Dějiny Černé Hory jsou komplikované, ale zajímavé – a hlavně poměrně krátké. Přesto člověk naráží na památky starší, ať už pocházejí z doby knížectví Zeta, které se kdysi na území Černé hory rozkládalo nebo na pozůstatky benátské či turecké nadvlády – to vše dává této poněkud exotické zemi její zvláštní flair.

               Černá Hora byl vždy svázána se svým mocným sousedem na Východě – Srbskem. Proto  Černohorci bojovali na srbské straně v bitvě na Kosově poli v roce 1389 a spolu s nimi tam utrpěli katastrofální porážku. Nicméně trvalo ještě víc než sto let, než si je dokázali Turci podmanit a i to se nikdy nepodařilo úplně. Důvodem byly geografické podmínky – co už měla Velká porta hledat mezi vysokými horami s naprosto neúrodnou kamenitou půdou? Měli tady snad umírat turečtí vojáci jen proto, aby se někdo poklonil sultánovi? Měli jiné starosti a ty se jmenovaly pobřeží ovládané Benátčany.

               Na pobřeží Černé Hory se nacházejí čtyři města (páté je Herzeg Novi, o který se sice tehdejší velmoci taky praly, o čem svědčí španělská pevnost v tomto městě, kerý ale nedosáhl významu svých sousedů), každé je jiné a každé má jiný význam.

               Bar je moderní městečko s průmyslovým a vojenským přístavem, které má díky železnici, které ho spojuje s Bělehradem, klíčový ekonomický význam

               Budva je asi nejkrásnější z černohorských měst a je centrem turistiky.

               Kotor má melancholický nádech, zejména pro lidi vyrostlé na území někdejšího Rakouska-Uherska, tady sídlila rakouská námořní moc.

               Ulcinj jako nejjižnější z černohorských měst má pak už jiný – spíše albánský charakter a je centrem koupací turistiky, především na Velikej plaži, dlouhé 13 kilometrů.

               Začali jsme s návštěvou těchto měst v Baru, už proto, že zde byl nejbližší supermarket a bankomat. Bar je moderní město o 13 000 duších, čili malé, ale docela milé. Bar je průmyslový přístav, ale je zde zakotvena i černohorská vojenská námořní flotila a v Baru (nebo v Kotoru) musí přistát jachty turistů, které zde zaplatí vstupní poplatky do země. Bar má malinké centrum, dva obrovské kostely, přičemž ten pravoslavný stojí opravdu za to, je to gigantická moderní stavba uvnitř podle pravoslavné tradice do posledního centimetru pokrytá freskami.

Před kostelem je busta krále Nikoly I. který Bar pro Černou horu v roce 1878 dobyl. Král Nikola, se kterým se ještě budeme často setkávat – jediný černohorský král, si postavil v Baru svůj letní palác. Elegantní vila v klasicistickém stylu přímo na pobřeží uprostřed malého, ale hezkého parku s restaurací.

Moc na výběr Nikola neměl, v roce 1878 byl Černohorcům přiřčen jen Bar, dobytý Ulcinj museli vrátit Turkům a dostali ho až v roce 1880, ovšem na to, aby ho Turci vydali, musela před pobřežím demonstrovat flotila vítězných velmocí. Celé nábřeží Baru je jeden velký park s palmami, restauracemi a hřištěm  pro děti, vlastně je to tam docela milé. Trošku jinak to vypadá dál do vnitrozemí, kde městu dominují betonové bytovky z komunistických časů.

               Nový Bar je totiž nové město, které se vyvinulo z někdejšího přístavu. Antické město, které se jmenovalo Antibari, protože leželo na protějším břehu proti italskému Bari, se nachází v kopcích vzdáleno od pobřeží několik kilometrů. Tak to bývalo v antice zvykem, nejinak to měly Athény s Pireem nebo Efezos se svým přístavem. Starý Bar je mohutná ruina, protože byl v rámci osvobozovacích bojů v roce 1878 zcela zničen a už nebyl obnoven. Turci se ve zdejší pevnosti bránili až do hořkého konce.

Opevněná ruina stojí za návštěvu, mohutné hradby jdou téměř nepoškozené a k bráně vede ulička mezi obchodíky a kavárničkami, většinou s muslimskými prodavači, ve Starém baru se nachází nejvíc na sever vysunutá muslimská komunita Černé Hory. O tom svědčí i několik mešit, které se ve městě pod troskami starého města nacházejí. Benátčané dokázali město dobýt v roce 1443 právě včas, aby se nedostalo do turecké moci, udrželi ho ale jen do roku 1571, většina památek pochází tedy z turecké epochy, ať už turecká lázeň, hodinová věž nebo akvadukt, kterým Turci do pevnosti přiváděli vodu.

Je to dost neuvěřitelné, ale když v roce 1979 zemětřesení zbouralo skoro všechny moderní budovy, s tureckým akvaduktem to ani nepohnulo. Na nejvyšším místě starého města je citadela s nádhernými výhledy až k moři a na hory, které město z východu a z jihu až hrozivě obklopují, člověk při tom pohledu pochopí, odkud má Černá Hora své jméno. Na nádvoří pevnosti je cisterna, ve které Italové v čase italské okupace (1941 – 1944) utopili několik jugoslávských odbojářů. Na to upomíná tabule napsaná azbukou. Fakt, že jsem se snažil text přečíst, přiměl jednu přítomnou turistku k otázce, zda jsem Rus. Když jsem řekl, že ne, představila se sama. Byl to Ruska z Petrohradu, která si v době, když bylo v Černé Hoře ještě levně, koupila apartmán v Budvě. Teď provázela po zemi, ve které tráví každé léto, své příbuzné z Omska.

               Budva je totiž opravdu pevně v ruských rukou. Ruštinu jsme zde slyšeli na každém kroku, město je hlavním městem černohorské turistiky s velkým přístavem jachet a nespočtem hotelů. Překvapivě nebylo těžké zaparkovat blízko městského centra, ovšem na louce, kde jsem kdysi před městskými hradbami spal „pod širákem“ s mým finským přítelem Heikkim, jsou dnes hotely, hotely a zase hotely. Budva je ostatně známá svým nočním životem, diskotékami, restauracemi, bary.

Budva byla, na rozdíl od Baru, až do roku 1918 rakouská, je někdy až milé, kolik se zde z té doby dochovalo,  maďarských výrazů – staré město v Podgorici se jmenuje „stary varoš“ (nové město pak „novy varoš)  a pláže blízko Budvy „Bečiči“. Souvislost člověk pochopí, až když ví, že maďarsky se řekne Vídeň Béč, čili to městečko má být jakási „malá Vídeń“ na pobřeží Jadranu. O skutečnosti, že se zde Habsburkové necítili úplně vítaní, svědčí pevnost ve starém městě. I směrem do města je opatřena střílnami a žádnými okny, očividně existovala potřeba se bránit nejen proti zevnímu nepříteli ale i proti místnímu obyvatelstvu. Z hradeb pevnosti jsou krásné výhledy, ostatně je možné koupit si vstupenku i na procházku po městských hradbách, není to ale okruh, jak jsme si mysleli, procházka končí pod terasou luxusní restaurace a člověk musí stejnou cestou zpět k pevnosti. Takže si krásu výhledů z hradeb zažijete dvakrát. I výhled na ostrov Svatý Nikola, kde jsou nejkrásnější městské pláže a kam pendlují loďky, které tam převážejí koupáníchtivé turisty. Pláže jsou ale i u městských hradeb, malá pláž Mogren, přímo pod hradbami, kam se dá projít malou brankou v městských hradbách nebo velká „Slovenska plaža“ na jih od starého města.

Budva je krásná, protože byla zcela nově zrekonstruovaná. Po zemětřesení v roce 1979 zůstalo z více než 200 budov ve starém městě stát nepoškozených patnáct. Proto jsme taky s Hekkim nesměli dovnitř, v roce 1982 byla totiž stavební substance ještě příliš nestabilní a nebezpečná. UNESCO, aby zabránilo hororové představě, že na místě ruin postaví komunistický jugoslávský režim paneláky, nabídla převzít město Budvu a Kotor do kulturního dědictví lidstva a obnovit je za vlastní peníze. Tito návrh ochotně přijal – na rozdíl od dogmatiků v Moskvě, Berlíně či v Praze byl pragmatik, a krása staré Budvy byla zachráněna. Úzkými uličkami se probojujete až k náměstí, které je obklopeno třemi kostely – katolickým kostelem svatého Jana Křtitele, ortodoxním kostelem Svaté trojice. Nejstarší kostel v Budvě je „Svata Marja in Punta“, pocházející údajně z roku 840 a vedle něho malý kostelík svatého Sávy, který mnohokrát měnil majitele, od roku 1657 je ortodoxní, ale františkáni, kteří v něm byli do tohoto roku, si směli ponechat klíče od kostela – člověk nikdy neví, že?

Dvakrát jsme se byli najíst v restauraci Dvoriště. Skvělé jídlo, přiměřené ceny a výborná milá obsluha, můžu jen doporučit.

Nejkrásnější pohled na Budvu je z cesty do vnitrozemí směrem na Cetinje, dobře rozbudovaná cesta překonává převýšení 900 metrů a nahoře jsou krásné vyhlídkové platformy, pohled dolů je prostě úžasný.

Kousek severně od Budvy je ostrov Sveti Stefan. Je spojený s pobřežím hrází, která z něho udělala poloostrov. Tam jsem dostal názorně vysvětleno, jak se Čerá Hora od mé první návštěvy v roce 1982 změnila. Jestliže tehdy jsme jako STUDENTI mohli bydlet na pobřeží přímo naproti tohoto luxusního hotelu (celý ostrov je hotel) a mohl jsem se projít ZADARMO mezi domky, kde bydlela i královna Alžběta II. nebo Mick Jagger, dnes je to uzavřená lokalita pro vyvolené. Jedna noc s výhledem na moře zde stojí 5000 euro, v apartmánu uprostřed ostrova se vyspíte za pouhých 1000 eur za noc a osobu. A pláže, na nichž jsme se s kamarádem Heikkim koupali, jsou samozřejmě uzavřené pro hotelové hosty, pokud nejsou vytížené, je možné si koupit vstup na jednu z nich – za 75 euro na den.

Na severu Černé hory se nachází největší fjord v jižní Evropě „Kotorski zaliv“. Pokud přijíždíte do Černé Hory ze severu – a to asi budete muset udělat, připravíte se na nejužším místě trajektem za čtyři eura, objíždět záliv je totiž nekonečná záležitost. Z jihu se do Kotoru dostanete snadno tunelem a můžete si zažít kus historie, pokud totiž právě u města nepřistanou turistické lodě – a to dělají bohužel hodně často. Pak je toto malé městečko sevřené mezi mořem a skálou během krátké chvilky beznadějně přeplněné. Rozhodl jsem si koupit za osm euro výstup na městské hradby – netušíc, že ta cesta vede k pevnosti, která se nachází ve výšce dvě stě metrů nad mořem – tušíte správně, město má výšku nula.

Překonat oněch dvě stě výškových metrů v jadranském vedru není úplně snadná záležitost, ale zvládl jsem to, moje milá manželka to vzdala v polovině. Samozřejmě, že na cestě je každých pár desítek metrů osvěžovací stanice s Černohorcem prodávajícím předražené chlazené nápoje, když dorazíte na vrchol a přivítá vás nápis „hladna piča“ jste rádi, že je pod tímto nápisem anglický překlad „cold drinks“. To jen aby nedošlo k omylu, co vás na vrcholu hory v pevnosti, kterou Turci nikdy nedokázali dobýt, čeká.  Turci obléhali Kotor hned třikrát, nikdy ho nedokázali dobýt, což mě nepřekvapuje.  Komu by se už chtělo lézt těch dvě stě metrů po skále, když ho tam místo chlazených nápojů čekali chlapi s mušketami. To bych se na to taky… Kotor se uchýlil v patnáctém století pod křídla Benátek a zůstal pod nimi až do roku 1797, kdy přešel pod správu Rakouského císařství. Jednou se ho pokoušel dobýt turecký pirát Ahmedin Barbarossa ale i on si vylámal zuby. I v roce 1571, v době velké turecké ofenzívy, kdy do tureckých rukou padl Kypr, Bar i Ulcinj, dokázal Kotor odolat. Při pohledu na jeho hradby, dvacet metrů vysoké a šestnáct široké, se tomu ani moc nedivíte.

Jeho námořníci pak bojovali v říjnu 1571 u Lepanta, kde se spojené křesťanské flotile pod vedením Juana d´Austria podařilo zlomit tureckou námořní moc. Na tyto hrdiny upomíná pamětní deska na jednom z kotorských paláců.

Město je doslova natlačeno na maličkém prostoru mezi mořem a skalou, má tři brány Severní, Jižní (kterou je těžké najít, jak je ukrytá pod skalou) a Glavna gradska Vrata, kterými se jde do přístavu, a několik kostelů.

Samozřejmě ten největší svatý Nikola je ortodoxní, postavený byl v neobyzantském stylu na začátku dvacátého století a fresky uvnitř jsou darem moskevského patriarchy. Kromě tohoto velkého chrámu je tady ještě jedna dominanta, katolický kostel svatého Trifona. To je vzpomínka na benátskou minulost, jako všude, kde Benátčané v Černé Hoře byli, zanechali své stopy v podobě katolické víry, to jde ještě dál na jih do severní Albánie do okolí Skadaru. Pozůstatky svatého Trifona přivezli z Konstantinopole do Kotoru někdy začátkem devátého století, od té doby je to patron města. Jeho kosti jsou uloženy v sarkofágu v kostele, na kterém je vidět, že přečkal už mnoho zemětřesení, která se v této oblasti opakují zhruba každých sto let. Výzdoba v kostele je rudimentální, i když Kotor, stejně jako Budva, byly v roce 1979 převzaty do kulturního dědictví UNESCO a pak za peníze této organizace znova postaveny. Ostatně svatý Trifon přečkal už horší časy. Při zemětřesení v roce 1667 spadly obě kostelní věže a musely být postaveny znova. Z terasy mezi nimi je krásný pohled na náměstíčko s budovou rakouské admirality. Odtud si tedy Rakušáci hráli na námořníky a v jedné bitvě dokázali dokonce zvítězit, nad kým jiným než nad Italy. Bylo to v roce 1866 v bitvě u Lissy, ani toto rakouské vítězství ale nedokázalo změnit výsledek války, který se rozhodoval u Hradce Králové.

V Kotoru je ještě několik malých milý kostelíků jako sv. Marija Koledata nebo Sv. Pavle anebo přímo vedle svatého Nikoly nenápadný, ale hezký sv. Luka. O námořní tradici Kotoru informuje Pomorski muzej v Palata Grgurina s modely lodí, historií kotorské mořeplavby i obrazy slavných rodáků, kteří to na světových mořích dotáhli daleko, jako například admirála Mateji Zmajevice, který to dotáhl až na velitele ruské válečné flotily. (I když se nenarodil přímo v Kotoru, ale v nedalekém Perastu, považují ho Kotorští víceméně za svého rodáka.) Hlavní náměstí je hned za branou od přístavu, jmenuje se oficiálně „Trg oktobarskej revolucije“, ale kotorští ho znají spíš jako „Trg Oružia“, čili náměstí zbraní.

Dominantou je hodinová věž, kterou tady nechali zřídit Benátčané na začátku sedmnáctého století, nad branou je pak citát Tita, na počest osvobození Kotoru jugoslávskými partyzánskými jednotkami v roce 1944 „Cizí nechceme, svoje nedáme.“

V přístavu se dá koupit výlet lodí po zálivu, přičemž člověk může navštívit i poloostrov Luštica se starou rakouskou pevností Mamula, kterou teď právě někdo chce přebudovat na luxusní hotel a podzemní katakomby jeskyní, kde se ukrývaly rakouské ponorky a kde ještě najdete rakouský císařský erb jako vzpomínku na tyto časy. K mému úžasu všichni, kteří tento výlet nabízeli – a že jich bylo – nabízeli jen časy v jedenáct dopoledne nebo ve tři odpoledne, nic mezi tím. Což musí v praxi znamenat, že všechny lodě vyplouvají současně a současně dorazí i k cíli a v programu je i koupání. To už známe z La Maddaleny na Sardínii, čili děkuji, nepotřebuji. I když návštěva těch starých rakouských arzenálů by mě lákala.

Nejjižnějším pobřežním městem Černé Hory je Ulcinj, někdejší Dolcinea. Připomíná vám to jméno něco – třeba vysněnou krásku Dona Quijota Dulcineu? Ne, není to náhoda, v Ulcinju strávil pět let v zajetí pirátů Miguel Cervantes a jméno města ho očividně inspirovalo.

Dnes je zde samozřejmě hotel Dulcinea a socha Cervantese v jednom z místních hotelů „Palata Venezia“, kde prý údajně byl vězněn – tehdy tam tento luxusní hotel očividně ještě nebyl. Ulcinj byl hnízdo pirátů, něco jako jadranská Tortuga. Až v roce 1571 padl do tureckých rukou, což byl jeden z důvodů velké křesťanské ofenzívy, která skončila porážkou tureckého loďstva u Lepanta. Pobřeží Černé hory ale už zůstalo v tureckých rukou až do roku 1878.

Ulcinj je malebný a je zcela orientován na cestovní ruch. Staré město se pne na vysoké skále nad přeplněnou městskou pláží a uličkami s obchůdky, hotely a apartmány.

Na samém vrcholu starého města je pak pevnost s muzeem. Výhodou pro turistu jsou poměrně nízké ceny. Hlavními hosty převážně muslimského místního obyvatelstva jsou totiž Albánci z Kosova a jejich kupní síla není veliká. K mému překvapení parkovalo na ulicích Ulcinju nemálo aut s americkými poznávacími značkami, zejména státy New York a New Jersey, Albánci se očividně vracejí domů i se svými za velkou louží koupenými vozidly. Ostatně byli to právě Albánci z okolí Ulcinju, kteří byli rozhodující silou při referendu o nezávislosti Černé Hory na Srbsku. Zatímco samotní Černohorci se většinově  vyjádřili pro setrvání ve federaci se Srbskem, Albánci na jihu země hlasovali až v 80 procentech za odtržení. A to rozhodlo.

Koupání v Ulcinju samotném byl nedoporučoval. Pláž je přeplněná, ženy se zde koupou oblečené podle muslimského zvyku.

Ovšem jen několik málo kilometrů na jih od města je „Velika plaža“. Třináct kilometrů dlouhá písečná plytká pláž, ideální na „člupkanie“, které tak miluje moje žena. Má celou řadu příjezdů, a jednotlivé části rozdílné názvy od „Pearl Beach“ nebo „White Beach“ až po „Copa Cabbana“. Na všech je krásně.

Mimochodem, pokud navštívíte Ulcinj a vystoupáte do starého města, můžu doporučit restauraci Antigona. Je to nově postavená restaurace na terase nad mořem s úžasným výhledem.

Ceny jsou, jak je v Ulcinju zvykem, přijatelné, najedli i napili jsme se se ženou za dvacet euro, obsluha profesionální, jídlo výborné a majitel restaurace, mladý muž jménem Albert hovoří snad všemi světovými jazyky, jen aby hostům zprostředkoval pocit, že jsou vítaní a že se o ně osobně stará. Takže neváhejte.

Samozřejmě Černá Hora není jen moře, ale i vnitrozemí. Podle něho dostala své jméno. Ale o tom až příště.

               Možná už jste začali plánovat dovolenou, je ještě nevíte kam. Tak se tedy pokusím v krátkém seriálů tří článků povědět něco o jedné zajímavé zemi daleko na jihu na Balkáně.

