Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel.

Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco není zrovna můj typ vína, musí se pít (u červeného vína dost neobvyklé) vychlazené a je šumivé. Trošku podobný efekt jako u Prosecca, poněkud horší kvalita se kompenzuje jinými triky. Čili řekněme to zkrátka, je to červené Prosecco. Jenže Lambrusco k Modeně patří a Pavarotti si ho určitě taky neodpíral. A jak se mu po něm zpívalo! Takže když už v Modeně jste, patří toto víno k povinnému programu.

Modena leží na Via Emilia, cestě staré víc než dva tisíce let – i dnes prochází tyto silnice přímo středem historického centra. V roce 43 před naším letopočtem, kdy se město ještě jmenovalo Mutina, se stalo místem jedné z rozhodujících bitev občanské války. Vůdce demokratů a atentátníků na Caesara Marcus Iunius Brutus se zde opevnil proti Marku Antoniovi a čtyři měsíce jeho obléhání odolával, než mu přišla na pomoc armáda vládnoucích konzulů podpořená soukromou armádou tehdy devatenáctiletého Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Marcus Antonius utrpěl drtivou porážku, ovšem Oktavián se během bitvy dokázal zbavit obou konzulů, kteří za záhadných okolností zahynuli (jednoho z nich, zraněného, prý Oktavián dorazil vlastní rukou). Poté převzal moc nad Římem, dohodl se se svým sokem Markem Antoniem, sepsali spolu proskripční listinu lidí, kteří by udělali nejlépe, kdyby nebyli (mezi nimi byl Oktavinánův spojenec Marcus Iunius Brutus na prvním místě, Antonius pak zapsal osobně do listiny Cicerona, který mu svými mravokárnými řečmi nesmírně lezl na nervy) a dějiny vzaly svůj spád, na jehož konci bylo zřízení římského císařství.

Poté si ovšem Mutina, která se stala Modenou, žila svůj poklidný život. V době boje císaře s papeže se vlažně postavila na císařskou stranu a po vyhubení Štaufů se zde v roce 1288 zmocnila moci rodina d´Este, která zde s krátkou přestávkou 1308 – 1336 zůstala až do roku 1796, kdy ji dotud vyhnal Napoleon. Pokud je vám to jméno povědomé, pak zřejmě proto, že poslední potomek této dynastie, nejbohatší v tehdejší Itálii, odkázal celý svůj majetek následníkovi rakouského trůnu Františkovi Ferdinandovi, kterého později zastřelili v roce 1914 v Sarajevu. Jednou z podmínek tohoto dědictví a používání jména d´Este bylo, že se František Ferdinand naučí italsky. To tento jazykově naprosto nevybavený vévoda přes několik marných pokusů nezvládl, majetek si ale přesto ponechal. A jméno taky. V roce 1598 se Modena stala sídelním městem vévodství (D´Este v tomto roce ztratili Ferraru) a nastal rozkvět města, jehož znaky člověk nachází na každém kroku.

Ovšem Dóm, centrální stavba města, vznikla ještě než se zde d´Este zmocnili moci. Stavbu zahájili v roce dobytí Jeruzaléma na první křížové výpravě v roce 1099 a lombardský stavitel Lafranco dokázal postavit nejkrásnější ryze románský chrám v Itálii. I když dokončen byl až v roce 1322. Kamenná výzdoba na portálu a v kostele nese jména dvou významných kameníků své doby  Wiligelma, jehož reliéfy na portálu znázorňují biblická témata a v kostele je to pak hrazení vyvýšené  absidy od Anselma da Campione, zobrazující krásnou plastikou poslední večeři. Patronem města a katedrály je svatý Geminiano, někdejší modenský biskup, který zde zemřel pravděpodobně v roce 397 a jehož pozůstatky jsou zde svatou relikvií.

