Jakožto člověk žijící už dvacet šest let na území obývaném jiným národem, než ke kterému patřím já, jej samozřejmě odsuzuji, protože se jím cítím být osobně ohrožen. Doufám jen, že bych jej stejně odsuzoval, i kdybych byl v pozici národnostní většiny.
Už skladba naší rodiny, kde představuji národnostní menšinu mezi třemi Slováky mi znemožňuje uplatňovat nacionální stanovisko, protože jsem vždy přehlasován. Nicméně je soužití našich dvou národů pod jednou střechou víceméně bezkonfliktní. Výjimkou jsou pouze fotbalová či hokejová utkání mezi českým a slovenským národním výběrem. Tehdy jsou emoce v obývacím pokoji před televizorem vypjaté. Poprvé se tak stalo, když na mistrovství světa v hokeji koncem devadesátých let hráli proti sobě Češi a Slováci poprvé ve finále o titul. Syn, tehdy přibližně desetiletý, se těšil, jak to Slováci Čechům nandají. Když česká reprezentace vyhrála, byla to rodinná katastrofa. Slzy tekly proudem a syn ležel na zemi a zoufale křičel, ukazujíc na mne prstem: „A to je všetko tvoja vina!“
Prý to byla moje vina, i když jsem si v poslední třetině už ani nedovolil povzbuzovat či se dokonce radovat z dosaženého gólu.
Mnohem jednodušší to je, když některá z našich reprezentací hraje proti Kanadě či dokonce Rusku. Pak se radujeme společně. Když vstřelila v Naganu česká reprezentace Kanadě v semifinále gól ( bylo to někdy tak o půl sedmé ráno středoevropského času), probudili jsme celou bytovku na Stolzalpe společným hromovým řevem „Gól“ ( je třeba poznamenat, že Rakušané nejsou právě hokejovým národem a tak samozřejmě v celém domě nikdo netušil, že se v Naganu či někde jinde na světě v tuto časnou ranní hodinu něco důležitého děje.) Dcera, spící ve stejném pokoji, se jen obrátila ze strany na stranu a zahlásila: „Mamka, oni sa zošaleli!“
Je tedy zřejmé, že syn se podle potřeby dokáže potěšit i českými sportovními úspěchy. Máme to vlastně dobré, protože míváme tři želízka v ohni a počítáme při velkých sportovních událostech jako například byla olympiáda v Pekingu, všechny české, slovenské a rakouské medaile dohromady. Potěší to. Psychologický problém nastává v okamžiku, kdy se proti sobě postaví česká a rakouská reprezentace. A to se nám stalo při kvalifikačním fotbalovém zápase na mistrovství světa v roce 2006. Syn dostal od spolužáka dva lístky a tak jsme tedy jeli. Samozřejmě to byly lístky do rakouského sektoru a tak když Čeči vstřelili vedoucí gól na 1:0 a my s jásotem vyskočili ze sedadel, dostalo se nám opovržlivých až nepřátelských pohledů všech našich sousedů. Naštěstí Rakušané vyrovnali a my jsme si znova zajásali, tentokrát jsme se objímali i se sousedy z okolních sedadel a jim až po nějaké chvíli došlo, že jsme asi nějací divní. V druhém poločase šli Rakušané do vedení 2:1 a my jásali znova a onen první nepatřičný jásot nám už byl očividně všemi v sektoru odpuštěn. O pouhou minutu později však čeští fotbalisté vyrovnali a my jásali už zase jen sami dva. To už nás naše okolí odepsalo jako duševně choré a když pak Češi vstřelili minutu před koncem vítěznou branku, už nás a naši radost nebral nikdo vážně a ani nám nikdo nedal pár facek či kopanců.
Na rozdíl od Čechů, kteří se radovali třikrát a Rakušanů, kteří si radosti užili jen dvakrát, my se mohli radovat pětkrát. No není to krása být mezinárodní?