               Černá hora je prťavá zemička na jihu Balkánu. Je tak malá, že když vylezete na horu Jezerný Vrch, kde Černohorci postavili mauzoleum svému otci národa Petru Petrovičovi Njegušovi, vidíte ji z onoho vrcholu prakticky celou. Od kotorského fjordu až po Skadarské jezero, nové hlavní město Podgoricu i staré hlavní město Cetinje a zezadu (a shora) na vás kouká nejvyšší hora země Babin Kuk. Jestliže tedy Černohorci chtěli svému milovanému vévodovi-biskupovi (milovanému, jak se to už otcům národů stává, až po jeho smrti) postavit vyhlídku, odkud si může prohlížet celou svou zemi, pak se jim to povedlo. Je třeba si uvědomit, že v době, kdy kladli Petra Petroviče do hrobu, byla ta zemička ještě podstatně menší, teprve územní přírůstky v letech 1878 a 1918 ji zvětšily natolik, že se aspoň dá zakreslit do map.

               I název země je výstižný. Na celém jejím území, které obsahuje pouhých 13 812 km ^2, a žije na něm 600 000 obyvatel, není totiž prakticky nic jiného, než černé hory.

Tedy s výjimkou pobřeží, nejjižnější částí Jadranského pobřeží obývaného slovanským živlem – a právě kvůli němu jsme se do Černé Hory vydali.

               Průvodce upozorňuje, že jízda autem do Černé Hory a zejména pak jízda PO ČERNÉ HOŘE vyžaduje pevné nervy a hodně trpělivosti. Má milovaná žena těmito vlastnostmi na sedadle spolujezdce příliš neoplývá a tak naše cesta dostala ještě další dodatečný emocionální náboj.

               Způsob jízdy Černohorců je skutečně značně emocionální a proto je třeba používat více instinkty než rozum. Ten může selhávat. Pochopil jsem to totiž hned při příjezdu, kdy jsem skoro přehlédl auto, předjíždějící mě zprava (mělo pravdu, vlevo nebylo místo) a od toho okamžiku jsem sledoval více zpětné zrcátko než to, co se dělo přede mnou. Černohorci milují rychlou jízdu a nenechají se přitom rušit věcmi jako je omezená rychlost, plná nepřerušovaná čára či nepřehledná zatáčka. Někteří z nich se řítí do těchto zákazů a zatáček s odvahou Kamikadze. Není jich naštěstí až tak moc. Oni by sice takhle jezdili rádi všichni, ale limituje je kvalita jejich vozového parku, která pochází většinou z roku 1900 a málo a do kopce vytáhnout jejich mercedesy maximálně třicet až čtyřicet kilometrů v hodině. A do kopce je to tam často – viz název země.

               S parkováním si domácí taky nedělají starosti. Prostě auto NĚKDE odstaví. Zda tím někoho zablokují, je nezajímá ani v nejmenším, i když by třeba stačilo popojet jen o metr dál. Byli jsme s touto situací konfrontováni už první ráno. V noci dorazil k našim apartmánům někdo s německou poznávací značkou a postavil se napříč tak, že nikdo nemohl apartmán opustit. I když by bylo stačilo popojet o jeden metr dál. To ovšem Černohorci neznají odhodlanost mé ženy. Ta je schopna posadit se v sedm ráno do auta – v Černé hoře panuje v sedm ráno ještě naprostá noc – slunce sice svítí, ale všichni se nacházejí ve fázi hlubokého spánku – a troubit tak dlouho až někdo přijde a uvolní cestu. Samozřejmě to nebyl ten desperát, který nás zablokoval, ale jiný obyvatel apartmánu. Byl to Němec ze Stuttgartu, který složitým manévrem uvolnil cestu našemu vozu, abychom mohli vyrazit za poznáním. Samozřejmě, že ono nesmyslně parkující auto s německou poznávací značkou patřilo domácímu mladému muži z Čanje. V Černé hoře nemusíte mít ani nejmenší obavy, že vás někdo na základě poznávací značky na autě bude považovat za cizince – polovina Černohorců pracuje někde v zahraničí a má tedy na vozech cizí poznávací značky, zejména německé, ale kupodivu i mnoho amerických, zejména ze států New York a New Jersey.

               Cesta do Černé Hory je dlouhá. Proto se vyplatí nocovat někde po cestě v Chorvatsku, udělali jsme to, přespali jsme v Trogiru a nelitovali jsme. Až po Ploče, kde dálnice zahýbá ve směru na Sarajevo, se jede dobře, ovšem pak čeká na člověka Jadranská Magistrála a několik hraničních přejezdů, na kterých berou celníci svou práci velmi vážně. Zejména ti chorvatští, kteří se snaží samozřejmě turistu potrestat za to, že se rozhodl trávit dovolenou v jiné zem než v té jejich. Napřed se přejíždí z Chorvatska do Hercegoviny, které patří jediná obec na pobřeží jménem Neum, pak zase z Hercegoviny do Chorvatska (po pouhých pěti kilometrech) a pak z Chorvatska co Černé Hory. Pozor, nezapomeňte si takzvanou „Zelenou kartu“, pokud celník přijde na to, že ji nemáte – a on to kontroluje, musíte si hned na hranici uzavřít pojistku za 70 eur. Měl jsem s sebou kartu prošlou, tedy z minulého roku, ale až tak pedantní zase ti jihobalkánští celníci nejsou. Na černohorském území se pak pohybujete prakticky výhradně v zastavěné oblasti, čili rychlost víc než padesát kilometrů za hodinu je povoleno jen výjimečně. Suma sumárum jsme potřebovali na 119 kilometrů z Čanje, kde jsme v Černé Hoře bydleli, do Dubrovnika čtyři a půl hodiny, z čehož hodinu a půl nás nechali na hranici tvrdnout chorvatští celníci. Takže bez oné už zmíněn trpělivosti se prostě neobejdete. Nicméně ji manželka nepřibalila. Za co jí musím být ovšem vděčný, že mi rozmluvila můj nápad udělat si do Dubrovníka jednodenní výlet. Z důvodů výše popsaných je to prostě nerealizovatelné, zapomeňte a pronajměte si v Dubrovníku apartmán na jednu noc, pokud chcete mermomocí město „Game of throns“ navštívit

               Určitou svízelí v Černé hoře je najít adresu, na kterou jedete. Adresy se zde totiž příliš nevedou, Marie Terezie se svým katastrem zde nepůsobila, některé ulice sice nesou jména a domy čísla, ale zdaleka ne všechny – a hlavně, nikdo z domácích je nezná. Většina firemních aut, které potkáte, má na adrese firmy napsáno bb., čili „bez broja“ – tedy bez čísla domu. Ulice sice určitá jména mají, ale neznají je ani ti, kteří na té oné ulici bydlí.  Koho už zajímá, že je to Njegušova ulice? Pro Černohorce je to přece ta ulice, na které má Drago svoji autoopravnu. Pro cizince neznalého poměrů se to ovšem může stát problémem – Draga neznáte a jste ztraceni.

               Je tedy dobré zapamatovat si vzhled apartmánu nebo hotelu, ve kterém máte bydlet, ještě lepší je si obrázek vytisknout a mít ho při sobě. Tak se člověk snad může ke svému noclehu dostat. My jsme z neznalosti tuto možnost zanedbali.

               Volba ubytování v místě zvaném Čanj vypadala na první pohled velmi rozumně. Na internetu byla krásná oblázková pláž bez lidí a poloha byla právě v centru černohorského pobřeží, tedy pro někoho, kdo chce poznávat zemi, přímo ideální.

Až později jsem si koupil průvodce po Černé hoře a po přečtení článku o Čanji ve mně vzklíčily určité pochybnosti. Německý průvodce psal – dost sarkasticky – že strmý sjezd dolů k pláži vesničky Čanj se vyplatí jen turistům s velmi malým rozpočtem a minimálními nároky. Téměř výhradně dovolenkáři ze Srbska a pár zbloudilých Čechů a Maďarů zde tráví dovolenou na nafukovací madraci. Přesto ani tento průvodce nevystihl hlavní problém Čanje – totiž že je to vlastně městská pláž hlavního města Černé hory Podgorice. Po vybudování tunelu, který spojil Podgoricu s pobřežím, je právě Čanj první pláží, na kterou obyvatelé Podgorice dorazí, pokud si vyrazí k moři. Autem to sem trvá zhruba tři čtvrtě hodiny, takže se vyplatí zajet se sem vykoupat i po práci. A tato možnost je bohužel hojně využívána. Ta krásná fotka na internetu byla určitě pořizována někdy v dubnu a v šest hodin ráno. Protože to je zřejmě jediná doba, kdy není přeplněná. I když těch Čechů tam není jen několik, v starém hotelu na okraji pláže má své centrum pojišťovna „Mořský koník“, která zde organizuje ozdravné pobyty pro české děti.

Jedinou možností hezkého koupání je nechat se převést lodičkou za tři eura na takzvanou „Královskou pláž“, která je za skalou v jiné zátoce.

               Mimochodem Čanj byl nejsevernějším bodem Černé Hory až do roku 1918. Dva kilometry na sever do této vesnice je průsmyk, který byl v letech 1878 – 1918 rakousko-černohorskou hranicí a městečko Petrovac – někdejší benátské a později rakouské „Castello Lastva“ –  bylo nejjižnější rakouskou výspou. Až tak daleko na jih zasahovalo po Vídeňském kongresu v roce 1815 Rakousko-Uhersko a Černohorci vystřídali na druhé straně hraniční čáry Turky v roce 1878, kdy se jim s ruskou pomocí podařilo vybojovat si přístup k moři – tehdy ovšem patřily k Černé hoře jen přístavy Antibari (dnešní Bar) a Ulcinj.

               Samozřejmě jsem měl adresu našeho ubytování. Jméno „Apartmány Promis“ znělo noblesně a byl jsem přesvědčen, že v díře, jako je Čanj, bude každý vědět, kde to je. Ačkoliv můj GPS to samozřejmě nevěděl. Do Čanje nás nicméně zavedl, jméno ulice ale neznal a taky jsem ho nikde nedokázal najít. Nicméně manželka byla přesvědčena, že poznává náš apartmán v budově na opačném konci obce a tak jsme tam dorazili. Před domy, které těm z internetu jako by z oka vypadly, ale nebyly nijak označené, bylo parkoviště. Zastavil jsem na něm a zeptal se mladíka, který tam vybíral parkovné, zda ona budova přímo nad ním je „Apartman Promis“. Prohlásil naprosto přesvědčivě, že určitě ne, že o tom by něco musel vědět. Znejistěl jsem, ale uvěřil jsem mu a vydal se hledat naše ubytování. Na pobřežní ulici bylo nesčetně obchůdků a malých hospůdek, zastavil jsem u jednoho obchodu a ukázal prodavačce adresu našeho ubytování. Zavrtěla hlavou a mínila, že to tady určitě není. Začal jsem se potit a namítl, že přece jsem v Čanji. To připustila, mínila ale, že adresa uvedená na naší objednávce přes „Booking com“ se zde určitě nenachází. Poněkud iritovaný jsem se rozhodl zeptat se v hospodě. Hospodský musí přece vědět všechno. Ale i on mínil, že o takových apartmánech a adrese, kterou mám na mém papíru, ještě nikdy neslyšel. Začal jsem tušit, že jsme obětí internetových podvodníků. Ale na objednávce bylo uvedeno telefonní číslo. Vytočil jsem ho a…..vyzváněl jsem do prázdna. Ani poprvé, ani podruhé nikdo nezdvihl a potřetí mi už telefon jen sdělil, že volané číslo je nedostupné. Těsně předtím, než se o mne pokusily mrákoty, jsem si vzpomněl, že jsem při vjezdu do obce viděl policistu, který tam právě někomu uděloval pokutu. Policista přece MUSÍ vědět, kde je která adresa v obci, o kterou se stará.

               Policistu jsme našli, zeptal jsem se ho na adresu a on mínil, že taková v Čanji určitě není. Všiml si mé bledosti a vytočil ono telefonní číslo. Namítl jsem, že o to jsem se už třikrát bez úspěchu pokusil. Odbyl mou námitku mávnutím ruky a zavolal. Tentokrát mu zvedli okamžitě. Následoval dlouhý a poměrně vzrušený rozhovor. Potom mě policajt vyzval, abych ho následoval, zapnul na své motorce modré světlo a odvezl nás – přesně před ty apartmány, kde jsme byli na samém začátku.

Mladík na parkovišti byl hodně překvapen, když nás znova uviděl a ještě překvapenější byl, když se dozvěděl, že ten dům za parkovištěm, na kterém už celé léto vybíral parkovné, je apartmán a že se jmenuje „Promis.“

               Příjezd k apartmánu nebyl nejsnadnější, protože srbští turisté odstavili svá auta ve dvou řadách vedle sebe a tak průjezd bezmála ucpali, ale když se člověk na onom parkovišti vytočil a vzal to do průjezdu z opačné strany, podařilo se s pomocí navádějící manželky a pevných nervů mé auto do zbývající škvíry přece jen natěsnat a brzy nato zaparkovat před apartmánem. Paní recepční hovořila velmi dobře rusky a anglicky stejně špatně jako já, takže byla komunikace s ní naprosto bezproblémová. Platilo se ovšem pouze hotově, žádné karty nebyly akceptovány. Naštěstí jsem s tím počítal a měli jsme dostatek hotovosti po ruce. Na otázku, kde je nejbližší bankomat, abych mohl doplnit vyčerpané zásoby hotovosti, mi paní řekla, že v Baru. Město Bar bylo vzdáleno jedenáct kilometrů. Tehdy jsem začal tušit dvě věci:

1. Čanj zřejmě nebude žádné skutečné turistické středisko, na jaké jsme zvyklí. To se i potvrdilo. Našli jsme zde jednu restauraci, která měla dokonce slunečníky s reklamou na Staropramen – nabízela ovšem jen Nikšičko pivo – to ale taky nebylo špatné. Byl zde jeden hotel, když jsme tam byli jednou obědvat, byl personál z cizinců tak na hlavu, že jsme tam už víckrát nešli. Obchod typu supermarketu zde nebyl žádný a celou vesnici hlídal jeden policista – ten který nás zavedl k našemu ubytování a který byl s námi od té chvíle velký kamarád – ostatně dostal za záchranu našich životů deset eur na pivo.
2. Celá černá Hora je jedna velká pračka na peníze. A sice na ruské peníze. Není přece nic lepšího, než investovat do této zemičky špinavé rubly a z pračky vypadnou čistá eura. V Černé hoře se totiž platí eurem, ačkoliv země nemá vlastní emisní politiku (i když má národní banku v Podrogici, jakou má tato banka funkci, jsem se nedovtípil). EU tento výstřelek mlčky trpí, zřejmě to určité výhody přináší. Byla to akce prezidenta Djukanoviče, když byla Černá Hora ještě součástí srbsko-černohorské federace. V roce 1999 po bombardování Srbska letadly NATO se Djukanovč bál inflace srbského dináru a proto se od něj oddělil a přijal jako oficiální platidlo v zemi německou marku (která byla od roku 1998 už oficiálním platidlem v sousední Bosně). Když pak Německo vstoupilo do Eurozóny  Černohorci ho – na rozdíl od Bosny – následovali. Největší z černohorských přímořských letovisk Budva, je pevně v ruských rukou, pro ruské turisty přebudovali dokonce i vojenské letiště v Tivatu na civilní – cesta do Černé Hory vede přímo okolo tohoto letiště, a když nad mým autem zhruba v třicetimetrové výšce plachtilo velké letadlo Aeroflotu, nebyl jsem si zdaleka jistý, jak to ten pilot myslí, zda právě přistává nebo havaruje. Černohorci mají, stejně jako Srbové, k Rusům tradičně pozitivní vztah a podobnost jejich řeči s Ruštinou vděčí kromě společných slovanských kořenů i skutečnosti, že zakladatel srbské (a tím i černohorské) řeči Petr Petrovič Njeguš, studoval v Petrohradě.  

Nicméně jsme se ubytovali – apartmány byly krásné, nové a čisté i s bazénem, a jiřičky na balkoně zachovávaly čistotu. A chystali jsme se na poznávání této zajímavé země. Ale o tom příště.

               Menší sestra Florencie, méně známá ale stejně krásná. Ovšem prostě jinak krásná. Jestliže má Florencie svůj půvab v interiérech svým muzeí, síla Sieny je v exteriéru.

               Už když vystoupíte z autobusového nádraží, (vlakové je od městského centra vzdáleno skoro dva kilometry) tyčí se před vámi monumentálně na kopci, který všem jejím budovám dodává impozantnost. A na samotném vrcholku se tyčí proti nebi dóm. A kdyby nebyl přišel do města v roce 1347 mor, tyčil by se ještě mnohem výš.  Ale o tom později. Na Florencii se musíte dívat shora někde od pevnosti Belvedere, protože se krčí na rovině okolo řeky Arna, Siena se vypíná na jednom z toskánských vršků (vlastně ne na jednom ale na třech) hrdě k nebi – a má k tomu dobrý důvod.

               Podle legendy byla Saena Julia, jak se město v římských časech jmenovalo, založena syny zakladatele Říma Rema Aschiem a Seniem, kteří sem uprchli před svým strýcem Romulem. Ovšem v římských i ranně středověkých časech byla Siena bezvýznamným pláckem, teprve příjmy ze stříbrných dolů v Montieri přinesly městu po roce 1137 rozkvět a koncem dvanáctého století byla už jednou z nejvýznamnějších městských republik. Což logicky vedlo k sporu s mocným florentským sousedem. V roce 1260 dokázali Sienští florentské v bitvě u Montapetri ještě porazit, o devět let později ale utrpěli drtivou porážku u Colle Val d´Elsa a tím ztratili naději na hegemonii v Toskánsku.

               Přesto zůstalo město velmi bohaté a hodlalo to dát i patřičně najevo. Přestože se na nejvyšším bodě města tyčila katedrála – Duomo, chtěli Sienští vybudovat největší boží chrám na světě a v roce 1339 začali už i s jeho stavbou. Do nového „Duomo“ měla být stará katedrála zabudována jen jako příčná loď. Ale pýcha předchází pád. V roce 1348 udeřil osud nekompromisně, do města dorazila Černá smrt, která zahubila 60 procent obyvatel Sieny. Z této rány se město už nikdy nevzpamatovalo, peníze došly a už nikdy nepřišly a z projektu nové katedrály zůstaly jen nedokončené oblouky, které musely být z velké části později strženy. Zbytky zdí zamýšleného megalomanického projektu, které ještě dnes berou dech, uvidíte na cestě z „Piazza Il Campo“ k „Piazza del Duomo“. Totiž i katedrála, která se sienským zdála být příliš malá, je úžasná. Ukončena byla v roce 1264, jen Chór byl prodloužen přes křtitelnici v roce 1317. Fasáda z červeného, černého a bílého mramoru, působící skoro dojmem filigránu, je neuvěřitelně krásná. Sednout si na kamennou lavici u stěny „Ospedale di Santa Maria della Scala“  a užívat si pohledu na fasádu chrámu, je nevhodnější okamžik pro trochu uvolnění, případně s malou svačinkou, člověk nemá toho pohledu nikdy dost.

Člověk může obdivovat detaily fasády včetně úžasné rosety s obrazem poslední večeře lemované bustami evangelistů a 36 církevních otců a proroků. Pohled do vnitřku chrámu je především drahý, stál už před dvanácti lety 8 euro, jsem přesvědčen, že cena dále stoupla. Kráse fasády se vnitřek nevyrovná, i když se o to poctivě snaží. Jenže obrazy na mramorové podlaze, provedené intarziemi, jsou většinou zakryté koberci – o svátcích a v září jsou prý vidět údajně od 15. srpna do 15. září – v té době se zřejmě vstupné vyplatí, my tam byli ale v červenci. Kazatelna z bílého mramoru, vytvořená v letech 1266 – 1268 pochází od Nicola Pisana, umělce, který mimo jiné vytvořil i baptisterium v Pise a jakožto uprchlík ze Sicilského království před zvůlí nové královské moci Karla z Anjou a jako žák „Scuola Nuova siciliana“, založené císařem Friedrichem II. je považován za prvního umělce rodící se renesance.Logicky hledal tento umělec azyl ve městě, které bylo přísně ghibellinské, tedy věrné císařské straně. Oltář pochází už ze šestnáctého století a v prostřední lodi je 172 bust papežů z keramiky a 36 medailonů římských papežů.

