Month: June 2014

Co se opravdu stalo v Sarajevu 28.6.1914?

Tato otázka může někomu připadat trošku podivná. Přece je všechno jasné. Vše je zdokumentováno do detailu. Mladistvý srbský atentátník Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Honebergu.
Proběhly soudní procesy, obvinění se přiznali a byli popraveni nebo uvězněni (povětšinou ve vězení zemřeli). Co je tady tedy nejasného?
Při bližším pohledu na dění v Sarajevu v červnu 1914 se ale objevují stále větší otazníky. Kdo se vlastně skutečně chtěl zbavit Františka Ferdinanda a kdo chtěl jeho smrt politicky využít?

Frantisek ferdinand
František Ferdinand nebyl ani ve Vídni příliš oblíben. Císař František Josef ho přímo nesnášel, v Budapešti věděli o jeho chorobné nenávisti k Maďarům a jeho plánech na reformu (federalizaci) říše a nenáviděli jej tedy víc než mor. V hlavním vojenském rakouském štábu byl krajně neoblíben, protože byl jednoznačně proti jakékoliv válce. Zcela správně totiž odhadl, že Rakousko není na válku připraveno (materiálně ani lidsky) a to ani na „malou lokální“ válku proti Srbsku, natož pak na velký celosvětový konflikt. Znal se příliš dobře s německým císařem Vilémem II. (svým možná jediným politickým spojencem a snad dokonce i přítelem) než aby nevěděl, jaké světy dělí výzbroj a hlavně morálku armády německé a rakouské. To ovšem nechtěli vidět „jestřábi“ v rakouském generálním štábu shromážděni okolo jeho náčelníka Konráda von Hötzendorf. Německo mělo ovšem taky své strategické zájmy na Balkáně, i když ne územní. Šlo o spojenectví s Tureckem. Turecko, poražené v roce 1912 spojenými vojsky balkánských států, přišlo prakticky o všechna svá evropská území (s výjimkou malinké části okolo Edirne) a muselo se před dalšími útoky expanzivně naladěných Bulharů a Srbů bránit. Našlo spojence v Německu, které zase v této ose vidělo možnosti expandování – především hospodářského – na střední a dálný východ. Německo bylo průmyslovou velmocí a potřebovalo nutně odbyt pro své zboží. Svět byl ovšem rozdělen mezi koloniální velmoci Francii a Velkou Británii, které se dovozu německého zboží na své území a do svých kolonií ze všech sil bránily. Turecko bylo řešením. Ovšem Balkán musel být zpacifikován. I císař Vilém tedy nebyl proti tomu, aby bylo Srbsko přivedeno k rozumu. Nad odpůrcem války Františkem Ferdinandem tedy nedržel ochrannou ruku vůbec nikdo.
Manévry v Bosně byly otevřenou protisrbskou provokací, podobně jako Putinovy manévry u východní ukrajinské hranice. To všichni věděli. Bylo jasné, že tyto manévry přivedou srbské nacionalisty k šílenství a ti hráli od roku 1903 od zabití krále Alexandra a jeho manželky Dragy významnou roli. Srbové, snící o velkém Srbsku, jež by zahrnovalo všechno srbsky mluvící a myslící obyvatelstvo, byli na nejvyšší míru podrážděni anektováním Bosny a Herzegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Rakousko bylo sice v této hornaté zemi přítomno jakožto správce už od roku 1878, jenže dokud zemi pouze spravovalo, měli Srbové naději, že jednou ta země s velkým podílem srbského obyvatelstva připadne nakonec jim. K čemu byla srbská menšina ochotna, se ukázalo přece ve válce v devadesátých letech dvacátého století. Jejich území, opisující zhruba někdejší militaristickou rakouskou hranici proti Turkům a sahající tedy u Zadaru až skoro k moři, bylo pro nacionalistkou srbskou vládu lákavým soustem – a Rakousko to vědělo a hlasitě o tom mluvilo.
Rozhodnutí navštívit po úspěšných manévrech hlavní město Bosny Sarajevo se dá ještě logicky pochopit, správcem země byl ostatně generál Potiorek, jenž byl považován za osobního přítele následníka trůnu a jeho pravou ruku. I Franz Ferdinand si to o něm myslel. Bylo tomu ale opravdu tak? Potiorek už totiž dávno stál na straně válečných štváčů a chtěl se rychlým dobytím Srbska osobně proslavit. Nakonec se mu skutečně dostalo v roce 1914 pochybné cti vést vojenský útok na Srbsko. Dopadl žalostně. Rakušané tažení prohráli a Potiorek, který nikdy neopustil Sarajevo a všechny vojenské operace řídil odtud ze své kanceláře, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil frontu, utrpěl vážné zranění, když mu při zapalování dýmky vybuchla v ruce krabička se sirkami. Na toto své válečné zranění byl patřičně hrdý.
František Ferdinand nicméně svému příteli důvěřoval.
A teď se dostaneme k problematickým bodům arcivévodovy návštěvy. Vím, že okolo každého atentátu, okolo každé události vznikají automaticky spiklenecké teorie. Budu se tedy držet zpátky a pokusím se pouze uvést fakta, která mi připadají podivná.

