Month: January 2018

Zeman na hradě

Po pěti letech lhaní, dehonestování,  lezení do zadku fašistickým a komunistickým režimům jsem si myslel, že tuto lidskou trosku nemůže volit žádný slušný člověk s průměrným inteligenčním kvocientem.

 

V tom jsem se nezklamal. Žádný takový člověk Zemana za prezidenta nevolil.

 

Nicméně je třeba uznat, že Zeman je úspěšným prezidentem.

Podařilo se mu všechno, co chtěl.

Dokázal, že morálka a slušnost už v této společnosti nemají žádnou váhu.

Podařilo se mu, že velká část společnosti se opět odvrátila od demokratické západní Evropy a zapomněla na ruské tanky a na to, že Česko pořád patří do ruské zájmové sféry a hledá spásu v diktatuře.

Podařilo se mu, že korupce a zneužívání politické moci, jako například opoziční smlouva už většině národa nevadí.

Podařilo se mu, že Evropa bude Českem nadále opovrhovat a řadit ho k „failed states“ a bude stále víc litovat, že země takzvané „Višegrádské čtyřky“ vůbec do EU přijímala. Každopádně nebude  Česko dalších pět let nikdo brát vážně.

Podařilo se mu, že opilost je pokládána většinou národa za ctnost.

Co víc si mohl přát?

Srážka s úřadem

To je vždycky bolestivá záležitost. Většinou k tomu člověk přijde nevinně  – říkáme jako panna k dítěti či slepá slepice k zrnu – i když v tom druhém případě je v tom přísloví určitý pozitivní aspekt, což se při srážce s úřadem stává zřídka. V Rakousku tomu není jinak než v Česku, přece jen máme společnou historii s Františkem Josefem a jeho kultem úředníků (sám císař se považoval za prvního úředníka říše a nesmírně rád vybavoval spisy, aniž by jim rozuměl), který udělal z kulatého razítka zbraň hromadného ničení.

Přiznávám, že jsem si na vině tak trochu sám. Co se týká mé odborné kariéry, byla trošku křivolaká a ne zcela hladká a hlavně nedržela se předepsaných pravidel. Takže na Slovensku jsem se stal internistou se specializací z nefrologie, čili lékař přes ledviny. Po příchodu do Rakouska jsem sice zažádal o uznání mé specializace, což bylo ale odmítnuto s tím, že bych musel absolvovat rok dodatečného vzdělávání na klinice v Grazu, což z personálních důvodů v nemocnici Stolzalpe nepřipadalo v úvahu. (Mimochodem v roce 2012 mi ta nefrologie dodatečně uznána byla, i když jsem o ni nežádal, prý proto, že jsem získal rakouské občanství – jak souviselo občanství s mou kvalifikací medicínskou, jsem se raději nesnažil zjistit) Takže jsem na Stolzalpe pracoval jako všeobecný internista, což bylo napínavější než nefrologie samotná, vzdělával jsem se – ovšem z úředního hlediska neoficiálně – v kardiologii a intenzivní medicíně. Přitom jsem se musel naučit endoskopovat, čili provádět gastroskopie a koloskopie, protože to všeobecné vzdělání rakouského internisty vyžadovalo.

Po změně působiště na jih Štýrska bylo místo na novém pracovišti v endoskopii tvrdě hájeno několika kolegyněmi, které mě do jejich království nechtěly vůbec pustit. Musel jsem použít hodně diplomacie s vyváženou taktikou vyjednávání a ostrých loktů, abych se k endoskopii dostal. Když pak mladý kolega ukončil své vzdělávání v gastroenterologii a poté hned opustil nemocnici, dostal šéf nápad.

Teď bylo totiž to vzdělávací místo po odešlém kolegovi volné a on ho neměl kým obsadit, protože žádný z mladých kolegů nebyl ještě hotov ze základním internistickým vzděláváním. A tak mi nabídl, zda bych to místo přechodně neobsadil, protože jinak by o ně mohl přijít – úřady v Rakousku dbají na to, aby všechny privilegia, která kdy byly ochotny poskytnout, jsou i patřičně konzumována, jinak je okamžitě odeberou.  Takže jsem souhlasil a stal jsem se nejstarším mladým asistentem v Rakousku  (čímž by se kruh mé medicínské kariéry mohl uzavřít – koneckonců jsem kdysi dávno byl nejmladší náměstek pro léčebně preventivní péči na Slovensku). Moje šediny měly občas i humorný nádech. Když jsem přišel na kurs ERCP (endoskopické vyšetřování a intervence na žlučových cestách) všichni přítomní povstali, protože si mysleli, že přišel instruktor.

Vzdělávací proces se v Rakousku v posledních letech reformoval, takže se v něm momentálně nikdo nevyzná, naše nemocnice ve Wagně ale podržela možnost vzdělávat gastroenterology, ovšem s jednou výjimkou, totiž hepatologie, čili nauka o nemocech jater. (Což je v jižním Štýrsku s nejvyšší spotřebou alkoholu daleko široko nauka poměrně užitečná) Za tím účelem uzavřel náš primář kooperační smlouvu s universitní klinikou v Grazu o tříměsíčním studijním pobytu. Ten jsem absolvoval mezi říjnem a prosincem minulého roku. Dostal jsem o té skutečnosti potvrzení, vzájemně jsme si s mými instruktory, kteří byli všichni mladší (někteří i o generaci) než já poděkovali za to, co jsme se vzájemně jeden od druhého naučili, a myslel jsem si, že věc je vybavená a že jsem tedy hotový gastroenterolog. Zejména když jsem dostal potvrzení podepsané primářem i ředitelem nemocnice.

Jenže chyba lávky. S tímto potvrzením (tzv. Rasterzeugnis) je třeba jít na lékařskou komoru a zažádat si tam o diplom. Až po jeho obdržení se pak člověk skutečně stává specialistou. Domluvil jsem si termín a vybral jsem se tam, abych o diplom požádal.

Předložil jsem své dokumenty a paní úřednice se do nich zahloubala.

„Tady vidím, že jste mezi červencem 2014 a prosincem 2015 pracoval jen na 75 procent,“ pravila.

„To souhlasí,“ přisvědčil jsem „Měl jsem v té době i soukromou praxi. Ale pokud vím, na vzdělávání stačí 30 hodin týdně a ty jsem absolvoval.“

„Ten čas vám můžeme uznat jen na 87,5 procenta,“ pravila paní s kalkulačkou v ruce a já jsem začal tušit problémy. Ovšem původně jsem měl být hotov už prvního července 2017, takže se snad do konce roku ten čas nasbíral. Paní počítala, počítala a pak vítězně pravila:

„Vychází to. K třicátému září jste měl tři roky a čtyři dny. Tedy o čtyři dny víc, než jste potřeboval.“

„Aleluja,“ pomyslel jsem si a utřel si pot z čela.

„A co je tohle?“ zeptala se a strčila mi pod nos mé potvrzení, že jsem absolvoval onen tříměsíční pobyt na universitní klinice.

„To je potvrzení, že jsem absolvoval i hepatologii. Tu potřebuji na základě kooperační smlouvy.“

„Ale vy jste byl hotov už 30 září,“ pravila ona. „A v Grazu jste byl až od října. Ten pobyt jste vůbec nepotřeboval.“

„Co se týká času ne,“ pokusil jsem se jí vysvětlit. „Ale co se týká kvalifikace ano. A přes léto jsem kvůli dovoleným na kliniku jít nemohl, tak jsem to dodělal, takzvaně „po čase.“

„Ale co teď s tím?“ pravila ta paní nešťastně. „Vy jste ten papír vůbec nepotřeboval.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tak se tvařme, že jste ho neviděla, já si ho zase zabalím a problém je vyřešen.“

„Ale já jsem ho viděla!“ vykřikla ta dáma nešťastně. „Co s tím mám teď dělat?“

„Tvařte se, že jste ho neviděla, nedokumentujte jeho přítomnost a tím by to mělo být vyřízené.“

„To nemůžu,“ pronesla rozhodně. „Ten papír tu je, já ho nesmím ignorovat. Musím za šéfem, ten možná bude vědět, co s tím.“

Odešla a vrátila se za čtvrt hodiny se šéfem.  Ten se tvářil hodně pobouřeně. „Co to je za potvrzení?“ ptal se ostrým hlasem.

„To je potvrzení, že jsem na klinice absolvoval výuku v hepatologii, k čemuž jsem byl povinen na základě vzdělávacího řádu.“

„Ale já tady mám pro Wagnu úplné oprávnění vzdělávat gastroenterology. Takže žádný pobyt v Grazu nebyl nutný.“

„Můj šéf mi řekl, že povinný je,“ řekl jsem nejistě.

„Ano, v novém řádu už povinný je, ve starém ale ne. A vy jste byl zařazen ještě do starého systému.“

„To mému šéfovi očividně uniklo,“ pokusil jsem se ho uklidnit. „Takže jsem ten pobyt absolvoval dobrovolně. Můžu vás ujistit, že jsem z něj profitoval a že se tím mé vzdělání na gastroenterologa určitě nezhoršilo.“ Nepokusil jsem se navrhnout, aby mě přeřadil ze starého systému do nového a tím uvedl mé vzdělání do souladu s moderními požadavky, protože takový návrh by určitě u toho milého pána mohl vyvolat vzdušení, které by ho mohlo bezprostředně ohrozit na životě. Sice jsem se v mém čase na Stolzalpe zabýval podrobně i kardiologií, ale proč bych měl někoho resuscitovat v mém volném čase, že? Bylo mi přece známo, že v čase, kdy jsem byl na vzdělávací místo zařazen, nový systém ještě neexistoval.

