Month: August 2013

Bude se v Sýrii válčit?


Otázka samozřejmě není na místě, válčí se tam už dva roky. Jenže teď se skutečně zdá, jako by se tahle země, jež v podstatě nikdy nikoho nezajímala (protože nemá ropu) mohla stát rozbuškou k velkému konfliktu na předním východě.

Pomiňme záminku, která se pro harašení zbraněmi vždycky najde. Že by právě Assad vydal sebevražedný rozkaz k použití chemických zbraní, musí připadat padlé na hlavu každému, kdo má zdravý rozum. Teď jsem sice nechtíc téměř citoval Vladimíra Putina, jenže i diktátor v Kremlu má právo na normální rozumný projev.

Jenže Amerika chce válčit. Očividně se už zase ve skladech nashromáždily rakety Tomahawk v nadměrné míře, je třeba je vyprázdnit a jen tak střílet do vzduchu, jako to dělá Severní Korea se na velmoc jako Amerika nesluší. Je třeba ukázat celému světu svou sílu  a nahnat strach. Ze tejného důvodu rozbombardovali v roce 1999 Srbsko, teď se tedy chystají na stejnou akci v Sýrii. Je zajímavé, že každý americký prezident musí aspoň jednou během svého úřadu vést někde válku. Někteří to dělali rádi jako například Bush, jiní neradi jako Carter nebo Cinton. Taková je ale prostě tradice a teď to zřejmě nemine ani Baracka Obamu. Navzdory tomu, že je nositelem Nobelovy ceny míru. Osobně si myslím, že po odpálení první rakety na Damašek by mu měla být odebrána. Samozřejmě se to nestane, se silným hráčem za Atlantikem si to Švédové ani Norové nebudou chtít rozházet. Pravdou ovšem je, že udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi na začátku jeho mandátu bylo bianco šekem bez záruky a tím pádem naprosto skandálním rozhodnutím. Možná by se ta Nobelova cena míru měla zrušit, její nositelé se stávají pomalu už značně obskurní společností, vedle Jásira Arafata či Baracka Obamy je v ní i Evropská Unie jako celek, začíná to být už dost trapná záležitost.

Obama zřejmě ale nemá na výběr. Tlak na něj je zřejmě obrovský a z historie je varován. Když se Bill Clinton bránil zásahu v Srbsku zuby nehty, poslali na něj Moniku Lewinskou a tím ho zcela odstavili na vedlejší kolej. Pražská rodačka Madeleine Albrightová se poté mohla vyřádit a vyprázdnit zásoby raket na území Srbska. Zabila přitom okolo 2500 lidí převážně civilistů. Že toto bombardování podporoval i Václav Havel a nazýval je dokonce „humanitárním bombardováním“ mu nemůžu tak nějak zapomenout. Ovšem on se s Madeleine znal a  byli kamarádi. Osobní vztahy není co podceňovat. Díky onomu bombardování se dostali k moci v Kosovu mezinárodním zatykačem hledaní zločinci jako Hashim Thaci, zda to bylo cílem akce, je otázka kterou nikdo nebude chtít zodpovědět. Osobně si myslím, že jediným cílem bylo vyzkoušet si nové zbrojní systémy a demonstrovat americkou sílu celému světu. Ani tehdy nedostaly USA mandát UNO.

Nedostanou ho ani teď a přece bombardovat budou.  Baracka Obamu nezachrání zřejmě ani to, kdyby si přes práh Bílého domu nepustil žádnou praktikantku a pokud možno ani uklízečku. Jsou i jiné prostředky jak jej přinutit zastávat „správný“ názor a on nikdy nevynikal silnou vůlí. Ministr obrany Kerry tvrdí, že má „nezvratné“ důkazy, že Assad je natolik blázen, aby se rozhodl v době, kdy má vítězství v občanské válce na dosah ruky, poštvat na sebe americké rakety. Od začátku konfliktu křičely USA, že použití zbraní hromadného ničení je hranicí, která nesmí být překročena, jinak zasáhnou. V době, kdy Assadovi teklo opravdu do bot a ozbrojená opozice měla pod kontrolou většinu země, tyto zbraně nepoužil, teď, když má vítězství nadosah ruky, je použije. Jediná otázka, která se k tomu nabízí, je, zda jsou Američané opravdu tak hloupí nebo považují za hlupáky celý zbylý svět. Myslím, že jde spíše o druhou variantu. Rakety, které zabily stovky lidí nervovým plynem, byly údajně sestrojeny amatérským způsobem – doslova „na koleně“. Myslím si, že syrské vládě dodali Rusové rakety podstatně lepší. Ostatně jak jsem se doslechl dnes ráno v rádiu, americké ministerstvo obrany už změnilo mandát vyšetřovatelů UNO. Prý nebylo jejich úkolem zjišťovat, kdo chemické zbraně použil, ale jen ZDA byly použity. To samo prý už stačí, aby USA zasáhly.

Celá ta historie dostane pravou šťávu, až když si člověk uvědomí, s kým se tentokrát Američané vlastně spojují. Poté, co byl jejich věrný psík Cameron ponechán svým parlamentem na holičkách, zbývá jim jako spojenec turecký premiér Erdogan a samozřejmě al Kajda. Že má Erdogan v Istanbulu s demokracií zhruba stejné problémy jako Putin v Moskvě, Američany zřejmě neodpuzuje, o poměrech v syrské povstalecké armádě, kde v poslední době získaly převahu teroristické živly s vazbou na al-Kajdu je lepší raději pomlčet. Konflikt v Sýrii byl totiž od samého začátku konfliktem náboženským. Syrský stát byl přesto, že se v něm samozřejmě o demokracii nemohlo mluvit a vládla zde diktátorská rodina Assadů, rozvinutý, s poměrným blahobytem a dobrou sociální sítí. Problém byl jen v tom, že většinu obyvatelstva tvoří sunnitští Arabi, zatímco vládnoucí vrstvou jsou Alevité, představující okolo 8 procent obyvatelstva. Proto má opozice podporu sunnitských států včetně nearabského Turecka, jemuž navíc konflikt na jeho jižní hranici už pěkně leze na nervy.