Zvonice a v současnosti vyhlídková věž Girlandina, stejně jako dóm skvostně obložená mramorovými deskami, byla spolu s dómem vzata na seznam kulturního dědictví UNESCO, na vyhlídkovou terasu se dostanete po pouhých 191 schodech, ovšem má to přece jen háček, či spíše háčky dva. Jednak se nahoru pouští jen určitý počet lidí, takže můžete dole před vchodem nějakou dobu čekat a za druhé jsou okna ve vyhlídkové terase zamřížovaná, takže případné fotografie se dají dělat jen přes malé otvory ve čtyřech z oken. Ale při troše dobré vůle – dá se.

Palazzo ducale, tedy rezidence rodiny d´Este, začali stavět v roce 1634, dnes je v této ohromné budově vojenská akademie a není tedy přístupna veřejnosti.

Kulturní sbírky rodiny d´Este jsou obrovské, jako všechny italské vévodské rodiny (Farnese, Gonzaga) byli i d´Este vášnivými sběrateli a výsledky jejich aktivit jsou shromážděny v jedné  ovšem obrovské stavbě Palazzo dei Muzei. Římské vykopávky, obrazy od italských mistrů i obrovská knihovna. Kombinovaná vstupenka platí do všech muzeí kromě bibliotéky, stejný systém mají i v Parmě, neptejte se mě, proč.

Ovšem Modena, to je Ferrari. A Ferrari je v Itálii je absolutní kult. Enzo Ferrari (1898 – 1988) byl v dvacátých letech minulého století úspěšným automobilovým závodníkem. Když ukončil svou závodní kariéru, stal se prodejním agentem firmy Alfa Romeo a současně založil automobilovou společnost Scuredia Ferrari, něco jako jsou současné závodní automobilové stáje, kde montoval závodní auta s motory Alfa Romeo. I s tou stájí slavil úspěchy, zejména pokud za jeho stáj jezdil „létající Mantovan“ Tazio Nuvolari. S tím se později nepohodl a Nuvolari přešel ke konkurenční Masserati. Jenže právě Maseratti, kteří přeložili před druhou světovou válkou svou výrobu z Bologni do Modeny (přesněji do Maranelly v blízkosti Modeny), se rozhodli po roce 1945 vrátit se do Bologne. (Sídlo firmy ale zůstalo v Modeně) Enzo využil lidského i technického potenciálu, který v Maranelle zanechali, a založil svou automobilku. První auto s emblémem vzpínajícího se koně opustilo linku v roce 1947. (Takže letos slaví Ferarri 70 let své produkce) V roce 1951 vyhrál Ferrari první velkou cenu, bylo to v Silverstonu ve Velké Británii. Už o rok později se stal Alberto Ascari s vozem Ferarri mistrem světa a rok nato titul dokonce obhájil. Od té doby vyhrála stáj Ferrari 15 titulů mistrů světa a 16 titulů konstruktérů. Jen Michael Schumacher vyhrál mezi roky 2000 – 2004 v barvách Ferrari pět titulů po sobě. Ferrari je v Itálii stejný kult jako kopaná. Ital, který nefandí Ferrari, není Ital. A dokáže – naprosto zcela výjimečně – mít rád dokonce i Němce, jako Michaela Schumachera nebo Sebastiána Vettela, pokud sedí za volantem jejich značky a s ní vyhrává. Milovali dokonce i Nickyho Laudu a to už byla opravdová fuška – Lauda nebyl právě nositelem sympatií. Momentálně jsou Italové ovšem frustrováni převahou značky Mercedes. Enzo Ferrari zemřel v roce 1988 ve věku devadesáti let, v roce 2002 pustila firma na trh model Enzo, aby svému zakladateli vzdala patřičnou čest.