„Jenže ke kterému datu vám máme vystavit ten diplom?“ zvolal teď onen šéf nešťastně. „K prvnímu říjnu nebo k prvnímu lednu?“

Řekl jsem mu, že je mi to naprosto jedno. Že mám pár posledních let do důchodu a že měsíc, kdy jsem se stal nositelem diplomu mé druhé specializace, nehraje v mém plánování další kariéry žádnou roli.

„To není jedno,“ zvolal pobouřeně. „Ten termín musí být v souladu se zákonem.“

„A to je přece ten první říjen, pokud se nemýlím,“ pokusil jsem se mu napovědět.

„Byl by to první říjen,“ opravil mě pobouřeně. „Kdybyste nám nepředložil toto potvrzení o pobytu na klinice. Takhle teď nevíme, kdy jste vzdělávání ukončil.“

„Očividně už třicátého září,“ napovídal jsem znovu. „A na té klinice jsem byl z vlastní iniciativy, abych si prohloubil vzdělání.“

„Ale pak byste nepotřeboval toto potvrzení,“ řekl.

„Dobrá, tak ho tedy nemám. Je to jen můj soukromý dokument a já si ho zase vezmu a vy mi vystavíte diplom.“

„To není žádný soukromý dokument,“ vzrušil se. „Je na něm kulaté razítko. Je to tedy úřední dokument a my ho nemůžeme ignorovat.“

„I když je navíc?“

„To právě teď nevíme. Zda je navíc nebo ne. Když už byl jednou vystaven. Musím se spojit s klinikou.  Budu od nich požadovat, aby vám vystavili dodatečné vysvědčení. Potom uvidíme.“

„A ten diplom?“

„Zažádat si o něj můžete,“ řekl blahosklonně. „Ale vyřídíme to, až bude situace vyjasněna.“

Pak odešel.

Vyplnil jsem formulář pro udělení diplomu pro specialistu v gastroenterologii. Paní byla velmi milá a pomohla mi s potřebnými kolonkami. K tomu, kdy bude mé žádosti vyhověno, se ale stavěla velmi skepticky.

„Ale šéf se pokusí udělat všechno možné, aby vaši situaci vyřešil,“ řekla mi na rozloučenou.

To sice chápu, je mi jasné, že taková zapletená situace s jedním kulatým razítkem navíc může trvat léta. Doufám, že nebudu muset ty tři roky vzdělávání absolvovat ještě jednou, aby byly tentokrát v souladu se zákonem. Samozřejmě podle nového schématu, kde už jsou ony tři měsíce na klinice povinné. Do důchodu bych to sice ještě mohl stihnout, ale bude to hodně těsné. Kromě toho na onom vzdělávacím místě, které jsem podle mého mínění uvolnil prvního ledna, už sedí mladá kolegyně.

Pro jistotu nechám u mého současného primáře mou adresu. Pro případ, že by mi diplom přišel až po mém odchodu do důchodu. Primář je přece jen o deset let mladší než já, jeho šance, že ten papír do vlastního důchodu dožije, jsou podstatně větší než moje. A v nejhorším případě může zanechat moji adresu svému nástupci.

Musím to ještě oznámit mým dětem a vnoučatům. Aby mi ten diplom, až jednou přijde, aspoň položily na hrob.

PS: Právě včera jsem dostal telefonát, který mi potvrdil, že se na mém problému intenzivně pracuje. Úředník, který mi zavolal, pravil, že možná už našli řešení. Mám prostě přeškrtnout datum konce mého vzdělávaní  30.9. a nahradit ho 31.12. Pak ovšem musí tuto změnu podepsat můj primář a potvrdit – samozřejmě – kulatým razítkem. Zatím ještě nemáme odpověď na tu otázku nejdůležitější, totiž kterým kulatým razítkem, ale začínám být optimistický.

 

A pro odlehčení ještě jeden vtip: Gastroenterolog, tedy člověk jako já, měl už dost stálého strkání hadic do žaludku a do střev, čili takzvaných endoskopií a rozhodl se, že se naučí něco pořádného. A vyučil se automechanikem. Absolvoval učení a pak zkoušku. Celý nervózní přišel k instruktorovi s otázkou, zda zkoušku udělal.

„Ale jistě, na dvě stě procent,“ odpověděl zkoušející.

„Co to znamená na dvě stě procent?“

„Padesát procent je za rozebrání motoru, padesát procent za jeho opětovné složení.“

„A těch dalších sto procent?“

„To je za to, že jste to celé udělal přes výfuk.“

 

No prostě, kdo umí, ten umí.

Zeman na hrad! Proboha, už zase?

 

Přiznám se, že jsem se původně k tomuto tématu vůbec nechtěl vyjadřovat. Říkal jsem si, netýká se tě to, tak mlč. Jenže, když jsem se přistihl, jak netrpělivě čekám na výsledky prvního kola prezidentských voleb v České republice, pochopil jsem, že se mě to přece jen nějak týká. Prostě tu závislost na své domovině nesetřesete a samozřejmě přejete zemi, ve které jste se narodili a kde jste studovali a prožili své mládí, čili ta nejkrásnější léta, to nejlepší.

A samozřejmě, nemám chuť znova vysvětlovat mým rakouským přátelům, jak mohli Češi zvolit toho pijana a do sebe zahleděného narcise svým prezidentem. Přiznám se, že mě to před pěti lety dost unavovalo. Podruhé se mi do toho už nechce – i když si myslím, že tentokrát by se mě nikdo už asi ani neptal. Lidé si zvyknou na ledacos, samotné Rakousko uniklo modrohnědě zbarvenému prezidentovi jen o chloupek.

Proč jsem se držel zpět, je fakt, že pana Drahoše prostě neznám. U knížete Schwarzenberka to bylo něco jiného. Jednak jsem znal jeho život dost podrobně – možná i z jiného úhlu, než byl znám v Česku a navíc jsem znal prakticky celou jeho rodinu i osobně – koneckonců byli mnozí z jeho rodinných příslušníků mými pacienty. Nedokážu tedy posoudit, jaký prezident by pan Drahoš byl, vystupuje sice velmi příjemně, umí dobře anglicky, má za sebou ctihodnou kariéru v Akademii věd a s tím spojenou vedoucí funkci, v politice je ale novou osobou, kterou nikdo nezná a tedy ani nedokáže dobře odhadnout. Tedy podobný fenomén jako slovenský prezident Andrej Kiska. Slušný člověk, který se ale v politické džungli nedokázal prosadit a byl šelmami politického života odsouzen k mlčení a nenápadnosti. Protože politika je pro slušného člověk minové pole a ty miny mu do cesty budou klást skoro všichni. A budou se ho snažit umlčet, jako se to na Slovensku podařilo premiérovi Ficovi,

Samotný fakt, že se Miloš Zeman navzdory svému zdravotnímu stavu rozhodl znovu kandidovat na prezidenta, svědčí o ztrátě kontaktu s realitou a maximální zamilovanosti do sebe sama. Netušil jsem, že někdo dokáže v narcismu překonat Václava Klause, ale Miloš Zeman to očividně dokázal. Všechna čest. Zhruba zde ale můj obdiv končí.

Snad ještě k jeho tělesné odolnosti. Když byl zvolen poprvé a tehdy už trpěl na gangrénu palce, nedával jsem mu naději, že by mohl přežít celé své volební období. Zejména při jeho životním stylu. Statisticky viděno, má diabetik, který už má gangrény na končetinách, životní očekávání zhruba dva roky. Ale zapomeňte na statistiky, každý člověk je individuum a Zeman očividně jedno takové je. Takové, které na statistiky kašle, a nejen na ně. Že ale jen pohled na jeho zubožený celkový vzhled nepřiměje voliče k přemýšlení, mě zaráží. I když se zdá, že to přece jen určitou roli hrálo.

Během svého úřadu napáchal Zeman hodně zla, naštěstí neměly jeho kroky praktický dopad na postavení České republiky na mezinárodním poli. Zeman je jakýsi malý Trump, tedy vlastně Trumpíček, velmi rád provokuje a zastává jiný názor, než je ten etablovaný a všeobecně uznávaný. Není to proto, že by tyto politické názory zastával, ale získává si tím pozornost veřejnosti. A o tu mu vždy šlo. Už disidenti před rokem 1989 se mu vyhýbali a snažili se, aby se nedozvěděl o jejich setkáních. Ne proto, že by se báli, že by je udal u StB, ale protože zničil pokaždé zábavu. Zajímavý a vtipný směl být jen on, kdo si v jeho přítomnosti dovolil sklidit úspěch, stal se okamžitě terčem jeho útoků.

