Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“.

Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí.

Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství Islanďanům poručila vrchnost z Kodaně v roce 1541. Islanďané se stali křesťany v roce 1000 (Jára Cimerman by je za to určitě pochválil). Udělali to jednoduše, sochy svých pohanských bohů Thora a spol. prostě naházeli do vodopádu Godafoss (Božský vodopád) nedaleko města Aqureyri a bylo vymalováno. (Proč si vybrali vodopád na konci světa, tedy v severovýchodní části ostrova, která byla nejméně obydlená mi není jasné, možná z bezpečnostních důvodů, kdyby se Thor třeba přece jen naštval). Od jedenáctého století existovala na Islandu dvě biskupství, jedno ve Skalholdu na jihu ostrova a druhé v Hólaru na severu. To jižní se podařilo protestantům ovládnout díky biskupovi Gissurovi Einarssonovi, na severu v Hólaru ale vládl biskup Jón Árason. To byl skutečný milovník života, člověk s charismatem. Měl milenku a s ní řadu dětí, prostě pravý renesanční prelát, jakého by člověk v pr….. světa jako je Hólar, skutečně nečekal.

(Dnes byste na místě, kde kromě kostela, zvonice, fary a muzea chovu koní není ani jediný obytný dům nečekali universitu, ale opravdu tam je – vyučuje se tam chov koní, chov ryb a turistický ruch ve venkovských oblastech.) Když se Einarsson pokusil na sněmu v Pingvelliru navrhnout přestup na luteránskou víru, Árason ho zesměšnil a většina Islanďanů se přiklonila k němu. Když pak Einarsson v roce 1548 zemřel, pokusil se Árason podřídit si celý ostrov. To dánský král vnímal jako vzpouru a v roce 1550 byl Árason se svými dvěma syny popraven. Dnes za to má ve Skalholdu pomník a v Holaru mu na počest postavili v roce 1950, tedy při 400-letém jubileu jeho popravy, zvonici – považuji to za naprosto ekumenický čin. I když podstatným prvkem při tomto uctění někdejšího mučedníka mohlo být, že byl popraven dánským králem, který se tak stal i hlavou islandské církve a upevnil svou nadvládu nad ostrovem. Pro Islanďany může být tedy Árason spíše bojovníkem za samostatnost než obhájcem katolické víry.

Počet katolíků se ostatně v posledních deseti letech na ostrově ztrojnásobil, může to být hromadou imigrací občanů polské národnosti, zejména pak pěkných polských děvčat, kterých jsme na Islandu potkali spoustu.

Islanďané měli vždy ke každému fanatismu hodně daleko, vyřezávaný oltář, který kostelu věnoval (či dokonce za volných večerů, které jsou zejména v zimě hodně dlouhé, sám vyřezal) onen poslední popravený biskup Jón Árason, je v kostele dodnes, i když jsou na něm vyřezány i svaté jako svatá Barbara, Kateřina atd., které protestantské vyznání z principu odmítá uznávat. Prostě to bylo Islanďanům líto vyhodit, když to bylo tak pěkné.

Jak ale Island ke svému podřízenému postavení vůči Dánsku vůbec přišel? Vznikl přece jako výraz touhy po svobodě! V roce 872 se totiž král Harald I. Krásnovlasý stal po bitvě u Harsfjordu pánem celého Norska. Až do jeho doby existovalo na třicet malých královstvíček. Legenda praví, že se Harald zamiloval do Gydy Eirikdóttir, tato se ale hodlala provdat jedině za pána všech Norů. Harald nato složil slib, že se nebude stříhat, dokud celé Norsko nesjednotí. V roce 872 se mu to tedy podařilo, mohl se konečně ostříhat a oženit, jenže ne všem Norům, zvyklým na své svobody, se centrální moc líbila. Začala hromadná emigrace – na Island. Do země, která ještě nikomu nepatřila a kde se tedy nebylo komu klanět.  Už v roce 920 žilo na Islandu přes 20 000 obyvatel a v roce 930 se konal první sněm svobodných Islanďanů na památném místě zvaném Pingvellir.

