Dovolím si zveřejnit můj článek k 28.říjnu o týden dřív, než jsem původně zamýšlel, ale příští týden není jisté, zda budu mít přístup k internetu, z něhož bych to mohl provést. Neodpustil bych si ale, kdybych to neudělal. A tak trošku předběhnu.

 

V podstatě začal habsburské monarchii odpočet už prvního března 1792. Tehdy totiž zemřel poslední reformní císař, poslední panovník, který se pokoušel pochopit ducha doby a monarchii přetvářet v jejím smyslu – Leopold II.

Po něm přišla řada neschopných panovníků František I., Ferdinand I. a František Josef I. Ani jeden z nich nechápal, co doba přináší a neměl potuchy, jak by měl na podněty vývoje společnosti reagovat. Výsledkem byl zkostnatělý konzervativní režim, který se rozhodl udržet u moci prostřednictvím násilí – policejního a v případě potřeby i vojenského. Období Meternichovo 1815 – 1848 a poté Bachovo 1849 – 1859 svým špiclováním  a zatýkáním stále více odcizovalo vládu obyčejnému lidu, zejména ale jeho intelektuální vrstvě. Násilné potlačení revoluce v roce 1848 a následné persekuce byly smrtelnou ranou pro celou monarchii, i když to tehdy ještě nechápala. Ani poté to nebylo lepší. Lid se na vládu díval shovívavě se skrývanou nedůvěrou či dokonce nenávistí – nikdo jiný nedokázal vztah českého prostého lidu k habsburské monarchii popsat lépe než Jaroslav Hašek ve svém „Dobrém vojákovi Švejkovi.“ Tu shovívavost si vláda vynucovala systémem policejních agentů, provokatérů, censorů a vládě poplatných soudců. Podporu si tak získat nemohla a ani o ni v podstatě neusilovala. A vláda bez podpory lidu visí ve vzduchu, jak říkával můj otec – na bajonetech se věčně sedět nedá. Daný stav vedl k propadu nejen morálnímu ale i ekonomickému. Ne nadarmo parafrázovali Češi, známí svým kousavým sarkasmem, dekret o vyhlášení války „Mým národům“ na „Mým marodům.“ Monarchie byla nemocná a neznala na své choroby lék. Z toho pohledu je třeba chápat rozpad Rakousko-Uherské monarchie. V roce 1918 jí už nebylo pomoci, protože byla v podstatě všemi národy (včetně rakouských Němců) prostě odmítnuta. A porážka v nesmyslné válce, kterou tato vláda naprosto zbytečně rozpoutala, oslabila režim natolik, že se nemohl bránit. Jinými slovy – osvědčené prostředky – policie a armáda – prostě nebyly k dispozici a nic jiného císař a jeho ministři po celé století nepoužívali.

Před válkou si málokdo ze zodpovědných rakouských politiků připouštěl, že je vlastně situace tragická. Mezi výjimky patřil následník trůnu František Fedinand d´Este. Tomu bylo zřejmé, že centralizovaná říše nepřežije a že je třeba potřebám národů vyjít vstříc. Plánoval federalizaci říše – mělo být vytvořeno 17 federálních útvarů s vlastními vládami a parlamenty  a s centrem ve Vídni. Františku Ferdinandovi bylo jasné, že takový plán narazí na rezolutní odmítnutí ze strany Uhrů, kteří o nějaké federalizaci své části říše nechtěli ani slyšet. (Ze strachu z maďarské reakce se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem, čímž se v Čechách a na Moravě dále zdiskreditoval). František Josef se Maďarů panicky bál, František Ferdinand je patologicky nenáviděl. Ani to nebyly dobré předpoklady pro budoucnost říše. Panoval strach z občanské války s Uherskem a Rakousko si uvědomovalo, že na ni nemá dost sil. S ruskou pomocí jako v roce 1849 počítat nemohlo, Meternichova „Svatá aliance“ bylo už dávno mrtvá, ostatně zahubili ji samotní Rakušané svým chováním v době Krymské války. František Ferdinand proto pěstoval styky s Německem, od něhož očekával rozhodující pomoc. Rakousko už stejně bylo na německé politice naprosto závislé, poslední pokus anglického krále Eduarda VIII., který se v roce 1908 v Bad Ischlu pokoušel přimět Františka Josefa I. ke spojenectví s Británií a tím k izolaci Německa, selhal na strachu rakouského císaře ze svého mocného souseda.

