To je vždycky bolestivá záležitost. Většinou k tomu člověk přijde nevinně  – říkáme jako panna k dítěti či slepá slepice k zrnu – i když v tom druhém případě je v tom přísloví určitý pozitivní aspekt, což se při srážce s úřadem stává zřídka. V Rakousku tomu není jinak než v Česku, přece jen máme společnou historii s Františkem Josefem a jeho kultem úředníků (sám císař se považoval za prvního úředníka říše a nesmírně rád vybavoval spisy, aniž by jim rozuměl), který udělal z kulatého razítka zbraň hromadného ničení.

Přiznávám, že jsem si na vině tak trochu sám. Co se týká mé odborné kariéry, byla trošku křivolaká a ne zcela hladká a hlavně nedržela se předepsaných pravidel. Takže na Slovensku jsem se stal internistou se specializací z nefrologie, čili lékař přes ledviny. Po příchodu do Rakouska jsem sice zažádal o uznání mé specializace, což bylo ale odmítnuto s tím, že bych musel absolvovat rok dodatečného vzdělávání na klinice v Grazu, což z personálních důvodů v nemocnici Stolzalpe nepřipadalo v úvahu. (Mimochodem v roce 2012 mi ta nefrologie dodatečně uznána byla, i když jsem o ni nežádal, prý proto, že jsem získal rakouské občanství – jak souviselo občanství s mou kvalifikací medicínskou, jsem se raději nesnažil zjistit) Takže jsem na Stolzalpe pracoval jako všeobecný internista, což bylo napínavější než nefrologie samotná, vzdělával jsem se – ovšem z úředního hlediska neoficiálně – v kardiologii a intenzivní medicíně. Přitom jsem se musel naučit endoskopovat, čili provádět gastroskopie a koloskopie, protože to všeobecné vzdělání rakouského internisty vyžadovalo.

Po změně působiště na jih Štýrska bylo místo na novém pracovišti v endoskopii tvrdě hájeno několika kolegyněmi, které mě do jejich království nechtěly vůbec pustit. Musel jsem použít hodně diplomacie s vyváženou taktikou vyjednávání a ostrých loktů, abych se k endoskopii dostal. Když pak mladý kolega ukončil své vzdělávání v gastroenterologii a poté hned opustil nemocnici, dostal šéf nápad.

Teď bylo totiž to vzdělávací místo po odešlém kolegovi volné a on ho neměl kým obsadit, protože žádný z mladých kolegů nebyl ještě hotov ze základním internistickým vzděláváním. A tak mi nabídl, zda bych to místo přechodně neobsadil, protože jinak by o ně mohl přijít – úřady v Rakousku dbají na to, aby všechny privilegia, která kdy byly ochotny poskytnout, jsou i patřičně konzumována, jinak je okamžitě odeberou.  Takže jsem souhlasil a stal jsem se nejstarším mladým asistentem v Rakousku  (čímž by se kruh mé medicínské kariéry mohl uzavřít – koneckonců jsem kdysi dávno byl nejmladší náměstek pro léčebně preventivní péči na Slovensku). Moje šediny měly občas i humorný nádech. Když jsem přišel na kurs ERCP (endoskopické vyšetřování a intervence na žlučových cestách) všichni přítomní povstali, protože si mysleli, že přišel instruktor.

Vzdělávací proces se v Rakousku v posledních letech reformoval, takže se v něm momentálně nikdo nevyzná, naše nemocnice ve Wagně ale podržela možnost vzdělávat gastroenterology, ovšem s jednou výjimkou, totiž hepatologie, čili nauka o nemocech jater. (Což je v jižním Štýrsku s nejvyšší spotřebou alkoholu daleko široko nauka poměrně užitečná) Za tím účelem uzavřel náš primář kooperační smlouvu s universitní klinikou v Grazu o tříměsíčním studijním pobytu. Ten jsem absolvoval mezi říjnem a prosincem minulého roku. Dostal jsem o té skutečnosti potvrzení, vzájemně jsme si s mými instruktory, kteří byli všichni mladší (někteří i o generaci) než já poděkovali za to, co jsme se vzájemně jeden od druhého naučili, a myslel jsem si, že věc je vybavená a že jsem tedy hotový gastroenterolog. Zejména když jsem dostal potvrzení podepsané primářem i ředitelem nemocnice.