Toto místo fascinuje i dnes. Nachází se totiž přímo na Atlantském hřbetu, kde spolu hraničí kontinentální desky americká a evropská. Vzdalují se od sebe stále rychlostí milimetrů za rok a v Pingvelliru tedy můžete kráčet strží, jejíž pravá stěna patří vlastně k Americe a levá k Evropě. Kromě toho je zde soudní hora (Islanďané soudili provinilce hlasováním všech přítomných). Pokud byl uznán vinným, mohl se nechat popravit, stáhnout se do nehostinného vnitrozemí, kde mu nikdo nesměl poskytnout přístřeší a každý jej mohl zabít (to se také rovnalo rozsudku smrti) nebo musel opustit zemi. Tak horkokrevní Islanďané, kteří měli problémy se zákonem jako Erik červený nebo jeho syn Leiffur Eriksson objevili Grónsko či Ameriku (kterou nazývali Vinland a po celá staletí tam pak jezdili pro stavební dřevo, kterého je na Islandu katastrofální nedostatek).

Jenže svoboda a hlasování má i svá úskalí. Časem se v Pingvelliru hlasovalo především podle rodinných svazků a intriky vyhrávaly nad spravedlností. Příkladem je islandský národní bard  Snorri Sturluson, jehož pomník stojí v Reyholtu. Islanďané ho považují především za spisovatele, který se věnoval i politice, on sám se považoval za politika se sklonem k spisování.  Byl hlavním zákonodárcem na shromáždění v Pingvelliru v letech 1215-1218 a pak 1222 – 1231, tu dobu mezitím strávil na dvoře norského krále Hákona Hákonorsona. Spolu se svými dvěma bratry ovládal podstatnou část ostrova, chtěli ho ale ovládnout celý a právě proto hledali podporu norského krále, aby ve vzniklé občanské válce zvítězili. (V jedné z bitev této války bojovalo až 3000 mužů, tedy prakticky veškeré bojeschopné obyvatelstvo ostrova) Aby si získal přízeň tohoto panovníka, sepsal Sturluson nejen rané islandské ságy, ale i dějiny norských panovníků, čímž patří dnes i do norské literatury. Když ale u norského krále upadl v nemilost, poslal svého vyslance Gissura Porvaldsona, kterému dal na výběr Snorriho přivézt do Norska nebo zavraždit. Gissurovi připadlo zřejmě tahat se se vznešeným zajatcem takovou dálku příliš namáhavé, rozhodl se tedy pro druhou alternativu. Udělal to stylově v koupeli, termální koupaliště, kde byl Snorri zavražděn, se v Reyholtu ukazuje i dnes.  Osud Snorriho dokazuje jen rostoucí závislost na norském království.

Konečným důsledkem bojů mezi jednotlivými klany bylo nakonec v roce 1262 uznání svrchovanosti norského krále a po vzniku Kalmarské unie v roce 1380 se hlavní město přesunulo do Kodaně – a proto se na Islandu stále vyučuje jako první cizí jazyk dánština (což by můj syn označil za perverzní, protože zastává hypotézu, že se dánština učit nedá). Islanďané totiž hovoří Islandsky, což je prastará verze jihonorského dialektu, který se na Islandu od roku 1000 prakticky nezměnil (proto jsou Islanďané jako jediní schopni číst staré ságy v originále).  Kromě toho zůstali u tradičního vytváření jmen. Nemají totiž – až na výjimky, příjmení – ty si musel nějaký předek rodu vysloužit nějakou výjimečnou vlastností nebo činem. Jinak je to tak trochu jako v Rusku – Ivan Petrovič, například. Na Islandu přebírá syn prostě jméno svého otce s přídavkem „son“ tedy „syn“, jestliže se tedy syn jmenuje Jon a otec byl Gustaf, jedná se o Jona Gustafsona. Pokud Jon pojmenuje svého syna po dědečkovi Gustav, jmenuje se tento zase Gustav Jonson. A tak pořád dokola. Stejně je to u děvčat. Pokud měl daný Gustav dceru Sigrun, jmenuje se tato Sigrun Gustavdóttir, tedy Gustavova dcera. Logicky nepřebírají Islanďanky po svatbě příjmení svého manžela, „dóttir“ zůstane „dóttir“ a nemůže se stát „sonem“ jen proto, že se vdala, pohlaví se při svatbě nemění. Citliví čtenáři už vytušili, že se v Islandštině opravdu jedná o germánský jazyk, podobnost  dóttir s daughter či Tochter je víc než nápadná

