Je tomu něco málo přes tři roky, když jsem se chystal na dovolenou do Egypta. Samozřejmě že v mém případě to bylo trochu komplikované, protože jsem chtěl vidět Káhiru s egyptologickým muzeem, pak samozřejmě Karnak, Luxor a Abu Simbel, zatímco moje žena se chtěla hlavně koupat. Hledání kompromisu nebylo snadné, ale protože jsme Evropané, vychovaní v demokracii a zvyklí na hledání společných ploch i když jsou mizivě malé, podařilo se mi nakonec slepit dohromady program na 14 dní s návštěvou všech oněch míst a ještě zbyl skoro týden na koupání v Rudém moři. Žena nakonec ale jet nechtěla. Že ona by raději do Itálie a že do Egypta můžeme někdy jindy. Namítl jsem, že právě do té Itálie můžeme kdykoliv jindy, zatímco u Egypta to není vůbec tak jisté. Dokud je tam Mubarak, řekl jsem jí tehdy, ničeho se tam nebojím. Až tam nebude a to je jen otázkou času, pak se tam už nepodíváme.

Neuspěl jsem. Trpím totiž Hektorovým syndromem. Ti, kdo viděli film Trója, ví, o čem mluvím. Tam měl totiž princ Hektor v podání Erica Bany vždycky pravdu, ale nikdo ho nikdy neposlouchal. A Trója následkem toho zanikla.

Před dvěma lety vypukla v Egyptě revoluce. Mubaraka svrhli a zatímco náš rakouský televizní komentátor Karim el Ghowari (bez ohledu na jméno je to Rakušák narozený v Mnichově!) nadšeně referoval z náměstí Tahir o lidském nadšení a touze po svobodě, já jsem poprvé pronesl depresivně, že s Egyptem a dovolenou v této zemi je definitivně šmytec. Dostalo se mi poučení, že jsem rozený pesimista a že právě naopak, teprve teď to bude to pravé, až v Egyptě zavládne demokracie a svoboda. Byl jsem skeptický, protože jedna  má kolegyně se provdala za Egypťana a jezdila každý rok do této země na prázdniny. A ta mi vědoucně řekla, že to nevidí dobře, protože pro Egypťana svoboda znamená především svobodu nemuset chodit do práce.

Krátce nato byly v Egyptě volby a v nich zvítězili Muslimští bratři. Na druhém místě pak skončili Salafisté, tedy fanatičtí islamisté, sekularistické strany zůstaly někde na sotva postřehnutelném okraji spektra a ztratily jakýkoliv význam.  Heslo “Modlete se a Alláh vám dá blahobyt” mělo přece jen podstatně větší úspěch než “Pracujte, abyste se měli dobře”

Tehdy se dal slyšet jeden z egyptských podnikatelů, žijící ve Vídni, který potvrdil mé obavy. Prohlásil, že Muslimští bratři jsou přijatelní dokud jsou v opozici. To se starají o lidi a mají sociální rozměr. Jakmile se ale dostanou k moci, myslí si, že mají patent na rozum a budou se snažit prosadit všechno, co je napadne, bez ohledu na mínění zbytku obyvatelstva. Měl mít naprostou pravdu, znal své lidi. Poslední nadějí byly volby prezidentské. Prezident mohl tvořit protiváhu k parlamentu, jenž na svém prvním sezení vypověděl mírovou smlouvu s Izraelem a rozhodl se šířit nenávist a nesnášenlivost za každou cenu, až jej armáda raději rozpustila. Jenže v prezidentských volbách vyhrál – i když poměrně těsně –  zase kandidát Muslimských bratří Mursí a naděje na politickou rovnováhu byla ta tam. Brzy začalo islamizování země a útoky na křesťanskou koptskou menšinu. Koptové to určitě nemají v Egyptě lehké. Přežili už 1400 let diskriminace, odkdy Arabové Egypt odtrhli od Byzantské říše. Mají svého vlastního patriarchu, v Alexandrii, jednoho z původních pěti, kteří měli vést křesťanskou církev (Řím, Konstantinopol, Jeruzalém, Antiochie a Alexandrie) ale už jen skutečnost, že se údaje o jejich počtu pohybují mezi 4 a 15 procenty egyptského obyvatelstva, je velmi podezřelá. Očividně někomu nevyhovuje je opravdu spočítat, podle oficiálních údajů egyptské vlády z časů Mubaraka je jich v Egyptě 6 procent, což by pořád znamenalo 5 milionů lidí. Lidí, kteří se pod novou vládou prezidenta Mursího stali bezprávnou menšinou.

Rakouská televize promítala v pořadu „Křížem krážem“ reportáž z nového „revolučního“ Egypta. Bylo to vyprávění z pohledu tří různých Egypťanů, koptského mladíka, povoláním automechanika, egyptské studentky z vysoké školy a salafistického učitele. Zatímco Kopt popisoval svou stále větší diskriminaci (jak ho například kvůli jeho náboženství odmítá dále stříhat místní holič, jeho dobrý známý ale muslim), studentka byla plná optimismu a naděje na nový demokratický Egypt dodržující lidská práva ( což se jí zoufale snažila rozmluvit jedna její přítelkyně), salafista nechal rakouského kameramana dokonce nahlédnout do své třídy a filmařský štáb se mohl zúčastnit jeho výuky, na niž by očividně velmi hrdý. Učil asi tak devítileté až desetileté chlapce a položil jim otázku: „Co uděláme s našimi koptskými spoluobčany.“ Chlapci se postavili v lavicích a začali skandovat: „Zabít, zabít, všechny zabít!“ On se usmál a zeptal se „A neměli bychom být k nim milosrdní? Když se budou řídit našimi příkazy.“ Znejistění chlapci se dívali rozpačitě do kamery a pak našli odpověď. „Pokud se budou řídit islámskými příkazy, pak ano, ale jinak zabít, zabít, všechny zabít.“ Tak trochu mi běhal mráz po zádech, protože mi bylo jasné, že pokud islamisté u moci zůstanou, nebudeme moci pětimilionové vlně křesťanských uprchlíků z Egypta odepřít politický azyl v Evropě – protože kam jinam by utíkali? A jestliže někoho na základě jeho náboženství v jeho domovské zemi chtějí zabít, nebo dokonce zabíjejí, je mu dost obtížné vysvětlit, že tam měl zůstat nebo se tam dokonce vrátit.

Mursi se začal skutečně chovat jako nový faraon. A to přesto, že studoval v USA a princip demokracie měl tedy možnost pochopit. Jenže to není jeho problém to není ani problém Egypta samotného, Ve všech zemích, kde byla demokracie naordinována tak nějak zhora, aniž by v daných zemích měla tradici, končí každé svobodné volby nakonec občanskou válkou. Lidé v Africe totiž nevolí prezidenta v našem slova smyslu, ale faraona nebo sultána. Jenž má pocit, že volbami získal absolutní moc a může ignorovat jakýkoliv jiný názor než svůj vlastní. Bez ohledu na to, že jej volilo třeba jen 51,5 procenta obyvatelstva. Prezident demokratického státu by měl vědět, že je reprezentantem VŠECH občanů své země a nejen svých voličů a že by měl spojovat a ne rozdělovat. Toto by ostatně nebylo navškodu připomínat i našemu milému Miloši Zemanovi, jenž na tuto pravdu taky rád zapomíná. Ovšem něco jiného je polarizující prezident v zemi se zažitou demokratickou tradicí a něco jiného v zemi bez této tradice – tedy například v Egyptě. Umění demokracie je totiž se moci umět vzdát, tedy pokud jsou lidé s mou vládou nespokojení, přistihnou mne při něčem špatném či když prohraji další volby, měl bych se stáhnout a předat kormidlo někomu jinému. To je v afrických státech naprosto nemyslitelné. Svobodné volby jsou víceméně vždy jednorázová záležitost, ty další jsou už manipulovány a pokud je vládce i tak prohraje, svůj palác zaručeně nevyklidí, dokud ho odtud někdo nevystřílí. Budování demokracie v Evropě trvalo přes osm set let a prodělalo mnoho krizí a úskalí. Máme mít tedy Adfričanům opravdu za zlé, že se jim demokratické principy nezažraly pod kůži během jedné až dvou generací?