Co se tedy stane, když se Američanům a Turkům podaří Assada porazit a svrhnout. Samozřejmě budou následovat „demokratické“ volby. Stejně jako v Egyptě – ovšem s mnohem fatálnějšími následky. Vyhraje samozřejmě většina – tak už to v demokracii chodí –  tedy sunnité. Stát nebude fungovat, ekonomika se dále zhorší, bude se hledat viník – a najde se. Alevité a křesťané jsou na ráně. Hesla, jež provolávali demonstranti ještě než do nich Assad začal střílet byly přece: „Křesťany o Libanonu, Alevity do rakve.“ Teď k tomu dostanou posvěcení největší velmoci na světě. Masakru se asi nebude dát zabránit. Rwanda roku 1994 dává pozdravovat. I tam byly na začátku největšího masakru všech dob demokratické volby. Vyhráli je většinoví Hutuové a vysvětlili si toto vítězství jako právo na to, aby menšinu Tutsiů vyvraždili. Kdo si myslí, že se arabští vítězové voleb budou k Alevitům chovat jinak, měl by se konečně probudit.

USA chodí očividně k smrti rádi se svíčkou okolo sudu se střelným prachem. Že se nepoučili ani z katastrofálních následků své intervence v Iráku, kde každý měsíc hynou desítky lidí, je na pováženou. I tam hledali chemické zbraně. V Sýrii si tedy mohli vymyslet aspoň něco jiného, aby to nebylo tak nudné.

Nakolik může bojechtivé Američany k rozumu přivést ruská vojenská flotila, kterou tam teď Putin narychlo posílá, je otázka. Pochybuji, že by Rusové začali na americká plavidla, vypalující na Damašek své smrtící Tomahawky, střílet. I Iránci se zmůžou jen na protesty. Možná si to vezmou za záminku, aby konečně zablokovali Hormuský průliv, po čemž už dávno touží. Vědí, že Američané na dvou frontách bojovat nemůžou.

Co se ale s určitostí stane, a co bude mít opravdu fatální následky, je, že nenávist mezi „Západem“ a „Východem“ a s ní nebezpečí vzniku opravdového světového válečného konfliktu, se opět výrazně zvýší. Že se pod tento nárůst nenávisti podepíše nositel Nobelovy ceny, je jen paradoxem, za který se musí stydět onen „Západ.“

Policajti nejsou nikde oblíbení. Američané hrají světového policistu odjakživa, od pádu „Železné opony“ si pak na tuto funkci nárokují monopol. Hloupý policajt je ovšem všude nejčastějším objektem lidového humoru.

Aha, ještě bych měl napsat, co mi vlastně na celém tom harašení zbraněmi u břehů Sýrie vadí. Ne, nesympatizuji s Assadem, rozčiluje mne jen, když mě někdo považuje za blbce. To mě uráží, pane prezidente Obamo!

Nadýmání


Je to určitě nepříjemná věc. Zajímavé ovšem je, že nejvíc postihuje malé děti a pak naše stařečky. Věk mezitím si s nadýmáním zas až takové problémy nedělá – pokud nahromaděné plyny má kde vypustit. Ovšem pamatuji si, jak jsem jakožto dítě trpěl a stavěl se na hlavu, abych se nafouknutého břicha nějak zbavil. Nemůže to souviset s nedostatkem pohybu, protože ten sice postihuje naši stařeckou generaci, určitě ne ale děti. Ve složení stravy to asi taky nebude.  Možná je to v psychice, v té si mají postižení asi nejblíž.

Paní Kaufmann jsem potkal spíše náhodou při gastroskopii.  Vlastně jsem tam ani neměl být, jen jsem zaskakoval. Položil jsem pacientce obligátní otázku, proč se u ní gastroskopie dělá a ona odpověděla, že je to kvůli nadýmání. Pak jsem si prohlédl její podklady a do očí mne přímo udeřilo její EKG.

„Poslouchejte, neměla jste někdy problémy se srdcem?“ zeptal jsem se tváří v tvář skutečně výrazným chorobným změnám v jejím záznamu srdeční akce.

„Ne, nikdy, já mám jen nadýmání. Hrozné nadýmání,“ odtušila dáma, jež už ležela na vyšetřovacím lehátku. Takže jsem jí píchnul něco na spaní a vyšetření jsem provedl. Nic zvláštního jsem při něm nenašel.

Paní Kaufmann mi ale nešla z hlavy. I když jsem měl už vlastně jít po službě domů, nechal jsem si ji poslat na ultrazvuk. Nebyla sice moje pacientka, ale paní oberarztka, která byla za ni zodpovědná, neměla čas se tím stavem zabývat. Přiložil jsem tedy ultrazvukovou sondu a nevěřil jsem svým očím. Přede mnou byl vysoce chorobný obraz srdce s výdutí na srdeční špici (jizva po prodělaném infarktu) a vysoce omezenou srdeční silou jako neklamným znakem nedostatečnného prokrvení.

„Měla jste někdy infarkt?“ zeptal jsem se.

„Nikdy,“ odtušila. „Mne jen hrozně nadýmá.“

„Mohla byste mi to vaše nadýmání popsat?“ zeptal jsem se lstivě.

