Vlastně jsme za komunistického režimu ani nevěděli, že nějací Ukrajinci jako svébytný národ existují. Vůbec jsme toho o někdejším ruském impériu hodně nevěděli a ani vědět neměli. Můj kamarád Milan byl šokovaný v kyjevském metru, kdy se mu na rusky vyslovenou otázku, jak se dostane na Kresčatik, dostalo opovržlivé odpovědi: „Fuj, ty durak ruskyj!“ To bylo poprvé, kdy jsem se nad Ukrajinou zamyslel. Dnes o ní přemýšlí celý svět.

                Jenže co je vlastně Ukrajina. Už sám název je podezřelý, Ukrajna znamení pohraničí, hraniční oblast. Jenže hranice mezi kým? Mezi Východem a Západem? Mezi katolickým a ortodoxním náboženstvím? Myslím, že je to mnohem prozaičtější. Byla to prostě hraniční oblast v boji velmocí, které si Ukrajinu mezi sebou dělily podle poměru vlastních sil. Byly to Polsko a Rusko, mezi nimiž byli Ukrajinci stále rozemleti. Mezi nejpočetnějšími národy západního a východního Slovanstva a mezi katolicismem a ortodoxií, kde hledali marně kompromis v takzvané řecko-katolické církvi.

                K vlastnímu státu  – pokud nepočítáme epizodu Kyjevské Rusi, to dotáhli vlastně až v roce 1918.  Všichni východní Slované to měli těžké. Z východu se na ně tlačili expandující Velkorusové, z jihu Tataři a ze západu Poláci. Východní Slované tvoří čtyři národy – Rusy, Ukrajince, Bílé Rusy a Červené Rusy neboli takzvané Rusíny. Ti to k vlastnímu státu nikdy nedotáhli a jsou jakýmisy evropskými Kurdy, rozděleni mezi Ukrajinu, Polsko a Slovensko.

                Nicméně byl to Kyjev, kde vznikl první stát východních Slovanů. Sice údajně pod vedením Varjagů, tedy švédských Vikingů, ale byl to stát slovanský. A sem přišlo z Byzance i křesťanství. Slované měli ale vždy tendenci se štěpit a navíc slovanský dědičský systém, podobný dnešní Saúdské Arábii, kdy se hlavou rodu stával nejstarší žijící člen rodu (v Čechách změnil toto pravidlo až Přemysl Otokar I. a to se psalo už třinácté století). Mladší členové rodu si zřizovali víceméně nezávislé pašalíky a snažili se v nich získat co nejvíc nezávislosti na centrální moci. Tak se rozpadala Kyjevská Rus ale i raně středověké Polsko. Proto nemohla rozštěpená a oslabená Kyjevská Rus vydržet nápor Mongolů v roce 1240. Zanikla a trvalo skoro 700 let, než se na jejím území znovu vytvořil státní útvar.

                Mongolové narazili ve čtrnáctém století na expandující Velkoknížectví Litevské. Po dvou prohraných  bitvách na Irpenu v roce 1321 a na Modrých vodách v roce 1362 odstoupili nové velmoci na západě severozápadní území svého někdejšího územního záboru. Litva se stala v roce 1386 personální unií s Polskem – velkokníže Vladislav II. Jagello se nechal pokřtít, aby se mohl oženit s dědičkou polského království Hedvikou a během své dlouhé vlády (zemřel v roce 1434 jako 82 letý) dokázal porazit polského odvěkého nepřítele Řád německých rytířů v roce 1410 u Grünwaldu a vytvořil z polsko-litevského soustátí opravdovou velmoc, sahající až za Smolensk. Ve stejné době bylo Moskevské knížectví malým víceméně bezvýznamným státním útvarem, poplatným Chanátu Zlatá Horda. Ukrajinci i Bílí Rusové se museli sklonit před polsko-litevskou mocí a nakonec po krátké uherské mezihře se pod polskou nadvládu dostali i Rusové červení v Haliči.  Jenže jestliže předtím pohanští Litevci leželi jako hráz mezi polským katolictvím (kvůli rivalitě s Řádem často až přepjatým, čehož jsme ostatně svědky i dnes) a ortodoxií východních Slovanů, teď se dostaly tyto dva náboženské směry přímo do kontaktu a do konfliktu. Bílí Rusové ani většina Ukrajinců se s katolickou nadvládou nikdy zcela nesmířila, a to ani ani po církevní Unii z Brestu z roku 1596.

                Polsko se v té době snažilo ovlivňovat i dění v Moskvě a po smrti cara Ivana IV. Hrozného v roce 1597 se pokusilo hned několikrát (vždy ovšem neúspěšně) dosadit do Kremlu svého kandidáta.

Od okamžiku, kdy se ale Rusové polského vlivu zbavili a pod vládou rodu Romanovců konsolidovali svou moc, začala se moc Polska a jeho vliv na východě drolit.

                Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století vyústilo napětí mezi stále méně pevnou centrální polskou vládou a ukrajinskými kozáky v povstání Bogdana Chmelnického. (O této zničující válce psal Henryk Szienkiewicz ve svém románu „Ohněm a mečem“). Záporožští kozáci byli ostří chlapci (to dokázali například ve svém dopise tureckému sultánovi Mehmedovi IV., když je vyzval ke kapitulaci – obraz Ilji Repina ukazuje plasticky, s kým měli Poláci co do činění a že by raději s něčím takovým do činění nic neměli). Kozáci či už záporožští nebo donští či kubánští byli vychováni válkou. Žili na tzv. „Divokých polích“ na hranici s krymským chanátem a byli prakticky v permanentní válce s Tatary a Turky. Za takto přinášené oběti nemuseli platit daně a měli i jiná privilegia. Krvavě vybojovaná privilegia!   Chmelnickému se podařilo  v letech 1648 a 1649 dvakrát porazit polská vojska, pak ale v roce 1651 prohrál a pochopil, že se trvale proti polské přesile neudrží. Už v roce 1648  požádal ruského cara Alexeje I. o ochranu a v lednu 1654 byla podepsána smlouva o začlenění kozáckého státu do Ruska. Car si totiž závazek kozáky ochraňovat  vyložil po svém a Ukrajina na východním břehu Dněpru se stala součástí Ruského impéria. V roce 1667 bylo rozdělení Ukrajiny mezi soupeřící mocnosti potvrzeno rusko-polskou smlouvou z Andrusova. K Bogdanovi Chmelnickém mají proto Ukrajinci poněkud rozštěpený názor. Uznávají jej sice za národního hrdinu, jeho příklon k Rusku mu ale nikdy nepřestali vyčítat jako neodpustitelnou chybu.

                Část Ukrajiny na západním břehu Dněpru zůstala polskou až do časů Kateřiny Velké. Při trojím dělení Polska v letech 1772 – 1795 se naprostá většina Ukrajiny dostala do ruského područí, jen nejzápadnější část okupovalo Rakousko. Ukrajinci byli nazývání „Malí Rusové“ a jejich země „Malá Rus“ o uznání, že jsou jiný než „ruský“ národ museli ještě dlouho bojovat. Novým pánům se ten nápad vůbec nelíbil.

                Události nabyly nový spád s Vekou říjnovou socialistickou revolucí. Lenin vyhlásil mimo jiné právo národů na sebeurčení. Ukrajinci to vzali vážně a vyhlásili z té části Ukrajiny, která byla součástí Ruského impéria, Ukrajinskou lidovou republiku. Zatím autonomní. Jenže bolševici sice byli ochotni akceptovat právo národů na sebeurčení, ovšem pod jednou podmínkou – že se ty národy podřídí jejich diktátu. Pokusili se neúspěšně o komunistický puč v Kyjevě, a když neuspěli, poslali proti Ukrajině Rudou armádu. Ukrajina v reakci nato vyhlásila 25. ledna 1918 samostatnost a 19 února uzavřela nová vláda pod vedením prezidenta Michajla Hruševského separátní mír s Německem. V té době probíhala i jednání Ruské bolševické vlády s centrálními mocnostmi (Německem a Rakouskem) v Brestu Litevském. Jednání byla těžká, vedoucí bolševické delegace Lev Trockij odmítal přijmout tvrdé podmínky Německa spojené s obrovskými územními ztrátami. Zřejmě i pod dojmem odpadu Ukrajiny a jejího míru s Německem (Němci okamžitě po podepsání separátního míru poslali na Ukrajinu svá vojska, která vyhnala Rudou armádu z území Ukrajiny a postavila bolševiky před hotovou věc) nakonec Trockij mír v Brestu na rozkaz Lenina 3. března 1918 podepsal.