Možná proto se obrátil na Východ v čase, když všichni hleděli na Západ. Svou podporou ruské a čínské politiky byl zase jednou „jiný než ostatní“ a psali o něm i v západních novinách. Možná mu šlo opravdu jen o to. Ale je možné, že se zde objevil i jeho někdejší komunistický sentiment, v mládí byli všichni tehdejší komunisté vychováváni k lásce k Sovětskému svazu a z dětské výchovy zůstane vždy leccos viset (viz pan Petránek). Zeman se očividně totalitních režimů nebojí, s demokracií se nikdy tak úplně nespřátelil.

Už proto, že s demokracií souvisí i svoboda tisku. Novináři jsou stejně nenáviděný nepřítel pro Zemana jako pro Trumpa (Putin je už zlomil a přinutil k poslušnosti a stal se tak vzorem pro všechny své následníky – nejblíže se mu v této věci dokázal přiblížit Erdogan). Novináři mají tu zlou vlastnost, že nejsou poslušní a interpretují, co slyší, a ne vždy tak, aby se to vládcům líbilo. Nezávislý žurnalismus je jedním z pilířů demokracie, Zeman vsadil na jemu oddanou Primu a na internet (který před první volbou ignoroval). Internet je totiž zdroj „nefiltrovaných informací“ tedy „fake news“ je v něm rovnocenné s „true news“, rozhoduje v podstatě jen, která z těch zpráv je nakliknuta častěji. A lži jsou většinou zajímavější, překvapivější a tím pádem i častěji aktivovanými zprávami než zprávy pravdivé. Novinář si nemůže dovolit vypustit úplnou kachnu, protože by ho to mohlo stát zaměstnání, na internet se ale dá napsat bez jakéhokoliv nebezpečí pro pisatele prakticky úplně všechno.

Internet s sebou přinesl nespoutaný „dirty campagning“ a na ten se budeme muset i v příštích dvou týdnech připravit. Ostatně už začal. Při posledních rakouských parlamentních volbách byly strany překvapeny touto zbraní, je nová a ještě nevyzkoušená, byla ale použita v takové míře, že uvažují o zavedení zákona proti této činnosti, jen nikdo nemá ani tušení, jak by takový zákon měl vypadat. Na internetu se dá lhát a vypouštět zavádějící a falešné informace bez jakéhokoliv omezení, a jeho vliv na výsledky voleb jsou nezanedbatelné – nejbizardnějším příkladem je právě volba Trumpa v USA, kde právě asociální „sociální média“ rozhodla z velké části o výsledku voleb.

Zeman se velmi angažoval, aby zmírnil napětí mezi Ruskem a Evropou. Proč to nevyšlo, leželo ve faktu, že byl příliš okatě v ruském žoldu. Jeho návštěvy seminářů organizovaných důstojníky KGB, kde dostával vyznamenání, nemohly nikomu ujít. Návštěvy vojenských prohlídek v Moskvě či v Pekingu jsou samozřejmě interpretovány jako podpora mocenských (tedy i militaristických) ambicí těchto velmocí. Které skutečně v poslední době k velmocím vyrostly – zejména díky slabosti stávajícího dominanta světové politiky USA – která začala nesmyslným útokem na Irák a od té doby ztrácí ve světové politice jednu pozici za druhou. Klanět se zemím, které ohrožují demokratický evropský systém, není dobré. A Zeman svým působením dokázal aspoň to, že stále větší část české společnosti nevidí v ruském systému vlády něco zas až tak špatného. A to je hodně nebezpečné. Protože on špatný je.

Rusko je v současnosti otcem evropského fašismu a jím zřejmě i zůstane. Zeman tedy přestoupil ze svých komunistických kořenů k fašistickým myšlenkám – není v tom ostatně jediný – i Benito Mussolini byl  původně komunista. Fašismus má agresi napsánu ve svém programu, díky expanzi a vedení válek odvrací pozornost od vnitřní slabosti diktátorského systému. Rusko se „vyřádilo“ v Sýrii – vlastně chválabohu, jinak tam nebylo síly, která by fanatiky z IS zastavila, zapletlo se ale i do konfliktu na Ukrajině – fašismus se opírá o nacionalismus a tím pádem bylo skoro odsouzeno k tomu, aby se zde angažovalo, i kdyby to Putin nakrásně nechtěl (a zřejmě opravdu nechtěl). Slabost zkorumpovaného ukrajinského státu byla pastí, které se téměř nedalo vyhnout. Když pak tedy separatisté na Krymu v poslední chvíli změnili otázku referenda a místo „Jste za samostatný Krym“ položili otázku „jste za připojení Krymu k Ruské Federaci“  přivedlo to sice Putina údajně do stavu nepříčetného vzteku, ale věděl velmi dobře, že už nemůže couvnout. Vyzývat k tomu, aby Evropa uznala anexi Krymu, znamená ovšem nepřímo vyzývat k tomu, aby fašistický stát strávil kořist a hledal si novou oběť. Protože bez války žít nemůže. Zemanovi šlo ale zase jednou nejen o to, aby dostal pochvalu od Vladimíra Velkého, ale aby byl zase jednou v celosvětovém tisku. Stejně jako Klaus se svým protiekologickým přesvědčením. Narcisům je jedno, proč o nich píšou, hlavně že o nich píšou. Následně ale nenávidí novináře, kteří o nich nepsali podle jejich představ.

Nakolik si Zeman pomohl angažováním Jiřího Ovčáčka jako svého mluvčího, je otázka. Mluvčí Ovčáček, či Ovčí Mluvčáček, jak jsem se doslechl, že je přezdíván, se snažil být za každou cenu ještě vtipnější než pan prezident sám. Vulgarity se staly normou, v konečném důsledku ale dokázaly lidi odradit. Nebylo těžké se domyslet, koho myslel Andrej Babiš, když Zemanovi doporučoval, aby se „zbavil některých lidí ve svém bezprostředním okolí.“ Otázka je, zda se Zeman lidí jako Ovčáček či Mynář vůbec zbavit může.

Zeman velmi citlivě zachytil otázku imigrace a pochopil, co hýbe jeho „čtvrtou cenovou“ a podal právě této klientele problém tak, aby ho pochopila a postavil se hned do pozice ochránce před nebezpečím, které je pro českou republiku (na rozdíl od Německa, Francie či Rakouska a Švédska) naprosto imaginární. Každý rozumný politik v Evropě už pochopil, že neregulovaná imigrace je smrt naší civilizace, máme ale skutečně odmítat turecké intelektuály, universitní profesory a novináře, když utíkají před Erdoganovým pronásledováním? Jenže takto diferencovaně Zemanova klientela nemyslí a on to dobře ví. Zeman je chytrý i přes projevy Wernickeovy encefalopatie (častý syndrom alkoholiků) a ví, co od něho jeho voliči chtějí slyšet. Samozřejmě že při diskusích v televizi (pokud k nim dojde, budu překvapen, když se Zeman z diskuze v TV neomluví, do Primy, kde si je jistý plnou podporou, samozřejmě půjde rád) bude právě ochrana před imigrací ze jeho strany hlavní téma. Rusku a Číně se bude vyhýbat.

Zda si útok ukrajinské aktivistky objednal Zemanův tým, či zda to byla skutečně spontánní akce, se zřejmě nedozvíme. Každopádně nahá cizinka, křičící na Zemana anglicky urážky, pasuje dobře do jeho image ochránce národa před cizími extremisty, od kterých je pak samozřejmě napadán. Pár hlasů mu to přinést může. Trošku mi to připomnělo historku s volbou Vladimíra Mečiara v roce 1992. Tehdy věděl samozřejmě Mečiar už dávno, že nemůže jít volit v bratislavském obvodě, kde měl svůj byt, jednoduše proto, že byl přihlášen k trvalému pobytu v Trenčanských Teplicích. Volební seznamy visely na každých dveřích a koneckonců nedostal do bratislavského bytu ani volební informaci. Přesto šel k volbám Bratislavě, aby mu tam bylo za přítomnosti médií „zabráněno v demokratickém právu volit“. Prokazatelně to zdvihlo hodně hospodských štamgastů z jejich židlí od piva a cigarety, přivedlo je do volebních místností, do kterých by jinak nešli, a přineslo to Mečiarovi pět procent hlasů navíc. Nakolik bude tento nesmyslný útok na Zemana tematizován, nechám se překvapit.

Takže místo prezidentské volby to bude referendum o Zemanovi. Protože Drahoš, jedno jak se bude prezentovat, jedno s jakým programem přijde, bude a zůstane „jen“ alternativou za Zemana. Přesto mu přeji, aby vyhrál. Už jen proto, aby zavládl v české společnosti klid a aby ze zorného pole zmizel nejen Zeman ale i Jiří Ovčáček. Na některé výroky a činy prostě nemám žaludek. Stačí, když blbne Trump na twiteru.

Trošku mi to připomíná rakouské prezidentské volby. V prvním kole vyhrál s náskokem Höfer, druhé kolo pak bylo referendem, zda chtějí Rakušáci prezidenta s fašistickými rysy. Sice těsně, ale neprošel. Když se všichni rozumní lidé spojili, dopadlo to dobře. Přeji Česku, aby se tam taky našel dostatek rozumných lidí, kterým záleží na tom, kdo je bude reprezentovat. Že nejsou národem pivních skautů.

Bratři – Povídka

 

Kníže si povzdychl a přešel k vchodu do stanu. Venku byl studený prosincový večer, vál ledový vítr, který před sebou hnal vločky sněhu. Nic, co by vládce lákalo k procházce. Ostatně to ani neměl v úmyslu. Čekal.