„To je hrozné,“ dala se paní Kaufmann do řeči. „Když jdu po schodech, už od třetího schodu mne začne strašně nadýmat, takže nemůžu jít dál a musím zůstat stát. A někdy se mi to stává i na rovině. Já ujdu tak maximálně padesát metrů a pak dostanu takové nadýmání, že to dál nejde.“

Zbystřil jsem. „A kde vás nadýmá?“

„No přece tady, na prsou,“ ukázala paní Kaufmann bez zaváhání na oblast srdce. „A někdy to jde až do levé ruky. Až do prstů.“

Oblil mne ledový pot při vzpomínce, že jsem tuhle paní před několika hodinami gastroskopoval. No ale koneckonců to přežila.

„To není žádné nadýmání, co mi tady popisujete. To je od srdce.“

„To je nadýmání,“ trvala ta dáma na svém. „Proto mne pan doktor poslal na vyšetření. Dnes žaludek a zítra střevo.“

Teď jsem se začal potit ještě víc. „Z toho vyšetření střeva nic nebude,“ řekl jsem rozhodně.

„Jak nebude?“ vzrušila se paní Kaufmann. „A co moje nadýmání?“

„To není žádné nadýmání,“ řekl jsem už plačtivě. „To jsou bolesti od srdce. Vy nemůžete na kolonoskopii, protože byste při tom mohla dostat infarkt a umřít.“

„Ale já jsem přišla na tu kolonoskopii. Kvůli mému nadýmání.“

„Proboha přestsaňte tomu říkat nadýmání,“ zaprosil jsem. „Vždyť vás to může stát život.“

„A jak tomu tedy mám říkat?“ podivila se.

„Bolesti na srdci, angina pektoris, koronární choroba srdce, tlak na prsou. Říkejte tomu jak chcete, jen proboha ne nadýmání!“

„Ale já mám nadýmání,“ trvala na svém.

Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Zkontaktoval jsem kolegyni a odřekl onu kolonoskopii. Potom jsem nechal odebrat srdeční enzymy a doporučil rychlé provedení koronaroangiografie, tedy vyšetření srdce katetrem. Paní Kaufmann můj postup a zklamání, že se nedočká své kolonoskopie, rozčílil natolik, ža dostala nadýmání i v klidu v posteli. Následkem toho její už při prvním odběru výrazně zvýšené srdečnní enzymy ještě dále signifikatně stouply. Kolegyně, která měla službu, se s ní pak nemazlila. Strčila ji na intenzivku a příští den v šest ráno už paní Kaufmann  jela sanitkou k srdečnnímu katetru. Zjistili tam kritické zúžení odstupu levé koronární arterie, tedy oné „tepny smrti“, která vyvolává nejčastěji náhlou srdeční smrt. Dále potvrdili prodělaný infarkt na srdeční špici s onou výdutí, kterou jsem viděl už při echokardiografii. Pročistili paní Kaufmann její zanesené cévy, naimplantovali jí tam tři stenty a poslali nám ji zpátky.

Měl jsem radost, protože jsem zase jednou někomu zachránil život. Přípravu na kolonoskopii či samotný zákrok by paní Kaufmann asi nepřežila. Všichni kolegové se radovali s mnou, zejména pak kolega, jenž byl za kolonoskopie v ten den zopovědný. Následovalo obvyklé poklepávání na rameno a gratulace. Kdo se ovšem netěšil,  byla paní Kaufmann.

Měl jsem se o tom přesvědčit na sobotní vizitě. Přišel jsem na pokoj a uviděl jsem tam moji pacientku. Sledovala mne podezřívavým až nevraživým pohledem.

„Tak jak se vede?“ zeptal jsem se.

„Dobře,“ odpověděla podmračeně. „Kdy budu mít moji kolonoskopii?“

Vyrazila mi dech. „Teď určitě ne,“ odpověděl jsem. „Berete teď dva silné léky proti srážení krevních destiček a právě jste těsně unikla smrtelně nebezpečnému infarktu. Pod těmi léky nemá kolonoskopie cenu, protože bychom stejně nemohli odebrat žádné vzorky. Každý odběr by totiž mohl nebezpečně krvácet. Kolonoskopii můžete mít nejdřív za rok, až jeden z těch léků budeme moci vysadit.“

„A mé nadýmání?“ zvýšila paní Kaufmann hlas.

„Jaké nadýmání?“

„Pan doktor mne přece poslal do nemocnice kvůli mému nadýmání,“ poučila mne. „A vy s ním nic neděláte.“

„Vy máte nadýmání i teď, po tom srdečním vyšetření?“

„Teď ne,“ připustila. „Momentálně mne nenadýmá. Ale co když to přijde? A já jsem nebyla vyšetřená.“

Skoro jsem si před ní klekl. „Paní Kaufmann,“ řekl jsem už opravdu s pláčem v hlase. „Prosím vás, přestaňte už mluvit o nadýmání. Nebo vás to může stát život! Pokud to budete vyprávět nějakému lékaři, který vás nezná, naordinuje vám to vyšetření znova. A pokud pak začnete krvácet, nebude vás ani nikdo moci operavat, protože to vaše současné léky nedovolí. Prosím vás, už ani slovo o nadýmání. Měla jste ucpané srdeční cévy, prodělala jste srdeční infarkt, měla jste z pekla štěstí, že ještě žijete. Už ani slovo o nadýmání, rozumíte?“

„Ale…“ začala paní Kaufmann, ale když uviděla vraždu v mém pohledu, zmlkla a neřekla už až do mého odchodu z pokoje ani slovo. Pohled, jímž mne ale vyprovázela ze dveří, nebyl ani trochu přátelský. Pochopil jsem, že jsem jí zboural její svět, jenž se točil okolo jediné osy a to bylo její nadýmání. Malomyslně jsem za sebou zavřel dveře, protože mi bylo jasné, že paní Kaufmann hned po propuštění začne hledat doktora, jenž by jí to vyšetření provedl a že určitě nějakého takového najde. Dokázala své nadýmání přece tak dramaticky popsat, že bylo jasné, že ji nikdo nemůže nechat tolik trpět.