Muzea Ferrari jsou jak v Modeně samé, tak v Maranelle, kde se auta vyrábějí, vzdálené od Modeny asi 15 kilometrů. Dá se koupit i společný lístek na obě muzea (za 26 euro) a existuje i transport od jednoho k druhému, což organizuje muzeum samotné. Ale i jen samotné modenské muzeum stojí za to. Není velké, ale zážitek s projekcemi a hudbou je velmi intenzivní. Mimochodem autorem Muzea v Modeně byl Jan Kaplický. Jak víme, co bylo dobré pro Ferrari, nebylo dobré pro Prahu. Realizaci jeho návrhu stavby Národní knihovny z roku 2007 chtěl prezident Klaus zabránit vlastním tělem a primátor Bém zprvu sice Kaplického návrh podporoval, nakonec se ale pod tlakem své strany stáhl a projekt se nerealizoval. V roce 2008 Kaplický, jehož stavby stojí po celém světě jen ne v jeho domovině, odmítl vyznamenání českého ministerstva kultury a v roce 2009 pak zemřel. Takže, abychom se podívali na jeho díla, musíme do ciziny.

Tak tedy Modena. Město s velmi dobrou polohou pro poznávání provincie Emilia Romagna, odtud je blízko do Bologni, Parmy, Mantovy a ani Ferrara či Verona nejsou nepřekonatelně daleko.

Jediný problém, ale ten budete mít v podstatě v každém italském městě – o víkendu bez rezervace je večer skoro nemožné najít místo v nějaké restauraci. Abyste mohli ochutnat Torteloni, Zampone či Lambrusco. Pozor! V celém starém městě není ani jeden supermarket, pouze několik obchodů s ovocem a zeleninou a ojediněle obchody s lahůdkami. Zřejmě se tak stalo na nátlak loby restaurací, tratorií, osterií a ostatních stravovacích zařízení.

Žízní tedy v Modeně určitě neumřete – bary jsou na každém kroku, hlad ale není vyloučen. Měli jsme štěstí, utrhli jsme Trattoria accademica poslední dvě místa. A dostali legendární Zampone, mimochodem od číšnice pocházející z Moldávie, která se velmi potěšila, že může se zákazníky mluvit rusky. Místo v restauraci je tedy přece jen výhodnější rezervovat předem.

Velkou výhodou Modeny je její parkoviště. Přímo ve středu města, naléhající na historické centrum je obrovské podzemní parkoviště Parcheggio del Centro pod velkým parkem Novi Sad s parkováním za přijatelné ceny 90 centů za hodinu a 12 Euro za celý den, kde není problém kdykoliv najít parkovací místo. A na rozdíl od Parmy a jejího přímo hororového parkoviště Guito je zde vjezd široký a pohodlný.

Takže pokud jste se rozhodli pro poznávání provincie Emilia Romagna, je Modena optimální východiště.

Mantova údajně vznikla na ostrově mezi vodami, které byly slzami věštkyně Manty, dcery kněze a věštce a daly vzniklým vodám věšteckou sílu. Manta se provdala na toskánského krále Tiberina. Ocmus, jejich společný syn, pak v jezeře založil město, kterému dal jméno své matky. Tolik praví legenda.

Ta  pověst je rozkošná, ale Mantova by si i bez ní zřejmě uchovala pověst jednoho z nejkrásnějších italských měst a vůbec nejkrásnějšího v pádské rovině. A právem. Může za to její zeměpisná poloha, která ji obklopuje třemi jezery (Lago superiore, Lago di mezzo a Lago inferiore, které jsou vlastně rozšířením toku řeky Mincio krátce předtím, než se vlévá do Pádu) a stavební aktivity rodu Gonzaga, který městu od roku 1328 vládl, když se mu podařilo vypudit z města (samozřejmě násilně a za prolévání krve) první diktátorskou rodinu Bonacolsi. Tuto událost zobrazuje realisticky malba Domenica Moroneho v Salla dela Stemma v Palazzo ducale. Gonzagové se orientovali politicky vždy správně a nešetřili penězi, když bylo třeba.  Karel IV. je roku 1362 povýšil na hrabata, Zikmund 1433 na markrabata a konečně za Karla V. to dotáhli až na vévody – výš už se nedalo. Drželi se stranou konfliktů o vládu v severní Itálii, dařilo se jim i hospodářsky, díky chovu koní, slavnému v celé Itálii, vydělávali obrovské sumy peněz, které investovali do zkrášlování svého města. Výsledek stojí za to.