               Centrem města a jeho největší hrdostí je ale „Piazza Il Campo“, náměstí v tvaru mořské mušle, údajně „nejkrásnější na světě“ – to máme zase jednou ono italské „piú“ s nímž se v této zemi prostě musíte smířit.

Náměstí vděčí za svůj zvláštní tvar faktu, že právě zde se setkávají všechny tři kopečky, na nichž byla Siena postavena. I tady se vyplatí vypít si espresso v jednom z početných barů a vychutnávat si atmosféru místa. Protože „Il campo“ má něco do sebe. Zde se každoročně odehrává „Palio di Siena“, největší městská atrakce. Jsou to závody koní, které reprezentují městské čtvrtě (contrady). Těch je sedmnáct, ovšem ke startu je připuštěno jen 10 koní – víc by se tam opravdu nevešlo, o účastnících je tedy rozhodnuto losem. Závod se odehrává 2. července a 16. srpna a čtvrť, která vyhrála, se smí po celý rok zdobit svými vlajkami vyvěšenými z okna domů.

# Palio je celodenní sláva s průvody v historických krojích, soutěží vlajkonošů. Představí se při tom všechny contrady s vlastními vlajkami a vlajkovým vozem (caroccio) taženým voly. Samotný závod má tři okruhy okolo náměstí, trvá jen 90 sekund, ale je to skutečně vražedná jízda na pilinami pokryté cihlové dlažbě náměstí, které, jak už jsem psal, není rovné, čili běží se z kopce i do kopce a pády zde nejsou žádnu vzácností. Navíc jsou povoleny prakticky všechny způsoby, jak soupeři vítězství znemožnit, což nedělá závod právě bezpečnějším. Vítěz je na celý rok hrdinou města a hlavně čtvrti, kterou reprezentoval. Není ovšem nutné, aby do cíle dojel jezdec, stačí, když dorazí kůň. Koni, který setřásl svého jezdce, se říká „scosso“. Důležité je jen, aby kůň neztratil diadém své contrady, kterou má na čele. Že vyhraje kůň bez jezdce, není vůbec až tak zřídkavé, protože kůň bez jezdce běží logicky rychleji. Ona čtvrť, jejíž kůň přeťal cílovou linii jako první, obdrží až do dalšího závodu do úschovy „Palio“ nádherně zdobený praporec či korouhev.

               Siena vlastně nemá čtvrtě, ale třetiny (Terzi) „Terzo di Citta“ s Dómem, „Terzo di Camollia“ na severu a „Terzo di San Martino“ na východě. Samotné „Il Campo“ je rozděleno na devět segmentů, což má údajně symbolizovat nejslavnější epochu Sieny, takzvanou „Vládu devíti“, která existovala ve městě mezi lety 1287 a 1355. Protože ale v té době byla vláda už guelfská, zamíchal se do záležitostí města na své římské cestě náš otec vlasti Karel IV. Podpořil v neposlušném městě revoltu šlechticů, kteří se spojili s nejspodnější vrstvou obyvatelstva, aby svrhli vládu devíti patricijů, pocházející z bohatých měšťanů. To se i podařilo, vytvořila se rada dvanácti z nejnižší vrstvy společnosti a začala doba občanských válek, převratů a bojů o moc, období největšího rozkvětu města tím bylo ukončeno. Slavné období „Vády devíti“ připomínají nejkrásnější budovy města, vytvořené právě v tomto období blahobytu. Kromě už vzpomenutého dómu je to zejména „Palazzo publico“ na nejnižším bodě „Piazza del Campo“ se 102 metrů vysokou věží „Torre della Mangia“. V „Palazzo publico“ je dnes radnice ale i muzeum „Museo Civico“ – to se nachází na první poschodí v místnostech vyzdobených úžasnými freskami, nejkrásnější je „Sala del Mappamondo“  s freskou zobrazující condottiera Guidarriccia da Fogliano, který velel sienskému vojsku od roku 1327 a přivedl je k početným vítězstvím.

Rozhodně je třeba navštívit i kapli s freskami ze života Marie Panny. Siena má – jako každé italské město i pinakotéku s obrazy slavných mistrů, vlastně dokonce dvě, jedno z nich, „Museo dell´Opera Metropolitana“ se nachází v boční lodi oné plánované katedrály, již se nepodařilo postavit, zde se nachází i slavná „Maestá“ od Duccia di Buonisegny, vlastně oltář, který by měl být vlastně v dómu, pro který byl plánován. A pak je to, když se dáte z kopečka dolů, „Pinacoteca Nazionale“, s obrazy mistrů z 12 až 16. Století.  Takže kdo miluje malířství gotiky a rané renesance, přijde si zde na své.

               Po pádu vlády devíti začal postupný úpadek Sieny, který vyvrcholil začleněním do Velkovévodství toskánského v roce 1559, kdy se tedy město muselo definitivně sklonit před svým rivalem Florencií a tam vládnoucí rodinou Medici. Ti si postavili – pro jistotu – u Sieny vlastní pevnost „Forte di Santa Barbara“. Ta je na opačné straně „Stadio comunale“. Po medicejských pak přišel v roce 1737 František Lotrinský s Marií Terezií a Habsburkové, kteří museli v roce 1859 město spolu s celým Toskánskem po porážce u Solferina odevzdat nově se tvořícímu italskému království.

               Jeden slavný sienský rodák by ale neměl být zapomenut, už proto, že má přímý vztah k českým a rakouským dějinám. Blízko Sieny se narodil Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.

Tuto skutečnost připomíná „Palazzo Piccolo delle Papese“, který dal postavit v roce 1460 pro svou sestru. Kromě toho je v Sieně „Palazzo Piccolomini“, který si dali postavit papežovi synovci Giacomo a Andrea. Tento geniální humanista byl sekretářem císaře Friedricha III. a napsal „Historia bohemica“, tedy české dějiny. Právě v Sieně byla císaři Fridrichovi představena jeho budoucí manželka, portugalská princezna Eleonora. Kdo jiný ji mohl k císaři přivést, než Eneáš Silvius? Sice byl původně pro tuto úlohu vybrán slezský vévoda, ale protože byl „v pití mocnější než ve slově – citát Eneáše Silvia“ převzal tuto funkci vzdělaný sekretář. Neměl to snadné, císař byl zatvrzelý starý mládenec a ve svých třiceti sedmi letech ještě stále panic a nevěstě bylo patnáct let a byla údajně tak krásná, že císař smrtelně zbledl, byl ohrožen mdlobou a jeho doprovod si dělal vážné starosti o jeho zdraví. Vše nakonec dobře dopadlo, po mnoha výmluvách a odkladech bylo manželství nakonec v Neapoli naplněno a vzešel z něho císař Maxmilián I. – poslední rytíř, svému otci v ničem nepodobný. A Eneáš Silvius se stal v roce 1458 „nejpohanštějším z papežů“ Piem II.

               Orientovat se v Sieně není úplně jednoduché. Úzké uličky běží z kopce a do kopce, skutečný přehled, kde se člověk nachází, se získává těžko. Rozhodně je ale třeba navštívit „Casa di Santa Caterina“.

 Leží logicky v uličce „Via di Santa Catarina“ – ale najděte ji! Svatá Kateřina sienská se proslavila tím, že v roce 1377 přesvědčila papeže Řehoře XI. aby se z Avignonu vrátil do Říma. Po více než sedmdesáti letech, kdy papež sídlil v Avignonu víceméně jako rukojmí a vykonavatel vůle francouzských králů, se měla hlava křesťanstva znovu vrátit do Říma a začít řídit věci církve podle vlastních představ. Francouzský král byl starý a umíral, jeho syn byl dítě a navíc blázen a oba měli víc než dost starostí s Angličany, kteří jim zatápěli ve stoleté válce, než aby se starali o avignonského kněze. Řehoř tedy po patřičném proroctví mystičky Kateřiny svolil. Dobře to nedopadlo, papež brzy po návratu do Říma zemřel a při další volbě o rok později došlo k schizmatu, kdy si část kardinálů zvolila duševně poněkud narušeného Urbana VI., na což druhá skupina reagovala volbou Klementa VII., který nebyl o mnoho lepší – o jeho charakteru svědčí nejlépe jeho přezdívka „cesenský kat“, kterou si vysloužil za masakr, který způsobili jeho vojáci v městě Ceseně poté, co jím byla dobyta. Urban zůstal v Římě a topil své kardinály v pytlích házených do moře, Klement se vrátil do Avignonu a na malér bylo zaděláno. Problém musel řešit až Zikmund Lucemburský na kostnickém koncilu – mimochodem se papeži mezitím rozmnožili na tři kusy. Ovšem na slávě svaté Kateřiny ten malér nijak neubral, je patronkou všech našich Kateřin.  No dobrá, tak tedy ne všech, existují ještě svatá Kateřina Alexandrijská, Kateřina Boloňská, Kateřina Janovská, dokonce i Kateřina Švédská a ještě několik dalších méně známých svatých Kateřin, Catalin či dokonce Kateri – to ovšem byla kanadská Indiánka. Nicméně s Kateřinou sienskou se svou slávou může měřit tak maximálně ta alexandrijská jmenovkyně. Její rodný dům je muzeem, ke kterému bylo tři roky po jejím vyhlášení za svatou v roce 1461 přistavěno Oratorium s freskami ze života světice. Sám její rodný dům je nenápadný, ostatně Kateřina byla 25.!!! dítě barvíře látek Benincasa, v tom domečku muselo být dětem dost těsno. Svatořečením ostatně kariéra svaté Kateřiny neskončila. V roce 1939 byla vyhlášena patronkou Itálie, 1970 učitelkou církve a v roce 1999 dokonce patronkou Evropy (za tím samozřejmě stál Jan Pavel II., pro kterého byla podobná jmenování největším koníčkem.)

               Svaté relikvie tělesných pozůstatků svaté Kateřiny se nacházejí v nádherném kostele „San Domenico“, který se tyčí jako hrad přímo proti autobusovému nádraží.

Svatá Kateřina je zde zobrazena i na hlavním oltáři, Siena si svou světici ctí. Zažili jsme v „San Domenicovi“ úžasný zážitek, kdy zde zpíval sbor maďarských dětí. Ten kostel má tak úžasnou akustiku, že jsme zůstali doslova ohromeni nádherou toho zpěvu a když přestal, stáli jsme ještě dlouho nepohnuti v naději, že snad přijde přídavek.

               Nepřišel. Vše má svůj konec, I návštěva nádherného toskánského města jménem Siena. I když její opuštění nebylo snadné. Měli jsme totiž nápad, odjet ve směru na San Gimignano, čili na Florencii. Zřejmě ještě fungují staré animozity, ale nikde, doslova NIKDE nebyl označen výjezd z města ve směru na Florencii. Používání slova Firenze je zřejmě v Sieně přísně zakázáno. Objeli jsme Sienu celkem třikrát – je to sice pěkný zážitek, ale jednou by stačilo. Pak jsem se rozhodl prostě odjet ve směru, kde jsem tušil sever. Podařilo se. Po dlouhé jízdě po téměř nesjízdných cestách, v lese i mezi poli jsem objevil směrovku na Poggibonsi a to už jsem věděl, že jsem správně. Z Poggibonsi do San  Gimignana už to nebyl problém. Tam jsme si pak dali legendární Vernaca di San Gimignano  se špagetami s lanýži v restauraci „U Paruky“ – můžu vřele doporučit. Obojí. Víno i restauraci.

               Pokud byste chtěli Sienu opustit autobusem, bude to snadnější.  Prakticky všechny autobusy tu mají za oknem cedulku „Firenze“, nezávisle na tom, kam vlastně jedou. Zřejmě to bude tím, že ve Florencii je hlavní toskánské autobusové nádraží – radši se proto zeptejte řidiče, abyste nedojeli někam úplně jinam, než chcete. Italové to se stanovením cíle neberou až tak vážně. Ono je stejně všude pěkně.

               Tak nějak je vždycky praktičtější vybírat mýto než pracovat. A Brixen svou polohou pod Brennerským průsmykem, který byl už od časů Římské říše hlavním alpským přechodem z Německa do Itálie, přímo k takové činnosti vybízel a ta mu zabezpečila blahobyt (stejně jako severně ležícímu Insbrucku, který hlídal jediný most přes řeku Inn a Veroně na jihu, kde se tato brennerská cesta otvírala do Itálie. Že bylo město Brixen (italsky Bressanone) bohaté, je vidět na každém kroku – a stejně tak, že bylo sídlem, kde byl vládcem místní biskup, který měl současně i titul nezávislého říšského knížete a byl tedy suverénem na svém území.

               V relativně malém městě, které má něco okolo dvaceti tisíc obyvatel, se proti nebi tyčí celá řada vysokých kostelních věží, které neponechávají o minulosti města žádnou pochybnost.

               Oficiálně bylo město založeno v roce 901, na což upomíná „Sloup tisíciletí“, který byl na náměstíčku před biskupským palácem vztyčen u příležitosti tisíciletého trvání města v roce 1901. V roce 990 přesunul biskup Albuin (později vyhlášený za svatého) sídlo biskupství jižně od Brenneru z kláštera Säben (tento monumentální klášter můžete obdivovat v Klausenu, když se rozhodnete odbočit z dálnice Brenner- Bolzano ve směru na „Passo di Gardena“) do Brixenu a toto město pak zůstalo sídlem biskupství až do roku 1964, kdy bylo přesunuto do Bolzana.

               Brixenští biskupové stáli většinou ve sporu mezi císaři a papeži věrně na straně císařů, jednomu z nich jménem Poppo to dokonce vyneslo úřad papeže (nebo spíše vzdoropapeže pod jménem Damassus II. proti císařem sesazenému skandálnímu papeži Benediktovi IX. Benedikt IX. byl z Říma dvakrát vyhnán a dvakrát se vrátil, svůj úřad dokonce jednou prodal, aby se po smrti svého nástupce znovu vrátil na papežský trůn.) Císař Jindřich III. měl jeho výčinů plné zuby a tak nechal v roce 1047 zvolit papežem brixenského biskupa Poppa, který se ujal úřadu 17. července 1048. Už po 23 dnech ale umřel, buď na malárii, nebo jedem nepolepšitelného Benedikta IX.

               Na papeže se vztahem k Brixenu upomínají tři erby na stěně v předhale dómu, vedle Damassa II. je to i Pius VI., který si zde v roce 1782 přišel odpočinout po neúspěšných jednáních s císařem Josefem II. ve Vídni, kde se neúspěšně snažil přesvědčit císaře, aby upustil od svých reformních plánů a konečně Benedikt XVI. Josef Ratzinger měl k Brixenu velmi úzký vztah. V roce 1967 se zde zúčastnil jako přednášející na církevním semináři a město se mu zalíbilo natolik, že zde v letech 1968 – 1976 pravidelně trávil v hostinci „Stremitzer Grüner Baum“ letní dovolenou. (Hotel najdete na druhé straně řeky Eisack –neboli italsky Isareo ve čtvrti Stufes, když přejdete po mostě za starým městem a dáte se doleva. Brixen leží na soutoku této říčky s větší Rienzou) V této praxi pokračoval Josef Ratzinger i v letech 1978 – 2004 jako kardinál a na Brixen nezapomněl ani po své volbě papežem a byl zde několikrát na návštěvě už jako pontifik. Co bylo pro Jana Pavla II. Val d´Aosta, to byl pro Benedikta XVI. Brixen. Přijel sem ještě i po své abdikaci.

               Brixenský dóm je monumentální stavba ve stylu čistého baroka.

Málokde se vidí stavba v tak jednolitém stylu, postaven byl v osmnáctém století mezi lety 1745 – 1754, je to obrovská jednolodní katedrála oslňující svými barokními artefakty jak vevnitř, tak i zvenku, včetně dvou vysokých věží a modrých bočních kaplí obrácených k náměstí „Piazza del duomo“. V dómu ozdobeném bezpočtem oltářů, jsou náhrobky brixenských biskupů včetně svatého Albuina. Jediné, co trošku ruší, je že vchod a boční kaple jsou modré a fasáda kostelních věží žlutá, ty barvy spolu moc neladí, ale proti gustu tvůrců…

               Italskými jmény se ale člověk nemá nechat splést, v Brixenu se hovoří téměř výhradně německy, italština zde hraje jen zcela podružnou úlohu a v názvech ulic i jiných vícejazyčných nápisech je němčina skoro vždy na prvním místě a italština až na druhém. A to přesto, že Brixen jako celé Jižní Tyrolsko patří od roku 1918 Itálii. Na rozdíl od poitalštěného Merána a smíšeného Bolzána si Brixen ponechal svůj německý charakter – i když má samozřejmě i své italské jméno – Bressanone.   

               Dóm je obklopený z obou stran dalšími církevními budovami, na pravé straně je románská křížová chodba z roku 1200, která byla v letech 1390 – 1510 vyzdobena nádhernými renesančními freskami, na levé straně je pak farní kostel archanděla Michaela ve stylu gotickém (zevně, vevnitř je barokizován) – včetně gotické křížové chodby. Mezi oběma budovami se nacházel po staletí městský hřbitov, kde bylo pochováno mnoho prominentů, například i členové šlechtické rodiny Wolkenstein. Na nejslavnějšího z nich, středověkého minesengra Oswalda, který se zúčastnil kostnického koncilu a vstoupil zde do diplomatických služeb císaře Zikmunda, upomíná deska na jedné ze stěn obklopující prostor mezi dómem a kostelem. Dominantou města je pak Bílá věž, která patří ke kostelu svatého archanděla Michaela.

Je to nejvyšší budova ve městě, se svými 71 metry přečnívá všechny ostatní početné věže a bývala sídlem požární hlídky. Postavena byla okolo doku 1300, v roce 1444 padla ale jako většina města za oběť velkému požáru (že by ona hlídka zaspala?). Byla znovu postavena a dostala jméno „Černá věž“. Poté co bylo její krytí koncem šestnáctého století změněno na bílé, byla i přejmenována. Později dostala měděnou střechu, tu jí ale sňali v rámci potřeby mědi na odlévání kanónů v první světové válce a zůstala už bílá. A sluší jí to.

               Na prostranné „Piazza der Duomo“  se nachází i městská radnice a kašna „Lebensbrunnen“. Je to zcela moderní dílo jihotyrolského umělce Martina Rainera a zobrazuje vývoj lidského života ve spirále, která vychází z Boží ruky a znova se do ní vrací.

               Biskupové bydleli v paláci Hofburg, který se nachází na kraji starého města, obklopen vodním příkopem a několika zahradami. Původní stavbu si dal stavět biskup Bruno von Kirchberg v letech 1255/1256. Jen tak mimochodem, po tomto biskupovi se jmenuje kouzelné městečko Bruneck (italsky Brunico) na severovýchod od Brixenu, které právě tento biskup založil, aby mohl vybírat mýto i na cestě z východního Tyrolska. A peníze na nový palác byly tady. Ostatně po tomto pánovi se jmenuje i ulice vedoucí k Hofburgu Brunogasse neboli Via Bruno. Ze stavby biskupa Bruna se ale nedochovalo skoro nic (kromě zdí ve sklepech), v letech 1595 – 1610 si biskupové Andreas von Österreich (syn arcivévody Ferdinanda tyrolského a Filipíny Welserové, narozený na zámku Březnice) a Christoph Andrä von Spaur nechali postavit nový Hofburg v renesančním stylu, který byl obohacen i o sochy habsburské dynastie. Palác byl sídlem knížat biskupů až do sekularizace v roce 1803, poté už byla údržba budovy příliš drahá a palác byl obýván jen částečně. Proto po přeložení biskupství do Bolzána v roce 1964 daroval biskup budovu městu jako Diecézní muzeum a tuto funkci plní dodnes. Vedle reprezentačních interiérů někdejších bohatých biskupů, obvyklého církevního pokladu a výstavy děl církevního umění je zde kouzelná výstava jesliček.