Hodně mi zatrnulo, když náhle Hamas napadl egyptskou pohraniční stanici na hranici s Izraelem a zabil 13 egyptských pohraničníků. Nikdy dřív se to nestalo a teď to Mursí ihned využil, aby sesadil vrchního velitele armády. Bylo zřejmé, že jde o mocenský boj s armádou a že Mursí využívá i ty nejšpinavější metody včetně vraždění – kontakty Muslimských bratří k Hamasu byly známé. Snaha obvinit z onoho atentátu beduínské kmeny ze Sinaie byla tak průhledným závojíčkem, že představitele armády musela jen dodatečně naštvat. Nejen, že se je prezident takto nečistým způsobem pokusil zbavit moci, ale ještě je i považoval za blbce. Ne nadarmo je právě tento útok Hamasu na Egypt hlavním bodem obžaloby proti Mursímu po jeho zatčení. Jestliže popsané souvislosti došly mně v dalekém Rakousku, samozřejmě nemohly ujít ani místním soudům a policii a už vůbec ne postižené armádě. Mursí řídil zemi v konfrontačním kursu a nehleděl na ekonomické ztráty – například z turistiky, jež je jedním z nosných pilířů egyptské ekonomiky.

Pak protlačil prezident novou ústavu – tentokrát už za pomoci masivních volebních podvodů a manipulací, která postavila sekularizovanou část společnosti i křesťanskou menšinu pod diktát islámu a jeho vykladačů a nakonec už ztratil zcela soudnost, když vyjmenoval za guvernéra Luxoru někdejšího teroristu zodpovědného za vyvraždění německých turistů v roce 1997.

Teď už proti sobě vyvolal svým konfrontačním kurzem obrovský odpor. Podnikatelé, jimž ruinoval obchody a celá střední třída, jakkoliv v Egyptě tenká, měla jeho vyvádění právě dost. V Luxoru nepustili místní podnikatelé jeho guvernéra vůbec do úřadu, v Káhiře se na ulicích vytvořily statisícové demonstrace. Kdo seje vítr, sklízí bouři. A ta byla tady. V podstatě se mohl Mursí ještě zachránit. Stačilo naznačit ochotu jednat s nespokojeným obyvatelstvem,  změnit některá problematická ustanovení. Mursí ale jednat odmítl. Faraon a Mohamedův posel neměl přece co vyjednávat  s lidmi,  nepodporujícími bezvýhradně jeho politiku. Faraon byl vždy syn boha Rea a tím pádem bohem na zemi. Nemohl se tedy snížit k plebejcům, protestujícím proti jeho rozhodnutím.

Teď se na to stále rádo zapomíná, ale armáda zasáhla, sesadila prezidenta a převzala moc až když už byla situace v Káhiře neudržitelná a Mursího stoupenci a odpůrci si na ulicích rozbíjeli hlavy v pouličních bitkách. Ne že by na svou šanci nečekala, Mursí svým jednáním a snahou armádu zbavit moci generály dráždil, vyčkali ale chytře až do okamžiku, kdy se situace na ulicích stala neudržitelnou a něco se stát muselo. Mursí si svým mučednickým rozhodnutím podepsal sám svůj ortel a konec své politické kariéry.

Jestliže pak Muslimští bratři odmítli účast na jakýchkoliv jednáních o vytvoření nové vlády a trvali nekompromisně na návratu „demokraticky zvoleného“ bohužel ale nedemokratického prezidenta do funkce, prokázali opět jednou svou naprostou neschopnost vést zemi a vůbec účastnit se běžné demokratické parlamentní politiky. Rozhodli se pro konfrontaci na ulici a provokovali tak dlouho, až si vynutili vojenský zásah se spoustou mrtvých. Tím zdiskreditovali novou moc před světem, sobě tím ale nepomohli.

Muslimští bratři a jejich příznivci nepředstavovali v Káhiře nikdy většinu. Když pochodují ulicemi, aby protestovali proti současnému režimu, házejí na ně obyvatele města odpadky a lahve a nádávají jim do teroristů. Jenže Káhira není celý Egypt. V Egyptě jako všude jinde na světě se revoluce dělají v hlavním městě, v případě všeobecných demokratických voleb ale rozhoduje venkov. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout poslední prezidentské volby v České republice.

Západ a s ním především Spojené státy americké mají nezáviděníhodné dilema. Je zřejmé, že současní vládcové nemají žádný demokratický mandát a svým krvavým postupem proti islamistům ženou zemi do občanské války. Muslimští bratří na čele s Mursím ale svůj mandát ztratili svou nekompetencí. A občanskou válku provokují ještě intenzivněji než samotná armáda, protože v ní vidí jedinou možnost dostat se zpět k moci a spoléhají se na svou podporu na egyptském venkově. V Káhiře se nechávají masakrovat, aby mohli přejít do protiútoku ve venkovských krajích. Během své krátké vlády se dokázali rozhádat s Izraelem a tím ohrozit svého času tolik slavené závěry z Camp Davidu a zruinovat ekonomiku země. Což nebylo zas až tak obtížné. Egypt nemá skoro žádné nerostné bohatství, minimální průmysl a musí dovážet skoro polovinu potravin pro svých 83 milionů obyvatel. Egypťané jsou skromní a vystačí si s málem. Jíst ale musí. Jestliže se podaří znechutit cizincům turistiku, pak nastane hlad. Přesně to, co chtějí muslimští teroristé. Hladem a bídou chtějí lidi odvracet od svodů západního blahobytu a vychovávat z nich mučedníky ochotné vyhazovat se do vzduchu při sebevražedných atentátech. Není tedy náhodou, že USA přes veškerou svou kritiku na postup armády nezastavily svou finanční podporu ve výšce jedné miliardy dolarů ročně. Aspoň nějaké peníze se do země dostat musí a je zřejmé, že v USA tiše postup armády proti islamistům schvalují, i když ji navenek hlasitě kritizují a kritizovat musí.

Budoucnost země na Nilu je nejistná jako ještě nikdy. Revoluce se nepodařila a je jedno že náš Karim al Ghowari hovoří o revolučním procesu, který vstoupil do další fáze. Co je jisté a co mrzí mne, je  skutečnost, že šance na dovolenou v Egyptě, šance na návštěvu Luxoru, Karnaku, pyramid v Gíze atd. se odkládá na neurčito, možná do tak vzdálené budoucnosti,  že ji už nemusím zažít. Muzeum v Káhiře je po oné slavné revoluci ostatně stejně vykradené a není tam nic, co by člověk chtěl a musel vidět. Ke svým rozkradeným exponátům se už nedostane, takže pokud chci skutečně zažít starověký Egypt, stačí zajet si do Turína. Tam je momentálně exponátů víc než v Káhiře. Koupání v Hurgadě mne nezajímá natolik, abych tam jezdil.

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale mám pocit, že začínají (nabo zažívají svůj vrchol protože o začínání nemůže být řeč, otravují nám život celý rok) vždy se začátkem dovolených. Škola skončí, rodiče naloží školáky do aut a vyrazí za odpočinkem k moři nebo do hor. A tehdy se jim do cesty postaví oranžové kužely, svádějící dopravu na dálnici do jednoho pruhu a z dopravních značek se na ně šklebí chlap s lopatičkou a hromádkou hlíny. Copak cestáři nejezdí na dovolené? Nebylo by možné, kdyby nasadili k opravám někdy v březnu nebo dubnu, když roztaje sníh a povrch cest vyschne, do konce června by to zvládli (samozřejmě by museli správně odhadnout délku úseku, který by si troufali v daném časovém úseku opravit), pak si dali na dva měsíce volno a v září se zase dali do práce?