Ne, nebojte se, historka nakonec přece skončila happy endem. Dnes ráno jsem našel v mém šuplíku láhev vína s lístkem. „Se srdečnými díky od paní Kaufmann.“

Takže snad ji přece jen nadýmat přestalo a dá pokoj. Ta láhev je důkazem mého medicínského triumfu, skoro ji bude škoda vypít, spíš by měla zůstat vystavena v síni slávy. Mám totiž pocit, že paní Kaufmann nakonec přece jen pochopila, že ji nenadýmalo

Kdy zase na dovolenou do Egypta?


Je tomu něco málo přes tři roky, když jsem se chystal na dovolenou do Egypta. Samozřejmě že v mém případě to bylo trochu komplikované, protože jsem chtěl vidět Káhiru s egyptologickým muzeem, pak samozřejmě Karnak, Luxor a Abu Simbel, zatímco moje žena se chtěla hlavně koupat. Hledání kompromisu nebylo snadné, ale protože jsme Evropané, vychovaní v demokracii a zvyklí na hledání společných ploch i když jsou mizivě malé, podařilo se mi nakonec slepit dohromady program na 14 dní s návštěvou všech oněch míst a ještě zbyl skoro týden na koupání v Rudém moři. Žena nakonec ale jet nechtěla. Že ona by raději do Itálie a že do Egypta můžeme někdy jindy. Namítl jsem, že právě do té Itálie můžeme kdykoliv jindy, zatímco u Egypta to není vůbec tak jisté. Dokud je tam Mubarak, řekl jsem jí tehdy, ničeho se tam nebojím. Až tam nebude a to je jen otázkou času, pak se tam už nepodíváme.

Neuspěl jsem. Trpím totiž Hektorovým syndromem. Ti, kdo viděli film Trója, ví, o čem mluvím. Tam měl totiž princ Hektor v podání Erica Bany vždycky pravdu, ale nikdo ho nikdy neposlouchal. A Trója následkem toho zanikla.

Před dvěma lety vypukla v Egyptě revoluce. Mubaraka svrhli a zatímco náš rakouský televizní komentátor Karim el Ghowari (bez ohledu na jméno je to Rakušák narozený v Mnichově!) nadšeně referoval z náměstí Tahir o lidském nadšení a touze po svobodě, já jsem poprvé pronesl depresivně, že s Egyptem a dovolenou v této zemi je definitivně šmytec. Dostalo se mi poučení, že jsem rozený pesimista a že právě naopak, teprve teď to bude to pravé, až v Egyptě zavládne demokracie a svoboda. Byl jsem skeptický, protože jedna  má kolegyně se provdala za Egypťana a jezdila každý rok do této země na prázdniny. A ta mi vědoucně řekla, že to nevidí dobře, protože pro Egypťana svoboda znamená především svobodu nemuset chodit do práce.

Krátce nato byly v Egyptě volby a v nich zvítězili Muslimští bratři. Na druhém místě pak skončili Salafisté, tedy fanatičtí islamisté, sekularistické strany zůstaly někde na sotva postřehnutelném okraji spektra a ztratily jakýkoliv význam.  Heslo “Modlete se a Alláh vám dá blahobyt” mělo přece jen podstatně větší úspěch než “Pracujte, abyste se měli dobře”

Tehdy se dal slyšet jeden z egyptských podnikatelů, žijící ve Vídni, který potvrdil mé obavy. Prohlásil, že Muslimští bratři jsou přijatelní dokud jsou v opozici. To se starají o lidi a mají sociální rozměr. Jakmile se ale dostanou k moci, myslí si, že mají patent na rozum a budou se snažit prosadit všechno, co je napadne, bez ohledu na mínění zbytku obyvatelstva. Měl mít naprostou pravdu, znal své lidi. Poslední nadějí byly volby prezidentské. Prezident mohl tvořit protiváhu k parlamentu, jenž na svém prvním sezení vypověděl mírovou smlouvu s Izraelem a rozhodl se šířit nenávist a nesnášenlivost za každou cenu, až jej armáda raději rozpustila. Jenže v prezidentských volbách vyhrál – i když poměrně těsně –  zase kandidát Muslimských bratří Mursí a naděje na politickou rovnováhu byla ta tam. Brzy začalo islamizování země a útoky na křesťanskou koptskou menšinu. Koptové to určitě nemají v Egyptě lehké. Přežili už 1400 let diskriminace, odkdy Arabové Egypt odtrhli od Byzantské říše. Mají svého vlastního patriarchu, v Alexandrii, jednoho z původních pěti, kteří měli vést křesťanskou církev (Řím, Konstantinopol, Jeruzalém, Antiochie a Alexandrie) ale už jen skutečnost, že se údaje o jejich počtu pohybují mezi 4 a 15 procenty egyptského obyvatelstva, je velmi podezřelá. Očividně někomu nevyhovuje je opravdu spočítat, podle oficiálních údajů egyptské vlády z časů Mubaraka je jich v Egyptě 6 procent, což by pořád znamenalo 5 milionů lidí. Lidí, kteří se pod novou vládou prezidenta Mursího stali bezprávnou menšinou.