                Ochrana cizí moci nemusí být vždy požehnáním – s tím měli Ukrajinci ostatně historické zkušenosti. Němci se chovali na Ukrajině jako na obsazeném území, protože potřebovali hlavně potraviny pro své armády bojující na západní frontě, jakož i pro hladovějící německé obyvatelstvo. Když se nedohodli s legální ukrajinskou vládou, jednoduše ji svrhli a vytvořili takzvaný Hejtmanát na čele s ruským (ale v Německém Wiesbadenu narozeným) generálem Pavlem Skoropadským. Po kapitulaci Německa v I..světové válce 11.listopadu 1918 byl ale osud hejtmanátu a Skoropadského zpečetěn. Ten se musel zachránit útěkem do Německa a moc převzal Semjon Petjura. Formálně se k Ukrajinské republice přidala i Západoukrajinská lidová republika, vzniklá na někdejších rakouských územích, spojení bylo ale čistě formální, protože východ a západ spolu prostě neměly právně, i kulturně nic společného. Na to žily obě části už příliš dlouho v zcela rozdílných kulturních sférách. Toto rozštěpení se ostatně znovu projevilo i v posledních týdnech a měsících – Lvov vidí události v Kyjevě diametrálně jinak než Charkov nebo Doněck.

                Tento nový stát ale dlouho nepřežil. Ihned se na něj vrhlo bolševické Rusko i Pilsudského Polsko a Ukrajinu si opět rozdělili.  Polsko mělo svůj problém, že vznikalo prakticky znova, po svém zničení v roce 1795 a krátké mezihře Varšavského Velkovévodství pod Napoleonovou kuratelou v letech 1807 – 1815. Neznalo své etnické hranice ani své politické a militaristické možnosti. V roce 1919 sice stanovila Rada dohody etnickou linii, kterou předložil znepřáteleným stranám britský ministr zahraničí Curson (proto podle něj dostala i jméno), Polsko však nebyl o ochotno tuto hranici akceptovat a dobylo na sovětech rozsáhlá území na východ od této hranice. Hranici mezi Polskem a bolševickým Ruskem určila mírová smlouva z Rigy z roku 1921. Spousty Ukrajinců a Bělorusů se tak staly občany Polské republiky, východní část Ukrajinců pak byla v roce 1922 začleněna pod hlavičkou Ukrajinské sovětské republiky do Sovětského svazu.  Malý kousek Ukrajiny, obydlený především Rusíny, tedy Červenými Rusy, takzvaná Podkarpatská Ukrajina (dnes Zakarpatská) připadla dokonce i tehdy vznikajícímu Československu. Obyvatelé dnešní Ukrajiny tedy žili až ve třech státech – v demokratickém nábožensky tolerantním Československu, polodemokratickém  katolickém Polsku a jejich největší část pod bolševickou diktaturou.

                Bolševické časy byly pro východní Ukrajince nesmírně kruté. Byli převážně sedláci, navíc s kozáckou minulostí a tedy svou vojenskou hrdostí. Rusové se na ně ale stejně vždycky dívali přezíravě jako na mužiky či chlopy. Kolektivizaci zemědělství odmítali ukrajinští sedláci tvrdohlavě a přivolali na sebe zato Stalinovu nenávist. Tu nikdy nebylo třeba podceňovat. Umělé zabavování potravin (které pak Sovětský svaz exportoval) vyvolalo na Ukrajině hladomor v zimě 1932/1933. Odhady kolik Ukrajinců tehdy zemřelo hlady, se pohybují v rozsahu 2,8 až 5 milionů!!! lidí. Od této chvíle už vztahy mezi Ukrajinci a Rusy nikdy nemohly být dobré. Klín nenávisti byl mezi tyto dvě národnosti zaražen, a jak vidíme dnes, nikdy se jej už nepodařilo vytáhnout. Averze vůči dědictví Bogdana Chmelnického narostlo, pod jeho bustou v Kyjevě se později – už v období Perestrojky – objevil vyčítavý nápis.

                Když na 21. června 1941 překročila vojska Wehrmachtu sovětské hranice, byli Němci na Ukrajině vítáni jako osvoboditelé a Ukrajinci vytvářeli jednotky ochotné bojovat na německé straně proti nenáviděným Rusům.  Kdyby se SS jednotky nechovaly striktně podle Hitlerovy rasové teorie, podle níž považovali Slovany a tím i Ukrajince za méněcenné, mohli získat mocného spojence při tažení na Moskvu. Jenže přes všechna varování generálů wehrmachtu začaly oddíly SS ve velkém vyvražďovat židovské obyvatelstvo (které na východní Ukrajině tvořilo až 12 procent obyvatelstva). Masakry vyvolaly odpor, a když se do hry zapojily ruské partyzánské jednotky, chytře vysazené za  frontou, změnila se spolupráce Ukrajinců s Němci v nenávist a partyzánskou válku.

                Po porážce Německa se Ukrajina územně zvětšila – Stalin trval na nové hranici na západě, totiž na oné Curzonově linii, které měla nejlépe zrcadlit etnické složení obyvatelstva. Západní a podkarpatská Ukrajina byla připojena k Sovětskému svazu, Poláci byli vysídleni do Slezska, odkud byli zase vyhnáni Němci. Jenže ani tak se západ Ukrajiny nestal se zbytkem země kompatibilní. I lvovští Ukrajinci, kteří směli zůstat, znali období liberálního rakouské či snášenlivé polské nadvlády.

V roce 1954 pak k Ukrajině přibyl zcela náhle a nečekaně z rozhodnutím generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova jako dárek k 300 letému výročí připojení Ukrajiny k Rusku Krym. Danajský dar, jak se ukazuje právě teď.

                Ukrajina vznikla jako samostatný stát v roce 1991. V době vzrušené   pokusem o generálský puč proti prezidentovi Gorbačevovi . Tehdy chtěli všichni Ukrajinci (nebo aspoň většina z nich) pryč od Moskvy. Pro oddělení hlasovali i obyvatelé převážně ruských oblastí na východě, dokonce i a Krymu měli přívrženci samostatnosti 58 procentní většinu.

                Jenže nové státy vznikají rychle, horší je udržet je na životě. Státy se prý udržují ideami, na základě kterých vznikly. V případě Ukrajiny to byl především strach z generálského puče, stejně jako většina ostatních sovětských republik neměli představitelé tehdejší Ukrajiny žádnou představu, co dál.

                Národy mají čtyři vedoucí znaky, které vytvářejí ze skupiny obyvatelstva národ.

                Jsou to: 1) jazyk, 2) kultura 3) dějiny a 4) území. Aspoň tři z těchto znaků musí být splněny, aby mohl vzniknout plnohodnotný národ. (Tak například Rakušáci splňují body 2,3 a 4, což stačí, Židé zase splňovali po celá staletí body 1,2 a 3).

                Jak je to tedy po té stránce s Ukrajinci?

1)      Ukrajinský jazyk existuje, je kodifikovaný, liší se od ruštiny či běloruštiny (což jsme za bolševika ani netušili a tím pádem je toto kritérium nesporné.

