Month: May 2015

Je korupce porazitelná?


Na začátek cituji v mém překladu z dnešního rakouského rádia: „Dnes se rakouští občané dozvěděli dvě překvapivé zprávy- „FIFA (světová fotbalová aosiciace) je zkorumpovaná a štědrý večer bude letos zase 24. prosince. Někteří byli opravdu překvapeni a ptali se, proč musí být štědrý večer vždycky ve stejný den.“

Jak už jsem uvedl, mám rakouský humor rád, připomíná mi ten starý dobrý český, který si dokázal s trochou nadsázky pohrát se slovy, byl intelektuální, ale ne zase tak moc, aby mu lidé nerozuměli. Což se mi stalo s plakáty strany zelených před letošními volbami do zemského parlamentu ve Štýrsku. Prostě byly tyto plakáty očividně určeny lidem inteligentnějším, než jsem já, protože jsem při nejlepší vůli nepochopil, co tím naši milí zelení radikálové chtějí říct. Například obraz holící se mladé ženy s textem: „Jednou budeme se svou výplatní páskou všichni stejní.“ Syn se domníval, že by to možná mohlo znamenat, že ženy a muži mají vydělávat stejně, pro mě to bylo ale komunistické heslo, že všichni lidé mají mít stejný plat. Jedno, zda se tlučou po nočních službách v nemocnicích anebo zametají ulice. Nic proti těm, kteří zametají ulice, práce je to potřebná, ale zda je stejně zodpovědná jako práce operatéra, který po půlnoci na operačním sále skládá dohromady člověka po autonehodě, o tom bych si dokázal zapochybovat. Připomnělo mi to staré komunistické časy, kdy musel zedník samozřejmě vydělávat víc než lékař a zelení můj hlas letos nedostali. Doufám, že seženou těch pět procent lidí inteligentnějších, než jsem já, kteří je pochopili, aby se dostali do zemského parlamentu. Ale zpět k věci.

Aféra kolem korupce ve FIFA hýbe momentálně světem, ukazuje, ale jak je ten svět, v němž vládnou už dvacet pět let jen peníze, proti moci peněz bezmocný. Policie sice zatkla středně velké ryby, sám boss Joseph „Sepp“ Blatter, ten nejzářivější příklad otevřené korupce na celé západní polokouli, nejen není zatčen ale ani nehodlá odstoupit ze své funkce a bude zřejmě zítra zase zvolen prezidentem FIFA. Proti tomu zřejmě nikdo nic nenadělá. Všichni afričtí a asijští delegáti jsou koupení a jsou koupení už od roku 1998, kdy jim pan Sepp rozdal na hotelové pokoje obálky s 50 000 dolary jako příspěvek na rozvoj kopané v daných zemích. Samozřejmě, protože ty peníze byly v obálkách, sotva našly cestu k fotbalovému dorostu. Všichni ti, kteří celá desetiletí brali, jsou bytostně závislí na tom, aby Sepp Blatter zůstal. Aby nevyšla na veřejnost jejich vlastní úplatnost. Evropané tahají za kratší konec. Blatter je nepodplácel, protože hlasy evropských delegátů by byly příliš drahé. Evropský funkcionář se dá sotva koupit pod milion, za ty peníze může mít prezident FIFA dvacet hlasů z Afriky nebo Asie, latinskou Ameriku samozřejmě nesmíme taky zapomenout. Ostatně na adresu nadace rakouského předsedy fotbalové asociace Lea Windtnera přišlo před týdnem překvapivě 100 000 Euro. Přesto vyhlásil, že Rakousko bude hlasovat proti Blatterovi – Evropané jsou prostě moc drazí! Pokus prolomit jejich frontu v Rakousku zřejmě nevyšel, pan Blatter to ale určitě zkusí někde jinde.

Že ve FIFA vládne korupce, cvrlikali vrabci na střeše už celá desetiletí, dokonce už před zvolením Blattera v roce 1998, on ale dovedl systém k naprosté dokonalosti. Četl jsem o tom článek už dobře před dvěma lety, kde byly vyčíslovány doslova detaily špinavých praktik FIFA a jejího prezidenta, nicméně se nic nedělo. Nikdo si nedokázal představit, že by se mohlo podařit intrikánovi Blatterovi cokoliv dokázat. Proč tedy teď takový překvapivý úder proti jeho lidem?

To načasování zní na první pohled logicky. Několik dní předtím, než se Blatter znovu postaví k volbám, aby byl  po x-té zvolen prezidentem FIFA. Každý normální člověk by samozřejmě rezignoval, ale i ti nejnaivnější si nemohli myslet, že by něco takového udělal Sepp. To zatýkání jde totiž na konto amerických vyšetřovatelů. Na první pohled logické, šlo v první řadě o viceprezidenta FIFA Jeffreyho Webba – pravou ruku Blattera a jeho možného nástupce. Tento pán, oficiálně bydlící na Kajmanských ostrovech, přivedl vyšetřovatele na stopu. Dubiózní platbu z Kataru totiž odmítla přijmout dokonce i banka v jeho domovině na Kajmanských ostrovech a tak si musel nechat peníze převést do New Yorku. A newyorská banka tuto podezřelou platbu nahlásila. Jenže jde opravdu o volby Blattera za prezidenta a o jeho pravou ruku Webba?

Pokud by totiž někdo chtěl zabránit organizaci mistrovství světa v Rusku, má opravdu nejvyšší čas. Jakmile se rozlosují kvalifikační skupiny, nebude se dát dělat už vůbec nic, a to bude už letos. Putin připravuje velkolepou politickou show. Svět má špatné zkušenosti s předáváním organizace vrcholových sportovních podniků diktátorským režimům – ty je vždy využijí k upevnění vlastního režimu a k propagaci svého způsobu politiky. Bylo to tak v Berlíně 1936, v Moskvě 1980, Pekingu 2008 i v Soči 2014.

A prezident Putin už označil zatýkání zkorumpovaných funkcionářů FIFA za americkou intriku proti čestnému panu Blatterovi. Samozřejmě, že tuší, odkud vítr vane, na to má moskevský vládce velmi citlivý nos.

Všechny hospodářské sankce proti Putinovi a jeho věrným vyzněly do ztracena, byly totiž směšné a nic nedokázaly. Jediné, co by ruského diktátora skutečně zasáhlo, by bylo vzít mu hračku, v tom případě mistrovství světa ve fotbale. Jenže na to by musely úřady skutečně DOKÁZAT, že Rusko dostalo mistrovství světa na základě úplatků. To nebude lehké.

Přesto se ihned po zatčení funkcionářů FIFA, kdy ještě mistrovství světa v Rusku vůbec nebylo tématem, ozvali dva prominentní ruští funkcionáři. Vitalis Mutko, ruský ministr sportu se dal slyšet, že „oni postižení funkcionáři neměli žádný vztah k turnaji, který se má uskutečnit za tři roky.“ Igor Ananskij, předseda výboru ruské Dumy pro sport, se dal slyšet, že „všechny komentáře, podle kterých se bude muset Rusko vzdát organizace mistrovství světa, jsou neopodstatněné.“

Tak nějak se mi vnucuje staré přísloví o potrefené huse.

Samozřejmě, že pan Vitalij Mutko hovoří pravdu, o tom nikdo nepochybuje. Rusové hovořili vždy jen pravdu, a na Ukrajině není ani jeden ruský voják.

Jenže….

I kdyby zatčení funkcionáři mluvili a usvědčili ruskou administrativu z nekalých praktik, bude těžké dokázat, že říkají pravdu. Může se argumentovat, že jim americké úřady za křivou výpověď slíbily mírnější trest – ostatně praxe, která není až tak zřídkavá.

V podstatě všichni vědí, co se stalo a co se děje. Ono předání dvou mistrovství světa najednou na dva skutečně dubiózní kandidáty Rusko a Katar, bylo skutečně kapkou, kterou přetekl pohár. Jenže otázka je, zda fakt, že špína už skutečně z onoho poháru vytéká na zem, na věci něco změní. Ve světě, kde se korupce stala normou a kde peníze rozhodují úplně o všem, nemusí mít ani taková skutečnost žádný reálný dopad.

Prezident UEFA Michael Platini dnes vyhlásil, že pokud bude Blatter zvolen opět za prezidenta, vydá se Evropa svou vlastní cestou. To by v praxi znamenalo vystoupení ze světové federace. Hrozba velká – jsou to Evropané, kteří platí do společné kasy nejvíc a pořádat mistrovství světa bez evropských klubů si nedovede dobře představit ani Blatter sám. Otázka ovšem je, zda Evropané k takovému kroku seberou odvahu. Vždyť se od nich nechce až tak mnoho – jen platit a držet hubu.

Joseph Blatter hraje samozřejmě svou obvyklou hru – já nic, já muzikant. Samozřejmě, že je muzikat, on je dokonce dirigent tohoto falešně hrajícího orchestru. A pokud toho dirigenta nikdo nevymění, budou z nástrojů jeho hráčů vycházet nadále jen falešné tóny.

Pokud tedy i z tohoto zápasu vyjde Joseph Blatter vítězně, pak je korupce opravdu neporazitelná. A je pak neporazitelná, i když překročí politické hranice únosnosti. (Možná je to proto, že i všichni Blatterovi odpůrci jsou zkorumpovaní – UEFA a Platini taky nemají právě čistou vestu. Že předseda francouzského fotbalového svazu hodlá volit Blattera proti Platinimu svědčí jen o vnitřím boji – boji o víc moci a tím o víc peněz).

Pokud by ovšem Blatter vyhrál, bylo by to pro mě pak definitivním důkazem, že peníze vyhrály svůj boj s morálkou na celé čáře. Nejen v Česku, ale na celém světě.

Takže na závěr ocituji opět závěrečnou větu z rakouské rozhlasové relace: „FIFA je nepodplatitelná a nechá si tento svůj image draze zaplatit.“

Dobrou noc.

Song contest – zpěvácká, politická nebo hospodářská show?


