Ravenna prožila své nejslavnější období v čase zániku. Právě zde se uzavřela epocha starověku, tedy antiky a začal středověk. Stalo se to v roce 476, když náčelník kmene Herulů Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula, zvaného pro své mládí Augustulus (císaříček), oznámil do Konstantinopole východořímskému císaři Zenonovi, že Itálie už žádného císaře nepotřebuje, ale podřizuje se Zenonovi osobně a on Odoaker je mu ochoten se mu podřídit v hodnosti italského krále „Rex Italiae.“ Už od smrti císaře Valentiana III. v roce 455 se střídali panovníci na západořímském trůnu v několikaletých ( a někdy i nekolikaměsíčních) intervalech, ve skutečnosti vládli říší ale generálové, tzv. „magister militium“. Poslední z těch slavných a vlivných velitelů Ricimer, zemřel v roce 472. V roce 475 sesadil senátor Orestes císaře Julia Nepota, který utekl do Dalmácie a dosadil na trůn svého syna Romula, aby vládl jeho jménem. Tehdy měl velitel germánských oddílů, které měly nového císaře chránit, tedy Odoaker, toho divadla právě dost a ukončil existenci západořímské říše. Kupodivu byl zabit jen Orestes, Romula, poslal Odoaker na jistý statek u Neapole, kde v klidu dožil – ještě v letech 507 – 510 zde očividně žil, protože mu tam nový vládce Itálie Theodorich posílal důchod.

               Odoakerovi jeho úmysl naklonit si císaře v Konstantinopoli tak úplně nevyšel, protože tento stále ještě uznával Orestem sesazeného císaře Julia Nepose. Tento byl sice zavražděn v roce 480, pro Odoakera měla ale tato situace mít tragické následky.

               Proč se události spojené s koncem tisícileté římské říše odehrály v Ravenně a ne v Římě? Protože už v roce 402 přesunul císař Honorius hlavní město Západořímské říše z Milána do Ravenny – Řím císaři opuštěn už v roce 396 k velké radosti místních biskupů (budoucích papežů) kteří se tak mohli emancipovat od císařské moci. Jediným důvodem, proč to Honorius udělal, byla skutečnost, že byla Ravenna  na rozdíl od Říma či Milána –  považována za nedobytnou. Hned v roce 408 si na ní vylámali zuby Západní Góti pod Alarichem., kteří si pak o dva roky později zpravili chuť právě dobytím a vyplundrováním Říma.

V roce 489 se proti Odoakerovi vypravili Ostrogótové, které na Odoakera poslal východořímský císař Zenon. Císař pověřil ostrogótského náčelníka Theodoricha, který vyrostl jako rukojmí na konstantipolském dvoře, aby Odoakera svrhl a Itálii podřídil přímo jemu. I Theodorich se ale musel přesvědčit o tom, že byla Ravenna tehdejšími vojenskými prostředky nedobytná. Tím se ale nedal odradit a začal ji obléhat. Po třech letech došla trpělivost oběma stranám. Theodorich nemohl do města a Odoaker zase z města a tak se dohodli na remíze. V praxi to mělo znamenat, že budou vládnout Itálii společně. Součástí dohody ale bylo, že Odoaker vpustil Theodoricha a jeho vojáky do města a gótský náčelník hned na smírčí hostině Odoakera vlastní rukou zabil a vládl nadále sám.   Pro Ravennu začala nejslavnější doba jejích dějin, o čemž svědčí monumentální náhrobek krále Theodoricha velkého, v němž byl tento velký vládce po své smrti v roce 526 pochován.

