku. Léky jsme vybrali s ohledem na ledvinnou funkci a ta se skutečně zlepšila, ne ovšem natolik aby umožnila vyšetření oním srdečním katetrem.

Nicméně pacientovi se dařilo dobře, jeho hodnoty se stabilizovaly. Poslali jsme ho na rehabilitační pobyt a poté pozvali do nefrologické ambulance, aby se nedojbože s těmi jeho mizernými ledvinami něco zlého nestalo. Objevil se v ambulanci po absolvování pobytu v rehabilitačním centru, jeho hodnoty byly zhruba stejné, jako při propuštění, tedy uspokojivé, i když ne dobré, subjektivně se mu dařilo velmi dobře. Nápadná byla jen zvýšená hodnota draslíku, kolegyně se ale dopátrala důvodu.  Pacient se jí pochlubil, že pije denně až dva litry ovocných šťáv, protože jsou zdravé a lepší než naše léky. Trošku se vyděsila a pokusila se ho přesvědčit, že je to hodně, protože z onoho ovoce zůstává pak draslík v těle a může být nebezpečný. V zpětném pohledu si myslím, že jej nepřesvědčila.

O šest týdnů později se objevil v nefrologické ambulanci znova, tentokrát jsem tam byl já. Jeho hodnoty byly naprosto stejné jako před šesti týdny i s oním mírně zvýšeným draslíkem, pacient se chválil, jak se mu dobře daří a že je plně zatížitelný. Všechno tedy potěšující, nebýt mého citlivého nosu. Zavětřil jsem, pak ještě jednou a pak jsem se ho nevěřícně zeptal: „poslouchejte, vy kouříte?“

Zasmál se a pravil: „Samozřejmě. Zase jsem začal. Když se mi tak dobře daří, proč ne?“

Strnul jsem a pak jsem ze sebe vyrazil:  „Proboha, přestaňte s tím, nebo ten infarkt skutečně dostanete.“

O půl roku později jsem se nestačil divit. To když mi byla doručena žaloba k občanskoprávnímu řízení. Onen pacient mě žaloval. Ten infarkt totiž dostal pět dní po mém vyšetření. Odvezli ho na kliniku, tam mu udělali ono vyšetření srdečním katetrem, zjistili uzávěr koronární tepny a stenózy všech ostatních. Musel na srdeční bypass a následně mu přesně podle naší prognózy selhaly definitivně jeho ledviny a skončil na dialýze. Ve své žalobě a argumentoval tím, že když jsem věděl, že ten infarkt dostane, měl jsem ho okamžitě přijmout na jednotku intenzivní péče a pak by na té dialýze neskončil.  Mimochodem v k žalobě přiloženém mém nálezu byla má věta „Přísně se doporučuje okamžité ukončení konzumace cigaret!“ podtržena a opatřena třemi vykřičníky. Muselo ho to strašně naštvat.

Následovalo patnáct měsíců, kdy jsem musel několikrát komunikovat s právním oddělením, psát stanoviska k obviněním, odsouhlasit s pověřením odborného znalce na vypracování posudku, opatřit si advokáta atd. atd. A k tomu samozřejmě nervy – co když bude soudce pověřený případem vášnivý kuřák a dá pacientovi zapravdu? Soudní proces byl nakonec hodně jednoduchý. Soudce se tak hloupou žalobou nehodlal zabývat příliš dlouho. Mě k procesu ani nepozval a žalobu zamítl. Pacient prý po vynesení rozsudku volal „Tak mi dejte aspoň peníze na mého advokáta.“

Nedali jsme mu je. Nemá nás rád. My jeho taky ne. Musí se nechat dialyzovat v Grazu, protože máme strach ho přijmout do našeho programu. I když bydlí jen pět kilometrů od naší nemocnice.

V roce 2013 jsem v jedné slabé chvíli souhlasil, že převezmu službu na Štědrý den. Kdo už by proboha chodil na Štedrý den do nemocnice, myslel jsem si naivně, lidé mají úplně jiné starosti. Protože službu měla mít i jedna slovenská sestřička, naplánovali jsme si, jak si odpoledne posedíme, dáme si nějakou naši slovanskou večeři (Rakušáci jedí na Štedrý večer šunkové chlebíčky, čili nic pro nás) a přineseme CD s koledami, prostě uděláme si ve službě pohodu. Chyba lávky, dělali jsme účet bez hostinského.

Byla to jedna z nejstrašnějších služeb, kterou jsem v nemocnici zažil. Ambulance přetékala a z intenzivní medicíny jsem zažil skoro všechno, co je jen možné. Resuscitaci, intubaci, implntaci dočasného kardiostimulátoru a umělé dýchácí, dva centrální katetry a akutní dialýzu. Když už jsem toho měl tak akorát dost, dorazil do ambulance stařík a pozvracel nám celu kóji čerstvou krví. Neměl jsem alternativu, musel jsem gastroskopem do jeho žaludku. Tam na mne čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především to byl operovaný žaludek metodou Bilroth II, kdy je skoro celý žaludek odstraněn a dvanáctník a tenké střevo tvoří přívodnou a odvodnou kličku. Dále právě na anastomóze mezi oněmi dvěma částmi tenkého střeva stříkala krev z otevřené tepny. Indikace k okamžitému uzávěru krvácejícího místa kovovým klipem – kdyby se ovšem člověk k tomu místu mohl dostat! Jistěže – gastroskopem jsem se dostal až k oné cévě, když jsem ale vytáhl klip, musel jsem se o jeden centimetr stáhnout zpět a pak se mezi ono krvácející místo a můj gastroskop dostala slizniční řasa a tím pádem jsem nic neviděl. Po několika marných pokusech, dostat se klipem ke krvácejícímu místu jsem pochopil, že mi děda vykrvácí a umře. Zavolal jsem chirurga. Když přišel, vysvětlil jsem mu, že se k tomu krvácejícímu místu prostě nemůžu dostat a že bude muset operovat. Byl to hodně neuvážený výrok, protože chirurg zbledl na smrt, a kdyby mu sestřička nepřisunula židli, zřejmě by omdlel a museli bychom se starat ještě i o něho.

„Dobrá, Rony,“ pravil jsem rychle při pohledu do jeho bezkrevného obličeje, abych předešel jeho bezvědomí. „Já to ještě zkusím.“

Nakonec se mi skoro zázrakem podařilo jedním klipem posunout onu anastomózu tak, že se mi krvácející místo dostalo do zorného pole a druhým klipem jsem krvácení zastavil. Opouštěl jsem endoskopický sál s bolestmi na hrudníku – očividně křeč koronárních arterií a byl jsem na pokraji infarktu. Ale děda přežil.

Ráno po službě jsem tělesně i duševně zničen přijel domů s jediným přáním, dát si kávu a jít se prospat. Káva ještě nebyla na stole, když mi zavolala dcera. Mému zeti se nedařilo dobře, mám se na něho přijet podívat. Udělal jsem to. Měl uskřinutou kýlu. Protože se mi ji nepodařilo zreponovat, čili vrátit zpět do břicha, naložil jsem ho do auta a jel zpět cestou, po níž jsem před slabou hodinkou přijel, tedy do naší nemocnice. Tam jsem zetě svěřil službukonajícímu chirurgovi, který problém za pomoci infuse s opiátem proti bolesti vyřešil. Protože jsem na tu chvíli neměl co dělat, rozhodl jsem se jít podívat na intenzivku na mé pacienty z minulého dne. Všichni žili, dialýza běžela, ventilátor fungoval,  kardiostimulátor stimuloval a můj děda ležel na první posteli, měl už po několika krevních transfúzích opět lidskou barvu a probodával mě nenávistným pohledem. To poznáte –  když vás chce někdo pohledem zavraždit, nemůžete to přehlédnout. Dost mě jeho nezkrývaná nenávist překvapila, přece jen jsem měl pocit, že jsem mu zachránil život. Zašel jsem za sestřičkami.

„Prosím vás, co je s tím pacientem u dveří?“

„Co myslíte, pane doktore, daří se mu dobře.“

„Ale kouká na mně, jako by mě chtěl zabít. Ten člověk mě nenávidí.“

„Ach tak! On chtěl hned ráno, když se probudil, svůj vinný střik a my jsme mu řekly, že to pan oberarzt zakázal.“

Jak jsem pravil, s vděčností není třeba počítat, je třeba se jí nechat překvapit. Řeknu vám, že pak chutná ještě lépe. A s těmi nevděčnými prostě musíme umět žít. Patří to k našemu povolání.

To je vždycky bolestivá záležitost. Většinou k tomu člověk přijde nevinně  – říkáme jako panna k dítěti či slepá slepice k zrnu – i když v tom druhém případě je v tom přísloví určitý pozitivní aspekt, což se při srážce s úřadem stává zřídka. V Rakousku tomu není jinak než v Česku, přece jen máme společnou historii s Františkem Josefem a jeho kultem úředníků (sám císař se považoval za prvního úředníka říše a nesmírně rád vybavoval spisy, aniž by jim rozuměl), který udělal z kulatého razítka zbraň hromadného ničení.