Žofie Chotkova
Přivítám protinázory či diskusi o oněch faktech, rád se poučím a v žádném případě si nenárokuji monopol na pravdu. Ale teď bod po bodu.
O návštěvě arcivévody Františka Ferdinanda referovaly všechny noviny a to i ty bělehradské. V novinách byla uvedena PODROBNÁ TRASA, po které se bude arcivévoda městem pohybovat. Všichni atentátníci taky přiznali, že své plány organizovali podle této novinové zprávy a že jim při organizace atentátu rozhodujícím způsobem pomohla. Kolona aut s arcivévodou jela až okolo tří atentátníků, přičemž první dva Mehmedbašič a Čubrilovič dostali v poslední chvíli strach a nezaútočili. Až třetí z nich Nedeljko Čabrinovič svou bombu na auto arcivévody hodil.
Celou trasu městem jistilo 36 – slovy třicet šest policistů! Víc jich policejní sbor města Sarajeva neměl. Armáda zůstala v kasárnách a to přesto, že do města přijel jejich vrchní velitel a jednalo se o návštěvu spojenou s vojenskými manévry. Krátce – bezpečnost arcivévody nebyla vůbec zajištěna, nedovedu si představit, že by za tím byl jen obvyklý rakouský šlendrián.
Automobily, v nichž arcivévoda a jeho doprovod jeli, nepatřily armádě ani městu Sarajevu. Byly z větší části pro tuto příležitost zkonfiskovány místním podnikatelům a boháčům. Ani řidiči nebyli vojáci či policisté, prostě profesionální řidiči, ale dobrovolníci. Druhý vůz v koloně, v němž jel sarajevský starosta a velitel sarajevského policejního sboru patřil srbskému podnikateli Jovanovičovi, někdejšímu dodavateli vojenského materiálu rakouské armádě v Bosně, jenž ale za Potiorka jakožto Srb o všechny smlouvy s armádou přišel. Řidičem tohoto vozu pak byl jistý Ofner, dobrovolník. Právě tento vůz postoupil po prvním atentátu, kdy se arcivévoda nepochopitelně rozhodl navštívit zraněné z prvního atentátu v nemocnici, z druhého místa v koloně na místo první. A právě tento vůz na nábřeží chybně odbočil a zavedl tak arcivévodu přímo před pistoli Gavrila Principa.