               Sporů o jeho následnictví využil východořímský císař Justinián, a když dal ostrogótský král Wittiges zavraždit svou manželku Amalasvintu, Theodorichovu dceru, usoudil císař, že ostrogótský panovník tím ztratil mandát a poslal na něho vojsko pod vedením slavného vojevůdce Belisaria. Následovaly dlouhé roky víceméně nerozhodných bojů, než císař poslal do Itálie svého minstra eunucha Narsese a ten udělal s Ostrogóty v roce 553 definitivní konec. Byzantinci se netěšili dlouho, už v roce 576 vpadli do Itálie Langobardi a začali obsazovat jedno město po druhém. Ravennu ale opět nedokázali obsadit a ta zůstala byzantská až do roku 751, kdy  ji přece jen dobyl langobardský král Aistulf a její pověst nedobytnosti tím vzala za své. Ravenna byla ale až do tohoto roku hlavním městem takzvaného Exarchátu podléhajícího byzantskému císaři, který zabíral střední Itálii i s Římem a zdobila se, jak už se na hlavní město patří.

               Ravenna byla slavná, bohatá a mocná v době, kdy bylo umění malování do omítky, tedy fresek, neznámé. Stěny chrámů a paláců byly zdobeny mozaikami a proto je dnešní Ravenna městem nádherných mozaik. Za nimi se sem jezdí a za nimi jsme tam jeli i my.

               Byzantskou minulost připomíná Hotel Bizancio v centru města. Tam jsme bydleli. V roce 1441 se Ravenny zmocnili Benátčané a v roce 1509 se stala součástí papežského státu a v něm zůstala až do roku 1859. Na benátskou nadvládu upomíná obrovská ruina pevnosti  Rocca di Brancaleone v městském centru, která je nyní velkým parkem Giardini publici.

               Na rozkošné „Piazza del Popolo“ stojí dva sloupy z patnáctého století se sochami svatých a ze stejné doby je i „Palazzo Veneziano“ v renesančním stylu. Na čtyřech z osmi sloupů kolonády paláce je monogram Theodoricha velkého. „Palazzo comunale“, čili radnice, je o dvě století mladší.

               Nejstarším objektem, kde člověk může mozaiky obdivovat, je legendární hrob „Gally Placidie“.

Tato dáma, dcera římského císaře Theodosia I., sestra císaře Honoria a matka císaře Valentiniana III., jehož jménem na území západořímské říše v podstatě vládla, si samozřejmě po své smrti zasloužila nádhernou hrobku. Právě ona a její bratr Honorius vybudovali z Ravenny skutečně metropoli Západořímské říše. Hnidopiši historici sice objevili, že byla pochována v Římě a ne v monumentálním mauzoleu v Ravenně, ale KOHO TO UŽ ZAJÍMÁ? V mauzoleu jsou tři sarkofágy císařů Konstantina III., druhého manžela Gally Placidie a jejího syna Valentiniana III. Třetí sarkofág je pro ni, ať už v něm leží nebo neleží. Mozaiky, osvětlované světlem alabastrových oken znázorňují ve spodní řadě rostlinné motivy a zvířata, nahoře pak symboly evangelistů, apoštoly a Krista jako „dobrého pastýře.“ Ravennské mauzoleum nechal z nánosů bahna vykopat císař Friedrich II, když v Ravenně dlel se svým vojskem a měl strach, aby se vojáci nenudili a z nudy nevyváděli hlouposti. Protože jakožto otec renesance obdivoval vše antické, dal vyhrabat tento skvostný hrob, který člověk může navštívit i dnes.

