Chcete získat zarputilého nepřítele? Pak řekněte Rakušákovi, že má držet dietu. Už několikrát jsem to zkusil a několikrát jsem bolestně narazil. Přesto se v Rakousku vyskytuje povolání dietní asistentky – pravděpodobně se jedná o nejfrustrovanější pracovnice v zemi.
Měl jsem kdysi skotského přítele, který prohlásil, že nejzbytečnější povolání na světě je učitel angličtiny v Americe. Se zdůvodněním, že dialekt se vyučovat nedá a anglicky se tam za oceánem stejně nikdo nenaučí. Doplním jeho tvrzení, že stejně beznadějným povoláním je i dietní asistentka v Rakousku. Jak by se mohl pravý Rakušák vzdát svého schnitzlu, leberkäse či pečeného vepřového, o pivku ani nemluvě. Cervantes kdysi napsal knihu o donu Quichotovi. Pokud se chcete cítit v jeho kůži, staňte se dietním poradcem.
Zažil jsem jeden nervový kolaps naší dietní asistentky, když se snažila pacientce se syndromem krátkého střeva vysvětlit, co má jíst a co jíst rozhodně nesmí. Postižená paní vážila už jen 35 kilo a trpěla silnými průjmy, pročež už poněkolikáté vyhledala odbornou pomoc našeho oddělení. Celá léčba spočívala v podstatě v přestavě stravy a nebohá dáma byla svěřena do péče naší dietní asistentky. Ta strávila několik velmi frustrujících týdnů ve snaze paní (pacientka měla vysokoškolské vzdělání a působila dojmem velmi inteligentní a hlavně rezolutní osoby) vysvětlit, co má a nemá jíst. A hlavně, že nemá jíst tuk, protože ten její střevo netráví a způsobuje ony průjmy, jež pacientku tak hrozně trápí. Když si po takové hodinové poradě pacientka vyžádala k obědu smažené cordon blue a jako předkrm si ještě v přítomnosti dietní asistentky vybalila z tašky játrovou paštiku, přiběhla za mnou ona nebohá duše do jídelny, kde jsem právě obědval, aby mi sdělila svou rezignaci.
Není tedy žádný div, že s touto mentalitou našich svěřenců počítá i farmakologický průmysl. Při léčbě diabetu se dozvíte, že v prvním stupni má pacient dostat metformin. Nic proti tomu. Pokud ovšem léčba tímto preparátem selže, má se mu přidat Pioglitazon v dávce 15miligramů. Pokud je tato léčba nedostatečná, má se Pioglitazon zvýšit na 30 mg a pokud ani s tím neuspějete, pak na 45 mg. Jestliže ani poté pacient nedosáhne stabilizovaných hodnot krevního cukru, máte se ho zeptat, zda dodržuje dietu – ne dříve. Kdo by si taky chtěl nadělat nepřítele, že?
V časech komunismu na olomoucké fakultě bylo všechno úplně jinak. Totalita předpokládá disciplínu a dokáže ji taky vyžadovat! Zde úřadoval v léčbě diabetu a obezity asistent Chlup. Člověk energický, přesvědčený o své pravdě a nebojící se nadělat si nepřátele. K dispozici měl takzvané „uzavřené oddělení“ z něhož nebyl pacientům, kteří jednou dali souhlas s léčbou, umožněn žádný odchod a to ani na chvíli. Zlé jazyky tvrdily, že tam byli pacienti, jejichž váha neodpovídala představám pana asistenta, týráni dietou O- (čti nula mínus), při níž obdrželi ráno jedno jablko a večer museli ukázat, že je ještě mají. A nepomohlo ani tvrzení, že postižený člověk není vlastně tlustý ale na svou váhu prostě jen malý.
V Olomouci žil jistý noční vrátný. Protože jej jeho práce ani příliš neuspokojovala, ani při ní nepanovala žádná mimořádná tělesná či duševní aktivita, krátil si nekonečnou noční službu jídlem. Výsledkem byla hmotnost okolo sto třiceti kilo, již docela dobře toleroval. Nicméně, když ji překročil, začala se v jeho těle střádat tekutina a způsobovala mu otoky nohou a těžký dech a s těmito problémy pak navštívil universitní kliniku. Tam jej lékaři obdařili diuretiky (léky na odvodnění), čímž z něj vyplavili otoky z nohou a plic, takže se mu dech zlepšil. Protože v tom stavu stejně nemohl jíst a nechutnalo mu, zhubl ještě navíc nějakých 5 kilo a poté, co se mu stav zlepšil, byl po týdnu propuštěn domů. A dal se opět s chutí do jídla, až překročil onu magickou hranici sto třiceti kilo a začaly problémy. Tak se to opakovalo několikrát, až milého pacienta jednou na vizitě spatřil asistent Chlup a nabídl mu speciální léčbu na svém oddělení. Protože se chudákovi nočnímu vrátnému právě nedařilo příliš dobře, neměl odvahu odmítnout a byl odtransportován na uzavřené oddělení asistenta Chlupa. Zpočátku běželo všechno podle starého schématu. Pacient dostal diuretika, aby se vymočil z podoby, jíst mu stejně nechutnalo, takže jej ono jablko k snídani nijak zvlášť neiritovalo, i když se asi divil, proč mu nenosí nic jiného. Po týdnu se mu už opět dařilo dobře, mohl dýchat a chodit a požádal o propuštění domů. A tehdy se mu dostalo Jobovy zvěsti, že propuštění nepřipadá v úvahu, dokud nedosáhne cílové hmotnosti. Omdlel až poté, kdy mu bylo sděleno, že jeho cílová hmotnost je 85 kilo. Následovaly příšerné týdny, nejhorší v jeho životě a hlavně nekonečné. Naštěstí chodí lékaři na dovolenou. První den, kdy přišel na vizitu místo asistenta Chlupa jeho zástupce, poklekl nebohý muž vedle své postele a uprosil lékaře, aby mohl být propuštěn na svobodu. Jakou historku si k tomu vymyslel, aby pohnul lékařským srdcem, není známo.
Každopádně se už nikdy na klinice neobjevil. Buď měl takovou hrůzu z fakultní nemocnice, že se přestal přejídat anebo se přejídat nepřestal, ale raději se udusil, než by se nechal odvézt do nemocnice a riskoval opětné přijetí na oddělení k redukci hmotnosti.
Jen na okraj – manželka pana asistenta byla jedna velmi milá dáma, staniční sestra na klinice – a pěkně kulatě korpulentní. Doma zřejmě ani pan asistent nebyl prorokem. Ale kdo z nás už je?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.