Přiznávám, že jsem si na vině tak trochu sám. Co se týká mé odborné kariéry, byla trošku křivolaká a ne zcela hladká a hlavně nedržela se předepsaných pravidel. Takže na Slovensku jsem se stal internistou se specializací z nefrologie, čili lékař přes ledviny. Po příchodu do Rakouska jsem sice zažádal o uznání mé specializace, což bylo ale odmítnuto s tím, že bych musel absolvovat rok dodatečného vzdělávání na klinice v Grazu, což z personálních důvodů v nemocnici Stolzalpe nepřipadalo v úvahu. (Mimochodem v roce 2012 mi ta nefrologie dodatečně uznána byla, i když jsem o ni nežádal, prý proto, že jsem získal rakouské občanství – jak souviselo občanství s mou kvalifikací medicínskou, jsem se raději nesnažil zjistit) Takže jsem na Stolzalpe pracoval jako všeobecný internista, což bylo napínavější než nefrologie samotná, vzdělával jsem se – ovšem z úředního hlediska neoficiálně – v kardiologii a intenzivní medicíně. Přitom jsem se musel naučit endoskopovat, čili provádět gastroskopie a koloskopie, protože to všeobecné vzdělání rakouského internisty vyžadovalo.

Po změně působiště na jih Štýrska bylo místo na novém pracovišti v endoskopii tvrdě hájeno několika kolegyněmi, které mě do jejich království nechtěly vůbec pustit. Musel jsem použít hodně diplomacie s vyváženou taktikou vyjednávání a ostrých loktů, abych se k endoskopii dostal. Když pak mladý kolega ukončil své vzdělávání v gastroenterologii a poté hned opustil nemocnici, dostal šéf nápad.

Teď bylo totiž to vzdělávací místo po odešlém kolegovi volné a on ho neměl kým obsadit, protože žádný z mladých kolegů nebyl ještě hotov ze základním internistickým vzděláváním. A tak mi nabídl, zda bych to místo přechodně neobsadil, protože jinak by o ně mohl přijít – úřady v Rakousku dbají na to, aby všechny privilegia, která kdy byly ochotny poskytnout, jsou i patřičně konzumována, jinak je okamžitě odeberou.  Takže jsem souhlasil a stal jsem se nejstarším mladým asistentem v Rakousku  (čímž by se kruh mé medicínské kariéry mohl uzavřít – koneckonců jsem kdysi dávno byl nejmladší náměstek pro léčebně preventivní péči na Slovensku). Moje šediny měly občas i humorný nádech. Když jsem přišel na kurs ERCP (endoskopické vyšetřování a intervence na žlučových cestách) všichni přítomní povstali, protože si mysleli, že přišel instruktor.

Vzdělávací proces se v Rakousku v posledních letech reformoval, takže se v něm momentálně nikdo nevyzná, naše nemocnice ve Wagně ale podržela možnost vzdělávat gastroenterology, ovšem s jednou výjimkou, totiž hepatologie, čili nauka o nemocech jater. (Což je v jižním Štýrsku s nejvyšší spotřebou alkoholu daleko široko nauka poměrně užitečná) Za tím účelem uzavřel náš primář kooperační smlouvu s universitní klinikou v Grazu o tříměsíčním studijním pobytu. Ten jsem absolvoval mezi říjnem a prosincem minulého roku. Dostal jsem o té skutečnosti potvrzení, vzájemně jsme si s mými instruktory, kteří byli všichni mladší (někteří i o generaci) než já poděkovali za to, co jsme se vzájemně jeden od druhého naučili, a myslel jsem si, že věc je vybavená a že jsem tedy hotový gastroenterolog. Zejména když jsem dostal potvrzení podepsané primářem i ředitelem nemocnice.

Jenže chyba lávky. S tímto potvrzením (tzv. Rasterzeugnis) je třeba jít na lékařskou komoru a zažádat si tam o diplom. Až po jeho obdržení se pak člověk skutečně stává specialistou. Domluvil jsem si termín a vybral jsem se tam, abych o diplom požádal.

Předložil jsem své dokumenty a paní úřednice se do nich zahloubala.

„Tady vidím, že jste mezi červencem 2014 a prosincem 2015 pracoval jen na 75 procent,“ pravila.

„To souhlasí,“ přisvědčil jsem „Měl jsem v té době i soukromou praxi. Ale pokud vím, na vzdělávání stačí 30 hodin týdně a ty jsem absolvoval.“

„Ten čas vám můžeme uznat jen na 87,5 procenta,“ pravila paní s kalkulačkou v ruce a já jsem začal tušit problémy. Ovšem původně jsem měl být hotov už prvního července 2017, takže se snad do konce roku ten čas nasbíral. Paní počítala, počítala a pak vítězně pravila:

„Vychází to. K třicátému září jste měl tři roky a čtyři dny. Tedy o čtyři dny víc, než jste potřeboval.“

„Aleluja,“ pomyslel jsem si a utřel si pot z čela.

„A co je tohle?“ zeptala se a strčila mi pod nos mé potvrzení, že jsem absolvoval onen tříměsíční pobyt na universitní klinice.

„To je potvrzení, že jsem absolvoval i hepatologii. Tu potřebuji na základě kooperační smlouvy.“

„Ale vy jste byl hotov už 30 září,“ pravila ona. „A v Grazu jste byl až od října. Ten pobyt jste vůbec nepotřeboval.“

„Co se týká času ne,“ pokusil jsem se jí vysvětlit. „Ale co se týká kvalifikace ano. A přes léto jsem kvůli dovoleným na kliniku jít nemohl, tak jsem to dodělal, takzvaně „po čase.“

„Ale co teď s tím?“ pravila ta paní nešťastně. „Vy jste ten papír vůbec nepotřeboval.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tak se tvařme, že jste ho neviděla, já si ho zase zabalím a problém je vyřešen.“

„Ale já jsem ho viděla!“ vykřikla ta dáma nešťastně. „Co s tím mám teď dělat?“

„Tvařte se, že jste ho neviděla, nedokumentujte jeho přítomnost a tím by to mělo být vyřízené.“

„To nemůžu,“ pronesla rozhodně. „Ten papír tu je, já ho nesmím ignorovat. Musím za šéfem, ten možná bude vědět, co s tím.“

Odešla a vrátila se za čtvrt hodiny se šéfem.  Ten se tvářil hodně pobouřeně. „Co to je za potvrzení?“ ptal se ostrým hlasem.

„To je potvrzení, že jsem na klinice absolvoval výuku v hepatologii, k čemuž jsem byl povinen na základě vzdělávacího řádu.“

„Ale já tady mám pro Wagnu úplné oprávnění vzdělávat gastroenterology. Takže žádný pobyt v Grazu nebyl nutný.“

„Můj šéf mi řekl, že povinný je,“ řekl jsem nejistě.

„Ano, v novém řádu už povinný je, ve starém ale ne. A vy jste byl zařazen ještě do starého systému.“

„To mému šéfovi očividně uniklo,“ pokusil jsem se ho uklidnit. „Takže jsem ten pobyt absolvoval dobrovolně. Můžu vás ujistit, že jsem z něj profitoval a že se tím mé vzdělání na gastroenterologa určitě nezhoršilo.“ Nepokusil jsem se navrhnout, aby mě přeřadil ze starého systému do nového a tím uvedl mé vzdělání do souladu s moderními požadavky, protože takový návrh by určitě u toho milého pána mohl vyvolat vzdušení, které by ho mohlo bezprostředně ohrozit na životě. Sice jsem se v mém čase na Stolzalpe zabýval podrobně i kardiologií, ale proč bych měl někoho resuscitovat v mém volném čase, že? Bylo mi přece známo, že v čase, kdy jsem byl na vzdělávací místo zařazen, nový systém ještě neexistoval.

„Jenže ke kterému datu vám máme vystavit ten diplom?“ zvolal teď onen šéf nešťastně. „K prvnímu říjnu nebo k prvnímu lednu?“

Řekl jsem mu, že je mi to naprosto jedno. Že mám pár posledních let do důchodu a že měsíc, kdy jsem se stal nositelem diplomu mé druhé specializace, nehraje v mém plánování další kariéry žádnou roli.

„To není jedno,“ zvolal pobouřeně. „Ten termín musí být v souladu se zákonem.“

„A to je přece ten první říjen, pokud se nemýlím,“ pokusil jsem se mu napovědět.

„Byl by to první říjen,“ opravil mě pobouřeně. „Kdybyste nám nepředložil toto potvrzení o pobytu na klinice. Takhle teď nevíme, kdy jste vzdělávání ukončil.“

„Očividně už třicátého září,“ napovídal jsem znovu. „A na té klinice jsem byl z vlastní iniciativy, abych si prohloubil vzdělání.“

„Ale pak byste nepotřeboval toto potvrzení,“ řekl.