Možná by to možné bylo, ale naprosto to neodpovídá skutečnému životu. Možná cestáři milují vedro potencované roztopeným asfaltem, nebo možná je ten asfalt skutečně v červenci a srpnu řidčí a lépe se s ním pracuje. To nás ale zřejmě úplně neuspokojí.

Z dálnice D1 mají stejně všichni strach, i když se na ní zrovna nepracuje. Když jsem se dozvěděl, že se na dvou úsecích dálnice začne opravovat, vzal jsem to koncem května do Prahy raději přez Linec (moc jsem si tím nepomohl). Pak ale přišly povodně, zaplavily mi jižní únikovou cestu a tak jsem se chtě nechtě musel vydat domů přes Brno. Průjezd oněmi úseky oprav nebyl v neděli problematický, překvapilo mne ovšem, že tu byly jen ony kužely. Po pracovnících ani stopy (to mne nepřekvapilo, byla přece neděle), ale nenašel jsem stopy ani po jejich práci. To už mne překvapilo trošku víc.

Jak jsem se teď dočetl, ty stopy tam chybí dodnes. Je to docela chytrá taktika. Protože dálnice staví soukromé firmy přes veřejnou soutěž, vyhrává samozřejmě nabídnutá nejnižší cena (kvalita už dávno nikoho nezajímá, ruku na srdce, podle čeho vybíráte olej, šunku nebo vepřové plecko na oběd?). Takže nabídnou zcela nereálnou cenu na úrovni 60 procent potřebného a pak zahájí stavbu otevřením stavebního místa (tenhle termín se mi hrozně líbí, je v něm obsaženo všechno. Totiž že se sice už staví, ale vlastně ještě vůbec nestaví – je prostě otevřeno stavební místo pro pracovníky, aby tam začali pracovat až budou mít chuť a peníze a současně se uzavře pro veřejnost, která se musí plížit podél onoho pracovního místa v jednom pruhu). Když je stavební místo otevřeno, zjistí se, že cena je nereálná a začne se vyjednávat o nové. Samozřejmě vyšší. Firma už omezila provoz, obsadila stavební místo pro sebe, její případné odebrání by znamenalo natahovačky u soudu zřejmě s povinností placení penále pro zadavatele, tedy pro stát a tak má pro nové vyjednávání podstatně výhodnější pozici. Zuřící řidiči, stojící v zácpě okolo jejich kuželů jsou jejích rukojmími, protože jsou voliči oněch politiků, kteří zakázku zadali. A tak se nestaví a vyjednává a šoféry může trefit šlak. Zatím se do Prahy nechystám, čekám, jak vyjednávání dopadnou.

Jestli si ovšem někdo myslí, že to v Rakousku běží nějak výrazně jinak, pak se tedy mýlí. V principu je to jinak. Stavbou a opravami dálnic je trvale pověřena firma ASFINAG. Je to firma v podstatě státní, která hospodaří, jak už to státní firmy dělají, tedy deficitně a nikoho to neštve. Má několik miliard eur dluhu, ale protože je to oficiálně privátní podnik, tyto dluhy se nezapočítávají do státního dluhu Rakouské republiky, i když ta za ně samozřejmě ručí. (Takových skrytých dluhů například u železnic a dalších v podstatě státních firem jsou desítky miliard, nikdo si už ani netroufá ptát, kolik těch desítek to vlastně je). Hospodaří víceméně někdejším komunistickým způsobem, to znamená, že musí za každou cenu vyčerpat vyčleněné finanční prostředky pro daný rok. Jinak jim je vláda příští rok zkrátí. Vzpomínám si, jak jsme byli v mých mladých letech na stavbě železniční přeložky Chomutov Prunéřov jen proto, aby stavební podnik vyčerpal platový fond. Práci tam pro nás neměli žádnou, abychom nezmrzli, přehazovali jsme písek z jedné hromady na druhou a nakonec jsme ze stavby utekli. Plat nám přišel ale i tak, protože si naší nepřítomnosti na stavbě nikdo nevšiml. I Asfinag musí vyčerpat prostředky, čili musí v daném roce otevřít příslušný počet stavebních míst. Což znamená kužely na cestě a chybějící pracovníky a stopy jejich práce.

A pak přijde léto, přesněji 1. červenec a pracovníci Asfinagu se vyrojí jako včely. Objeví se nákladní auta, parní válce, bagry a začnou rozkopávat cestu, po níž se chcete vydat do Chorvatska, Itálie či jen do Salzkammergut. Aby ta cesta nebyla tak nudná!

Málokdo už asi ví, že dálnice v Evropě vymyslel Hitler jednak, aby snížil hrozivou nezaměstnanost v tehdejším Německu, jednak ale i ze strategických vojenských úvah – měly sloužit pto RYCHLÉ přesuny vojenských jednotek. O rychlosti se tedy na našich permanentně rozkopaných a ucpaných dálnicích mluvit nedá.

Do práce jezdím raději po obyčejné „bundesstrasse.“ Mám to do práce 32 kilometrů a zvládám to v rozmení 35  – 38 minut. Po dálnici je to 38 kilometrů a zvládám to to v rozmezí 30 – 90 minut. V léte spíše oněch devadesát. Takže se snažím dálnici vyhýbat, jak se jen dá. Ostatně úsek mezi Grazem a slovniskou hranicí byl původně postaven z betonu a teď je kus po kuse vyměňován za asfaltový povrch, takže na tomto úseku je pracoviště prakticky neustále. Za 10 měsíců, co pracuji ve Wagně jsem mohl projet celý úsek bez omezení 5 (slovy pět) pracovních dní!!! Práce jsou plánovány na několik let, takže čeští milovníci chorvatského moře budou rakouské cestáře proklínat ještě dlouho. Někdy mám pocit, že ty stavby jsou myšleny na rozpoutávání národních vášní. Češi nenávidí Rakušáky, že jim rozkopali dálnici, po níž chtějí k moři a Rakušáci nenávidí Čechy za to, že jim ucpávají onen jediný průjezný pruh, kterým se chtějí dostat do práce. A politici si mnou ruce protože nenávist, jak víme, přináší hlasy.

Nemám Asfinag rád, už proto, že mu musím platit dálniční nálepku, která je rok od roku dražší ( prý inflace). Ale musím s ním žít. Vybral jsem si to dobrovolně, takže nářek není na místě.

Takže jen pro mé čtenáře, kterých se to možná týká:

       TIP NA CESTU Z CHORVATSKA:

Pokud uslyšíte, že na Pyrrhnautoban, čili A9,  se zase někde kupí auta, je to určitě mezi výjezdy Schachenwald a Wundschuh – to je teď ono nejnovější stavební místo, které zřejmě zůstane i v budoucím roce (samovat se přece musí oba směry!)

Když budete přijíždět od Mariboru, sjeďte z dálnice u Wundschuh, pak se ale na výjezdu  dáte ne na západ do Wundschuh, ale na východ na Werndorf. U Kalsdorfu vjedete na bundesstrasse a dáte se po ní doleva. Projedete Kalsdorf a na kruhovém objezdu za vesnicí se dáte doleva, tedy směrem na letiště(je označené), na příštím kruhovém objezdu pak znovu směr na letiště, to znamená doprava. Projedete okolo grazského letiště (tam je taky kruhák) a kousek za ním je už dálnice , tam je opět kruhový objezd, protože kruhové objezdy jsou móda, vášeň stavbařů a perfektní příležitost vyčerpat přidělené finanční prostředky – Češi, jedoucí na Linec se na něm dají rovně k uzlu Graz West, Moraváci, směřující na Vídeň pak musí sjet trošku nelogicky doleva na Graz Ost , ale nevadí, ono vás to přivede na dálnici tak, že pojedete doprava tedy na Vídeň a domů.