               Mozaiky jsou největším pokladem Ravenny. To co můžete v Istanbulu, tedy někdejší Konstantinopoli vidět jen jako rudimenty, je zde v celé nádheře. Samozřejmě mozaiky v „Capella palatina“ v Palermu jsou ještě impozantnější, ty jsou ovšem o celých šest set let mladší. Takže ranně křesťanské mozaiky v podobné kráse jako v Ravenně neuvidíte nikde na světě.       O něco mladší ale monumentálnější jsou mozaiky v chrámu „San Vitale“, který nechal postavit císař Justinián. Proto monumentální budova trošku připomíná Hagiu Sophiu v Istanbulu, kterou dal stavět stejný císař ve stejném stylu. Stojí hned vedle Mausolea Gally Placidie a v přilehlém klášteře je muzeum antického a časně středověkého umění. Mozaiky znázorňují Krista mezi archanděly, Evangelisty svaté a tomu všemu kraluje beránek v klenbě. Svatý Vitalis je místní svatý, který byl údajně zaživa pohřben v době pronásledování křesťanů za časů císaře Nerona, tedy okolo roku 60 našeho letopočtu. V klášteře San Vitale na nás čekalo překvapení v podobě vchodu s detektorem kovů, jako na letišti či v přísně tajném traktu ministerstva. Ovšem lidi přes něj procházeli, detektor pištěl, div se nezbláznil, ovšem zaměstnance kláštera to nijak nevyvedlo z míry. Že by si některého z detekovaných turistů vzali stranou a zjistili, zda u sebe má bombu, pistoli či nůž, je ni nenapadlo. Přítomnost onoho detektoru a účel jeho umístění pro mne tedy zůstal záhadou.

               Při lovu na ravennské mozaiky se musíte z „Piazza del Popolo“ vydat k Dómu. Ale ne do něho, je to nová stavba z osmnáctého století, kde se z originální stavby zachovala jen věž a krypta. Do koloritu Ravenny se naprosto nehodí. Ale hned vedle je obrovské „Battisterio Neoniano“, čili ortodoxní křtitelnice.

Vevnitř je křtitelnice z mramoru a celá stavba je vyzdobená nádhernými mozaikami. V kopuli je motiv křestu Krista Janem Křtitelem podle textu Markova evangelia, obrazy apoštolů a evangelistů. Úžasné místo, aby zde člověk vydechl obdivem a chvíli pobyl. V „Museo Archivescovile“, tedy arcibiskupském muzeu za dómem je jeden artefakt, který se vyplatí vidět – „Cattedra di Massimiliano“. Biskupský stolec vyřezaný ze slonové kosti ze šestého století, podle tradice zobrazující scény z Nového i Starého zákona.

               Podobné motivy jako v „Battisterio Neoniano“ najdete i v menším „Battisterio ariano“. I tady je v kopuli motiv křestu Krista. Hned vedle se nachází kostel San Spirito, někdejší katedrála ariánů.  Jde o románskou klasickou basiliku s velkým nádvořím a sloupořadím před vchodem. Uvnitř jsou stěny pokryté prostou omítkou. Gótové jako všechny germánské kmeny (s výjimkou Franků) byli Ariáni, kteří vyznávali učení alexandrijského filosofa Aria a měli tedy jiné chápání podstaty svaté trojice.

               Nejkrásnější mozaiky ve městě jsou v kostele „San Apollinare Nuovo“. Toto byla dvorní kaple krále Theodoricha Velkého, nedaleko od kostela na ulici „Via Allberoni“ se ostatně nacházejí i zbytky jeho paláce. Kostel sám je sloupy dovezenými z Konstantinopole rozdělený na tři lodě. Na stěnách jsou mozaiky svatých, na jedné straně jsou muži, na druhé ženy, všichni v římském oblečení, muži v tógách, ženy v tunikách a v rukou nesou všichni mučednické koruny. „San Apollinare“ je nejkrásnější příklad byzantského románského stylu.

Pokud chcete navštívit ale ten nejkrásnější příklad architektury této doby, musíte z Ravenny asi pět kilometrů na jih. Tam, kde kdysi byl dnes už dávno zanesený ravennský přístav, stojí chrám a klášter „San Apollinare in Classe“. Nenechejte se mýlit kulatou zvonicí, která je o dobrých čtyři sta let mladší než klášter sám. Je o klasickou ranně křesťanskou stavbu i s předsálím, úžasnou bazilikou se štíhlými sloupy a poměrně úzkými oblouky typickými pro byzantský architektonický styl a samozřejmě mozaiky. Opět jednou nádherné mozaiky včetně svatého Apolináře, rovněž světce, jehož působení se váže na Ravennu. Údajně ho sem poslal sám svatý Petr. Poté, co zázračně uzdravil řadu nemocných, přivodil si nenávist pohanů a nakonec byl na ravennské ulici zlynčován rozvášněným davem.

