Ötztal se nad Söldenem štěpí na dvě údolí a pokud se dáte tím pravým (tedy vedoucím doprava) dojedete do Ventu. Milá vesnička na konci světa ve výšce 1890 metrů nad mořem se etabluje, jako „Bergsteigerdorf“, čili vesnice horolezců. Nic jiného tam totiž není. Lyžovat je tam sice možné ale místní centrum nemůže ani zdaleka konkurovat střediskům v Söldenu nebo Obergurglu, ovšem hlavním triumfem této vesnice je, že se jedná o nástupní místo výstupu na druhou nejvyšší horu Rakouska a nejvyšší horu Tyrolska Wildspitze (3768 m.n.m.)

A k tomu je tato hora podstatně přístupnější než rakouská hora nejvyšší Großglockner (3798 m.n.m.).  Zejména poté, co se pod Großglocknerem roztopil ledovec Pasterze. Nástupiště na výstup na nejvyšší horu Rakouska je totiž na Franz Josef Höhe a jestliže se dříve šlo přes ledovec, aniž by  člověk ztratil výšku, dnes musí minimálně 200 metrů (spíš víc) sestoupit, než se dá zase do kopce. Skoro lepší je jít na tuto horu z východotyrolské strany přes Lucknerhaus, sice do strmého kopce ale bez frustrace sestupu.

               Wildspitze tuto nevýhodu nemá. V podstatě se na ni vystupuje ve dvou dnech s přenocováním na Breslauer Hütte ve výšce 2844 metrů.

Lanovka vás vyveze (pokud jezdí) na Stablein do výšky 2365 metrů, takže k chatě to není ani pět set metrů převýšení a po pohodlném chodníku, na začátku dokonce po široké štěrkované cestě. Proto mnozí turisté dávají v předvečer výstupu na Wildspitze ještě tréninkový výstup na horu Urdkundkolm s výškou 3140 metrů. Nocleh na Breslauerhütte musíte samozřejmě rezervovat předem a tím se to stává loterií. Buď vám bude přát počasí, nebo budete mít smůlu. Nejvhodnější dobou na výstup je začátek září, kdy už přešly letní bouřky, které v žádném případě NECHCETE na ledovci zažít a ještě nepřišla zima a lanovky nezastavily svůj provoz – což dělají v druhé polovině měsíce.

               Od chaty je to pak na vrchol třiatřičtvrtěhodinový výstup. Protože se jde přes ledovec, jsou mačky a lana nezbytná. Protože se na hlavní – jižní vrchol – leze po úzké skalní římse ze severního vrcholu, je dost dobré netrpět závratí, ale v podstatě je tento kopec bezproblémově zdolatelný – tedy jedná se o túru lehkou podle „Horského průvodce bratrů Andrášiovců“. Kdo jejich klasifikaci horských túr nezná, budu zde volně citovat z knihy Zdeňka Šmída „Proč bychom s nepotili aneb Jak se chodí po horách“. Určitě jsem už tento text někdy v mých článcích citoval, ale tomuto geniálnímu humoru prostě neodolám ani tentokrát:

               Podle bratrů Júlia a Arna Andrášiových se horské túry rozdělují na čtyři druhy:

  1. Bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk
  2. Veľmi ľahké, pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy
  3. Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup
  4. Trocha ťažké, pomoc rúk při postupe j pravidlom a nutnosťou

Leč běda! Andrášiové byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí spojené se značným množstvím těžkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti velmi těžké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti unaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.

Při výstupu na Wildspitze se tedy jedná o túru „ľahkú“, čili dá se přežít. Těch několik šrámů na těle i na duši vám plně vykompenzuje pocit být nebi tak blízko, jak se jen dá – Großglockner vypadá v dálce samozřejmě menší než vrchol, na kterém se nacházíte, (a těch směšných dvacet metrů o které je prý vyšší není důvod nechat se tím frustrovat) takže vám svět prostě leží u nohou. Vladimírův syn dokonce mínil, že by se to dalo dát i za jeden den, kdyby člověk vyjel hned ráno první lanovkou nebo dokonce šel nahoru ještě hned před rozedněním. Na to jsme mu hned odpověděli, že by se to nedalo. Že se sice vychází už za rozednění, ale z chaty ve výšce 2860 metrů a ne z Ventu 1890 metrů nad mořem. Takové mladistvé nerozvážnosti už dávno neděláme. Vladimírova přítelkyně nám správně poradila, abychom se před výstupem podívali do občanského průkazu (nebo do cestovního pasu, ten mám já). Na otázku proč, odpověděla, že tam máme napsaná data našeho narození.

Ovšem i pro starší pány existují túry, které se dají udělat za jeden den. Z Ventu – a to i když nejezdí lanovka – se dá vystoupat přes Stablein na Wildes Mannle.