Paralelním jazykem k Islandštině je ale na ostrově angličtina. Angličané přišli na ostrov v roce 1940, když Němci obsadili Dánsko a pak udělali v roce 1941 místo Američanům. V čase americké správy 17. června 1944 vyhlásili Islanďané nezávislost na Dánsku a provolali republiku. Udělali to opravdu stylově a se smyslem pro tradici. Vyhlásili republiku na historickém místě v Pingvelliru a v den narozenin svého bojovníka za nezávislost na Dánsku Jóna Sigurssona. Proto se narozeniny tohoto velkého Islanďana (žil 1811 – 1879) staly státním svátkem a každý rok 17. června se kladou věnce k jeho soše před islandským parlamentem.

Byl jsem překvapen, že existují Islanďané, kteří anglicky neumí – je to ale vymírající skupina, představuje ji například farmář, prodávající vejce na statek Stadarhollu kde jsme přespávali a maminka majitele tamějšího Guasthúsu, čili pensionu. Islandština a hlavně místní názvy se v naprosté většině nedají vyslovit ani zapamatovat. Jako všichni Germáni mají zvyk vázat slova dohromady a vytvářejí pak slepeniny jako například Fáskrúdsfjórdur,Stykkishólmur nebo dokonce Kirkjubäjarklausur!!! (neptejte se mě, co to znamená, ale jsou to všechno názvy měst – tedy měst, na Islandu je vše, co má víc než sto obyvatel, město). Anebo třeba Eyjafjallajoküll, což je sopka, která v roce 2010 svým výbuchem paralyzovala letecký provoz nad Evropou (zde můžu posloužit aspoň tím, že Joküll znamená ledovec). Po Islandu se tedy jezdí s mapou v ruce na porovnávání mapy s dopravními tabulemi.

Ovšem ani angličtina není nezbytně nutná. Jako nejužitečnější se ukázala nakonec znalost češtiny a  východoslovenského nářečí  – s tím jsme se domluvili prakticky všude – ještě můžu být vděčný tetě Mani, že mě tímto nesrozumitelným jazykem terorizovala. Výhodou tohoto strašného dialektu je totiž, že se s ním člověk bez problémů domluví s Poláky. V hotelech na naší trase byl personál totiž výhradně polský, český nebo slovenský. (A tam kde nebyl a na recepci seděli rodilí Islanďané, tam to nefungovalo – ne ovšem díky mé angličtině). Tam kde byli Češi, jako například sympatický pár Terezka a Adam na farmě ve Stadarhollu nebo děvčata v Hotelu Hof 1 v Öraefi, nemělo to chybu. Možná je to tím, že pro Islanďana je minimální mzda 1500 euro poměrně nízká. Při cenách, které na ostrově vládnou, si za ty peníze vyskakovat nemůže. Mladí Poláci, Češi a Slováci, kteří zde žijí na konci světa, stravu a bydlení mají zadarmo, takže z těch peněz nic neprožijí, ale odvezou si je domů, jsou motivováni podstatně víc. A je to cítit.

Samozřejmě je pro dovolenou důležitý výběr počasí. Na Islandu je to trošku problém. Vybrali jsme si k našemu výletu konec června, kdy tady slunce nezapadá. Tedy zapadá, ovšem například v Akureyri zapadá 21 června v 0:35 a vychází v 1:01 hodin, čili je pod obzorem skutečně jen chvilku. Podmínkou ovšem je, že ho člověk zahlédne. No dobrá, viděli jsme ho v den našeho příletu do Reykjavíku. Čekal jsem, abych mohl nafilmovat západ slunce. O půlnoci (přiznávám – našeho času) jsem to vzdal, očividně k tomu nemělo chuť. Ukázalo se nám ještě druhý den dopoledne – a tím to skončilo. Dále se střídalo zataženo, déšť a vichřice. Po několika dnech jsem zjistil, že je naprosto zbytečné zjišťovat na internetu počasí na příští den. Na středu sliboval internet déšť, bylo zataženo, ale nepršelo, na čtvrtek polojasno, bylo zataženo, na pátek polojasno, bylo zataženo a pršelo.