2)      Ukrajinský kultura má své velikány jako Tarase Sevčenka či Michaila Bugakova (i když ten, pokud vím, psal rusky). Ke kultuře samozřejmě patří i Dynamo Kyjev, které kdysi přestavovalo reprezentační tým Sovětského svazu, či jiný sport, jako jsou sourozenci Kličkovi. Ukrajina má svůj samostatný kulturní život, pro nás možná málo známý, ale nesporný.

3)      U bodu tři začínají problémy. Skutečně vlastní historii Ukrajina vlastně nemá. Je to ještě o něco horší než se Slovenskem. Slováci se odvolávají na někdejší Velkomoravskou říši, aby prokázali svou národní identitu. V podstatě by ale stačilo, kdyby se přestali distancovat od dějin uherských, ve kterých hráli velmi podstatnou a často rozhodující roli. Vždy byli v jednom státním útvaru, jejich dějiny jsou tedy dobře vysledovatelné Ukrajinci jsou na tom mnohem hůř. Které dějiny jsou ty jejich – ty ruské nebo ty polské? Jen Chmelnický a záporožští kozáci nestačí. Samozřejmě je možné sáhnout až do časů Kyjevské Rusi a to taky Ukrajinci dělají, jenže kontinuitu zde po přerušení trvajícím skoro osm set let je opravdu těžko nalézt. Tady začíná nejistota a s nejistotou je spojena normálně agresivita. Kdo je nejistý, s tím se špatně komunikuje. Křečovitá snaha ukrajinského historika Grigorije Piwtoraka dokázat, že Ukrajina neznamená hraniční oblast ale svéprávnou oblast, což prý se dá vyčíst z dekret z dvanáctého století, dokazuje tuto nejistotu asi nejlépe.

4)      Území je pak ještě větším problémem. Ukrajina se rozkládá na východě víceméně na území někdejší Ukrajinské lidové republiky, poněkud zatlačené zpět od Donu na západ, ta vznikla ale v revolučních časech bolševické revoluce, kde rozhodovaly jiná než etnická kritéria. Proto mají Rusové ve východních regionech Ukrajiny v podstatě většinu. Západ s Lvovem či Užgorodem pak byl k Ukrajině připojen násilně Stalinem po druhé světové válce, o Krymu ani nehovoříc. Jaké je skutečné HISTORICKÉ území Ukrajiny si asi nikdo netroufá říct. Asi proto současná ukrajinská vláda tak úporně hájí současné zemské hranice – i když Krym už dávno ztratila. Jde o boj o vlastní identitu. Ukrajinci jsou ještě stále na cestě za ní. Určitě se jim podaří ji najít a obhájit, otázka je, co za to budou muset obětovat. Současná Ukrajina ještě kritéria národního státu nesplňuje. Situace je komplikovaná samozřejmě tím, že i velký bratr na východě hledá svou novou identitu. Z Ruska se stal z koloniální velmoci sice mnohonárodní, ale přece jen svým způsobem národní stát. Jenž musí taky svou novou identitu hledat a upevňovat. O to je situace nebezpečnější. Válka a společně prožité utrpení či triumf vítězství je totiž dobrým základním kamenem pro vznik jakékoliv identity.

Ukrajinu čeká ještě těžká a bolestivá cesta, než se najde, získá patřičnou sebedůvěru a s ní i kredit. Držím palce, aby se to Ukrajincům podařilo v co nejkratší možné době a aby to příliš nebolelo.

                Mimochodem, tvrdit, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou má na svědomí Evropská unie, jak tvrdí náš bývalý pan president Klaus, je hloupost neskutečného formátu, jež svědčí jen o tom, že pan profesor prostě musí mít vždy jiný názor, a to za každou cenu. Ten konflikt tu byl totiž už tři sta let předtím, než Evropská unie vznikla.

                Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“

                Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.

                Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.

                Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej zase odděluje jen úzký Kerčský průliv. Tento podvěsek na severním břehu Černého moře vzbuzoval pro tuto svoji strategicky výhodnou polohu vždy zájmy nejrůznějších národů a států, aniž si někdo mohl skutečně říci, že by byl jeho.

                Už staří Řekové při své kolonizaci Černého moře, které nazývali Pontos Euxeinos nebo „Pohostinné moře“ , založili na poloostrově hned několik prosperujících kolonií. A to nejen Iónové, kteří byli jakožto národ námořníků stejně všude od dnešního Španělska až po Gruzii (tehdejší Kolchidu), ale dokonce i nepříliš námořně zdatní Dórové. Ti ukázali při volbě místa ale obzvláštní šikovnost a jejich kolonie Chersonéssos se stala nejen hlavním opěrným řeckým bodem na poloostrově, ale dala poloostrovu na dlouhou dobu i jméno. Poloostrovu se říkalo Chersonéssos Tauriké, jako připomínka na původní obyvatelstvo kmene Taurů a znalci řecké mytologie si okamžitě vzpomenou, že právě sem odnesla bohyně Artemis Ifigenii, když ji chtěl její otec Agamemnon obětovat a učinila ji tam svou kněžkou. O jejím osudu vytvořil slavné drama Euripidés a nazval je „Ifigenie na Tauridě“.

                Krymské řecké kolonie si udržely nezávislost v době perské nadvlády nad západní Asií, ale i v době Alexandra Velikého a jeho nástupců. Postupně se ale dostaly pod tlak vzmáhajícího se království Skythů na pevnině a zorganizovaly se do takzvaného Bosporského království, které zabíralo východní část poloostrova a dnešní ruské území za Kerčskou úžinou. Na začátku prvního století před naším letopočtem požádala ale vládnoucí dynastie Spartokovců, stejně jako ještě nezávislá osada Chersonéssos  o ochranu pontského krále Mithridata VI. Eupatora a ten tuto dynastii na trůně Bosporského království vystřídal. Tento ctižádostivý panovník se dostal do konfliktu s Římany, s nimiž vedl celkem tři války (89 – 84, pak 83-82 a 74-64 př.n.l.). Na jejich konci byl – jak už to bývalo ve válkách s Římany zvykem – poražen, ztratil svá území v Malé Asii a hledal azyl právě na Krymu. Římský vojevůdce Pompejus se k němu snažil probít přes Kolchidu (dnešní Gruzii), jenže Kavkaz byl pro římské legie nepřekonatelný (nešlo to ani po pobřeží  – oblast Soči byla pro Pompejovo snažení konečnou stanicí). Římané tedy aspoň zablokovali bosporské přístavy a ekonomická tíseň přinutila Mithridatova syna Farnaka, aby kapituloval a slíbil otce Římanům vydat. Ten nato spáchal sebevraždu. Tato sebevražda byla poněkud kuriózní a vstoupila do dějin. Mithridates žil totiž celý život jako pravý orientální panovník ve strachu, že bude otráven a proto se ládoval protijedy před každou hostinou. Jeho tělo bylo údajně oněmi protijedy tak naplněno, že jed, který požil v sebevražedném úmyslu, neúčinkoval. Když už čekání na smrt trvalo dlouho a bylo bezvýsledné, poručil bývalý král svému otrokovi, aby jej zabil mečem.

                Římané se odměnili Farnakovi tím, že ho sice přijali „pod ochranu“ neposlali do Bosporu ale své legie a království si udrželo po celou dobu římské nadvlády formální nezávislost, čili jakousi autonomii – osud, který měl Krym pronásledovat po téměř celé jeho dějiny. Římané zde ovšem udržovali jakousi trestaneckou kolonii, byli zde posíláni zvlášť nebezpeční trestanci.  (Myšlenka Guantanáma  tedy není nic nového). Pracovali zde v mramorových dolech. Nebezpeční je myšleno především ideologicky, proto tu byl také držen třetí Petrův nástupce na papežském stolci Klement, který zde byl roku 97 n.l. údajně na rozkaz císaře Trajána popraven (byl hozen do moře s kotvou na krku.)