Vojáci pobíhali okolo stanů, krčili se okolo plápolajících ohňů, které nabízely aspoň trochu tepla. Museli si aspoň trošku pospat, aspoň trošku si odpočinout.  Odpočinutý voják bude mít zítra větší šancí přežít. Protože nazítří na ně čekala bitva. Zřejmě hrozná bitva, která bude stát velkou část jeho mužů život.

Kníže věděl, že jeho vojsko je silnější než vojsko nepřítele.  Měl víc vojáků, byli lépe živení, možná i lépe ozbrojení. Pokud bude všechno probíhat podle očekávání, musí zítra zvítězit. Ale kdo mu může zaručit, že bude všechno opravdu takto probíhat? Válka je zrádná věc, ruka boží či ruka ďábla může změnit běh dějin a nechat vyhrát slabšího. Bitva je vždy i věc štěstí. A věc sebedůvěry.

Kníže Vladislav si znova povzdychl. Právě ta sebedůvěra byla věcí, které by měl rád víc. Věděl, kdo proti němu stojí. Znal nejen jeho jméno a podobu, ale i jeho schopnosti.  Jeho vlastní bratr už svedl mnoho bitev, nesrovnatelně víc, než on sám. Většinu z nich prohrál, ale určitě se při svých porážkách hodně naučil. A žádná z nich ho nezlomila. Pokaždé se dokázal znova napřímit a znovu se vrhnout za svým cílem. A tím cílem byl pražský knížecí stolec. Stolec, na němž seděl Vladislav.

Když kníže pohlédl do dálky, přimhouřil oči a zaclonil si je dlaní, viděl v dálce planout ohně nepřátelského tábora. Možná by se tam dalo dokonce dostřelit šípem. Ale proč by to měli dělat? Teď ve tmě, kdy stejně mohou někoho trefit jen náhodou. Ale zítra? Kníže se otřásl. Děsil se zítřejšího dne, děsil se krve, kterou uvidí, křiku raněných, který uslyší a který se mu budou vrývat do duše. Ale bylo jeho povinností vést tuto válku. Jeho velmoži si jej zvolili za vládce a on přísahal, že je bude chránit před každým nebezpečím. Jeho biskup Milík, kterému říkali Daniel, mu sliboval boží přízeň a vítězství. Ale mluvil pravdu? Možná říkal, jen to, co si myslel, že chce kníže slyšet, koneckonců ho kníže do této funkce vyjmenoval. Proti vůli církevních hodnostářů, prelátů a opatů. A bez souhlasu císaře, který zemřel někde v dalekém sicilském Palermu. Biskup věděl, že sedí na svém biskupském stolci jen z milosti knížete.

Jenže kníže nechtěl slyšet pochlebování a marné sliby. Rád by znal pravdu. Vždycky chtěl znát pravdu, málokdy se ji dozvěděl. Jako když seděl ve vězení na pražském hradě. Nikdo mu neřekl, co se s ním má stát. Jaké úmysly s ním vládnoucí kníže biskup Břetislav Jindřich má. Zda ho nechá žít. Zda ho chce mít jen jako rukojmí, či zda se ho chce zbavit. Nikdo mu ani neřekl, že kníže je smrtelně nemocen, nevěděl ani, že odcestoval z Prahy. I o smrti Břetislava Jindřicha ve vzdáleném Chebu se dozvěděl se zpožděním. Až když přišli čeští velmoži, otevřeli dveře jeho vězení a posadili ho na knížecí stolec.

Teď na něm tedy seděl. S pocitem povinnosti, že své voliče nesmí zklamat. Jen kvůli tomu vytáhl prolévat krev. Krev, která se mu vždy hnusila. Vrátil se ke stolku v rohu stanu. Roztržitě si ulomil kousek chleba. Pohár s vínem nechal netknutý. Nesmí být opilý. Musí zůstat ostražitý a bystré mysli. Jsou chvíle, kdy jde o všechno. Nejen o život, o mnohem víc. O budoucnost země, o životy tisíců.

Závěs u vchodu se rozhrnul a vstoupil ozbrojený muž. Poklonil se knížeti a řekl. „Je tady.“

Vladislavem trhlo. „Sám?“ zeptal se.

„Jak jste se dohodli,“ přikývl muž.

„Má zbraň?“

„Už ne,“ ušklíbl se muž a ukázal knížeti krátký meč.

„Dobrá,“ přikývl Vladislav. „Vpusť ho dovnitř.  Ale zůstaň před vchodem do stanu.“

„Spolehni se, výsosti,“ zašklebil se muž. „Kdyby na tebe jen sáhl prstem, useknu mu hlavu.“

„Raději nebuď sám,“ napomenul ho Vladislav. „On se umí rvát.“

Muž se opovržlivě ušklíbl a vyšel ze stanu. „Kníže na tebe čeká, pane,“ řekl a bylo slyšet, jak si užil toho oslovení „pane.“

Do stanu vstoupil muž středního věku. Sklonil se, ne ale z úcty před knížetem, nýbrž jen proto, že vchod do stanu byl pro něho nízký. Byl to velký chlap, ale když na něj padly odlesky ohně, bylo vidět, že je neobyčejně krásný. Štíhlý, vysoký, s velkýma očima, jemnými rysy tváře a řeckým rovným nosem.

„Vítej, bratře“ řekl Vladislav.

„To jsi nemyslel upřímně,“ ušklíbl se jeho protějšek. „Určitě bys mě raději viděl někde za horama než tady v tvém stanu. Ale chápu tě. Vždy jsi byl diplomat, slušný pozdrav patří k začátku politického jednání, i kdybychom náš protějšek viděli nejraději mrtvý.“ Přešel energickým krokem ke stolu a posadil se proti vládci. Sám si nalil vína do prázdného poháru a vyprázdnil ho.

„Odkud ho máš?“ zeptal se. „Dobré.“

„Z Rakouska,“ řekl kníže.

„Neotrávil jsi ho, že?“ zeptal se Přemysl.

Vladislav zavrtěl hlavou.

„Vím, že se ti dá věřit,“ řekl Přemysl. „Proto jsem přišel.“

„Tobě ne,“ připomenul Vladislav.

„V tom máš pravdu. Kdybys přišel do mého ležení ty, nevím, zda bych odolal pokušení:“

„V tom se lišíme,“ řekl Vladislav zamyšleně.

„Nejen v tom,“ odpověděl Přemysl.

„Máš pravdu,“ přikývl kníže. „Tys vždycky toužil po moci. Tys chtěl vždycky vládnout. Já ne.“

„Je na tom něco špatného?“ vzrušil se Přemysl. „Jsem členem knížecího rodu, mám na vládu nárok.“

„Jenže jsi svou úlohu tak úplně nezvládl. Jak dlouho ses na trůně udržel? Dva roky? Ani ne. Možná se od tebe odvrátil Bůh. Na čích rukou lpí krev knížete Václava? Za zločinem následuje trest. Někdy až na věčnost, někdy ale už na zemi.“

„Já ho nezabil,“ namítl Přemysl nevrle. „Utekl ze země. Nemůžu za to, že to vzal špatným směrem.“

„Vévoda Albrecht míšeňský byl tvůj švagr, že? A Václav prostě zemřel. Jen tak. Ty jsi za něj neztratil ani slovo. Ani za jeho smrt, ale ani za jeho propuštění.“

„Nechej toho. Osud mě potrestal, můj milovaný strýček se spojil s císařem i salcburským arcibiskupem a vyhnali mě ze země. Možná to tak mělo být, možná jsem měl ještě zrát.  A hlavně, kdybych tehdy nemusel utíkat, nebyl bych poznal ji.“

Vladislav se na něj překvapeně podíval. „Koho?“

Přemyslova tvář dostala téměř zasněný výraz. „Ji,“ zopakoval. „Konstancii.“

Vladislav nemusel nechápavý výraz předstírat. Skutečně nechápal. „Kdo je Konstancie? Jsi přece ženatý! Tvá žena Adléta žije. A máš dospělého syna.“

„Kdybys ji poznal, taky bys zapomněl na to, že jsi ženatý. To je uherská krev, můj milý. A mládí, sedmnáct let! To je vášeň v nejčistější podobě. A ten půvab! Něco takového jsem ještě nikdy nepoznal.  A že jsem toho už zažil!“

„Maďarka,“ pochopil Vladislav. „Tvá uherská souložnice.“

„Žádná souložnice. Žádná selka, zemanka ani baronka. Pravá uherská princezna,“ opravil ho Přemysl. „Členka královského rodu. Sestra byzantské císařovny Markéty. Dcera krále Bély třetího.“

„A ta na tebe v Uhrách čeká?“

„Nečeká. Je tady. Se mnou. V mém vojenském táboře. Každou noc jsme spolu, každou noc se milujeme.“

„Až na tu dnešní,“ ušklíbl se Vladislav. „To tedy byla od tebe velká oběť, žes přišel sem za mnou.“

„Nehodlám tu s tebou klábosit celou noc. Myslím, že to do mého tábora stihnu ještě před svítáním. Bude na mě čekat.“

Vladislav se náhle rozesmál. „Tak teď ti poprvé začínám závidět, bratře.“

Jeho smích byl nakažlivý. Přemysl se rozesmál taky. „Máš co.“

„Jenže zítra už bude tvoje Konstancie možná vdova.“

„Nejsme oddáni,“ opravil ho Přemysl.