Pokud byste to u Wundschuh nezvládli nebo vás zácpa překvapila až za tímto výjezdem, máte ještě pořád šanci vyhnout se nejhoršímu. Sjeďte z dálnice na výjezdu Kalsdorf a pak na prvním kruhovém objezdu směrem na letiště doleva. Až projedete  kolem letiště je už vše tak, jak jsem popsal v prvním odstavci.

U obou možností je jedná v podstatě o zkratku, ujedete méně kilometrů než když byste se dali po dálnici (zejména pak Moraváci směřující na Vídeň) a nebudete tam bezmocně stát.

Přeji příjemnou cestu a PEVNÉ NERVY!!!

Odstřel premiéra Nečase za sebou táhne vlny. Zřejmě takové, s jakými iniciátoři jeho pádu vůbec nepočítali. Možná ani počítat nemohli, situace je totiž zcela nová, v české demokracii nevyzkoušená a tedy nevypočitatelná. Že se prezident Zeman pokusí převzít moc do svých rukou, je v parlamentní demokracii překvapením. V České republice ale ani v Československé první republice se to nikdy nestalo a vlastně to ani nebylo možné. Prezidenti byli od Masaryka až po Klause voleni parlamentem, byli mu tedy poplatní a měli vlastně jen reprezentativní funkce. Skutečné boje o moc a o „rozdělení koryt“ se odehrávaly od roku 1918 vždy ve snemovně a hrad mohl jen přihlížet a eventuálně komentovat. Tak to dělával Tomáš Garrique Masaryk, tak to dělal i Václav Havel.

Zeman je první prezident zvolený přímo lidem a snaží se tak vytvořit novou legitimitu svého mocenského postavení. Zřejmě je to nechtěný efekt změny ústavy. Při poslední volbě Václava Klause (ale v menším i při druhé volbe Václava Havla) se děly věci, jež Českou republiku v celém světě dikreditovaly. Právě ony špinavé kšefty a dohody okolo druhé Klausovy volby byly podnětem, aby se změnil způsob volby prezidenta. V podstatě sice nebyl nový vládce hradu vybaven nějakými novými pravomocemi, má ale možnost opírat se o ústavu a její druhý článek, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci“. Tak aspoň píse na svém blogu Jiří Payne. Má to hlavu a patu. Není podstatné, že Zemana volilo jen něco okolo tří milionů lidí z deseti milionů obyvatel. Ti, kdo se volby nezúčastnili, vzdali se sami a dobrovolně oné výše jmenované funkce zdroje státní moci a nemají do současného dění co mluvit. Ti, kdo volili Karla Schwarzenberga sice mají právo naříkat, jenže prohráli a demokracie se s poraženými nemazlí. V tom je stejně krutá jako diktatura. Jsou teď vydání samolibému alkoholikovi, jenž nezná hranice politického chování a a z něho se odvíjející zodpovědnost  a provolává v zahraničí „Alahu akbar“ jako by byl ve vesnické hospodě, aby pobavil osazenstvo u stolu.

Zeman využil příležitost a pokusil se převzít moc. Rusnokova vláda je jeho nástrojem, prezident ne nadarmo pokukuje tak rád do Moskvy a obdivuje tamější vládce. V Rusku je prezident opravdovým vládcem, když se to kdysi pokusil ruský parlament zpochybnit, nechal jej prezident Jelcin (jenž se ve světě proslavil stejně jako nás současný prezident svou láskou k alkoholu) rozstřílet. I v České republice je prezident podle ústavy vrchním velitelem branné moci, v podstatě by mu tedy v rozstřílení parlamentu nestálo nic v cestě. Rusnok a jeho figurky by se takovému řešení na odpor nepostavily, u obyvatelstva je pak parlament stejně krajně neoblíbený a má u lidí jen minimální důvěru. Proč tedy ne?

Tak daleko to zřejmě ale nedojde, na to jsme příliš ve středu Evropy a evropská politická kultura je přece jen jiná než ruská. Zeman ostatně ani nemá odvahu říci, že Rusnok a jeho vláda jsou vládou prezidentskou. Mluví o odbornících, je zřejmé, že v pozicích ministrů chce mít ale lidi ze své strany Zemanovců, kteří to při posledních volbách nezvládli do parlamentu.  Pokud budou v příštích měsících hodně vidět, mohli by to v příštích volbách napravit a stát se tak jazýčkem na vahách v budoucím parlamentu a z toho vydatně těžit (a Zeman s nimi – při troše štěstí by pak sociláním demokratům, o jejichž vítězství v příštích volbách nikdo nepochybuje mohl diktovat on a ne komunisté). Zřejmě až teď pochopila toto nebezpečí i sociální demokracie. Ta tancovala se Zemanem zamilované tanečky v představě spolupráce s „levicově orientovaným“ prezidentem po příštích volbách (zapomněla už na to, že ji Zeman od poslední prezidentské volby, kdy jej SocDem nechala stát v dešti nenávidí a že on na skutečné i zdánlivé křivdy nezapomíná?)a spekulovala jen o tom, zda vládnout v menšinové vládě a nechat se vydírat od komunistů jako tichých společníků, či přece jen zkusit slepit vládní koalici s někým, kdo by jejich politické představy víceméně akceptoval. Teď najednou procitli a pochopili, že Zeman hraje svou vlastní hru. Už jsou ochotni převzít moc a vládnout do řádných voleb, obávám se ale, že jim to nikdo nenabídne.

To nesmutnější na celé té hře je historka s Miroslavou Němcovou. Vlastně skutečně jediná osoba, jež by byla pro české obyvatele přijatelná, vlastně bylo překvapující, že vůbec někdo takový, jenž nemá s korupcí v naší společnosti nic společného, mohl být nalezen. A právě takový člověk, přijatelný pro lidi, nebyl přijatelný ani pro jediného politika.

Pro prezidenta Zemana proto, že mu otevřeně řekla, že pije a dělá zemi ostudu.

Pro Kalouska proto, že by mohla svou autoritou posílit postavení ODS a vzít voliče TOP9.

Pro Sociální demokracii, protože by mohla ukázat, že v ODS jsou přece jen ještě nezkorumpované politické síly, jež byl mohly oslovit zfrustrované pravicové voličstvo a nalákat je k volebním urnám.

Pro ODS samotnou, protože by nová premiérka mohla posílit svou pozici uvnitř strany a skutečně se pokusit ve straně uklidit a zlomit vaz místním kmotrům.

Její nevyjmenování je tedy vlastně důkazem, jak daleko se politika od „vůle lidu“ ve skutečnosti vzdálila.

Německý prezident Gauk Zemana napomenul a připomněl mu úkol lid spojovat a nerozdělovat. Prokázal tak, že české politické scéně nerozumí. Ta rada nepadla na úrodnou půdu a ani nemohla, vždyť ani Zemanův předchůdce se o nějaké smíření v obyvatelstvu nesnažil. V Čechách se rozhořel boj o moc. Boj s nejasným koncem, protože se odehrává na nové, ještě neprozkoumané půdě.

Ale jen tak na okraj pro ty, kdo měnili způsob volby prezidenta, aniž by domysleli možné důsledky. Dovedli si představit, co by s takovou příležitostí udělal Václav Klaus? Přeběhl jim aspoň teď mráz po zádech? Ostatně Klaus se o post prezidenta může ucházet za pět let znova! Myslím, že je o čem přemýšlet.

