Month: November 2015

Menší cíle


Byly časy, kdy mi ani třitísicovka byla málo a toužil jsem vylézt nad čtyři tisíce metrů a dozvědět se, co to se mnou udělá. Dokonce se mi to i jednou podařilo, byl to Breithorn ve Švýcarsku u Zermattu a měl to být vlastně jen předstupeň k útoku na Jungfrau nebo dokonce Mont Blanc.

Mám pocit, že se mě tyto kopce v mém současném životě už nedočkají. Zcela nepozorovaně, téměř zákeřně jsem zřejmě zestárl. Ještě to není potvrzená informace, jde spíše o spekulaci, která je právě ve stádiu analýzy. Jenže právě letos jsem se hned dvakrát musel vracet zpod vrcholu, který zůstal nedosažitelný. Z různých důvodů. To se mi dříve nestávalo.

Pravda, dříve jsem za sebou neměl dvě operace levého kolena (před rokem 2002 dokonce žádnou, i když křížový vaz byl přetržený už od roku 1998). A taky žádnou bursitidu levé kyčle a chronický zánět šlachy svalu s podezřelým jménem musculus piriformis. Ta potvora se nenechala ovlivnit ani zodpovědnou fyzikální léčbou prováděnou toto léto. Pokud se pohybuji po rovině, tváří se, že je neškodný, už po hodince, dvou stoupání do kopce se ale začne připomínat a hrozí recidivou. Je to prostě recidivista, nemůžu ho ale nechat zavřít, abych od něj měl pokoj. Potřebuji ho a on to potvora ví.

Dachstein je naším cílem už několik let, už od dob, když bych na něj ještě hravě vyběhl. Jenže nás několikrát zradilo počasí. Při prvním pokusu na nás doslova spadlo nebe. Měli jsme z pekla štěstí, že jsme se stačili vrátit do mého bytu ze Süßleitecku, potom přišla potopa, která zaplavila celé údolí horního Muru a spláchla cestu přes Sölkpass, kudy jsme se k nejvyšší hoře Štýrska chtěli vydat. Podruhé jsme se dostali až na ledovec, tam nás ale přivítala vichřice a mlha, že nebylo vidět od jedné tyče k druhé (přestože mobilní telefon mého syna nepřetržitě sliboval roztrhání oblačnosti a slunečno). Slunce nepřišlo, místo něho přešla vichřice větrná do vichřice sněhové a definitivně nás přinutila k ústupu. Den nato nás zmátlo počasí s extrémně hustou mlhou, až když jsme autem vyjeli na Hochwurzen, poznali jsme, že celý Dachstein trčí nad mořem mlhy a září na něj slunce. Rok na to, to bylo vloni, mi ve vrcholovém útoku zabránila operace mého levého kolena (ta druhá).

DSC_0293

A tak jsme se koncentrovali na letošní rok. Pravda, několik dní předtím hustě sněžilo, ale v pondělí, které mělo znamenat naše vítězství nad Dachsteinem sice v Ramsau vládla zase mlha, ale my jsme se nenechali zmást a vydali se na cestu do výšky, nad mraky. Na ledovci skutečně zářilo slunce a mělo zářit celý den bez jediného rušivého mráčku. Lepší počasí jsme si přát nemohli. Plni optimismu jsme se přesunuli po ledovci pod nástup a tam s úžasem zjistili, že cesta na vrchol je zavřená. Zíral jsem na tu značku trošku překvapeně. Existuje sice náhradní cesta po hřebeni, jenže to je ferrata na dvě a půl hodiny a my s sebou neměli karabiny. Díval jsem se na železná lana a skoby a na horaly, klouzající mačkami po skalách a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí. Ne nadarmo upozorňovala přítelkyně mého kamaráda Vladimíra jeho i mně, abychom se před výstupem podívali do cestovního pasu. Prý je tam napsáno datum narození. Usoudil jsem, že to zapotřebí nemám. Rozhodli jsme se poprvé pro „menší cíl“, vylezli jsme na Velký Gjadstein. A zjistili jsme, že to má taky něco do sebe. Brodili jsme se hlubokým sněhem, byli jsme prvolezci, protože v ten den žádného šílence nic podobného nenapadlo, trošku jsme i pošplhali po řetězech a šťastně dosáhli vrcholu, aniž bychom se cítili byť jen na chvilku v ohrožení života. Nebo jsme aspoň měli takový pocit.

DSC_0341

Druhý den jsme se rozhodli zdolat Höchststein. Pěkná skála tyčící se nad Hauser Kaiblingem, na který se dá vyjet lanovkou. Vyjeli jsme, byli jsme první turisté toho dne, dokonce pro nás pustili lanovku deset minut před oficiálním začátkem provozu – ne, opravdu, v Rakousku je něco takového možné! Tam jsme zjistili podle ukazatele, že na vrchol Höchststeinu je to odtud tři a půl hodiny. Pro zkušené horáky, kteří přežili už i túru na Javorinskú Širokú se Svetozárem (o tomto vskutku nezapomenutelném zážitku jsem psal před dvěma roky v článku „Proč chodit do hor“) by to měla být procházka. Nebyla. Sníh byl samozřejmě určitou překážkou, fakt, že jsme opět šlapali prvostopu stál taky dost sil a po tři a půl hodině jsme dosáhli sedla pod vrcholem a tam i konec našeho snažení. Po lanech se to ještě dalo, ale skoby bez lan na skále pokryté ledem (ten sníh totiž v noci roztál a pak zase zmrznul) byly na mně zase trošku příliš. Opět jsem se ptal sám sebe, zda to mám zapotřebí a odpověděl jsem si, že ne.

DSC_0422

I tak už bylo pozdě. Při návratu jsem uklouzl na skále ukryté pod sněhem a můj prsteníček pravé ruky se dostal mezi mou hůl a skálu. Ta hůl byla zatížena celými mými 84 kilogramy (ještě, že jsem dvě kila v poslední době shodil) a prst prostě nevydržel. Když se za pekelných bolestí pohyboval sem a tam doleva a doprava nepochyboval jsem, že je zlomený. Nebyl, odnesl to jen postranní vaz proximálního interfalangeálního kloubu. Čtyři týdny dlahy to prý spraví. (Nespravily) Ovšem Höchststein odolal a nebylo mi to jedno.

Dva týdny později jsem přijel do Tater a potkal tam několik mých kamarádů, kteří se třásli hrůzou při pohledu na hory a odmítali opustit pension. Děsil je i pohled z okna. Dozvěděl jsem, že se den předtím vydali na Mengusovský Volovec. Samozřejmě se Svetozárem. Kdyby četli mé webové stránky, nikdy by to neudělali, ale kdo z mladých mužů už dnes umí číst? Snažil jsem se je přesvědčit, aby šli na túru se mnou. Roztřásli se znovu, kategoricky to odmítli a začali se opíjet. Pochopil jsem, že v jejich smrtelné hrůze je má šance. Slíbil jsem jim, že tam, kam je zavedu, nebude žádný sníh a žádné nebezpečí. Nevěřili. Zeptal jsem se jich, zda vypadám jako Svetozár. Připustili, že ne, ale Vladimír prý tak taky nevypadá, ale chová se skoro jako on. Ukázal jsem jim můj rozmačkaný prst a vysvětlil jim, že mi toto zranění brání šplhat po skalách a proto bude túra se mnou určitě zcela lehká (podle slovníku bratří Andrášiovců – viz opět můj článek Proč chodit do hor z roku 2013 – tedy bez ťažkostí). Poté, co jsme dopili celou lahev, získali ke mně důvěru a skutečně se mnou šli. Vladimír měl spásný nápad, poslal nás do Pienin na Vysoké Skalky a pak po hřebeni Pienin na polsko-slovenské hranici až na Wysoki Wierch. I když jméno tohoto kopce může budit hrůzu, vůbec není ani vysoký ani nebezpečný. Tatry jsem viděl stejně jako Dachstein z Gjadsteinu zdola, ale taky byly krásné a stálo to zato. Možná si začnu zvykat dívat se na hory zdola. Má to taky něco do sebe. Když jsme poté navštívili palírnu Nestville v Hniezdnem, vlastně jsme ani nepociťovali žádnou frustraci. Naopak, byli jsme šťastní, chlapci se přestali třást, i když ještě odmítli sestup do doliny mou cestou, která se jim zdála být moc příkrá, a poté zoufale bloudili na hřebeni. Nakonec se ale přece jen dolů do doliny do vesnice, do hospody a k pivu dostali. Krásný den ve slunci a všemi barvami hrajícími listnatými stromy, bez sněhu a lan, prostě pohádka.