               Jiné muzeum – muzeum Farmacie se nachází na opačném konci starého města před mostem do čtvrti Stufels – tam vás za mostem hned přivítají nádherné domy s freskami na zdech a úzkými uličkami. A hotel Stremitzer Grüner Baum, přirozeně. I když ten budete muset trošku hledat.

               Kněžský seminář je na kraji starého města, je to velká budova na břehu Eisacku, právem se pyšní italským jménem „Seminario maggiore.“ Zde poznal Brixen budoucí papež Benedikt XVI. a zamiloval se do něho.

               Mnohem nenápadnější je seminář Řádu anglických panen. Je to malý klasicistický kostelík a byl v roce 2011 od tohoto řádu převzat do majetku autonomní province Jižního Tyrolska. Evangelíci augsburského vyznání slouží své mše v kostelíku Svatého Erharda – pokud zaparkujete na centrálním parkovišti blízko městského centra, povede vás cesta podchodem k centru právě okolo tohoto kostelíka. Mimochodem parkování v Brixenu není žádný problém, jsou zde v bezprostřední blízkosti centra dvě velká víceposchoďová parkoviště a od nich přímá značená cesta do centra.

               Pěkně zrekonstruovaná je i gotická budova Špitálu svatého ducha z konce čtrnáctého století přímo u jedné z městských bran (dochovalo se jich hned několik) na ulici Großer Graben. A konečně, za návštěvu stojí i městský hřbitov na Římské ulici. Pohřbívá se zde od konce osmnáctého století, od brány člověk vidí novogotickou kapli a arkády po obou stranách, na pozadí vysokých hor dokáže i hřbitov vypadat za těchto podmínek docela romanticky.

V Brixenu se narodil i nejslavnější Jihotyrolák po druhé světové válce a možná vůbec – Reinhold Messner. První člověk, který zdolal bez kyslíku všech dvanáct osmitisícových vrcholů světa. V Brixenu jsme jeho muzeum neobjevili, exituje ale celkem pět muzeí s jeho jménem, které jsou roztroušeny po jižních Tyrolsku. Jedno jsme objevili na zámku v Brunecku, jiné je na kopci Kronplatzu a další tři na dalších různých místech. Raihold Messner se ještě za svého života stal legendou.

               Ovšem jméno Brixen se každému Čechovi, který dával ve škole aspoň trošku pozor, musí neodvratně spojit se jménem Karla Havlíčka Borovského. Jeho Tyrolské elegie patřily k povinné četbě a učili jsme se, jak národní buditel ve svém exilu v dalekém Tyrolsku strádal.

               Duševně strádal Karel Havlíček určitě, protože byl vyloučen z politického života a vynucený podpis, že se za návrat do vlasti zaváže se už politicky neangažovat, ho duševně zlomil. Ovšem jinak se jednalo pro tuberkulózou nemocného muže jednoznačně o ozdravný pobyt.

               Karel Havlíček byl po příjezdu do Brixenu ubytován (internován?) v hotelu Elefant a i později, když si pronajal domek se zahradním altánkem, aby za ním mohla přijet manželka Julie s dcerou Zdenkou (tuberkulózou trpěla celá Havlíčkova rodina a manželka Julie zemřela ještě před Karlem Havlíčkem) nosili jim z hotelu Elefant jídlo.

Náklady na cestu do Brixenu ve výši 150 zlatých platilo policejní ředitelství a Karel Havlíček dostával po celou dobu svého pobytu v krásném horském prostředí Brixenu v měsíčních splátkách roční apanáž ve výši 500 zlatých. (Pro srovnání vyšší státní úředník v té době pobíral 500 – 700 zlatých ročně, učitel 130 zlatých a dělník okolo 100 zlatých ročně. Havlíček strávil v tomto nedobrovolném azylu, který prospíval jeho plicím, ne ale jeho duši, čtyři roky. Hotel Elefant byl v Brixenu tehdy a je i dnes jednou z nejlepších adres. Stojí na severovýchodním cípu starého města – přímo proti policejnímu ředitelství (něco se tedy z tradice dochovalo) je to luxusní čtyřhvězdičkový hotel s vlastní soukromou velkou zahradou, na níž se pořádají svatby a oslavy s vyloučením veřejnosti. Uvnitř je to luxus s nádechem historické patiny, místnosti vyzdobené dřevořezbami a všude fresky s vyobrazením historického slona, který dal hotelu své jméno. Tento slon jménem Soliman byl dar portugalského krále Jana III. arcivévodovi Maximiliánovi, pozdějšímu císaři Maximilánovi II.  Arcivévoda se v roce 1551 vracel ze svého pobytu ve Španělsku, kde se i oženil se španělskou infantkou Marií – sestřenicí portugalského krále. Slon cestou na lodi do Janova po poté přes Alpy velmi strádal a v Brixenu měl už namále. Čtrnáctidenní pobyt v herberku hospodského Andräho Posche ho ale zase postavil na nohy, takže nakonec dorazil do cílové stanice Vídeň – kde ovšem brzy na následky chybného krmení zdechl. Tohoto legendárního slona Solimána najdete v hotelu všude, v exteriéru na stěně hotelu jakož i v hale v interiéru, vedle recepce hned je kromě něho i z dřevořezeb ozdobená stěna s erby habsburských zemí.

               Jinak řečeno, těžko se sleduje důvod, proč se zde Havlíčkovi nelíbilo. Vypili jsme na počest nejznámějšího českého kverulanta na terase hotelu pivo za nehoráznou cenu 5 euro na 3 deci, ovšem s vínem, které jsem objednal příteli Vladimírovi, který pivo nepije, to bylo ještě horší, za osminku se zde platilo neuvěřitelných 7 euro – prostě ceny doslova sloní. Ovšem co by člověk na počest národního buditele neudělal.

Mimochodem, brixenští údajně uvažovali pojmenovat jednu z městských ulic po slavném českém vyhnanci. Ovšem toto rozhodnutí narazilo na odpor. Karel Havlíček totiž za svého pobytu nemálo holdoval alkoholu a když byl ve stavu nestřízlivém, urážel prý nevybíravě domorodce, kteří byli podle jeho mínění v důsledku incestu zdegenerovaní. Když se objevily vzpomínky na toto nemístné chování českého novináře, z nápadu pojmenovat po něm ulici sešlo.

               Takže se nenechejte depresivním tónem Havlíčkových veršů odstrašit, Brixen stojí za návštěvu a bude se vám líbit.

               Minulý týden jsme se toulali po pobřeží ostruhy na italské botě, dnes vás chci zavést do vnitrozemí.

Rozhodl jsem se totiž opustit Gargáno a navštívit okolní města, která měla hrát rozhodující roli v mém románu, na který jsem se připravoval: První měla být Foggia. Než jsme překonali Forrestu umbru (bez mé ženy, která zůstala v hotelu) můj syn mírně zezelenal a přestal hovořit (přece jen zdědil od manželky určité geny, tedy i její kinetózu. Ale pak už je cesta do Foggie rovná jako podle pravítka. Přiznejme si, že Foggia není právě turistický magnet. A to přesto, že zde stál ve třináctém století nejnádhernější palác tehdejší Evropy skloubící západní stavební umění s orientálním přepychem. Ale zbytky císařského paláce padly za oběť zemětřesení někdy v devatenáctém století. Tehdy se ztratilo i srdce císaře Friedricha, které zde nechal pochovat. (Jeho hrob je v dómu v sicilském Palermu). A co nezvládlo zemětřesení, dokonaly bomby za druhé světové války, kdy bylo město jakožto důležitá letecká základna téměř srovnáno se zemí. Z paláce se dochovala jedna kašna – oblouk s říšskými orly a voda pramenící ze sloupů na straně studny.

Náměstí, na které stojí, se jmenuje po staviteli paláce „Piazza Federico secondo.“ Ale je zde muzeum, přibližující toto nejslavnější období historie města a v něm se nachází i jeden legendární Augustál z roku 1231 – první zlatá mince ražená v západní Evropě, dávno  předtím, než s tím začali Florenťané, kteří si přivlastňují primát v ražbě zlaté mince – ostatně ti razili ze slovenského zlata.

Císař Fridrich II. správně odhadl, že se bude zvyšovat obrat zboží a zavedl proto hodnotnější peníze.  Duomo, které mělo být příkladem vrcholného románského stylu, se během naší návštěvy opravovalo, takže jsme se do něj nepodívali, a nemohli jsme se podívat ani na byzantskou ikonu, kterou zde přechovávají. Podle legendy ji našli pastýři v jezírku, nad nímž hořely tři plameny – ty má město ve znaku. Municipio, tedy radnice, byla velká budova v klasicistickém stylu, připomínala přebudovanou starou pevnost, možná že jí i kdysi opravdu byla.

               Odjeli jsme do nedaleké Lucery. Ta byla proto nedaleko Foggie, protože sem císař přesídlil vzpurné Araby ze Sicílie. V Luceře zkrotli a císař z nich narekrutoval svou osobní gardu. Friedrich jim dovolil svobodně vyznávat svou víru – 290 kilometrů od Říma!, čímž ještě víc naštval už i tak zuřícího papeže. Ale to on dělal k smrti rád. Arabi mu byli oddaní na život a na smrt a stejně tak i jeho synovi Manfredovi. Jenže po bitvě u Beneventa v roce 1266 přišla zkáza. Anjouovci dobyli město, které nesmělo mít hradby (zas až natolik císař svým muslimům přece jen nedůvěřoval) a dali místním volbu mezi křtem a smrtí. Naprostá většina volila smrt. Karel z Anjou dal město vybudovat znova, v jeho centru vévodí zástavbě gotická katedrála z cihel, symbol triumfu francouzských zbraní, postavená na místě, kde stávala velká mešita.

Katedrála byla samozřejmě zavřená. Turistu v Luceře zřejmě ještě nikdy neviděli, aspoň tak jsem usoudil z reakcí místních lidí, kteří nás zastavovali a ptali se, co ve městě chceme a proč jsme sem přijeli. Restaurace byly všechny zavřené, od smrti hladem nás zachránilo bistro na „Piazza del Duomo“. Číšník připustil, že umí anglicky, ovšem jeho slovní zásoba se skládala pouze z „Mozarela, Tomato a Beer.“ Stačilo to. Na chleba jsme mu museli ukázat, ostatně „Pane“ umím říct italsky. Za Lucerou jsou zříceniny pevnosti z Anjouovské doby. Friedrich si právě zde postavil pevnost, která byla nedobytná – údajně měla podzemní vchod tunelem, který se dal zaplavit vodou. Mělo to být poslední útočiště v případě, že by svůj věčný boj s papežem a jeho služebníky prohrál. Anjou dal pevnost zvětšit a přestavět, takže z původní císařovy stavby se toho moc nedochovalo. Dnes se jedná o monumentální zříceninu na skalnatém pahorku 14 kilometrů od Lucery ve tvaru pětiúhelníku s téměř kilometr dlouhými hradbami a dvaceti čtyřmi věžemi.

Pokud si ovšem naivně myslíte, že cesta ke „Castellu“ bude ve městě někde označená, pak jste na naprostém omylu. S turisty se zde prostě tak nějak nepočítá. U Lucery se nacházejí i zbytky římského amfiteátru z dob, kdy se město ještě jmenovalo Luceria. V raném středověku ale zaniklo a obnovila ho až ona arabská komunita v třináctém století.

               Další zastávkou byl „Castel del Monte“.

Je to symbol severní Apulie a symbol vlády císaře Friedricha II. Ne nadarmo to tato stavba dotáhla až na italskou jednocentovou minci. Friedrich nechal tento hrad stavět uprostřed krajiny, dodnes nikdo neví proč. Na hradě nebyly žádné stáje a archeologové hledali marně i kuchyni, hrad byl tedy neobyvatelný. Stavba tvaru osmihranu na lysém kopci připomíná příliš královskou korunu na lebce, než aby člověk nepochopil její symbolický význam. Uvnitř si architekti hráli s dokonalostí tvarů. Symetrie i za cenu ztráty funkčnosti na dvou poschodích, postavené převážně z krásného korály proloženého červeného slepence z Gargána zvaného Brecca. Na schodištích se nacházejí kamenné hlavy ve stěnách se škleby budícími strach. Tyto sošky přiměly mého syna k myšlence, že se mohlo jednat o vězení. Možná právě sem chtěl umístit císař neposlušného papeže Inocence IV., až ho přiveze z Lyonu, kde tento hledal azyl. Plán nevyšel. Pevnost přece jen ale nakonec jako vězení sloužila. Anjou zde dal uvěznit děti krále Manfreda, čili císařovy vnuky. Poslední z Manfredových synů Jindřich – tedy poslední Štauf, zde zemřel v roce 1318 po věznění trvajícím 52 let!!!

               Poslední zastávka na naší cestě nebyla plánovaná. Ale něco mě prostě táhlo na kopec do městečka s kouzelným názvem „Monte San Angelo.“ Neměl jsem litovat, i když k tomu bylo třeba překonat výšku skoro 800 metrů.

               Ten anděl, po kterém se město jmenuje, je archanděl Michael, který se zde údajně několikrát zjevil, především v čtvrtém a pátém století, naposledy na Silvestra roku 999, kdy se zde modlil císař Oto III., aby vyprosil odklad zániku světa. Jak víme, v roce 1000 po narození Krista se najisto počítalo s posledním soudem (a že k němu nedošlo, otřáslo autoritou katolické církve). Prý to ovšem byla zásluha zbožného císaře. Ten se modlil za své poddané tak vroucně, že se mu zjevil archanděl Michael a oznámil mu, že se konec světa odkládá. Jak vidno, odložen byl na neurčito. Jak už jsem se zmínil v mém článku o Pavii, těšil se archanděl Michael jakožto vůdce nebeského vojska obrovské úctě u germánských kmenů a jeho kult se táhne napříč Evropou od Le- Mont San Michel v Normandii přes Pavii až do Monte San Angelo. Zde řada jeho chrámů končí. Tady se nechávali pohřbívat langobardští králové, jejich mrtvoly sem museli převážet až z daleké Pavie. Místo bylo kultovní a svůj flair si dochovalo dodnes.   

               Vstup je přes chrám, který nad jeskyní nechal vybudovat Karel z Anjou, odtud pochází i jeho gotický styl. Po úzkém schodišti člověk sestupuje do hloubky skalního masivu, až k mohutným byzantským bronzovým vratům. Poté, co Monte San Angelo zničili v roce 869 Saracéni, nechal toto posvátné místo znovu vybudovat císař Ludvík II. v roce 871. Ty dveře pocházejí právě z této doby. Hned za nimi je prostor, který nese jméno Františka z Assisi a na stěně visí jeho obraz. František byl sice skromný člověk, ale PR ovládal skvěle. Když navštívil Monte San Angelo, nemodlil se před oltářem jako všichni ostatní poutníci, ale za rohem v předsíňce hned za oněmi bronzovými dveřmi. Prý proto, že se necítil být hoden předstoupit před archandělovu tvář. Tak vytvořil v podstatě vlastní kapličku a paralelní poutní místo. Prostě pokud se chcete prosadit, musíte to umět. Samotný chrám je přírodní jeskyně. Oltář pod nízko visícím skalním stropem je z mramoru a na něm je socha archanděla Michaela a kříž, který chrámu věnoval Friedrich II., který ho přivezl z Jeruzaléma. Friedrich se stal díky svatbě s Isabelou Jeruzalémskou (byla jeho druhou ženou) králem Jeruzalémským a v páté křížové výpravě (na které se jako na jediné vůbec nebojovalo, zato o to intenzivněji vyjednávalo) se mu podařilo Jeruzaléma se zmocnit a kříž z jeruzalémského chrámu přivezl sem, na poutní místo ve svém druhém království – nebo vlastně prvním – Království sicilském. Člověku se trochu tají dech, tenhle kostel není nic pro klaustrofoby.

V podzemí chrámu se nacházejí hroby langobardských králů, pro Langobardy bylo toto místo tím nejposvátnějším. K hrobům jsme se ale nedostali a nevím ani, zda se k nim člověk dostat může.

               Druhou dominantou města je kastel na samém vrcholu kopce. Obrovská pevnost oddělená od města příkopem, právě zde žila Bianca Lancia se svými dětmi, které císaři porodila, budoucím králem Manfredem a byzantskou císařovnou Konstancií. Z věže pevnosti je neuvěřitelně krásný výhled na celou krajinu až k moři, které leží skoro kilometr níž.

               Když jsme se vraceli do Vieste, odměnilo se nám Gargáno nádhernou duhou nad mořem. Poděkovalo se nám tím za návštěvu a trpělivost s jeho serpentinami.  Děkovali jsme i my. Gargáno je krásný a všestranný zážitek. Pro milovníky koupání, historie, přírody či pro poutníky. Jenom lidé s kinetózou by se mu měli zřejmě vyhnout.

               Víte, kde to je? Já bych to zřejmě nevěděl, kdyby se žena nerozhodla strávit dovolenou roku 2011 právě tam. Já chtěl do Apulie, protože jsem právě rešeržoval na můj nový román o Friedrichovi II. ona se chtěla koupat. Kombinace ubytování u moře a poznávání okolí se zdála být optimální. Nebyla. Tedy ne pro moji ženu, trpící kinetózou. A tím se dostáváme k odpovědi na otázku, co to vlastně Gargáno je. Je to pohoří.  Sice nepříliš vysoké ale přece jen pohoří a přes ně se musí člověk prokousat k přímořským střediskům po neskutečném množství serpentin. A tím pádem zůstala má drahá manželka uvězněna na apulském pobřeží. I když taky to nebylo tak špatné a myslím, že zas až tolik netrpěla. Když si samozřejmě odmyslíme cestu tam a zpátky.

               Gargáno je ostruha na italské botě. Hodně přírody, les s mysteriózním názvem „Forresta umbra“, přímořská jezera a několik malých městeček s přímořskými letovisky – Vieste, Peschici a Monte San Angelo, ovšem i vesnice San Giovanni Rotondo (pardon město, žije zde přece jen 27 000 obyvatel), kde působil v letech 1947 – 1968 až do své smrti jeden z nejpopulárnějších současných italských svatých Padre Pio.

Ten zde založil „Casa sollievo della sofferenza“ čili „Dům mírnění utrpení“. Byl to jeho projekt, dům byl otevřen v roce 1956 a Padre Pio ho až do své smrti vedl. Čili přerušení nekonečných serpentin ve Forresta umbra v této destinaci není rozhodně nezajímavé. Dnes zde stojí velká moderní nemocnice samozřejmě hned napojená na moderní nový kostel Santa Maria delle Grazie. Padre Pio byl blahořečen v roce 1999 a svatořečen o tři roky později – od koho jiného než od Jana Pavla II? K svatořečení jsou potřebné zázraky, v tomto případě ale mohl Jan Pavel jednat z vlastní zkušenosti. V roce 1947 se setkal tehdy dvacetisedmiletý polský kněz Karol Wojtyla s Padrem Piem, který už tehdy platil za světce (podobně jako Františkovi z Assisi se mu na těle objevila stigmata, tedy rány Kristovy). Padre Pio tehdy Wojtylovi předpověděl skvělou kariéru a to, že se stane papežem. Wojtyla byl sirotek, jeho nejbližší přátelé, kteří mu nahrazovali rodinu, byl manželský pár Wanda a Andrei. A pak se Wojtyla dozvěděl, že je Wanda, matka čtyř děvčátek, těžce nemocná. Měla nádor, který bylo nutné operovat, přičemž lékaři nemohli garantovat, zda ji operace může zachránit. Wojtyla napsal latinský dopis Padre Piovi, kde ho prosil o modlitby za Wandino uzdravení. A nádor zázračně zmizel i bez operace. V tomto svatořečení byl tedy Jan Pavel druhý zainteresován dokonce osobně.

