Rafael patří k největším umělcům doby renesance, po  určité době, kdy byl jeho génius přehlížen a zpochybňován, ho znovu historici umění zařadili vedle Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarottiho k trojici největších umělců konce patnáctého a začátku šestnáctého století, tedy období vrcholné renesance. 6. dubna si připomeneme pět set let od jeho úmrtí.

               Zda by výše jmenovaná skutečnost Leonarda a Michelangela potěšila, si dovolím zpochybnit, jejich vztah k mladému umělci (zejména vztah Michelangela) k Rafaelovi byl velmi napjatý. A nejen proto, že oba stáli vůči mladému umělci (da Vinci byl o 31 let starší, Michelangelo o 8 let) v konkurenčním souboji, v němž dokázal obstát MIchelangelo, ne ale starý Leonardo. Rafael byl prostě jiný, než jeho konkurenti. Umělci mohou být perfekcionisté, kteří usilují o dosažení absolutní dokonalosti už existujícího stylu (Leonardo) nebo rozervaní hledači nového uměleckého stylu (Michelangelo). Anebo děti boží, kteří si s tím nelámou hlavu a prostě tvoří, protože jim jejich geniální talent dal Bůh do vínku a oni se nestarají o s nějaké své poslání, ale jen využívají přízeň okamžiku. A to byl právě Rafael. Jestliže da Vinci namaloval ve svém životě jen asi 6 obrazů (přesněji tolik je mu nepochybně přičteno), protože chtěl dosáhnout absolutní dokonalosti,  MIchengelo pak, hnán svým géniem, začal nepoměrně víc děl, než jich dokončil (stačí navštívit Museo Academico ve Florencii) po Rafaelovi zůstal nespočet děl a to přesto, že se dožil jen 37 let. Rafael se prostě nenechal sžírat pochybnosti o své genialitě, ale plnými doušky ji užíval.

               Jestliže da Vinci celý život bojoval se svou homosexualitou (možná i Michelangelo, i když zde nejsou jednoznačné důkazy), Rafael střídal milenky a užíval života plnými doušky (což ho nakonec stálo život, protože zemřel na následky pouštění žilou, kterým mu lékaři léčili pohlavní chorobu. Myšlenky na to, „jak to ten kluk dělá?“ musely jeho konkurenty užírat a naplňovat je vztekem.

               Ten „kluk“ to totiž dělal jednoduše a až nestoudně. Když se mu něco líbilo, převzal ten motiv a namaloval to o něco líp – někdy epochálně líp. Aniž ho někdo mohl obvinit z plagiátorství. Negativním dopadem způsobu tvorby bylo, že i on po své smrti našel spoustu umělců, kteří ho chtěli za každou cenu napodobovat a tak vznikla spousta průměrných i podprůměrných obrazů, které se nechaly inspirovat Rafaelovým stylem, což mělo za následek dočasné znehodnocení jeho jména (tedy dočasné – trvalo skoro 400 let).

               Raffaelo Sanzia da Urbino se narodil údajně 6.dubna 1483 v rodině zlatníka a malíře Giovanniho Santiho v Urbinu. Datum narození odvozujeme pouze z díla Giorgia Vasariho „Životy nejlepších malířů, schodů a architektů“, vydaného v roce 1568, kde autor píše, že Rafael zemřel v den svých 37. narozenin. Vasari je zajímavý, ale ne vždy spolehlivý pramen, byl samozřejmě více spisovatelem než historikem a proto se snažil své dílo oživit anekdotami. Mladý Rafael byl už v jedenácti letech sirotkem, jeho matka zemřela v roce 1491, otec v roce 1494. Zřejmě ale nezůstal bez prostředků, protože mohl odejít do Bologny a tam vstoupit do malířské školy Francesca Francii. Jak se s tímto bolognským mistrem chlapec z Urbina seznámil, není jisté, jisté ale je, že ho tato první učňovská léta poznamenala na celý život – zde se naučil používat vláčnou oblost spojenou s temperamentem severoitalské školy – výsledkem byla neobyčejná líbivost jeho děl, kterou v dalších letech dovedl k dokonalosti. Se svým prvním učitelem udržoval přátelské kontakty i v době, kdy byl na vrcholu slávy, ovšem Francia prý zemřel v roce 1517 při pohledu na Rafaelův obraz „Extáze svaté Cecílie“ – aspoň tak nás informuje Vasari v další své anekdotě ze životopisu samotného Francesca Francii.