Zeptal jsem se jednoho domorodce, kolik mají v létě slunečných dní. Odpověděl, že zhruba pět a ty že byly všechny minulý týden. Netušil, jsem, že mají studení seveřané takový smysl pro humor. Mé ženě to vůbec vtipné nepřipadalo. Dále se každé ráno mazala krémem s ochranným faktorem 50 a poučila mě, že když se už jednou severní slunce objeví na obloze, má nesmírně silné ultrafialové záření. Nemůžu posoudit, zda měla pravdu, neobjevilo se. Zřejmě ale přece jen je oněch slunečních dní víc, na úterý 7. července například předpověď počasí předpovídala od oběda zase jednou zářící slunce. Nemohl jsem si ověřit, zda se tato předpověď zakládala na pravdě, odlétali jsme už v sedm ráno domů.

O tom, že měl onen Islanďan v něčem přece jen pravdu, mě přesvědčila slovenská turistka v Pingveiliru, kde mi vyprávěla, že měli celý týden neuvěřitelně krásné počasí. Zřejmě si nevšimla, že jsem během jejího nadšeného líčení závistí zezelenal jako louka u islandské farmy.  Z čeho ty farmy žijí, jsem tak docela nezjistil. V podstatě se na Islandu očividně nepěstuje žádné obilí (aspoň jsem ho neviděl, historické anály uvádějí, že to bylo možné do poloviny čtrnáctého století, poté se zhoršení klimatu podepsalo pod tím, že se Islanďané nadále zabývají jen živočišnou výrobou – ovce, slavní islandští koně a trochu krav taky k tomu. Kolem farem jsou jen louky, ale člověk si musí představit, jak ty louky vznikly. Na sopečné půdě museli farmáři napřed vybrat všechny kameny, pak půdu poorat, povláčit a pak na ni navézt skutečnou zeminu a do ní zasít trávu. Všiml jsem si, že některé pozemky jsou poorány a byl jsem napjat, co tam asi tak v polovině července chtějí zasít. Sejí trávu, víc se tu neurodí. S výjimkou vyhřívaných skleníků. Tam kde vyvěrají teplé prameny napovrch jako v okolí Reinholtu, stojí všude skleníky a pěstují se tam tuny rajčat a jinde zase papriky či melouny. Moje žena si pochutnávala každé ráno na pomerančích a tvrdila, že musí být místní, protože byly „samá chuť“, což ty dovážené z jiných kontinentů nejsou.

Všude k jídlu se podává čerstvá voda v neomezeném množství a zadarmo (pivo ovšem může v restauraci přijít až na 7 Euro). Studená voda je velmi chutná, ta teplá ale vždy smrdí po síře- je prostě termální z hlubin sopečného ostrova. Na Islandu se dá koupat, ať už ve welness zařízeních hotelů či farem ale i na dvou místech, kde jsou veřejné termální koupele. Je to legendární „Modrá laguna“, vlastně umělá přehrada pro termální elektrárnu. Ta je komerčně využívána až přehnaně, vstupenka stojí 45 Euro a je třeba si ji zarezervovat přes internet. To druhé místo, přírodní koupaliště u jezera Mývatn je příjemnější, stojí jen 18 euro a stačí zastavit se a jít se koupat. Tam se nám líbilo víc. Ovšem vylézt z vody, která má 35 – 38 stupňů, když teploměr venku ukazuje 12,6 stupně, vyžaduje určité odhodlání.

Islanďané jsou hrdý národ. Jsou hrdí dokonce i na své speciality, jako je nakládaná ovčí hlava či žraločí maso, které nechávají „zrát“ celé měsíce (dokonce je i za tím účelem zahrabávají do země) aby získalo aromatickou chuť amoniaku – jíst se to prý dá jen, když to člověk hned zalije pálenkou. Jídlo, to jsou hlavně ryby a skopové, ale obojí velmi chutné, se spoustou zeleniny a sytící. Když jsme si dali v restauraci Potturinn v městečku Blönduós polévku a salátový bufet, neměli jsme ještě ani pozdě večer myšlenky na další jídlo a vděčně jsme vypili pivo za 7 euro, aby nám onen oběd pomohlo strávit. Polévka sama stojí neuvěřitelných 1590 korun, což je 11 Euro, když si k ní ale člověk dá jídlo, klesne cena na 690 Korun a spolu s oním salátovým bufetem přišlo jídlo na 2150 islandských korun, čili zhruba na 15 Euro.