Zabitím Františka Ferdinanda v Sarajevu zmizel poslední politik, který byl schopen (nebo možná jen ochoten) federalizaci Rakouska provést a tím říši možná zachránit. Jeho smrt vyvolala zbytečnou válku a Rakousko už čekala neodvratně cesta do záhuby.

Samotný proces vytvoření nezávislosti Československa byl pozvolný a velmi dlouho byl veden ze zahraničí, aniž by se doma dočkal nějaké skutečné podpory.  Císaři se vymstilo, že dal odsoudit k smrti Tomáše Gariggua Masaryka a rakouská vláda perzekuovala jeho rodinu. I trest smrti pro Karla Kramáře, Aloise Rašína, Vincence Červenku a Josefa Zamazala, který vynesl rakouský soud 3. července 1916 za údajnou velezradu, vzbudil logicky negativní emoce, současně ale umlčel českou politickou reprezentaci, která se až do roku 1917 předháněla v projevech loajality k rakouskému režimu, čímž situaci zahraničnímu odboji právě neulehčovala. Naštěstí 21. listopadu 1916 zemřel starý císař a nový vládce Karel byl mnohem méně bojechtivý. V lednu 1917 byl odsouzencům změněn trest na dvacet let vězení a v červenci 1917 byli amnestováni. Karel hledal cestu k dorozumění se „svými národy“, bylo už ale příliš pozdě. Emoce byly vypjaté a za loajálními projevy českých politiků byl jen strach ale žádná skutečná věrnost režimu. Češi jen čekali, až se vláda zcela položí, otevřeného odporu, který by přinesl krveprolití, se vyhýbali. Ostatně i Beneš z Paříže varoval před ukvapenými akcemi a radil soustředit síly na jaro 1919, kdy měla jarní ofenzíva spojenců definitivně zlomit odpor Ústředních mocností. Nakonec se události o půl roku uspíšily, především díky naprosté demoralizaci rakouské armády.

V roce 1918, tedy v posledním roce války, se věci daly do pohybu. První impulsem bylo vyhlášení 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona 8. ledna 1918. Ale POZOR! Desátý bod se týkal „Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska“. Mluví se tady jen o autonomii, ne o samostatnosti.

Dalším faktorem byl panický strach císaře Karla z bolševické revoluce. 17.červcence 1918 zavraždili bolševici celou carskou rodinu a Karel se bál stejného osudu. Pokud by se demoralizovaní vojáci vrátili hladoví z prohrané války se zbraněmi v rukou, nebylo by opakování petrohradských událostí ve Vídni zcela nereálné. Aspoň v očích císaře, a ty byly příliš ustrašené. V Rakousku-Uhersku neexistovala radikální síla, ochotná vést občanskou válku, navíc si každý národ vařil svou vlastní polívčičku. Existuje karikatura, znázorňující telefonát mezi Vladimírem Iljičem Leninem a vůdcem českých sociálních demokratů Bohumírem Šmeralem, v němž Lenin žádá: „Je třeba připravovat lidovou revoluci.“ Šmeral odpovídá: „Nemožno, připravujeme lidový ples.“

Proto i celá česká revoluce proběhla tak nějak „po česku“, jak to nejlépe dokázal definovat Jaromír Hašek, když napsal svou knihu „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.“ Stejně tak mírně působila česká politická reprezentace na slábnoucí vídeňskou vládu, v podstatě čekala, až se zcela rozpadne, radikalita stoupala až s rostoucí bezmocností Vídně.

Třetím faktorem revoluce 28. října byl naprostý rozpad rakouské armády na italské frontě. Po posledních neúspěšných ofenzívách na Monte Grappa 24. října 1918, přešli Italové 27. října u Vittoria Veneta do protiútoku – a celá rakouská obrana se během jediného dne zcela rozsypala. Demoralizovaní vojáci odmítali bojovat.

Z tohoto hlediska je třeba vidět i porovnání neúspěchu pokusu o revoluci 14. října, kterou vedli čeští socialisté a která skončila naprostým neúspěchem s úspěchem 28. října. 14 října stály v ulicích ještě kulomety a generálové byli připraveni je proti lidem použít. Pozitivní na 14 říjnu bylo hlavně to, že si socialisté netroufali provádět další akce samostatně a podřídili se jednotnému velení Národního výboru, což věci vyhlášení československé republiky rozhodně prospělo.

Češi měli totiž od července 1918 svou vlastní reprezentaci, takzvaný Národní výbor, utvořený ze zástupců stran, působících v rakouském parlamentu podle výsledků voleb v roce 1911. Jeho vytvoření bylo nesmírně důležité, protože představoval určitý politický útvar, který se prohlásil být mluvčím českého národa – a hlavně, císař tuto skutečnost akceptoval.

