Původně jsem měl na tento týden připravený zcela jiný článek. Když teror v Paříži vypukl, myslel jsem si, že není důvod, abych se k němu sám vyjadřoval. Je přece tolik politologů, blogařů a žurnalistů, kteří celou situaci bez přestání analyzují a komentují, další komentář mi připadal v podstatě nadbytečný. Jenže pak jsem si uvědomil, že psát o něčem jiném je v podstatě ignorace. Že k tomu, co se právě děje, by se měl vyjádřit každý. Protože se to každého z nás týká. Nejen Francie a nejen novinářů. Svět totiž skutečně stojí na pokraji globální války.
Samuel P. Huntigton ve svém střetu civilizací psal o tom, že skoro všechny konflikty v posledních desetiletích minulého století vznikaly na lomné čáře mezi islámem a ostatními náboženstvími – jedno zda s křesťanstvím nebo s hinduismem či židovstvím. Hranice s islámem je vždy velmi problematická a potenciálně nebezpečná. Ve Francii pak probíhá tato hranice v každém městě, skoro na každé ulici. Problémy rostou s počtem muslimského obyvatelstva, proto má největší problémy Francie. A Rusko. Na to nesmíme zapomínat, protože Rusko má víc muslimského obyvatelstva než Francie – ovšem staví se k danému problému zcela jinak. Německo má větší problémy než Rakousko, Rakousko pak větší než Česko. Jedná se o přímou úměru a to musí být každému víc než nápadné. I když samozřejmě slyšíme stále o tom, že muslimy nesmíme házet do jednoho pytle. To je samozřejmě pravda. Já sám znám několik muslimů, někteří z nich jsou i mí přátelé. Kupodivu jsou ale všichni mí přátelé Peršané, s Araby, které znám, jsem se spřátelit nedokázal, stále měli nějaké ideologické problémy. Nepopírám, že se může jednat o chybu malých čísel a že mé hodnocení je naprosto subjektivní. Jenže já jsem se stýkal se vzdělanými lidmi, minimálně s maturitou. Nemám kontakt se společností nevzdělanou a tím pádem zakomplexovanou. Protože ve frustraci to všechno začíná. Radikalizace, hlásání násilí a nakonec teror. Sugestivní, i když možná trochu nechtěný pohled na tristní podmínky existence této velké skupiny lidí, točící se kolem sociálních dávek, ilegálních obchodů a kriminality nabídl francouzský film „Nedotknutelní“ (Intouchables).
Výbuchy násilí na předměstích Paříže a poté v Londýně, které zachvátily právě čtvrti s většinou imigrantů, ukázaly hloubku tohoto problému. Jenže tehdy rebelovali chaoti zapalující auta vlastním sousedům. Ozbrojení vycvičení profesionálové přišli až mnohem později.
Najdou se samozřejmě okamžitě lidé hlásající integraci a budou naší společnosti předhazovat, že jsme imigrantům s muslimskými kořeny neposkytli dostatečné možnosti k vzdělávání. Dovolím si oponovat. Možnosti má v podstatě každý stejné, minimálně v zemích, kde je vzdělání bezplatné (to neplatí například pro Británii). Proč je tedy vzdělanost a tím pádem možnosti uplatnění na pracovním trhu u přistěhovalců z východu nižší než u zbytku populace?
Zaprvé: Jejich rodiče přišli většinou z velmi jednoduchých poměrů. Ve východní Anatolii, Egyptě či v Iráku platí víc šikovnost rukou než vzdělání. Důležitost vzdělání tedy nechápali a ani chápat nemohli a proto své děti k tomu nemotivovali – často hrála důležitou úlohu i jazyková bariéra.
Dále islám sám vzdělání příliš nepřeje. Ne nadarmo vyprodukovaly všechny islámské země jednoho jediného nositele Nobelovy ceny (ve vědeckých oborech) a i ten musel svou mateřskou zemi – Pákistán, opustit. Vládcové v těchto zemích si vzdělání nepřejí, nevzdělané vrstvy jsou mnohem lépe manipulovatelné a proto i poslušnější, vzdělanci jsou zvyklí remcat a dělat rebelie. O kořenech chybějící demokracie v arabském světě jsem psal v mém jiném článku.
