Člověk přežívá svým dílem a to i když jeho jméno upadne v zapomění. Možná tak by se dal definovat odkaz největšího českého pedagoga. Vždycky mě překvapovalo, že v Rakousku nemá nikdo ani tušení, o koho se jedná. Když jsem na výletech do Česka ukazoval Rakušákům dvousetkorunovou bankovku a vysvětloval význam osoby na ní zobrazené, viděl jsem jen nechápavé pohledy.

A to přesto, že i v Rakousku se vyučuje v podstatě na základě Komenského pouček. Komenský položil základy vzdělávání, přesněji definoval je a dal jim písemný systém, tedy něco, čím se mohli pedagogové po celá staletí po něm řídit.

               Proč se na Komenského prakticky zapomnělo, souvisí s náboženskou nevraživostí. Zatímco v protestantském světě byla jeho díla vydávána a praktikována, katolický svět – a tím pádem i rekatolizované Česko – až do začátku devatenáctého století, kdy i české poměry zasáhlo osvícenství, dílo velkého učence ignoroval.

               Je symptomatické, že „Všeobecný školní řád“ Marie Terezie z roku 1774  napsal sice katolický kněz Jan Ignác Felbinger, on sám byl ale žákem evangelického pedagoga Johanna Julia Heckera v Berlíně a uvědomoval si přednosti vzdělávacího systému evangelických zemí, opírajících se o systém Komenského proti školství katolickému, které bylo v rukou jezuitského řádu. Není samozřejmě náhodou, že onen „Všeobecný školní řád“ vyšel v roce 1774 tedy rok poté, co papež Klemens XIV. jezuitský řád zrušil.

               Komenského pro Čechy znovuobjevil František Palacký v roce 1829, kdy publikoval životopis velkého učitele. Skutečnost, že se velký historik zabýval Komenským, je zřejmě také dáno určitou náhodou. Palacký se narodil v Hodslavicích v okrese Nový Jičín, kde leží i Komenského působiště Fulnek. Jestliže byl ovšem Fulnek plně rekatolizován a v roce 1796 se zde nehlásila ani jedna osoba k jinému než katolickému náboženství a na Komenského se zde zapomnělo (dnes se zde po něm jmenuje hlavní náměstí), na blízkém kunínském panství se bratrské a luteránské tradice udržely – a právě na kunínském zámku ve škole založené místní šlechtičnou hraběnkou Walburgou z Waldburg-Zeilu, chodil do školy malý František. Zde byla Komenského tradice zřejmě stále ještě živá a Palackého osudy této osobnosti zaujaly natolik, že ji později vrátil do historického povědomí.

Palackého knihou ožil Komenského kult, protože Češi zoufale hledali osobnosti, s kterými by se mohli ztotožnit a v důsledku tehdy nedostatečného cenění českého jazyka (ten nebyl v té době považován za vhodný například pro konverzaci v umeleckých pražských salónech, kde se hovořilo výhradně německy a to i v salónu Jana Měchury, který navštěvoval Palacký – a oženil se s Měchurovou dcerou Terezou) byl právě česky píšící pedagog doslova darem z nebes. Komenský samozřejmě psal svá díla nejen v češtině, ale i v němčině a především v latině, ale byl to on, kdo sepsal „Poklad jazyka českého“, tedy velký český slovník s vysvětlením české (přiznejme si, ne právě jenoduché) gramatiky a  byl tedy důkazem pro svébytný český jazyk existující na začátku sedmnáctého století, což se stalo jedním z trumfů boje proti pokročilé germanizaci českého národa. Sto padesát letech po své smrti se Jan Amos stal národním symbolem – a zůstal jím dodnes.