Česká republika 1993 – 2003 a Československá republika 1918 – 1939

Jestli jsem dobře počítal, tak zhruba před měsícem, právě 19. května tohoto roku překonala samostatná Česká republika délkou své existence někdejší 1. Československou republiku (1.leden 1993 – 19. květen 2013 proti 28.říjen 1918 – 15.březen 1939). Dá se tedy už hovořit o jedné epoše a snad je tedy dovoleno i hodnotit a porovnávat. Pro mne je šokující poznatek, jak rychle ten čas utekl a jen zpětně člověk vidí, co všechno se za tu dobu, jež představuje zhruba jednu generaci, změnilo.

Zatímco na onu první republiku byli lidé hrdí, vzpomínali na ni jako na jakousi „Zlatou dobu“ mezi katastrofami (pamatuji si na moji babičku, ale i na jiné pamětníky, kteří na toto období dějin nedali dopustit), o současné České republice takhle mluvit asi nebudou. Otázka je proč.

Tento článek nemá ambice být kompletní nebo aspoň podrobnou věcnou analýzou, spíše se chce zabývat pocity, jež tyto státní útvary zanechávají u pamětníků.

Státy se prý udržují ideami, jimiž vznikly, pravil kdysi „President osvoboditel“ Tomáš Garrique Masaryk. Možná tu objevíme první problém. První republika vznikla z euforie osvobození z „jařma rakouského mocnářství“, Česká republika naproti tomu z frustrace, že se od ní oddělili tehdy nevypočitatelní Slováci. Frustrace ze „ztráty“ třetiny státu se táhla řadu let, zcela neodezněla ještě ani dnes. Stejně se ovšem dařilo i Rakousku po roce 1918. Nově vzniklá Rakouská republika se zmítala v krizích, ničila ji inflace, nezaměstnanost, korupce, pokusy o nastolení diktatur, nakonec se vybila v občanské válce a jejjí nekonečné trápení pak ukončila až anexe Hitlerem v roce 1938. Frustrace ze ztráty mimorakouských území se nový státeček pod Alpami nikdy nezbavil.

Tento motiv ovšem zřejmě  nebude rozhodující, nebude určitě jedinou příčinou, proč se vývoj v nové České republice ubíral zcela jinými cestami než tomu bylo u její předchůdkyně po první světové válce.

V roce 1918 se k moci v novém státě dostali lidé s dlouholetými zkušenostmi v rakouské politice a navíc lidé s víceméně neporušeným morálním profilem. Většina z nich měla za sebou roky v rakouském vězení nebo v emigraci, nicméně určovala českou politiku již desítky let před rokem 1918 (bez ohledu na to, že názory těchto politiků prodělaly za ta léta dymickou proměnu – Masaryk až do války Rakousko rušit nechtěl, ovšem jeho odsouzení k trestu smrti rakouskou justicí jej pořádně naštvalo a přimělo změnit názor). Osoby jako Masaryk, Švehla, Šrámek, Kramář, Rašín ale i Šmeral či Tusar měli za sebou v roce 1918 bohaté politické zkušenosti. Toto spektrum nové České republice chybělo. Po čtyřiceti letech komunismu vlastně jacíkoliv zkušení politici mimo komunistickou stranu chyběli. (Bylo to logické, mimo komunistickou stranu se politika nedělala a dělat nesměla a kdo měl politické ambice, nezbývalo mu nic jiného, než do strany vstoupit – část těchto lidí jako například Marian Čalfa se dala do služeb nového režimu, v nových podmínkách ale neobstála). Je sice pravda že Havel, Dienstbier a další také strávili řadu let v kriminálech, tím ale srovnání s českslovenskou reprezentací roku 1918 končí. Ani Havel ani Dienstbier, o to méně pak Klaus, Dlouhý či Zeman, byli zkušenými politiky, do správy státu vstupovali naprosto nepřipraveni a bylo to poznat. Zejména ODS ale i Sociální demokracie a další nově vzniklé strany trpěly tím, že do nich vstupovali zcela noví lidé bez politických zkušeností. Byli mezi nimi  sice i idealisté, v mnohem vyšším počtu ale hochštapleři, kteří vycítili šanci se obohatit či prostě „neměli nic lepšího na práci“. Tyhle „rychlokvašky“, jak je nazýval můj otec, pak usedly na místa, z nichž řídily nový stát.

Stejně nezralé jako oni politici bylo ale i obyvatelstvo. Jestliže Češi po roce 1918 měli mnohaleté zkušenosti s demokracií (již si museli krok za krokem vybojovat, protože všeobecné volební právo bylo zavedeno až v roce 1907) a chodili rádi volit, protože to považovali za privilegium a navíc se mohli opřít o politické strany a osobnosti, jež znali už z období před válkou, občané nové České republiky nevěděli dost dobře, co si s novou demokracií počít. Nebyli to jen Slováci, kteří volili populisty a tím dovedli Československo k pádu. Klaus se svou skupinou v ODS byli neméně populističtí, jen se uměli lépe chovat než Mečiar a jeho lidé a tak jejich populismus a agresivita nebily tak do očí. Vznik a zánik nových stran, které získávají ihned důvěru frustrovaného a zmateného voličstva jsou fenoménem, který první republika neznala (Věci veřejné, Top 09, na Slovensku Strana robotníkov nebo SOP,  atd.).

Hlavním problémem a bodem, v němž se tyto státní útvary lišily, byla a je jejich morálka. První ministr financí první republiky byl Alois Rašín. Jeho heslo „pracovat a šetřit“ se lišilo diametrálně od hesla prvního českého porevolučního ministra financí Václava Klause „neexistují špinavé peníze.“ Rašín velmi dobře věděl, že špinavé peníze existují a po válce jich bylo neskutečně mnoho (válka je vždy příležitostí pro mnohé přijít k „balíku“.) Rašín se soustředil na dvě věci, jež dlouhodobě vypadají jako nesmysl, tehdy ale zachránily zemi a odstartovaly ji ve správném směru. Zaprvé nedovolil inflaci. Všechny země po válce trpěly příšernou inflací, jsou známé německé poštovní známky v hodnotě 10 miliard marek a tuto problematiku popsal působivě Erich Maria Remarque v románu „Černý obelisk“. V Rakousku tomu nebylo jinak. Za sumu, za niž se dal v roce 1918 koupit dům ve Vídni, se v roce 1921 prodával bochník chleba. Rašín zavedl zlatý standart, což sice časem vedlo ke katastrofálnímu nedostatku oběživa (všechny státy si českoskovenské koruny držely v sejfech národních bank místo zlata – na to vzpomíná Dominik Tatarka ve své knížce Proutěná křesla), zabránilo to ale ekonomické nestabilitě v prvních letech existence státu. Rašínův nástupce v úřadě Karel Engliš Rašínovo opatření sice ihned po nástupu do úřadu zrušil, to však už měla republika nejhorší za sebou a její zdárný vývoj byl zajištěn.Druhým sice poněkud bláznivým, ale účinným nápadem bylo zřízení komise na prověřování majetku. Jejím úkolem bylo prověřit původ majetku všech občanů. Samozřejmě naprosto nesplnitelná úloha. Jenže morální dopad byl velký. I po první světové válce byla spousta podvodníků a mafiánů, kteří se obohatili válečnou ekonomikou a byli by rádi vstoupili jakožto kapitálem zaopatření žraloci do ekonomiky nové. Koneckonců to i udělali. Jenže – nesměli být vidět. Jestliže by si někdo stavěl honosný palác a jezdil v hříšně drahé limuzíně, mohl počítat s tím, že bude mít týden nato v domě členy oné komise, kteří se budou zajímat, kde na to vzal a buď mu zakroutí krkem nebo mu budou aspoň měsíce sedět v jeho domě, kontrolovat každý papírek a bránit mu v obchodech. Proto se zbohatlící spíše skrývali, veřejnost je neviděla a co oči nevidí, to srdce nebolí. Morálka netrpěla, heslo „pracovat a šetřit“ se rozšířilo a stalo se sloganem. Pokud se mu zloději a podvodníci smáli, činili tak potichu a tajně.