DSC_0076

Když jsem se vrátil domů, oznámila mi žena, že se rozhodla udělat něco pro své tělo. Řekl jsem, že bychom mohli vyjít na Schöckl. To je vyhlídková hora nad Grazem. Vede na něj sice lanovka, ale protože se manželka rozhodla udělat něco pro své tělo, šli jsme pěšky. Takticky jsem jí zamlčel informaci, kterou jsem si přečetl na dolní stanici lanovky, že převýšení dělá něco přes sedm set metrů. A to, i když vrchol má jen 1445 metrů. Něco, co by mi ještě vloni stálo za opovržlivý úsměv. Túry s převýšením pod tisíc metrů a s vrcholem pod dvěma tisíci jsem považoval za procházky a odmítal jsem se jimi pyšnit. Kupodivu byl výstup docela namáhavý a sestup pod lanovkou hodně strmý a vlastně se zde trošku i muselo lézt – tedy pomoc rukou byla potřebná, abych opět vzpomenul bratry Andrášiovce. Odměnou byl nádherný výhled na celou krajinu jižního Štýrska. Jako z kapitánského můstku, ten svah je tak příkrý, že z terasy hospody leží celé Štýrsko člověku doslova u nohou. A když si tam dáte studené pivo, nemá vlastně takový den chybu. Neměl. Snad jen tu, že se žena pak dva dny nemohla samostatně pohybovat, svalstvo mělo proti jakémukoliv pohybu hlasité námitky.

DSC_0015

Přesto to byla ona, kdo týden nato rozhodl, že půjdeme do hor znovu. Byla by škoda nevyužít nádherného babího léta na začátku listopadu. Měla pravdu. Zvolil jsem túru ještě méně náročnou. Vyšli jsme na Geierkogel v Korutanech (nach Bad Leonhardem, kde Paracelsus údajně v šestnáctém století objevil svou teorii chorob). Hora má 1917 metrů, ovšem startuje se z výšky 1644 metrů, čili výstup opravdu nenáročný. To mi bylo přece jen poněkud málo a tak jsme se prošli dvě hodiny po hřebenu Seealpe, takže jsme přidali dalších asi 250 výškových metrů, než se před námi otevřel pohled do údolí Muru a na Vysoké Taury. Tehdy jsem si vzpomněl, že Großglockner byl vlastně taky několik let na mém plánu horských výstupů. Zřejmě jej škrtnu taky. Menší cíle se taky vyplatí. Když je krásné počasí a dobrá nálada, stačí i zůstat pod hranicí dvou tisíc metrů. Ostatně mé koleno mi při sestupu i z této výšky velmi důrazně hovořilo do duše a musel jsem mu slíbit, že na něj budu hodný.

DSC_0038

Manželka to tentokrát odnesla i bez svalových problémů. Zřejmě podobnou akci zopakujeme. Našli jsme cestu k sobě. Vzpomínám si matně na zážitek, když jsem ji a syna vyvedl na Téryho chatu a tam jsem jim oznámil, že jsme právě dosáhli výchozího bodu túry. Byli tehdy velmi neslušní… Dnes bych možná byl na Téryho chatě spokojen i já. Svět se nějak mění. Nebo možná on ne, ale já.

Ovšem ten Dachstein! U dolní stanice lanovky Vlado vyčetl, že se při onom výstupu, na který jsme se bez karabin nedali, jedná o ferratu obtížnosti A maximálně B. A řekl, že bychom to „dali“. Příští rok přinese karabiny. Tak nevím. Že by ještě jednou…

Do toho pasu se před výstupem raději dívat nebudu. Byl by to pohled ještě tristnější než letos. A vlastně, ať chceme nebo ne, každým rokem se to bude zhoršovat. Asi se do něj nebudu dívat vůbec. Nebo se opravdu nakonec spokojím s těmi menšími cíli.

DSC_0314

Strach, kde vzniká a co způsobuje


Strach je jedovatá věc, strach užírá duši a hlavně zatemňuje zdravý rozum. Kdo se boj, jedná podvědomě emocionálně, nedokáže se racionálně rozhodnout a hledá únik nejsnadnější cestou.

Strach je skvělý artikl, který se dá dobře prodávat. Ať už politiky nebo zbrojní loby. Obě tyto skupiny mají zájem o to, aby bylo strachu co nejvíce. Dokážou ho tedy šířit a nešetří přitom prostředky a v jejich volbě nejdou vybíravé. Není politicky nic lákavějšího než lidem nahnat strach a pak se postavit do pozice ochránce. Funguje to už od konce devatenáctého století, kdy se rodila parlamentní demokracie našeho typu. Ochránců bylo vždy spousty, nebezpečí méně, strach byl pěstován přímo vášnivě. I kdyby se měl důvod k obavám vymyslet!

Ještě horší ovšem je, když tento strach má reálný základ. A tentokrát ho opravdu má. Svět směřuje ke konfrontaci a to, co se v současnosti děje, je už válka. Nejen válka v Sýrii, na blízkém východě, ale válka globální. Strašné je, že tato válka je namířena především proti civilnímu obyvatelstvu. Tak tomu bylo už od druhé světové války. Už v ní zahynulo mnohem více civilistů než vojáků, ve Vietnamu zemřelo tři a půl milionu civilistů proti americkým 70 000 vojákům, Afghánistán zaplatil vítězství nad Rusy (50 000 zabitých vojáků) 2 miliony mrtvými, z nichž jen nepatrná část byli ozbrojenci. Válka je nestrašnější věc, která existuje a strach z ní je naprosto důvodný a legální.

Sedm či devět šílenců povraždilo 129 bezbranných lidí v jednom z hlavních měst Evropy. Tak to vidíme my. Sedm či devět hrdinů zaplatilo svými životy zabití 129 nepřátel – tak to vidí bojovníci Islámského státu a jejich sympatizanti. To je klasický obraz vojenské propagandy, vlastní vojáci jsou vždy hrdinové, i kdyby vraždili nevinné děti – nějak se to vždy zdůvodní. Válka se vede vždy nejen na bojišti ale i v médiích. A je tady. Válka je barbarská a válka vedená zločinnou organizací o to víc. Džihadismus je současná podoba nacismu, používá stejné prostředky, které se v civilizovaném světě nazývají genocidou a jsou označovány za největší zločin, jehož se někdo může dopustit. Jenže co je za tím?