„Dobrá, tak ho tedy nemám. Je to jen můj soukromý dokument a já si ho zase vezmu a vy mi vystavíte diplom.“

„To není žádný soukromý dokument,“ vzrušil se. „Je na něm kulaté razítko. Je to tedy úřední dokument a my ho nemůžeme ignorovat.“

„I když je navíc?“

„To právě teď nevíme. Zda je navíc nebo ne. Když už byl jednou vystaven. Musím se spojit s klinikou.  Budu od nich požadovat, aby vám vystavili dodatečné vysvědčení. Potom uvidíme.“

„A ten diplom?“

„Zažádat si o něj můžete,“ řekl blahosklonně. „Ale vyřídíme to, až bude situace vyjasněna.“

Pak odešel.

Vyplnil jsem formulář pro udělení diplomu pro specialistu v gastroenterologii. Paní byla velmi milá a pomohla mi s potřebnými kolonkami. K tomu, kdy bude mé žádosti vyhověno, se ale stavěla velmi skepticky.

„Ale šéf se pokusí udělat všechno možné, aby vaši situaci vyřešil,“ řekla mi na rozloučenou.

To sice chápu, je mi jasné, že taková zapletená situace s jedním kulatým razítkem navíc může trvat léta. Doufám, že nebudu muset ty tři roky vzdělávání absolvovat ještě jednou, aby byly tentokrát v souladu se zákonem. Samozřejmě podle nového schématu, kde už jsou ony tři měsíce na klinice povinné. Do důchodu bych to sice ještě mohl stihnout, ale bude to hodně těsné. Kromě toho na onom vzdělávacím místě, které jsem podle mého mínění uvolnil prvního ledna, už sedí mladá kolegyně.

Pro jistotu nechám u mého současného primáře mou adresu. Pro případ, že by mi diplom přišel až po mém odchodu do důchodu. Primář je přece jen o deset let mladší než já, jeho šance, že ten papír do vlastního důchodu dožije, jsou podstatně větší než moje. A v nejhorším případě může zanechat moji adresu svému nástupci.

Musím to ještě oznámit mým dětem a vnoučatům. Aby mi ten diplom, až jednou přijde, aspoň položily na hrob.

PS: Právě včera jsem dostal telefonát, který mi potvrdil, že se na mém problému intenzivně pracuje. Úředník, který mi zavolal, pravil, že možná už našli řešení. Mám prostě přeškrtnout datum konce mého vzdělávaní  30.9. a nahradit ho 31.12. Pak ovšem musí tuto změnu podepsat můj primář a potvrdit – samozřejmě – kulatým razítkem. Zatím ještě nemáme odpověď na tu otázku nejdůležitější, totiž kterým kulatým razítkem, ale začínám být optimistický.

A pro odlehčení ještě jeden vtip: Gastroenterolog, tedy člověk jako já, měl už dost stálého strkání hadic do žaludku a do střev, čili takzvaných endoskopií a rozhodl se, že se naučí něco pořádného. A vyučil se automechanikem. Absolvoval učení a pak zkoušku. Celý nervózní přišel k instruktorovi s otázkou, zda zkoušku udělal.

„Ale jistě, na dvě stě procent,“ odpověděl zkoušející.

„Co to znamená na dvě stě procent?“

„Padesát procent je za rozebrání motoru, padesát procent za jeho opětovné složení.“

„A těch dalších sto procent?“

„To je za to, že jste to celé udělal přes výfuk.“

No prostě, kdo umí, ten umí.

               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení.

„Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“

V pátek na konci prvního týdne pravila: „No, není to tu špatné. Člověk se tu hodně naučí. Ale lidi jsou tu takoví divní. Neusmívají se, nebaví se spolu, neoslovují se titulem ale jen příjmením. To je takový divný pocit, když sestra volá na profesora Beckera, největšího německého odborníka, „Pane Becker, pojďte sem!“ A potom to jídlo! Nedá se tu vůbec nic jíst. Mají tu jen mleté maso, každý den stejné a omáčky se liší jen barvou, ale ne chutí. Chuť totiž nemají vůbec žádnou. Ale máme bílou, červenou a hnědou. Ale jinak se to dá, hodně jsem viděla a něco se ještě naučím…“

Ve středu druhého týdne: „Přijeď pro mne! Odvez mne domů! Tady se to nedá vydržet. Už ani den!“

Jakožto milující manžel, jsem tedy vyrazil na záchrannou akci. Když jsem ve spěchu opouštěl oddělení, potkal mne vděčný pacient (ano, opravdu takoví ještě někdy existují) a vnutil mi láhev domácí meruňkovice. Bránit se bylo zbytečné (a nesmyslné), láhev jsem tedy přijal, ale protože nebyl čas jet ještě do bytu a tam lahev nechat (žena se nacházela očividně v naprosto akutním nebezpečí), musela se mnou meruňkovice do Německa. Tam jsem na internátě objevil svou zoufalou manželku, která nechtěl nic než pryč.

„Ale dnes večer se půjdeme najíst,“ řekla. „Zjišťovala jsem, kde se tu v okolí dá dobře najíst, a dostala jsem tip. Ve Wieslochu je velká restaurace, kam jezdí všichni lidé z okolí, tam prý je skvělé jídlo.“

Protože jsem znal její frustraci z bílé, červené a hnědé omáčky, souhlasil jsem, že navštívíme restauraci ve Wieslochu. Tehdy jsem byl ještě naivní a nevěděl jsem, že Falc byla a je kalvínská a že se tam tedy jíst nedá (podrobnosti najdete v mém článku – „Za všechno může Kalvín“ na mém blogu) Nebylo snadné onu vyhlášenou restauraci najít, ale motivace nás nevědomých byla velká a nakonec jsme objevili v úkrytu mezi vinicemi velkou hospodu se stany na zahradě a obrovským skoro do posledního místa naplněným parkovištěm. U vchodu člověk zaplatil 15 Euro s tím, že může sníst, kolik bude chtít. A v tom byla ta finta. Po prvním soustu člověk totiž už nechtěl. Jelikož Kalvíni nepoužívají prakticky žádné koření a zkuste jíst kachnu bez soli a bez pepře! Přestože už bylo půl desáté večer, byly nádoby s masem plné.

„To je šílenství,“ pravila má manželka. „Konec dne a ještě tolik jídla! Vždyť to budou muset všechno vyhodit.“

Poté, co jsme ochutnali, pochopili jsme, že se jídlo v Německu nevyhazuje. Co nedojíme, ohřeje se zítra, možná ještě i pozítří. A to, co jsme jedli my, také nebylo dnešní.

Zachránila nás meruňkovice. Díky ní – vypili jsme půlku lahve, jednalo se o otázku přežití, jsme dokázali dostat potravinové produkty romantické Falce do pohybu tím správným směrem, aby nás v průběhu noci opustily na dolním a ne horním konci trávicího traktu.

Školení jsou potřebná. Ale pozor na průvodné efekty. Ne všude v Evropě umí vařit…

Mezi námi – Kalvín nemůže úplně za všechno.

Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou.

Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví.

Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci.

Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a je třeba jim tedy lásku předstírat.

Málokterý má tak jasno, jako ředitel nemocnice v americkém seriálu Scrubs, který jasně řekl: „jsem placen za to, aby mě personál nenáviděl. Společná nenávist tmelí kolektiv a zvyšuje pracovní výkon.“

Do pozice šéfa se totiž dostávají prakticky výhradně alfa samci (v poslední době i stále více alfa samice). Kdo jiný by si už něco takového chtěl udělat? Místo práce u pacienta, pocitu úspěchu z vyléčení choroby se zahrabat mezi papíry, uklidňovat vzteklé příbuzné, když se některému z doktorů opravdu něco nepovedlo nebo si to ti příbuzní aspoň myslí, bojovat o rozpočet, o přidělení personálu a finančních prostředků na něj a nechat se neustále kritizovat od ředitelství koncernu a ředitelů pojišťoven? Pokud se podaří některého pacienta zázračně vyléčit, chválu a slávu sklízí ošetřující lékař, když se něco nepovede, může za to samozřejmě primář. Následkem toho se o tuto funkci ucházejí lidé toužící nadevše po moci anebo prostě jen lidé se sklony k sebevraždě.

Můj první šéf byl ještě komunistický kádr, který slávě svých lékařů dokázal zabránit tím, že bez jeho svolení nesměl nikdo předepsat ani acylpyrin. Každý den dělal vizitu u všech pacientů, aby bylo jasné, KDO je léčí. Vizita trvala celý den, pokud musel nečekaně na výbor komunistické strany, musel na něj tým i celé hodiny čekat na chodbě, až se vrátí. Že tento systém nebyl příliš efektivní, je nabíledni, ostatně průměrná ošetřovací doba byla 19,6 dne – něco dnes naprosto nepředstavitelného. Ovšem pan primář na sebe nechával čekat rád. Odpoledne ve tři hodiny bývalo ještě jedno sezení, kde se mu muselo referovat o všech přijatých pacientech, aby ON určil léčbu a vyšetřovací strategii. Toto sezení bylo povinné a nikdo je nesměl opustit. Stalo se, že pan primář přišel na toto sezení až o půl páté, protože od tří do čtyř hrál s kamarádem tenis. Že nám pláčou děti v mateřských školkách, ho naprosto nezajímalo. Byl to prostě ALFA samec s velkým ALFA – tím největším, jaké jsem kdy zažil.