Zatřetí je to pak „macho“ společnost. Muž je pánem vez ohledu na to, co umí nebo jak je vzdělaný, stačí, že toho má pod pásem víc než žena. Je nápadné, že mezi tureckými přistěhovalci v Německu je mnohem víc žen, které studují, než mužů. Žena, která se chce prosadit, musí toho hodně umět, muži stačí, že je muž.
Co ovšem stačí na blízkém východě, nestačí v Evropě. Muž je sice muž, ale bez práce a bez perspektivy a samozřejmě nedává vinu sobě samému, protože to dělá každý hodně nerad. Hledá tedy viníka a najde – křesťané jej diskriminují, protože je muslim a cizinec (nedejme se mýlit, většina těchto radikálů je už v evropských zemích narozená a má tedy občanství EU). A pak stačí jeden kazatel, který hlásá, co takový zfrustrovaný mladý muž chce slyšet a neštěstí je hotovo.
Samozřejmě by k takové eskalaci nedošlo bez války v zálivu – nebo možná by k ní došlo později. Vpád amerických vojsk do Iráku a svržení Saddama Hussejna byl katalyzátorem nahromaděných emocí. Marocká spisovatelka a socioložka Fatima Mernissi ve své knize, která se zabývá nedostatkem demokracie v arabském světě, popisuje šok, jaký mezi arabskými vzdělanci tato válka způsobila. Západ demonstroval Arabům svou sílu, svou schopnost dělat si, co bude chtít a kdy to bude chtít. Všichni věděli, že hledání zbraní hromadného ničení byla jen záminka, ve skutečnosti šlo jen o licence na těžbu ropy. Západní svět jako vzor byl nenávratně zničen i pro tuto úzkou skupinu, která se snažila muslimskou společnost stabilizovat a přivést směrem na západ. Jestliže britský premiér Toni Blair vyhlašoval, že i když ony zbraně nebyly nalezeny, bude svět bez Saddáma Husajna lepší než svět s ním, ukazuje mu dnešní realita, jak strašně se mýlil.
A pak přišlo arabské jaro 2011. Jak to dopadlo, víme všichni. Jediná země, kde křehká demokracie přežívá, je Tunis. Egypt musela před naprostým chaosem zachraňovat vojenská diktatura, Libye se jako stát rozpadla a přestala existovat a v Sýrii řádí už několik let občanská válka – cvičiště odhodlaných zabijáků stejně jako to před mnoha a mnoha lety bylo Holandsko ve své osmdesátileté válce proti Španělům. Kdo se chtěl naučit bojovat, kdo měl potřebu zabíjet, šel tam. Dnes jde do Sýrie. Dítkem této nekonečné války jsou radikálové Islámského státu. Ať to zní jakkoliv šíleně, ale právě tito šílenci vlévají arabskému světu novou naději, naději, že se můžou křesťanskému západu postavit, že můžou odčinit potupnou porážku druhé války v zálivu.
Byli to Američané, kteří vyzbrojili Taliban v boji proti Rusům (byl to jenom takový nápad jednoho senátora Charlieho Wilsona) a dodnes si neví se svým dítkem rady. Američané rozbili Irák a rozpoutali tam bratrovražednou válku mezi jeho etniky, kterou nikdy nedostali pod kontrolu. Jestliže jim ale vpád do Afganistanu byl arabský svět ochoten prominout (Afgánci nejsou Arabové) vpád do Iráku jim neodpustil nikdy. A nenávist se přenesla na celý křesťanský svět. Zfrustrovaní radikálové v evropských zemích se chopili své šance, jak nabýt ve svých očích své vlastní důstojnosti. Odešli do Sýrie a nechali sse vycvičit v zacházení se zbraněmi.
Multikulturní společnost v Evropě nikdy ve skutečnosti nefungovala. Multikulturní spole4nost totiž znamená přispět svou troškou, ale akceptovat ale v principu kulturu původní, do které přišli.  Jestliže ji principiálně odmítají a chtějí prosadit tu svou bez ohledu na následky pro ně samotné i pro společnost, do níž se přistěhovali, pak multikulturní společnost prostě nefunguje. Militantní islamisté odmítají kulturu křesťanské Evropy jako takovou, nemají ale v úmyslu se odtud odstěhovat. Cítí se tu být doma a hodlají Evropu předělat podle svých představ.