Jenže chyba lávky. S tímto potvrzením (tzv. Rasterzeugnis) je třeba jít na lékařskou komoru a zažádat si tam o diplom. Až po jeho obdržení se pak člověk skutečně stává specialistou. Domluvil jsem si termín a vybral jsem se tam, abych o diplom požádal.

Předložil jsem své dokumenty a paní úřednice se do nich zahloubala.

„Tady vidím, že jste mezi červencem 2014 a prosincem 2015 pracoval jen na 75 procent,“ pravila.

„To souhlasí,“ přisvědčil jsem „Měl jsem v té době i soukromou praxi. Ale pokud vím, na vzdělávání stačí 30 hodin týdně a ty jsem absolvoval.“

„Ten čas vám můžeme uznat jen na 87,5 procenta,“ pravila paní s kalkulačkou v ruce a já jsem začal tušit problémy. Ovšem původně jsem měl být hotov už prvního července 2017, takže se snad do konce roku ten čas nasbíral. Paní počítala, počítala a pak vítězně pravila:

„Vychází to. K třicátému září jste měl tři roky a čtyři dny. Tedy o čtyři dny víc, než jste potřeboval.“

„Aleluja,“ pomyslel jsem si a utřel si pot z čela.

„A co je tohle?“ zeptala se a strčila mi pod nos mé potvrzení, že jsem absolvoval onen tříměsíční pobyt na universitní klinice.

„To je potvrzení, že jsem absolvoval i hepatologii. Tu potřebuji na základě kooperační smlouvy.“

„Ale vy jste byl hotov už 30 září,“ pravila ona. „A v Grazu jste byl až od října. Ten pobyt jste vůbec nepotřeboval.“

„Co se týká času ne,“ pokusil jsem se jí vysvětlit. „Ale co se týká kvalifikace ano. A přes léto jsem kvůli dovoleným na kliniku jít nemohl, tak jsem to dodělal, takzvaně „po čase.“

„Ale co teď s tím?“ pravila ta paní nešťastně. „Vy jste ten papír vůbec nepotřeboval.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tak se tvařme, že jste ho neviděla, já si ho zase zabalím a problém je vyřešen.“

„Ale já jsem ho viděla!“ vykřikla ta dáma nešťastně. „Co s tím mám teď dělat?“

„Tvařte se, že jste ho neviděla, nedokumentujte jeho přítomnost a tím by to mělo být vyřízené.“

„To nemůžu,“ pronesla rozhodně. „Ten papír tu je, já ho nesmím ignorovat. Musím za šéfem, ten možná bude vědět, co s tím.“

Odešla a vrátila se za čtvrt hodiny se šéfem.  Ten se tvářil hodně pobouřeně. „Co to je za potvrzení?“ ptal se ostrým hlasem.

„To je potvrzení, že jsem na klinice absolvoval výuku v hepatologii, k čemuž jsem byl povinen na základě vzdělávacího řádu.“

„Ale já tady mám pro Wagnu úplné oprávnění vzdělávat gastroenterology. Takže žádný pobyt v Grazu nebyl nutný.“

„Můj šéf mi řekl, že povinný je,“ řekl jsem nejistě.

„Ano, v novém řádu už povinný je, ve starém ale ne. A vy jste byl zařazen ještě do starého systému.“

„To mému šéfovi očividně uniklo,“ pokusil jsem se ho uklidnit. „Takže jsem ten pobyt absolvoval dobrovolně. Můžu vás ujistit, že jsem z něj profitoval a že se tím mé vzdělání na gastroenterologa určitě nezhoršilo.“ Nepokusil jsem se navrhnout, aby mě přeřadil ze starého systému do nového a tím uvedl mé vzdělání do souladu s moderními požadavky, protože takový návrh by určitě u toho milého pána mohl vyvolat vzdušení, které by ho mohlo bezprostředně ohrozit na životě. Sice jsem se v mém čase na Stolzalpe zabýval podrobně i kardiologií, ale proč bych měl někoho resuscitovat v mém volném čase, že? Bylo mi přece známo, že v čase, kdy jsem byl na vzdělávací místo zařazen, nový systém ještě neexistoval.

„Jenže ke kterému datu vám máme vystavit ten diplom?“ zvolal teď onen šéf nešťastně. „K prvnímu říjnu nebo k prvnímu lednu?“

Řekl jsem mu, že je mi to naprosto jedno. Že mám pár posledních let do důchodu a že měsíc, kdy jsem se stal nositelem diplomu mé druhé specializace, nehraje v mém plánování další kariéry žádnou roli.