Můj druhý šéf byl velmi milý člověk a byli jsme blízcí přátelé. Bylo to dáno tím, že se zajímal vášnivě o historii, zejména o dějiny kultury – a vlastně proto mě i přijal, i když jsem ještě hovořil lámanou němčinou – oslovilo ho, že jsem byl v této době autorem dvou historických románů. Zatoužil prostě po spřízněné duši, po někom, s kým by si mohl vysoko v štýrských horách i popovídat. V tom se nezklamal, vedli jsme spoustu insipirujících rozhovorů – vždy jen ve dvou. Moje žena z něj měla panickou hrůzu. Můj šéf totiž trpěl alexythymií – poněkud málo známým syndromem. Člověk, který jím trpí (on vlastně netrpí, trpí jeho okolí), rozumí sice slovům, která slyší, nerozumí ale poselství, které se v těch slovech skrývá. Rozumí jen textu, zcela mu uniká emotivní stránka rozhovoru. Navíc měl můj šéf ve své vysoké vzdělanosti skákavé myšlení. To znamená, že začal u pacienta trpícího na revmatismus. Odtud se dostal ke Kristovu ukřižování, vzápětí byl v renesanční Itálii šestnáctého století a než jsme si to byli schopni uvědomit, už hovořil o bezohlednosti farmakologického průmyslu. Za těchto okolností byla dohoda ohledně léčby onoho pacienta, o kterého šlo, poněkud obtížná. Šéf navíc nosil plnovous a mumlal dost nesrozumitelně do něj, byl proto posledním člověkem na oddělení, kterému jsem rozuměl. Způsobovalo mi to v prvních měsících, kdy jsem ještě musel dokazovat své schopnosti nemalé problémy a ztrátu pěti kilogramů živé hmotnosti. Šéf mi totiž na vizitách často kladl otázky, kterým jsem naprosto nerozuměl, na které jsem ale musel odpovědět. Dělal jsem to a čekal na katastrofu, která se nedostavila. Buď jsem smysl otázky správně vytušil, nebo šéf mou odpověď posoudil jako následek jazykové bariéry. Možná byl prostě jen tolerantní.

Byl jsem už v nemocnici asi dva měsíce, když na ranním sezení něco velmi naléhavě vysvětloval a já jsem trpěl tím, že nerozumím ani slovo, oč se jedná. Bylo mi jasné, že se blíží katastrofa, protože podle způsobu, jakým hovořil, se muselo jednat o věc naprosto strategického významu. Hned po skončení sezení jsem se tedy přitočil ke kolegovi Laszlovi (byl to přes své maďarské jméno rodilý Rakušák) a zeptal se ho šeptem: „Tibore, prosím tě, o čem to šéf mluvil?“ Podíval se na mě překvapeně a odpověděl: „Nemám tušení. My mu nikdo nerozumíme.“ To mě uklidnilo. Nebýt v průšvihu sám, je vždy super. První rok, než se situace i díky mě uklidnila, měl šéf velmi periodické záchvaty vzteku. Jakožto rak podle hvězdného znamení byl v čase úplňku psychicky dost labilní. Vždy v té době se zdekompenzoval a následující dva týdny nás všechny považoval za neschopné hňupy a dával nám to hlasitě najevo. Pak se jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil a byl zase milý – až do příštího úplňku. Dovolil jsem si ho až po více než roku spolupráce upozornit na to, že raci jsou prostě v čase měsíčního úplňku labilní a někdy i nesnesitelní.

„Opravdu?“ podivil se. „Já jsem si ničeho takového nevšiml.“

„My ale ano,“ řekl jsem a protože jsem nebyl vzápětí propuštěn z práce, svědčí to jednak o dobrém srdci mého šéfa jakožto i o jeho toleranci a smyslu pro humor. Od tohoto rozhovoru se jeho labilita v čase měsíčního úplňku zmírnila, mohl jsem tedy projevit tu moji – jsem totiž taky rak. S tou jeho alexythymií jsem se už nějak musel srovnat – i když to někdy nebylo lehké. Byl jsem přece jen jeho zástupcem a tím pádem požárníkem, když hořelo. Šéf měl na takové situace opravdu vypracované senzory. Když zasmrděl průšvih, byl nenalezitelný a měl vypnutý telefon. To svědčí o tom, že se pro funkci šéfa opravdu hodil, zejména se dočkal důchodu v plném zdraví.

Šéfovi se říká ve všeobecném žargonu „Starý.“ Je to nezávislé na jeho věku, musel jsem si na to zvyknout u mého předposledního šéfa, který byl o dva roky mladší než já (ten současný je mladší o celých deset let). Neptejte se mě, proč tomu tak je, určité věci v medicíně se nedají vysvětlit – jako například proč se lékaři oslovují „kolego“, když o kolegialitě nikdy neslyšeli a uniká jim většinou i význam onoho slova. Doktor Urban se ve svém „Breviáři úspěšného lékaře“ domnívá, že toto oslovení pochází z časů, kdy k sobě byli lékaři ještě kolegiální. Zajímavé je, že si nikdo na tyto časy nepamatuje, ale všichni shodně věří, že jednou byly. Odkud se objevil termín pro šéfa „Starý“ těžko posoudit, jak jsem už psal, používá se ale bez ohledu na šéfův věk.

Jsou šéfové, kteří lámou odpor svého personálu přímým útokem- většinou jsou to chirurgové, ale podobný typ se vyskytuje i u jiných oborů. Jsou ale i šéfové „gumoví“. Vyslechnou si stížnosti, žádosti prosby a tyto všechny se od nich odrazí jako od gumové stěny. A oni si dále dělají to, co chtějí.

Strategii přijímání stížností či inovativních nápadů mi svého času vysvětlil ekonomický ředitel v Popradě. „Když ke mně někdo přijde, vyslechnu si ho a pokud přinesl něco písemně, převezmu si to. Jak odejde, hned to pustím z hlavy a papíry hodím do koše. Tím vybavím 90 procent všech žadatelů. Těch deset procent otravných přijde ještě jednou. Znovu si je poslechnu, pochválím a vysvětlím, že jejich ideje jsou naprosto správné a konstruktivní, že existují ale překážky v jejich realizaci, které se právě snažím překonat, že to chce trpělivost. Tím se zbavím dalších devíti z deseti. Jenom ten jeden tedy jedno procento, přijde potřetí a ty pak už musím vyhodit nešetrně.“

Důležité je, pokud už máte nějaký nápad na vylepšení činnosti oddělení, aby to byl nakonec šéfův nápad – jinak neprosadíte nic. Když jsem přišel na své nové pracoviště, podivil jsem se, že v ambulanci není ultrazvuk. Muselo se k němu chodit na radiologii dobrých třicet metrů a navíc stejný přístroj používali i radiologové a chirurgové, takže se tam často muselo i půl hodiny čekat. Když jsem projevil myšlenku, že by se takový ultrazvukový přístroj hodil, byl jsem odbyt – sestrami, že by tam na něj nebylo ani místo a šéfem, že přece na radiologii je skvělý přístroj a peníze je třeba na potřebnější věci. Rozhodl jsem se netlačit na pilu. Ale při každé příležitosti při práci v ambulanci jsem nezapomněl připomenout, jak by nám bylo dobře, kdybychom ten přístroj měli. Když jsme s pacientem čekali před oním radiologickým ultrazvukem i se sestrou, která by byla stokrát raději někde jinde, kde jí utíkala práce, nezapomněl jsem si povzdechnout, že jsme si ten celý transport mohli ušetřit, kdybych mohl toho pacienta vyšetřit přímo na lehátku v ambulanci. Oč jednodušší by bylo přijet s přístrojem k pacientovi než s pacientem k přístroji. Asi dva měsíce později jsem byl svědkem vzrušené diskuse mezi sestrami, že takový ultrazvuk by jim ušetřil spoustu času a nervů. Dokonce mínily, že by se do té ambulance pohodlně vešel. Dal jsem jim za pravdu a pochválil jsem je za to, jak myslí na zlepšení pracovních podmínek. Dále to už bylo jen otázkou času. Věděl jsem, že staniční sestra Eleonore si se šéfem promluví. Nezklamal jsem se. Asi o měsíc později se šéf objevil na sezení a prohlásil. „Mám nápad. Co byste si mysleli o mobilním ultrazvukovém přístroji v ambulanci. Byl by to přínos?“

Co už jsem měl říct. „Skvělý nápad, šéfe,“ pochválil jsem ho. „Ani by nemusel být drahý, nepotřebujeme špičkový přístroj, ten máme na oddělení, ale pro rychlou diagnostiku by to bylo prostě skvělé.“

Začervenal se pod tou chválou, ke které se ihned připojili i ostatní kolegové. Přístroj samozřejmě máme, místa je na něj dost a sestry si ho nedokážou vynachválit. Samozřejmě jsem musel spolknout hořkou pilulku, šéf byl alfa samec a nezapomíná. Koupil samozřejmě takový přístroj, který jsem rozhodně mít nechtěl. Ale s tím dokážu žít. Bez šéfa bych ho neměl vůbec.