Na co Islanďané hrdí nejsou, je právě tento stav jejich islandské koruny. Současný kurs je 145 islandských korun k euru, čili zhruba pět Islandských korun za korunu českou. Když mi na letišti v Keflavíku zaměstnanec půjčovny aut vystavoval účet na 116 Eur, stydlivě s pohledem upřeným do země dodal, že je to 17 500 islandských korun.

Tento stav je důsledkem krize roku 2008. Island se tehdy dostal do platební neschopnosti. Nebyla to vina Islanďanů samotných, na rozdíl od Řeků svůj stát nevykrádali a platili daně, ale jejich bankovní systém byl příliš odvážný a náhle nebyl schopen platit své závazky. 322 000 Islanďanů (je jich opravdu jen tolik, země má tedy hustotu obyvatelstva 3,2 obyvatele na čtvereční kilometr) nebylo schopno bláznivé investice svých bank zaplatit. Odhlasovali tedy v referendu, že státní dluh platit nebudou (jakási forma řízeného státního bankrotu), bankéře pozavírali a vyvolali nové volby. (Mimochodem při dalších volbách v roce 2013 se k moci dostaly zase staré politické strany). Následkem tohoto rozhodnutí byly nekontrolovaná inflace a propad životní úrovně. Z něhož se ale mezitím vzpamatovali, jedinou připomínkou této zlé doby je právě ona nominálně slabá islandská koruna. Nedůvěra k bankovním institucím přetrvává zřejmě ještě pořád, bankomat se hledá v hlavním městě opravdu těžko. Všude je ale možné platit kartou, takže když máte Maestro nebo něco podobného, není problém platit i malé částky v restauraci či jinde. Komplikovanější to může být jen u benzínových pump. Spropitné se na Islandu nedává, obsluha je zahrnuta už v ceně (a je to cítit!).

Cesty jsou na Islandu mnohem lepší, než je jejich pověst. Protože nám před cestou všichni známí líčili hororové scény z islandských cest, objednal jsem nakonec auto s pohonem na všechny čtyři kola, což stálo na deset dní o 700 Euro víc. Ale chtěl jsem své ženě poskytnout pocit bezpečí. Zda jsem jí ho poskytl opravdu, o tom bych pochyboval. Jednak mělo auto automatickou převodovku, na kterou nejsem zvyklý, dále mělo ruční brzdu, kterou já nemám, světla se zapínala ručně (v mém Peugeotu je to automatické, jezdilo na benzín místo na diesel (a žralo toho benzínu neskutečná množství), stěrače se zapínaly opačným směrem a najít otvírací pojistku na nádrž taky nebylo úplně jednoduché. Důsledkem bylo několik stresových situací, s autem jsem se sice v průběhu 2300 kilometrů, které jsme po ostrově najezdili, skamarádil, ovšem pokud se říká, že milování s milenkou je jako jízda ve vypůjčeném autě, tedy že jízda není zpočátku právě plynulá, myslím, že s tou milenkou bych se zharmonizoval rychleji.

Cesty samotné jsou ale, jak už jsem řekl, lepší než jejich pověst. V podstatě celá okružní cesta číslo 1 je vyasfaltovaná – s malou výjimkou na jihovýchodě, kde je na krátkém úseku ještě štěrk. Z této cesty jsme sice několikrát sjeli, jednou proto, abych si zkrátil nekonečnou cestu okolo fjordů na východě země, podruhé, když jsem odbočil k vodopádu Detifoss na špatné straně řeky (nakonec se to ale ukázalo jako výhra, drkotali jsme se sice 28 kilometrů po děravé nezpevněné cestě maximálně čtyřicítkou (naprosto nevhodná cesta pro Parkinsoniky), zato jsme se ale dodrkotali na správnou stranu vodopádu s hezčími výhledy navíc z této strany je dostupný i – pro mě nejhezčí ze všech islandských vodopádů – Selfoss. Ti, kteří si užívali asfaltového povrchu cesty na levém břehu řeky Jökulsá a Fjöllum, se k němu nedostali.