               Čím se Ravenna může chválit a taky se chválí je hrob otce italského jazyka Danteho Alligieriho. Dante zemřel v Ravenně po devatenáctiletém vyhnanství. Jeho rodné město Florencie ho odsoudilo k smrti upálením, poté, co ve Veroně začal svou práci na svém vrcholném díle „Božské komedii“ ukončil ji krátce před svou smrtí v roce 1321 v Ravenně. Florencie se marně po celá staletí snažila dostat mrtvolu svého nejslavnějšího rodáka do hrobky, kterou pro něj připravili v kostele „Santa Maria Novella“. Ravenští zůstali neoblomní a náhrobek ve Florencii je dodnes prázdný. Velký básník je pochován v Ravenně a Florentští mají pouze privilegium, že mohou dodávat olej do lampičky věčného světla, které visí od stropu v Danteho hrobce.

               Hned vedle je chrám svatého Františka. Obrovská románská basilika má problém, že mozaiková podlaha její krypty se dnes nachází pod vodou. Ravenna totiž od antických časů poklesla už o celé čtyři metry.

Štíhlé románské sloupy jsou opět zaklenuty úzkými ranně románskými oblouky, omítka mezi nimi je prostá jako v San Spirito. Ne, Ravenna se nezdobí freskami jako jiná italská města, má své mozaiky.

               To jí ale nebrání, aby na skvostné románské baziliky nepřilepila barokní nebo dokonce klasicistní fasády jako například na kostele „Santa Maria in Porto“ nebo „San Giovani Evangelista“. Někdy prostě musíte Italům tu jejich kreativitu odpustit.

               Pokud navštívíte Ravennu, není možné nenavštívit symbol města, hrobku krále Theodoricha Velkého. Nechal si ji stavět ještě za svého života, samotná hrobka je sice velká a jen kopule z jednoho kusu vápence váží 300 tun. Přízemí má tvar řeckého rovnoramenného kříže. Stavba je z vápence bez malty, tedy spíše orientálního než římského typu, jakási kombinace orientálního a germánského stylu. Zda tam byl Theodorich vůbec pochován, o tom se vedou dodnes spory. Sarkofág z porfyru na prvních poschodí, připomínající spíše vanu je samozřejmě dnes prázdný. Co ale vyráží dech, je celý pozemek, který k hrobce patří.  Obrovský areál, který měl vodní plochu uprostřed, je poněkud mimo městské centrum, za tři eura vstupného toho sice moc k vidění není, ale v každém městě je určitý povinný program a Theodorichova hrobka v Ravenně k takovému určitě patří.

               Po namáhavém dni v Ravenně nás dostihl hlad. A v celém historickém centru jsme při nejlepší vůli nemohli najít restauraci. Když zoufalství stouplo na neúnosnou míru, opustili jsme historické staré město a hned za první křižovatkou jsme našli tratorii „Al Rustichello“. Bylo sedm večer a my jsme se dozvěděli, že otvírá až o půl osmé. Přesto jsme přemluvili majitelku, aby nás vpustila dovnitř. Posadila nás k jednomu stolu a my jsme mohli přihlížet, jak se v průchodu mezi restaurací a kuchyní krmí kuchař. Naštěstí nám paní donesla chléb a „vino della casa“ a tak jsme netrpěli až tak hrozně. Pak udeřilo půl osmé a paní dorazila s úsměvem k našemu stolu.

               Požádal jsem o menu. Paní pokrčila rameny a pak ho přinesla. Když jsem ho otevřel, objasnila, samozřejmě italsky: „Menu máme, protože nám to přikazuje předpis. Ale nevaříme podle něho.“

               Začal jsem se obávat potíží. „A co tedy vaříte?“ zeptal jsem se nesměle.