Rakouská televize promítala v pořadu „Křížem krážem“ reportáž z nového „revolučního“ Egypta. Bylo to vyprávění z pohledu tří různých Egypťanů, koptského mladíka, povoláním automechanika, egyptské studentky z vysoké školy a salafistického učitele. Zatímco Kopt popisoval svou stále větší diskriminaci (jak ho například kvůli jeho náboženství odmítá dále stříhat místní holič, jeho dobrý známý ale muslim), studentka byla plná optimismu a naděje na nový demokratický Egypt dodržující lidská práva ( což se jí zoufale snažila rozmluvit jedna její přítelkyně), salafista nechal rakouského kameramana dokonce nahlédnout do své třídy a filmařský štáb se mohl zúčastnit jeho výuky, na niž by očividně velmi hrdý. Učil asi tak devítileté až desetileté chlapce a položil jim otázku: „Co uděláme s našimi koptskými spoluobčany.“ Chlapci se postavili v lavicích a začali skandovat: „Zabít, zabít, všechny zabít!“ On se usmál a zeptal se „A neměli bychom být k nim milosrdní? Když se budou řídit našimi příkazy.“ Znejistění chlapci se dívali rozpačitě do kamery a pak našli odpověď. „Pokud se budou řídit islámskými příkazy, pak ano, ale jinak zabít, zabít, všechny zabít.“ Tak trochu mi běhal mráz po zádech, protože mi bylo jasné, že pokud islamisté u moci zůstanou, nebudeme moci pětimilionové vlně křesťanských uprchlíků z Egypta odepřít politický azyl v Evropě – protože kam jinam by utíkali? A jestliže někoho na základě jeho náboženství v jeho domovské zemi chtějí zabít, nebo dokonce zabíjejí, je mu dost obtížné vysvětlit, že tam měl zůstat nebo se tam dokonce vrátit.

Mursi se začal skutečně chovat jako nový faraon. A to přesto, že studoval v USA a princip demokracie měl tedy možnost pochopit. Jenže to není jeho problém to není ani problém Egypta samotného, Ve všech zemích, kde byla demokracie naordinována tak nějak zhora, aniž by v daných zemích měla tradici, končí každé svobodné volby nakonec občanskou válkou. Lidé v Africe totiž nevolí prezidenta v našem slova smyslu, ale faraona nebo sultána. Jenž má pocit, že volbami získal absolutní moc a může ignorovat jakýkoliv jiný názor než svůj vlastní. Bez ohledu na to, že jej volilo třeba jen 51,5 procenta obyvatelstva. Prezident demokratického státu by měl vědět, že je reprezentantem VŠECH občanů své země a nejen svých voličů a že by měl spojovat a ne rozdělovat. Toto by ostatně nebylo navškodu připomínat i našemu milému Miloši Zemanovi, jenž na tuto pravdu taky rád zapomíná. Ovšem něco jiného je polarizující prezident v zemi se zažitou demokratickou tradicí a něco jiného v zemi bez této tradice – tedy například v Egyptě. Umění demokracie je totiž se moci umět vzdát, tedy pokud jsou lidé s mou vládou nespokojení, přistihnou mne při něčem špatném či když prohraji další volby, měl bych se stáhnout a předat kormidlo někomu jinému. To je v afrických státech naprosto nemyslitelné. Svobodné volby jsou víceméně vždy jednorázová záležitost, ty další jsou už manipulovány a pokud je vládce i tak prohraje, svůj palác zaručeně nevyklidí, dokud ho odtud někdo nevystřílí. Budování demokracie v Evropě trvalo přes osm set let a prodělalo mnoho krizí a úskalí. Máme mít tedy Adfričanům opravdu za zlé, že se jim demokratické principy nezažraly pod kůži během jedné až dvou generací?

Hodně mi zatrnulo, když náhle Hamas napadl egyptskou pohraniční stanici na hranici s Izraelem a zabil 13 egyptských pohraničníků. Nikdy dřív se to nestalo a teď to Mursí ihned využil, aby sesadil vrchního velitele armády. Bylo zřejmé, že jde o mocenský boj s armádou a že Mursí využívá i ty nejšpinavější metody včetně vraždění – kontakty Muslimských bratří k Hamasu byly známé. Snaha obvinit z onoho atentátu beduínské kmeny ze Sinaie byla tak průhledným závojíčkem, že představitele armády musela jen dodatečně naštvat. Nejen, že se je prezident takto nečistým způsobem pokusil zbavit moci, ale ještě je i považoval za blbce. Ne nadarmo je právě tento útok Hamasu na Egypt hlavním bodem obžaloby proti Mursímu po jeho zatčení. Jestliže popsané souvislosti došly mně v dalekém Rakousku, samozřejmě nemohly ujít ani místním soudům a policii a už vůbec ne postižené armádě. Mursí řídil zemi v konfrontačním kursu a nehleděl na ekonomické ztráty – například z turistiky, jež je jedním z nosných pilířů egyptské ekonomiky.

Pak protlačil prezident novou ústavu – tentokrát už za pomoci masivních volebních podvodů a manipulací, která postavila sekularizovanou část společnosti i křesťanskou menšinu pod diktát islámu a jeho vykladačů a nakonec už ztratil zcela soudnost, když vyjmenoval za guvernéra Luxoru někdejšího teroristu zodpovědného za vyvraždění německých turistů v roce 1997.

Teď už proti sobě vyvolal svým konfrontačním kurzem obrovský odpor. Podnikatelé, jimž ruinoval obchody a celá střední třída, jakkoliv v Egyptě tenká, měla jeho vyvádění právě dost. V Luxoru nepustili místní podnikatelé jeho guvernéra vůbec do úřadu, v Káhiře se na ulicích vytvořily statisícové demonstrace. Kdo seje vítr, sklízí bouři. A ta byla tady. V podstatě se mohl Mursí ještě zachránit. Stačilo naznačit ochotu jednat s nespokojeným obyvatelstvem,  změnit některá problematická ustanovení. Mursí ale jednat odmítl. Faraon a Mohamedův posel neměl přece co vyjednávat  s lidmi,  nepodporujícími bezvýhradně jeho politiku. Faraon byl vždy syn boha Rea a tím pádem bohem na zemi. Nemohl se tedy snížit k plebejcům, protestujícím proti jeho rozhodnutím.