Česká republika se po roce 1993 zachovala zcela jinak. Vystavování získaného bohatství bylo chápáno jako výraz šikovnosti a podnikavosti.(Právě podnikavost byla preferována namísto pracovitosti – jestliže si někdo na začátku myslel, že je to totéž, musel brzy procitnout). Vládou to bylo podporováno – Klaus stejně jako Mečiar si přáli rychlý vznik bohaté podnikatelské vrstvy a bylo jim jedno, jak tato vrstva vznikne. Svým způsobem byla tato jejich snaha pochopitelná, oba nové vzniklé státy vstupovaly na kapitálový trh bez vlastního kapitálu a hrozil jim  laciný výprodej národního bohatství (což se nakonec i z velké části stalo). Rychle se ale člověk ke kapitálu nedostane poctivým způsobem a nepoctivec bude sotva ve stavu spravovat své nově získané bohatství podle morálních principů. Při privatizaci navrhovali američtí poradci zprivatizovat nejprve banky, pak vytvořit zákony pro malou a velkou privatizaci a poté krok za krokem a v přísných zákonných hranicích privatizovat. Vláda ministra Dlouhého se rozhodla pro pravý opak. Začalo se s víceméně divokou a neregulovanou privtizací, zákony se tvořily za pochodu a podle aktuální potřeby a banky byly privatizovány až zcela nakonec, až když rozdělily kredity ne podle bonity podnikatelským úmyslů, ale podle známostí (z cizího krev neteče a státní banka spravovala státní – tedy cizí – peníze) a byly tedy příslušně „vytunelovány“. Slovem tunelovat vstoupili Češi do světových dějin a obohatili světovou slovní zásobu po Čapkových „robotech“ a Baťových „galoších“ třetím slovem. Výsledky takového postupu byly horentní a cítíme je dodnes.

Oba státy měly na svém počátku v čele osoby s vysokým morálním kreditem, což je pro image a morálku nově vznikajícího státu velmi důležité. Jak Tomáš Garrique Masaryk tak Václav Havel byli lidé s vysokým morálním kreditem (odhlédnouc od jejich slabosti pro ženy, ale to už tak nějak ke skutečnému vládci patří, podívejme se například do Francie, kde patří milenky prezidentů prostě k místnímu foklóru), ale i se stejným očekáváním na politiky a obyvatelstvo. Oba byli spíše filosofové než politici, Masaryk měl ovšem v době nástupu na prezidentský stolec mnoholeté politické zkušenosti a věděl, že se filosofické ideály s každodenní realitou nesnášejí. Havel byl v této věci naprosto naivní. Snažil se proto své ideje o odzbrojení a vítězství lásky a pravdy v politice skutečně prosadit – a byl trpce zklamán. Funkce prezidenta byla jak v první republice tak i v nové České republice především reprezentativní, prezident měl a má poměrně velmi málo skutečných politických pravomocí. Traduje se, že když Masaryk jednou projevil obavu, kdo přijde na hrad po něm, uklidnil jej ministerský předseda Švehla slovy: „nemějte obavy, pane prezidente, my si už nějakou tu monstranci na hrad najdeme“. Švehla zemřel dva roky před Masarykovou abdikací a čtyři roky před jeho smrtí a ukázalo se, že neměl tak docela pravdu. Paralelně k první republice i v nové republice české nastoupil totiž po prvním prezidentovi – idealistovi, politik byrokrat, vyrostlý z ministerských kanceláří. Po Masarykovi to byl Beneš, po Havlovi Klaus. Stejně jako po nepochybné volbě Masaryka prezidentem se muselo o jeho nástupci dlouho a ne právě důstojne handlovat, měla obdobný průběh i volba Václava Klause, která byla v německém tisku označena jako „kuhhandel“, čili obchod s krávami – za ústupky a přijetí komunistů do politické společnosti se mohl stát Klaus Havlovým nástupcem. Jak jeho tak Benešův morální kredit nebyl zdaleka tak vysoký jako jejich předchůdců, zatímco Beneš ale takticky zůstával ve stínu svého velikána a učitele a těžil nadále z jeho popularity, Klaus vyhledával se svým předchůdcem konfrontaci a snažil se dokázat, že jeho politické ideály byly pochybené. Toto narušení kontinuity v morálních hodnotách hlásaných hlavou státu nemohlo nemít odezvu v obyvatelstvu. Vznikl tak pocit, že všichni jsou lháří, že si není z čeho vybrat a zavládla tzv „blbá nálada“.  Ta vládne ostatně dodnes a Miloš Zeman rozhodně není osobností, jež by to dokázala změnit.

Politická scéna první repupbliky byla mnohem roztříštěnější a komplikovanější než ta dnešní. Do prvního voleného parlamentu v roce 1920 se dostali poslanci celkem 16!!! stran, v roce 1935 při posledních demokratických volbách to bylo pořád ještě 14 stran. Přitom velkou sílu měly strany tzv. destruktivní, jež se nebyly ochotny podílet na budování státu ale mnohem spíše se jej snažily destruovat.  Ve volbách 1925 skončila komunistická strana na druhém místě a získala 41 ze 300 mandátů.  Hlinkova ľudová strana slovenských autonomistů získala 23, německé strany toužící po autonomii převážně německy hovořících oblastí a bojkotující pozitivní politiku  získaly dohromady 47 mandátů. Čili 111 mandátů se dalo hned odečíst, ty byly pro praktickou politiku nepoužitelné. Do roku 1935 se situace příliš nezlepšila, na druhém místě tu skončila sudetoněmecká a na čtvrtém komunistická strana, Autonomisté se propadli sice až na 7 místo, dohromady byl ale počet „nepoužitelných“ mandátů prakticky po celou dobu konstantní. Přesto se dařilo tvořit koalice, jež byly schopny vládnout a měly u obyvatelstva autoritu. Jak těžké tvoření koalic bylo, demonstruje nejlépe fakt, že vítěz voleb, jímž bývala s výjimkou prvních voleb vždy strana agrární, nezískala nikdy víc než 15 procent hlasů. Jenže první republika měla štěstí na lidi, jež se pro blaho věci byli ochotni dohodnout. Takzvaná „Pětka“ skládající se z vůdců pěti největších demokratických stran, dala vždy dohromady vládu schopnou (skoro vždycky) jakž takž přežít a dohody pánů Rudolfa Bechyněho (sociální demokracie) Aloise Rašína (národní demokracie) Jana Šrámka (lidovci) Atonína Švehly (agrárníci) a Jiřího Stříbrného (národní socialisté) byly poslanci v parlamentu často se skřípáním zubů akceptovány a odhlasovány – protože šlo skutečně o každý hlas.

Nová Česká republika tento problém díky zavedené pětiprocentní hranici neměla. Část mandátů sice blokovali nepoužitelní komunisté a určitý čas i Sládkovci, ale v podstatě bylo vládnutí možné i v dvou,ev. Trojkoalicích. Mělo to být snadnější, ale nebylo. Novým politikům nešlo totiž o blaho věci, ale o osobní zájmy a obohacení. Legendární „Opoziční smlouva“, věc nemající v dějinách obdobu, dovolila rozdělení země mezi lokální vládce z obou „velkých“ stran Sociální demokracie a ODS a zavedla do politiky korupci jako naprosto určující prostředek.