Řeknu předem, že odpověď na tuto otázku nedám, sám ji totiž neznám. Oficiálně jde o zpěv a je pravdou, že pokud chcete vyhrát, musíte mít dobrý hlas a předvést dobrou písničku. Ale…

To rozhodující je totiž v detailech. A tam hraje politika, přátelství národů a jejich animozity významnou roli. Celé hlasování je tedy daleko od pouhého „Poslouchej a co se ti nejvíc líbilo, pro to hlasuj.“ Už proto, že o polovině bodů rozhoduje odborná porota složená ze čtyř expertů. Letos museli dokonce „Experty“ z Černé Hory a z Makedonie vyloučit, až tak nápadné bylo jejich hlasování.

Už minulého roku bylo zřejmé, jak se „vkus“ porotců liší od vkusu posluchačů, do jejich rozhodování se promítají politické úvahy, na rozdíl od posluchačů u televizorů nejsou totiž porotci anonymní a musí za své rozhodnutí nést důsledky – třeba i ztrátou práce či postavení ve státních televizích v zemích, kde to se svobodou mínění není myšleno zas až tak vážně. (Tak se minulého roku nápadně projevilo Bělorusko, Azerbajdžan a menší míře i Rusko.)

Přiznám se, že mi při oznamování výsledků hlasování lepilo. Zřejmě to režisér udělal naprosto geniálně, když napřed přepínal do zemí, kde se daly čekat vysoké podíly hlasů pro Rusko, každopádně po dvaceti zemích vedlo Rusko s náskokem skoro dvacet bodů a zdálo se, že mu vítězství nikdo nevezme. Nic proti Polině Gagarině, která Rusko svou písní „Milion voices“ reprezentovala. Byla hlasově zřejmě skutečně nejlepší ze všech interpretů. Ovšem její píseň zas až tak mimořádná nebyla. Mým favoritem byli Italové se svou „Grand amore“, (u posluchačů ze všech zemích taky s velkým odstupem vyhráli, srazily je ale odborné poroty, které jim přisoudily až šesté místo) ale hodně zajímaví a inovativní byli i Belgičané či lotyšská zpěvačka Animata. Švédský vítěz pak předvedl jednoznačně nejpůsobivější show (a zvítězil tak s velkým odstupem u porotců, u posluchačů byl až třetí).

Ne že bych tedy Polině Gagarině vítězství nepřál (druhé místo jak u porotců, tak u posluchačů). Skutečnost, že při nových a nových vítězstvích Ruska v hlasování jednotlivých zemích obecenstvo v sále stále více bučelo, je opravdu politováníhodná, ruská zpěvačka si to rozhodně nezasloužila, (může za Putina asi jako Marta Jandová a Václav Bárta za Zemana) – svědčí to jen o tom, jak je Rusko dnes vnímáno. Že si k plačící Polině sedla Conchita Wurst, vítězka minulého ročníku, aby jí tak vyjádřila svou podporu, bylo sice pozitivně hodnoceno po celé Evropě, otázka je, jak se k tomuto faix paux postaví kremelský diktátor, který homosexuály a transvestity bytostně nesnáší. Doufejme jen, že toto Conchitino gesto nebude mít pro Polinu negativní vliv na její další zpěváckou kariéru. Byla by to škoda, má opravdu úžasný hlas. Že je celá show brána politicky zejména v zemích, jako je Rusko, potvrdil ruský novinář, který položil švédskému vítězi na tiskové konferenci otázku, zda vnímá své vítězství jako vítězství homosexuální lobby nad zeměmi jako je Rusko. Otázka vyvedla všechny tak trochu z míry, Mans Zelmerlöw se zmohl na odpověď, že možná to bylo jen vítězství dobré písně. Jen nemnozí chápali, že ona otázka nebyla vůbec adresována Mansi Zelmerlöwovi, ale do Moskvy Vladimírovi Putinovi. Takto si člověk může vysloužit ostruhy a udělat kariéru. Stejně tak jako ruský komentátor, který ohlašoval výsledky ruského hlasování pro jednotlivé kandidáty a dal 12 bodů, tedy maximum – Rusku. Samozřejmě to měl být jen žert, pro vlastní zemi se hlasovat nesmí, ale onen mladý muž určitě doufal, že si jeho žertu kremelský vládce všimne a jeho patriotismus ocení.

A tady jsme u oné politiky a důvodu, proč se mi po polovině hlasování stahoval žaludek. V případě, že by Polina vyhrála, byl by song contest příští rok v Rusku. Nejen, že bychom se mohli připravit na předimenzovanou megalomanickou show, jakou Vladimír Velký dokáže vždy připravit a při takových příležitostech nešetří penězi, i kdyby je hned neměl. Ale hlavně bychom se mohli připravit na show, kde by politika jednoznačně převládla nad uměním. Nejde o to, že se song contest snaží být odjakživa apolitický, ale nikdy nedokázal takovým být. Moskva by mohla být po téhle stránce opravdu hřebíkem do rakve. Rusové jinak neumí. Nebo nesmí. Posledním hmatatelným důkazem byli ruští hokejisté na mistrovství světa v Praze, kteří odmítli zůstat na ledě, když se hrála kanadská hymna, hymna vítěze, který je ve finále porazil. To nemá s fair play nic společného a Rusové na této pověsti pracují pečlivě už léta. S jak se do lesa volá, tak se holt z lesa ozývá.

Jaké důsledky byl ovšem mělo organizování song contestu v Moskvě, nedokáže nikdo odhadnout. Co by se především stalo s homosexuály a lesby, kteří jsou v Rusku zákonem zakázáni, stali se lovnou zvěří. Ne že by zákon povoloval jejich zabíjení, to samozřejmě ne, ale policajt, který chce udělat kariéru, vraždu homosexuála samozřejmě nevyšetřuje. Dalo by se očekávat, že při národních kvalifikacích by většina zemí poslala natruc Kremlu do soutěže homosexuály, lesby a transvestity bez ohledu na jejich zpěvácké kvality. Dostali by pak vůbec vstupní vízum? A k jakým konfliktům by to mohlo vést? Raději je tedy lepší se Moskvě jako místu finálového šílenství vyhnout.Kulturně je přece jen trošku jinde než liberální – a přiznejme si to – i poněkud dekadentní Evropa.

Hlasování samotné je stejně hodně o přátelství mezi národy a o národnostních menšinách. Jak už jsem řekl, občané účastnické země nesmí hlasovat pro vlastního kandidáta. Rusko má ovšem zajištěny body z Běloruska (samozřejmě plných 12), z Arménie, Azerbajdžánu, ale i z Estonska či Lotyšska. To není proto, že by Estonci Rusy tak milovali, ale jestliže etničtí Estonci rozdají své hlasy difúzně kandidátům, kteří se jim líbí, ruská národnostní menšina hlasuje jednotně pro ruského interpreta. Výjimkou byla Gruzie (hádejte proč!) a Litva, odkud Rusko nedostalo jako od jediné země ani jediný bod. Syn mínil, že tam místním Rusům (13 procent obyvatelstva) zřejmě při hlasování vypnuli síť. Stejně tak ale dostane Albánie vždy plných 12 bodů z Makedonie. A pak jsou tu samozřejmě polické vazby. Srbsko dostane 12 bodů od Černé Hory a naopak. Moldávie pak samozřejmě odevzdá 12 bodů Rumunsku bez ohledu na to, že rumunská píseň byla letos opravdu hodně slabá. Řecko musí samozřejmě vyhrát na Kypru (letos se tam k mému úžasu umístilo až na druhém místě), Itálie v San Marinu, Švédsko v Norsku či na Islandu (ne ale ve Finsku). Takže o apolitičnosti v této zmírněné a pro mne v podstatě akceptovatelné, protože úsměvné podobě, se opravdu nedá hovořit.

Samozřejmě jde ale i peníze. O ty samozřejmě až na prvním místě. Už samotný klíč postupu do finále je ovlivněn penězi. Finalistů bylo 27, ne tedy dvacet, jak by člověk na základě deseti postupujících z každého semifinále očekával (Česko bohužel do finále postoupit nedokázalo, skončilo v semifinále na nepostupovém třináctém místě, nejvíc bodů dostalo od Izraele a bratrského Polska). K oněm dvaceti postupujícím totiž přijde ještě pořádající země, pak host z Austrálie (bylo by hloupé, kdyby po tak dlouhé cestě ve finále nebyl, to by mohlo vztahy mezi Evropou a nejmenším kontinentem hodně narušit) a pak tzv. „big five“ – pět zemí, které do rozpočtu nejvíc přispívají, tedy Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie – ta je tam od roku 2011, kdy se znovu na song contest vrátila. Těchto pět zemí si tedy účast ve finále prostě koupí – to byl důvod, proč například v roce 2013 stáhlo svou účast Turecko.

Organizace letošní soutěže stála Rakousko 25 milionů Eur. ORF to využila k tomu, aby se jí konečně podařilo prosadit zvýšení televizních poplatků. No, ale aspoň to udělala opravdu pěkně.

Takže dívat se na takovou show nebo ne. Kdo má rád show a hudbu – proč ne? Samozřejmě že existují lepší písně, než ty které se prezentují na soutěži Eurovize. Ale ten punc soutěživosti dává této show přece jen nádech něčeho zvláštního. A nakonec – přes všechny politické a finanční tlaky, vyhrávají přece jen ti nejlepší.

Švédsko s nejlepší show, Rusko s nejlepším hlasem, Italové s největší přitažlivostí pro publikum. A hned čtvrtá byla Belgie s nejzajímavějším inovativním příspěvkem, pak vysoce profesionální Australan a na šestém místě pak velmi avantgardní Lotyška. Kvalita se nakonec prosadila, přes všechno a navzdory všemu. Mimochodem Rakousko skončilo letos spolu s Německem na posledním místě bez jediného bodu. Vítězství se tedy koupit nedá, jen účast. A otázka je, zda má pouhá účast takovou cenu.