Jak už jsem říkal, šéf je potřebný a bez něj nic nejde.

Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít celé roky, i zde je ale nebezpeční prasknutí, zejména pokud se toto rozšíření rychle zvětšuje.

Můj první pacient s dissekujícím aneurysmatem byl mladý muž ve věku 29 let, který si byl zalyžovat na Kreischbergu.   Tam na vleku pocítil lehkou závrať. Vyjel nahoru, potom i dolů, ale když chtěl jet znovu vlekem nahoru, ucítil tlak ve spodní čelisti a znovu závrať a tak přece jen dal zavolat záchranku. Přivezli ho do ambulance zrovna, když jsem na intenzivce bojoval o jiného pacienta. Když jsem ho jak takž zastabilizoval, přišla sestřička, aby mi oznámila, že onen pacient v ambulanci chce okamžitě domů, protože za chvíli začíná v hotelu párty a jeho přítelkyně mu už volala, kde je a že na něj čekají.

„Nepůjde domů, dokud jsem se na něj nepodíval,“ řekl jsem tvrdě a ta tvrdost se měla zatraceně vyplatit. Zejména onomu mladému muži. Už když jsem přiložil ultrazvukovou sondu na jeho srdce, uviděl jsem masivní nedostatečnost aortální chlopně. Zeptal jsem se ho, zda je chybná funkce chlopně známá a když řekl, že ne, oznámil jsem mu, že na párty nepůjde. A pak jsem se začal potit. To když jsem uviděl výpotek v osrdečníku a pak masívně rozšířenou aortu se septem v toku krve – pochopil jsem, že aorta milého muže praskla – tedy došlo k oné dissekci a že mi ten mladý muž může každou chvíli umřít – pravděpodobnost, jak už jsem uvedl 2 procenta za hodinu, při už začínajícím výpotku v osrdečníku podstatně víc. Uložil jsem ho na intenzivku, nasadil mu dva léky na snížení tlaku krve, který byl proklatě vysoký a telefonoval s leteckou záchrannou službou a pak s kardiochirurgií v Grazu. Lékařka vrtulníku vpadla na intenzivku zrovna, když můj pacient telefonoval se svou přítelkyní.

„Ale ne, nic vážného, pusinko, právě letím do Grazu vrtulníkem, daří se mi skvěle, všechny příznaky jsou pryč, klidně slav, nedělej si o mně žádné starosti, zítra se uvidíme.“

Pochopil jsem, že ten mladý muž něco nepochopil, ale nebyl jsem ochoten mu jeho omyl vysvětlovat. Vrtulník ho odvezl do Grazu a tam se na něm vystřídaly dva operační týmy. Když jsem volal na druhý den ráno, jak se pacientovi daří, dozvěděl jsem, že ho ještě stále operují. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem, že se jedná o omyl, ale nejednalo. Operace trvala celkem 15 hodin! Hned když otevřeli hrudník, aneurysma definitivně prasklo do osrdečníku a došlo k okamžité zástavě srdce. Naštěstí byli chirurgové už v hrudníku, otevřeli tedy osrdečník, vypustili krev a mačkali srdce přímo operační rukavicí, než se podařilo krvácení zastavit. Poté se snažili překlenout prasklé cévy, což bylo víc než obtížné. Trhlina se totiž rozšířila i na všechny tři věnčité cévy, které bylo tedy třeba přemostit by-passem a vždy, když se jim to podařilo, praskla věnčitá céva zase o kousek dál a mohli operovat znova. V panice, která vládla, vybrali mladíkovi z jedné nohy skoro všechny žíly, které potřebovali na ony by-passy. Ale chlapec přežil.

Ovšem mělo to dozvuky. Když se totiž probral, zjistil, že má extrémně opuchlou nohu, posléze mu ji museli dokonce rozřezat, aby uvolnili tlak (v končetině chyběly ony vybrané žíly- jednalo se o tzv. compartment  syndrom). Hovořilo se dokonce o amputaci a mladík se naštval.

Odlétal z naší nemocnice bez jakýchkoliv potíží, nohy měl vůbec v pořádku a teď mu měli amputovat celou nohu? Usoudil, že se někde stala chyba a nemocnici v Grazu zažaloval. Proces se táhl několik měsíců a až v průběhu procesu z výpovědi svědků a posudkářů pochopil, že už měl být vlastně mrtvý. Nakonec mu jeden z lékařů, kteří vypracovávali odborný posudek, řekl, že by měl poděkovat onomu lékaři na Stolzalpe, který ho nenechal odejít domů bez ultrazvuku srdce, a který správně stanovil diagnózu i míru ohrožení. Pak mi onen pacient napsal krásný děkovný dopis. Bylo to sice rok a půl od případu, ale potěšilo mě to samozřejmě velmi.

Druhý případ byl pacient z ortopedie. Den před operací dostal silné bolesti na hrudníku.  Ortopedi mě zavolali a já tu katastrofu uviděl. Protože pršelo a byla mlha, vrtulník nemohl letět. Vyslal jsem s pacientem, který byl tentokrát silně hypotonický, tedy v začínajícím šoku, kolegyni, která do něj po cestě lila krevní transfuze a infuze. Protože věděla, že chirurgové neradi operují bez CT  – tedy počítačové tomografie – a my jsme tento přístroj u nás na kopci neměli – zeptala se, zda nemá udělat stop v Judenburgu a nechat tam onu počítačovou tomografii udělat.  Řekl jsem jí, ať ji to ani nenapadne a fičí do Grazu nejvyšší možnou rychlostí. Když tam dorazila, zeptal se jí nevrlý chirurg, co přivezla. Řekla, že dissekujcí aneurysma aorty. Požádal ji o CT snímky. Řekla, že žádné nemá. Chirurg zbrunátněl a zeptal se jí, jak tedy ví, že se jedná o dissekující aneurysma aorty. Nato odpověděla kolegyně sice podle pravdy, ale ne příliš oduševněle:

„Pan oberarzt to říkal.“

Chirurg vyměnil v tváři všechny barvy od nachové až po modrou a fialovou a zařval na ni: „Tady zůstanete. Teď jedeme do CT a protože tam nic nebude, si svého pacienta zase seberete a povezete si ho nazpátek.“

Strčili pacienta do CT, objevil se první obrázek a kolegyně se zeptala? „Už můžu jet?“

Podíval se na ni pohledem ozbrojeného vraha a zavrčel: „Zmizte.“

I tento pacient urgentní operaci přežil. Ze sedmi prasklých aort, které jsem diagnostikoval, přežilo pět, což není špatná statistika. Jedna pacientka dostala tamponádu srdce – tedy aneurysma praskla do osrdečníku a znemožnila tak srdeční činnost, když vrtulník právě přistával za nemocnicí ( a mohl tedy zase odletět).

Poslední případ se mi stal před necelým měsícem. Když mi hlásili, že mi vezou do ambulance osmdesátiletého pacienta s bolestmi v boku, nijak mě to ze židle nezdvihlo. Stařeček má zřejmě ledvinnou koliku, pomyslel jsem si.

Zjistil jsem hned několik omylů. Především pacientovi nebylo osmdesát, ale osmdesát šest, zadruhé se jednalo o někdejšího místního zvěrolékaře, zatřetí ho k nám přivezli z Grazu, což jsem už vůbec nechápal. Ale důvěra zavazuje. Podíváme se na to.

Podíval jsem se na to a zkoprněl jsem. V oblasti břišní aorty byla výduť skoro osm centimetrů v průměru a okolo aorty bylo něco, co se nedalo interpretovat jinak, než krev. Vzhledem k silným bolestem, které pacient měl a které potřebovaly vysoké dávky opiátů, mi bylo jasné, oč se jedná a že je zle. Jednalo se tentokrát o ono vakovité aneurysma, které pacient měl zřejmě už roky, které se ale hloupou náhodou rozhodlo prasknout zrovna v mé službě. Jenže naneštěstí v nemocnici ve Wagně CT máme. Tedy bylo jasné, že předtím, než zavolám chirurga v Grazu, potřebuju rentgenové snímky. Zavolal jsem radiologa (slouží v Leobenu, ale snímky hodnotí telemetricky) a šoupli jsme pana doktora do roury. Hned první snímky potvrdily, že jsem se nemýlil. Ale než jsem stačil sáhnout po telefonu, začal pan doktor křičet bolestí a pak byl pryč.  Zástava srdce. Zahájili jsme resuscitaci. Byli jsme úspěšní. Oběh znovu naskočil, chvíli pan doktor dokonce dýchal a odpověděl na několik otázek. Odtransportoval jsem ho na intenzivku, zaintuboval, zabezpečil tepennou cévku na měření tlaku a zavolal chirurga do Grazu.