V roce 1918 bylo císaři Karlovi už jasné, že centralizovaná říše jeho předchůdců nemůže přežít, nabídka autonomie přišla ovšem příliš pozdě (až v září 1918!) – jako skoro všechno. Habsburkové stále běželi až za vývojem, nedokázali ho předběhnout. 26. října 1918 zašel císař ještě dál (vlastně dál, než původně navrhoval Wilson – a nabídl svým národů, federaci – tedy to, co kdysi plánoval František Ferdinand.) Ovšem plán se měl týkat jen rakouské části říše, Uhři byli striktně proti. I proto tento nápad neuspěl, Češi už žili plánem československého národa a československého státu, tedy žádali i o část Uherska. Uherská vláda byla ale k takovým návrhům naprosto hluchá. Císař se ale do poslední chvíle domníval, že vznikne spolkový stát s ním v čele, něco jako britský Commontwealth nebo Společenství nezávislých států po rozpadu SSSR v roce 1991. Proto nebránil vývoji a nepotlačoval Národní výbor v představě, že tento vytvoří československý stát, který se jako federální útvar vrátí do lůna mocnářství. O tom byl panovník přesvědčen ještě i 28. října, v podstatě ještě i 30 října 1918. Až pak měl procitnout. Tato domněnka byla ale rozhodující pro skutečnost, že proti vůdcům revoluce ani proti lidem na ulicích nebylo použito násilí. A svědčí o šikovnosti českých vůdců, že císaře v této představě ponechali ještě i 28 října, kdy v Praze seděli generálové Zanantoni a Kestřanek a zejména ten druhý byl ochoten stejně jako o čtrnáct dní dříve poslat do ulic vojsko.

Neměli bychom zapomenout, že jako první vyhlásili už 21. října svou suverenitu (podle Wilsonova práva na určení národů) rakouští Němci. Tím, že císař jednal se spojenci o separátním míru, ztratil jejich důvěru – rakouští Němci v tom viděli zradu Německa, tedy hlavního spojence. Jejich suverenita se měla týkat všech oblastí obydlených Němci, tedy včetně Sudet. Když se podíváme na mapu a na prstenec německých oblastí, který země s českou národnostní většinou obkličovaly, zdá se na první pohled nepochopitelné, jak chtěly tyto oblasti vytvořit nezávislé centrálně spravované území, vždyť moravské Sudety neměly se zbytkem německého území ani žádné spojení. Tu je ale třeba si uvědomit, že součástí tohoto vyhlášení německé suverenity byl i plán připojení se k Německé říši – a pak samozřejmě tato nelogičnost mizí. Císaře Karla stálo jeho koketování se separátním mírem korunu, pod vlivem této „zrady“ se Rakušané 11. listopadu 1918 při vyhlašování samostatného státu, rozhodli pro vytvoření republiky a císaře ze země vykázali. Právě nabídkou federace chtěl císař získat ostatní národy říše pro zápas s tímto německým živlem, který chtěl převést „jeho Němce“ do moci císaře Viléma. 26. října byl ale tento plán naivní, už nemohl fungovat. Císař mu ale přesto věřil, protože mu věřit chtěl. A to byl hlavní důvod, proč revoluce 28. října proběhla nekrvavě. Do budoucích spojenců se nestřílí.

Fakt, že zahraniční vláda vydala už 18 října takzvanou Washingonskou deklaraci (sepsal ji Masaryk sám a podepsal pod ni i Beneše, který byl v Paříži a Štefánika, který se právě nacházel na Sibiři, což vedlo k určitým negativním emocím postižených pánů), císař přehlédl, protože ho přehlédnout chtěl. Masaryk v této deklaraci prohlašuje jasně cíl naprosté samostatnosti:

„Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod habsburskou dynastií. Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století.“

               Rozklad centrální moci nabíral dramatický vývoj, 25 října mohli odcestovat vůdcové české opozice do Ženevy na setkání se zahraniční vládou (odjeli „staří“ vůdcové, Kramář či Klofáč, takže rozhodujícího dne 28. října doma „nezavazeli“.) Svou nepřítomnost ale nestrávili, Kramář se za svou ignoraci zásluh Rašína a Švehly dokázal omluvit až v roce 1923:

Zapomněl jsem poděkovat těm, kdo pro osvobození národa vykonali tak velký a nezapomenutelný skutek. Vím, že to doktora Rašína velmi bolelo.“

               Když našel Kramář sílu se takto omluvit, byl Alois Rašín už víc než deset měsíců mrtvý

  1. října zavedl zemský soud pražský na intervenci Národního výboru češtinu jako úřední řeč.
  2. října bylo českým novinám povoleno, přinést obraz Masaryka s jeho životopisem – ano správně – poprvé mohli Češi oficiálně číst o svém zahraničním vůdci 27. října 1918 – ani o den dříve!