Problém šátku


Někteří – a to mnozí – to jako problém nechtějí vidět. Možná proto, že je to tak pohodlné. Pštros taky strčí hlavu do písku, protože se mu nechce běhat. Argumenty, které tito lidé oplývající tolerancí používají, jsou naprosto srozumitelné, ale podle mého soudu přece jen poněkud naivní a povrchní.

Jistěže, i moje babička nosila šátek. Když šla na pole, měla na hlavě šátek, bylo to praktické i pro pohyb po vesnici, vítr jí necuchal vlasy a nemusel chodit tak často ke kadeřníkovi. Ovšem když šla do divadla nebo do společnosti, samozřejmě pak ke kadeřníkovi šla a divadlo navštívila s perfektním účesem.

I v naší kultuře bylo donedávna zvykem, že vdané ženy nosily šátek na hlavě – ne nadarmo se říkalo o nevěstě, že je „začepená.“ Proč tedy protestují rodiče ve školce v Leibnitzu, když se tam o jejich děti starají ženy zahalené v šátcích? Před sto lety by to považovali za naprosto přirozené, dokonce ještě před padesáti lety by si mysleli, že ta učitelka je prostě nějaká staromódní a zaostalá, ale nenapadlo by je, si na ni stěžovat.

Proč je tedy šátek, který nosí naše muslimské spoluobčanky, pro mnohé dráždidlem? Kdyby šlo o tak přirozenou věc, jak ji mnozí chtějí vidět, nebylo by třeba o ní ani mluvit. Jenže šátek se stal symbolem. A symboly jsou samozřejmě tématem diskusí. Jenže kdo z toho šátku symbol udělal? My jsme to nebyli.

Napadlo mě to, když jsem na kongresu v Mannheimu viděl některé německé lékařky muslimského vyznání, které běhaly po kongresovém centru a seděly ve vydýchaných seminárních místnostech zahalené do šátků a kapal z nich pot. Trpěly, ale trpěly rády. Protože něco demonstrovaly. O mnohem otřesnějším případu jsem se dočetl v článku českého lékaře v Británii, kde lékařka v šátku OPEROVALA! Předpokládám, že o sterilitě onoho šátku nemohla být řeč, ohrožovala tedy svého pacienta a údajně jí už jednou šátek dokonce spadl do rány. Přesto si nikdo netroufal ji upozornit, že existuje předepsané operační oblečení. Když to udělal onen český kolega, byl obviněn z rasismu. Před týdnem jsem v rádiu slyšel vídeňskou publicistku muslimského vyznání, která tvrdila, že šátek patří neoddělitelně k její osobnosti a muž, který by s ní chtěl žít, ji nesmí nikdy nutit, aby šátek sňala, protože bez něj by to už nebyla ona. Samozřejmě, že to bylo komentováno jako pozitivní příklad integrace a výzva na nás všechny, abychom to chápali a akceptovali. Abychom se MY PŘIZPUSOBILI, čili INTEGROVALI.

A tehdy jsem si taky vzpomněl, že jsem v tureckém Izmiru za celý den neviděl ANI JEDINOU ženu zahalenou do šátku. Tedy vlastně viděl, dvě žebravé cikánky šátky na hlavách měly. Kromě nich ale nikdo. Proč? Protože ve městě, kde jsou všichni muslimové, nemusí mladé muslimky nikomu dokazovat, že muslimky jsou. Proč mají tuto potřebu tedy muslimky, žijící v Rakousku či v Německu? Kdyby to dělaly jen přistěhovalkyně z východní Anatolie, kde ještě panují z našeho pohledu poněkud přežité poměry, věřil bych, že ona žena prostě chodí oblečená stejně jako doma na vesnici u jezera Van, či že ji k tomu nutí její dominantní muž. Jenže v těch šátcích chodí i emancipované, sebevědomé a neprovdané lékařky. Dělají to tedy úmyslně, aby něco demonstrovaly. Nebudu zřejmě daleko od pravdy, když v tom zahalování vidím znak takzvané pozitivní diskriminace, tedy snahy dokázat, že nositelka šátku je něco lepšího než všechny ostatní nezahalené – věří přece v toho lepšího, tedy pravého Boha!

Ve společnosti, kde v první třídě základní školy v Ottakringu ve Vídni neumí ani jedno jediné dítě ve třídě německy a kde některé školy přestaly vařit jídla z vepřového masa, (protože by je nikdo nejedl) je podobná symbolika samozřejmě něco, co budí emoce a co dráždí. Zejména, když v době klesající porodnosti evropských žen okolo každé takové ženy v šátku pobíhají tři až čtyři děti. A když víme, že svého času vyhlásil diktátor Muammar Kaddáfí program islamizace Evropy, kdy prohlásil, že není potřeba bomb, bomby jsou dělohy muslimských žen. Otázka je, zda si to nositelky šátků a jejich manželé, kteří je možná někdy k tomu nutí, uvědomují. Že ženou vodu na mlýn pravicovým radikálům, že ohrožují nejen sebe samy a své děti, ale nás všechny, kteří chceme žít v demokracii a svobodě. Protože když se lidé z pravého okraje politického spektra dostanou k moci – právě většinou rétorikou namířenou proti přistěhovalcům, proti muslimům či Rómům – nejsou tyto menšiny jejich prvotním cílem Tím se stanou intelektuálové, liberálové a demokrati. Protože ti představují politickou opozici a ti by je mohli ohrozit v příštích volbách. Ty je tedy třeba zlikvidovat, vyhnat nebo případně i zabít. Boris Němcov svou politickou pozici zaplatil v Moskvě životem (je zajímavé, jak utichly informace o vyšetřování jeho vraždy), Orbánovo Maďarsko opustilo na posledních pět let 350 000 (slovy tři sta padesát tisíc) mladých lidí. Budoucnost národa opustila zemi, ve které na svou vlastní budoucnost nevěří. Jak chce nějaký národ přežít bez své mladé inteligence? Diktátorům je to jedno, těm nejde nikdy o národ ale jen o vlastní moc. A k tomu účelu je jim dobré vše. I jinověrkyně zahalené do šátků. I když při tom o nic nebezpečného v podstatě nejde. Šátkem přece nikomu neublíží.

Ovšem jen do okamžiku, kdy se tato prostá pokrývka hlavy stane symbolem kulturního boje. A ten už zuří. A od 11.září 2001 nabírá stále krvavější podobu.

V okamžiku, kdy se šátek dostane na vlajku náboženské války, přestává být nevinným módním doplňkem. Ale my – Evropané, jsme ho tam nedali.

Mimochodem, ani jedna z manželek mých muslimských přátel šátek nenosí. Za svou víru se nestydí, ale nemají potřebu ji nikomu demonstrovat.

Stěhování národů – uprchlická vlna a přetížená Evropa


To co se děje v roce 2015 nemá v historii lidstva obdoby. Podobné přesuny obyvatel jaké začaly minulého roku, se odehrávaly naposledy někdy ve čtvrtém a pátém století po Kristu, tehdy ale se zbraněmi v rukou a se snahou dobýt zemi, kam noví přišelci dorazili a vnutit jí své hodnoty.

To dnes není možné. Ale vlna uprchlíků z předního Východu a z Afriky, která zaplavuje Evropu, je naprosto novým fenoménem, fenoménem, se kterým si Starý kontinent, mající svých problémů víc než dost, prostě nemůže poradit. I kdyby chtěl.

Jestliže bylo jen za minulý víkend vyloveno ze Středozemního moře 6300 utečenců, tedy více než 3000 za den, i slabý matematik přijde na to, že za 365 dní jednoho roku se jedná o čísla okolo milionu lidí. A to nejsou započítáni ti, kteří to zvládají suchou nohou z Turecka do Řecka či po jiných, méně známých trasách, jako jsou například španělské enklávy v Africe Ceuta a Melilla.

Co sem ty lidi žene? Zoufalství, touha zachránit si život, či touha po lepším životě po ekonomické stránce? Samozřejmě, kdyby mou vesnici nebo město obsadil Islámský stát, vezmu nohy na ramena a budu se snažit zachránit, kde se jen dá. Jestliže by v mé vesnici vládl Taliban a nutil mě vstoupit do jeho řad a jít bojovat za „Svatou věc“ snažil bych se taky někam zmizet. Lidé v súdánském Darfúru mohou čekat jen zabíjení a znásilňování stejně jako lidé v severní Nigérii, kde řádí teroristická organizace Boko Haram. Ti všichni jsou bezprostředně ohroženi na životě a snaží si ho nějak zachránit – odhlédnouc od nekonečnou občanskou válkou zničené Sýrie, kde se opravdu nedá při nejlepší vůli žít.

Evropa je samozřejmě blízko, je dosažitelná a tam se dá žít, tam si člověk může zachránit život. Stavidla se prolomila po smrti Muammara Kaddáfího, který za patřičnou toleranci pro svůj režim a nějaký ten ekonomický příspěvek zadržoval uprchlíky minimálně ty z černé Afriky na území Libye. Po jeho smrti Libye jako stát přestalaa existovat (dalo se to čekat a v podstatě by bylo nejlepším řešením nechat Muammara vládnout dál v jeho Tripolitaně a ve východní Kyrenaice vytvořit jiný stát pod mezinárodním mandátem. Ale tak daleko nikdo nemyslel, stejně jako v Iráku, kde se nikdo nezamýšlel nad tím, kdo vyplní mocenské vakuum po pádu Saddáma Husajna. Dnes Libye jako stát neexistuje, formálně má dva parlamenty a dvě vlády, které se vzájemně neuznávají, na území země vládnou neomezeně kmenoví náčelníci a na velké části pak Islámský stát. Převozy utečenců do Evropy se staly výnosným kšeftem, za přepravu se bere 1000 Eur (stále jsem nepochopil, odkud ti chudáci utečenci ty peníze mají). Kontroly pobřežních vod neexistují, cesta je volná, i když extrémně nebezpečná, převozníci jsou většinou primitivové, kteří sotva vědí něco o mořeplavbě, často jsou pod vlivem alkoholu či drog nebo loď opustí ještě na širém moři a nechají ji plout bez ovládání proti evropskému pobřeží. Celé je to zločinné a proti těmto zločincům se ještě nenašla zbraň.