Ten se napřed vzrušil, ale pak když se dozvěděl, že jsme pacienta už resuscitovali, stal se přátelštějším.

„Takže momentálně není schopný transportu,“ zeptal se číhavě.

„Na tom právě pracujeme,“ řekl jsem ho. „Stabilizujeme jeho oběh.“

„Takže až se vám to podaří,“ řekl chirurg už úplně klidně. „Pak ho pošlete.“ A šel zřejmě spát. Věděl své. Samozřejmě, že se pacienta v šoku s prasklou hlavní tepnou, krvácejícího do břišní dutiny i do oblasti ledvin, zastabilizovat nepodařilo. Zemřel asi o dvě hodiny později v šoku, který nereagoval na nic – ani na transfuze, ani na katecholaminy.

Nezbylo mi, než upovědomit rodinu o jeho smrti. Zavolal jsem na číslo, které pacient nechal při příjmu na ambulanci, jako jediný kontakt. Ozval se ženský hlas.

„Přijali jsme pana doktora …,řekl jsem oné ženě. „Praskla mu jeho výduť aorty.“

„Toho jsme se vždycky báli,“ řekla ona žena ustaraně.

„Dělali jsme vše, co se dalo, ale nepodařilo se nám ho zachránit. Před chvilkou zemřel.“

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „A upovědomili jste rodinu?“ zeptal se pak onen ženský hlas.

„Prosím?“

„Zda jste o jeho smrti dali vědět rodině,“ zopakovala ona žena otázku.

„My máme jen toto jediné telefonní číslo a to je to vaše. Vy jste tedy jediná, komu jsme oprávněni podat informaci o jeho zdravotním stavu a tedy i o jeho smrti.“

„Aha,“ pravila ona žena. „Takže to abych rodinu informovala já.“

„No to asi budete muset.“

„Ach jo,“ povzdechla si. „Když to tedy jinak nejde.“

„Nejde,“ přisvědčil jsem a začínal jsem tušit, že s panem doktorem něco nebylo úplně v pořádku. Náhle mi začalo docházet, i proč se nechal transportovat z Grazu k nám do Wagny, tedy do nemocnice v blízkosti svého bydliště.

„A mohla bych ho ještě vidět?“ zeptala se ona žena.

„Ale jistě,“ přisvědčil jsem. „Můžeme ho nechat na intenzivce, než se s ním přijdete rozloučit. Jak dlouho potřebujete?“

„Z Grazu,“ řekla a zamyslela se. „Asi tak tři čtvrt hodiny.“

Opravdu přijela. Když pak držela mrtvého pana doktora za ruku a setřela si slzy, pravila sestřičkám pohnutým hlasem: „Víte, on pan doktor byl ještě velmi aktivní muž.“

Připomenu, že panu doktorovi bylo osmdesát šest. I při předpokládané pomoci farmakologického průmyslu, ať už se jednalo o viagru či jiný podobný zázrak, klobouk dolů.

Pan doktor si svůj  hrdinný konec opravdu zasloužil.  A i když byl bolestivý, byl určitě i krásný a svým způsobem i poetický.

Skláním se a nezávidím. Obdivuji!

Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem.

Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné.

Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody! Proto člověk musí s každou chudinou, která v zoufalství, že ji její potetovaný „macho“ opustil, spolkla tři tabletky aspirinu, posílat na psychiatrii v doprovodu policie jako těžkého zločince. Jakoby policie neměla na práci nic jiného! To se to pak zlodějům krade, když policie musí svůj čas trávit převozy na psychiatrii!

Rakouský zákon totiž takzvané „soukromé právo na zadržení pachatele“ má. Ovšem pouze pro trestné činy, které jsou v právním řádu trestány tresty odnětí svobody na 5 let nepodmíněně a více. To nám na příslušném semináři vysvětlila právnička, z níž jsem nadobyl dojmu, že zločince či násilníka ještě nikdy v životě neviděla a proto nemá ponětí, o čem vlastně mluví. Ale možná jsem byl jen zaujatý.  Nejsem ovšem v trestním právu dost honěný, abych věděl, co vše se trestá odnětím svobody na pět let a výše. Vloupání do domu to určitě není, na to se pohlíží spíše vlídně jako na přestupek. Teoreticky tedy pokud by se někdo vloupal do mého domu a já mu v tom buď bránil, nebo mu znemožnil útěk a tento člověk by mě žaloval pro omezování osobní svobody, pak nemám šanci a půjdu sedět. (On ne, vyvázne s podmínkou.) Omezování osobní svobody je totiž trestáno vyšším trestem než vloupání. Stejně je tomu, pokud by se pacient (ať už v alkoholickém opojení nebo bez něj, jen proto, že ho to baví) rozhodl rozmlátit vybavení ambulance či zmlátit sestřičku (pozor, kdyby ji chtěl znásilnit, pak ho zadržet můžu, to je víc než oněch pět let, za ublížení na zdraví jsou ovšem tresty v řádu měsíců a v zmlácení sestry bych mu tedy podle zákona bránit nesměl). Právě v takových okamžicích člověk potřebuje pomoc policie a je rád, že ji máme.

Poprvé jsem přišel do kontaktu s policií při obhlídce mrtvoly v Popradě. Nějaký nešťastník se tam oběsil. Když jsem přijel na místo činu, už ho odřezali. Konstatoval jsem násilnou smrt a nařídil soudní pitvu. Myslel jsem, si, že je tím věc vyřízena. Nebyla. Po asi hodině mi volal poručík policie a ptal se mě, proč jsem nařídil soudní pitvu. Vysvětlil jsem mu, že se jednalo o násilnou smrt a proto je soudní pitva potřebná. On namítl, že ten člověk se zabil sám. Trval jsem na tom, že i tak se jedná o smrt násilnou, tedy ne zrovna přirozenou, a proto má být vykonána soudní pitva. O hodinu později mi zavolal jeho nadřízený kapitán. Byl velice rozčílený a zeptal se mě, jak si to vůbec představuju nařídit soudní pitvu u člověka, jenž se prokazatelně zabil sám. Zeptal jsem se už poněkud sarkasticky, zda byl pak kapitán u toho, když se ten člověk věšel, či zda vyslechl svědky, kteří ho při tom viděli. Odpověděl podrážděně, že žádní svědci nejsou, ale že se to rozumí samo sebou. Trval jsem na tom, že se to samo sebou nerozumí a že ten člověk má být pitván na soudním lékařství. O hodinu na to mi zavolal major, tedy samotný šéf popradské kriminálky. Jen jsem zvedl telefon, začal na mně řvát a vyhrožovat, že jestli okamžitě nezměním svůj nález a nebudu žádat obyčejnou pitvu místo soudní, bude to mít pro mě nedozírné následky. Zaťal jsem se a trval jsem na svém. Násilná smrt je násilná smrt, pokusil jsem se mu vysvětlit, ale neuspěl jsem, Násilnou smrtí bylo vzápětí vyhrožováno mně a major zavěsil.

Celý problém mi byl osvětlen o den později. Jestliže pacient zemřel přirozenou smrtí, byl pitván na patologii v Popradě, jestliže smrtí násilnou, pak na soudním lékařství v Košicích. A náklady za transport do Košic musela platit policie. Jestliže byl ale pacient poslán na pitvu na patologii do Popradu a tamější patolog usoudil, že se jedná o násilnou smrt a že pacient by měl být pitván v Košicích a poslal jej tam, náklady na dopravu platila nemocnice. S mou mrtvolou to dopadlo tak, že onen major zrušil mé rozhodnutí a určil smrt onoho sebevraha za přirozenou. Mrtvola byla tedy dopravena na patologii do Popradu. Tam patolog označil všechny za debily, změnil smrt na násilnou a poslal mrtvolu do Košic. Tím pádem náklady zaplatila nemocnice a policie byla šťastná a věděla, že v Popradě se vyskytuje jeden mladý doktor, který touží po konfrontaci a po průseru.

Podobně se mi vedlo, když jsem obhlížel mrtvolu v polorozpadlém domě na cestě do Spišské Soboty. Ona postarší paní ležela pod schody a mozek vedle ní na podlaze. Nad ní v prvním poschodí chyběl podstatný kus zábradlí a z té díry na mě pokřikoval agresivní těžce opilý druh mrtvé. Zavolal jsem policii, abych nahlásil násilnou smrt. Policista se mě zeptal, jak vím, že ta osoba je mrtvá. Vysvětlil jsem mu, že jestliže se mozek osoby nachází mimo její lebku, je smrt nepochybná. Zeptal se mě, zda se z té skutečnosti dá skutečně usuzovat na násilnou smrt. Řekl jsem, že ano, protože ta osoba proletěla dřevěným zábradlím na prvním poschodí a tam stojí namol opilý chlap, jenž ji možná tím zábradlím prohodil. Policista se mě zeptal, zda jsem to viděl, či zda existují svědci. Odpověděl jsem, že to si už bude muset zjistit sám. Byl dost zklamán, nicméně po hodině a půl skutečně na místo činu dorazila policejní posila a začala shromažďovat důlazy.