Giuseppe Verdi do Mantovy vložil děj své opery Rigoletto. Rigolettův dům i se sochou tohoto hrbatého dvorního šaška najdete před Palazzo Ducale na náměstí Sordello, je zde turistická informační kancelář.

Centrem města – i když se nachází na jeho okraji – je Palazzo Ducale. Proč se do Castello San Giorgio a Corte Nuova pouští dopoledne a do Cortile d´Onore odpoledne, nevím, vstupenka platí ale pro obě části návštěvy.  Zřejmě by toho bylo najednou prostě moc a tak dostane návštěvník možnost vstřebat dojmy a osvěžit se mezitím v jednom z početných lokálů na Piazza Sordello před palácem. Celý palác se skládá s celkem osmi stavebních celků, které vznikly postupně mezi třináctým a sedmnáctým stoletím. Má více než 500 místností a sálů na celkem 34 000 čtverečních metrech obytné plochy (ano správně, víc než tři hektary obytné plochy!) a k tomu 15 nádvoří a zahrad.

Srdcem hradu je Castello S.Giorgio, nejstarší část paláce, kdy sloužil ještě v první řadě obranným účelům. Přesto si zde Ludovico Gonzaga nechal v sále Camera degli Sposi vytvořit od svého dvorního malíře Andrea Mantegni  v letech 1465 – 1474 freskový cyklus, zobrazující jeho samého s celou rodinou jakož i jeho setkání se synem a císařem Friedrichem III. před Milánem. Na rodinné fresce jsem objevil i postavičku se vztahem ke Grazu, princeznu Paulinu de Gonzaga. Tato chudinka byla postižena kostní tuberkulózou. Měla tedy hrb a i jinak neoplývala ani krásou ani stepilou postavou. Byla prostě neprovdatelná (na fresce je skutečně zobrazena hodně reálně). Její zoufalá matka Barbara von Brandenburg (podle fresky taky žádná krasavice) zveřejnila ve snaze přece jen sehnat nějakého ženicha výšku věna, kterou její dcera dostane. To probudilo zištné plány v tehdejším císaři Friedrichovi III. Ať ho nazývali „Erzschlafmütze“ tedy něco jako „Arcispací čepice“, ať neuměl bojovat, vládnout ani přijít k penězům, v jednom byl mistr a to byla sňatková politika. Díky spojení svého syna Maximilána s dědičkou Burgundska Marií a poté spojením svého vnuka Filipa s Johanou španělskou položil základy habsburského impéria, nad nímž slunce nezapadalo. Teď zacítil opět šanci. Už od roku 1382 patřil přístav Terst k habsburským zemím, neměl ale po pevnině žádné spojení s ostatními habsburskými državami. Mezi ním a Korutany se nacházelo hrabství Goricie. S místními hrabaty měli Habsburkové smlouvu, že pokud jeden z těchto rodů vymře, přejdou jeho državy na rod druhý. Tehdejší hrabě Leonhard byl známý svým náročným životním stylem, byl permanentně nesolventní a topil se v dluzích. Friedrich si dobře spočítal, že Pavlína Gonzaga nikdy nebude moci mít děti, její peníze by ale Leonhard mohl velmi dobře potřebovat. Plán vyšel. Leonhard se s Pavlínou a jejím obrovským věnem oženil (a hned ho zase rozflákal) manželství zůstalo bezdětné a Goricia přešla do habsburského držení a tím se stal Terst jako strategicky důležitý přístav až do roku 1918 integrální součástí habsburského impéria.