Jsem už unavený stálým posloucháním, že islám je mírumilovné náboženství a je jen ideologicky zneužíváno. Je-li tomu tak a jestliže skutečně lidé vyznávající islám chtějí žít v míru s křesťany a ostatními náboženstvími, proč pak turečtí fanoušci pískají a bučí při minutě ticha na uctění obětí teroristických útoků a volají „Allahu akbar“? Je zřejmé, že VELKÁ část muslimského obyvatelstva nenávidí křesťanský západ a minimálně tajně s vrahy IS sympatizuje. Proč tito atentátníci nacházejí bezproblémově útočiště v muslimských čtvrtích a mohou tam své útoky po celé týdny či měsíce připravovat? Že by si toho nikdo nevšiml? Ne, jen muslim muslima křesťanské vládě a její administrativě – rozuměj policii – nevydá. I kdyby s jeho připravovanými činy nesouhlasil a i kdyby se bál, co takový teroristický čin přinese jemu samotnému. Pařížští muslimové se prý bojí, že se nenávist obyvatelstva obrátí proti nim. Právem. Proč tedy sami nic neudělají proto, aby válka v Paříži nebyla? Kdo seje vítr, sklidí bouři. Vítr je už zaset.

Jenže islám se stal pro arabské a ostatní muslimské obyvatelstvo skutečným fundamentem, kterým se snaží vyrovnat se s ekonomickou, vojenskou a politickou převahou západních (křesťanských) zemí. Jestliže tedy muslim stojí před otázkou identifikovat se se svým náboženstvím nebo se státem, v němž žije a jehož je občanem, rozhodne se – pokud jsou tyto dvě věci v rozporu – pro náboženství a zavrhne svůj stát. Když se kdysi Francie snažila najít cestu ke svým muslimským přistěhovalcům a zorganizovala mezinárodní fotbalový zápas s Alžírskem, obecenstvo, převážně muslimské – vypískalo Marseillaisu.  (Jiné to ovšem je, když stojí před dilematem podržet si své náboženství a muset křesťanské země opustit. Němečtí a rakouští kněží nestačí křtít přistěhovalce, kteří se vzdávají islámu a přestupují ke křesťanství. Jsou to zejména Iránci a Afgánci, kterým německá vláda oznámila, že jim azyl neposkytne a pošle je domů. Za přestoupení na křesťanskou víru je jako v Iránu tak v Afghánistánu stále ještě trest smrti, je logické, že takového novokřtěnce pak odsunout nelze.)

Obyvatelé arabských (ale obecně muslimských) zemí hledají v náboženství svou identitu a samozřejmě je tento proces masivně podporován petrodolary Saúdských Arabů, kteří tím získávají politický vliv. Wahhabismus jako radikální forma islámu je vyučována na islámských školách v Evropě a tyto školy jsou financovány ze Saúdské Arábie. A dokud bude mít křesťanský západ zájem o arabskou ropu (a ten mít bude) a bude za ni platit, není prostředků, jak tento trend zastavit. Je totiž už hodně pokročilý. Zajímavé je jen, to, že jeden bod učení Muhammada ibn Al-Wahhába muslimové v Evropě ignorují. Wahháb totiž učil, že každý styk s Käfirem, tedy nevěřícím, činí pravého muslima také nevěřícím, i když se nedopustil žádného „schirku“ tedy rouhání. Al Wahhab doporučuje tedy svým následovníkům, aby země, které jsou dominovány jiným učením, opouštěli. Proč právě tento jediný bod jeho učení není brán vážně, se můžeme domýšlet, snad je za tím přece jen evropský sociální systém.

Samuel P. Huntington píše ve svém „Střetu civilizací“ už v roce 1996, tedy ještě před útoky na Newyorská dvojčata a válkou v Iráku, která tyto procesy extrémně urychlila: „Islámské obrození je široké intelektuální, kulturní, společenské i politické hnutí prostupující celým islámským světem. Islámský „fundamentalismus“, běžně chápaný jako politický islám, je jen jednou součástí mnohem rozsáhlejšího obrození islámských myšlenek, zvyků, rétoriky a opětovného oddání se islámu u muslimských populací. Obrození je hlavním proudem, nikoli pouhým projevem extremismu, jde o věc všudypřítomnou a rozhodně nikoli izolovanou“.

John L. Esposito popisuje projevy tohoto obrození v denní praxi: „V osobním životě lze nalézt mnoho znaků islámského probuzení: patří mezi ně stále častější dodržování náboženských rituálů  (návštěvy mešit, modlitby, postění se) rostoucí počet náboženských programů a publikací, zvýšený důraz na islámské oblečení a hodnoty, revitalizace súfismu(mysticismu). Toto široce založené obrození rovněž doprovází návrat k islámu ve veřejné sféře….vlády i opozice se k islámu obracely, aby podpořily svou autoritu a získaly podporu obyvatelstva.“

Doplnil bych, že součástí tohoto obrození, zasahujícího do každodenního života, se stalo i opovrhování křesťany či nenávist k nim (ale i ateistům) žijícím v bohatém prosperujícím Západě. (Mimochodem podle saúdského krále a jeho vykladačů koránu má správný muslim křesťana nenávidět, nemá jej ale zabíjet. Zdržím se komentáře k tomuto výkladu učení al-Wahhaba.) Za muslimskou současnou nenávistí je totiž samozřejmě závist a s ní spojená věčná písnička o staletém vykořisťování islámského světa koloniálními mocnostmi.

A máme odpověď, proč po několika desetiletích takového vývoje nedokáže ani běžný Turek odsoudit masové vraždění křesťanských civilistů. (Vysvětlení, že Turci bučeli na teroristy a snažili se tak dát najevo jejich odsouzení, může věřit jen ten, kdo tomu opravdu úporně věřit chce).

Hovořit o podřadné kultuře, jako to píše Václav Klaus mladší či kdysi napsal Ludvík Vaculík, je projevem namyšlenosti a arogance, která tento vývoj islámu jen dále akceleruje. Nenávist plodí nenávist. (U pánů Klausů, ať už staršího či mladšího mě ovšem nic nepřekvapí). Ta kultura je prostě JINÁ a vyvíjí se pro nás nepochopitelným směrem. Směrem, kterému nerozumíme, a proto v nás vzbuzuje strach. A strach je kapitálem politiků.

Nejstrašnější, co by se mohlo stát, by bylo, že by nejradikálnější z příznivců hnutí Marie le Penové sáhli ke zbraním a začali vraždit muslimy. Samozřejmě, že ne teroristy. Ty nenajdou a navíc jsou tito ozbrojení. Válka se vede v první řadě proti civilnímu obyvatelstvu, které se neumí bránit. Bylo to tak ve středověku, bylo to tak za třicetileté války. Bylo tomu tak ve druhé světové válce atd. atd. Proč tedy ne dnes? A občanská válka je to nejhroznější, co může národ potkat. Francouzi s tím mají bohaté zkušenosti, snad tedy svodům nepodlehnou…

Postavme si ale otázku jinak. U čeho vlastně máme strach? Ze zavedení práva šaría v Česku? Kde žije nula celá nula nula nula procent muslimů? Tím může strašit jen prezident Zeman – a kupodivu má s tím úspěch!!! Bojíme se o život? Teoreticky ano. V čase profesionálních armád je strach, že by do války s džihádistickými fanatiky museli narukovat naši synové, minimální. (Už jen při pomyšlení na takovou možnost člověka mrazí). Pravděpodobnost, že bude člověk zastřelen na koncertu při návštěvě evropské metropole, je sice v porovnání s možností být zabit na frontě zanedbatelná, ale je tady. Což je nový fenomén. Samozřejmě je možné se tomuto nebezpečí vyhnout tím, že zůstaneme sedět doma. Jenže to by znamenalo omezení našich svobod, omezení naší životní kvality. A jsme u kořene věci. Válka vždy znamená pokles životní kvality, pokles blahobytu, válka znamená často propad do bídy. A toto nebezpečí je reálné a právě to v nás probouzí strach.