Byly ale i situace, kdy byla policie skutečně aktivní. Když jsem zastupoval obvodního lékaře v Hranovnici, vyskytl se v obci případ hepatitídy A. Bylo to rómské dítě (tehdy jsme ještě směli říkat cikánské) a já jakožto mladý, naivní a právně zodpovědný člověk se rozhodl nechat vyšetřit ostatní příslušníky rodiny a nechat je naočkovat proti nákaze. Poslal jsem tedy na adresu onoho dítěte dopis, ve kterém jsem žádal všechny příslušníky rodiny, kteří byli s nemocným dítětem v kontaktu, aby se dostavili do mé ordinace na příslušná vyšetření s odběrem krve a očkování. Nepřišel nikdo. Poněkud podrážděně jsem napsal urgenci a vysvětlil, že se jedná v případě, že nemocný člověk nebude léčen o život ohrožující onemocnění. Nepřišel nikdo. Zavolal jsem starostovi obce a požádal ho o pomoc. Poslal mě někam s vysvětlením, že je to v cikánské (dnes rómské) kolonii a on tam „veru že nepôjde a ani nikoho posielať nebude. Že tam si bez policajného doprovodu nik netrúfa.“ Rozhodl jsem se, že mě taková překážka nemůže zadržet, zavolal jsem policii a požádal jsem, ji, aby mi do ordinace přivezli všechny příslušníky oné rodiny Čonkovců z dané adresy. Bylo to okolo poledne, když před ordinací zastavilo policejní auto a policisté z auta vybírali dva stařečky, muže a ženu, kteří se sotva mohli pohybovat. Donesli je před mou ambulanci a zahlásili: „Týchto dvoch sme chytili, pán doktor, všetci ostatní utiekli oknom do lesa.“ Nevím dodnes, zda mohu danou akci považovat za úspěch, nicméně ony dva Rómy – staroušky nad hrobem s pokřivenými a pro pohyb nezpůsobilými klouby, které jim zabránily v útěku do lesa – jsem opravdu naočkoval.

V Murau byly mé vztahy s policií doslova idylické. Mělo to jeden důvod. V hnízdě, jako bylo Murau, se všichni znají a celý policejní sbor se skládal z příslušníků rodiny Autischer. Protože senior této rodiny, někdejší policista a velké zvíře u odborové policejní organizace, trpěl poruchami srdečního rytmu a poté srdeční nedostatečností, kterou se mi podařilo jako prvnímu lékaři, který se jím zabýval, dostat pod kontrolu, těšil jsem se u murauského policejního sboru nevídané popularitě. Přiznám se hned, že jsem byl tak hloupý, že jsem toto privilegium nevyužíval a pil po tenise v Murau či po seminářích, které se konaly v Murau každý měsíc opravdu jen jedno velké a jedno malé pivo, což znamenalo, že jsem se nacházel pod zákonem povolenou hranici 0,5 promile alkoholu v krvi. Když jsem byl jednou zastaven policejní hlídkou na křižovatce pod odbočkou na Stolzalpe (dnes je tam už kruhový objezd) a požádán o doklady, policista po nahlédnutí do mého pasu jen zasalutoval, omluvil se za rušení mé pokojné jízdy, popřál mi hodně zdraví a požádal mě, abych jel po serpentinách na Stolzalpe opatrně. Koneckonců se tatínkovi s jeho srdeční nedostatečností mohlo kdykoliv přitížit.

Pak jednou přibyl k murauskému sboru ambiciózní policista jménem Fingerlos (v překladu to znamená Bezprstý, on chtěl ale dokázat, že má prsty dlouhé a dokáže si poradit i s „lékařskou mafií“.) Jeho obětí se stal kolega Piber. Jedné jasné zimní noci byl na kruhovém objezdu pod Stolzalpe zadržen policistou Bezrpstým a přinucen dýchat do přístroje na měření alkoholu. Nadýchal nulu. Bezprstý ale cítil v dechu kolegy alkohol. Tento mu vysvětlil, že pil bezalkoholický punč a proto je jeho dech takový, jaký je. Bezprstý se tím nedal uchlácholit. Došel k názoru, že přístroj na měření alkoholu v dechu je defektní, odvezl kolegu Pibera na policejní stanici a tam čekal hodinu, než mu z Judenburgu přivezli náhradní přístroj. (Zřejmě předpokládal, že lékařská mafie má všechny měřící přístroje pod kontrolou a ty v přítomnosti lékaře odmítají měřit) Když i tento přístroj z Judenburgu ukázal nulu, chtěl Bezprstý vézt Pibra do nemocnice v Judenburgu ( protože Stolzalpe oprávněně nedůvěřoval) na odběr krve. To se už ale objevili na stanici zalarmovaní příslušníci rodiny Autischer. Pibera osvobodili a policista Fingerlos byl následně přeložen jinam.

Důležitou funkcí policie je hledání pohřešovaných osob. To se stává poměrně často, zejména v časech rostoucího věku obyvatelstva a tím pádem stoupající demence, kdy leckdo netrefí domů. V Leibnitzu, kde jsem teď, je to vždy otázka, zda ten člověk netrefil domů, protože je dementní, nebo protože je opilý a v bezvědomí nebo je opilý a bojí se manželky. I tyto záhady pak musí řešit policie. V Murau se jednalo zejména o osoby dementní. V domově důchodců v Teufenbachu je ředitelkou Gábina Brunner, původem z Kopřivnice. Samozřejmě, že v domově důchodců jsou nainstalována všechna opatření, aby chovanci ústavu nemohli uniknout. Protože oni se samozřejmě unikat snaží. Tento fenomén utíkajících dementních stařečků a babiček mi vysvětlila psycholožka na semináři o demenci. Jsou to prý archetypy z doby kamenné, které opět v dementních mozcích ožívají. V oněch dobách kamenných nepřišla strava za člověkem, člověk musel stravu hledat či lovit mimo domov. Proto tito lidé vyrážejí z domova, aby našli onu stravu, a pak už nenajdou cestu domů. Přes všechna opatření náhle v Teufenbachu chyběla jedna chovankyně. Personál vyhlásil poplach, Gábina zavolala policii. Popsala jim babičku ve věku nad osmdesát let, shrbenou, pohybující se pomocí dvou berlí a se sklony k agresivitě, kdy plive a kouše. Netrvalo ani půl hodiny a před domovem důchodců zastavilo auto policejní hlídky. Vytahovalo z vozu shrbenou osobu se dvěma berlemi, kterými mlátila okolo sebe, plivala na policisty a pokoušela se je pokousat. Zpocení Autischerovi chlapci ji s vypětím všech sil zpacifikovali a triumfálně přinesli do domova důchodců.

Když ji postavili před Gábinu, ta se na ně jen nevěřícně podívala a pravila: „Ale to není ta naše.“

Jak pravím, spolupráce medicínského personálu s policií je potřebná. Někdy je to ovšem pro obě strany dost náročná záležitost.

               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“

Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni.

Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s poté jsme byli doplnit krvinky v Studentském klubu), účastnili jsme se na promítání filmů v posluchárně (částečně zakázaných a částečně komunistickou censurou trpěných) , občas vyrazili společně na výlet a stali jsme se sponzory jednoho zvířete v zoologické zahradě na Svatém kopečku  (i kdybyste mne zabili, už si nevzpomenu, o které zvíře se jednalo, kterému jsme za patřičný přísun piva a alkohlických nápojů ze strany správy ZOO stavěli bezplatně zeď okolo výběhu.) A vyhráli jsme znova. Tentokrát už byla konkurence obrovská. Zpráva, že si naše skupina užívala týden na lyžích místo školy a to zadarmo, se rozšíříly rychlostí stepního požáru. Všechny studijní skupiny si připravily půlhodinové referáty o své činnosti a vzájemně zpochybňovaly výkony těch ostatních. Já jsem si opět připravil naprosto krátkou zprávu o našich aktivitách, čímž jsem zápasícím vedoucím skupin zcela unikl z jejich pozornosti. Výsledkem bylo opětné vítězství, členové poroty byli totiž délkou referátů a hádkami ostatních tak otrávení, že se rozhodli ocenit naši stručnost. Těšili jsme se tdy znovu na lyže.

Jenže když už se sen o týdenním bezplatném lyžování měl stát realitou, postavil se nám náhle a nečekaně do cesty asistent, zodpovědný za naši výuku na vnitřním lékařství. Všichni ostatní naši omluvenou nepřítomnost s radostí akceptovali, protože měli tím pádem volno, on ale ne. Zda to bylo jeho pedagogické nadšení či spíše závist, to už se nikdy nedozvíme, nicméně představu, že studenti jeho skupiny budou týden trávnit na Soláni místo v posluchárnách, považoval za svatokrádež.