Tahle vyhlídková hora, odkud vidíte přímo ledovce pod Wildspitze i tuto horu osobně, má slušnou výšku 3023 metrů. Jméno sice může trošku nahánět strach (v tyrolském dialektu to znamená „Divoký mužík“), ale jedná se o túru „veľmi ľahkú“ jen několik desítek metrů je jištěno lany, ale ani ta nejsou nutná, pokud se nerozhodnete jít z Divokého mužíka na Breslauer Hütte – tam totiž sestup ze sedla lana rozhodně vyžaduje. Pohled na Wildspitze a její ledovce je velmi impozantní a lákavý, prostě dostanete chuť na tu nejvyšší horu Tyrolska vylézt.

Breslau je německé jméno pro Wroclaw nebo česky pro Vratislav a tak zde samozřejmě najdete tabuli na počest Němců vyhnaných ze své staré domoviny ve Slezsku, Wroclaw byla největším městem Slezska (a až do vlády Karla IV. i českého království, až pak ji předběhla Praha). Sestupovat z chaty do údolí se dá dvěma cestami. Buď zpět do Ventu nebo – a to bych chtěl rozhodně doporučit – do Rofenu. Tato cesta je hodně strmá (nic pro člověka po operaci kolen, jako jsem já), ale krásná. Vede okolo hluboké skalnaté strže, ve které burácí Rofenbach, čili ledovcová řeka, kterou napájí ledovce pod Wildpspitze. Je neuvěřitelné, jak se zde na holé skále uchytily stromy a dokázaly dokonce vyrůst do úctyhodné velikosti. Sám Rofen ve výšce 2011 metrů je jedna z nekrásnějších prdelek světa, které jsem v životě viděl.

Je zde statek, horská chata a hotel, prý snad i nějaký lyžařský vlek, ale hlavně soutok onoho Rofenbachu s Venter Ache, dvou horských dravých potoků, které se zařízly hluboko do alpských skal. Přes Venter Ache vede visutý 80 metrů dlouhý most, z něhož můžete dravý a hlučný proud řeky pozorovat, po druhém břehu Venter Ache pak vede cestička do Ventu lemovaná uměleckými skulpturami, na které může mít člověk rozdílné názory (což jsme i měli), ale v podstatě se jedná o příjemnou asi hodinovou procházku. Na jednom místě stojí i starý první vrcholový kříž z Wildspitze z roku 1933, který byl na jižním vrcholu nahrazen novým v roce 2010. Z tohoto místa můžete vidět přímo na vrchol Wildpitze i s novým křížem, moji společníci mi to ale nechtěli věřit. My, lidi z někdejšího východního bloku, jsme tak nedůvěřiví! Stále máme pocit, že nás chce někdo podvést a sugeruje nám věci, které nejsou pravda. Ale od starého vrcholového kříže na břehu Venter Ache, je SKUTEČNĚ vidět vrchol Wildspitze. Tečka. Rakušáci v těchto věcech až tolik nelžou.

Pokud chcete pochodit po kopcích, aniž byste chtěli opustit Oetz, máte samozřejmě taky několik možností. Přímo z Oetzu jede lanovka Acherkogelbahn na Hochoetz ve výšce 2020 metrů. Odtud se nabízí příjemná túrka na Wetterkreuzkogel (2591). Přímo nad vámi se tyčí Acherkogel (3007) nejsevernější tyrolská třítisícovka. Prý se na něho vylézt dá, jak z Hochoetzu, tak i z nedalekého Kühtai, ovšem ten výstup už splňuje kritéria túry podle bratrů Andrášiovců „trocha ťažkej“. Nepokusili jsme se. Už i jen túra okolo čtyř jezer s výstupem na Geißkogel (2820), kterou můžete podniknout z Kühtai, má v průvodci nepříjemnou černou barvu a text, že vrchol „je pro šikovné horské turisty dosažitelný“ slibuje dostatek adrenalinu. Ovšem pěkně tam je.

Pro případ špatného počasí se Ötztal taky zabezpečil. Především existují v Längenfeldu termální lázně Aqua Dome s celkem 12 bazény s teplotou vody 34 – 36 stupňů.

Pramen ze sirnou vodou pocházející z ledovců a vyvěrající z hloubky skoro dvou kilometrů, byl zkoumán poprvé v roce 1830 a už tehdy tu byly zřízeny první lázně. V šedesátých letech dvacátého století ale pramen zmizel. Lázně zanikly a místní hotel byl stržen. Teprve v roce 1997 byl navrtán pramen v hloubce 1865 metrů s teplotou vody 68 stupňů a okolo vrtu byly postaveny moderní lázně – dnes je zde 2000 čtverečních metrů vodní plochy.