Vlny uprchlíků ohrožují (v Česku spíše jen teoreticky) ekonomický vývoj země, náklady na zbrojení ve vedení války a na bezpečnostní systémy pohltí části rozpočtu, které by se mohly dát na zvýšení důchodů či na vytvoření pracovních míst. Strach se vloudil do našeho podvědomí, už ani neumíme přesně definovat, čeho se bojíme, ale bojíme se. Raději nepřemýšlíme, čeho vlastně…

Toho dokážou politici skvěle využít. Ať už pan Konvička v Čechách, Marián Kotleba na Slovensku, páni Strache a Kunasek v Rakousku, a samozřejmě prezident Zeman a jeho předchůdce Klaus. Páni, kteří kdysi svou opoziční smlouvou dali podklad k ožebračení a rozkradení země, by se měli vlastně krčit někde v politickém stínu a doufat, že na ně nebude moc vidět. Dělají pravý opak. Tak trochu mi to připadá, jako když ozbrojení zloději přepadnou domácnost a vysvětlují svým obětem, že mají být rádi, že přišli a jsou tam, protože je chtějí jen okrást a kdyby přišli vrahové, kteří by je chtěli zabít, ochrání je. Koneckonců jsou ozbrojení. Samozřejmě je to nesmysl. Kdyby oni vrahové skutečně přišli, budou lupiči první, kdo uteče, bez ohledu na to, že jsou jediní, kdo má zbraň. Je přece potřeba lup odnést do bezpečí a užít si ho.

Slovník pana prezidenta ostatně odpovídá řečem v hospodě čtvrté cenové skupiny. Jeho věty o dětech jako lidských štítech mi doslova vyrazily dech. Možná by mohl požádat rakouského prezidenta Fischera o povolení návštěvy uprchlíků ve Spielfeldu, aby se na ty „živé štíty“ podíval osobně. Samozřejmě to neudělá. Dalším stupňováním jeho rétoriky už může být jen výzva „Střílejte do nich“. Jako by se Zeman snažil postavit do pozice mluvčího evropské extrémní pravice. Samozřejmě to tak není. Jde mu jen o to, aby si získal přízeň „české hospody“ a zvýšil své preference. A tato tendence mu vychází. Ve virtuální volbě prezidenta, kterou organizovala Mladá fronta dnes, by dnes vyhrál už v prvním kole. A na oslavy sedmnáctého listopadu už studenty nepouštějí, protože je tam shromáždění strany pana Konvičky, na němž mluví prezident republiky. I Česko se fašizuje.

Jestliže image České republiky v zahraničí volbou Miloše Zemana prezidentem velmi utrpělo, byla by jeho nová volba úplnou tragédií. Při první volbě se ještě dá argumentovat, že lidé nevěděli přesně, co volí. Při opakované volbě už to neplatí. Češi by se tentokrát nezpochybnitelně přihlásili k jeho politice intolerance, nenávisti a hospodských žvástů.

Ve všech zemích Evropy sílí fašistické tendence, rostou preference stranám, které se netají snahou odstranit liberální demokracii. Hodlají zavádět „přímou lidovou demokracii“ jako pan Strache v Rakousku, či „demokracii sloužící národním zájmům“ jako Viktor Orbán či Jaroslav Kaczynski. Ovšem podobná hnutí jsou v Holandsku, Belgii, Francii a dokonce i v skandinávských zemích Finsku či Švédsku, tedy zemích vyhlášených svou tolerancí. 190 000 islámských žadatelů o azyl je na 9,6 milionů Švédů ovšem přece jen moc. Dostali strach. A jsou stále více ochotni obětovat své občanské svobody za příslib ochrany před nebezpečím, které ani sami nejsou schopni definovat, ale které podvědomě cítí. I oni zapomínají na rozum a volí emoce.

Na hrubý pytel hrubá záplata. Čili na teroristický režim (džihádistickou totalitu Islámského státu) odpovědět stejnou mincí – fašistickým státem západního typu. Diktatura si s jinou diktaturou poradí snadněji než demokracie. To může být pravda, ale jak vysoká bude cena? Trochu jako v knize „1983“ od George Orwella, kde je popisovaná diktatura nahrazena jinou – silnější, která dokáže své obyvatele sledovat a pronásledovat ještě lépe než ta, ve které hlavní postava románu žije. Cesta zpět k demokracii je pak nesmírně těžká až nemožná – a velmi krvavá. Možná krvavější než boj proti džihadistům.

Jak ale překonat strach, který žene hlasy stranám, které chtějí demokratické principy zrušit? Možná by stačilo omezit bezbřehý liberalismus, kterým naše západní společnost už pravdu trpí. Každé i jen teoretické omezení ochrany lidských práv či osobních dat vyvolává hysterickou vlnu odporu. Armády právníků bojují za lidská práva každého zločince, i kdyby nelítostně vraždil či k vraždám nabádal. Politická „corectness“ zakazuje už používat běžná slova, jako „Cikán“ či v němčině dokonce slovo „Fräulein“ čili slečna. Politicky korektní je „Junge Frau“ což je nesmysl, protože toto slovo nevystihne, zda je ona mladá žena vdaná či ne. Ale protože neexistuje slovo „Mänlein“ a když tak jen v pejorativním smyslu, muselo být slovo „slečna“ škrtnuto z německého slovníku. Nemáme opravdu žádné důležitější problémy? V čase, kdy fundamentalističtí blázni vraždí nevinné lidi, diskutujeme o právu homosexuálů na manželství, jako by se jednalo o nejdůležitější problém naší společnosti. Jen proto, že si politici netroufají definovat opravdové problémy a postavit se jim čelem.

Za propagování nacistické ideologie existují tvrdé tresty vězení. Džihádismus je nacismu minimálně rovnocenný. Proč tedy stálé ohledy pro kazatele nenávisti? Zákon, který by trestal projevy náboženské nenávisti stejně jako nenávisti rasové, je nutně potřebný a na spadnutí. A pokud bude přijat, je třeba ho i konsekventně uplatňovat. S nulovou tolerancí. Ať si oni kazatelé nenávisti koupí za saúdské peníze i ty nejlepší právníky, kteří budou hájit jejich „právo na svobodný názor“, které ostatně v Arábii samotné neexistuje. Tam stačí napsat, že křesťan či ateista má jako člověk stejnou hodnotu jako muslim a odsoudí vás k ubití holemi k smrti. Ani oni právníci, ani jejich peníze jim nesmí pomoci k beztrestnosti. Tolerance není jednosměrka, je to projev vzájemnosti. Vzájemné tolerance či úcty. Právě v té věci si ale politici netroufají říct jasné slovo. Bojí se o ropu ze Saúdské Arábie?

Pokud to ovšem nedokážou, prohrají vše. Člověku, který se bojí, nestačí říct „neboj se“. Je třeba mu vysvětlit, proč se bát nemusí. Co se dá udělat pro jeho bezpečí. Ne gesta, ne prázdná slova a minuty ticha, ale činy. Pokud to evropská politická reprezentace nepochopí, bude po Maďarsku a Polsku následovat Rakousko, Francie, pak Holandsko, Švédsko….