               Už Rafaelova první díla byla neuvěřitelně zralá, svůj první slavný obraz „Tři grácie“ namaloval v osmnácti letech. Bologna ovšem nebyla centrem kulturního života, Rafael se tedy na začátku šestnáctého století přesunul do Perugie k mistrovi Peruginovi, který patří k vrcholným mistrům renesance (mimo jiné se podílel i na výzdobě Sixtinské kaple).

               U Perugina zůstal Rafael čtyři roky, hodně se u něho naučil a hned ho zase začal překonávat. Zejména v chápání perspektivy a zjemnění mistrova stylu. V Perugii zanechal svou stopu v kapli svatého Severa, kde vytvořil svou první nástěnnou malbu.

V roce 1505 usoudil dvaadvacetiletý umělec, že se už nemá od Perugina co naučit a odebral se do Florencie. Ta byla tehdy naprostým centrem umění, i když doby Lorenza Magnifica už pominuly.  Přesto pokud chtěl umělec v tehdejší Itálii něco dokázat, bylo nemyslitelné, aby nebyl původem nebo aspoň volbou Florenťan. Rafaelovi na to, aby se stal „Florenťanem“ stačily tři roky, které vyplnil pilnou tvorbou.  Z této doby pochází spousty obrazů, především více než tucet obrazů Madony s dítětem. Kdo chce vývoj „florentského“ Rafaela lépe pochopit, musí do paláce Pitti ve Forencii, kde většina děl z jeho florentského období visí.  Jsou nainstalována tak důmyslně – v každé místnosti jeden obraz a vždy na stejném místě, že člověk může plasticky vnímat vývoj mladého umělce. Další jeho obrazy, které maloval hlavně pro bohaté florentské rodiny, jsou rozptýleny po celém světě.

               V roce 1508 se dvacetipětiletý Rafael cítil být už dostatečně slavný, aby odešel do Říma. V Římě bylo totiž to, co se Florencii bez Mediceovců až tolik nedostávalo – peníze. Za papežů Alexandra VI. Borgii a Julia II. de la Rovere se Řím stal skutečným uměleckým centrem světa, zejména proto, že Julius II. dal stavět nový svatopetrský chrám i papežský palác a hledal pro jeho výzdobu nejlepší umělce své doby. Rafaela prý papeži Juliovi II. doporučil Donato de Angelo Bramante, rovněž rodák z Urbina (narozený 1444) a podle Vasariho snad dokonce s rodinou Santi spřízněný, který v roce 1505 získal papeže pro svůj návrh stavby svatopetrského chrámu. Vidíme-li to tak, pak měl geniální Rafael i štěstí, že mu Bůh dal tak mocného příznivce, což bylo pro start jeho římské kariéry rozhodující. Bramante měl za sebou kariéru v Miláně, kde mimo jiné postavil i kostel Sata Maria delle Grazie (ano, to je ten, kde da Vinci namaloval svou slavnou „Poslední večeři“). Rafael ovšem stárnoucího papeže Julia II.(tehdy 65 letého) zcela oslnil. Na výzdobě místností, které chtěl papež ve Vatikánu obývat, pracovali tehdy umělci jako Luca Signorelli, Bramantino, Pinturichio a dokonce i Rafaelův učitel Perugino. Papež, nadšený Rafaelovými malbami, změnil původní plány, všechny umělce odvolal, jejich malby dal seškrábat a svěřil výzdobu oněch třech sálů Rafaelovi samému – dnes se tyto tři sály jmenují Rafaelovy síně.

               Tak mohla vzniknout jeho nejslavnější díla – fresky „Athénská škola“ a „Disputace o svátosti“.

Rafael nikdy neváhal, když se chtěl někomu zalíbit a rád projevoval svůj obdiv jiným umělcům. Vděčnosti se za to většinou nedočkal. Přesto má centrální postava Athénské školy Platón podobu Leonarda da Vinciho, najdeme zde i Michelangela, ale samozřejmě i Rafaela samého s jeho partnerem Sodomou – na okraji obrazu vpravo. Na druhé fresce „Disputace o svátosti“ jsou pak Tomáš Akvinský, ale i Dante nebo dokonce Gerolamo Savonarola, florentský kazatel, který z města vyhnal Medicejské. A jeho podoba na fresce směla zůstat, i když se po Juliově smrti stal papežem Giovanni Medici, syn Lorenza Magnifica, pod jménem Lev X. Rafael šel dokonce tak daleko, že když během malování fresky „Setkání papeže Lva velikého s Attilou“ v Heliodorově síni v roce 1513 papež Julius II, jehož podobu měl samozřejmě Lev veliký mít, zemřel, změnil jednoduše plány a dal Lvu Velikému podobu nového papeže Lva X. Problém byl v tom, že podobu Giovanniho Mediciho dal Rafael už předtím jednomu z kardinálů, kteří na obraze papeže provázejí. Takže je Lev X. na této fresce zobrazen dvakrát.

