Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“
Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To planou emoce před televizorem i na dálku, pokud před tím televizorem nesedíme společně. Poprvé došlo k této konfrontaci na mistrovství světa v roce 2000 v Petrohradě, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále. Syn se celý den těšil, jak mi to spočítá a když pak Češi vyhráli 5:3, ležel zoufale plačíci před televizí na koberci a křičel na mně: „A to je všetko tvoja vina!“ Ještě štěstí, že jsem byl při pro Slováky tragickém zápase v roce 2009, kdy prohráli 0:8, v Českých Budějovicích a tedy od mé rodiny v bezpečné vzdálenosti! Mezitím syn ovšem vyrostl, dospěl, emoce už opadly, společně jsme oslavili slovenský mistrovský titul v roce 2001, letos jsem mu musel gratulovat k vítězství 3:1 v semifinále, neodpustil jsem si ovšem poznámku, že k tomu, aby Slováci Čechy dokázali porazit, potřebovali českého trenéra. To víte, tak lehce se člověk národní hrdosti nevzdává! Pokud ale titul získají Češi či Slováci v souboji s někým jiným, slaví se v naší rodině naprosto stejně, jedno, kdo z našich národů vyhrál. (ono to není tak úplně špatné mít dvě želízka v ohni) Když se našim hokejistům podařilo vstřelit Kanaďanům gól na olympiádě v Naganu, probudili jsme se synem o půl sedmé ráno nepříčetným křikem „góóól“ nejen nic netušící Stolzalpe, ale i mou dceru a manželku, což Zdenka komentovala větou „mamka, oni sa zošaleli.“ Myslím, že překlad věty do češtiny není potřebný. Každopádně se ta poznámka týkala celé mužské poloviny naší rodiny bez ohledu na národnost. V roce 2005 jsme ale přihlíželi na Staroměstském náměstí svorně finále proti Kanadě a jásali nad třemi vstřelenými brankami. (Dcera jásala jen dvakrát, protože je malá, třetí branku, jež padla na spodní části velkoplošné obrazovky, neviděla).
Naše dcera je už rok provdána za Jirku z Prahy a syn chodí s Karolínou rovněž z Prahy, takže jejich potomkové budou mít už tři čtvrtiny české krve a když sedíme v plné sestavě u nedělního stolu, nejsem už v naší rodině bezmocnou národností menšinou. A je nám veselo, když narážíme na jazykové rozdíly, které oné mladé generaci už dělají nemalé problémy. Na rozdíl od nás totiž nevyrostli v dvojjazyčné společnosti, jež byla s oběma jazyky českým a slovenským denně konfrontována z televizní obrazovky i jinak. Když jsem zjistil, že syn se se svou českou přítelkyní baví německy, protože ona má se slovenštinou problémy, následoval intenzivní kurs slovenského jazyka, který Karolínu dohnal až k zákeřnostem slov jako „žubrienka“ (pulec) či „margaréta“ (kopretina).
Slovenština je krásný jazyk a hrozně rád s ním mluvím, když na Slovensku jsem. Prý mám český přízvuk, to MNĚ ale nevadí. Ten jazyk má totiž zcela jinou melodii než náš (pokud se o melodii v češtině vůbec dá mluvit – stejně jako Maďaři – neptejte se mne proč zrovna oni – mluvíme víceméně v jedné tónině), jiný temperament – zde podobný maďarskému, což se dá dobře pochopit, jen se o tom nesmí na Slovensku otevřeně hovořit. A taky částečně jinou slovní zásobu. Tu melodii člověk pochopí, když porovná náš prostý stůl se slovenským stuolom. U nás se prostě to „o“ posunulo nad „u“, stal se z něj kroužek a melodie byla pryč – aspoň tak to vysvětloval svého času Július Satinský. Ale jak vzpomíná Svatopluk Čech v „Příbězích pana Broučka“, chodili pražští radní v patnáctém století po Praze s „huolkami“ a pan Brouček měl tím pádem značné pochybnosti o jejich morální počestnosti. Takže ona melodie byla obětována perfekcionismu sdělení zprávy až později.
