Vlastně se tento výraz nesmí ani používat. Jde o slůvko compliance, jež znamená skutečně povolnost či ochotnu plnit příkazy. Místo toho máme používat politicky korektní slovo (tahle korektnost mi už dost leze na nervy, protože se v Rakousku  v poslední době musí  každé slovo  používat i v ženské podobě, což občas působí hodně komicky) adherence, čili věrnost. Samozřejmě je to nesmyslná debata, protože něco takového jako poslušný pacient v podstatě neexistuje nebo je jen naprostou světlou výjimkou z pravidla. Tento spor se tedy odehrává výhradně na akademické úrovni. Pacient zpravidla buď nerozumí, co mu lékař doporučil nebo to považuje za blbost a dělál dál to, nač byl zvyklý. A pokud i má vůli něco změnit, pak následuje raději rady léčitelů a šarlatánů než lékaře. Možná je to i tím, že lékaři v značné míře už rezignovali nebo si na pacienty nevezmou dost času, aby Jim něco vysvětlili. A zasypou je hromadou léků, jež by potřebovaly opravdu “kachní” a ne lidský žaludek, aby je pacient dokázal strávit. Ostatně je v lidské povaze, že i ten nejadherentnější pacient (fuj! takové slovo) jednou bude chtít vyzkoušet, zda se lékař přece jen nemýlil a až se mu bude dařit líp, pokusí se léčbu vysadit nebo aspoň pozměnit. Ale s tím musíme žít.

U mne je situace složitější, protože další překážkou v mé komunikaci s pacientem je místní dialekt. Jestliže jsem si stěžoval na rakouský hornoštýrský dialekt z okolí Murau, neměl jsem ještě tušení, co skutečně nesrozumitelný dialekt znamená a mým někdejším pacientům se tímto omlouvám. Teď jsem ve Štýrsku jižním a až teď to začalo být opravdu napínavé.

Vizita probíhá zhruba takto. Jdu se sestrou Bernadette na pokoj k pacientům. Prvního se zeptám: “Jak se daří?” a on odpoví: “Éh bla bla hrr, der bra.” MInimálně tak to slyším já. Požádám sestru Bernadette o překlad a ona odpoví “Prý dobře.” Jsem uklidněn a vysvětlím pacientovi spisovnou němčinou  jeho diagnózu a naše úmysly co se dalších vyšetření a léčby týká. Podívá se na mne a řekne: “Ééééh?” Nato praví sestřička Bernadette: “On vám rozuměl, pojďme dál.”

Pokud jste viděli film “Ztraceno v překladu” s Billem Murraym v hlavní roli, tak si dovedete lépe představit , jak mi je.

Je logické, že za těchto okolností nemůžu adherenci mých pacientů skutečně účinně přezkoušet.

Jsou však i výjimky. Existují  pacienti, jež skutečně přesně plní pokyny lékaře. Nevěříte? Tak si poslechněte tento příběh.

Je to už pár let, když jsem měl jednu mladou pacientku, bylo jí právě osmnáct let. Měla myokarditídu, tedy zánět srdečního svalu, dosti vážná diagnóza, jež může skončit i špatně. U mé pacientky špatně naštěstí neskončila, zánět se zastavil a srdce se nakonec zotavilo. Byla to moc krásná dívka, vysoká, krásně urostlá, moc hezká i v obličeji, prostě musím přiznat, že jsem se na pravidelné kontroly jejího srdce docela těšil.

Pak ale přišla s přáním, abych jí povolil sport. Hrávala basketbal, měla začít soutěž, v níž hrála a ona se už cítila natolik v pořádku, že si troufala začít s tréninkem. Já jsem si až tak jistý nebyl. Rozhodl jsem se přezkoušet výkonnost jejího srdce dvacetičtyřhodinovým EKG. Vyšetření, při němž se pacientovi zavěsí na třech elektrodách krabička, jež snímá po celý den jeho srdeční aktivitu. První takový přístroj, jež vymyslel pan Holter (po němž se toto vyšetření někdy nazývá) vážil 50 kilo a byl myšlen jen pro výkonostní sportovce. Dnes má deset deka, přesto ale visí na člověku kábly a na krabičku se musí dávat pozor – sprchovat  se je například zakázáno.

Zavěsil jsem tedy mé krásné mladé dámě tento přístroj a dal jsem jí pokyny, aby dělala všechno tak, jako obvykle, že nemá nijak měnit svůj denní rytmus, protože chci vidět, jak její srdce reaguje na běžné zátěžové situace.

Druhý den přinesla přístroj a protože ještě nevlastnila řidičský průkaz, přivezl ji otec. Když jsem EKG vyhodnocoval, byl jsem spokojen až do půl jedné v noci. V ten čas došlo u mé pacientky náhle k prudkému výstupu srdeční frekvence na 150 za minutu. Tento dramatický vzestup trval asi deset minut, poté se srdce pomalu uklidnilo a zbytek noci už tlouklo zase v normálním tempu kolem 60 za minutu.

Vyšel jsem z ambulance a chtěl jsem tento problém objasnit. Vlastně jsem měl vzít pacientku do ambulance, ale skutečně mne nenapadlo, že bych mohl způsobit problém a tak jsem přítomnost jejího otce akceptoval.

„Prosím vás,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci? Dívala jste se na nějaký horror nebo co?“

V tom okamžiku zbystřil její otec, podíval se na ni vražedným pohledem a vykřikl: „Tos byla venku!“

A ubohé děvče v následující sekundě zrudlo až zbordovělo. Vzápětí jsem já zbledl úžasem. Skutečně mne nenapadlo, že moje pacientka bude tak doslovně plnit  moje pokyny a přes ony kábly přilepené na jejím opravu krásném poprsí bude dělat opravdu VŠECHNO jako obvykle. Ale je naprosto přirozené, že si chtěla vyzkoušet VŠECHNY BĚŽNÉ ZÁTĚŽOVÉ SITUACE, ne?

Byla a je pro mne důkazem důkazem, že skutečně existuje to, co nazýváme poslušným pacientem, její compliance byla opravdu obdivuhodná.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.