Vladislav zase zvážněl. „Je velmi pravděpodobné, že jeden z nás zítřek nepřežije.“

„A to by byla škoda,“ odpověděl Přemysl.

Vladislav se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že si věříš.“

„Taky že si věřím,“ odtušil Přemysl. „Máš možná víc vojáků. Ale ti moji jsou lepší.  Zkušenější. A věrnější. Mladí silní chlapi toužící po dobrodružství. Po vítězství a po kořisti. Víc než ti tvoji. Přísahali mi, že jsou připraveni buď zemřít, nebo zjednat sobě chléb a svému pánovi Přemyslovi knížectví. My zítra zvítězíme. Zapomněl jsi, jakou věrností se vyznačují čeští pánové? Při prvním náznaku potíží tě opustí a přeběhnou ke mně. Tak jako nechali ve štychu mně, když proti mně stál Břetislav Jindřich. A že potíže nastanou, na to se spolehni.“

„Tehdy se báli císaře,“ namítl Vladislav. „ A císař je mrtvý. Říše nemá vládce. Nemá nikoho, kdo by rozhodl, zda se na pražský trůn hodím víc já nebo ty. Který by byl ochoten jednomu z nás krýt záda a poslat mu na pomoc vojsko. Tohle bratře je tedy naše soukromá rodinná záležitost.“

„Právě,“ přikývl Přemysl.

Vladislav se na něj překvapeně podíval. Nevěděl, co má říci.

„Právě,“ zopakoval Přemysl. „Je to naše rodinná záležitost. Jak se dnes domluvíme, tak to bude platit. Nebude nikoho, kdo by naši domluvu zpochybňoval.“

„Domluvu?“ nechápal Vladislav. „Pozval jsem tě, abych tě vyzval k opuštění země. Abych zabránil krveprolití. Nemám rád prolévání krve.  A už jí v této zemi teklo dost.“

„Já proti prolévání krve nic nemám,“ řekl Přemysl klidně.  „Ne, že bych ho vyhledával, je mi milejší, když krev neteče, ale když to musí být, tak ať teče. Třeba i proudem. Takže se určitě nestáhnu, s tím nepočítej.“

„Prohraješ,“ řekl Vladislav naléhavě. „Prohraješ a zemřeš. A s tebou možná i ta tvá vášnivá mladá uherská princezna. Obrať se na ústup, dokud je čas. Nebudu tě pronásledovat. V Uhrách tě přijmou. Princové tam mezi sebou vedou válku. Jak tě znám, přidáš se k tomu lepšímu a s ním zvítězíš. Tvůj švagr ti daruje velký kus země. A Adléta tě v Uhrách hledat nebude. Budeš tam mít po boku své nové ženy krásný život. Proč chceš raději zemřít?“

„Nehodlám zemřít,“ řekl Přemysl. „A nehodlám už zase utíkat. Toho jsem si už užil víc než dost. Ať si to uherští princové vybaví mezi sebou stejně jako my dva. Jako rodinnou záležitost. Ale ber na vědomí – tvé vítězství bude mít smysl, jen pokud mě zabiješ, bráško. Protože, když odejdu živý, vrátím se znova. A lépe připravený.“

„Nechci tě zabít,“ namítl Vladislav.

„Jenže budeš muset,“ řekl Přemysl ostře. „Jestli chceš vládnout, musíš ukázat tvrdost. Tvrdost, která se nesmí zastavit ani před vlastním bratrem. Vpadl jsem do země s vojskem, nesmím odejít nepotrestán. Jak dlouho si myslíš, že se udržíš na trůně, když mě necháš odtáhnout? Jak dlouho ti budou všichni ti Milotové, Vlaslavové a Bořitové věrní? Potřebovali tě, neměli nikoho jiného, tak tě vytáhli z tvé kobky. Věří, že jsi jim zavázán a že jim zavázán zůstaneš. Že budeš na odměnu dělat, co oni chtějí. Pokud to neuděláš, skončíš znovu ve sklepě, to ti zaručuji. Možná bez očí a možná i bez nějakého jiného orgánu. To už přece v Čechách bylo. Není dobré muset být vděčný za vládu svým poddaným. Musíš odstranit všechny, kdo ti k tvému úřadu pomohli a nahradit je těmi, kteří budou za své úřady vděčni tobě. Máš na to sílu? Dobrá, vyjmenoval sis svého biskupa.  To byl dobrý tah, překvapil jsi mě, že dokážeš být tak cílevědomý. Ovšem jeho předchůdce, náš milý strýček, uvolnil cestu dobrovolně, zemřel bez tvého přičinění. Jsi ale schopen odstranit své voliče, kteří dobrovolně umřít nebudou chtít? Třeba i vraždou?“

„Vládnu v souladu s mými pány,“ namítl Vladislav.

„Blbost,“ opáčil Přemysl. „Sloužíš jim. A pokud jim sloužit přestaneš, když už si na to jednou zvykli, bude po tobě veta. Natolik už mé Čechy znám, můj milý. Nechej si poradit od staršího bratra. Budeš muset hodně zabíjet. A začít budeš muset zítra se mnou. Jinudy cesta na pražský trůn nevede.“

„Já už na něm sedím,“ upozornil ho Vladislav.
Přemysl se rozesmál. Znovu si nalil vína, když se napil, podíval se bratru do očí a nadechl se vína. Rozkašlal se, až se mu z očí vyhrnuly slzy.

„Ten byl dobrý,“ řekl pak. „Netušil jsem, že dokážeš být tak vtipný.“

„Co chceš?“

„Ten tvůj trůn. To je přece jasné.“

„Proč bych ti ho měl odevzdat?“

„Protože se za knížete hodím víc než ty. A protože to bude dobré pro celou naši rodinu. A pro naši zemi. Podívej, brácho, já proti tobě nic nemám. Já vím, že ses mi do cesty nepostavil o své vůli. Mám tě v podstatě rád. Ale vím, že se na hodnost knížete nehodíš.“

„Protože jsem čestný? Protože si stojím za svým slovem?“

Přemysl přikývl. „Teď jsi trefil hřebík na hlavičku. Právě proto. Jsi vypočitatelný, udáš směr a jdeš po něm. Není těžké ti nastavit past, když tví nepřátelé znají cestu, po které se vydáváš. Já jsem zvyklý směr měnit. Slova jsou jen slova, sliby jen sliby. Činy jsou důležitější, ty vedou k úspěchu. I když jsou v rozporu se slovy a sliby nebo možná právě tehdy. Můj směr nikdo neodhadne, nastavit past mně je proto mnohem obtížnější.“

„Přece ti nemůžu odstoupit knížecí trůn jen tak!“

„Proč ne?“

Vladislav na něj zíral s otevřenými ústy. Poprvé se napil vína. Cítil, jak mu chladivá tekutina stéká hrdlem, které bylo náhle zcela vyprahlé.

„Co by tomu řekli? Ti všichni, kteří mě následují. Kteří jsou ochotni zítra za mne položit život.“

„Nebuď směšný!“ zasmál se Přemysl. „Ani jeden není ochoten položit život za tebe. Každý bojuje jen za sebe a za své zájmy. Věří, že v tvých službách jich dosáhne snadněji než v mých. To je vše. Pokud jim půjde o život, změní stranu. Jako vždy.“

„Čeští páni se tě bojí, bratře.“

„Možná jen ti, kteří mě tehdy před čtyřmi lety zradili strýčkovi. Slíbíme jim společně amnestii. A já ji, z lásky k tobě, i dodržím. Aspoň z větší části.  Pár jich popravit musím, to se rozumí, ale jinak jsem ochoten být milostivý.“

„Zaručil jsem se jim, že je před tebou ochráním. Jsem povinen svůj slib dodržet.“

„Nechej toho,“ řekl Přemysl skoro prosebně. „Nevidím rád, když se můj malý bráška trápí.“

„Vždycky ti bylo ukradené, zda se tvůj bratr trápí.“

„To může být pravda. Ale dnes mi to jedno není. Z trudných myšlenek můžou vzniknout zoufalé činy. Chci, abys zůstal vypočitatelný, jako jsi byl vždy. Nabízím řešení. Pro nás oba.“

„Že se ty staneš knížetem a já budu mrtvý, není pro mě žádné dobré řešení,“ namítl Vladislav.

„Proč bys měl být mrtvý?“ podivil se Přemysl. „Já tě přeci potřebuji. A potřebovat budu.“

„Ty mi tedy slíbíš, že mě nezabiješ,“ řekl Vladislav. „Vyhlásíš to dokonce před shromážděnými vojáky.“

„Samozřejmě,“ přikývl Přemysl.