               „To, co koupíme v daný den na trhu,“ odpověděla.

               Přeložil jsem to rodině a syn se nadchl. „To je správná italská restaurace,“ volal nadšeně. „Všechno bude čerstvé, výborné…“

               Jeho nadšení jsem tak úplně nesdílel. Netušil jsem totiž, jak si mám u paní majitelky, hovořící pouze italsky, něco objednat. Ale bylo to snadné. Snad proto, že italština jsou opravdu ze šedesáti procent ruce a nohy a jen ten zbytek slova. Vysvětlila nám, že dnes je k jídlu králík a když vyslovila ono magické slovo „coniglio“ ukázala prsty rukou i dlouhé uši, abychom neměli pochybnost. Jídlo bylo naprosto skvělé. A lokál se zřejmě těšil dobré pověsti. Všechny stoly byly během hodinky obsazené mohli jsme si skutečně gratulovat, že jsme přišli ještě před otvírací hodinou.

               Ravenna je velmi pohostinné město. Dokonce takové, které nás v žádném případě nechtělo ze svých útrob vypustit. Samozřejmě, moderní člověk má navigaci. Pokud si myslíte, že jste tím pádem v Itálii něco vyhráli, jste na velkém omylu. Ve středu města totiž bylo staveniště a  má navigace nás samozřejmě zavedla naprosto spolehlivě k oné silniční uzávěrce.  Dobrá, otočil jsem se a vyrazil jiným směrem. Jenže jedno, kterým směrem jsem se vydal, skončil jsem vždycky na stejném místě, totiž před onou silniční uzávěrkou. Můj GPS prostě jiný výjezd z Ravenny neznal.  Vypnul jsem tedy ten neflexibilní přístroj a vyrazil jsem hledat výjezd z města na vlastní pěst.  Nebylo to snadné, v Ravenně se totiž cesty zásadně neznačí. Což znamenalo dlouhé bloudění v městském centru i na městské periferii, než jsem spatřil první tabuli, která ukazovala na dálnici.  Vydal jsem se tím směrem.  Dalších mnoho kilometrů už žádné značení nebylo, ale držel jsem houževnatě směr. Konečně jsem vyjel na dálniční přivaděč a pak jsem uviděl i návěští na dálnici – vytoužený směr Padova/Bologna. Projevil jsem nadšení, které ale můj syn okamžitě ztlumil.

               „Já nevím tati, ale to návěstidlo přece právě zakrývali. Myslíš, že je platné?“

               Nebylo. Výjezd na dálnici byl zavřený a onen přivaděč nás neomylně zavedl zpět do města, můžete jednou hádat, kam.  Samozřejmě před ono staveniště v centru.

               Ne nebojte se, nakonec jsme se po víc než půlhodinovém boji z Ravenny dostali, to město očividně prostě jen chtělo, abychom si ho ještě víc užili.

               Díky.

1 Comment on Ravenna

  1. Dobrý večer, jednou za čas mrknu na vaše stránky, jestli tu není nový příspěvek. A tenhle text jsem si přečetla s ještě větším zájmem než ty ostatní, protože v Ravenně jsem před několika lety byla a byla jsem z ní nadšená. Je nádherná, díky četným mozaikám je prostě jiná než ostatní krásná města. Nezapomenutelný je pro mne knižní prûvodce, kterého jsem si tam koupila. V němčině, text bez přehlásek, to byla docela sranda. Ale hezky v něm byla popsána “povinná” trasa městem – památky, interiéry, spousta zajímavých informací a obrázků. Ale o historii tam toho moc nebylo, vlastně téměř nic. Takže teď jsem se dodatečně něco nového dozvěděla. Ravenna a Florencie, to jsou dvě města, která na mne v Itálii udělala největší dojem. Šárka z Nového Jičína

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.