                Po rozpadu Římské říše připadl Chersonéssos Byzanci, která zde udržovala své obchodní stanice a existovalo zde i biskupství pověřené obracením okolního obyvatelstva na křesťanskou víru. To šlo dost ztuha, na sever od Krymu se totiž vytvořila velká a mocná říše Chazarů, kteří neměli chuť opouštět své původní přírodní náboženství. Teprve v polovině devátého století se chazarský kagan rozhodl, že chce přestoupit na jedno ze světových náboženství (volbu si ale ponechal pro sebe) a pozval na svůj dvůr zástupce křesťanů Židů a muslimů. Právě tehdy tam cestoval i náš Konstantin (Cyril) se svým bratrem Metodějem jako vyslanci byzantského císaře a patriarchy a právě na Krymu v Chersonésu objevili pozůstatky svatého Klementa, což jim zabezpečilo věčnou slávu a Konstantinovi hrob přímo v lateránské bazilice po boku onoho legendárního papeže z počátků křesťanství. Koncem devátého století Chazarská říše prostě zmizela. Nikdo neví, kam Chazaří, znechucení neustálými útoky divokých Pečeněgů, zmizeli, podobnost maďarské gramatiky (Maďaři žili dvě stě let v Chazarské říši jakožto ochránci hranic říše) s finskou a estonskou, při naprosté rozdílnosti slovní zásoby těchto jazyků by ale byla možná hodná prozkoumání. Co když mírumilovní Chazaří prostě jen sbalili kufry a odešli daleko na sever, kde jim všichni dali – aspoň načas- pokoj.

                Chazaři tedy odtáhli (možná) na sever, Maďaři k nám do střední Evropy a na sever od Krymu se usadil další kočovný národ Kumánů. Slovanské obyvatelstvo Kyjevské Rusi tedy na jih k moři nedosáhlo, jižní stepi u Černého moře ovládali asijští kočovníci.

                Rozhodujícím způsobem se dějiny změnily ale až roku 1223. Tehdy přitáhli od východu Mongoli, nazývaní za západě i Tataři. Kumáni jim byli schopni vzdorovat jen do roku 1240. Pak prchli do Maďarska a přenechali celou zemi Mongolům. Právě pronásledování Kumánů si Mongoli vzali za záminku války proti Uhersku, kdy v roce 1241 rozdrtili u Slané vojsko uherského krále Bély IV a Slovensko skoro zbavili veškerého obyvatelstva. Poté, co se stáhli nazpět do Asie, vytvořili několik – z jejich pohledu západních – chanátů. Nejmocnější z nich byl Chanát Zlaté hordy, rozkládající se od Dněstru až k Azovskému moři. Krym měl hrát v této říši rozhodující roli. Protože Chanát Zlaté hordy ovládal prakticky všechny obchodní cesty z Číny do Evropy – zejména hedvábnou stezku – potřeboval přístavy, odkud by východní zboží transportoval do bohaté Evropy, toužící po hedvábí, perlách, pepři  a jiném lákavém zboží. Přístavy na Krymu byly k tomu účelu ideální. Jako první to pochopili Janované. Protože Byzanc po svém dobytí křižáky v roce 1204 ztratila na Krymu svůj vliv, začali zde zakládat své osady. První z nich Kaffa vznikla už roku 1266 a následovaly Sudak, Matrida, Jalta či Balaklava a konečně i Azov. Janované samozřejmě nezapomněli anektovat i Cherson.

                Protože ale Byzantinci v roce 1261 dobyli své hlavní město na křižácích nazpět, byli Janované závislí na přízni byzantského císaře. Smlouvami s ním si zajistili volný průjezd úžinami Bosporem a Dardanelami, císař jim nakonec přepustil část Konstantinopole za Zlatým rohem – Petru, dnešní  Galatu. Proto to taky byli Janované, kteří pod vedením kondotiéra Giustinianiho vzali na svá bedra hlavní zátěž marné obrany Konstantinopole proti Turkům v roce 1453.

                V době pádu Konstantinopole už se ale tatarský Chanát Zlaté hordy rozpadl na několik dílčích říší, nejmocnější z nich a také nejdolnější byl Chanát Krym s hlavním městem v Bachčisarají. V roce 1475 se formálně poddal Osmanské říši, což znamenalo definitivní vyhnání Janovanů. Pod ochranou sultána pak – opět jednou autonomní – krymští vládci v roce 1502 zničili zbytky Zlaté Hordy. Nebylo to úplně rozumné, expandující Rusové této skutečnosti totiž využili k dobytí Kazaně a Astrachaně a stali se tak novými, nepříliš pohodlnými sousedy krymských Tatarů.  O sedmdesát let později se Tataři pokusili toto nedopatření napravit. Vytáhli na sever a ve dnech 24 – 26. května 1571 dobyli a vypálili Moskvu.  Bylo ale už pozdě. Severní soused už příliš zesílil a navíc v Kremlu seděl vládce nad jiné schopný  a mazaný – Ivan IV. zvaný zcela právem Hrozný. Ten odmítl po pádu Moskvy ihned kapitulovat a protahoval vyjednávaní o kapitulaci, míru a kontribucích tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady nové vojsko. Pak vyjednávání přerušil.  Zuřící krymský chán Devdet Giraj vytáhl v roce 1572 proti lstivému moskevskému vládci s novým vojskem a spoustou těžkých děl, jeho vojsko bylo ale ruským vojevůdcem Michailem Vorotynským u vesničky Molodi v několikadenní bitvě rozdrceno. Tato bitva se udává jako začátek úpadku krymského chanátu, který se už z této porážky nikdy nevzpamatoval a v následujících stoletích byl už v trvalé, i když statečné defenzívě proti expandujícímu Rusku. Kníže Vorotynský se vděčnosti nedočkal. Tedy dočkal, ale jen nakrátko. Nejprve jen car Ivan bohatě obdaroval, poté ale z něj a z jeho popularity dostal strach a v roce 1573 jej dal popravit.

                Tataři kladli Rusům hrdinný odpor. Byly to právě opakované neúspěchy v pokusech o dobytí Azova, které nakonec přiměly Petra Velikého, aby se vzdal další snahy o získání přístupu k moři na jihu a založil Petrohrad. Jenže co nedokázal velký chlap, dokázala velká ženská. Tedy Kateřina Veliká. Ne nadarmo jí ve Francii říkali le Grande, tedy velký, jako by byla muž.

                V roce 1774 vyhlásil už hodně zmenšený Krymský chanát pod ruským tlakem nezávislost na Turecku. Následně opustili Krym z podnětu Rusů všichni křesťané. Následoval hospodářský kolaps, občanská válka a v roce 1783 ruská intervence, jež vedla k obsazení celého Krymu a jeho přičlenění k Ruské říši. Tažení vedl Kateřinin důvěrník a milenec kníže Potěmkin. Název Potěmkinovy vesnice, kdy chtěl své paní prezentovat nové šťastné poddané ve válkou zničené zemi, pochází právě z té doby. Krym byl přejmenován na Gubernii Taurii  (první z mnoha pokusů dát této zemi jiný než tatarský název) a na 100 000 Tatarů uteklo před ruským násilím do Turecka. V roce 1784 založili Rusové na Krymu nový moderní přístav Sevastopol, město obydlené od samého začátku ruskými přistěhovalci a tento stav se nezměnil dodnes.

                V letech 1853 – 1856 se Krym stal válčištěm velmocí. Do války mezi Ruskem a Tureckem se totiž zapletly i Anglie, Francie a nakonec i Sardinské království.  Rusové válku prohráli, poloostrov ale podrželi a další statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka. Okolo roku 1900 žilo na Krymu už jen 187 000 Tatarů.

                V roce 1917 po Velké říjnové revoluci byla vyhlášena Lidová republika Krym. Právě Krym si vybral za svou základnu jeden z legendárních velitelů Bělogvardějců Wrangel.  Byl asi nejschopnějším ze všech protisovětských velitelů, jenže přišel pozdě, když už bylo v podstatě po všem. Snaha udržet Krym mimo vliv sovětské moci byla odsouzena k neúspěchu. V roce 1921 musel Wrangel se svými vojáky poloostrov vyklidit a byla zde vyhlášena Autonomní socialistická sovětská republika v rámci Sovětského Ruska.