Ani s tím neměl umělec očividně problém a novému papeži se tímto gestem určitě zavděčil. Když totiž v roce 1514 zemřel Bramante, pověřil nový papež Rafaela v pokračování stavby svatopetrského chrámu a vatikánského paláce. Rafael ovšem nebyl na rozdíl od Bramanteho architekt a tak rozsáhlý projekt přesahoval jeho síly. Uměl si ovšem pomoci. Přenesl hlavní úkoly na florentského architekta Antonia da Sangallo, přesto stavba nepokračovala podle původních představ a nakonec se dokončení chrámu musel po Sangallově smrti v roce 1546 ujmout  Michelangelo Buonarotti, kterého tím úkolem pověřil papež Pavel III. Možná to bylo pro Michelangela určitě zadostiučinění, když dával strhnout určité části stavby, které narušovaly Bramanteho koncepci a byly prací jeho dvou následovníků.

               Rafael se věnoval výzdobě papežského palác, časná smrt mu ale zabránila dokončit výzdobu třetí síně, zachovaly se jen jeho náčrtky, podle kterých pak fresky dokončili jeho žáci a následovníci. Rafael maloval ale i během svého římského pobytu obrazy. Fascinující je „Ezechielovo vidění“ namalované v roce 1510, které se dnes nachází v Galerii Pitti ve Florencii.

Opuštění klasické renesanční perspektivy u vznášejících se osob a použití archaické byzantské perspektivy byl vlastně Michelangelův patent – Rafaelovi se očividně zalíbil a ihned ho použil. I ve svých posledních pracích se nechal inspirovat MIchelangelem – ovšem se skromným úspěchem.

Nemůžeme samozřejmě opominout největší klenot drážďanského Zwingru „Sixtinskou madonu“ namalovanou v letech 1512 – 1513 na zakázku papeže Julia II. pro Chrám svatého Sixta v Piacenze, kterou od města koupil za tehdy obrovskou částku 25 000 scudů kurfiřt August III. v roce 1754, kdy klášter potřeboval nutně finance na svou opravu. V kostele San Sisto je dnes kopie obrazu, ovšem piacenzský kostelník tuto možnost při naší návštěvě striktně odmítal akceptovat.

Rafael byl žádaný nadále jako malíř portrétů, mohl si ale dovolit malovat nejen bohaté zákazníky, ale i například svého přítele Baldassara Castiglioneho či svou milenku Margheritu Luti, dceru římského pekaře. Rafael byl sice zasnouben s neteří římského kardinála Bernarda Dovizi da Bibbiena Marií, k sňatku ale nikdy nedošlo a jeho snoubenka v roce 1520 zemřela. Margherita Luti měla očividně více pochopení pro umělcovy zálety a žila v jeho římském bytě až do jeho smrti.

Rafael si zřejmě při svých četných dobrodružstvích uhnal pohlavní chorobu, která se mu stala osudnou. Tak aspoň píše Vasari. Zda to byl tehdy nově epidemický syfilis, který vyvolal první tehdy rychle smrtící epidemii v roce 1495 a proti kterému jako božímu trestu vydal ve stejném roce edikt dokonce i sám císař Maxmilián I. Proti nákaze syfilidou hovoří ale léčení pouštěním žilou, na něž prý Rafael zemřel. Syfilis byl tehdy léčen (neúspěšně) mastmi s obsahem rtuti a vývary z guajakového dřeva. Jiná teorie o umělcově smrti hovoří o malárii, kterou se měl Rafael nakazit při návštěvě močálovité oblasti jižně od Říma, někteří autoři hovoří dokonce o možnosti moru. Pro nakažlivou chorobu mohlo svědčit nápadné zkrácení pohřebních ceremoniálů, jako by skutečně existovala možnost nákazy.

               Své poslední dílo „Proměnění Páně“ ukončil Rafaell těsně před svou smrtí v roce 1520.

               Pochován byl na vlastní žádost v Panthenonu, kde se jeho hrob nachází dodnes po boku italských králů. Důstojný hrob pro člověka, který ovlivnil umění svým chápáním krásy.

               Jemu je přisuzován výrok, že: „krása v přírodě je jen nedokonalá a rozptýlená. Jedině umění je schopno ji zcela vyjevit a na základě intelektuální syntézy zkušeností ji skrze „certa idea“ umělce zobrazit.“

               Rafael tedy sloužil celý život kráse. A sloužil jí dobře.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.