Samozřejmě, že nebezpečí plynoucí z vlny utečenců cítí celá Evropa a tento strach má nedozírné následky v podobě sílící popularity extrémně pravicových populistických stran, které mají jediný cíl – roztrhat scelenou Evropu a zavést znova národní diktatury. A když to nebude fungovat (a ono nebude, protože v ekonomice se lídři těchto stran opravdu nevyznají) pak se vyvolá konflikt se sousedem a ve válce se dá dlouho a dobře přežívat. Rozdělení utečenců je ale velmi nerovnoměrné.

Podíváme-li se na statistiku, udávající počet utečenců neboli žadatelů o politický azyl na milion obyvatel, vede jednoznačně Švédsko s 8415 utečenci na milion Švédů. Na druhém místě je – to asi neuhodnete – Maďarsko s 4330, pak Rakousko s 3295. Itálie, na jejímž pobřeží se největší část uprchlíků vyloďuje  je s 1065 utečenci na milion Italů daleko vzadu – Itálii berou uprchlíci jen jako přestupní stanici na cestě za blahobytem – na sever. (Německo je s 2510 utečenci/Mio) ve středu tabulky. Na posledních místech jsou méně překvapivě země nejchudší – Portugalsko (40) Slovensko (60) Rumunsko (75), Chorvatsko (105) potom ale hned už Česká Republika (110). Je to méně než Španělsko (120 – překvapivě málo žadatelů o azyl, když si člověk vybaví exponovanou španělskou polohu) Ale i Irsko (315), Litva (150), Lotyšsko (190) Estonsko (120), či Polsko (210). Česká republika nemá očividně mezi žadateli o azyl dobrou pověst a nebude to její ekonomickou slabostí, protože je na tom určitě lépe než pobaltské státy ale i např. Polsko.

V české republice nehraje zřejmě rozhodující roli ekonomická slabost, ale trvalá nedůvěra k přistěhovalcům. Je oprávněná?

Existují zcela rozdílné názory na úlohu přistěhovalectví. Švýcarské město Ženeva se hrdě nazývá město přistěhovalců a vždy z přišelců profitovalo. I při nedávném referendu o stanovení kvót pro přistěhovalectví z Evropské Unie (které Švýcaři nakonec těsně prosadili) hlasovala Ženeva velkou většinou proti kvótám. Pře nedávnem jsem slyšel přirovnání, že se dělá aféra z 300 000 utečenců (v té době jich bylo tolik), když jen Rakousko muselo v roce 1946 přijmout 1,6 milionu přistěhovalců. Jenže…

Jenže tady se porovnává neporovnatelné. Tehdy přicházeli lidé hovořící německy, naprosto kompatibilní, pracovití a navíc vyplňovali díry na pracovním trhu, který po zničující válce trpěl akutním nedostatkem pracovních sil. Byli to Němci, křesťané a zvyklí žít evropským způsobem a uznávající stejné hodnoty jako místní obyvatelstvo (no dobrá, v té době poněkud pochybné).

Dnes přicházejí utečenci z jiného světa, muslimové, kteří náš způsob života vůbec neznají, kteří přicházejí bez patřičné kvalifikace na přeplněný pracovní trh, kde nezaměstnanost měsíc po měsíci nezadržitelně stoupá. A stoupá především mezi málo kvalifikovanými pracovníky, právě v této oblasti by se mohli utečenci etablovat. Jsou ochotni pracovat za dumpingové platy, protože jinou možnost nemají, jiné jim nikdo nenabídne. Bez zdravotního či sociálního pojištění (něco takového stejně z Afghánistánu nebo Afriky neznají a ani nevědí, že by je měli mít) a tím vytlačují místní lidi s nízkým vzděláním. A to vzbuzuje napětí.

Když utíkali lidé z komunistických zemí, zejména po roce 1968, přijímal je Západ pozitivně. Byli to lidé většinou pracovití, kvalifikovaní, země, které je přijaly, z jejich příchodu profitovaly. Proto měly o tyto uprchlíky zájem i Spojené Státy Americké, Kanada, Austrálie atd. atd. Dnes tyto země zájem nemají, tváří se, že to je vše evropský problém, který se jich netýká. I když to všechno vlastně vyvolali.

Bez druhé války v Zálivu a svržení Saddáma Husajna by nedošlo k destabilizaci Iráku, která otevřela prostor pro fanatiky Islámského státu. Otázka je, zda by vůbec došlo k tzv. „Arabskému jaru“ které skončilo absolutní katastrofou. Kdyby nebyl se západní pomocí zabit Muamar Kaddáfí, existovala by dnes Libye. Kdyby necítili arabští demonstranti v Damašku podporu Američanů, když demonstrovali proti Assadovu režimu (mimochodem s hesly – Křesťany do Libanonu, Alavity do rakve) nedošlo by k občanské válce, která zničila Sýrii a přinutila odtud utéct miliony lidí.

Proč nemají země za oceánem o současné uprchlíky zájem? Odpověď je snadná. Především si muslimové udělali svou bigotností a přítomností násilnického teroristického křídla velmi zlou pověst. Neochota integrace, demonstrovaná sice menší, ale podstatnou jejich částí budí nedůvěru k celé islámské komunitě. Navíc je mezi uprchlíky jen velmi málo kvalifikovaných lidí s příslušným vzděláním. Absolutní většina z nich jsou rolníci ze Sýrie či Afgánistánu či Súdánu. Doma pracovali s motykou na svých políčcích. Přicházejí s představou, že budou moci takto pracovat i tady, jen za lepší plat a s lepší životní kvalitou. Probuzení je samozřejmě tvrdé – podobné pracovní síly v Evropě nikdo nepotřebuje. Žádný rolník si dnes nemůže dovolit pacholka, i kdyby jej platil hodně mizerně, vše obstarává technika, traktor, kombajn atd. Ani při stavbě cest a dálnic dne nikdo nepoužívá lopatu a práci rukou.  Ti lidé jsou na evropském pracovním trhu prakticky nepoužitelní a čeká je tvrdé vystřízlivění.

Jeden z funkcionářů rakouské FPÖ  (rakouská extrémní pravice z velké části obdivovatelé Hitlera a pohrobkové SS) nazval azylanty „bezcenným lidským materiálem“. Samozřejmě je takové označení nepřístojné a hovoří jen o tom, že se tito pánové ještě neoprostili z terminologie nacionálního socialismu nebo spíš svědčí o tom, jakou literaturu čtou. Ale i když je to hořké, v podstatě řekl to, co jiní popisují podstatně vzletnějšími slovy. Na faktech se tím nic nemění.

Jsem s touto situací konfrontován poměrně často, protože v okrese Leibnitz je utečenecké centrum pro čekatele na azyl. Minimálně jednou za týden nám některého z azylantů přivezou do ambulance. Jeden rys mají společný. Nemluví ani slovo německy, jen pár slov anglicky a mají obrovské psychické problémy. Samozřejmě, když musíte žít měsíce s celou rodinou v pokoji o 9 metrech čtverečních, s nikým se nedokážete domluvit a nevíte, co na vás čeká, je pravděpodobnost, že se vám to pomotá v hlavě poměrně velká. Navíc rakouské zákony zakazují čekatelům na azyl jakoukoliv práci, i když by mnozí z nich rádi a třeba i zadarmo pracovali, jen aby se dostali aspoň na několik hodin z oněch devíti čtverečních metrů. Když se takový azylant z Afganistanu opije a pak začne ohrožovat své spolubydlící, nevolají ostatní obyvatelé azylantského domu policii, jak by se dalo čekat, ale červený kříž a pošlou toho agresivního násilníka do nemocnice. Tam ho drží pět členů záchranné služby a já volám policii. Přijdou dvě mladé policistky, podstatně slabší než oni chlapi od červeného kříže, které šílejícího Afgánce drží a řeknou, že k tomu nemají žádnou kompetenci a nemůžou s agresivním chlapem nic dělat. Nakonec se nechají přemluvit aspoň k tomu, že ho budou doprovázet na psychiatrii do Grazu, kde ho pak zřejmě k tomu cvičení zřízenci a paní doktorka nějak zklidní injekcí, aby se vyspal a ráno se mohl vrátit do svého útulku. Výsledkem takové akce je minimálně 12!!! naštvaných a znechucených lidí, kteří uvažují vážně o tom, zda je politika poskytování azylu takovým lidem správná. Jenže kam je poslat? Zpět do Afganistanu, kde by je jako zkažené křesťanskou kulturou ihned zabili?

Tento problém prostě nemá řešení.

Jediná možnost by byla udělat vojenskou cestou pořádek v zemích, které si samy pořádek neumí udělat a vytvořit tam podmínky pro návrat uprchlíků. Aby mohli žít doma a podle svého. Většina z nich by tuto alternativu přivítala. Byla by to samozřejmě nevděčná mise, za niž by se západní státy vděčnosti nedočkaly. Naopak by byly všude obviňovány z vměšování do cizích záležitostí a vysloužily by si věčnou nenávist i toho obyvatelstva, které je teď terorizované IS. Prostě proto, že se to tak na blízkém východě sluší. Křesťany z bohatých Evropských států a Ameriky je třeba nenávidět. Z vděčností se počítat nedá, ale tady nejde o vděčnost, ale o přežití nás samých. Byla by to byla možná lepší cesta než momentální nečinnost. Ta vlna uprchlíků nás skutečně hrozí zavalit. Zavalit v tom smyslu, že přihrává stále více hlasů pravicovým radikálům toužícím po diktatuře nacistického typu a podkopávajícího tak samotné základy evropské kultury založené na liberální demokracii. Odhodlá se někdo ale k takovému kroku?

