Jaké to je, když člověk píše romány v češtině a vydává je v České republice, žije ale v jiném státě? Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že autora v jeho okolí nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy což znamená, že se s ním nesnaží o nich hovořit, když se autorovi právě nechce. Nevýhodou je, že autora nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy a nesnaží se tedy s ním hovořit ani když se autorovi právě chce. Vlastně si po těch letech odloučenosti přeji potkat jednou ve vlaku, v autobuse či na letišti člověka s otevřenou mou knihou. Nevím, zda bych sebral odvahu jej oslovit, zeptat se jej, zda se mu ta kniha líbí či se mu dokonce představit. Nevím to, protože se mi to ještě nikdy nestalo – mých čtenářů není zas tolik.
Každá z těch knih je jakýmsi duševním dítětem. Stvořím ho, odevzdám vydavateli a tím je posílám do světa, aniž bych pak o něm měl nějaké zprávy. Aspoň po dlouhou dobu, než dostanu výkazy o prodeji za první půlrok. Mé dítě se toulá po zemi, která i přes odloučenost nepřestala být mým domovem (žijí tu přece mí rodiče, spolužáci a spousta přátel) a já nevím kudy se toulá a jak se mu daří. Poněkud frustrující. Měl bych na to být vlastně zvyklý, poslal jsem tak přece do světa už čtyři chlapce, dvě děvčata a jednou dokonce dvojčata, ale přece je to vždy znova stejné napětí a nejistota. Doufám, že se tomu poslednímu dítěti daří dobře. Pokud byste ho někde potkali a ono se vám svěřilo, dejte mi vědět. Jmenuje se “Cti otce svého ale miluj ženu svou” a je to kluk.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.