Právě Francie je zkušebním kamenem. Problémy tu trvají už celá desetiletí (vlastně od konce války v Alžíru v roce 1961) a snaha před nimi zavírat oči či je zkrášlovat je jen zastíráním skutečné pravdy. Jaký to byl jásot, když se Francie stala v roce 1998 mistrem světa v kopané! Tehdy byl ten spolek poskládaný z Berberů, černých Afričanů, Basků a dalších národností oslavován jako příklad přínosu multikulturní společnosti. Sen rychle vyprchal.
Scéna z filmu „Monsigneur Claude a jeho dcery“, kdy zeťové pana Clauda – Arab, Žid a Číňan svorně a nadšeně s rukou na srdci zpívají Marseillaisu, se hodí právě jen do komedie a strašná je na tom už jen skutečnost, že divák tuto scénu považuje za vtipnou. Skutečnost je zcela jiná. Když Francie ve snaze najít se svým arabským obyvatelstvem na jihu země usmíření zorganizovala fotbalový zápas francouzského národního týmu s týmem Alžírska, celý stadion svorně Marseillaisu vypískal. Lidé, kteří na stadionu byli, francouzští občané arabského původu, dali najevo, že nenávidí zemi, ve které žijí. Nepískalo jen několik radikálů, pískali všichni nebo bezmála všichni. Negativní vztah k evropské kultuře a jejím nositelům nemá tedy jen malá část muslimů, ale jejich velmi podstatná část. Malá část pak sáhne ke zbrani. Marné je tedy, když se imámové ve snaze ochránit své věřící před nenávistí davu, distancují od činů džihádistů. Ve skutečnosti najdou tito radikálové v muslimské komunitě, jedno jak umírněné a ochotné se integrovat, vždy spolehlivý úkryt a podporu, určitě je nikdo ze spolubratrů francouzské policii nevydá.
Naopak, stíhání muslima, který se dopustil přestupku nebo zločinu státními orgány, považuje tato společnost za rasismus. Provozuje tedy vlastně jakýsi „rasismus naruby“. Pokud má někdo chuť si rasismus z obou stran a jeho kořeny vychutnat, pak doporučuji skvělý film „L.A. Crash“.
Situace se dnes začíná podobat občanské válce. Po atentátu na Charlie Hebdo se příkopy mezi etniky francouzské společnosti otevřely a staly se zřetelnějšími než kdy předtím. Je jedno, zda humor tohoto časopisu byl nebo nebyl vtipný, zda se držel na hranici dobrého vkusu nebo za ní. Vyvraždit chladnokrevně celou redakci časopisu se nedá ničím ospravedlnit. Je skoro škoda, že byli oba atentátníci francouzskými bezpečnostními složkami zastřeleni, doživotí vězení na samotce ve francouzské věznici by bylo mnohem horším trestem a nestali by se oslavovanými mučedníky. Pokud někoho zajímá, jak vypadá francouzské vězení, doporučuji podívat se na film „Catch me if you can“ s Tomem Hanksem a Leonardem di Capriem. Jeden kolega, který byl několik měsíců v jižní Francii vězněn za to, že srazil francouzského mladíka na mopedu (který jel v protisměru, ale ve Francii jsou takovéto případy uzavírány v takzvaném zrychleném procesu, kde nejsou potřební svědci) potvrdil, že to tam tak skutečně vypadá.