Ne že by korupce nebyla i za první republiky (pamatujete na úsměvný film „Anděl s ďáblem v těle“ s Mariánem Labudou jakožto zkorumpovaným agrárním poslancem?) ale nebyla vidět. To je rozhodující, protože jakmile lidé zjistí, že politikové kradou, reagují všude na světě stejně a z jejich pohledu naprosto logicky – přestanou platit daně. A to je cesta do pekel v každém politickém systému. Česká republika se momentálně nachází podle Transparency international na 54 místě za Brunejí a Malajsií, ale těsně před Tureckem, což není rozhodně lichotivé. (Pro srovnání Poláci jsou na 41 místě, Maďaři na 49). Samozřejmě to měli politici v první polovině dvacátého století, kdy byl ještě „objevitelský žurnalismus“ v plenkách, snazší. Neexistoval internet a tím pádem byli mnohem méně kontrolovatelní. Díky neexistenci internetu nebylo ovšem zase možné převést ukradené peníze během několika sekund do zahraniční banky. To vše jsou faktory moderní, jež ulehčují práci dnešním zlodějům,  na druhé straně jsou ti dnešní mnohem snáze objevitelní a to samo může vrhat křivé světlo na součastnost a idealizovat minulost. Porovnávání tedy není a anni nemůže být objektivní. Přesto si dovolím tvrdit, že korupce byla za první republiky menší a méně bolestivá než ta dnešní, nebo lépe řečeno – na rozdíl ode dneška nebyla normou a měla mnohem menší negativní dopad na hospodářský vývoj.

Co se týká ekonomiky, musíme si objektivně přiznat, že první republika měla mnohem lepší podmínky než Česká republika současná. České země (samozřejmě i s Moravou a Slezskem) tvořily zhruba 10 procent území Rakouské říše, koncentrovaly se zde ale dvě třetiny průmyslové výroby někdejšího Rakouska. To byl jednoznačně pozitivní faktor. Průmyslová výroba byla ale pohříchu koncentrována především v německy hovořících oblastech – to mělo svůj důvod v dlouholeté ochraně, kterou čeští Němci ve Vídni požívali ale i v jejich podnikatelské šikovnosti. „Hlavním městem“ německy hovořících Čech byl pak Liberec (Reichenberg), jenž už jen svou radnicí chtěl dokázat, že je svébytný a bez Prahy jako hlavního města se klidně obejde. Jenže právě hospodářská soutěž mezi Němci a Čechy byla pro zemi požehnáním. Jestliže tato rivalita na politické úrovni skřípala a brzdila, v oblasti hospodářské představovala naopak tu správnou energii pro vývoj. Češi se snažili ze všech sil Němcům vyrovnat, či je dokonce překonat. Klasickým příběhem jsou budějovické pivovary. Jestliže v (převážně německých) Českých Budějovicích existovala po celá staletí Bürgerbrauerei, založili Češi jako konkurenčnní akciovou společnost český pivovar Budvar – a zahnali německý pivovar do defenzívy a téměř do zapomenutí. Podobně to fungovalo ale ve vícero městech a hospodářská soutěž říznutá zdravým patriotismem způsobila, že byla česká (pardon československá) ekonomika po Německu druhou nejsilnější v Evropě. Čeští podnikatelé jako Baťa, Laurin a Klement nebo Škoda, dobývali svět.

Nová Česká republika měla mnohem svízelnější start. Plánovaná socialistická ekonomika sice ještě  jakž takž fungovala (skoro nejlépe ze socialistických zemí a zejména na Slovensku vedly centrálně řízené investice k mohutnému rozvoji jinak průmyslově zaostalé země), strojový park, know how atd. byly ale daleko za tehdejšími mezinárodními standarty a činily naše výrobky těžko konkurenceschopnými. Nedostatečné ohodnocování „mozků“ vedlo k jejich úniku do zahraničí nebo je aspoň natolik demotivovalo, že například automobilka Škoda nebyla schopna přivést na trh prakticky dvacet let žádný skutečně nový model. To je v automobilovém průmyslu naprostá sebevražda. Pokus s Favoritem dopadl katastrofálně a tak by se naše největší automobilka vlastně bez know how od Volkswagenu ani nemohla zachránit. To byl ale jen jeden z mnoha příkladů vstupu cizího kapitálu na náš trh, minimálně v tomto případě pozitivní. Jinak ovšem existoval jeden mnohem bolestivější problém – neexistence domácího kapitálu v době ekonomické celosvětové liberalizace a globalizace, jež začala bohužel v pro nás té nejnevýhodnější době – v roce 1991. A bohužel se za kormidlo české ekonomiky posadil muž, jenž tuto liberalizaci a globalizaci bezvýhradně zbožňoval a zbožňuje dodnes. Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než rozprodejem průmyslu do zahraničí, často s fatálními následky, jako například u našich cukrovarů či tabákového průmyslu. Pokus s kupónovou privatizací byl možná dobře myšlen – mohl vést k rozptýlení akcií jako například ve Slovinsku, čímž by se naše podniky staly pro opravdové podvodníky málo zajímavé – dopadl ale díky založení privatizačních fondů katastrofálně – rozkradením státního majetku (viz příklad nejkřiklavější – Harvardské fondy pana Koženého). Jednoznačně dalším negativním prvkem bylo, že právě v devadesátých letech začal nelítostně soupeřit finanční trh s trhem zbožním. Soupeřil s ním vždy, ale dokud existovala pravidla, byl držen na uzdě. Odstraněním těchto pravidel hry panem Reaganem a paní Tchatcherovou získal finanční trh všechny myslitelné výhody a začal trh zbožní vytlačovat. Takzvané „finanční skupiny“ nashromáždily skutečně obrovský kapitál, počítaly ale miliardy na kontech a ne počet vyrobených párů obuvi, jako to dělal Tomáš Baťa. Výroba přestala být zajímavá, na burzách se daly peníze „vydělat“ rychleji. Takže i  ti nejbohatší Češi neinvestovali do výroby, ale „točili“ peníze na peněžních trzích. Až to všechno v roce 2008 prasklo a evropská ekonomika se z toho nemůže vzpamatovat dodnes. Otázka je, zda si „investoři“ uvědomí, že cesta k oživení vede jen přes obnovu výroby, ne přes vymýšlení nových podnětů pro akciové obchody, jako je například soukromé důchodové pojištění.

Naopak pozitivním prvkem byla ekonomická vazba české ekonomiky na Německo. Jestliže se první republika snažila Německu vyhýbat – staré animozity tu byly a zůstávaly – a hledala spojence a odbyt pro své výrobky v zemích vzdálenějších, nová Česká republika se pragmaticky začlenila do německého ekonomického prostoru. To, společně s určitým patriotismem Čechů při konzumaci zboží (Češi pijí – chválabohu – české pivo, jedí české jogurty a české uzenářské výrobky a jezdí českými škodovkami), ekonomiku udrželo nad vodou i přes naprosto naivní politické (ne)intervence, jež nejbolestivěji pocítili například zemědělci. Jen poznámka pro pana Klause – nikde na světě není zemědělství schopné konkurovat průmyslu, ne to finančním trhům a ponechat je napospas „volné soutěži“ znamená logicky jeho zánik. Peníze se pak jíst nedají  a navíc se nestarají o vzhled krajiny. Podívá-li se někdo dnes na hospodářskou mapu Evropy, pak je zřejmé, že nejstabilnější situace vzdor současné krizi je v zemích, jež jsou bezprostředně navázány na německý hospodářský prostor (vedle Česka i Rakousko, Dánsko či Holandsko).

Dá se tedy říci, že ekonomika za první republiky prosperovala díky tehdejšímu politickému vedení, ekonomika současné české republiky se drží nad vodou i navzdory své politické reprezentaci.