Anebo je aspoň třeba začít vyjednávat s USA, Kanadou, ale i Jihoamerickými zeměmi a Austrálií, aby přijímaly nové emigranty. Kdyby USA přijaly jen tolik utečenců jako Itálie, čili 1000 na milion obyvatel, odlehčilo by to Evropě 300 000 uprchlíky. A to by už bylo cítit. Takový krok by transatlantické vztahy vylepšil určitě více, než smlouva o hospodářské spolupráci TIPP.

Jistý španělský autor napsal ve svém článku o hloupé Evropě, že vyhubila během druhé světové války z rasových důvodů 10 milionů pracovitých integrovaných a vzdělaných lidí, pak dostala výčitky svědomí a nahradila tyto mrtvé 20 miliony nevzdělaných, neintegrovatelných lidí s pracovní morálkou, která s tou evropskou není kompatibilní. A protože Evropany (zejména Němce, kteří jsou momentálně v Evropě vedoucí silou) ještě stále trápí výčitky svědomí za holocaust, nikdo si neodváží říct, že je tahle imigrace blbost. A tato neschopnost či neochota podívat se pravdě do tváře, žene náš kontinent do zkázy.

Samozřejmě se naskýtá ta nejdůležitější otázka – proč? Proč tomu tak je, proč je život v rozsáhlých částech světa pro lidi nesnesitelný. Odpověď nepoměrně snadná, protože v těchto koncích světa existují nefungující státy. Jedině státní struktury totiž dokážou ochránit jednotlivce před zlovůlí násilníka. A v Africe jakož i na předním východě se dají fungující státy napočítat na prstech jedné ruky. Nejnovější příklad je téměř komický – kdyby neměl za následek stovky mrtvých a tisíce dalších utečenců. Jedná se o Burundi – zemi, která podobně jako sousední Rwanda trpěla nesmírně etnickou válkou mezi Hutuy a Tutsii na v roce 1994. Od roku 2005 tam byl konečně klid, země měla zvoleného prezidenta a jakž takž fungující administrativu. Teď se ovšem vládnoucí prezident rozhodl kandidovat po vypršení druhého pětiletého mandátu potřetí, i když ústava jasně stanoví, že jsou možné jen dva mandáty. Opozice se obrátila na ústavní soud (ten mají v Burundi taky) a ústavní soud rozhodl, že pan prezident se klidně může o třetí mandát ucházet i když je to v rozporu s platnou ústavou!!! Země, kde ústavní soud přijímá protiústavní rozhodnutí, je jasně nefunkční a nemá na samostatnou existenci právo. Jenže tato země vznikla jako důsledek koloniálního působení evropských mocností. (Burundi bylo francouzskou kolonií, Rwanda německou a po první světové válce byla svěřena Belgii). Burundi získalo samostatnost v roce 1962 jako tutsijské království a dějiny tohoto království byly poznamenány několika masakry na většinových Hutuech – vyvražděna byla v letech 1972 a 1988 téměř celá hutujská inteligence. V roce 1992 byla vytvořena republika (byl to důsledek neúspěšného útoku Tutsiů na sousední Rwandu v roce 1990 ve snaze dostat všechny Tutsie do jednoho státu) a schválena nová ústava ( to je ta, o které jsem mluvil) a od té doby má Burundi logicky hutujského prezidenta (protože Hutuové tvoří v zemi většinu).

Poslední křiklavé případy byly intervence západních armád v Iráku či v Libyi (ve jménu demokracie a odstranění krvežíznivých diktátorů), které vedly k rozpadu křehké státní struktury a rozpadu obou těchto státních útvarů.

Vnášet demokracii do kmenové společnosti je naprostá hloupost, protože v kmenové společnosti je náčelník – možná volený ale doživotní a není zvyklý vzdát se moci, kterou už jednou dostal. Proto v černé Africe končí každé „demokratické“ volby občanskou válkou, protože poražený svou porážku odmítá uznat a říká si, že když to nešlo s převzetím moci po dobrém, možná to půjde po zlém. A ono to bohužel mnohokrát jde. A tyto příklady dělají školu.

Za zmínku stojí i rozdílný postoj někdejších koloniálních velmocí. Zatímco Francouzi neváhají svá někdejší koloniální dítka občas umravnit (francouzská cizinecká legie vyhnala islamisty z Mali, postarala se o pořádek v Čadu či v Burkině Faso a v tom je i moje naděje, pokud by se konflikt v Burundi rozrostl), Angličané či Belgičané se tváří, že se jich problémy jejich někdejších kolonií netýkají. Jenže ony se týkají a nejen jich – to jsou ty přeplněné bárky na hladině Středozemního moře, které je na jejich povinnosti upozorňují. Buď tedy někdejší mocnosti neměly svá koloniální impéria budovat anebo je neměly opouštět, když se kolonie staly ekonomicky nevýhodnými. Britové přišli do Afriky žijící svým poklidným kmenovým životem – samozřejmě se mezi sebou praly, ale oštěpy si mnoho škody nenadělaly. Když odešli, zanechali nesmyslné státní útvary a hlavně zanechali tam moderní zbraně. Tyto státy nemají žádnou soudržnost, jednotlivé kmeny se navzájem nenávidí, bojují o moc a kupují si k tomu tu nejmodernější výzbroj. Některé se už i rozpadly jako Somálsko či Súdán – klid to ale v následnických státečcích nenastolilo. Zbraně tam totiž zůstaly a proudí tam dál.

Proč je ve francouzských bývalých koloniích přece jen větší pořádek? Ten rozdíl se jmenuje cizinecká Legie. Francie si může dovolit nasadit tuto svou armádu kdekoliv na „žádost“ kohokoliv, aniž by se musela vyrovnávat s problémem plačících matek po padlých vojácích. A místní africké bojůvky nemají proti profesionálním zabijákům cizinecké legie nejmenší šanci – islamisté v Mali byli schopni klást odpor několik málo dní. Teroristické organizace jako Boko Haram jsou schopny terorizovat bezbranné místní obyvatelstvo a odrážet útoky demoralizované a špatně vyzbrojené armády místních republik, nejsou schopny klást odpor opravdu fungující moderní armádě. Kdo si chce učinit obrázek o životě v současné Africe, doporučuji film „Krvavý diamant“. Nejen že tam hraje hlavní roli Leonardo di Caprio (a hraje velmi dobře) ale jedná se o popis skutečné africké reality, v níž normální člověk nemůže žít. Pokud chceme zabránit proudu uprchlíků z Afriky je jedinou možností zasáhnout tam a udělat tam lidem život snesitelným. Ne humanitárními projekty a zasíláním potravin, ke kterým se stejně dostane jen diktátor sám a jeho věrní, ale vyhnáním diktátorů a vyčištěním zemí od sadistů a násilníků.

Samozřejmě že by se ihned zvedla v Organizaci spojených národů vlna odporu proti zasahování do vnitřních záležitostí nezávislých zemí (většinu v této organizaci tvoří stejně země s nedemokratickými režimy). Když komisařka Evropské unie Federica Mogherini žádala pro Evropany pouze o mandát, aby mohli potápět lodě pašeráků lidí (samozřejmě poté, co by z nich převzali jejich lidský náklad) už sklidila kritiku obránců lidských práv.

Jenže pokud stát nefunguje a není schopen zajistit mírovou existenci svým občanům, pak nemá na nezávislou existenci nárok. Vlny uprchlíků nás totiž upozorňují na to, že se zde nejedná jen o VNITŘNÍ záležitost těchto zemí ale o záležitost globální. Která volá po globálním řešení. Bohužel existuje Organizace spojených národů se svou nepříliš šťastnou strukturou, která dělá tuto organizaci nefunkční. V bezpečnostní radě, která o podobných vojenských zásazích může rozhodnout, sedí dvě země, které si s demokracií buď nedělají starosti buď vůbec (Čína) nebo ji sice předstírají, (prezident Putin dodržuje ruskou ústavu aspoň natolik, že se nenechá volit za prezidenta potřetí, když mu ústava povoluje jen dva mandáty, ale nastrčí pro třetí období svou loutku) využívají ale půdu Bezpečnostní rady pro politické boje (Rusko): A ostatně jich se uprchlický proud netýká – do Ruska či Číny nikdo neutíká – zajímavá by byla otázka proč?

Ale ještě zajímavější a hlavně konkrétnější je otázka, proč oni uprchlíci ze Sýrie, Afgánistánu či Súdánu, vesměs muslimové, nehledají politický azyl v muslimských státech. Mnohé z nich jsou bohaté a byly by schopny uprchlíky přijmout. Jiné jsou zase etnicky uprchlíkům tak blízké, že by se tam mohli cítit jako doma (jako Afgánci v Pákistánu). Samozřejmě se logicky nabízí ekonomický faktor emigrace a ten dostává celou tu vlnu do obecného podezření, že hlavním motivem uprchlíků je ekonomická emigrace. Není tomu tak úplně.

Největší tíhu uprchlického problému nesou samozřejmě země sousedící s válkou zmítanou Sýrií, Turecko, Jordánsko a maličký Libanon. Jenže tyto země nejsou schopny miliony uprchlíků vstřebat a hlavně jim nabídnout nějakou budoucnost a práci. Ti odvážnější proto prchají dál. Jinými slovy, to co se plaví přes Středozemní moře, je jen špička ledovce. O to víc pozornosti by tomu problému měli politici věnovat. Saúdská Arábie a Emiráty se chovají k cizincům – a to i muslimům – jako k otrokům nebo v lepším případě jako k obyvatelům druhého řádu (syrská lékařka nesměla mé sestřenici vystavit v Saúdské Arábii pracovní neschopenku – nevím proč, zřejmě proto, že se jednalo o úřední doklad a ona neměla Saúdské občanství). Nelidské podmínky dělníků v Dubaji jsou dostatečně známé, aby země na přistěhovalce působila odpudivě. Prostě utečenci si logicky hledají nejpřijatelnější místa pro svůj útěk – proto jich nejvíc chce cestovat až do Švédska, aniž by si uvážili, jaké problémy budou mít s dodržováním ramadánu za severním polárním kruhem nebo v jeho blízkosti, pokud tento posvátný měsíc padne na léto (mezi východem a západem slunce nesmí pravověrný muslim ani jíst ani pít, což v případě, že slunce za celý den nezapadne, může způsobovat určitě podstatné problémy). Ale takové utečence hledající azyl ani nenapadnou, stejně jako je nenapadne, že se v Evropě s arabštinou nebo afghánštinou prostě nedomluví.