Maximální rychlost na ostrově je 90 km/hodinu, kontroly jsou řídké, ale když je člověk přichycen při překročení maximální povolené rychlosti, jsou pokuty drastické (kolegyně platila 300 Euro).

Reykjavík se tváří jako velkoměsto, samozřejmě ale není (se 160 000 obyvateli ani být nemůže). Svědčí o tom například i skutečnost, že traktorům je sice na městské hlavní tříproudové dopravní tepně zakázáno jezdit, ale jen mezi 7:30 a 10:00 a pak mezi 15:30 a 18:00, tedy v době dopravní špičky. Do konce osmnáctého století ani nehrál žádnou důležitou roli, ještě v roce 1820 to byla malá stanice s několika chatrčemi. Ovšem už na přelomu 18 a 19. století sem bylo přesunuto biskupství ze Shárholtu (to v Holaru bylo zrušeno) a čím významnější roli hrál v životě Islanďanů obchod, o to víc rostl význam Kouřící zátoky – což je překlad jména Reykjavík. Městské centrum je malé, ale milé, nejdůležitější budovy jako radnice či kostel Halmgrímskirkja jsou odlity z betonu, ostatní budovy jsou ze dřeva, člověk až žasne, jak jsou skromné, jako například rezidence předsedy vlády.  Opravdu reprezentativní je budova kongresového a koncertního centra Harpa na břehu Atlantiku a nově budované hotely. Island se plně vrhl na turistický ruch a má co nabídnout.

Sympatické lidi, příjemné ubytování (malý tip, čím je ubytování rustikálnější, tím je lepší, na farmách jsme se cítili skvěle, v malých hotelech dobře, v luxusnějších hotelích už méně dobře, tam ta srdečnost jaksi chybí). Dále ledovce (Vatnajokül je se svými 8300 km2 největším evropským ledovcem a kdo nemá čas či chuť vydat se ve speciálním autobuse či džípu na jeho povrch a ke kráterům sopek ukrytých pod jeho ledem,může se bezproblémově dostat k jeho splazům ať už v Skaftafellu či v zátoce Jökulsárlón. Je tu nespočet nádherných vodopádů (Jen namátkou ty nejhezčí Gulfoss, Dettifoss, Selfoss, Godafoss, Hengifoss, Skódarfoss či Sefjalandsfoss, který je sice menší, zato se dá projít na ním) a řada dalších.

Islanďané nabízejí sledování velryb (v Húsavíku na severu ostrova to skutečně funguje, úspěšnost je 98 procent a já sám jsem jich hned několik viděl), tuleňů (v Hvammstangi) či puffinů – to je pták typický pro Island s krásným červeným zobákem, pro který se mu přezdívá mořský klaun. Německy se jmenuje Papagaientaucher, což ho vystihuje asi nejlépe, český název jsem nezjistil, patří k čeledi alek a je moc milý. Samozřejmě pak gejzíry jako v oblasti Geysír u Selfossu, či v oblasti Heriru u sopky Krafla v blízkosti jezera Mývatn.

Navíc koupání v termálních pramenech. A konečně v Reykjavíku Národní muzeum, ale spousta muzeí a informačních center rozesetých všude po zemi. Stačí, aby vybuchla sopka jako Eyjafjallajoküll v roce 2010 a už tam stojí muzeum s videem, aby si člověk ten výbuch mohl prožít ještě jednou.

A pro ty, kteří po tom touží, i odlehlost v pustině, kde člověk celé desítky kilometrů  nevidí vesnici neřkuli město a dokonce i celé kilometry žádnou farmu, tedy žádný příznak civilizace. Ať už v pustém lávovém vnitrozemí či na jihu ostrova v oblasti pod ledovci.

Takže pro ty, kdo tam ještě nebyli, popřemýšlejte, zda to tento nedostatek nenapravit. Já jsem to udělal a nelituji.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.