gavrilo princip

Zůstal pak stát, arcivévoda logicky za ním taky, poté začal couvat, z arcivévody se stal náhle z pohyblivého cíle cíl statický, který nemohl netrefit ani nevycvičený student Gavrilo. Řidič Ofner zmizel za rabování po atentátu (rakouská policie nečinně přihlížela národnostním nepokojům ve městě, jež po atentátu vypukly, protože věřila, že to podpoří válečnou morálku). Podnikatel Iovanovič se svou dcerou byli přechodně zadrženi a bylo na ně uvaleno domácí vězení, posléze ale dostali pasy a možnost vystěhovat se do Paříže. Vyslechnuti nikdy nebyli.
Nikdy se tedy nedozvíme, zda onen Ofner odbočil před hlaveň Gavrila Principa opravdu omylem, či zda měl k tomu přesné instrukce. Nezapomeňme, že s ním v autě seděl i velitel policejního sboru města Sarajeva!
Samozřejmě že se už nikdy nikdo nedozví, zda byl atentát opravdu činem srbské tajné služby, jak tvrdila obžaloba (ani jeden z atentátníků se k vazbě na oficiální srbská místa nepřiznal). Za jisté platí, že se atentátníci setkali s velitelem srbské tajné služby (od roku 1913) Dragutinem Dimitrovičem. Zda tento jednal ve jménu srbské vlády nebo organizace Černá ruka, již vedl a která usilovala o sjednocení všech Srbů v jednom státu není známo Nicméně předseda srbské vlády Nicola Pašič se údajně snažil atentátu zabránit, protože si uvědomoval jeho možné fatální následky.(V důsledku atentátu zakázal „Černou ruku“ a Dimitroviče nechal nakonec v roce 1917 popravit). Možná byl atentát jen bláznivým činem srbských mladistvých anarchistů, kteří chtěli zabít symbol, jímž arcivévoda František Ferdinand určitě byl. Anebo možná přece jen v pozadí tahali drátky páni z Vídně, kteří se chtěli arcivévody zbavit a potřebovali záminku na uskutečnění svých válečných plánů. Po válečném „jestřábovi“ Konrádu von Hötzendorf se v Grazu jmenuje jedna z nejdelších a nejvýznamnějších ulic. Bez svých zásluh na rozpoutání největšího masakru v dějinách lidstva by to zřejmě nedokázal.
Faktem je, že smrt následníka rakouského trůnu a jeho manželky posloužila jako záminka k rozpoutání největších hrůz, jaké svět kdy do té doby zažil. Zda ti, kdo atentát připravovali, s tím opravdu počítali, o tom se dá pochybovat, Ale člověk zřídka dohlédne následky svých činů.
Srbové ostatně doplatili na tento čin nejvíce. Ze čtyř milionů obyvatel Srbska v roce 1914 zahynul celý jeden milion – tedy 25 procent. Pokud člověk uváží, že i v druhé světové válce, jež se oprávněně považuje za pokračování té první, zahynulo opět 20 procent obyvatelstva tehdejší Jugoslávie a srbské obyvatelstvo v Bosně se zredukovalo z 1 200 000 na 600 000, tedy na polovinu, běhá člověku tak trochu mráz po zádech. Být Srbem nebyl nikdy záviděníhodný osud.
Není ostatně ani dnes, vzpomeneme si ještě na bombardování Srbska americkými letadly v roce 1999, aby byla umožněna samostatnost Kosova?

Jak autem do Chorvatska

Před velmi krátkou dobou jsem četl nadšený článek na idnes.cz, který popisoval, jak je rakouská dálnice A9 mezi Grazem a Mariborem, která byla minulého roku rozkopaná, letos dobře průjezdná. Ihned jsem zareagoval a poslal na idnes mé varování, nevím, jakého se mu dostalo ohlasu. Nicméně jsem se dnes na cestě z práce mohl přesvědčit, že jsem měl pravdu. Práce na opravě dálnice zase začínají a promění českým turistům cestu do Chorvatska v žhavé peklo v stojící dopravní zácpě.
V Rakousku totiž začínají opravy dálnic vždy 1.července. Nějaký blb na mně blíže neznámém úřadě totiž přišel na to, že v dovolenkovém období je na dálnicích méně aut – rozuměj rakouských aut – protože část lidí je na dovolené a tím pádem v cizině a méně lidí dojíždí každý den do práce.
Co zapomněl zohlednit, je historická touha českého národa strávit dovolenou na chorvatských plážích. Existuje už od třicátých let, vlastně to byli Češi, kteří Chorvatsko jako zemi na dovolenou po první světové válce objevili a zůstávají jí věrni. Ne nadarmo se tam někde v Jadranu utopil velký český básník, nacionalista a politik Viktor Dyk.
Já sám Chorvatsko moc nemusím.
1) Zaprvé jsou tam mořští ježci a já strašně nerad plavu v plážové obuvi
2) Zadruhé jsou tam pláže převážně kamenité a já miluji oblázkové, snáším ale celkem dobře i písčité
3) Stále mám pocit, že mě tam někdo chce podvést. Prostě za nabízené služby se tam kasíruje příliš mnoho a nabízejí se výlety, které vůbec nevedou tam, kam slibují. Dobrá, byl jsem zatím jen na pevnině, na ostrovech je to prý jiné a lepší, možná to někdy zkusím – až dostanou Slovinci rozum a zavedou dálniční nálepku na 10 dní za přijatelnou cenu. Zatím ovšem nabízejí nálepku jen na sedm dní, čili při týdenní dovolené musíte koupit nálepky dvě a pro větší auta zdražili nálepku z 15 na 45 eur. Takže i když momentálně pracuji 20 kilometrů od slovinské hranice, tato nálepka, které je velmi těžké se vyhnout i když člověk chce jet třeba jen do Mariboru, působí na mně odpudivěji než železná opona.
4) Sice se s Chorvaty dokážu dohodnout (kdysi jsem dělal prázdninovou praxi c srbské Niši a koneckonců je chorvatština slovanský jazyk) – to je vlastně podle mého soudu vedle dosažitelnosti autem hlavní důvod, proč Češi Chorvatsko preferují, ale stejně mizerně se už dokážu domluvit i v Itálii a tam jsou služby přece jen lepší a dokonce i často levnější.
Ale pro ty, kteří přece jen do Chorvatska pojedou i letos – a teď myslím intenzivně na mé kamarády Václava a Aleše, kteří tam jezdí už dlouhé roky, následující rada, aby se vyhnuli beznadějné zácpě na jih od Grazu.