„Cože, volno?“ vzrušil se. „Neexistuje. Kdo nepřijde na praktikum, ten bude mít absenci a já rozhodnu, jestli mu povolím nahradit ji ve svatém týdnu.“

„Podle stanov soutěže,“ pokusil jsem se jako mluvčí kroužku vysvětlit, „je odměnou za vítězství omluvené týdenní volno pro všechny členy studijní skupiny.“

„Jaké stanovy soutěže? Co to má být za soutěž?“ vzrušil se asistent. „To mě všechno nezajímá. Kdo se nedostaví na praktikum, bude mít se mnou problém.“

O problémy s asistentem Šimkem nikdo skutečně nestál. Dali jsme hlavy dohromady. Někteří radili to vzdát a raději jít na výuku. Jiní si mysleli, že bychom měli tu lyžovačku přerušit a na praktikum přijít (šílený nápad, protože interna byla ve středu, tedy právě uprostřed týdne). Nakonec mě napadl spásný nápad. „Půjdu za Jordou,“ řekl jsem.

„Ty ses zbláznil,“ mínili ostatní. „Přece s tím nemůžeš jít za proděkanem pro ideologickou práci! Za tím skalním komunistou!“

„A proč ne? On je přece garantem soutěže. Zaštítil ji, tak ať zaštítí nás.“

Musím říci, že kolegové mne v tu chvíli odepsali a mysleli si, že mne už nikdy neuvidí a že jim možná za pár let pošlu pozdrav z nějakého dalekého gulagu.

Jenže proděkan Jorda byl člověk, který byl komunistou z přesvědčení. Takových se po roce 1968 dalo najít opravdu jen velmi málo. Všichni ostatní byli ve straně z oportunismu, protože s členstvím byly spojeny výhody a vedoucí funkce. Ne tak proděkan Jorda. On věci světového proletariátu skutečně věřil. Když se na sídlišti stavěly svépomocí garáže, objevil se tam mezi prvními v montérkách a s hlavou ovázanou šátkem. Předtermíny na zkoušku z dermatologie (čili kožního lékařství) dával zásadně během manifestace na oslavu prvního máje. V ten rok tam na té manifestaci také poprvé a naposledy dorazil celý náš ročník. Způsobovalo to problémy, protože všichni páťáci, toužící po předtermínu, proděkana houževnatě pronásledovali, aby byli u toho, až předtermíny začne rozdávat. Protože nás bylo na tři sta a Jorda byl nesmírně pohyblivý (celou onu manifestaci jakožto hlavní ideolog organizoval) narušovalo tři sta studentů, pronásledující ho jako ohon kometu, seřazené řady manifestujících studentů a dělníků olomouckých závodů. Nakonec se nám podařilo pana proděkana obklíčit u zdi děkanátu, a když neviděl možnost úniku, termíny rozdal.

A teď jsem se k němu vydal. Věděl jsem, jak je důležité představení a hlavně podání ruky. Starší studenti nadvičovali podání ruky před zkouškou celé týdny. Jorda nenáviděl ruku zvanou „mrtvá ryba“ protože u takového nesmělého studenta právem očekával nedostatek budovatelského elánu. Příliš pevný stisk ruky však považoval zase za nepřiměřenou drzost a nedostatek úcty. Stejně důležité pak bylo se při vstupu do zkušební místnosti správně představit: „Soudruhu profesore (jen ne panebože pane profesore, to už mohl člověk zrovna měnit fakultu), jmenuji se….. a dostavil jsem se na zkoušku z dermatologie a venerologie.“ Bože chraň říci dermatovenerologie, i když byl obor tak normálně nazýván. Pan profesor byl totiž nejvyšším odborníkem ve DVOU oborech! Poté následovalo ono podání ruky. Pokud člověk představení zvládl a ruku stiskl přesně patřičnou silou, jednalo se už jen o to, zda dostane ze zkoušky z kožního lékařství jedničku (v případě, že uměl) nebo dvojku (v případě, že neuměl). Pokud se však při představení dopustil nějaké fatální chyby, zakoktal se, či pak zvoral stisk ruky, bojoval už jen o přežití (trojka, pokud uměl všechno) nebo vyhazov (pokud uměl o něco méně). Měl jsem nacvičeno a vstoupil jsem k panu profesorovi do kanceláře.

„Soudruhu profesore, jmenuji se Antonín Polách, jsem čtvrtým rokem studentem medicíny University Palackého a vedoucím šesté studijní skupiny.“ Poté jsem podal panu profesorovi ruku a opatrně, nicméně pevně opětoval jeho stisk. Na profesorově tváři se rozhostil spokojený úsměv a já jsem věděl, že jsem zvítězil.

„Co vás za mnou přivádí, kolego,“ zeptal se a pokynul mi, abych se posadil.

„Jak víte, soudruhu profesore, naše skupina zvítězila v socialistické soutěži o nejlepší studijní skupinu fakulty.“

Pokud to profesor Jorda nevěděl, nedal to na sobě znát. Pochvalně pokynul hlavou.

„My tu soutěž považujeme za úžasnou věc, přispívající k motivaci studentů, aby se zapojovali aktivně do života fakulty.“ Ani jsem nelhal, odkdy jsme soutěžili, scházeli jsme se v hospodě mnohem častěji než předtím.

„Ano, ano,“ usmíval se profesor. „Za tím účelem jsme tu soutěž zřizovali.“

„Vím, že vy osobně jste tu soutěž zaštítil a jsme vám za to i patřičně vděčni, protože jí to dodává úplně jiný, nepoměrně důležitější význam.“

Soudruh profesor byl spokojen, byl čas přejít do útoku. „A teď nám určití vyučující brání převzít a konzumovat odměnu za vítězství.“

Jorda se na mě nevěřícně podíval. „Cože?“

„Ano. Odměnou je stejně jako vloni týdenní lyžařský zájezd na Soláň. A jeden z vyučujících nás nechce omluvit z praktika, takže tam zřejmě nebudeme moci jet. Nechci ani domyslet, jaký to bude mít dopad na morálku studentů mé skupiny. Ale pokud se to roznese, mohlo by to zničit celou socialistickou soutěž. To by byla tak obrovská škoda, že se člověku chce až plakat…“

„Kdo?“ vykřikl Jorda.

„Já bych nerad jmenoval…“

„Chci jméno!“ zařval proděkan.

„Asistent Šimek z interny,“ odpověděl jsem poslušně.

Jorda sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Tady Jorda. Chci Šimka! Ne, okamžitě!“

Nevím, co se na interně dělo, asistent Šimek byl u telefonu během minuty. Vzhledem na velikost kliniky ho museli do sekretariátu poslat snad potrubní poštou.

„Šimku!“ zařval profesor Jorda do telefonu, až jsem poskočil na židli. „Vy ničíte mou ideologickou práci! Vy ohrožujete svým diletantismem výchovu mládeže! Co si o sobě myslíte? Myslíte si, že budu na fakultě trpět existence, které nabourávají socialistickou výchovu? Kteří demotivují studenty a snaží se je zvrátit v pozitivním přístupu k věci socialismu? Že nevíte, o čem mluvím? Kdo brání studentům šesté skupiny, aby mohli převzít odměnu za vítězství v socialistické soutěži? Kdo tím torpeduje celé naše snažení a mladistvý elán našeho medicínského dorostu? Kdo se tak snaží podkopat mou pozici, protože já se na tu soutěž zaručil? Že jste nevěděl? To vás neomlouvá! Že si to znovu promyslíte? Vy si nemáte co rozmýšlet! To je rozkaz, rozuměl jste? Aha rozuměl. Tak to je dobře. Doufám, že o vás příštích pár měsíců neuslyším! Dobře, akceptuji vaši omluvu. Řekl jsem, že ji akceptuji, nemusíte se opakovat. Na slyšenou, práci čest!“

Položil telefon a pravil. „Myslím, že je věc vyřízena. Asistent Šimek vám nebude dělat potíže. Pokud by se o to pokusil, spojte se se mnou. Jsem na vás hrdý a ještě jednou gratuluji.“

Asi to dnešní člověk nepochopí, ale čtyři studenti naší skupin měli přece jen z asistenta Šimka takový strach, že s námi na lyže nejeli. Zřejmě mi nevěřili a mysleli si, že jsem si tu historku s proděkanem Jordou vymyslel. Zatímco my jsme se proháněli na sjezdovce na Soláni, oni se ve středu dostavili na internu a dožadovali se vyučujícího.  Asistent Šimek si zřejmě myslel, že se mu něco zlého zdá. Nahlédl do seminární místnosti, nevěřícím pohledem si změřil ony čtyři šprty a pak explodoval.

„Tak já kvůli vám skoro vyletím z fakulty! Já skoro stratím místo! Já se musím ponížit před proděkanem, jenom abyste vy mohli jet na lyže! A vy máte ještě tu drzost přijít na vyučování? Ven! VEENN!!!“

O dalším průběhu onoho semináře jsem se už nic nedozvěděl. Zřejmě proto, že byl tak krátký.