               Je symptomatické, že teprve po Palackého spisu začali Češi hledat Komenského hrob. V roce 1836 navštívil Naarden český vědec a básník Jan Erazim Vocel, aby pátral po hrobu velkého Čecha – a nenašel ho. Jan Amos Komenskýi zemřel ve svém holandském vyhnanství v Amsterodamu u rodiny svého přítele kazatele Ludvíka de Geera a našel svůj poslední odpočinek v městečku Naardenu, kde působil de Geerův přítel kazatel valonské církve J.L.Grouwels. O hrob učitele národů se staral nějakou dobu jeho syn Daniel, když ale tento v roce 1694 zemřel, upadlo místo Komenského posledního odpočinku v zapomenutí. Teprve ve dvacátých letech dvacátého století objevil pravé místo Komenského hrobu zuřivý reportér Egon Erwin Kisch – a to pod podlahou „vězení se zostřenou ostrahou“, tedy kobky pro tři vězně. Někdejší kostel valonské církve byl totiž přeměněn ve věznici. V roce 1929 pak následoval průzkum skupiny profesora Matiegky, který – snad – pozůstatky Jana Amose objevil. Dnes je tedy možno v Naardenu jeho hrob navštívit – byl jsem tam v roce 1997 – a je zde i muzeum Jana Amose Komenského. Je zajímavé, že v registru naardenských hrobů je Komenský uveden jako autor „Janua Linguarum reserata“ – tedy „Brána jazyků otevřená“ – očividně právě toto dílo bylo tedy považováno za jeho klíčové.

Ostatně toto jediné dílo vydali – pod Komenského jménem – dokonce i jezuité. Lepší učebnice cizích jazyků zřejmě nebyla ještě dlouho k dispozici. Miroslav Ivanov ve své knize „Kralovraždy“ objev skutečného Komenského hrobu zpochybnil, ale minimálně je kam klást věnce a pokud si člověk chce uctít velkého Čecha a dorazí do Naardenu, je v podstatě jedno, zda jsou jeho ostatky uloženy v hrobě takto označeném nebo někde jinde pod podlahou kostelíka, který už je zase kostelíkem.

               Zda se Komenský narodil v Nivnici, Uherském Brodě nebo v Komně není podstatné, každopádně to bylo na Moravě a k této zemi měl vždy mimořádný vztah a považoval ji za svou domovinu – na stěně mé pracovny visí jeho mapa Moravy.

Narodil se v rodině českých bratří, církve odvolávající se na učení Petra Chelčického a která měla právě díky své ideologii odmítající násilí ve století násilím charakterizovaném zaniknout. Je zajímavé, že největší pedagog vyšel právě z tohoto prostředí.

               V řadách českých bratří totiž v šestnáctém století zuřil zápas o význam vzdělání. Zatímco konzervativní větev Jana Augusty (1500 – 1570) vzdělání striktně odmítala jako nebezpečí pro víru, druhá část, ve které měl vůdčí postavení Jan Blahoslav (1523 – 1571) naopak vzdělání hlásala. Komenský se jednoznačně hlásil k odkazu Blahoslavovu. Tento autor, který byl ovlivněn v mládí svým pobytem na universitě ve Witenberku a působením Lutherova příátele Filipa Melanchtona s jeho reformačně humanistickým vzdělávacím konceptem, napsal první českou gramatiku (Gramatika česká 1571) a přeložil bibli do češtiny. Jeho dílem a dílem jeho žáků byla Bible kralická, vydaná dva roky po Komenského narození. Byl to Blahoslav, který založil v roce za účelem šíření vědění tiskárnu v moravských Ivančicích, kterou pak byl nucen přemístit do Kralic.