Ovšem 28. října šel přesto Alois Rašín a Antonín Švehla pouze přebrat obilní úřad. Šlo o to, že Češi odmítali posílat potraviny do Rakouska (sami měli málo) a vyjmutí obilního úřadu z centrální vídeňské moci bylo pro soudržnost státního útvaru klíčové.

Bezprostředním podnětem k tomu činu byla ovšem nóta ministra zahraničí Andrássyho, která byla odpovědí na Wilsonovu odpověď na nabídku míru ze strany Německa a Rakouska, která nese datum 21. října. Wilson se nevyjádřil zcela jasně: Napsal, že“ nikoliv americký prezident, nýbrž rakouské národy mají samy rozhodnout, které akce rakouské vlády uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech.“ Rakouská vláda si to vyložila tak, že její akce budou i v budoucnosti rozhodující a proto odpověděla tak, jak odpověděla. Andrássy podepsal rakouskou odpověď 27. října: A zde stojí:

Rakousko-uherská vláda klade si za čest prohlásit, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

               Tato formulace je samozřejmě naprosto nejasná a zřejmě to byl i úmysl rakouské vlády, aby si nechala volný prostor pro jednání se „svými“ národy. Vždyť Wilson přece mluvil jen o autonomii. Jenže tento úmysl se naprosto nepodařil. Češi si text Andrássyho nóty vyložili jako právo vyhlásit svou samostatnost. Rakouské úřady v Praze byly textem zmateny a vlastně nevěděly, co mají a hlavně co smí dělat. Místodržící Coudenhove odjel raději do Vídně pro instrukce. V rozhodující chvíli tedy v Praze nebyl. Generálové Zanantoni a Kestřanek byli odkázáni sami na sebe, přičemž dostali z Vídně telegrafickou zprávu: „Vojenským velitelstvím uděluje se zmocnění, aby vstoupila ve spojení s Národními výbory svého obvodu za účelem udržení pořádku a klidu, jakož i stravování vojska. Důležitá rozhodnutí musí sem býti dříve telefonicky nebo telegraficky předložena k schválení.“

               Generálové tedy měli svázané ruce, a i když Kestřanek hořel touhou trošku si zastřílet, nakonec se spokojili slibem Národního výboru, že pořádek bude zajištěn i bez účasti vojska. Co měli jiného dělat?

Císař a vláda, které od 26. října předsedal reformně orientovaný profesor Lammasch, stále ještě věřili, že se tvoří jen základy budoucí federace. Věřili tomu dokonce i poté, co v šest večer 28. října vydal Národní výbor následující prohlášení:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

               „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s československou Národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa.

               Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“

Formulace zákona, který dnes slavíme jako vznik Československé republiky, je tedy ještě pořád hodně opatrná. Jestliže státní forma ještě nebyla určena, mohl císař stále doufat, že bude vyhlášena státní forma federálního útvaru v rámci Rakouska Uherska. Ostatně platné zákony zůstávaly nezměněny.

  1. října dorazil do Prahy místodržící Coudenhove. Přijal české vůdce k dlouhému jednání. Dlouhé bylo proto, že ani jedna strana se nesnažila o konfrontaci. Vytvoření národní vlády bylo v instrukcích vlády rakouské, jen tato vláda měla být nadále podřízena Vídni. Rašín a jeho společníci místodržícímu tuto představu nevyvraceli, v ujednání se píše, že: „Národní výbor československý se uznává za výkonný orgán suverenity národa a přejímá spoluřízení veřejné správy.“

               Ferdinand Peroutka trošku sarkasticky popisuje vzniklou situaci slovy, že „revolucionáři se přišli optat, zda je revoluce už povolena.“

Národní výbor povolil místodržícímu nadále se svobodně dorozumívat s Vídní, což tento využil k okamžitému podání demise. Člověk zvyklý rozkazovat, nebyl ochoten „spoluřídit.“ Národní výbor nato převzal bez odporu policejní ředitelství, vrchní zemský soud a státní zastupitelství. Rakouští úředníci se nebránili, předpokládali, že Češi dostali právě pravomoci, které měli Uhři už od roku 1867 a že tedy jednají v intencích vídeňské vlády, když svou agendu odevzdali českým zástupcům.