Slovanské jazyky se začaly dělit někdy během jedenáctého století, takže slova běžné denní spotřeby jako mléko, máslo, voda atd jsou samozřejmě totožné nebo téměř totožné. (Kupodivu i taková lopata! se řekne stejně česky, slovensky ale i polsky, dokonce rusky a kupodivu i maďarsky je to lápát – k tomu se ještě dostanu.) Později jsme ale žili odděleně a Slovenština se vyvíjela v prostředí uherského království a ovlivňovala se s maďarštinou víc, než tušímě. Maďaři převzali ze slovenštiny spoustu slov, jež neznali, když do Evropy dorazili (jako mačka (kočka), kabát, szoknya(vyslovuj sokňa=sukně), onu lopatu či hrábě (gereblye), ale stejně předali do slovenštiny i své výrazy (gazda – hospodář, čižma – holínka) slova jako klobása či guláš odevzdali ostatně celému světu. I slovo němý zřejmě před příchodem do Evropy neznali, protože se to maďarsky řekne néma a následně i slovanské slovo Němec (člověk, jež nerozumí, neumí mluvit), má maďarskou podobu Német.
Na slovenštině je hodně cítit, že byla v Uhersku až do konce osmáctého století oficiálním jazykem latina, spousta slov ve slovenštině má latinský základ – nejen názvy měsíců, ale i názvů z rostlinnného a zvířecího světa. (Sem samozřejmě nepatří ťava – původ tohoto slova je pro mne naprostou záhadou) Když se domlouvám s příslušníky mé rodiny na konkrétním datu, uvedu vždycky raději k českému názvu měsíce i slovenský ekvivalent – opomenutí takového překladu mělo už tolikrát fatální následky, že už na to raději nezapomínám. Ani po třiceti letech soužití si moje žena – nehovoříc o dětech – není jistá, zda je červen opravdu jún a červenec júl, nehovoříc už vůbec o říjnu či listopadu. Tyto dva měsíce komplikují navíc Poláci, kteří nazývají náš říjen listopad a dělají tak chaos perfektní – na severu očividně opadává listí ze stromů o něco dřív.
Co mi ovšem dávalo pořádně zabrat, byla medicínská terminologie. V biologii vůbec, ať už v názvech svířat či rostlin jsou Slováci samorosti a jejich názvy se s našimi kryjí jen vyjímečně. Podobně to ale vypadá i s orgány lidského těla a chorobami. Nezapomenu na kolegu Vlastu Hřebena, učícího se gynekologii ze slovenské učebnice, jak se s vykulenýma očima ptal: „Může mi prosím vás někdo vysvětlit, co je to „ostatný driekový stavec“? Pro ty zvědavé objasním, že se jedná o poslední bederní obratel. Musel jsem zápasit s názvy jako „kiahne“ (plané neštovice), osýpky (spalničky), ružienka (zarděnky), mumps (příušnice) atd.
Slovenština dokáže být ale zákeřná i tehdy, když se rozhodnete objednat si v restauraci jídlo. Když jsem jel poprvé do Vysokých Tater ( to mi bylo asi patnáct), objednal jsem si v restauraci „bravčovú pečienku“, v domění, že se jedná o vepřovou pečeni. Nejednalo. Dostal jsem játra z rýží a moc jsem se divil. Játra jsou totiž slovensky pečeň, jakož i ledviny jsou obličky. (Ale jen u člověka, u zvířat se jedná o úplně obyčejné ľadviny.) Někdy je zajímavé sledovat posun významu slov ze západu na východ. Jestliže tedy Češi z Čech mají zelí a kapustu, Moraváci mají zelí a kel, a Slováci pak kapustu a kel. Pozor, abyste jedli opravdu to, co chcete. Když se Lubova přítelkyně Karolína ptala na Slovensku na možnosti příloh a byly jí nabídnuty zemiaky na nejrůznější způsob, zeptala se nesměle, zda by neměli brambory. Neměli, jen zemiaky. Brambory jsou stejně zvláštní plodina, jež snad v každém údolí nese jiné jméno. Oficiálně jsou to sice na Slovensku zemiaky (a v Bratislavě „zemáky“, ale na Záhoří se jmenují stejně jako na Moravském Slovácku erteple (z německého Erdapfel, čili zemské jablko), na Spiši jsou to gruľe a na Zemplíně dokonce bandurky.