               Region Gargana prosperoval nejvíce v době císaře Friedricha II. Ten totiž přeložil hlavní město své říše – Sicilského království do města Foggie a odtud řídil i celou Římskou říši. Gargáno se nabízelo jako místo odpočinku, lovecký revír a místo, kde žily jeho milenky, zejména pak žena, kterou miloval nejvíce, urozená Bianca Lancia. Pro tu dal stavět hrady ve Vieste i v Monte San Angelo. Císař s ní měl tři děti, dvě dcery a syna Manfréda, pozdějšího krále sicilského, po kterém se jmenuje město v bezprostřední blízkosti Gargána, které dal založit, dnešní průmyslový přístav Manfredonia – ten se na rozdíl o dříve jmenovaných měst nevyplatí navštívit. Císař si svou milenku vzal na jejím úmrtním loži za ženu, ovšem protože byl v papežské klatbě stejně jako kněz, který ho oddával, papež tuto svatbu nikdy neuznal a Biančiny děti byly oficiálně bastardy. Což mělo mít pro Manfreda fatální následky. Papež jeho nárok na Sicilské království nikdy neuznal, poštval na něho Karla z Anjou, který v bitvě u Beneventa Manfreda porazil a tento před hradbami Beneventa ztratil nejen korunu ale i život. Hrob Biancy Lancie byl údajně objeven v Tarentu, kde zemřela, hroby dalších dvou dalších manželek císaře shodou okolností dvou Isabel Jeruzalémské a Anglické se nacházejí v dómě v městě Andria – hnízdě o 100 000 obyvatelích s neskutečnou směsí úzkých uliček, odkud jsem myslel, že se už nikdy v životě nedostanu. Pokud má ovšem někdo odvahu a zájem se císařovnám jít poklonit, ať to rozhodně zkusí. Já jsem to vzdal.

               Ovšem Gargáno, to je především příroda.

Jak při túrách v hlubokém lese Forresta Umbra, tak na pobřeží s kouzelnými zálivy, skalami, jeskyněmi, vše zdobeno pro tento region typickým červeným slepencem, který byl používán jako stavební materiál pro císařský palác ve Foggii, nebo i pro reprezentativní a poněkud mysteriózní hrad „Castell del Monte“. Rozhodli jsme se se synem krásy pobřeží Gargana poznat a přihlásili jsme se na výlet lodí. Samozřejmě, že v regionu nenajdete nikoho hovořícího anglicky, ovšem o to jsou místní komunikativnější. Zejména pak řidič autobusu, který nás k lodi vezl, jménem Francesco.

Malý šlachovitý mužík a tělesné váze někde okolo padesáti kilogramů a neustále hovořící. Bez problémů nacpal do svého autobusku o devíti místech na sezení 16 lidí, třináct Poláků, nás dva se synem a jednu Italku, přičemž polské děti k úděsu jejich rodičů nacpal jednoduše do zavazadlového prostoru – ovšem odpor byl naprosto marný. Diskutovat se s Francescem nedalo. Skutečnost, že hovořil pouze italsky, při tom ovšem hrála jen podružnou roli. Francesco prostě nepřepínal na příjem. Mimochodem na zpáteční cestě se dva další Poláci zeptali, zda by se s námi nemohli svézt taky. Pro Francesca to nebyl žádný problém, takže nazpátek nás jelo osmnáct. Bylo nám těsno ale útulno, Francesco se ptal polské holčičky, která navzdory všem pravidlům automobilového provozu seděla na předním sedadle vedle řidiče, zda umí plavat. Když tato konsternovaně odpověděla „ne“ aniž samozřejmě rozuměla otázce, následovala delší Francescova přednáška o rizicích spojených se skutečností, když si někdo, kdo neumí plavat, koupí výlet lodí. To už jediná Italka v autobuse nevydržela a oslovila milého řidiče: „Francesco, non capiscono, sono tutti stranieri“. „Francesco, nikdo ti nerozumí, to jsou všechno cizinci.“ Ani to ale nezkrotilo ani v nejmenším Francescovu výřečnost. Když nás vyložil na skalách, u nichž kotvila naše loď, okamžitě s autobusem odjel. Proč, to jsme pochopili po chvíli, kdy jsme s lodí objeli mys a přistáli u dalšího nástupiště. Stál tam Fracesco s dalšími patnácti lidmi. A když jsme konečně zakotvili v přístavu ve Vieste, kde jsme brali největší část turistů, museli jsme chvilku počkat, protože pak jsem uviděl, jak se k nám po molu žene Francesco, následován hordou dalších osmnácti pasažérů. Jestli jsem tedy dobře počítal, dokázal tento jediný šofér se svým autobuskem pro devět osob dopravit k naší lodi celkem 48 (slovy čtyřicet osm!!!) osob. Tomu říkám efektivita, potom ať si někdo stěžuje, že v Itálii je nízká produktivita práce!

               To pobřeží Gargána je opravdu krásné. Skály, vápencové útvary jako „Arco di santa Lucia“ tedy Oblouk svaté Lucie, vjezdy do jeskyní a skrytých lagun a mezi skalami malé uzavřené písčité pláže, kde se člověk může koupat. 

Samozřejmě, že ten nápad mělo i mnoho jiných lodí, takže nikde nejste sami, právě jsme lezli do vody, když na pláž dorazila loď se skupinou postarších lidí hovořících strašným jazykem. „To je dánština,“ pravil můj syn, který v Kodani strávil jeden semestr studia. „A co říkají?“ chtěl jsem vědět. „Jak to můžu vědět?“ obořil se na mě potomek. „Po půl roku intenzivního kurzu dánštiny jsem schopen poznat, že je to dánština, nic víc.“ Pomyslel jsem si, že s tím jazykem asi není něco v pořádku. Pak jsme jeli nazpět, na mysu u Vieste nás vítala socha svatého Františka z Paoly a pak náš šofér Francesco. Dopravil nás k hotelu všechny a v pořádku.

               Největším městem Gargana je Vieste. Město nad přístavem na skále vysoko nad mořem, jeho symbolem je bílá skála jménem Pizzomuno, která má tvar vztyčeného penisu, která se nachází na pláži „Spiagga lunga“, čili Dlouhá pláž.

Když jsem tento motiv chtěl použít v mém románu „Ať zemře král,“ vzbudilo to u lektorky nepřekonatelný odpor a musel jsem to změnit na vztyčený prst. Ale mezi námi, prst vypadá jinak. Vieste je klasické italské městečko s maličkým, ale milým náměstím a dómem, elektřina k domům se tahá po venku po fasádě (stejně jako v Londýně) a na vrcholu se tyčí mohutná pevnost, kterou zde dal pro svou Lanciu Biancu postavit Friedrich II. Ani ta ale nepomohla v roce 1554, kdy město dobyl turecký pirát Dragut. Na náměstí před katedrálou nechal tehdy stít hlavy 5000 obyvatelům města. Všechna města na západním pobřeží Itálie trpěla nájezdy Turků, kteří v té době opanovali Balkán a byli tedy vzdáleni jen přes úzký Jadran. Pevnost se navštívit nedá, je zde vojenská zóna. Zato se dala navštívit Restaurace na „Piazza Petrone.“ Stoly stály našikmo, takže člověk musel dávat pozor, aby mu jídlo a hlavně pití neodjelo, ale bylo to tam úžasné, kdy zátoka hluboko pod námi měnila barvu z jasně modré na stříbrnou, pak zlatou a nakonec na temně modrou, když slunce konečně zapadlo. Jídlo bylo skvělé ale kozí sýr, který tu podávají, má jednu nepříjemnou vlastnost – v žaludku ho stále přibývá, i když už člověk nejí. Měl jsem pocit, že můj žaludek musí prasknout, žena mě odvezla do hotelu a já trávil ještě celé další dopoledne.

               Druhým městečkem je Peschici.

I tady se jedná o městečko na skále vysoko nad mořem s přístavem a pevností z desátého století, která se na rozdíl od Vieste navštívit dá. Proplétal jsem se s mým Peugeotem 407 uličkami města a hledal parkovací místo a pak jsem dorazil ke křižovatce tvaru T a pochopil jsem, že jsem ztracen. Křižovatka byla ve všech směrech proparkovaná, s mým autem jsem neměl nejmenší šanci ji zvládnout. Jenže za mnou, jak už to v Itálii bývá, stála už další tři auta. Pochopil jsem, že mě odtud dostane jedině vrtulník.  Ale to už ke mně spěchali tři italští důchodci, aby mi pomohli. Ukazovali mi, jak se točit s přesností na milimetry. Bylo to nutné, centimetry by nestačily, i tak jsem výjezd z křižovatky zvládl na desátý pokus. Nicméně jsem vyjel bez jediného škrábance a Italy jsem miloval zase o něco víc. Městečko samotné má malé hlavní náměstíčko, bránu středověkého opevnění, domy jsou zde natlačeny nahusto stejně jako restaurace. Malé náměstíčko pro malý počet obyvatel, celé město má 4500 duší. Mimochodem – partnerským městem Peschici je Jílové u Prahy. Jedli jsme opět v restauraci na terase vysoko nad přístavem s nádherným výhledem a tentokrát si dala kozí sýr má žena. Víckrát jsme už během této dovolené do restaurace nešli. Manželka sice po příjezdu do našeho apartmánu prohlásila, že ona tedy v té malé kuchyňce rozhodně vařit nebude, po návštěvě v Peschici ale své rozhodnutí chválabohu změnila. Ostatně ryby, zeleninu i ovoce mohl člověk nakoupit za velmi přijatelné ceny – kozímu sýru jsme se raději vyhnuli – i když se jedná o místní specialitu a já místní speciality miluju. Ale jednou opravdu stačilo.

               Ach ano, že jsem vlastně úplně zapomněl na Friedricha II., kvůli kterému jsem vlastně tuto cestu vykonal? Ne tak úplně, ale o tom příští týden.

               Tohle město by zřejmě zůstalo bezvýznamným hnízdem na svahu hory Monte Subasio, kdyby se v něm v roce 1181 nenarodil muž, který se měl stát jednou z nejslavnějších postav křesťanských dějin – svatý František. Zajímavé je, že se vůbec vlastně František nejmenoval, pokřtili ho Giovanni, tedy Jan, ovšem protože jeho matka pocházela z Provence a jeho otec byl v době narození dítěte za obchody ve Francii, dostal chlapec přezdívku Francesco, tedy Francouz.

               V Assisi se samozřejmě všechno točí okolo této osoby, zde se narodil, zde bylo jeho hlavní působiště a zde i zemřel a je pochován. Nad jeho hrobem stojí obrovská basilika, ke které položil základní kámen papež Řehoř IX. už v roce 1229, tedy rok po Františkově smrti. Vysvěcena byla v roce 1253. Místo svého hrobu si František vybral sám, zda tím potěšil městské radní, si dovolím zpochybnit, zvolil totiž místo někdejšího popraviště v dolním cípu města. Údajně to mělo být proto, že se cítil být tak nehodný, že si přál být pochován na místě, kde umírali zločinci, stejně jako zemřel Kristus. S tímto fenoménem alegorie ke Kristovu životu se budeme ve vyprávění o Františkově životě setkávat ještě víckrát. Každopádně se kopec, na němž šibenice stála, jmenoval „Colle d´Inferno“, tedy „Pekelný kopec“. Na místě takového jména přece jen nemohli světce nechat odpočívat, takže vršek přejmenovali na „Rajský kopec“ „Colle del Paradiso“. A bylo vymalováno.

Skutečnost je ovšem taková, že Františkova basilika stojí na úžasném místě s nádhernými výhledy na samém dolním kraji města, ke kterému je třeba projít celým Assisi po cestě  „Via del Seminario“ a následně po „Via San Fracesco“ a tím pádem splňuje skutečně všechny předpoklady poutního kostela. František založil svůj kult sám, zda úmyslně či neúmyslně nevím, ale mám pocit, že se v PR velmi době vyznal. Kdyby to neuměl, zřejmě by neměl takový úspěch.

               Basilika svatého Františka je obrovský komplex s nádvořím, kde musíte projít bezpečnostní kontrolou stejně jako na letištích či u římských bazilik, vojáci tu prověřují detektorem kovu, zda u sebe nemáte bombu či zbraň. Kostel sám se skládá ze dvou poschodí. Dolní patro je románská bazilika ze třináctého století, vyzdobená freskami, i když se do ní vstupuje renesančním předsálím z roku 1487. Má poněkud nízký strop a působí, zejména při množství lidí, kteří tu přecházejí, modlí se či zpívají, skoro klaustrofobním dojmem.

Po stranách je množství kaplí, všechny vyzdobeny freskami. Vpravo je zobrazeno Kristovo utrpení, vlevo pak výjevy ze života svatého Františka. Freska v apsidě od Cesare Semeiho zobrazuje poslední soud a je výrazně mladší – autor ji namaloval v sedmnáctém století. V kryptě, do které se sestupuje po schodech na pravé straně kostela, je hrob svatého Františka. Zcela jednoduchý kamenný sarkofág, z něhož je v oltáři vidět jen malá část. Když Františkovy ostatky v roce 1818 exhumovali, přeložili ho nejdříve do velmi honosného hrobu, který by si nezadal s monumentálním náhrobkem svatého Dominika v Bologni. To vzbudilo ale nevůli především u Františkánů samotných, kteří věděli, že tento hrob neodpovídá představám samotného zemřelého, v roce 1932 byly tedy jeho ostatky přeloženy do jednoduchého hrobu, v němž se nacházejí dodnes. Jsou zde lavice, kde se člověk může posadit, meditovat či se modlit při pohledu na jednoduchý kamenný sarkofág, v žádném případě ale ne fotografovat či dokonce filmovat.

               Z dolního kostela se vyjde po schodech do jakéhosi mezipatra, kde je křížová chodba kláštera  s chrámovou pokladnicí „Tesoro“.  Tady jsou vystaveny předměty, které patřily svatému. Jeho plášť, pantofle, ale i roh, který dostal František od egyptského sultána Al Kamila. V roce 1219 se totiž František vydal na křížovou výpravu do Egypta (s dvanácti spolubratry – připomíná vám to dvanáct apoštolů? – toto číslo průvodců používal František až příliš často, než aby se mohlo jednat o náhodu.) a viděl na vlastní oči dobytí města Damietta, které skončilo hrozným masakrem – bylo pobito 6000 obyvatel města. František se rozhodl zprostředkovat mír mezi křižáky a sultánem a vydal se k sultánovi osobně. Měl štěstí, že sultánem byl Al Kamil, osvícený panovník, zvědavý na cizí podněty, jedno, odkud přicházely. S Františkem strávil několik dní v učené diskusi. Na křesťanskou víru, jak si František přál, sice nepřestoupil, očividně si ale moudrého mnicha oblíbil, protože ho na rozloučenou obdaroval oním rohem, který je dnes k vidění v „Tesoro“ v Assisi. František měl vůbec v životě víckrát štěstí.

               Už v roce 1202, kdy se Assisi, které patřilo tradičně ke ghibellinské, tedy císařské straně, dostalo do konfliktu s guelfskou Perugií a v bitvě u Collestrady prohrálo. František bitvu přežil a upadl do zajetí, z něhož ho vykoupil otec až v roce 1204.

               Podruhé měl štěstí, když se vydal v roce 1209 do Říma, aby si nechal potvrdit svou novou řeholi, kterou založil o několik let dříve. Šel tam  – opět s dvanácti společníky-  aby se obhájil z obvinění z kacířství. A to k papeži Inocencovi III. který byl v potírání kacířství neúprosný – jeho křížové výpravy proti Albigenským vedly k masakrům v jižní Francii a i jinak se tento papež viděl jako ochránce čistoty víry. Jenže jedno, jak byl Inocenc v dogmatech neústupný, poznal potenciál, který František nabízel. Církev v boji o světovládu se světskou mocí, tedy s císaři, který Inocenc vedl, potřebovala znovu získat prostý lid, který se od bohatých prelátů odvracel. Inocenc měl údajně v noci před přijetím Františka sen, kdy se mu zjevil František, který podpíral padající kostel a uchránil ho před pádem. (pro kostel i církev má italština stejné slovo – „Chieza“, alegorie člověka, který má zachránit otřesenou důvěru v církev uchránit ji před zkázou, se tady nabízela.) Tento legendární sen – dost možné že si ho Inocenc vymyslel, aby zdůvodnil své následné rozhodnutí, je zobrazen na stěně dolního kostela hned za první kaplí vlevo – je to kaple svatého Martina. Inocenc tedy na překvapení všech Františka nezatratil a nedal upálit jako kacíře, ale upadl do extáze a jeho řeholi uznal a slíbil jí plnou podporu. Kdyby byl na papežském trůně méně chytrý vládce, kdo ví, jak by to dopadlo… Stejně jako v Egyptě…

               Fresky v dolním chrámu stojí skoro za samostatný článek, nejkontroverznější je Madona oslavující svatého Františka. Panna Marie s Ježíškem v náručí ukazuje prstem na Františka, zatímco evangelista Jan stojí vedle ní zcela opomenut. Aby tato freska v kostele mohla zůstat, musel rozhodnout samotný papež. A Františkům osobní přítel Řehoř IX. v roce 1234 rozhodl, že freska není kacířská, protože Jan evangelium jen napsal, ale František ho žil. A papeži, jak víme, se nemýlí.

               Horní patro basiliky tvoří úžasná gotická stavba, svými vysokými oblouky trochu připomíná Sainte Chapelle v Paříži, je ovšem mnohem větší.

Barevná okna pocházejí z třináctého století a podíleli se na nich angličtí a němečtí mistři – tak rychle se kult svatého rozšířil po celém tehdejším známém světě, Architektura je prostá a dává vyniknout malbám, které zdobí stěny. Zde nepracoval nikdo menší než sám mistr největší – Giotto di Bondone a jeho žáci. 28 fresek zdobí zde stěny horního kostela, ve smyslu hodinových ručiček popisují život svatého Františka, nejslavnější je jeho kázání ptákům. Tyto obrazy byly ve své době pravou revolucí v umění. Místo pozlacených byzantských ikon tu náhle byly obrazy z normálního života s tvářemi lidí, jaké člověk potkával denně na ulici. Renesance klepala na dveře. Mezi okny jsou pak obrazy se starého(vpravo)a nového(vlevo) zákona. Nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého zdobí stěnu fasády. V Apsidě je pak mramorový stolec. V celém horním kostele se nesmí fotografovat ani filmovat, když jsem přece jen na chvíli neodolal, manželka se mě zřekla a na několik minut jsme kromě našich dvou dětí spolu neměli nic společného. Ale odolejte při takové kráse!

               Před chrámem je socha svatého Františka na koni, je to okamžik, kdy ještě byl vojákem, ale pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se svůj život radikálně změnit. Jak se to stalo, k tomu se ještě dostaneme.

               Centrem Assisi je „Piazza del Comune“, někdejší Římské fórum, která je lemována středověkými domy a barokními paláci. Když Assisi navštívil Goethe, zaujala ho jedna jediná stavba a to chrám „Santa Maria sopra Minerva“, který stojí právě na tomto náměstí. (Svatý František nezajímal tohoto německého osvícence ani v nejmenším).

Jedná se totiž o římský chrám bohyně Minervy, který Italové zase jednou nezbořili, ale překvalifikovali ho na křesťanský chrám, přičemž původní portikus i se svými šesti korintskými sloupy zůstal zachován a uvedl obdivovatele antiky Goetha do transu. Část starého římského fóra je vykopaná a vykopávky se nacházejí ve sklepech budov na začátku „Via portica“ a dají se navštívit. Po cestě k bazilice se vyplatí navštívit (se stejnou vstupenkou) bývalý biskupský palác, kde je pinakotéka – zajímavější, než samotné zde vystavené obrazy, jsou fresky na stěnách, které pocházejí od Giottových žáků.