                V roce 1942 dobyla poloostrov po dlouhých a těžkých bojích německá vojska (obrana Sevastopolu vstoupila do ruských dějin a je dodnes mýtem a důvodem, proč má Rusko právě k tomuto městu tak silný emocionální vztah). Krym dostal název Gotengau jako vzpomínku na takzvané krymské Góty, tedy Germány, kteří zde kdysi měli žít. Hitler měl v plánu vysídlit odtud slovanské obyvatelstvo a nasídlit sem německé obyvatelstvo z Jižního Tyrolska ( to aby udělal radost spojenci Mussolinimu, kterého jihotyrolští Němci nikdy nepřestali znervózňovat, nemohl proti nim ale z ohledu na silnějšího spojence nic podniknout). Z těchto plánů nakonec sešlo – Tyrolákům se na Krym zřejmě nechtělo a v roce 1944 se Krym dostal opět pod sovětskou kontrolu. S fatálními následky pro tatarské obyvatelstvo. Pod záminkou jeho kolaborace s německými okupanty (což byla částečně pravda, Tataři byli ochotni spolupracovat s kýmkoliv, jenom když je zbaví Rusů) byli 18.května 1944 přesídleni do oblasti Kazaně ( kde je dnes Autonomní tatarská republika) a Ufy (Baškirská autonomní republika) . Polovina z nich transport v dobytčích vagónech bez jídla a pití nepřežila.  Autonomie Krymu byla zrušena a Krym začleněn do Ruské socialistické sovětské republiky. V únoru 1945 měl na sebe Krym přitáhnout oči celého tehdejšího světa, protože se zde na Jaltě konala konference mocností (SSSR, USA a Velká Británie), jež měla rozhodnout o poválečném uspořádání světa – jak to dopadlo, zejména pro nás, víme.

                V roce 1954 pak Nikita Chruščov, sám Ukrajinec, daroval Krym Ukrajině. Jak zdůraznil jeho syn, politolog žijící v USA, nevedly ho k tomu žádné politické, morální či etnické, ale pouze hospodářské důvody. Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už skoro dvě stě let tvořili většinu, se s tímto činem nikdy nesmířili. V roce 1967 došlo k rehabilitaci krymských Tatarů, návrat na Krym jim byl povolen ale až v roce 1988 za vlády Michaila Gorbačova. Dnes tvoří z dvojmilionového obyvatelstva Krymu 12%, (Rusové tvoří 58% a Ukrajinci 24%) Mimochodem obyvatelstvo Krymu se v posledních desetiletích následkem vystěhovalectví stále zmenšuje, od roku 1995 zde ubylo 250 000 obyvatel. Mimochodem ruštinu jako dorozumívací jazyk preferuje 97 procent obyvatelstva Krymu!

                Navzdory tomuto etnickému složení hlasovalo v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu 54% krymského obyvatelstva pro samostatnost Ukrajiny. Ihned ale začaly problémy. Nepomohlo ani, že Krym znovu dostal svůj statut autonomní republiky a že má vlastní parlament, vládu i rozpočet. Rusko má totiž k této zemi obzvlášť vřelý vztah. A tak žhavá láska může být zničující. V roce 1993 vyhlásil ruský parlament Sevastopol za ruské město, Sevastopol je totiž, jak známo, hlavní opěrný bod ruské černomořské flotily. Po několikaletých vyjednáváních došlo nakonec v roce 1997 mezi Ruskem a Ukrajinou k dohodě o nájmu přístavu a vojenské základny na dvacet let – tedy do roku 2017.

                Už v roce 2008 ale došlo k vážnému konfliktu. Ukrajinský prezident Juščenko (pro něhož na Krymu hlasovalo méně než 20% voličů) se v době rusko-gruzínského konfliktu postavil na stranu Gruzie a chtěl smlouvu Rusku vypovědět. Nakonec si to netroufl udělat, Rusové jsou ale od této chvíle velmi přecitlivělí na každou politickou změnu v Kyjevě. Jedním z prvních činů Viktora Janukoviče (zvoleného na Krymu ukrajinským prezidentem většinou 89% hlasů) bylo prodloužení oné smlouvy s Ruskem, za což dostal jako protislužbu zvýhodněné ceny ruského plynu.

                A tak není divu, že to dnes na Krymu opět vře. Politicky patří sice Ukrajině, etnicky ale Rusku. Tataři mají pak z Rusů historicky podmíněný panický strach, Ukrajinci se nechtějí stát trpěnou menšinou. Putin má ale (oprávněné?) obavy, že by mohl dostat s novým ukrajinským vedením ohledně Sevastopolu opět nemalé problémy. A využívá situaci. Ruské jednotky, které se na Krymu vylodily, mohou počítat s plnou podporou většiny krymského obyvatelstva. Stejně jako svého času v Abcházii či v Jižní Osetii. Krym bude mít tedy nemalé problémy obhájit zde svou suverenitu. Ostatně Janukovičem dosazený premiér krymské vlády Anatolij Mohiljov byl 27.února vystřídán vůdcem proruské strany Sergejem Axjonovem. A pokud dojde na Krymu k volbám, nemusí Putin vůbec nic manipulovat. Většinu získá Axjonov a v případném referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny bude hlasovat jistá většina pro samostatnost poloostrova. Samozřejmě, že tuto samostatnost uzná pouze Rusko. Rusko samozřejmě nebude Krym anektovat, to by byla fatální politická chyba, bude ale požádán legálně zvolenou vládou autonomní republiky Krym o ochranu a samozřejmě ji rád poskytne. Fungovalo to v Abcházii i v Jižní Osetii, proč by to tedy nemělo fungovat teď? Samozřejmě je Krym větší sousto. Nejen proto, že je větší, ale proto, že je skutečně v Evropě, skoro před prahem Evropské Unie. Jenže Ukrajina nebude mít šanci získat kontrolu nad poloostrovem zpět. Může harašit zbraněmi, jak už to Vitalij Kličko i dělá, nemá proti Ruské armádě ale ani tu nejmenší šanci. Evropa a Amerika můžou hrozit sankcemi, nikdy je neuvedou skutečně do reality. Na to potřebují příliš ruský plyn a ropu. A Putin potřebuje zase Evropu jako odběratele. Bez vývozu ropy a plynu se zhroutí jeho ekonomika. Bohužel pro něj vedou všechny plynovody přes území Ukrajiny – plynovod pod Baltickým mořem ještě není – pokud vím ani tak brzy nebude – v provozu.  Pokud by ovšem Ukrajina zastavila dodávky na západ, přivolá na sebe hněv Evropy.

                Ať to teď vypadá jakkoliv dramaticky, nakonec dojde k dohodě. A Krym, zřejmě už brzy „samostatný“ bude patřit, jako tomu bylo vždycky, všem a nikomu.

                Vitalij Kličko má sice pravdu, když říká, že lidé chtějí především žít dobře a v dostatku a nacionalismus, federalismus a další politická hesla jsou mu vnucována lidmi toužícími po politické moci. Jenže kdo to těm lidem na Krymu vysvětlí?

Dnes bych ve své sérii článků o habsburské rodině rád představil postavu pro české čtenáře spíše neznámou, nicméně musím v jeho osobě vzdát hold mé nové domovině, čili Štýrsku. Zde platí tento Habsburk skoro za světce, a pokud budete znát třeba i jen toto jméno, protlučete se ve Štýrsku všude bez problémů. Ne nadarmo stojí jeho socha na Hlavním náměstí (Hauptplatze) v Grazu, hned vedle stojí hotel Arcivévoda Johann, štýrské zemské muzeum se po něm jmenuje Johanneum a ve městě samozřejmě najdete náměstí arcivévody Johanna, ulici arcivévody Johanna i alej arcivévody Johanna.  Dokonce když naše milovaná landesrätin pro zdravotnictví chtěla zavřít a poté prodat (pardon privatizovat) nemocnici v Enzenbachu u Grazu novému německému majiteli, zjistila s hrůzou, že to nejde. Pozemek, na němž ona nemocnice stojí, byl totiž věnován právě arcivévodou Janem k stavbě nemocnice, jež měla podle darovací listiny „navěky sloužit léčení nemocného obyvatelstva Štýrska“, což nový německý majitel v žádném případě neměl v úmyslu.  Takže mi dovolte tuto skutečně zajímavou postavu představit poněkud blíže.