A pak už jen zhasnout světlo a říct „Dobrou noc, Evropo.“

Korupce – co s ní


Korupce je nepochybně obrovským problémem. Nejen u nás, ale ve většině zemí světa. Korupce se ukazuje jako nejvýznamnější brzda hospodářského vývoje, je to něco, jako železná koule, kterou vleče ekonomika té které země na noze za sebou.Čím je ta koule těžší, tím pomalejší je hospodářský růst.

Má to dva hlavní důvody:

1)      Státní zakázky v zkorumpovaných režimech jsou mnohem dražší. Soutěže o jejich přidělení, pokud k nim vůbec dojde, jsou zmanipulované podle hesla – zakázku dostane ten, kdo nabídne víc. (Oficiálně míň, ale na úplatcích víc) Samozřejmě si vítěz pak ony úplatky započítá do ceny své zakázky – ztrátový být nemůže. Proto je kilometr dálnice v České republice dražší než kilometr v Rakousku, i když se tady stavbaři musí probíjet mnohem obtížnějším terénem. Část peněz tedy skončí v kapsách úředníků. (Jeden hořký vtip říká, že korupce při státních zakázkách je všude, jde jen o její míru. V Rakousku berou úředníci 1%, v Česku 10, na Slovensku 30 a v Rusku 300. Ten údaj z Ruska zřejmě bazíruje na olympiádě v Soči, původně měla stát 9 miliard dolarů, stála ale nakonec 40!). Jsou to peníze, za které by se mohly dát rozjet další projekty a zaměstnat další lidé, kteří by se z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti či sociálních dávek stali platiči daní. Vůbec nejhorší pak je, když ti zkorumpovaní vyvezou své peníze za hranice své země. Pokud totiž peníze zůstanou doma, mohou se zde točit a aspoň částečně se přes daň z přidané hodnoty vrátit do státního rozpočtu. Pokud zmizí za hranicemi, jsou definitivně a v celé své výšce ztraceny. A kdo už dnes v globalizovaném světě nechává ilegální peníze doma?

2)      Psychologický efekt je ještě mnohem fatálnější. Obyvatelstvo země, ve které je rozbujelá korupce – zejména ta ve státní správě – se snaží všemi prostředky vyhnout placení daní. Proč by měl slušný občan odvádět své peníze do státní kasy, kde se stejně rozkradou? Morálka placení daní je nepřímo úměrná míře korupce. Nejvyšší morálku v placení daní v Evropě má Dánsko – i když jsou tam daně nejvyšší. Proč?

Korupce ve světě se měří od roku 2004 takzvaným Corruption perceptions index. Můžeme mít sice k tomuto vynálezu Johana hraběte Lamdsdorffa výhrady, jde přece jen o subjektivní měřící metodu, lepší způsob hodnocení ale v současnosti není k dispozici a hodně faktorů nasvědčuje, že je tato měřící metoda schopna monitorovat aspoň v hrubých obrysech zátěž korupce v jednotlivých zemích.

Pro ty, kdo tento index neznají, je to desetibodová stupnice, přičemž 10 znamená, že se v té zemi ještě nikdy nikdo ani v náznaku nesetkal s potřebou dát úplatek, 1 bod znamená, že bez úplatku nedostanete v podstatě ani vodu. (Jestliže Somálsko a severní Korea dosáhly 0,8 bodu, není se co divit, že v těchto zemích zuří hladomor).

Tradičně nejlépe dopadají severské země Dánsko (a jsme u věci placení daní!), Finsko, Švédsko a Norsko (Island, který v roce 2004 byl na třetím místě, poklesl po hospodářské krizi v roce 2008 a státním bankrotu na místo třinácté). K zemím s nejmenší korupční zátěží patří ale i Švýcarsko či Singapur.

České republice patří nelichotivé 53. místo s indexem 5,1, Slováci jsou hned za námi na místě 54. S indexem 5,0. Přičemž hodnota 5,0 se považuje za hranici, kdy se korupce stává kritickou a skutečným společenským i hospodářským problémem.

V hrubých rysech se dá vysledovat vztah mezi chudobou a korupcí, chudé země jsou v průměru korupčnější než země bohaté, touha dostat se k penězům a zajistit si slušný životní standart, či dokonce zbohatnout nelegální cestou je v zemích potýkajících se s chudobou očividně větší. Ale neplatí to obecně. Například země jako Botswana v Jižní Africe, Uruguay či France (někdejší Francouzská Guayana) v jižní Americe jsou chudé a přece jim patří pozice okolo dvacátého místa. Barbados dosáhl dokonce na 17. místo a o blahobytu se v této zemičce mluvit nedá.

Naopak země s vysokým příjmem z nerostných surovin jako je ropa, jsou nepoměrně korupčnější než jiné mnohem chudší země. Například Saúdská Arábie je až za námi na 55. místě s indexem 4,9, tedy pod onou kritickou hranicí pěti bodů. A Kuvajt, jehož občané díky blahobytu země ani nemusí platit daně, je na 63. místě s 4,3 body. O Venezuele ani nehovoříc – tato na ropu nejbohatší země v Jižní Americe je 161. S indexem 1,9!!!

Není to tedy jen chudoba, která je matkou korupce. Hraje zde roli i mnoho dalších faktorů.

Zajímavé je, že nejmenší míru korupce mají země, kde je hlavním náboženstvím křesťanství protestantského typu. Ať už jsou to skandinávské země, ale i Austrálie, Nový Zéland, či Británie, USA, Kanada nebo Švýcarsko či Holandsko. V katolických zemích je situace nepoměrně horší. Itálie (kde hraje ale podstatnou roli i úloha mafie) je na katastrofálním 69. místě s indexem 4,3 (a nemůže se hospodářsky pohnout z místa). Zda zde hraje úlohu zpověď s rozhřešením, můžu jen hádat. Ale protestant si musí každý svůj zlý čin vybavit s Bohem osobně a nikdy si není jistý, zda mu bylo odpuštěno. Jezuité v rámci rekatolizace zavedli dokonce jakýsi tarifní žebříček, jakými projevy lítosti si může katolík vysloužit absoluci (odhlédnouc od poutí do Říma, Jeruzaléma či Santiago de Compostella, což přinášelo po zaplacení určitých poplatků úplné odpustky za spáchané hříchy). Ještě i dnes o hlavních církevních svátcích dostávají věřící, kteří se účastnili mše, odpustky svých hříchů. Možná to svádí k tomu, aby člověk beztrestně hřešil. Když kněz dá rozhřešení, je duše zase čistá a cesta do nebe otevřená. Samozřejmě že to tak není (nebo na to nejsem ochoten věřit), ale zažil jsem dost lidí katolické víry, kteří si to myslí, v to věří, či věřit chtějí. Protože se taková interpretace nabízí. Opakem svatého není hříšník ale svatoušek. A těch je víc než dost.

Významnou roli hraje ale určitě i mentalita obyvatelstva. V kmenové společnosti Arabů či Berberů byl „dar“ náčelníkovi za jeho přízeň naprosto normálním činem. Úplatek je tedy přirozenou součástí života a jak vidíme na Saúdské Arábii či Kuvajtu, nedokáže ho vymýtit ani blahobyt. Turecká nadvláda na Balkánu je cítit dodnes. Všechny země, které byly pod tureckou nadvládou, vedou s korupcí naprosto marný boj. Schopnost dát peníze tomu správnému je výrazem chytrosti, na kterou může být místní občan hrdý. U nás se cítí být ponížen a platí, protože musí nebo si myslí, že musí, v orientu se tím naopak může pochválit a sklidí aplaus.

