Vylhané internetové zprávy jsou už skoro pravidlem a zvyklostí. Dostalo se jim označení Hoax a jsou docela dobře prodatelným artiklem. Lidé totiž při čtení zpráv nehledají pravdu ale senzaci. A pokud jim to taková zpráva zprostředkuje, čtou ji a jsou jí ochotni i uvěřit. Hlavně musí být překvapivá a musí někoho hodně pošpinit. Člověk, který takovou zprávu čte, se hned cítí být lepším. Buď proto, že není při konání nemravností sám, nebo že ho popsané nemravnosti dokonce překonaly.

 

Dovolím si zde uvést jeden článek, který se ke mně před nedávnem dostal. Autorka, pokud je tento článek skutečně autentický, píše pro Parlamentní listy, což už samo o sobě vypovídá dost. Jde o štvavý server, který ma za úkol popisovat demokratickou společnost jako vysoce nemravnou, aby tak mohl ruský systém vlády vytvářet pro čtenáře lákavý alternativní model.

 

Samozřejmě tento plátek podporuje vše proruské a tedy i prezidenta Zemana, který se o něm dokonce pochvalně vyjádřil jako o seriózním listu.

 

Abych tedy pana prezidenta uvedl na pravou míru – i když vím, že on se nedá – dovolím si tento článek uvést a pak poukázat na katastrofální omyly a lži, které produkuje. Ať už je to jen nekompetentností autorky, která se prostě jen špatně učila ve škole, nebo je to úmysl, aby byly lži co nejvíc šokující a tím oslovily čtenáře. Ale i v tomto případě by se neměl autor dopouštět až tak katastrofálních chyb, pokud se nechce spoléhat na to, že jeho výtvor budou číst pouze blbci.

 

Tak tedy:

 

Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011 | Rubrika: U NÁS

 

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

 

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenbergy, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi 
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenbergovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.
Potíže s lidmi 
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli – po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak – měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, “upracováni”. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže s “pracovní silou” v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků – stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně p osadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni 
Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo – v Německ u Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka 
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.
“Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,” vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. “Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích. “Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět.”
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. “Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,” konstatuje Fedor Gál. “Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archívu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.”

 

Mlčeti zlato 
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních “hrdinů” knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech. “Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní, ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec,” říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

 

To nemůže být konec 
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?

Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun – což podlé mého učinil vcelku správně -, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o “barrandovských” Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme – v rámci udržení tohoto ideálu – nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.
“Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak,” vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
P.S.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: “Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.”

P.P.S.
Taky si říkám, proč se k celé diskuzi o Letech nevyjádří jako nejkompetentnější osoba pan kníže.

A nejpikantnější je, že ho ani nikdo k tomu nevyzývá! Jako by se to jeho rodiny vůbec netýkalo! Jenom Okamury.

 

Přežili jste to?

Takže si dovolím výmysly paní Spencerové opravit a uvést na pravou míru.

Začněme oním dopisem třinácti českých šlechticů prezidentovi Benešovi v září roku 1939. Dovolím si autorku upozornit, že v září 1939 už byl prezident Beneš dávno v emigraci v Londýně a od března 1939 byl prezidentem Hácha. Psát mu tedy dopis, aby se nevzdával Sudet bylo tak trošku s křížkem po funuse.

Je ovšem možné, že se autorka jen zmýlila v roce, v září 1938 totiž opavdu třináct českých šlechticů, mezi nimi i Schwarzenberkové vyzývali prezidenta Beneše k odporu. Tito se totiž, na rozdíl od naprosté většiny šlechty, hlásili k české národnosti. Zatímco například Trautmannsdorff v Horšovském Týně vítal německou okupaci a vstoupil hned do NSDAP, kde udělal velkou kariéru (Hitler vítal každého německého šlechtice, který se k němu připojil, protože to pro něj mělo velkou propagační hodnotu, o to tvrději postihoval ty, kteří s ním spolupracovat nechtěli – ti skončili buď v koncentračních táborech jako synové arcivévody Ferdinanda d´Este, nebo v první linii na frontě jako synové  knížete Thunr und Taxis z Regensburku). Onen dopis byl tedy projevem českého vlastenectví a odvahy a že něco takového autorka označuje za ničemnost, přesahuje mou schopnost chápání. To, že oni šlechtici potvrdili svou věrnost českému národu i po okupaci byl přímo projev hrdinství, za které měli brzy pykat. Podle paní Spencerové ovšem zřejmě nemá na české občanství nárok nikdo, kdo se narodil s „modrou krví“. To odpovídá komunistické ideologii, kterou nám čtyřicet let vtloukali do hlavy. Pan Patočka  by se zřejmě obracel v hrobě, kdyby se mu dostalo opět jednou potvrzení české malosti, kterou tolik kritizoval.

 

Ale k dalším nepřesnostem a lžím. Majetky v Sudetech nepatřily Schrarzenberkově otci, ale vzdálenému strýci (v sedmé generaci) Josefovi III., který Karla později (v roce 1960) adoptoval, protože neměl vlastního syna. Karlův otec vlastnil pouze panství Orlík (které nebylo v Sudetech), zámeček Čimelice, kde Karel prožil své dětství a byt v Praze. Tento musel ostatně odevzdat Němcům a byt se stal sídlem šéfa pražského gestapa. Traduje se historka, že onen gestapák nebyl s výzdobou bytu spokojen a žádal změnu. Karel VI. Schwarzenberg dal tedy byt vyzdobit gobelíny znázorňujícími Napoleonovo tažení do Ruska.