                Arcivévoda Jan se nenarodil v Grazu, nýbrž ve Florencii. Stalo se tak 20 ledna 1782 a byl třináctým dítětem a osmým synem svých rodičů arcivévody Leopolda a jeho ženy Marie Ludoviky španělské. Jím to ostatně neskončilo, jeho rodiče měli spolu celkem šestnáct dětí a právě arcivévoda a pozdější císař Leopold II. spolu se svou maminkou Marií Terezií mají lví podíl na skutečnosti, že ještě dnes je Habsburků jako máku.  Otec, jakožto osvícený člověk, se rozhodl  tím, že svého osmého syna pojmenoval Jan, prolomit kletbu rodu Habsburků, kteří se tomuto jménu úzkostlivě vyhýbali. Důvodem byl Jan Parricida, jehož osudy jsem přiblížil čtenářům ve svém románě Richenza. Tento syn vévody Rudolfa a české princezny Anežky zavraždil roku 1308 svého strýce, německého krále Albrechta, což Habsburky na dlouhých 130 let vyloučilo z účasti na vrcholné evropské politice. Od té doby se jménu Jan úzkostlivě vyhýbali v obavě, že by rodu přineslo opět neštěstí. Leopold se rozhodl na pověry nevěřit a svého syna pojmenoval Jan Baptista Josef Fabian Sebastián. Zdůvodnit se to dalo skutečností, že Jan Křtitel byl patronem města Florencie, ostatní Habsburkové ale na Leopoldovo volnomyšlenkářství pohlíželi přece jen s nedůvěrou, zejména pak jeho nejstarší syn František.

                Jan vyrůstal v slunné Itálii, mateřskou řečí mu byla Italština, poté se učil francouzsky a teprve když začala syfilida udolávat jeho strýce, bezdětného císaře Josefa II. a bylo zřejmé, že jeho otec Leopold bude muset převzít otěže vlády nad Římskou říší národa německého, dostalo se mu i výuky v němčině a poté v latině. V roce 1790 došlo skutečně k očekávané změně. Císař Josef II. zemřel a jeho bratr Leopold musel přesídlit z Florencie do Vídně. S otcem se na sever stěhoval i osmiletý Jan. Leopold měl určitě talent stát se velkým císařem, reformátorem a osvícencem na trůně, bohužel už po dvou letech zemřel nečekaně na zápal plic. Jan se stal v deseti letech sirotkem a císařem se stal jeho nejstarší bratr, prvorozený František II., tehdy 24 letý. Mezi sourozenci nikdy nevládly právě harmonické vztahy. František byl duševně poněkud jednoduchý a podvědomě nesnášel své inteligenčně mnohem lépe obdařené bratry Karla a Jana. On sám se cítil nejlépe ve svém skleníku či na zahradě (v souladu s habsburskou tradicí, kdy se každý princ musel vyučit nějakému řemeslu, vyučil se František zahradníkem a toto povolání mu sedělo mnohem lépe než vládnutí).

                Zatímco Leopold i Jan hořeli pro pokračování reforem zavedených Josefem II., František se snažil ze všech sil otočit kolo dějin nazpět. Důvodem byla hlavně francouzská revoluce 1789, jež měla za následek popravu krále Ludvíka XVI. v roce 1793, tedy jen několik měsíců poté, co František nastoupil na císařský trůn. Všechno, co zavánělo novotami, které byly logicky spojeny s voláním po větší svobodě, bylo pro něj dílo Jakobínů. Jakobíni byli pak kralovrazi, kteří určitě toužili i po jeho smrti. K Jakobínům počítal i strýce Josefa a tím pádem i svého otce Leopolda a podezřelí mu byli i další členové rodiny, kteří chtěli na stávajícím pořádku něco měnit. Konflikty mezi pokrokovým Janem (i když on sám se označoval za konzervativního) a konzervativním Františkem byly tedy přeprogramovány. Jen jako charakteristický detail – všichni Františkovi bratři museli císaře i v soukromí oslovovat „Vaše veličenstvo“ a nesměli ho oslovit jménem!

                Arcivévoda Jan měl štěstí na učitele – z Mohuče (Mainzu) povolaný učenec Johann Müller se mu stal učitelem a mentorem, vyučoval arcivévodu v historii, přírodovědě i němčině. Jakožto rodilý Švýcar ze Schaffhausenu předal malému Janovi lásku k horám, jež pak měla arcivévodu provázet po celý život a podstatným způsobem jej ovlivnit.

                Jako na každého Habsburka čekala i na arcivévodu Jana vojenská kariéra. Příležitostí bylo víc než dost  – od roku 1793 bylo Rakousko ve válce s revoluční Francií a když pak ve Francii převzal otěže vlády Napoleon Bonaparte, začalo jít do tuhého. V letech 1793 – 1797 zuřila takzvaná první koaliční válka, kterou ukončil generál Bonaparte vítězně uzavřením míru v Campo Formio. Poté, co odjel na válečné tažení do Egypta, a zdálo se, že tam i zůstane, protože se anglickému admirálovi Nelsonovi podařilo u Abukiru zničit celou francouzskou flotilu, začala v Evropě tzv. druhá koaliční válka. Rusko s Rakouskem, Bavorskem, Británií, Portugalskem a Neapolskem se rozhodly zahnat revoluční Francouze zpět do Paříže. Začátek byl povzbudivý, generál Suvorov dobyl zpět celou severní Itálii. Jenže Napoleon se z Egypta překvapivě vrátil, převzal ve Francii politickou moc a stal se „Prvním konzulem“. Rusko se stáhlo do neutrality a Británie se starala především o svá zámořská teritoria. Rakousko stálo náhle proti Francii téměř samo. Zatímco První konzul Bonaparte drtil koaliční vojska v bitvě u Marenga, na severu velel francouzské armádě o 120 000 mužích maršál Moreau (v jeho armádě sloužili i velikáni jako Ney či Grouchy). Proto této armádě poslal císař František svého osmnáctiletého bratra Jana jakožto vrchního velitele, přičemž mu ale nedal absolutní moc nad armádou, tu měl v podstatě vrchní komandant Josef von Lauer. Dvojité velení není nikdy dobrá věc, zejména, když je jeden z velitelů osmnáctiletý mladík bez jakýchkoliv vojenských zkušeností, zato ale oplývající sebedůvěrou a ctižádostí. Po katastrofálních chybách v rozhodování utrpěla rakouská armáda zničující porážku u Hohenlinden a Rakousko bylo přinuceno kapitulovat. Za potupný mír podepsaný v Steyru, jenž v podstatě potvrzoval francouzské podmínky z Campo Formia, činil císař zodpovědným svého mladšího bratra Jana. Jejich vztah dostal další trhliny.

                Jan se stáhl do Tyrol, kde si mohl plně užívat svou lásku k horám. Byl nadšený horský turista (aspoň tak bychom ho nazvali dnes). Je obdivuhodné, že na jedné ze svých túr dokázal během sedmi dní zdolat sedm horských vrcholů – přičemž si musíme uvědomit, že tehdejší přístupové cesty byly nepoměrně delší než dnes, kdy se většinou až pod horu dostaneme autem. Tyrolsko Jan miloval a v roce 1805, kdy vypukla další válka teď už s císařem Napoleonem, (korunoval se císařem v roce 1804)organizoval obranu této země. Nicméně v bratislavském míru roku 1805 po prohrané bitvě u Slavkova, jíž se Jan neúčastnil, muselo Rakousko Tyrolsko odstoupit Bavorsku, bojujícímu na straně Francie.  Jana tato ztráta nesmírně zasáhla, zůstal i nadále v kontaktu s tyrolským odbojem, jenž vyvrcholil v roce 1809 povstáním Andrease Hofera.