„To není jedno,“ zvolal pobouřeně. „Ten termín musí být v souladu se zákonem.“

„A to je přece ten první říjen, pokud se nemýlím,“ pokusil jsem se mu napovědět.

„Byl by to první říjen,“ opravil mě pobouřeně. „Kdybyste nám nepředložil toto potvrzení o pobytu na klinice. Takhle teď nevíme, kdy jste vzdělávání ukončil.“

„Očividně už třicátého září,“ napovídal jsem znovu. „A na té klinice jsem byl z vlastní iniciativy, abych si prohloubil vzdělání.“

„Ale pak byste nepotřeboval toto potvrzení,“ řekl.

„Dobrá, tak ho tedy nemám. Je to jen můj soukromý dokument a já si ho zase vezmu a vy mi vystavíte diplom.“

„To není žádný soukromý dokument,“ vzrušil se. „Je na něm kulaté razítko. Je to tedy úřední dokument a my ho nemůžeme ignorovat.“

„I když je navíc?“

„To právě teď nevíme. Zda je navíc nebo ne. Když už byl jednou vystaven. Musím se spojit s klinikou.  Budu od nich požadovat, aby vám vystavili dodatečné vysvědčení. Potom uvidíme.“

„A ten diplom?“

„Zažádat si o něj můžete,“ řekl blahosklonně. „Ale vyřídíme to, až bude situace vyjasněna.“

Pak odešel.

Vyplnil jsem formulář pro udělení diplomu pro specialistu v gastroenterologii. Paní byla velmi milá a pomohla mi s potřebnými kolonkami. K tomu, kdy bude mé žádosti vyhověno, se ale stavěla velmi skepticky.

„Ale šéf se pokusí udělat všechno možné, aby vaši situaci vyřešil,“ řekla mi na rozloučenou.

To sice chápu, je mi jasné, že taková zapletená situace s jedním kulatým razítkem navíc může trvat léta. Doufám, že nebudu muset ty tři roky vzdělávání absolvovat ještě jednou, aby byly tentokrát v souladu se zákonem. Samozřejmě podle nového schématu, kde už jsou ony tři měsíce na klinice povinné. Do důchodu bych to sice ještě mohl stihnout, ale bude to hodně těsné. Kromě toho na onom vzdělávacím místě, které jsem podle mého mínění uvolnil prvního ledna, už sedí mladá kolegyně.

Pro jistotu nechám u mého současného primáře mou adresu. Pro případ, že by mi diplom přišel až po mém odchodu do důchodu. Primář je přece jen o deset let mladší než já, jeho šance, že ten papír do vlastního důchodu dožije, jsou podstatně větší než moje. A v nejhorším případě může zanechat moji adresu svému nástupci.

Musím to ještě oznámit mým dětem a vnoučatům. Aby mi ten diplom, až jednou přijde, aspoň položily na hrob.

PS: Právě včera jsem dostal telefonát, který mi potvrdil, že se na mém problému intenzivně pracuje. Úředník, který mi zavolal, pravil, že možná už našli řešení. Mám prostě přeškrtnout datum konce mého vzdělávaní  30.9. a nahradit ho 31.12. Pak ovšem musí tuto změnu podepsat můj primář a potvrdit – samozřejmě – kulatým razítkem. Zatím ještě nemáme odpověď na tu otázku nejdůležitější, totiž kterým kulatým razítkem, ale začínám být optimistický.

 

A pro odlehčení ještě jeden vtip: Gastroenterolog, tedy člověk jako já, měl už dost stálého strkání hadic do žaludku a do střev, čili takzvaných endoskopií a rozhodl se, že se naučí něco pořádného. A vyučil se automechanikem. Absolvoval učení a pak zkoušku. Celý nervózní přišel k instruktorovi s otázkou, zda zkoušku udělal.

„Ale jistě, na dvě stě procent,“ odpověděl zkoušející.

„Co to znamená na dvě stě procent?“

„Padesát procent je za rozebrání motoru, padesát procent za jeho opětovné složení.“

„A těch dalších sto procent?“

„To je za to, že jste to celé udělal přes výfuk.“

 

No prostě, kdo umí, ten umí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.