Teď se na to stále rádo zapomíná, ale armáda zasáhla, sesadila prezidenta a převzala moc až když už byla situace v Káhiře neudržitelná a Mursího stoupenci a odpůrci si na ulicích rozbíjeli hlavy v pouličních bitkách. Ne že by na svou šanci nečekala, Mursí svým jednáním a snahou armádu zbavit moci generály dráždil, vyčkali ale chytře až do okamžiku, kdy se situace na ulicích stala neudržitelnou a něco se stát muselo. Mursí si svým mučednickým rozhodnutím podepsal sám svůj ortel a konec své politické kariéry.

Jestliže pak Muslimští bratři odmítli účast na jakýchkoliv jednáních o vytvoření nové vlády a trvali nekompromisně na návratu „demokraticky zvoleného“ bohužel ale nedemokratického prezidenta do funkce, prokázali opět jednou svou naprostou neschopnost vést zemi a vůbec účastnit se běžné demokratické parlamentní politiky. Rozhodli se pro konfrontaci na ulici a provokovali tak dlouho, až si vynutili vojenský zásah se spoustou mrtvých. Tím zdiskreditovali novou moc před světem, sobě tím ale nepomohli.

Muslimští bratři a jejich příznivci nepředstavovali v Káhiře nikdy většinu. Když pochodují ulicemi, aby protestovali proti současnému režimu, házejí na ně obyvatele města odpadky a lahve a nádávají jim do teroristů. Jenže Káhira není celý Egypt. V Egyptě jako všude jinde na světě se revoluce dělají v hlavním městě, v případě všeobecných demokratických voleb ale rozhoduje venkov. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout poslední prezidentské volby v České republice.

Západ a s ním především Spojené státy americké mají nezáviděníhodné dilema. Je zřejmé, že současní vládcové nemají žádný demokratický mandát a svým krvavým postupem proti islamistům ženou zemi do občanské války. Muslimští bratří na čele s Mursím ale svůj mandát ztratili svou nekompetencí. A občanskou válku provokují ještě intenzivněji než samotná armáda, protože v ní vidí jedinou možnost dostat se zpět k moci a spoléhají se na svou podporu na egyptském venkově. V Káhiře se nechávají masakrovat, aby mohli přejít do protiútoku ve venkovských krajích. Během své krátké vlády se dokázali rozhádat s Izraelem a tím ohrozit svého času tolik slavené závěry z Camp Davidu a zruinovat ekonomiku země. Což nebylo zas až tak obtížné. Egypt nemá skoro žádné nerostné bohatství, minimální průmysl a musí dovážet skoro polovinu potravin pro svých 83 milionů obyvatel. Egypťané jsou skromní a vystačí si s málem. Jíst ale musí. Jestliže se podaří znechutit cizincům turistiku, pak nastane hlad. Přesně to, co chtějí muslimští teroristé. Hladem a bídou chtějí lidi odvracet od svodů západního blahobytu a vychovávat z nich mučedníky ochotné vyhazovat se do vzduchu při sebevražedných atentátech. Není tedy náhodou, že USA přes veškerou svou kritiku na postup armády nezastavily svou finanční podporu ve výšce jedné miliardy dolarů ročně. Aspoň nějaké peníze se do země dostat musí a je zřejmé, že v USA tiše postup armády proti islamistům schvalují, i když ji navenek hlasitě kritizují a kritizovat musí.

Budoucnost země na Nilu je nejistná jako ještě nikdy. Revoluce se nepodařila a je jedno že náš Karim al Ghowari hovoří o revolučním procesu, který vstoupil do další fáze. Co je jisté a co mrzí mne, je  skutečnost, že šance na dovolenou v Egyptě, šance na návštěvu Luxoru, Karnaku, pyramid v Gíze atd. se odkládá na neurčito, možná do tak vzdálené budoucnosti,  že ji už nemusím zažít. Muzeum v Káhiře je po oné slavné revoluci ostatně stejně vykradené a není tam nic, co by člověk chtěl a musel vidět. Ke svým rozkradeným exponátům se už nedostane, takže pokud chci skutečně zažít starověký Egypt, stačí zajet si do Turína. Tam je momentálně exponátů víc než v Káhiře. Koupání v Hurgadě mne nezajímá natolik, abych tam jezdil.

Psychiatrie


                Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, múže si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a potom se raduje, když se ucpaná céva potvrdí při vyšetření srdečním katetrem. Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou, sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Ale chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne.

V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo nebral vážně. O tom, jaké jsme měli představy o působení daných léků svědčí nejlépe výrok profesora Lenfelda – geniálního farmakologa, jehož přednášky jsme milovali – že psychofarmaka dělíme jako klobouky – na velké, ženské a zelené.

Byla to doba elektrických šoků a hypoglykemických komat, léčby, jež byla dnes už – chválabohu, vypuzena z rejstříku medicíny. Včetně frontální lobektomie, za níž byla kdysi dokonce udělena Nobelova cena, asi nejspornější ocenění v historii medicíny (kdo viděl “Let přes kukaččí hnízdo” ví proč).