                Rok 1809 byl klíčový i v životě arcivévody Jana. V nové koaliční válce proti Francii byl pověřen velením nad „Jižní armádou“ skládající se z 8. a 9. armádního sboru o síle zhruba 40 000 mužů na italské frontě.  Vojsko pod jeho velením slavilo na začátku určité úspěchy, postupně se ale dostalo pod tlak početnějších francouzských jednotek. Hlavní bojiště války bylo ale na severu. Zde se podařilo Janovu bratru Karlovi 22.května 1809 uštědřit u Aspern Napoleonovi jeho první porážku v životě (Karel má za to svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni). Oslabený Napoleon nato stáhl všechny své zálohy a rezervy, aby si vynutil rozhodnutí v jediné bitvě. Karel povolal svého bratra Jana na pomoc.  Napoleonovu taktiku prohlédl a chtěl rovněž zkoncentrovat všechny své síly pro nastávající bitvu, jež měla rozhodnout o budoucnosti Evropy. Jan musel mezitím vyklidit před francouzskou přesilou Itálii a tábořil u Grazu. Teď tedy spěchal se svými vojáky na severozápad. U Kis-Megyeru přišel poprvé do kontaktu s francouzskými jednotkami a opět prohrál. S 12000 vojáky a několika jednotkami uherské jízdy pokračoval na cestě do Bratislavy. Počasí bylo hrozné, pršelo a byla zima, jeho vojáci byli po pochodu vyčerpaní. A právě tehdy v zlomovém momentě Jan jako voják a velitel selhal. Nedaleko od Bratislavy, u Německého Wagramu se v tu dobu šikovala rakouská a francouzská vojska k rozhodující bitvě. Vrchní velitel Karel právě utrpěl jeden ze svých epileptických záchvatů, na něž trpěl po celý život. Janovi tedy poslal rozkazy náčelník jeho generálního štábu generálmajor Wimpffen. Jakkoliv se životopisci arcivévody Jana snaží svůj idol bránit, zkušenému vojákovi by muselo být jedno, kdo mu rozkazy poslal a jak byly formulovány. Muselo by mu být jasné, že jeho bratr potřebuje v tento den u Wagramu každého vojáka. Janovi se ale jeho vojáci zdáli být příliš unavení, než aby je mohl hnát do bitvy. Nechal je tedy 24 hodin odpočívat. Seděl ještě v Bratislavě, když Napoleon 6.července 1809 útokem přes oslabené rakouské levé křídlo, kde měli stát (ale nestáli) Janovi vojáci, rozhodl bitvu u Wagramu ve svůj prospěch a přinutil Rakousko k další z mnoha potupných kapitulací.

                Za porážku nesl zodpovědnost vrchní velitel generalissimus Karel, jehož vztah k staršímu bratru císaři byl už předtím hodně napjatý, zejména pak po jeho vítězství u Aspern, na které František žárlil. Karel ale věděl, že dostal nálepku neschopného především díky svému mladšímu bratrovi. Jejich vztah utrpěl nenapravitelné trhliny a už nikdy se nedal zcela do pořádku.

                Jan se v následujících měsících snažil marně vymoci pomoc císařského dvora pro tyrolské povstalce, kteří ještě stále bojovali svůj marný boj proti bavorské a francouzské přesile. Všechny jeho žádosti narážely na hluché uši. Císař František, který mír vykoupil mimo jiné i tím, že musel Napoleonovi dát svou dceru Marii Luisu za ženu, se bál mocného Francouze jakkoliv provokovat. Nechal nešťastné Tyroláky vykrvácet v zoufalém statečném boji a velitel povstání Andreas Hofer byl v Mantově zastřelen. Jan se znechuceně rozhodl dál vídeňskému dvoru a politice vale a věnovat se pouze soukromému životu. Zůstal sice v kontaktu se zbytky tyrolských povstalců a podílel se na organizaci nového povstání, toto bylo ale roku 1812 odhaleno a Jan dostal od svého bratra císaře zákaz vstupu na tyrolskou půdu, který panovník zrušil až roku 1833.

                V podstatě se nemohlo nic lepšího stát. Jestliže se arcivévoda Jan prokázal jako voják neschopný a jako politik málo mazaný, jako sedlák a organizátor občanského života prokázal nesmírný talent.  Už v roku 1807 koupil zámek a panství Thernberg v Dolním Rakousku, kde provozoval experimenty s pěstováním ovoce. Současně koupil i statek Brandhof in Vordernbergu u Mariazellu ve Štýrsku, tedy v nesmírně těžkých klimatických podmínkách horského hospodářství. Tady začal experimentovat s pěstováním nejrůznějších plodin, aby pak jejich pěstování rozšířil do celé horské a podhorské oblasti. Samozřejmě že mu v tom pomohlo jeho bohatství, v roce 1822 zdědil od svého strýce Alberta sasko-těšínského 200 000 zlatých, za které svůj statek rozbudoval a současně začal experimentovat i při těžbě železné rudy – zpracování železné rudy praktikoval ve Štýrsku už od doku 1807. Nicméně jeho systematičnost, s níž se vzestupu štýrského hospodářství věnoval, je hodná obdivu.

                Mimo jiné založil už roku 1811 první báňskou vysokou školu, kde měli být vzděláváni inženýři pro těžbu kovů a uhlí – až do té doby se postupovalo naprosto neprofesionálně, což vedlo mezi horníky k obrovským ztrátám na životech.  Tato Mountain-Universität  existuje v Leobenu (byla tam z Grazu přeložena v roce 1849) dodnes. Založil zemskou knihovnu a archív, jeho soukromé umělecké sbírky se staly základem zemského muzea Joannea, jež je možno navštívit v Grazu i dnes. Dále založil Steierische Sparkasse, jež poskytovala sedlákům výhodné úvěry a pojišťovací společnost  Wechselseitige Brandschadenversicherunganstallt (dnešní pojišťovna Grazer Wechselseitige). Nelenil jezdit po celém Štýrsku a všude držel osvětové přednášky o moderních metodách pěstování plodin – prosadil například pěstování brambor, což se pro celou podhorskou oblast ukázalo jako požehnání. Založením selského spolku dosáhl toho, že mohl ve jménu sedláků vyjednávat o výhodnějších prodejních cenách zemědělských produktů odběratelům.

Koupil u Mariboru (který tehdy patřil k Štýrsku) vinice a experimentoval s pěstováním vinné révy, kterou importoval z Porýní – díky tomu je dnes jižní Štýrsko jednou z nejdůležitějších vinařských oblastí Rakouska a nechal rozbudovat silniční síť. Jan působil jako čistě soukromá osoba bez jakéhokoliv oficiálního úřadu, přesto si svou neutuchající aktivitou vydobyl neuvěřitelnou autoritu v celé zemi. Když se objevila železnice, byl jejím hlavním propagátorem a byla i jeho zásluha, že první železniční spojení v Rakousku vedlo z Prahy přes Vídeň právě do Grazu.