Tradice se tahají po celá staletí, mentalita se nezmění za jednu generaci, dokonce ani za sto let. Rakousko je na 23. místě a je korupčnější než Německo, i když v jiných ohledech jsou tyto země jako dvojčata. Dokonce i katolické Bavorsko má nižší míru korupce než Rakousko. Ve Vídni obvyklé „schadet nét“ čili „nezaškodí“ je součástí vídeňské kultury.

Politici hrají při budování tohoto faktoru obrovskou roli. Jestliže se ministr financí Rašín po první světové válce rozhodl vyhlásit korupci nelítostný boj, ministr financí z roku 1990 Václav Klaus ji označil a stále ještě označuje za „šikovnost některých lidí“. Takové nastavení má na morálku fatální následky, zejména, když pan Klaus jako prezident dokonce už odsouzené zloděje z moci svého úřadu omilostní. Václav Klaus korupci ideologicky prakticky legalizoval a udělal z ní součást naší ekonomiky, o jejím brzdícím efektu na hospodářský růst buď nevěděl, nebo mu to bylo jedno. Rašín svého času postupoval zdánlivě naivně – jeho „Komise pro prověřování původu majetku“ měla prověřit původ majetku všech občanů tehdejšího Československa. Samozřejmě to byl naprosto nemožný úkol. Jenže pokud se někdo choval příliš nápadně, vystavoval své bohatství na odiv, měl velmi rychle tuto komisi na krku. Výsledkem bylo, že se bohatí snažili navenek vystupovat skromně a nenápadně, nevystavovali své (často ilegálne) získané bohatství na odiv a na morálku tehdejšího Československa to mělo blahodárný efekt – ne nadarmo bylo Československo v meziválečném období po Německu druhou nejsilnější evropskou ekonomikou.

A samozřejmě rozhodující roli hraje i úloha státu. Čím víc zasahuje stát do života občanů a čím mocnější je státní administrativa, tím vyšší je míra korupce. Je-li úředník všemocný a nekontrolovatelný, samozřejmě to svádí k tomu, aby svou pozici využil k vlastnímu obohacení. Totalitní systémy jsou všeobecně mnohem korupčnější než demokratické země. Neplatí to obecně, například Chile – nijak bohaté – je na chvályhodném 21. místě s indexem 7,3 – díky diktatuře generála Pinocheta, kterému se podařilo do té doby všudypřítomnou korupci drakonickými tresty vymýtit. V podstatě je ale korupce nedílnou součástí mocenského systému diktátorských režimů – korupce totiž posiluje poslušnost. Úředník musí být zkorumpovaný, protože pak je vydíratelný i odstranitelný podle potřeby, pokud by nebyl dostatečně loajální. V Číně se údajně správcem provincie může stát jen dostatečně zkorumpovaný úředník – aby ho mohli za onu korupci popravit, kdyby na jeho místo dostal zálusk někdo mocnější či významnější.

Představa, že komunistický režim nebyl korupční, je naivní. Samozřejmě byl, jen se neuplácelo penězi, protože ty hrály podřadnou roli. Protože jen málokdo mohl cestovat do ciziny, neměl velké sumy peněz ani jak vydat. Podplácelo se nedostatkovým zbožím, výhodami, či například i oněmi devizovými přísliby a k řezníkovi se pro vybrané výrobky chodilo zadním vchodem. Jen zdánlivým paradoxem bylo, že například kvalitní „spišské párky“ byly podstatně levnější než nechutné párky „dietní“. Jen nebyly dostupné pro každého. Všechny postkomunistické země za sebou táhnou dědictví svých totalitních režimů a jedním z těchto prvků je i korupce. Nejlépe v potlačování korupce si vede Polsko, které je na slibném 35. místě s indexem 6,1. To je podle hospodářských analýz i důvodem, proč má právě Polsko z postkomunistických zemí nejvyšší hospodářský růst a nejlepší dynamiku vývoje. Paradoxem je, že občané to nedokážou ocenit. Vládu PO, která měla na tomto vývoji za posledních osm let největší zásluhy, vyměnili za populismus Jaroslava Kaczynského. Je tedy otázkou, zda se energie vynaložená do potlačování korupce, politicky vyplatí. Hospodářsky ano, ale na druhé straně je tu spousta frustrovaných úředníků, kterým vláda brání dostat se ke svému úplatku a ti dokážou hovořit (zejména před volbami) hodně hlasitě. A navíc, boj proti korupci může být úspěšný, ale vždy jen relativně. Korupci můžete potlačit ale ne vymýtit a relativní úspěchy se špatně měří. Prostý polský volič neví, že za Krkonošemi a Tatrami je situace mnohem horší než u něj doma.

Nicméně, pokud se kterákoliv společnost chce začít pozitivně vyvíjet, je jejím prvotním úkolem boj proti korupci. Pokud k němu je politická vůle.

Jenže tu vůli v české politice postrádám. Samozřejmě se proti ní brání i skupiny, které by o svůj vedlejší příjem přišly. V Rakousku je například systém zdravotního připojištění. Za to, že si měsíčně platím u privátní pojišťovny určitou sumu, mám nárok na volbu lékaře či nemocnice, ve které se chci nechat léčit. Samozřejmě, že se tak dostanu dříve k potřebnému (bohužel často i k nepotřebnému) zákroku, i když to politici popírají, mají připojištění pacienti určité výhody. Protože ona privátní pojišťovna zaplatí nemocnici, ve které pojištěnec ležel určitou sumu, která se pak rozdělí podle daného klíče mezi VŠECHNY tam pracující lékaře. Na Slovensku, zejména v Bratislavě, (o situaci v Čechách a na Moravě nejsem dostatečně informován) musíte uplácet jednoho konkrétního lékaře. Jak v Rakousku, tak v Česku tedy existuje „dvoutřídní medicína“ (i když to vlády v obou zemích vehementně popírají). Jen v Rakousku běží na legální, v Čechách a na Slovensku na ilegální bázi. Ono rakouské připojištění je účinné protikorupční opatření. V Čechách je politicky neprůchodné. Proč asi?

Nechápu například úporný boj českých politiků proti elektronickým pokladnám. Ty jsou v celé Evropě samozřejmostí (s výjimkou Řecka a Česka). V Itálii dostanete elektronický doklad i na kávu za 90 centů – a musíte ho mít u sebe i po opuštění baru či restaurace pro případ kontroly daňového úřadu. V Čechách snaha o jejich zavedení budí křik a odpor – kolik malých hospod a lékáren by zaniklo! To znamená jinými slovy, že tyto hospody a lékárny přežívají jen díky černé ekonomice a neplacení daní. Mí čtenáři vědí, že jsem vždycky podporoval knížete Schwarzenberga, protože ho považuji za slušného člověka. Tentokrát musím ale jeho strategii odporovat. Jak chce osvobodit od elektronických pokladen malé provozy? Podle jakého klíče – podle nějakého ODHADNUTÉHO obratu? Kdo odhadne ten obrat? Ten vykázaný bude přece odpovídat právě oné černé ekonomice. A úředníci, kteří budou potvrzovat, že daný provoz se vyskytuje pod onou zákonem určenou hranicí obratu, se určitě už nemůžou dočkat. Bez úplatku to určitě nepůjde! Elektronické pokladny by přinesly přehled o OPRAVDOVÉM obratu, o němž by žádný úředník nemohl rozhodovat. Byl by pak tak nepřekonatelný problém, provozům do určité výšky obratu vyplatit daň s přidané hodnoty zpět – úplně nebo částečně a pak od určité výšky vůbec? Byl by to transparentní systém.