               Dobře, uznávám, že výšlap k pevnosti „Rocca Maggiore“ na nejvyšším místě města v pravé poledne, nebyl úplně nejlepší nápad. Ovšem nemuselo mi to být od mé ženy připomínáno tak často, tedy každých deset kroků. Jednak je to do kopce, jednak po nějaké době opustíte městskou zástavbu, která poskytuje stín, a pochodujete k monumentální pevnosti v pražícím slunci otevřenou krajinou. Doporučuji tedy návštěvu hned ráno, pokud v městě nebydlíte, ale sem přijedete (s parkovišti není problém, je jich dost), pak návštěvou pevnosti raději začněte. Mimochodem právě při výstupu z parkoviště do města jsme zažili osobně první zázrak ve městě, které je zázraků plné. Na cestě, která očividně neměla žádný příjezd (z jedné strany zazděná městská brána, z druhé strmé schody ), stála vzorně zaparkovaná celá řada aut. Jak se tam dostala, jsme ani po delší analýze nepochopili. Ale Assisi už je prostě takové, zde není třeba chápat, je třeba věřit.

Pevnost „Rocca“ dal postavit arcibiskup Christian z Mohuče, když v roce 1174 dobyl Assisi ve službách císaře Friedricha Barbarossy.

Jenže po něm přišel Konrád z Ursulingen, vyjmenovaný císařem hrabětem z Assisi a vévodou ze Spoleta. Že s ním nebylo všechno v pořádku, svědčí jeho přezdívka „mesca in cervello“ čili „komár v hlavě“. V roce 1198 se musel svých titulů vzdát a obyvatelé Assisi v nadšení z jeho odchodu pevnost zničili. Tuto událost už zažil sedmnáctiletý František. Legenda praví, že v této pevnosti prožil první dva roky svého života budoucí císař Friedrich II., právě pod kuratelou bláznivého hraběte Konráda. Někteří historici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že se císař v Assisi narodil, protože ve zprávě německého mnicha, který o narození císaře podává svědectví, je místo jeho narození jmenováno ASSIS. Jedná se zřejmě o „překlep“ a zdeformování jména AESIS, tedy Jesi, kde se císař opravdu narodil. Nicméně legenda se takovými vysvětleními nedá ohrozit a vypráví dále, že Friedrich byl pokřtěn v assiském dómu svatého Rufina a samozřejmě se neubrání srovnání, že se měli ve „stejný den v roce“ a na stejném místě narodit jak světec (František) tak Antikrist (Friedrich).

               Zničenou pevnost dali do dnešní monumentální podoby vystavět ve čtrnáctém století Kardinál Gil Alvárez de Albornoz a  perugijský condottiere Biordo Michelloti – v té době už bylo Assisi guelfské a pod papežskou kontrolou. Sliboval jsem si z vrcholu věže úchvatný výhled na město, ale měl jsem být zklamán. Na střešní terasu věže se vyjít nedá a okno v nejvyšším poschodí bylo zamřížováno tak hustou mříží, že z něho nebylo vidět vůbec nic. Ovšem výhledy, které nabízí procházka po dobře zachovaných hradbách pevnosti na město i na druhé straně na Apeniny jsou dostatečně krásné, čili návštěva pevnosti se vyplatí, kdo má víc síly může navštívit i druhou věž pevnosti „Rocca minore“, já jsem k tomu už mou ženu motivovat nedokázal.

               V centru města stojí městský dóm, jak už jsme si v Itálii zvykli, sice centrální, ale ne nejdůležitější kostel ve městě. „Duomo San Rufino“ je gotická monumentální stavba zasvěcená místnímu mučedníkovi z římských časů Rufinovi z Assisi, údajně prvnímu místnímu biskupovi.

Jeho socha v barokním provedení je uvnitř kostela, mnohem zajímavější je ale křtitelnice, ve které byli podle legendy křtěni svatý František, svatá Klára, ale i císař Friedrich II. A v chrámu se nachází i „Kříž svatého Damiána“, kterým celá historie svatého Františka začala. V roce 1205 se modlil v malém rozpadajícím se kostelíku Svatého Damiána, když k němu tento kříž promluvil a řekl „Františku, obnov můj zchátralý dům.“ František to vzal doslova. Prodal látky svého otce a prostředky vynaložil na opravu kostela. Čímž se logicky dostal s otcem do konfliktu, který skončil tím, že mladý Francesco opustil rodinu a otce se zřekl.

               Celu, do které ho prý rozzuřený otec dal zavřít, je možné navštívit v kostele „Chieza Nuova“, který dal postavit španělský král Filip III. na místě Františkova rodného domu. Barokní kostel do charakteru města tak úplně nezapadá, ale zřejmě tehdy nebyli urbanisté a i kdyby byli, nikdo by se neodvážil mocnému španělskému panovníkovi něco namítat.

Před kostelem je sousoší Františkových rodičů, tedy takových, jak si je představoval sochař, jejich historická podoba se – na rozdíl od Františka samotného – nedochovala. Odkud známe Františkovu podobu? Při tvorbě fresek v dolní basilice svatého Františka byli radou nápomocni dva Františkovi synovci, kteří strýce osobně znali. V oné kobce je socha modlícího se Františka, a aby nedošlo k omylu, je nad ní i nápis „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Zda to tak opravdu bylo, můžeme jen hádat, ale legendy jsou důležitější než historické skutečnosti.

               Důležitejším kostelem než „Chieza Nuova“ a dokonce i dóm, tedy druhým nejvýznamnějším chrámem ve městě, je kostel svaté Kláry. Klára z Assisi (vlastním jménem Chiara dei Scifi) byla věrnou průvodkyní svatého Františka a zakladatelka ženské odnože jeho řádu (v Čechách založila slávu tohoto řádu svatá Anežka, sestra krále Václava I., abatyše kláštera řádu Klarisek v Praze).  Klára, aby se vyhnula sňatku, který pro ni organizovali rodiče, bohatí měšťané z Assisi, utekla ve věku osmnácti let k Františkovi, který tehdy se svými společníky žil v kostelíku Portiuncula pod městem. František si vyslechl její nářky i přání věčného panenství, ostříhal jí vlastnoručně vlasy, nechal ji obléct do řádového roucha, předal jí závoj jako znak cudnosti a přijal ji do společenství. Rodiče nevěsty ovšem nehodlali tak lehce kapitulovat. Přišli pro ni osobně s hordou dalšího příbuzenstva a hodlali ji odnést do rodného domu, který se nacházel na prominentním místě v přímém sousedství dómu svatého  Rufina. Jenže Klára kladla pasivní odpor. Lehla si na zem a její tělo ztěžklo natolik, že ani dvanáct silných mužů nebylo schopno ji zvednout a odnést. Nakonec se tedy rodiče museli s novým životním posláním své dcery smířit. Klára se usadila mezi loukami a olivovými sady v kostelíku San Damiano – ano v tom, který kdysi nechal František opravit, a na svém útěku z bohatství do chudoby našla řadu dalších následovnic – v roce 1216 potvrdil papež Inocenc založení jejího řádu. Tělo svaté Kláry je pochováno v kryptě kostela, který dostal po ní jméno, ten je ve městě a je to impozantní románská stavba podepřená bočními masivními oblouky.

Ke klášteru „San Damiano“, kde působila, je možné sejít pod hradby města, tady je na rozdíl od chrámu, který dostal její jméno, klid a jen málo návštěvníků.

               San Damiano je prvním místem mimo hradby města, které je s touto svatou dvojicí svázáno. Dalším jsou Eremo delle Carceri, asi 4 kilometry od města v soutěsce na hoře Monte Subasio. Tady jsou jeskyně, kam se František se svými společníky uchyloval, když měl lidí plné zuby – a to bylo poměrně často. Dnes je tu klášter kouzelně zabudovaný do svahu, jeskyně je možné navštívit a kousek dál jsou sochy Františka a jeho společníků. Spící František tu leží na zádech a usmívá se. Nemá očividně nic proti tomu, že si k němu lehají turistky, které se se spícím světcem chtějí nechat vyfotografovat. František měl pro lidské slabosti vždycky pochopení.

               Šest kilometrů od Assisi je pak další velmi důležité místo Františkánské legendy – Basilika „Santa Maria degli Angeli“, místo Františkovy smrti, místo kde měl jeho nově založený řád své centrum – jeho oblíbená kaple Portiuncula. Poté, co se u něho v roce 1224 objevila stigmata, tedy rány Kristovy na rukou, nohou a v levém boku, František onemocněl, oslepl a po mnoha brutálních a amatérských léčebných zákrocích nakonec v hrozných bolestech v roce 1226 ve věku pouhých 45 let zemřel. Askeze možná tedy ze zdravotního hlediska přece jen není úplně nejzdravější způsob života. Samozřejmě, že dnes je zde poutní místo a v šestnáctém století zde vznikla obrovská bazilika, poškozená později zemětřesením a obnovená v roce 1928 v neobarokním stylu. Vedle sakristie je zahrádka, v níž, podle legendy, růže při pokání světce ztratily své trny. Tato basilika stejně jako chrám svatého Františka ve městě mají statut „Basilica maior“

               Jsou to jediné dvě „Basiliky maior“ které se nacházejí mimo Řím – a i tam jsou jen čtyři. Svatý František vykonal velké dílo, pro svět ale i pro své rodné město. Ale nejenom to. Uměl své dílo i dobře prodat, ne nadarmo byl synem kupce. Jenže kupovat a prodávat látky mu bylo prostě příliš málo.

               Ovšem dovolte mi malou poznámku na závěr. Že se Lenin jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a velká říjnová revoluce byla v listopadu, jsem vždycky dokázal nějak strávit. Ale že se svatý František jmenoval Jan, to už skutečně otřásá samými základy mé důvěry v tento svět.

               Město Perugia se vypíná na kopci, Na vysokém kopci. Když ho uprostřed Umbrijské roviny Etruskové zakládali, chtěli tím zřejmě odradit každého nevítaného návštěvníka. Což by se jim v našem případě skoro podařilo. Od hotelu „Wine and Jazz“ vedla cesta do města do hodně strmého svahu, napřed mezi domy, pak jsme museli projít městskými hradbami a pak dále strmě stoupající ulicí mezi tratoriemi, osteriemi a bary, které sváděly ke kapitulaci. Nepodlehli jsme, Minuli jsme „Torre degli Sciri“, poslední dochovanou věž, typickou pro všechna italská města a jejich středověké šlechtické paláce, a dostali se až na samotný vrchol kopce, kde se nachází městské centrum a odměna byla velká.  Včetně úžasných výhledů na onu už vzpomenutou umbrijskou rovinu – což možná byl ten pravý důvod, proč Etruskové svou Perusii postavili právě tady.

               Hotel „Wine und Jazz“ jsme volili nejen kvůli jemu mnohoslibnému názvu, ale i proto, že byl autem velmi snadno dosažitelný a disponoval velkým hotelovým parkovištěm. Trošku nás překvapilo množství turistů s batohy a holemi do hor. Ti, jak jsem nakonec zjistil, se nechystali na výstup na hlavní perugijské náměstí 4. listopadu, tedy „Piazza IV.Novembre“ ale do národního parku Monte Sibillini, kde se tyčí jedna z nejvyšších hor Appenin Monte Vettore se svými 2478 metry nad mořem. Výstup do městského centra byl přece jen o něco málo méně náročný a zvládli jsme ho bez horolezecké výstroje. Monte Vettore je možné vidět i z vyhlídkové terasy v centru města, dominantnější je ale bližší kopec Monte Subasio, na jehož svahu je možné vidět krásné bílé město, v němž jsme odhalili legendární Assisi. (Z Assisi naopak Perugia až tak dobře viditelná není).

               V Perugii je všechno tak nějak předimenzované. Nejen ten kopec, na kterém stojí, ale jakoby místní stavitelé, uchváceni polohou, nedokázali postavit normálně velký barák. Všechno je tam prostě obrovské, tedy s výjimkou městského metra, které si opravdu zaslouží svůj název „Minimetro“. Ale o tom až později.

               Hlavní perugijské náměstí, zejména za večerního umělého osvětlení, patří údajně k deseti nejkrásnějším místům Itálie. Neodolali jsme a vylezli tam ještě jednou večer a bylo to opravdu úžasné. Náměstí dominuje obrovská městská radnice – „Cassa dei Priori“ na jedné a velkolepý „Duomo San Lorenzo“ na druhé straně, mezi nimi se nachází symbol města „Fontana Maggiore“.

Je to úžasné dílo pravého začátku renesance. Jejím tvůrcem nebyl totiž nikdo jiný, než Nicolo Pisano, považovaný za prvního renesančního sochaře a architekta. Byl členem „Scuola nuova Siciliana“, který po převzetí moci Anjouovci na italském jihu odešel na sever, aby tu šířil myšlenky rodící se nové doby. V jeho díle na fontáně pak pokračoval jeho syn Giovanni, vytvořili zde reliéfy a plastiky symbolizující zvěrokruh, zemědělské práce, sedm svobodných umění, ale i biblické postavy Adama a Evy, Samsona a Dalily, Davida a Goliáše a nemohl chybět ani Romulus a Remus s římskou vlčicí.

               Město mělo totiž pohnutou historii už v římských dobách. Po porážce Římanů od Hanibala u Trasimenského jezera v roce 217 se překvapivě postavilo na jejich stranu a bylo odměněno statutem municipia.  Jenže v občanské válce mezi Markem Antoniem a Oktaviánem, se postavilo pro změnu na stranu nesprávnou a bylo Oktaviánem zcela zničeno. Ovšem nový vládce, už jako císař Augustus, dal město obnovit, takže poté neslo jméno „Perusia Augusta“ a toto jméno najdete nad římskou branou do města – samozřejmě stejně jako všechno ostatní beznadějně předimenzovanou. Tato brána „Arco Etrusco“ byla jedním z mála, co ze starého města Oktaviánovo řádění přečkalo, císař dal aspoň nad tuto bránu vyrýt nové jméno města.

Hned u této brány je velkolepý palác Gallenga-Stuart. Tady se nachází universita specializovaná na výuku italštiny pro cizince. Každý rok sem přijíždí víc než 8000 studentů, aby se zdokonalovali v italštině a poznávali italskou kulturu. Prý mají poznávat i italské hospodářství, ovšem k takovému studiu bych byl dost skeptický. Tímto způsobem přivábit do města tisíce cizinců byl geniální nápad a vyšel. Minimální doba studia jsou čtyři týdny a kurzy jsou ukončeny státní zkouškou odměněnou příslušným diplomem. Takže, pokud máte opravdu chuť zdokonalit se v italštině, Perugia je k tomu opravdu naprosto ideální místo.

Ale zpět na hlavní náměstí.  Raději se z něho předčasně nevzdalovat, návrat znamená opět fyzicky poměrně náročný úkol. Když tedy z večerně osvětlené „Fontana Maggio“ večer proudí voda, má to v sobě cosi magického a je to opravdu krásné divadlo.

Okolo radnice pak vede „Corso Vanucci“, hlavní městská třída, kterou dojdete až na „Giardini Carducci“, k parku na terase, která byla kdysi nejvyšším místem mohutné „Rocca paolina“, pevnosti, kterou tu dal postavit papež Pavel III. poté, co město dobyl a nechal za tím účelem strhnout domy nejbohatších měšťanů. Samozřejmě měli své domy zde, na místě s nejhezčím výhledem na krajinu, ten výhled z terasy nejen na město u nohou ale i na celou Umbrii je uchvacující ještě i dnes.

Na straně radnice směrem k fontáně je takzvaná „Scala“, tedy schody. Je to obvyklé místo, kde se setkávají lidé. Mladí, staří, příbuzní či přátelé. Nemusí se hledat mezi obrovskými budovami, perugijští se setkávají prostě „na schodech“. Ty schody vedou k zasedacímu sálu „Sala dei Notari“, shromaždiště městské šlechty s nádherně vymalovaným dřevěným stropem, na románských obloucích jsou zde výjevy z Ezopových bajek a biblické výjevy. Nad schodištěm ze zdi radnice trčí kovové skulptury lva a perugijského erbovního zvířete, okřídleného gryfa. Toho budete ve městě potkávat všude, perugijští jsou, jako všichni Italové, lokální patrioti.

Z druhé strany jsou v radnici dvě nádherné místnosti, opět shromaždiště nejdůležitějších městských cechů. Prvním je „Collegio della Mercanzia“, tedy sál kupců se stěnami a stropem pokrytými nádhernými dřevěnými řezbami. Druhým hned vedle je „Collegio del Cambio“, tedy shromaždiště směnárníků, čili bankéřů. Ta je ještě krásnější, očividně už tehdy na tom byli bankéři lépe než kupci, není to jen vynález pana Klause seniora. Sál je vymalován freskami mistra Perugina, jednoho z nejslavnějších malířů renesance a současníka Leonarda da Vinciho, který se zde zvěčnil i svým vlastním portrétem. Na stropě jsou znaky zvěrokruhu a obrazy slavných Římanů, součástí komplexu je i Kaple svatého Jana Křtitele, opět pokrytá freskami ze stejného období, tedy z renesance patnáctého století. Zobrazení samotné popravy proroka mě ovšem poněkud zarazilo. Svatý Jan totiž bez hlavy, která je už na talíři připravena pro krvežíznivou Salome, stále ještě klečí a modlí se.

To poněkud odporuje mým medicínským znalostem, ale budiž. Ta návštěva zde se vyplatí. Jakož i návštěva umbrijské galerie o jedny dveře dál, stále ještě v oné neskutečně velké radnici. Na dvou poschodích je zde pinakotéka s obrazy mistrů z dvanáctého až šestnáctého století, mimo jiné i dílo Fra. Angelica.

Druhou dominantou náměstí je dóm svatého Lorenza. Před bočním vchodem směrem k náměstí stojí socha papeže Julia III. Ať jsem pátral, jak jsem pátral, nepodařilo se mi zjistit, jaký vztah měl tento papež k Perugii. V městě se ani nenarodil (byl Říman) ani nezemřel, v historii nezanechal žádnou výraznější stopu a věnoval se spíš radovánkám (navzdory své dně) než vládě. Jediným důvodem snad mohlo být jen vlezdoprdelnictví perugijských občanů. Perugia totiž byla až do roku 1539 samostatnou komunou, až tomto roce ji papež Pavel III., Juliův předchůdce, v takzvané „Solné válce“ přinutil ke kapitulaci a přijetí římské nadvlády. A tak perugijští postavili před svým dómem sochu jeho následníka zřejmě jako znak své loajality. Snad prý tento papež vrátil Perugii její samosprávu, kterou jí vzal jeho předchůdce.

V  – jak jinak než obrovském – dómu svatého Lorence, to s papeži je už konkrétnější. Především je zde velká socha papeže Lva XIII. (1878 – 1903), který byl před svým zvolením 20. února 1878 perugijským arcibiskupem.