Na olomoucké psychiatrii  vládl profesor Tabarka se svým týmem. Pan profesor byl frustrovaný člověk, protože psychiatrie působila ve staré budově na spadnutí, zatímto přímo přes cestu byla postavena zbrusu nová moderní kožní klinika. Tento fakt přiměl pana profesora při jedné z jeho přednášek ke kritickému vyjádření k tehdejší společnosti, která „staví pavilony pro gonokoky, o mozek se ale nestará.“ Pokud si pan profesor myslel, že to je neduh komunistického režimu a jinde je to jinak, mohu jej uklidnit – není. Zkouška u profesora Tabarky byla postrachem – zejména pro dívky. Ne že by snad pan profesor ženy nějak znevýhodňoval či je sexuálně obtěžoval, ale v jeho kanceláři sídlily jeho oblíbená zvířátka – kočky. Ty měly naprostou imunitu a mohly dělat, co chtěly a potvory to i věděly. Jejich nejoblíbenější činností bylo skočit zkoušené studentce do klína a na jejích šatech si začít natahovat drápky. Odehnat takto drzé zvíře znamenalo okamžitý vyhazov ze zkoušky a na reparát se musela postižená osoba setsakramentsky dobře připravit, aby nemusela ukončit studium. Protože to bylo všeobecně známé, odcházely dívky ze zkoušky sice se známkou v idexu, ale s uslzenýma očima, jimiž zkoumaly počet vytažených nitek ze šatů.

Oblíbeným vtipem je otázka, jak na psychiatrické klinice rozeznáte pacienta od lékaře – no přece lékař má klíče! O docentu M. (jména raději vynechám, abych si ušetřil případné žaloby) jsme si dlouho mysleli, že si z týmu psychiatrů podržel nejnenarušenější duševní zdraví. Právě on nám ale vysvětlil:

„Já vím, že se o nás dělají vtipy, že doktora na psychiatrii od pacienta poznáte jen podle toho, že má klíče. Ale pochopte, my těm pacientům klíče dát nemůžeme – oni by nám utekli!“ Zdrželi jsme se komentářů a pana docenta jsme přeřadili do běžného průměru.

Ten tvořila paní asistentka H., jenž se česala pouze vpředu a přicházela vždy s dokonalým mejkapem, nicméně s volně stojícími vlasy na zadní části hlavy a asistent B. proslulý svými slovními zárazy. Vždy se uprostřed výkladu zarazil uprostřed věty, nepřítomně zíral z okna (v lepším případě) nebo na studenty za stolem (v mnohem horším případě) a následovalo několik minut ticha. Totiž naprostého ticha – během jeho psychického zárazu bylo neprosto nemyslitelné něco říci, pohnout se na židli, či hlasitěji dýchat. Když jsem se jednou na židli otočil, což způsobilo poněkud pisklavý zvuk, jež ho vyrušil z jeho zárazu, stal jsem se jeho doživotním nepřítelem. Jednou se pan asistent zastavil dokonce uprostřed slova a zíral z okna. Následovalo opět oněch několik minut ticha, kdy jsme řešili problém, jaké slovo to vlastně začal. Pak pak asistent vypustil mohutně větry a pokračoval v onom slově přesně dál ve svém výkladu, čímž jsme pochopili, že tyto zárazy mohou mít i tělesné příčiny.

Když jsem začal pracovat v nemocnici v Popradě, měli jsme milého psychiatra Netočného. Byl to Čech mluvící kouzelnou česko – slovenskou směskou jazyků – zlatý člověk, ochotný vždy pomoci a přátelský, po třiceti letech praxe už ale nebyl schopen rozeznat člověka psychicky narušeného od zdravého (nic si nenamouvejme, normální je ten, kdo odpovídá dohodnutým konvencím, ale jak říkal docent Klaus z neurologie – každý jsme trošku stříknutí). Když jsem jednou k němu poslal delirantního pacienta, jenž v provozu ve Svitě ohrožoval spolupracovníky, v doprovodu mé zdravotní sestry, založil pan doktor Netočný kartu jí. Koneckonců byla to ona, kdo na něj mluvila a už jen to považoval za chorobné.

Jednou ležela na interně v Popradě stará babička. Nevím už, co jí bylo, ale byla silně nedoslýchavá. Pan primář tento její handicap ovšem nehodlal chápat. Zeptal se jí, jak jí je, a ona, protože neslyšela otázku odpověděla poněkud nepatřičně.

„Stařecká demence,“ diagnostikoval neomylný šéf. „Domluvte konsilium u Netočného.“ A pokračoval ve vizitě k dalšímu pacientovi.

Když okolo babičky procházel kardiolog, ucítil tah na svém plášti. Babička se jej chytila a dávala mu najevo, že s ním chce vést důvěrný rozhovor. Když tedy primář opustil pokoj, sklonil se k ní a zeptal se, co babička chce.

„Aký je dnes deň, pán dotor?“ chtěla vědět pacientka. „Myslím, aký máme dnes dátum.“

„Prečo to chcete vedieť?“ podivil se kardiolog Kurian.

„Veď som počula, ako pán primár hovoril, ež mám ísť k psychiatrovi. A já keď k tomu Netočníkovi prídem, pýta sa zakaždým: „Kolikátého máme dnes? A keď to neviem, hned si píše, že som šalená.“

Takže pozor, ne všichni, kdo nerozumí našim otázkám, potřebují psychiatrickou léčbu. O tom můžu já ostatně od doby, kdy jsem v Rakousku, vyprávět celé romány.

Průjmová onemocnění


Nejsou v žádném případě populární a nikdo je neléčí rád. Většinou skončí nešťastníci s vodnatými stolicemi na samotce a minimálně dva dny k nim přicházejí lékaři, sestry i uklízečky v ochranném oděvu s maskou na tváři, aby si oni pacienti připadali jako naprostí vyděděnci ze společnosti. Pokud ještě k tomu zvracejí, odstup nenakažené společnosti k nim se dále zvětšuje.