Do atentátem připravené půdy teď přichází román Michela Houellebecqa „Soumission“ (v Německu vychází pod názvem „Unterwerfung“, český název neznám, ale dá se počítat s tím, že kniha vyjde i v češtině). Kniha je fikcí, kdy v roce 2022 ve francouzských prezidentských volbách vyhrává koalice socialistů, konzervativců a muslimských bratrů, kteří chtějí za každou cenu zabránit nástupu Marie le Penové na prezidentský stolec a na tento se pak dostane vůdce Muslimského bratrstva. A přetvoří Francii podle svých představ. Samozřejmě je to fikce a provokace, protože muslimové ve Francii netvoří žádnou kompaktní skupinu a nemají žádnou politickou stranu, která by je zastupovala. Ale už jen skutečnost, že tato kniha vychází a že slibuje velký komerční úspěch, hovoří sama za sebe. Hovoří o tom, čeho se prostí Francouzi podvědomě bojí. Michel Houllenbecq nazval kdysi islám „nejhloupějším ze všech náboženství“. Je provokatér z povolání stejně jako to byli redaktoři časopisu Charlie Hebdo. Je div, že ještě žije, je ovšem jen otázkou času, kdy nad ním nějaký imám vyhlásí Fatwu, tedy trest smrti. Lidé s komplexy méněcennosti mají totiž jednu věc společnou – nerozumí humoru.
Džhádisté se považují za ty dobré a nás všechny za ty špatné, postupovat proti nim tolerantně je naprostá hloupost. Protože nechápou evropské hodnoty, považují toleranci za slabost – rozumí jen síle a tu i akceptují. Je nejvyšší čas jim tuto sílu předvést. Marie Le Pen žádá v souvislosti s atentáty v Paříži znovuzavedení trestu smrti. To samozřejmě nic nevyřeší. Jak už jsem napsal, tichá smrt v samovazbě ve francouzské věznici je mnohem lepší než poprava, která popravenému zločinci propůjčí v očích jeho souvěrců gloriolu mučedníka. Je ale nejvyšší čas jednat, chránit se.
Teď se samozřejmě ozvou ochránci lidských práv a budou křičet, že každý člověk i džihádista má právo na svobodu svého vyznání a chování a budou varovat před předsudky. Jaká práva má ale člověk, který upírá jiným právo nejzákladnější totiž právo na život? Samozřejmě není možné odsuzovat teroristy protizákonně, je ale očividně potřeba změnit zákony. Chérif Kouachi, jeden ze zabijáků v Charlie Hebdo, byl pro členství v teroristické organizaci už v roce 2008 odsouzen – na 3 roky vězení z toho 18 měsíců nepodmíněně. Věřil skutečně někdo v jeho nápravu? Co takový trest vyřešil? Jak před ním ochránil společnost?
Hlasatelé náboženské nenávisti – není jich mezi imámy mnoho, ale ne zase nezanedbatelně málo, by se měli zodpovídat před soudem. A pak, pokud nejsou evropskými občany, ihned odsunuti do země, ze které pocházejí. Hlásání nenávisti by mělo být trestáno tresty bez časového omezení, není to myšleno jako trest za myšlenku, ale jako ochrana společnosti, ochrana občanů a jejich dětí před ozbrojenými šílenci.
Jestliže někdo vyznává otevřeně násilí a chce zabíjet nevinné lidi, má být „stažen z provozu“ na dobu neomezenou, minimálně do doby, kdy příslušní odborníci posoudí, že už není nebezpečný. Podle jakých kritérií by to posuzovali a jakou by za to rozhodnutí nesli zodpovědnost, není samozřejmě tématem této úvahy – na to nejsem právnicky vzdělaný. Ale společnost se musí nějak umět chránit – pokud nechce skončit v občanské válce. Protože oni fanatici neohrožují jen křesťany a státní orgány, které nenávidí, ohrožují i své souvěrce, kteří jsou vystaveni persekuci. Ale o tom jim právě jde. Zanést nenávist a vyvolat výbuch všeobecného násilí. Předpokládám, že je demokratická společnost dostatečně silná, aby této provokaci nepodlehla. Reagovat ale musí – pokud nechce sama zahynout. Nevyzývám k ruské cestě řešení problémů spolužití s militantními muslimy, ale že se něco změnit musí, je zřejmé. Pokud to neudělají demokratické strany, převezmou tuto úlohu pravicoví radikálové, až si je zoufalé obyvatelstvo zvolí za své reprezentanty.