Gonzagové se ostatně ženili a vdávali do nejlepší společnosti. Jednak měli nestoudně hodně peněz na věna pro své dcery a na druhé straně byli ochotni přimhouřit oko nad věnem nevěst z císařských rodin, když se zase ty vdávaly do Mantovy. Císař Ferdinand I. udal do Mantovy až dvě své dcery (měl jich chudák až dvanáct a najděte pro takové požehnání dostatek vhodných ženichů!) Nejprve provdal Kateřinu za Francesca III. Gonzagu a když tento umřel, ihned provdal další svou dceru Eleonóru za jeho nástupce Guglielma. Jeho syn Ferdinand Tyrolský si zvolil za svou druhou manželku – po neurozené Filipíně Welserové – Annu Kateřinu Gonzagu, mimochodem dceru své vlastní sestry Eleonory. Ta měla povít tyrolskému vévodovi syna, který by převzal vládu nad habsburským rodem a zabránil tak v nástupu na trůn Ferdinandovu synovci a jmenovci Ferdinandovi Štýrskému, o kterém měl jeho strýček (právem) velmi nelichotivé mínění. Plán se nezdařil, Anna Kateřina povila už postaršímu bonvivánovi jen tři dcery. Ještě jednou se pokusil aspoň císař Matyáš postavit štýrskému fanatikovi překážku do cesty a vzal si za ženu onu dceru Ferdinanda tyrolského a Anny Kateřiny Annu (tedy vlastní prvostupňovou sestřenici) za ženu, ale v té době už lékaři padesátičtyřletému panovníkovi diagnostikovali  „impotentia totalis“. Nic nepomohlo, na trůn se dostal Ferdinand Štýrský a cesta k třicetileté válce byla otevřena. A konečně, sám Ferdinand, teď už zvolený císař toho jména druhý, u nás neslavně známý procesy po Bílé Hoře, si za svou druhou manželku vzal Eleonoru Gonzagu, vnučku své tety Eleonóry.

Ferdinand II. byl ovšem příčinou největší hrůzy v dějinách Mantovy a (v podstatě i Evropy). Právě Mantova byla největší katastrofou třicetileté války. Právě  v době, kdy Ferdinand díky Valdštejnovi porazil dánského krále a cítil se být na vrcholu moci, vymřel rod mantovských Gonzagů po meči. Přesto, že se až dva členové rodu, Ferdinand a Vincenzo postupně vzdali kardinálských hodností, aby mohli zplodit potomky a rod zachránit, ani jednomu se to nepodařilo a v roce 1627 rod Gonzagů v hlavní linii vymřel. Poslední vládce Vincenzo se zabezpečil tím, že celé vévodství odkázal svému vzdálenému příbuznému Karlovi z francouzské linie Gonzaga Nevers. Ten měl skutečně na uprázdněný vévodský trůn největší nároky. Ovšem Ferdinand, od roku 1622 ženatý se sestrou posledních Gonzagů, který se právě cítil být nezpochybnitelným a neporazitelným pánem celé tehdejší Evropy, se rozhodl, že Mantovu vyhlásí za uprázdněné říšské léno (což v podstatě právně opravdu byla) a obdaruje tímto bohatým kouskem země svého favorita Ferranteho II. Gonzagu ze španělské linie rodu (jak už jsem řekl, Gonzagové byli zešvagřeni s celou Evropou). Ačkoliv císařovi rádcové panovníka před tímto krokem důsledně varovali, protože Karel byl Francouz, stál za ním stál mocný kardinál Richelieu, čekající jen na vhodnou záminku k vstupu do třicetileté války aby si taky mohl něco pro sebe urvat, Ferdinand, který jinak svého ministerského předsedu Ulricha z Eggenberka v politických rozhodnutích poslouchal téměř na slovo, se zaťal a prosadil si své.  Následkem byl vstup Francie do třicetileté války, která se tak protáhla o dalších dvacet let. Samotná válka o dědictví mantovské trvala od roku 1627 do roku 1631. Císařské vojsko pod vedením generála Rambalda Collalta, pána na české Brtnici a mantovského rodáka sice 18 července 1630 Mantovu dobylo a strašně ji zpustošilo, nakonec ale císařští, bojující na dvou frontách (v roce 1630 se v Pomořanech vylodil švédský král Karel Gustav a zahájil své vítězné tažení Německem) museli přistoupit na to, že se novým vévodou stane francouzský kandidát Karel I. Gonzaga Nevers. To ovšem neznamenalo, že by se Francie hodlala z bojových akcí stáhnout. Začala poslední, nejpustošivější část třicetileté války.

