Řeknu předem, že odpověď na tuto otázku nedám, sám ji totiž neznám. Oficiálně jde o zpěv a je pravdou, že pokud chcete vyhrát, musíte mít dobrý hlas a předvést dobrou písničku. Ale…

To rozhodující je totiž v detailech. A tam hraje politika, přátelství národů a jejich animozity významnou roli. Celé hlasování je tedy daleko od pouhého „Poslouchej a co se ti nejvíc líbilo, pro to hlasuj.“ Už proto, že o polovině bodů rozhoduje odborná porota složená ze čtyř expertů. Letos museli dokonce „Experty“ z Černé Hory a z Makedonie vyloučit, až tak nápadné bylo jejich hlasování.

Už minulého roku bylo zřejmé, jak se „vkus“ porotců liší od vkusu posluchačů, do jejich rozhodování se promítají politické úvahy, na rozdíl od posluchačů u televizorů nejsou totiž porotci anonymní a musí za své rozhodnutí nést důsledky – třeba i ztrátou práce či postavení ve státních televizích v zemích, kde to se svobodou mínění není myšleno zas až tak vážně. (Tak se minulého roku nápadně projevilo Bělorusko, Azerbajdžan a menší míře i Rusko.)

Přiznám se, že mi při oznamování výsledků hlasování lepilo. Zřejmě to režisér udělal naprosto geniálně, když napřed přepínal do zemí, kde se daly čekat vysoké podíly hlasů pro Rusko, každopádně po dvaceti zemích vedlo Rusko s náskokem skoro dvacet bodů a zdálo se, že mu vítězství nikdo nevezme. Nic proti Polině Gagarině, která Rusko svou písní „Milion voices“ reprezentovala. Byla hlasově zřejmě skutečně nejlepší ze všech interpretů. Ovšem její píseň zas až tak mimořádná nebyla. Mým favoritem byli Italové se svou „Grand amore“, (u posluchačů ze všech zemích taky s velkým odstupem vyhráli, srazily je ale odborné poroty, které jim přisoudily až šesté místo) ale hodně zajímaví a inovativní byli i Belgičané či lotyšská zpěvačka Animata. Švédský vítěz pak předvedl jednoznačně nejpůsobivější show (a zvítězil tak s velkým odstupem u porotců, u posluchačů byl až třetí).

Ne že bych tedy Polině Gagarině vítězství nepřál (druhé místo jak u porotců, tak u posluchačů). Skutečnost, že při nových a nových vítězstvích Ruska v hlasování jednotlivých zemích obecenstvo v sále stále více bučelo, je opravdu politováníhodná, ruská zpěvačka si to rozhodně nezasloužila, (může za Putina asi jako Marta Jandová a Václav Bárta za Zemana) – svědčí to jen o tom, jak je Rusko dnes vnímáno. Že si k plačící Polině sedla Conchita Wurst, vítězka minulého ročníku, aby jí tak vyjádřila svou podporu, bylo sice pozitivně hodnoceno po celé Evropě, otázka je, jak se k tomuto faix paux postaví kremelský diktátor, který homosexuály a transvestity bytostně nesnáší. Doufejme jen, že toto Conchitino gesto nebude mít pro Polinu negativní vliv na její další zpěváckou kariéru. Byla by to škoda, má opravdu úžasný hlas. Že je celá show brána politicky zejména v zemích, jako je Rusko, potvrdil ruský novinář, který položil švédskému vítězi na tiskové konferenci otázku, zda vnímá své vítězství jako vítězství homosexuální lobby nad zeměmi jako je Rusko. Otázka vyvedla všechny tak trochu z míry, Mans Zelmerlöw se zmohl na odpověď, že možná to bylo jen vítězství dobré písně. Jen nemnozí chápali, že ona otázka nebyla vůbec adresována Mansi Zelmerlöwovi, ale do Moskvy Vladimírovi Putinovi. Takto si člověk může vysloužit ostruhy a udělat kariéru. Stejně tak jako ruský komentátor, který ohlašoval výsledky ruského hlasování pro jednotlivé kandidáty a dal 12 bodů, tedy maximum – Rusku. Samozřejmě to měl být jen žert, pro vlastní zemi se hlasovat nesmí, ale onen mladý muž určitě doufal, že si jeho žertu kremelský vládce všimne a jeho patriotismus ocení.

A tady jsme u oné politiky a důvodu, proč se mi po polovině hlasování stahoval žaludek. V případě, že by Polina vyhrála, byl by song contest příští rok v Rusku. Nejen, že bychom se mohli připravit na předimenzovanou megalomanickou show, jakou Vladimír Velký dokáže vždy připravit a při takových příležitostech nešetří penězi, i kdyby je hned neměl. Ale hlavně bychom se mohli připravit na show, kde by politika jednoznačně převládla nad uměním. Nejde o to, že se song contest snaží být odjakživa apolitický, ale nikdy nedokázal takovým být. Moskva by mohla být po téhle stránce opravdu hřebíkem do rakve. Rusové jinak neumí. Nebo nesmí. Posledním hmatatelným důkazem byli ruští hokejisté na mistrovství světa v Praze, kteří odmítli zůstat na ledě, když se hrála kanadská hymna, hymna vítěze, který je ve finále porazil. To nemá s fair play nic společného a Rusové na této pověsti pracují pečlivě už léta. S jak se do lesa volá, tak se holt z lesa ozývá.