               Jan Amos absolvoval klasický způsob vzdělávání. Napřed od roku 1608 v bratrské škole v Přerově, od roku 1611 v Herbornu, kde asistoval Johannu Heinrichovi Alstedovi, což poznamenalo celou jeho vlastní pedagogickou činnost. Poté byl v roce 1613 v Amsterodamu a v Heidelbergu, než se v roce 1614 vrátil do Přerova, aby zaujal pozici rektora latinské školy. Výčet škol je nápadný tím, že jsou to univerzity na území, kde působila reformovaná církev – tedy církev vyznávající učení Kalvínovo. Čeští bratři měli ke „Kalvínům“ velmi blízko, i když se tvrdošíjně bránili být s nimi ztotožňováni – rozhodující rozdíl byl totiž v tom, že kalvínské učení přiznávalo panovníkovi právo rozhodovat o víře svých  poddaných, zatímco u Českých bratří to byla věc svědomí každého jednotlivce. Ovšem právě Falc (Heidelberg), Nassau (Herborn) Nizozemí (Amsterodam) nebo části Švýcarska (Basilej) vyznávaly Kalvínovo učení a jmenované university byly centrem vysokoškolského učení pro mladé muže vyznávající reformované učení. Komenskému se tedy dostalo na svou dobu špičkového vzdělání.

               26.4.1616 byl Komenský vysvěcen za kazatele a (zřejmě v roce 1618) odešel učit na českobratrskou školu ve Fulneku. Jeho pedagogická činnost byla přervána událostmi třicetileté války. Musel Fulnek v roce 1621 opustit (město bylo obsazeno císařskými – neapolitánskými vojáky), v roce 1622 zemřela jeho první žena i jeho dvě děti, po přechodném působení v Brandýse nad Orlicí, kde se oženil podruhé, musel zemi opustit a našel útočiště v polském Lešně. Učení českých bratří i učení Kalvínovo nacházelo totiž v Polsku dost příznivců a polské odnože českých bratří tvořily už před třicetiletou válkou velkou část členstva této církve. V Lešně žil Komenský 28 let a vytvořil zde řadu svých stěžejních děl. Zde se i po smrti své druhé ženy v roce 1648 oženil potřetí. Ovšem Komenský byl „homo politicus“. Jestliže Čeští bratři se politice vyhýbali, Komenský chápal, že návrat do vlasti je možný jedině na základě politických změn. A Moravu vždy za svou vlast považoval a toužil se sem vrátit. Vestfálský mír, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, ho zlomil, protože mu tuto naději definitivně vzal. V době svého pobytu v Lešně byl už očividně v reformovaných zemích známý – v roce 1641 působil na pozvání anglického parlamentu v Anglii, 1642 pak ve Švédsku (Švédové byli v té době vůdci protestantských sil v třicetileté válce) a v roce 1651 v Sedmihradsku, kde konečně dostal i možnost uplatnit své teoretické poučky o vzdělání v praxi. V Sedmihradsku dokonce oddal prince Zikmunda Rákocziho s Jindřiškou Marií Falckou (oba vyznávali kalvínské učení, ona příbuznost s českými bratry vystupuje tedy znova do popředí – Komenský po celou dobu působil i jako kněz, kazatel a biskup své církve, která byla Kalvíny uznávána za pravověrnou).

               V roce 1654 se Komenský nešťastně zapletl do polských politických událostí. Ve válce proti Rusku a Švédsku (Henryk Sienkiewicz popisuje tyto boje ve své trilogii „Ohněm a mečem“, „Potopa“ a „Pan Wolodyjowski“) Švédové obsadili většinu Polska a přitom i Lešno. Komenský dokázal přemluvit vedení města, aby Švédům otevřelo brány a napsal dokonce i oslavnou ódu na švédského krále Karla XI. Když pak město v roce 1656 dobyli Poláci zpět a to přitom lehlo popelem (Komenský přitom přišel o rukopisy svých knih, především „Pokladu jazyka českého“, z čehož se nikdy úplně nevzpamatoval) musel v důsledku své kolaborace se Švédy opustit Polsko. Posledních čtrnáct let svého života tedy prožil u svého známého Ludvíka de Geera v Amsterodamu, dům na jednom z amsterodamských kanálů – Keizergracht č.p.123, kde žil, je dnes označen pamětní tabulí.