Ale zpět k freskám Camera degli Sposi.

Malíř Andrea Mantegna tedy, jak řečeno, zobrazoval až překvapivě věrně realitu (manželka Ludovica Gonzagy Barbara z Brandenburgu vypadá přímo hrozně), do jedné z dekorací stěny zabudoval i svůj vlastní autoportrét. Domohl se značného majetku, jeho velký dům na okraji města je dnes také muzeem a dokonce si našel vznešenou nevěstu, která mu pomohla vstoupit do městské nobility. Samozřejmě se dozvíte, že Camera degli Sposi je nejkrásnější místností na světě. Italové od těch svých „nej“, čili „piú“ prostě nepopustí. Andrea Mantegna vytvořil i další důležité dílo, kostel svatého Ondřeje, Chiesa di San Andre na náměstí Piazza delle Erbe.

Je to jeden z prvních renesančních kostelů, jednolodní basilika s vysokými renesančními oblouky a hranatými sloupy a s architrávem podle vzoru římských chrámů – v té době se jednalo o zcela nový a revoluční styl, ostatně až tak hodně renesančních kostelů neexistuje. Kostel ochraňuje velmi obskurní svatou relikvii, která se nachází v kryptě pod chrámem a je ji možno navštívit v rámci provázené prohlídky, která se koná dvakrát za den. Pod osmihranem v srdci kostela, tedy pod jeho kopulí, se nachází údajná svatá krev Kristova promíšena s půdou z hory Golgoty. Podle pověsti voják Longinus, který probodl kopím Kristův bok, nabral vytečenou krev i se zemí, do níž vsákla, a když pak zemřel v Mantově, tuto zkrvavenou hlínu zakopal. Byla poprvé objevena v roce 804, kdy bylo založeno mantovské biskupství a pak znova v roce 1048. Kdo má chuť, ať té legendě věří, každopádně se na velký pátek nosí tato relikvie slavnostně celým městem. Jak pravil svého času císař Friedrich II. – fantazii byzantských a benátských kupců nebyly stanoveny žádné hranice.

Duomo na náměstí Piazza Sordello je vedle kostela svatého Ondřeje téměř bezvýznamný. Je to chaotická směs všech možných stavebních prvků od románského a po klasicismus. Mantované svůj dóm začali stavět v roce 1131, v osmnáctém století pak budovu naprosto znehodnotili barokní fasádou, možná má někdo jiný názor, pro mě je ale katedrála prostě ošklivá a stačí si ji prohlédnout jedním okem.

Jinak je ovšem v Mantově všechno krásné. V sále Sala del Pisanello objevili fresky mistra Pisanella ze čtrnáctého století a pamětní tabule upozorňuje, že v tomto sále koncertoval sám nesmrtelný Paganinni. V novém paláci jsou nádherná nástěnné i stropní desky a obrazy od Paula Rubense, který pracoval pro Gonzagy v letech 1605 – 1607 a vytvořil pro ně monumentální obraz Svaté trojice. A zportrétoval i posledního Gonzagu Vincenza v jeho mladých letech.