Jaké důsledky byl ovšem mělo organizování song contestu v Moskvě, nedokáže nikdo odhadnout. Co by se především stalo s homosexuály a lesby, kteří jsou v Rusku zákonem zakázáni, stali se lovnou zvěří. Ne že by zákon povoloval jejich zabíjení, to samozřejmě ne, ale policajt, který chce udělat kariéru, vraždu homosexuála samozřejmě nevyšetřuje. Dalo by se očekávat, že při národních kvalifikacích by většina zemí poslala natruc Kremlu do soutěže homosexuály, lesby a transvestity bez ohledu na jejich zpěvácké kvality. Dostali by pak vůbec vstupní vízum? A k jakým konfliktům by to mohlo vést? Raději je tedy lepší se Moskvě jako místu finálového šílenství vyhnout.Kulturně je přece jen trošku jinde než liberální – a přiznejme si to – i poněkud dekadentní Evropa.

Hlasování samotné je stejně hodně o přátelství mezi národy a o národnostních menšinách. Jak už jsem řekl, občané účastnické země nesmí hlasovat pro vlastního kandidáta. Rusko má ovšem zajištěny body z Běloruska (samozřejmě plných 12), z Arménie, Azerbajdžánu, ale i z Estonska či Lotyšska. To není proto, že by Estonci Rusy tak milovali, ale jestliže etničtí Estonci rozdají své hlasy difúzně kandidátům, kteří se jim líbí, ruská národnostní menšina hlasuje jednotně pro ruského interpreta. Výjimkou byla Gruzie (hádejte proč!) a Litva, odkud Rusko nedostalo jako od jediné země ani jediný bod. Syn mínil, že tam místním Rusům (13 procent obyvatelstva) zřejmě při hlasování vypnuli síť. Stejně tak ale dostane Albánie vždy plných 12 bodů z Makedonie. A pak jsou tu samozřejmě polické vazby. Srbsko dostane 12 bodů od Černé Hory a naopak. Moldávie pak samozřejmě odevzdá 12 bodů Rumunsku bez ohledu na to, že rumunská píseň byla letos opravdu hodně slabá. Řecko musí samozřejmě vyhrát na Kypru (letos se tam k mému úžasu umístilo až na druhém místě), Itálie v San Marinu, Švédsko v Norsku či na Islandu (ne ale ve Finsku). Takže o apolitičnosti v této zmírněné a pro mne v podstatě akceptovatelné, protože úsměvné podobě, se opravdu nedá hovořit.

Samozřejmě jde ale i peníze. O ty samozřejmě až na prvním místě. Už samotný klíč postupu do finále je ovlivněn penězi. Finalistů bylo 27, ne tedy dvacet, jak by člověk na základě deseti postupujících z každého semifinále očekával (Česko bohužel do finále postoupit nedokázalo, skončilo v semifinále na nepostupovém třináctém místě, nejvíc bodů dostalo od Izraele a bratrského Polska). K oněm dvaceti postupujícím totiž přijde ještě pořádající země, pak host z Austrálie (bylo by hloupé, kdyby po tak dlouhé cestě ve finále nebyl, to by mohlo vztahy mezi Evropou a nejmenším kontinentem hodně narušit) a pak tzv. „big five“ – pět zemí, které do rozpočtu nejvíc přispívají, tedy Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie – ta je tam od roku 2011, kdy se znovu na song contest vrátila. Těchto pět zemí si tedy účast ve finále prostě koupí – to byl důvod, proč například v roce 2013 stáhlo svou účast Turecko.

Organizace letošní soutěže stála Rakousko 25 milionů Eur. ORF to využila k tomu, aby se jí konečně podařilo prosadit zvýšení televizních poplatků. No, ale aspoň to udělala opravdu pěkně.

Takže dívat se na takovou show nebo ne. Kdo má rád show a hudbu – proč ne? Samozřejmě že existují lepší písně, než ty které se prezentují na soutěži Eurovize. Ale ten punc soutěživosti dává této show přece jen nádech něčeho zvláštního. A nakonec – přes všechny politické a finanční tlaky, vyhrávají přece jen ti nejlepší.

Švédsko s nejlepší show, Rusko s nejlepším hlasem, Italové s největší přitažlivostí pro publikum. A hned čtvrtá byla Belgie s nejzajímavějším inovativním příspěvkem, pak vysoce profesionální Australan a na šestém místě pak velmi avantgardní Lotyška. Kvalita se nakonec prosadila, přes všechno a navzdory všemu. Mimochodem Rakousko skončilo letos spolu s Německem na posledním místě bez jediného bodu. Vítězství se tedy koupit nedá, jen účast. A otázka je, zda má pouhá účast takovou cenu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.