Pokud uslyšíte, že na Pyrrhnautoban, čili A9, se zase někde kupí auta, je to určitě mezi výjezdy Schachenwald a Wundschuh – to je teď ono nejnovější stavební místo, které se začne 1. července sanovat (minulého roku se dělal jeden směr, letos je na řadě směr druhý, s přípravnými pracemi, které jsou nejhorší, protože v té době je jen jeden průjezdný pruh, se má začít už 23.června čili už v pondělí)
Čili v tomto případě že přijíždíte od Vídně, nejezděte až na Graz-West, protože pak už jste víceméně bez šance. Sjeďte už u grazského letiště, tedy Graz Flughafen. Projedete okolo letiště (je tam kruhový objezd, ale jeďte rovně ve směru na Kalsdorf, tam přijedete taky na kruhový objezd, na něm vyjedete na třetím výjezdu – tedy doleva – opět ve směru na Kalsdorf a pak na dalším kruháči se dáte prvním výjezdem doprava ve směru na Wildon. Projedete Kalsdorfem, vesnice má dvě části, ta druhá část se jmenuje Grossulz,  pojedete stále rovně přes Werndorf a Neudorf ob Wildon prostě až do Wildonu a na dálnici se napojíte tam. Výjezd na dálnici je odbočkou doprava hned na začátku obce. Ti, kdo přijíždějí od Lince, to mají trochu komplikovanější, po průjezdu desetikilometrovým tunelem Plabutsch musí na Graz West, tam se musí dát ne ve směru na Slovinsko, ale na Graz Ost a na výjezdu Graz-Flughafen – což je asi tři kilometry se dostanou na stejnou cestu jako ti přijíždějící od Vídně.
Když budete přijíždět od Mariboru, sjeďte z dálnice u Wundschuh, pak se ale na výjezdu dáte ne na západ do Wundschuh, ale na východ na Werndorf. U Kalsdorfu vjedete na bundesstrasse a dáte se po ní doleva a už jste na oné cestě, kterou jsem popsal při opačném směru. Projedete Kalsdorf a na kruhovém objezdu za vesnicí se dáte doleva, tedy směrem na letiště (je označené), na příštím kruhovém objezdu pak znovu směr na letiště, to znamená doprava. Projedete okolo grazského letiště (tam je taky kruhák) a kousek za ním je už dálnice , tam je opět kruhový objezd, protože kruhové objezdy jsou móda, vášeň stavbařů a perfektní příležitost vyčerpat přidělené finanční prostředky – Češi, jedoucí na Linec se na něm dají rovně k uzlu Graz West, Moraváci, směřující na Vídeň pak musí sjet trošku nelogicky doleva na Graz Ost , ale nevadí, ono vás to přivede na dálnici tak, že pojedete doprava tedy na Vídeň a domů.
Pokud byste to u Wundschuh nezvládli nebo vás zácpa překvapila až za tímto výjezdem, máte ještě pořád šanci vyhnout se nejhoršímu. Sjeďte z dálnice na výjezdu Kalsdorf a pak na prvním kruhovém objezdu směrem na letiště doleva. Až projedete kolem letiště je už vše tak, jak jsem popsal v prvním odstavci.
U obou možností je jedná v podstatě o zkratku, ujedete méně kilometrů než když byste se dali po dálnici (zejména pak Moraváci směřující na Vídeň) a nebudete tam bezmocně stát.
Přeji příjemnou cestu a PEVNÉ NERVY!!!