Je nejvyšší čas – pokud už není pozdě. Pokud se Evropa chce zachránit, ubránit tomu, aby v jejich státech vznikly extrémně pravicové diktatury, které roztrhají na kusy dílo generací, tedy evropskou integraci a přenesou vojenské konfrontace z Afriky a Asie zase na evropský kontinent, musí problém řešit. A ten se nedá řešit na evropském kontinentě, protože taky nevznikl.

Co takhle vytvořit evropskou cizineckou legii? Možná by do ní vstupovalo i hodně uprchlíků – žadatelů o azyl. Mnozí z nich si mají s lidmi, před kterými k nám utíkají, nevyrovnané účty a rádi by je srovnali.

 

Porýnská Falc II

Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž vznikl nápad ho vůbec napsat.

Ale nejprve výlet do dějin Falce, abychom dnešnímu Heidelbergu lépe rozuměli. V roce 1214, tedy krátce po nástupu Friedricha II. na římský trůn, se dostal do držení Porýnské Falce rod Wittelsbachů. Friedrich II. odebral toto území svému oponentovi na císařském trůnu Ottovi z rodu Welfů a pověřil jeho správou Wittelsbachy, panující od roku 1180 v Bavorsku (které jim svěřil Friedrichův dědeček Friedrich Barbarossa, který Bavorsko odebral Ottovu otci Jindřichovi Lvovi – Welfové a Štaufové se prostě nemuseli a Wittelsbachové z toho náležitě profitovali). Zatímco bavorští Wittelsbachové se po smrti císaře Ludvíka rozpadli na šest linií a propadli se díky vzájemným sporům do bezvýznamnosti, porýnská větev stoupala ve svém významu. V zlaté bule Karla IV. se stali kurfiřty, tedy voliči římského krále – těch bylo, jak víme sedm, na západě byl ale falcký kurfiřt jediným světským kurfiřtem (další tři západoněmecké hlasy drželi arcibiskupové z Mohuče, Trieru a Kolína, na východě pak mohli krále volit český král, saský a brandenburský vévoda. Možná mělo toto jmenování něco společného s faktem, že se Karel IV. v roce 1349 oženil s dcerou falckraběte Rudolfa II. Annou (byla jeho druhou ženou) Svatba se ale nekonala v žádném z měst, které jsme navštívili, ale  podstatně severněji v městečku Bacharachu (I toto město severně od Mohuče a Eltville padlo v roce 1689 za oběť francouzskému řádění.) V roce 1386 založili v Heidelbergu universitu (třetí v německy hovořícím prostoru po Praze a Vídni – nenechejme se mýlit, Karel IV. zakládal univerzitu v Praze jako římský král a jak víme, Češi získali na pražské universitě většinu až Kutnohorským ediktem z roku 1410 – který současně znamenal propad pražského vysokého učení do bezvýznamnosti). První přednáška se v Heidelbergu uskutečnila 18 října 1386 před 500 !!! studenty – pro porovnání v prvním ročníku University v Grazu v roce 1586 byla zapsáno 8 studentů – Magistr Marsilius von Inghen přednášel o problematice Logiky. Tato universita dosáhla značné proslulosti a je především v medicínském světě slavná dodnes. (Moje manželka se zde vzdělávala v bronchoskopii) Její knihovna byla světoznámá, v roce 1623 ji však bavorský vévoda Maxmilián poslal darem papeži do Říma a obdržel zato 620 000 zlatých na vedení války proti nevěřícím, rozuměj protestantům. V roce 1400 byl dokonce falckrabě Ruprecht zvolen římským králem (po sesazení našeho neschopného Václava IV., který ovšem své sesazení odmítal až do smrti uznat). Ruprecht vládl deset let, spíše se ovšem blamoval, než vládl, do Říma na císařskou korunovaci se mu například nikdy nepodařilo proniknout, i když se o to – na rozdíl od Václava IV několikrát pokoušel. Po jeho smrti založilo jeho potomstvo celou řadu vedlejších linií a území Falce bylo mezi ně rozděleno. Nádheru tehdejšího renesančního města je možno vidět dnes na jediném domě na hlavním náměstí, který přežil rok 1689 – je to Hotel „Zum Ritter“ a stojí určitě za to. Když si člověk představí, že podobně vypadala většina domů v tehdejším Heidelbergu, musí před blahobytem tohoto města smeknout.

Exif_JPEG_PICTURE

Po roce 1585, kdy zemřel kurfiřt Friedrich III. a moc ve Falci převzal jako poručník nezletilého Friedricha IV. jeho strýc Jan Kazimír, přestoupila Falc na kalvínskou víru. S katastrofálními důsledky. V první řadě pro falckou kuchyni – kam vstoupila kalvínská víra, je jídlo navždy nenapravitelně zničeno. (Výjimku tvoří Maďaři, kteří se své papriky prostě odmítli vzdát a tím svou kuchyni zachránili) V dalším důsledky tato mocenská změna narušila rovnováhu sil v říši, kde panoval od roku 1555 takzvaný Augsburský mír. Přestup mocné Falce do kalvínského tábora znamenal výrazný posun sil, který vedl k napětí, v dalším důsledku ke vzniku Protestantské unie a Katolické ligy a přípravě ozbrojené konfrontace mezi oběma tábory. Pro Falc samotnou to bylo fatální. Poté, co byl Friedrich pátý zvolen českým králem, začala třicetiletá válka. Po porážce na Bílé Hoře musel Friedrich utéct nejen z Prahy, ale císařské oddíly obsadily i Falc a Heidelberg. Právě tehdy se bavorský vévoda Maxmilián zmocnil oné slavné heidelberské knihovny a daroval ji papeži do Říma, kde jsou tyto svazky dodnes. V roce 1623 ztratil Friedrich svou zemi i hodnost kurfiřta, která přešla na jeho vzdáleného příbuzného, právě onoho pravověrného a bojovného bavorského vévodu Maxmiliána a v roce 1632 zemřel v anglickém exilu (byl ženatý s anglickou princeznou Alžbětou Stuartovnou). Teprve po vestfálském míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, dostal jeho syn Karel Ludvík zpět své země i kurfiřtský hlas (kurfiřtů bylo od toho roku osm – pro volbu naprosto nevhodné sudé číslo – to vědí dnes i čeští voliči, když se už několikrát vydováděli s 200 poslanci v českém parlamentu). Hlavní větev falckých Wittelsbachů vymřela v roce 1685 vnukem Friedricha Falckého Karlem Ludvíkem II. a moc přešla na vedlejší linii z Falc-Neuburg, která ale byla bohužel katolická. Což u kalvínských poddaných vzbudilo nedůvěru k novému vládci. Tehdy zavětřil svou šanci francouzský král Ludvík XIV. Který si vždy přál hranici Fracie na řece Rýnu a zahájil ve jménu své švagrové LIselotte (sestry zemřelého Karla Ludvíka) princezny orleánské takzvanou válku o falcké dědictví.

Exif_JPEG_PICTURE

V listopadu 1688 obsadila francouzská vojska Heidelberg.  V roce 1693 ho musela vyklidit a Ludvík XIV. se rozhodl zanechat za sebou spálenou zemi. Všechna obsazená německá města byla zničena a srovnána se zemí. V Heidelbergu se Francouzi chovali podobně jako Němci ve Varšavě v roce 1944. Pod každý dům byla položena nálož střelného prachu a dům po domu byl vyhazován do vzduchu (jen pod domem „Zum Ritter“ nálož zřejmě DÍKY nějakému technickému defektu nevybuchla). Nejvíc práce si vojáci Ludvíka XIV. dali s hradem, tyčícím se nad městem. Palác i všechny obranné věže byly naplněny střelným prachem a pak vyhozeny do vzduchu, některé masivní věže, jejichž zdi měly až sedm metrů v průměru, museli vyhazovat do vzduchu na několikrát. Výsledkem jejich ničení se stala ona monumentální ruina, která v devatenáctém století přitahovala všechny německé romantiky, Heidelberský zámek je uznáván za nejromatičtější ruinu Evropy a možná i světa. Něco na tom je. Hrad z červeného pískovce tyčící se vysoko nad městem (dosažitelný je pěšky i lanovkou) je obrovský. Dělají se zde i prohlídky, mnoho toho ale průvodci ukázat nemůžou. Na hradě je ale velmi zajímavé muzeum lékárnictví (kde jsem poprvé opravdu důkladně zakopl o zakladete moderní medicíny Paracelsa) obrovské vinné sudy a na zbytcích paláce jsou sochy falckých vévodů od sochaře Sebastiana Götze.

Že začínají císařem Karlem Velikým lze zdůvodnit jen tím, že si Götz chtěl zasloužit svůj honorář, posledním v řadě vpravo úplně dole je otec našeho Zimního krále Friedrich IV. Pak přišla císařská vojska generála Tillyho a falcká idyla byla ta tam.

I Muzeum ve Staré univerzitě stojí ta návštěvu a určitě by člověk neměl zapomenout navštívit „Studentenkarzer“, čili vězení,  kde byli drženi studenti, kteří se dopustili prohřeškům proti veřejnému pořádku – a těch bylo požehnaně. Protože se tam nudili a byli kreativní, je celý karzer popsán a pomalován jejich rádobyuměleckými a vtipnými výtvory.