Posledním nebezpečím byla rakouská vojenská posádka a zejména generál Kestřanek. Ten připravoval vyhlášení stanného práva a měl už seznam vůdců „povstání“, kteří měli být okamžitě zastřeleni. Do Prahy přijel s instrukcemi generál Bardolff a v nich šlo zřejmě o energičtější postup vojska proti „separatistům.“ Rakouská vláda si tak chtěla vynutit silnější vyjednávací pozici. Jenže důstojníci jednající v budově velitelství zůstali sami. Vojáci neměli chuť střílet do lidí. Budovu obklopili čeští vojáci a sokolská stráž a přidali se k nim i v Praze umístění Rumuni. Rumuni se rozhodli podpořit Čechy aktivně, Maďaři měli jen jedno přání – odjet domů. Měli ostatně instrukce maďarské vlády, která psala, že maďarskému vojsku nesmí být ukládán jiný úkol, než hájení hranic své vlasti. Člen národního výboru zavolal dozorčímu plukovníkovi Feiglovi a řekl mu, že je známo, co generálové připravují a že „dojde-li k boji, vy budete zabiti jako první.“

               Generálům bylo třeba připomenout, že jsou generály bez vojska. Když to při pohledu z okna pochopili, šlo už všechno snadno. Výsledkem byla rychlá kapitulace vojenského pražského velení. Půl hodiny trvala ostrá hádka na vojenském velitelství, než generál Kestřanek po několika hrozbách kapituloval. On a Zanantoni byli odvezeni a vypovězeni ze země, čtyři důstojníci, kteří byli považování za zvlášť nebezpečné, byli zatčeni. Revoluce byla dokonána. Nebyla krvavá a možná ani příliš energická, ale byla úspěšná. Češi využili toho, že se protivník doslova zhroutil, neprovokovali ho tím, že by do něho nešetrně kopali, ale nechali se ho odplazit. Po taktické stránce byl převrat proveden perfektně. A není třeba upírat vůdcům převratu určitou odvahu. Když šli přebírat obilní úřad, když vydávali večer 28. října své prohlášení samostatnosti, mohli sice tušit, ale nemohli vědět, že tak činí beztrestně. Hroutící moc má někdy ještě sklony zabíjet a ničit jako onen pověstný umírající kůň. Pomalý taktický postup vyšachoval místodržícího i jeho generály a vzal jim jakoukoliv možnost reagovat. Žábě byla voda zahřívána pomalu.

Po té stránce patří vůdcům Rašínovi, Švehlovi, Stříbrnému a dalším obdiv. Nejen za jejich odvahu, ale i za to, že dokázali zachovat i v rozbouřené době všeobecného nedostatku klid a morálku. Revoluce se nezvrhla do násilí, bolševická revoluce se nekonala. Mohl vzniknout stát s morálními fundamenty, které nový Český stát po roce 1990 díky svým některým vůdcům dnes postrádá. Heslem Rašínovým bylo „Pracovat a šetřit.“ Jeho boj proti spekulantům a proti „špinavým penězům“ (jejichž existenci Václav Klaus popírá) zvýšil hrdost národa na svůj nový stát a povzbudil jeho morálku. Výsledkem byla fungující republika s vysokým morálním kreditem a fungujícím hospodářstvím.

Bylo jejím osudem přečkat pouhých dvacet let. Ale právem na ni můžeme být hrdí. 28. října je tedy co slavit, přestože, nebo možná právě proto, že tehdy netekla krev.

              

2 comments on “28. říjen 1918”

  1. Pane doktore,
    bylo by dobré dodat, že krev začala téct už v listopadu 1918 v Deutsch-Böhmen,
    Sudetenlandu, Böhmerwaldgau, Deutsch-Südmähren, když se Německé Rakousko vyhlásilo republikou a začalo myslet zcela vážně unii s Německem. A to už vůbec nemluvím o Horních Uhrách/Slovensku a První Maďarské republice.
    Díky za pěkný článek,
    Marek Strnad

    • Slovensko je samozřejmě jiná kapitola a chci se mu věnovat v samostatném článku. 28.říjen se ještě Slovenska vůbec netýkal. V německých oblastech se opravdu střílelo, ale počet obětí v porovnání s epochálním významem událostí byl relativně nízký. Když to člověk porovná s revolucí v Rusku… Šlo mi především o 28.říjen a o přiblížení taktiky revolucionářů, která byla opravdu vyvážená a přinesla úspěch. Trošku mi to připomínalo události roku 1989 – sice jsme věřili, že komunisté štřílet nebudou, jistý si ale nikdo nemohl být.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.