               Nehodlám se životem velkého učitele zabývat podrobněji, jde spíš o význam jeho práce. Ve své „Velké didaktice“ napsané původně česky, ale vydané v latině, definoval jako první základní principy systematického vzdělávání, jež ve svých obrysech platí dodnes:

               Do šesti let má být dítě vychováváno doma, od šesti do dvanácti má následovat povinná školní docházka, do osmnácti let gymnázia, latinské školy a poté vzdělání na univerzitách. Zabýval se i organizačními problémy, jako první definoval školní rok, školní týden a školní prázdniny. A po dokončení studia doporučuje Komenský k doplnění vzdělání cestování. Což mu podepíšu i dnes. Kdo nevystrčil paty z rodné vísky, nedosáhne vzdělanosti. Vzdělání a vzdělanost jsou totiž dvě rozdílné věci. To první je předpokladem pro úspěch v povolání, to druhé určuje velikost člověka. K vzdělanosti patří i pečování o morální výchovu.

               Komenský jako první zdůrazňuje i morální poslání školy, tedy i tuto výchovu žáků.

               Výchova žáků měla být komplexní a spočívat na třech fundamentech:

  1. Poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
  2. Ovládnout sebe – výchova mravní
  3. Povznést se k Bohu – výchova náboženská

Při výuce samé doporučoval Komenský následující zásady, platné dodnes:

  1. Zásada názornosti – čili vlastní žákova zkušenost
  2. Zásada systematičnosti a soustavnosti – učivo má na sebe navazovat a to nejen v jednotlivých předmětech ale i mezi nimi
  3. Zásada aktivnosti – žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností, využívat je v praxi
  4. Zásada trvalosti – je třeba učivo soustavně opakovat
  5. Zásada přiměřenosti – učitel má vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Tomu se myslím, nedá nic vyčíst ani dnes, ostatně svým „Orbis pictus“ čili světem v obrazech zavedl Komenský poprvé do výuky i význam obrazu. Ten si dítě zapamatuje lépe než psaný text. Dnes je tato zásada dováděna do absurdnosti – prostřednictvím videí – takže dvacet procent žáků už psanému textu vůbec nerozumí. Otázka je, zda je to v souladu nebo v protikladu ke Komenského poučkám. Netroufám si to soudit.

Ostatně – perličku na závěr: Komenský dělil žáky do šesti kategorií:

  1. Bystré, dělají radost
  2. Bystré, líné
  3. Bystré vzpurné
  4. S nedostatkem bystré mysli
  5. S nedostatkem bystré mysli, líné
  6. S nedostatkem bystré mysli, vzpurné

Kam byste se zařadili? A kam byste zařadili své potomky? A nechali byste je vůbec zařadit? V podstatě žijeme v době, kdy je třeba Komenského zásady bránit v každodenním životě. Protože vzdělání na svém významu neztratilo, naopak, žijeme ve společnosti, která je vzděláním dominovaná a kde se ke kariéře a k blahobytu dá dostat prakticky pouze za předpokladu dobrého vzdělání. Přesto jakoby na to mnozí zapomínali. Nebo tuto skutečnost ignorují. A pak se bouří. A volí populisty, kteří jim slibují modré z nebe.

Pamatujme, každý vláda má plná ústa řečí o vzdělání a jeho důležitosti. Žádná vláda ale nemá zájem na vzdělaném obyvatelstvu – nevzdělané se dá mnohem lépe manipulovat a získávat levnými sliby a dary. Vzdělání tedy zůstane soukromou záležitostí. Doufám, že mí čtenáři se řadí z velké části do Kategorie 1 podle Komenského. Ale i kategorie 2 a 4 na tom nejsou tak špatně, pokud mají někoho, kdo je ochoten je správně vést.

Mezi námi – i kategorii 3 dokážu snést, i když je to s ní někdy dost obtížné a člověk potřebuje pevné nervy.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.