                V roce 1819, kdy začalo nejzajímavější dobrodružství jeho života, jež ho v očích štýrského obyvatelstvo definitivně učinilo idolem, byl už tedy uznávanou osobností. Tehdy 37 letý – stále ještě svobodný arcivévoda ( protože o jeho učiteli Johannu Müllerovi, jehož byl nejoblíbenějším žákem, bylo známo, že byl homosexuální, budilo staromládenectví arcivévody obtížně skrývané dohady o jeho sexuální orientaci) poznal na jedné ze svých horských túr v okolí Bad Aussee tehdy patnáctiletou dceru tamějšího poštmistra Annu Plochl a ihned k ní zahořel láskou. Takový vztah byl ovšem pro všechny strany velmi problematický. Bylo sice obvyklé, že arcivévodové měli konkubíny z neurozeného prostředí, takovému vztahu ale nepřál otec Anny, manželství, jež arcivévoda děvčeti nabízel, bylo zase nepředstavitelné pro habsburský dvůr. Že by se člen rodiny (i když s tím prokletým jménem Jan) měl oženit s obyčejným děvčetem – s dcerou pošťáka!) se rovnalo velezradě. Císař František ani nedokázal domyslet, jak by takový čin mohl poškodit image císařské rodiny. Existoval sice už jeden dávný precedens.  Kdysi dávno, před dvě stě padesáti lety, se už jeden Habsburk Ferdinand oženil s neurozenou dívkou Filipínou Welserovou, ta byla ale alespoň dcerou bankéře, jemuž habsburský dům dlužil obrovské částky. Ale dcera pošťáka! To nepřipadalo v úvahu. Jan se ovšem ukázal jako nesmírně tvrdohlavý a nehodlal si svou lásku nechat rozmluvit. Argument, že dohady o jeho případné homosexualitě, jež by takovým sňatkem vzaly za své, škodí pověsti rodiny ještě víc, byl sice silný, odpor císaře, který svého nadaného bratra bytostně nesnášel, ale nedokázal zlomit.

                Trvalo čtyři roky, než si Jan vymohl svolení k svatbě. Když už se sjeli svatební hosté a nevěsta už byla oblečená v svatebních šatech, dorazil do Bad Aussee císařský kurýr s dopisem, jímž císař svolení k svatbě odvolal. Svatba musela být zrušena, ponížení nevěsty i celé její rodiny bylo hrozné.  Zamilovaní ale nepolevili.

                Anna přijala místo hospodyně na statku Brandhof (na dokonalém vystrkově, proti kterému bylo i městečko Bad Aussee, v němž vyrostla, metropolí). Tam trávila roky v převážné osamělosti, protože Jan byl stále na cestách za svým posláním. Okázale demonstroval, že se svou hospodyní nesdílí lože, dokud mu císař nepovolí oficiální sňatek. Pokud by Anna byla jeho milenkou, nebylo by se mu už nikdy podařilo svazek legalizovat, pro císaře by byla nemravnou ženou. (Zda to byla i pravda, o tom se můžeme dohadovat, Jan byl ale tvrdohlavý jako mezek a když něco chtěl dokázat, byl ochoten obětovat vše, možná spolu tedy opravdu nespali). Protidůkazy neexistovaly, protože Anna neotěhotněla. Na což právě císař František netrpělivě čekal.

                V roce 1829 se císař konečně vzdal. O historce jeho bratra si už cvrlikali vrabci na střeše po celé Evropě, bratrova kapitulace se nedala očekávat, východisko nebylo patrné. Císař tedy nakonec povolil sňatek, ovšem pouze v nejužším kruhu bez svatebních hostí. 18.února 1829 o půlnoci se tedy arcivévoda Jan oženil se svou milovanou Annou v kapli svého statku. Přítomni směli být pouze kněz a svědci.  To byla císařova podmínka. Z manželství vzešel jediný syn, narozený až roku 1839, jemuž dal otec překvapivě jméno František. Ačkoliv jeho potomstvo bylo vyloučeno z následnictví v habsburském domě (což bylo Janovi asi dost jedno) a nesmělo nosit šlechtický titul, po narození potomka se ukázal císař přece jen smířlivější a jmenoval Janova syna hrabětem z Merana a o několik let později povýšil do stejného stavu i jeho matku Annu. Tento jediný potomek se ukázal jako nesmírně plodný, jakož i jeho synové a vnukové, dnes žije na 900!!! potomků arcivévody Jana roztroušeno po celém světě.

                Rok 1848 byl rokem revolučním. Od Paříže až po Prahu vypukly revoluce, jež měly odstranit diktaturu nastolenou po porážce Napoleona na Vídeňském kongrese ze strachu před demokratizací Evropy.  (Konstruktér tohoto nového pořádku – kníže Metternich – ostatně arcivévodu Jana přímo nenáviděl a viděl v něm stálé nebezpečí pro jeho policejní systém.) V Německu vypukla revoluce také a poprvé se hlasitě ozvaly hlasy po sjednocení roztříštěné země. Proběhly první svobodné volby do celoněmeckého parlamentu, jenž se měl sejít ve Frankfurtu nad Mohanem. Rakouské země se na volbách podílely taky. Není divu, že Štýrsko si zvolilo za poslance do Frankfurtu svého nejpopulárnějšího občana – arcivévodu Jana.

                Tento tedy, jako svobodně zvolený poslanec, odcestoval do Frankfurtu. Tam, jako poslanec s nejsilnějším mandátem a současně samozřejmě i jako člen habsburského rodu, jenž nemohl nikdo ignorovat, byl zvolen německým říšským správcem, tedy vlastně předsedajícím nového parlamentu, jenž měl rozhodnout o budoucím uspořádání Říše. Byl to vlastně vrchol Janovy politické kariéry, měl mu ale hodně zhořknout. Arcivévoda usiloval logicky o prosazení takzvaného velkoněmeckého řešení, tedy spojení všech německy hovořících zemí s hlavním městem Vídní a Habsburkem jako novým německým císařem. (Od roku 1804, kdy císař František pod francouzským tlakem rezignoval na titul německého císaře a vytvořil nový titul císaře rakouského, nemělo Německo žádnou ani formální centrální vládu)Toto řešení naráželo na rozhodný odpor Pruska, hrajícího tehdy už v Německu rozhodující roli a prosazující takzvané Maloněmecké řešení, tedy spojení Německa bez zemí Rakouského císařství pod svou vlastní hegemonií. Argumenty proti Velkoněmeckému řešení byly silné. Jednak odlehlá poloha Vídně, ale hlavně národnostní složení Rakouska, v němž německy hovořící obyvatelstvo tvořilo menšinu. Prusové se vehementně bránili, aby do nového Německa byli zahrnuti i Češi, Poláci, Slováci, Slovinci, Bosňáci a dokonce snad i Uhři a Chorvati. Jan se snažil vyjednávat, snažil se tvořit koalice, ale jeho boj byl odsouzen k neúspěchu.   „Jeho“ parlament – první revoluční německý parlament, nad nímž vlála nová německá vlajka, žluto-červeno –černá, znázorňující barvy revoluce (zlato, krev a střelný prach) prosadil řešení maloněmecké, pruský král Fridrich Vilém ale odmítl přijmout korunu z rukou parlamentu, protože mu „smrděla revolucí“. Německo si na své sjednocení pod vládou Hohenzollernů muselo počkat ještě dalších dvacet tři let a zfrustrovaný Jan se vrátil zpět do svého Štýrska.

                Ještě jednou byl zvolen – a sice starostou obce Stainz, ve které vlastnil pozemky a zámeček. Volbu přijal a funkci starosty skutečně vykonával v letech 1850 – 1858.

                Zemřel 10.května 1859 ve věku 77 let a byl pohřben v Grazu v mauzoleu Ferdinanda II. Dnes ho tu ovšem nenajdete. Jeho rodina dala jeho mrtvolu převézt do rodinné hrobky v zámku Schenna u Merána v Jižním Tyrolsku.  Ale i když jeho tělesné pozůstatky ve Štýrsku nezůstaly, na stopy jeho činnosti člověk naráží ještě i dnes na každém kroku. Jako se o tom mohla přesvědčit i naše landesrätin. Arcivévoda se svým statusem místního světce, je od Štýrska jako takového naprosto neodmyslitelný.

                Jak jeho život a působení posuzuje samotná habsburská rodina, je těžko odhadnout. Nicméně experiment císaře Leopolda už nikdy nikdo neopakoval a žádný další Habsburk už jméno Jan nedostal.