Poněkud stranou, už mimo historické centrum, stojí Palazzo Te. Postavil ho Rafaelův žák Giulio Romano v čase, když tam byl ještě ostrov řeky Mincio (kdysi byla celá Mantova na ostrově). Vévoda Federico II. Gonzaga si dal tento palác stavět jako svou letní rezidenci za hradbami tehdejšího města v letech 1525 – 1535. Je to opravdový skvost renesančního stavitelství s rybníky, zahradami a kolonádami. Později se právě touto stavbou nechal inspirovat jak Ludvík XIV. pro stavbu Versailes, tak i Marie Terezie pro stavbu Schönbrunnu. Fresky na stěnách od Giulia Romana jsou úžasné, zejména sál Gigantů, který líčí pád Gigantů, kteří pro Jupitera kovali jeho blesky, či sál Amora a Psyché. V smyslu renesance vyzdobil Giulio Romano sály ne motivy křesťanskými, ale motivy z řecké mytologie. V roce 1530 navštívil Mantovu na své korunovační cestě do Bologni císař Karel V. Jeho návštěva je na zámku Te podrobně tematizována, je zde dokonce i jídelníček ze slavnostní tabule – bohužel jen v italštině. Mantovu navštívila i delegace českých pánů, provázejících budoucího císaře Maximilána II. při jeho návratu ze Španělska v roce 1551. Právě dojmy z tohoto města měly mladé pány pohnout k tomu, že po návratu začali přestavovat své středověké hrady na renesanční paláce podle italského stylu – na území českého království vstoupila v tom roce renesance, ovlivněná především stylem Giulia Romana  a jeho mantovských staveb.

Na náměstí delle Erbe můžete navštívit i rotundu San Lorenzo z jedenáctého století se zbytky fresek a sochařskou výzdobou a obdivovat radnici s Torre dell´Orologio –  s astronomickými hodinami z patnáctého století, které zkonstruoval matematik, astrolog a mechanik Bartolomeo Manfredi.

Mantova zůstala rodu Gonzaga až do roku 1707, tehdy se jí v rámci války o dědictví španělské zmocnili Habsburkové – proto vystavují v Castello San Giorgio i cestovní příbor Marie Terezie, zřejmě si ho tam zapomněla. Ovšem v roce 1796 se severní Itálií prohnal na svém italském tažení mladý generál Napoleon Bonaparte a zanechal za sebou spoušť. I když odtud Francouze v roce 1799 vypudil ruský generál Suvorov, přišli brzy znovu. V roce 1805 po vítězství u Slavkova připojil Napoleon Mantovu k Francii. Pro Rakušáky má toto město tragický nádech, protože zde byl popraven tyrolský národní hrdina Andreas Hofer. Ten vedl několik let povstání Tyroláků proti francouzské a bavorské nadvládě a uštědřil do té doby neporazitelným Francouzům hned několik porážek. (Napoleon utrpěl svou první porážku v otevřené bitvě až u Aspern v roce 1809 od arcivévody Karla, který si tím vysloužil sochu na Heldenplatzu ve Vídni) Nejslavnější vítězství slavil Hofer na hoře Isel nad Innsbruckem, kde je dnes skokanský můstek, na němž se koná tradiční třetí závod Turné čtyř můstků na přelomu roků. Po vídeňském kongrese přišli Rakušáci znova a až v roce 1866 po prohrané bitvě u Hradce Králové museli Mantovu spolu s Benátkami odstoupit spojencům vítězného Pruska – Italům. Dnes je malá Mantova (jen 47 000 obyvatel) jedním z nejnavštěvovanějších měst v Itálii. Každý podzim se zde koná setkání oldtimerů, na počest nejslavnějšího novodobého Mantovana Tazia Nuvelariho, zvaného „létající Mantovan“, který platil v třicátých letech dvacátého století za neporazitelného automobilového závodníka. Závodil za stáj Enza Ferrariho Scuderia, než se s Enzem rozhádal a přešel ke konkurenčnímu Maserati. Dva kohouti na jednom smetišti se prostě nesnesli ani tehdy.

Tehdy, ale nejenom tehdy bojuje Mantova s naprostým nedostatkem parkovacích míst. Takže pokud budete chtít toto kouzelné město na řece Minciu navštívit, raději si přivstaňte.