 

Psychiatrie

Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, může si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a v Echokardiografii a potom se raduje, když se ucpaná céva skutečně potvrdí při vyšetření srdečním katetrem (anebo je celý den naštvaný, protože to byla jiná, ale i tu nesprávnou může dilatovat a zabezpečit stentem a zachránit tak pacientovi život). Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou. Sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Jen chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne.
V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo nebral vážně. O tom, jaké jsme měli představy o působení daných léků svědčí nejlépe výrok profesora Lenfelda – geniálního farmakologa, jehož přednášky jsme milovali – že psychofarmaka dělíme jako klobouky – na velké, ženské a zelené.
Na samotné psychiatrii pak vládl profesor Tabarka se svým týmem. Pan profesor byl frustrovaný člověk, protože psychiatrie působila ve staré budově na spadnutí, zatímto mu přímo pod nosem, jen na druhé straně cesty, byla postavena zbrusu nová moderní kožní klinika. Tento fakt přiměl pana profesora při jedné z jeho přednášek ke kritickému vyjádření o tehdejší společnosti, která „staví pavilony pro gonokoky, o mozek se ale nestará.“ Pokud si pan profesor myslel, že se jednalo o neduh komunistického režimu a jinde je to jinak, mohu jej uklidnit – není. Zkouška u profesora Tabarky byla postrachem – zejména pro dívky. Ne že by snad pan profesor ženy nějak znevýhodňoval či je sexuálně obtěžoval, ale v jeho kanceláři sídlila jeho oblíbená zvířátka – kočky. Lásks pana profesora jim propůjčovala naprostou imunitu. Mohly dělat, co chtěly a potvory to i věděly. Jejich nejoblíbenější činností bylo skočit zkoušené studentce do klína a na jejích šatech si začít natahovat drápky. Odehnat takto drzé zvíře znamenalo okamžitý vyhazov ze zkoušky a na reparát se musela postižená osoba setsakramentsky dobře připravit, aby nemusela ukončit studium. Protože byla tato skutečnost všeobecně známá, odcházely dívky ze zkoušky sice se známkou v idexu, ale s uslzenýma očima, jimiž zkoumaly počet vytažených nitek ze šatů.
Oblíbeným vtipem je otázka, jak na psychiatrické klinice rozeznáte pacienta od lékaře – no přece lékař má klíče! O docentu M. (jména raději vynechám, abych si ušetřil případné žaloby) jsme si dlouho mysleli, že si z týmu psychiatrů podržel nejnenarušenější duševní zdraví. Právě on nám ale vysvětlil:
„Já vím, že se o nás dělají vtipy, že doktora na psychiatrii od pacienta poznáte jen podle toho, že má klíče. Ale pochopte, my těm pacientům klíče dát nemůžeme – oni by nám utekli!“ Zdrželi jsme se komentářů a pana docenta jsme přeřadili do běžného průměru.
Ten tvořila paní asistentka H., jenž se česala pouze vpředu a přicházela vždy s dokonalým mejkapem, nicméně s volně stojícími vlasy na zadní části hlavy a asistent B. proslulý svými slovními zárazy. Vždy se uprostřed výkladu zarazil uprostřed věty, nepřítomně zíral z okna (v lepším případě) nebo na studenty za stolem (v mnohem horším případě) a následovalo několik minut ticha. Totiž naprostého ticha – během jeho psychického zárazu bylo neprosto nemyslitelné něco říci, pohnout se na židli, či hlasitěji dýchat. Když jsem se jednou na židli otočil, což způsobilo poněkud pisklavý zvuk, jež ho vyrušil z jeho zárazu, stal jsem se jeho doživotním nepřítelem. Jednou se pan asistent zastavil dokonce uprostřed slova a zíral z okna. Následovalo opět oněch několik minut ticha, kdy jsme řešili problém, jaké slovo to vlastně začal. Pak pak asistent vypustil mohutně větry a pokračoval v onom slově přesně dál ve svém výkladu, čímž jsme pochopili, že tyto zárazy mohou mít i tělesné příčiny.
Když jsem začal pracovat v nemocnici v Popradě, měli jsme tam milého psychiatra Netočného. Byl to Čech mluvící kouzelnou česko – slovenskou směskou jazyků – zlatý člověk, ochotný vždy pomoci a přátelský, po třiceti letech praxe už ale nebyl schopen rozeznat člověka psychicky narušeného od zdravého (nic si nenamouvejme, normální je ten, kdo odpovídá dohodnutým konvencím, ale jak říkal docent Klaus z neurologie – každý jsme trošku stříknutí). Když jsem jednou k Netočnému poslal delirantního pacienta, jenž v provozu ve Svitě ohrožoval spolupracovníky, v doprovodu mé zdravotní sestry, založil pan doktor Netočný kartu jí. Koneckonců byla to ona, kdo na něj mluvila a už jen to považoval za chorobné.
Jednou ležela na interně v Popradě stará babička. Nevím už, co jí bylo, ale byla silně nedoslýchavá. Pan primář tento její handicap ovšem nehodlal chápat. Zeptal se jí, jak jí je, a ona, protože neslyšela otázku odpověděla poněkud nepatřičně.
„Stařecká demence,“ diagnostikoval neomylný šéf. „Domluvte konsilium u Netočného.“ A pokračoval ve vizitě k dalšímu pacientovi.
Když okolo babičky procházel kardiolog, ucítil tah na svém plášti. Babička se jej chytila a dávala mu najevo, že s ním chce vést důvěrný rozhovor. Když tedy primář opustil pokoj, sklonil se k ní a zeptal se, co babička chce.
„Aký je dnes deň, pán dotor?“ chtěla vědět pacientka. „Myslím, aký máme dnes dátum.“
„Prečo to chcete vedieť?“ podivil se kardiolog Kurian.
„Veď som počula, ako pán primár hovoril, že mám ísť k psychiatrovi. A já keď k tomu Netočníkovi prídem, pýta sa zakaždým: „Kolikátého máme dnes? A keď to neviem, hned si píše, že som šalená.“
Takže pozor, ne všichni, kdo nerozumí našim otázkám, potřebují psychiatrickou léčbu. O tom můžu já ostatně od doby, kdy jsem v Rakousku, vyprávět celé romány.