Jenže právě transparenci se společnosti, kde se korupce stala nedílnou součástí každodenního života, brání nejvíc. Pokud Andrej Babiš nedokáže prosadit ani tento minimální program, může svou politickou misi označit za neúspěšnou a ukončit ji. Pokud chce posunout českou společnost někam dál, musí potlačit černou ekonomiku. A s ní černé – jinými slovy špinavé – peníze. I když na jejich existenci bývalý český prezident Václav nevěří. Ony tu jsou a působí jako písek v motorových převodech.

Aachen – Cáchy


Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal.

A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem  totiž pořádnou žízeň a byl jsem zvědavý). Hned jsem si představoval následky, pokud by voda byla promořena nějakými zhoubnými baktériemi. Obavy byly zbytečné. Údaj, že se nejedná o pitnou vodu tu není proto, že by termální voda byla špinavá nebo infikovaná, je ovšem registrována jako lék, tedy ne jako pitná voda. Klidně se jí napijte. Má intenzivní chuť, je dost slaná a smrdí po síře. Vyvěrá v kolonádě v Elisenbrunnen a obsahuje sodík, draslík, fosfor a onu síru. Teplota vody u pramene je 53 stupňů Celsia, takže tu vodu museli císaři určitě ochlazovat. Ale to bylo jednodušší, než mu ji nahřívat.

Karel zde nechal koncem osmého století vybudovat císařskou falc a díky svým revmatickým potížím zde strávil posledních sedm let svého života. Ta falc působí ještě dnes monumentálně, tvoří vlastně náměstí Katchhof orámovaný na horní straně monumentální budovou městské radnice a na dolní pak ještě větším Dómem. Oboje je impozantní a skvěle se doplňuje, při vstupu na Katchhof se návštěvníkovi až zatají dech. U příležitosti 1200 let od úmrtí Karla Velikého (zemřel roku 814) bylo zřízeno historické centrum Charlemagne, kde by člověk měl svou cestu historií Cách začít. Nezačal jsem, personál byl na podnikovém výletě. Nevadilo to. Zbylo mi víc času na obdivování krás města. Je jich dost.

DSC_0158

Samotná radnice stojí rozhodně za návštěvu. Je to gotická budova, dokončená roku 1349 a stojí na místě někdejšího Karlova paláce. Zde, na prvním poschodí, hodovali římští (tedy vlastně němečtí) králové po své slavnostní korunovaci. Palác ovšem časem chátral, jako poslední obědval v starých prostorech Rudolf Habsburský. Zvládl údajně celou slavnostní hostinu za hodinu, přičemž stále sledoval strop nad svou hlavou, hrozící každou minutu zřícením. Občané města se poté rozhodli chátrající budovu v roce 1330 strhnout (žádný z dalších panovníků si tu zřejmě už jíst netroufal) a postavili na jejím místě radnici novou. Sál pro hostiny králů ale vybudovali opět – nachází se na prvním poschodí a je úžasný. Velikostí 45×18,5 metrů se 100 gotickými oblouky se řadil k největším v Evropě. Na zdech je 5 fresek ze života Karla Velikého, tři další byly zničeny za druhé světové války. Jako první hodoval v novém sále jmenovec Karla Velikého, náš otec vlasti Karel IV. po své korunovaci v roce 1349 – s naším panovníkem se setkáme v Aachenu ještě několikrát.

E2

Aachen byl jediným německým městem, které spojenci dobyli ještě v roku 1944. Po šestitýdenních úporných bojích se podařilo město obsadit 21. října 1944. Fronta se zde nadlouho stabilizovala – nedaleký Kolín nad Rýnem byl dobyt až koncem března 1945. S obsazením Cách je spojena historie, která pro mne zněla skoro neuvěřitelně. Američané hledali po obsazení města osobu, kterou by mohli dosadit jako nového starostu. Našli ji ve Franci Oppenhofovi, katolickému odpůrci nacismu. Ten vzal věci do ruky spíše diktátorsky než demokraticky, nicméně slavil úspěchy. Během zimy 1944/1945 se mu podařilo dát do provozu nemocnici, obnovit zásobování vodou a začala fungovat doprava i infrastruktura. Tím si podepsal rozsudek smrti. Jestliže mu na podzim 1944 nacisté zpoza fronty jen vyhrožovali a doufali, že se znemožní a „rozhořčený lid“ jej vyžene, jeho úspěchy měly za důsledek rozhodnutí o fyzické likvidaci „zrádce a kolaboranta.“ 25. března 1945 tedy pouhých šest týdnů před koncem války, byl Oppenhof zavražděn výsadkářským komandem SS, které poslal Himmler za frontu.

Na spodní části falce je Dóm. Ten dal postavit Karel Veliký. Vypráví se legenda, že občané města neměli se stavbou naspěch a prostředky, které jim císař vyčlenil, použili na jiné účely. A pak náhle král nahlásil svou návštěvu. Ve městě vypukla panika. Karel dokázal být hodně tvrdý, když se rozzlobil a s jeho vztekem mohli počítat. Tehdy se objevil žebrák, který jim slíbil dostavit Dóm za jediný den. S podmínkou, že mu bude patřit první duše, která do nového chrámu vstoupí. Byl to samozřejmě ďábel osobně. Cáští (přece jen raději aachenští) občané souhlasili a Dóm další den stál. Měšťané se ale vynašli. Jestliže ďábel počítal, že do nového Dómu vstoupí jako první císař sám nebo aspoň arcibiskup či starosta města, měšťané tam vehnali vlčici. Ďábel se na ni vrhl, a když zjistil, že byl oklamán, s hrozným řevem vyběhl z chrámu. Přirazil za sebou dveře tak silně, že v klepadle zůstal jeho palec a dveře mají dodnes vpravo dole prasklinu. Vlčice z bronzu pak stojí přímo ve vstupní hale kostela. Doložena je tu už v roce 1320.

E10

Chrám koncipoval Karel Veliký jako obrovský oktagon plný symboliky (už samotný osmihran symbolizuje osmý den tvoření – tedy poslední soud a s ním dovršení dokonalosti). Ti kdo se při mém článku o Kolíně a popisu svatých relikvií, které v tom městě hrály tak důležitou roli, klepali do čela, budou se teď zřejmě bušit pěstí. Karel si totiž nechal k vysvěcení chrámu poslat od patriarchy Jeruzalémského svaté relikvie nesmírné hodnoty. Nejsou to výjimečně žádné kosti – v pozlaceném skvostném relikviáři se nacházejí: Ježíšovy plínky a jeho bederní rouška ze dne ukřižování, šaty panny Marie a rouška, do níž byla zabalena uťatá hlava Jana Křtitele. Už jste se dosmáli?

Tak tedy k symbolice oněch kusů oděvu. Ježíšovy plínky a bederní rouška symbolizují zrození a smrt, tedy koloběh lidského života, Mariin oděv pak mateřství, tedy život před životem a současně i boží původ Kristův a rouška svatého Jana Křtitele překlenuje Starý a Nový zákon.

Ty látky se od roku 1349 (opět v tom měl zřejmě prsty náš Otec vlasti) vystavují každých sedm let veřejnosti. Kupodivu se nerozpadly, i když podle uhlíkové radioaktivní analýzy pocházejí skutečně z prvního století po Kristu – a to prý bez jakékoliv konzervace – podobá se to opravdu zázraku.