Je těžké srovnávat státy, jež jsou od sebe odděleny desetiletími, za nichž se zcela změnila tvář světa, globální podmínky v politice, ekonomice i sdělovacích prostředcích. Nicméně co se týká nálady obyvatelstva, vychází nová Česká republika ze soutěže se svou předchůdkyní jednoznačně jako ten poražený. Snad by se proti tomu dalo něco dělat. Jenže jak vykořenit korupci, jež se stala normou, jak přimět podnikatele, aby zainvestovali do výroby v zemi a dali tak lidem práci, i kdyby se tím měl o něco snížit jejich okamžitý soukromý „zisk“? K tomu všemu by bylo třeba morálky. Morálka, jak říká český ekonom Tomáš Sedláček, byla po tisíciletí součástí ekonomiky a garantem jejího pozitivního vývoje. Tzv. „main stream“ ekonomové ji zredukovali na matematiku. Morálka se vytratila napřed z ekonomiky, poté i z politického a nakonec i ze soukromého života. Jenže bez morálky je celá lidská společnost „společností s ručením velmi omezeným“. V dlouhodobém horizontu nemůže obstát. Dokud ale lidé, vedoucí náš stát, myslí jen na dnešek a zítřek je nezajímá, nemůže se na současné situaci nic podstatného změnit. Nezbývá než doufat, že je k tomu další vývoj, ale především lidé – přinutí.

Na rozdíl od první republiky, jež na svou eistenci dostala pouhých neuvěřitelně krátkých dvacet let, má dnešní stát zajištěnou delší existenci. A tím i šanci, leccos napravit.

Vlastně jsem se právě chystal sednout k počítači a začít psát článek, jímž jsem chtěl porovnávat současnou českou republiku s takzvanou „první republikou“ mezi roky 1918 a 1939. Pokud jsem správně počítal – omyl o několik dní nevylučuji – bylo to právě 18 května tohoto roku, kdy samostatná Česká republika překonala v době trvání onu republiku první (28.října 1918 až 15.března 1939 – proti 1.1.1993 až 18.5.2013). Jenže jsem si pustil zprávy a přede mnou byly – v rakouské státní televizi – Hradčany. Nechal jsem tedy počítač počítačem a zesílil zvuk televizoru. V Praze se něco děje, říkal komentátor a já si vydechl „konečně!“

Pak se hodně hovořilo o tom, že vlastně nikdo neví, co se děje a já jsem pochopil, že jsem na tom stejně. Čím víc informací jsem měl, tím víc jsem začínal pochybovat, že se jedná skutečně o onen velký úder proti korupci v České republice, o pokus vyčistit onen Augiášův chlív, jenž smrdí už až k nebi.

Symboly korupce Janoušek a Rittig chodí dále po svobodě, zatčení jsou lidé, jejichž postavení bylo všeobecně známé a obvinění, jež se zatím objevila, se nezdají být schopny zastavit kauzy jako předražené dálnice či lístky do pražského metra tištěné někde na Seychelách. Že byl útok veden přímo proti premiérovi Nečasovi (nebo řekněme nepřímo likvidací ženy jeho srdce a jeho pravé ruky Nagyové), o tom není třeba pochybovat. Vlastně by se člověk měl zamyslet, zda to není jen odpověď na jeho otevřenou snahu blokovat činnost policie a prokuratury při vyšetřování organizované kriminality v kauzách Pospíšil, Lessy a Bradáčová. Bylo to v srpnu minulého roku, tedy právě před deseti měsíci.

Tehdy dal všem najevo, že vyšetřování korupce ve státě prostě nedovolí, že to bude možné jen přes jeho mrtvolu (rozuměj politickou mrtvolu). Zajímalo by mne, jak dlouho trvá takové vyšetřování, jež mělo své vyvrcholení v onom dramatickém zatýkání před dvěma dny. Určitě nejméně půl roku. Jak dlouho trvá, než se člověk k něčemu takovému vůbec rozhodne? Určitě to nejde den ze dne. Nebudu zřejmě tedy daleko pravdy, že právě tehdy v srpnu 2012 se někteří lidé rozhodli, že to tak nenechají. Skandální odvolání ministra Pospíšila a poté likvidace policejního ředitele Lesyho muselo pohnout řadě policistů žlučí. Obstrukce se jmenování prokurátorky Bradáčové zase rozpálily  do běla nejednoho prokurátora. Nečasova neskrývaná snaha ovlivňovat politicky obě tyto složky, jež se mají starat o potírání zločinu a mají být proto výsostně NEPOLITICKÉ! musela být pro hodně tam působících lidí nestravitelná.

Nezdá se tedy, že by současnný zátah dokázal rozbourat systém pašalíků, který zavedla někdejší opoziční smlouva (pod níž je podpis současného pana prezidenta). Místním pašům se daří nadále dobře a jsou „za vodou“. Budou ale v bezpečí, pokud Nečas a s ním ODS padnou? Pokud navíc padnou takovýmto způsobem?

V podstatě má zase jednou pravdu kníže Schwarzenberg. Nechci vypadat, jako jeho nekritický podporovatel, ale taktika vyčkat je zřejmě v dané situaci opravdu ta nejlepší, aby si člověk nespálil prsty. Jde skutečně o osud demokracie. Buď se teď skutečně dokáže, že policie a prokuratura dokáže jednat natolik politicky nezávisle, že se nezastaví (a tak je to správné) ani před lidmi nejvyššími. Pak to bude její vítězství. Anebo se ukáže, že se policie a prokuratura nechala najmout na politický útok na premiéra (nebo se rozhodla s ním zatočit sama z vlastního uvážení) a pak je demokracie v nejvyšším ohrožení.

Schwarzenberg si tedy nechal otevřené dveře na obě strany, aby se přidal – podle metody jiného Karla – otce vlasti Karla IV – k vítězi. Karel Lucemburský to touto taktikou dotáhl až na císaře. Kolik z toho vytěží kníže Karel, to je otázka. Každopádně se rozzuřil politický boj nevídaných rozměrů, vlny jdou do nevídaných výšek a voda se díky tomu kalí. Co vyplave, tím se nechám rád překvapit. Doufejme, že to bude opravdu velká rybaa ne jen pár mřenek.

Mimochodem nechat od vojenské rozvědky sledovat manželku milence, který se s ní hodlá rozvést, je hloupost nesmírná. Samozřejmě, jak jinak se dostat k informacím, aby se při rozvodovém řízení dala manželka dostat pod tlak? Jenže nad takovou metodou se musí obrátit žaludek i nejotrlejšímu policajtovi.

Samozřejmě je to teď poněkud trapné, když týden poté, co Nečas oznámil rozchod s manželkou, sedí teď jeho žena jeho srdce ve vyšetřovací vazbě a čelí obvinění ze zneužití funkce veřejného činitele. Přesto se nějak nedovedu přinutit k tomu, aby mi premiéra bylo líto. Jestli je lump, slaboch nebo prostě jen bezcharakterní politik, to bude právě otázka, kterou byde třeba zodpovědět, aby se kníže Karel mohl rozhodnout, kam se pohnout, nebo lépe řečeno, zda se pohnout.

Dovolím si odhadnout, že se současně o „velký třesk“ nejedná. Ale možná – a to je moje naděje – se vytvoří půda, aby k němu mohlo dojít. Pokud se tedy jedná o vítězství a ne o porážku demokracie. Ale na to si budeme muset ještě počkat, doufejme, že ne příliš dlouho.

Že by ovšem premiér Nečas, jehož důvěrou v paní Nagyovou neotřáslo ani její zatčení, měl zmizet z politiky, o tom ale asi není třeba pochybovat. A nepochybují o tom ani zahraniční komentátoři. Ačkoliv ještě nevědí, jakým směrem se česká politika vydá. Jedno ale kterým, v jejím čele by měl stát už někdo jiný než člověk, jenž dokáže zpackat nejen manželství, milenecký vztah,  ale i rozvod.