Dnes máme zcela jiný problém a sice, že na všechno, doslova na VŠECHNO máme tabletku nebo aspoň si myslíme, že ji máme. Pokud se na oddělení objeví postarší člověk, můžete vzít na to jed, že bude brát nejméně dvě, lépe ale tři psychofarmaka. Proti depresi, pro zvýšení duševní aktivity, proti nespavosti, na spaní a proti zmatenosti atd. atd. Farmakologický průmysl triumfuje a člověk zůstává tak nějak na cestě. Jak se naši staří pacienti k těm lékům vlastně dostanou?

Princip je v podstatě pokaždé stejný. Babička žije ve svém domku na Jihu Štýrka (v Horním Štýrsku, v Tyrolsku, na severní Moravě, v jižních Čechách atd. atd. – doplňte podle potřeby) sama a nemá si s kým popovídat. Pak se po půl roce nepřítomnosti objeví syn či dcera žijící ve Vídni, Mnichově, Praze – doplňte opět podle potřeby. Babička se jim zdá být nějaká depresivní. Místo aby s ní strávili příjemný víkend, vzali ji na výlet a popovídali si o jejích a svých vlastních starostech, popadnou milou babičku a odvlečou ji k psychiatrovi. Babička je přece depresivní, potřebuje odbornou pomoc. Psychiatr, jenž má smlouvu s pojišťovnou a tím pádem šedesát lidí denně v praxi, má na milou babičku zhruba 3-5 minut. Právě tolik, aby jí předepsal dvě tabletky proti depresi a pro lepší spaní a už je babička zase venku z ordinace. Děti odjedou do své Vídně či Prahy s dobrým pocitem, že pro maminku něco dobrého udělali a ona zůstane zase na půl roku sama v svém domečku se svými novými prášky, z nichž je jí nevolnost, které si ale netroufá vysadit, protože co by tomu řekly děti. Přece se o ni tak obětavě postaraly.  On jí pan obdovní  doktor proti té nevolnosti a noční dezorientaci, kterou předtím neměla, něco napíše. A pokud bude mít štěstí a v noci nespadne, přestože se už doma nebude vyznat, a nezlomí si tedy kyčel, nějak už se s těmi prášky protluče.

Já nevím, možná jsem staromódní, ale já jsem přece jen pro to, s lidmi raději hovořit. Ale kdo už na to má dnes čas? Proč by měl být právě psychiatr výjimkou?