„A den nato na svou přísahu zapomeneš a pošleš ke mně svého vraha. Znám tě, bratře, přísahy pro tebe neznamenaly nic jiného než prázdná slova.“

„Dobrá, dobrá.“ Přemysl pozdvihl ruku a obrátil ji dlaní proti knížeti na znak souhlasu. „To vím. Moje přísaha, že se ti nic nestane, není samozřejmě žádnou jistotou. To chápu. Ale podívej se na to jinak. Sám se na trůně taky udržím jen stěží. Potřebuji pomoc, podporu. Kdo mě může podpořit lépe, než vlastní bratr? Proč bych tě měl zabíjet, když tě potřebuju?“

„Protože budu znamenat alternativu. Ke které by čeští pánové mohli sáhnout, pokud tě budou mít plné zuby.“

„V okamžiku, kdy se veřejně vzdáš knížecího titulu, už žádnou alternativou nebudeš. Aspoň žádnou spolehlivou. Mám pro tebe návrh. Staň se moravským markrabětem. V mých službách. Ještě dnes, hned když vyhlásíš svou abdikaci, tě jím jmenuji.“

Vladislav svraštil čelo. „Proč moravským markrabětem?“

„Protože naši moravští příbuzní, to je klubko zmijí. Už ochutnali moci a budou po ní bažit dál. Někdo je musí udržet pod kontrolou. A já ti důvěřuju.“

„Mám tedy přenechat popravování v Čechách tobě a popravovat na Moravě?“ zeptal se Vladislav se sarkasmem v hlase.

„Nemusíš přece popravovat,“ řekl Přemysl klidně. „Provinilce prostě pošleš do Prahy. Já se o ně postarám. Ty si zachováš čisté ruce. Není to právě to, co jsi vždy chtěl? Podívej se na věc reálně. Pokud budeme držet spolu, nikdo nás neporazí. Doplňujeme se tak skvěle, že to lépe ani nejde. Ty jsi ten moudrý, já jsem ten bojovný. Ty jsi dobrý, já zlý. Já jsem ten, kdo touží po moci a ty ten, kdo se jí bojí. Pod mou vládou se bát nemusíš. Budu ti vždycky krýt záda. A Morava bude pevnou součástí Českého knížectví. Pevnějším než kdy byla.  Už žádné masakry jako u Loděnice. Čechy a Morava spolu budou nažívat v míru. Jako dva bratři.“

„Morava bude tím mladším bratrem,“ poznamenal Vladislav. „Odsouzená k tomu, aby poslouchala.“

„Vidíš, jak mi skvěle rozumíš,“ vykřikl Přemysl a vypil pohár jedním douškem. „Tak co říkáš na můj návrh. Líbí se ti, co? Poznám, když se ti něco líbí.“

„Jen jsem o něm začal přemýšlet,“ opravil ho Vladislav.

„Tak si pospěš. Nemáme času nazbyt. Ráno bude pozdě. A kromě toho se ještě musím stihnout vrátit dnes v noci do mého tábora. Čeká na mě, víš kdo…“

„Pokud na tvůj návrh přistoupím, zachráníme stovky, možná tisíce životů. Jenže já jsem přísahal mým velmožům. Když je zradím, bude to hřích.“

„Neboj. Udělám toho tvého biskupa Milíka nebo Daniela nebo jak se vlastně jmenuje, mým osobním kaplanem. Bude rád, že nepřijde o krk a zůstane v úřadu. Bude za to nám oběma vděčný. Dá ti rozhřešení. Pokud by nechtěl, vyjmenuji na jeho místo někoho, kdo k tomu bude ochotný. Ale on ti ho dá. Proč by neměl? Z hrdosti? Vyjmenoval jsi ho přece právě proto, že žádnou nemá. Nebo se mýlím? Bude sloužit mně stejně věrně, jako by soužil tobě. Možná bude mít ze mě víc strachu než by měl z tebe, to mu ale při výkonu služby nebude v žádném případě vadit. Někdy je strach dokonce prospěšná věc. Biskupa, jako byl náš zesnulý strýček Břetislav, si dovolit nemůžeme. A ani nechceme, v tom jsme, doufám, zajedno.“

Vladislav mlčky přikývl.

„Takže co brání, abychom uvedli náš plán ve skutek?“

„Tvůj plán,“ opravil ho Vladislav.

„Ty víš, že je to náš společný plán. Že to napadlo mne, je naprosto vedlejší. Uskutečníme ho spolu. Upevníme moc přemyslovského rodu. Navždy. Už žádné boje, žádné mocenské zápasy. Přineseme zemi mír a klid. My dva, společně.“

„A jak chceš ten plán uvést ve skutek?“

„Dáme svolat tvé vojáky. Předstoupíme před ně společně a seznámíme je se skutečností, že já se stávám českým knížetem a ty moravským markrabětem. Pak se mnou odjedeš do mého tábora, nenechám tě tady té zvěři napospas. Tam oznámíme totéž mým vojákům. A pak bude velká slavnost, ať se hoši společně pořádně opijí. Seznámím tě s mou novou ženou. Bude se ti líbit. Budeš ji mít rád. Každý ji má rád. Kněžna, kterou její lid miluje, je velkou oporou vládce. S ní po levici a s tebou po pravici, kdo by mě mohl z trůnu ještě vyhnat?“

„Nový císař?“

„Který? Otto nebo Filip? Welf nebo Štauf? U nich to není, na rozdíl od nás, rodinná záležitost. V Říši proti sobě bojují dvě rodiny, které se už sto let nenávidí na smrt. Jeden z nich nepřežije. A my se přidáme k vítězi. Že jsme mu v jeho boji nepomohli? Copak jsme neměli svých starostí dost? To přenechej mně, bratře, na tuhle hru nemáš ani nervy ani vlohy. Já to zvládnu. Budu císařovou pravou rukou, jedno, kdo to nakonec bude. A za to získám pro českou knížecí korunu privilegia, jaké jsme ještě nikdy neměli. Možná i královskou korunu. Nejen pro mě, ale i pro mé potomky. Pro naši rodinu, rozumíš.“

Vladislav si jej užasle prohlížel. Znovu se napil vína, aby svlažil vyprahlé hrdlo, kterému chyběly sliny.

„Máš velké cíle.“

„Které by tebe ani nenapadly, že? Není to důkaz, že jednáme správně?“

Vladislav chvíli mlčel. Pak vstal. Přemysl povstal taky. Pak si oba bratři padli do náručí.

„Díky, bratře,“ řekl Vladislav.

„Ty děkuješ mně?“ užasl Přemysl.

„Taková je povinnost moravského markraběte. Samozřejmě by mě potěšilo, kdyby český kníže poděkoval i mně. I když u něj, to na rozdíl ode mne není povinné.“

Přemysl ho sevřel v náručí. „Díky, bratře. Samozřejmě, že děkuji. A nikdy nezapomenu. Na to se můžeš spolehnout.“

Vladislav pokročil k východu ze stanu. „Bořito,“ zavolal. Do stanu vstoupil onen ozbrojený muž, který celou dobu hlídal před vchodem.

„Ano, výsosti.“

„Dej svolat vojáky. Zapalte pochodně, aby bylo v táboře světlo jako ve dne. Ať přijdou všichni. Musím jim něco důležitého oznámit. A,“ dodal a obrátil se k Přemyslovi, který stál za ním. „vrať mému bratrovi zbraň.“

„Já nevím, výsosti,“ řekl Bořita. „Je to rozumné?“

„Už se ho nebojím,“ řekl Vladislav.

„Vzdal se?“ rozzářil se Bořita. „Ale přesto. Je možné mu důvěřovat?“

Vladislav přikývl. „Ano, je. Věř mi, že děláme to, co je správné. Nikdo z vás nezemře, to je přece dobrá zpráva.“

Bořita pokrčil rameny a poněkud váhavě podal Přemyslovi meč. Ten jej přijal a podal Vladislavovi. Bořitovy oči se rozzářily.

„Svolej vojáky,“ poručil Vladislav. „Dělej. Do rána musíme ještě do nepřátelského tábora. Aby se nezačali strachovat o svého vůdce. Musíme všem vysvětlit, že už není třeba se bát.“

Bořita zmizel. Vladislav vrátil meč Přemyslovi. Ten jen zastrčil za pás.

„Bude to pro ně překvapení,“ řekl. „Stráví to?“

Vladislav se k němu překvapeně obrátil. „Pochybuješ? Ty? Já ne.“

Přemysl spokojeně pokýval hlavou. „Byla to dobrá noc. Hodně dobrá noc. Nejen pro nás dva, ale pro celou zemi.“

 

K tomuto rozhovoru mohlo dojít 6. prosince 1197. Jeho výsledkem byla stabilizace politických poměrů v českém knížectví, které mělo být brzy povýšeno na království a stát se dominantní mocí ve střední Evropě.

2017 – politický rok přelomu?

 

Od začátku mi bylo jasné, že ten rok bude napínavý. A to i v mém osobním životě, s politikou jsem vůbec nepočítal. Čekalo mě organizování výletu pro spolupracovníky z nemocnice ve Wagně na Jižní Moravu, cesta s maminkou do Říma, za budoucí snachou do Londýna, letní dovolená u Mar menor ve Španělsku a podzimní v severní Itálii, kongresy a vzdělávání, moje žena dále neúnavně přestavovala dům, k tomu syn s mou pomocí kupoval a zařizoval byt ve Vídni, musel jsem si pořídit nové auto, protože to staré už odmítalo spolupráci, dcera ukončila mateřskou dovolenou a začala při dvou malých dětech pracovat, měla se asfaltovat příjezdová cesta k našemu domu (stavební firma slibovala tuto práci od dubna aby v prosinci usoudila, že se to pro zcela nečekané prosincové mrazy už nedá) a konečně jsem měl absolvovat i vzdělávací pobyt na grazské klinice, abych uzavřel vzdělání v oboru gastroenterologie a hepatologie. Neptejte se, jak jsem k tomuto štěstí v mém pokročilém věku přišel, to by bylo na dlouhé vyprávění. Možná v tom všem je vysvětlení, proč jsem za celý rok nedokázal dokončit knihu, na které pracuji, zato jsem konečně na pátý pokus zdolal vrchol Dachsteinu. V podstatě tedy nakonec všechno dobře dopadlo, prý je na vině Jupiter, který o celý rok chránil raky před negativním vlivem Saturnu. Dejme tomu.