Město samotné má svůj půvab, po svém zničení už nebylo budováno znova jako rezidenční město (kurfiřt Karel Filip měl plné zuby sporů svých katolických a kalvinistických poddaných, kteří dokonce nechali v městské katedrále středem postavit zeď, aby se vzájemně neviděli a mohli sloužit mše každý na své straně) a přesunul v roce 1720 hlavní město Falce do nedalekého Mannheimu. Právě proto je Heidelberg město mladé, město studentské a město skutečně půvabné.

A samozřejmě pro ty, kteří na romantiku až tak nejsou, Heidelberg má nejdelší nákupní ulici v Německu, má celých šest kilometrů a vede přímo středem starého města.

V roce 1720 se tedy přesunulo hlavní město Falce do Mannheimu, a tam ukončíme naši pouť po Porýnské Falci. Město vzniklo, nebo přesněji dostalo svá městská práva už v roce 1607, když otec našeho zimního krále Friedrich IV. začal stavět na břehu Rýna pevnost Friedrichsburg. U pevnosti založil město, a protože miloval matematiku, nechal ulice postavit v pravých úhlech a místo jmen pojmenoval takto vzniklé kvadráty písmeny A – U a čísly od jedničky po sedmičku. A tak nebydlíte na nějaké ulici pojmenované po umělci či politikovi, ale v kvadrátu A1 nebo například D6. Stejně jste naváděni i k podzemním parkovištím či k jednotlivým obchodům. Polovina starého města je totiž přeměněna na jedno velké nákupní středisko. Jsou to kvadráty od L po U a čísla od 1 o 7. Kvadráty A –K si přece jen více zachovaly původní charakter a dá se tam snad i dokonce bydlet. Je to praktické a přehledné, máte-li parkovat v kvadrátu M5 a pohybujete se po ulici s číslem čtyři, je jasné, že musíte zajet ještě o jednu ulici dál. Mapu netřeba. Jediným zmatečným problémem, že čísla začínají ve středu, takže jednička je jak napravo tak i nalevo hlavní ulice, která končí přímo ve středu monumentálního barokního zámku. (Mezi kvadráty A1 a L1) Mannheim si tento systém kvadrátů ponechal dodnes, nazývá se díky tomu hrdě „Kvadratenstadt“ a láká na tuto kuriozitu turisty. Nemá toho v porovnání s ostatními jmenovanými falckými městy až tolik co nabídnout.

Nádherný park okolo vodní věže, veliké kongresové centrum Rosengarten a obrovský kurfiřtský zámek na břehu Rýna (údajně největší v Evropě s fasádou dlouhou 440 metrů) postavený ve stylu vrcholného baroka a vevnitř napůl rokokový a napůl ve stylu Empiru. V letech 1806 – 1811 zde totiž sídlil manželský pár velkovévody bádenského Karla a jeho manželky Stehanie de Beauharneis (příbuzné Napoleonovy manželky Josefíny). Ta se sem v roce 1818 vrátila a nechala celé jedno křídlo zámku vyzdobit v moderním stylu empiru. Za života velkovévodské vdovy Stephanie prožil zámek své nejslavnější časy.

Už v roce 1778 přeložil ale kurfiřt Karel Theodor hlavní město svých zemí do Mnichova a Mannheim, ale i celá porýnská Falc, ztratily svůj politický význam. Stopy, které ale na jejím území dějiny zanechaly, se ale vyplatí navštívit.

Na závěr ale ještě jedno varování. Jako všude na světě se samozřejmě i ve Falci dá jíst. Varuji ale důrazně před místními specialitami. Zkusil jsem to a skoro jsem umřel. To jsem ještě nevěděl, že v KAŽDÉ zemi či městě, kde vládla kalvínská ideologie, se člověk místním specialitám musí vyhýbat. Kalvínská víra totiž zakazovala jakýkoliv požitek těla a hodnotila jej jako možnou ztrátu možnosti dostat se po smrti do nebe. Čili kalvinisti téměř nepoužívali koření a nepoužívají ho dodnes. Jídlo muselo být vydatné (aby kupec „dobře“ vypadal, ale koření bylo za prvé drahé a bylo třeba šetřit, zadruhé nebezpečné protože hrozilo věčným zatracením.  A zkuste jíst nekořeněnou a k tomu ohřívanou kachnu – já to zkusil! Bližší k tomuto tématu najdete v mém článku „Za všechno může Kalvín“ z prosince 2012.

Dobrou chuť a šťastnou cestu.

Exif_JPEG_PICTURE

Porýnská Falc


Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam.

Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde hrálo roli místní klima, je velmi mírné, země je zde velmi úrodná a i když daleko na severu, jsem zde vždy překvapen, že vegetace má proti té v Grazu zhruba dvoutýdenní náskok. Soutok Rýna s Neckarem, chráněný před severními větry a nečasem pahorky pohoří Odenwaldu vytváří specifické velmi příjemné mikroklima a příroda to dokáže patřičně využít. Vždy pěstovalo víno a země má římskou tradici, svého času patřilo toto území do Římské říše jako provincie Germania superior. Urodí se tu v podstatě všechno, že z toho místní neumí nic pořádného uvařit, je už jiná historie, falcká místní kuchyně je přímo děsivá, což má ovšem historický důvod.

Milovníky historie bych chtěl tedy provést touto zemičkou a ukázat na její historické poklady i záludnosti, které zde na návštěvníka mohou čekat. Jedná se především o 4 města, která se vyplatí navštívit, Worms, Špýr (německy Speyer), Heidelberg a Mannheim. K Falci sice patří i Kaiserslautern, který za své jméno i slávu vděčí legendárnímu císaři Friedrichu I Barbarossovi, ale ten jen přece jen už poněkud dál, i když k němu vede z Wormsu cyklistická stezka zvaná „císařská“. Protože vede mezi vinicemi a hospodami, a je dlouhá nějakých 40 – 50 kilometrů, je pro příznivce cykloturistik velmi lákavá. Právě v Kaserslautern založil Barbarossa „Pfalz“ tedy pevnost na ochranu Německa proti útokům ze západu a podle této pevnosti dostala své jméno celá země. (Městská práva dostal Kaiserslautern ostatně až od Rudolfa Habsburského). Porýnská Falc byla totiž majetkem a oporou německých císařů, především roku Štaufů. Koneckonců se ale i dějiny naší země přinejmenším jednou rozhodujícím způsobem s tímto územím zkřížily a to když byl v roce 1619 zvolen českým králem kurfiřt Friedrich, který pak vstoupil do našich dějin neslavně jako takzvaný „Zimní král“.

Exif_JPEG_PICTURE

Dnes bych se rád držel na levém břehu Rýna, na jeho pravý břeh se přesunu příští týden, nehodlám své čtenáře trápit články delšími než pět stránek.

Jestliže se rozhodneme sledovat historii, musíme začít naši návštěvu ve městě nejstarším tedy ve Wormsu. Ne ovšem proto, že toto město pod jménem Borbetomagus existovalo už v době Římské říše a dokonce už před ní – soupeří s Trierem o titul nejstaršího německého města vůbec. Ve Wormsu byl podle legendy vězněn svatý Martin, když odmítl vojenskou službu poslednímu pohanskému císaři Juliánovi Apostatovi. Ale právě ve Wormsu se odehrává nejznámější příběh staroněmeckých ság – Legenda o Niebelunzích. Odehrává se okolo roku 450 n.l. v době vpádu Hunů do Evropy. Protože Niegelungové byli z kmene Burgundů, myslel jsem si vždy, že se i příběh o nezranitelném hrdinovi Siegfriedovi, jeho záludném vrahovi Hagenovi, pyšné královně Brunhildě a pomstou posedlé Kremhildě odehrával někde v Burgundsku. Chyba lávky. Burgundové se vyvraždili na břenu Rýna, přesněji ve Wormsu a až pak jejich zbytky odtáhly dále na západ, kde vytvořily Burgundské království. Německé ságy tedy nemůžou končit našim obvyklým „a jestli neumřeli, žijí dodnes“, tam totiž nepřežívá vůbec nikdo. O Siegfrieda zakopnete ve Wormsu na každém kroku – ať už u Siegfriedovy studny před kostelem svaté Trojice na hlavním náměstí, po cestě od nádraží do centra, kde je další skulptura líčící celé niebelungské drama, či na kole dějin od Gustava Nonnemnachera na Obermarktu.

Největší sochu ale dostal zrádný Hagen, jehož socha v nadživotní velikosti stojí na břehu Rýna a sype do řeky poklad Niebelungů – který od té doby přes veškeré pokusy nikdo nenašel. (Zajímavé je, že s křestními jmény Siegfried, Brunhild, Kremhild se setkávám u mých pacientů, zejména pak těch narozených mezi léty 1939 – 1945 hodně často, na Hagena jsem ještě nenarazil.)

Worms je slavný především svou katedrálou. V Německu existují tři gigantické románské katedrály, ve Wormsu, Špýru a Mohuči (Mainzu). V dnešním článku se budu zabývat dvěma z nich. Ta wormská stojí určitě za návštěvu, i když přišla o svou původní vnitřní výzdobu a je vevnitř barokizovaná. Worms vděčil za svůj vzestup sálské dynastii německých císařů, narodil se zde a je zde i pochován předek této dynastie lotrinský vévoda Konrád Červený, který padl v bitvě na lešském poli proti Maďarům v roce 955. Sálští vévodové zápasili o nadvládu ve Wormsu s místním mocným biskupem a byli jím nakonec vytlačeni, proto zřejmě měli nakonec raději Špýr a v tamější katedrále jsou pak pochováni všichni sálští císaři počínajíc Konrádem II. (vládl 1024 – 1039). Ve Wormsu panovali místní biskupové a nejslavnějšímu z nich Burchardovi (1000 – 1025) vděčíme za většinu románských staveb ve Wormsu i za první katedrálu, kterou sám vysvětil v roce 1018.  Svou monumentální podobu dostala stavba ale až o sto let později, v roce 1110 vysvěcoval novou velkolepou stavbu biskup Burchard II. pod patronací a za přítomnosti císaře Jindřicha V.