E12

V chrámu je ještě další relikviář – s kostmi svého zakladatele Karla Velkého. Tento velký šiřitel křesťanství – šířil ho ohněm a mečem a kdo se nenechal pokřtít, přišel hned o hlavu jako desetitisíce nezkrotných a nepoddajných Sasů – byl 29. 12. 1165 papežem Paschalisem III. na žádost císaře Friedricha Barbarossy vyhlášen za svatého. Paschalis byl ovšem protipapež z císařské vůle – císař Barbarosa se s vládnoucí hlavou církve Alexandrem III. totiž nesnášel. Karel proto platí za svatého v celém německy hovořícím prostoru – přesněji v oblasti někdejší svaté říše římské, není ale za svatého uznán katolickou církví všeobecně. Na skvostném pozlaceném relikviáři je vyobrazeno 16 králů, následníků Karla Velikého až po Friedricha II – ten relikviář totiž daroval Dómu právě Barbarossův vnuk Friedrich II. v den své korunovace 27. července 1215. Zajímavé je, že analýza kostí prokázala, že pocházejí skutečně od jedné osoby a ta žila na konci osmého století – mohlo by se tedy skutečně jednat o Karla osobně. Měřil podle rekonstrukce 184 cm, byl tedy na svou dobu opravdu velký muž. Není ovšem v relikviáři celý a v tom má opět prsty náš Karel IV. Barbarossa byl samozřejmě svatořečení Karla Velikého přítomen a věnoval chrámu obrovský 265 kilo těžký svícen visící na 27 metrů dlouhém řetězu. Ten řetěz je stejně jako svícen ještě originál z roku 1165 a směrem ke stropu se rozšiřuje, aby se zdál pro pozorovatele stále stejně tlustý. Jeho 240 článků váží dohromady 330 kilo, tedy víc než svícen sám. I ten svícen je plný symboliky, znázorňuje nebeský Jeruzalém s osmi velkými a osmi malými věžemi a 48 svíčkami.

Nejdůležitější částí chrámu je ale korunovační trůn římských králů. V Dómu byl korunován syn Karla Velikého Ludvík Pobožný a pak tuto tradici znovu založil Otto I. Od té chvíle byl římským králem jen ten panovník, který byl korunován na tomto trůnu v aachenské katedrále a to kolínským arcibiskupem a korunou, kterou nechal Otto k tomuto účelu zhotovit a která se dnes nachází ve vídeňském Hofburgu. Korunovací zde proběhlo celkem třicet, poslední z nich se odehrála roku 1531, kdy zde byl německým králem korunován Ferdinand I. Jeho syn Maxmilián II. měl k relikviím odmítavý postoj a jeho vnukovi Rudolfovi II se očividně tak daleko cestovat nechtělo. A tak tradice zahynula.

E8

Abychom pochopili smysl pro symboliku, musíme se tímto trůnem zabývat déle. On je totiž sám relikvie. Mramorové desky, ze kterých je postaven, prý pocházejí z chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Je to docela možné, ty desky jsou určitě antického původu, na jedné z nich si totiž římští legionáři vyryli hrací desku pro jednu ze svých oblíbených her. Aby ale akt korunovace dostal ještě více symboliky, podkládali pro obřad korunovace pod trůn pytlík, v němž měla být půda nasáklá krví prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána – tedy půda ze svaté země. Nový římský král byl tedy korunován na svaté půdě. Až pak mohl kolínský arcibiskup vložit novému králi na hlavu korunu Karla Velkého, tedy vlastně císaře Otty I., kterou k tomuto účelu speciálně přivezli z Norimberka. Korunovační insignie totiž byly přechovávány na dvou místech. V Norimberku koruna, kříž, svaté kopí, říšské jablko, meč, žezlo a nádoba na svěcenou vodu. V Cáchách pak byly přechovávány pytlík s půdou svatého Štěpána, říšský evangeliář a šavle Karla Velkého.

Dnes je chrám vyzdoben mozaikami, které v něm byly vytvořeny po odstranění barokové výzdoby v devatenáctém století. Za Karla Velkého však byl celý chrám vymalován bíle a jen kovové předměty jako zábradlí a podobně byly pozlacené – zářily tu tedy jen barvy bílá a zlatá.

Rozhodně se vyplatí návštěva chrámové pokladnice. I tady se setkáme se stopami Karla IV. Náš otec vlasti byl totiž jmenovec zakladatele západořímského středověkého císařství, a sice po celých 461 letech. Od smrti císaře Karla III. Tlustého v roce 888 se žádný další císař Karel nejmenoval. To jméno nebylo v německém prostoru obvyklé a i náš Karel, původně Václav, za něj vděčil svému biřmování, které se odehrálo ve Francii. Karel IV. obdařil pokladnici dvěma relikviáři na ostatky Karla Velikého. Jeden z nich tradiční ve formě budovy s gotickými věžemi je zajímavý jen tím, že autor zde naprosto špatně zobrazil chrám v Cáchách – zřejmě o něm věděl jen z doslechu. Ten druhý relikviář je ovšem velmi skurilní záležitostí. Je to asi nejznámější busta na světě. Zobrazuje krále Karla Velikého s korunou na hlavě. Tou korunou byl v roce 1349 korunován římským králem náš Otec vlasti – až potom skončila na hlavě jeho slavného předchůdce. Pravou korunu Otta I. měli v držení synové krále Ludvíka Bavorského a nehodlali se jí jen tak vzdát. Zpochybněte ovšem korunovaci korunou, kterou následně nosí na hlavě zakladatel západořímského císařství. Víko oné busty je totiž odklápěcí a v ní se nachází lebka Karla Velikého. Z iniciativy Karla IV. byl každý nastávající římský král po svém zvolení přivítán v branách města Cách touto bustou. Poté ji musel odklopit a políbit v ní skrytou lebku. Dost skurilní a málo hygienická záležitost, ani jednoho z kandidátů ale tento ceremoniál neodradil.

E11

Kromě těchto relikviářů jsou v pokladnici i další poklady, mimo jiné i tzv.“Český křídlový oltář“, na němž je zobrazen svatý Václav. Do Aachenu se dostal v polovině patnáctého století, kdy u nás vládl Jiřík z Poděbrad. Nemám tedy tušení, jak a proč se sem dostal, pokud by to některý z mých čtenářů věděl, byl bych mu velmi zavázán.

Z českých panovníků je v Aachenu přítomen ještě jeden. Ve vstupní hale radnice je vedle obrazu Karla Velkého na protější straně portrét Zikmunda Lucemburského. Opět se mě neptejte, proč zrovna jeho. Ale aachenským stál zřejmě za to.

Se jménem Karla Velikého je spojena i cena pojmenována jeho jménem, kterou dostává osoba nebo organizace, která se nejvíc zasloužila za sjednocování Evropy. Tak jako se i císař se snažil sjednotit celou tehdejší Evropu pod svým žezlem. V roce 1991 dostal tuto cenu, jako zatím jediný Čech, Václav Havel.

Aachen nebo chcete-li Cáchy je (jsou) úžasné. Stojí za to, je navštívit, i když je to lán cesty. Zejména pro milovníky historie se ta cesta vyplatí – a narazí v této vzdálené končině na hranici Nizozemí a Belgie (tříhraniční bod na je s 322 metry nad mořem nejvyšší horou Nizozemí) na překvapivé množství českých stop.

E13