Byl sem v podstatě „odsunut“ svým předchůdcem Piem IX., s jehož konzervativní politikou nesouhlasil příliš hlasitě. Tento papež si svou sochu zřejmě opravdu zasloužil, vedl katolickou církev ve velmi těžkých časech, v době po obsazení Říma italskými vojsky v roce 1870 a jeho začlenění do Itálie. Papež tedy neměl žádné své území (Lateránské dohody, kterými byl papeži vyčleněn Vatikán jako nezávislé území, byly podepsány až v roce 1929). Papež jakož i katolická církev byly pod silným tlakem a papež se dokonce svěřil rakouskému císaři Františku Josefovi, že by rád opustil Itálii a vládl církvi z Vídně. Přesto se mu nakonec podařilo všechny krize zvládnout a autoritu církve znovu upevnit. Kromě toho byli ve svatém Lorenzovi pochováni tři další papeži, kteří v Perugii zemřeli v 13. století. Dva zde i zůstali, byli to Urban IV. (1261 – 1264) a Martin IV. (1281 – 1285).  Třetí z nich byl pro církev příliš důležitý, než aby ho nechala odpočívat v „bevýznamné“ Perugii, kde zemřel a byl v roce 1216 pochován. Proto přenesli jeho ostatky v roce 1890 do Říma. Byl to Inocenc III.(1198 – 1216) jeden z největších papežů vrcholného středověku, který se sám nazýval „Imperator verus“ a zorganizoval čtvrtý lateránský koncil v roce 1215, na kterém vznesl papežské nároky na světovládu. Byl to on, kdo lavíroval v konfliktu mezi Štaufy a Welfy a jmenoval císařem nejprve Otu IV. z rodu Welfů, poté Friedricha II. z Hohenštaufen, jehož byl poručníkem. Neslavně proslul i vyhlášením křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208 a největší katastrofou v době jeho vlády byla čtvrtá křížová výprava v letech 1202 – 1204, která skončila dobytím Konstantinopole křižáky a zničením byzantské říše, které měla vlastně pomoci proti náporu Turků. Čili byl to vlastně on, kdo, i když neúmyslně, katastrofálně oslabil západní svět. Ať už zničením Byzance nebo zahájením zápasu o moc nad světem mezi císařstvím a papežstvím a tím oslabením centrální světské moci. Největší atrakcí perugijské katedrály je ale „Zásnubní prsten panny Marie“. O jeho pravosti můžeme samozřejmě právem pochybovat, nicméně v dómu je uchováván v trezoru, uzavřeném sedmi klíči, který je v kapli „Sant´Anello“ uchováván ve výšce osmi metrů za pozlacenou mříží, uzavřenou dalšími čtyřmi klíči. V roce 1473 se ho perugijští zmocnili v městečku Chiusi v Toskánsku a od té doby ho ochraňují jako nejsvětější relikvii. Věřícím je ukazován jen dvakrát do roka, a sice 29. července a předposlední lednový víkend, při svátku svatby panny Marie s Josefem a kdy se zde světí svatební prsteny na daný rok.

Po „Corso Vanucci“, kde se dá posedět v početných barech, dojdete k oné už vzpomenuté vyhlídkové terase v „Giardini Carducci“, až odtud člověk vidí, na jakém „hrbu“ vlastně Perugia stojí a jak nepravidelný tvar tento kopec má. Výběžky opevnění se dají identifikovat podle kostelů stojících na okrajích města, jako svatý Petr, svatý Dominik nebo na opačné straně svatý František. A potom je to zase z kopce dolů, až jsme se dostali do čtvrti, kde se z města vycházelo branou svatého Antonína. Na cestě okolo hradeb se zde naskytl úžasný výhled, především na monumentální kostel svatého Františka al Prato, opět umístěného v jednom z výběžků kopce.

Sestup k němu nebyl snadný, ale vyplatí se. Procházíte totiž universitní čtvrtí, právě před svatým Františkem, který je dnes jen monumentální ruinou se na trávníku zdržují studenti, tady se beseduje, hraje na kytaře i zpívá. Vedle kostela svatého Františka je dochované oratorium svatého Bernardina ze Sieny. Bernardin byl františkánský mnich, skvělý řečník, v roce 1425 měl jedno ze svých nejslavnějších kázání právě v perugijském dómě. Perugijští mu postavili vedle kostela svatého Františka oratorium, které je považováno za skutečný klenot vrcholné renesance, kde na stěnách můžete vidět kamenné reliéfy s výjevy ze života světce.

Samozřejmě je toho v Perugii ještě mnohem víc. Je zde archeologické muzeum v klášteře vedle obrovského kostela svatého Dominika, (největšího kostela v Perugii, a to už je co říct, konkurence je velká). V tomto kostele je také pochován jeden papež, a sice Benedikt XI. který zde zemřel údajně po požití otrávených fíků v roce 1325. Dále je tu klášter svaté Juliány či antické sloupy z mramoru a žuly v kostele svatého Petra, stará universita na Piazza Mateotti, kostel svatého Augustína, či kaple svatého Severa, kde měl Rafael vytvořit svou úplně první fresku během svého pobytu v Perugii v letech 1505 – 1508 a další a další.

Ovšem Perugii jste nenavštívili, pokud jste se nesvezli v místním metru – tedy „minimetru“.

Nápad je to skvělý, převzatý očividně z horských masívů, kde se jezdí lanovkou. Protože je Perugia taky na kopci, rozhodli se architekti spojit staré město na kopci s novým městem pod ním právě takovou kabinkovou lanovkou. Do jedné kabinky se vejde něco přes deset lidí, ale jezdí jedna za druhou, takže kapacita je dostatečná. Čekat jsme nemuseli. Jen bylo trošku obtížné objevit Terminál metra „Pincetto“. Jde se k němu z „Piazza Mateotti“ jakýmsi tunelem, označení nebylo valné. Přímo nad branou „Porta Santa Margherita“ jsme si ještě užili krásných výhledů, dali si aperol v maličkém hezkém baru a pak už nasedli do kabinky. I když byla údolní stanice od našeho hotelu poměrně daleko, přesto jsme nelitovali. Něco tak milého v jiném městě velikosti Perugie (163 000 obyvatel)hned tak nezažijete.

Pokud jsem v článku o Wiesbadenu psal o mladém městě, jehož význam sahá maximálně dvě stě let zpět, nachází se na druhé straně Rýna další německé zemské hlavní město (opravdu dělí hlavní města zemí Hessen a Rheinland-Pfalz jen řeka), jehož historie sahá až do dob před narozením Krista.

               14. září roku 9 před naším letopočtem tady spadl s koně adoptivní syn císaře Augusta (syn jeho manželky Livie) Drusus a na následky toho pádu zemřel. Tento jeho neslavný konec připomíná takzvaný Drusův kámen, který stojí v městské Citadele – momentálně přikrytý otřesnou zelenou sítí, zřejmě aby se pod vlivem počasí nerozpadl úplně. Drusus byl spálen a pochován v Římě, jedná se tedy jen o takzvaný Kenotaf.

Mogontiacum (zřejmě odtud pochází český název města Mohuč, zatímco Němci mu říkají Mainz) se vyvinulo ve významný opěrný římský bod, což mělo více důvodů. Zde totiž ústí do Rýna řeka Mohan, německy Main (odtud Mainz) jako brána do barbarské Germánie a proto byla Mohuč významným římským říčním přístavem. Dále je zde oblast, kde se dá dobře pěstovat víno – to známé „rýnské“ pochází právě z regionu okolo Mohuče, jsou zde obrovští producenti vína jako Kupfenberg (který má v Mohuči i svou reprezentativní restauraci v „Kupfenberg Terassen“ na terase nad starým městem) nebo Henkel – největší výrobce německého sektu. A na druhém břehu vyvěraly teplé prameny, po nichž byli Římani přímo posedlí. Proto právě v Mogontiacu postavili jediný rýnský most, který byl na pravém břehu chráněn pevností – ještě dnes se tato městská čtvrť jmenuje Kastel – z latinského „castrum“.

               Na římskou minulost města upomíná vedle už vzpomenutého Drusova kamene ještě římské divadlo pod citadelou, které místní vykopali, když se rozhodli stavět Jižní nádraží a hlavně skvělé muzeum římské námořní plavby. Po pravdě řečeno jsem tolik nečekal, ale Němci dokázali z nálezu několika trupů římských říčních lodí vytěžit víc než maximum. Muzeum vystavuje nejen ony dřevěné zbytky, ale jsou zde modely římských lodí ve skutečné velikosti, podrobně popsaný vývoj výroby lodí od starého Egypta až podnes, podrobné informace o římských flotilách s popisem jednotlivých funkcí ve flotile i na lodi, dokonce i s příslušným platem. Opravdu je na co se dívat a pokud se někdo o římské dějiny zajímá, lepší muzeum jsem zatím nikde neviděl.

               Ovšem v pátém století Germáni Rýn překonali a z Mogontiacu zbyly jen dýmající trosky. Město muselo začít doslova z nuly a to se mu podařilo. Velkou zásluhu na tom mělo biskupství, které bylo v osmém století povýšeno na arcibiskupství a mělo ve středověku a začátku novověku hrát pro rozvoj města naprosto esenciální roli.

               Prvním mohučským arcibiskupem se stal svatý Bonifác. Jeho sochu můžete vidět před mohučskou katedrálou.

Tento světec se původně jmenoval Winfried a byl Angličan. Jméno Bonifác (tedy „dobrá tvář“) mu dal papež, když ho vyslal na misi právě do Mohuče, aby tam dal do pořádku germánské křesťanství. Bonifác se snažil, získal si významné místo u franského královského dvora a vsadil na správnou kartu, když podpořil majordomy z rodu Karlovců proti bezmocným králům rodu Merovejovců. Podle legendy, která bývá ale zpochybňována, byl to on, kdo v roku 751 korunoval králem prvního panovníka nové dynastie Pipina krátkého. Protože mu byl post mohučského arcibiskupa málo, rozhodl se zemřít mučednickou smrtí a na stará kolena ve věku 80 let se vydal křtít Friesy. Ti na to neměli ani nejmenší chuť a tak misionáře utloukli u Dokkumu. Bonifácovo tělo není pochováno v Mohuči, ale v klášteru ve Fuldě, který pomáhal zakládat.

               Mocenské oblasti jednotlivých arcibiskupství rozdělil Karel Veliký a byl k Mohuči velmi štědrý. Toto arcibiskupství se stalo největším na sever od Alp a patřila k němu až do roku 1346 i Praha.

               Dominantou Mohuče je románská katedrála, jedna ze čtyř nejslavnějších v Německu. Je to stavba z jedenáctého století, tedy s výjimkou určitých pozdějších gotických úprav skutečně monumentální homogenní budova ve stylu vrcholného románského stylu.

Dal ji stavět císař Jindřich IV., který se právě nacházel v boji s papežem o investituru a chtěl biskupovi v Římě očividně vytřít zrak. Výsledek je impozantní. Katedrála působí zejména ráno ponurým dojmem, v jejích třech lodích mezi obrovskými sloupy se člověk cítí být ztracen, ale v okamžiku, kdy okny prorazí první sluneční paprsky, dostává neuvěřitelný flair. Zajímavé jsou vystavené náhrobní kameny mohučských arcibiskupů. Zejména čísla 1 a 2 patří takzvaným „tvořitelům císařů“. Jedním z nich byl Petr z Aspeltu, kterého dobře známe jako kancléře krále Václava II. Tento basilejský měšťan udělal skutečně neuvěřitelnou kariéru – stal se na intervenci Václava II. mohučským arcibiskupem, zasloužil se o zvolení Jindřicha VII. Lucemburského císařem a poté měl rozhodující slovo při volbě jeho nástupce Ludvíka Bavorského. Na jeho náhrobním kameni vedle obrovského arcibiskupa se pod jeho pravou rukou krčí tito dva císaři, zatímco pod levým loktem stojí český král Jan Lucemburský, kterému taky pomohl k jeho královské koruně. Proto Aspeltovi je kámen Siegfrieda III. z Eppsteinu. Ten nechal proti tehdejšímu císaři Friedrichovi II. zvolit až dva protikrále, nejdřív durynského landkraběte Jindřicha Raspeho a když mu tento příliš brzy umřel, dal zvolit jeho nástupcem Viléma Holandského. Oba se krčí pod jeho pažemi a jsou svému dobrodinci patřičně vděční. V oknech katedrály jsou ze skla vytvořené portréty arcibiskupů, tato praxe ovšem končí právě Aspeltem. Od dalšího arcibiskupa Balduina Lucemburského jsou zde už jen erby nových mohučských pánů. Byla přijata zásada, že arcibiskupem se může stát pouze šlechtic, který může dokázat svůj šlechtický původ nejméně v šesti generacích. Tím bylo řádění měšťanů typů Petra z Aspeltu učiněna přítrž.

               Mohučští arcibiskupové patřili mezi říšské kurfiřty, tedy pány s právem volit nového římského krále. Zatímco český král volil jako první a mohl tím určit směr volby, mohučský arcibiskup dával hlas jako poslední, což mu při rovnosti hlasů dávalo neobyčejný význam. Město s okolím ovládali až do roku 1792, kdy do města napochodovaly francouzské revoluční jednotky a udělaly s církevním knížectvím rázný konec. Ne vždycky byl knížecí koruna arcibiskupa pro město požehnáním. Mohučský  trůn byl příliš lákavý a tak nejednou stáli proti sobě dva kandidáti bojující o toto privilegium. V roce 1462 bylo město dobyto a vyrabováno vojsky papežského kandidáta Adolfa II. z Nassau a ztratilo všechna svá práva. Tehdy musel město opustit i jeho nejslavnější rodák Johann Guttenberg. (Později se ale mohl domů vrátit)

Ostatně i Lultherova reformace má nepřímo co do činění s Mohučí. Albrecht z Brandenburgu byl v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. To mu ale nestačilo, zatoužil po titulu kurfiřta, nebyl ale ochoten vzdát se příjmů z Magdeburgu. Spravovat dvě arcibiskupství najednou (a hlavně konzumovat dvojité příjmy) bylo proti tehdejším církevním zájmům.  Papež Lev X. byl ale ochoten přimhouřit oko a udělat výjimku – pokud za to dostane dost peněz – byl to přece jen zástupce rodu Medici, tedy finančníků a peníze se hodily na dostavbu svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Albrecht dal tedy v celém Německu vybírat odpustky, dokonce pověřil jejich vybíráním největšího bankéře té doby Jakuba Fuggera, který si za to mohl podstatnou část vybraných peněz ponechat. Tato nestoudnost přiměla Martina Luthera k jeho vystoupení 31. října 1517 ve Wittenbergu. Albrecht se přesto arcibiskupem stal, zůstal jím až do roku 1545 a navíc se stal kardinálem a arcikancléřem Římské říše.

Upomíná na něho kašna na trhu před katedrálou a jeho náhrobní deska v katedrále na niž autor pod portrétem arcibiskupa poněkud zlomyslně zobrazil ďábla

               Nad starým městem ční městská citadela.

Tuto pevnost dal stavět po Vestfálském míru v roce 1648 arcibiskup Johann Philipp ze Schönbornu (pokud to jméno někomu připomene současného vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, není to samozřejmě podobnost čistě náhodná). Poté, co pevnost nedokázala vydržet nápor francouzských vojsk ve válce o dědictví falcké, nechal ji do dnešní podoby dostavět Lothar Franz ze Schönbornu, ketrý zde vládl do roku 1729.

               V roce 1792, po dobytí Francouzi byl z brány pevnosti vyškrábán erb arcibiskupů, dnes je v pevnosti vedle už vzpomenutého Drusova sloupu muzeum historie města s milými dobrovolnými průvodci – vstupné je taky dobrovolné.

               S Mainzem je spojen jeden z největších vynálezů lidstva, vynález, který ukončil středověk a zahájil novověk – knihtisk. Johann Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) byl mainzským patricijem. O čest být místem zrození moderní doby bojuje s Mohučí Štrasburk. V letech 1434 – 1444 nebo dokonce až do roku 1448 žil totiž Gutenberg v Štrasburku a zde konal své pokusy, kde se snažil najít litinu na výrobu svých pohyblivých písmen, která by vydržela tlak tiskařského stroje. Proto najdete Gutenbergův památník i ve Štrasburku, město tvrdí, že Gutenberg udělal svůj vynález v jeho hradbách. Skutečností ale je, že si až po svém návratu do Mohuče vzal kredit od mohučského měšťana Johana Fusta ve výšce 800 zlatých a rozhodl se uvést svůj vynález do reality. Projekt, který si předsevzal, byl obrovský. Mělo jít o tisk 500 kusů bible – starého i nového zákona. Knihu představil na frankfurtském veletrhu v roce 1455 – a změnil navždy dějiny. Zajímavé je, že se ve Frankfurtu na veletrhu právě zdržoval Aeneas Silvius Picollomini, sekretář císaře Friedricha III. a pozdější papež Pius II. Ten okamžitě poznal význam nového vynálezu a snažil ses dosáhnout církevní monopol na tisk knih. Nepodařilo se, právě knihtisk dal křídla Lutherově reformě a rozhodným způsobem oslabil moc papežů. Z ekonomického hlediska bylo vydání bible pro Gutenberga katastrofou. Špatně odhadl cenu knih, nechal si přes Alpy dovézt nejlepší papír z Itálie (protože v Německu se tehdy ještě nevyráběl) a náklad byl rozprodán už před vydáním, takže nebylo možno zvýšit cenu. Gutenberg nebyl schopen vyplatit Fustovi jeho investici, pánové skončili u soudu a Fust si založil vlastní tiskárnu. Gutenberg se specializoval na tisk letáků a odpustkových potvrzení, čímž se nakonec přece jen stal zámožným občanem.

               Na jeho působení upomíná Gutenbergovo muzeum v poněkud nesourodém městském centru. Vedle půvabných historických budov a supermoderních prosklených obchodních center, jsou zde i neforemné moderní domy s obchody, (nejstrašnější je prodejna Douglasu před městským divadlem, která je skutečným architektonickým zločinem). Mohuč přece jen nedokázala zcela zahladit katastrofální škody, které utrpěla v druhé světové válce. V muzeu je v suterénu replika historické Gutenbergovy tiskárny, kde probíhají ukázky tisku v původní podobě, na poschodích pak dějiny vzniku knih od ručních kopií po tisk a to i historie v Číně a v Japonsku, kde se vývoj bral vlastní cestou. Nejcennějším exponátem jsou tři výtisky Gutenbergovy bible z roku 1455. Jestliže v roce 1926 přišel první exemplář této bible ještě na 50 000 říšských marek, dvousvazková bible byla v roce 1978 v New Yorku vydražena už za 6 milionů marek. Mohučský starosta ale nehleděl na náklady, chtěl mít tuto bibli ve svém městě za každou cenu. Důsledkem je tlačenice v trezoru, kde je bible vystavována, muzeum je stále přelidněnější (byl jsem tam už počtvrté a pokaždé je tam víc lidí, zejména Asiatů), ale stojí to za to. V prodejně suvenýrů se dají koupit kopie stránek z Gutenbergovy bible, cena se pohybuje mezi 35 Eury a 20 000 eury, sice jsem neodolal, ale rozhodl jsem se pro levnější variantu.

Guttenbergův hrob v Mainzu nenajdete. Pochován byl ve františkánkém klášteře který ale padl za oběť francouzskému ostřelování města v roce 1793. A pod sutinami budovy zmizel hrob jednoho z nejvýznamnějších vynálezců v historii lidstva navždy.

Po Guttenbergovi byla pojmenována místní universita, která v roce 1977 slavila pět set let svého trvání, ačkoliv byla mezi roky 1802 a 1946 mimo provoz (ale nebyla oficiálně zrušena)

               Abych nezapomněl, kde se dá v Mohuči dobře najíst? Dobře a v zajímavém prostředí? Pak doporučuji „Heilig-Geist-Spital“ blízko rýnského nábřeží s otřesnými budovami mohučské radnice, Rheingoldhale jako velkého konferenčního centra a konečně do třetice hotelu Hilton, které společně nenapravitelně hyzdí obraz města, pokud se na ně díváte od řeky. Tato restaurace je právě naopak půvabná. Někdejší středověký špitál pro nemocné a chudé, provedený v gotickém stylu byl upraven na elegantní restauraci s velmi dobrou italskou kuchyní. Duše historika i gurmána plesají společně.

               V Mohuči je samozřejmě pamětihodností víc, než které jsem vzpomenul. Je zde kostel svatého Štěpána, s okny, která navrhl Marc Chagal. Umělci bylov roce 1982, kdy svá úžasná okna navrhl už 95 let, ale výsledek stojí za to. Modrá barva oken naplňuje celý kostel modravým odleskem, dokonce i varhany se zdají být modré, i když nejsou.