Ovšem i dámy si přijdou na své, shopping je možný a to dokonce i v neděli. Když jsme do Mantovy s manželkou v neděli jeli, dohodli jsme se, že aspoň tento jediný den budeme věnovat výhradně kultuře a shopping, který byl jinak každodenní součástí našeho plánu, výjimečně vynecháme. Doufal jsem totiž, že obchody budou v katolické Itálii v neděli zavřené. Chyba lávky. Obchody na Piazza delle Erbe byly otevřené. A v nich šatičky na naši pětiletou vnučku, přesně takové, jaké jsme hledali. Měla totiž jít následující sobotu za družičku na svatbu, a tedy nákup příslušného oblečení byl jednou z priorit naší italské dovolené. Šatičky byly na pětileté dítě, koupili jsme je tedy a byli jsme šťastní – tedy hlavně já, protože jsem si myslel, že to mám šťastně za sebou.

Těšil jsem se příliš brzy. Když jsem se vrátil k manželce z fotografování – Mantova je totiž nejkrásnější přes vodu, tedy přes jezera řeky Mincio a ta jsou dost široká, aby se člověk pro dobrou fotku musel proběhnout, pravila žena, že máme problém. Že jsme koupili šaty velikosti 110 centimetrů, ale naše milovaná vnučka mezitím nekontrolovaně vyrostla na 116 centimetrů a tedy potřebuje velikost 120, tedy podle italského měření šatičky na šestileté dítě – nevím, proč jsou italské děti tak malé. Že mám problém především já, jsem pochopil, když mi manželka řekla, že tedy musíme do obchodu a já musím prodavačce, která neuměla podle dobrého italského zvyku ani jediné slovo anglicky, vysvětlit, oč jde. Vystoupil mi na čele pot. S mým lámaným italčinem jsem měl vysvětlovat tak komplikovanou věc?

Ale dal jsem všechny síly a znalosti jazyka dohromady a vysvětlil jsem prodavačce, že manželka telefonovala s dcerou a že naše vnučka, pro kterou ty šaty myšleny jako dárek, vyrostla víc, než jsme tušili a že tedy potřebujeme šaty o číslo větší. Prodavačka prohlásila, že to není problém, z čehož jsem pochopil, že mi rozuměla a vydala se ke stojanu. A tam podle očekávání zjistila, že tyto šaty ve větším čísle nemají. Moji nesmělou otázku, zda bychom mohli nazpět dostat peníze, odmítla rázným „non e possibile.“ A začala nám nosit nejrůznější šaty a oblečky. Problém byl, že ty byl všechny vhodné do školky nebo na hřiště ale rozhodně ne na svatbu. „Tak jim přece řekni, že je to na svatbu,“ vyzvala mě manželka. To mě tedy dojala. Svatba nepatří právě k základní slovní zásobě, když se učíte cizí jazyk jako samouk. Nejhorší ale bylo, že jsem věděl, že to vím – totiž existuje přece Figarova svatba a jméno opery jsem už mnohokrát slyšel v italském originále.

Ale znáte to. Když si na něco potřebujete spěšně vzpomenout, prostě to nejde. Zkoušel jsem to s Noce, Noca, nikdo mi samozřejmě nerozuměl. Protože jsem moderní člověk, nepozorovaně jsem si na mobilu našel slovník online a zadal slovo svatba – mobil mi odpověděl, že je to „matrimonium“. To jsem ale zaváhal. Něco mi říkalo, že matrimonium znamená v italštině manželství. Kdybych ho použil, mohla by si prodavačka myslet, že hodláme provdat naši pětiletou vnučku a zažít pochybovat o našem náboženském vyznání a nejen o něm. Zaťal jsem se a to slovo jsem nepoužil. Nakonec jsme koupili pěkné šaty do školy i s punčoškami, nebylo to ono, ale nebylo to úplně špatné.

Když jsem nastupoval vyčerpán do auta, vzpomněl jsem si „Le nozze de Figaro“. Bylo pozdě. Ale to slovo „Le nozze“ už určitě nikdy nezapomenu ( i když se jedná o plurál). A i když ho zřejmě už nikdy nebudu potřebovat.

Mantova je prostě krásná. A dobře se v ní nakupuje. Rozhodně ji při návštěvě Itálie nevynechejte.