 

 

 

 

Martnotratnost dnešního světa

Už nevím v kterém časopise mého mládí vycházely na pokračování „Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka“. Pamatuji si ale na dobrou radu, kterou dávali tito šibalové svým čtenářům: „Nevyhazujte hříšné peníze oknem, budou vám dobré, i když jsou hříšné.“
Tato pravda se hluboko zapsala do mého podvědomí a od té doby nevyhazuji z okna ani hříšné peníze, ale ani ty, které si vydělávám svou prací. K těm hříšným se stejně nedostanu.
Bohužel mám někdy pocit, jako by se mocní a bohatí tohoto světa doslova předháněli v tom, kdo těch peněz vyhodí co nejvíc a pokud možno co nejnesmyslněji. Toto nutkání pochází zřejmě z toho, že mají těch peněz příliš a chtějí to za každou cenu ukázat těm ostatním bohatým.
Na určité světové podniky se investují miliardy, aniž by tyto „investované„ peníze v budoucnosti něco přinesly. Pamatuji si, jak jsem se seznamoval s rozpočtem olympijských her v Albertvillu 1992. Francouzi jako „grand nation“ se samozřejmě chtěli ukázat. Vrazili do svých hypertrofických sportovišť – jako například sáňková a bobová dráha v La Plagne, kde vyhodili do vzduchu celou jednu horu – čtyři miliardy franků. Připadalo mi to tehdy naprosto neuvěřitelné, bylo mi ale vysvětleno, že velkou část těchto investic představují dálnice a hotelové kapacity, jakož i rekonstrukce letiště v Courchevellu, takže to jsou všechno investice do infrastruktury, jež mají v budoucnosti cosi přinést zpět. Přesto museli přiznat, že asi jeden a půl miliardy franků jsou investice nenávratné. Jeden a půl miliardy franků je v přepočtu půl miliardy eur. V porovnání s rozhazováním současných mocipánů naprosto směšná suma. Ale to devadesáté roky teprve začínaly a lidský egoismus představoval v ekonomice tehdejšího světa teprve poupě, které mělo rozkvést v následujících dvaceti letech.
Pro porovnání Olympijské hry v Soči spolkly neuvěřitelných čtyřicet!!! miliard eur. Pan Putin se chtěl prezentovat, což se mu i podařilo. Zda to bylo nutné v zemi, které průmysl je ještě na úrovni komunistické výroby osmdesátých let a naprosto neschopný jakékoliv konkurence, kde se teprve začíná stavět síť dálnic o zastaralé železnici ani nemluvě. Určitě by ty miliardy pomohly modernizaci výroby či školství, jenže pak by je nikdo neviděl. Takto mohl velký ruský car za potlesku davů volat do celého světa „MY NA TO MÁME!“ A sklízet potlesk.
Ale není zdaleka jediný. Olympijské hry v Pekingu v roce 2008 spolkly porovnatelné sumy. Země, kde je zakázáno jen slovem vzpomenout masakr studentů z roku 1989 na Náměstí nebeského pokoje a kde se doping sportovců nesmí kontrolovat, protože trénují ve vojenských objektech, neměla samozřejmě olympijské hry nikdy dostat. Ale dostala je. A podle očekávání zneužila k propagaci svého politického systému. Místo aby se čínští komunisté pokusili zlepšit osud svého chudého obyvatelstva, raději se rozhodli vytřít světu zrak.
Jenže nemusíme se dívat jen do diktátorských zemí. Demokratické systémy nejsou o nic lepší, když jde o to, mít dobrý důvod k rozhazování veřejných peněz. Čím víc se totiž rozháže, tím víc dostanou úředníci s právem rozhodovat a vlastnící kulaté razítko na úplatcích. A z cizího (myšleny jsou peníze daňových poplatníků) krev neteče. V Klagenfurtu stojí fotbalový stadion pro třicet tisíc diváků, na němž nikdo fotbal nehraje (pardon, minulého roku tam rakouská reprezentace sehrála jedno utkání!). Důvod je jednoduchý, na mistrovství Evropy v kopané v roce 2008 bylo třeba připravit čtyři stadiony. V Grazu by sice stačilo zvětšit stávající stadion Šturmu Graz, jenže v čase, kdy se o místech, kde se bude hrát rozhodovalo, byla hejtmankou ve Štýrsku paní Klasnik, která fotbalu nerozuměla a v Korutanech hejtman Haider, jenž si dokázal vše prosadit a nechat si to zafinancovat od banky Hypo Alpe Adria, jenž mu financovala vše a udělala tak nakonec do rakouského státního rozpočtu díru o velikosti 19 miliard eur. A tas se stadion stavěl v Klagenfurtu bez ohledu na to, že tam není ani jeden klub, jenž by hrál rakouskou nejvyšší fotbalovou soutěž ( a i na tu chodí maximálně 10 000 diváků).
