Náledí je nepřítel. Lidi na něm padají, lámou si krčky stehenní kosti a předloktí, které se pak musí operaovat nebo aspoň reponovat. Na náledí havarují auta a musí k nim vyjíždět rychlá a hasiči, aby vyprošťovali a následně ošetřovali nepozorné řidiče. Náledí ale pořádně ztěžuje návštěvy u pacientů. Bylo to někdy v lednu, když mne zavolali k ledvinné kolice. Podezřelé bylo, že pacientka měla mít podle údajů sedmnáct let a její bydliště bylo v rómské kolonii. Sanitky v komunistických časech náledí nemilovaly, díky svému zadnímu náhodu a motoru vpředu byly značně nestabilními dopravními prostředky, o čemž se můj řidič přesvědčil. Při příjezdu do kolonie se naše sanitka otočila okolo osy a narazila do jednoho ze stavení. Okamžitě se otevřelo okno – nejen v tomto ale i v jiných domech – a paní domácí, rozložitá Rómka, spustila vodopád nářků.

„Ta čo vy ste tu porobili? Vy ste mi do doma narazili! Nemožte dať viac pozor?“

„Teta, nenadávajte,“ pravil jí bodře šofér. „Zavolajte cikánov, nech nás vytlačia na cestu.“

„A to kto u teba cikán ty nemehlo jedno?“ rozčílila se paní domu.

„Dobre, dobre,“ uklidňoval ji řidič. „Zavolajte chlapov, že ich prosím, aby mi pomohli vytlačiť auto na cestu.“

„A to je iná reč,“ pravila Rómka spokojeně. „Deži, Jožo, Ďuďo, všetci sem, pán doktor potrebujú pomoc.“

Spojenými silami jsme sanitku dostali do polohy, ze které mohla zase vyrazit na zpáteční cestu. Jenže přede mnou se zdvihal strmý svah a na jeho vrcholu domek, v němž byla údajně ledvinnou kolikou trpící pacientka. Opatrně, částečně po všech čtyřech ( lépe řečeno po třech, protože v jedné ruce jsem musel stále svírat kufřík, aby mi po ledě neodjel zpět k sanitce) jsem stoupal k trpící klientce. Abych pak zjistil, že děvče žádnou koliku nemá (když jsem ji několikrát otočil v posteli, začala si plést strany, a nakonec nevěděla, kde ji ta ledvina vlastně bolí). Problém byl jinde. Holka měla jít zítra do práce a netroufala si na onen ledový svah, aby nespadla a něco si nezlomila. A proto si zavolala doktora do domu, aby jí vystavil neschopenku, než se oteplí a ten led roztaje. Toto zdůvodnění u mně nevyvolalo právě pochopení, probudilo ve mně spíše negativní emoce, po poněkud ostré výměně názorů jsem opustil dům, aniž bych jí neschopenku vystavil. A v tu chvíli jsem ovšem obavy mé pacientky pochopil. Přede mnou se ve světle pouličního osvětlení leskl svah jako zrcadlo, pod nímž dole stála v tu chvíli naprosto nedosažitelná sanitka s kouřícím řidičem.

Začal jsem sestupovat. Prvních několik kroků se mi ještě podařilo najít aspoň trochu sněhu, na němž jsem mohl udržet stabilitu. Ale pak náhle byla přede mnou jen ledová stezka. Sice nepříliš široká, ale nepřekročitelná jedním krokem. A sotva jsem na ni položil nohu, už jsem jel svahem po zadní částí těla, až jsem se zastavil u kola sanitky.

Řidič si mne prohlédl, pomohl mi na nohy a pravil mi bodře: „Netreba sa tak ponáhľať, pán doktor, pacienti neutečú.“

Nezmohl jsem se na dekvátní reakci, nebyl jsem schopen dokonce ani nadávat. V tu chvíli jsem totiž zjistil, že mé džíny jsou vzadu roztržené po celé délce a odkrývají mokré trenýrky v celé jejich kráse. Což o to, lékaři nosí plášť a když jsem si dával pozor, další pacienti ani jejich rodinní příslušníci tento defekt (možná) nepostřehli, ale na druhý den jsem musel z pohotovosti do práce a plášť jsem musel v ordinaci nechat – byl jeden a putovní. Ještě ze sanitky jsme kontaktovali centrálu, aby zavolala mou manželku, aby tato přinesla na druhý den do práce jehlu a niť.

„Prečo preboha,“ chtěla má žena vědět.

„Váš muž si pri výjazde roztrhol nohavice,“ sdělovala sestra z dispečinku. „Vraj sú nepoužiteľné.“

„A čo, to spadol na hlavu?“

Ne nespadl jsem při mém sjezdu na hlavu, ale šok byl přece jen asi dostatečně silný, abych požadoval hlouposti. Naštěstí měla má žena dost rozumu, aby místo jehly a niti přinesla ráno do ordinace náhradní kalhoty.

Jak se dostala do práce ona má pacientka, to nevím, na chirurgické pohotovosti se ale neobjevila. Možná dala raději výpověď, což byla zřejmě jediná rozumná alternativa k pokusu zdolat nezdolatelný svah, na němž bydlela.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.