V současnosti míří k evropským břehům denně tisíce uprchlíků z Afganistanu a Sýrie. Protože v okrese, kde pracuji, je jedno záchytné centrum pro uprchlíky, jsem s nimi často konfrontován. Jakou to povětšinou prostí lidé, neumící ani slovo německy či anglicky. Jsou to afgánští sedláci či syrští prostí obyvatelé měst. V evropské společnosti naprosto nepoužitelní, protože jim v naprosté většině chybí vzdělání, které by je kvalifikovalo pro zaměstnání. Zachránili si útěkem život a jsou s touto skutečností spokojeni, dokud nechtějí začít žít. Pak zjistí, že to nejde. Rakouské zákony neumožňují uprchlíkům a žadatelům o azyl pracovat. Zkuste žít několik měsíců s celou rodinou v jedné místnosti o 10 čtverečních metrech! Frustrace, deprese, duševní poruchy jsou na denním pořádku. Otázka je samozřejmě, co s nimi. Poslat zpět je není možno, tam by jim hrozila bezprostředně smrt. Ale zaměstnat je, když Evropa za posledních dvacet let ztratila deset milionů pracovních míst a právě ona pracovní místa pro nevzdělané jsou nejvzácnějším zbožím a na každé z nich čeká deset místních, není prakticky možné. Neřešitelný rébus. A Amerika, Kanada, či Austrálie, země tradičně otevřené přistěhovalectví, nemají o muslimské emigranty zájem. Jejich militantní bratři jim už vytvořili příliš negativní image.
I ti, kdo se integrovat chtějí, to totiž nemají jednoduché. Zažil jsem jednoho utečence z Afganistanu. Byl to Tadžik ze severu země. Mladý, chytrý chlapec. Sám se učil německy a hlásil se vždy jako překladatel, když některý z jeho krajanů dostal zdravotní problémy. Chodil tím pádem do nemocnice na Stolzalpe často a skoro jsme se spřátelili. Pak přešel – celý rozzářený – se zprávou, že dostane práci. Místní stolař ve vesnici Petersdorfu jej chtěl zaměstnat, protože byl šikovný a pracovitý a občas mu načerno vypomohl. Ale když si zažádal o pracovní povolení, bylo toto z Vídně odmítnuto. Byl konec roku, kvóty pro cizince byly vyčerpány. Chlapec se psychicky zhroutil. Nemohl pochopit, jak mohl někdo, kdo jej vůbec nezná, takto rozhodnout o jeho osudu. On chtěl pracovat, zaměstnavatel jej chtěl zaměstnat, ale jedno razítko z Vídně od úředníka, kterého on nikdy neviděl, všechno zmařilo. To se vymykalo jeho chápání. Naše byrokratická společnost se totiž zcela vymyká chápání těchto lidí a překážky, které jim staví do cesty, jsou pro ně prostě nepřekonatelné. Jejich děti budou podhoubí další generace radikálů nenávidících naši společnost. Tak nějak to totiž začalo.
A tam by to mělo začít. Odbyrokratizovat cestu k integraci těm, kteří ji chtějí, a zasáhnout tvrdě proti násilníkům a lidem nepřizpůsobivým. Nelze se chovat ke všem stejně, svá lidská práva, která mu jako individuu náležejí, si člověk musí zasloužit tím, že akceptuje práva ostatních lidí v zemi, ve které chce žít. Anebo se musí odstěhovat tam, kde může žít podle vlastních představ.
Zdá se, že jsme se dostali do situace, odkud už není cesty zpět. Jazykové kurzy, aktivní integrační politika, to všechno jsou samozřejmě pozitivní věci, ale směr současného vývoje už nezvrátí. Vývoj směřuje ke konfrontaci. Pokud bude Evropa před tímto faktem zavírat oči a dále mlet svoji písničku o toleranci, multikulturní společnosti a ochraně lidských práv, čeká ji velmi, velmi bolestné probuzení. Budík už zazvonil, zazvonil v Paříži. Probudit by se měli ale nejenom Francouzi. Je čas, aby Evropané zapomněli na své malicherné spory a hledali, co je spojuje, ne co je rozděluje. Spojuje je společné ohrožení základních hodnot naší společnosti. Kéž by si to politici uvědomili!