Jenže už tak dobrodružný rok se rozhodli dále kořenit svými výčiny politici a to v rozsahu opravdu nezvyklém. Rok 2017 možná nebyl úplně zlomový, ale určitý zlom v politice naznačil a je třeba se obávat, že tento bude pokračovat i v letech příštích, až skutečně dojde k naprostému geopolitickému přeskupení sil, na který bude muset reagovat každý z nás. Protože ho to postihne.

Samozřejmě to byl především rok Donalda Trumpa. Ne ovšem jeho neuvážených výkřiků a dekretů, které pak rušily americké lokální soudy. Byly to jeho činy ve světové politice mající dalekosáhlé důsledky, jedno, zda si to on uvědomuje nebo ne. Jeho „America first“ se rychle změnila na „America alone“. Totální izolace někdy všemocné mocnosti za oceánem. Začalo to tím, že se rozhádal s Evropskou Unií. Poslat do Bruselu velvyslance, který se netajil tím, že v zájmu USA je rozpad evropských struktur a že on osobně dává Evropské Unii maximálně dva roky existence, jakož i oslavné přijetí hlavního mluvčího Brexitu Farrage na kongresu Republikánů,  nebylo zrovna nejchytřejší a vzbudilo v Evropanech mnohé negativní emoce. Aspoň se shodli na tom, že obávaný TIPS, tedy zóna volného obchodu, nebude. Snad to povede k tomu, že se Evropa postaví na vlastní nohy, spíš to ovšem vypadá, že se opět rozpadne na východ a západ, přičemž nad východem stále víc sílí vliv Ruské federace.

Ať už si o USA myslíme cokoliv, přes mnohé fatální přehmaty jejich zahraniční politiky jako byla například válka v Iráku, či rozbití Libye, nebo bombardování Srbska v roce 1999, měl americký vliv v oblastech, kde byl patrný, určitý stabilizující vliv. Protože politický systém, který v USA existuje, je přes všechny slabiny a nedokonalosti demokratický (který demokratický systém je ostatně dokonalý?) a tím pádem měly USA roli ochránce demokratických hodnot a v podstatě nutily místní politiky v nejrůznějších oblastech světa, aby si moc nevyskakovali, pokud chtěli vládnout diktátorsky, protože se dřív nebo později dostali do křížku s americkou zahraniční politikou (teď samozřejmě nemluvím o hospodářských zájmech zbrojní lobby, která má logicky na diktátorech větší zájem než na demokracii, protože s diktátorem se smlouvy uzavírají snadněji, než s vládou kontrolovanou parlamentem. Bohužel tento americký vliv dospěl až k pocitu výjimečnosti, který nejlépe symbolizuje ve své knize „Pořádek světa“ někdejší americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger.

V minulém roce vyklidily Spojené státy politicky prakticky všechny světové regiony. Asii přenechaly Číně, vystoupením ze spolupráce s ASEAN a jiných mezinárodních ekonomických uskupení (se snahou jednat s každým státem jednotlivě a tím mu moci vnutit silněji americký vliv) se zde dostaly do izolace. Jediný, kdo si s tím láme hlavu, je Japonsko, ale i to se rozhodlo emancipovat od vlivu USA, konečně začne budovat vlastní vojsko, protože harašení zbraní mezi USA a Severní Koreou musí všechny sousedy nevyzpytatelné severokorejské diktatury naplňovat obavami. V Asii se roku 2017 stala definitivně vládnoucí velmocí Čína, kdo se musí chvět hrůzou nad tou skutečností nejvíc, je samozřejmě Tchajwan, zřejmě se v budoucnosti nevyhne osudu Hongkongu. Ostatně má čínský režim v plánu díky digitálním technologiím zavést absolutní sledování občanů s jejich hodnocením podle vzoru ratingových agentur od AAA občana vzorného po DDD občana hodného potrestání a sankcí. George Orwell nechává pozdravovat.

Mnohem hůř ovšem dopadly USA na předním východě. Trump – očividně pod vlivem zbrojní lobby, vsadil bezvýhradně na Saúdskou Arábii, protože ta byla ochotna odkoupit od USA zbraně za desítky miliard dolarů, aby mohla vést svou válku v Jemenu a zastrašila svou šíitskou menšinu u Perského zálivu. Vsadit na zemi, která je matkou veškerého islámského fanatismu a v dalším důsledku terorismu, bylo z geopolitického hlediska dost nepochopitelné. Když Trump v Rijádu kázal shromážděným sunnitským vůdcům o boji proti terorismu, zdvořile se usmívali, ale mysleli si své. Stejně jako koncem roku čínský prezident Si Ťin-pching. Trump se pod vlivem Saúdů obrátil tvrdě proti Iránu, který si právě znovu zvolil umírněného prezidenta, který tvoří protiváhu proti bandě fanatických imámů a snaží se zemi otvírat. Nutně by potřeboval podporu západního světa. Od Trumpa dostal místo toho tvrdý úder do tváře – výsledkem bylo, že ihned přijal v Teheránu Putina. Všude, kde USA vyklidily pozice, natlačila se okamžitě jiná mocnost. Vítězstvím války v Sýrii a novým spojenectvím s Iránem jako ž i s tureckým Erdoganem získali Rusové v oblasti předního východu dominanci, o které si i v dobách studené války mohli jen nechat zdát. Uznáním Jeruzaléma za nedílné hlavní město Izraele pak Trump postavil i své spojence Saúdy do velmi prekérní situace – ne že by mi jich bylo líto, ale jejich spojenectví s Trumpem a USA jejich snahy o dominanci v arabském světě silně oslabilo. I v Izraeli mu tleskali jen radikálové premiéra Netanjaha, kteří žijí z permanentního konfliktu s Palestinci a mají zájem na jeho udržování. Zřejmě tak americký prezident učinil na radu svého zetě Jareda Kushnera, který je ortodoxní Žid a v tomto případě očividně neprotiřečila ani jeho dcera Ivanka, která s ohledu na manžela rovněž přestoupila na židovskou víru. Židovská lobby tedy nebyla v USA ještě nikdy tak silná jako za Trumpa. Že to nepochopili Saúdi, není překvapivé, protože oni toho chápou opravdu poměrně málo. A tak se namočili.

Ale je i hůř. I Egypt, po celá desetiletí a minimálně od míru v Camp Davidu věrný spojenec USA (s výjimkou krátké vlády prezidenta Mursího a jeho muslimských bratří) pochopil, že se na Ameriku už nemůže spoléhat. A protože prezidentovi a generálovi al Sisímu je jasné, že se bez zahraniční podpory u moci neudrží, obrátil se na Rusko. Bude tedy nakupovat zbraně v Rusku a to za americké peníze. A ruským poradcům jsou najednou dveře v Kairu otevřené.

Největším důkazem naprosté izolace USA ve světové politice bylo naprosto bezprecedentní rozhodnutí rady bezpečnosti, která odsoudila Trumpovo uznání Jeruzaléma, a USA musely použít své právo veta, aby proti nim nebyla přijata rezoluce. A stejně se jim dařilo i na valném shromáždění UNO, ovšem tam to až takové překvapení nebylo. A to navzdory výhružkám o krácení finanční pomoci státům, které budou hlasovat „proti zájmům USA“ rozuměj „Proti rozhodnutím jejich provokujícího prezidenta.“ Pamatujeme si ještě, jak Sovětský Svaz musel stále znova používat svého práva veta, aby blokoval rozhodnutí Rady proti své politice? Třicet let po pádu železné opony se karta obrátila natolik, že teď jsou to USA, které stojí samy proti celému světu a mají prezidenta schopného mlátit botou do stolu.

I v Africe působí v mnoha zemích ruské a čínské žoldnéřské skupiny, které samozřejmě dbají na ochranu zájmů země, ze které pocházejí. A díky občanským válkám v afrických zemích i přelidnění oblastí Sahelu (Jen Súdán měl v roce 1900 pět milionů obyvatel, v roce 2050 jich bude navzdory všem zničujícím občanským válkám mít sto milionů!) ženou desítky tisíc uprchlíků ve směru do Evropy, aby ji destabilizovali. A tato taktika má úspěch.