Vzpomněl jsem si na příběh z období hluboké totality, kdy byla jednotka vojáků z České Lípy poslána na vynikající výsledky za odměnu na rekreaci do Astracháně. Chlapci zřejmě nesnesli dobře tamější klima, možná nedali pozor na to, co jedí či pijí (kdyby pili jen vodku jako domorodci, nebylo  by se jim to určitě stalo). Místo toho se už před odletem domů dostavily nemalé potíže. Už nalodění do letadla nebylo snadné, poté vojáci pohnojili celé území Ukrajiny, Slovenska a České republiky. Protože ve vojenském speciálu, očividně na takovou kalamitní situaci nepřipraveném, došel toaletní papír, použili nejprve všechny noviny, sešity na poznámky a dopisy z domova. Poté, co byla i tato zásoba vyčerpána, aniž by se frekvence návštěv toalety zmírnily, museli roztrhat i své vojenské košile a takto polonazí pak přistáli v Ruzyni. Protože základní vojenské řády pravily, že voják se po návratu ze zahraničí musí nejprve hlásit u své posádky, museli nešťastníci, místo, aby je sanitky převezly do na infekční oddělení vojenské nemocnice, cestovat do České Lípy. Ve vojenském naklaďáku, přičemž každý z nich dostal jeden kýbl, na němž pak tuto cestu proseděl. Poté, co v České Lípě nakoukl dévéťák do páchnoucího auto, povolal na pomoc lékaře. Tento mohl pouze vypsat doporučení k přijetí na ono infekční oddělení vojenské nemocnice, auto se otočilo a vojíni, nadále dřepící na kýblech, byli převezeni tam, kam celou dobu patřili.

Naštěstí existuje proti podobným chorobám prostředek, i když není podpořen statistickými daty a proto zůstává víceméně tajný. Je to moravská slivovice.

Před několika lety, přesně si to už nepamatuji, zachvátila celou (minimálně střední) epidemie viru Norwalk, později zkráceně nazývaného Norovirus. První případ – to je zřejmě ne zcela známo, se objevil v domově důchodců v St.Peter am Kammersberg – v okrese Murau. Měl jsem s kolegou Wurmem službu, když nám nešťastnou babičku dovezli. Mezi dveřmi, jako první pozdrav, nás oba pozvracela. Když jsem se snažil vyšetřit její nepokojná střeva ultrazvukem, zopakovala to. Napojili jsme ji na infuze a převezli na oddělení –aniž jsme zavedli všechna ona výše popsaná opatření. Ta tehdy totiž ještě neplatila a právě Norovirus měl všechno změnit. Když jsem druhý den odpoledne přišel do mého služebního bytu, zachtělo se mi náhle mocně alkoholu. Je mi zřejmé, že lékaři jsou podezříváni, že se jim takto zachtívá alkoholu každý den. To není tak zcela můj případ, jsou dny, kdy nezachtívá. V ten den byla ale potřeba nesmírně silná. Protože otvírat láhev vína, aby z ní člověk upil jednu skleničku a ohrozil tak zbytek v lahvi zkažením, mi připadalo nepřiměřené, vzpomněl jsem si, že mi otec daroval láhev domácí slivovice a že se tato nachází v chladničce. Nalil jsem si skoro deci (potřeba byla opravdu silná) a obrátil jsem otcovu hrdost do sebe. V noci jsem musel kvapným krokem čtyřikrát navštívit toaletu, netušíc ještě, proč. Když jsem se s tímto problémem svěřil ráno po telefonu ženě, obvinila obratem mou čočkovou konzervu, kterou jsem večeřel a zakázala mi další požívání hotových jídel firmy Knorr. Když jsem ale přišel na oddělení, věc se vyjasnila. Kolega Wurm chyběl na sezení a když jsem se po něm ptal, dozvěděl jsem, se, že od pozdního večera visí na infuzích, zvrací a s… jako o závod, má horečku a je na tom stejně zle jako ona babička, kterou jsme ve službě přijali. O dva dny později byl identifikován jako zdroj nákazy Norovirus a všichni se jej začali bát. Kromě mne. Když choroba o tři týdny zachvátila mou manželku, věděl jsem si rady. V šest ráno mi žena sdělila, že musí na záchod a už se nikdy nevrátila zpět. Poté, co jsem jí k posteli přistavil kýbl, zavedl jehlu do žíly a spustil infuze, přivolal jsem syna, jenž byl s maminkou v kontaktu, k chladničce a nalil nám oběma pořádnou dávku dědečkovy slivovice. Syn se kupodivu nebránil, jeho matka nebyla ve stavu, aby mu mohla zabránit v čemkoliv. Oba jsme zůstali zdraví.

Potřetí se stalo, že mne kontaktovala naše písařka. Přišla bledá s masívními bolestmi břicha. Popisovala jejich začátek prudký – jako by jí někdo vrazil nůž do břicha. Samozřejmě jsem se domníval, že za podobnou bolestí se může skrývat dvanáctníkový vřed a rozhodl jsem se gastroskopovat. Nebylo to správné rozhodnutí. Sotva jsem s onou hadicí vjel do žaludku, vyvalily se proti mně v protisměru dva až tři litry zelené tekutiny. Před takovou potopou není kam uhnout. Byl jsem kontaminován až nad kolena a v té době už bylo známo, že nejinfekčnější na pacientovi s Norovirem jsou právě zvratky – chudák kolega Wurm. Nezbylo než neztratit hlavu. Rychle domů a deci slivovice. Věřte nevěřte, zůstal jsem zdravý.

Takže až někde potkáte Norovira, a on se vám představí, zabijte ho ihned slivovicí – podmínka ale je, aby měla přes padesát procent alkoholu, jen tak zabezpečíte dezinfekci celého trávicího traktu. Ale neprozraďte žádnému doktorovi, že tu radu máte ode mne. Ostatně, pokud se jí budete držet, žádného doktora potřebovat nebudete.