4 Comments on Džihádistický teror – pouze francouzský problém?

  1. Mllý pane doktore Polachu,
    dovoluji si Vás takto oslovit, protože jako autor skvělých knížek, které mi daly mnoho krásných chvil a poučení, jste pro mě dárcem oněch Ruskinových křídel a proto člověk mému srdci velmi milý. Váš blog jsem objevila až nedávno, zaujal mě článek o vašem strýci a ještě mnoho dalších si určitě s chutí přečtu. Po událostech v Paříži jsem přečetla desítky článků na internetu vč. bohužel často hloupých a zaslepených reakcí mnohých čtenářů. Váš článek se mi moc líbil, je vidět přehled vzdělaného člověka, moudrý náhled historika ale i člověka,který se neuzavírá do své knihovny a citlivě vnímá každodenní život a lidi kolem sebe. Sama jsem žila tři roky v Uzbekistánu a nyní jsem v CR po čtyřletém pobytu v UAE, takže mám s muslimským světem také určité zkušenosti.
    Protože jsem vzhledem k dlouhodobým pobytům v zahraničí objevila Vaše knihy až před několika lety, když mi manžel věnoval k Vánocům Zikmunda a já pak radostně “vyhrabala” v ambasádní knihovně Krále Herodesa, těším se, že za svého pobytu ještě získám a s chutí si přečtu Vaše další knížky. Před Vánocemi jsem objevila s antikvariátě ve Spálené Stín Perseopole a musím Vám říct, že tato kniha měla o svátcích přednost před nově darovanými knihami. Bratry ze Soluně jsem koupila v knihkupectví a přiznávám, že mě kniha zahanbila pro moji hlubokou neznalost historie a kultury byzantské říše. Budu si muset sehnat k tomuto období nějakou populárně-naučnou četbu.Zatím vlastním z tohoto období pouze Pád Cařihradu.
    Omlouvám se, vážený pane doktore, za tak dlouhý příspěvek, přeju Vám i sobě hodně nových knížek a článků a loučím se slovy jedné Vaší čtenářky z Databáze knih: “kde jsem byla, kdž se rozdávaly talenty?”.
    Se srdečným pozdravem Jana Ludvová

    • Milá paní Ludvová! Děkuji Vám za Váš milý příspěvek a přeji si velmi, aby se Vám i mé další knihy líbily. Možná je to vše tím, že denně kombinuji bezprostřední kontakt s lidmi často v hraničních životních situacích v akutní medicíně, kdy trpí, jde jim o život a prožívají svá traumata a strach se studiem historické literatury, kde nemůžu nevidět paralely v jednání lidí už dávno zemřelých. Kdybych seděl zahrabán v archivech, zřejmě bych osudy historických osob tak nevnímal. Dějiny, to je spousta příběhů, které se navzájem ovlivňují a jejich propletenec určuje směr vývoje. Aspoň tak to vidím a pokouším se sdělit mým čtenářům. Mimochodem Pád Cařihradu od Miky Waltariho byl spolu s jeho Sinuhetem románem, který mě v mých mladých letech doslova uchvátil a možná to byly právě tyto knihy, které mě přivedly k psaní.
      Zdraví Antonín Polách

  2. Je skoro škoda, že byli oba atentátníci francouzskými bezpečnostními složkami zastřeleni…… Nedivte se, tihle dva a (asi) jejich komplic zastřelili jejich kolegyni a dva kolegy. Jak znám lidi z ozbrojených složek (u francouzských to bude stejné), jsou věci, které se neodpouštějí. Prostě jeden za všechny, všichni za jednoho. Z úkrytu s rukama nad hlavou nevyšli, tak si myslím, že francouzští policejní odstřelovači rádi pocítili zpětný ráz.

    • To samozřejmě chápu. Jenže tím vyrobili pro následníky mučedníky, které budou ti blázni uctívat. Tihle fanatici se nebojí smrti, proto se rádi vyhazují do vzduchu. Bojí se ale bolesti a ponížení. A na samotce v zapomenutém francouzském vězení může být i takový “hrdina” zapomenut. Což by bylo to nejlepší řešení.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.