I v Evropě se rozmnožili „zlí chlapci,“ kteří si s principy demokracie příliš nelámou hlavu. Viktor Orbán už ve své zemi demokracii potlačil dostatečně, dokáže zakazovat i vysoké školy, díky svému postoji vůči uprchlíkům má ve své zemi statut neohrozitelného hrdiny. Teď novým zákonem o finanční podpoře politických stran zahájil tažení i proti svému někdejšímu spojenci, pravicově radikálnímu Jobbiku. Nevím, jak se to bude líbit v Moskvě, Jobbik je nejen ideologicky ale i finančně podporovaný z Ruska. V Polsku se podařilo Jaroslavu Kaczynskému dostat pod kontrolu právní systém. Jeden z pilířů demokracie  – nezávislé soudnictví – utrpělo těžké, možná smrtelné rány. Sám Kaczynský se nechal slyšet, že se chce vrátit k osvědčenému – rozuměj komunistickému – systému soudnictví, kdy musí soudci rozhodovat podle politických instrukcí, jinak musí počítat s konsekvencemi.

Volby, které v Evropě proběhly v roce 2017, rozhodně nepřispěly k stabilizaci kontinentu. Byly všeobecně poznamenány propadem sociální demokracie a vůbec standardních politických stran, které byly nahrazeny politickými hnutími. Hnutí samozřejmě nemají demokratické rysy a je jedno, zda se jedná o ANO nebo o „en Marche“ Emanuella Macrona. Hnutí nemají demokratickou strukturu, ale silného vůdce, který slibuje vyřešit všechny problémy společnosti. V okamžiku, kdy se tento úkol ukáže být nad jeho síly, začne být nebezpečný. Krach sociální demokracie nepostihl jen Českou republiku, ale je všeobecným jevem. Klasická sociální demokracie, která se viděla vždy jako zástupce dělnictva, totiž už přišla o svou voličskou základnu. Dělníci volí většinou pravicové populisty, ať už je to AfD v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Okamurův Úsvit přímé demokracie. Sociální demokraté se ani nepokusili hledat náhradní voličstvo. Právě drobní podnikatelé, dušení byrokracií a bojující o holou existenci, by byli ideální cílovou skupinou, protože prakticky nemají nikoho, kdo by se jich zastal. Ale sociální demokraté zůstali u svého postulátu, že každý podnikatel je podvodník, a to jim zlomilo vaz. Po více než sto letech politického působení se odebrali do politického důchodu případně propadliště. Je to stejně zhoubné jako Trump (který je ostatně i když kvazi republikán představitelem určitého politického hnutí, ne strany), protože malý člověk se prakticky nemá kromě pravicových populistů na koho obrátit. A pak stačí troška plamenných slov o ochraně proti uprchlíkům – i když žádného ještě neviděli, a už volí. Ostatně Okamura vzal i spoustu hlasů komunistům, radikálové zleva či zprava jsou pro prostého voliče skoro nerozeznatelní – proto spolu vždy tak zápasili a komunisté byli první Hitlerovou obětí – šlo o voličskou masu.

Volby v Německu uvedly nejsilnější evropský stát do stavu politické narkózy, je otázka, zda se z ní Německo vůbec probere. Sociální demokracie je stejně jako ve všech ostatních evropských státech napůl mrtvá a CDU/CSU díky své vůdkyni těžce raněná. V čase destabilizace celého evropského regionu a vlastně i celého světa to není dobrá zpráva.

Zejména když se s Evropou loučí Velká Británie. Přes své kverulantství a neustálé požadování výjimek, které všem šly stále na nervy, byl UK stabilizujícím prvkem, protiváhou Německa a brzdou přílišné centralizace. I když dnes už většina Britů svého hlasování v Brexitu lituje, co se stalo, stalo se a nelze to vzít zpět. Volební kampaň Brexitu, plná laciného populismu i přímých lží ukázala naplno nebezpečí přímé demokracie – to bylo také jejím jediným přínosem.

Katalánská otázka taky není pro Evropu právě stabilizujícím faktorem. Stačí jeden blbec v pozici premiéra vlády a jeden ne příliš osvícený monarcha na jedné a naivní nacionalistický politik na druhé straně a katastrofa nabere svůj směr.  Nacionalismus není nikdy dobrou odpovědí na problémy, tedy ani ten katalánský, policie střílející gumovými projektil do dětí ale taky ne. Je bohužel nad síly španělské centrální vlády vysvětlit Kataláncům, proč pro ně není možné to, co je možné pro Basky – tedy ekonomická autonomie. Bezmocnost Bruselu, který tento problém nazývá vnitřním španělským, i když už takovým dávno není, není taky ničím právě uklidňujícím.

Volby v Česku a Rakousku taky nepřispěly k stabilizaci regionu. Česko se stalo víceméně neovladatelným. Tento stav budou čeští voliči sotva schopni korigovat, v čelech stran totiž stojí bohužel natolik neschopní vůdci, že toho volič mnoho nezmůže. Jestliže např. pan Fiala hlásá od volebního dne, že s Babišem NIKDY do vlády nepůjde, aby následně zdůvodňoval odmítnutí důvěry vládě tím, že s ním Babiš nejednal, je to trošku kašpárkovské divadlo. Fiala může doufat jen na hloupost a krátkou paměť svých voličů, pokud se chce při opakovaných volbách dostat znovu do parlament tu. O Panu Kalouskovi bych se raději ani nezmiňoval, ten se ve svém klaunovství doslova vyžívá. Jenže bylo by třeba vládnout a udržovat v zemi pořádek a ne být za každou cenu vtipný a obstrukční.

Rakouské volby jsou zase z jiného soudku. Vláda, která z nich vzešla až překvapivě rychle a snadno, je možná předobrazem budoucnosti evropské politiky. Klasická pravice, sloužící zájmům milionářů (i když se i ÖVP v podstatě změnila z klasické strany na hnutí se silným vůdcem Kurzem) se spojila s populistickou krajní pravicí, jejíž voličstvo jsou dělníci s nejnižšími příjmy a příjemci sociálních podpor. Že to nejde dohromady, musí být každému jasné na první pohled a že tato vláda nebude řešit skutečné společenské problémy, protože toho prostě není schopna, je jasné taky. Bude muset volit zástupné problémy, jako je například opětné povolení kouření v restauracích, aby nespokojení lidé spodních sociálních vrstev si mohli při nadávání na poměry u piva aspoň zakouřit a být za to vládnoucí elitě vděční. Aspoň tedy za to.

A abychom se nenudili, spustila se koncem roku ještě kampaň „mee too“. Tato naprosto přehnaná reakce na sviňárny hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina je schopna změnit v západní společnosti chápání sexuality – Švédsko ostatně už uvažuje o zavedení povinného písemného??? souhlasu se sexem jako závazného předpokladu k sexuálnímu styku. Jinak bude trestný. Je to trošku komické, ale přibývající prudérnost západní společnosti se paradoxně blíží chápání sexuality arabského muslimského světa, tedy jako něčeho nežádoucího a sloužícího pouze k plození dětí. Přičemž tato funkce, která je u muslimů ještě plně zachována, v křesťanském, nebo lépe řečeno „postkřesťanském“ světě už dávno ztratila svůj význam. Kdo už z mladých lidí chce takovou komplikaci pro život i kariéru, jako je dítě? Nicméně politici už vyhlásili kampaň mee too za politický problém. Svůdnosti myšlenky, že našli tak skvělý zástupní problém, se prostě nedalo odolat. A to může mít pro samotnou strukturu západní společnosti fatální následky. Skoro si gratuluji k mému věku.

Svět se v roce 2017 hodně změnil – nemám ale pocit, že k lepšímu. Demokratické režimy zeslábly, diktatury zesílily. Počet zlých chlapců v politice se zvýšil, pozice těch už přítomných se posílila.

Jmenujme jen několik z nich, kteří se už dostali k podílu na moci nebo ji uchopili celou, aby nám začal mráz běhat po zádech. A to vynechávám politicky málo zajímavé oblasti jako je Afrika či Jižní Amerika, kde se zlými chlapci jen hemží, protože ty mají na celosvětový vývoj jen marginální význam:

Donald Trump

Vladimír Putin

Si Ťin pching

Recep Tajip Erdogan

Kim čong Un

Viktor Orbán

Jaroslav Kaczynsky

Heinz Christian Strache

Kdo z demokratických politiků ještě zůstává, aby byl jejich protipólem? Řada z nich nestačí svým intelektem na problémy, které si z velké části sami způsobili.

Jen namátkou: Angela Merkel, Theresa May, Mariano Rajoy.

Bojím se, že papež František sám to nezachrání.

A aby nám bylo veseleji, v březnu 2018 následují volby v Itálii, kdy si Italové budou volit mezi komikem Beppem Grillem, který nemá kromě výstupu z EU žádný program a politickým zombie Berlusconim. Italská sociální demokracie se pohybuje někde v číslech sociální demokracie české, momentálně někde okolo osmi procent. Prostě Italové se připojují k všeobecnému trendu, nedokážou si vážit demokracie, protože se jim daří příliš dobře a proto chtějí vyzkoušet něco jiného. Neví že cesta zpátky neexistuje nebo je příliš bolestná.

Ale abychom nebyli příliš pesimističtí, do nového roku existují i pozitivní vyhlídky. Například ženy v Saúdské Arábii budou moci od června jezdit autem. A prý se tam má otevřít první kino!

Promiňte, nic jiného mě tak nějak nenapadlo.

A – abych nezapomněl, Jupiter má prý chránit raky až do listopadu roku 2018. Takže, vlastně se není čeho bát.