Nabízí se zde i rafting na Oetzer Ache, na dravé ledovcové řece, která k splavování opravdu láká. Nenechali jsme se svést jen kvůli nedostatku času, můj syn se snachou si to dali a moc si ten zážitek pochvalovali. O cyklistice jsem už mluvil, kromě horských kol je vybudován samozřejmě i cyklistický chodník okolo cesty vedoucí údolím – vedoucí dokonce i tunely!

Mimo to vybudovali Tyroláci v Umhausenu na počest svého nejslavnějšího rodáka pravěkou vesničku jménem „Ötzidorf“.

Za vstupné 9,30 Euro tam člověk uvidí rekonstrukce pravěkých staveb z mladší doby kamenné, nářadí, zbraně, pece na vypalování keramiky atd. Nejzajímavější jsou z mého soudu tam chovaná zvířata, ať už prvotní kozy či ovce, ale i hovězí dobytek, který už vymřel, ale podařilo se ho vykřížit nazpět, takže člověk dostane představu o kravách které žily před pěti tisíci lety. A nejzajímavější byly stejně chlupatí prasata, která jsem opravdu ještě nikde neviděl a jejichž hutá srst umožňovala celoroční chov pod širým nebem.

Od Ötzidorfu vede cesta k nejvyššímu vodopádu v Tyrolsku – Stuibenfall padá ve dvou stupních z výšky celkem 150 metrů. Cesta byla roubená krásnými zdravými pravými hřiby, už jen proto se ta procházka vyplatila a mohl jsem se jen ptát, zda ty desítky turistů, které tam prošly před námi byly dočista slepé. Pod vodopádem se člověk může rozhodnout, jak ho chce zdolat. Jedna cesta je ferrata, tedy Kletersteig s fixními lany. Naštěstí jsem si prostudoval jeho vlsatnosti na internetu už den dopředu a viděl jsem jasně písmeno „C“ a vícero místech. Čímž tento projekt pro mě umřel. Ferraty typu „A“ a „B“ ještě dám, u B/C už musím hodně přemýšlet, ale jestliže zde září jednoznačné „C“ čili kolmá stěna, končím. Tady je to ozvláštněno tím, že ona kolmá stěna je na místě, kde pod horolezcem (pardon, ale turistou takového šílence nazvat už nemůžu) zívá propast sto metrů s padající vodou. Možná je to krásné, určitě je to vzrušující, ale i můj přítel Vladimír, který hodně vydrží, poté, co se dostal na vrchol trasy, demonstrativně odhodil výstroj a prohlásil, že končí s horolezectvím. A to si ještě odpustil závěrečný travers přímo nad vodopádem. Že právě hustě pršelo, onen výstup zřejmě taky neulehčovalo.

Já jsem si nad vodopád vystoupal po „normální“ cestě. Tedy normální… Jedná se o 720 schodů, z větší části zavěšených vysoko nad údolím. Čili bez námahy se k horní, páté vyhlídkové platformě nedostanete ani po této cestě a navíc se samozřejmě ono schodiště při výstupu mírně kýve, ale pokud bojujete právě s hustým deštěm, ani to nezaregistrujete. A ten výhled ze všech pěti vyhlídkových platform je úžasný. Stovky kubíků padající vody s patřičným zvukovým doprovodem – to stojí opravdu zato.

Pokud jste tedy po vyšlapání oněch 720 schodů dosáhli horní platformy, je možné pokračovat ještě asi pěti minut k Gasthofu Stuibenfall. Mnohem hezčí je ale další cesta do Niederthai a poté do Höfle. (německy Höflein, čili „Dvoreček“). Ostatně tato cesta se dá zvládnout i autem, pokud jste sestoupili zpět do Umhausenu. Höfle leží na horské terase s úžasným výhledem na panoráma hor přímo před vámi. V restauraci „Leiter Hoamatl“ obsluhuje očividně šéf osobně. Není sice z nejrychlejších – na možnost objednat jídlo jsme čekali skoro 40 minut, ale kuchyně je velmi dobrá a jídlo poté dorazilo za neuvěřitelných 10 minut, takže to počáteční čekání vykompenzovalo. A užívat si výhledů na strmé skalní stěny, tyčící se kousek před vámi až do nebe stojí za to a dá se při pivečku Starkenberger (tyrolské pivo, trošku trpké, ale naprosto pitné, zejména po horské túře) užívat dlouho.

Rozhodně máme v úmyslu vydat se do Ötztalu ještě jednou. Až tam nebude řádit koronavirus a dokud budou jezdit lanovky. Možná potom přemluvím i mou ženu. Jsou tam totiž i „Túry bez ťažkostí“. Ty jsme sice prozatím vynechali, ale člověk holt nemládne. 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.