Všichni Jindřichové této sálské dynastie (třetí až pátý), se ve svých mocenských bojích opírali o Falc, přičemž ten prostřední, čili čtvrtý musel ve svém sporu s papežem Řehořem na kajícnou pouť do Canossy. I mír mezi císařem a papežem, uzavřený v roce 1122 byl podepsán ve Wormsu – takzvaná wormská konkordáta. Tři roky nato, sálská dynastie svým posledním zástupcem Jindřichem pátým vymřela. Následníci sálských císařů na trůně Štaufové svou lásku k sídelnímu městu převzali. Friedrich Barbarossa nechal přibudovat severní portál, nad nímž je i znázorněn, kudy o slavnostech táhl císař se svým doprovodem do katedrály, aby nemusel procházet davy prostého lidu.

Ve wormské katedrále uzavřel 15. července roku 1235 jeho vnuk Friedrich II. sňatek s Isabelou anglickou (byla to jeho čtvrtá a poslední svatba), zatímco jeho syn z prvního manželství Jindřich byl den předtím svým otcem vsazen do vězení, z něhož už nevyšel. Jižní portál dómu působí poněkud cize, pochází z let okolo roku 1300 a představuje gotický prvek, který na románské stavbě působí poněkud nepatřičně. Zcela nahoře jede korunovaná Ecclesia (tedy církev) na mystickém zvířeti se čtyřma rozdílnýma nohama (představujícíma anděla, býka, orla a lva jako symboly čtyř evangelistů) a na portálu jsou v kameni vyřezány výjevy ze starého i nového zákona.

Worms je slavný i svými židovskými dějinami. Protože Židé v Říši podléhali přímé ochraně císaře (a platili mu za to i speciální ochrannou daň, tzv. židovský groš) není divu, že hledali tuto ochranu přímo v jeho náručí. Dnes se dochovalo ve Wormsu hodně vzpomínek na židovskou minulost města a ty se včetně Synagogy, Ješivy i hřbitova (takzvaný Heiliger Sand čili Svatý písek) dají navštívit.

Worms nepůsobí kompaktně jako historická rezervace. To je následkem dvojího zničení města. To první se odehrálo v roce 1689, v rámci takzvané války o falcké dědictví. (Podrobněji se touto válkou chci zabývat v druhé části článku za týden) Do města vtáhly francouzské jednotky krále Ludvíka XIV. a město do základu zničily. Shořela i slavná katedrála  – o fatálním působení Francouzů ve Falci se budu muset zmínit ještě několikrát. Město bylo znova vybudováno, i když na místě někdejší skvostné radnice (budovy se symbolickým jménem „Mince“) byl vybudován kostel Svaté trojice. (Návštěva Francouzů byla totiž místním obyvatelstvem posouzena jako trest boží a tak postavili místo pyšné radnice skromný kostel v naději, že je tento čin od zlého západního souseda ochrání. Neochránil, v roce 1793 tu byli Francouzi znova a o nic lepší). Podruhé bylo město do základu zničeno spojeneckým bombardováním v dubnu 1945 a tak se dnes mezi historickými budovami (Worms má nejvíce románských stavebních památek z celého Německa) nacházejí všude moderní domy, které ruší celkový dojem.

Worms je ale spojen bezprostředně se jménem Martina Luthera. Právě na říšský sněm ve Wormsu byl v roce 1521 pozván, aby před císařem Karlem V. odvolal své učení. Když to odmítl a prohlásil hrdě: „Zde stojím, Bůh mi pomáhej, nemohu jinak“ umožnil mu císař volný odchod, který mu zaručil svým dekretem. Na rozdíl od Zikmunda Lucemburského trval na platnosti svého dekretu a „kacíře“ přítomným církevním otcům nevydal. Jestliže byl tedy Karel čestnější než Zikmund Lucemburský, měl o to méně politických úspěchů. Schopný politik čestný být zřejmě nemůže. (Je také pravda, že Karel měl v té době 21 let a byl tedy ještě mnohem víc náchylný k idealismu, než zkušený 44-letý Zikmund v Kostnici roku 1415.)

Martinu Lutherovi je ve Wormsu věnován obrovský památník, kde je znázorněn se svými podporovateli, spolupracovníky i předchůdci. Pro nás je zajímavé, že zde mezi jeho předchůdci a inspirátory vedle Petra Valdena, Giacoma Savonaroly a Johna Wicleffa má svou sochu i mistr Jan Hus. (dole u paty pomníku vpravo)

Na stejném sněmu ve Wormsu v roce 1521 bylo na nátlak tetičky Markéty rozhodnuto i o rozdělení habsburských zemí mezi tehdy jedenadvacetiletého císaře Karla V. a jeho osmnáctiletého bratra Ferdinanda, který se měl později stát císařem pod jménem Ferdinand I. Tam bylo tehdy rozhodnuto i o tom, že to bude Ferdinand, kdo se ožení s jagellonskou princeznou Annou a tím vlastně o tom, kdo se v budoucnosti stane českým králem. Ta budoucnost trvala pouhých pět let.

Opusťme ale historický Worms a přesuňme se o několik desítek kilometrů a několik desetiletí v historii dál – do Špýru. Špýr je krásné městečko. Jestliže Worms působí jako moderní město s mnoha roztroušenými historickými památkami, Špýr je jedna historická památka, dominovaná samozřejmě svou gigantickou románskou katedrálou. I Špýr byl zničen do základů francouzskými vojsky v roce 1689 (a pak ještě jednou francouzskými revolučními oddíly v roce 1793- sousedství s grand nation nebylo pro tento region žádným požehnáním), bohudík byla ale špýrská katedrála ušetřena a to, co bylo poté vybudováno a má šarm milého městečka, nestálo spojencům ve druhé světové válce za bombardování. Proto je návštěva Špýru milým zážitkem.

Exif_JPEG_PICTURE

Samozřejmě je třeba jít do katedrály. Je to monumentální budova, nenechejte se odradit dojmem, že všechny tyto tři románské gigantické katedrály působí poněkud pochmurně, čas velkých gotických oken měl teprve přijít. Katedrálu ve Špýru začal stavět už vzpomenutý zakladatel sálské dynastie císař Konrád II. v roce 1030. On sám se dokončení stavby nedožil, našel zde ale v kryptě místo pro svůj poslední odpočinek. Jeho následníci odpočívají po jeho boku v podzemí katedrály. Jsou zde pochováni i první dva římští králové z rodu Habsburků – Rudolf I. (zemřel 1291) a jeho syn Albrecht (zavražděn 1308). Habsburkové tím demonstrovali svou návaznost na sálskou dynastii a odstup od Štaufů, s kterými římští papežové nevycházeli zrovna v dobrém. Zajímavé je znázornění Rudolfa I. (vítěze nad Přemyslem Otakarem na Moravském poli 1278). Jestliže se tehdy panovníci nechávali téměř výhradně zobrazovat v idealizované podobě jako triumfující krasavci, ( důkazem jsou reliéfy osmi z nich od Konráda II. po Albrechta I v předsíni krypty, portrét Rudolfa jako starého unaveného muže odpovídá zřejmě skutečně jeho skutečné podobě a vznikl údajně na jeho přání. Rudolf nechtěl být idealizován, chtěl být zobrazen podle pravdy, věc v té době naprosto neobvyklá. Jeho náhrobní kámen nebyl původně v Dómu (kde by působil vedle oněm krasavců na reliéfech kontraproduktivně (opravdu tak dnes i působí), ale v Johanniterhofu kde císař zemřel. Do Dómu byl kámen přenesen až v roce 1858.

Exif_JPEG_PICTURE

Katedrála ve Špýru má význam i pro české dějiny. 30 srpna 1310 se v této katedrále konala slavná svatba syna římského císaře Jindřicha VII. Jana Lucemburského s dědičkou českého království Eliškou Přemyslovnou. Událost, která měla udat na více než sto let směr vývoje našich zemí.

Ve Špýru je ale ještě jeden kostel, který hraje v evropských dějinách velmi významnou roli. Stojí mimo hradby starého města, ne ale tak daleko, aby se nedal pěšky navštívit (historické centrum Špýru je maličké) Právě v něm PROTESTOVALA německá knížata, která už mezitím přestoupila k učení Martina Luthera, proti císařskému rozhodnutí toto učení zakázat. Stalo se tak na říšském sněmu v roce 1529 a od toho okamžiku se reformovaným říká PROTESTANTI.

Špýr byl údajně nádherným městem s 68 městskými branami a 38 kostely. Skutečná metropole středověké Římské říše! Konalo se zde na 50 říšských sněmů. Na jednom z nich přesvědčil zakladatel cisterciáckého řádu Bernhard von Clairvaux o vánocích 1146 císaře Konráda III. k vyhlášení druhé křížové výpravy. Poslední říšský sněm se ve Špýru konal v roce 1570, pak už význam města upadal a třicetiletá válka na něm zanechala hluboké jizvy. Ve městě přesto zasedal od roku 1526 říšský soud, německy Reichskammergericht a to až do zničení města v roce 1689 – to tu stejně jako všude jinde ve Falci řádili Francouzi.

Nový Špýr, postavený na začátku osmnáctého století, se krčí okolo Maximilánovy ulice, má ale své kouzlo a nacházejí se zde i nádherné budovy jako „Alte Münze“, kde zasedal městský patriciát, či radnice z let 1712 – 1716 a konečně na opačné straně městečka proti dómu Altpörtel, jedna z nejkrásnějších městských bran v Německu. Brána se svou věží pochází z roku 1230, jak přežila francouzské řádění v roce 1689 se mi nepodařilo zjistit. A konečně, ve Špýru je Historické muzeum Falce, s dějinami celého regionu od římských časů až do současnosti, samozřejmě s důrazem na slavný středověk.

Špýr je opravdu krásné městečko, opustíme je s dobrým pocitem, abychom se vydali do centra Falce – do Heidelbergu. Tam ale půjdeme až příští týden, článkem o šesti stranách nechci své čtenáře zatěžovat.