Co prováděli v Jižní Africe před mistrovstvím světa v fotbale v roce 2010, je ještě v živé paměti. Obrovské chrámy sportu, jenž v té zemi zdaleka není jedničkou, a které se aspoň někde pak přestavovaly na stadiony na rugby či jiné populárnější sporty. Ale bez ohledu na bídu obyvatelstva v Johanesburgu či jiných jihoafrických metropolích bylo třeba vyhazovat astronomické sumy na kulisy, jež měly zastřít pohled na rostoucí bídu kdysi prosperující země.
A teď Brazílie! Zřejmě nikdo si nedokázal představit, že by v Brazílii lidé protestovali proti organizaci mistrovství světa v kopané. Brazílie je nejfotbalovější země světa, kopaná je tam nejen sportem, ale pravým kultem. Navíc je to země s vysokým ekonomickým růstem a „dobrou náladou“ u obyvatelstva. Aspoň to tak bylo, či se to aspoň tak navenek prezentovalo. A světe div se! Lidé v Brazílii mají velikášství svého politického vedení plné zuby a ptají se právem, zda se muselo vrážet do stadionů deset miliard eur, zda se musel stavět stadion v hlavním městě v Brazílii, který se po mistrovství vlastně může klidně zase nechat strhnout, protože se v něm už nikdy nic hrát nebude. Zda nebylo lepší tyto peníze investovat do universit a do infrastruktury země, jež se stále ještě nezbavila nálepky rozvojová. Ale i tam už lidem dochází trpělivost. O těch dvě stě tisících lidí, kteří byli kvůli megalomanským stavbám k mistrovství světa násilně přesídleni, ani nemluvě. Možná stačilo to mistrovství prostě vyhrát, aby Brazílie dokázala, že tou nejfotbalovější zemí světa je. Bylo by to určitě levnější. Jenže to už jednou selhalo v roce 1950. Brazílie doma tehdy ten titul nezískala. A tak snad tedy, pro jistotu…
Evropské fotbalové kluby jsou myslím nejskvělejším příkladem rozhazování peněz bez míry. Jestliže Real Madrid zaplatí za Garetha Balea 100 Milionů Eur, čili 2,7 miliardy korun, zastavuje se každému uvažujícímu člověku rozum. Žádný člověk nemůže mít takovou hodnotu. Lépe řečeno, trhovou hodnotu. Skutečná hodnota člověka je penězi samozřejmě nevyčíslitelná, jenže tito moderní gladiátoři jsou zbožím. Dostávají za to své honoráře, jsou bohatí, ale nesvobodní – to byli gladiátoři ve starém Říme ostatně taky. Ano, v osobě Balea se jedná o skvělého fotbalistu, ale poměr ceny a hodnoty je tu naprosto zcestný. Jenže Real Madrid potřeboval ukázat světu – „My na to máme!“ Odměnou je titul evropského mistra v Champion League. Madriďanům do propůjčilo jednu noc bezmezné radosti a jeden rok hrdosti. Ale stálo to opravdu za to? V zemi kde je každý druhý mladý člověk bez práce?
Téměř všechny fotbalové kluby Evropy patří nějakým miliardářům (existují samozřejmě výjimky jako například Bayern Mnichov), kteří si z nich udělali své hračky. Ruský oligarcha Abramovič vlastní Chelsea, azerbajdžanští ropní magnáti koupili Atletico Madrid, pařížský St.Germain patří Arabům. Tito majitelé nakupují hráče jako kdysi Římané gladiátory za sumy, jež překračují naši představivost. Proč? Protože na to mají a mají potřebu to ukázat. Jsou to peníze, které mizí jako voda v písku jejich pouště. Ale koho to zajímá? Dokud teče ropa, není s penězi problém.
Je to pro mne všechno tak trochu nepochopitelné. Stále víc lidí na světě upadá do bídy, miliardy bojují o pouhé každodenní přežití. I v rozvinutém světě se šetří na zdravotnictví, na infrastruktuře, na školství a vědě. Na druhé straně se vyhazují nesmyslné miliardy do zbytečných projektů, místo aby posloužily lidem.
Prostě: „Hříšní lidé vyhazují oknem hříšné peníze, ke kterým se dostali hříšným způsobem.“
Ti, kteří si na svůj život musí vydělávat prací, něco takového nedělají a dělat nebudou. Měli by se ale ozvat stejně jako ti Brazilci a zařvat konečně dost hlasitě, že „STAČILO!“