 

Že se v protektorátu nacházely pracovní tábory, to víme, že byly ale zakládány už v letech 1927 a 1931 je trošku problematické, tehdy je nemohl Hitler zakládat ani v Německu, ne to v Česku. Obviňovat tehdejší československou vládu se zřizování jakýchci koncentráků je opravdu hodně přitažené za vlasy, ale kdo chce ať tomu věří. V Rusku přece nikdy nic takového nebylo! Ostatně nám čtyřicet let vyprávěli o zlém prezidentovi Masarykovi, který dal střílet do dělníků.

 

Hlavní problém „zprávy“ paní Terezy Spencerové je ale někde jinde. Poté, co Schwarzenberkové po 15. březnu 1939 odmítli spolupráci s nacisty, byla na jejich majetek uvalena takzvaná „nucená správa“. Což v praxi znamenalo, že neměli právo rozhodovat o hospodaření na jejich majetku a neměli právo na výnosy z nich. To vše zkonfiskovala nacistická okupační správa a samozřejmě sem nasadila svá největší „hovada“ – viz byt v Praze. Takže samozřejmě onen tábor v Letech existoval a Židé a Cikáni museli pracovat na Schwarzenberském majetku, jenže ten Schwarzenberkům v té době nepatřil (nebo lépe řečeno patřil jen formálně) a do práce je naháněli náckové, kteří Schwarzenberky vyvlastnili. To zřejmě paní Tereze uniklo, stejně jakože byl bratr hlavy rodu Josefa (a tedy další vzdálený Karlův příbuzný)  Heinrich za své politické názory internován v koncentračním táboře v Dachau.

Pro jejich odvážný postoj vůči nacistům nemohly být na Schwarzenberky přes veškerou závist  a nenávist použity Benešovy dekrety, což by se určitě stalo, kdyby s nacisty spolupracovali. Musel být na ně vymyšlen „Lex Schwarzenberg“, kterým byli v roce 1947 vyvlastněni.

 

Skutečnosti, že Karl Schwarzenberg přesto nabídl peníze na výstavbu památníku v Letech, by měl být hodnocen jako dobročinný skutek a ne jako nějaké přiznání viny, jak by to paní Spencerová ráda viděla.

 

Paul Polansky je samozřejmě Američan, který těmto souvislostem nemůže rozumět – jeho boxerskou minulost bych raději pominul, nevím nakolik je relevantní. Pokud se autorka odvolává na Fedora Gála, je to pro mě překvapením, ovšem nezapomeňme, že Fedor žil na Slovensku a českým dějinám se sotva mohl věnovat. Pokud je ovšem pravda, že se bez patřičných rešerží vyjádřil tak, jak píše paní Spencerová, je to pro mě velké zklamání, přece jen byl pro mě jako předseda Veřejnosti proti násilí určitou autoritou.

 

Že se na prezentaci knihy pana Polanského dostavil jen jeden novinář a že žádný knihkupec s jeho paskvilem nechtěl mít nic společného, mě nijak nepřekvapuje. Nesmysly se opravdu není třeba zabývat. Zajímalo by mě, které vydavatelství knihu „Bouře“ vydalo. Pokud to bylo nákladem vlastním, pak je obvyklé, že knihkupci takové knihy neodebírají, aby jim na regálech nezabíraly místo.

 

Co se týká údajů, že „jistý bratranec“ Miloše Havla byl brutální bachařem v táboře v Letech a že se malý Havel fotografoval na koleně Heydricha se nemůžu vyjádřit, protože o těchto věcech nic nevím. Provázanost s lžemi v tomto článku ohledně Schwarzenberků ovšem tyto informace v mých očích zpochybňují. Možná by bylo třeba tohoto brutálního bratrance jmenovat.  Miloš Havel sám byl homosexuál a trpěl depresemi, takoví lidé většinou brutalitou neoplývají. Barandov prodat nechtěl a nacisté mu hrozili koncentrákem, což by byla pro homosexuála nepředstavitelá hrůza, nakonec ho ale nuceným navýšením kapitálu o Barrandov připravili. Ano, mohl si své bývalé ateliéry pronajmout a dále v nich točit filmy. V očích paní Spencerové jistě zločin. Je pravda, že komunistická propaganda Miloše Havla démonizovala není tedy třeba příliš dlouho pátrat, odkud má paní Spencerová své „informace“. Co se týká jeho udávání Židů, je známo, že své spolupracovníky židovského původu právě naopak před udáními a pronásledováním chránil, dokud to šlo – šlo mu v první řadě o jejich odborné kvality.

 

Krátce na závěr. Zveřejněný článek, který koluje na internetu, má jen jeden cíl – rozsévat nenávist a zpochybňovat morálku určitých lidí a v podstatě celé společnosti. Tedy rozsévat nedůvěru ke společnosti, ve které žijeme a vyvolávat touhu po změně, po zavedení alternativního mocenského modelu.

Otázka ou zůstává, komu taková destabilizace společnosti slouží a hlavně, kdo takovou propagandu platí. I špatný žurnalista totiž potřebuje mzdu, aby uživil sebe a případně i svou rodinu.

Jedním z definovaných cílů ruské propagandy není přímo označovat Rusko za alternativu demokratického evropského systímu, ale znejisťovat obyvatelstvo zemí střední Evropy, způsobit, aby lidé nevěřili nikomu a ničemu. To oslabuje schopnost identifikovat se se zemí, ve které žijeme a podlamuje odhodlanost tuto zemi bránit. Parlamentí listy se v této činnosti předhánějí.

 

Ovšem:

 

Pane Putine, já vím že si nemůžete moc vybírat a musíte se spokojit s tím nejhorším žurnalistickým odpadem. Ale za tenhle článek bych autorský honorář autorce určite vyplatit nenechal. Možná by ji to stimulovalo k lepším výkonům.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.