Kostelů je v Mainzu samozřejmě dostatek – ne nadarmo bylo město sídlem arcibiskupa a kurfiřta. Kostel Jana Křtitele přímo u katedrály patří teď evangelíkům, kostel svatého Quintinia, monumentální čistě barokní kostel svatého Petra, který člověka osloví svými jemnými barvami vnitřní výzdoby, či kostel kláštera karmelitánů, přímo proti hotelu Hilton, který byl za války zcela zničen, ale posléze obnoven v gotickém stylu. Méně štěstí měl kostel svatého Christophora, nedaleko Karmelitánů. Po válečných hrůzách z něho zůstala ruina, obnovena byla jen kaple svatého Jana, zbytek zůstal upomínkou na hrůzy, které s sebou válka přinesla a v hlavní lodi zničeného kostela je muzeum obětím národního socialismu

Jako vzpomínka na slavné římské časy Mogontiaca jsou ve městě římské kameny jako zbytky někdejšího akvaduktu. „Römisch germanisches zentralmuseum“ v někdejším kurfiřtském paláci vedle dnešního zemského sněmu je německým centrálním archeologickým institutem pro zkoumání římského období. Navštívit se nedá, expozice, kterou je možno navštívit se přesunula do už vzpomenutého muzea římské námořní plavby. Naturhistorisches Museum je zajímavé především impozantní budovou ve které se nachází – je to někdejší klášter Klarisek, zrušený při sekularizaci v roce 1791, zvenku je to nádherná stavba gotického kostela typická pro žebravé řády. Z původního městského opevnění se zachovalo několik bran, Eisenturm na rýnském břehu či Holzturm rovněž v jižní části města.

               Mohuč je půvabná i přes jizvy, které ve městě způsobilo válečné řádění. A je pevně svázána s českými dějinami. Kdo má čas a náladu může navštívit i arcibiskupský zámeček v Eltville na břehu Rýna, který dal stavět Balduin Lucemburský a kde uzavřel 26. května 1349 Karel IV. mír se svým posledním protivníkem v boji o římský královský trůn, smrtelně nemocným (zřejmě otráveným) Güntherem ze Schwarzburgu. Když se posadíte na břeh řeky a sledujete, jak kolem vás projíždí jedna nákladní loď za druhou, pochopíte, jaký význam měl (a stál ještě má) Rýn pro německé hospodářství. Blízko Mohuče se nachází i klášter Eberbach, kde se točil film „Jméno růže“ se Seanem Connerym v roli Williama z Baskervillu. Když navštívíte ložnici mnichů, která ve filmu sloužila jako skriptorium, máte pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a vstoupí velký sir Sean. Asi padesát kilometrů po proudu Rýna mezi nekonečným i vinicemi je pak městečko Bingen, kde působila svatá Hildegarda, kousek dál skála, n které zpívala legendární Lorelei,  a na druhém břehu pak městečko Rüdesheim, místo výroby německého koňaku Asbach s čtvrtí vináren i bordelů. Ostatně v Rüdesheimu jsem jedl zřejmě nejlepší kachnu v pomerančové omáčce v mém životě. Přece jen sem na území mohučského arcibiskupství reformace, zejména ta kalvínská, nezasáhla.   

V žádném jiném německém městě jsem nebyl tak často jako ve Wiesbadenu, vlastně ani nevím kolikrát, ale určitě nejméně sedmkrát – o žádném z německých měst, která jsem navštívil,  jsem ale nevěděl tak málo, jako o něm.

Důvod obou těchto si protiřečících faktů je společný – totiž Kongres německých internistů, který se v tomto městě koná tradičně už od roku 1882, letos to bylo po 125. (Zřejmě byly nějaké pausy v době válek a poválečných let). A tak se mé návštěvy Wiesbadenu z větší části omezily na cestu mezi hotelem a kongresovou budovou. Velkolepé „Rhein-Main Hallen“ na Wilhelmstrasse byly v posledních letech velkolepě přebudovány na obrovský komplex z mramoru a skla, aby se němečtí internisté (ale nejen oni) mohli scházet v důstojných a reprezentativních prostorách.

Z důvodu přestavby tohoto kongresového komplexu se kongres konal posledních několik let v náhradní lokalizaci v Mannheimu – k poměrně velké nevůli účastníků. Němečtí internisté se totiž nesmí scházet na žádném jiném místě než ve Wiesbadenu, tak to bylo už při založení internistické společnosti zapsáno do jejích osnov – měla to být jakási prevence berlínského centralismu v nově vzniklém německém císařství. Bylo to tak trošku svatouškaření, Wiesbaden byl v podstatě druhým hlavním městem císařství, císařský dvůr v tomto lázeňském městě pravidelně trávil letní sezónu stejně jako rakouský císař v Bad Ischlu.

               Důvodem pravidelného pobytu císařské rodiny na tomto místě byly zde vyvěrající teplé prameny – až na dvaceti sedmi místech se zde tlačí na zemský povrch voda o teplotě 49 stupňů Celsia a tyto propůjčily Wiesbadenu ( v překladu „Lučním lázním“),  jak bylo místo nazýváno už za Karla Velikého, jeho slávu.

               Ostatně už pro Římany, kteří se usadili na západním břehu Rýna v Moguntiu, čili dnešní Mohuči (Mainzu) byly tyto prameny důvodem, aby v prvních letech našeho letopočtu překročili řeku a založili zde osadu. Právě tady a z tohoto důvodu tu začali stavět svůj Limes romanus, který překročil řeky Rýn a Dunaj a odštěpil od Germánie provincii Agri decumates. Drželi se zde až do let 260 – 270 n.l., kdy je Germáni přece jen přinutili stáhnout se za ochrannou zeď evropských veletoků a vzdát se tak rozkoše teplé koupele v sirných wiesbadenských lázních.

               Pravá sláva Wiesbadenu ale začala až po roce 1816, kdy se stal hlavním městem vídeňským kongresem nově vytvořeného hessenského velkovévodství, proto zde staré budovy z doby gotiky či renesance nenajdete. Je to lázeňské město se vším všudy – hlavně s luxusem, který rádo vystavuje na odiv.

               Staré město je skromné, tvoří jakýsi pětiúhelník na úpatí pohoří Taunus, na jeho horním okraji je možné vidět pozůstatky římské minulosti města v podobě tzv. „pohanské zdi“ ve které prorazili v moderní době „Římskou bránu“ a okolo které jsou rozmístěny římské artefakty, zejména náhrobní kameny.

               Centrum města tvoří Schlossplatz dominovaný třemi budovami a víceméně spojený s o něco větším Marktplatzem, kde se konají trhy a kde se nachází moderní elegantní restaurace Lumen. Dát si zde pivko je příjemné, díky prostředí s výhledem na Marktplatz, co se týká jídla, není Lumen mou první volbou – přece jen byli obyvatelé Wiesbadenu Kalvíni.

Ale zpět na Schlossplatz k oněm třem dominantním budovám. Dominantou města je „Marktkirche“, tedy místní katedrála, jejíž štíhlé červené věže se pnou vysoko k nebi a přesahují všechny ostatní budovy města.

Vevnitř je katedrála velmi spoře vyzdobena, nassauská hrabata, z nichž se později stali hessenští vévodové, byli protestanti kalvínského ražení. Před kostelem stojí socha nejslavnějšího příslušníka nassauského rodu Viléma z Nassau-Orangien, zvaného „Schweiger“, čili „Mlčoun“.

Vilém, narozený v roce 1533 v Dillenburgu, hlavním městě hrabství rodu Nassau-Dillenburg, se měl stát „Otcem vlasti“ dnešního Holandska, což při svém narození rozhodně nemohl tušit. Jenže když mu bylo jedenáct, udělal ho jeho strýc, vévoda oranžský, universálním dědicem svých obrovských statků v dnešním Holandsku, tehdejším habsburském Nizozemí. Vilém vyrostl na císařském dvoře Karla V. a s tolerantním císařem si dobře rozuměl – v té době byl ještě sám katolík. Až hrůzovláda Filipa II. a jeho pravé ruky vévody z Alby ho postupně zatlačila na stranu nizozemských povstalců, kteří se od roku 1566 vzepřeli španělskému útlaku. On sám přestoupil nejprve k luteránství (pod vlivem své druhé manželky Anny Saské) později se ale rozhodl pro kalvínský výklad víry – a jeho další dvě manželky už byly hugenotky. On sám se cítil být především křesťanem a konfese mu byla víceméně ukradená. Chtěl především bránit své poddané před brutálním španělským útlakem, jeho přátelé byli vévodou z Alby zákeřně zajati a popraveni, tři jeho bratři padli v bitvách proti španělským armádám. Ovšem v dané době nebylo jednoduché být „pouze“ křesťanem, požadoval se náboženský fanatismus, kterému se Vilém mlčky – jek bylo jeho zvykem – úporně bránil. Povstalci vyhlásili v roce 1581 v sedmi severních holandských provinciích republiku a Viléma si zvolili za zemského správce. Filip vypsal na jeho hlavu odměnu, a když Vilém první atentát v toce 1582 ještě se štěstím a těžce zraněn přežil (jeho třetí manželka Šarlota von Bourbon-Montpesier se o něj starala tak obětavě, že sama zemřela vyčerpáním) druhý atentát, který provedl katolický fanatik Balthasar Gérard už stál Viléma život. Vůli Holanďanů hájit svou svobodu ale jeho smrt nedokázala zlomit, po osmdesátileté válce získali v roce 1648 Westfálským mírem svou nezávislost.

               K Marktkirche se váže ještě jedna legenda, kterou jsem slyšel při mé první návštěvě Wiesbadenu, nicméně jsem nikdy v budoucnosti nedokázal dopídit se až ke jménu osoby, ke které se legenda váže. V roce 1866, kdy bylo Hessensko obsazeno Prusy a stalo se součástí Severoněmeckého spolku, působil ve wiesbadenské Marktkirche kněz, který plamennými kázáním bojoval proti pruské okupaci (Prusové byli na rozdíl od místních Kalvínů Luteráni) a hájil samostatnost Hessenska. A pak dostal předvolání do Berlína. S jistotou, že tam bude uvězněn a možná i popraven, se rozloučil plamenným projevem se svými věřícími a odjel v očekávání mučednictví do Berlína. Tam byl přijat císařem Vilémem a vyznamenán medailí za statečnost a patriotismus. Zmaten se vrátil zpět a jeho řeči už nikdo neposlouchal. Odpor ve Wiesbadenu byl touto jednou medailí zlomen. Císař Vilém I. byl mazaná liška. Ostatně si ve Wiesbadenu rád nahříval své staré kosti, potřeboval zde tedy klid a lásku nových poddaných.

               Druhou monumentální budovou na námětí je budova nové radnice vybudované na konci devatenáctého století v neobarokním stylu. Pod radnicí se nachází restaurace „Ratskeller“, kde se usadili mniši z bavorského kláštera v Achdechsu. Tedy ne všichni, ale otevřeli zde restauraci s pravou bavorskou kuchyní. A je to tak dobře, jak už jsem vzpomenul, Nassauští byli kalvíni a o kvalitách kalvínské kuchyně jsem se už v mých článcích vícekrát zmínil. Pokud se jí člověk může vyhnout, měl by to rozhodně udělat a ve Wiesbadenu má takových možností nespočet. Vedle bavorské restaurace v radničním sklípku je zde nespočet italských restaurací, i populární Vappiano, ve Wiesbadenu se dá tedy navzdory kalvínské minulosti velmi dobře najíst.

               Třetí budovou je poměrně nenápadný „Stadtschloss“, někdejší rezidence, kterou si v letech 1837 – 1841 nechali v klasicistickém stylu vybudovat hessenští vévodové a kde dnes zasedá hessenský zemský parlament.

Wiesbaden je hlavním městem německé spolkové země Hessen, i když není v této zemi největší – tím je Frankfurt. Wiesbaden je ale jednoznačně nejbohatším městem v zemi, ne nadarmo se říká, že peníze, které lidé ve Frankfurtu vydělají, utratí ve Wiesbadenu. Stovky luxusních vil směrem od centra k městské periferii, zejména pak k Nerobergu o bohatství obyvatel svědčí.

               Na jižním okraji města je nápadný kostel svatého Bonifácia. Jedná se o katolický kostel, což je zde samozřejmě kuriozita. Katolické bohoslužby byly v nassauském hrabství přísně zakázány, přece jen byli Nassauští neustále konfrontováni s mocným nepřítelem – mohučským arcibiskupem a kurfiřtem svaté říše římské, který na ně koukal přes řeku a navíc měl rozsáhlé statky i na pravém břehu Rýna v jejich bezprostředním sousedství. Teprve v roce 1787 povolil tolerantní kníže Karel Vilém katolické bohoslužby, i když se tyto mohly konat jen v soukromí. Až v roce 1820 si mohli katolíci koupit pozemek na Luisenplatzu a postavili si zde kostel v neogotickém stylu, který dostal jméno po svatém právě z onoho sousedního Mainzu, prvním tamějším arcibiskupovi svatém Bonifácovi.

Luisenplatz, který dostal své jméno po manželce prvního hessenského velkovévody Viléma z Nassau, je velký obdélník. V jeho centru stojí obelisk, oslavující padlé vojáky, kteří bojovali v armádě generála Wellingtona u Waterloo a přispěli tak k Napoleonově porážce. Druhý památník s koněm vztyčeným na zadních nohách, který návštěvníka upoutá možná o něco víc, je novější a je věnován dělostřeleckému regimentu Oranien z první světové války. Na Luisenplatzu před kostelem svatého Bonifáce je hlavní autobusový uzel města – zastavují tady bezmála všechny městské linky, takže pokud se někam ve Wiesbadenu chcete dostat autobusem a nevíte, kde nastoupit, u Bonifáce to klapne asi nejpravděpodobněji.

               Mimochodem, pod Luisenplatzem je velká podzemní garáž, takže toto místo je – pokud byste do města přijeli autem, nejvhodnějším výchozím bodem k poznávání města.

               Hlavní osa města vede mimo historické centrum a je jí široká a reprezentativní Wilhelmstrasse, pojmenovaná po prvním německém císaři.

Vede od hlavního nádraží ke „Kurhausu“ a běží v podstatě po někdejším zasypaném hradebním příkopu. Před Kurhausem, velkou budovou v neoklasicistickém stylu s velkým sálem a restaurací „Käfer“, se nachází moderní centrum města s takzvaným „Bowling green“, jak zatravněnou plochu před vchodem do budovy pojmenovali angličtí hosté, se dvěma fontánami, kolonádou, za níž se nachází wiesbadenské divadlo a pak velký anglický park „Warmer Damm“. K založení tohoto parku, bez kterého by dnešní Wiesbaden nebyl Wiesbadenem, posloužila zóna před hradbami, kde se v době opevněných měst nesmělo stavět, aby se v případě obléhání mezi budovami nemohl ukrýt nepřítel. V letech 1859 – 1860 vyprojektoval tento 7 hektarů velký park Karl Friedrich Thelemann. Druhá část parku, možná dokonce ta jeho krásnější, je ukryta za Kurhausem a člověk se tam dostane z terasy přístupné ze zadního vchodu této budovy.

               Teplé prameny vyvěrají v horní části města na úpatí pohoří Taunusu. Přímo je člověk může vidět na „Kochbrunnenplatzu“, kde je fontána s termální vodou  a přírodními nánosy sraženin.

Okolo tohoto náměstí se tlačí nejprominentnější hotely Wiesbadenu, mimo jiné „Nassauer Hof“,  „Hotel Palast“ nebo „Radison Blue Schwarzer Bock“ – samozřejmě s vlastními hotelovými lázněmi s přírodní teplou vodou. Wiesbaden vždy lákal hosty, logicky tady byl i Goethe, protože ten byl snad ve všech lázních tehdejší Evropy a samozřejmě se zde i zamiloval, protože on se zamiloval prakticky všude. Ve Wiesbadenu byl několikrát v letech 1814 a 1815 a Marianě Jung, již zde poznal, a do níž se zamiloval, věnoval slavnou báseň „Ginkgo biloba.“

               Literární klub Wiesbadenu je ve vile Clementine na Wilhelmstrasse, tam se nachází i městské Muzeum, které jsem ještě k mé velké hanbě nenavštívil i když stojí přímo „vis á vis“ proti kongresové hale. Je to monumentální budova v klasicistickém stylu, monumentální je proto, že byla původně myšlena jako palác pro korunního prince Viléma. Když ale Vilémův otec v roce 1816 překvapivě zemřel a korunní princ se stal novým vévodou a přesídlil do Stadtschlossu, byla náhle budova k dispozici. Založení muzea je údajně iniciativou už vzpomenutého Johanna Wolfganga Goetheho. Wiesbaden se mu odměnil sochou, která stojí (vlastně sedí) před vchodem do muzea.

               Na Kochbrunnenplatzu začíná hlavní nákupní ulice Wiesbadenu Taunusstrasse. Spojuje historický pětiúhelník městského centra s Nerotalem, údolím pod Nerobergem, vyhlídkovou horou nad Wiesbadenem. Návštěva Nerotalu se vyplatí už jen proto, že právě tady stojí vily nejbohatších Wiesbádeňanů. Na Neroberg vede lanovka, která ale není v provozu celý rok. Otvírali ji v roce 1888 u příležitosti nástupu nového císaře Friedricha III. na německý císařský trůn.

K Friedrichovi měl Wiesbaden velmi úzký vztah. Tento císař, intelektuál a velký přítel rakouského korunního prince Rudolfa, byl nadějí tehdejší Evropy. Usiloval o smíření mezi národy, měl blízko k ideálům sociální demokracie, protože věřil, že přerozdělování bohatství a zvýšení kupní síly obyvatelstva povede k většímu blahobytu – což se nakonec i potvrdilo. Německý průmysl se tak mohl více orientovat na domácí spotřebu a nebyl by tolik závislý na vývozu, který se všemožně snažila blokovat hospodářsky zaostávající Británie. To vedlo k napětí, které se nakonec vybilo v hrůzách první světové války. Friedrich trávil ve Wiesbadenu hodně času a proto má i před hotelem „Nassauer Hof“  naproti Kurhausu svou sochu. Mělo to ovšem jeden důvod. Friedrich byl těžce nemocný. Jako vášnivý kuřák dýmky onemocněl na rakovinu hrtanu a zemřel po pouhých 99 dnech vladaření ve věku 57 let – proto se rok 1888 v Německu nazývá rokem tří císařů. Jeho syn Vilém II. jeho intelekt ani ideály nepřevzal a Evropa se začala řítit do největší tragédie svých dějin.

               Po císaři Friedrichovi se jmenují i veřejné městské lázně „Kaiser Friedrich Therme“ umístěné v severozápadním cípu historického centra. Otevřené pro veřejnost jsou od deseti hodin dopoledne do deseti večer v pátek a sobotu dokonce až do půlnoci a vstupné stojí v létě 5 a v zimě 6,50 Eur – za hodinu pobytu. Luxus – lázně jsou vevnitř tak trochu v orientálním stylu – něco stojí.

Z Nerobergu, kam můžete buď vyšlapat nebo se vyvézt už vzpomenutou lanovou drahou, je nádherný výhled na město, které vám doslova leží u nohou. Kuriozitou, kterou se vyplatí navštívit, je pravoslavný kostel. Ne, hessenští vévodové nepřestoupili na pravoslaví, ale jeden z nich Adolf navštívil v roce 1843 Rusko a zamiloval se zde do princezny Elisabety Michajlovny, neteře carů Alexandra I. a Nikolaje I. Ona mu lásku opětovala, v roce 1844 měli svatbu a ruská princezna se přestěhovala do Wiesbadenu, kde o rok později zemřela při porodu prvního dítěte – bylo jí tehdy 19 let. Zoufalý vévoda dal na Nerobergu postavit kostel, v němž je pochována.  

Wiesbaden je tedy německé hlavní lázeňské město, jakési druhé hlavní město Německa (dodnes jsem nepochopil, proč byl hlavním městem někdejší Německé spolkové republiky bezvýznamný Bonn a ne Wiesbaden, možná se Hessenci nechtěli svého hlavního města ve prospěch celku vzdát. Rozhodně je to ale hlavní město německých internistů, takže se tam možná ještě někdy podívám.