Samostatnou kapitolou jsou slova rakousko- uherská, jež probouzejí nostalgii zaniklého mocnářství. Jsou společná nám, Slovákům, Rakušákům i Maďarům a poznají se podle toho, že v Německu neexistují. Tak je to naše žemle (dobře, oficiálně je to houska, ale každý Čech doufám ví, co to žemle je). Na Slovensku je to „žemľa“ naprosto oficiálně, v Rakousku semmel a v Maďarsku zsemédl nebo zsemle. V Německu nemají tušení, o co by se mělo jednat, pro ně jsou to naprosto nudné “brötchen”. Jestliže je náš křen slovensky chren a rakousky kren, Němci hovoří o meerretich. (A Maďaři o „torma“ – to mi vysvětlete, kde se toulali, když císař pán to slovo zaváděl.) A což teprve povidla, rakousky powidl, německy pflaumenmarmelade? Údajně existuje 800 slov, jež se řeknou rozdílně v Rakousku a v Německu, řada z nich je téměř totožná se slovy českými.
Slovenština má ovšem i slovní zásobu, jež dokáže nadchnout i člověka nezúčastněného. A to přesto, že má v součtu méně slov než čeština a mnohem méně si se slovy hraje a má jen sporadicky dvojmyslná slova ( čeština má i slova trojsmyslná, takže, když je slyšíte, nemůžete si být jisti, co vám ten člověk vlastně opravdu chce říct). Ovšem slovenská „silná trojka“ vysoce emocionálních slov : „skuvíňať, bedákať a meravieť“ je na nepřekonání. Jakož i slovo „nebodaj“, jež používá má žena velmi často, nikdo mi ale nedokázal zatím prozradit jeho český ekvivalent. Nebodaj je prý česky nebodaj. No dobrá nechejme to tak, pokud by nějaký čtenář těchto řádků měl lepší nápad, budu vděčný, když mi jej sdělí.
Zřejmě na konci mého článku dlužím nějakou pointu. No dobrá, máte ji mít. Když šel můj zeť ke křtu (nechal se před svatbou pokřtít a já ho ještě dnes obdivuju, co všechno při přípravě na tento akt vydržel), nabízela se má žena, že mu půjde za kmotru. Tuto snahu okomentovala švagrová (slovensky švagryňa) Hanka slovy: „Ty si ale vybitá. Je oveľa lepšie byť krstná mama ako svokra, čo?“ No řekněte, nemá ta slovenština svou vlastní poezii?

4 Comments on Česko-slovenská vzájemnost a má rodina

    • Já ti vidím pouze pozitivně. Ten provázanec kultur ve střední Evropě je něco, co nás spojuje, aniž si to vždycky uvědomujeme. A to je dobře.

  1. Myslím si, že slovenské slovo “nebodaj” by sa malo dať preložiť (minimálne v určitom zmysle) ako české “snad”.

    Príklad:
    Nevidel som ho, ty nebodaj hej?
    Neviděl jsem ho, ty snad jo?

    • Jenže stejně dobře se to dá přeložit jako “to snad ne”. Ty si bol nebodaj v kine. Snad jsi nebyl v kině.
      Nebodaj budeme starí rodičia. Snad nebudeme prarodiči. Když Slovák použije nebodaj, spíš si přeje, aby se to nestalo ev. nebylo stalo.
      Smiřme se s tím, že některé slova se nedají přesně přeložit, o to je každý jazyk krásnější. Právě taková slova jsou jeho drahokamy, čeština jich má taky víc než dost.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.